CERMAT úlohy na téma „Textová návaznost". Zadání a vyhodnocení zdarma; postup řešení ve zkušební verzi.
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Z jednoho místa vycházely všemi směry malé otisky podobné klacíčkům. „Tak,“ řekl dědeček, „o kousek dál nastražíme past.“ Odbočili jsme ze stezky a po chvilce jsme našli to, co jsme potřebovali – dutinu po vyhnilém pařezu.
Když už byla jáma dost hluboká, zakryli jsme ji větvemi a navrch nasypali spoustu listí. Pak dědeček vyryl nožem rýhu vedoucí od jámy až ke krocaní pěšince.
„Tak, máme hotovo a teď pudem dál,“ řekl a zamířil rychlým krokem opět ke stezce. Údolí už bylo hluboko pod námi a vrcholky hor se zřetelně přibližovaly.
Nejprve jsme ji očistili od listí a potom dědeček vykrojil dlouhým nožem kus půdy. Společně jsme vyhrabávali hlínu a trousili ji okolo.
Z kapsy kabátu vyndal zrna červené indiánské kukuřice a začal je sypat po celé délce rýhy. Nakonec jich hodil plnou hrst na listí zakrývající jámu.
Prošli jsme údolím a pak jsme odbočili na strmě stoupající stezku. Najednou se dědeček zastavil a ukázal na kraj stezky: „To je vona – krocaní pěšinka. Vidíš to?“ Důkladně jsem prozkoumal stopy.
(F. Carter: Škola Malého stromu; upraveno)
(1) Roku 1961 světově uznávaný chemik Otto Wichterle doma sestavil ze stavebnice Merkur přístroj známý pod názvem čočkostroj a vyrobil první použitelnou sérii gelových kontaktních čoček. ∗∗∗∗∗
Jejím předchůdcem je stavebnice Inventor, kterou v roce 1920 začal v Polici nad Metují vyrábět Jaroslav Vancl. Kovové díly Inventoru se spojovaly kovovými háčky. Daný spojovací systém ale dětem připadal příliš složitý, navíc umožňoval sestavit jen malé množství modelů. Inventor proto nebyl přijat moc kladně. V roce 1925 Vanclova firma přechází na jednodušší spojovací systém: kovové části nové stavebnice, která dostala název Merkur, byly k sobě spojovány maticemi a šroubky. Díky tomu bylo možné sestrojit mnohem víc modelů.
(2) Zájem o Merkur rychle rostl. Postupně přibývaly nové díly a vznikly také nové řady s elektrickými modely. Do slibného vývoje ale zasáhla druhá světová válka, další velkou ránu Vanclovi zasadili komunisté. Poté, co v únoru 1948 převzali moc, Vanclovu firmu (stejně jako řadu jiných) zrušili. Stavebnici Merkur tedy začal nově vyrábět státní podnik, v němž Jaroslav Vancl pracoval na pozici běžného dělníka. Časem se ale stali vedoucími dílny jeho dva zeťové, a protože všichni tři mohli částečně ovlivňovat výrobu, produkt si zachoval svou kvalitu. V období 1962–1989 Československo vyrobilo přes 5 milionů stavebnic značky Merkur, tři čtvrtiny této produkce však byly vyvezeny do zahraničí.
(3) Od roku 2006 má Merkur své muzeum v Polici nad Metují. K oblíbeným exponátům patří vláčky, replika Wichterleho čočkostroje či obří Ocelové město, soustava budov inspirovaná stejnojmenným románem Julesa Verna. Stavebnici dodnes využívají při výuce mnohé školy. Možná už brzy bude Merkur znovu stát u zrodu velkého vynálezu.
(otechnice.cz, www.merkurpolice.cz; upraveno)
Která z následujících možností nejspíše patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
(1) Loď duchů na mě i z paluby působila stejně opuštěným dojmem jako včera, když jsem ji za svitu měsíce pozorovala z majáku dalekohledem. Našlapovala jsem opatrně, protože paluba mohla být ztrouchnivělá. Naštěstí jsem však i s Drobkem v kapuci byla docela lehká. Vzpomněla jsem si na dnešní odpoledne. Seděla jsem ve svém pokoji a přes vysílačku jsem se bavila s Kamilou o Černém kameni. Přečetla mi pasáž z jedné knihy: „K Černému kameni se už sto let nikdo neodvážil připlout, protože tam straší loď duchů. Tak se říká lodím, které kdysi ztroskotaly. Oběti takového neštěstí se promění ve strašidla.“
Na palubě byl zatím klid. Předpokládala jsem, že strašidla vyspávají. ∗∗∗∗∗ jsem se rozhodla nejdřív nakouknout do podpalubí dírou v podlaze a nelézt tam hned po schodech. Pohlédla jsem dolů, ale viděla jsem jen černou vodu. Když jsem ovšem vzápětí zvedla hlavu, vyjekla jsem leknutím. Na přídi lodi duchů, jen pár metrů ode mě, stály hrůzostrašné postavy s mokvajícíma očima. Jedné příšeře chyběla levá noha, další zase měla místo pravé ruky krabí klepeto, přivázané k zápěstí provazem. Nejděsivější ze všech byl ale kapitán. Zpod klobouku mu padaly do tváře hadovité propletence zelených chaluh, jimiž prosvítaly temně žhnoucí oči, a z jeho dlouhých hustých vousů vykukovala chapadla chobotnice!
(2) Příšery se po mně začaly sápat a já jsem byla strachy bez sebe. Pak se mi ale vybavil pravý důvod, proč jsem se na tuhle šílenou cestu vydala: chtěla jsem přece vrátit Drobka jeho mamince! „Co myslíš, Drobku, že by teď udělal můj pradědeček Sindibád?“ zeptala jsem se ptáčátka. Po těchto slovech se stvůry zarazily.
„Cože? Ihned mi řekni, kdo vlastně jsi,“ zaburácel rozzuřeně kapitán.
„Atlanta z majáku na Větrném útesu. Můj pradědeček byl slavný mořeplavec Sindibád!“
Kapitán ohromeně pronesl: „Takže to znamená, že jsi moje pravnučka!“ Poté si sundal klobouk a s ním i svoje chaluhové vlasy. •••••
Vysvětlivka: Slovo chaluhy označuje ve výchozím textu mořské řasy.
(M. Dunajcsik: Všímavá siréna; upraveno)
Na první vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu je nutné doplnit slovo tak, aby byl příslušný větný celek gramaticky správný a text jako celek smysluplný. Které z následujících slov na toto místo patří?
(1) Loď duchů na mě i z paluby působila stejně opuštěným dojmem jako včera, když jsem ji za svitu měsíce pozorovala z majáku dalekohledem. Našlapovala jsem opatrně, protože paluba mohla být ztrouchnivělá. Naštěstí jsem však i s Drobkem v kapuci byla docela lehká. Vzpomněla jsem si na dnešní odpoledne. Seděla jsem ve svém pokoji a přes vysílačku jsem se bavila s Kamilou o Černém kameni. Přečetla mi pasáž z jedné knihy: „K Černému kameni se už sto let nikdo neodvážil připlout, protože tam straší loď duchů. Tak se říká lodím, které kdysi ztroskotaly. Oběti takového neštěstí se promění ve strašidla.“
Na palubě byl zatím klid. Předpokládala jsem, že strašidla vyspávají. ∗∗∗∗∗ jsem se rozhodla nejdřív nakouknout do podpalubí dírou v podlaze a nelézt tam hned po schodech. Pohlédla jsem dolů, ale viděla jsem jen černou vodu. Když jsem ovšem vzápětí zvedla hlavu, vyjekla jsem leknutím. Na přídi lodi duchů, jen pár metrů ode mě, stály hrůzostrašné postavy s mokvajícíma očima. Jedné příšeře chyběla levá noha, další zase měla místo pravé ruky krabí klepeto, přivázané k zápěstí provazem. Nejděsivější ze všech byl ale kapitán. Zpod klobouku mu padaly do tváře hadovité propletence zelených chaluh, jimiž prosvítaly temně žhnoucí oči, a z jeho dlouhých hustých vousů vykukovala chapadla chobotnice!
(2) Příšery se po mně začaly sápat a já jsem byla strachy bez sebe. Pak se mi ale vybavil pravý důvod, proč jsem se na tuhle šílenou cestu vydala: chtěla jsem přece vrátit Drobka jeho mamince! „Co myslíš, Drobku, že by teď udělal můj pradědeček Sindibád?“ zeptala jsem se ptáčátka. Po těchto slovech se stvůry zarazily.
„Cože? Ihned mi řekni, kdo vlastně jsi,“ zaburácel rozzuřeně kapitán.
„Atlanta z majáku na Větrném útesu. Můj pradědeček byl slavný mořeplavec Sindibád!“
Kapitán ohromeně pronesl: „Takže to znamená, že jsi moje pravnučka!“ Poté si sundal klobouk a s ním i svoje chaluhové vlasy. •••••
Vysvětlivka: Slovo chaluhy označuje ve výchozím textu mořské řasy.
(M. Dunajcsik: Všímavá siréna; upraveno)
Která z následujících možností nejspíše patří na druhé vynechané místo (•••••) ve výchozím textu?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
„Já ale nečekám dívku,“ namítl Matouš rozpačitě. „Paní Spencerová měla ze sirotčince přivézt chlapce. Chtěli jsme ho se sestrou adoptovat.“ Přednosta hlasitě hvízdl: „O tom já nic nevím. Paní Spencerová mi sdělila, že si přijedete pro to děvče.“
Při představě, že má oslovit neznámou dívku a zeptat se jí, proč není kluk, Matouš zaúpěl. I když se ale cítil trapně, vydal se za ní na konec nástupiště.
Když Matouš dorazil na nádraží, nebylo po žádném vlaku ani stopy. Nástupiště bylo téměř prázdné, tedy až na jednu dívku. Zjevně na někoho čekala. Matouš spatřil přednostu stanice.
„Vy jste pan Matouš Cuthbert ze Zeleného domu, viďte?“ řekla přívětivě. „Už jsem začínala mít strach, že pro mě nepřijedete.“
Hned k němu zamířil, aby se zeptal, jestli vlak v pět třicet má zpoždění. „Ten už odjel před půl hodinou,“ odpověděl stroze přednosta. „Ale paní Spencerová tady pro vás vysadila jednoho pasažéra – děvče.“
„To bude asi omyl,“ hlesl Matouš bezmocně. „No tak se zeptejte toho děvčete, jistě vám vše vysvětlí,“ odsekl přednosta a povýšeně odkráčel do kanceláře.
(L. M. Montgomeryová: Anna ze Zeleného domu; upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
„Že ho zdvořile prosíme, aby někdy vyšel ven,“ vysvětlil mi Dill. „Myslíme si, že když s náma chvilku posedí, bude mu třeba líp.“ Všichni tři jsme se přesunuli ke starému domu.
„Vzduch je čistý,“ hlásila jsem. Jem se dal do práce. Papírek ale nebyl na prutu dobře připevněný a neustále padal na zem. Nehnutě jsem Jema pozorovala, když vtom Dill začal poskakovat a zuřivě zvonil zvonkem.
„Tak dobrá, ale uděláš, co ti řekneme,“ varoval mě Dill. „O co jde?“ zeptala jsem se. Jem řekl: „Chceme poslat Radleymu lístek.“
Dill zůstal stát u pouliční lampy a my s Jemem jsme se dál plížili podél zdi. Zastavila jsem se na rohu domu, přikrčila se a nakoukla na dvůr.
Ráno jsem na naší zahradě zastihla Dilla a svého bratra Jema, jak o něčem rokují. Jako obvykle mi řekli, ať jdu pryč. „Nepudu. Mám stejný právo hrát si tady jako vy,“ odsekla jsem.
Pak mi vysvětlili svůj plán. Jem hodlal připevnit papírek se vzkazem na konec rybářského prutu a prostrčit jej oknem. Dill bude hlídat Radleyho dům zepředu, a kdyby někdo šel, zazvoní zvonkem. Já mám hlídat dvůr. „A co jste mu napsali?“ zajímalo mě.
(H. Leeová: Jako zabít ptáčka; upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
„Vem si nějaký pořádný, to bílý je takovej chcípáček,“ řekne táta, ale já už to bílý držím v náručí. Neseme ho zabalený v dece. Na chvilku ho pustíme i na zem. Bílý štěně na zasněžený cestě.
Čekám na tátu před domem. Zatím si hraju s dvojčaty. Trefím Ninu sněhovou koulí do obličeje, ale ne schválně. Mamka mě naštvaně honí po zahradě. Pak se ve dveřích objeví táta. Malá Julie se rozbrečí, že chce s náma.
Podle táty je totiž zbytečný platit za autobus, když je to pár kilometrů. Hájenka je až na konci vesnice. Na dvoře štěkají dva velký psi a dva jezevčíci.
Táta to ale rázně odmítne: „Neexistuje. Nebudu s sebou tahat kočárek.“ Pak zamíří k brance a já utíkám za ním. Do vedlejší vesnice jdeme lesem.
Uvnitř domu je normální vlčák, to je matka těch štěňat. Sedm štěňat je hnědých a jedno je bílý. Všechny jsou skvělý, ale já už vím, který chci.
Bojím se, aby neuteklo, když nemám vodítko. Radši ho zase zvednu. Když dorazíme domů, máma řekne: „Pěknej psík.“ Pojmenuju ho Snížek.
(P. Soukupová: Kdo zabil Snížka?; upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Když tam Bibi posvítí lucernou, všechny vidí, že dolů nevedou schody ani žebřík. Hned pod otvorem je ale přivázaný provaz.
Dívky odsunou knihovnu a sestoupí do sklepení. Začnou zkoumat podlahu. Na jednom místě to zní nějak dutě. Ukáže se, že pod slámou je deska s kovovým kruhem. Všem je jasné, že to jsou padací dveře vedoucí do tajného úkrytu.
Nakonec sjede dolů Valpurga s lucernou. Bibi se ještě podívá vzhůru: padací dveře zůstaly otevřené, takže se mohou do domu vrátit, kdykoli budou chtít.
Co s tím? Valpurga dostane dobrý nápad. Prostrčí tím kruhem tyč a řekne: „Teď společně zabereme. Raz… dva… tři!“ Ozve se skřípavý zvuk, dveře povolí a ukáže se jakýsi temný otvor. Děvčata ho obestoupí a nakukují dovnitř.
Hned zavolá na kamarádky a ty se postupně začnou spouštět za ní. Bibi je dost překvapená – nikdy by nevěřila, že se toho odváží i Anna Charlotta.
Bibi zkoumá, jestli dosahuje až na dno. Usoudí, že ano, a tak lucernu odloží, vleze do otvoru a sešplhá po provazu až dolů. Ocitá se v nějaké jeskyni.
(K. Michaelisová, Bibi, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Začala po Mlze házet vším, co jí přišlo pod ruku: kamením, kusy dřeva i kořeny, jež vyrvala ze země. Chtěla tím klisnu donutit, aby se uchýlila k pláži.
Kvůli neustávajícímu dešti se totiž z rokle stalo jezero. V něm, přímo pod Almou, plavala klisna Mlha. Zoufale se snažila dostat z vody.
Hlavní však bylo, že Mlha konečně zamířila správným směrem. Za okamžik už klisna byla v bezpečí. Pofrkávala a pozorovala tu divoženku, která ji zachránila.
Zároveň křičela nejhorší slova ve všech jazycích, které ji otec s matkou naučili, a poskakovala. Těžko říct, co zapůsobilo nejvíc – zda kameny, křik, či křepčení.
Alma stála nad Trnitou roklí. Tahle úzká průrva mezi dvěma skalními stěnami byla obvykle vystlaná trním. Dnes ale místo trní spatřila velikou vodní plochu.
Kopyty narážela do skalních stěn a bylo slyšet její chrčivý dech. Náhle si Alma všimla, že část skalní stěny se vydrolila a vytvořila strmou pláž. Bylo to jediné místo, kudy Mlha mohla uniknout. Kdyby Alma uměla plavat, skočila by do vody a vyvedla ji odtud. Jenže neuměla. Zvolila tedy jiný způsob.
(T. de Fombelle, Alma, upraveno)
(1) Nad mořem se shromáždí hejno ptáků. Vzápětí se všichni řítí dolů a s hlasitým šplouchnutím rozrazí hladinu. Za chvilku se vynoří, v zobáku ale žádnou rybu nenesou. Francouzští rybáři, kteří byli svědky podobné scény, kdysi tomuto ptákovi dali jméno Fou de Bassan (blázen z Bassanu). Usoudili totiž, že je extrémně nešikovný, protože se z lovu vždy vrací s prázdnou. Opak je ale pravdou – terej bílý (tak zní jeho pravé jméno) je zdatný lovec, jenž potravu polyká pod vodou.
Terej bílý je největší mořský pták Evropy. Dospělý jedinec má dlouhá křídla (jejich rozpětí může být i 190 cm) a jeho hmotnost se většinou pohybuje mezi 2,8 a 3,2 kg. ∗∗∗∗∗
(2) Je-li pro tereje bílého něco příznačné, pak je to jeho způsob obstarávání potravy, jemuž se říká střemhlavé potápění. Při lovu mu pomáhá ostrý zrak. Jakmile ve vodě spatří kořist, vrhne se klidně i z výšky 30 metrů dolů a hladinu moře protne neuvěřitelnou rychlostí. Prudký náraz jeho těla na hladinu způsobí, že menší ryby v okolí jsou omráčeny, či dokonce usmrceny. Možná vás zajímá, jak takový kaskadérský kousek může terej vůbec přežít. Snadno – díky pevnému zobáku a tvrdé lebce. Vy ale podobné věci nezkoušejte. Člověk by totiž skok do vody z třicetimetrové výšky patrně nepřežil.
(3) Terejové bílí jsou velmi společenští: hnízdí v početných koloniích na skalních útesech. Na začátku minulého století panovala obava, že tito ptáci pravděpodobně skončí na seznamu ohrožených živočišných druhů. V roce 1913 totiž na světě žilo jen 100 000 jedinců, a to v méně než dvaceti koloniích. O necelých 60 let později už ale celková populace terejů bílých vzrostla (dokonce dvojnásobně) a tento trend zatím trvá. V současné době se největší kolonie terejů bílých nachází na kanadském ostrově Bonaventura: v roce 2021 zde sídlilo více než 60 000 párů.
(www.national-geographic.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)
Na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu patří smysluplný a gramaticky správný větný celek. Který z následujících větných celků na toto místo patří?
Když se ponoříme do čtení příběhů, zpravidla nás příliš nezajímá, co náš hrdina snídá nebo svačí. Některé pochutiny z imaginárních světů však naši pozornost přitahují. Fanoušci proslulá díla Pán prstenů si jistě hned vzpomenou na elfí chléb zvaný lembas – tenké, světle hnědé oplatky z mouky. Než se elfové vydali na výpravu, balili tento pokrm do listů bájného stromu, aby vydržel co nejdéle čerstvý. Malý kousek lembasu zasytil i největšího jedlíka a dodal mu sílu na další dlouhé putování. Tajemství receptu na výrobu těchto výživných a zároveň chutných oplatek elfové přísně střežili.
V knize Karlík a továrna na čokoládu se setkáme s mnoha neobvyklými laskominami. Třeba věčné zavřihubky jsou bonbony, které se nikdy nezmenší, když je cumláte, a zhruba jednou týdně mění nejen příchuť, ale i barvu.
Zapomenout nelze ani na Bertíkovy fazolky ze série o Harrym Potterovi. Vystihuje je slogan „riziko s každým soustem“: v sáčku se totiž skrývají ∗∗∗∗∗ lahodné kousky, tak i ty vysloveně odpuzující. Některé chutnají třeba ∗∗∗∗∗ ušní maz či zkažené vejce. Bertíkovy fazolky se dostaly i do obchodů v reálném světě. Malý balíček těchto cukrovinek pořídíte do 100 Kč. Počítejte ale s tím, že při mlsání můžete narazit i na příchuť žížaly nebo mýdla.
(Nový prostor č. 617, upraveno)
Lze na některé ze dvou vynechaných míst (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu doplnit slovo JAKO tak, aby příslušný větný celek byl smysluplný a gramaticky správný?
TEXT 1
(1) Řekne-li se o někom, že má obě ruce levé, znamená to, že je pěkný nešika. Tohle rčení nejspíš vymysleli praváci. Ti se zpravidla vyznačují až neuvěřitelnou nešikovností levé ruky. Často si proto myslí, že leváci nic kloudného nesvedou ani levou, natož pak pravou rukou. Jenže to je obrovský omyl: ∗∗∗∗∗, žádní nemotorové to tedy nejsou.
(2) Martina Navrátilová hraje tenis levou rukou, až do svých devíti let ale při zápasech ruce střídala. Když se roku 1965 probojovala až na mistrovství republiky žactva, řekli jí zkušení tenisté, že by forhend měla hrát jen levačkou. Do týdne se to naučila. Přestože na tehdejším mistrovství zlato nezískala, levou rukou hrála dál. Tenkrát se také zařekla, že už prohrávat nebude. A svatá pravda, od té doby prohrála v žákovském tenise snad jen dva nebo tři zápasy. Příliš proher nezakusila ani v dospělosti.
Jako dítě střídala ruce i při jiných činnostech, třeba při kreslení. Na základní škole naše budoucí tenisová hvězda zprvu psala levou, jenže si pokaždé rozmazala napsané řádky. „Zkus to pravou!“ napadlo její rodiče. Od té doby při psaní používá pravačku.
(3) Jeden by řekl, že dívenka, z níž se později stala slavná tenistka, v tělocviku jistě všechny převálcovala. Zkrátka že měla nad ostatními navrch. Jednou ale Martina přinesla domů poznámku: „Neumí kotoul!“ Otci to vysvětlila dost stručně: „Madam mě dnes vyvolala z řady, řekla ‚Udělej kotoul!‘ a já na ni zůstala civět.“ Děti z Řevnic říkaly mezi sebou učitelce tělocviku madam, protože do tělocvičny chodila zásadně v kožichu, který při vyučování nesvlékala, a ve střevíčkách.
„A proč jsi na ni civěla?“
„Já nevím, co je to kotoul,“ odpověděla popravdě Martina.
„Víš ty co? Udělej kotrmelec.“
Martina udělala kotrmelec. V pokoji na zemi. Bezvadně.
„Tak tohle je kotoul. Vy tomu spíš říkáte kotrmelec,“ řekl otec. Pak vzal žákovskou a pod poznámku od učitelky tělesné výchovy dopsal: „Tak jí ho ukažte.“
Madam na to neodepsala a kotoul Martině rovněž neukázala.
Vysvětlivka: forhend – typ tenisového úderu
(V. Škutina, Martina: z Řevnic na wimbledonský dvůr, upraveno)
TEXT 2
Příslovečná spřežka je příslovce, které vzniklo spojením předložky s jiným existujícím tvarem současného slova (např. s tvarem podstatného jména, zájmena či číslovky). Příslovečné spřežky jsou např. slova nahoru (na + horu) či předtím (před + tím).
Která z následujících možností nejspíše patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) v TEXTU 1?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Ti ovšem na jeho výzvy vůbec nereagovali. Staš si uvědomil, že pospíchají z nějaké jemu neznámé příčiny. Začínalo se stmívat. Nela už byla z jízdy tak vyčerpaná, že ji Staš musel v sedle přidržovat, aby nespadla.
Všichni se tedy usadili do sedel a vyrazili. Byly čtyři hodiny odpoledne a počasí bylo nádherné. Dokud jeli zelenou krajinou, vůdce vedl karavanu mírným krokem, jakmile však pod nohama velbloudů zaskřípal písek, všechno se rázem změnilo.
Když ale prudký běh neustával, Nele se začala točit hlava a měla mžitky před očima. Staš, který seděl v sedle za ní, proto začal volat na muže jedoucí vpředu, aby zpomalili.
Malá vlaková stanice, kde Staš s Nelou vystoupili, byla skoro prázdná. Po jejich otcích tu nebylo ani stopy. „Pánové odjeli na poušť postavit stany. Poslali průvodce, kteří nás za nimi dovedou,“ vysvětlil dětem Idrís a ukázal na muže stojící u osedlaných velbloudů.
Ozvalo se svištění bičů a velbloudi začali uhánět jako vítr. Zpočátku tato šílená jízda děti bavila.
Zanedlouho nastala noc, ale stany ani ohně stále nikde. Vtom se Staš zděsil. Náhle totiž pochopil, že on a Nela byli uneseni.
(H. Sienkiewicz, Pouští a pralesem, upraveno)
(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají.
∗∗∗∗∗ Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.
(2) Je zde ovšem jeden zásadní rozpor – masožravky loví hmyz, aby získaly živiny, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. Vědci zjistili, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.
(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.
Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Okraje jejího lapacího listu jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile tam hmyz přistane, mucholapka bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.
(www.abicko.cz, upraveno)
Na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu patří smysluplný a gramaticky správný větný celek. Který z následujících větných celků na toto místo patří?
TEXT 1
(1) Strýček Jindřich seděl na zápraží a pozoroval oblohu, jež byla šedivější než obvykle. Vedle něj stála Dorotka s pejskem Totem v náručí. Odkudsi ze severu k nim dolehlo zakvílení větru a vysoká tráva se začala vlnit.
„Pozor, blíží se vichřice, Emo,“ zavolal Jindřich na svou ženu, „jdu se podívat do stájí na dobytek.“ Když se teta Ema podívala ven z okna chalupy, ihned pochopila, že jim hrozí velké nebezpečí. Bylo jasné, že se všichni musí schovat do větrného sklepa – jámy vyhloubené v zemi pod chalupou. „Dorotko, honem!“ vykřikla Ema, zvedla poklop v podlaze a slezla po žebříku dolů.
∗∗∗∗∗ Chalupa se zatřásla tak silně, že Dorotka spadla. Toto jí zakňučel u nohou. Náhle se dům třikrát otočil dokola a zvedl se do výše. Vichřice ho unášela pryč, jako by to bylo pírko. Uběhlo několik hodin a chalupa s oběma cestujícími stále letěla. Už byli na míle daleko od rodného kraje. Dorotka se nakonec doplazila do postele a tvrdě usnula. Toto se přitulil k ní.
(2) Probral je prudký náraz. Chalupa nehnutě stála a dovnitř proudilo sluneční světlo. Když Dorotka vyšla před dům, úžasem naprosto oněměla. Dívence připadalo, že snad prožívá nějaký sen. Ocitla se uprostřed překrásné krajiny. Všude kvetly cizokrajné květiny, na stromech seděli pestrobarevní ptáci, opodál bublal třpytivý potůček. Náhle dívka zpozorovala, že k ní kráčí skupinka velmi podivných lidí. Dorotku překvapilo, že všichni čtyři jsou velcí jako ona, ale vypadají daleko starší. Bez většího zaváhání přistoupili k dívence a hluboce se jí uklonili.
(3) Jediná žena v hloučku promluvila: „Buď vítána v zemi Mlaskalů, vznešená čarodějko. Jsme ti vděčni, že jsi zabila Zlou kouzelnici a osvobodila náš lid z poddanství.“
Dorotka se rozpačitě usmála: „To bude nějaký omyl. Já jsem nikoho nezabila.“
„Ale tvoje chalupa ano. Podívej se,“ usmála se stařenka.
Dorotka se ohlédla a strnula. Zpod chalupy vyčnívaly dvě nohy ve špičatých botách.
(L. F. Baum, Čaroděj ze země Oz, upraveno)
TEXT 2
Rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami (a × á, e × é, i × í atd.) může mít zásadní vliv na význam slova, např. žití × žíti, pravém × právem.
Slovní tvar typu A: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovný tvar jiného ohebného slova.
Slovní tvar typu B: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovné neohebné slovo.
Která z následujících možností nejspíše patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) v TEXTU 1?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Pokud nějakého zahlédne, má vystřelit světlici a pak začít mlátit do kastrolu naběračkou a řvát. Medvědi mají citlivý sluch a tohle je prý většinou zaplaší. Asi hodinu se nic nedělo. Pak se náhle ozvalo hlasité šplouchnutí.
Pak ji však pud sebezáchovy probral. Zvedla pistoli a vystřelila. Světlice vyrazila vzhůru. Stvoření se ale stále přibližovalo. Nora tedy začala mlátit naběračkou o kastrol a z plných plic řvala: „MEDVĚD, MEDVĚD, MEDVĚD!“
Nora stála na zasněžené skále. V ruce svírala signální pistoli, u nohou měla batoh a hned vedle ležel kastrol s naběračkou. Zatímco vědci bádali na ostrůvku, ona držela hlídku. Dostala za úkol upozornit je na lední medvědy.
Za okamžik zmizel v mlze. Zanedlouho zaslechla další šplouchnutí, tentokrát z jiného směru. Silueta kráčející přímo k ní byla obrovská. Mnohem větší než tamten tuleň, mnohem větší než člověk. Nora zprvu ztuhla hrůzou.
Nezabíralo to. Už byl blízko. Zavřela oči a čekala. Když je otevřela, spatřila, jak medvěd mizí pod hladinou. Záhy uslyšela, jak na ni lidé v mlze volají jménem.
Cosi s plesknutím vyskočilo na ledem pokrytý kámen. Nora se strachy roztřásla. Málem vypálila světlici. Byl to ale jen tuleň.
(M. Haig, Půlnoční knihovna, upraveno)
Už odpradávna velbloud vláčí těžký náklad pod žárem nelítostného slunce. Ne nadarmo se mu říká koráb pouště. Tento mohutný býložravec dokáže zázraky: bez vody vydrží prokazatelně přes dva týdny a po dlouhou dobu (údajně dokonce pět týdnů) přežije i bez jídla.
Velbloud je rychlý a vytrvalý běžec: za 12 hodin uběhne až 175 km. Řadí se mezi mimochodníky (stejně jako např. žirafy či sloni). To jsou čtyřnozí živočichové, kteří při chůzi používají současně vždy dvě nohy na stejné straně těla (tj. buď na levém, nebo na pravém boku). Když tedy například vykročí oběma levýma nohama, obě pravé spočívají na zemi.
Na světě žijí velbloudi, kteří se pyšní dvěma hrby, a velbloudi jednohrbí (zvaní též dromedáři). Ti jsou sice o jeden výčnělek na hřbetě chudší, přesto mají v určitém směru nad těmi dvouhrbými navrch – tvoří totiž naprostou většinu světové velbloudí populace. Říká se, že v hrbech si velbloudi nosí vodu na dlouhou cestu. To je ale jen pověra. Mají v nich totiž uložen tuk (o hmotnosti až 35 kg), který slouží jako zásobárna energie pro horší časy. Velikost hrbů se mění v závislosti na množství uloženého tuku: ∗∗∗∗∗.
Pro život v drsných podmínkách jsou velbloudi skvěle vybaveni. Klidně odpočívají na horkém písku, a přesto se nespálí. Ztvrdlá kůže, kterou mají na kolenou (a dromedáři navíc také na hrudi), totiž funguje jako ochrana před popáleninami. Velbloudi se ani příliš neboří do písku, a to díky specifickému tvaru nášlapné části nohy. Nelehké putování pouští jim usnadňují i tři víčka na každém oku a husté řasy: během písečných bouří tato výbava zmírňuje negativní vliv písku a silného větru na oči. Nehostinné prostředí pouště zkrátka pro tyto živočichy nepředstavuje žádný problém.
(Epocha 12/2023, upraveno)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
(Po doplnění možnosti musí být výchozí text smysluplný.)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
„Ano,“ potvrdil pan Wonka. „Ale co když na nebi žádné nejsou, zrovna jako dneska?“ zajímala se Pepička. „Prosím? Já čím dál tím hůř slyším,“ řekl pan Wonka. „Karlíku,“ oznámila babička Pepička svému vnukovi, „ten pán mi připadá nanejvýš podezřelý.“
Jeho rodiče, pan a paní Bucketovi, se poprvé po mnoha letech usmívali. „Co nás u všech všudy drží i s touhle potřeštěnou krabicí ve vzduchu?“ zaskřehotala náhle babička Pepička.
„Mrakodrápy,“ odpověděl pan Wonka. „A tyhle mrakodrápy,“ pokračovala Pepička, „ty se asi mají zadrápnout za mraky, je to tak?“
„Vážená paní,“ promluvil pan Wonka, „to není žádná krabice. Je to velký skleněný výtah a vyletěl s námi až do nebe.“ „A co ho drží ve vzduchu?“ nedala pokoj Pepička.
Nastoupili a velký skleněný výtah se vznesl asi tisíc metrů nad zem. Všichni v kabině se tetelili vzrušením při představě, že budou žít ve slavné továrně pana Wonky. Karlík radostně poskakoval na místě.
„Mně taky,“ přidala se k ní babička Jiřinka, „vymýšlí si nesmysly.“ Karlík se naklonil ke stařenkám a pošeptal jim: „Hlavně nám to prosím celé nepokazte. Pan Wonka je báječný člověk. A je to můj kamarád.“
(R. Dahl, Karlík a velký skleněný výtah, upraveno)
Koníček mořský je drobná rybka, žijící v mělkých pobřežních vodách. Zpravidla měří 15 cm, v ojedinělých případech dosahuje až dvojnásobku této délky. Tento zajímavý živočich má specifický vzhled: jeho hlava tvarem připomíná koňskou a několikrát prohnuté tělo se trochu podobá písmenu S.
Stavba těla omezuje koníčka mořského v pohybu. Plavat proto může pouze ve vzpřímené poloze, takže se pohybuje opravdu pomalu. Většinu času tráví na dně moře v porostu řas či ve větvích korálů, k nimž se obratně přichytí pomocí spirálovitě zatočeného ocásku. Koníček mořský, stejně jako jiné ryby, dýchá žábrami. Živí se hlavně malými korýši, požírá ale i rybí potěr (tzn. čerstvě vylíhnuté rybičky). Koníček mořský je dravec, svou kořist však nepronásleduje. Trpělivě čeká, až dopluje k němu, a pak ji nasaje do tlamičky. Jeho oči jsou schopny pohybovat se nezávisle na sobě: ∗∗∗∗∗.
U koníčků mořských přivádí potomky na svět sameček. Má totiž poblíž břišní ploutvičky vak, do něhož mu samička na konci námluv naklade vajíčka. Z nich se po třech až pěti týdnech vylíhnou zhruba 12milimetrová mláďata. Jejich otec se o ně vzorně stará a postupně je připravuje na samostatný život v moři. Sameček koníčka mořského může „rodit“ až čtyřikrát ročně.
V současnosti hrozí koníčkům mořským vyhubení. Extrakt z jejich těl využívá tradiční čínská medicína, a to například při léčbě srdečních chorob. Tento extrakt prý také zpomaluje plešatění. Koníčci mořští se ale loví i z dalších důvodů: stávají se ozdobou akvárií, jsou součástí šperků či pochoutkou, která se podává na špejli. V poslední době proto ochránci zvířat stále častěji bijí na poplach.
(www.abicko.cz; www.national-geographic.cz, upraveno)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
(Po doplnění možnosti musí být výchozí text smysluplný a gramaticky správný.)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Rozhodl se tedy sestře dokázat, že není čeho se bát: „Koukej se na mě! Chytneš se tady a pak…“ Žbluňk – a byl ve vodě.
Bez váhání skočila do vody. Připlavala k Tomymu zároveň se žralokem. Tomy už cítil, jak mu po noze sjely ostré žraločí zuby. Vtom ale Pipi popadla tu krvelačnou bestii a zvedla ji nad hladinu. Žralok se překvapeně rozhlížel kolem sebe.
Na jižní straně ostrova vlny vytvořily krásné jeskyně. Dostat se k nim ovšem nebylo jen tak. Muselo se tam lézt po příkré stěně a přidržovat se skal, aby člověk nespadl rovnou do moře. Proto když Tomy řekl Anice, že si půjdou do jedné z jeskyní hrát, byla proti.
Anika pohlédla dolů a zděsila se. Viděla totiž, jak se k němu bleskurychle blíží ploutev. „Žralok!“ začala křičet. Ještěže tam byla Pipi.
Takhle vysoko ve vzduchu se mu špatně dýchalo. „Slib, že už to nikdy neuděláš, a já tě pustím,“ pronesla Pipi s plnou vážností. Pak jím mrštila vší silou daleko od nich.
Plazit se po skalní stěně a pod sebou mít moře plné žraloků, to zkrátka nebyla zábava podle Aničina vkusu. Tomyho to naštvalo.
(A. Lindgrenová, Pipi Dlouhá punčocha, upraveno)
Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině 20. století.
Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.
Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.
Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. ∗∗∗∗∗, rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.
Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.
(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
(Po doplnění možnosti musí být výchozí text smysluplný a gramaticky správný.)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
V té chvíli měl ale jen jednu ruku na volantu. Nestihl proto včas zareagovat, když kola najela na krajnici. Auto vyletělo z dráhy a nabouralo do stromu.
Řídit závodní auto a rozbalovat tyčinku Mars jsou dvě věci, které by člověk neměl dělat najednou. Jenže Joe měl hlad, a tak když vjížděl do zatáčky, roztrhl zuby obal a zakousl se do nugátu v čokoládě.
Joe ji dychtivě otevřel. Kolik tam bude letos? Když se ale podíval na přiložený šek, zatvářil se zklamaně. „Milion liber?“ ušklíbl se. „Jenom?“
Pan Spud seděl na pohovce z krokodýlí kůže. Aniž zvedl hlavu od výtisku bulvárního deníku Sun, prohlásil: „Tím se netrap, Joe, koupím ti jiné. A všechno nejlepší k narozeninám.“ Podal synovi obálku a dál si četl.
„Co se děje?“ zeptal se pan Spud a na okamžik odložil noviny. „Letos bych měl přece dostat víc než loni,“ fňukal Joe. Pan Spud vytáhl peněženku: „Hned to napravím, synu.“
Ten sice zůstal celý, ale auto bylo na odpis. Joe se opatrně vysoukal ven. Nebyl zraněný, jen trochu v šoku. Pomalu se potácel domů. „Tati, naboural jsem auto,“ ohlásil, když vstoupil do přepychového obýváku.
(D. Walliams, Malý miliardář, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Jo sice zahlédla, jak její sestra pomalu opouští bezpečné místo u břehu, ale rozhodla se, že si jí nebude všímat. Právě se chystala vydat za Tadeášem, když vtom zaslechla zoufalý výkřik. Vzápětí spatřila, jak Amy mizí pod praskajícím ledem.
Řítil se k místu, kde Amy zmizela, a přitom volal na zkamenělou Jo: „Sežeň nějakou tyč nebo větev!“ Jo si později nedokázala vysvětlit, kde se v ní najednou vzala ta síla. Vmžiku dojela ke břehu, vzala Tadeášovu hokejku a během několika vteřin byla zpět.
A hned zase uháněl pryč. Amy měla tolik práce s tím, aby neupadla, že vůbec nevnímala, co jim řekl. Dál se nemotorně potácela na zamrzlé ploše.
Tadeáš už ležel na břiše a pomalu se posunoval k díře v ledu. Jo mu hodila hokejku a on ji opatrně přisunul k Amy. Za okamžik se nešťastnici podařilo vytáhnout z vody. Rychle utíkali domů, aby se zahřáli.
Snažila se rozjet, aby sestře pomohla, ale nohy ji přestaly poslouchat. Zaplaťpánbůh, že se zrovna vracel Tadeáš!
Tadeáš si obul brusle a jel prozkoumat led. Rychle se vzdaloval od Jo a Amy, které na zamrzlé řece zatím čekaly poblíž břehu. Když se vrátil, upozornil je: „Musíme se držet u kraje, uprostřed je led tenký.“
(L. M. Alcottová, Malé ženy, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
„Myslel jsem, že budeš mít radost,“ podrážděně poznamenal táta a strčil bankovky do kapsy. „Kdo je ten doktor Fišer?“ ozval jsem se.
„Který? Ten, co bydlí tamhle?“ zeptala se máma a pohodila hlavou směrem ke kopci. „Ano, doktor Fišer,“ přitakal táta a dodal, „je to ovšem pouhá záloha.“
Máma přijela domů po páté. Jen co se objevila v kuchyni, vyhrkla na tátu: „Co ti je?“ Táta mlčky z kapsy vylovil balíček peněz a položil ho na stůl.
„Cože? Jaká záloha?“ vyjekla máma. „Na rekonstrukci tělocvičny,“ řekl táta. Máma ale byla nedůvěřivá: „Odkdy se platí taková suma v hotovosti?“
„Co to je?“ divila se máma a postavila tašky s nákupem na kuchyňskou linku. „Ohodnocení za poctivou práci,“ vysvětloval táta, „konečně mi aspoň nějaký zákazník zaplatil.“
„Majitel toho záhadného domu na kopci. Maminka si myslí, že je to šílenec, protože se s nikým nebaví. A to, že mi dal takové peníze na ruku, ji v tom jen utvrdilo,“ odpověděl mi táta. Máma vrhla na tátu rozzuřený pohled.
(P. Braunová, Dům doktora Fišera, upraveno)
Jako děti jste jistě trávili čas na prolézačkách a měli rádi hru na babu. V roce 2014 propojení těchto dvou aktivit vznikl nový sport – Chase Tag. Netradiční sport vzbudil takový zájem, že se již o dva roky později konalo první mistrovství světa. Dnes se Chase Tag hraje v šesti různých variantách.
Mezi nejzajímavější patří hra Chase-Off, jejíž podstatou jsou souboje (duely). Na hřiště s překážkami vyšle každé ze dvou soupeřících družstev jednoho hráče: útočník se snaží dát honěnému babu (tj. dotknout se ho), honěný se před ním snaží utéct. Babu lze dát na jakoukoli část soupeřova těla, ovšem výhradně dotekem ruky. Body se přidělují pouze za vítězství v duelu, a to podle principu 1 vyhraný duel = 1 bod. Útočník zvítězí, pokud dá svému protihráči v duelu babu do 20 sekund. Když to v daném limitu nestihne, bod získává honěný. Po skončení duelu poražený hráč opouští hřiště a následujícího duelu se neúčastní, vítěz zůstává na hřišti v roli honěného. ∗∗∗∗∗ Při jednom zápasu v Chase-Off se uskuteční celkem 16 duelů, celý zápas vyhrává družstvo s více body.
Chase Tag nabízí atraktivní podívanou plnou vzrušujících momentů. Není tedy divu, že videa z některých zápasů mají na YouTube až 11 milionů zhlédnutí.
(www.idnes.cz; www.lidovky.cz, upraveno)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
TEXT 1
Veverka obecná, menší hlodavec žijící v hlubokých lesích i na sídlištích velkoměst, patří k nejoblíbenějším živočichům. Není divu, je to totiž opravdu roztomilé zvířátko.
Veverky se chlubí pestrou škálou odstínů srsti: od světle rezavé přes sytě hnědou až po černou. Na světě zřejmě nenajdete dvě zcela stejně zbarvené veverky. Jediné, co mají v tomto směru všechny veverky společné, je bílé bříško. Jejich huňatý ocas, dlouhý až 20 cm, má několik funkcí. Veverky se do něj například zabalí, když se spustí hustý déšť nebo jim je zima, a také díky NĚMU udržují rovnováhu při skákání po stromech.
Veverky nemají své příbytky v dutinách stromů, jak se mylně domnívá řada lidí, ale splétají si z větévek hnízda, připomínající svým tvarem míč na ragby. Jejich vnitřek bývá vycpán suchým lýkem, mechem či trávou. ∗∗∗∗∗: letní jsou jednodušší a méně zateplená než hnízda zimní nebo doupátka určená pro uložení novorozeňat.
Protože se veverka neukládá k zimnímu spánku, musí si předem sehnat dostatečné zásoby potravy, KTERÉ jí umožní přečkat zimu. Hledáním potravy, kterou tvoří například semena jehličnanů či oříšky, veverka stráví 15 až 19 hodin denně. Zásoby pečlivě zahrabe do země nebo je uloží do dutin stromů. Říká se, že si veverka nepamatuje, kde má své spižírny, ve skutečnosti však má o svých úkrytech dokonalý přehled. Stává se ale, že si část zásob nevyzvedne, jelikož si jich schová víc, než je nutné.
Dříve se veverky lovily kvůli kožešině a masu. Dnes už veverka obecná patří mezi chráněné živočichy, a to jak v České republice, tak ve většině dalších evropských států.
(Epocha 14/2022; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)
TEXT 2
Slovo typu A vzniká spojením dvou celých slov, a proto ho lze rozložit na smysluplné slovní spojení. Např. slovo vlastizrada lze rozdělit na slovní spojení zrada vlasti.
Slovo typu B vzniká buď spojením základů dvou slov (např. slovo vodoměr vzniklo ze základů slov voda a měřit), nebo spojením základu slova a celého slova (např. krupobití vzniklo ze základu slova kroupa a ze slova bití). Slova typu B nelze rozložit na smysluplné slovní spojení.
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) v TEXTU 1?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
V naší rodině se totiž vstává pozdě. Vedle stodoly nedaleko pláže stál trakař. Naložila jsem na něj kupu sena a vzápětí usnula.
Mé uspokojení se ale rychle rozplynulo, když jsem zaslechla, že hodiny na věži právě odbíjejí devět! K našemu domu jsem doběhla celá uřícená. Vypadalo to, že všichni ještě spí. Vydrápala jsem se po vinné révě ke své ložnici. Zatraceně! Okno bylo zavřené!
Z hlubokého spánku mě vytrhla slepice, která se uvelebila na mém břiše. Hnala jsem toho tupého ptáka od stodoly až k oceánu. Vlny ji zmáčely od zobáku po pařáty. Pomsta byla sladká!
Nikoho jsem neviděla. S troškou štěstí bych mohla nepozorovaně proklouznout do svého pokoje. Opatrně jsem našlapovala po schodech. Zanedlouho už jsem ležela pod svou nadýchanou peřinou.
Nezbylo mi nic jiného než sešplhat dolů a projít hlavním vchodem. Tiše jsem pootevřela těžké dveře, pomalu vešla dovnitř a rozhlédla se.
Po probdělé noci jsem se za svítání vracela ze svého tajného dobrodružství. Zmohla mě ale únava, a tak jsem se rozhodla chvilku prospat pod širým nebem. Když budu doma do deseti, nikdo nezjistí, že jsem noc strávila venku.
(S. Rabinová, Betsy a císař, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Malý Vilém Veselka jeho historku poslouchal se zatajeným dechem. V noci se pak vzbudil celý vyděšený a uplakaný. Ve snu se totiž pomalu propadal do močálu zahaleného mlhou, nad nímž zářily obrovité bílé oči netvora.
„To mají na svědomí obyčejní zloději,“ rozesmála se paní Veselková, „Mokřadští si navzájem ukradnou, co můžou. Je jednodušší hodit všechno na Ikaboga než připustit, že ti soused něco ukradl. Ničeho se neboj a klidně spi.“
Vilémova maminka zaslechla pláč, a tak hned spěchala za svým synkem. „Žádný Ikabog není, Vilíku,“ konejšila ho a kolébala ho na klíně, „je to jen taková povídačka.“
Jednou večer, když k Veselkům přišli na večeři Hrdličkovi, začal pan Hrdlička vyprávět o Ikabogovi. Tahle příšera údajně dokáže napodobit lidský hlas, chrlí oheň a plive jed. Už spousty let Mokřadským škodí, a prý dokonce pojídá děti.
„To je sice pravda, ale ne proto, že by je kradla nějaká příšera. Jsou to prostinká stvoření, a tak se snadno zaběhnou.“ „Ale pan Hrdlička taky povídal,“ pokračoval Vilém, „že v noci jsou za okny slyšet hlasy a ráno jsou pryč slepice!“
„Ale pan Hrdlička říkal, že se v okolí Mokřadů ztrácejí ov-ovce,“ škytal Vilém.
(J. K. Rowlingová, Ikabog, upraveno)
Kapustňáci jsou velcí býložraví savci, kteří žijí v pobřežních vodách i v ústích řek. Vzhledově se trochu podobají tuleňům, oproti nim ale kapustňáci mají výraznější, mírně zploštělou hlavu. Dospělí jedinci dorůstají délky 2,5 až 4,5 metru a váží 200 až 600 kilogramů. Jejich potravu tvoří především mořské trávy a řasy. Díky tomu získali přezdívku mořské krávy, ačkoliv s kravami, které se pasou na loukách, příbuzní rozhodně nejsou. Kapustňáci se vyvinuli před více než 50 miliony let ze čtyřnohých suchozemských savců a společné předky mají – poněkud překvapivě – se slony.
Pokud vezmeme v potaz poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha, pak kapustňák má menší mozek než většina savců. To ale neznamená, že je hloupý. Podle vědců jsou kapustňáci v URČITÉM směru srovnatelní s delfíny, považovanými za jedny z nejinteligentnějších tvorů ve zvířecí říši.
Kapustňáci mají malé oči, nicméně zrak jim slouží docela dobře. Aby se ale podívali směrem, kterým potřebují, musí otočit celé tělo. Místo 7 krčních obratlů, což je počet obvyklý u savců, jich totiž kapustňák má pouze 6 (stejně jako lenochod krátkokrký). Co se týče zubů, mohli bychom kapustňákům závidět. Člověk totiž PROJDE přirozenou výměnou chrupu jen jednou za život, zato když kapustňákovi vypadne zub (většinou následkem konzumace stravy se zrnky písku), vždy mu doroste.
Kapustňáci jsou zdatní plavci – mají velký silný ocas, který jim USNADŇUJE pohyb ve vodě. Nad hladinu se vynořují zpravidla každých 5 minut, i když pod vodou vydrží bez nádechu až 20 minut. Nemají silnou vrstvu podkožního tuku, a tak dlouhodobě nejsou schopni snášet nižší teploty. ∗∗∗∗∗
Kapustňáci jsou velmi přátelští tvorové. V současné době však jejich počty z dosud neznámých důvodů stále klesají. Byli proto zapsáni na seznam OHROŽENÝCH živočišných druhů.
(www.epochaplus.cz; www.national-geographic.cz, upraveno)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Byl si totiž jist, že se bude skvěle vyjímat mezi dalšími trofejemi v jeho domě. Vejce tedy zastrčil do kapsy svého kabátu a spěchal zpět do člunu.
Kapitán K. je ale prohlásil za zbabělce a přikázal, aby veslovali dál. V hloubi jeskyně spatřili velkou hromadu předmětů z potopených lodí.
Okouzleně na něj hleděl. Nic podobného ještě nikdy neviděl. Zvedl ho a vtom slyšel šeptat tisíce hlasů: Můžu proměnit tvé sny ve skutečnost. Kapitán K. však neměl čas na hlasy ani na nesmysly z pohádek. Zatoužil po tom křišťálu.
Kapitán K. velel bitevní lodi Leviatan. Hlídkoval zrovna na dalekém severu, když spatřil ostrov tvořený skalami a ledem, který nebyl zanesen na žádné mapě.
Na jejím vrcholku cosi červeně zářilo. Kapitán K. vystoupil z člunu a začal lézt nahoru. Záhy zjistil, že jde o obří hnízdo. V jeho středu spočívalo červené křišťálové vejce.
Zkoumal dalekohledem pobřeží a vtom zpozoroval jeskyni, z níž vycházelo světlo. Nařídil, aby byl na moře spuštěn člun, a s posádkou se vypravil prozkoumat tajemství ostrova. Jakmile loďka vplula do jeskyně, ozval se řev. Námořníci úplně ztuhli hrůzou.
(T. Taylor, Malamandr, upraveno)
TEXT 1
Kočky obdivovali již staří Egypťané. Bezmezně je uctívali, neboť věřili, že právě ony mají boží dar ochránit je před zlem. Také v Evropě se kočky po staletí těšily všeobecné oblibě. Na začátku 13. století se však postoj Evropanů k těmto živočichům zásadně změnil: ze symbolu štěstí se rázem stala stvůra s očima planoucíma pekelným ohněm. Papež Řehoř IX. černé kočky dokonce označil za ďáblovy spojence a prohlásil, že tyto tvory doma chovají jen čarodějnice.
Takovým hloupostem v dnešní době snad už nikdo nevěří, nicméně pravda je, že kočky nás svými skoro až magickými schopnostmi občas úplně ohromí. Například díky svým citlivým tlapkám s měkkými polštářky dokážou zaznamenat i nepatrné záchvěvy země. ∗∗∗∗∗
Kočka ovšem není jen dobrý věštec, ale také vynikající lovec. Tiše se připlíží ke kořisti a trpělivě číhá na vhodný okamžik, aby zaútočila. Při lovu využívá svůj skvělý sluch: nejenže slyší vyšší tóny než člověk, ale dokáže také přesněji určit, odkud zvuk přichází. K její lovecké výzbroji, obdivuhodné v mnoha směrech, patří i výtečný zrak. Některé barvy, které vnímá člověk, sice kočka nerozezná (třeba červenou), ve tmě však vidí daleko lépe než my. Její zornice, za světla stažené do úzkých štěrbinek, se v šeru rozšíří. Kočičí oči pak získají typický zlatozelený svit a díky němu jsou v noci za příznivých podmínek vidět až ze vzdálenosti 80 metrů.
Kočka je zvídavá a nebojácná, a proto se často ocitá v nebezpečných situacích. Ne nadarmo se ale o ní odedávna říká, že má devět životů. Může totiž přežít třeba pád z velké výšky, dokonce i ze šestého či vyššího patra. Je to zkrátka mimořádné stvoření.
(S. Starikovič, Proč má bílý pudl černý nos?, upraveno)
TEXT 2
Slovní tvar typu A: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) nelze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. jablka (je to třeba tvar 2. pádu čísla jednotného nebo tvar 1. pádu čísla množného).
Slovní tvar typu B: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) lze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. jablku (je to buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) v TEXTU 1?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Z pokoje jsou slyšet zvuky počítačový hry. Na první zaťukání se nic nestane, až na to druhý. Katčin brácha zakřičí: „Vypal, Kachno!“
„Kamarádi chtějí vidět pavouka. Můžou?“ vyzvídá Katka a přitom lehce do bráchy strčí. „Ne, spí,“ odsekne jí a dál civí do monitoru.
Zastavíme se před pokojem a Katka zaťuká na dveře, na kterých je plakát nějaký hudební skupiny, kterou neznám, a taky nápisy Zákaz vstupu a Trest smrti.
„Ty jsi vážně idiot,“ řekne Katka a pak se obrátí na nás. „Pojďte klidně dál.“ Ukáže na malý terárium, co je na stole, a já hned jdu. Petr se za mě trochu schovává. „Co je to za sklípkana?“ zajímám se.
Katka přesto vezme za kliku a vleze dovnitř. Já a Petr zatím radši zůstáváme na chodbě.
Katčin brácha se na mě udiveně podívá: „Ty se v nich nějak vyznáš?“ „Jo,“ odpovím a je to pravda. Mám o nich knihu a čtu si o nich na internetu. „To brácha se v nich vůbec nevyzná, pavouka má jenom proto, že mu to přišlo hustý,“ neodpustí si Katka.
(P. Soukupová, Klub divných dětí, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
„Spíš ne,“ usoudil nakonec, ale jistý si nebyl. „Bezva, takže Florián,“ přikývla En, „to je kousek odtud, pojď.“ Kostel svatého Floriána stál na náměstíčku v nejvýše položené části Šibeniční hory.
„Cože?“ nechápal Jirka. „Kostel svatého Floriána, nebo svatého Pavla?“ trpělivě zopakovala En. „Co já vím…,“ bezradně kroutil hlavou Jirka.
Ukazovala na nízká dvířka v kostelní zdi. Byla otevřená. „Dávej bacha,“ řekla En a vstoupila do temné chodby.
Jirka měl v hlavě úplné prázdno. Vůbec si nepamatoval cestu, kterou ho Patrik nedávno vedl. Rozložil tedy mapu a po krátkém zaváhání řekl: „Kousek odtamtud byl kostel. Tak dvě stě metrů.“ „Florián, nebo Pavel?“ zeptala se En.
Jeho špičaté věže se rýsovaly proti temnému nebi. Ty věže znám, napadlo Jirku. Vlastně je zná skoro každý. „Hele, podívej,“ ozvala se En, když došli na náměstí.
„Byl u něj hřbitov?“ zkoušela to dál En. Hřbitov? Při představě, že by uprostřed noci měli jít na hřbitov, Jirku zamrazilo. Přesto zapátral v paměti.
(V. Matocha, Prašina, upraveno)
Na světě jsou města, kde se některé problémy řeší hravou formou pomocí tzv. šťouchů. To jsou nenásilná postrčení, která vás motivují k lepšímu chování. ∗∗∗∗∗ Jak?
Tak třeba nikdo nemá rád, když se na chodnících válejí odpadky. Jenže co s tím? Varovné cedule, vyšší pokuty… anebo chytrý šťouch jako v Londýně. Organizace Hubbub umístila do zdejších ulic průhledné odpadkové koše s dvěma přihrádkami označenými jmény. Tím, že jste do jedné z nich vhodili nedopalek, jste zároveň hlasovali pro svého oblíbeného fotbalistu – Ronalda, nebo Messiho. Vítězem se stal Ronaldo, daleko důležitější je ale to, že počet nedopalků na chodnících se opravdu snížil.
Londýnským šťouchem se inspirovala i další města: v Římě třeba můžete za plastovou láhev vyhozenou do speciálního koše získat lístky na metro, ve Stockholmu zase najdete hrající schody, které podporují zdravý pohyb. Je sice pravda, že šťouchy náš svět nespasí, rozhodně však mají své výhody: zpravidla skoro nic nestojí, jsou zábavné a život nám nepochybně zpříjemní.
(www.nazory.aktualne.cz, upraveno)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
TEXT 1
(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.
Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.
(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda. ∗∗∗∗∗
(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.
(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)
TEXT 2
Souvětí typu A je jednoznačné, zájmeno který totiž odkazuje pouze k jednomu podstatnému jménu, např. Učili se o symbolech České {{u:republiky, která vznikla ve 20. století}}.
Souvětí typu B je nejednoznačné, zájmeno který totiž může odkazovat k více podstatným jménům, např. Učili se o {{u:vlajce České republiky, která vznikla ve 20. století}}.
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) v TEXTU 1?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Jakmile ovšem zjistili, že v bytě staré paní nemáme co dělat, slušně nás vyhodili. Vrátili jsme se k Huklorům probrat další postup.
Na chvíli jsem se zastavila a poslouchala. Určitě to bylo sténání. Zazvonila jsem na ni, ale nic. Žádné kroky se neozvaly. Co teď?
Stručně jsem jim vylíčila, co jsem za dveřmi naší sousedky zaslechla. „Musíme neprodleně jednat,“ řekl Kvído a Hugo sundal ze skoby na zdi svazek paklíčů. Pro tyhle zkušené detektivy byla hračka dveře otevřít.
To, co jsme uvnitř spatřili, všem vyrazilo dech. Paní Čermáková ležela na zemi, pod hlavou měla kaluž krve a vedle ní byl pohrabáč. Ihned jsme zavolali sanitku a policisty, kteří vzápětí přijeli.
Když jsem se v poledne vracela ze školy, zaslechla jsem za dveřmi bytu paní Čermákové nějaké podivné zvuky. Zdálo se mi, že stará paní volá o pomoc.
Klidně bych vyrazila dveře, jenže sama bych to nezvládla. Honem jsem vyběhla do věže a zabouchala na Huklory. „Co se děje?“ otevřel mi Hugo. Vzápětí vyhlédl z pokoje Kvído.
(V. Steklač, Dvojčata v akci, upraveno)
(1) Želvy se řadí mezi nejstarší plazy, na Zemi se totiž objevily před více než dvěma sty miliony let. V současnosti jich na světě žije více než 350 druhů, většina z nich jsou želvy suchozemské a sladkovodní. Mořských želv je dnes pouhých sedm druhů.
Mořské želvy jsou bezesporu úžasní živočichové. Když ze slzovodů umístěných v oblasti očí vylučují slanou vodu, může to někomu připomínat lidský pláč. Jejich krunýř je svým tvarem přizpůsoben životu pod vodou. Kromě kožatek mají všechny mořské želvy kostěný krunýř, jehož vnější část je tvořena destičkami z keratinu (keratin je látka nacházející se např. i v lidském nehtu). Pomocí ploutví, připomínajících křídla ptáků, mořské želvy elegantně plují oceánem. Za potravou, kterou tvoří medúzy, mořské houby či rybky, se potápějí do opravdu velké hloubky (například kožatka velká, jeden z nejlepších potápěčů v živočišné říši, se umí ponořit až do hloubky přes 1 200 metrů). Když nadejde čas rozmnožování, mořské želvy vylezou na pláž a tam do hnízd, která v písku šikovně vyhloubí zadními končetinami, nakladou vejce.
(2) Přestože mořské želvy plní v mořích velmi důležité role (např. na korálových útesech požírají mořské houby, jež by pro korály mohly být smrtící), člověk svým chováním odpradávna ohrožuje jejich existenci. Již staří Řekové lovili želvy kvůli krunýřům, z nichž vyráběli šperky a hřebeny. K zásadnímu poklesu želví populace později přispělo i to, že lidé začali více konzumovat maso těchto živočichů. ∗∗∗∗∗ Další nebezpečí představují pytláci, kteří želvám kradou vejce. Ochránci želv ale využívají moderní technologie, například falešná vejce se skrytým lokátorem. Díky němu je snadné pytláka vystopovat.
(www.abicko.cz; National Geographic 10/2019, upraveno)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
„Poslouchejte,“ spustil jsem na ně, „mám pro vás báječné kotě!“ Někteří se vytáčeli, že by rádi, ale bohužel nemohou a kdesi cosi.
Kočka, která k nám jednoho mlhavého večera přišla, dostala jméno Pudlenka. Přišla z neznáma, ale nijak se nenaparovala svým tajemným původem. Naopak, chovala se jako každá jiná kočka.
A už jsem běžel za dalšími. Nakonec se mi povedlo najít pro všech pět koťátek nový domov. Za měsíc šla Pudlenka poslouchat hrdinný baryton sousedovic kocoura. Za padesát tři dní přivedla na svět dalších šest potomků.
Jiní byli tak překvapení, že než ze sebe vypravili slovo, stiskl jsem jim ruku a prohlásil, že tedy ujednáno a že kotě ihned pošlu.
Tak to šlo pořád dál. Vždycky jsem si myslíval, že mám plno známých, ale šestadvacáté Pudlenčino kotě už nemám komu nabídnout.
Pila mlíčko, spala na klíně a v noci se toulala. Když přišel její čas, vrhla pět koťat: jedno bylo zrzavé, jedno černé, jedno tříbarevné, jedno mourovaté a jedno angorské. Všechna ale doma zůstat nemohla. Tak co s nimi? I počal jsem zastavovat všechny známé.
(K. Čapek, Měl jsem psa a kočku, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
„Je to mývalí stopa?“ zeptal se ho Yan ostýchavě. „Nevím. A nezdržuj mě!“ hrubě odpověděl soused a pokračoval ve své práci.
Yan skutečně našel strom, na jehož kůře se zachytilo několik šedivých chlupů. Jenže jak poznat, zda jsou, či nejsou z mývala? Hledal toho neznámého muže, ale ten už byl pryč. Pak Yanovi došlo, že doma mají přehoz z mývalích kůží.
Jednoho dne objevil Yan v písku u potoka podivné stopy. Důkladně si je prohlédl a pak si jednu obkreslil. Napadlo ho, že by to mohla být stopa mývalí.
Když oba vzorky chlupů porovnal, jeho předpoklad se potvrdil. Stopy opravdu udělal mýval.
Kresbu šel ukázat sousedovi. Jeho pes totiž kdysi zabil mývala, takže se Yan domníval, že soused bude na mývaly odborníkem.
Otázku ale slyšel neznámý muž, který stál opodál. Podíval se na stopu a řekl: „Jo, to by mohla být mývalí stopa. Vrať se k potoku a hledej strom s dírou. Na něm najdeš pár mývalích chlupů.“
(E. T. Seton, Dva divoši, upraveno)
V jihočeském okrese Prachatice, konkrétně na hranicích s Bavorskem (jednou ze zemí Spolkové republiky Německo), leží velmi zajímavé místo. ∗∗∗∗∗
Původně zde byla jen malá dřevařská osada, založená na konci 18. století. Roku 1910 byla zprovozněna železnice z Čech do německého Pasova. Trať vedla i přes Nové Údolí, které tehdy mělo 271 obyvatel, z toho 259 bylo německé národnosti. Po roce 1948 byly ale koleje na české straně vytrhány, vstup do oblasti byl zakázán a osada zanikla.
Čechy s Německem se opět propojily až po roce 1989. Na místě bývalé pohraniční osady vybudovalo několik nadšenců nádražíčko, přes státní hranice byly znovu položeny koleje. Vznikla nejkratší železniční trať na světě – vzdálenost mezi českým nádražím a konečnou v Bavorsku je pouhých 105 metrů. Provoz na trati zajišťuje třímetrová napodobenina parní lokomotivy, do pohybu ji ovšem uvádí výhradně lidská síla. Dokonalou iluzi parního stroje dotváří kouř, vznikající spalováním sena.
Železnice v Novém Údolí není jen hojně navštěvovanou kuriozitou, ale také nám připomíná smutné časy nesvobody.
(www.noveudoli.eu, upraveno)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Také poznala, jestli je na světě rád obyčejně – to pískával Zelení hájové – anebo neobyčejně – tehdy slýchávala Zpíval kos s kosicí. Jednou si malý Radovan řekl, že je na čase, aby se to mužské pískací umění také naučil.
Těmto jeho pokusům se tatínek usmíval a sám si pískal dál. Najednou ale uslyšel jakési začátečnické, nesmělé popískávání. Zprvu si myslel, že se synkovi konečně začíná dařit.
Sotva to udělal, přiletěl starý kos a zahvízdal takový trylek, který nemohl znamenat nic jiného než děkuji.
Když tatínek neměl žádné starosti a byl pěkný den, vždycky si při práci pískal. Maminka hned věděla, že je tatínek rád na světě.
Vzápětí však zjistil, že to není žádné pískání, nýbrž pípání. V trávě pod lípou bylo kosí mládě, které vypadlo z hnízda. Tatínek přistavil ke stromu žebřík a Radovan opatrně vrátil kosíka do hnízda.
Bedlivě tatínka pozoroval a zkoušel špulit pusu stejně jako on. Jenže na rozdíl od tatínka z Radovana vycházely jen takové nanicovaté fuky. Nedařil se mu ani ten nejmenší hvizdík.
(Z. Svěrák, Radovanovy radovánky, upraveno)
TEXT 1
(1) Události dnešního dne mě utvrdily v mém rozhodnutí. Musím stůj co stůj zjistit, zda se ve vesničce opravdu skrývá netvor. Emma, Bronwyn a Enoch se rozhodli mě na této tajné výpravě doprovodit. Millard, jehož neviditelnost by se nám hodila, s naším plánem ale nechtěl mít nic společného. Dokonce jsme ho museli podplatit, aby nás nepráskl ředitelce Peregrinové.
(2) Po večeři jsme se s Emmou sešli u schodiště v posledním patře sirotčince. Po žebříku jsme vylezli na půdu a odtud jsme se větrací šachtou dostali na střechu. Tam už na nás čekali Enoch s Bronwyn. Právě jsem se jich chystal zeptat, jak se dostaneme na zem, vtom jsem ale spatřil Olivu, jak se vznáší podél střechy. Okolo pasu měla omotaný provaz. Zvědavě jsem se naklonil přes střechu, abych zjistil, k čemu je přivázaná. Uviděl jsem Fionu, jak s provazem v ruce sedí v okně svého pokoje. Velice mě potěšilo, že máme dva komplice.
„Běž první, Jacobe,“ řekl mi Enoch.
Nervózně jsem couval od okraje střechy: „Součástí plánu nebylo, že si zlomím nohy.“
„Nezlomíš! Chytni se Olivy a skoč,“ přikázala mi Emma, „je to legrace, uvidíš. Dělala jsem to už mockrát.“
Dobrá, budu jí věřit. Zamířil jsem k Olivě, ona natáhla ruce, objala mě a já jsem se zavřenýma očima vykročil do prázdna. Za okamžik jsem pod nohama ucítil zem. Oliva mě pustila a řítila se zpět na střechu s Júúúúú! na rtech. Ostatní na ni zasyčeli, ať je zticha. Pak ji jeden po druhém objali a ona je snesla dolů. Když jsme byli všichni pohromadě, opatrně jsme se začali plížit k temnému lesu. Fiona s Olivou nám z okna mávaly. Štěstí nám zatím stále přálo. Když se stihneme vrátit před večerkou, Peregrinová nic nezjistí.
(R. Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, upraveno)
TEXT 2
Souvětí typu A: v první větě souvětí je podmět nevyjádřený, např. Stále nevím, proč to udělal (kdo, co neví? – nevyjádřený podmět já).
Souvětí typu B: podmět první věty souvětí je vyjádřen celou následující větou, např. Stále se neví, proč to udělal (kdo, co se neví? – podmět proč to udělal).
Ve kterém z následujících úseků TEXTU 1 se NEVYSKYTUJE příslovce?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Nejprve se jich lekl a připravil se k boji. Ale medvědice se na něj přátelsky usmála: „Snad by ses nechtěl prát kvůli borůvkám? Dřív shnijí, než je všechny sníme. Přidej se k nám.“
Jeden medvěd žil po dlouhou dobu samotářským životem. Máma ho odehnala, když byl ještě medvědím dítětem.
Medvěd se vydal za jejich vůní. Jaké však bylo jeho překvapení, když na mýtině uviděl nějakou cizí medvědici a její dva syny.
Netrvalo dlouho a dozvěděli se toho o sobě spoustu, třeba co smutného a veselého v životě prožili. Když skončilo období borůvek, společně sešli do údolí.
Teprve ve věku, kdy dorostl ve statného medvěda, si našel kamarády. Stalo se tak nenadále na konci srpna. Na vysoko položené mýtině právě dozrály celé koberce fialovočerných borůvek.
Také medvědí kluci horlivě přitakávali: „Přidej se k nám, přidej se k nám.“ Brzy se všichni skamarádili.
(M. Vopěnka, O medvědovi, který ztratil sám sebe, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly.
Popadl jednu z nich a odnesl si ji do svého domu. Uložil ji do truhly, truhlu zamkl, klíč dobře uschoval a šel spát. Po nějaké době ho probudil zvláštní zvuk.
Všichni sousedi chtěli vědět, kde našel tak dobrou hospodyni a oddanou manželku. On se ale jen usmíval a své tajemství nikomu neprozradil. Klíč od truhlice nosil stále u sebe, aby se jeho žena k tulení kůži nedostala.
Jednou večer se rybář z Myrdallu procházel podél skal, lemujících břeh moře. Náhle před sebou spatřil několik tuleních kůží.
Přede dveřmi jeho domu se choulila překrásná dívka a hořce plakala. Byla zcela nahá, zahalená jen do svých dlouhých plavých vlasů. Rybářovi ihned vše došlo.
Po čase se s ní oženil a celý kraj mu záviděl, jakou to má milou, krásnou a šikovnou ženušku.
To její kůži uschoval, ona byla tím tuleněm. Vzal dívku do svého domku, utěšil ji a dal jí šaty. Protože se k ní choval hezky, dívka u něho již zůstala.
(E. Bass, Tulení princezna, upraveno)
TEXT 1
Neobyčejní živočichové nežijí jen v dalekých zemích, ale i v našich končinách. Jedním z takových tvorů je listonoh. Tento zástupce korýšů, mezi něž se dále řadí třeba krabi, je jedním z nejstarších živočišných druhů na Zemi.
Listonohové se na naší planetě poprvé objevili před 200 miliony let, tedy v období druhohor, kdy se zde ještě procházeli dinosauři. Strašní ještěři už sice dávno vymřeli, listonohy ∗∗∗∗∗ můžeme spatřit v přírodě i dnes. Listonoh vyvolává dojem, že vůbec nepatří do našeho světa, ale do sci-fi filmu. Má ∗∗∗∗∗ tři oči, ocas zakončený vidlicí, více než stovku nohou a krunýř. Tato pevná část těla, která listonoha chrání, neroste současně se živočichem. Když mu krunýř začne být malý, musí ho svléknout. Po dobu, než se mu vytvoří nový krunýř, zůstává listonoh měkký a bezbranný.
Listonoh často žije v lesních tůních či v hlubokých kalužích na polních cestách. Vodu nutně potřebuje nejen k životu, ale i k rozmnožování. Klade malá vajíčka, která díky své pevné skořápce mohou přežít až 30 let, dokonce i v tak extrémních podmínkách, jako jsou dlouhotrvající sucha, během nichž vodní sídla listonohů vyschnou. Pokud se pak vajíčko znovu ocitne ve vodě, narodí se nový jedinec. Ihned po vylíhnutí začíná listonoh rychle růst, v raném stádiu vývoje svou velikost denně zdvojnásobí. Dospělým se stává za 7 až 10 dnů.
Listonohy najdeme téměř na všech kontinentech. Tvarem těla jsou si podobní, liší se ale zbarvením a velikostí. Listonoh americký obvykle dorůstá délky 7 centimetrů, listonoh letní bývá o něco větší. Posledně jmenovaný, který žije i v České republice, patří mezi živočišné druhy, jimž hrozí v budoucnosti vyhynutí.
(www.pribram.cz; www.abicko.cz, upraveno)
TEXT 2
Podstatná jména slovesná jsou podstatná jména, která se tvoří od sloves a končí na -ní nebo -tí.
• Podstatné jméno dělení končí na -ní a je vytvořeno od slovesa dělit → je to podstatné jméno slovesné.
• Podstatné jméno kamení končí na -ní a je vytvořeno od podstatného jména kámen → není to podstatné jméno slovesné.
Na každé ze dvou vynechaných míst (∗∗∗∗∗) v TEXTU 1 patří jedno slovo. Ve které z následujících možností jsou uvedena obě tato slova v pořadí odpovídajícím TEXTU 1?
(Po doplnění slov musí TEXT 1 dávat smysl.)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) za sebou tak, aby na sebe navazovaly.
Třeba o tom, jak se zbavit Malfoye. Ron, výborný šachista, také začal Harryho učit kouzelnické šachy. Byly skoro stejné jako ty mudlovské.
Jejich rady ho jako začátečníka dost mátly. „Tam věž neposílej, copak nevidíš toho koně? Pošli tam pěšce, toho můžeme ztratit!“ pokřikovaly na něj třeba. Zkrátka nevěřily mu ani trochu.
Jeden rozdíl tu ale byl – kouzelnické figury byly živé! Hrát s nimi bylo jako vést vojáky v bitvě. Ron měl velice starou a otlučenou soupravu šachů. Stejně jako všecko ostatní, co kdy vlastnil, ji zdědil.
Ron se totiž znal se svými figurkami už tak dobře, že ho okamžitě poslechly a udělaly to, co si přál. Harry ale hrál s figurkami, které mu půjčil Seamus, a ty mu neustále do všeho mluvily.
Jakmile začaly zimní prázdniny, Ron i Harry zažívali příjemné časy. Vysedávali u krbu, jedli všecko, co se dalo napíchnout na opékací vidlici, a bavili se o všem možném.
V tomto případě byl jejím prvním majitelem jeho dědeček. Staré šachy ale nepředstavovaly žádnou nevýhodu.
(J. K. Rowlingová, Harry Potter a Kámen mudrců, upraveno)
Projekt Mňau, který byl založen před několika lety, pomáhá kočkám, jež žijí v útulcích. ∗∗∗∗∗ Od roku 2011 se sbírka koná vždy dvakrát do roka – v květnu a v prosinci. Organizaci sbírky zajišťují dobrovolníci bez nároku na odměnu.
Většina vybraných peněz je určena konkrétním kočičkám, někteří lidé ale přispívají i na činnost útulků. Každá kočka zapojená do projektu má na webové stránce Mňau svou fotku a popis toho, co si přeje. Dárce pošle příslušnou částku a poté obdrží fotografii, na níž je kočička s rozbaleným dárkem. Mezi nejčastější přání patří jídlo a léky. Někdy se ale poštěstí najít kočičce nového majitele a to je ten nejhezčí dárek ze všech.
Výtěžek z historicky první sbírky projektu Mňau, která proběhla v prosinci 2010, byl sto tisíc korun, obdarováno bylo celkem 218 koček. Příznivců projektu postupně přibývalo, a tak se během vánoční kampaně v roce 2020 vybrala částka převyšující tři miliony korun. Celková hodnota dárků, které potěšily 2 500 kočiček, se loni vyšplhala na dva a půl milionu korun, zbytek z vybraného obnosu získaly na svůj provoz útulky.
(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) za sebou tak, aby na sebe navazovaly.
„Neboj, budeme se vídat po škole!“ utěšovala ji Reiko. Lenka se vydala sama do učebny A1. Když usedla do lavice, rozhlédla se. Lidé se k sobě chovali moc mile.
„Jsem madame Tomasini,“ hodila na stůl několik knížek, „vaše profesorka. Jsem Korsičanka. My na Korsice jsme divocí, takže jestli nebudete dobře pracovat, pak…“ Snědá ruka nečekaně zašermovala Lence u hrdla, až sebou dívka trhla.
Zato její japonská kamarádka Reiko uspěla na sto procent! Lenka posmutněla. Je jasné, že do stejné třídy chodit nebudou.
Usmívali se, podávali si ruce, jako by se znali. Pak do třídy vešla učitelka, snědá, černovlasá, s jiskřivýma očima. Jde z ní trochu strach, pomyslela si Lenka.
„To byl samozřejmě vtip!“ rozesmála se učitelka. „Teď se seznámíme! Každý poví, odkud pochází.“
První den ve francouzské škole Lenku čekaly rozřazovací testy. Doufala, že se umístí mezi nejpokročilejšími, ale zjistila, že tak dobrá není. Vše bylo příliš těžké.
(M. Drijverová, Lenka au-pair, upraveno)
(1) Naše svačina často skončí v koši jen proto, že na ni nemáme chuť. Jídla bychom si ale měli vážit. Uvědomme si, že svým přístupem k potravinám ovlivňujeme budoucnost celé planety. Podle odhadů bude v roce 2050 na Zemi žít 9,7 miliardy obyvatel (přitom v roce 1960 zde žily jen tři miliardy lidí). Budou mít příští generace co jíst?
Situace ale není růžová ani dnes. ∗∗∗∗∗ Dostatek potravy nemá každý devátý obyvatel Země. Zároveň však potravinami plýtváme! Ve státech Evropské unie se ročně znehodnotí bezmála 89 milionů tun jídla – to je, jako by každý člověk týdně vyhodil čtyři celé pokrmy. Spolu s potravinami přijdou nazmar i paliva, hnojiva a voda použité na jejich výrobu. Navíc nesnědené potraviny většinou míří do spaloven, místo aby se užitečně rozložily na kompostu.
(2) Ke změně může přispět každý z nás. Inspiraci přináší třeba mezinárodní projekt Menu pro změnu, který se zaměřuje na zodpovědný přístup ke spotřebě potravin. Do tohoto projektu se zapojilo již devět evropských zemí včetně České republiky.
(www.eatresponsibly.eu, upraveno)
Která z následujících možností patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) za sebou tak, aby na sebe navazovaly.
Ovce nebývají příliš hovorné. Je to tím, že často mají pusu plnou trávy, a také tím, že občas mají v hlavě jenom seno. Dokážou ale ocenit dobré příběhy.
Začaly si proto vyprávět příběhy vlastní. Nejčastěji byl vypravěčem Moby Dick, občas Othello a někdy i ovčí matky.
Obzvláště si zamilovaly ty, které jim předčítal pastýř George. Od doby, co s předčítáním přestal, jim cosi chybělo.
Každá z nich si totiž ta zvířata představovala jinak. Jsou žirafy cítit po zkaženém ovoci? Mají srst na uších? Mají alespoň trochu vlny? Jindy mlčenlivé ovce byly schopné se dohadovat celé hodiny.
Vyprávěl totiž o lvech, tygrech a žirafách, o neobyčejných zvířatech ze sluncem vyprahlých, horkých zemí. Ačkoli se Othello většinou spokojil s jednoduchým popisem, ovcím běhal mráz po zádech. Někdy mezi nimi docházelo i ke sporům.
Ty ale většinou mluvily o svých potomcích, což ostatní příliš nezajímalo. Když se však pustil do vyprávění Othello, všechny ovce zaujatě poslouchaly.
(L. Swannová, Glennkill – Ovce vyšetřují, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) za sebou tak, aby na sebe navazovaly.
Ten byl totiž už sedm let na návštěvě u cornwallského kyklopa. Zahrada to byla vskutku překrásná. Pokrýval ji heboučký zelený trávník.
Aby jim jednou provždy zabránil ve vstupu do zahrady, postavil kolem dokola vysokou zeď. Nebohé děti si teď neměly kde hrát.
Když našel v zahradě hrající si děti, obořil se na ně: „Co tu děláte? V mé zahradě si smím hrát jenom já.“ Děti se lekly a utekly.
Z něj vyrůstaly čarokrásné květiny. Bylo tam také dvanáct broskvoní, které nesly sladké ovoce.
Každé odpoledne si děti hrály v jedné zahradě. Nevěděly, že patří obrovi.
V jejich korunách sedávali ptáci a zpívali tak krásně, že si děti přestávaly hrát a jen poslouchaly. Jednoho dne se však obr vrátil.
(O. Wilde, Sobecký obr, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) za sebou tak, aby na sebe navazovaly.
Oni se ale nebáli ani dospělého. Marynčákův otec tedy celou věc skutečně ohlásil a sám Marynčák pak chodil všude pod dohledem policisty.
Kdysi prý žil ve městě hoch, jemuž patřil záhadný hlavolam – ježek v kleci.
Vontové šli za ním jako stíny. Přepadali ho na cestě do školy i ze školy. Marně se Marynčák zapřísahal, že tu zprávu rozhlásil jen žertem. Marynčákův otec začal dokonce Vontům vyhrožovat policií.
Pak však chlapec náhle zmizel a s ním i jeho tajemství. Nikdo nevěděl, kde ježek v kleci je. Čas od času se sice někdo naparoval, že tu vzácnost našel, ale vždy to byl planý poplach.
Za Marynčákem hned přišli Vontové, parta kluků ze Stínadel, s nimiž není radno si začínat. Žádali, aby jim ježka vydal. Marynčák se ale jen smál. A pak to začalo!
Jeden z těch chlubilů se jmenoval Marynčák. O jeho nálezu tenkrát mluvilo celé město.
(J. Foglar, Záhada hlavolamu, upraveno)
(1) Na jihu Číny začala výstavba ekologického města budoucnosti, v němž základním dopravním prostředkem budou elektromobily. Na ploše větší než 100 hektarů vyroste do roku 2020 lesní město určené přibližně pro 30 000 obyvatel. ∗∗∗∗∗ Fasády všech budov – od bytových domů přes nemocnice až po školy – budou totiž porostlé ohromným množstvím dřevin. Počítá se s výsadbou celkem 40 000 stromů a téměř jednoho milionu dalších rostlin přibližně 100 druhů.
(2) Tak velké množství rostlin absorbuje v průběhu jednoho roku 10 000 tun oxidu uhličitého a 57 tun dalších látek, které přírodě škodí. Za stejnou dobu rostliny vyprodukují zhruba 900 tun kyslíku. Čínské lesní město by tedy mělo být účinnou zbraní proti znečištění ovzduší v dané oblasti. Mezi očekávané přínosy tohoto projektu lze dále zařadit snížení průměrné teploty vzduchu a zvýšení rozmanitosti živočišných druhů ve městě i jeho okolí. Dřeviny poskytnou přístřeší veverkám a jiným živočichům.
(milujemedrevo.cz, upraveno)
Která z následujících možností nejspíše patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) za sebou tak, aby na sebe navazovaly:
Když už pochodoval skoro hodinu, rozhodl se, že se otočí a půjde zpátky. Náhle ale zpozoroval na obzoru drobnou tečku.
Výprava trvala Brunovi překvapivě dlouho. Zdálo se, že se cesta táhne dlouhé kilometry.
Co by to asi mohlo být? Nohy ho automaticky nesly k té tečce.
Pleť měl šedivou a z jeho hubeného obličeje se na Bruna díval pár obrovských světlehnědých očí.
Jen tu tak seděl a upřeně hleděl dolů na zem. Na sobě měl pruhované pyžamo a jeho bosé nohy byly dost špinavé. Za chvilku zvedl hlavu a Bruno konečně spatřil jeho tvář.
Mezitím se z ní stala skvrnka, ze skvrnky kaňka a z kaňky figurka. Když Bruno přišel blíž, zjistil, že je to chlapec.
(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)
Co je zajímavého na nápadně zbarvené psovité šelmě žijící v Africe? Psi hyenovití vytvářejí jedny z největších smeček, navíc s výjimečnou organizací. Smečka je vedena dominantním párem, který k upevnění svého postavení nepoužívá agresivní metody. Potomky na svět přivádí zpravidla pouze tento pár, na výchově mláďat, kterých může být v jednom vrhu až 16, se podílí celá smečka. Na rozdíl od všech ostatních psovitých šelem jsou psi hyenovití výhradně masožraví, ∗∗∗∗∗ jsou zcela závislí na lovu. Jsou skutečně vynikajícími lovci, a to díky skvělé spolupráci celé smečky. Při lovu dosahují úspěšnosti až 80 %, což je nejvyšší úspěšnost mezi všemi šelmami. Společnými silami uloví nejen antilopu, ale dokonce i zebru.
Společenský život psů hyenovitých zkoumají vědci docela dlouho. Všimli si, že oproti jiným šelmám tito psi daleko častěji kýchají. Začali tedy důkladně pozorovat průvodní okolnosti jejich kýchání. Brzy zjistili, že při určitém počtu kýchajících psů se celá smečka zvedne a odchází lovit. Rozhoduje tedy kýchání, které slouží jako hlasování.
Hlasovací právo má každý člen smečky. Když chce vůdce smečky vyrazit na lov, ale žádný pes ho nepodpoří, nikam se nejde. Teprve když kýchnou další tři psi, smečka jde lovit. Se stejným návrhem může přijít i kterýkoliv z podřízených psů. V tomto případě je ale třeba, aby mu své hlasy dalo nejméně deset dalších členů smečky. Pokud se tak stane, smečka vyráží na lov, i kdyby její vůdce neměl na lov náladu.
Hlasovací systém psů hyenovitých připomíná lidskou demokracii. Tato zvířata nám ukazují, že i bez prosazování moci jednoho vůdce může smečka dobře fungovat.
(www.abicko.cz, upraveno)
Které z následujících slov nejspíše patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–E) za sebou tak, aby na sebe navazovaly:
Když jim Škuta podávala kus masa, obě jen pokrčily nosíky a odešly. K ohništi si přisedl rychlonohý Zajíc.
Zkoumali nasliněným prstem, z které strany vane vítr, dobře se ukrývali a tiše se plížili. Když se někomu povedlo figurku zubra zasáhnout, zazněl radostný pokřik.
Tlupa hodovala dva celé dny. Jedlíci už nemohou ani žvýkat, bolí je čelisti. Kolem ohně sedí ženy a upravují zbývající maso. Dvě mladé dívky přinesly k ohništi chrastí.
Ani on nepřijal od Škuty voňavou pečínku. Nikdo v tlupě již nestál o maso, všichni jsou sytí. Většina mužů se líně rozvaluje na trávě.
Děti jsou ale čilejší než oni. Uplácaly z hlíny figurku zubra, odnesly ji kousek za tábor a tam podnikly na zubra hon. Chlapci při hře věrně napodobovali všecky dovednosti, které znali od dospělých lovců.
(E. Štorch, Lovci mamutů, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–E) za sebou tak, aby na sebe navazovaly:
Pan Bucket kvůli tomu přišel o práci. Snažil se najít nějakou jinou, ale štěstí mu nepřálo. Nakonec byl rád, když si vydělal pár dolarů odklízením sněhu na ulicích.
K snídani teď na každého z nich připadal jeden krajíc chleba a k večeři půl vařeného bramboru. Když se Karlík každého rána plahočil do školy, musel projít kolem čokoládovny pana Wonky, odkud se linula sladká vůně horké čokolády.
Jenomže to bylo zoufale málo. Nedalo se za ně koupit dost jídla pro hodně početnou rodinu Bucketových. Pomalu, ale jistě začali všichni skomírat hlady.
Jakmile ji ucítil, zhluboka polykal dech, jako by se tou vůní chtěl nasytit.
Továrna na zubní pastu, kde pracoval pan Bucket, přišla znenadání na mizinu a musela být uzavřena.
(R. Dahl, Karlík a továrna na čokoládu, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) za sebou tak, aby na sebe navazovaly:
Obezřetně vystrčil hlavu ven a rozhlédl se. Nad Bezednou propastí byla napnuta obrovská pavoučí síť.
Átrej se vydal hledat Bezednou propast, kde žila Ygramul. Putoval hornatou pouští. Všude kolem byly jen skály.
V jejích lepkavých vláknech sebou házel Šťastný drak. Bil kolem sebe ocasem a pařáty, ale tím více se zaplétal do sítě.
Chvilku čekal, ale když zemětřesení nepřestávalo, lezl slují dál, až se dostal k východu.
Ale o pronásledovateli neměl Átrej ani tušení, a tak si hledal cestu opatrně a pomalu. Právě se octl v jakési sluji, když zaslechl hřmění. Cítil, jak se skála, v níž vězel, třese.
Když na ně Átrej vylezl, povážlivě se pod ním kymácely. Kdyby věděl, že je mu na stopě děsivý tvor, který se stále blíží, možná by udělal něco zbrklého.
(M. Ende, Nekonečný příběh, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly:
Ale tahle zvláštní květina vyklíčila ze semínka přivátého bůhvíodkud. Malý princ bděl velmi pozorně nad tímto výhonkem, který se nepodobal jiným proutkům. Náhle na něm vyrašil obrovský pupen.
Ráno se vždy objevily v trávě a večer zase uvadaly.
Zívajíc řekla: „Ach, právě jsem se probudila…“
Malý princ tušil, že z něho vypučí něco zázračného, ale květina se ve svém zeleném příbytku krášlila nekonečně dlouho. Pečlivě si vybírala barvy, upravovala si okvětní lístky jeden po druhém.
Na planetě malého prince rostly odjakživa úplně prosté květiny. Nezabíraly místo a nikoho nerušily.
Nechtěla se totiž ukázat celá pomačkaná. Její tajemná toaleta trvala mnoho dní. Až jednoho rána se ukázala při východu slunce.
(A. de Saint-Exupéry, Malý princ, upraveno)
Seřaďte jednotlivé části textu (A–F) za sebou tak, aby na sebe navazovaly:
Místo toho pohladil po čumáčku tu modrou potvůrku, co ho přinesla.
Zastavilo se u něj, chvíli po svém ještě předlo, pak škytlo a ztichlo a pak z něho vylezl můj člověk!
Kocour Zrzunda je velice učený. Vysvětlil mi, že ty nestvůry, které běhají po ulicích a krmí se lidmi, nejsou nestvůry, ale autobusy.
Honem jsem k němu běžel, abych ho přivítal, ale on mě ani nepodrbal.
Pak ale dorostou, a protože jsou starší a rozvážnější, běhají pomaleji. To je stejné jako u nás koček. Jednoho dne přiběhlo jedno autobusí mládě k našemu domu.
Když jsou mladé, jsou také menší. Běhají velice rychle, protože jsou mladé a čiperné.
(J. Kolář, Z deníku kocoura Modroočka, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly:
Nikdo zdaleka široka se mu nepodobal! Vláčky vítal v pěkné uniformě, modré do černa, a navíc – na hlavě měl červenou čepici!
Kdysi býval datel celý černý, černý do modra. Poletoval po lese a nic mu nescházelo.
Za jejím plotem supěly černé lokomotivy. Dým se jim valil z komína a pana přednostu poslouchaly na slovo.
Datel na ni okouzleně hleděl. Kdyby nosil taky takovou, vlaky by ho také poslouchaly na slovo!
Ale jednou zabrousil až do vesnice. Posadil se na zahradě u nádraží a nestačil žasnout.
Zastavovaly i odjížděly podle toho, jak jim dal znamení, a ještě mu uctivě zahoukaly na pozdrav. A pan přednosta, jaký ten byl krasavec!
(F. Nepil, Lišky, dobrou noc, upraveno)
Okolnosti vzniku pražského Staroměstského orloje jsou opředeny nejrůznějšími pověstmi, jednu z nich nalezneme také ve Starých pověstech českých od Aloise Jiráska. Čtenáře dodnes dojímá smutný příběh mistra Hanuše, jemuž spisovatel připsal autorství orloje. Pražští konšelé údajně nechali hodináře oslepit, aby podobné hodiny nevyrobil pro jiné město.
Jirásek však čtenáře poněkud mystifikuje. Podle jeho pověsti orloj vznikl v roce 1490, český historik Zdeněk Horský ale prokázal, že orloj byl zkonstruován již o osmdesát let dříve. Jeho autorem byl ve skutečnosti královský hodinář Mikuláš z Kadaně, a jak dokládá nedávno objevená listina, za svou práci obdržel velkorysý honorář. Mistr Hanuš ale není vybájená postava, je doloženo, že tento hodinář skutečně žil. Po husitských válkách orloj znovu zprovoznil a pak o něj ∗∗∗∗∗ až do své smrti.
V úvodu Jiráskovy pověsti, v němž je orloj poprvé představen lidem, se píše: „Vtom otevřela se dvě okénka nad orlojem a v nich se ukazovali apoštolové. Šel jeden za druhým a posléze sám Kristus žehnaje zástupu.“ Pohyblivé figury apoštolů však byly vyrobeny až v 17. století. V orloji také není žádný prvek, který by přítomnost figury Krista, jež podle Jiráska měla průvod apoštolů uzavírat, dokazoval.
Po dobu své existence měl orloj několikrát namále. Například při rekonstrukci radnice na konci 18. století někteří konšelé navrhovali, „aby se kola ze stroje prodala za staré rezavé železo“. Nejtěžší chvíle však orloj zažil na konci 2. světové války. Byl zasažen dělostřeleckým granátem a poškození se zdálo tak velké, že se uvažovalo o náhradě orloje novým strojem, k tomu však naštěstí nedošlo. Náprava škod si ale vyžádala celkovou rekonstrukci orloje.
(Moje země 5/2010, upraveno)
Které z následujících sloves patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly:
Nebyla tady ani žádná města, ani žádné silnice, a dokonce tady nebyli ani žádní lidé.
Proto se takovým horám říká sopky. V některých z nich vybuchují rozžhavené kameny ještě dneska.
V nich žili obrovití ještěři, kterým se říká dinosauři, a také různé praopice a praptáci. Byly tady taky kopce. A vysoké hory.
Před mockrát moc lety a jednou vteřinkou to na zemi vypadalo docela jinak.
Zato tady byla nekonečná moře a v nich žily prapodivné ryby s velkými hlavami a ježatými ploutvemi. Taky tady bylo hodně lesů.
V některých byla uprostřed díra a z té se pořád kouřilo. Každou chvíli to někde zarachotilo, žhavé kamení vyletělo do vzduchu a všechno začalo soptit.
(P. Teisinger, Človíčkova dobrodružství, upraveno)
(1) Objevovat, obchodovat, rybařit, pobavit se i bojovat – ∗∗∗∗∗, proč lidé opouštějí souš a vydávají se na vodu, je mnoho. Po tisíce let lidé vymýšlejí nové a nové prostředky, jak vodní plochu překonat bezpečněji a rychleji.
(2) Nejstarším prostředkem přepravy po vodě jsou vory. Ty na rozdíl od člunů nejsou plavidly jen kvůli své konstrukci, ale zejména proto, že se vyrábějí z materiálu, který plave, tedy například ze dřeva. V Kanadě nebo Rusku byly vory zhotovovány svazováním kmenů, jejich obvyklým cílem bylo přepravit dříví po řekách.
(3) Vor také využil ke svému bádání známý norský cestovatel. Thor Heyerdahl chtěl dokázat, že plavba z Jižní Ameriky do Polynésie je možná i bez moderního vybavení. Na voru urazil něco málo přes 6 800 kilometrů (3 700 námořních mil).
(4) Často využívaným plavidlem je také člun. Okolnosti vzniku člunu vyvolávají množství otázek. Na počátku možná bylo pozorování duté ulity vznášející se na vodě. To ale není příliš podstatné. Řada odborníků označuje člun za vynález stejně významný jako kolo. Dřevěný člun je předchůdcem plachetnic. Kromě dřeva se však k výrobě člunů používala také kůže z různých zvířat.
(5) V Indii se ke zhotovení člunů používá buvolí kůže, v Tibetu zase kůže z jaků. Indiáni překračovali řeky v tzv. býčích člunech zhotovených z bizoní kůže, tulení kůží se potahovaly kajaky v arktických oblastech. Poslední dobou se ale počet tuleňů výrazně snížil.
(E. Kentley, Lodě, upraveno)
Které z následujících slov nejspíše patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
(1) Objevovat, obchodovat, rybařit, pobavit se i bojovat – ∗∗∗∗∗, proč lidé opouštějí souš a vydávají se na vodu, je mnoho. Po tisíce let lidé vymýšlejí nové a nové prostředky, jak vodní plochu překonat bezpečněji a rychleji.
(2) Nejstarším prostředkem přepravy po vodě jsou vory. Ty na rozdíl od člunů nejsou plavidly jen kvůli své konstrukci, ale zejména proto, že se vyrábějí z materiálu, který plave, tedy například ze dřeva. V Kanadě nebo Rusku byly vory zhotovovány svazováním kmenů, jejich obvyklým cílem bylo přepravit dříví po řekách.
(3) Vor také využil ke svému bádání známý norský cestovatel. Thor Heyerdahl chtěl dokázat, že plavba z Jižní Ameriky do Polynésie je možná i bez moderního vybavení. Na voru urazil něco málo přes 6 800 kilometrů (3 700 námořních mil).
(4) Často využívaným plavidlem je také člun. Okolnosti vzniku člunu vyvolávají množství otázek. Na počátku možná bylo pozorování duté ulity vznášející se na vodě. To ale není příliš podstatné. Řada odborníků označuje člun za vynález stejně významný jako kolo. Dřevěný člun je předchůdcem plachetnic. Kromě dřeva se však k výrobě člunů používala také kůže z různých zvířat.
(5) V Indii se ke zhotovení člunů používá buvolí kůže, v Tibetu zase kůže z jaků. Indiáni překračovali řeky v tzv. býčích člunech zhotovených z bizoní kůže, tulení kůží se potahovaly kajaky v arktických oblastech. Poslední dobou se ale počet tuleňů výrazně snížil.
(E. Kentley, Lodě, upraveno)
Která z následujících možností bezprostředně navazuje na výchozí text?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly:
Maličká Alenka se ze země dívala na zlatý klíček a začala plakat.
Po chvíli měřila jen 10 centimetrů. Začala se bát, aby se nezmenšila ještě víc a úplně se neztratila ze světa. Pak se však zaradovala: „Jsem tak malá, že mohu projít malými dvířky do překrásné zahrady.“
Ale nebylo to tak jednoduché. Když došla ke dvířkům do zahrady, vzpomněla si, že na skleněném stole zapomněla zlatý klíček.
Alenka našla na stolku lahvičku, na které byl veliký nápis „Vypij mě“. Alenka se trochu bála. „Co když je to jed?“ Ale nakonec se nápoje napila.
Musela se pro něj vrátit. Došla zpátky ke stolu a ihned pochopila, že se do zahrady snadno nedostane. Byla příliš malá a klíček byl moc vysoko.
Byl moc dobrý, chutnal podobně jako ananas, čokoláda, chléb s máslem a jablkový koláč dohromady. Ale potom začalo být Alence divně a za chvíli se stalo něco zvláštního. Začala se zmenšovat.
(L. Carroll, Alenka v říši divů, upraveno)
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly:
Kupodivu však šla otevřít lehce a ven se vykutálely dvě kuličky proti molům.
Nechtěla se totiž uhodit do nosu o zadní stěnu skříně. Udělala ještě krok, pak druhý a třetí. Pořád čekala, kdy už narazí na dřevo – a ono pořád nic. „To musí bejt úplná veleskříň,“ pomyslela si.
Okamžitě si vlezla do skříně a zabořila do nich obličej, ale dveře nechala otevřené, protože dobře věděla, že ve skříni se samo zavře leda úplné ťululum. Za chviličku se zavrtala hlouběji a zjistila, že za první řadou kabátů visí ještě další.
Za druhou řadou už byla skoro tma a Lucinka raději natáhla ruce před sebe.
Podívala se dovnitř a uviděla tam viset samé kabáty – hlavně to byly dlouhé kožichy.
Lucinku napadlo, že by se mohla podívat, jestli skříň nepůjde otevřít, i když byla předem smířená s tím, že bude zamčená.
(C. S. Lewis, Lev, čarodějnice a skříň, upraveno)
Na chvilku jsem se schoval za jednou velkou díží a pak jsem putoval po horní polici zpátky. Začal jsem využívat ocásku čím dál tím víc. Celou cestu jsem pobíhal od ucha jednoho hrnce k druhému, zatímco dole pode mnou kuchaři a číšníci jako jeden muž kmitali, z kastrolů se valila pára, pánve prskaly a z talířů se kouřilo. Připadal jsem si skvěle a pomyslel jsem si: Bože, chlapče, to je ale život! Jak prima je být na chvilku myší a plnit takovéhle vzrušující poslání!
Tak strašně jsem to prožíval, že jsem úplně zapomněl, že jsem se ocitl v zorném poli kohokoliv z kuchyně, kdo by náhodou vzhlédl vzhůru. To, co se přihodilo v příštím okamžiku, se zběhlo tak rychle, že jsem neměl čas na záchranu. Zaslechl jsem, jak nějaký cizí hlas ječí: „Myš! Podívejte se na tu špinavou malou myš!“ Dole pod sebou jsem zahlédl bíle oděnou postavu s vysokou bílou čepicí a potom se zableskla ocel.
(R. Dahl, Čarodějnice, upraveno)
Následující možnosti pocházejí z pokračování výchozího textu. Která z nich na výchozí text navazuje bezprostředně?
Uspořádejte jednotlivé části textu (A–F) tak, aby na sebe navazovaly:
„Milý Davide, přijdeš o svoje vlasy. Dlouhé vlasy, krátký rozum, a tak z tebe udělám plešouna.“
A Gabriela si v duchu představila, jak svůj narozeninový dort s deseti svíčkami rozplácává Vendule po obličeji. Udusila by se šlehačkou.
Gabriele bylo deset. Bylo jí deset právě dnes, takže si na ten věk ještě nezvykla, ale nedalo se s tím nic dělat.
„Zrádci,“ pomyslela si. „Fuj, hanba! Proč nepřišla třeba Vendula?“ Navenek se ke Gabriele chová medově, pořád ji hubičkuje červenými rty, a pak se zachová takhle proradně. To si žádá pomstu. Sladkou pomstu.
A co by udělala zrádci Davidovi? Ustřihla by mu dlouhé vlasy, kterými pořád pohazuje jak hřebec hřívou, a myslí si, že všechny holky z něho ztrácejí dech.
Stejně tak se nedalo nic dělat s tím, že nikdo z kamarádů a spolužáků pozvaných na oslavu jejích narozenin nepřišel.
(P. Brycz, Kouzelný svět Gabriely, upraveno)