Úloha 13 - český jazyk

Odlepila jsem ucho ode dveří a kousek poodešla. Opravdu chci jet se strýčkem do Londýna? Jistá jsem si nebyla. Chtěla jsem ale matce dokázat, že už nejsem malé dítě, a tak jsem nakonec odjela. Náhle mé vzpomínky přerušil jakýsi zvuk.

Spěchala jsem za nimi, abych mohla poslouchat za dveřmi. „Jen si představ, jaké možnosti by se jí tam mohly naskytnout,“ říkal zrovna otec. „Ale Charlesi,“ skočila mu mamá do řeči. Bylo mi jasné, jaký pohled přitom nasadila.

Mamá vzdychla a já jsem pochopila, že nad ní otec vyhrál. „Jeden měsíc,“ pronesla přísně, „a to jen za předpokladu, že to vydrží.“

Seděla jsem se strýčkem Alfredem v kočáru a snažila se uklidnit. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsem na cestě do Londýna. Moje matka byla zprvu proti. Bědovala, láteřila, až si ji otec vzal stranou do salonu.

Ten úpěnlivý, z něhož je otec vždycky naměkko. Ale tentokrát se nenechal obalamutit. „Charlotto, čekají ji dýchánky londýnských rozměrů, možná i ples na královském dvoře.“

Přímo nad námi cosi zarachotilo. Strýček Alfred se rozespale zeptal: „Co to bylo?“ „Nejspíš moje křeslo,“ odvětila jsem. „Proč ten krám táhneš s sebou?“ zabručel a zase usnul. Já jsem však odpočívat nedokázala. Cesta naštěstí utekla rychle. Do strýčkova domu jsme dorazili po setmění.