Porozumění uměleckému textu - 5. ročník

Vysvětlivka: lulka – typ dýmky

(R. Král: Pohádka o Opuštěněti; upraveno)

TEXT 1

(1) Tom se otočil k sestře: „My jsme v minulosti, že jo? To je paráda!“

Stela ho objala: „Máš pravdu, je to báječné. Teď se ale vraťme domů.“

Tom souhlasil, a tak se oba vydali k tomu zvláštnímu stromu. Začali šplhat nahoru. Vtom se ozvalo: „Vy se před někym schováváte?“ Zespoda na ně zíral ušmudlaný kluk.

„Co nás otravuješ?“ houkla Stela. Pak křikla na Toma: „Lez dál. To je ten zloděj stříbra.“

Sourozenci zrychlili. Předpokládali, že se co nejdřív zanoří do tmy tunelu času, jímž se vrátí do své doby. Jenže místo toho se nad nimi objevilo jasně modré nebe.

(2) „Ten tunel tu není!“ vykřikla Stela. „Musíme dolů!“ Bác! Přistání na zem bylo tvrdé.

„Vypadá to, že jsme všichni v pěkný bryndě,“ řekl ten cizí kluk.

„V bryndě jsi jen ty!“ odsekla Stela. „Víme, že jsi zloděj. Ti lidé v zahradě nám to řekli.“

Chlapec si vzdychl: „Ale já přece nekradu! A mimochodem: jsem Janek.“ Pak jim vyprávěl smutný příběh. Jeho otec Jakub pracoval pro Gladstonovy. Když před pár lety z domu zmizelo nějaké stříbro, jeden sluha falešně obvinil Jakuba z krádeže a Jakub skončil ve vězení. Teď už je sice na svobodě, ale nemůže sehnat práci, navíc jeho nářadí zůstalo ve sklepě u Gladstonových. Janek se proto vplížil do domu, aby to nářadí získal zpět. „Bez práce táta dlouho nevydrží. Umře na zlomenou duši, nebo kvůli hladu. Tím jsem si jistej,“ řekl sklesle Janek. Za chvilku pokračoval: „Takže zrovinka vcházím zadníma dveřma do kuchyně, když zaslechnu divnej zvuk. Tak se schovám za skříň v chodbě. Vtom z jednoho pokoje vyjde sluha Gruber, strčí si něco pod bundu a zmizí v zahradě. Začnu ho pronásledovat, ale najednou vyběhne ven půlka domu a žene se za mnou.“

Když to dovyprávěl, Stela se cítila pod psa, že ho předtím nazvala zlodějem.

(K. Inglisová: Tajné jezero; upraveno)

TEXT 2

Někdy je skutečnost vyjádřena přímo, což znamená, že slova jsou užita v základním významu. Příkladem jsou věty Na nebi zářily hvězdy nebo Právě čtu Čapkovu povídku. Někdy je ale skutečnost vyjádřena pomocí přenesení významu, a to:

• na základě podobnosti (např. ve větě Na nebi zářily diamanty slovo diamanty není užito ve svém základním významu, tzn. neoznačuje drahokamy, ale hvězdy);

• na základě věcné souvislosti (např. ve větě Právě čtu Čapka slovo Čapek není užito ve svém základním významu, tzn. neoznačuje spisovatele, ale jeho knihu).

TEXT 1

(1) Tom se otočil k sestře: „My jsme v minulosti, že jo? To je paráda!“

Stela ho objala: „Máš pravdu, je to báječné. Teď se ale vraťme domů.“

Tom souhlasil, a tak se oba vydali k tomu zvláštnímu stromu. Začali šplhat nahoru. Vtom se ozvalo: „Vy se před někym schováváte?“ Zespoda na ně zíral ušmudlaný kluk.

„Co nás otravuješ?“ houkla Stela. Pak křikla na Toma: „Lez dál. To je ten zloděj stříbra.“

Sourozenci zrychlili. Předpokládali, že se co nejdřív zanoří do tmy tunelu času, jímž se vrátí do své doby. Jenže místo toho se nad nimi objevilo jasně modré nebe.

(2) „Ten tunel tu není!“ vykřikla Stela. „Musíme dolů!“ Bác! Přistání na zem bylo tvrdé.

„Vypadá to, že jsme všichni v pěkný bryndě,“ řekl ten cizí kluk.

„V bryndě jsi jen ty!“ odsekla Stela. „Víme, že jsi zloděj. Ti lidé v zahradě nám to řekli.“

Chlapec si vzdychl: „Ale já přece nekradu! A mimochodem: jsem Janek.“ Pak jim vyprávěl smutný příběh. Jeho otec Jakub pracoval pro Gladstonovy. Když před pár lety z domu zmizelo nějaké stříbro, jeden sluha falešně obvinil Jakuba z krádeže a Jakub skončil ve vězení. Teď už je sice na svobodě, ale nemůže sehnat práci, navíc jeho nářadí zůstalo ve sklepě u Gladstonových. Janek se proto vplížil do domu, aby to nářadí získal zpět. „Bez práce táta dlouho nevydrží. Umře na zlomenou duši, nebo kvůli hladu. Tím jsem si jistej,“ řekl sklesle Janek. Za chvilku pokračoval: „Takže zrovinka vcházím zadníma dveřma do kuchyně, když zaslechnu divnej zvuk. Tak se schovám za skříň v chodbě. Vtom z jednoho pokoje vyjde sluha Gruber, strčí si něco pod bundu a zmizí v zahradě. Začnu ho pronásledovat, ale najednou vyběhne ven půlka domu a žene se za mnou.“

Když to dovyprávěl, Stela se cítila pod psa, že ho předtím nazvala zlodějem.

(K. Inglisová: Tajné jezero; upraveno)

TEXT 2

Někdy je skutečnost vyjádřena přímo, což znamená, že slova jsou užita v základním významu. Příkladem jsou věty Na nebi zářily hvězdy nebo Právě čtu Čapkovu povídku. Někdy je ale skutečnost vyjádřena pomocí přenesení významu, a to:

• na základě podobnosti (např. ve větě Na nebi zářily diamanty slovo diamanty není užito ve svém základním významu, tzn. neoznačuje drahokamy, ale hvězdy);

• na základě věcné souvislosti (např. ve větě Právě čtu Čapka slovo Čapek není užito ve svém základním významu, tzn. neoznačuje spisovatele, ale jeho knihu).

Vysvětlivky: stoh – velká kupa slámy či obilí; hloh – rostlina

(K. Šiktanc: Měsíc a stoh; upraveno)

Vysvětlivky: stoh – velká kupa slámy či obilí; hloh – rostlina

(K. Šiktanc: Měsíc a stoh; upraveno)

(1) Loď duchů na mě i z paluby působila stejně opuštěným dojmem jako včera, když jsem ji za svitu měsíce pozorovala z majáku dalekohledem. Našlapovala jsem opatrně, protože paluba mohla být ztrouchnivělá. Naštěstí jsem však i s Drobkem v kapuci byla docela lehká. Vzpomněla jsem si na dnešní odpoledne. Seděla jsem ve svém pokoji a přes vysílačku jsem se bavila s Kamilou o Černém kameni. Přečetla mi pasáž z jedné knihy: „K Černému kameni se už sto let nikdo neodvážil připlout, protože tam straší loď duchů. Tak se říká lodím, které kdysi ztroskotaly. Oběti takového neštěstí se promění ve strašidla.“

Na palubě byl zatím klid. Předpokládala jsem, že strašidla vyspávají. ∗∗∗∗∗ jsem se rozhodla nejdřív nakouknout do podpalubí dírou v podlaze a nelézt tam hned po schodech. Pohlédla jsem dolů, ale viděla jsem jen černou vodu. Když jsem ovšem vzápětí zvedla hlavu, vyjekla jsem leknutím. Na přídi lodi duchů, jen pár metrů ode mě, stály hrůzostrašné postavy s mokvajícíma očima. Jedné příšeře chyběla levá noha, další zase měla místo pravé ruky krabí klepeto, přivázané k zápěstí provazem. Nejděsivější ze všech byl ale kapitán. Zpod klobouku mu padaly do tváře hadovité propletence zelených chaluh, jimiž prosvítaly temně žhnoucí oči, a z jeho dlouhých hustých vousů vykukovala chapadla chobotnice!

(2) Příšery se po mně začaly sápat a já jsem byla strachy bez sebe. Pak se mi ale vybavil pravý důvod, proč jsem se na tuhle šílenou cestu vydala: chtěla jsem přece vrátit Drobka jeho mamince! „Co myslíš, Drobku, že by teď udělal můj pradědeček Sindibád?“ zeptala jsem se ptáčátka. Po těchto slovech se stvůry zarazily.

„Cože? Ihned mi řekni, kdo vlastně jsi,“ zaburácel rozzuřeně kapitán.

„Atlanta z majáku na Větrném útesu. Můj pradědeček byl slavný mořeplavec Sindibád!“

Kapitán ohromeně pronesl: „Takže to znamená, že jsi moje pravnučka!“ Poté si sundal klobouk a s ním i svoje chaluhové vlasy. •••••

Vysvětlivka: Slovo chaluhy označuje ve výchozím textu mořské řasy.

(M. Dunajcsik: Všímavá siréna; upraveno)

(1) Loď duchů na mě i z paluby působila stejně opuštěným dojmem jako včera, když jsem ji za svitu měsíce pozorovala z majáku dalekohledem. Našlapovala jsem opatrně, protože paluba mohla být ztrouchnivělá. Naštěstí jsem však i s Drobkem v kapuci byla docela lehká. Vzpomněla jsem si na dnešní odpoledne. Seděla jsem ve svém pokoji a přes vysílačku jsem se bavila s Kamilou o Černém kameni. Přečetla mi pasáž z jedné knihy: „K Černému kameni se už sto let nikdo neodvážil připlout, protože tam straší loď duchů. Tak se říká lodím, které kdysi ztroskotaly. Oběti takového neštěstí se promění ve strašidla.“

Na palubě byl zatím klid. Předpokládala jsem, že strašidla vyspávají. ∗∗∗∗∗ jsem se rozhodla nejdřív nakouknout do podpalubí dírou v podlaze a nelézt tam hned po schodech. Pohlédla jsem dolů, ale viděla jsem jen černou vodu. Když jsem ovšem vzápětí zvedla hlavu, vyjekla jsem leknutím. Na přídi lodi duchů, jen pár metrů ode mě, stály hrůzostrašné postavy s mokvajícíma očima. Jedné příšeře chyběla levá noha, další zase měla místo pravé ruky krabí klepeto, přivázané k zápěstí provazem. Nejděsivější ze všech byl ale kapitán. Zpod klobouku mu padaly do tváře hadovité propletence zelených chaluh, jimiž prosvítaly temně žhnoucí oči, a z jeho dlouhých hustých vousů vykukovala chapadla chobotnice!

(2) Příšery se po mně začaly sápat a já jsem byla strachy bez sebe. Pak se mi ale vybavil pravý důvod, proč jsem se na tuhle šílenou cestu vydala: chtěla jsem přece vrátit Drobka jeho mamince! „Co myslíš, Drobku, že by teď udělal můj pradědeček Sindibád?“ zeptala jsem se ptáčátka. Po těchto slovech se stvůry zarazily.

„Cože? Ihned mi řekni, kdo vlastně jsi,“ zaburácel rozzuřeně kapitán.

„Atlanta z majáku na Větrném útesu. Můj pradědeček byl slavný mořeplavec Sindibád!“

Kapitán ohromeně pronesl: „Takže to znamená, že jsi moje pravnučka!“ Poté si sundal klobouk a s ním i svoje chaluhové vlasy. •••••

Vysvětlivka: Slovo chaluhy označuje ve výchozím textu mořské řasy.

(M. Dunajcsik: Všímavá siréna; upraveno)

(Š. Krejčí: Nezbedný semafor; upraveno)

(1) Jednoho rána Sam Carraclough prodal kolii Lassii. Přišel totiž o práci dělníka v dole a patnáct liber, které za fenku dostal, představovalo víc než jeho tři týdenní mzdy. Ve čtyři hodiny odpoledne jeho syn Joe našel travnatý kout školního dvora prázdný. Když doma zjistil, co se stalo, srdce mu sevřel smutek. Lassie, jeho věrná společnice, měla nyní nového pána – vévodu z Rudlingu. Joe pochopil, že fenka na něj už nikdy čekat nebude.

Jenže hned druhý den ve čtyři odpoledne Lassie vzorně seděla na obvyklém místě. Joe se zaradoval. Možná táta sehnal práci. Jestli to tak je, třeba mu teď rodiče dovolí, aby si Lassii nechal. Už záhy se ale ukázalo, že se mýlil. Do domku Carracloughových vtrhl správce vévodova psince a začal řvát: „To jsou teda finty. Vycvičili jste psa, aby se vracel za Joem. Teď ho chcete střelit někomu dalšímu.“ Pak Hynes odvlekl Lassii zpět a zahradil jí všechny možné únikové cesty z kotce. Jenže následujícího dne Lassie opět utekla.

„Odveď ji zpět a řekni jí, ať už neutíká,“ přikázal Joeovi táta. Když chlapec plnil otcovo přání, plakal. Dojemnou scénu sledovala zpoza křoví vévodova vnučka Priscilla.

(2) O týden později vévoda odcestoval na svůj zámek ve Skotsku a vzal s sebou i Lassii. Zanedlouho události nabraly rychlý spád. Hynes se s Lassií procházel po zámeckém pozemku, obehnaném silnou zdí s jedinou bránou. Náhle se fenka vysmekla z obojku a pelášila pryč. Hynes se rozběhl za ní. Jakožto správce psince dostával osm liber týdně a nechtěl o ně přijít. Priscilla zrovna otevírala bránu, když uslyšela křik: „Slečno, zavřete bránu!“ Skoro ho poslechla, ale vtom si vzpomněla, jak onehdy viděla toho chudého kluka loučit se s Lassií. Rozhodla se proto jinak a zabouchla bránu sídla až vteřinu poté, co fenka proběhla. Téměř neslyšně špitla: „Hodně štěstí, Lassie.“ Kolie neomylně zamířila na jih, do vsi Greenall Bridge za Joem.

(R. Wellsová: Lassie se vrací; upraveno)

Vysvětlivka: karavana – skupina obchodníků a zvířat cestující pouští

(A. Šotolová: Fata morgána; upraveno)

Vysvětlivka: karavana – skupina obchodníků a zvířat cestující pouští

(A. Šotolová: Fata morgána; upraveno)

TEXT 1

(1) Od prvního únosu gavaldonských dětí uběhlo už dvě stě let. Každé čtyři roky byly uneseny dvě. Na pohlaví ani na věku nezáleželo. Někdy zmizeli dva chlapci a jindy chlapec s dívkou, některému unesenému bylo šestnáct a jiný sotva oslavil dvanácté narozeniny. Existovalo jediné kritérium: jedno z unesených dětí bylo krásné a hodné a to druhé nehezké a divné.

(2) Obyvatelé Gavaldonu nejdříve z únosů vinili medvědy. Časem ale dospěli k závěru, že medvědi za nic nemůžou, protože žádného medvěda v okolí neviděli. Zatímco dospělí zvažovali další vysvětlení (třeba teorii o létajícím lidožroutovi), děti z městečka zaznamenaly něco podezřelého. Tváře zmizelých, známé z podobizen vyvěšených na náměstí, totiž objevily ve svých pohádkových knížkách. Malého Honzu, který byl unesen před sto lety, poznaly podle rošťáckého rozcuchu a dolíčků ve tvářích. Teď v knížce lehával na peci a měl neutuchající chuť na buchty. Zato nezbedný Angus, klučina s pihami a se špičatýma ušima, který zmizel společně s Honzou, se změnil v pihovatého draka.

Dospělí zprvu jejich pohádkové teorii nevěřili. Pak jim ale děti ukázaly obrázky známějších obličejů. Roztomilá Anička, unesená před padesáti lety, seděla na útesu jako krásná mořská víla, kdežto nemilosrdná Estra budila hrůzu jako prohnaná čarodějnice.

(3) Teď už nikdo v městečku nebyl na pochybách. Unesené děti našly nový život v pohádkových příbězích. Všechny ty knihy pocházely ze zatuchlého knihkupectví, které vlastnil pan Deauville. On sám nevěděl, odkud se berou. Zkrátka jednou za rok se ráno v jeho krámku objevila tajemná zásilka. Když ji pan Deauville onehdy otevřel a začal z ní vybalovat knížky, všiml si, že v záhybu krabice je namalovaný erb s bílou a černou labutí, jehož součástí je stuha s nápisem.

(4) Ta malá černá písmenka vysvětlovala, kam se unesené děti poděly: do Školy dobra a zla. Únosy pokračovaly, ale únosce už získal jméno. Gavaldonští mu začali říkat Školník.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Slovesa typu A (např. psát) vyjadřují budoucnost pomocí slovesa být (např. budu psát). Budoucí čas slovesa typu A = infinitiv tohoto slovesa + sloveso být užité v budoucím čase.

Slovesa typu B (např. napsat) vyjadřují budoucnost bez pomoci slovesa být (tedy nikoli budu napsat, ale napíšu).

Vysvětlivka: citera – hudební nástroj

(J. Seifert, Rozhovor, upraveno)

TEXT 1

(1) Aru se probrala na podlaze v Síni bohů. Vzápětí spatřila své spolužáky. Vypadali, jako když se film zastaví uprostřed bojové scény. Byli ztuhlí v čase. Aru se postavila a opatrně se jich dotkla. Kůži měli teplou, na krku jim tepala krev, na těle žádné zranění. SAKRA, co se to stalo? pomyslela si.

Náhle se odněkud zvenčí ozval jakýsi skřípot. Znělo to jako otevírání dveří. Aru se rozběhla ke vchodu. To, co před Síní bohů objevila, jí vůbec nedávalo smysl. Máma s očima plnýma paniky měla obě nohy nad zemí, jako by zmrzla ve skoku. Kamenný slon, jenž stál v muzeu desítky let, zvedl chobot a znovu vydal ten skřípavý zvuk.

(2) Vystrašená Aru se pokoušela stáhnout mámu na zem a přitom křičela: „Mami, dělej něco! Ten slon je posedlý!“ Jenže máma se ani nepohnula.

Vtom z nitra oživlého slona zaburácel hluboký a drsný hlas: „Slyšte všichni! Jak se opovažujete rozsvítit lampu?“ Vzápětí slonovi cosi vylétlo z tlamy. Byl to… holub. „Kde je ten prastarý válečník, který rozsvítil lampu z Bháratu?“ zjišťoval pták. Dívka bez přemýšlení vyhrkla: „Jak to, že teď zníš jinak?“ Předtím byl holubův hlas temný jako bouře, teď jí ale připomínal jejího matikáře s pisklavým hlasem.

Holub nafoukl hruď: „Něco se ti nezdá na mé mluvě, lidská holko? Buď ráda, že se s tebou vůbec bavím. Měla bys vědět, že jsem schopný napáchat velikou zkázu! Kdekdo se mě bojí!“

(3) „A co je na tom dobrého?“

„Na tom je něco mocného,“ odfrkl si pták, „a když si můžu vybrat mezi dobrem a mocí, vždy zvolím to druhé. Ale k věci. Lampa byla rozsvícena. Rozsvítit ji zvládne jen ten, kdo má mimořádné schopnosti – Pánduovec. Jeho role je nyní zcela zásadní!“

Aru zvedla bradu: „Tu lampu jsem rozsvítila já.“

Holub dočista zkoprněl: „HERNAJS, tak to se můžeme se světem rozloučit.“

(R. Chokshi, Aru Šah a konec času, upraveno)

TEXT 2

Výraz typu A: i bez okolního textu lze určit, o který slovní druh jde, např. domy (je to vždy podstatné jméno).

Výraz typu B: bez okolního textu nelze určit, o který konkrétní slovní druh jde, např. stát (může to být buď podstatné jméno, nebo sloveso).

(K. Šiktanc, Vosa parádnice, upraveno)

TEXT 1

(1) Jednoho zářijového rána byly na dvoře všechny děti z Vratiče – tak se jmenoval náš dětský domov. Byl totiž úklidový den. Vytřepávali jsme polštáře, deky a prostěradla. Náhle přijel listonoš ze vsi a zdálky mával obálkou. Gerd, ředitelka Vratiče, si převzala dopis, a když ho dočetla, zašeptala: „Za dva týdny sem přijedou inspektoři: zkontrolují hygienické podmínky a přepočítají děti.“ Přelétla nás neklidným pohledem, jako by nás počítala. To ale nemusela. Věděli jsme, že ve Vratiči je padesát jedna dětí, tedy přesně o jedno víc, než povoluje úřední nařízení.

(2) Zrovna jsme se chystali odnést lůžkoviny dovnitř, když na PŘÍJEZDOVOU cestu vjelo zrezivělé volvo. Zaparkovalo a dveře auta se otevřely. Nejdřív se vynořila obrovská noha porostlá černými chlupy, poté s hekáním vylezla celá řidička. Byla dva metry VYSOKÁ a břicho měla jako sud. Rozhostilo se hrobové ticho. Před námi totiž stála Gorila! Ostatní děti se rozběhly do domu, já jsem ale dočista zkameněla. Teprve když se mé a Goriliny oči střetly a ona se zasmála, přičemž ODHALILA své ohromné tesáky, jsem vystřelila pryč. Pádila jsem do pokoje. Bylo tu nebývale rušno.

(3) Aron na mě šibalsky mrknul: „Jonno, viděla jsi to obrovský břicho? Je úplně jasný, proč sem přijela. Adoptovat dítě je levnější než si kupovat maso v obchodě.“

„Ty jsi ale hloupej. Přestaň si vymýšlet,“ odsekla jsem mu.

Chvilku jsme se popichovali, když vtom do pokoje vstoupily Gorila a Gerd.

„Nástup!“ rozkázala šéfka Vratiče. Postavili jsme se do řady a Gorila si nás začala prohlížet. U mě se zastavila.

„To je Jonna – naprosto beznadějný případ,“ posteskla si Gerd.

Gorila ale nečekaně prohlásila: „Já si tu holku vemu.“

Rozbušilo se mi srdce a bylo mi na zvracení. Gerd ještě vzala Gorilu do kanceláře VYPLNIT nějaké údaje do formulářů o adopci a zanedlouho už volvo opouštělo Vratič. Já jsem seděla na sedadle spolujezdce.

(F. Nilsson, Gorila a já, upraveno)

TEXT 2

Slovní tvar typu A: napíšeme-li v daném tvaru podstatného jména nad jednu souhlásku háček, získáme spisovný tvar slovesa (např. vázu → vážu).

Slovní tvar typu B: napíšeme-li v daném tvaru podstatného jména nad jednu souhlásku háček, získáme spisovný tvar jiného podstatného jména (např. bankou → baňkou).

(J. Hutka, Klokan, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

(1) Strýček Jindřich seděl na zápraží a pozoroval oblohu, jež byla šedivější než obvykle. Vedle něj stála Dorotka s pejskem Totem v náručí. Odkudsi ze severu k nim dolehlo zakvílení větru a vysoká tráva se začala vlnit.

„Pozor, blíží se vichřice, Emo,“ zavolal Jindřich na svou ženu, „jdu se podívat do stájí na dobytek.“ Když se teta Ema podívala ven z okna chalupy, ihned pochopila, že jim hrozí velké nebezpečí. Bylo jasné, že se všichni musí schovat do větrného sklepa – jámy vyhloubené v zemi pod chalupou. „Dorotko, honem!“ vykřikla Ema, zvedla poklop v podlaze a slezla po žebříku dolů.

∗∗∗∗∗ Chalupa se zatřásla tak silně, že Dorotka spadla. Toto jí zakňučel u nohou. Náhle se dům třikrát otočil dokola a zvedl se do výše. Vichřice ho unášela pryč, jako by to bylo pírko. Uběhlo několik hodin a chalupa s oběma cestujícími stále letěla. Už byli na míle daleko od rodného kraje. Dorotka se nakonec doplazila do postele a tvrdě usnula. Toto se přitulil k ní.

(2) Probral je prudký náraz. Chalupa nehnutě stála a dovnitř proudilo sluneční světlo. Když Dorotka vyšla před dům, úžasem naprosto oněměla. Dívence připadalo, že snad prožívá nějaký sen. Ocitla se uprostřed překrásné krajiny. Všude kvetly cizokrajné květiny, na stromech seděli pestrobarevní ptáci, opodál bublal třpytivý potůček. Náhle dívka zpozorovala, že k ní kráčí skupinka velmi podivných lidí. Dorotku překvapilo, že všichni čtyři jsou velcí jako ona, ale vypadají daleko starší. Bez většího zaváhání přistoupili k dívence a hluboce se jí uklonili.

(3) Jediná žena v hloučku promluvila: „Buď vítána v zemi Mlaskalů, vznešená čarodějko. Jsme ti vděčni, že jsi zabila Zlou kouzelnici a osvobodila náš lid z poddanství.“

Dorotka se rozpačitě usmála: „To bude nějaký omyl. Já jsem nikoho nezabila.“

„Ale tvoje chalupa ano. Podívej se,“ usmála se stařenka.

Dorotka se ohlédla a strnula. Zpod chalupy vyčnívaly dvě nohy ve špičatých botách.

(L. F. Baum, Čaroděj ze země Oz, upraveno)

TEXT 2

Rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami (a × á, e × é, i × í atd.) může mít zásadní vliv na význam slova, např. žití × žíti, pravém × právem.

Slovní tvar typu A: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovný tvar jiného ohebného slova.

Slovní tvar typu B: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovné neohebné slovo.

TEXT 1

(1) Strýček Jindřich seděl na zápraží a pozoroval oblohu, jež byla šedivější než obvykle. Vedle něj stála Dorotka s pejskem Totem v náručí. Odkudsi ze severu k nim dolehlo zakvílení větru a vysoká tráva se začala vlnit.

„Pozor, blíží se vichřice, Emo,“ zavolal Jindřich na svou ženu, „jdu se podívat do stájí na dobytek.“ Když se teta Ema podívala ven z okna chalupy, ihned pochopila, že jim hrozí velké nebezpečí. Bylo jasné, že se všichni musí schovat do větrného sklepa – jámy vyhloubené v zemi pod chalupou. „Dorotko, honem!“ vykřikla Ema, zvedla poklop v podlaze a slezla po žebříku dolů.

∗∗∗∗∗ Chalupa se zatřásla tak silně, že Dorotka spadla. Toto jí zakňučel u nohou. Náhle se dům třikrát otočil dokola a zvedl se do výše. Vichřice ho unášela pryč, jako by to bylo pírko. Uběhlo několik hodin a chalupa s oběma cestujícími stále letěla. Už byli na míle daleko od rodného kraje. Dorotka se nakonec doplazila do postele a tvrdě usnula. Toto se přitulil k ní.

(2) Probral je prudký náraz. Chalupa nehnutě stála a dovnitř proudilo sluneční světlo. Když Dorotka vyšla před dům, úžasem naprosto oněměla. Dívence připadalo, že snad prožívá nějaký sen. Ocitla se uprostřed překrásné krajiny. Všude kvetly cizokrajné květiny, na stromech seděli pestrobarevní ptáci, opodál bublal třpytivý potůček. Náhle dívka zpozorovala, že k ní kráčí skupinka velmi podivných lidí. Dorotku překvapilo, že všichni čtyři jsou velcí jako ona, ale vypadají daleko starší. Bez většího zaváhání přistoupili k dívence a hluboce se jí uklonili.

(3) Jediná žena v hloučku promluvila: „Buď vítána v zemi Mlaskalů, vznešená čarodějko. Jsme ti vděčni, že jsi zabila Zlou kouzelnici a osvobodila náš lid z poddanství.“

Dorotka se rozpačitě usmála: „To bude nějaký omyl. Já jsem nikoho nezabila.“

„Ale tvoje chalupa ano. Podívej se,“ usmála se stařenka.

Dorotka se ohlédla a strnula. Zpod chalupy vyčnívaly dvě nohy ve špičatých botách.

(L. F. Baum, Čaroděj ze země Oz, upraveno)

TEXT 2

Rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami (a × á, e × é, i × í atd.) může mít zásadní vliv na význam slova, např. žití × žíti, pravém × právem.

Slovní tvar typu A: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovný tvar jiného ohebného slova.

Slovní tvar typu B: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovné neohebné slovo.

Vysvětlivka: Superman a Batman jsou superhrdinové.

(T. Burton, The Flek, upraveno)

TEXT 1

(1) Serafina se probudila a pořádně se rozhlédla po ztemnělém sklepení. Zkoumala, zda nějaké krysy nebyly natolik HLOUPÉ, aby sem vlezly, zatímco spala. Tady, v rozlehlém sídle Biltmore, byly VŠUDE. Tohle je slibná noc pro lov, pomyslela si dívka a potichu se vykradla do přízemí. Ve dne bylo plné služebnictva, teď ale místnosti osiřely. Serafina tu znala každou SKULINU. Občas při svých nočních výpravách proklouzla z přízemí i do horních pater. V noci byl totiž celý dům její.

(2) Když bylo Serafině deset let, zeptala se tatínka, jestli i ona má v domě nějakou práci. „Ovšem, a moc důležitou!“ odpověděl. „Jsi HCHK Biltmoru. Hlavní chytačka krys!“

Serafina si i teď, po více než dvou letech, vybavovala, jakou tehdy pocítila hrdost. Skutečně měla vrozený talent na chytání těch prohnaných škůdců. Ze vzpomínek ji ale najednou vytrhl zvuk ozývající se z nedaleké chodby. Někdo chodí po domě!

Serafina se přitiskla ke zdi. Vzápětí spatřila muže v černém plášti. V jedné ruce držel lucernu a druhou vlekl holčičku ve žlutých šatech. Prošli jen kousek od Serafiny. Vtom se dívenka vytrhla ze sevření a rozběhla se do sklepení. Muž ji začal pronásledovat. Co teď? Serafina by nejradši utekla. Jenže ta holčička… Serafina usilovně přemýšlela. „Jsem jediná, kdo pro tu chudinku může něco udělat,“ řekla si nakonec. A vydala se za nimi.

(3) Na kamenné podlaze nejhlubší části sklepení ležela rozbitá lucerna. V pohasínající záři Serafina viděla, že holčička ve žlutých šatech bojuje o život. „Za chvíli už bude konec,“ pronesl zloduch. Náhle mužův černý plášť vzlétl vzhůru a pak jeho záhyby obtočily tělo vzlykající dívenky jako chapadla hladové chobotnice. Na okamžik ještě Serafina zahlédla vyděšený obličej té malé bojovnice. Záhy však pláč utichl a po děvčátku nezůstalo nic než černota pláště. Nadobro zmizelo.

(R. Beatty, Serafina a černý plášť, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A označuje osobu rodu ženského a je příbuzné se svým mužským protějškem, kterým je podstatné jméno rodu mužského životného. Příklady:

Podstatné jméno typu B (např. dcera, žena) označuje osobu rodu ženského. Podstatná jména tohoto typu mužský protějšek se stejným kořenem nemají.

Vysvětlivka: vyšší kruhy – skupina mocných lidí

(A. Koukl, Balada o čertech, upraveno)

TEXT 1

(1) Jednoho večera vešla Emily do dílny svého souseda Johna. V koutě leželo krásné jablko. Okamžitě po něm sáhla. Právě když spokojeně ohryzávala jádřinec, přišel John. Jakmile ji uviděl, polekaně vyjekl: „Kam se podělo to jabko?“

(2) „Já – já jsem ho snědla,“ koktala Emily.

„Proboha, to jsi neměla! To jabko bylo votrávený, byla to návnada pro krysy! Zabilo by jich to tucet cobydup!“

Vzápětí dílnou proběhla zděšená tvář, práskly dveře a Emily zmizela ve tmě. Pádila k domu, v němž žila od smrti rodičů. Teď byl ale tichý a temný. Emily zoufale vykřikla. Pomalu nabývala jistoty: až se všichni vrátí, najdou ji mrtvou. Jak dlouho vlastně trvá cobydup? A bude smrt bolet? Roztřesenýma rukama zapálila svíčku a vlekla se po schodech do hostinského pokoje, v němž jediném bylo zrcadlo. Sotva spatřila svůj smrtelně bledý obličej, zhrozila se. Ano, tohle je nepochybně tvář umírajícího člověka. Z rozjímání ji vytrhl zvuk kol, který se ozval zvenčí. Emily spěchala dolů do kuchyně, kam záhy vešly i její tety. Nevěřícně zíraly na tragicky vyhlížející stvoření se svíčkou v ruce.

„Emily, co se děje?“ vykřikla Laura.

(3) „Umírám,“ odpověděla Emily vážně. „John nalíčil past na krysy. Dal do kouta otrávené jablko a já jsem ho snědla. Už mi zbývá jen pár minut života.“

„Kdy jsi ho snědla?“ zeptala se Laura vyděšené neteře.

„Zhruba před hodinou.“

„To bys už teď byla mrtvá, nebo by ti přinejmenším bylo dost špatně,“ vyhodnotila situaci Alžběta. Potom rozhodla: „Lauro, dej jí pořádnou dávku hořčice s vodou, tímhle dávidlem určitě nic nezkazíme. Já jdu pro doktora. Cestou se ještě stavím u Johna.“

Když se po chvilce vrátila sama, Laura vyhrkla: „Kde máš doktora?“

„Žádnýho doktora není třeba. Myslela jsem si to od samýho začátku. John si z Emily vystřelil. Chtěl ji trošku vystrašit,“ vysvětlila Alžběta.

(L. M. Montgomeryová, Emily z Novoluní, upraveno)

TEXT 2

Pojmenování typu A je založeno na záměně celku a části. Například ve větě V parku nebyla ani noha je vyjádřeno, že v parku nikdo nebyl. Slovem noha (tj. část) je označena osoba (tj. celek).

Pojmenování typu B na záměně celku a části založeno není. Například ve větě Včera jsem si zlomil nohu slovo noha označuje dolní končetinu, a ne nějakou osobu.

TEXT 1

(1) Jednoho večera vešla Emily do dílny svého souseda Johna. V koutě leželo krásné jablko. Okamžitě po něm sáhla. Právě když spokojeně ohryzávala jádřinec, přišel John. Jakmile ji uviděl, polekaně vyjekl: „Kam se podělo to jabko?“

(2) „Já – já jsem ho snědla,“ koktala Emily.

„Proboha, to jsi neměla! To jabko bylo votrávený, byla to návnada pro krysy! Zabilo by jich to tucet cobydup!“

Vzápětí dílnou proběhla zděšená tvář, práskly dveře a Emily zmizela ve tmě. Pádila k domu, v němž žila od smrti rodičů. Teď byl ale tichý a temný. Emily zoufale vykřikla. Pomalu nabývala jistoty: až se všichni vrátí, najdou ji mrtvou. Jak dlouho vlastně trvá cobydup? A bude smrt bolet? Roztřesenýma rukama zapálila svíčku a vlekla se po schodech do hostinského pokoje, v němž jediném bylo zrcadlo. Sotva spatřila svůj smrtelně bledý obličej, zhrozila se. Ano, tohle je nepochybně tvář umírajícího člověka. Z rozjímání ji vytrhl zvuk kol, který se ozval zvenčí. Emily spěchala dolů do kuchyně, kam záhy vešly i její tety. Nevěřícně zíraly na tragicky vyhlížející stvoření se svíčkou v ruce.

„Emily, co se děje?“ vykřikla Laura.

(3) „Umírám,“ odpověděla Emily vážně. „John nalíčil past na krysy. Dal do kouta otrávené jablko a já jsem ho snědla. Už mi zbývá jen pár minut života.“

„Kdy jsi ho snědla?“ zeptala se Laura vyděšené neteře.

„Zhruba před hodinou.“

„To bys už teď byla mrtvá, nebo by ti přinejmenším bylo dost špatně,“ vyhodnotila situaci Alžběta. Potom rozhodla: „Lauro, dej jí pořádnou dávku hořčice s vodou, tímhle dávidlem určitě nic nezkazíme. Já jdu pro doktora. Cestou se ještě stavím u Johna.“

Když se po chvilce vrátila sama, Laura vyhrkla: „Kde máš doktora?“

„Žádnýho doktora není třeba. Myslela jsem si to od samýho začátku. John si z Emily vystřelil. Chtěl ji trošku vystrašit,“ vysvětlila Alžběta.

(L. M. Montgomeryová, Emily z Novoluní, upraveno)

TEXT 2

Pojmenování typu A je založeno na záměně celku a části. Například ve větě V parku nebyla ani noha je vyjádřeno, že v parku nikdo nebyl. Slovem noha (tj. část) je označena osoba (tj. celek).

Pojmenování typu B na záměně celku a části založeno není. Například ve větě Včera jsem si zlomil nohu slovo noha označuje dolní končetinu, a ne nějakou osobu.

(J. Brukner, Kohout, upraveno)

TEXT 1

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně ZAHRABALA pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“

Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa ZASYČELA: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.

Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.

(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“

„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.

„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.

„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“

„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.

Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“

„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.

„Ale my jsme si nic nepřáli!“

„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

TEXT 2

Slovesa typu A mají předponu za-, která u těchto sloves vyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, např. pes krátce zavrtěl ocasem × pes delší dobu vrtěl ocasem.

U sloves typu B předpona za- nevyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, ale má jiný význam, např. místnost se zalidnila (předpona za- má zde význam zaplnit nějaký prostor).

TEXT 1

(1) Krisa byla zoufalá. Přece ten revolver, který jí svěřili kluci z Gangu, včera ráno důkladně ZAHRABALA pod stromem. Jak to, že teď tam není? Zamyšleně se podívala na Prcka: „Potřebuju s něčím píchnout. Někdo mi šlohnul tamtu věc.“

Už se stmívalo, když se Krisa s Prckem vydali do lesa hledat revolver. Náhle zahlédli jakousi stařenu. Krisa ZASYČELA: „To je ta divná bába. Včera tady sbírala byliny – tu věc má určitě ona.“ Opatrně se začali za ženou plížit, když vtom se otočila. Vzápětí se s nimi rozhoupal svět a pak se ponořili do tmy.

Probírali se hrozně ztěžka. Co se sakra stalo? Kde to jsou? Hustý les jim připadal úplně cizí. Vyrazili na cestu, ale neměli ani ponětí, kam jdou. Po nějaké době začaly stromy konečně řídnout. Děti se s úlevou rozběhly k chatrči na kraji lesa.

(2) Ve dveřích stanula ženská postava. Prcek strnul zděšením. Tuhle osobu přece zná. „Vy jste nás začarovala!“ vykřikl. „Šli jsme za váma a najednou jsme byli jinde!“

„Já čarovat neumím,“ zasmála se babka.

„Určitě jo! Řekni, Kriso, jak to bylo s tim kamenem,“ naléhal Prcek.

„Jedna holka,“ vysvětlovala jeho parťačka neochotně, „po vás včera hodila kámen. Prolít skrz vás.“

„Říkáte, že se vám dějí divné věci? Tak to jste se jistě dotkli kamene z Oblázkové hory! Ale to je vlastně nesmysl, vždyť se ho dotkla ta holka, a ne vy,“ mrkla na ně šibalsky žena.

Prcek se opatrně zeptal: „A co kdybysme se ho dotkli?“

„Tak by se vám začalo plnit to, co jste si nejvíc přáli,“ odvětila žena.

„Ale my jsme si nic nepřáli!“

„Stačí, že má člověk nějaké přání v hloubi duše. Ale děti,“ zvážněla stařena, „jestli vám mám pomoct, nesmíte přede mnou nic tajit. Tak jak to bylo doopravdy?“

(B. Dočkalová, Tajemství Oblázkové hory, upraveno)

TEXT 2

Slovesa typu A mají předponu za-, která u těchto sloves vyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, např. pes krátce zavrtěl ocasem × pes delší dobu vrtěl ocasem.

U sloves typu B předpona za- nevyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, ale má jiný význam, např. místnost se zalidnila (předpona za- má zde význam zaplnit nějaký prostor).

(J. Skácel, Pohádka o princezně a pávech, upraveno)

Jupiter North a Morrigan Crowová hleděli z okna jídelny. Lesem se k rodinnému sídlu Crowových blížilo cosi temného. Zprvu to vypadalo jako hejno netopýrů. Bylo to však příliš hlasité. Mezi vší tou černí svítily stovky rudých teček. Morrigan se zděsila, když zjistila, že to jsou oči mužů, koní a honicích psů.

„To jsou Honci z kouře a stínů. Musíme utéct,“ řekl Jupiter, vzal Morrigan za ruku a táhl ji pryč z jídelny. „Ale co bude s mou rodinou?“ zeptala se Morrigan a ukazovala na ostatní Crowovy. Všichni tři klidně seděli u stolu uprostřed rozlehlé jídelny, jako by přízračné lovce neviděli ani neslyšeli.

„Nic se jim nestane, jim ublížit nemohou. Ti Honci jdou jen po tobě, Morrigan.“

Jupiter a Morrigan vyběhli po schodech do třetího patra. Tam mladík dokořán otevřel nejbližší okno a Morrigan uviděla na nádvoří podivný stroj s prosklenou kabinou, který připomínal obrovského pavouka.

„Až napočítám do tří, skočíme dolů,“ řekl Jupiter a vylezl na parapet. Dívka se ohlédla. Několik metrů od nich stál pes: pozoroval je žhnoucíma rudýma očima a zlověstně vrčel. Další psi se ozývali z nižších pater.

„Jedna,“ řekl Jupiter a pomohl dívce na okenní římsu. Štěkot psí smečky, řítící se po schodech, hrozivě zesílil. „Dva.“ Jupiter objal Morrigan. To už k nim od schodiště přibíhali běsnící psi. „Tři!“ Chladný vzduch zasvištěl uprchlíkům kolem uší. Pak se ozvalo řinčení rozbitého skla a oba tvrdě dopadli na podlahu stroje. Zatímco si Morrigan vytahovala střep z ruky, Jupiter prudce stlačil řídicí páku dolů. Ospalý motor se probral k životu, plechový pavouk sebou škubl a všechny čtyři páry jeho obřích kovových noh vykročily k městu.

„A co teď?“ zeptala se Morrigan a snažila se nepozvracet kabinu toho zvláštního stroje.

„Najdeme bránu do Nikdyuše,“ vysvětlil jí Jupiter, „jen tak Honcům unikneme.“

(J. Townsendová, Nikdyuš, upraveno)

(P. Šrut, Hrabě Drákula a Nováková z 3. C, upraveno)

(P. Šrut, Hrabě Drákula a Nováková z 3. C, upraveno)

TEXT 1

(1) Chyběla hodina do půlnoci a obě děti napjatě čekaly v pokoji 213. Alžběta se dívala do kukátka, zatímco Freddy listoval v černé knize. Zčistajasna ho něco napadlo: „Hele, není zvláštní, že kniha o šifrách zmiňuje i klíče, které odemykají jakési tajemství?“

Alžbětě se vybavila podivná písmena, která pro ni zůstávala hádankou, a tak požádala Freddyho: „Najdi tu stránku s těmi dvěma stříbrnými písmeny. Co asi znamenají?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ odpověděl Freddy.

(2) „Ukážu ti to,“ řekla a natáhla se pro černou knihu. Jakmile do ní nahlédla, nevěřila svým očím. Uprostřed stránky totiž nyní bylo KLÍ. Alžběta zbledla: „Koukni na to stříbrně napsané KLÍ! Včera tady bylo jenom KL a předevčírem dopoledne jsem tady viděla jen jedno stříbrné písmeno.“

Freddy ale zavrtěl hlavou. „Nic stříbrného tu není. Já vidím jen rok a jméno autora.“

„Možná se musíš na ta písmena dívat z určitého úhlu!“

Freddy stránku pozorně zkoumal, nakonec ale pokrčil rameny: „Pořád nic.“

(3) Najednou do pokoje dolehly kroky z chodby. Alžběta se vrátila ke kukátku. „Už jde Norbridge,“ špitla. Chvilku přemýšlela a pak řekla: „Počkáme deset minut a vyrazíme za ním do knihovny.“

„Víš, už si nejsem jistý, že ho chci špehovat,“ zaváhal Freddy.

Alžběta se ale nedala odbýt: „Máme spolu dohodu. Tak pojď!“

Zakrátko se ocitli v chodbě, na jejímž konci byla knihovna. Freddy zašeptal: „Vážně si myslím, že bychom se měli vrátit.“

„Nebuď strašpytel a důvěřuj našemu plánu. Nic jsme přece neponechali náhodě,“ řekla Alžběta, zastavila se přede dveřmi vedoucími do knihovny a vzala za kliku.

(4) Vtom se ozval tichý hlas: „Půlnoc – to je tedy dost zvláštní doba na návštěvu knihovny!“ Alžběta leknutím málem zaječela. Přímo za ní stála Selena Hiemsová.

(B. Guterson, Hotel Winterhouse, upraveno)

TEXT 2

Součástí souvětí jsou různé věty, např. věty typu A nebo typu B.

Věta typu A je smysluplnou odpovědí na otázku, kterou pokládáme pomocí příslovcí odkdy, dokdy, kdy. Příklady: Bude ho hledat, {{u:dokud ho nenajde.}} (DOKDY ho bude hledat? → Dokud ho nenajde.); {{u:Když se setmělo, šli spát.}} (KDY šli spát? → Když se setmělo.)

Na větu typu B se nelze zeptat pomocí příslovcí odkdy, dokdy, kdy. Tato věta je totiž smysluplnou odpovědí na otázku, kterou pokládáme pomocí zájmen. Příklady: Přinutil je, {{u:aby se usmířili.}} (K ČEMU je přinutil? → Aby se usmířili.); {{u:Zda Eva nakonec přijde, vůbec netušil.}} (CO vůbec netušil? → Zda Eva nakonec přijde.)

TEXT 1

(1) Chyběla hodina do půlnoci a obě děti napjatě čekaly v pokoji 213. Alžběta se dívala do kukátka, zatímco Freddy listoval v černé knize. Zčistajasna ho něco napadlo: „Hele, není zvláštní, že kniha o šifrách zmiňuje i klíče, které odemykají jakési tajemství?“

Alžbětě se vybavila podivná písmena, která pro ni zůstávala hádankou, a tak požádala Freddyho: „Najdi tu stránku s těmi dvěma stříbrnými písmeny. Co asi znamenají?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ odpověděl Freddy.

(2) „Ukážu ti to,“ řekla a natáhla se pro černou knihu. Jakmile do ní nahlédla, nevěřila svým očím. Uprostřed stránky totiž nyní bylo KLÍ. Alžběta zbledla: „Koukni na to stříbrně napsané KLÍ! Včera tady bylo jenom KL a předevčírem dopoledne jsem tady viděla jen jedno stříbrné písmeno.“

Freddy ale zavrtěl hlavou. „Nic stříbrného tu není. Já vidím jen rok a jméno autora.“

„Možná se musíš na ta písmena dívat z určitého úhlu!“

Freddy stránku pozorně zkoumal, nakonec ale pokrčil rameny: „Pořád nic.“

(3) Najednou do pokoje dolehly kroky z chodby. Alžběta se vrátila ke kukátku. „Už jde Norbridge,“ špitla. Chvilku přemýšlela a pak řekla: „Počkáme deset minut a vyrazíme za ním do knihovny.“

„Víš, už si nejsem jistý, že ho chci špehovat,“ zaváhal Freddy.

Alžběta se ale nedala odbýt: „Máme spolu dohodu. Tak pojď!“

Zakrátko se ocitli v chodbě, na jejímž konci byla knihovna. Freddy zašeptal: „Vážně si myslím, že bychom se měli vrátit.“

„Nebuď strašpytel a důvěřuj našemu plánu. Nic jsme přece neponechali náhodě,“ řekla Alžběta, zastavila se přede dveřmi vedoucími do knihovny a vzala za kliku.

(4) Vtom se ozval tichý hlas: „Půlnoc – to je tedy dost zvláštní doba na návštěvu knihovny!“ Alžběta leknutím málem zaječela. Přímo za ní stála Selena Hiemsová.

(B. Guterson, Hotel Winterhouse, upraveno)

TEXT 2

Součástí souvětí jsou různé věty, např. věty typu A nebo typu B.

Věta typu A je smysluplnou odpovědí na otázku, kterou pokládáme pomocí příslovcí odkdy, dokdy, kdy. Příklady: Bude ho hledat, {{u:dokud ho nenajde.}} (DOKDY ho bude hledat? → Dokud ho nenajde.); {{u:Když se setmělo, šli spát.}} (KDY šli spát? → Když se setmělo.)

Na větu typu B se nelze zeptat pomocí příslovcí odkdy, dokdy, kdy. Tato věta je totiž smysluplnou odpovědí na otázku, kterou pokládáme pomocí zájmen. Příklady: Přinutil je, {{u:aby se usmířili.}} (K ČEMU je přinutil? → Aby se usmířili.); {{u:Zda Eva nakonec přijde, vůbec netušil.}} (CO vůbec netušil? → Zda Eva nakonec přijde.)

A tak ti budu vyprávět
o plavčíku, co málem svět
obeplul na své plachetnici
a jmenoval se plavčík Jan
a doma říkali mu Janek.
Taková loď si žádá vánek,
když ten se opře do plachet,
nemůže plavčík zahálet.
Kormidlo třímá bez únavy
a ryby vystrkují hlavy
z moře, jež tiché je jak laňka,
a obdivují toho Janka.
Plavčík Jan na obdiv si zvykl
a časem natolik už zpychl,
když ryby tleskaly mu zvučně,
že třímal už jen jednoručně.
A když tu slávu takhle nesl,
do hlubin jeho koráb klesl,
protože najel na útes.
{{col}}
Plavčík Jan taky na dno kles.
Nahoru vyplaval však zručně
a tentokráte obouručně.
Rybky, co tleskaly mu právě,
zatímco oddával se slávě,
jakmile nastala ta změna,
vzaly hned ploutve na ramena.
A kde se vzala, tu se vzala,
velryba k němu připlavala
a on ji na nos políbil.
Hle, co se stalo: náhle totiž
velryba zívla velmi zjevně
a plavčík Jan už nebyl zevně.
Co ti mám ještě vyprávět?
Plavčík Jan obeplouvá svět
a nic mu k štěstí nechybí
v břiše veliké velryby.
{{/col}}

(J. Skácel, Uspávanka s plavčíkem a velrybou, upraveno)

(1) Adara si nikdy nebyla zcela jistá, jestli zima přináší ledového draka, nebo ledový drak zimu. Vždy ale věděla, kdy zima, sníh a ledový drak mají přijít, protože v tu dobu měla narozeniny.

(2) Adara se narodila za strašného mrazu. Zima na ní tenkrát nechala své otisky. Asi proto byla jiná než ostatní děti. Už si nevzpomínala, kdy ledového draka spatřila poprvé. Připadalo jí, že byl součástí jejího života odjakživa.

Adara znala draky už předtím. Hal, mladší bratr jejího otce, totiž létal na jednom z nich. Ledový drak byl ale daleko větší, byl pokrytý jinovatkou a zuby – tři řady hrozivých kopí nestejné délky – měl z rampouchů. Když zamával křídly, zafoukal studený vítr, když dýchal, tvořil se led. Adara se ho ale nebála. Byla přece zimní dítě.

(3) Té zimy, kdy oslavila své páté narozeniny, na něm letěla poprvé. Ledový drak si ji opět našel na poli, kde jako obvykle stavěla hrad ze sněhu. Když toho rána dosedl vedle ní, rozhodla se na něj vylézt. Objala jeho studený krk a vzápětí se spolu vznesli do oblak. Odtud najednou viděla svět úplně jinak. Když letěli nad otcovou farmou, zahlédla svého bratra Geoffa. Vypadal docela maličký.

Adara s drakem strávili ve vzduchu dlouhé hodiny. Jejich první společný let byl vzrušující, ale také dost nebezpečný. Adara totiž neměla postroj, jaký používá Hal a ostatní královští drakoletci. Občas proto hrozilo, že ji drak máváním křídel setřese. K večeru konečně začali klesat. Bylo těsně po setmění, když přistáli na zemi. Doma otec Adaru nejdřív objal a pak jí vynadal. Nechápala to. Geoff jí ale pošeptal: „Proletěl tudy ledový drak a všechny vyděsil. Otec se bál, že tě ta stvůra sežrala.“ Adara se jen usmála.

(G. R. R. Martin, Ledový drak, upraveno)

(1) Adara si nikdy nebyla zcela jistá, jestli zima přináší ledového draka, nebo ledový drak zimu. Vždy ale věděla, kdy zima, sníh a ledový drak mají přijít, protože v tu dobu měla narozeniny.

(2) Adara se narodila za strašného mrazu. Zima na ní tenkrát nechala své otisky. Asi proto byla jiná než ostatní děti. Už si nevzpomínala, kdy ledového draka spatřila poprvé. Připadalo jí, že byl součástí jejího života odjakživa.

Adara znala draky už předtím. Hal, mladší bratr jejího otce, totiž létal na jednom z nich. Ledový drak byl ale daleko větší, byl pokrytý jinovatkou a zuby – tři řady hrozivých kopí nestejné délky – měl z rampouchů. Když zamával křídly, zafoukal studený vítr, když dýchal, tvořil se led. Adara se ho ale nebála. Byla přece zimní dítě.

(3) Té zimy, kdy oslavila své páté narozeniny, na něm letěla poprvé. Ledový drak si ji opět našel na poli, kde jako obvykle stavěla hrad ze sněhu. Když toho rána dosedl vedle ní, rozhodla se na něj vylézt. Objala jeho studený krk a vzápětí se spolu vznesli do oblak. Odtud najednou viděla svět úplně jinak. Když letěli nad otcovou farmou, zahlédla svého bratra Geoffa. Vypadal docela maličký.

Adara s drakem strávili ve vzduchu dlouhé hodiny. Jejich první společný let byl vzrušující, ale také dost nebezpečný. Adara totiž neměla postroj, jaký používá Hal a ostatní královští drakoletci. Občas proto hrozilo, že ji drak máváním křídel setřese. K večeru konečně začali klesat. Bylo těsně po setmění, když přistáli na zemi. Doma otec Adaru nejdřív objal a pak jí vynadal. Nechápala to. Geoff jí ale pošeptal: „Proletěl tudy ledový drak a všechny vyděsil. Otec se bál, že tě ta stvůra sežrala.“ Adara se jen usmála.

(G. R. R. Martin, Ledový drak, upraveno)

(J. Hutka, Máme kostru ve skříni, upraveno)

TEXT 1

(1) Stařík a dívka vešli na dvůr. Pod oknem stavení se v šeru rýsovala postava jakéhosi mohutného tvora, který v tlapách svíral kýtu a soustředěně ji ohlodával. Starý muž přistoupil blíž a zvolal: „Jorku Byrnisone, můžeme si promluvit?“

(2) Medvěd pustil kýtu na zem a po všech čtyřech vyrazil ke dvojici. Pak se nečekaně vztyčil v celé své velikosti – měřil snad přes tři metry – a zaburácel: „Co chcete? Kdo jste?“ Jeho hluboký hlas jako by otřásal zemí.

„Já jsem Farder Coram a tahle dívka je Lyra. Chceme ti nabídnout práci,“ řekl muž.

„Já práci mám. Spravuju porouchané stroje a zvedám těžké věci,“ odpověděl staříkovi Jorek. Zvědavost mu ale nedala: „O co teda jde?“

„Míříme na sever,“ vysvětlil Farder, „chceme najít místo, kde jsou drženy unesené děti. Musíme je osvobodit ze zajetí a přivést zpátky. Hodila by se nám tvá pomoc.“

„Vím, co je to za lidi, kteří to mají na svědomí,“ pokýval hlavou medvěd, „předevčírem byli ve městě a odvezli další děcka.“ Pak se zeptal: „A jak platíte?“

„Jestli žádáš zlato, dostaneš ho, Jorku,“ nabídl Farder.

„To je mi k ničemu,“ zavrčel medvěd.

(3) „Odpusť, že se ptám,“ vyzvídal Farder, „ale co tě zde drží? Mohl bys přece vést svobodný život na pláních nebo bojovat za dobrou věc. To je úkol hodný medvěda!“

Lyře se ve tváři zračilo zděšení. Obávala se, že tato poněkud drzá poznámka by zvíře mohla rozdráždit k nepříčetnosti, a tak nechápala, kde stařík bere odvahu říct ji nahlas.

„Trčím tady proto, že mi sebrali brnění,“ povzdechl si smutně Jorek, „bez něj nemůžu válčit. Moje cena je tedy taková: přidám se k vám, jestliže najdete moji zbroj.“

(P. Pullman, Zlatý kompas, upraveno)

TEXT 2

Neslabičné předložky mívají v některých případech pro snazší výslovnost slabičnou podobu. Třeba ve spojení Z KOLA použijeme neslabičnou předložku Z, ale ve spojení ZE STRANY použijeme její slabičnou podobu.

TEXT 1

(1) Stařík a dívka vešli na dvůr. Pod oknem stavení se v šeru rýsovala postava jakéhosi mohutného tvora, který v tlapách svíral kýtu a soustředěně ji ohlodával. Starý muž přistoupil blíž a zvolal: „Jorku Byrnisone, můžeme si promluvit?“

(2) Medvěd pustil kýtu na zem a po všech čtyřech vyrazil ke dvojici. Pak se nečekaně vztyčil v celé své velikosti – měřil snad přes tři metry – a zaburácel: „Co chcete? Kdo jste?“ Jeho hluboký hlas jako by otřásal zemí.

„Já jsem Farder Coram a tahle dívka je Lyra. Chceme ti nabídnout práci,“ řekl muž.

„Já práci mám. Spravuju porouchané stroje a zvedám těžké věci,“ odpověděl staříkovi Jorek. Zvědavost mu ale nedala: „O co teda jde?“

„Míříme na sever,“ vysvětlil Farder, „chceme najít místo, kde jsou drženy unesené děti. Musíme je osvobodit ze zajetí a přivést zpátky. Hodila by se nám tvá pomoc.“

„Vím, co je to za lidi, kteří to mají na svědomí,“ pokýval hlavou medvěd, „předevčírem byli ve městě a odvezli další děcka.“ Pak se zeptal: „A jak platíte?“

„Jestli žádáš zlato, dostaneš ho, Jorku,“ nabídl Farder.

„To je mi k ničemu,“ zavrčel medvěd.

(3) „Odpusť, že se ptám,“ vyzvídal Farder, „ale co tě zde drží? Mohl bys přece vést svobodný život na pláních nebo bojovat za dobrou věc. To je úkol hodný medvěda!“

Lyře se ve tváři zračilo zděšení. Obávala se, že tato poněkud drzá poznámka by zvíře mohla rozdráždit k nepříčetnosti, a tak nechápala, kde stařík bere odvahu říct ji nahlas.

„Trčím tady proto, že mi sebrali brnění,“ povzdechl si smutně Jorek, „bez něj nemůžu válčit. Moje cena je tedy taková: přidám se k vám, jestliže najdete moji zbroj.“

(P. Pullman, Zlatý kompas, upraveno)

TEXT 2

Neslabičné předložky mívají v některých případech pro snazší výslovnost slabičnou podobu. Třeba ve spojení Z KOLA použijeme neslabičnou předložku Z, ale ve spojení ZE STRANY použijeme její slabičnou podobu.

Vysvětlivka: totáč – totalitní režim, tj. režim založený na potlačování lidských práv

(P. Šrut, Lichožrout, upraveno)

TEXT 1

(1) Lydia stála uprostřed kuchyně a přihlížela, jak si jídlo na sporáku spokojeně pobrukuje. „Asi by ses měl podívat do dětského pokoje, Georgi.“

„Proč? Stalo se něco?“ zajímalo George.

„Zkrátka mi to tam teď připadá divné.“

Šli spolu chodbou svého dokonalého domu. Jen samotný nábytek a nejrůznější technické vychytávky je přišly na třicet tisíc dolarů.

„Tak co se ti tu nezdá?“ zeptal se George, když vstoupili do dětského pokoje.

(2) Chvilku se nic nedělo, záhy se ale před očima manželů Hadleyových zjevila africká savana, věrně zachycená do posledního kamínku a stébla trávy, a strop pokoje se proměnil v oblohu spalovanou žhavým sluncem. Georgeovi se rázem orosilo čelo potem.

„Pojď z toho slunce,“ řekl Lydii, „tohle už je moc skutečné. Stejně ale nechápu, co tě na tom znepokojuje.“

Vtom se z přístrojů v rozích pokoje začaly linout pachy: horká vůně trávy, chladivý závan napajedla, ostrý zápach zvířat. Posléze se přidaly i první zvuky africké savany: dusot antilopích kopýtek, šustot supích křídel. Z keřů se vynořili lvi a pomalu se blížili k manželům Hadleyovým. George zaplavil obdiv ke géniovi, který tohle vše vymyslel. Dětský pokoj občas vypadal až neuvěřitelně přesně. Když George dostal chuť odskočit si do jakékoliv země, stačil mžik – a přání se splnilo.

Lvi se nyní zastavili a upřeně George s Lydií pozorovali. Znenadání se k nim rozběhli. Lydia zaječela a utekla na chodbu. George vyrazil za ní. Jakmile za sebou zabouchl dveře pokoje, rozesmál se.

„Georgi, málem nás sežrali!“ polykala slzy Lydia.

„Uznávám, nepochybně to působí, jako by to bylo opravdové – úplná Afrika v domě. Ale nezapomeň, že to byl jen prostorový barevný film o přírodě.“

(R. Bradbury, Ilustrovaný muž, upraveno)

TEXT 2

Personifikace se uplatňuje např. ve spojení mráz kreslil na okna květy – něco (mráz), co je v našem běžném životě neživé, dělá něco (kreslí), co je typické pro člověka. Ve spojení nastaly silné mrazy se personifikace neuplatňuje.

(báseň E. Staré a M. Starého, upraveno)

(1) Dne 23. března 1865 letěl nad Tichým oceánem balon, stržený vzdušným vírem. „Ven se vší zátěží!“ zaznělo ve čtyři odpoledne. Pod koulí naplněnou plynem se ještě dlouhé hodiny zmítal koš s cestujícími. Uragán se zklidnil až ráno. V dohledu ale stále žádná země, všude kolem jen rozbouřené moře. Vtom balon začal prudce klesat. Trhlinou v jeho plášti totiž unikal plyn. Situace vypadala beznadějně. Když už byli vzduchoplavci napůl ponořeni ve vodě, zahlédli neznámý ostrov. Splasklý plášť se náhle prohnul v jakousi kapsu a balon byl větrem hnán jako loď směrem k pobřeží. Na písčitém břehu si všichni zhluboka oddechli.

Od té doby uběhlo již půl roku. 24. září se šel Pencroff podívat na pasti, které nalíčil. V jedné z nich sebou házel malý pekari. To bude výtečná hostina, zaradoval se námořník.

(2) Pečené selátko skutečně všem chutnalo. Pencroff zrovna hltal už druhou porci, když vtom zaklel. „O něco jsem si zlomil zub!“ vykřikl. Pak vyňal z úst předmět, který ho připravil o část stoličky. Byla to olověná kulka! Ani zjevení nadpřirozené bytosti by trosečníky nerozrušilo víc. Při průzkumech ostrova totiž na člověka nenarazili, žádný kouř přítomnost lidí neprozrazoval.

(3) „Neříkal jste, Pencroffe, že ten pekari byl asi tři měsíce starý•“ zeptal se inženýr.

„Přesně to jsem říkal, pane Smithi,“ odpověděl mu námořník, „vždyť to bylo mládě!“

„Z toho tedy vyplývá, že nedávno byla na ostrově vypálena rána z pušky.“

„A že kulka,“ doplnil logicky uvažujícího Smithe Spilett, „zasáhla toto zvíře.“

(4) „Buď je tedy ostrov obydlen,“ pokračoval Smith, „nebo tu někdo tajně přistál. Nevíme, zda to jsou přátelé, či nepřátelé• Musíme znovu prozkoumat ostrov a zjistit, jestli jsou ještě tady!“

Vysvětlivka: pekari – drobný sudokopytník podobný prasatům

(J. Verne, Tajuplný ostrov, upraveno)

Vysvětlivka: rubáš – oděv pro zemřelé

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

(1) Už jako malého chlapce mě fascinovaly záhady v chování živočichů. Třeba takoví chrobáci. Vytvoří z kravského hnoje kuličku a pak se ji snaží někam přemístit. Jak ji ti brouci dokážou uhníst tak dokonale kulatou? Proč se s tou kuličkou vůbec dělají? A kam ji valí?

(2) Jednou jsem proto lezl po zahradě za párem chrobáků, valících před sebou s nesmírným zaujetím kuličku hnoje. Po dlouhé době dorazili znavení brouci k malé hromádce kypré půdy pod živým plotem. Všiml jsem si, že na vrcholu HROMÁDKY je vyhloubena nějaká JAMKA. Valit kuličku do kopečka byl pro chrobáky vskutku mamutí úkol. Několikrát se špatně trefili nožičkou a kulička se jim skutálela dolů. Když ji konečně dostali nahoru, jeden z nich se rozběhl, slezl do jamky a zuřivě gestikuloval předníma nožkama, zatímco ten druhý s vypětím všech sil dovalil kuličku k němu. Vzápětí kulička i brouci zmizeli v hlubinách země.

(3) To mě dopálilo. Jak teď zjistím, co se s tou kuličkou děje? Když jsem se na to při obědě zeptal rodiny, zprvu se rozhostilo zaražené ticho.

„Asi se jim k něčemu hodí,“ váhavě mi za chvilku řekla maminka.

„Ať tě ani nenapadne propašovat je sem,“ zděsil se Larry, „odmítám žít v domě plném chrobáků a kuliček hnoje!“

„Něco takového by tvůj bratr jistě neudělal,“ upokojila ho maminka.

„Třeba se tím zahřívají,“ pronesl Leslie, „hnůj je přece úžasně teplý.“

„Výborně, toho můžeme v zimě využít při vytápění domu,“ jízlivě podotkla maminka.

„Možná ty kuličky jedí,“ napadlo mou sestru Margo.

„Nemluv o takových věcech u oběda,“ napomenula ji maminka a zvolila jiné téma. Biologické znalosti mé rodiny mě opět naprosto zklamaly.

(G. Durrell, Ptáci, zvířata a moji příbuzní, upraveno)

TEXT 2

Při tvoření zdrobnělin typu A dochází buď ke zkrácení samohlásky v kořeni slova (např. ze slova mísa vznikla zdrobnělina miska), nebo k prodloužení samohlásky v kořeni slova (např. ze slova kopyto vznikla zdrobnělina kopýtko).

Při tvoření zdrobnělin typu B se žádná samohláska v kořeni slova nezkracuje ani neprodlužuje (např. ze slova kočár vznikla zdrobnělina kočárek).

(J. V. Sládek, Rudovousek, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, ∗∗∗∗∗ jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.

„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.

„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…

„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.

„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.

Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, ∗∗∗∗∗ někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“

„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.

Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“

„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.

Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Vysvětlivka: hvozd – velký hustý les

(J. Vrchlický, Začarovaný les, zkráceno)

TEXT 1

Dneska jsme se měli fotit na školním dvoře. Když jsem tam dorazil, paní učitelka právě nadávala Augustýnovi, že přišel převlečený za Marťana. Augustýn má totiž hrozně bohatého tatínka, který koupí, nač si jeho jedináček vzpomene. Augustýn trval na svém, že chce na fotografii vypadat jako Marťan.

Paní učitelka pak řekla fotografovi, ať si pospíší, abychom nepromarnili celou hodinu matematiky. Celestýn, mazánek paní učitelky, prohlásil, že to by byla škoda, jelikož on má matematiku rád. Albín mu chtěl dát ránu, jenže Celestýn nosí brýle, takže ho nemůžeme fackovat, kdy nás napadne.

Fotograf nám řekl, ať se rozdělíme do tří řad. První bude sedět na lavičkách, druhá se postaví za ni a třetí řada bude stát na bednách. Měl to fakt dobře promyšlené.

Pro bedny jsme šli do sklepa. Nebylo tam moc světla, protože lampa byla rozbitá. Byli jsme tam sami, a tak jsme si užili dost legrace. Viktorín si dal na hlavu pytel a začal si hrát na ducha a houkat: „Hú, hú, hú!“ Pak ale přišla paní učitelka. Tvářila se nespokojeně, a tak jsme všichni urychleně vynesli bedny na dvůr. Jenom Viktorín tam zůstal. Neviděl totiž, co se děje. Pořád vykřikoval, že je duch! Rozzlobená paní učitelka mu musela pytel z hlavy sundat.

Když se pak oba vrátili ze sklepa na dvůr, paní učitelka pustila Viktorínovo ucho a zděšeně zvolala: „Vždyť jste celí černí!“ Jak jsme totiž ve sklepě dělali špumprnákle, trochu jsme se umazali. Kromě Celestýna měl čistý obličej jen Augustýn s marťanskou helmou na hlavě. „Vidíte,“ řekl učitelce, „kdyby všichni přišli oblečení jako já, bylo by to bez problému.“ Paní učitelka ho chtěla vytahat za uši, ale na helmě se neměla zač chytit. To marťanské oblečení je vážně výhodné!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Když se tvoří tvar 2. pádu množného čísla podstatných jmen skloňovaných podle vzoru žena, odstraňuje se koncová samohláska (např. kniha – knih). Pokud se na konec slova dostane obtížně vyslovitelná skupina souhlásek, vkládá se mezi tyto souhlásky tzv. vkladné e (např. bitva – bitev).

(P. Šrut, Píseň o moři)

TEXT 1

Té noci jsem byl doma sám. Stále jsem musel myslet na Eliáše Glocka, tajuplného starého vetešníka, o němž mnozí lidé z Vltavína soudili, že je čaroděj a svou duši upsal ďáblu. Musím se ke Glockovi vypravit a zjistit, jestli je to pravda.

Dveře zchátralého vetešnického krámku byly otevřené. Opatrně jsem vkročil do šeré chodby a šel za světlem, vycházejícím ze sklepení. Záhy jsem se ocitl v síni s mramorovou podlahou a klenbou vykládanou drahokamy. Uprostřed té nádhery ležel na divanu Eliáš Glock, oblečen do hedvábného županu. Poslouchal překrásné tóny, jež vydávaly flétny a loutny sedmi líbezných otrokyň. Náhle jeho zrak spočinul na mně. Zatroubil na velký zahnutý roh a vzápětí jsem stál v jakémsi nuzném pokoji. V lenošce seděl Eliáš Glock, na sobě jako obyčejně svůj otrhaný kabát.

S úžasem jsem zvolal: „Vy jste skutečně čaroděj! Vždycky jsem to říkal. Můj strýc tomu ale nevěří, stejného názoru je také pan doktor Tulipus, pan radní Rubín, varhaník Brum a písař Brk, dokonce i má půvabná sestřenka Serafína. A ještě pan Gram z lékárny.“

Eliáš Glock se hrůzostrašně zasmál: „Ale uvěří, až je do skla zakleji!“ Opět zatroubil na kouzelný roh a vmžiku držel skleněnou láhev, v níž byli nějací pidimužíci. Vzápětí jsem poznal, že to jsou všichni ti, jež jsem zmínil. Glock mi to potvrdil: „Tady je máš, všechny ty pošetilce! Půjdou do světa, Davide! V láhvi procestují tři sféry: sféru vzduchu, země a vody. Musí se mnohému naučit!“

„Pane Glocku, nechte mě jít s nimi!“ vyhrkl jsem.

Glock se mě dotkl ebenovou hůlkou a já jsem cítil, jak se scvrkávám. Spustil mě k ostatním a poté láhev vymrštil vzhůru do nebeského prostoru. Opsala oblouk mezi souhvězdími a pak s námi rychle padala dolů. Za chvíli už ležela na dně moře.

Vysvětlivky: vetešník – obchodník se starým opotřebovaným zbožím; divan – pohovka

(K. Dewetter, Neuvěřitelná dobrodružství Davida Damiána, upraveno)

TEXT 2

Když se tvoří 2. pád množného čísla podstatných jmen skloňovaných podle vzoru žena, odstraňuje se koncová samohláska (např. knihy – knih). Pokud se na konec slova dostane obtížně vyslovitelná skupina souhlásek, vkládá se mezi tyto souhlásky tzv. vkladné e (např. bitvy – bitev).

TEXT 1

Té noci jsem byl doma sám. Stále jsem musel myslet na Eliáše Glocka, tajuplného starého vetešníka, o němž mnozí lidé z Vltavína soudili, že je čaroděj a svou duši upsal ďáblu. Musím se ke Glockovi vypravit a zjistit, jestli je to pravda.

Dveře zchátralého vetešnického krámku byly otevřené. Opatrně jsem vkročil do šeré chodby a šel za světlem, vycházejícím ze sklepení. Záhy jsem se ocitl v síni s mramorovou podlahou a klenbou vykládanou drahokamy. Uprostřed té nádhery ležel na divanu Eliáš Glock, oblečen do hedvábného županu. Poslouchal překrásné tóny, jež vydávaly flétny a loutny sedmi líbezných otrokyň. Náhle jeho zrak spočinul na mně. Zatroubil na velký zahnutý roh a vzápětí jsem stál v jakémsi nuzném pokoji. V lenošce seděl Eliáš Glock, na sobě jako obyčejně svůj otrhaný kabát.

S úžasem jsem zvolal: „Vy jste skutečně čaroděj! Vždycky jsem to říkal. Můj strýc tomu ale nevěří, stejného názoru je také pan doktor Tulipus, pan radní Rubín, varhaník Brum a písař Brk, dokonce i má půvabná sestřenka Serafína. A ještě pan Gram z lékárny.“

Eliáš Glock se hrůzostrašně zasmál: „Ale uvěří, až je do skla zakleji!“ Opět zatroubil na kouzelný roh a vmžiku držel skleněnou láhev, v níž byli nějací pidimužíci. Vzápětí jsem poznal, že to jsou všichni ti, jež jsem zmínil. Glock mi to potvrdil: „Tady je máš, všechny ty pošetilce! Půjdou do světa, Davide! V láhvi procestují tři sféry: sféru vzduchu, země a vody. Musí se mnohému naučit!“

„Pane Glocku, nechte mě jít s nimi!“ vyhrkl jsem.

Glock se mě dotkl ebenovou hůlkou a já jsem cítil, jak se scvrkávám. Spustil mě k ostatním a poté láhev vymrštil vzhůru do nebeského prostoru. Opsala oblouk mezi souhvězdími a pak s námi rychle padala dolů. Za chvíli už ležela na dně moře.

Vysvětlivky: vetešník – obchodník se starým opotřebovaným zbožím; divan – pohovka

(K. Dewetter, Neuvěřitelná dobrodružství Davida Damiána, upraveno)

TEXT 2

Když se tvoří 2. pád množného čísla podstatných jmen skloňovaných podle vzoru žena, odstraňuje se koncová samohláska (např. knihy – knih). Pokud se na konec slova dostane obtížně vyslovitelná skupina souhlásek, vkládá se mezi tyto souhlásky tzv. vkladné e (např. bitvy – bitev).

Vysvětlivky: štokrle – židlička; elektrika – tramvaj

(J. Suchý, Dítě školou povinné)

(1) Člověk není jediným inteligentním tvorem žijícím na Zemi. Co se inteligence týče, největšími konkurenty člověka jsou delfíni. Delfíní mozek je neobyčejně velký, dokonce větší než ten lidský. Inteligenci ale určuje množství závitů na povrchu mozku a také poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha. Pokud vezmeme v potaz tento poměr, pak největší mozek má člověk. Hned na druhém místě žebříčku jsou delfíni. V tomto směru předčí i šimpanze, našeho velmi blízkého příbuzného. Přitom tento zástupce lidoopů rozhodně není žádný hlupák.

(2) Delfíni se lidem podobají také tím, že mají svou vlastní řeč. Voda, v níž žijí, je pro jejich komunikaci prostřednictvím zvuků daleko příznivější než vzduch. Vodou se totiž zvuk šíří rychleji a na delší vzdálenost než ve vzduchu. Delfíni si tak mohou klidně popovídat i na dálku, ∗∗∗∗∗ se přitom vidí.

Delfíní řeč se skládá ze široké škály různých cvakavých zvuků, některé z nich ale lidé vůbec nejsou schopni sluchem vnímat. Každý delfín se ohlašuje zvláštním zvukem. Když ostatní delfíni chtějí svého kamaráda přivolat, jeho specifický zvuk, který funguje jako jméno, napodobují. Dalšími speciálními zvuky se delfíni navzájem upozorňují na blížící se nebezpečí, jakým jsou třeba rybářské lodě či žraloci. Ve svém „slovníku“ mají delfíni také plácání ploutvemi do vody, ∗∗∗∗∗ se dorozumívají i vypouštěním bublin.

Vědci zkoumali, zda by se lidé mohli naučit řeč delfínů a zda by delfíni mohli porozumět lidským slovům. Řeč delfínů nám ale zní podobně, jako kdybychom si nějakou zvukovou nahrávku pustili velmi rychle. Naopak delfíni vnímají naši řeč, jako bychom mluvili hodně zpomaleně. S delfíny si tedy patrně hned tak nepopovídáme.

(www.temata.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Člověk není jediným inteligentním tvorem žijícím na Zemi. Co se inteligence týče, největšími konkurenty člověka jsou delfíni. Delfíní mozek je neobyčejně velký, dokonce větší než ten lidský. Inteligenci ale určuje množství závitů na povrchu mozku a také poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha. Pokud vezmeme v potaz tento poměr, pak největší mozek má člověk. Hned na druhém místě žebříčku jsou delfíni. V tomto směru předčí i šimpanze, našeho velmi blízkého příbuzného. Přitom tento zástupce lidoopů rozhodně není žádný hlupák.

(2) Delfíni se lidem podobají také tím, že mají svou vlastní řeč. Voda, v níž žijí, je pro jejich komunikaci prostřednictvím zvuků daleko příznivější než vzduch. Vodou se totiž zvuk šíří rychleji a na delší vzdálenost než ve vzduchu. Delfíni si tak mohou klidně popovídat i na dálku, ∗∗∗∗∗ se přitom vidí.

Delfíní řeč se skládá ze široké škály různých cvakavých zvuků, některé z nich ale lidé vůbec nejsou schopni sluchem vnímat. Každý delfín se ohlašuje zvláštním zvukem. Když ostatní delfíni chtějí svého kamaráda přivolat, jeho specifický zvuk, který funguje jako jméno, napodobují. Dalšími speciálními zvuky se delfíni navzájem upozorňují na blížící se nebezpečí, jakým jsou třeba rybářské lodě či žraloci. Ve svém „slovníku“ mají delfíni také plácání ploutvemi do vody, ∗∗∗∗∗ se dorozumívají i vypouštěním bublin.

Vědci zkoumali, zda by se lidé mohli naučit řeč delfínů a zda by delfíni mohli porozumět lidským slovům. Řeč delfínů nám ale zní podobně, jako kdybychom si nějakou zvukovou nahrávku pustili velmi rychle. Naopak delfíni vnímají naši řeč, jako bychom mluvili hodně zpomaleně. S delfíny si tedy patrně hned tak nepopovídáme.

(www.temata.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Pro většinu lidí je binturong živočichem zcela neznámým, příliš toho o něm nevědí ani odborníci. Z chovů v zajetí ∗∗∗∗∗ znají vzhled těchto živočichů, ∗∗∗∗∗ o jejich životě ve volné přírodě mají informací velmi málo.

Binturongové jsou stromové šelmy žijící v pralesích v jihovýchodní Asii. Kvůli kácení pralesů však jejich počet stále klesá, v odlesněné krajině totiž nepřežijí. Tělo těchto živočichů je přizpůsobeno životu v korunách stromů. Šplhání jim umožňují tlapy s ostrými drápy a dlouhý chápavý ocas, za nějž se mohou pověsit na větve nebo se jich přidržet. Chápavý ocas je typický pro některé druhy opic, u šelem je však vzácný. Kromě binturonga má takový ocas jen jediná šelma na světě – jihoamerický kynkažu.

(2) Binturong není žádný drobeček: může vážit přes 20 kg (v zajetí dokonce až 30 kg). Vedle drobných obratlovců se binturong živí i rostlinnou stravou, zejména sladkými fíky. S některými druhy fíkovníků ho pojí oboustranně prospěšný vztah: stromy mu poskytují potravu a on zase zajišťuje šíření jejich semen. V jeho trávicím ústrojí se tvrdá svrchní vrstva semen změkčí a jen díky tomu mohou semena obsažená v trusu posléze vyklíčit a vyrůst.

Na skoky mezi stromy je binturong moc těžký. Když se chce dostat na sousední strom, musí sestoupit na zem. Tam ale číhá nebezpečí: jednak pytlácké pasti nastražené na jinou zvěř, jednak obávaní lovci. Ti binturongy loví pro maso nebo je prodávají na trhu s exotickými zvířaty jako domácí mazlíčky. V některých oblastech jsou binturongové oblíbenými společníky, protože jsou přátelští a dají se snadno ochočit.

Binturongy bychom rozhodně měli chránit. Každý zachráněný binturong totiž znamená mimo jiné i spoustu „vysázených“ fíkovníků.

(www.abicko.cz, upraveno)

Vysvětlivka: Průměrné IQ dosahuje hodnoty 100, IQ nad 130 značí velmi vysokou inteligenci.

(D. Fischerová, Dvojice, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. předposlední – lední), vzniká rýmové echo.

{{i:Místo předposlední
při tom závodě
získal medvěd lední
kvůli nehodě.}}

Na návrší si dívky a chlapci hrají na schovávanou. Vysoko nad nimi krouží jestřáb. Děvčata náhle vyplašila hejno koroptví. Všechny děti si rázem hrát přestanou a pozorují dravce útočícího na koroptve. Již jednu drží v pařátech a odlétá s ní. „Už nehrát. Chytat koroptve,“ obrací se Veverčák na ostatní chlapce. Kopčem a další dva souhlasně přikývnou. Zbylí hoši se opět zapojují do hry. Čtyři hoši se prodírají křovím. Zdá se, že vůdcem této výpravy na koroptve je bystrý Kopčem. Jako první se vydává ze svahu dolů, Veverčák je mu v patách. Jejich druzi se opozdili, neboť začali sbírat dozrávající jahody. Kopčem vyčítavě pohlédne na mlsné jahodáře, ale mlčí. Sestupuje dál po svahu. Hoří loveckou náruživostí. Už ledacos dokáže sám, liščí zuby na jeho náhrdelníku o tom svědčí. Již brzy bude moct lovit s dospělými lovci. Posledně ho zahnali kameny, když se chtěl připojit k jejich výpravě na soby. Znenadání Kopčem spatří, jak mu Veverčák dává rukou znamení. Kopčem se k němu tiše připlíží. Veverčák ukazuje někam mezi ostružinové keře. Nehnutě tam leží vyhublá liška. Když si hoši všimnou vran poletujících nad ní, Kopčem zašeptá: „Liška být mrtvá.“ Oba vykročí směrem k ní, když vtom se zvíře vymrští, chňapne jednu menší vránu do huby a začne utíkat. Než liška zaběhne do houští, Kopčem ji trefí kamenem do nohy. Tím jí ztíží útěk, zvíře nyní poskakuje po třech. Hoši se rozběhnou. Jsou zdatní běžci, jejich chodidla dávno přivykla ostrým kamínkům. Raněná liška prchá přímo k divoké řece. Chlapci doufají, že tam ji dohoní. Náhle se však vyčerpané zvíře ztratí v rákosí. Hoši na sebe zklamaně pohlédnou a pak se vrátí k ostatním.

(E. Štorch, Lovci mamutů, upraveno)

Na návrší si dívky a chlapci hrají na schovávanou. Vysoko nad nimi krouží jestřáb. Děvčata náhle vyplašila hejno koroptví. Všechny děti si rázem hrát přestanou a pozorují dravce útočícího na koroptve. Již jednu drží v pařátech a odlétá s ní. „Už nehrát. Chytat koroptve,“ obrací se Veverčák na ostatní chlapce. Kopčem a další dva souhlasně přikývnou. Zbylí hoši se opět zapojují do hry. Čtyři hoši se prodírají křovím. Zdá se, že vůdcem této výpravy na koroptve je bystrý Kopčem. Jako první se vydává ze svahu dolů, Veverčák je mu v patách. Jejich druzi se opozdili, neboť začali sbírat dozrávající jahody. Kopčem vyčítavě pohlédne na mlsné jahodáře, ale mlčí. Sestupuje dál po svahu. Hoří loveckou náruživostí. Už ledacos dokáže sám, liščí zuby na jeho náhrdelníku o tom svědčí. Již brzy bude moct lovit s dospělými lovci. Posledně ho zahnali kameny, když se chtěl připojit k jejich výpravě na soby. Znenadání Kopčem spatří, jak mu Veverčák dává rukou znamení. Kopčem se k němu tiše připlíží. Veverčák ukazuje někam mezi ostružinové keře. Nehnutě tam leží vyhublá liška. Když si hoši všimnou vran poletujících nad ní, Kopčem zašeptá: „Liška být mrtvá.“ Oba vykročí směrem k ní, když vtom se zvíře vymrští, chňapne jednu menší vránu do huby a začne utíkat. Než liška zaběhne do houští, Kopčem ji trefí kamenem do nohy. Tím jí ztíží útěk, zvíře nyní poskakuje po třech. Hoši se rozběhnou. Jsou zdatní běžci, jejich chodidla dávno přivykla ostrým kamínkům. Raněná liška prchá přímo k divoké řece. Chlapci doufají, že tam ji dohoní. Náhle se však vyčerpané zvíře ztratí v rákosí. Hoši na sebe zklamaně pohlédnou a pak se vrátí k ostatním.

(E. Štorch, Lovci mamutů, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Pořídili jsme si motorový člun a celá naše rodina začala podnikat výlety podél pobřeží. Při těchto projížďkách jsem si všiml skupiny ostrůvků. V jejich skalních tůňkách a v zátočinách ne větších než jídelní stůl bylo roztodivné mořské zvířectvo. Ostatní členy rodiny ale nudilo, že musí vysedávat na rozpálených balvanech, zatímco já lovím prapodivné – a pro ně odporné – mořské živočichy, a tak výletů do těchto končin ubývalo. Jak já jsem trpěl při pomyšlení na ty podivuhodné tvory! Navrhl jsem, že bych si občas vyjel sám, ale rodina byla proti. Řídit motorový člun je prý nebezpečné. Potřeboval jsem vlastní loďku s vesly. A pak jsem dostal brilantní nápad. Brzy budu mít přece narozeniny a Leslie je šikovný truhlář. Vyčkal jsem, až s ním budu sám, a pak jsem se ho nenápadně zeptal, co mi chce dát.

„Cokoli budeš chtít, Gerry,“ odpověděl mi bratr.

Řekl jsem si o loďku. Leslie odvětil pohněvaně, že tak velký dárek si nemůže dovolit. Já na to, ŽE MI JI NEMUSÍ KOUPIT, AŤ JI VYROBÍ SÁM. Ale je-li to příliš obtížné… K mému údivu Leslie nakonec souhlasil. Příštích čtrnáct dní bylo ze zadní verandy pravidelně slyšet klení a zvuky pily a kladiva. V den mých narozenin mi Leslie předal tu zaručeně nejkrásnější loďku na světě. Byla téměř kulatá, ne útlá jako většina loděk. Před spuštěním na vodu ji bylo třeba pokřtít, a tak jsem svolal rodinnou poradu. Potřeboval jsem nějaké jméno, které bude odpovídat baculatému vzhledu loďky.

„Gerry, a co třeba Macatá Manda?“ napadlo Larryho.

„Larry, neuč svého bratra takovým výrazům!“ pokárala ho matka.

Přemýšlel jsem nad Larryho návrhem. Najednou mi blesklo hlavou dokonalé jméno. Přinesl jsem plechovku barvy a na bok loďky napsal Macanda.

(G. Durrell, O mé rodině a jiné zvířeně, upraveno)

TEXT 1

(1) Běžel pes po městě a potkal člověka.
Člověk je jako pes, jenomže neštěká.

A pes mu povídá: „Pojď se mnou, brachu, k nám,
o Štědrém večeru nemá být nikdo sám!

Toulavý člověče, vezmu tě do smečky,
psí máma usmaží voňavé řízečky,

dáme si horký punč, budeme veselí,
však i psí Ježíšek ti něco nadělí!“

(2) Tulák šel s hafanem a za čtvrt hodiny
usedl ke stolu v kruhu psí rodiny,

jedlička svítila a došlo na dárky,
našli mu zánovní papuče z almárky

a byli veselí, zpívali koledy,
s cukrovím na míse obešli sousedy

a tulák skotačil s malými štěňátky –
byly to Vánoce skoro jak z pohádky.

Člověk je jako pes, to nikdo nezmění,
až na to, že nemá ocásek k vrtění.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Neslabičné předložky mívají někdy slabičnou podobu, např. ve spojení V LESE píšeme neslabičnou předložku V, ale ve spojení VE VĚTRU píšeme její slabičnou podobu VE.

(V. Styblík, Český jazyk pro 7. ročník ZŠ, upraveno)

Vyprávění strýčka Řehoře o tom, jak ho zachraňoval bernardýn

V jednom alpském průsmyku kdysi postavil mnich Bernard útulek pro pocestné. Po jeho smrti tam mniši zřídili záchranářskou stanici. První na světě! Vycvičili bernardýny, aby zachraňovali zbloudilé. Bernardýni totiž umí bezpečně vést člověka i ve vysokém sněhu. Psi nosili na krku soudek s nápojem a na hřbetě deky. Když zbloudilému ještě zbývaly síly, přikryl se dekou a pes běžel pro pomoc. Když už ale člověk dost sil neměl, bernardýn ho nejprve musel zahřát svým tělem.

V tom průsmyku bývají časté vánice. V jedné vánici jsem tenkrát zabloudil i já. Rychle se stmívalo. Náhle jsem zahlédl pohyb. Něco strakatého ke mně přiběhlo a olízlo mě to. „Že ty jsi bernardýn záchranář!“ radoval jsem se. Pes si na mě lehl. Byl těžký, téměř mě rozmačkal. „Okamžitě ze mě slez, valachu, a dej mi napít,“ hekal jsem.

Odepnul jsem mu soudek s nápojem a vyndal špunt. Bernardýn mě však odstrčil a začal z NĚJ pít sám. V tu ránu ho celý vypil. V klášteře to ale asi někdo popletl. Do soudku se omylem dostal nějaký čisticí prostředek. Zřejmě HO chtěli pořádně umýt. Psovi začalo být špatně od žaludku, který se MU asi nadměrně odmastil.

Začaly se dít divné věci. Pes nepřetržitě pěnil z tlamy i očí. Když se snažil štěkat, vyletělo z NĚHO jen mračno duhových bublin. Úplně přestal vidět i slyšet. I nohy mu přestaly sloužit. Co chvíli hrozilo, že se zřítí do propasti. Naštěstí jsem ho vždy včas zachytil. Nakonec jsem si psa hodil přes rameno a donesl ho ke klášteru.

(F. Nepil, Pět báječných strýčků, upraveno)

Vyprávění strýčka Řehoře o tom, jak ho zachraňoval bernardýn

V jednom alpském průsmyku kdysi postavil mnich Bernard útulek pro pocestné. Po jeho smrti tam mniši zřídili záchranářskou stanici. První na světě! Vycvičili bernardýny, aby zachraňovali zbloudilé. Bernardýni totiž umí bezpečně vést člověka i ve vysokém sněhu. Psi nosili na krku soudek s nápojem a na hřbetě deky. Když zbloudilému ještě zbývaly síly, přikryl se dekou a pes běžel pro pomoc. Když už ale člověk dost sil neměl, bernardýn ho nejprve musel zahřát svým tělem.

V tom průsmyku bývají časté vánice. V jedné vánici jsem tenkrát zabloudil i já. Rychle se stmívalo. Náhle jsem zahlédl pohyb. Něco strakatého ke mně přiběhlo a olízlo mě to. „Že ty jsi bernardýn záchranář!“ radoval jsem se. Pes si na mě lehl. Byl těžký, téměř mě rozmačkal. „Okamžitě ze mě slez, valachu, a dej mi napít,“ hekal jsem.

Odepnul jsem mu soudek s nápojem a vyndal špunt. Bernardýn mě však odstrčil a začal z NĚJ pít sám. V tu ránu ho celý vypil. V klášteře to ale asi někdo popletl. Do soudku se omylem dostal nějaký čisticí prostředek. Zřejmě HO chtěli pořádně umýt. Psovi začalo být špatně od žaludku, který se MU asi nadměrně odmastil.

Začaly se dít divné věci. Pes nepřetržitě pěnil z tlamy i očí. Když se snažil štěkat, vyletělo z NĚHO jen mračno duhových bublin. Úplně přestal vidět i slyšet. I nohy mu přestaly sloužit. Co chvíli hrozilo, že se zřítí do propasti. Naštěstí jsem ho vždy včas zachytil. Nakonec jsem si psa hodil přes rameno a donesl ho ke klášteru.

(F. Nepil, Pět báječných strýčků, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

Nebyla to noc jako obvykle. Panovalo děsivé ticho. Vtom se ozvalo silné zadunění.

„Co se děje?“ polekaným hlasem zvolala Muminkova maminka.

„Trochu se rozhýbala ohnivá hora,“ odpověděl Muminkův tatínek.

Vzápětí se údolím přehnala obrovská zpěněná vlna. Muminí dům se zakolébal, rovnováhu však neztratil. Do přízemí ale vnikla voda, proto se celá muminí rodina odebrala do prvního patra. Vyčkávali, co bude dál. Brzy ale byli ospalí od šplouchání neklidné vody, a tak se schoulili a usnuli na podlaze. Když se v sedm hodin ráno vzbudili, všichni hned běželi k oknu. Celý svět byl jinačí. Zmizel most, stromy jako by vyrůstaly přímo z vody a z kopců kolem muminího údolí se stalo několik rozptýlených ostrůvků.

„A je po ranní kávě,“ řekl zklamaně tatínek. Maminka pohlédla na zatopené schody do přízemí a povzdechla si.

„Mám se potopit pro snídani?“ zeptal se Muminek.

„Nevydržíš tak dlouho bez dechu,“ nesouhlasila s nápadem maminka.

Tatínek pohotově vyvrtal vrtačkou do podlahy díru a zakrátko už se malým otvorem koukali na kuchyni shora. Maminka okouzleně zírala do slabě osvětleného nazelenalého akvária. Na jeho dně byla kamna, nahoře plavaly stolky a židličky. Rozesmála se, neboť tak zvláštní pohled do kuchyně považovala za zábavný.

„Maminko, nemohl bych to přece jen zkusit?“ prosil Muminek.

„No dobrá, ale pořádně se nadechni,“ poučila ho maminka.

Muminek co nejvíc zklidnil dech a pak se potopil do kuchyně. Plaval ke spižírně, otevřel její dveře a nestačil se divit. Voda uvnitř byla zbarvená rozlitým mlékem. Vznášely se tu podivné kousky něčeho, co bývalo džemem. Muminek rychle popadl máselničku a zabalený bochník chleba a zamířil obloukem do salonu pro plechovku s kávou. Pak vyplaval. Ještě nikdy nebyla snídaně tak zajímavá.

(T. Janssonová, Bláznivé léto, upraveno)

TEXT 2

Metafora je přenesení pojmenování na základě podobnosti, např. ve spojení noční obloha byla poseta diamanty slovo diamanty označuje hvězdy.

(J. Vrchlický, Jarní romance, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

(J. Vrchlický, Jarní romance, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

(R. Malý, A co šuměla mušle, upraveno)

TEXT 2

Personifikace – lidská činnost se přisuzuje zvířeti, rostlině nebo věci, např. mráz pokreslil všechny okenní tabulky.

(L. Lederbuchová – E. Beránková, Čítanka 6, upraveno)

(1) Kopyto s Mňoukem přilákali kozu až k výtahu a pak ji strčili do kabiny. Sotva se výtah dal do pohybu, začalo zvíře zuřit. Když zastavil v přízemí, vyrazila koza dveře kabiny a vyběhla na ulici. Skočila na střechu škodovky a dupala po ní tak, že vypadala, jako by ji přejel tank. Pak zdemolovala ještě dvě motorky a zamířila ROVNOU k hradu. Kopyto a Mňouk ji pronásledovali. Cestou sbírali pampelišky, aby na ně kozu nalákali, křičeli na ni, ale vše marně. Koza úplně zešílela. Na nádvoří porazila kastelána a letěla jako namydlený ∗∗∗∗∗ přímo proti hladomorně, u níž postával pan učitel Pěnička. Stále ještě se nevzdával naděje, že objeví plánek hradního podzemí, který kdysi nakreslil rytíř Mikuláš Crha. V tu chvíli si učitel neuvědomoval, že se na něho řítí šílené zvíře.

(2) „Pozor!“ vykřikli vyděšení Kopyto a Mňouk.

Pěnička konečně zpozoroval hrozící nebezpečí. Vyjekl a v posledním okamžiku se vrhnul stranou. Koza prosvištěla kolem něho a strašlivou silou trkla do zdi. Hladomorna se zachvěla v základech a koza rovněž. Z místa, do něhož narazila, spadly na zem dva kameny a další dva se začaly viklat. Učitel je vyňal a vtom se objevil zvláštní výklenek. Mňouk z této tajné skrýše vytáhl krabici. Kopyto na ni koukal jako tele na nová •••••.

(3) „Plán Mikuláše Crhy!“ zajásal učitel Pěnička. Vzal krabici z Mňoukových rukou a pravil pohnutě: „Milí žáci, v té krabici je zajisté rytířův plán. Tajemství podzemních chodeb konečně vyjde na povrch!“

Když Pěnička otevřel krabici, spatřil stočený pergamen. Vyndal ho a třesoucím se hlasem četl: „Nebuď zvědavej, budeš brzo starej! Mikuláš Crha.“

(M. Švandrlík, Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

TEXT 1

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo. „Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“

Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.

„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.

Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ∗∗∗∗∗ ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“

(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“

Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“

Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“

„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.

(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově PŘIKÝVL je slabikotvornou souhláskou L (třetí slabika neobsahuje samohlásku).

(K. J. Erben, Štědrý den, zkráceno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, proč je lásky málo.}}

Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(K. J. Erben, Štědrý den, zkráceno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, proč je lásky málo.}}

Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

Složil jsem noviny, položil je na stolek a povídali jsme si se Zrzkem o něčem jiném. Vždycky je o čem povídat. Třeba proč černý kocour přebíhá lidem přes cestu a proč někteří lidé věří, že jim nosí smůlu a že štěstí nosí jen a jen trojbarevná kočička. Proč lidé kočce neříkají kocourka nebo kocouřička. Proč se kocourům a kočkám dohromady říká kočka a proč se kohoutovi neříká slepičák, když se slepicím říká slepice. Nebo proč kočky nesedají na vajíčkách jako slepice. Tak třeba o tom jsme mluvili.

(M. Černík, Kocouří knížka, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.

(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.

(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, ∗∗∗∗∗ se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“

(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(1) Když Átrej konečně přišel k sobě, drak Falco ještě stále spal. Z malinké jeskyňky opodál proudilo světlo. Átrej se sklonil a uvnitř uviděl laboratoř plnou baněk a zkumavek. V křesílku seděl zabraný v knihách malý mužíček. Z další místnosti se přištrachala malá ženuška. „Ženo,“ řekl mužíček popuzeně, „rušíš mě ve studiu.“

„Čert aby vzal to tvé studium!“ odpověděla choť. „Ti dva venku hlavně potřebují, aby se můj léčivý elixír dovařil.“

„Ti dva venku,“ opáčil podrážděně mužíček, „potřebují daleko víc mou radu.“

(2) Znenadání si oba skřítci všimli chlapce. Mužíček na něj mrkl: „Buď zdráv, Átreji. Jmenuji se Engywuk. Když se chceš dostat za Uyulálou, nikde nenajdeš lepšího rádce, než jsem já. Pojď, něco ti ukážu.“

Hned se vydali na cestu. Na vrcholku skály Engywuk podal Átrejovi dalekohled. Átrej se do něj podíval a uviděl skalní bránu, kterou střežily dvě sfingy. Tlapy měly lví, na zádech orlí perutě a hlavy lidské. Výraz jejich tváří však člověka nepřipomínal. Nedalo se poznat, zda prožívají radost, žal nebo jsou lhostejné.

(3) Engywuk spustil: „Za skalní bránou, kterou vidíš, následují ještě dvě brány. Teprve za tou třetí bydlí Uyulála. První brána se jmenuje Brána velké hádanky. Pokud mají sfingy otevřené oči, nikdo bránou neprojde. Druhá je Brána kouzelného zrcadla. V něm lidé nevidí svůj zevnějšek, ale své pravé nitro. Jen málokdo je ale potěšen tím, co v zrcadle vidí. Mnozí naopak s křikem prchají před příšerou, která se na ně šklebí ze zrcadla. Třetí je Brána bez klíče. Čím víc chceš dovnitř, tím pevněji dveře drží. Jen když přestaneš cokoli chtít a na vše zapomeneš, dveře se otevřou.“

„Nesmím už ztrácet čas,“ řekl Átrej a vykročil směrem ke skalní bráně.

(M. Ende, Nekonečný příběh, upraveno)

(J. Skácel, Básně pro děti)

TEXT 2

Personifikace – neživé věci jednají jako lidské bytosti, např. slunce se smálo, mráz pokreslil všechny okenní tabulky.

(Š. Vlašín, Slovník literární teorie, upraveno)

Kdysi se lidé báli bohů. Kdo se jich nebál, měl strach aspoň ze smrti. Mocný král Sisyfos se však nebál ani bohů, ani smrti.

Jeho hradu chyběl pramen, a tak Sisyfos potřeboval přimět bohy, aby mu pramen darovali. Náhodou se doslechl o sporu říčního boha Asópa a Dia, vládce bohů a pána blesků. Prozradil Asópovi Diovo tajemství a on se mu za jeho službu odvděčil. Dotkl se na nádvoří skály a z ní potom vytryskl průzračný proud vody.

Zeus se na oba velice rozhněval. Po Asópovi mrštil bleskem a zahubil ho. Poté poručil Smrti, ∗∗∗∗∗ Sisyfa odvede do říše stínů. Sisyfos by pak už nikdy nemohl nic prozradit.

Vládce bohů však Sisyfa podcenil, král totiž nebyl hloupý. Spoutal Smrt provazy a zavřel ji do komory na svém hradě. Rozezlený Zeus rozkázal bohu války Áreovi, aby Smrt osvobodil.

Když Áres splnil Diův příkaz, Smrt odvlekla Sisyfa do podsvětí. Sisyfos se pokusil nastražit ještě jednu léčku. Namluvil bohyni smrti Persefoně, že mu manželka zapomněla vystrojit pohřeb, a že jí tedy musí tuto povinnost připomenout. Persefona mu uvěřila a pustila Sisyfa do světa živých pod podmínkou, že se brzy vrátí. Sisyfos jí to slíbil, svůj slib však nedodržel, a tak si ho Smrt odvedla do říše stínů podruhé.

Krále stihl zlý trest. Musí v podsvětí valit do kopce ohromný balvan a vždy, když jej konečně dovalí na vrchol kopce, mu kámen vyklouzne a skutálí se dolů. Znovu a znovu se Sisyfos pokouší splnit svůj úkol a jeho utrpení nikdy nekončí. Jeho práce je •••••.

(E. Petiška, Staré řecké báje a pověsti, upraveno)

Kdysi se lidé báli bohů. Kdo se jich nebál, měl strach aspoň ze smrti. Mocný král Sisyfos se však nebál ani bohů, ani smrti.

Jeho hradu chyběl pramen, a tak Sisyfos potřeboval přimět bohy, aby mu pramen darovali. Náhodou se doslechl o sporu říčního boha Asópa a Dia, vládce bohů a pána blesků. Prozradil Asópovi Diovo tajemství a on se mu za jeho službu odvděčil. Dotkl se na nádvoří skály a z ní potom vytryskl průzračný proud vody.

Zeus se na oba velice rozhněval. Po Asópovi mrštil bleskem a zahubil ho. Poté poručil Smrti, ∗∗∗∗∗ Sisyfa odvede do říše stínů. Sisyfos by pak už nikdy nemohl nic prozradit.

Vládce bohů však Sisyfa podcenil, král totiž nebyl hloupý. Spoutal Smrt provazy a zavřel ji do komory na svém hradě. Rozezlený Zeus rozkázal bohu války Áreovi, aby Smrt osvobodil.

Když Áres splnil Diův příkaz, Smrt odvlekla Sisyfa do podsvětí. Sisyfos se pokusil nastražit ještě jednu léčku. Namluvil bohyni smrti Persefoně, že mu manželka zapomněla vystrojit pohřeb, a že jí tedy musí tuto povinnost připomenout. Persefona mu uvěřila a pustila Sisyfa do světa živých pod podmínkou, že se brzy vrátí. Sisyfos jí to slíbil, svůj slib však nedodržel, a tak si ho Smrt odvedla do říše stínů podruhé.

Krále stihl zlý trest. Musí v podsvětí valit do kopce ohromný balvan a vždy, když jej konečně dovalí na vrchol kopce, mu kámen vyklouzne a skutálí se dolů. Znovu a znovu se Sisyfos pokouší splnit svůj úkol a jeho utrpení nikdy nekončí. Jeho práce je •••••.

(E. Petiška, Staré řecké báje a pověsti, upraveno)

(E. Frynta, Závratné pomyšlení, zkráceno)

(E. Frynta, Závratné pomyšlení, zkráceno)

TEXT 1

V životě každého chlapce nadejde jednou okamžik, kdy ho uchvátí touha vykopávat poklady. Tato touha posedla jednoho dne Toma. Jediný ze všech Tomových kamarádů, který s ním do toho šel, byl Huck Finn.

„Hucku, prý když chce člověk najít poklad, musí zjistit, kam přesně o půlnoci při měsíci padá stín větve, a tam potom musí začít kopat. Zkusíme to s tamhletím uschlým stromem na kopci. Sejdeme se tam v půl dvanácté.“

Chlapci byli na místě ještě před stanovenou dobou setkání. Seděli ve stínu a čekali. Duchové si šeptali v šelestícím listí, strašidla se ukrývala v temných koutech, z dálky se ozýval nářek velkého psa, na nějž z koruny stromů odpovídala sova. Po nějaké době hoši usoudili, že nadešla půlnoc. Podle stínu větve si označili místo a začali kopat. Srdce jim poskočilo pokaždé, když krumpáč o něco zavadil. Ale vždy to byl buď kámen, nebo kus dřeva.

Nakonec Tom řekl: „K ničemu to nevede, Hucku, nic nenajdeme. Určili jsme čas jenom od oka.“

Huck upustil lopatu. „Máš pravdu, necháme toho. Navíc mám pocit, jako by pořád něco stálo za mnou. Bojím se obrátit, protože třeba tam jsou strašidla.“

„Já taky, Hucku. Taky skoro vždycky, když lidi zakopávají pod strom poklad, k tomu dávají mrtvého muže, aby jim to hlídal.“

„Propána! Tome, nerad se ochomýtám tam, kde jsou mrtví lidé.“

„Já si s nimi taky nechci nic začínat. Co kdyby ten zdejší vystrčil lebku a něco řekl!“

(M. Twain, Dobrodružství Toma Sawyera, upraveno)

TEXT 2

Zvukomalba – zvuk slova nebo slovního spojení napodobuje skutečný zvuk, který vydává nějaký tvor nebo věc, o nichž se mluví: např. mňoukat (slovo připomíná zvuk, který vydává kočka); na topole podle skal zelený mužík zatleskal (úsek textu připomíná tleskání).

Mravenec byl velmi pilný, a tak si už v létě nashromáždil zásoby potravy na zimu. V zimě k němu přišla luční kobylka a prosila ho, aby se s ní o jídlo podělil. Mravenec se jí zeptal: „A copak jsi dělala v létě?“ Kobylka mu odpověděla: „Po polích jsem si poskakovala a zpívala si.“ Mravenec se zasmál a řekl jí: „Když sis v létě zpívala, tak si v zimě tancuj.“

Ponaučení: Všichni se musí včas postarat o to, aby v období nedostatku netrpěli nouzí.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

(1) Dlouhý, předlouhý čas žijí na světě dva bratři, starší Pravda a mladší Lež. Dnes jsou již oba prastaří, tváře mají vrásčité, vlasy a vousy tak dlouhé, že si na ně šlapou. Lež je navíc slepý. My lidé musíme s oběma pořád počítat.

(2) Oba bratři se narodili kdysi dávno v Egyptě, kdesi na úrodném břehu řeky Nilu. Tehdy lidé ještě neuměli lhát, neznali přetvářku a faleš a mluvili jen pravdu. Tenkrát Egypťanům vládl Hor, který se stal faraonem po dlouhém a krutém boji se Sutehem a pak začal vládnout místo svého otce, dobrého vládce Usira.

(3) Když bratři dospěli do věku, kdy mládenci nabírají rozum, začal Lež svému bratru Pravdovi závidět. Pravda byl usměvavý mladík a dovedl si dobýt srdce každého člověka. Zato jeho nehezkému bratru se každý člověk raději ∗∗∗∗∗. Cokoli lidem napovídal, bylo nakonec úplně jinak.

(4) „Co se s tím mládencem stalo?“ divili se lidé. „Je úplně jiný než my a jeho bratr. Vypadá to, že naschvál všechno obrací naruby!“

(5) Závist mladšího bratra se brzy změnila v nenávist. To když krásná dívka, která se jmenovala Čest a do které se oba bratři zamilovali, dala přednost Pravdovi a slíbila mu, že se za něho provdá.

(6) Lež začal přemýšlet, jak by Pravdovi nejvíce ublížil a jak by jej připravil o náklonnost a lásku Cti. Nakonec vymyslel lest. Půjčil svému bratru měděnou dýku a pak mu ji v noci potajmu ukradl. Druhý den chtěl dýku zpátky, a když ji Pravda nemohl najít, obvinil ho z krádeže. Pravda pak musel před soud.

(J. Tomek, Bohové a faraoni, upraveno)

TEXT 2

Názvy osob, zvířat a věcí jsou podstatná jména konkrétní (máma, Vašek, pes, strom, talíř). Samostatné názvy vlastností a dějů jsou podstatná jména abstraktní (čin, zvědavost, mytí, krása).

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 6. ročník základní školy, upraveno)

TEXT 1

(1) Dlouhý, předlouhý čas žijí na světě dva bratři, starší Pravda a mladší Lež. Dnes jsou již oba prastaří, tváře mají vrásčité, vlasy a vousy tak dlouhé, že si na ně šlapou. Lež je navíc slepý. My lidé musíme s oběma pořád počítat.

(2) Oba bratři se narodili kdysi dávno v Egyptě, kdesi na úrodném břehu řeky Nilu. Tehdy lidé ještě neuměli lhát, neznali přetvářku a faleš a mluvili jen pravdu. Tenkrát Egypťanům vládl Hor, který se stal faraonem po dlouhém a krutém boji se Sutehem a pak začal vládnout místo svého otce, dobrého vládce Usira.

(3) Když bratři dospěli do věku, kdy mládenci nabírají rozum, začal Lež svému bratru Pravdovi závidět. Pravda byl usměvavý mladík a dovedl si dobýt srdce každého člověka. Zato jeho nehezkému bratru se každý člověk raději ∗∗∗∗∗. Cokoli lidem napovídal, bylo nakonec úplně jinak.

(4) „Co se s tím mládencem stalo?“ divili se lidé. „Je úplně jiný než my a jeho bratr. Vypadá to, že naschvál všechno obrací naruby!“

(5) Závist mladšího bratra se brzy změnila v nenávist. To když krásná dívka, která se jmenovala Čest a do které se oba bratři zamilovali, dala přednost Pravdovi a slíbila mu, že se za něho provdá.

(6) Lež začal přemýšlet, jak by Pravdovi nejvíce ublížil a jak by jej připravil o náklonnost a lásku Cti. Nakonec vymyslel lest. Půjčil svému bratru měděnou dýku a pak mu ji v noci potajmu ukradl. Druhý den chtěl dýku zpátky, a když ji Pravda nemohl najít, obvinil ho z krádeže. Pravda pak musel před soud.

(J. Tomek, Bohové a faraoni, upraveno)

TEXT 2

Názvy osob, zvířat a věcí jsou podstatná jména konkrétní (máma, Vašek, pes, strom, talíř). Samostatné názvy vlastností a dějů jsou podstatná jména abstraktní (čin, zvědavost, mytí, krása).

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 6. ročník základní školy, upraveno)

TEXT 1

(1) Dlouhý, předlouhý čas žijí na světě dva bratři, starší Pravda a mladší Lež. Dnes jsou již oba prastaří, tváře mají vrásčité, vlasy a vousy tak dlouhé, že si na ně šlapou. Lež je navíc slepý. My lidé musíme s oběma pořád počítat.

(2) Oba bratři se narodili kdysi dávno v Egyptě, kdesi na úrodném břehu řeky Nilu. Tehdy lidé ještě neuměli lhát, neznali přetvářku a faleš a mluvili jen pravdu. Tenkrát Egypťanům vládl Hor, který se stal faraonem po dlouhém a krutém boji se Sutehem a pak začal vládnout místo svého otce, dobrého vládce Usira.

(3) Když bratři dospěli do věku, kdy mládenci nabírají rozum, začal Lež svému bratru Pravdovi závidět. Pravda byl usměvavý mladík a dovedl si dobýt srdce každého člověka. Zato jeho nehezkému bratru se každý člověk raději ∗∗∗∗∗. Cokoli lidem napovídal, bylo nakonec úplně jinak.

(4) „Co se s tím mládencem stalo?“ divili se lidé. „Je úplně jiný než my a jeho bratr. Vypadá to, že naschvál všechno obrací naruby!“

(5) Závist mladšího bratra se brzy změnila v nenávist. To když krásná dívka, která se jmenovala Čest a do které se oba bratři zamilovali, dala přednost Pravdovi a slíbila mu, že se za něho provdá.

(6) Lež začal přemýšlet, jak by Pravdovi nejvíce ublížil a jak by jej připravil o náklonnost a lásku Cti. Nakonec vymyslel lest. Půjčil svému bratru měděnou dýku a pak mu ji v noci potajmu ukradl. Druhý den chtěl dýku zpátky, a když ji Pravda nemohl najít, obvinil ho z krádeže. Pravda pak musel před soud.

(J. Tomek, Bohové a faraoni, upraveno)

TEXT 2

Názvy osob, zvířat a věcí jsou podstatná jména konkrétní (máma, Vašek, pes, strom, talíř). Samostatné názvy vlastností a dějů jsou podstatná jména abstraktní (čin, zvědavost, mytí, krása).

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 6. ročník základní školy, upraveno)

(W. Bush, Max a Mořic, upraveno)

(W. Bush, Max a Mořic, upraveno)

Je známo, že pan Šatra
pro krejcar nezná bratra –
a včera kvůli korunce
prý skočil hlavou do hrnce
ze čtrnáctého patra.

A když mu soused na to řek:
„Člověče, vy jste vadný –
to nemáte strach o mozek?“
On pravil: „Nemám žádný.“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Je známo, že pan Šatra
pro krejcar nezná bratra –
a včera kvůli korunce
prý skočil hlavou do hrnce
ze čtrnáctého patra.

A když mu soused na to řek:
„Člověče, vy jste vadný –
to nemáte strach o mozek?“
On pravil: „Nemám žádný.“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Židovské město v Mikulově patřilo mezi nejvýznamnější na Moravě. Židé zde měli školu, synagogu a velký hřbitov. V osmnáctém století byl Mikulov sídlem vrchního zemského rabína pro celou Moravu.

(2) Mezi rabíny jeden z nejučenějších se jmenoval Šmelke. Povídali se o něm všelijaké příběhy. Říkalo se, že důchody mikulovských rabínů byly velké, ale u rabína Šmelka bylo prý peněz pořád málo. Každého toulavého žebráka, který u něho zaklepal, obdaroval tak štědře, že rabínovi a jeho rodině leckdy nezůstal ani haléř. Všecky peníze, které rabín během dne dostal, rozdal ještě do západu slunce chudým, při východu hvězd nebyla v jeho domě ani vindra. A když už nebyly doma peníze, rozdával rabín třebas nábytek nebo šaty.

(3) Onehdy daroval žebrákovi prsten. „Cos to udělal?“ naříkala rabínova manželka. „Vždyť ten prsten stál čtyři sta rýnských a byla to naše nejdrahocennější věc!“

(4) Paní rabínová byla štědrá a milosrdná žena, ale čtyři sta rýnských je čtyři sta rýnských! Rabín Šmelke se na okamžik zarazil. Potom zavolal žebráka zpět a povídá mu: „Poslechni, dozvěděl jsem se právě, že ten prsten má cenu čtyř set rýnských. Měl by sis dát pozor, aby tě někdo nenapálil, až ho budeš prodávat!“

(5) Jindy zase rabín Šmelke pomohl staré ženě, které shořel dům. Ubytoval ji u sebe, aniž by za to něco požadoval.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Na chvilku jsem se schoval za jednou velkou díží a pak jsem putoval po horní polici zpátky. Začal jsem využívat ocásku čím dál tím víc. Celou cestu jsem pobíhal od ucha jednoho hrnce k druhému, zatímco dole pode mnou kuchaři a číšníci jako jeden muž kmitali, z kastrolů se valila pára, pánve prskaly a z talířů se kouřilo. Připadal jsem si skvěle a pomyslel jsem si: Bože, chlapče, to je ale život! Jak prima je být na chvilku myší a plnit takovéhle vzrušující poslání!

Tak strašně jsem to prožíval, že jsem úplně zapomněl, že jsem se ocitl v zorném poli kohokoliv z kuchyně, kdo by náhodou vzhlédl vzhůru. To, co se přihodilo v příštím okamžiku, se zběhlo tak rychle, že jsem neměl čas na záchranu. Zaslechl jsem, jak nějaký cizí hlas ječí: „Myš! Podívejte se na tu špinavou malou myš!“ Dole pod sebou jsem zahlédl bíle oděnou postavu s vysokou bílou čepicí a potom se zableskla ocel.

(R. Dahl, Čarodějnice, upraveno)

Ať ryby vykulujou oči
voda se stejně nenamočí

u sporáku se kocour směje
oheň se taky nezahřeje

usnuli pod kamenem hadi
zima se nikdy ∗∗∗∗∗

(I. M. Jirous, Magor dětem, zkráceno)

Ať ryby vykulujou oči
voda se stejně nenamočí

u sporáku se kocour směje
oheň se taky nezahřeje

usnuli pod kamenem hadi
zima se nikdy ∗∗∗∗∗

(I. M. Jirous, Magor dětem, zkráceno)

Teď před ně předstoupila profesorka McGonagallová s dlouhým svitkem pergamenu v ruce.

„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil,“ vysvětlila. „Abbottová, Hannah!“

Když vyvolali Malfoye, Draco nafoukaně zamířil ke stoličce a jeho přání se mu okamžitě splnilo; sotva se klobouk dotkl jeho hlavy, hned zaječel: „ZMIJOZEL!“ Malfoy si přisedl ke svým přátelům a vypadal spokojený sám se sebou.

„Potter, Harry!“

Jakmile Harry vykročil ke stoličce, ze všech stran naráz se šířilo šuškání, jako by po celé síni vzplály malé syčivé ohníčky.

∗∗∗∗∗

Poslední, co Harry ještě spatřil, než mu klobouk zakryl tvář až po bradu, byla síň plná lidí, kteří natahovali krky, aby si ho mohli pořádně prohlédnout. Pak už se díval jen na černý vnitřek klobouku a čekal.

„Hmm,“ ozval se tichý hlásek v jeho uchu. „Tohle je velice těžké. Jsi odvážný, to ano. A nemáš špatnou hlavu. Nadání ti také nechybí, přisámbůh, to tedy ne – a máš opravdovou chuť předvést, co všecko dokážeš, ano, to je zajímavé… Takže kam tě mám poslat?“

Harry se přidržel hran stoličky a říkal si v duchu: „Jenom ne do Zmijozelu, tam ne.“

„Říkáš, že do Zmijozelu ne?“ pronesl tichý hlásek. „Víš to určitě? Mohl by z tebe být veliký kouzelník, tady v hlavě to všecko máš a Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikosti, o tom nepochybuj – takže ne? Jestli to víš určitě, ať je to tedy – NEBELVÍR!“

(J. K. Rowlingová, Harry Potter a Kámen mudrců, upraveno)

Teď před ně předstoupila profesorka McGonagallová s dlouhým svitkem pergamenu v ruce.

„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil,“ vysvětlila. „Abbottová, Hannah!“

Když vyvolali Malfoye, Draco nafoukaně zamířil ke stoličce a jeho přání se mu okamžitě splnilo; sotva se klobouk dotkl jeho hlavy, hned zaječel: „ZMIJOZEL!“ Malfoy si přisedl ke svým přátelům a vypadal spokojený sám se sebou.

„Potter, Harry!“

Jakmile Harry vykročil ke stoličce, ze všech stran naráz se šířilo šuškání, jako by po celé síni vzplály malé syčivé ohníčky.

∗∗∗∗∗

Poslední, co Harry ještě spatřil, než mu klobouk zakryl tvář až po bradu, byla síň plná lidí, kteří natahovali krky, aby si ho mohli pořádně prohlédnout. Pak už se díval jen na černý vnitřek klobouku a čekal.

„Hmm,“ ozval se tichý hlásek v jeho uchu. „Tohle je velice těžké. Jsi odvážný, to ano. A nemáš špatnou hlavu. Nadání ti také nechybí, přisámbůh, to tedy ne – a máš opravdovou chuť předvést, co všecko dokážeš, ano, to je zajímavé… Takže kam tě mám poslat?“

Harry se přidržel hran stoličky a říkal si v duchu: „Jenom ne do Zmijozelu, tam ne.“

„Říkáš, že do Zmijozelu ne?“ pronesl tichý hlásek. „Víš to určitě? Mohl by z tebe být veliký kouzelník, tady v hlavě to všecko máš a Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikosti, o tom nepochybuj – takže ne? Jestli to víš určitě, ať je to tedy – NEBELVÍR!“

(J. K. Rowlingová, Harry Potter a Kámen mudrců, upraveno)