Porozumění uměleckému textu - 9. ročník

Nad skonem Romea a Julie
dnes steré oči slzy prolévaly…
Ta tragika! Tak osud zdrtí je –
a oni se přec tolik milovali!

A nedostali se! Ach, krutý je
k těm dámským citům Shakespeare zastaralý:
nuž nechť ten slavný pár zas ožije,
ať vidí se, čím by se byli stali!

Nechť vezmou se! Za roky dva, tři, čtyři
Julie ztloustne, Romeo jen hýří
a záletničí, dětí mají pět…

„Fuj,“ čtenářko má, volá as tvůj ret!
A přec, mé dítě, v tomhle věcí shoně
je tragika ta větší – však jen pro ně.

Vysvětlivka: Romeo a Julie jsou ve výchozím textu postavy ze stejnojmenné Shakespearovy tragédie.

(J. S. Machar: Sonet o různé tragice; upraveno)

Nad skonem Romea a Julie
dnes steré oči slzy prolévaly…
Ta tragika! Tak osud zdrtí je –
a oni se přec tolik milovali!

A nedostali se! Ach, krutý je
k těm dámským citům Shakespeare zastaralý:
nuž nechť ten slavný pár zas ožije,
ať vidí se, čím by se byli stali!

Nechť vezmou se! Za roky dva, tři, čtyři
Julie ztloustne, Romeo jen hýří
a záletničí, dětí mají pět…

„Fuj,“ čtenářko má, volá as tvůj ret!
A přec, mé dítě, v tomhle věcí shoně
je tragika ta větší – však jen pro ně.

Vysvětlivka: Romeo a Julie jsou ve výchozím textu postavy ze stejnojmenné Shakespearovy tragédie.

(J. S. Machar: Sonet o různé tragice; upraveno)

(1) Utáhnu si popruhy plátěného tlumoku a vydám se vzhůru po schodišti. Než dorazím ke kanceláři své matky, generálky Sorrengailové, hoří mi plíce. To je výsledek mé přípravy: s patnáctikilovým batohem stěží vyšplhám šest pater. Jsem naprosto k ničemu.

Tisíce mladých lidí dnes čekají před Basgiathskou akademií. Stovky z nich se od narození připravovaly na vstup do elitního kvadrantu jezdců. Já jsem na to měla jen půl roku. Akademie rozhodně neoplývá laskavostí. Každý kadet, ať už se rozhodl pro kvadrant léčitelů, písařů, pěšáků, či jezdců, je v jejích krutých zdech formován po tři roky, aby pak mohl sloužit království. Slabí tu nepřežijí.

(2) „Posíláš ji na smrt!“ zahřmí z generálčiny kanceláře známý hlas. „Odmala se připravovala na to, že se stane písařkou, ne jezdkyní na drakovi.“ Jen jediná žena si dovolí zvýšit hlas na generálku. Mira.

Vejdu dovnitř. Moje matka se na mě přísně podívá: „Violet, jsi dcera jezdkyně a dnes je Den branné povinnosti. Říkám ti na rovinu, že jestli vkročíš do tunelu vedoucího ke kvadrantu písařů, vytáhnu tě odtamtud za ten tvůj cop a osobně tě postavím na lávku.“

Sevře se mi žaludek. Vím, o čem mluví. Aby se kandidát na jezdce stal kadetem, musí přejít po půl metru široké kluzké lávce, vedoucí nad šedesát metrů hlubokou propastí. „Poslat Violet do kvadrantu jezdců se rovná trestu smrti. Není dost silná. Není ani dost vysoká, aby nasedla na draka. Krucinál, mami! Kolik kandidátů na jezdce každoročně zemře v Den branné povinnosti? Padesát? Chceš pohřbít své další dítě?“ křičí Mira.

(3) Vzpomínka na bratra, jenž zahynul při potlačování vzpoury, zabolí.

Matka zatne zuby: „Okamžitě ven z mé kanceláře, poručice!“

Když Mira odejde, máma mi řekne: „Tu lávku zvládneš. Večer už z tebe bude kadetka.“

∗∗∗∗∗ budu mrtvá. To ∗∗∗∗∗ žádná z nás nahlas neřekne.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(F. Schiller: Rukavička; upraveno)

(F. Schiller: Rukavička; upraveno)

TEXT 1

(1) Onoho zářijového rána roku 1860 bylo DEŠTIVO. Pan Button vstal v šest hodin a záhy už ulicemi Baltimoru spěchal k nedaleké Marylandské nemocnici, aby zjistil, zda se v noci nestal otcem. Na chodníku před nemocnicí stál rodinný lékař pan Keene.

„Pane doktore,“ zavolal na něj pan Button, „už se to narodilo?“

(2) Doktor vypadal dost popuzeně: „Vlastně ano, asi před čtyřmi hodinami. Nicméně je to naprostý skandál! Má kariéra je ohrožena! Léčím členy vaší rodiny už dobrých čtyřicet let, ale teď s vámi definitivně končím!“ Nastoupil do kočáru a v tu ránu byl pryč.

(3) Pan Button zůstal stát jako opařený. Muselo se přihodit něco strašného. Nakonec se odhodlal vejít do nemocnice. V recepci oslovil zdravotní sestru: „Jmenuji se Button. Chtěl bych vidět svoje…“

„Jistě. Věřte mi, že se všemi to dost zamávalo!“ procedila sestra. „Pojďte se mnou!“

(4) O patro výš se nacházel nemocniční sál, přezdívaný vřeštírna. Linula se z něho kakofonie nářků. Vešli dovnitř a sestra kývla hlavou: „Je tamhle VPRAVO.“

Pan Button se podíval tím směrem. Vedle postýlek, v nichž ležela novorozeňata, seděl malý stařík. Vypadal na sedmdesát a řídké vlasy měl skoro bílé. Upřel na pana Buttona prázdný pohled, v němž se skrýval zmatek.

„To je nějaký sprostý špitální žert?“ zahřměl pan Button.

„Nikoli, pane Buttone,“ odsekla sestra, „tohle je nepochybně vaše novorozené dítě.“

„Svatá pravda,“ zakňoural stařík, „vím bezpečně, že se jmenuju Button.“

„Vy lžete, jste podvodník!“

„Pane Buttone,“ podotkla sestra, „tohle je opravdu váš syn. A prosím, co nejdřív si ho odvezte domů. Nejlépe ještě dnes dopoledne. Tady zůstat nemůže.“

„Ano, vem mě vocaď pryč,“ přidal se stařík. „Z jekotu těch mimin by jeden ohluch. Oka jsem nezamhouřil. A když jsem prosil o něco k jídlu, sestra mi přinesla láhev mlíka!“

Pan Button zašeptal: „Panebože, co tomu řeknou lidi, že mám takového syna?“

(F. S. Fitzgerald: Podivuhodný případ Benjamina Buttona; upraveno)

TEXT 2

Příslovce typu A vyjadřuje nějaký stav a vyskytuje se pouze ve větách bez podmětu (zejména ve spojení se slovesem být), např. Bude mi smutno.

Příslovce typu B vyjadřuje nějakou okolnost a vyskytuje se i ve větách s podmětem (ať už vyjádřeným, či nevyjádřeným), např. Budu v práci dlouho.

TEXT 1

(1) Onoho zářijového rána roku 1860 bylo DEŠTIVO. Pan Button vstal v šest hodin a záhy už ulicemi Baltimoru spěchal k nedaleké Marylandské nemocnici, aby zjistil, zda se v noci nestal otcem. Na chodníku před nemocnicí stál rodinný lékař pan Keene.

„Pane doktore,“ zavolal na něj pan Button, „už se to narodilo?“

(2) Doktor vypadal dost popuzeně: „Vlastně ano, asi před čtyřmi hodinami. Nicméně je to naprostý skandál! Má kariéra je ohrožena! Léčím členy vaší rodiny už dobrých čtyřicet let, ale teď s vámi definitivně končím!“ Nastoupil do kočáru a v tu ránu byl pryč.

(3) Pan Button zůstal stát jako opařený. Muselo se přihodit něco strašného. Nakonec se odhodlal vejít do nemocnice. V recepci oslovil zdravotní sestru: „Jmenuji se Button. Chtěl bych vidět svoje…“

„Jistě. Věřte mi, že se všemi to dost zamávalo!“ procedila sestra. „Pojďte se mnou!“

(4) O patro výš se nacházel nemocniční sál, přezdívaný vřeštírna. Linula se z něho kakofonie nářků. Vešli dovnitř a sestra kývla hlavou: „Je tamhle VPRAVO.“

Pan Button se podíval tím směrem. Vedle postýlek, v nichž ležela novorozeňata, seděl malý stařík. Vypadal na sedmdesát a řídké vlasy měl skoro bílé. Upřel na pana Buttona prázdný pohled, v němž se skrýval zmatek.

„To je nějaký sprostý špitální žert?“ zahřměl pan Button.

„Nikoli, pane Buttone,“ odsekla sestra, „tohle je nepochybně vaše novorozené dítě.“

„Svatá pravda,“ zakňoural stařík, „vím bezpečně, že se jmenuju Button.“

„Vy lžete, jste podvodník!“

„Pane Buttone,“ podotkla sestra, „tohle je opravdu váš syn. A prosím, co nejdřív si ho odvezte domů. Nejlépe ještě dnes dopoledne. Tady zůstat nemůže.“

„Ano, vem mě vocaď pryč,“ přidal se stařík. „Z jekotu těch mimin by jeden ohluch. Oka jsem nezamhouřil. A když jsem prosil o něco k jídlu, sestra mi přinesla láhev mlíka!“

Pan Button zašeptal: „Panebože, co tomu řeknou lidi, že mám takového syna?“

(F. S. Fitzgerald: Podivuhodný případ Benjamina Buttona; upraveno)

TEXT 2

Příslovce typu A vyjadřuje nějaký stav a vyskytuje se pouze ve větách bez podmětu (zejména ve spojení se slovesem být), např. Bude mi smutno.

Příslovce typu B vyjadřuje nějakou okolnost a vyskytuje se i ve větách s podmětem (ať už vyjádřeným, či nevyjádřeným), např. Budu v práci dlouho.

(Xindl X: Růžový brejle; upraveno)

TEXT 2

Nespisovný prostředek typu A vzniká tak, že se před počáteční samohlásku spisovného slova přidá souhláska, např. u nás doma → {{u:hu}} nás doma.

Nespisovný prostředek typu B vzniká jinak, než je uvedeno výše.

Johanovi se běželo špatně, zraněná pata ho totiž příšerně bolela. Ti kluci ho stále pronásledovali. Ve tmě je sice neviděl, ale slyšel jejich nadávky. S vypětím všech ∗∗∗∗∗ se přehoupl přes ••••• zídku a utíkal ke starému domu. Jedno okno v patře bylo otevřené. Naštěstí poblíž rostl strom, takže se Johanovi podařilo vlézt oknem dovnitř. Chtěl si jen na chvilku odpočinout, jakmile si ale sedl ke krbu, vmžiku usnul. Když se po pár hodinách vzbudil, bylo ráno a v pokoji stál vysoký hubený muž v obnošeném županu.

„Promiňte,“ řekl Johan, „ale ti kluci mě chtěli zbít. To okno bylo otevřené a…“

Muž ho přerušil: „Snídani?“

Johan se na něj nechápavě podíval: „Cože?“

„Snídani,“ zopakoval muž. „To je slovo odvozené od slovesa snídat. Copak děti už nesnídají? Předpokládám, že jsi dítě. Dosahuješ jen malého vzrůstu a postrádáš ochlupení na obličeji. Mohl bys být bezvousý trpaslík, to je ale krajně nepravděpodobné. Ale dost řečí, pojďme se najíst. A mimochodem – jmenuju se Molvidsson.“ Pak zamířil ke schodům. Po chvilce přemýšlení se Johan vydal za ním. Všude ležely hromady knih: na schodišti, ve třech pokojích v přízemí a také v kuchyni. Když tam chlapec vešel, Molvidsson právě smažil omeletu. „Chceš k tomu pivo?“ zeptal se Johana.

„Vždyť jsem ještě dítě,“ zavrtěl Johan hlavou a vykročil ke stolu. V patě ho ale tak bodlo, až vyjekl. „Včera večer jsem šlápnul na hřebík,“ vysvětlil Molvidssonovi.

Muž otevřel jednu ze svých knih: „Nesmí se tam dostat infekce. Jinak ti hrozí amputace. Hm, to vypadá jednoduše. Zraněný vypije půl láhve vodky a pak se začne pilkou řezat těsně nad kotníkem. Snad by ale stačilo tvou ránu jen ošetřit. Přečti si to.“

„Já číst neumím.“

„Neumíš? Umět číst je podle mě stejně potřebné jako umět dýchat. S tím něco uděláme.“

(D. Wattin: Kluk na větvi; upraveno)

Johanovi se běželo špatně, zraněná pata ho totiž příšerně bolela. Ti kluci ho stále pronásledovali. Ve tmě je sice neviděl, ale slyšel jejich nadávky. S vypětím všech ∗∗∗∗∗ se přehoupl přes ••••• zídku a utíkal ke starému domu. Jedno okno v patře bylo otevřené. Naštěstí poblíž rostl strom, takže se Johanovi podařilo vlézt oknem dovnitř. Chtěl si jen na chvilku odpočinout, jakmile si ale sedl ke krbu, vmžiku usnul. Když se po pár hodinách vzbudil, bylo ráno a v pokoji stál vysoký hubený muž v obnošeném županu.

„Promiňte,“ řekl Johan, „ale ti kluci mě chtěli zbít. To okno bylo otevřené a…“

Muž ho přerušil: „Snídani?“

Johan se na něj nechápavě podíval: „Cože?“

„Snídani,“ zopakoval muž. „To je slovo odvozené od slovesa snídat. Copak děti už nesnídají? Předpokládám, že jsi dítě. Dosahuješ jen malého vzrůstu a postrádáš ochlupení na obličeji. Mohl bys být bezvousý trpaslík, to je ale krajně nepravděpodobné. Ale dost řečí, pojďme se najíst. A mimochodem – jmenuju se Molvidsson.“ Pak zamířil ke schodům. Po chvilce přemýšlení se Johan vydal za ním. Všude ležely hromady knih: na schodišti, ve třech pokojích v přízemí a také v kuchyni. Když tam chlapec vešel, Molvidsson právě smažil omeletu. „Chceš k tomu pivo?“ zeptal se Johana.

„Vždyť jsem ještě dítě,“ zavrtěl Johan hlavou a vykročil ke stolu. V patě ho ale tak bodlo, až vyjekl. „Včera večer jsem šlápnul na hřebík,“ vysvětlil Molvidssonovi.

Muž otevřel jednu ze svých knih: „Nesmí se tam dostat infekce. Jinak ti hrozí amputace. Hm, to vypadá jednoduše. Zraněný vypije půl láhve vodky a pak se začne pilkou řezat těsně nad kotníkem. Snad by ale stačilo tvou ránu jen ošetřit. Přečti si to.“

„Já číst neumím.“

„Neumíš? Umět číst je podle mě stejně potřebné jako umět dýchat. S tím něco uděláme.“

(D. Wattin: Kluk na větvi; upraveno)

(V. Dyk: Sestřička Starost; upraveno)

(V. Dyk: Sestřička Starost; upraveno)

TEXT 1

(1) Blázni nemají rozum, pomyslí si VRCHNÍ SESTRA. Tak například ten NOVÝ PACIENT. „Pusťte mě ven,“ volá na ni už asi po sté. Mluví sice rozčileně, ale nekleje, to se musí nechat. Jen stále vykřikuje: „Pusťte mě ven z téhle zpropadené rakve!“

„To není rakev, pane Kippersalte,“ pronese sestra znuděným, ale konejšivým tónem. „Rakev by přece neměla po stranách otvory, abyste mohl dýchat a abych já viděla, že nemáte žádné těžkosti…“

„Žádné těžkosti?“ Muž ležící v těsné, pohyb omezující bedně se náhle začne smát. „Ležíte na čistém povrchu, můžete částečně změnit pozici a hýbat rukama. A nekřičte pořád. Tato ohrádka je jistě lepší než svěrací kazajka,“ vysvětluje sestra.

„Ohrádka! Takhle tomu říkáte? A kdy mě pustíte ven?“

„Až vás prohlídne doktor.“

„Doktor? Vždyť vám opakovaně říkám, že já jsem doktor!“

„To není pravda, pane Kippersalte. Podle našich záznamů jste majitel obchodu,“ odvětí sestra ostrým tónem a do karty pacienta si zapíše: ∗∗∗∗∗

„Nejsem žádný pan Kippersalt. Proč nikdo v této příšerné instituci nechápe, že mě sem zavřeli kvůli nějakému nedorozumění? Pracuji jako lékař a jmenuji se Watson!“

(2) Sestra vidí, jak se muži rozčilením ježí knír. Zhluboka se nadechne a sarkasticky pronese: „Řada našich pacientů se domnívá, že jsou někým jiným. Představte si, že na oddělení máme i Sherlocka Holmese! Zajímalo by mě, jestli vám to dosvědčí.“

„Okamžitě volejte Scotland Yard!“ důrazně požaduje nový pacient. „Inspektor Lestrade vám stoprocentně potvrdí, že jsem Watson.“

(3) Zatelefonovat? A čím? Jako by tady, daleko na sever od Londýna, mohl být tak moderní vynález. Ten muž se snad domnívá, pomyslí si sestra, že ho z našeho ústavu pro choromyslné propustíme. „Tiše,“ začne šeptat, jako by uklidňovala dítě. Je jí ho líto. Zdá se jí totiž, že kdyby býval nepřišel o rozum, byl by to vážně hodný člověk.

(N. Springerová: Enola Holmesová. Případ zlověstných kytic; upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila {{u:hrubou mouku}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, význam slovního spojení by se totiž změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila {{u:drsnou mouku}}.

TEXT 1

(1) Blázni nemají rozum, pomyslí si VRCHNÍ SESTRA. Tak například ten NOVÝ PACIENT. „Pusťte mě ven,“ volá na ni už asi po sté. Mluví sice rozčileně, ale nekleje, to se musí nechat. Jen stále vykřikuje: „Pusťte mě ven z téhle zpropadené rakve!“

„To není rakev, pane Kippersalte,“ pronese sestra znuděným, ale konejšivým tónem. „Rakev by přece neměla po stranách otvory, abyste mohl dýchat a abych já viděla, že nemáte žádné těžkosti…“

„Žádné těžkosti?“ Muž ležící v těsné, pohyb omezující bedně se náhle začne smát. „Ležíte na čistém povrchu, můžete částečně změnit pozici a hýbat rukama. A nekřičte pořád. Tato ohrádka je jistě lepší než svěrací kazajka,“ vysvětluje sestra.

„Ohrádka! Takhle tomu říkáte? A kdy mě pustíte ven?“

„Až vás prohlídne doktor.“

„Doktor? Vždyť vám opakovaně říkám, že já jsem doktor!“

„To není pravda, pane Kippersalte. Podle našich záznamů jste majitel obchodu,“ odvětí sestra ostrým tónem a do karty pacienta si zapíše: ∗∗∗∗∗

„Nejsem žádný pan Kippersalt. Proč nikdo v této příšerné instituci nechápe, že mě sem zavřeli kvůli nějakému nedorozumění? Pracuji jako lékař a jmenuji se Watson!“

(2) Sestra vidí, jak se muži rozčilením ježí knír. Zhluboka se nadechne a sarkasticky pronese: „Řada našich pacientů se domnívá, že jsou někým jiným. Představte si, že na oddělení máme i Sherlocka Holmese! Zajímalo by mě, jestli vám to dosvědčí.“

„Okamžitě volejte Scotland Yard!“ důrazně požaduje nový pacient. „Inspektor Lestrade vám stoprocentně potvrdí, že jsem Watson.“

(3) Zatelefonovat? A čím? Jako by tady, daleko na sever od Londýna, mohl být tak moderní vynález. Ten muž se snad domnívá, pomyslí si sestra, že ho z našeho ústavu pro choromyslné propustíme. „Tiše,“ začne šeptat, jako by uklidňovala dítě. Je jí ho líto. Zdá se jí totiž, že kdyby býval nepřišel o rozum, byl by to vážně hodný člověk.

(N. Springerová: Enola Holmesová. Případ zlověstných kytic; upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila {{u:hrubou mouku}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, význam slovního spojení by se totiž změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila {{u:drsnou mouku}}.

(J. Jakoubek, Básník, upraveno)

TEXT 2

U podstatného jména typu A (např. průvodčí, choť) nelze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského. Kterou osobu má mluvčí na mysli, poznáme až při skloňování nebo z kontextu, např. s průvodčí × s průvodčím; moje choť Jana × můj choť Petr.

U podstatného jména typu B (např. číšník, vědkyně) lze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského.

(J. Jakoubek, Básník, upraveno)

TEXT 2

U podstatného jména typu A (např. průvodčí, choť) nelze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského. Kterou osobu má mluvčí na mysli, poznáme až při skloňování nebo z kontextu, např. s průvodčí × s průvodčím; moje choť Jana × můj choť Petr.

U podstatného jména typu B (např. číšník, vědkyně) lze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského.

TEXT 1

Arthur Dent se ve čtvrtek v osm ráno necítil nejlíp. Mátožně bloumal po ložnici, otevřel okno, uviděl, jak obrovský žlutý buldozer vjíždí na jeho zahradu, odkráčel do koupelny a začal se mýt. Myslí mu přitom bloudilo slovo buldozer a hledalo, s čím by se mohlo spojit. Matně se rozpomínal, že včera vypěnil. Cože to bylo? Ach ano, večer se přece v hospodě rozčiloval KVŮLI STAVBĚ dálničního obchvatu, o níž se zrovna ten den dozvěděl. Ten obchvat ale městská rada přece nemůže prosadit… Nebo…?

O patnáct vteřin později už Arthur ležel v bahně před buldozerem.

L. Prosser byl jenom člověk. Konkrétně řečeno, byl to asi čtyřicetiletý, dosti obtloustlý zaměstnanec obecní rady v poněkud ošuntělém oděvu. Teď právě stál nad Arthurem a snažil se ho zviklat: „No tak, pane Dente, tohle nevyhrajete. Nemůžete tady přece ležet NAVĚKY.“

Arthur dál ležel v blátě a šklebil se: „Vsaďte se!“

„Obávám se, že se s tím obchvatem budete muset smířit,“ opáčil L. Prosser. „Měl jste právo v zákonné lhůtě vznést námitky nebo předložit protinávrh. Ty plány byly vyvěšené na plánovacím oddělení úřadu pro místní rozvoj tři čtvrtě roku.“

„Šel jsem se tam na ty plány podívat hned, jak jsem zjistil, že mi chcete zbourat dům.“

∗∗∗∗∗

„Ale jo. Byly ve sklepě vašeho úřadu na dně zamčené registračky. Tu jste vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor leopard!“

L. Prosser raději změnil téma: „Dálniční obchvat se vám bude líbit.“

„Hele, drž hubu,“ zavrčel Arthur, „jdi do háje i s tou svou pitomou dálnicí.“

L. Prosser zalapal po dechu, rychle se ale vzpamatoval: „Pane Dente, rád bych vám poskytl věcnou informaci. Víte, jakou škodu by utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho pustil a on vás převálcoval?“

„Jakou?“

„Vůbec žádnou,“ řekl klidným hlasem L. Prosser a odmašíroval.

(D. Adams, Stopařův průvodce Galaxií, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy.

Charakteristika vnitřní typu A: povahové vlastnosti literární postavy jsou v textu přímo pojmenovány (pomocí přídavných či podstatných jmen), např. Eva je hodná; Petr je sobec.

Charakteristika vnitřní typu B: povahové vlastnosti literární postavy nejsou v textu přímo pojmenovány, ale vyplývají z popisu jejího jednání.

TEXT 1

(1) Když na pavouka sedne blues, tak přestane tkát sítě,
zaleze si do kouta a pláče jako dítě,
vybrečí se, vysmrká se do mušího křídla
a pustí se s novou vervou do shánění jídla.

(2) Když na velrybu sedne blues, tak ponoří se ke dnu,
a když to není zrovna v lednu, klidně si k ní sednu,
polechtám ji bublinkama, poplácám po hřbetě
a je opět spokojená v tom velrybím světě.

(3) Když na kudlanku sedne blues, no, snad to zpívat mohu,
vyšplhá se na kytku a pomodlí se k bohu,
ledva co se vyzpovídá, zanechá hřích hříchem
a zamoří paseku svým nakažlivým smíchem.

(4) Když na papouška sedne blues, tak vykašle se na zob
a pod zobák si zanadává v rámci slovních zásob
a pak se vrhne na mrkvičku, pokud jsme mu dali,
a zase je to ten papoušek, tak jak jsme ho znali.

(5) Když na člověka sedne blues a všechno na něj padá,
zakoupí si láhev vína a tklivé písně skládá,
smutek ho však nepřestane pod srdíčkem bodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prosadit.

Vysvětlivka: blues – melancholická pomalá skladba, v textu přeneseně smutek

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Epifora – poslední slovo (případně poslední slovní spojení) z jednoho verše se opakuje na konci bezprostředně následujícího verše.

TEXT 1

(1) Když na pavouka sedne blues, tak přestane tkát sítě,
zaleze si do kouta a pláče jako dítě,
vybrečí se, vysmrká se do mušího křídla
a pustí se s novou vervou do shánění jídla.

(2) Když na velrybu sedne blues, tak ponoří se ke dnu,
a když to není zrovna v lednu, klidně si k ní sednu,
polechtám ji bublinkama, poplácám po hřbetě
a je opět spokojená v tom velrybím světě.

(3) Když na kudlanku sedne blues, no, snad to zpívat mohu,
vyšplhá se na kytku a pomodlí se k bohu,
ledva co se vyzpovídá, zanechá hřích hříchem
a zamoří paseku svým nakažlivým smíchem.

(4) Když na papouška sedne blues, tak vykašle se na zob
a pod zobák si zanadává v rámci slovních zásob
a pak se vrhne na mrkvičku, pokud jsme mu dali,
a zase je to ten papoušek, tak jak jsme ho znali.

(5) Když na člověka sedne blues a všechno na něj padá,
zakoupí si láhev vína a tklivé písně skládá,
smutek ho však nepřestane pod srdíčkem bodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prosadit.

Vysvětlivka: blues – melancholická pomalá skladba, v textu přeneseně smutek

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Epifora – poslední slovo (případně poslední slovní spojení) z jednoho verše se opakuje na konci bezprostředně následujícího verše.

TEXT 1

(1) Když na pavouka sedne blues, tak přestane tkát sítě,
zaleze si do kouta a pláče jako dítě,
vybrečí se, vysmrká se do mušího křídla
a pustí se s novou vervou do shánění jídla.

(2) Když na velrybu sedne blues, tak ponoří se ke dnu,
a když to není zrovna v lednu, klidně si k ní sednu,
polechtám ji bublinkama, poplácám po hřbetě
a je opět spokojená v tom velrybím světě.

(3) Když na kudlanku sedne blues, no, snad to zpívat mohu,
vyšplhá se na kytku a pomodlí se k bohu,
ledva co se vyzpovídá, zanechá hřích hříchem
a zamoří paseku svým nakažlivým smíchem.

(4) Když na papouška sedne blues, tak vykašle se na zob
a pod zobák si zanadává v rámci slovních zásob
a pak se vrhne na mrkvičku, pokud jsme mu dali,
a zase je to ten papoušek, tak jak jsme ho znali.

(5) Když na člověka sedne blues a všechno na něj padá,
zakoupí si láhev vína a tklivé písně skládá,
smutek ho však nepřestane pod srdíčkem bodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prodat,
dokud se mu nepodaří aspoň jednu prosadit.

Vysvětlivka: blues – melancholická pomalá skladba, v textu přeneseně smutek

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Epifora – poslední slovo (případně poslední slovní spojení) z jednoho verše se opakuje na konci bezprostředně následujícího verše.

TEXT 1

(1) Ozvalo se rázné zaklepání. Když Thomas otevřel dveře svého pokoje, zjistil, že za nimi stojí jakýsi holohlavý muž. Byl ZACHMUŘENÝ – jeho nálada ∗∗∗∗∗ se odrážela v každé vrásce jeho stárnoucího obličeje.

(2) To nečekané NARUŠENÍ zaběhnutého ranního rytmu Thomase zaskočilo. Neznámý položil na stůl podnos s jídlem a řekl: „Všechno to sněz, chlapče. Za půl hodiny – přesně v osm – se pro tebe stavím. A MIMOCHODEM, jsem doktor Leavitt.“

Doktor Leavitt se dostavil na čas. Došli s Thomasem k výtahu, nastoupili a Leavitt stiskl tlačítko patra, v němž chlapec ještě nikdy nebyl. Devátého patra. Vypadalo to tam jako v nemocnici – jako na jednotce intenzivní péče. Za skleněnou přepážkou zuřivě blikala světla monitorů, před každým pokojem stály zdravotnické přístroje.

„Můžete mi říct, co se bude dít?“ zeptal se Thomas.

„Ne,“ odvětil Leavitt, „ale není se čeho bát.“

(3) Thomas měl na jazyku další otázku, ale polkl ji. Leavitt ho ZAVEDL dlouhou chodbou k jednomu z pokojů. Už se chystali vstoupit dovnitř, když vtom se ticho na chodbě prolomilo. Povyk způsobil kluk s obvázanou hlavou, jenž se vypotácel z nedalekého pokoje. Podpíraly ho dvě sestry. Náhle je od sebe odstrčil a zamířil k Thomasovi.

„Minho, stůj!“

(4) Pacient ale neposlechl. Na obvaze mu vykvetla červená skvrnka a z jeho očí čišel strach. „Nechoď dovnitř,“ křičel Minho na Thomase, „dávají nám něco divného do hlavy! Strašně to bolí. Oni dělají ∗∗∗∗∗ nic, ale je to banda prolhaných…“ Poslední slovo odumřelo Minhovi v ústech, když mu sestra cosi píchla do krku. Jeho tělo se svezlo na podlahu a za pár sekund zmizelo v pokoji.

Thomas se otočil k Leavittovi: „Co to bylo za kluka? A co se mu stalo?“

Doktorovo vystupování zůstalo obalené ledovým klidem: „Jeden pacient. Byla to jen reakce na anestezii. Není se čeho bát.“ Thomas už začínal mít na tu větu alergii.

(J. Dashner, Kód horečky, upraveno)

TEXT 2

Jakoby (jedno slovo) se píše tam, kde by není součástí slovesného tvaru, např. řekl to jakoby z legrace, ale myslel to vážně. Jakoby lze tedy použít ve větě s kterýmkoli slovesným tvarem, např. řekl jsem / říkáme to jakoby z legrace.

Jako by (dvě slova) se píše tam, kde by je součástí slovesného tvaru (jde výhradně o tvar 3. osoby podmiňovacího způsobu), např. dělá, jako {{u:by nás neznal}} (tj. jako kdyby nás neznal).

Vysvětlivky: gnóm – podzemní skřítek; podloudník – člověk se zlými úmysly; vráz – naráz, náhle

(J. Vrchlický, Kobylka a gnóm, upraveno)

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.

„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.

„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.

„Ahoj Kate.“

„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“

„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“

„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“

Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.

Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.

„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.

„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.

(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“

„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.

„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.

„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.

„Ahoj Kate.“

„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“

„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“

„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“

Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.

Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.

„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.

„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.

(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“

„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

Vysvětlivka: kantiléna – delší část skladby založená na zpěvné melodii

(J. Seifert, Poledne, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku. Krátké tvary nemají v koncovce dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

Vysvětlivka: kantiléna – delší část skladby založená na zpěvné melodii

(J. Seifert, Poledne, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku. Krátké tvary nemají v koncovce dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

TEXT 1

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.

Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“

(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.

„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“

„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

TEXT 2

Nesklonná podstatná jména mají ve všech pádech obou čísel stejný tvar. Většinou jde o přejatá slova zakončená na samohlásku, např. menu (menu bylo zajímavé, sestavil jsem menu, v menu byly chyby aj.).

(J. Neruda, Romance helgolandská, upraveno)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být nějaká věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

{{u:Dodnes ještě lenoši}}
{{u:drbají se, mají vši}}.

Za přesah se nepovažuje, pokud je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

(J. Neruda, Romance helgolandská, upraveno)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být nějaká věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

{{u:Dodnes ještě lenoši}}
{{u:drbají se, mají vši}}.

Za přesah se nepovažuje, pokud je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

TEXT 1

Těžké ocelové dveře sila se odsunuly stranou, avšak jen zčásti, aby dovnitř nepronikly smrtonosné toxiny. Juliette Nicholsová se tou štěrbinou musela protáhnout bokem. Rázem se ocitla venku. Už nebylo cesty zpět. Byla vyhnanec.

Juliette zjistila, že stojí na rampě. Skoro zapomněla, že i nejvyšší patro sila se nachází pod úrovní země. Když se doplahočila na konec rampy, průzorem v přilbě spatřila velkolepou scenérii. Kopce pokrývala zelená tráva, nebe bylo opojně modré. Unavenýma očima hltala ten efektní padělek. V duchu si ale stále opakovala: Přestaň s tím. Mysli na to, že skutečný je jen ten ponurý a mrtvý svět, který znáš odjakživa.

Hmatem zkontrolovala svůj ochranný oblek – žáruvzdorná páska pořád držela. Usmála se. Její smrt, jakkoli jistá, se zatím odkládá. Vydala se tedy směrem ke třpytivému velkoměstu na obzoru. Nepočítala s tím, že se dostane až tam. Chtěla ale zemřít za hřebenem, aby se nikdo nemusel dívat na její práchnivějící ostatky.

Jak Juliette pomalu STOUPALA po strmém svahu, začaly se v programu nahraném v přilbě objevovat první trhliny: horní patra vzdálených městských budov ještě zářila ve falešném slunci, pod nimi se ale už odkrývala ošumělost opuštěného světa. Juliette si lámala hlavu nad klamem, který vytvořili lidé z úseku IT, a jeho nedokonalostí: Že by snad ani oni netušili, co je za kopcem?

Na vrcholu kopce si všimla, že kruhová prohlubeň, v níž se nachází její silo, není NÁHODNÝ prvek krajiny. Viděla, že kopce i prohlubně se opakují ve ZŘETELNÉM vzoru. Juliette začala sestupovat a snažila se šetřit vzduchem. Věděla, že díky obleku, který jí potají sehnal Walker, získala čas, který žádný vyhnanec ještě nikdy neměl. Vtom zahlédla v další prohlubni rampu. Ihned POCHOPILA, co to znamená. Blíží se k jinému silu!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi buď jednu věc, nebo více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

Vysvětlivky: Ódin – jeden ze severských bohů; skald – severský pěvec hrdinských písní

(J. Vrchlický, Král Svegder, upraveno)

TEXT 2

V uměleckých textech se často setkáme i s jiným slovosledem, než používáme běžně. Příkladem může být:

• slovosled typu A (např. ramenem tajemným zemi objímáte) – přívlastek shodný stojí za podstatným jménem, které je jím rozvíjeno;

• slovosled typu B (např. hrdliččin zval ku lásce hlas) – přívlastek shodný stojí, nikoli však bezprostředně, před podstatným jménem, které je jím rozvíjeno.

TEXT 1

Sedíme u stolů v jídelně. Do místnosti vstupuje organizátor, rychle se rozhlédne po přítomných a začne vyvolávat jména: vždy po dvou z každé frakce. Nejdřív jsou na řadě ti z Neohroženosti, následují lidé z frakce Sečtělosti, pak z Mírumilovnosti a posléze z Upřímnosti. Ihned po vyslovení svého jména dotyčný odchází do zkušební místnosti. Nakonec zazní: „Z Odevzdanosti Susan Blacková a Beatrice Priorová.“

Se žaludkem staženým úzkostí vejdu do zkušebny. Uvnitř čeká žena z Neohroženosti. „Jmenuji se Tori,“ řekne a ukáže na křeslo, vedle nějž stojí jakýsi přístroj. „Posaď se, Beatrice.“

Vylezu na křeslo. Tori mi na čelo připevní elektrody, další dá na své čelo a pak nás dráty propojí s přístrojem. Podá mi lahvičku s čirou tekutinou: „Vypij to.“ Navzdory určitým obavám splním její příkaz. Záhy se mi zavřou oči.

Když je po chvíli otevřu, jsem znovu v jídelně. Na stole je kus sýra a nůž. Odměřený ženský hlas mě vyzve: „Vyber si.“ Vůbec nikoho ale nevidím.

„Na co mi ty věci budou?“ ptám se.

„Vyber si!“ zaječí žena.

Můj strach vystřídá zatvrzelost. Nebudu slepě plnit něčí příkaz. „Jak chceš,“ řekne hlas a věci zmizí. [1] Vzápětí vrznou dveře a ozve se výhrůžné psí vrčení. Otočím se a zjistím, že je to obrovský vlčák. Teď už chápu, proč by se mi hodil sýr. Nebo nůž. Škoda. Vím taky, že ta obluda by mě vmžiku dohonila. [2] Musím se tedy vzdát. Jak mu to ale dát najevo? [3]

Kleknu si a položím předloktí na zem. Je to ta poslední věc, co bych chtěla udělat, ale lepší možnost nemám. [4] Slyším, jak se psisko přibližuje. Pak se mého obličeje dotkne cosi mokrého. Pes mi olizuje tvář. Teď už vypadá poměrně krotce.

Vtom se proberu. Ležím v křesle ve zkušebně. „Výsledky tvé zkoušky jsou neprůkazné,“ suše konstatuje Tori.

(V. Rothová, Divergence, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvary přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména.

• Vědci našli {{u:neznámého brouka}}. – věta obsahuje přídavné jméno neznámý

• Oči se upřely na {{u:neznámého}}. – věta obsahuje zpodstatnělé přídavné jméno neznámý

(J. W. Goethe, Král duchů, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování téhož slova či slovního spojení na samém začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(J. W. Goethe, Král duchů, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování téhož slova či slovního spojení na samém začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné tikání hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, ∗∗∗∗∗?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce váhání strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné tikání hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, ∗∗∗∗∗?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce váhání strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

TEXT 1

Zas noci červnové s tichými blesky jdou.
Jsou jasné, zamlklé, s měsíčním polosvitem,
dech trávy požaté zas táhne zahradou
a větřík dřímavý se zlehka vlní žitem.

Spí všecko, všecko spí, je tichá zmlklá ves,
jen chřástal nad vodami zalká přerývaně,
víc voní bez a kmín a bouřněj šumí jez
v tom tichu velikém, jež oblévá mi skráně.

Hle, měsíc veliký jak hoří nad splavem…
A kolem dokola co hvězd se zatřpytilo.
Snad kdyby štěstí šlo po dlouhých dobách sem,
by ani za noci v tmách lesů nezbloudilo.

Vysvětlivka: chřástal vodní – pták žijící u vod

(A. Sova, Červnové noci)

TEXT 2

TEXT 1

(1) Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly ∗∗∗∗∗: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

(2) „Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

TEXT 1

(1) Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly ∗∗∗∗∗: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

(2) „Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

Vysvětlivka: Loreta – pražská kaple

(J. Seifert, Rozhledna na Petříně, upraveno)

TEXT 2

V poezii se setkáváme s tím, že něco, co je v běžném životě neživé, je personifikováno (personifikace = zosobnění). Např. ve větě Slunce se na mě smálo nebo v souvětí Připadalo mi, že mě slunce hladí po tváři je personifikováno slunce.

Vysvětlivka: Loreta – pražská kaple

(J. Seifert, Rozhledna na Petříně, upraveno)

TEXT 2

V poezii se setkáváme s tím, že něco, co je v běžném životě neživé, je personifikováno (personifikace = zosobnění). Např. ve větě Slunce se na mě smálo nebo v souvětí Připadalo mi, že mě slunce hladí po tváři je personifikováno slunce.

Vysvětlivka: Loreta – pražská kaple

(J. Seifert, Rozhledna na Petříně, upraveno)

TEXT 2

V poezii se setkáváme s tím, že něco, co je v běžném životě neživé, je personifikováno (personifikace = zosobnění). Např. ve větě Slunce se na mě smálo nebo v souvětí Připadalo mi, že mě slunce hladí po tváři je personifikováno slunce.

(1) Sidra a Tak kráčely muzeem rovnou ke kurátorčině pracovně. Když však došly na místo, čekalo je nemilé překvapení. Na obrazovce nad kanceláří blikala zpráva: Šla jsem již domů. Vaše požadavky budou vyřízeny ve vedlejší kanceláři. „Zatraceně!“ rozmrzele konstatovala Tak a nesměle zaklepala na sousední dveře. Vzápětí ovšem ztuhla. Ve dveřích stál totiž Aeluon.

(2) „Jsem kurátor Joje. Jak vám můžu pomoct?“ zeptal se jich a tváře se mu přitom zbarvily zvídavou hnědou.

Následně Tak udělala něco, co je pro rasu Aeluonů neobvyklé – odpověděla slovy místo barvami: „Omlouvám se, ale nedávno jsem mluvila s kurátorkou Thixis o svém výzkumu. Potřebuju povolení prozkoumat určité exponáty.“ Normálně by fakt, že příslušník Aeluonů promluví před někým z jiné rasy nahlas, byl považován za vstřícné gesto vůči cizinci, v tomto případě vůči Sidře. Ovšem to, že Tak zcela vynechala vizuální odpověď, vypadalo podivně, ∗∗∗∗∗. Sidra ale věděla, že lhaní barvami je pro Aeluony opravdu náročné.

„Jistě, Thixis mě o tom informovala,“ přikývl kurátor, „předpokládám, že obě jste součástí výzkumného týmu. Nebylo vás ale původně víc?“

„Ostatním není dobře,“ zalhala Sidra a její dráhy přitom vděčně pomyslely na profesora Dega, s jehož pomocí zvládla vymazat svůj protokol upřímnosti. Vyděšená Tak se zatím soustředila na ovládání svých chromatoforů: nesměl ji prozradit ani náznak nervózní červené.

Joje se zadíval na Tak a poněkud netaktně podotkl: „Ani vy nevypadáte zcela zdravě.“

„Kolegyni otekl po koktejlu jazyk,“ zachraňovala situaci Sidra a umělé srdce jí bilo jako o závod, „musela si vzít léky a od té doby je trochu mimo.“

„No dobrá, nebudu vás už zdržovat,“ zakončil rozhovor kurátor, „dokumenty máte v pořádku, takže příslušné exponáty můžete prozkoumat.“ A zavřel dveře kanceláře.

„Sakra! Myslíš, že zjistil, že nejsme výzkumnice, ale chystáme se krást?“ zašeptala Tak.

Vysvětlivky: kurátor – správce sbírek, např. v muzeu; chromatofor – buňka obsahující barvivo

(B. Chambersová, Dvě místa na slunci, upraveno)

(1) Sidra a Tak kráčely muzeem rovnou ke kurátorčině pracovně. Když však došly na místo, čekalo je nemilé překvapení. Na obrazovce nad kanceláří blikala zpráva: Šla jsem již domů. Vaše požadavky budou vyřízeny ve vedlejší kanceláři. „Zatraceně!“ rozmrzele konstatovala Tak a nesměle zaklepala na sousední dveře. Vzápětí ovšem ztuhla. Ve dveřích stál totiž Aeluon.

(2) „Jsem kurátor Joje. Jak vám můžu pomoct?“ zeptal se jich a tváře se mu přitom zbarvily zvídavou hnědou.

Následně Tak udělala něco, co je pro rasu Aeluonů neobvyklé – odpověděla slovy místo barvami: „Omlouvám se, ale nedávno jsem mluvila s kurátorkou Thixis o svém výzkumu. Potřebuju povolení prozkoumat určité exponáty.“ Normálně by fakt, že příslušník Aeluonů promluví před někým z jiné rasy nahlas, byl považován za vstřícné gesto vůči cizinci, v tomto případě vůči Sidře. Ovšem to, že Tak zcela vynechala vizuální odpověď, vypadalo podivně, ∗∗∗∗∗. Sidra ale věděla, že lhaní barvami je pro Aeluony opravdu náročné.

„Jistě, Thixis mě o tom informovala,“ přikývl kurátor, „předpokládám, že obě jste součástí výzkumného týmu. Nebylo vás ale původně víc?“

„Ostatním není dobře,“ zalhala Sidra a její dráhy přitom vděčně pomyslely na profesora Dega, s jehož pomocí zvládla vymazat svůj protokol upřímnosti. Vyděšená Tak se zatím soustředila na ovládání svých chromatoforů: nesměl ji prozradit ani náznak nervózní červené.

Joje se zadíval na Tak a poněkud netaktně podotkl: „Ani vy nevypadáte zcela zdravě.“

„Kolegyni otekl po koktejlu jazyk,“ zachraňovala situaci Sidra a umělé srdce jí bilo jako o závod, „musela si vzít léky a od té doby je trochu mimo.“

„No dobrá, nebudu vás už zdržovat,“ zakončil rozhovor kurátor, „dokumenty máte v pořádku, takže příslušné exponáty můžete prozkoumat.“ A zavřel dveře kanceláře.

„Sakra! Myslíš, že zjistil, že nejsme výzkumnice, ale chystáme se krást?“ zašeptala Tak.

Vysvětlivky: kurátor – správce sbírek, např. v muzeu; chromatofor – buňka obsahující barvivo

(B. Chambersová, Dvě místa na slunci, upraveno)

Vysvětlivky: asagaj – africký oštěp; karavela – typ plachetnice

(J. Seifert, Chlapec a hvězdy)

TEXT 2

Epizeuxis – opakování téhož slova / slovního spojení bezprostředně za sebou v rámci jednoho verše.

Anafora – opakování téhož slova / slovního spojení na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Vysvětlivky: asagaj – africký oštěp; karavela – typ plachetnice

(J. Seifert, Chlapec a hvězdy)

TEXT 2

Epizeuxis – opakování téhož slova / slovního spojení bezprostředně za sebou v rámci jednoho verše.

Anafora – opakování téhož slova / slovního spojení na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Vysvětlivky: asagaj – africký oštěp; karavela – typ plachetnice

(J. Seifert, Chlapec a hvězdy)

TEXT 2

Epizeuxis – opakování téhož slova / slovního spojení bezprostředně za sebou v rámci jednoho verše.

Anafora – opakování téhož slova / slovního spojení na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

(1) Rita mi podává lístky. Jsou na nich obrázky věcí, za které se dají vyměnit: vejce, pecen chleba, červené kolečko představující plátek masa. Současné zákony totiž zakazují ženám číst. ∗∗∗∗∗

(2) „Offred, pohlídej si, aby ti dali čerstvý vejce,“ připomíná mi Rita.

Slibuju jí, že si na to dám pozor.

Odcházím z domu a čekám na rohu ulice. Směrem ke mně kráčí červená postava v bílém čepci – moje dvojče, můj odraz v zrcadle. Jmenuje se Ofglen. To je vše, co o ní vím. Je mou partnerkou teprve dva týdny. Nevím, co se stalo s tou předchozí. Jednoho dne prostě nepřišla a tahle ji nahradila.

„Požehnaný buď plod,“ pronáší obvyklý pozdrav.

„Kéž nás Pán vyslyší,“ odpovídám jako vždy.

(3) Jdeme spolu do centra. Služebnice jako my musí chodit jen ve dvojicích. Prý je to v zájmu naší bezpečnosti, ale to je nesmysl: už tak jsme chráněné ažaž. Dojdeme k zátarasu. Stojí tu dva muži v uniformách Strážců víry. Nejsou to skuteční vojáci, jsou určeni k rutinním prohlídkám a podřadným úkolům. Zasalutují nám. Musí se k nám chovat uctivě vzhledem k povaze naší služby. Zkontrolují nám průkazy a pak jdeme dál.

Na hlavní ulici je přece jen trochu živěji. Míjíme několik hospodyň v zelené, ženy chudých mužů oblečené v ošuntělých šatech s červeno-modro-zelenými pruhy a dvojice služebnic v červené. Modrou manželek velitelů na chodnících nespatříte. Jen v autech.

(4) V této části Gileádu jsou chodníky betonové. Vzpomínám na dřívější procházky městem. Vzpomínám na to, co jsem tehdy nosila: džíny, tenisky, triko. Vzpomínám na tu moc, kterou jsem měla nad vlastním životem. Tenkrát ještě ženy měly svobodu volby.

(M. Atwoodová, Příběh služebnice, upraveno)

TEXT 2

Věta typu A obsahuje podmět (ať už vyjádřený, či nevyjádřený) a přísudek, např. Na horách padá sníh. / Je smutný.

Věta typu B nemá podmět, např. Na horách sněží. / Je mu smutno.

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)

TEXT 1

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“

„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.

„Ano,“ přitakal jsem.

„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.

„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu.

Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.

„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.

„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.

„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.

„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“

Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.

„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, ∗∗∗∗∗. Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“

„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.

„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

TEXT 2

Slovesný tvar typu A: i bez okolního textu lze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odejdi (je to pouze tvar 2. osoby čísla jednotného).

Slovesný tvar typu B: bez okolního textu nelze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odešla (dcera odešla × děvčata odešla).

Vysvětlivky: smavý – rád se smějící; Vesna – slovanská bohyně jara

(J. Neruda, Balada česká, zkráceno)

TEXT 2

Inverze – změna pořadí slov oproti neutrálnímu (tzn. běžnému) slovosledu, např.:

• Jak se ti líbí ten vzácný dar? nebo Jak se ti ten vzácný dar líbí? – neutrální slovosled

• Dar ten vzácný jak líbí se ti? – inverze

TEXT 1

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.

(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“

Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.

Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních skutečností či nepřítomných osob pomocí 5. pádu, např. sviť, {{u:měsíčku, sviť, ať mi šije niť}}.

TEXT 1

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.

(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.

(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.

(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.

Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹ region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. střihač) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba udělala nebo opakovaně dělá (např. střihač je člověk, který stříhá).

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.

(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.

(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“

Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.

„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“

Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se SVÝMA kolegama, kolik to hodí pro KAŽDÝHO z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.

Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“

„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“

„ Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.

(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.

(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“

Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.

„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“

Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se SVÝMA kolegama, kolik to hodí pro KAŽDÝHO z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.

Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“

„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“

„ Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. pohledem – ledem), vzniká rýmové echo.

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.

(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.

Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“

Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte SEM,“ kývl na mě.

Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.

„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to PŘÍŠERNÝ.“

(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“

„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“

„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“

„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“

„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

Jsi ta nejkrásnější krajina co znám
Lesem tvých vlasů mé prsty bloudí
Jak deset dětí které neví kudy kam
Jsi ta nejkrásnější krajina co znám

Dvě šedomodrá jezera
Tichá jak okna kláštera
Kdo vstoupí tam ten drží půst
A nebezpečná propast úst
Nechybí ani pohoří
Mé srdce touhou uhoří
A oči když jim dovolím
Projdou se tichým údolím
Jsi ta nejkrásnější krajina co znám

(J. Suchý, Nejkrásnější krajina co znám)

(1) Kvůli živému praseti v tombole postavili pořadatelé u pódia ohrádku. Kolem ní postávali lidé. Smáli se a volali: „Hele, to je teda fór!“

František na čuníka chvíli hleděl a pak se otočil na mě: „Bratře Houbaři, říká se sice být ožralý jako prase, ale viděl jsi někdy ožralé prase?“

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Můžeme tomu praseti zachránit život,“ pronesl vážně.

(2) Rozhlédl jsem se kolem, protože jsem měl strach, aby nás nikdo neslyšel. Pak jsem sykl: „Jak to chceš, hergot, udělat?“

„Nebudou moct nikomu dát nemocný prase. Nebo dokonce prase, který se nehýbe. Potřebuju ale k tomu tvou láhev rumu.“

„To nemyslíš vážně,“ zasmál jsem se, „ty chceš to prase přede všema lidma nalejt?“

„Přesně tak!“

„A jak to hodláš provést?“ zeptal jsem se.

„Ty upoutáš jejich pozornost.“

„JAK SI TO PŘEDSTAVUJEŠ? TO MÁM TŘEBA DĚLAT KOTRMELCE?“ ZAJÍMALO MĚ.

(3) „Nikoli, Bratře Houbaři,“ zavrtěl František hlavou, „ty budeš jen stát a usmívat se.“ Pak zmizel v davu. Zanedlouho náměstí zašumělo údivem. Uprostřed stál totiž František s obrovskou cedulí. Nápis na ní byl viditelný i na velkou vzdálenost, přesto jsem si to musel jít přečíst zblízka, abych se ujistil, že mě smysly nešálí. Na ceduli stálo:

Na tomto místě sním dnes v 18:00
živého chlapa!

(4) „Co to má jako bejt?“ vyhrknul jsem na Františka. „Slíbils mi, že budu jen stát a usmívat se!“ zanaříkal jsem.

František se pyšně rozhlédl po narůstajícím hloučku zvědavců a pak mi špitl: „Myslíš si snad, že se v tomhle městečku najde dobrovolník, který se nechá sníst? My prostě jen potřebujeme, aby se přesně v šest všichni dívali na tohle místo. Když budeš držet tu ceduli, budeš středem pozornosti a já se mezitím postarám o to prase. A teď mi dej ten rum.“

(P. Šabach, Zvláštní problém Františka S., upraveno)

(V. Dyk, Zajatec skleněné hory)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. ledních – posledních), vzniká rýmové echo.

(1) Hana Helerová často přemýšlela, jak jiný by byl jejich život, kdyby tehdy prodaly dům. Kdyby odjely. Byla to totiž ona, kdo na konci léta 1938 zcela změnil osud celé rodiny.

PASY a víza už byly tehdy vyřízené, až na ty Rosiny. Vydání jejích DOKLADŮ se opozdilo, neboť jako nezletilá nepředložila souhlas obou rodičů.

„Celé město ví, že už jsem kolik let vdova, ale veledůležitý úředník musí vidět papír,“ brblala Elsa, když ze zásuvky vytahovala úmrtní list svého manžela Ervina. Dala dokument do obálky a zavolala na dceru Hanu: „Zanes to na poštu. Já nemám čas, přijdou Drozdovi kvůli baráku. Snad ho koupí.“

Když se před necelým měsícem po městě rozkřiklo, že dům na náměstí je na prodej, přilákalo to hned několik zájemců. Všichni ale věděli, proč vdova Helerová svůj dům prodává tak narychlo, a proto jí nabízeli směšně nízké částky. Elsa byla zoufalá, to ano. Byla také vyděšená, stejně jako tisíce Židů, kteří pochopili, že Československo už pro ně není bezpečné. Nebyla však natolik zoufalá, aby se nechala oškubat. Pořád doufala, že za dům dostane to, co požaduje.

(2) Hana si obálku strčila do kapsy lehkého sáčka. „Dej si to do kabelky. Jestli to ztratíš, nepojedeme nikam,“ upozornila ji Elsa.

Nebýt těchto slov, Hana by došla na poštu, za pár dní by Rosa dostala doklady a všechny tři Helerovy by v září odjely do Anglie. Drozdovi totiž byli slušní lidé a jako jediní přistoupili na Elsinu cenu. Jenže Hana si vzpomněla na Jaroslava. Sice ho pár týdnů neviděla, při posledním setkání jí ale řekl, že to s ní myslí vážně. Než to vyslovil, skoro se nechala zviklat matčinými nehezkými poznámkami na jeho adresu. Teď si ale byla jistá, že její budoucnost je zde, s Jaroslavem. Rozhodla se proto dopis schovat.

(A. Mornštajnová, Hana, upraveno)

(1) Monika Benešová se vydala na Pacific Crest Trail (PCT), jednu z nejtěžších pěších tras světa. Trasu dlouhou necelých 4 300 kilometrů, vedoucí vyprahlou pouští i přes velehory, ušla za pouhých pět měsíců. Musela se přitom vypořádat nejen s výkyvy počasí, ale i s následky své vážné nemoci.

PCT vede od hranic s Mexikem přes tři americké státy (nejprve Kalifornii, pak Oregon a nakonec Washington) ke kanadským hranicím, cestou projdete sedmi národními parky a dalšími 25 přírodními rezervacemi. Zdolání trasy je náročné jak fyzicky, tak psychicky. Ročně se na PCT vydají zhruba 3 000 lidí, do cíle ale dorazí jen desetina z nich.

(2) Během svého putování Monika potkala různá zvířata, třeba medvědy, vlky či pumy, musela se také vyhýbat chřestýšům. Chodidla jí pokryly bolestivé puchýře, a protože zažila sněhovou bouři, na nohou i rukou měla omrzliny. Ve všech krizových situacích si však poradila. Po návratu domů řekla novinářům: „Chtěla jsem dokázat nejen sobě, ale hlavně dalším nemocným lidem, že s nepřízní osudu lze bojovat.“

(www.tyden.cz, upraveno)

(E. Allan Poe, Annabel-Lee, upraveno)

TEXT 2

Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

Začalo to záhy po mém návratu z kosmu. Právě jsem si v kuchyni chystal večeři, když vtom se celý dům otřásl. Z horního patra se ozval zvláštní dunivý zvuk. Spadla snad střecha? Nebo to byl meteorit? Ihned jsem utíkal nahoru.

Otevřel jsem dveře své pracovny a spatřil horu knih pod nakloněnou knihovnou. Zpod tlustých svazků kosmické encyklopedie se po kolenou vyhrabával nějaký člověk. Do tváře jsem tomu vetřelci neviděl, jeho postava mi ale byla povědomá. Po chvíli jsem ho poznal. Byl jsem to já. Jako kdybych se díval do zrcadla.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se ještě klidně.

„Vysvětlím ti to,“ odpověděl nezvaný host. Usedl drze do mého křesla, vzal do ruky mou dýmku a najisto sáhl do zásuvky mého stolku pro tabák. To už na mě bylo moc.

„To je ale nestydatost!“ zařval jsem. On však jen pokynul, abych si také sedl. Dobrá, dám mu pět minut, a když se mi neomluví, vyřídíme si to jinak.

„Přece se nechceš prát, Ijone,“ s úsměvem pravil nezvaný host. „Nezapomeň, že každá má dnešní modřina bude později tvoje!“

„Jak můžeš vědět, na co jsem myslel? A co tady chceš?“

Návštěvník se pousmál a řekl: „Přicházím z roku 2661, abych ti předložil zajímavý návrh. Vědecká rada Temporistického úřadu si přeje, aby ses stal ředitelem programu TEOSVĚDĚHYP. To je zkratka pro telechronickou optimalizaci světových dějin hyperpočítačem. V našem století máme mír, daří se nám skvěle, ale co se historie týče, stále nemáme klid. Minulost planety Země je proto nutné opravit a zdokonalit na základě principů humanity. Určitě chápeš, že když má lidstvo v rodokmenu takové řeže a válečná jatka, stydíme se tlačit mezi vyspělé kosmické civilizace. Tak co na tu nabídku říkáš?“

(S. Lem, Futurologický kongres, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména hromadná mají pouze tvary čísla jednotného a označují jimi soubor jednotlivin (např. stromoví = skupina stromů).

(J. Seifert, Mlýnek na kávu, zkráceno)

TEXT 1

(1) Byl skoro prosinec a Jonas začínal mít strach z blížícího se výcviku. Ne, špatné slovo, opravil se v duchu. Strach cítil před rokem, když se nad společenstvím ukázalo neznámé letadlo. Všichni občané tehdy dostali rozkaz, aby se ihned skryli ve svých domech. Za okamžik JIM hlas v amplionu sdělil, že pilot popletl navigační instrukce a za to bude vyřazen. Vyřazení! Tak strašlivý trest se uplatňoval jen v případě neomluvitelného pochybení. Tohle slovo se nesmělo bezmyšlenkovitě používat. Jednou při závodech Jonas křikl na kamaráda, kvůli němuž ztratili bod: „Jsi vyřazený!“ Trenér si Jonase vzal stranou a důrazně si s NÍM promluvil. Od té doby si Jonas dával na vyjadřování velký pozor. Ne jako Asher.

(2) Jonas si vybavil, jak se Asher jednou vřítil do třídy uprostřed zpěvu ranní hymny. Když vlastenecká píseň dozněla a spolužáci se posadili, Asher zůstal stát, aby přednesl předepsanou omluvu, na niž všichni čekali.

(3) „Omlouvám se, že jsem vyrušil své učební společenství,“ rychle vysypal povinnou frázi. Pak svůj pozdní příchod objasnil: „Vyšel jsem z domu brzy, ale když jsem jel kolem rybí líhně, pracovní četa právě třídila lososy. Ta podívaná mě natolik zajmula, že jsem zapomněl na čas.“

„Přijímáme tvoji omluvu, Ashere,“ sborově zarecitovala třída.

„Přijímám tvoji omluvu, Ashere,“ řekl učitel, „a děkuji, že mi tvá chyba opět poskytla příležitost k výkladu o jazyce.“ Pak učitel na tabuli napsal zajmout, hned vedle připsal slovo zaujmout a začal se věnovat jejich významům.

Jonas se při té vzpomínce usmál. Znovu začal přemýšlet o významech slov a usoudil, že slovo strach opravdu přesně nevystihuje, co teď cítí. Je to příliš silné podstatné jméno. Jonas byl dychtivý, cítil ale i špetku nervozity. Znepokojení, usoudil nakonec. Ano, to cítí.

(L. Lowryová, Dárce, upraveno)

TEXT 2

Otevřená slabika – slabika, která končí samohláskou.

Zavřená slabika – slabika, která končí souhláskou.

TEXT 1

Vysvětlivky: gypsovka – dýmka; ocún – podzimní bylina s fialovými květy

(J. Seifert, Vodník a havran)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být jedna věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

TEXT 1

Vysvětlivky: gypsovka – dýmka; ocún – podzimní bylina s fialovými květy

(J. Seifert, Vodník a havran)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být jedna věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

TEXT 1

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do JEHO divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.

„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.

Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.

„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.

„A co dyž neexistuje a Prospero si HO jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.

(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.

„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“

„Supermana,“ vyhrkne Kudla.

„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.

Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.

„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.

„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“

„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.

„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“

„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.

„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.

„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.

Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních skutečností či nepřítomných osob.

Paronomázie – v těsném sousedství se vyskytují slova se stejným kořenem.

Vysvětlivky: dnít se – rozednívat se; lícha – pole; omženi – oroseni, zpoceni

(R. Kipling, Knihy džunglí)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být jedna věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.

(1) Té noci jsem si četl ve své pracovně na univerzitě. Náhle zahřmělo a vzápětí jsem zaslechl ránu vycházející z vedlejší laboratoře. Okamžitě jsem tam spěchal. Uprostřed místnosti stál Davidson. Nevypadalo to, že mě zpozoroval. Zprvu mě napadlo, že musí být opilý. Kymácel se totiž a hmatal po čemsi neviditelném před svou tváří.

(2) „Davidsone, co se s vámi děje?“ zvolal jsem s obavami. Začal mě hledat pohledem, díval se však jakoby skrze mě. Pokouší se snad o něj šílenství z vyčerpání? Opatrně jsem mu položil ruku na kostnaté rameno. Ihned odskočil s tváří doslova znetvořenou hrůzou. „Co to bylo?“ zděšeně vykřikl.

(3) „To jsem já, Bellows,“ odpověděl jsem. „Cožpak mě nevidíte?“

„Nevidím ani sebe. Jaká loď tamhle kotví?“ Hovořil dosti zmateně, oči vytřeštěné.

Vtom do laboratoře vstoupil ∗∗∗∗∗. Stručně jsem ho seznámil s neobvyklou situací. Navrhl, abychom Davidsona odvedli do děkanovy kanceláře. Když jsme tam došli, usadil jsem se s Davidsonem na pohovku a Boyce s děkanem obsadili křesla proti nám. Nešťastný Davidson prsty přejížděl po Wadeově pohovce. Hmatem ji poznával, ale neviděl ji.

„A nemohl byste nám říci, co tedy vidíte?“ zeptal se ho Boyce.

Davidson odpověděl, že vidí jen spoustu písku a rozdrcených lastur, jinak nic.

„Davidsone, jste v mé kanceláři,“ pravil ∗∗∗∗∗. „Něco se vám stalo s očima. Máte v pořádku hmat i sluch, ale nevidíte.“

Davidson zavřel oči a řekl: „Zavřu-li oči, vím, že máte pravdu. Vedle mě na pohovce sedí ∗∗∗∗∗. Jsem v Anglii. A máme noc.“ Pak oči otevřel. „A tady právě vychází slunce. Jsem po krk ponořen v písku, vidím loď s plachtami, dmoucími se větrem, neklidné moře, letící ptáky. Nikdy jsem neviděl nic skutečnějšího. Bůh mi pomoz!“ zasténal.

(H. G. Wells, Pozoruhodný případ Davidsonových očí, upraveno)

(1) Té noci jsem si četl ve své pracovně na univerzitě. Náhle zahřmělo a vzápětí jsem zaslechl ránu vycházející z vedlejší laboratoře. Okamžitě jsem tam spěchal. Uprostřed místnosti stál Davidson. Nevypadalo to, že mě zpozoroval. Zprvu mě napadlo, že musí být opilý. Kymácel se totiž a hmatal po čemsi neviditelném před svou tváří.

(2) „Davidsone, co se s vámi děje?“ zvolal jsem s obavami. Začal mě hledat pohledem, díval se však jakoby skrze mě. Pokouší se snad o něj šílenství z vyčerpání? Opatrně jsem mu položil ruku na kostnaté rameno. Ihned odskočil s tváří doslova znetvořenou hrůzou. „Co to bylo?“ zděšeně vykřikl.

(3) „To jsem já, Bellows,“ odpověděl jsem. „Cožpak mě nevidíte?“

„Nevidím ani sebe. Jaká loď tamhle kotví?“ Hovořil dosti zmateně, oči vytřeštěné.

Vtom do laboratoře vstoupil ∗∗∗∗∗. Stručně jsem ho seznámil s neobvyklou situací. Navrhl, abychom Davidsona odvedli do děkanovy kanceláře. Když jsme tam došli, usadil jsem se s Davidsonem na pohovku a Boyce s děkanem obsadili křesla proti nám. Nešťastný Davidson prsty přejížděl po Wadeově pohovce. Hmatem ji poznával, ale neviděl ji.

„A nemohl byste nám říci, co tedy vidíte?“ zeptal se ho Boyce.

Davidson odpověděl, že vidí jen spoustu písku a rozdrcených lastur, jinak nic.

„Davidsone, jste v mé kanceláři,“ pravil ∗∗∗∗∗. „Něco se vám stalo s očima. Máte v pořádku hmat i sluch, ale nevidíte.“

Davidson zavřel oči a řekl: „Zavřu-li oči, vím, že máte pravdu. Vedle mě na pohovce sedí ∗∗∗∗∗. Jsem v Anglii. A máme noc.“ Pak oči otevřel. „A tady právě vychází slunce. Jsem po krk ponořen v písku, vidím loď s plachtami, dmoucími se větrem, neklidné moře, letící ptáky. Nikdy jsem neviděl nic skutečnějšího. Bůh mi pomoz!“ zasténal.

(H. G. Wells, Pozoruhodný případ Davidsonových očí, upraveno)

TEXT 2

Aliterace – v rámci jednoho verše se v těsném sousedství vyskytují slova začínající stejnou hláskou nebo skupinou hlásek.

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

TEXT 1

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti. Např. četli jsme Máchu znamená, že jsme četli text, který napsal K. H. Mácha – zaměňujeme tedy věc (Máchův text) za jejího tvůrce (spisovatele K. H. Máchu).

(1) Odbila půlnoc, v pokoji se zablesklo OSTRÉ světlo a před Skružem stála podivná postava v dlouhém rouchu. Vlasy měla stářím bílé, ale na růžové tváři nebyla jediná vráska. Z hlavy jí sálalo oslňující světlo, které ozařovalo celý pokoj.

„Vy jste ten duch, jehož příchod mně byl oznámen?“ zeptal se Skruž. „Ano, jsem duch minulých Vánoc.“ TICHÝ hlas jako by doléhal odněkud z dálky. „Jsem tady kvůli tvé záchraně. Vstaň, půjdeš se mnou!“

Výmluvy na ŠPATNÉ počasí byly marné. Duch uchopil Skruže za rameno a zamířil s ním k oknu. Skruž vyděšeně zaúpěl: „Jsem jen smrtelník, spadnu na zem.“ Duch mu ale položil ruku na srdce a pak oba prošli skrz zeď.

(2) Skruž se najednou ocitl uprostřed polí. Město zmizelo a s ním i tma. Byl jasný zimní den. „Probůh!“ zvolal Skruž, když se rozhlédl kolem. „Tady to znám, tady jsem byl doma! Tady jsem byl malý kluk!“ Duch se na něj laskavě podíval a Skruž stále cítil jeho LEHKÝ dotek, který mu pronikl do nitra duše. „Po té cestě bych mohl jít se zavřenýma očima,“ pokračoval Skruž. „To je divné, že sis na ni celá léta nevzpomněl,“ řekl mu duch. „Pojďme dál.“

(3) Náhle se před nimi objevilo městečko. Skruž cestou poznával každá vrátka, každý sloup i strom. Vzpomněl si na jména všech lidí, které míjeli. Proč měl ale takovou radost, že je vidí? Proč se mu jindy tak chladné oči rozzářily a jeho srdce se rozbušilo jinak než obvykle? Skruž dokonce slyšel, jak si všichni přejí veselé Vánoce. Co mu bylo do veselých Vánoc? Žádný užitek z nich přece neměl. Přesto se ale najednou cítil jinak než dříve.

(Ch. Dickens, Vánoční koleda, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Inverze – změna pořadí slov oproti neutrálnímu, tzn. běžnému, slovosledu, např. Jak se ti líbí ten vzácný dar? (neutrální slovosled) × Dar ten vzácný jak líbí se ti? (inverze).

TEXT 1

Jednoho rána se Řehořík Švábík proměnil v brouka. Maminka se s novou situací rychle vyrovnala, ale pan Švábík dal najevo, že ho jeho mladší syn opět zklamal. Řehořík se proto rozhodl tatínkovi dokázat své nekonečné broučí schopnosti. Zaletí na radnici města Opitzova a získá pro něj vysněné povolení otevřít si obchod.

V Opitzově vládl starosta Majer s bandou pěti zlotřilých radních. Všichni vědomě porušovali zákony. Doktor Smund každého, kdo protestoval proti rozhodnutí městské rady, zavřel na psychiatrii. Buřiče zatýkal Donald Corleone, šéf policie a majitel jediné místní televizní stanice. Ačkoli televizní zprávy MAJER TV1 ukazovaly Opitzov jako spořádané město bez zločinců, ve skutečnosti zde zločinnost jen kvetla. Řediteli školy Kurkovi se platilo za dobré známky a další radní Josef Ká měl na svědomí zoufalý stav městské kanalizace. Franz Samsa, pátý radní a zároveň městský hygienik, nechal klidně v restauraci promenovat i šváby, pokud mu její majitel podstrčil správný obnos peněz.

Řehořík kroužil kolem radnice. Vtom uviděl objemný balík nadepsaný Starosta Majer. Kusadly prokousal do balíku dírku a vlezl dovnitř. Záhy se ocitl v kanceláři starosty.

„Pánové,“ říkal zrovna městské radě Siggi Smund, „vyvinul jsem úplně nový přípravek, pod jehož vlivem lidé udělají všechno, co se jim vsugeruje. Přimícháme Sugesteron do mléka. Zítra před volbami se pančované mléko dodá na zápraží všem občanům. Pan Corleone zajistí, aby v ranním vysílání každých pár minut probleskl na zlomek vteřiny subliminální vzkaz: Jestli je ti osmnáct a víc, je starosta Majer ve volbách tvůj princ. Kdybychom neomezili věk, PŘIŠLY BY i děti. Ty ale podle zákona volit nesmějí a víte dobře, jak nám všem na dodržování zákonů záleží.“

Řehořík už slyšel dost. Povolení počká. Tohle je daleko naléhavější.

(V. Tumanov, Brouk Řehořík, upraveno)

TEXT 2

Ironie – posměšné užití slov vyjadřující opak toho, co se míní.

(Slovník spisovné češtiny)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

(1) DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 543

Udělal jsem vše podle pokynů, které mi před několika soly poslala NASA. MAV je nyní připravený odletět. Odletí za šest solů. Doufám. Nesdělili mi pravděpodobnost selhání modulu, ale podle mě je dost vysoká. Jurij Gagarin měl daleko bezpečnější loď než já. A že sovětské lodi byly pořádné smrtící pasti.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 549

Právě teď mám na sobě skafandr a sedím v MAV. Lhal bych, kdybych řekl, že nemám naděláno v kalhotách. Za čtyři hodiny nastartuju MAV a obrovská exploze mě vynese na oběžnou dráhu, na níž se pohybuje kosmická loď Hermes. Vzlet není možné odložit. Loď Hermes nedokáže zastavit a počkat na mě, a proto se k ní MAV musí přiblížit na dosah, aby ho mohla zachytit. Existuje reálná možnost, že dnes zemřu. Nemůžu říct, jak to celé dopadne.

(2) Kdyby MAV explodoval hned při startu, nebylo by to tak špatné. Bylo by totiž okamžitě po mně. Může se ale také stát, že kosmonauti z lodi Hermes vůbec MAV nezachytí. To je ta horší možnost. Vznášel bych se ve vesmíru, než by mi došel kyslík. Pro tenhle případ mám nouzový plán. Stáhnu obsah kyslíku ve směsi plynů na nulu a budu dýchat jen dusík, dokud se neudusím. Nic neucítím. Rychle usnu a zemřu.

Pořád ještě úplně nevěřím, že už je konec. Odlétám z Marsu. Z téhle mrazivé pouště, která byla přes rok mým domovem. Naučil jsem se, jak tady člověk může přežít. Nemám tu už žádné úkoly. Snědl jsem poslední potravinový balíček, zanechal jsem poslední stopy v rudém písku.

(3) Já, Mark Watney, se vracím na Zemi. Už bylo načase.

Vysvětlivky: NASA – americký úřad pro výzkum vesmíru; MAV – marsovský odletový modul; sol – časová jednotka na Marsu (trvá přibližně 24 hodin 40 minut)

(A. Weir, Marťan, upraveno)

(1) DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 543

Udělal jsem vše podle pokynů, které mi před několika soly poslala NASA. MAV je nyní připravený odletět. Odletí za šest solů. Doufám. Nesdělili mi pravděpodobnost selhání modulu, ale podle mě je dost vysoká. Jurij Gagarin měl daleko bezpečnější loď než já. A že sovětské lodi byly pořádné smrtící pasti.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 549

Právě teď mám na sobě skafandr a sedím v MAV. Lhal bych, kdybych řekl, že nemám naděláno v kalhotách. Za čtyři hodiny nastartuju MAV a obrovská exploze mě vynese na oběžnou dráhu, na níž se pohybuje kosmická loď Hermes. Vzlet není možné odložit. Loď Hermes nedokáže zastavit a počkat na mě, a proto se k ní MAV musí přiblížit na dosah, aby ho mohla zachytit. Existuje reálná možnost, že dnes zemřu. Nemůžu říct, jak to celé dopadne.

(2) Kdyby MAV explodoval hned při startu, nebylo by to tak špatné. Bylo by totiž okamžitě po mně. Může se ale také stát, že kosmonauti z lodi Hermes vůbec MAV nezachytí. To je ta horší možnost. Vznášel bych se ve vesmíru, než by mi došel kyslík. Pro tenhle případ mám nouzový plán. Stáhnu obsah kyslíku ve směsi plynů na nulu a budu dýchat jen dusík, dokud se neudusím. Nic neucítím. Rychle usnu a zemřu.

Pořád ještě úplně nevěřím, že už je konec. Odlétám z Marsu. Z téhle mrazivé pouště, která byla přes rok mým domovem. Naučil jsem se, jak tady člověk může přežít. Nemám tu už žádné úkoly. Snědl jsem poslední potravinový balíček, zanechal jsem poslední stopy v rudém písku.

(3) Já, Mark Watney, se vracím na Zemi. Už bylo načase.

Vysvětlivky: NASA – americký úřad pro výzkum vesmíru; MAV – marsovský odletový modul; sol – časová jednotka na Marsu (trvá přibližně 24 hodin 40 minut)

(A. Weir, Marťan, upraveno)

(J. Zahradníček, Kde se vzaly vši)

TEXT 1

(1) Pištík hned po ránu nařídil překvapeným ovcím, aby ho následovaly. Odvedl JE na odlehlý konec farmy blízko smrkového lesa, kde byly celý den pod Pištíkovým dozorem. Večer se Pištík vrátil do domu sám. Předtím přikázal ovcím, aby nocovaly venku. Nakonec tam ovce zůstaly celý týden, přičemž po tu dobu je ostatní zvířata ani nezahlédla. Pištík s nimi trpělivě trávil téměř celé dny. Učil je nové písni a potřeboval na to naprostý klid.

(2) Jednoho večera, právě když se ovce vrátily, zaslechla zvířata, která přicházela z práce, vyděšené koňské ržání. To se ozývala Lupina – znovu a znovu. Zvířata se rozběhla a utíkala do dvora. Tam uviděla, proč kobyla tak vyvádí. Po dvoře kráčelo prase na zadních nohách.

Ano, byl to Pištík. Trochu kymácivě, ale v perfektní rovnováze přecházel přes dvůr. O chvíli později vyšla ze dveří domu dlouhá řada prasat na zadních nohách. NĚKTERÝM to šlo lépe, některým hůře, všechna ale nakonec BEZ větších obtíží dvůr přešla. Pak se ze dvora farmy ozvalo štěkání psů a ostré kokrhání černého kohouta. Ze dveří vyšel sám Napoleon a hrdě se rozhlížel. Toto nejvýše postavené prase drželo velký bič, který zdůrazňoval jeho moc. Smečka jeho psů poskakovala KOLEM.

Zavládlo zděšení a úplné ticho. Ohromená zvířata se semkla k sobě a pozorovala zástup pochodujících prasat. Jako by se svět obrátil vzhůru nohama. Pak ale první šok pominul. Zvířata – i přes strach ze psů a dlouhodobě vyvinutý návyk nikdy nic nekritizovat – chtěla poprvé začít protestovat. A právě tehdy začaly všechny ovce najednou bečet novou píseň: „Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší!“

(G. Orwell, Farma zvířat, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově SLZA je slabikotvornou souhláskou L (první slabika neobsahuje samohlásku).

(Z. Svěrák, Severní vítr, zkráceno)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

(1) Ve dveřích redakce Ankh-morporské Komety stál kdosi celý v černém.

„Chledáte ikonografa? Jsem mistr témnych komor Otto Schrecklich,“ promluvil. „Mojí fýchodou je flastní zašizení, positifní pšistup a jsem taky tuchaplný!“

„No, můžeme vám zpočátku dát –“ začala Sacharóza.

„Sacharózo!!!“ sykl Mikuláš. „Je to upír!“

„Já protestuji,“ řekl Otto. „Je jednotuché pržedpoklátat, še kaštý, kto má überfaldiš pšisfuk, je upír, nestá se fám? Já tety, schodou okolností, upír jsem. Ále v inzerátu pylo ‚pržijme se ikonograf‘, tak jsem sfé pržijetí pofašofal za chotofou věc. Taky mám tochle,“ a ukázal jim černou stuhu. „Uš táfno nejsem nějaký chloupý násoska!“

(2) „Aha, vy jste členem Überwaldského hnutí umírněných,“ poznala stuhu Sacharóza. Hned začala nechápajícímu Mikulášovi trpělivě vysvětlovat: „Každý člen hnutí musí podepsat smlouvu a odpřisáhnout, že se navždy odříká lidské krve –“

„My dáváme pržednost tomu, kdyš se ržíká slofo s k,“ ozval se nesměle Otto.

„– se odříká slova s k,“ opravila se Sacharóza.

(3) „Dobrá… tak platí,“ přikývl Mikuláš a pak se zamyslel. Přemítal nad tím, proč se tak dlouho upíři na rozdíl od trpaslíků či skřítků nedokázali do lidské společnosti začlenit. Upíři se nikdy dřív na společenském dění nepodíleli. Teď ale někteří z těch bystřejších pochopili, že jediná cesta k tomu, aby je lidé začali akceptovat, je přestat být upíry. Cena za to byla sice obrovská, ale ne zas tak velká, jako když vám do srdce vrazili kolík. Koneckonců krvavé steaky taky nebyly špatné. Nutno ale podotknout, že každý, kdo se začal živit masem z ankh-morporských jatek, se vrhl do života plného nebezpečí, který uspokojil i náročné dobrodruhy.

„Nepojte,“ vytrhl ho z přemýšlení Otto. „Jsem ochromně reformovaný a flídný.“

(T. Pratchett, Pravda, upraveno)

TEXT 1

(1) Ve dveřích redakce Ankh-morporské Komety stál kdosi celý v černém.

„Chledáte ikonografa? Jsem mistr témnych komor Otto Schrecklich,“ promluvil. „Mojí fýchodou je flastní zašizení, positifní pšistup a jsem taky tuchaplný!“

„No, můžeme vám zpočátku dát –“ začala Sacharóza.

„Sacharózo!!!“ sykl Mikuláš. „Je to upír!“

„Já protestuji,“ řekl Otto. „Je jednotuché pržedpoklátat, še kaštý, kto má überfaldiš pšisfuk, je upír, nestá se fám? Já tety, schodou okolností, upír jsem. Ále v inzerátu pylo ‚pržijme se ikonograf‘, tak jsem sfé pržijetí pofašofal za chotofou věc. Taky mám tochle,“ a ukázal jim černou stuhu. „Uš táfno nejsem nějaký chloupý násoska!“

(2) „Aha, vy jste členem Überwaldského hnutí umírněných,“ poznala stuhu Sacharóza. Hned začala nechápajícímu Mikulášovi trpělivě vysvětlovat: „Každý člen hnutí musí podepsat smlouvu a odpřisáhnout, že se navždy odříká lidské krve –“

„My dáváme pržednost tomu, kdyš se ržíká slofo s k,“ ozval se nesměle Otto.

„– se odříká slova s k,“ opravila se Sacharóza.

(3) „Dobrá… tak platí,“ přikývl Mikuláš a pak se zamyslel. Přemítal nad tím, proč se tak dlouho upíři na rozdíl od trpaslíků či skřítků nedokázali do lidské společnosti začlenit. Upíři se nikdy dřív na společenském dění nepodíleli. Teď ale někteří z těch bystřejších pochopili, že jediná cesta k tomu, aby je lidé začali akceptovat, je přestat být upíry. Cena za to byla sice obrovská, ale ne zas tak velká, jako když vám do srdce vrazili kolík. Koneckonců krvavé steaky taky nebyly špatné. Nutno ale podotknout, že každý, kdo se začal živit masem z ankh-morporských jatek, se vrhl do života plného nebezpečí, který uspokojil i náročné dobrodruhy.

„Nepojte,“ vytrhl ho z přemýšlení Otto. „Jsem ochromně reformovaný a flídný.“

(T. Pratchett, Pravda, upraveno)

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis – opakování stejného slova bezprostředně za sebou v jednom verši.

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.

Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.

(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.

Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.

Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.

(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.

Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

Zmítaly nemalé rozpaky
srdcem hezoučké dcerky:
Jinoch růže jí podával
a starý pán velmožný šperky.

Pro zlato, démanty rozhodlo
se ovšem děvče chudé.
Růže? Však on jí někdo již
též růže nositi bude!

(F. Gellner, Volba)

TEXT 1

Pan Kaplan dělal profesoru Parkhillovi těžkou hlavu. Dělal mu těžší hlavu než kterýkoli jiný žák, a to už od prvního domácího úkolu, který zněl „Napište tři podstatná jména v jednotném a množném čísle“. Když úkoly opravoval, dostal se k papíru, na němž zářilo: pes – pesy; nemoc – nemocnice; lev – Löwi. Podepsán H∗Y∗M∗A∗N K∗A∗P∗L∗A∗N.

Při další hodině si profesor Parkhill pana Kaplana s neobyčejným zájmem prohlédl. Byl to boubelatý muž s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima; v náprsní kapse saka měl vždy dvě plnicí pera. (Jiní muži ve třídě inzerovali svou gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv – vlídný, bystrý, dobrotivý. Jen zřídkakdy žákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i tehdy, kdy byly jeho nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti výslovnosti, pravopisu nebo gramatice. Jako by se pan Kaplan pyšnil tím, že se mýlí tak často a tak objevně.

Profesor Parkhill si vzpomněl na jednu hodinu věnovanou rozšiřování slovní zásoby. Předříkával tenkrát žákům slova, která měli použít ve větách. Když na pana Kaplana připadlo slovo prášky, nadšeně pravil: „Já pučil kufr od mýho prášky.“ Jindy, když při procvičování ∗∗∗∗∗ sklidil Wolfgang Schmitt ovace za své impozantní příklady (správně – špatně; práce – odpočinek; plakat – smát), ohromil pan Kaplan vyučujícího svými dvojicemi: mlíko – šlehačka; život – smrď; hlavní – pohlavní. A v jednom ze zadaných slohových cvičení líčil tento žák, jak bytostně nenávidí průmyslové magnety. Teprve po několika perných minutách svitlo profesoru Parkhillovi, že píše-li pan Kaplan magnety, má zřejmě na mysli magnáty. A když byl pan Kaplan vyzván, aby uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít, bez nejmenšího zaváhání odpověděl: „Umžít, umžel, funus.“

(L. Rosten, Pan Kaplan má třídu rád, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější – popis vzhledu nějakého člověka.

Charakteristika přímá – vlastnosti postavy sděluje vypravěč konkrétním pojmenováním, např. Pan Novák je lakomý.

Charakteristika nepřímá – čtenář si udělá obrázek o vlastnostech postavy z popisu jejího jednání.

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.

Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.

(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.

„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“

Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“

„Ne.“

„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.

„Naprosto jist.“

„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“

(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“

Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.

Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.

(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.

„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“

Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“

„Ne.“

„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.

„Naprosto jist.“

„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“

(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“

Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.

Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.

(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.

„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“

Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“

„Ne.“

„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.

„Naprosto jist.“

„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“

(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“

Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(M. Eben, O balónu, zkráceno)

TEXT 2

Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(1) Jakýsi fotograf z Topeky tvrdil, že se před několika měsíci setkal s mužem, který to s revolverem uměl právě tak dobře jako legendární pistolník Jesse James. Říkali mu Limonádový Joe. Ten chlapík vyřídil jednou rukou, jediným šestiraňákem, v necelé minutě osm pistolníků.

Stalo se to v baru U Kulhavý kobyly. Barman měl plné ruce práce, aby obsloužil skupinku pěti kovbojů z Abilene sedících u stolu. Limonádový Joe se opíral o pult a popíjel sklenici limonády. Vtom se rozlétnou dveře a do baru vrazí osm zabíječů, revolvery v ruce. Kovbojové rychle mizí pod stoly, protože vědí, co přijde. Zabijáci si mezi sebou nevyměnili ani slovo a místo toho nechali hlasitě hovořit své kolty.

(2) Když rachot umlkl, ∗∗∗∗∗. Limonádový Joe stál u pultu, zdráv a svěží, a na zemi leželo osm chlapíků s prostřelenými čely. Joe zasunoval pravicí do pouzdra pistoli a v levici otáčel rozpačitě sklenkou, jejíž vrchní půle byla ustřelena. Otočil se k strachy polomrtvému barmanovi a pravil:

„Ještě jednu sklenici Catlettovy limonády, prosím. Myslím, že v téhle jsou střepy. Kdybych se z ní napil, mohlo by se mi třeba něco stát.“

(3) Všichni na něj civěli jako na ducha, a jak teprve ustrnuli, když zjistili, že vyřídil osm chlapů jediným šestiraňákem.

„Nechtělo se mi nadarmo plýtvat střelivem,“ řekl Joe. „Matka mě totiž vždycky nabádala k spořivosti.“

„Kdybych tam neseděl a ten střelecký zázrak neviděl na vlastní oči,“ zakončil příběh fotograf z Topeky, „tak bych tomu prostě nevěřil.“

(J. Brdečka, Limonádový Joe, upraveno)

(1) Jakýsi fotograf z Topeky tvrdil, že se před několika měsíci setkal s mužem, který to s revolverem uměl právě tak dobře jako legendární pistolník Jesse James. Říkali mu Limonádový Joe. Ten chlapík vyřídil jednou rukou, jediným šestiraňákem, v necelé minutě osm pistolníků.

Stalo se to v baru U Kulhavý kobyly. Barman měl plné ruce práce, aby obsloužil skupinku pěti kovbojů z Abilene sedících u stolu. Limonádový Joe se opíral o pult a popíjel sklenici limonády. Vtom se rozlétnou dveře a do baru vrazí osm zabíječů, revolvery v ruce. Kovbojové rychle mizí pod stoly, protože vědí, co přijde. Zabijáci si mezi sebou nevyměnili ani slovo a místo toho nechali hlasitě hovořit své kolty.

(2) Když rachot umlkl, ∗∗∗∗∗. Limonádový Joe stál u pultu, zdráv a svěží, a na zemi leželo osm chlapíků s prostřelenými čely. Joe zasunoval pravicí do pouzdra pistoli a v levici otáčel rozpačitě sklenkou, jejíž vrchní půle byla ustřelena. Otočil se k strachy polomrtvému barmanovi a pravil:

„Ještě jednu sklenici Catlettovy limonády, prosím. Myslím, že v téhle jsou střepy. Kdybych se z ní napil, mohlo by se mi třeba něco stát.“

(3) Všichni na něj civěli jako na ducha, a jak teprve ustrnuli, když zjistili, že vyřídil osm chlapů jediným šestiraňákem.

„Nechtělo se mi nadarmo plýtvat střelivem,“ řekl Joe. „Matka mě totiž vždycky nabádala k spořivosti.“

„Kdybych tam neseděl a ten střelecký zázrak neviděl na vlastní oči,“ zakončil příběh fotograf z Topeky, „tak bych tomu prostě nevěřil.“

(J. Brdečka, Limonádový Joe, upraveno)

Těch čtyř rytířů na koních si zpočátku nikdo nevšiml. Všechny oči se totiž upíraly ke vchodu do Metropolitního muzea umění, nad jehož vstupem byl upevněný poutač s nápisem POKLADY VATIKÁNU.

Všichni jezdci na sobě měli stejné středověké brnění. Vypadali, jako by právě prošli časovou smyčkou. Pozvolna se blížili k muzeu. Nečekaně jim však do cesty vstoupil hlídač. Jeden z rytířů okamžitě zvedl meč a zasáhl ho těsně pod uchem. Pak rytíři vjeli na koních přímo do muzea.

Tess byla zrovna ve Velkém sále, když zaslechla zvenčí výkřiky zděšení. V sále propukl chaos. Jezdci rozbíjeli meči vitríny a ničili vystavené předměty. Jeden z nich vytáhl nebezpečně vyhlížející zbraň. Tess zoufale hledala nějakou únikovou cestu. Jakmile zahlédla průchod do dalších výstavních prostor, rozběhla se tím směrem.

Najednou postřehla, že se do místnosti blíží jeden z rytířů. Právě včas se přikrčila za nejbližší skříňku, takže ji nespatřil. Zastavil necelé dva metry od ní. Ve skle vitríny Tess spatřila rytířův odraz, uhrančivý zjev v bílém plášti a drátěné košili. Bylo patrné, že ho na rozdíl od jeho společníků zajímá něco konkrétního. Viděla, jak tasí meč a tne do jedné vitríny. Podlahu zasypal déšť střepů. Rytíř pomalu vyndal z vitríny poněkud zvláštní předmět. Upřeně na něj hleděl se zbožnou úctou. Pak zašeptal: „Veritas vos libera…“

Tess po očku vyhlédla zpoza skříňky. V němé hrůze přihlížela něčemu, co se jevilo jako nějaký hluboce soukromý rituál. Vtom rytíře vytrhla ze zamyšlení střelba. Jeho oči, zastíněné v úzkém průzoru přílbice, se na okamžik střetly s Tessinýma. V duchu už se loučila se životem, pak ale muž křikl: „Jedeme!“

(R. Khoury, Poslední templář, upraveno)