Úloha 14 - český jazyk

„Co to, ohó,“ zaskřehotal, „země, ohó! Namouduši, no, vždyť už je taky načase. Tohle věčné houpity nahóru, houpity dólu není nic pro mé vnitřnůstky.“ Penelopa leknutím zkoprněla. Kdo to mluví? Nevěřícně zírala na balík.

Chvilku se to pohupovalo na vlnkách a pak to moře vyneslo na břeh, zrovna pod písečnou dunu, kde stála Penelopa. Byl to obrovský balík převázaný provazem. Seběhla dolů, aby ho prozkoumala, vtom ale balík promluvil.

Pak se trochu zakymácel a dodal: „Moje prababička na ni trpěla tak, že ji dostávala i ve vaně.“ „S kým se to propánakrále baví,“ žasla Penelopa, „snad ne se mnou?“ Vtom se zevnitř ozval další hlas.

Penelopa se zrovna chystala vrátit do vytouženého stínu slunečníku, když si všimla té věci ve vodě. Nejdřív si myslela, že je to poleno, bylo to ale o dost větší.

Vypadal docela obyčejně, na výšku měl asi devadesát centimetrů, na šířku tak šedesát a tvarem připomínal starodávný včelí úl. „Mořská nemoc je strašná metla,“ pokračoval balík.

„Prosím tebe, přestaň mě otravovat se svojí prababičkou,“ klinkal podrážděně, „je mi zrovna tak zle jako tobě. Chci jenom vědět, co si teď počneme.“ „Počkáme, až nás někdo zachrání,“ pravil zase ten první.