Úloha 23 - český jazyk

Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. Kostka je naše rodové sídlo. Pětkrát jsme o ni přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Nejdřív jsem z toho měla radost, ale ta mě brzy přešla. Musím přiznat, že Kostka potřebuje pevnou ruku.

Kastelán Josef pořád chodí v tom samém županu, který používá zároveň jako ručník, kapesník a prostěradlo. V seznamu, podle kterého mu nakupuji, se ještě neobjevila zubní pasta.

Po téměř třech měsících jsem také nepřišla na to, co takový kastelán kromě čtení novin a nadávání na turismus vlastně dělá. Pozoruhodný je i jeho názor, že je zbytečné cokoli opravovat, protože se to stejně zase pokazí. Relativně dobrý stav našeho hradu Kostka je tedy důkazem fortelné práce mnoha předchozích generací, nikoli jeho „celoživotní péče“, jak se snaží namluvit okolí.

V bytě našeho zahradníka pana Spocka jsem ještě (naštěstí) nebyla, ale při jeho hygienických zvyklostech a páchnoucím oblečení mě udivuje, že mu vypadávají jenom vlasy. Pokud zrovna neumírá, tvrdí, že se stará o rostliny ve skleníku. Přestože jsem v péči o zeleň úplný laik, pochybuji, že rostliny ho prosí, aby jim denně hrál několik hodin na klavír.

Matka sice nepáchne a sprchuje se několikrát denně, ale jinak také nedělá nic. Jistě, vzorná hospodyňka nebyla ani ve Státech, ale od příjezdu na Kostku ještě ani jednou neumyla nádobí, o vaření ani nemluvě (což je vlastně nakonec dobře).

Z knihovny se celé dny ozývají otcovy zoufalé výkřiky, pouze občas přerušené škrabáním drápů po parketách. Pokud by si někdo chtěl udělat obrázek aristokrata na konci dvacátého století a jako vzorový příklad by vzal mého otce, musel by konstatovat, že šlechtic tráví většinu času tím, že učí psy aportovat papuče a prožívá permanentní úzkost z exekuce.

(E. Boček, Poslední aristokratka, upraveno)