Porozumění uměleckému textu - 7. ročník

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

(1) Ilsa se vmáčkla do davu na rohu náměstí, aby měla šanci zaregistrovat cokoli neobvyklého na chlapcově technice. Při svých toulkách městem jen zřídka zaznamenala něco zvláštního: muže pohybujícího se moc rychle, dívku slyšící šepot na padesát kroků. Tyhle věci ale Ilsu nezajímaly. Hledala lidi se stejným nadáním, jako má ona.

(2) Tomuhle iluzionistovi bylo kolem jedenácti let. S levitující kartou si počínal tak neohrabaně, že bylo zřejmé, jak to dělá. Nic mimořádného. Ilsa tedy mrkla na Marthu a posunkem ukázala na naditou kapsu jednoho muže. Její kamarádka se posunula, aby zabránila ve výhledu zamilovanému PÁRU, a Ilsa bleskurychle přemístila mužovu peněženku do své brašny. Pak se znovu zadívala na mladého iluzionistu. Právě držel pikovou trojku, z níž se lusknutím prstů stala kárová sedmička. V rukou se mu postupně vyměnily všechny karty. Ilsa strnula. Věděla totiž, že manipulovat tímhle způsobem s celým balíčkem je prakticky nemožné.

(3) Chlapec své vystoupení zakončil tím, že balíček vyhodil do vzduchu a nechal karty snášet se na diváky. Ilsa jednu sledovala, jenže se jí ztratila z očí. S ní zmizelo i všech jednapadesát dalších. Karty se vypařily. Ilsa věděla, jak vypadá kouzlo. Sama častokrát nějaké provedla. Přikročila tedy k chlapci: „To nebyl běžnej trik, že ne?“

Mladý iluzionista se dal okamžitě na útěk. Ilsa ho pronásledovala až do slepé postranní uličky. Tam kluka popadla za LÍMEC a vyzvídala: „Kdo jsi? Odkud jsi?“

„Ilso? Co to tu…?“ Na začátku uličky stála Martha a na oba zírala. Ilsa sebou leknutím škubla a chlapce na vteřinu pustila. Když ho chtěla chytit znovu, chňapla jen naprázdno do vzduchu. Kluk zmizel stejně jako jeho karty.

„Byl to jenom trik,“ zalhala Ilsa.

„Todle nebyl trik,“ vyhrkla Martha, „madam Rosalie mi o podobných stvořeních vyprávěla. Říkala, že to jsou poslové duchů! Zezdola!“

(H. Mathewsonová: Opačno; upraveno)

TEXT 2

Při skloňování podstatného jména typu A (např. práce) dochází v některých pádech množného čísla ke krácení samohlásky v kořeni slova, např. věnoval se ručním pracím.

Při skloňování podstatného jména typu B (např. váza) ke krácení samohlásky v kořeni slova nedochází, např. koupil vázu; má poličku s vázami (v kořeni váz zůstává ve všech pádech samohláska á).

TEXT 1

(1) Ilsa se vmáčkla do davu na rohu náměstí, aby měla šanci zaregistrovat cokoli neobvyklého na chlapcově technice. Při svých toulkách městem jen zřídka zaznamenala něco zvláštního: muže pohybujícího se moc rychle, dívku slyšící šepot na padesát kroků. Tyhle věci ale Ilsu nezajímaly. Hledala lidi se stejným nadáním, jako má ona.

(2) Tomuhle iluzionistovi bylo kolem jedenácti let. S levitující kartou si počínal tak neohrabaně, že bylo zřejmé, jak to dělá. Nic mimořádného. Ilsa tedy mrkla na Marthu a posunkem ukázala na naditou kapsu jednoho muže. Její kamarádka se posunula, aby zabránila ve výhledu zamilovanému PÁRU, a Ilsa bleskurychle přemístila mužovu peněženku do své brašny. Pak se znovu zadívala na mladého iluzionistu. Právě držel pikovou trojku, z níž se lusknutím prstů stala kárová sedmička. V rukou se mu postupně vyměnily všechny karty. Ilsa strnula. Věděla totiž, že manipulovat tímhle způsobem s celým balíčkem je prakticky nemožné.

(3) Chlapec své vystoupení zakončil tím, že balíček vyhodil do vzduchu a nechal karty snášet se na diváky. Ilsa jednu sledovala, jenže se jí ztratila z očí. S ní zmizelo i všech jednapadesát dalších. Karty se vypařily. Ilsa věděla, jak vypadá kouzlo. Sama častokrát nějaké provedla. Přikročila tedy k chlapci: „To nebyl běžnej trik, že ne?“

Mladý iluzionista se dal okamžitě na útěk. Ilsa ho pronásledovala až do slepé postranní uličky. Tam kluka popadla za LÍMEC a vyzvídala: „Kdo jsi? Odkud jsi?“

„Ilso? Co to tu…?“ Na začátku uličky stála Martha a na oba zírala. Ilsa sebou leknutím škubla a chlapce na vteřinu pustila. Když ho chtěla chytit znovu, chňapla jen naprázdno do vzduchu. Kluk zmizel stejně jako jeho karty.

„Byl to jenom trik,“ zalhala Ilsa.

„Todle nebyl trik,“ vyhrkla Martha, „madam Rosalie mi o podobných stvořeních vyprávěla. Říkala, že to jsou poslové duchů! Zezdola!“

(H. Mathewsonová: Opačno; upraveno)

TEXT 2

Při skloňování podstatného jména typu A (např. práce) dochází v některých pádech množného čísla ke krácení samohlásky v kořeni slova, např. věnoval se ručním pracím.

Při skloňování podstatného jména typu B (např. váza) ke krácení samohlásky v kořeni slova nedochází, např. koupil vázu; má poličku s vázami (v kořeni váz zůstává ve všech pádech samohláska á).

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

(1) Xanthe Westlakeová měla výjimečný talent. Bylo jí sotva osm let, když se projevil poprvé. Ten den držela v RUKOU stříbrnou konvici na čaj a zářivě se usmívala. „Proč se tak usmíváš?“ zeptala se její matka Flora. „Je to moc veselá konvice,“ odpověděla Xanthe, „slyším, jak zpívá. Jeden námořník ji koupil pro svou dceru. Když se pak vrátil z dlouhé plavby domů, tuhle konvici jí dal a ona v ní oběma uvařila čaj.“

Flora si zprvu myslela, že ten příběh je jen projevem fantazie. Jakmile však zjistila, že konvice byla opravdu součástí majetku kapitána španělské lodi, zpozorněla. Zkoušela dávat své dceři různé předměty a ptala se jí, jestli k ní také promlouvají. A některé to dělaly. A tak Xanthe začala Floru doprovázet na cestách a společně hledaly poklady. Patnáct let po té příhodě s konvicí natrvalo opustily Londýn a zamířily do MĚSTEČKA Marlborough. Koupily zde vilku, v jejímž přízemí byl krámek se starožitnostmi. Když teď Xanthe a Flora vystupovaly z taxíku, kterým zrovna přijely ke svému novému domovu, netušily, že je při tom kdosi bedlivě sleduje. I kdyby však právě v tu chvíli obě ženy pohlédly do zaprášené výlohy svého krámku, stejně by pozorovatelku nespatřily. Margaret Mertonová už neodrážela světlo. Duchové jsou totiž nehmotné bytosti.

(2) Obchod byl od smrti původního majitele zavřený. Flora vytáhla z rozměrné kabelky klíč a otočila jím v ZÁMKU. Dveře se otevřely a probudily hlasitý mosazný zvonek. „Panečku,“ překvapeně vyjekla Flora, když vstoupily dovnitř. Místnost byla přeplněná starožitnými předměty, zahalenými do rubášů z pavučin. Flora mezi těmi poklady přímo zářila. Xanthe nedůvěřivě zvedla otlučený cylindr, který tu nejspíš ležel celá desetiletí. Ani krámek, ani VĚCI v něm ji zjevně příliš nenadchly. Nicméně Margaret ihned vycítila, co je Xanthe zač. Věděla, že až ke Xanthe ty předměty promluví, mladá žena je bude poslouchat. Nebude mít totiž na výběr.

(P. Brackston: Krámek se starožitnostmi; upraveno)

TEXT 2

Slovní tvar typu A: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) nelze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. vládce (je to třeba tvar 1. pádu čísla jednotného nebo tvar 4. pádu čísla množného).

Slovní tvar typu B: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) lze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. vládcové (je to buď tvar 1. pádu, nebo tvar 5. pádu, v obou případech však čísla množného).

(Xindl X: Růžový brejle; upraveno)

TEXT 2

Nespisovný prostředek typu A vzniká tak, že se před počáteční samohlásku spisovného slova přidá souhláska, např. u nás doma → {{u:hu nás doma}}.

Nespisovný prostředek typu B vzniká jinak, než je uvedeno výše.

(1) Jednoho rána Sam Carraclough prodal kolii Lassii. Přišel totiž o práci dělníka v dole a patnáct liber, které za fenku dostal, představovalo víc než jeho tři týdenní mzdy. Ve čtyři hodiny odpoledne jeho syn Joe našel travnatý kout školního dvora prázdný. Když doma zjistil, co se stalo, srdce mu sevřel smutek. Lassie, jeho věrná společnice, měla nyní nového pána – vévodu z Rudlingu. Joe pochopil, že fenka na něj už nikdy čekat nebude.

Jenže hned druhý den ve čtyři odpoledne Lassie vzorně seděla na obvyklém místě. Joe se zaradoval. Možná táta sehnal práci. Jestli to tak je, třeba mu teď rodiče dovolí, aby si Lassii nechal. Už záhy se ale ukázalo, že se mýlil. Do domku Carracloughových vtrhl správce vévodova psince a začal řvát: „To jsou teda finty. Vycvičili jste psa, aby se vracel za Joem. Teď ho chcete střelit někomu dalšímu.“ Pak Hynes odvlekl Lassii zpět a zahradil jí všechny možné únikové cesty z kotce. Jenže následujícího dne Lassie opět utekla. „Odveď ji zpět a řekni jí, ať už neutíká,“ přikázal Joeovi táta. Když chlapec plnil otcovo přání, plakal. Dojemnou scénu sledovala zpoza křoví vévodova vnučka Priscilla.

(2) O týden později vévoda odcestoval na svůj zámek ve Skotsku a vzal s sebou i Lassii. Zanedlouho události nabraly rychlý spád. Hynes se s Lassií procházel po zámeckém pozemku, obehnaném silnou zdí. Náhle se fenka vysmekla z obojku a pelášila pryč. Hynes se rozběhl za ní. Jakožto správce psince dostával osm liber týdně a nechtěl o ně přijít. Priscilla zrovna otevírala bránu, když uslyšela křik: „Slečno, zavřete bránu!“ Skoro ho poslechla, ale vtom si vzpomněla, jak onehdy viděla toho chudého kluka šeptat Lassii: „Zůstaň. Už se k nám nevracej.“ Rozhodla se proto jinak a zabouchla bránu sídla až vteřinu poté, co fenka proběhla. Téměř neslyšně špitla: „Hodně štěstí, Lassie.“ Kolie s jistotou zamířila na jih, do vsi Greenall Bridge za Joem.

(R. Wellsová: Lassie se vrací; upraveno)

Vysvětlivka: karavana – skupina obchodníků a zvířat cestující pouští

(A. Šotolová: Fata morgána; upraveno)

Vysvětlivka: karavana – skupina obchodníků a zvířat cestující pouští

(A. Šotolová: Fata morgána; upraveno)

Vysvětlivky: Filištíni – příslušníci kmene, o němž se píše v bibli; homolka – kuželovitý útvar (např. cukru, sýra); tobolka – brašna

(J. Voskovec a J. Werich, David a Goliáš, upraveno)

Vysvětlivky: Filištíni – příslušníci kmene, o němž se píše v bibli; homolka – kuželovitý útvar (např. cukru, sýra); tobolka – brašna

(J. Voskovec a J. Werich, David a Goliáš, upraveno)

TEXT 1

(1) Probudil jsem se brzy. Zuzka ještě spala, přikrytá starou záclonou s výšivkami. Náhle jsem zvenčí zaslechl nějaké zvuky. Vzbudil jsem ségru a opatrně jsme vyšli z domu. Před vchodem jsme spatřili staršího chlapa s knírem, jak nese k autu plechovou rouru.

„Dobrý den,“ řekl jsem. On ale nereagoval a poklidně nakládal materiál a nářadí na vozík za autem. Pozdravil jsem ho o něco hlasitěji, ale zase nic.

„Edo, pojďme až k němu, asi hůř slyší,“ navrhla Zuzka. Jenže i když jsme stáli přímo před ním, díval se skrz nás.

(2) „Brácha, my jsme neviditelný!“ vyhrkla Zuzka. Chvilku jsme doufali, že se pleteme. Skákali jsme a mávali rukama, ale kníratý muž pořád nic. Vážně nás neviděl. Bezradně jsme na sebe se Zuzkou koukali. Vtom mou pozornost upoutaly noviny, které tomu chlapovi čouhaly z kapsy saka. Nenápadně jsem je vytáhl a hned jsme je začali zkoumat.

„Rudé právo. To neznám. A koukni na ty názvy článků. Třeba Národe, nevzdáme se.“

„A všimnul sis, co je napsaný tady nahoře? Je tu přece datum 22. srpna 1968!“

Aha, takže tím tunelem času jsme se dostali do minulosti. Do období komunismu. Máma nám vyprávěla, že Rusáci na nás tehdy poslali tanky, ∗∗∗∗∗ lidé v Československu chtěli víc svobody. To ale Rusáci nechtěli dopustit: báli se totiž, že pak by si Češi dělali všechno po svém a přestali by je poslouchat.

„Bez toho tunelu nemáme šanci. I kdybychom totiž odsud došli do Prahy, domů se nedostaneme. Náš dům ještě nestojí a naši se ještě nenarodili,“ řekl jsem sklesle.

„Ale babička přece žije!“

V tu ránu mi to docvaklo: „Děda přece umřel někdy při invazi. Vojáci ho zastřelili, když stavěl na ulici barikádu! Takže jsme tady určitě proto, abychom dědu zachránili. A až tenhle úkol splníme, nejspíš se nám ukáže i cesta domů.“

(P. Hůlová, Liščí oči, upraveno)

TEXT 2

Některá podstatná jména, která jsou odvozená od sloves, označují výsledek děje, např. když něco nedoplatím, vznikne nedoplatek. Takovým podstatným jménům říkáme názvy výsledku děje.

Vysvětlivka: kvas – hostina

(K. J. Erben, Cizí host, upraveno)

Vysvětlivka: kvas – hostina

(K. J. Erben, Cizí host, upraveno)

Vysvětlivka: kvas – hostina

(K. J. Erben, Cizí host, upraveno)

Vysvětlivky: gnóm – podzemní skřítek; podloudník – člověk se zlými úmysly; vráz – naráz, náhle

(J. Vrchlický, Kobylka a gnóm, upraveno)

Vysvětlivky: gnóm – podzemní skřítek; podloudník – člověk se zlými úmysly; vráz – naráz, náhle

(J. Vrchlický, Kobylka a gnóm, upraveno)

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.

„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.

„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.

„Ahoj Kate.“

„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“

„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“

„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“

Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.

Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.

„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.

„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.

(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“

„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

Vysvětlivka: kantiléna – delší část skladby založená na zpěvné melodii

(J. Seifert, Poledne, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku. Krátké tvary nemají v koncovce dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

Vysvětlivka: kantiléna – delší část skladby založená na zpěvné melodii

(J. Seifert, Poledne, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku. Krátké tvary nemají v koncovce dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

(T. Burton, Holka mnohooká, upraveno)

TEXT 2

Rýmové echo vzniká, když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno celé je obsaženo v tom druhém. Délka samohlásek ve slovech, která se rýmují, nemusí být stejná.

Příklady: pod ledem – pohledem; jižních – při žních; polámalo – oral málo; Dana – vdaná.

(1) V Ho Či Minově Městě bylo uprostřed léta strašné vedro. Artemis Fowl byl ale ochoten to snést. Doutnala v něm totiž jiskřička naděje, že konečně najde Knihu. Proto teď se svým komorníkem Butlerem seděl v kavárně a čekal na informátora.

„Ještě čaj, pánové?“ zeptal se jich úslužně drobný číšník s knírkem.

„Ušetřete nás toho divadla a sedněte si vedle mě,“ zavelel Artemis. „Jen mezi námi – máte ručně šité boty, hedvábnou košili a před pár dny jste byl na manikúře. Vy nejste číšník, ale Nguyen, náš kontakt.“

Nguyen si nervózně přisedl. Zarazilo ho, jaká z toho mladého muže, který ho tak rychle prokoukl, sálala autorita.

(2) „A teď k věci,“ řekl mladík. „Sešli jsme se, protože jste odpověděl na můj inzerát.“

„Tu Knihu má jedna léčitelka,“ sdělil mu Nguyen.

„Tak nás k té ženě zaveďte,“ rozhodl Artemis.

Po dvouhodinové cestě rozpáleným městem konečně dorazili do úzké temné uličky, kde na rýžové rohoži seděla malá zahalená postava. „To je ona,“ pošeptal Nguyen svým společníkům.

„Madam, potřebuji vaši Knihu,“ oslovil ženu Artemis a podal jí láhev s etiketou whisky. Z hábitu vystřelila skvrnitě zelená ruka a zmocnila se láhve. Stařena do sebe obrátila její obsah a zaskřehotala: „Nevím nic o žádné knize. Jsem léčitelka.“

Artemis si povzdychl: „Vy přece nejste léčitelka, ale víla.“

Žena shodila z hlavy šál a Artemis zahlédl oči zlaté barvy a špičaté uši.

„Jestli víš o Knize,“ řekla víla, „pak taky víš, že bych tě mohla zabít lusknutím prstů!“ „Myslím, že ne,“ odvětil Artemis, „právě jste totiž vypila čtvrtlitr svěcené vody. Pokud odejdu bez Knihy, zaručeně budete do zítřka mrtvá. Jestli mi ale Knihu půjčíte, dám vám ampuli s látkou, která účinky svěcené vody zneutralizuje.“

Víla už začínala cítit mírné křeče. Sáhla proto do záhybů svého špinavého roucha a vytáhla zlatý svazek velikosti krabičky zápalek: „To beru.“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) V Ho Či Minově Městě bylo uprostřed léta strašné vedro. Artemis Fowl byl ale ochoten to snést. Doutnala v něm totiž jiskřička naděje, že konečně najde Knihu. Proto teď se svým komorníkem Butlerem seděl v kavárně a čekal na informátora.

„Ještě čaj, pánové?“ zeptal se jich úslužně drobný číšník s knírkem.

„Ušetřete nás toho divadla a sedněte si vedle mě,“ zavelel Artemis. „Jen mezi námi – máte ručně šité boty, hedvábnou košili a před pár dny jste byl na manikúře. Vy nejste číšník, ale Nguyen, náš kontakt.“

Nguyen si nervózně přisedl. Zarazilo ho, jaká z toho mladého muže, který ho tak rychle prokoukl, sálala autorita.

(2) „A teď k věci,“ řekl mladík. „Sešli jsme se, protože jste odpověděl na můj inzerát.“

„Tu Knihu má jedna léčitelka,“ sdělil mu Nguyen.

„Tak nás k té ženě zaveďte,“ rozhodl Artemis.

Po dvouhodinové cestě rozpáleným městem konečně dorazili do úzké temné uličky, kde na rýžové rohoži seděla malá zahalená postava. „To je ona,“ pošeptal Nguyen svým společníkům.

„Madam, potřebuji vaši Knihu,“ oslovil ženu Artemis a podal jí láhev s etiketou whisky. Z hábitu vystřelila skvrnitě zelená ruka a zmocnila se láhve. Stařena do sebe obrátila její obsah a zaskřehotala: „Nevím nic o žádné knize. Jsem léčitelka.“

Artemis si povzdychl: „Vy přece nejste léčitelka, ale víla.“

Žena shodila z hlavy šál a Artemis zahlédl oči zlaté barvy a špičaté uši.

„Jestli víš o Knize,“ řekla víla, „pak taky víš, že bych tě mohla zabít lusknutím prstů!“ „Myslím, že ne,“ odvětil Artemis, „právě jste totiž vypila čtvrtlitr svěcené vody. Pokud odejdu bez Knihy, zaručeně budete do zítřka mrtvá. Jestli mi ale Knihu půjčíte, dám vám ampuli s látkou, která účinky svěcené vody zneutralizuje.“

Víla už začínala cítit mírné křeče. Sáhla proto do záhybů svého špinavého roucha a vytáhla zlatý svazek velikosti krabičky zápalek: „To beru.“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(J. Seifert, První dopis mamince, upraveno)

TEXT 2

Epanastrofa: opakování téhož slova nebo slovního spojení z konce jednoho verše na začátku bezprostředně následujícího verše.

Epizeuxis: opakování téhož slova nebo slovního spojení v rámci jednoho verše.

(1) Jonatán seděl u stolu v cestovní kanceláři Jinosvěty a věnoval se své práci, když se ozval zvuk prudce se otvírajícího kufru. Jeho víko odletělo a ven vychrstl proud vody. Za pár vteřin se z kufru vynořil muž, promáčený na kost. Za ním se vysoukala jakási žena. Kolem pravého kotníku měla obtočené slizké chapadlo.

„Ten šmejd se mě furt drží, Alfrede,“ durdila se.

„Musíte se vyprostit,“ vzdychl Jonatán, „protože z jiného světa se s vámi nesmí nic vrátit. Pravidla pro cestovatele znáte.“

(2) Žena škubla nohou. Chapadlo toho tvora ji konečně pustilo a víko se s čvachtavým plesknutím zavřelo. Dvojice se culila tak, jak by se nikdo, kdo právě vylezl z kufru spolu s chobotnicí, rozhodně culit neměl. Jonatán nalistoval stránku v notesu a řekl: „Mori a Alfred Hudspethovi. Vidím, že jste se měli vrátit až za několik dní.“

„Zhoršilo se počasí,“ vysvětlovala Mori, „to byste nevěřil, jak velký byly vlny.“

„Pořídili jste alespoň slušné zápisky ze svého pobytu?“ zajímalo Jonatána. Alfred mu podal zmáčenou knihu. Jonatán se zamračil: „Víte, jak je tento průvodce cenný? Takhle se k němu nemůžete chovat!“ Jakmile knížku otevřel, nespokojeně zabručel: „Napsali jste všeho všudy jeden odstavec! To mi opravdu nestačí!“

„Neměli jsme moc času na psaní slohových prací,“ zasmál se Alfred a odhrnul si ofinu. Jeho čelo zdobila tržná rána. „Tohle je vzpomínka na větší než drobnou šarvátku v Zátoce hlasů.“

„A pak se objevily ty chobotnice,“ dodala Mori. „Málem jsme ztratili kufr. Museli jsme skočit přes palubu, protože jedna z těch potvor se zmocnila naší lodi. Najít jiný místo, kde šlo kufr otevřít, abysme se mohli vrátit sem, to bylo jako zlý sen.“

Jonatán zalapal po dechu: „Vy jste málem ztratili kufr? Neztratit své zavazadlo – to je přece pravidlo číslo jedna.“

„Nebojte se, my se příště polepšíme, viď, Mori?“

(L. D. Lapinski, Cestovní kancelář Jinosvěty, upraveno)

(1) Jonatán seděl u stolu v cestovní kanceláři Jinosvěty a věnoval se své práci, když se ozval zvuk prudce se otvírajícího kufru. Jeho víko odletělo a ven vychrstl proud vody. Za pár vteřin se z kufru vynořil muž, promáčený na kost. Za ním se vysoukala jakási žena. Kolem pravého kotníku měla obtočené slizké chapadlo.

„Ten šmejd se mě furt drží, Alfrede,“ durdila se.

„Musíte se vyprostit,“ vzdychl Jonatán, „protože z jiného světa se s vámi nesmí nic vrátit. Pravidla pro cestovatele znáte.“

(2) Žena škubla nohou. Chapadlo toho tvora ji konečně pustilo a víko se s čvachtavým plesknutím zavřelo. Dvojice se culila tak, jak by se nikdo, kdo právě vylezl z kufru spolu s chobotnicí, rozhodně culit neměl. Jonatán nalistoval stránku v notesu a řekl: „Mori a Alfred Hudspethovi. Vidím, že jste se měli vrátit až za několik dní.“

„Zhoršilo se počasí,“ vysvětlovala Mori, „to byste nevěřil, jak velký byly vlny.“

„Pořídili jste alespoň slušné zápisky ze svého pobytu?“ zajímalo Jonatána. Alfred mu podal zmáčenou knihu. Jonatán se zamračil: „Víte, jak je tento průvodce cenný? Takhle se k němu nemůžete chovat!“ Jakmile knížku otevřel, nespokojeně zabručel: „Napsali jste všeho všudy jeden odstavec! To mi opravdu nestačí!“

„Neměli jsme moc času na psaní slohových prací,“ zasmál se Alfred a odhrnul si ofinu. Jeho čelo zdobila tržná rána. „Tohle je vzpomínka na větší než drobnou šarvátku v Zátoce hlasů.“

„A pak se objevily ty chobotnice,“ dodala Mori. „Málem jsme ztratili kufr. Museli jsme skočit přes palubu, protože jedna z těch potvor se zmocnila naší lodi. Najít jiný místo, kde šlo kufr otevřít, abysme se mohli vrátit sem, to bylo jako zlý sen.“

Jonatán zalapal po dechu: „Vy jste málem ztratili kufr? Neztratit své zavazadlo – to je přece pravidlo číslo jedna.“

„Nebojte se, my se příště polepšíme, viď, Mori?“

(L. D. Lapinski, Cestovní kancelář Jinosvěty, upraveno)

(J. W. Goethe, Král duchů, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování téhož slova či slovního spojení na samém začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(J. W. Goethe, Král duchů, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování téhož slova či slovního spojení na samém začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné TIKÁNÍ hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, nebo se vrhnout na Severa?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce VÁHÁNÍ strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné TIKÁNÍ hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, nebo se vrhnout na Severa?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce VÁHÁNÍ strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

(J. Skácel, Pohádka o princezně a pávech, upraveno)

TEXT 1

Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly krátce, ale nesmlouvavě: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

„Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

TEXT 1

Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly krátce, ale nesmlouvavě: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

„Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

(J. de La Fontaine, Stařec a osel, upraveno)

TEXT 2

Knižní slova (např. sivý) se uplatňují zejména v uměleckých textech, v běžně mluvené řeči se téměř nepoužívají. Synonymem knižního slova sivý je běžně užívané slovo šedivý.

(J. de La Fontaine, Stařec a osel, upraveno)

TEXT 2

Knižní slova (např. sivý) se uplatňují zejména v uměleckých textech, v běžně mluvené řeči se téměř nepoužívají. Synonymem knižního slova sivý je běžně užívané slovo šedivý.

TEXT 1

(1) Když náš host dokončil děsuplný příběh o Černé lodi, nastalo hrobové ticho.

„Jak by někdo mohl být mrtvý a nevědět o tom? Jak víte, co se děje na palubě Černé lodi?“ zeptal jsem se ve snaze utišit svůj strach. „Myslím, že odpověď na tyto otázky znáš, Ethane,“ pravil Thackeray s úsměvem poněkud zabarveným smutkem. „Je čas se rozloučit. Ethane a Káťo, bylo mi ctí vás poznat,“ dodal a odešel z naší krčmy.

(2) Vyběhli jsme za ním a sledovali, jak zamířil k okraji skalnatého útesu. Bez váhání se vydal směrem dolů a za okamžik už byl na úpatí. U břehu na něj v člunu čekali dva muži. Když k nim nastoupil, vyrazili k jakési lodi kotvící opodál. Její trup byl proděravělý jako kabát prožraný moly, plachty měla potrhané. Podobně zbídačená byla i posádka.

„To je ta Černá loď, že?“ hlesla Káťa. Přál jsem si odpovědět, že je to holý nesmysl, v hloubi duše jsem ale věděl, že má pravdu. Thackeray i posádka tajuplné lodi byli mrtví.

(3) Vrátili jsme se do krčmy a posadili se ke krbu. Vtom jsme zvenku zaslechli chrastění klíčů. Rychle jsme se schovali do komory a škvírou mezi dveřmi vykukovali ven. Záhy do výčepu vešli nějací zvláštně oblečení muži. Káťa z toho byla stejně zmatená jako já. Kdo to je? Co tu chtějí? Snad to nejsou lupiči!

„Takže tenhle hostinec je opuštěný, Hughu?“ řekl jeden z nich.

„Už dlouho, Montagueu,“ odpověděl druhý.

Musel jsem zjistit, co jsou zač. Vylezl jsem tedy z úkrytu a pravil: „Co si přejete, pánové?“

„Po té tragické události se mu místní začali vyhýbat,“ pokračoval Hugh a mě si vůbec nevšímal. „Ethane, oni nás neslyší a nejspíš ani nevidí,“ špitla Káťa. Přistoupil jsem blíž k jednomu z mužů, on se však náhle vydal k oknu. Prošel přitom přímo skrze mě!

(Ch. Priestley, Příšerné příběhy z Černé lodi, upraveno)

TEXT 2

Slovesný tvar typu A: i bez okolního textu lze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odejdi (je to pouze tvar 2. osoby čísla jednotného).

Slovesný tvar typu B: bez okolního textu nelze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odešla (dcera odešla × děvčata odešla).

(I. A. Krylov, Prase pod dubem, upraveno)

(I. A. Krylov, Prase pod dubem, upraveno)

Člun se dal do pohybu a nás obklopila temnota. Ocitli jsme se ve Vráse. Náhle jsme cosi zaslechli. Byly to volkry – zrůdná stvoření s obřími drápy, kožnatými křídly a zuby ∗∗∗∗∗ jako žiletky, jimiž s chutí trhají lidské maso. Ve chvíli, kdy na nás ty stvůry zaútočily, se mě poprvé zmocnil ten zvláštní pocit. Vzápětí vše kolem mě zalila pronikavá záře, která je zahnala.

Následující týden byl nabitý událostmi: první setkání s Temným, střet s nájemnými vrahy z Fjerdy a rychlý přesun do Os Alty – králova sídla. Nebylo divu, že jakmile mě v paláci zavedli do pokoje, padla jsem na postel a za minutu už jsem nevěděla o světě.

Zase je mi pět a jsem v sirotčinci. Všude je krev, na okně mé ložnice sedí volkra. Natahuje po mně drápy. Její oči mají šedivou barvu křemene. Jsou stejné, jako má Temný… S hrůzou jsem procitla. Srdce mi ještě zběsile tlouklo, když mi služebná oznamovala, že se mám připravit na audienci u krále.

Záhy už jsem před zraky zvědavých dvořanů kráčela ke zlatému trůnu. Král vypadal asi na čtyřicet, měl štíhlou postavu s kulatými rameny, vodnaté oči a světlý knír.

„Vaše Veličenstvo, představuji vám Alinu Starkovou – světlonošku,“ pronesl Temný.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ana Kuya, svérázná hospodyně ze sirotčince, kde jsem vyrůstala, vyžadovala, abychom před šlechtici vždy dělali pukrle. To mi ale nyní připadalo nepatřičné. Král se na mě podíval a zklamaně řekl: „Vždyť vypadá úplně obyčejně.“

Nato Temný rozpřáhl ruce. Z jeho dlaní vytryskly temné stružky a prostory se začaly plnit černí, jež se vpíjela do vzduchu. V sále ∗∗∗∗∗ temnotou se ozvaly zděšené výkřiky. Vtom se něco uvnitř mě opět nekontrolovatelně dralo na povrch. Za chvilku celý sál zaplavilo zářivé světlo, které vmžiku zahnalo temnotu. Propukl aplaus. Několik lidí se dokonce radostí rozplakalo. Král se tvářil nadmíru spokojeně.

(L. Bardugová, Světlo a stíny, upraveno)

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)

(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)

TEXT 1

(1) Lydia stála uprostřed kuchyně a přihlížela, jak si jídlo na sporáku spokojeně pobrukuje. „Asi by ses měl podívat do dětského pokoje, Georgi.“

„Proč? Stalo se něco?“ zajímalo George.

„Zkrátka mi to tam teď připadá divné.“

Šli spolu chodbou svého dokonalého domu. Jen samotný nábytek a nejrůznější technické vychytávky je přišly na třicet tisíc dolarů.

„Tak co se ti tu nezdá?“ zeptal se George, když vstoupili do dětského pokoje.

(2) Chvilku se nic nedělo, záhy se ale před očima manželů Hadleyových zjevila africká savana, věrně zachycená do posledního kamínku a stébla trávy, a strop pokoje se proměnil v oblohu spalovanou žhavým sluncem. Georgeovi se rázem orosilo čelo potem.

„Pojď z toho slunce,“ řekl Lydii, „tohle už je moc skutečné. Stejně ale nechápu, co tě na tom znepokojuje.“

Vtom se z přístrojů v rozích pokoje začaly linout pachy: horká vůně trávy, chladivý závan napajedla, ostrý zápach zvířat. Posléze se přidaly i první zvuky africké savany: dusot antilopích kopýtek, šustot supích křídel. Z keřů se vynořili lvi a pomalu se blížili k manželům Hadleyovým. George zaplavil obdiv ke géniovi, který tohle vše vymyslel. Dětský pokoj občas vypadal až neuvěřitelně přesně. Když George dostal chuť odskočit si do jakékoliv země, stačil mžik – a přání se splnilo.

Lvi se nyní zastavili a upřeně George s Lydií pozorovali. Znenadání se k nim rozběhli. Lydia zaječela a utekla na chodbu. George vyrazil za ní. Jakmile za sebou zabouchl dveře pokoje, rozesmál se.

„Georgi, málem nás sežrali!“ polykala slzy Lydia.

„Uznávám, nepochybně to působí, jako by to bylo opravdové – úplná Afrika v domě. Ale nezapomeň, že to byl jen prostorový barevný film o přírodě.“

(R. Bradbury, Ilustrovaný muž, upraveno)

TEXT 2

Personifikace se uplatňuje např. ve spojení mráz kreslil na okna květy – něco (mráz), co je v našem běžném životě neživé, dělá něco (kreslí), co je typické pro člověka. Ve spojení nastaly silné mrazy se personifikace neuplatňuje.

(J. Žáček, Tři mušketýři)

TEXT 2

Anafora – opakování téhož slova či skupiny slov na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Epifora – opakování téhož slova či skupiny slov na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(1) Když se král Aurelius po letech vrátil do Británie, své rodné země, rozhodl se, že se nejdřív pomstí Vortigernovi za vraždu svého otce. Zjistil, že tento tyran uprchl se svými věrnými rytíři na hrad Genoreu, pevnost ukrytou v lesích. Těsně před setměním už Aurelius a jeho vojáci stáli u hradních bran. Ihned zažehli ohně a vzápětí byl celý hrad v plamenech. Královi muži nelítostným pohledem sledovali, jak se mohutná stavba hroutí pod nápory běsnícího živlu, dokud nezůstaly jen zčernalé trámy a ubohé hromádky zdiva.

(2) Ráno před Aureliem znenadání stanul ČARODĚJ Merlin. „Správně jsi zúčtoval napřed s Vortigernem, králi,“ řekl vážně, „ještě tě však čeká boj se zrádnými Sasy. Slyš mé proroctví: v nadcházející bitvě zvítězíš, vidím ale i tvou smrt, dopřeješ-li nepříteli klid!“ Po těchto slovech Merlin zmizel.

Ještě týž den byla na maisbelském poli svedena rozhodující bitva. Bitevní pláň zrudla krví, jen několik nepřátel stačilo před Brity utéct do lesů. Aurelius zprvu zamýšlel zbylé Sasy pochytat, důležitější však bylo co nejdřív nastolit pořádek v rozvrácené zemi. Kvůli vladařským povinnostem král na Merlinovu věštbu brzy zapomněl.

Mezitím Sas jménem Eopa čekal na svou příležitost. Na rozdíl od svých druhů uměl hovořit tak, že byl od rodilého Brita k nerozeznání, nemusel se tedy skrývat jako ostatní v lesích. Zanedlouho se doslechl, že Aurelius ochuravěl, a tak si oblékl mnišský šat a vydal se za králem. Aurelius domnělého mnicha ihned přijal. Eopa krále prohlédl a pak mu řekl: „Budeš zdráv, stačí jen posilující spánek. Připravím ti bylinkový odvar.“

Lstivý Sas ovšem mezi bylinky zamíchal smrtící jed. Aurelius vypil nápoj, za OKAMŽIK usnul a více už se neprobudil. Po jeho skonu vzešla nad Británií prazvláštní hvězda. Měla podobu draka, z jehož tlamy šlehal oheň.

(V. Hulpach, Příběhy kruhového stolu, upraveno)

(J. Zahradníček, O původu skřivánka)

Robin Hood kráčel po stezce Sherwoodského lesa. Náhle se z hloubi lesa ozvaly tóny známé milostné písně. Zbojník se proto bleskurychle skryl za strom. Vzápětí se na pěšině objevil majitel onoho mohutného basu. Když opodál spatřil stádo vysoké, ihned ztichl, vyňal šíp a zvedl luk. Vtom zpoza dubu vyskočil Robin: „Zadrž! V mém lese nikdo nebude plýtvat střelami a zabíjet zvěř.“

„Budu dělat, co se mi zamane,“ drze odsekl cizinec, „kliď se mi z očí, nebo pocítíš rány mého kyje!“

„Ty že mi natlučeš? To spíš já vyzkouším na nejvyšší větvi pružnost tvého krku a váhu tvého těla.“

∗∗∗∗∗

„Blázne! Neznáme se, a přece si počínáme jako nepřátelé. Luk je smrtonosná zbraň, zastrč tedy šíp zpět do toulce a popadni tyč.“

„Inu dobrá,“ souhlasil se zbojníkovým návrhem cizinec.

Začali měřit své síly. Znenadání se ale Robin zarazil: „Tvé modré oči se mi zdají povědomé. Vybavily se mi dávné vzpomínky. Řekni, jak se jmenuješ.“

Po chvíli cizinec zdráhavě odvětil: „Will Scarlett.“

„Wille, tak ty ses vrátil domů! Poznáváš mě, příteli? Já jsem Robin Hood.“

Muži se srdečně objali a pak Will začal vyprávět: „Dlouho jsem bojoval v Normandii. Celou tu dobu jsem neustále myslel na svou lásku. Byla mou odvahou na válečném poli. Nedávno se mi ale zdál zvláštní sen. Má drahá Maud, potřísněná krví, prosila o pomoc. Věděl jsem, že hned musím zpět do Anglie za svou rodinou. Jsem zběh, Robine.“

„Ubohý Wille, tvá rodná vesnice byla zničena. Krutá zkáza ale nepřítele přišla draho. Já a moji muži jsme družinu vyslanou králem Jindřichem pronásledovali a dvě třetiny těch vojáků jsme pobili. Wille, stal jsem se vůdcem zbojníků a hájím práva slabých!“

Nato Robin pronikavě zatroubil na roh. Z lesa se vynořili muži v zeleném a mlčky obstoupili svého velitele.

(A. Dumas, Robin Hood, upraveno)

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. pohledem – ledem), vzniká rýmové echo.

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, ∗∗∗∗∗ jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.

„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.

„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…

„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.

„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.

Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumal i bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, ∗∗∗∗∗ někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“

„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.

Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“

„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.

Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Vysvětlivka: hvozd – velký hustý les

(J. Vrchlický, Začarovaný les, zkráceno)

Dneska jsme se měli fotit na školním dvoře. Když jsem tam dorazil, paní učitelka právě nadávala Augustýnovi, že přišel převlečený za Marťana. Augustýn má totiž hrozně bohatého tatínka, který koupí, nač si jeho jedináček vzpomene. Augustýn trval na svém, že chce na fotografii vypadat jako Marťan.

Paní učitelka pak řekla fotografovi, ať si pospíší, abychom nepromarnili celou hodinu matematiky. Celestýn, mazánek paní učitelky, prohlásil, že to by byla škoda, jelikož on má matematiku rád. Albín mu chtěl dát ránu, jenže Celestýn nosí brýle, takže ho nemůžeme fackovat, kdy nás napadne.

Fotograf nám řekl, ať se rozdělíme do tří řad. První bude sedět na lavičkách, druhá se postaví za ni a třetí řada bude stát na bednách. Měl to fakt dobře promyšlené.

Pro bedny jsme šli do sklepa. Nebylo tam moc světla, protože lampa byla rozbitá. Byli jsme tam sami, a tak jsme si užili dost legrace. Viktorín si dal na hlavu pytel a začal si hrát na ducha a houkat: „Hú, hú, hú!“ Pak ale přišla paní učitelka. Tvářila se nespokojeně, a tak jsme všichni urychleně vynesli bedny na dvůr. Jenom Viktorín tam zůstal. Neviděl totiž, co se děje. Pořád vykřikoval, že je duch! Rozzlobená paní učitelka mu musela pytel z hlavy sundat.

Když se pak oba vrátili ze sklepa na dvůr, paní učitelka pustila Viktorínovo ucho a zděšeně zvolala: „Vždyť jste celí černí!“ Jak jsme totiž ve sklepě dělali špumprnákle, trochu jsme se umazali. Kromě Celestýna měl čistý obličej jen Augustýn s marťanskou helmou na hlavě. „Vidíte,“ řekl učitelce, „kdyby všichni přišli oblečení jako já, bylo by to bez problému.“ Paní učitelka ho chtěla vytahat za uši, ale na helmě se neměla zač chytit. To marťanské oblečení je vážně výhodné!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Viděl jsem lilek v tílku.
Je nemnoho takových lilků!
Však v Liliové ulici na Praze 1
je možné si schůzku s jedním z nich sjednat.

Ten lilek se leskne fialovou černí
a nosí tílko nemoderní.

Když se s ním potkáš,
zazpívá ti jeden z trylků,
které se líbí těmto staroměstským lilkům.
Zní asi takto: Li la li la.

(2) Vždycky hleď ocenit jeho trylek!
Sic poznáš, jak hrůzný je to lilek,
když svleče své běloskvoucí prádlo…
Tak pochval ho, aby to špatně nedopadlo!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Poté, co Marcel odhalil Schultzův zkázonosný plán, pochopil, že hodiny jeho života jsou sečteny. Pořád myslel na Francouzské město, které se ten bídák rozhodl zničit. To se nesmí stát, jsou tam přece jeho přátelé! Celou noc Marcel nezamhouřil oka. Musí z Ocelového města uprchnout, to věděl zcela bezpečně. Jenže jak?

Ráno zamířil rovnou do parku, jenž byl součástí uzavřeného domovního bloku, v němž byl vězněn. Ano, mohl se procházet, jeho volnost však byla jen zdánlivá. V patách měl totiž stále dva mlčenlivé obry s revolverem, jejichž slabostí byl tabák.

(2) Když kráčel k říčce, která odtéká podzemním kanálem ven z města, všiml si zvláštního křoví, rostoucího podél zdi. Ihned ho poznal. V jeho listech se skrývá účinný uspávací prostředek. Plán útěku nabýval zřetelných obrysů. Marcel potají přidal pár lístků do tabáku a nabídl ho svým dozorcům. Za okamžik se areálem rozléhalo dvojí rytmické chrápání. Marcel na nic nečekal a utíkal do muzea modelů Schultzových strojů. Jakmile pronikl do hlavního sálu, vytáhl zápalku a škrtl.

(3) Za chvíli už z oken šlehaly plameny. Ze všech stran přijížděli hasiči, přispěchal i Schultze. Když bylo po pěti minutách hašení všem jasné, že muzeum lehne popelem, Schultze zvolal: „Deset tisíc dolarů tomu, kdo zachrání exponát 3175!“ I když to byla částka skutečně vysoká, nikdo se nehlásil. Náhle se odněkud vynořil Marcel a řekl: „Já to udělám.“

Schultze se zatvářil nedůvěřivě, pak ale kývl. Nemůže přece nic ztratit, naopak. Marcel si vzal dýchací přístroj a zmizel v kouři. Ani ho ale nenapadlo zachraňovat exponát. Rychle proběhl deštěm žhavých jisker, vyběhl zadním vchodem a skočil do říčky. Po chvíli vplul do podzemního kanálu, zcela zaplněného vodou. Byl v něm deset minut, když vtom narazil na železnou mříž. Zmocnilo se ho zoufalství. Z posledních sil zacloumal mříží. Naštěstí povolila. Proud ho unášel neznámo kam.

(J. Verne, Ocelové město, upraveno)

Vysvětlivky: pejzy – dlouhé prameny vlasů před ušima; kokrhel – klobouk nebo rozčepýřený chomáč vlasů

(M. Strzalkowska, Netvor, upraveno)

TEXT 1

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.

Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. HRNČÍŘE Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“

Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.

Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.

„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.

„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše RYBÁŘ Mesaulios.

„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.

„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.

„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

TEXT 2

Konatelská jména označují osoby, které vykonávají nějakou činnost spjatou se skutečností vyjádřenou podstatným jménem, z něhož bylo dané konatelské jméno utvořeno. Mezi jména konatelská patří například slovo lesník (tj. člověk, který se stará o les) nebo slovo dramatik (tj. člověk, který píše dramata).

(J. Seifert, Mlýnek na kávu, zkráceno)

(1) Události dnešního dne mě utvrdily v mém rozhodnutí. Musím stůj co stůj zjistit, zda se ve vesničce opravdu skrývá netvor. Emma, Bronwyn a Enoch se rozhodli mě na této tajné výpravě doprovodit. Millard, jehož neviditelnost by se nám hodila, s naším plánem ale nechtěl mít nic společného. Dokonce jsme ho museli podplatit, aby nás nepráskl ředitelce Peregrinové.

Po večeři jsme se s Emmou sešli u schodiště v posledním patře sirotčince. Po žebříku jsme vylezli na půdu a odtud jsme se větrací šachtou dostali na střechu. Tam už na nás čekali Enoch s Bronwyn. Právě jsem se jich chystal zeptat, jak se dostaneme na zem, vtom jsem ale spatřil Olivu, jak se vznáší podél střechy. Okolo pasu měla omotaný provaz. Zvědavě jsem se naklonil přes střechu, abych zjistil, k čemu je přivázaná. Uviděl jsem Fionu, jak s provazem v ruce sedí v okně svého pokoje. Velice mě potěšilo, že máme dva komplice.

„Běž první, Jacobe,“ řekl mi Enoch.

Nervózně jsem couval od okraje střechy: „Součástí plánu nebylo, že si zlomím nohy.“

„Nezlomíš! Chytni se Olivy a skoč,“ přikázala mi Emma, „je to legrace, uvidíš. Dělala jsem to už mockrát.“

(2) Dobrá, budu jí věřit. Zamířil jsem k Olivě, ona natáhla ruce, objala mě a já jsem se zavřenýma očima vykročil do prázdna. Za okamžik jsem pod nohama ucítil zem. Oliva mě pustila a řítila se zpět na střechu s Júúúúú! na rtech. Ostatní na ni zasyčeli, ať je zticha. Pak ji jeden po druhém objali a ona je snesla dolů. Když jsme byli všichni pohromadě, opatrně jsme se začali plížit k temnému lesu. Fiona s Olivou nám z okna mávaly. Štěstí nám zatím stále přálo. Když se stihneme vrátit před večerkou, Peregrinová nic nezjistí.

(R. Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, upraveno)

(1) Události dnešního dne mě utvrdily v mém rozhodnutí. Musím stůj co stůj zjistit, zda se ve vesničce opravdu skrývá netvor. Emma, Bronwyn a Enoch se rozhodli mě na této tajné výpravě doprovodit. Millard, jehož neviditelnost by se nám hodila, s naším plánem ale nechtěl mít nic společného. Dokonce jsme ho museli podplatit, aby nás nepráskl ředitelce Peregrinové.

Po večeři jsme se s Emmou sešli u schodiště v posledním patře sirotčince. Po žebříku jsme vylezli na půdu a odtud jsme se větrací šachtou dostali na střechu. Tam už na nás čekali Enoch s Bronwyn. Právě jsem se jich chystal zeptat, jak se dostaneme na zem, vtom jsem ale spatřil Olivu, jak se vznáší podél střechy. Okolo pasu měla omotaný provaz. Zvědavě jsem se naklonil přes střechu, abych zjistil, k čemu je přivázaná. Uviděl jsem Fionu, jak s provazem v ruce sedí v okně svého pokoje. Velice mě potěšilo, že máme dva komplice.

„Běž první, Jacobe,“ řekl mi Enoch.

Nervózně jsem couval od okraje střechy: „Součástí plánu nebylo, že si zlomím nohy.“

„Nezlomíš! Chytni se Olivy a skoč,“ přikázala mi Emma, „je to legrace, uvidíš. Dělala jsem to už mockrát.“

(2) Dobrá, budu jí věřit. Zamířil jsem k Olivě, ona natáhla ruce, objala mě a já jsem se zavřenýma očima vykročil do prázdna. Za okamžik jsem pod nohama ucítil zem. Oliva mě pustila a řítila se zpět na střechu s Júúúúú! na rtech. Ostatní na ni zasyčeli, ať je zticha. Pak ji jeden po druhém objali a ona je snesla dolů. Když jsme byli všichni pohromadě, opatrně jsme se začali plížit k temnému lesu. Fiona s Olivou nám z okna mávaly. Štěstí nám zatím stále přálo. Když se stihneme vrátit před večerkou, Peregrinová nic nezjistí.

(R. Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, upraveno)

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

(1) Bojuje s kunou ležela v týpí a kouřovým otvorem se dívala na jasné hvězdy. Vtom se u vchodu pohnula plachta. Dívka sebou leknutím trhla, ale pak si v duchu vynadala. Je jí přece už dvanáct let. Nejspíš se jen vrací maminka.

„Mami?“ zašeptala Bojuje s kunou.

„To jsem já, Kuno, tvůj dědeček. Nevzbudil jsem tě?“

Dívka radostně vykřikla. Dědeček jí určitě bude před spaním něco vyprávět. Když se posadil k ohništi, poprosila ho: „Povídej, jak jsem dostala své jméno.“

(2) Dědeček začal vyprávět: „Byla jsi, Kuno, na světě čtvrté léto, když do naší vesnice přijel bílý obchodník. Měl malé štěňátko, které si tě oblíbilo. Tehdy jsi byla dost divoká a s tím pejskem jsi už vůbec nebyla k udržení. Shazovali jste ze stojanů sušící se maso, ničili pasti na králíky. Po několika dnech vašeho řádění musel náčelník Pět medvědů říct tvé matce, ať tě zklidní. Okamžitě tě poslala i se štěnětem k potoku, abyste už nemohli nic vyvést. Lehli jste si na břeh pod dutou vrbu, a protože bylo velké horko, usnuli jste. V dutině stromu ale měla doupě kuna.

(3) Před polednem nás vyděsil tvůj zoufalý křik. Probudil tě pejsek, když se ti celý zkrvavený snažil schovat v náručí. Zuřivě na něj dorážela kuna. Sotva jsi ale spustila ten svůj jek, zmizela ve stromě. Popadl tě hrozný vztek. Ihned ses začala dobývat do jejího doupěte. Než jsme k tobě doběhli, už jsi ji držela za krk. I když tě kousala do rukou, nepustila jsi ji. Křičela jsi, že ji utopíš, a táhla ji k potoku. Ani jsme ti nestihli říct, že kuny umějí plavat. Jak se dalo čekat, ve vodě se ti kuna vysmekla a uplavala. Od toho dne se jmenuješ Bojuje s kunou.“

(O. Balík, Děti prérie, upraveno)

Vysvětlivky: dnít se – rozednívat se; lícha – pole; omženi – oroseni, zpoceni

(R. Kipling, Knihy džunglí)

Vysvětlivky: dnít se – rozednívat se; lícha – pole; omženi – oroseni, zpoceni

(R. Kipling, Knihy džunglí)

(1) Barents zrovna zapisoval do lodního deníku zážitky z včerejšího dne, když do kajuty vešel plavčík Jan a řekl mu: „Kapitáne, země na obzoru!“

O tomto pustém a skalnatém ostrově Barents nikdy neslyšel. Měli by ho prozkoumat. Za chvíli už devět mužů sedělo v člunu a kličkovalo mezi zpěněnými vlnami a zrádnými útesy. Ihned po přistání se většina námořníků pustila do průzkumu ostrova: skupina mužů zamířila vpravo ke strmým skalám, Jan a Duncker se vydali vlevo na zasněžený svah. Výstup byl náročný, a tak se plavčík trochu opozdil. Když konečně vylezl nahoru, uviděl Dunckera, jak stojí bez hnutí na kamenité pláni a upírá zrak přímo před sebe.

„Co se děje?“ zašeptal Jan.

„Tamhle, u toho velikého balvanu…“ ukazuje mu třesoucí se rukou Duncker.

Dvě stě metrů od nich leží medvěd. Vše nasvědčuje tomu, že o jejich přítomnosti ví.

„Sežeň pomoc,“ sykne Duncker. „Vezměte zbraně, slyšíš?! A varujte muže na skalách!“

(2) Jan uhání po příkrém svahu. Vtom na zledovatělém povrchu uklouzne a začne se neuvěřitelnou rychlostí kutálet dolů. Cítí, že mu teče krev. Bolí ho celé tělo. Na okamžik ztratí vědomí. Když se probere, spatří nad sebou známé tváře.

„Medvěd!“ vyhrkne plavčík. „A Duncker je tam sám.“

Barents okamžitě vytáhne pistoli. Jeho varovný výstřel zapůsobí jako úder blesku. Medvěd se staví na zadní a začne řvát. Dva muži berou pušky a vyráží za Dunckerem. Jan s kapitánem spouštějí člun na vodu a čekají v něm na ostatní. Zanedlouho přibíhají průzkumníci od skal. Sotva popadají dech. Všech dvanáct očí teď napjatě pozoruje ze člunu, jak se Duncker setkává se zachránci. Podaří se jim dostat se do bezpečí? Nikdo netuší. Na svahu padne výstřel. Vzápětí se k pobřeží řítí trojice mužů. Jakmile skočili do člunu, kapitán zavelel: „A rychle odsud.“

(F. Herbert, Ledové moře, upraveno)

(1) Barents zrovna zapisoval do lodního deníku zážitky z včerejšího dne, když do kajuty vešel plavčík Jan a řekl mu: „Kapitáne, země na obzoru!“

O tomto pustém a skalnatém ostrově Barents nikdy neslyšel. Měli by ho prozkoumat. Za chvíli už devět mužů sedělo v člunu a kličkovalo mezi zpěněnými vlnami a zrádnými útesy. Ihned po přistání se většina námořníků pustila do průzkumu ostrova: skupina mužů zamířila vpravo ke strmým skalám, Jan a Duncker se vydali vlevo na zasněžený svah. Výstup byl náročný, a tak se plavčík trochu opozdil. Když konečně vylezl nahoru, uviděl Dunckera, jak stojí bez hnutí na kamenité pláni a upírá zrak přímo před sebe.

„Co se děje?“ zašeptal Jan.

„Tamhle, u toho velikého balvanu…“ ukazuje mu třesoucí se rukou Duncker.

Dvě stě metrů od nich leží medvěd. Vše nasvědčuje tomu, že o jejich přítomnosti ví.

„Sežeň pomoc,“ sykne Duncker. „Vezměte zbraně, slyšíš?! A varujte muže na skalách!“

(2) Jan uhání po příkrém svahu. Vtom na zledovatělém povrchu uklouzne a začne se neuvěřitelnou rychlostí kutálet dolů. Cítí, že mu teče krev. Bolí ho celé tělo. Na okamžik ztratí vědomí. Když se probere, spatří nad sebou známé tváře.

„Medvěd!“ vyhrkne plavčík. „A Duncker je tam sám.“

Barents okamžitě vytáhne pistoli. Jeho varovný výstřel zapůsobí jako úder blesku. Medvěd se staví na zadní a začne řvát. Dva muži berou pušky a vyráží za Dunckerem. Jan s kapitánem spouštějí člun na vodu a čekají v něm na ostatní. Zanedlouho přibíhají průzkumníci od skal. Sotva popadají dech. Všech dvanáct očí teď napjatě pozoruje ze člunu, jak se Duncker setkává se zachránci. Podaří se jim dostat se do bezpečí? Nikdo netuší. Na svahu padne výstřel. Vzápětí se k pobřeží řítí trojice mužů. Jakmile skočili do člunu, kapitán zavelel: „A rychle odsud.“

(F. Herbert, Ledové moře, upraveno)

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze ∗∗∗∗∗ na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.

Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával i před svou ženou.

(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za ∗∗∗∗∗ se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.

(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané ∗∗∗∗∗ splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

(1) Kdysi byl v Uruku králem Gilgameš, po matce ze dvou třetin bůh. Gilgameš vládl tvrdou rukou. Pod dozorem vojáků stavěli uručtí muži den co den hradby kolem města Uruk. Jedna skupina mužů měla na starost přípravu cihel: vykopanou hlínu smísili s vodou a udělali mazlavé bláto, kterým plnili dřevěné formy. Z hotových cihel potom další muži stavěli hradby. Stavba však rostla pomalu, ∗∗∗∗∗ král přikázal mužům, ∗∗∗∗∗ pracovali i v noci. Dokud nebudou hradby dokončeny, nesmějí se muži vrátit domů. A tak otcové už nemohli obejmout své děti, mládenci už nemohli políbit své milé. Uruk záhy ovládly slzy a strach.

(2) Bohové se rozhodli lidem pomoci. Bůh Anu řekl: „Dílo, jež začal Gilgameš, nechť je dokončeno. Gilgameš však při své nadlidské síle nezná, kde jsou hranice sil lidí. Mocná Aruru, stvoř bytost jemu podobnou. Nechť zkrotí neklidné jeho srdce, aby si oddechl Uruk!“ Bohyně Aruru stvořila z kusu hlíny Enkidua, muže stejně silného jako Gilgameš. Z vůle bohů měl Enkidu bojovat s Gilgamešem. Zatím žil Enkidu ve stepi. Neznal lidi ani jejich sídla, živil se trávou, se zvěří pil z napajedla vodu, spával na holé zemi přikrytý pouze hvězdnou oblohou. Za nějaký čas se ke králi doneslo, že ve stepi žije jakýsi velký muž.

(3) Gilgameš ihned rozkázal, aby neznámého přivedli do Uruku. Úkolem pověřil služebnici bohyně Ištar. Když žena našla Enkidua, vyprávěla mu o lidech a Gilgamešovi. Stačilo šest dní a sedm nocí, aby divoch zatoužil poznat Uruk. Chtěl vidět město, kde lidé bydlí v domech. Chtěl vidět město, kde muži nosí bílá roucha. Chtěl se utkat s Gilgamešem. Od člověka se nyní Enkidu lišil jen svou silou a tím, že neznal závist.

(V. Zamarovský, Gilgameš, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově JABLKO je slabikotvornou souhláskou L (druhá slabika neobsahuje samohlásku).

VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 17–22

TEXT 1

Z deníku Jonathana Harkera

(1) Dnes ráno jsem podnikl první výzkumnou výpravu po Draculově hradu. Jsou zde jasné známky BOHATSTVÍ – zlaté příbory, závěsy ze vzácných tkanin –, ale i nedostatky. Třeba žádný pokoj není vybaven zrcadly. Také jsem dosud nezahlédl žádného sluhu a nezaslechl jiný zvuk než vytí vlků. V prohlídce tohoto ponurého sídla jsem pokračoval odpoledne. Otevřel jsem dveře svého pokoje a vešel jimi rovnou do místnosti, v níž jsem včera večeřel. Zaujaly mě zde vyřezávané dveře, byly však pevně zamčené. Stiskl jsem tedy kliku protějších dveří a ocitl se v knihovně plné anglických knih.

(2) Z četby mě vyrušil až příchod hraběte. Zeptal jsem se ho, zda mu nevadí, že jsem v jeho knihovně. „Můžete vejít kamkoli kromě místností, jejichž dveře jsou zamčeny. V Transylvánii se dějí divné věci,“ tajuplně se usmál Dracula a při úsměvu odhalil velké ostré špičáky, které mě vyděsily, už když mě včera vítal. Večer jsme probrali obchodní ZÁLEŽITOST týkající se koupě usedlosti v Anglii. Hovořili jsme dlouhé hodiny, hrabě mi kladl nejrůznější otázky. Náhle se ozvalo kohoutí kokrhání. Hrabě mě s dvornou úklonou rychle opustil.

(3) Vstal jsem až kolem poledne. Vyndal jsem cestovní zrcátko, zavěsil ho nad STŮL a začal se holit. Vtom jsem ucítil na rameni ruku. Leknutím jsem sebou škubl a slabě se řízl břitvou. Nikoho jsem neviděl, přitom se v zrcátku odrážel celý můj pokoj. Otočil jsem se. Za mnou stál Dracula. Jakmile spatřil můj obličej, ohnal se po mém hrdle. Uhnul jsem a jeho ledově chladná ruka se dotkla mého růžence po babičce. Ihned se stáhl.

„Dejte si pozor, abyste se už neřízl. Je to nebezpečnější, než si umíte představit,“ řekl zastřeným hlasem. Pak vyhodil mé zrcátko z okna a kvapně odešel.

(B. Stoker, Dracula, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku ani dvojhlásku. Ve slově SLZA je slabikotvornou souhláskou L.

Jednoho dne přišli Sam s Yanem do tábora nezvykle brzy. Vzali si své luky a šípy a chystali se procvičit ve střelbě. Vtom Yan uviděl vykukovat z houští bosou nohu, na jejímž konci odhalil Guye Burnse. Jakmile Guy zjistil, že o něm vědí, začal hned utíkat. Yan byl ale lepší běžec. Chytil ho, dovlekl zpět do tábora a přivázal k zelenému stromu. Potom oba náčelníci sangerských indiánů začali nahlas přemítat o osudu zajatce.

„Náčelníku Velký datle,“ řekl Yan, „co uděláme s touto bledou tváří? Navrhuji nejdřív skalpovat a pak upálit.“

„Pravdu díš, bojovný duch kmene si žádá krev,“ odpověděl Sam.

Malý bobr nanosil před zajatce větve, Velký datel si mezitím brousil nůž. Pak vzal z ohniště kus opáleného dřeva a s vážným výrazem začal kreslit po rozcuchané Guyově kštici. Oběť teprve nyní ztratila odvahu: „Prosím, nechte mě jít. Prosím!!!“

Oba náčelníci se na sebe bezradně podívali, ale nakonec přikývli. Přeřezali zajatcova pouta, vězeň však k jejich údivu zůstal stát na místě. Proč neutíká domů? A proč přišel do jejich tábora? Stále trochu vyděšený Guy špitl: „Já si chci taky hrát na indiány.“

Chvíli bylo úplné ticho. Jako první ze sangerských náčelníků promluvil Malý bobr: „Tento zajatec projevil pozoruhodnou statečnost. Navrhuji, aby byl přijat do kmene.“

„Ó, hned po mně nejchytřejší náčelníku,“ pronesl Velký datel, „souhlasím. Nejdřív ale musí složit obtížnou zkoušku. Malý bobře, jaké zkoušky lidé podstupovali, aby se dostali do indiánského kmene?“

„Ty nejúctyhodnější jsou sluneční tanec a zkouška ohněm,“ odpověděl Malý bobr.

Guy si vybral první možnost, a tak zbytek dne protančil nahý kolem tábora vystaven ostrým paprskům slunce. Večer mu Malý bobr sdělil: „Tvé jméno budiž Zelené dřevo. Zůstane ti, dokud si nevysloužíš lepší.“ Tak se Guy stal třetím náčelníkem sangerských indiánů.

(E. T. Seton, Dva divoši, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.

„Kdo jste?“ zavolal jsem.

Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“

Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.

(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“

„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“

Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.

(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.

„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ∗∗∗∗∗ ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“

Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvar přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např. učili jsme se o {{u:příbuzných jazycích}} (přídavné jméno) × navštívili jsme {{u:příbuzné}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.

„Kdo jste?“ zavolal jsem.

Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“

Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.

(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“

„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“

Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.

(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.

„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ∗∗∗∗∗ ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“

Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvar přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např. učili jsme se o {{u:příbuzných jazycích}} (přídavné jméno) × navštívili jsme {{u:příbuzné}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.

„Kdo jste?“ zavolal jsem.

Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“

Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.

(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“

„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“

Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.

(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.

„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ∗∗∗∗∗ ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“

Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvar přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např. učili jsme se o {{u:příbuzných jazycích}} (přídavné jméno) × navštívili jsme {{u:příbuzné}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

(česká lidová píseň)

TEXT 2

Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.

„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“

„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.

Brunovi připadalo, že vidí DLAŇ umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.

„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.

Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z LEDNIČKY nadívané kuře.

„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.

„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.

Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.

„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.

Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“

„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.

Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.

„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.

„Neznám,“ dostal ze sebe.

Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“

Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.

„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“

„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.

Brunovi připadalo, že vidí DLAŇ umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.

„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.

Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z LEDNIČKY nadívané kuře.

„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.

„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.

Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.

„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.

Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“

„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.

Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.

„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.

„Neznám,“ dostal ze sebe.

Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“

Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.

„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“

„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.

Brunovi připadalo, že vidí DLAŇ umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.

„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.

Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z LEDNIČKY nadívané kuře.

„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.

„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.

Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.

„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.

Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“

„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.

Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.

„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.

„Neznám,“ dostal ze sebe.

Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“

Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

(K. J. Erben, Štědrý den, zkráceno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, proč je lásky málo}}.

Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý, na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. Část ledovce obsahovala cenné zkameněliny, například ichtyosaury neboli rybí ještěry, amonity, tedy vyhynulé hlavonožce, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí zvláštní balet. Předplatné na toto představení si pořídily jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že stejně jako mně se vám podlomí nohy, když uvidíte tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(J. Suchý, Škrhola, upraveno)

TEXT 1

(1) Morgarath, pán Deštných a temných hor, přejel pohledem své ponuré panství a snad už potisící zaklel. Tohle je všecko, co mu zbylo – hromada rozeklaných žulových skalních stěn. Samé skály a kamení, nikde ani náznak zeleně, která by tu jednotvárnost oživovala.

(2) Na nádvoří právě prováděli výcvik wargalové. Morgarath je z okna sledoval a naslouchal jejich monotónnímu zpěvu beze slov. Byly to zavalité znetvořené bytosti s rysy napůl člověčími, ale se zvířecím čenichem a tesáky jako medvěd. Wargalové nepoužívali žádný mluvený jazyk. Byli prostého ducha, ∗∗∗∗∗ byli jako stvoření k tomu, aby je ovládala nadřazená inteligence. Morgarath je už tenkrát proměnil ve svou armádu, daleko odpornější než noční můra.

(3) Morgarath odstoupil od okna. Patnáct let, pomyslel si, uplynulo od doby, kdy povstal proti tehdy nově zvolenému králi Duncanovi. Morgarath tajně cvičil wargaly, a když se baroni sjeli na hrad Araluen a své vojáky ponechali bez velitelů, zaútočil. V několika dnech rozdrtil bezradné královské vojsko a obsadil jihovýchodní čtvrtinu Araluenského království. Pak ale lord Northolt, nejvyšší velitel královské armády, dal dohromady družinu věrných, která posílila slábnoucí odvahu ostatních.

(4) Obě armády se střetly u řeky Kuřavky. Pět hodin byla bitva nerozhodná. Zrádné břehy s pohyblivým pískem vytvářely bariéru, která chránila Morgarathovo pravé křídlo. Jeden hraničář však našel tajný brod a převedl přes něj těžkou kavalérii. Jezdci se tak objevili v rozhodujícím okamžiku bitvy a zaútočili na zadní voj Morgarathovy armády. Wargalové měli jednu slabinu – báli se koní. Nedokázali proto vzdorovat náporu jezdectva a po hodině začali ustupovat. Morgarath šel s nimi.

(5) Zůstal ve vyhnanství patnáct let. Teď usoudil, že nadešel čas pomsty. Ještě jednou povede své wargaly do útoku.

Pozn. kavalérie – vojenská jednotka bojující na koních

(J. Flanagan, Hraničářův učeň, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby. Například ve větě Naše škola má ve znaku sovu, symbol moudrosti je dvojím způsobem pojmenována sova.

TEXT 1

(1) Morgarath, pán Deštných a temných hor, přejel pohledem své ponuré panství a snad už potisící zaklel. Tohle je všecko, co mu zbylo – hromada rozeklaných žulových skalních stěn. Samé skály a kamení, nikde ani náznak zeleně, která by tu jednotvárnost oživovala.

(2) Na nádvoří právě prováděli výcvik wargalové. Morgarath je z okna sledoval a naslouchal jejich monotónnímu zpěvu beze slov. Byly to zavalité znetvořené bytosti s rysy napůl člověčími, ale se zvířecím čenichem a tesáky jako medvěd. Wargalové nepoužívali žádný mluvený jazyk. Byli prostého ducha, ∗∗∗∗∗ byli jako stvoření k tomu, aby je ovládala nadřazená inteligence. Morgarath je už tenkrát proměnil ve svou armádu, daleko odpornější než noční můra.

(3) Morgarath odstoupil od okna. Patnáct let, pomyslel si, uplynulo od doby, kdy povstal proti tehdy nově zvolenému králi Duncanovi. Morgarath tajně cvičil wargaly, a když se baroni sjeli na hrad Araluen a své vojáky ponechali bez velitelů, zaútočil. V několika dnech rozdrtil bezradné královské vojsko a obsadil jihovýchodní čtvrtinu Araluenského království. Pak ale lord Northolt, nejvyšší velitel královské armády, dal dohromady družinu věrných, která posílila slábnoucí odvahu ostatních.

(4) Obě armády se střetly u řeky Kuřavky. Pět hodin byla bitva nerozhodná. Zrádné břehy s pohyblivým pískem vytvářely bariéru, která chránila Morgarathovo pravé křídlo. Jeden hraničář však našel tajný brod a převedl přes něj těžkou kavalérii. Jezdci se tak objevili v rozhodujícím okamžiku bitvy a zaútočili na zadní voj Morgarathovy armády. Wargalové měli jednu slabinu – báli se koní. Nedokázali proto vzdorovat náporu jezdectva a po hodině začali ustupovat. Morgarath šel s nimi.

(5) Zůstal ve vyhnanství patnáct let. Teď usoudil, že nadešel čas pomsty. Ještě jednou povede své wargaly do útoku.

Pozn. kavalérie – vojenská jednotka bojující na koních

(J. Flanagan, Hraničářův učeň, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby. Například ve větě Naše škola má ve znaku sovu, symbol moudrosti je dvojím způsobem pojmenována sova.

(J. Seifert, Básník a jiná řemesla, zkráceno)

(1) „Au!“ kňučel jsem a držel si hlavu. Máma totiž do noci uklízela. Taky mi v pokoji napastovala linoleum a po něm koberec krásně jezdí.

„Co se děje?“ volala z kuchyně máma.

„Počítám hvězdičky,“ řekl jsem. Máma si asi myslela, že jsem se zbláznil, protože se na mě s vařečkou v ruce přišla kouknout.

„To kvůli tý napastovaný podlaze,“ mrmlal jsem.

Máma odvětila, že mě nenechá žít v chlívku, i když by se mi to asi zamlouvalo. Načež se ozvalo syčení a zápach a mámě uteklo mléko.

(2) „To je tvoje vina!“ vykřikla a rozzlobeně utírala zašpiněnou plotnu.

Pak otevřela okno, ale neuvědomila si, že na okně má maso, a jak to okno otevírala, krev z toho syrového masa se jí obtiskla na zástěru, já se toho lekl a strašně jsem zařval, což zase vylekalo mámu, a jak sebou prudce trhla, talíř s masem letěl do dvora.

„Boříku!“ Znělo to, jako kdyby měla strašně velký zuby.

„Právě jsme na vlastní oči viděli létající talíř,“ chtěl jsem situaci zachránit humorem.

(3) Jenže máma mou snahu o zažehnání hádky neocenila, nýbrž mě chtěla majznout vařečkou. Já to ale předpokládal, a tak jsem rychle uhnul. Hrneček na stole ovšem ne. Prchl jsem do koupelny a zamkl se.

„Okamžitě vylez, ať tě můžu seřezat!“ lákala mě. „Jestli do tří nevylezeš, tak uvidíš!“

„Já bych odemkl,“ zkoušel jsem to diplomaticky, „ale ty bys mi nařezala. A vůbec, proč mám být bitej? Komu uteklo mlíko? Kdo shodil talíř? Kdo rozbil hrneček?“

Za dveřmi koupelny jsem slyšel lapání po dechu.

(4) „A proč mi asi uteklo? Proč jsem shodila talíř? Proč jsem rozbila hrneček?“

„Ale to je přece jasný! Je pátek třináctého!“

(V. Steklač, Pekelná třída, upraveno)

(1) „Au!“ kňučel jsem a držel si hlavu. Máma totiž do noci uklízela. Taky mi v pokoji napastovala linoleum a po něm koberec krásně jezdí.

„Co se děje?“ volala z kuchyně máma.

„Počítám hvězdičky,“ řekl jsem. Máma si asi myslela, že jsem se zbláznil, protože se na mě s vařečkou v ruce přišla kouknout.

„To kvůli tý napastovaný podlaze,“ mrmlal jsem.

Máma odvětila, že mě nenechá žít v chlívku, i když by se mi to asi zamlouvalo. Načež se ozvalo syčení a zápach a mámě uteklo mléko.

(2) „To je tvoje vina!“ vykřikla a rozzlobeně utírala zašpiněnou plotnu.

Pak otevřela okno, ale neuvědomila si, že na okně má maso, a jak to okno otevírala, krev z toho syrového masa se jí obtiskla na zástěru, já se toho lekl a strašně jsem zařval, což zase vylekalo mámu, a jak sebou prudce trhla, talíř s masem letěl do dvora.

„Boříku!“ Znělo to, jako kdyby měla strašně velký zuby.

„Právě jsme na vlastní oči viděli létající talíř,“ chtěl jsem situaci zachránit humorem.

(3) Jenže máma mou snahu o zažehnání hádky neocenila, nýbrž mě chtěla majznout vařečkou. Já to ale předpokládal, a tak jsem rychle uhnul. Hrneček na stole ovšem ne. Prchl jsem do koupelny a zamkl se.

„Okamžitě vylez, ať tě můžu seřezat!“ lákala mě. „Jestli do tří nevylezeš, tak uvidíš!“

„Já bych odemkl,“ zkoušel jsem to diplomaticky, „ale ty bys mi nařezala. A vůbec, proč mám být bitej? Komu uteklo mlíko? Kdo shodil talíř? Kdo rozbil hrneček?“

Za dveřmi koupelny jsem slyšel lapání po dechu.

(4) „A proč mi asi uteklo? Proč jsem shodila talíř? Proč jsem rozbila hrneček?“

„Ale to je přece jasný! Je pátek třináctého!“

(V. Steklač, Pekelná třída, upraveno)

(1) „Au!“ kňučel jsem a držel si hlavu. Máma totiž do noci uklízela. Taky mi v pokoji napastovala linoleum a po něm koberec krásně jezdí.

„Co se děje?“ volala z kuchyně máma.

„Počítám hvězdičky,“ řekl jsem. Máma si asi myslela, že jsem se zbláznil, protože se na mě s vařečkou v ruce přišla kouknout.

„To kvůli tý napastovaný podlaze,“ mrmlal jsem.

Máma odvětila, že mě nenechá žít v chlívku, i když by se mi to asi zamlouvalo. Načež se ozvalo syčení a zápach a mámě uteklo mléko.

(2) „To je tvoje vina!“ vykřikla a rozzlobeně utírala zašpiněnou plotnu.

Pak otevřela okno, ale neuvědomila si, že na okně má maso, a jak to okno otevírala, krev z toho syrového masa se jí obtiskla na zástěru, já se toho lekl a strašně jsem zařval, což zase vylekalo mámu, a jak sebou prudce trhla, talíř s masem letěl do dvora.

„Boříku!“ Znělo to, jako kdyby měla strašně velký zuby.

„Právě jsme na vlastní oči viděli létající talíř,“ chtěl jsem situaci zachránit humorem.

(3) Jenže máma mou snahu o zažehnání hádky neocenila, nýbrž mě chtěla majznout vařečkou. Já to ale předpokládal, a tak jsem rychle uhnul. Hrneček na stole ovšem ne. Prchl jsem do koupelny a zamkl se.

„Okamžitě vylez, ať tě můžu seřezat!“ lákala mě. „Jestli do tří nevylezeš, tak uvidíš!“

„Já bych odemkl,“ zkoušel jsem to diplomaticky, „ale ty bys mi nařezala. A vůbec, proč mám být bitej? Komu uteklo mlíko? Kdo shodil talíř? Kdo rozbil hrneček?“

Za dveřmi koupelny jsem slyšel lapání po dechu.

(4) „A proč mi asi uteklo? Proč jsem shodila talíř? Proč jsem rozbila hrneček?“

„Ale to je přece jasný! Je pátek třináctého!“

(V. Steklač, Pekelná třída, upraveno)

(K. J. Erben, Zlatý kolovrat, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis – v jednom verši se slova nebo slovní spojení opakují buď bezprostředně za sebou (tam {{u:žádný, žádný, žádný svit}}), nebo jsou mezi ně vložena jiná slova či slovní spojení (jenom ne {{u:strach jen žádný strach}}).

(K. J. Erben, Zlatý kolovrat, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis – v jednom verši se slova nebo slovní spojení opakují buď bezprostředně za sebou (tam {{u:žádný, žádný, žádný svit}}), nebo jsou mezi ně vložena jiná slova či slovní spojení (jenom ne {{u:strach jen žádný strach}}).

VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 20–24

TEXT 1

Těch čtyř rytířů na koních si zpočátku nikdo nevšiml. Všechny oči se totiž upíraly ke vchodu do Metropolitního muzea umění, nad jehož vstupem byl upevněn poutač s nápisem POKLADY VATIKÁNU.

Všichni jezdci na sobě měli stejné středověké brnění. Vypadali, jako by právě prošli časovou smyčkou. Pozvolna se blížili k muzeu. Nečekaně jim však do cesty vstoupil hlídač. Jeden z rytířů okamžitě zvedl meč a zasáhl ho těsně pod uchem. Pak rytíři vjeli na koních přímo do muzea.

Tess byla zrovna ve Velkém sále, když zaslechla zvenčí výkřiky zděšení. V sále propukl chaos. Jezdci rozbíjeli meči vitríny a ničili vystavené předměty. Jeden z nich vytáhl nebezpečně vyhlížející zbraň. Tess zoufale hledala nějakou únikovou cestu. Jakmile zahlédla průchod do dalších výstavních prostor, rozběhla se tím směrem.

Najednou postřehla, že se do místnosti blíží jeden z rytířů. Právě včas se přikrčila za nejbližší skříňku, takže ji nespatřil. Zastavil necelé dva metry od ní. Ve skle vitríny Tess spatřila rytířův odraz, uhrančivý zjev v bílém plášti a drátěné košili. Bylo patrné, že ho na rozdíl od jeho společníků zajímá něco konkrétního. Viděla, jak tasí meč a tne do jedné vitríny. Podlahu zasypal déšť střepů. Rytíř pomalu vyndal z vitríny zvláštní předmět. Upřeně na něj hleděl se zbožnou úctou. Pak zašeptal: „Veritas vos libera…“

Tess po očku vyhlédla zpoza skříňky. V němé hrůze přihlížela něčemu, co se jevilo jako nějaký hluboce soukromý rituál. Vtom rytíře vytrhla ze zamyšlení střelba. Jeho oči, zastíněné v úzkém průzoru přilbice, se na okamžik střetly s Tessinýma. V duchu už se loučila se životem, pak ale muž křikl: „Jedeme!“

(R. Khoury, Poslední templář, upraveno)

TEXT 2

Metafora je přenesení pojmenování na základě podobnosti, např. spojení srp, jenž požíná démantové nebe označuje měsíc.

Právě jsem se rozhodl, že vstanu, když se ozvalo diskrétní zaklepání a Saturnin vstoupil. Přál mi dobrého jitra a pravil, že ranní ptáče dál ∗∗∗∗∗, mladí ležáci, staří žebráci, a oznámil mi, že venku je pěkně, ale nechval dne před ∗∗∗∗∗, nevíme dne ani ∗∗∗∗∗ a kam čert nemůže, nastrčí bábu.

Vy nejste zvyklí na podivný způsob Saturninova vyjadřování, ale já jsem z té směsice přísloví pochopil, že přijela teta Kateřina. Nemohu říci, že by mě to potěšilo. Teta Kateřina se rozhodně nehodila do mé představy o dovolené. Byla pro mne symbolem všech možných nepříjemností.

Mé neblahé předtuchy se začaly naplňovat ještě téhož dne dopoledne. Teta Kateřina vyvolala trapný výstup, když si stěžovala dědečkovi, že ji Saturnin nepozdravil, a Milouše dokonce urazil.

Saturnin jí slušným způsobem odporoval a tvrdil, že neměl v úmyslu mladého pána urazit a milostivou paní že pozdravil. Teta ale křičela, že je to drzá lež.

(Z. Jirotka, Saturnin, upraveno)

(J. R. R. Tolkien, Pán prstenů: Společenstvo Prstenu, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis je básnická figura, která je založena na opakování slova nebo spojení slov bezprostředně za sebou v jednom verši.

(L. Lederbuchová, Průvodce literárním dílem, upraveno)

(J. R. R. Tolkien, Pán prstenů: Společenstvo Prstenu, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis je básnická figura, která je založena na opakování slova nebo spojení slov bezprostředně za sebou v jednom verši.

(L. Lederbuchová, Průvodce literárním dílem, upraveno)

„Bratři snové, zdá se mi, že my nejsme náležitě zpraveni,“ zahájil Pádlo Jan pravidelnou středeční poradu.

„My že nejsme náležitě spraveni?“ podivili se snové. „Cožpak jsme pochroumaní nebo roztrhaní, děraví nebo paťaví?!“

„Jen se podívejte na mě!“ volal Docent Pusínek. „Já jsem se tak spravil, že už jsem přes cent! Já musím něco shodit!“ A šermoval tak rukama, až mimoděk shodil čestné uznání, co viselo na plaňce. Naštěstí se nerozbilo.

„Ale ne, to jste mi dobře nerozuměli!“ bránil se Pádlo Jan. „Já jsem řekl, že nejsme náležitě z p rave n i!“

„Jo tak! Tak to řeknu rovnou, a ne takhle!“ povídá Moulín Hniva, když se rozruch utišil.

(I. Vyskočil, Malý Alenáš, upraveno)

TEXT 1

Dneska jsme s babičkou umyli celý dům odshora dolů. Babička trpí utkvělou představou o nebezpečných bacilech. Je přesvědčená, že na ni číhají v záloze, aby se na ni vrhli a přemohli ji. Myslím, že to mají na svědomí ty reklamy na čisticí prostředky na záchodové mísy, kde zobrazují „bacily“ ve velikosti vzrostlých trpaslíků, jak vykukují ze záhybů toalety a zákeřně se pošklebují. I když jsem tu reklamu viděl stokrát, stejně si nemůžu vybavit přesný název těch produktů.

(S. Townsendová, Adrian Mole – léta v divočině, upraveno)

TEXT 2

Některé skutečnosti nepojmenováváme jedním slovem, ale spojením slov. Ustálenému spojení slov s jedním významem říkáme SOUSLOVÍ. Např. podstatné jméno (slovní druh, slovo podstatné nelze nahradit žádným synonymem) je sousloví, naopak podstatné informace (např. významné, důležité, potřebné informace) není sousloví.

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 7. ročník ZŠ, upraveno)

Elinor Dashwoodová uměla působivě poradit, byla nadána bystrým rozumem a chladnou rozvahou, a proto se mohla stát matčinou rádkyní ve svých pouhých devatenácti letech.

Často ku prospěchu všech zabrzdila paní Dashwoodovou v dychtivém rozletu, když by se byla dala strhnout k nějaké nerozvážnosti. Elinor měla vřelé srdce a milou citově, bohatou povahu, jenomže se uměla ovládat, což se její matka dodnes nenaučila a jedna z jejích sester naučit rázně odmítala.

(J. Austenová, Rozum a cit, upraveno)

(Lou Fanánek Hagen, Buchet je spousta, upraveno)

(Lou Fanánek Hagen, Buchet je spousta, upraveno)