Textová návaznost - 7. ročník

Odlepila jsem ucho ode dveří a kousek poodešla. Opravdu chci jet se strýčkem do Londýna? Jistá jsem si nebyla. Chtěla jsem ale matce dokázat, že už nejsem malé dítě, a tak jsem nakonec odjela. Náhle mé vzpomínky přerušil jakýsi zvuk.

Spěchala jsem za nimi, abych mohla poslouchat za dveřmi. „Jen si představ, jaké možnosti by se jí tam mohly naskytnout,“ říkal zrovna otec. „Ale Charlesi,“ skočila mu mamá do řeči. Bylo mi jasné, jaký pohled přitom nasadila.

Mamá vzdychla a já jsem pochopila, že nad ní otec vyhrál. „Jeden měsíc,“ pronesla přísně, „a to jen za předpokladu, že to vydrží.“

Seděla jsem se strýčkem Alfredem v kočáru a snažila se uklidnit. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem na cestě do Londýna. Moje matka byla zprvu proti. Bědovala, láteřila, až si ji otec vzal stranou do salonu.

Ten úpěnlivý, z něhož je otec vždycky naměkko. Ale tentokrát se nenechal obalamutit. „Charlotto, čekají ji dýchánky londýnských rozměrů, možná i ples na královském dvoře.“

Přímo nad námi cosi zarachotilo. Strýček Alfred se rozespale zeptal: „Co to bylo?“ „Nejspíš moje křeslo,“ odvětila jsem. „Proč ten krám táhneš s sebou?“ zabručel a zase usnul. Já jsem však odpočívat nedokázala. Cesta naštěstí utekla rychle. Do strýčkova domu jsme dorazili po setmění.

Děda se poškrábal ve strništi na tváři: „Vypadá to, že by to mohlo bejt pravý. Ten kluk chtěl utýct přes železnou oponu. Skrýval se v tom bunkru, protože ho honili pohraničníci.“

„Je to vzkaz od nějakýho kluka. Půl století starej,“ oznámil jsem jim. Děda si nasadil brejle, vzal dopis do ruky a začal luštit jeho obsah.

Ten neznámý výraz, co použil, mě zarazil. „O čem to mluvíš?“ chtěl jsem vědět. „Vy jste se o tom neučili? Za komunistů byla západní hranice Československa omotaná plotem s ostnatými dráty. Říkalo se tomu železná opona.“

„Kdes to našel?“ chtěl vědět, když byl se čtením u konce. „Na Šibeníku. V tom lese kolem rybníka. Směrem k hranici. Objevil jsem tam starej bunkr a tohle bylo uvnitř. Co si o tom myslíš?“ zeptal jsem se.

Babička s dědou seděli v kuchyni a pili kávu. „To budete koukat, co mám!“ vyhrkl jsem místo pozdravu. „Našel jsi poklad?“ ptal se děda. „Něco mnohem lepšího.“ Vytáhl jsem z kapsy dopis a vítězoslavně jsem ho položil na stůl.

„Dědo! Babi! Něco jsem našel!“ volal jsem, hned jak jsem vjel na dvůr. Seskočil jsem z kola ještě za jízdy a nechal ho spadnout na zem. Ozvalo se řinčení kovu, ale to už jsem bral za kliku dveří.

Je mu nejmíň patnáct a je v devítce. Je to typ kluka, kterému stačí, aby promluvil, a hned upoutá pozornost. A je to přesně ten typ kluka, kterým Adrien nikdy nebude. Jak by s ním mohl soupeřit?

Adrien ucítí v kapse vibrování telefonu. S rukavicemi se mu mobil hledá dost těžko. Je mi líto, Adriene, ale nemůžu přijít.

Při pohledu na ty vykřičníky se Adriena zmocní zlá předtucha. Vtom cinkne další zpráva: Slavili jsme silvestra u Francka a on mě políbil. Všechno ti budu vyprávět, Ady. Pa a šťastnej novej rok.

Adrienovi v hrdle narůstá obrovitánský knedlík. Ví, že musí odepsat, ale nejde to. Celý se klepe. Před očima mu poskakují slova zářící na displeji telefonu. Franck? Adrien zná jen jednoho Francka.

On, kterému je rovných třináct let? Adrien bojuje s tlačítky. To je skvělý, napíše konečně, nemůžu se dočkat, až mi to všechno povíš. Z očí se mu derou slzy. Horoucí, kulaté, stupidní. „Co na tom Franckovi sakra vidí?“ vykřikne.

To je zpráva od Marion. Co se stalo? Je snad nemocná? Na schůzku přece vždy dorazila. Další vibrování, další zpráva. Stalo se mi něco neuvěřitelného!!!

Vylezl z postele, sešel do přízemí a poslouchal. Všude panovalo ticho. Max se rozhodl podívat ještě do sklepa. Otevřel dveře a opatrně sestoupil o schod, pak o další a postupně se dostal až dolů. Vtom se ozvala další rána.

Prásk! Hlasitá rána vytrhla Maxe ze spánku. Ospalá zmatenost byla tatam. Chlapec zrychleně dýchal. Je snad dole někdo?

Její světlo ozářilo zvláštní výjev. Na stěně malé místnosti byly přilepené plakáty: fotbalista Ronaldo a komiksový hrdina Aquaman. Když Max přistoupil blíž, ucítil pod nohama cosi měkkého.

Nikdo neodpovídal. Max se naposledy rozhlédl. Nic. Už se chystal otočit, náhle však jeho pozornost upoutal výklenek. Namířil baterku přímo do něj. Docela vzadu byla zmuchlaná přikrývka. Když za ni trhl, vykoukly na něj dvě vyděšené oči neznámého kluka.

Stál na tátově karimatce. Vzápětí posvítil na zem a po zátylku mu přeběhl mráz. Pod plakáty ležel nedojedený banán. „Je tady někdo?“ zavolal Max.

Nějaká krabice spadla na podlahu. Zničehonic odněkud ze tmy vyběhl kocour. „Takže tos byl ty!“ řekl Max a už se chtěl vrátit, když vtom si všiml malých dvířek ve zdi. Odsunul velikou bednu, otevřel dvířka a rozsvítil baterku, aby prozkoumal prostor za nimi.

Důkladně jsem ji prozkoumala, ale vážně tam nebylo vůbec nic. Když jsem se dotkla drsného dřeva, zvláštně zavonělo po růžích. Kdo ví, proč jsem pak udělala to, co jsem udělala.

Seděla tam žena celá v bílém. Dlouhé vlasy jí zakrývaly obličej. Hlavou mi prolétlo: Máma! Jakmile jsem se dostala na mělčinu, vyrazila jsem k té ženě. Voda cákala na všechny strany. Už jsem byla skoro u ní, vtom se ale moje nohy zarazily.

Ta truhla, kterou jsem vytáhla zpod stolu, byla prázdná. Nevím, co jsem si myslela, že tam najdu. Možná dopisy, fotky nebo starý deník…

Prostě jsem vlezla dovnitř, přitiskla tvář k hrubému dřevu a ponořila se do hlubokého spánku. Co se stalo potom, zní naprosto praštěně. Ale musíte mi věřit: dostala jsem se do jiného světa.

Oči totiž spatřily něco, co srdce vidět nechtělo. Nebyla to maminka, ale nějaká neznámá paní. „Tigris,“ oslovila mě. Ta cizí žena znala mé jméno!

Probudilo mě šplouchání a cákání. Pomalu jsem nadzvedla víko a vykoukla ven. To, co jsem spatřila, mě šokovalo. Truhla se totiž pohupovala na moři, všude bylo cítit sůl a řasy. Najednou se na obzoru zjevila pevnina! Od pláže se ke mně nesla zvonivá hudba. Podívala jsem se tím směrem a skoro se mi zastavilo srdce.

Obecenstvo se směje: myslí si, že se Václav vydal na útěk. Ten ale nechá medvěda doplavat k sobě. Vyčkává, až do něj zvíře narazí.

Cirkusové plachty ohraničily ze tří stran provizorní arénu. Čtvrtou stranu tvoří břeh rybníka. Václav neklidně čeká, až na něj přijde řada. Když vyhraje nad medvědem, dostane tisíc stříbrných mincí. Takový obnos ještě nikdy neviděl. Impresário postupně volá muže do arény.

Václav pochopí, že nemá šanci. Cítí se zahanbený. Lidé se mu budou chechtat. Najednou jím ale projede vztek a rozběhne se proti zvířeti. Nabírá rychlost, jeho nohy se odrážejí od země, ve skoku je vyšší než medvěd.

Pak se prosmýkne kolem chlupaté hlavy a zezadu ji k sobě přitáhne. Chytne medvěda za uši a stiskne. Zvíře máchá tlapami, cáká kolem sebe, ale nemůže se hnout. Mužovo sevření je pevné. Václav je přece jen vítězem.

Nakonec zbývá jen Václav. „Teď ty,“ řekne mu impresário. Václav vstoupí do arény. Pohled na dvoumetrového medvěda je děsivý. Kovový náhubek mu svírá tlamu, jeho řev se rozléhá po okolí.

Zvíře však Václava srazí tlapou k zemi. Ten ovšem bolest vůbec nevnímá, protože ho ovládá adrenalin. Ihned vstane a hledí na vodu. Cítí tam příležitost. Když se medvěd dá do běhu, Václav skočí do rybníka.

„Kdo to řekl?“ znejistěl lupič. „Ehm, to já,“ odvětil hoch. „Nevšiml jsem si, že by se ti pohnuly rty, mládenče!“ podotkl lapka. Chlapec ho chvilku pozoroval a pak řekl: „Peníze jsou vážně v tom vaku. Být ale vámi, tak bych je nebral.“

Pak lupič ještě dodal: „Máte na výběr, chápete?“ „Peníze jsou ve vaku na střeše,“ ozvalo se odněkud zdola.

Původce hlasu z podlahy se zatím přesunul na sedadlo a řekl lapkovi: „Vlezly ti nohavicí do gatí, co? To je typická krysí metoda. Přestaň ječet a nehýbej se. Čím víc se bráníš, tím bolestivěji koušou.“

Dostavník se kymácel po cestě. Na sedadle seděl chlapec a četl si knihu. Náhle povoz zastavil. V okně se zjevil samostříl a obličej maskovaný šátkem: „Peníze, nebo život!“

„Pche,“ uchechtl se lupič, „nech si svý rady.“ Hoch vzal do ruky píšťalku. Zaznělo pár tónů a ze střechy odpovědělo jemné bubnování a šustění. Spousta malých nožiček se dala do pohybu. Vzápětí lupič začal kvílet.

Lupič se na něj užasle podíval a zamumlal: „Ty jsi kočka?“ Ano, byl to kocour a jmenoval se Mauric. Říkalo se o něm, že je úžasný. Stejně úžasné byly i krysy, s nimiž se kamarádil.

„Pojď se rychle podívat, Maxi,“ křičela máma, „co na ni říkáš?“ Táta přistál v hnízdě a něco nade mnou držel v zobáku. Zrovna jsem se vyklubala z vajíčka. Kolem mě leželo několik dalších šedozelených vajíček.

To byla ale dobrota. „Že je to ta nejkrásnější malinká straka na světě?“ dál šveholila máma. „Jak jí budeme říkat, Maxi?“ „Jak chceš, Mag, nejvíc práce jsi odvedla ty,“ odpověděl táta. „Hm… co takhle Maggie?“ „Skvělé,“ přitakal táta.

Později mi bylo útěchou, že u mých sourozenců nebyli o moc vynalézavější. Jak se bratři a sestry klubali na svět, rodiče jim dávali jména Mark, Marge, Mandy a Matt. Ale pojďme si radši povídat o něčem veselejším. Nejenže jsem se jako první dostala ze skořápky, ale taky jsem si to jako první namířila k okraji hnízda.

Jejich skořápka byla zatím neporušená. Než táta stačil mámě odpovědět, natáhla jsem krk, popadla sousto z jeho zobáku a spolkla ho.

Když jsem se tam dokolébala, vykoukla jsem ven a zeptala se mámy: „Jak se to tady jmenuje?“ „Domov, má malá Maggie,“ řekla máma. Musím říct, že pohled to byl moc pěkný.

Nevěřícně jsem na ně civěla. Tak jsem konečně tady, minutu stará straka. Máma se jmenuje Mag, táta Max, a oni mě chtějí pojmenovat Maggie!

„Nemyslím si, že zde naleznete něco nadpřirozeného,“ odpoví mu žena, zatímco její perfektně upravené nehty cvakají po klávesnici. „Paříž je město umění, kultury a historie.“ Potom nám podá klíče.

„Ach tak,“ řekne recepční, „vy jste ti… hledači duchů.“ Vysloví to tak pochybovačně, že se mi sevře žaludek a cítím, jako by mi hořely tváře.

„S tebou není žádná zábava,“ zašklebí se na mě Jacob a pak se oba zvolna vydáme za mými rodiči, kteří už po schodech pospíchají k našemu pokoji.

Přesně v ten okamžik, kdy si je od ní táta bere, se Jacobovi podaří poslat jeden porcelánový hrneček směrem ke kraji skříňky. Natáhnu se a zachytím ho, aby nespadl. „Ty jsi ale ošklivý duch,“ zašeptám.

„Vítejte v hotelu Valeur,“ usměje se žena na recepci, „co vás přivádí do našeho města?“ „Jsme tu pracovně,“ odvětí táta. Máma dodá: „Natáčíme televizní pořad o paranormálních jevech.“

„Koukám, že tu máme skeptika,“ šeptne mi Jacob a hned se začne rozhlížet po něčem, co by mohl rozbít. Jeho pozornost upoutá skříňka s nápoji. Střelím po něm varovným pohledem a rty naznačím slovo ne. Táta dál pokračuje v rozhovoru s recepční: „Vyšetřujeme tu jeden zajímavý případ.“

„Co to, ohó,“ zaskřehotal, „země, ohó! Namouduši, no, vždyť už je taky načase. Tohle věčné houpity nahóru, houpity dólu není nic pro mé vnitřnůstky.“ Penelopa leknutím zkoprněla. Kdo to mluví? Nevěřícně zírala na balík.

Chvilku se to pohupovalo na vlnkách a pak to moře vyneslo na břeh, zrovna pod písečnou dunu, kde stála Penelopa. Byl to obrovský balík převázaný provazem. Seběhla dolů, aby ho prozkoumala, vtom ale balík promluvil.

Pak se trochu zakymácel a dodal: „Moje prababička na ni trpěla tak, že ji dostávala i ve vaně.“ „S kým se to propánakrále baví,“ žasla Penelopa, „snad ne se mnou?“ Vtom se zevnitř ozval další hlas.

Penelopa se zrovna chystala vrátit do vytouženého stínu slunečníku, když si všimla té věci ve vodě. Nejdřív si myslela, že je to poleno, bylo to ale o dost větší.

Vypadal docela obyčejně, na výšku měl asi devadesát centimetrů, na šířku tak šedesát a tvarem připomínal starodávný včelí úl. „Mořská nemoc je strašná metla,“ pokračoval balík.

„Prosím tebe, přestaň mě otravovat se svojí prababičkou,“ klinkal podrážděně, „je mi zrovna tak zle jako tobě. Chci jenom vědět, co si teď počneme.“ „Počkáme, až nás někdo zachrání,“ pravil zase ten první.

Smrtka překročil práh, sundal si kápi a odhalil smutný obličej. Rozhlédl se po předsíni a okamžitě si všiml Citry. Usmál se na ni a řekl: „Ahoj, Citro.“

„Dobrý den, Vaše Ctihodnosti,“ dostala ze sebe Citra. „Ahoj,“ ozval se Citřin mladší bratr Ben, kterého z pokoje přilákal hluboký tón smrtkova hlasu, a pak se podíval na svou sestru a matku.

Pachtila se tam s obědem. Snažila se, aby byl ten nejlepší, jaký kdy naservírovala. Vaření sice nebyla její specialita, dnes ovšem na jejím diskutabilním kuchařském umu zjevně závisely životy jejích blízkých.

Skutečnost, že zná její jméno, ji ochromila. „Nebuď nezdvořilá,“ vyhrkla Citřina matka, „a odpověz hostu na pozdrav.“

Potom přešel do obýváku a trpělivě čekal na oběd. Bylo příliš troufalé myslet si, že ho k nim přivedlo jídlo a nic jiného? Koneckonců i smrtky musí někde jíst. Své úmysly si ale smrtka nechal pro sebe. Citřina matka mu přinesla něco k pití a ihned zmizela v kuchyni.

Hlavou se mu honilo totéž, o čem přemýšleli ostatní: Pro koho si ten smrtka přišel? Příchozí si ale jejich rozpaků nevšímal a klidně řekl: „Když jsem šel kolem vašeho bytu, ucítil jsem něco lákavého.“

Jakmile se černému bojovníkovi dostalo za tento výkon zasloužené pochvaly, odcválal na konec kolbiště a nechal Vyděděného rytíře, aby se s posledním soupeřem vypořádal sám.

Turnaj se pomalu chýlil ke konci. V družině Vyděděného rytíře byl také muž v černém brnění na černém koni. Během souboje si všiml, že jeho vůdce je v úzkých.

Snad chtěl naznačit, že si nepřeje přilbu sejmout. Maršálové však trvali na svém, a tak ji nakonec sňal. Diváci spatřili smrtelně bledou tvář mladého muže, po níž stékaly praménky krve. V tom okamžiku se Roweně z hrdla vydral slabý výkřik. Toho mladíka přece zná.

Ihned pobídl koně a vyrazil Vyděděnému rytíři na pomoc. Zasadil jednomu z protivníků takovou ránu, že se Sas v bezvědomí skácel z koně.

Rowena se právě chystala položit hrdinovi vítězný věnec na přilbu, když vtom maršálové na tribuně zvolali: „Na obnaženou hlavu.“ Vyděděný rytíř zamumlal několik tichých slov.

Závěr turnaje již nebyl tak obtížný. Vyděděný rytíř se naposledy rozjel, zaútočil dřevcem na protivníkova koně a ten se i se svým pánem vzápětí zmítal na zemi. Princ Jan už nemohl nic namítat a musel Vyděděného rytíře prohlásit za vítěze dne.

„Kdo to sem přinesl? Ještě není půlnoc, takže od Noční pošty to být nemůže,“ divil se a poklepal prstem na obálku. Pak dodal: „Jsou na ní známky, ale chybí razítko.“

Její mamka totiž o svých příbuzných nikdy nemluvila. I když Emily podnikla v tomhle směru čmuchalství první kategorie, nedokázala z mamky dostat nic víc, než že „v rodině mají složité vztahy“.

Emilyini rodiče se chystali k odchodu. Mamka se obouvala, táta stál vedle ní. V jedné ruce držel dopis a v druhé obálku se staromódními známkami.

Mamka k němu vzhlédla: „A není to o to zajímavější?“ Táta pozvedl obočí a začal číst: „Vážená paní, sděluji vám, že váš příbuzný Patrik se potýká se závažnými těžkostmi a žádá o vaši okamžitou pomoc.“

„A proč zrovna ty?“ neodpustil si táta. Mamka pokrčila rameny: „Co naděláš, rodina je rodina. A navíc jsem asi jediná, kdo to jelito může přivést k rozumu!“ V Emily se rázem spustil poplach na detekci drbů.

Mamka se zatvářila, jako by snědla něco kyselého: „To určitě! S těžkostmi se potýká prateta Aoife kvůli tomu, že má s Patrikem samé starosti. Přesto bych za ním měla zajít.“

Když letadlo vletělo do turbulence, zrovna jsem spal. Během půl vteřiny jsme klesli o sto metrů. Úplně mě to vyhodilo ze sedadla. Vtom se rozzářila ikonka „Zapněte si bezpečnostní pás“. „To je trochu pozdě,“ sdělil jsem Amelii.

„V pohodě. Proč bychom nebyli?“ odpověděli jsme. Vzápětí se z reproduktoru ozval hlas pilota: „Dámy a pánové, zůstaňte prosím na svých místech se zapnutými pásy. Zdá se, že jsme nečekaně vletěli do špatného počasí.“

„Měl sis ho nechat zapnutý stejně jako já,“ odpověděla mi a ukázala na svou přezku. Máma, sedící v řadě před námi, se otočila: „Jste v pořádku?“

Letadlo mě však patrně chtělo vyvést z omylu, protože v tu chvíli narazilo na další pomyslný vzdušný výmol a já jsem se prudce praštil do hlavy o sedadlo přede mnou. Koutkem oka jsem zahlédl mámu, oněmělou strachy.

„Jenže v Kongu jsou bouřky častěji než kdekoli jinde,“ pohotově zareagovala na moje slova. „Fajn, že už to vím. Ale teď je přece všude klid a žádná bouřka není,“ oponoval jsem.

Abych zjistil, jestli nám říkal pravdu, vyhlédl jsem z okénka. Na obloze ale bylo jen několik obláčků. „Vždyť je pěkně,“ řekl jsem Amelii.

Žebrák využil jeho nepřítomnosti a sedl si na lavici u stěny ateliéru. Tvářil se tak zkroušeně, že se Hughie neubránil lítosti a pátral v kapsách po drobných. Našel jednu libru.

Když Hughie vcházel do ateliéru svého přítele Trevora, malíř právě posledními tahy štětce dokončoval obraz. Jeho model stál na pódiu v koutě ateliéru.

„To bych řekl!“ odpověděl mu Trevor. „Všiml jsem si ho, když žebral na rohu ulice.“ Hughie se usadil na pohovku a tiše obdivoval přítelovu zručnost.

„Čtrnáct dní si sice nebudu moci vzít drožku,“ pomyslel si, „ale ten chudák to potřebuje víc než já.“ Když strčil minci žebrákovi do ruky, muž sebou trhl. Přes povadlé rty se mu ale mihl úsměv a nahlas poděkoval.

Byl to scvrklý děda s nadmíru zbědovaným výrazem. Na sobě měl děravý hnědý plášť, jednou rukou se opíral o sukovici a v druhé držel ošumělý klobouk. „Hm, zajímavý model!“ konstatoval Hughie.

Po nějaké chvíli vešel do místnosti sluha a oznámil Trevorovi, že si s ním přeje mluvit rámař. Malíř se tedy oběma mužům omluvil, že se musí vzdálit, a odešel.

Byla totiž divoká a dost neposlušná. V téže knize se také dočetl, že jde patrně o „tvrdého psa s převládajícím vůdcovským pudem“ a že hlavním kritériem pro rozpoznávání tvrdého a měkkého psa je reakce zvířete na ostnatý obojek.

Po měsících výcviku ale usoudil, že jeho snažení je marné, a tak se konečně odhodlal a ostnatý obojek koupil.

Jakmile však vyšel z domu, Něha vyrazila vpřed, zcela lhostejná jak k jeho víře, tak k ostnům, a po celou procházku s ním smýkala úplně stejně jako kdykoli jindy. „Bohužel je jasné,“ řekl pak večer ženě, „že je to takzvaný tvrdý pes.“

Tvrdý pes ho prý snáší dobře. Snadno by se tedy dalo zjistit, o jaký typ psa v případě Něhy jde, tatínek ale před strašlivou jistotou upřednostňoval blaženou nevědomost a odmítal takový obojek pořídit.

Navzdory námitkám své ženy Kvidův otec přivedl domů půlroční fenku Něhu. Jak vyrůstala, tatínek znepokojeně zjišťoval, že ačkoli by podle kynologické příručky měla být fena „klidnější, ochotnější a ovladatelnější než pes“, u Něhy je tomu skoro naopak.

Prstem zkoušel jeho hroty, aby se ujistil, že jsou opravdu ostré. Když ho poté navlékl Něze na krk, věřil, že její tah tentokrát na vodítku neucítí.

Fronta lidí před pekárnou je hlasitě povzbuzovala. Pak jedna žena, která bydlí v horním bytě, vystrčila hlavu z okna a zavolala na rváče, aby toho nechali. Prý jí vzbudili dítě.

Seděla jsem s matkou doma, když vtom k nám z arény dolehl hlasitý řev. Přitiskla jsem si dlaně k uším, abych ho neslyšela. Tatínek říká, že hry jsou dobré pro obchod. Maminka si myslí, že do města jen přivádějí darebáky.

Fuj! Aspoň to ale jejich zápas rychle ukončilo. Dívala jsem se, jak odcházejí. Jeden kulhal, druhý měl modřinu pod okem. A jak páchli, hlupáci!

Mladíci se jí vysmáli, vzápětí však své hrubosti litovali, protože se na jejich hlavy vylilo vědro plné špinavé vody.

Když jsem se vrátila s čerstvým chlebem domů, s dřevěnými meči tu bojovali mí bráškové. Prásk, prásk, prásk. Boj, boj, boj! Proč jim jde jen o to? Podle otce je to mužné. Já s tím ale nesouhlasím.

Myslím, že pravdu má ona. Když jsem o něco později šla do pekárny, na rohu ulice se prali dva mladíci. Předstírali, že jsou gladiátoři, ale nevsadila bych si ani na jednoho z nich.

Šídlo zavrtěl hlavou. „Vím, že ty se neviditelnou udělat umíš,“ připustil, „jenže abych nebyl vidět já, musel bych se tě pořád držet za ruku.“ „To nebude potřeba. Naučila jsem se kouzlit pomocí anagramů,“ řekla Abby. „Co je anagram?“ vyjekl vyděšeně Šídlo.

Abby tedy zvedla víko klavíru, zaťukala zlehka na klávesy a řekla: „Mars háj!“ Klavír ihned začal sám od sebe hrát. „A co my?“ zeptal se chlapec už celkem nadšeně.

„Přesmyčka. Promícháš v nějakých slovech písmena, aby vznikla jiná slova,“ vysvětlila mu Abby. „Tak dobře, jdu do toho,“ souhlasil Šídlo. „Nejdřív mi ale na něčem ukaž, že to funguje.“

„Nejdřív se udělám neviditelnou já a pak vytvořím anagram ke spojení Šídlo taky,“ řekla a zmizela. Vzápětí se ozvalo: „Štíky dalo.“ Obývák byl rázem prázdný.

„Tam nás asi nepustí,“ namítl Šídlo. „Kdybychom ale byli neviditelní, nikdo nám nezabrání dostat se dovnitř,“ namítla Abby.

Dospělí odjeli a nechali Abby a Šídla v obývacím pokoji samotné. „Co se takhle na vlastní pěst porozhlédnout po městě?“ zeptala se dívka. „Moc ráda bych se podívala do nějakého baru, kde nalévají whisky.“

Mlčky znovu vyrazili na dlouhou cestu. Hodiny pochodovali bez odpočinku. Slunce už klesalo, když se ocitli na konci té dlouhé řady vrchů. Šli teď velmi zvolna a Gimli se hrbil.

Dospěli k němu krátce před polednem. Na zeleném svahu těsně pod hřebenem byl trávník pošlapán spoustou dupajících nohou. Konečně našli první stopy skřetů! Aragorn začal bedlivě zkoumat terén.

Jen Legolas kráčel se stále stejnou lehkostí. Dovedl totiž spát tak, že v duchu bloudil pěšinkami elfích snů, zatímco se s otevřenýma očima procházel ve světle tohoto světa.

Ráno byl jako první vzhůru Legolas. „Vstávat!“ volal. „Čekají nás podivné věci. Nevím, jestli dobré, nebo zlé, ale volají nás.“ Aragorn a Gimli ihned vyskočili a po snídani se všichni vydali směrem k prvnímu z vrchů, táhnoucích se do dáli.

Tahle štvanice už ho začínala zmáhat. Za ním šel chmurně Aragorn, tu a tam se skláněje, aby si na zemi prohlédl další otisk skřetích nohou.

„Chvíli tu odpočívali,“ oznámil svým druhům, „ale stopy jsou už staré. Odhaduji, že je to třikrát dvanáct hodin, co tady skřeti byli. Čeká nás ještě mnoho mil.“

Ta prý vždy vede k bezdomovectví, žebrotě a vysoké kriminalitě. Dvakrát týdně jsme také povinně sledovali dokumentární i hrané filmy.

Tak jako všechno v domově i věkové rozvrstvení dívek na pokoji mělo přesně daná pravidla. Děvčata nikdy nebyla stejně stará, většinou byl mezi nimi dvouletý až tříletý odstup.

Podle pionýrských vedoucích byly tyto snímky jasným svědectvím úpadku kapitalistických států a jejich neodvratného rozpadu.

Nijak zvlášť se o nás nezajímali, stejně jako my o ně – tedy alespoň do určitého věku. Ve společenských místnostech a klubovnách se odehrávala většina odpoledních aktivit, jako třeba schůzky pionýrů.

Byl to zřejmě záměr – na pokojích se totiž netvořily partičky. Starší dívky se staraly o mladší a vychovatelky měly zase o něco lehčí práci. Se svými vrstevnicemi jsme se potkávaly pouze v klubovnách a ve škole. Ta byla v budově ozdravovny a chodili do ní i kluci, kteří obývali druhé křídlo domova.

Během nich jsme se všichni učili, jak rozpoznávat nepřátele a zrádce, nebo se dozvídali o nebezpečných jevech doprovázejících imperialismus, jako je například chudoba.

Jejich trny ho píchaly do dlaní, když se vzepřel, aby lépe viděl na Helgrind. Zleva slyšel pravidelný dech svého bratrance Rorana.

Čelo průvodu tvořila skupina mužů oblečených v kožených hávech. Její vůdce měl velikou korunu a nesl se na nosítkách. „Kněží Helgrindu,“ zamumlal Eragon. Za kněžími se vlekl dvojstup mladých mužů ovinutých zlatou látkou.

Takřka neslyšný proud vzduchu Eragonovi nyní připadal nepřirozeně hlasitý. Uvědomil si, že od elfské oslavy má mnohem bystřejší sluch. Začal vzpomínat na své přátele, když vtom jeho pozornost upoutal zástup lidí kráčejících k úpatí Helgrindu.

Eragon hleděl na temnou věž, v níž se skrývaly nestvůry, které zavraždily jeho strýce. Ležel na vrcholku kopce, porostlého jen trávou a malými kaktusy.

Poryvy větru sice pohlcovaly veleknězova slova, Eragon však útržky starověké řeči zaslechl. Zachvěl se, když uslyšel muže hovořit o krvi a nenávisti, hromadící se v temných zákoutích lidských duší. Kývl na Rorana. Je čas jít. Oba se opatrně odplazili do hustého lesa.

Na konci procesí kráčela nesourodá směsice šlechticů, obchodníků a žebráků. Náhle se celý průvod zastavil před jakýmsi balvanem a postava na nosítkách začala kázat.

Navíc můžu být v naší prádelně sám a to je někdy taky pěkné. Rád špinavé prádlo rozděluju – světlé, tmavé a něco mezi. Rád nastavuju prací programy.

Tam všechno rozdělíte a poskládáte do úhledných hromádek. Vyprané prádlo bývá nabité statickou elektřinou a toho často využívám. Po celém těle si třeba rozvěsím ponožky.

Naklonila se, začala škubavě tancovat po podlaze a nakonec explodovala. Všechno bylo mokré nebo špinavé. Poprvé od vysokoškolských let jsem sobotní večer musel trávit ve veřejné prádelně.

U nás doma mám praní prádla na starosti já. Mám tu práci rád. Mám při ní pocit dokončeného díla.

Líbí se mi, že nespadnou. Když mám vše hotovo, ovládne mě pocit dobře vykonané práce. Aspoň na okamžik je život čisťounký a má smysl. Minulý týden se ale pračka porouchala. Nejspíš jsem do ní nacpal moc ručníků.

Těm totiž rozumím. Ještě jsem sice nepochopil novou televizi, ale s pračkou a sušičkou to umím. Ozve se signál, vytáhnete teplé, načechrané prádlo a odnesete ho do jídelny na stůl.

Dny a týdny ubíhaly. Jedno pondělní dopoledne jsem zaskočil do své oblíbené kavárny. Jakmile jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř, okamžitě jsem se zastavil a o krok jsem ustoupil.

Zdálo se mi to asi tak neskutečné jako fata morgána. Jako by ji tam nějaká neviditelná ruka umístila v předtuše, že zrovna dnes dostanu chuť na kávu. Měla na sobě tutéž obnošenou oranžovou bundu, jako když jsem ji potkal poprvé, a na klíně držela veliký papírový pytel.

U jednoho stolku totiž seděla ona! Nikdy dřív tam nebyla, rozhodně ne zároveň se mnou, ale teď pila čaj a listovala v časopise.

Byl až po okraj plný lesklých pomerančů. Veškeré moje myšlenky se soustředily na otázku pomerančů.

Už dlouho jsem hledal tu záhadnou Dívku s pomeranči. Díval jsem se do oken projíždějících tramvají, jestli není mezi cestujícími, toulal se ulicemi. Stále jsem však neměl štěstí.

Proč je nosí stále s sebou? Vkradl jsem se dovnitř a posadil se pět metrů od ní. Než se rozhodnu, co udělám, budu se na ni jen dívat.

Vzápětí se obrovské motory s řevem probraly k životu a letadlo začalo nabírat rychlost. „Takovýhle je to pocit, když člověk jede s tebou v autě,“ řekla jsem. Gus se trochu pousmál, ale zuby měl pořád pevně zaťaté. Zeptala jsem se: „Dobrý?“

„Jenom připomínám, že jsem tady,“ řekla mi. „Sedím přímo vedle tebe.“ „To byla jen přátelská pusa,“ hájila jsem se.

Konečně jsme se dostali na startovní dráhu. Pilot vyzval palubní personál, aby se připravil na vzlet.

Vyděšeně se na mě podíval. Položila jsem tedy svou ruku na tu jeho a zeptala se znova: „Dobrý?“ Stále žádná odpověď. Špice letadla se náhle zvedla a byli jsme ve vzduchu.

„Ty jsi ještě nikdy neletěl?“ zeptala jsem se překvapeně. Zavrtěl hlavou a dál s úžasem hleděl z okénka na teď už miniaturní hory a údolí. Neodolala jsem a políbila ho na tvář. Máma to ihned musela okomentovat.

Gus sledoval, jak se vše pod námi začíná pomalu zmenšovat. Cítila jsem, jak se jeho ruka pod tou mojí uvolňuje. Po chvíli konečně něco řekl: „My letíme!“

Třeba o tom, jak se zbavit Malfoye. Ron, výborný šachista, také začal Harryho učit kouzelnické šachy. Byly skoro stejné jako ty mudlovské.

Jejich rady ho jako začátečníka dost mátly. „Tam věž neposílej, copak nevidíš toho koně? Pošli tam pěšce, toho můžeme ztratit!“ pokřikovaly na něj třeba. Zkrátka nevěřily mu ani trochu.

Jeden rozdíl tu ale byl – kouzelnické figury byly živé! Hrát s nimi bylo jako vést vojáky v bitvě. Ron měl velice starou a otlučenou soupravu šachů. Stejně jako všecko ostatní, co kdy vlastnil, ji zdědil.

Ron se totiž znal se svými figurkami už tak dobře, že ho okamžitě poslechly a udělaly to, co si přál. Harry ale hrál s figurkami, které mu půjčil Seamus, a ty mu neustále do všeho mluvily.

Jakmile začaly zimní prázdniny, Ron i Harry zažívali příjemné časy. Vysedávali u krbu, jedli všecko, co se dalo napíchnout na opékací vidlici, a bavili se o všem možném.

V tomto případě byl jejím prvním majitelem jeho dědeček. Staré šachy ale nepředstavovaly žádnou nevýhodu.

Povalil jsem ho, a přestože jsem padl s ním, svíral jsem pevně horní část jeho stonku. Snažil jsem se kalich s žahadlem odstrčit od sebe a stonek zkroutit. Po krátkém, ale urputném boji se mi to podařilo.

Když jsem vstal, trifid nehnutě ležel na zemi. Nožem jsem mu odřízl žahadlo. Jedové váčky byly vyprázdněné. „Kdyby v nich byl jed,“ řekl jsem Joselle, „bylo by po mně. Teď musíme rychle pryč.“

Prudce jsem se otočil. Za mnou stál výhružně vztyčený trifid. Jeho žahadlo zasvištělo a zasáhlo mne.

Stačil mi jediný pohled, abych si všiml červeného šrámu přetínajícího jeho tvář. Další oběť trifidů – chodících jedovatých rostlin. „Musíme okamžitě pryč!“ křikl jsem na Josellu. Obrátila se ke mně a oči se jí rozšířily děsem.

Kupodivu jsem ale nepocítil žádnou bolest. Byl to spíše instinkt než rozum, co mě přimělo se na něj vrhnout dřív, než stihl zaútočit podruhé.

Vystoupili jsme z vozu a obešli plot. Vtom se Josella rozběhla kupředu. Na cestě ležel muž, břichem k zemi a s hlavou vytočenou do strany.

Ovce nebývají příliš hovorné. Je to tím, že často mají pusu plnou trávy, a také tím, že občas mají v hlavě jenom seno. Dokážou ale ocenit dobré příběhy.

Začaly si proto vyprávět příběhy vlastní. Nejčastěji byl vypravěčem Moby Dick, občas Othello a někdy i ovčí matky.

Obzvláště si zamilovaly ty, které jim předčítal pastýř George. Od doby, co s předčítáním přestal, jim cosi chybělo.

Každá z nich si totiž ta zvířata představovala jinak. Jsou žirafy cítit po zkaženém ovoci? Mají srst na uších? Mají alespoň trochu vlny? Jindy mlčenlivé ovce byly schopné se dohadovat celé hodiny.

Vyprávěl totiž o lvech, tygrech a žirafách, o neobyčejných zvířatech ze sluncem vyprahlých, horkých zemí. Ačkoli se Othello většinou spokojil s jednoduchým popisem, ovcím běhal mráz po zádech. Někdy mezi nimi docházelo i ke sporům.

Ty ale většinou mluvily o svých potomcích, což ostatní příliš nezajímalo. Když se však pustil do vyprávění Othello, všechny ovce zaujatě poslouchaly.

Ten byl totiž už sedm let na návštěvě u cornwallského kyklopa. Zahrada to byla vskutku překrásná. Pokrýval ji heboučký zelený trávník.

Aby jim jednou provždy zabránil ve vstupu do zahrady, postavil kolem dokola vysokou zeď. Nebohé děti si teď neměly kde hrát.

Když našel v zahradě hrající si děti, obořil se na ně: „Co tu děláte? V mé zahradě si smím hrát jenom já.“ Děti se lekly a utekly.

Z něj vyrůstaly čarokrásné květiny. Bylo tam také dvanáct broskvoní, které nesly sladké ovoce.

Každé odpoledne si děti hrály v jedné zahradě. Nevěděly, že patří obrovi.

V jejich korunách sedávali ptáci a zpívali tak krásně, že si děti přestávaly hrát a jen poslouchaly. Jednoho dne se však obr vrátil.

Oni se ale nebáli ani dospělého. Marynčákův otec tedy celou věc skutečně ohlásil a sám Marynčák pak chodil všude pod dohledem policisty.

Kdysi prý žil ve městě hoch, jemuž patřil záhadný hlavolam – ježek v kleci.

Vontové šli za ním jako stíny. Přepadali ho na cestě do školy i ze školy. Marně se Marynčák zapřísahal, že tu zprávu rozhlásil jen žertem. Marynčákův otec začal dokonce Vontům vyhrožovat policií.

Pak však chlapec náhle zmizel a s ním i jeho tajemství. Nikdo nevěděl, kde ježek v kleci je. Čas od času se sice někdo naparoval, že tu vzácnost našel, ale vždy to byl planý poplach.

Za Marynčákem hned přišli Vontové, parta kluků ze Stínadel, s nimiž není radno si začínat. Žádali, aby jim ježka vydal. Marynčák se ale jen smál. A pak to začalo!

Jeden z těch chlubilů se jmenoval Marynčák. O jeho nálezu tenkrát mluvilo celé město.

Když jim Škuta podávala kus masa, obě jen pokrčily nosíky a odešly. K ohništi si přisedl rychlonohý Zajíc.

Zkoumali nasliněným prstem, z které strany vane vítr, dobře se ukrývali a tiše se plížili. Když se někomu povedlo figurku zubra zasáhnout, zazněl radostný pokřik.

Tlupa hodovala dva celé dny. Jedlíci už nemohou ani žvýkat, bolí je čelisti. Kolem ohně sedí ženy a upravují zbývající maso. Dvě mladé dívky přinesly k ohništi chrastí.

Ani on nepřijal od Škuty voňavou pečínku. Nikdo v tlupě již nestál o maso, všichni jsou sytí. Většina mužů se líně rozvaluje na trávě.

Děti jsou ale čilejší než oni. Uplácaly z hlíny figurku zubra, odnesly ji kousek za tábor a tam podnikly na zubra hon. Chlapci při hře věrně napodobovali všecky dovednosti, které znali od dospělých lovců.

Pan Bucket kvůli tomu přišel o práci. Snažil se najít nějakou jinou, ale štěstí mu nepřálo. Nakonec byl rád, když si vydělal pár dolarů odklízením sněhu na ulicích.

K snídani teď na každého z nich připadal jeden krajíc chleba a k večeři půl vařeného bramboru. Když se Karlík každého rána plahočil do školy, musel projít kolem čokoládovny pana Wonky, odkud se linula sladká vůně horké čokolády.

Jenomže to bylo zoufale málo. Nedalo se za ně koupit dost jídla pro hodně početnou rodinu Bucketových. Pomalu, ale jistě začali všichni skomírat hlady.

Jakmile ji ucítil, zhluboka polykal dech, jako by se tou vůní chtěl nasytit.

Továrna na zubní pastu, kde pracoval pan Bucket, přišla znenadání na mizinu a musela být uzavřena.

Obezřetně vystrčil hlavu ven a rozhlédl se. Nad Bezednou propastí byla napnuta obrovská pavoučí síť.

Átrej se vydal hledat Bezednou propast, kde žila Ygramul. Putoval hornatou pouští. Všude kolem byly jen skály.

V jejích lepkavých vláknech sebou házel Šťastný drak. Bil kolem sebe ocasem a pařáty, ale tím více se zaplétal do sítě.

Chvilku čekal, ale když zemětřesení nepřestávalo, lezl slují dál, až se dostal k východu.

Ale o pronásledovateli neměl Átrej ani tušení, a tak si hledal cestu opatrně a pomalu. Právě se octl v jakési sluji, když zaslechl hřmění. Cítil, jak se skála, v níž vězel, třese.

Když na ně Átrej vylezl, povážlivě se pod ním kymácely. Kdyby věděl, že je mu na stopě děsivý tvor, který se stále blíží, možná by udělal něco zbrklého.

Cenné cennosti jsou jakoby vzácnější, „člověk za ně dostane víc peněz“, tvrdil na policejní stanici, když posléze všechno vyšlo najevo.

Ráno jsem nastoupila do tramvaje. Posadila jsem se a aktovku jsem dala na zem.

To znamená, že je přiměje, aby dělali, co si přeje. Stačí se jim dostatečně dlouho dívat do očí. A teď Bubla zabodl oči do mě. Protože chtěl získat mou aktovku! Asi si myslel, že je plná úžasných věcí.

Kdybych to věděla, dávala bych si pozor. Zíral přímo do mých očí. Najednou se mi začala točit hlava. Bubla totiž umí hypnotizovat lidi.

Přímo naproti mně seděl takový tlouštík se světlým knírkem. Netušila jsem, že je to proslulý zloděj Bubla.

Neboli „cenných cenností“, jak tomu říkal. Nikoli jen cenností, jak říkají ostatní lidé.

Přesto nebyl dosud nikým spatřen, natožpak popsán. Kdo je ten tajemný škůdce? LICHOŽROUT.

„Klid, prosím, dočkáte se,“ utišil je profesor. „Budu tedy raději hovořit spatra.“ Zavřel knihu a začal vyprávět.

Profesor vystoupil na pódium, otevřel knihu a začal číst: „Po staletí tento tvor sužuje lidstvo.

Sál tomu odvážnému hlasu přizvukoval. Profesor byl otřesen. Teď už bylo jasné, že netrpělivost akademiků hrozila výbuchem.

Tomuto jménu dávám přednost před výrazem ponožkožrout, který… „Chceme je vidět! Chceme je vidět!“ přerušili ho skandováním vědci.

„První lichožrout, s nímž jsem se osobně setkal, se jmenoval Tulamor. Jeho otec býval mafiánským bossem a své ponožkové impérium měl na půdě mé vily.“ „Tak dost,“ zvolal někdo z pléna. „Nejsme tu pro legraci!“

Linula se z kuchyně nahoru. Jeho matka opékala párky pouze při oněch vzácných příležitostech, kdy si myslela, že její syn a někdy i její manžel potřebují ráno povzbudit.

Vlastně pochyboval, že ji hned tak dostane, a ani lákavá vůně párků na tom nic nezměnila. Pes Sudí, který spal pod postelí, vystrčil hlavu. Podíval se nahoru na Thea.

Bylo páteční ráno. Po bláznivé noci plné nočních můr to Theo konečně vzdal a pomalu se drápal z postele.

Ale Theo dnes neměl hlad. Neměl na jídlo vůbec chuť.

Oba vypadali úplně stejně unaveně a rozespale. Theo se mu omluvil, že ho v noci rušil, a Sudí omluvu přijal.

Posadil se na její okraj a uvažoval, jakou děsivou zprávu tento den asi přinese. Náhle zachytil nezaměnitelnou vůni párků.

Konečně ze sebe cizinec vypravil dušené „dost!“. Tom ho nechal vstát. „Podruhé budeš chytřejší. Dáš si lepší pozor, s kým si něco začínáš.“ Cizinec odcházel.

Cizí chlapec však mlčel, jenom sebou zmítal a snažil se vyprostit. Brečel – hlavně vzteky. „Křikni dost!“ – a bušení pokračovalo.

V mžiku se Tom i cizí chlapec váleli v prachu, zaklesnutí do sebe jako kocouři. Jeden druhému škubal vlasy, jeden druhého škrábal a bil do nosu. Poznenáhlu se z mlhy bitevní vřavy vynořil Tom.

Tom to kvitoval posměšky. Opouštěl bojiště v povznesené náladě. Sotva se však obrátil zády, popadl cizí chlapec kámen a hodil ho po Tomovi. Pak se dal na útěk. Tom si odplivl a vykročil k domovu.

Seděl rozkročmo na cizinci a bušil do něho pěstmi. „Křikni dost!“ řekl Tom.

Cestou si oprašoval šaty, popotahoval a občas se díval zpátky, přičemž vyhrožoval Tomovi, co mu všechno udělá, „až se potkají podruhé“.

Najednou vyskočily vysoké plameny. V jediném okamžiku se tak před Elíšou vyjevilo Tobiášovo dílo. Celá jeskyně byla pomalovaná.

Když průchod do jeskyně konečně uvolnila, vklouzla Elíša dovnitř. Protože přišla ze světla do tmy, nic neviděla. Jenom tichounce volala: „Tobiáši…“

Pocházelo z ohniště, které ještě zcela nevyhaslo. Nahmatala nějaký klacík a hodila ho do oharků.

Prostrčila ji na druhou stranu. Zevnitř nebylo nic slyšet. Zběsile začala hrabat dál. Zuřivě při tom volala a rozhazovala sníh kolem sebe.

Elíša stála před hromadou sněhu, který zavál vchod do jeskyně. Odhrabávala ho celý den. Teprve v šest hodin večer Elíšina drobná ruka překonala sněhový val.

Žádná odpověď. Elíša nevěděla, kam klade nohy. Oči si nemohly na tu tmu zvyknout. Náhle před sebou ucítila teplo.