Význam slov a významové vztahy - 9. ročník

TEXT 1

(1) Komiks přináší čtenářům poutavý příběh tvořený sérií obrázků, u nichž bývá krátký text (často jde o přímou řeč hrdiny zapsanou v bublině). Tento literární žánr si zpravidla spojujeme s moderními superhrdiny, nicméně někteří historici nacházejí jisté znaky komiksu již v pravěkých jeskynních malbách, starých přes 10 tisíc let.

(2) Pomocí obrázků, které vyryli do stěny jeskyně a vybarvili různým materiálem (uhlím, jílem apod.), naši předkové zachycovali své příběhy. Za předchůdce komiksu lze považovat i staroegyptské nástěnné malby, vyprávějící o bozích a faraonech, či některé antické památky. Příkladem je mramorový Trajánův sloup, postavený roku 113. Je zdoben reliéfem o délce cca 200 metrů, na němž jsou vyobrazeny scény z válečného tažení.

(3) Ve stručném přehledu historie komiksu nelze opomenout doktora Syntaxe, nejspíš první komiksovou postavu vůbec. Satirické dílo o dobrodružstvích tohoto bývalého učitele doprovodil ilustracemi Thomas Rowlandson (1757–1827). Moderní komiks se zrodil na sklonku 19. století, když v novinách New York World začaly vycházet příběhy, v nichž vystupuje Yellow Kid, uličník ve žluté noční košili.

(4) V první polovině 20. století trh zaplavily tuny komiksových sešitů. V roce 1938 se zrodil Superman, následujícího roku vznikl první komiks s Batmanem. Příběhy s těmito superhrdiny, kteří zachraňují svět před padouchy, se ihned staly hitem. Počátkem 50. let začala popularita komiksů klesat, a to kvůli obavám z jejich negativního vlivu na mládež, což dokonce vedlo ke krátkodobému zavedení ∗∗∗∗∗. Už v následujícím desetiletí se ale situace změnila. Tehdy totiž světlo světa spatřily nové, dnes již ∗∗∗∗∗ komiksové postavy (Hulk, Iron Man aj.), jimiž se později inspirovali i tvůrci filmů či videoher.

(5) Komiks rozhodně nemá jen skalní fanoušky, zbožňující své superhrdiny. Podle zarytých odpůrců představují obrázkové příběhy sice populární, ale poněkud pokleslou zábavu. Přestože se názory na komiks liší, řada studií dokládá, že tento literární žánr soudobou kulturu nepochybně ovlivnil.

(www.megacomics.cz, www.lidovky.cz; upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. pekař) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba dělá (např. pekař je člověk, který peče).

(1) V prosinci 2023 slavná americká kapela Kiss odehrála koncert, jímž oficiálně zakončila svou uměleckou dráhu, trvající přesně 50 let. Hudebníci, proslulí stylizovaným líčením, zároveň představili své pokračovatele – hologramové avatary.

(2) Hologram je (zjednodušeně řečeno) trojrozměrný, velmi realistický obraz daného objektu. Možná vás překvapí, že hologramy mají mnoho společného se starým trikem, který používali iluzionisté už ve století páry¹. Říká se mu Pepperův duch a jeho princip spočívá v tom, že objekt schovaný před zraky diváků je pomocí soustavy nakloněných zrcadel zobrazován tak, jako by byl přímo před publikem sedícím v hledišti. Tento trik použil roku 1862 během divadelního představení britský vynálezce John H. Pepper, čímž docílil toho, že se na pódiu zjevila postava vznášejícího se ducha.

(3) Podstata triku zůstává dodnes stejná, jen se při něm využívají moderní technologie. S hologramy se nejčastěji setkáte ve světě showbyznysu. Své digitální náhradníky použila třeba ABBA, jedna z nejúspěšnějších popových skupin. Po skoro 40leté tvůrčí pauze oznámila v roce 2021 svůj návrat a vydala nové album. Následujícího roku se pak uskutečnila série koncertů, na nichž však vystupovaly počítačově zpracované verze členů této švédské skupiny. Takzvaní abbataři tehdy koncertovali výhradně ve speciální aréně v Londýně, jejíž hlediště má kapacitu 3 000 míst, a tato vystoupení byla zcela vyprodaná.

¹ století páry = slovní spojení používané pro označení 19. století

(www.abicko.cz, ct24.ceskatelevize.cz; upraveno)

(1) Dříve než se na našem území usadil český národ, sídlili zde Keltové. Odhaduje se, že sem přišli již na sklonku 5. století před naším letopočtem.

Keltové zprvu žili ve vesnicích vybudovaných v zemědělsky úrodných oblastech. V 2. století př. n. l. začali zakládat opevněná sídla, aby se mohli lépe chránit. Jedním z nejznámějších jsou Stradonice u Berouna (s rozlohou přibližně 90 hektarů patřily k poměrně velkým sídlům), zhruba o 30 hektarů větší oppidum Závist, ležící poblíž Prahy, bylo prý nejlidnatější.

(2) Keltové nebyli jen obávaní válečníci a skvělí obchodníci, ale i zruční řemeslníci. Kováři vyráběli ze železa rozmanité předměty včetně zbraní, HRNČÍŘI ZHOTOVOVALI NA HRNČÍŘSKÉM KRUHU KVALITNÍ KERAMIKU. Pozůstatky jedné hrnčířské dílny (šest vypalovacích pecí) byly nalezeny u obce Lhotka nad Labem. V okolí dílny se nacházely tisíce zlomků nádobí – některé ze zbytků misek či pohárů nesly značku svého tvůrce. Keltové si také sami razili zlaté mince zvané statéry (skoro 2kilogramový poklad, čítající téměř 300 těchto mincí, byl nalezen v minulém století u Kolína).

(3) Důležité postavení v keltské společnosti zaujímaly ženy. Bylo-li třeba, vyrazily do boje nebo stanuly v čele klanu a muži jejich rozhodnutí bez problémů přijímali. Keltové žili v sepětí s přírodou, což se odrazilo i v jejich náboženství. Věřili v posmrtný život, a proto příbuzní dávali do hrobů svých blízkých například hliněné nádoby, peníze či zbraně, zkrátka věci, které by zemřelí mohli potřebovat ve svém dalším životě.

V posledním století před naším letopočtem čelili Keltové žijící na našem území jak germánským nájezdům ze severu, tak římskému impériu útočícímu z jihu: tento dvojitý tlak zřejmě vedl k rozpadu keltské společnosti na území Čech. Keltové postupně odcházeli ze svých oppid, až nakonec na přelomu letopočtu z území Čech zmizeli úplně.

Vysvětlivka: oppidum – velké opevněné keltské sídlo

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

(1) Dříve než se na našem území usadil český národ, sídlili zde Keltové. Odhaduje se, že sem přišli již na sklonku 5. století před naším letopočtem.

Keltové zprvu žili ve vesnicích vybudovaných v zemědělsky úrodných oblastech. V 2. století př. n. l. začali zakládat opevněná sídla, aby se mohli lépe chránit. Jedním z nejznámějších jsou Stradonice u Berouna (s rozlohou přibližně 90 hektarů patřily k poměrně velkým sídlům), zhruba o 30 hektarů větší oppidum Závist, ležící poblíž Prahy, bylo prý nejlidnatější.

(2) Keltové nebyli jen obávaní válečníci a skvělí obchodníci, ale i zruční řemeslníci. Kováři vyráběli ze železa rozmanité předměty včetně zbraní, HRNČÍŘI ZHOTOVOVALI NA HRNČÍŘSKÉM KRUHU KVALITNÍ KERAMIKU. Pozůstatky jedné hrnčířské dílny (šest vypalovacích pecí) byly nalezeny u obce Lhotka nad Labem. V okolí dílny se nacházely tisíce zlomků nádobí – některé ze zbytků misek či pohárů nesly značku svého tvůrce. Keltové si také sami razili zlaté mince zvané statéry (skoro 2kilogramový poklad, čítající téměř 300 těchto mincí, byl nalezen v minulém století u Kolína).

(3) Důležité postavení v keltské společnosti zaujímaly ženy. Bylo-li třeba, vyrazily do boje nebo stanuly v čele klanu a muži jejich rozhodnutí bez problémů přijímali. Keltové žili v sepětí s přírodou, což se odrazilo i v jejich náboženství. Věřili v posmrtný život, a proto příbuzní dávali do hrobů svých blízkých například hliněné nádoby, peníze či zbraně, zkrátka věci, které by zemřelí mohli potřebovat ve svém dalším životě.

V posledním století před naším letopočtem čelili Keltové žijící na našem území jak germánským nájezdům ze severu, tak římskému impériu útočícímu z jihu: tento dvojitý tlak zřejmě vedl k rozpadu keltské společnosti na území Čech. Keltové postupně odcházeli ze svých oppid, až nakonec na přelomu letopočtu z území Čech zmizeli úplně.

Vysvětlivka: oppidum – velké opevněné keltské sídlo

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane základní informace týkající se postavy, kterou bude ztvárňovat. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé sice připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), skutečnými tvůrci příběhu jsou ale samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

Johanovi se běželo špatně, zraněná pata ho totiž příšerně bolela. Ti kluci ho stále pronásledovali. Ve tmě je sice neviděl, ale slyšel jejich nadávky. S vypětím všech ∗∗∗∗∗ se přehoupl přes ••••• zídku a utíkal ke starému domu. Jedno okno v patře bylo otevřené. Naštěstí poblíž rostl strom, takže se Johanovi podařilo vlézt oknem dovnitř. Chtěl si jen na chvilku odpočinout, jakmile si ale sedl ke krbu, vmžiku usnul. Když se po pár hodinách vzbudil, bylo ráno a v pokoji stál vysoký hubený muž v obnošeném županu.

„Promiňte,“ řekl Johan, „ale ti kluci mě chtěli zbít. To okno bylo otevřené a…“

Muž ho přerušil: „Snídani?“

Johan se na něj nechápavě podíval: „Cože?“

„Snídani,“ zopakoval muž. „To je slovo odvozené od slovesa snídat. Copak děti už nesnídají? Předpokládám, že jsi dítě. Dosahuješ jen malého vzrůstu a postrádáš ochlupení na obličeji. Mohl bys být bezvousý trpaslík, to je ale krajně nepravděpodobné. Ale dost řečí, pojďme se najíst. A mimochodem – jmenuju se Molvidsson.“ Pak zamířil ke schodům. Po chvilce přemýšlení se Johan vydal za ním. Všude ležely hromady knih: na schodišti, ve třech pokojích v přízemí a také v kuchyni. Když tam chlapec vešel, Molvidsson právě smažil omeletu. „Chceš k tomu pivo?“ zeptal se Johana.

„Vždyť jsem ještě dítě,“ zavrtěl Johan hlavou a vykročil ke stolu. V patě ho ale tak bodlo, až vyjekl. „Včera večer jsem šlápnul na hřebík,“ vysvětlil Molvidssonovi.

Muž otevřel jednu ze svých knih: „Nesmí se tam dostat infekce. Jinak ti hrozí amputace. Hm, to vypadá jednoduše. Zraněný vypije půl láhve vodky a pak se začne pilkou řezat těsně nad kotníkem. Snad by ale stačilo tvou ránu jen ošetřit. Přečti si to.“

„Já číst neumím.“

„Neumíš? Umět číst je podle mě stejně potřebné jako umět dýchat. S tím něco uděláme.“

(D. Wattin: Kluk na větvi; upraveno)

(V. Dyk: Sestřička Starost; upraveno)

TEXT 1

(1) Blázni nemají rozum, pomyslí si VRCHNÍ SESTRA. Tak například ten NOVÝ PACIENT. „Pusťte mě ven,“ volá na ni už asi po sté. Mluví sice rozčileně, ale nekleje, to se musí nechat. Jen stále vykřikuje: „Pusťte mě ven z téhle zpropadené rakve!“

„To není rakev, pane Kippersalte,“ pronese sestra znuděným, ale konejšivým tónem. „Rakev by přece neměla po stranách otvory, abyste mohl dýchat a abych já viděla, že nemáte žádné těžkosti…“

„Žádné těžkosti?“ Muž ležící v těsné, pohyb omezující bedně se náhle začne smát. „Ležíte na čistém povrchu, můžete částečně změnit pozici a hýbat rukama. A nekřičte pořád. Tato ohrádka je jistě lepší než svěrací kazajka,“ vysvětluje sestra.

„Ohrádka! Takhle tomu říkáte? A kdy mě pustíte ven?“

„Až vás prohlídne doktor.“

„Doktor? Vždyť vám opakovaně říkám, že já jsem doktor!“

„To není pravda, pane Kippersalte. Podle našich záznamů jste majitel obchodu,“ odvětí sestra ostrým tónem a do karty pacienta si zapíše: ∗∗∗∗∗

„Nejsem žádný pan Kippersalt. Proč nikdo v této příšerné instituci nechápe, že mě sem zavřeli kvůli nějakému nedorozumění? Pracuji jako lékař a jmenuji se Watson!“

(2) Sestra vidí, jak se muži rozčilením ježí knír. Zhluboka se nadechne a sarkasticky pronese: „Řada našich pacientů se domnívá, že jsou někým jiným. Představte si, že na oddělení máme i Sherlocka Holmese! Zajímalo by mě, jestli vám to dosvědčí.“

„Okamžitě volejte Scotland Yard!“ důrazně požaduje nový pacient. „Inspektor Lestrade vám stoprocentně potvrdí, že jsem Watson.“

(3) Zatelefonovat? A čím? Jako by tady, daleko na sever od Londýna, mohl být tak moderní vynález. Ten muž se snad domnívá, pomyslí si sestra, že ho z našeho ústavu pro choromyslné propustíme. „Tiše,“ začne šeptat, jako by uklidňovala dítě. Je jí ho líto. Zdá se jí totiž, že kdyby býval nepřišel o rozum, byl by to vážně hodný člověk.

(N. Springerová: Enola Holmesová. Případ zlověstných kytic; upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila {{u:hrubou mouku}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, význam slovního spojení by se totiž změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila {{u:drsnou mouku}}.

(1) Během druhé světové války nacisté zabavovali zvony a roztavovali je pro potřeby válečného průmyslu. Nařízení, jímž zloději ve vojenských uniformách své počínání legitimizovali, bylo vydáno dne 26. 11. 1941. Následujícího roku z území protektorátu Čechy a Morava vojáci odvezli přes 90 % všech zdejších zvonů. Češi se tehdy museli rozloučit s 9 801 zvony.

Vzpomínkou na smutné časy je nedávno odlitý zvon se symbolickým názvem, jenž své bratry proměněné ve zbraně připomíná jak jménem, tak svou hmotností 9 801 kg. Zvon #9801 byl z velké části financován veřejnou sbírkou, jejíž organizace se ujali členové spolku příznivců zvonařství. Jeho výroba byla pro zvonaře z rakouské firmy Grassmayr skutečnou výzvou.

(2) Sbírka byla zahájena 3. února 2022 (celkem se vybralo 12,5 milionu Kč), samotný zvon byl odlit již 10. června téhož roku. Pozoruhodnou reliéfní výzdobu, která mimo jiné vzdává čest zvonařům, jejichž práce byla za války zničena, vytvořili pražští mistři. Na zvonu je nápis Promlouvám hlasem tisíců zvonů, které umlčela válka.

A jak zvony vůbec vznikají? Nejprve se z vosku vytvoří tzv. falešný zvon, který slouží k výrobě unikátní formy. Ta se uloží do licí jámy, v peci se roztaví zvonovina¹ a nalije se do formy. Samotné odlití zvonu trvá krátce (zvon #9801 byl prý odlit za pouhých šest minut), je však značně rizikové. Při odlévání má totiž roztavená zvonovina teplotu přes 1 000 °C (v minulosti se některé velké zvony nepodařilo odlít napoprvé, a to zřejmě kvůli vysoké teplotě slitiny). Po vychladnutí se forma rozbije a zvon je na světě.

Zvon #9801 se v Praze poprvé rozezněl koncem srpna 2022. Toto výjimečné dílo slouží jako varování, že umění lze snadno přetavit ve smrticí nástroj.

¹ specifický druh bronzu, konkrétně slitina obsahující 78 % mědi a 22 % cínu

(www.9801.cz; www.denikn.cz, upraveno)

(1) Američtí psychologové Christopher Chabris a Daniel Simons uskutečnili na konci 90. let experiment, známý jako test neviditelné gorily. Natočili půlminutové video, v němž si dva tříčlenné týmy (jeden v černých, druhý v bílých tričkách) hází dvěma míči. Mezi přihrávající si hráče, kteří stále střídají své pozice, zhruba ve 20. vteřině vstoupí člověk převlečený za gorilu, několikrát se uhodí do hrudi a zase odkráčí.

Video poté sledovali účastníci experimentu: měli za úkol počítat, kolikrát si mezi sebou přihrají míč hráči v bílých tričkách. Následně se vědci ptali na to, ∗∗∗∗∗ si při počítání přihrávek někdo všiml něčeho zvláštního. Zjistili, že přes 40 % dotazovaných gorilu vůbec nezaregistrovalo. Nejde o to, že by na ni zapomněli. Oni ji skutečně neviděli: ∗∗∗∗∗ se totiž naše pozornost soustředí na jednu konkrétní věc, náš mozek další vjemy, které nepokládá za důležité, zcela ignoruje. Tomuto fenoménu se říká slepota z nepozornosti a je na něm založena řada kouzelnických triků. Své závěry experimentátoři popsali v knize Neviditelná gorila.

(2) Psycholog Trafton Drew podobným způsobem zkoušel schopnosti radiologů. Ti měli na rentgenových snímcích lidského těla hledat známky nemoci, přičemž na některé ze snímků byl přidán obrázek gorily. Odhalilo ji pouze 17 % testovaných. Je tedy evidentní, že mozek i oči nám někdy zalžou. S tím zkrátka musíte počítat.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.

Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila. Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.

(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.

Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně. Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.

(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

TEXT 1

(1) Před zavedením peněz byl jedinou možností, jak od někoho něco získat, směnný obchod. To je druh obchodování, při němž se věci či služby vyměňují za jiné věci nebo služby. Nebývá ale jednoduché najít někoho, kdo vaše zboží přijme bez výhrad a dá vám za ně to své. Proto se časem přešlo k obchodování prostřednictvím vzácných předmětů (o tom se ostatně zmiňují i texty vzniklé v období před Kristem).

(2) K tradičním platidlům patřilo například stříbro. V Mezopotámii se tímto kovem platilo už v 5. tisíciletí př. n. l. Tenkrát ovšem platidla ještě neměla podobu mincí, ale šlo o tenké plíšky různých tvarů.¹ V Sumerské říši se kolem roku 4000 př. n. l. zase k placení používaly předměty z vypálené hlíny, jejichž hodnotu určoval tvar. Kulatý kus měl cenu jedné ovce, kus o tvaru půlměsíce lidé směnili za určité množství zlata. K nejstarším platidlům patří i mušle kauri. Je doloženo, že těmito drobnými ulitami mořských plžů se v Číně platilo již během vlády dynastie Šang (u moci byla 1570–1045 př. n. l.).

(3) Patrně nejtěžším platidlem v historii jsou kamenné peníze zvané rai. Platilo se jimi na tichomořském ostrově Yap. Největší z nich měly průměr čtyři metry a vážily okolo pěti tun. Podle některých odborníků se peníze rai používaly nejméně pět set let, vyrábět se přestaly až ve 30. letech 20. století. V té době se na Yapu vyskytovalo přes 13 000 rai.

První písemná zmínka TÝKAJÍCÍ SE ČESKÝCH PLATIDEL pochází z 10. století. Jeden cestovatel tehdy ve své zprávě uvedl, že na tržišti v Praze se platí nejen denáry (mincemi vyrobenými ze stříbra), ale i plátnem roztrhaným na malé kousky. Patrně právě proto některé zdroje uvádějí, že sloveso platit pochází ze slova plátno. Podle publikace ZABÝVAJÍCÍ SE PŮVODEM SLOV to ale jisté není.

¹ První mince vznikly až koncem 7. století př. n. l.

(www.memento-historia.cz; www.mbank.cz, upraveno)

TEXT 2

Přívlastek těsný omezuje významový rozsah podstatného jména a nelze ho z věty vypustit. Neodděluje se čárkami. Vypustíme-li přívlastek těsný z věty, její význam se zásadně změní (např. Žáci {{u:projevující aktivitu jsou často chváleni}}. ≠ Žáci jsou často chváleni.).

Přívlastek volný podává jen nějaké bližší vysvětlení, a proto ho lze z věty vypustit (např. jak věta Tato cesta, {{u:vinoucí se údolím, vede do Zlína}}, tak věta Tato cesta vede do Zlína označuje tutéž cestu). Stojí-li přívlastek volný za podstatným jménem, odděluje se čárkami.

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 8. ročník základní školy, upraveno)

Řada adrenalinových nadšenců má v oblibě ferraty. To jsou cesty vybudované v obtížném terénu, jejichž součástí jsou JISTICÍ ocelová lana a případně další prvky (např. řetězy, lávky, žebříky), díky nimž je zdolávání trasy USNADNĚNO.

První známou ferratu vybudoval v roce 1843 alpinista Friedrich Simony v Rakousku, posléze se ferraty začaly objevovat i v Itálii. Za 1. světové války (1914–1918) rakouští a italští vojáci budovali v Dolomitech cesty JIŠTĚNÉ lany a dalšími prvky. Tyto původně vojenské cesty, USNADŇUJÍCÍ přístup ke strategickým stanovištím, se poté využily (buď jen zčásti, nebo zcela) při stavbě mnoha dnešních ferrat.

Moderní ferraty se liší stupněm obtížnosti. Třeba rakouské ferraty s označením A nejsou příliš obtížné (na některých jsou sice lana a řetězy, z bezpečnostního hlediska ale žádný z těchto prvků není nutný), zato ferraty E jsou určeny jen zkušeným horolezcům. V Rakousku narazíte i na označení F: jde o velmi náročný, zpravidla nepříliš dlouhý úsek.

Na ferratu byste se měli vydat se speciální výbavou: kromě přilby, rukavic či sedáku je na ferraty B–F zapotřebí hlavně souprava pro samojištění, jejíž součástí jsou karabiny. Těmi se člověk připojí k jisticímu lanu a postupuje po trase. Pokud chcete zažít trochu nebezpečí a lákají vás místa s dechberoucími vyhlídkami, pak ferraty rozhodně zkuste.

Vysvětlivka: Dolomity – jeden z horských masivů Alp, nacházejících se v severní Itálii

(alpskyvudce.cz; National Geographic 12/2023, upraveno)

(1) Rybníky se v našich končinách zakládaly již ve středověku, a to především pro chov ryb. Rybí maso totiž bývalo vyhledávaným pokrmem. Za nejchutnější rybu byl považován kapr, jemuž v Čechách byla dlouho dávána přednost před jinými druhy ryb (např. pstruhy, lososy). Původní způsob chovu ryb byl dost jednoduchý: v rybnících žily ryby různého stáří a při výlovu se chytaly jen ty největší.

(2) Zlatá éra rybníkářství u nás nastala v 16. století. Tehdy na panství rodu Rožmberků vznikly celé rybniční soustavy (ta v blízkém okolí Třeboně se zachovala dodnes) a začal se také uplatňovat nový chov ryb, v jehož důsledku se zásadně zvýšily dosavadní výnosy z rybníků. Zavedl ho Štěpánek Netolický.

Tento rybníkář začínal jako pomocník královského fišmistra¹. Když byl časem povýšen, získaných zkušeností využil nejen při stavbě rybníků v místech, kde terén umožňoval snadné zadržení vody, ale i při zavádění nových trendů. Mezi ně patří třeba tzv. třístupňový systém chovu. V prvním stadiu se ve třecím rybníku vylíhl potěr. Ten se po roce přesadil do středně velkého výtažného rybníka a po dalším roce ryby putovaly do toho největšího. Odtud se po dvou až třech letech lovily pro trh.

(3) Na práci Štěpánka Netolického navázal Jakub Krčín z Jelčan, jeden z nejznámějších českých rybníkářů. Jeho největším dílem se stal rybník Rožmberk s hrází dlouhou téměř 2,5 km. Stavba Rožmberku byla zahájena roku 1584 a podílelo se na ní 800 dělníků. Jejich práce byla sice těžká, ale docela dobře placená: za každý odpracovaný den dostali STRAVU (TJ. DVA ŽEJDLÍKY OVESNÉHO PIVA A PŮLKU CHLEBA) a mzdu 4 až 6 grošů. Pro srovnání – sekáči na polích tehdy za svou práci denně dostávali jen jeden a půl groše.

Dnešní Rožmberk má zhruba poloviční rozlohu oproti té původní. S rozlohou 647 ha ovšem stále zůstává největším českým rybníkem.

¹ fišmistr – porybný, správce rybníka

(N. Kubů, České země v době renesance, upraveno)

(1) Planinu Nazca, ležící na jihu Peru, zdobí nejrozměrnější grafické dílo světa. Na ploše velké okolo 520 kilometrů čtverečních se zde nachází více než 300 geoglyfů¹. Jsou tvořeny světlými liniemi, které byly vyryty do tmavší povrchové horniny. Některé obrazce znázorňují lidské postavy, jiné mají podobu zvířat. Pozornost upoutají zejména gigantické obrazce: obří pavouk velký 45 metrů, stometrová opice či kondor s rozpětím křídel 120 metrů. Kromě těchto motivů jsou tu i geometrické tvary a prosté linie.

(2) O pozoruhodných obrazcích vyrytých do peruánské planiny se poprvé zmínili španělští cestovatelé zhruba v polovině 16. století, a to ve svých zápiscích. Pro svět však tyto obrazce zůstaly v podstatě neznámé až do dvacátých let 20. století, kdy byly objeveny při leteckém průzkumu regionu – řada z nich je totiž rozpoznatelná jen z výšky. Dnes za čtyřicetiminutový let helikoptérou nad planinou Nazca, během něhož spatříte dvacet geoglyfů, zaplatíte v hlavní sezoně 110 amerických dolarů.

(3) Je dokázáno, že všechny geoglyfy z Nazcy vznikly stejným způsobem: jejich tvůrci odstranili přibližně 20 centimetrů povrchové horniny, čímž obnažili o něco světlejší pískovcové podloží. Podle vědců byl proces tvorby zřejmě jednoduchý a zároveň rychlý. Záhadou ale dosud zůstává smysl těchto unikátních obrazců. Existuje proto množství teorií, které se jejich účel pokoušejí objasnit.

(4) Podle jedné z nich byly geoglyfy využívány k náboženským rituálům, podle jiné šlo o důmyslný zavlažovací systém. Další vědci se zase domnívají, že obrazce sloužily jako astronomický kalendář, který pomáhal určovat období setí či sklizně. Kromě všech těchto hypotéz, považovaných za seriózní, však existuje i pofidérní teorie přisuzující obrazcům mimozemský původ. Pravdu se asi hned tak nedozvíme. Za peruánskými geoglyfy, zapsanými roku 1994 na seznam světového dědictví UNESCO, ∗∗∗∗∗.

¹ geoglyf – velký obrazec vytvořený na zemském povrchu

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 1

Těžké ocelové dveře sila se odsunuly stranou, avšak jen zčásti, aby dovnitř nepronikly smrtonosné toxiny. Juliette Nicholsová se tou štěrbinou musela protáhnout bokem. Rázem se ocitla venku. Už nebylo cesty zpět. Byla vyhnanec.

Juliette zjistila, že stojí na rampě. Skoro zapomněla, že i nejvyšší patro sila se nachází pod úrovní země. Když se doplahočila na konec rampy, průzorem v přilbě spatřila velkolepou scenérii. Kopce pokrývala zelená tráva, nebe bylo opojně modré. Unavenýma očima hltala ten efektní padělek. V duchu si ale stále opakovala: Přestaň s tím. Mysli na to, že skutečný je jen ten ponurý a mrtvý svět, který znáš odjakživa.

Hmatem zkontrolovala svůj ochranný oblek – žáruvzdorná páska pořád držela. Usmála se. Její smrt, jakkoli jistá, se zatím odkládá. Vydala se tedy směrem ke třpytivému velkoměstu na obzoru. Nepočítala s tím, že se dostane až tam. Chtěla ale zemřít za hřebenem, aby se nikdo nemusel dívat na její práchnivějící ostatky.

Jak Juliette pomalu STOUPALA po strmém svahu, začaly se v programu nahraném v přilbě objevovat první trhliny: horní patra vzdálených městských budov ještě zářila ve falešném slunci, pod nimi se ale už odkrývala ošumělost opuštěného světa. Juliette si lámala hlavu nad klamem, který vytvořili lidé z úseku IT, a jeho nedokonalostí: Že by snad ani oni netušili, co je za kopcem?

Na vrcholu kopce si všimla, že kruhová prohlubeň, v níž se nachází její silo, není NÁHODNÝ prvek krajiny. Viděla, že kopce i prohlubně se opakují ve ZŘETELNÉM vzoru. Juliette začala sestupovat a snažila se šetřit vzduchem. Věděla, že díky obleku, který jí potají sehnal Walker, získala čas, který žádný vyhnanec ještě nikdy neměl. Vtom zahlédla v další prohlubni rampu. Ihned POCHOPILA, co to znamená. Blíží se k jinému silu!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi buď jednu věc, nebo více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

(1) Když se roku 1860 francouzský přírodovědec Henri Mouhot prodíral deštným pralesem na severu dnešní Kambodže, aby ulovil vzácného motýla, narazil na zbytky chrámů. Šlo o pozůstatky Angkoru, významného města dnes již zaniklé Khmerské říše. V současnosti je Angkor nejen známým archeologickým nalezištěm, ale také vyhledávaným turistickým cílem.¹

Roku 1992 byl Angkor zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. V celém areálu se totiž nachází více než tisíc památek: od kamenných rozvalin až po majestátní chrámy. Angkor Vat, zdejší největší chrám, údajně budovalo padesát tisíc mužů. Vědci dospěli k závěru, že tento chrám se stavěl čtyři desetiletí a stejně dlouho se poté dokončovala jeho výzdoba. To je velmi krátká doba (např. proslulá pařížská katedrála Notre-Dame se stavěla přibližně 180 let). Některé legendy vyprávějí, že svatyně Angkor Vat vyrostla tak rychle, protože ji vytvořili bohové.

Dávný Angkor byl ve své době skutečnou metropolí, podle archeologů mohl mít ve 12. století až milion obyvatel. Jen pro srovnání – ve stejném století žilo v Londýně pouhých dvacet tisíc lidí. Podle názoru některých vědců rozkvět Angkoru souvisí s místním vodohospodářským systémem, který obyvatelům města zajistil vše potřebné. ∗∗∗∗∗ Kromě toho měli lidé zdroj pitné vody, systém byl také využíván k zemědělským účelům.

(2) V první polovině 15. století se z Angkoru téměř všichni lidé odstěhovali. Vědci dlouho bádali nad tím, proč sláva Angkoru tak náhle pominula. Mohlo k tomu dojít kvůli přelidnění či válce se sousední zemí. Nové analýzy ale prokázaly, že pravým důvodem bylo extrémní sucho, sužující celou oblast. Lidem chyběla voda k zavlažování rýžových polí. Následná neúroda patrně vyvolala vlnu hladomorů, jež přinutily panovníka přesunout hlavní město jinam. Časem byl Angkor úplně pohlcen nezkrotnou džunglí.

¹ Např. v roce 2023 areál navštívilo přes dva miliony turistů, stejně vysoká návštěvnost se očekává i letos.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

Sedíme u stolů v jídelně. Do místnosti vstupuje organizátor, rychle se rozhlédne po přítomných a začne vyvolávat jména: vždy po dvou z každé frakce. Nejdřív jsou na řadě ti z Neohroženosti, následují lidé z frakce Sečtělosti, pak z Mírumilovnosti a posléze z Upřímnosti. Ihned po vyslovení svého jména dotyčný odchází do zkušební místnosti. Nakonec zazní: „Z Odevzdanosti Susan Blacková a Beatrice Priorová.“

Se žaludkem staženým úzkostí vejdu do zkušebny. Uvnitř čeká žena z Neohroženosti. „Jmenuji se Tori,“ řekne a ukáže na křeslo, vedle nějž stojí jakýsi přístroj. „Posaď se, Beatrice.“

Vylezu na křeslo. Tori mi na čelo připevní elektrody, další dá na své čelo a pak nás dráty propojí s přístrojem. Podá mi lahvičku s čirou tekutinou: „Vypij to.“ Navzdory určitým obavám splním její příkaz. Záhy se mi zavřou oči.

Když je po chvíli otevřu, jsem znovu v jídelně. Na stole je kus sýra a nůž. Odměřený ženský hlas mě vyzve: „Vyber si.“ Vůbec nikoho ale nevidím.

„Na co mi ty věci budou?“ ptám se.

„Vyber si!“ zaječí žena.

Můj strach vystřídá zatvrzelost. Nebudu slepě plnit něčí příkaz. „Jak chceš,“ řekne hlas a věci zmizí. [1] Vzápětí vrznou dveře a ozve se výhrůžné psí vrčení. Otočím se a zjistím, že je to obrovský vlčák. Teď už chápu, proč by se mi hodil sýr. Nebo nůž. Škoda. Vím taky, že ta obluda by mě vmžiku dohonila. [2] Musím se tedy vzdát. Jak mu to ale dát najevo? [3]

Kleknu si a položím předloktí na zem. Je to ta poslední věc, co bych chtěla udělat, ale lepší možnost nemám. [4] Slyším, jak se psisko přibližuje. Pak se mého obličeje dotkne cosi mokrého. Pes mi olizuje tvář. Teď už vypadá poměrně krotce.

Vtom se proberu. Ležím v křesle ve zkušebně. „Výsledky tvé zkoušky jsou neprůkazné,“ suše konstatuje Tori.

(V. Rothová, Divergence, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvary přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména.

• Vědci našli {{u:neznámého brouka}}. – věta obsahuje přídavné jméno neznámý

• Oči se upřely na {{u:neznámého}}. – věta obsahuje zpodstatnělé přídavné jméno neznámý

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.

(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.

(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.

(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž ZVLÁDNETE i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné tikání hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, ∗∗∗∗∗?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce váhání strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse. Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.

(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.

(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly ∗∗∗∗∗: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

(2) „Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

(1) Sidra a Tak kráčely muzeem rovnou ke kurátorčině pracovně. Když však došly na místo, čekalo je nemilé překvapení. Na obrazovce nad kanceláří blikala zpráva: Šla jsem již domů. Vaše požadavky budou vyřízeny ve vedlejší kanceláři. „Zatraceně!“ rozmrzele konstatovala Tak a nesměle zaklepala na sousední dveře. Vzápětí ovšem ztuhla. Ve dveřích stál totiž Aeluon.

(2) „Jsem kurátor Joje. Jak vám můžu pomoct?“ zeptal se jich a tváře se mu přitom zbarvily zvídavou hnědou.

Následně Tak udělala něco, co je pro rasu Aeluonů neobvyklé – odpověděla slovy místo barvami: „Omlouvám se, ale nedávno jsem mluvila s kurátorkou Thixis o svém výzkumu. Potřebuju povolení prozkoumat určité exponáty.“ Normálně by fakt, že příslušník Aeluonů promluví před někým z jiné rasy nahlas, byl považován za vstřícné gesto vůči cizinci, v tomto případě vůči Sidře. Ovšem to, že Tak zcela vynechala vizuální odpověď, vypadalo podivně, ∗∗∗∗∗. Sidra ale věděla, že lhaní barvami je pro Aeluony opravdu náročné.

„Jistě, Thixis mě o tom informovala,“ přikývl kurátor, „předpokládám, že obě jste součástí výzkumného týmu. Nebylo vás ale původně víc?“

„Ostatním není dobře,“ zalhala Sidra a její dráhy přitom vděčně pomyslely na profesora Dega, s jehož pomocí zvládla vymazat svůj protokol upřímnosti. Vyděšená Tak se zatím soustředila na ovládání svých chromatoforů: nesměl ji prozradit ani náznak nervózní červené.

Joje se zadíval na Tak a poněkud netaktně podotkl: „Ani vy nevypadáte zcela zdravě.“

„Kolegyni otekl po koktejlu jazyk,“ zachraňovala situaci Sidra a umělé srdce jí bilo jako o závod, „musela si vzít léky a od té doby je trochu mimo.“

„No dobrá, nebudu vás už zdržovat,“ zakončil rozhovor kurátor, „dokumenty máte v pořádku, takže příslušné exponáty můžete prozkoumat.“ A zavřel dveře kanceláře.

„Sakra! Myslíš, že zjistil, že nejsme výzkumnice, ale chystáme se krást?“ zašeptala Tak.

Vysvětlivky: kurátor – správce sbírek, např. v muzeu; chromatofor – buňka obsahující barvivo

(B. Chambersová, Dvě místa na slunci, upraveno)

(1) Ještě v polovině 19. století bylo hlavní úklidovou pomůckou koště. Na sklonku století se sice objevily první úklidové stroje poháněné motorem, příliš účinné však nebyly. Nečistoty totiž nenasávaly, ale jen odfoukávaly.

Za vynálezce vysavače je považován Hubert Booth. Výsledkem jeho experimentů bylo koňmi tažené zařízení o velikosti drožky, které sestrojil a roku 1901 si nechal patentovat. Boothův vysávací kočár zastavil před domem, pracovník firmy nastartoval spalovací motor zabudovaný ve stroji a poté pomocí dlouhé hadice vysál prach z domácnosti. I přes rámus při vysávání, na nějž si mnozí Londýňané stěžovali, byl o Boothovy úklidové služby zájem. Demonstrace jeho vysavače dokonce proběhla i před královskou rodinou.

(2) Dalším průkopníkem v dějinách moderního vysávání byl školník James Spangler. Coby astmatik se při úklidu neustále potýkal s problémy zapříčiněnými zvířeným prachem. Roku 1907 konečně objevil řešení: vynalezl první přenosný vysavač. Patent na tento převratný vynález o rok později prodal Williamu Hooverovi, zakladateli americké firmy vyrábějící domácí spotřebiče.

Za pár let pronikly přenosné vysavače i do Evropy, a to když se na trhu objevil na svou dobu obdivuhodně lehký model LUX 1, který vyrobila společnost Electrolux. Pro vysavač se rázem vžil název lux a od té doby se už nevysává, ale luxuje.

(www.idnes.cz; epochaplus.cz, upraveno)

(1) Na jihozápadě Slovinska se nachází Predjamský hrad, největší jeskynní hrad na světě. Pojmenován byl podle své polohy: slovinské slovo jama označuje jeskyni, jde tedy doslova o hrad před jeskyní. Unikátní památka, jejíž zadní část je vytesána do skalního masivu, totiž stojí hned u vstupu do rozsáhlého jeskynního komplexu.

První písemná zmínka o Predjamském hradu pochází ze středověku, konkrétně z roku 1274. Po staletí hrad poskytoval bezpečné útočiště. Kvůli své poloze byl takřka nedobytný, navíc v jeskyních pod ním se nacházely tajné chodby, jimiž bylo možné dostat se do blízkého města a přinést odtud na hrad zásoby potravin. Díky tomu obyvatelé hradu při obléhání netrpěli hlady. Někteří dobyvatelé sice zkoušeli otrávit říčku Lokvu a tím hrad odříznout od životně důležité vody, na Predjamské ale nevyzráli. Ve vlhkých jeskyních totiž bylo vody dost.

(2) V 15. století našel na hradě azyl loupeživý rytíř Erasmus. Záhy začali sídlo obléhat vojáci, zločinec si byl ale natolik jistý nedobytností hradu, že se jim nepokrytě vysmíval: například jim po sluhovi posílal čerstvé jídlo. Hrad se tehdy podařilo dobýt po více než ročním obléhání, ale údajně jen kvůli lidské chamtivosti. Vojáci prý podplatili sluhu, aby jim prozradil, jak do hradu proniknout. Erasma každopádně stihl spravedlivý trest.

(3) Na přelomu 16. a 17. století bylo majestátní sídlo přestavěno. Původní stavba nenávratně zmizela za novými zdmi a Predjamský hrad získal svou současnou podobu. Během své existence vystřídal několik majitelů ze šlechtických rodů, po skončení druhé světové války přešel do vlastnictví státu.

Tuzemské i zahraniční turisty dnes láká prohlídka vstupní věže či zdejšího muzea, poodhalujícího kouzlo středověku. Vyhledávané jsou také exkurze do krápníkové jeskyně, která se rozkládá přímo pod hradem. Úsek jeskynního komplexu přístupný veřejnosti je dlouhý 700 metrů.

(www.idnes.cz; zoom.iprima.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Rita mi podává lístky. Jsou na nich obrázky věcí, za které se dají vyměnit: vejce, pecen chleba, červené kolečko představující plátek masa. Současné zákony totiž zakazují ženám číst. ∗∗∗∗∗

(2) „Offred, pohlídej si, aby ti dali čerstvý vejce,“ připomíná mi Rita.

Slibuju jí, že si na to dám pozor.

Odcházím z domu a čekám na rohu ulice. Směrem ke mně kráčí červená postava v bílém čepci – moje dvojče, můj odraz v zrcadle. Jmenuje se Ofglen. To je vše, co o ní vím. Je mou partnerkou teprve dva týdny. Nevím, co se stalo s tou předchozí. Jednoho dne prostě nepřišla a tahle ji nahradila.

„Požehnaný buď plod,“ pronáší obvyklý pozdrav.

„Kéž nás Pán vyslyší,“ odpovídám jako vždy.

(3) Jdeme spolu do centra. Služebnice jako my musí chodit jen ve dvojicích. Prý je to v zájmu naší bezpečnosti, ale to je nesmysl: už tak jsme chráněné ažaž. Dojdeme k zátarasu. Stojí tu dva muži v uniformách Strážců víry. Nejsou to skuteční vojáci, jsou určeni k rutinním prohlídkám a podřadným úkolům. Zasalutují nám. Musí se k nám chovat uctivě vzhledem k povaze naší služby. Zkontrolují nám průkazy a pak jdeme dál.

Na hlavní ulici je přece jen trochu živěji. Míjíme několik hospodyň v zelené, ženy chudých mužů oblečené v ošuntělých šatech s červeno-modro-zelenými pruhy a dvojice služebnic v červené. Modrou manželek velitelů na chodnících nespatříte. Jen v autech.

(4) V této části Gileádu jsou chodníky betonové. Vzpomínám na dřívější procházky městem. Vzpomínám na to, co jsem tehdy nosila: džíny, tenisky, triko. Vzpomínám na tu moc, kterou jsem měla nad vlastním životem. Tenkrát ještě ženy měly svobodu volby.

(M. Atwoodová, Příběh služebnice, upraveno)

TEXT 2

Věta typu A obsahuje podmět (ať už vyjádřený, či nevyjádřený) a přísudek, např. Na horách padá sníh. / Je smutný.

Věta typu B nemá podmět, např. Na horách sněží. / Je mu smutno.

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

TEXT 1

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. ∗∗∗∗∗ Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.

Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.

Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.

Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.

Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A se ve všech pádech skloňuje podle vzoru moře.

Podstatné jméno typu B se ve většině pádů skloňuje podle vzoru moře, v jednom pádě množného čísla se však od tohoto vzoru liší.

(1) Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy MATERIÁLU na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv. Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit MASO, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.

(2) Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

Náhle se cítím tak svobodná. Kéž tahle chvíle nikdy neskončí!

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná KRITÉRIA: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.

(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.

Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní DOMINANTA Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.

(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.

(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.

Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.

Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

TEXT 2

Název prostředku činnosti (např. rýč, barvivo) je podstatné jméno, které se tvoří ze slovesa a označuje něco (např. nástroj, přístroj či materiál), co se používá k vykonávání děje (pomocí rýče se ryje, pomocí barviva se barví).

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba 2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.

První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.

Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.

(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

TEXT 1

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.

(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“

Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.

Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.

(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.

Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.

(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.

(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“

Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.

„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“

Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se SVÝMA kolegama, kolik to hodí pro KAŽDÝHO z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.

Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“

„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“

„ Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

Každý rok v červenci přiláká španělské město Pamplona statisíce turistů. Koná se zde totiž slavnost Sanfermines, jejíž součástí jsou tradiční běhy s býky v ulicích města.

Počátky slavnosti, kterou celosvětově proslavil spisovatel Ernest Hemingway svou novelou Fiesta, sahají do 14. století. Už tehdy pastevci hnali městem býky, aby je dostali do arény na býčí zápasy. Šlo o standardní postup při přesunu zvířat ze stájí, typický pro celé Španělsko. Zvyk běhat před býky se stal populárním na konci 19. století, dnes už se ale tato tradice udržuje pouze v Pamploně.

Slavnost, trvající devět dnů, je vždy zahájena 6. července v pravé poledne vystřelením světlice ze zdejší radnice, následujícího dne v osm hodin ráno začíná první běh s býky. Běžecká trasa, jejíž část protíná centrum města, je dlouhá 850 metrů. Samotný běh sice trvá jen pár minut, každý den se ovšem při něm někdo zraní. Podle oficiálních statistik, vedených od roku 1910, během slavností zemřelo již 16 běžců. Buď je na rohy nabodl býk, nebo byli ušlapáni davem. Jestliže nechcete rozšířit jejich řady, běh s býky si rozhodně odpusťte. Je to sice vzrušující, ale nepochybně i nebezpečné.

(www.idnes.cz; www.spanelskyptacek.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.

(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.

Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“

Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte SEM,“ kývl na mě.

Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.

„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to PŘÍŠERNÝ.“

(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“

„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“

„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“

„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“

„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat nejrůznějším badatelským projektům. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

TEXT 1

Mezi nejstarší způsoby úpravy vlasů patří vodová ondulace. Mokré vlasy se stočily, zajistily vlásenkami a nechaly se uschnout. Takto vytvořené vlny se však rychle narovnaly. Příchod trvalé proto znamenal revoluci v kadeřnictví.

Když Karl Nessler jako dítě pásl ovce, zaujalo ho, že ovčí srst drží ve stočeném tvaru. Vlny ho fascinovaly i v dospělosti. První experimenty, často doprovázené popáleninami na pokožce ondulované hlavy, Nessler prováděl na své ženě. V roce 1906 vyučený kadeřník konečně upravil účes do vln, které na hlavě zůstaly i po umytí.

Jeho metoda spočívala v tom, že se prameny vlasů navlhčily směsí čpavku a boraxu a pak se obmotaly kolem elektricky nahřívaných natáček. Vlasy se zapařovaly 12 až 25 minut podle jejich typu, poté se chemikálie smyly neutrálním mýdlem a následně se vlasy sušily. Taková trvalá byla na svou dobu opravdu trvalá. Vydržela i několik měsíců.

Přes počáteční poměrně vlažné přijetí nového způsobu vlnění vlasů se Nesslerovi záhy začalo dařit. V roce 1927 už pro něj pracovalo 500 kadeřníků a jeho ondulační přístroje se využívaly v mnoha kadeřnických salónech v USA. Až v 60. letech začaly Nesslerovu metodu nahrazovat jiné, pro vlasy méně škodlivé procedury.

(www.aktualne.cz; www.plzen.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvary přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např.:

• Vědci objevili rostlinu {{u:neznámého původu}}. – přídavné jméno

• Bedlivě jsme sledovali každý pohyb {{u:neznámého}}. – zpodstatnělé přídavné jméno

(V. Dyk, Zajatec skleněné hory)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. ledních – posledních), vzniká rýmové echo.

TEXT 1

(1) Velká čínská zeď, jeden z nových sedmi divů světa, je systém opevnění táhnoucí se severní Čínou. O tomto patrně nejvýznamnějším lidském díle se šíří různé nepravdy, jimž mnoho lidí věří, například že zeď je viditelná z povrchu Měsíce pouhým okem. Slavná památka, jíž se nelichotivě přezdívá největší hřbitov světa, zkrátka přitahuje pozornost.

(2) Počátky budování slavného opevnění, ∗∗∗∗∗ tvarem dračí tělo, souvisí s epochou čínských dějin nazývanou Období ••••• států. Aby se státy chránily před vzájemnými útoky, stavěly tehdy obranné zdi. Válčící státy nakonec dobyl Čchin Š’-chuang-ti a tím poprvé v historii sjednotil celou zemi. Po převzetí moci Čchin Š’-chuang-ti, první císař sjednocené Číny, nařídil rozšířit stávající obranný systém. Na stavbě pracovalo milion vězňů, pomáhala jim také početná armáda. Původní obranné zdi se postupně propojovaly a díky usilovné práci brzy vznikl první souvislý úsek Velké čínské zdi.

V započatém díle pak pokračovali císaři z dynastie Chan (vládli 206 př. n. l. – 220 n. l.). Poslední význačná fáze stavby proběhla za vlády císařů z dynastie Ming (vládli 1368–1644), kdy po nepředvídaném nájezdu loupeživých kmenů bylo nutné obranný systém Číny posílit. K obraně před útoky ovšem nestačila jen samotná zeď, říši chránily také vojenské posádky. Součástí zdi bylo 25 000 strážních věží, vysokých zhruba 13 metrů. Tyto věže umožňovaly rychlou komunikaci pomocí kouřových signálů: zpráva došla z jednoho konce zdi na druhý za 24 hodin.

Stavba Velké čínské zdi si vyžádala nespočet obětí, podle některých zdrojů dokonce v 7. století během stavebních prací zahynulo za deset dnů na 500 000 mužů. Dnes už se zeď místy rozpadá, její nejzachovalejší části se nacházejí poblíž čínské vesničky Pa-ta-ling.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{i:pizzu, italské národní jídlo}}.

(1) Hana Helerová často přemýšlela, jak jiný by byl jejich život, kdyby tehdy prodaly dům. Kdyby odjely. Byla to totiž ona, kdo na konci léta 1938 zcela změnil osud celé rodiny.

PASY a víza už byly tehdy vyřízené, až na ty Rosiny. Vydání jejích DOKLADŮ se opozdilo, neboť jako nezletilá nepředložila souhlas obou rodičů.

„Celé město ví, že už jsem kolik let vdova, ale veledůležitý úředník musí vidět papír,“ brblala Elsa, když ze zásuvky vytahovala úmrtní list svého manžela Ervina. Dala dokument do obálky a zavolala na dceru Hanu: „Zanes to na poštu. Já nemám čas, přijdou Drozdovi kvůli baráku. Snad ho koupí.“

Když se před necelým měsícem po městě rozkřiklo, že dům na náměstí je na prodej, přilákalo to hned několik zájemců. Všichni ale věděli, proč vdova Helerová svůj dům prodává tak narychlo, a proto jí nabízeli směšně nízké částky. Elsa byla zoufalá, to ano. Byla také vyděšená, stejně jako tisíce Židů, kteří pochopili, že Československo už pro ně není bezpečné. Nebyla však natolik zoufalá, aby se nechala oškubat. Pořád doufala, že za dům dostane to, co požaduje.

(2) Hana si obálku strčila do kapsy lehkého sáčka. „Dej si to do kabelky. Jestli to ztratíš, nepojedeme nikam,“ upozornila ji Elsa.

Nebýt těchto slov, Hana by došla na poštu, za pár dní by Rosa dostala doklady a všechny tři Helerovy by v září odjely do Anglie. Drozdovi totiž byli slušní lidé a jako jediní přistoupili na Elsinu cenu. Jenže Hana si vzpomněla na Jaroslava. Sice ho pár týdnů neviděla, při posledním setkání jí ale řekl, že to s ní myslí vážně. Než to vyslovil, skoro se nechala zviklat matčinými nehezkými poznámkami na jeho adresu. Teď si ale byla jistá, že její budoucnost je zde, s Jaroslavem. Rozhodla se proto dopis schovat.

(A. Mornštajnová, Hana, upraveno)

(1) Monika Benešová se vydala na Pacific Crest Trail (PCT), jednu z nejtěžších pěších tras světa. Trasu dlouhou necelých 4 300 kilometrů, vedoucí vyprahlou pouští i přes velehory, ušla za pouhých pět měsíců. Musela se přitom vypořádat nejen s výkyvy počasí, ale i s následky své vážné nemoci.

PCT vede od hranic s Mexikem přes tři americké státy (nejprve Kalifornii, pak Oregon a nakonec Washington) ke kanadským hranicím, cestou projdete sedmi národními parky a dalšími 25 přírodními rezervacemi. Zdolání trasy je náročné jak fyzicky, tak psychicky. Ročně se na PCT vydají zhruba 3 000 lidí, do cíle ale dorazí jen desetina z nich.

(2) Během svého putování Monika potkala různá zvířata, třeba medvědy, vlky či pumy, musela se také vyhýbat chřestýšům. Chodidla jí pokryly bolestivé puchýře, a protože zažila sněhovou bouři, na nohou i rukou měla omrzliny. Ve všech krizových situacích si však poradila. Po návratu domů řekla novinářům: „Chtěla jsem dokázat nejen sobě, ale hlavně dalším nemocným lidem, že s nepřízní osudu lze bojovat.“

(www.tyden.cz, upraveno)

(E. Allan Poe, Annabel-Lee, upraveno)

TEXT 2

Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(1) Na vrcholu hory Corcovado, která se vypíná nad brazilským městem Rio de Janeiro do výšky 710 metrů nad mořem, stojí socha Krista Spasitele. Tento proslulý jihoamerický monument, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, patří k vyhledávaným turistickým cílům. Každoročně sem zavítá přes dva miliony turistů, zejména těch zahraničních. Cestu za památkou jim usnadňuje historická železniční dráha z 19. století, jejíž konečná stanice leží asi 40 metrů pod vrcholem Corcovada.

(2) S nápadem postavit gigantickou sochu Krista Spasitele přišel jako první Pedro Maria Boss. Svůj ambiciózní plán tento kněz představil v roce 1859 brazilské princezně, ta ale projekt odmítla finančně podpořit. Údajně byl důvodem zamítnutí tehdy platný brazilský zákon, který striktně odděloval světské záležitosti od církevních. Bossova myšlenka upadla na mnoho let v zapomnění.

Originální nápad vzkřísila katolická církev v souvislosti s blížícím se významným jubileem. Základní kámen sochy Krista Spasitele byl položen v roce 1922, kdy Brazílie slavila sté výročí uznání své nezávislosti na Portugalsku. Výsledná podoba uměleckého díla však tehdy ještě nebyla známá. Architektonická soutěž, z níž vzešel vítězný návrh sochy Krista Spasitele, který na Rio de Janeiro shlíží s otevřenou náručí, totiž proběhla až o rok později.

(3) Návrh se začal realizovat v roce 1926, o pět let později byla unikátní socha slavnostně odhalena. Železobetonovou konstrukci pokrývá mastek, který soše dodal charakteristickou bílou barvu, použitá malta prý obsahuje i netradiční složky jako cukr nebo velrybí tuk. Třicetimetrová socha váží kolem 700 tun, rozpětí Kristových paží je 23 metrů. Až do roku 1994, kdy ji o 4,2 metru překonal Kristus Svornosti v Bolívii, byla brazilská socha nejvyšší sochou Ježíše na světě. Dnes drží světové prvenství polská socha Krista Krále.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

TEXT 1

Začalo to záhy po mém návratu z kosmu. Právě jsem si v kuchyni chystal večeři, když vtom se celý dům otřásl. Z horního patra se ozval zvláštní dunivý zvuk. Spadla snad střecha? Nebo to byl meteorit? Ihned jsem utíkal nahoru.

Otevřel jsem dveře své pracovny a spatřil horu knih pod nakloněnou knihovnou. Zpod tlustých svazků kosmické encyklopedie se po kolenou vyhrabával nějaký člověk. Do tváře jsem tomu vetřelci neviděl, jeho postava mi ale byla povědomá. Po chvíli jsem ho poznal. Byl jsem to já. Jako kdybych se díval do zrcadla.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se ještě klidně.

„Vysvětlím ti to,“ odpověděl nezvaný host. Usedl drze do mého křesla, vzal do ruky mou dýmku a najisto sáhl do zásuvky mého stolku pro tabák. To už na mě bylo moc.

„To je ale nestydatost!“ zařval jsem. On však jen pokynul, abych si také sedl. Dobrá, dám mu pět minut, a když se mi neomluví, vyřídíme si to jinak.

„Přece se nechceš prát, Ijone,“ s úsměvem pravil nezvaný host. „Nezapomeň, že každá má dnešní modřina bude později tvoje!“

„Jak můžeš vědět, na co jsem myslel? A co tady chceš?“

Návštěvník se pousmál a řekl: „Přicházím z roku 2661, abych ti předložil zajímavý návrh. Vědecká rada Temporistického úřadu si přeje, aby ses stal ředitelem programu TEOSVĚDĚHYP. To je zkratka pro telechronickou optimalizaci světových dějin hyperpočítačem. V našem století máme mír, daří se nám skvěle, ale co se historie týče, stále nemáme klid. Minulost planety Země je proto nutné opravit a zdokonalit na základě principů humanity. Určitě chápeš, že když má lidstvo v rodokmenu takové řeže a válečná jatka, stydíme se tlačit mezi vyspělé kosmické civilizace. Tak co na tu nabídku říkáš?“

(S. Lem, Futurologický kongres, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména hromadná mají pouze tvary čísla jednotného a označují jimi soubor jednotlivin (např. stromoví = skupina stromů).

TEXT 1

Začalo to záhy po mém návratu z kosmu. Právě jsem si v kuchyni chystal večeři, když vtom se celý dům otřásl. Z horního patra se ozval zvláštní dunivý zvuk. Spadla snad střecha? Nebo to byl meteorit? Ihned jsem utíkal nahoru.

Otevřel jsem dveře své pracovny a spatřil horu knih pod nakloněnou knihovnou. Zpod tlustých svazků kosmické encyklopedie se po kolenou vyhrabával nějaký člověk. Do tváře jsem tomu vetřelci neviděl, jeho postava mi ale byla povědomá. Po chvíli jsem ho poznal. Byl jsem to já. Jako kdybych se díval do zrcadla.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se ještě klidně.

„Vysvětlím ti to,“ odpověděl nezvaný host. Usedl drze do mého křesla, vzal do ruky mou dýmku a najisto sáhl do zásuvky mého stolku pro tabák. To už na mě bylo moc.

„To je ale nestydatost!“ zařval jsem. On však jen pokynul, abych si také sedl. Dobrá, dám mu pět minut, a když se mi neomluví, vyřídíme si to jinak.

„Přece se nechceš prát, Ijone,“ s úsměvem pravil nezvaný host. „Nezapomeň, že každá má dnešní modřina bude později tvoje!“

„Jak můžeš vědět, na co jsem myslel? A co tady chceš?“

Návštěvník se pousmál a řekl: „Přicházím z roku 2661, abych ti předložil zajímavý návrh. Vědecká rada Temporistického úřadu si přeje, aby ses stal ředitelem programu TEOSVĚDĚHYP. To je zkratka pro telechronickou optimalizaci světových dějin hyperpočítačem. V našem století máme mír, daří se nám skvěle, ale co se historie týče, stále nemáme klid. Minulost planety Země je proto nutné opravit a zdokonalit na základě principů humanity. Určitě chápeš, že když má lidstvo v rodokmenu takové řeže a válečná jatka, stydíme se tlačit mezi vyspělé kosmické civilizace. Tak co na tu nabídku říkáš?“

(S. Lem, Futurologický kongres, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména hromadná mají pouze tvary čísla jednotného a označují jimi soubor jednotlivin (např. stromoví = skupina stromů).

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry ∗∗∗∗∗ na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou ••••• nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

TEXT 1

(1) Byl skoro prosinec a Jonas začínal mít strach z blížícího se výcviku. Ne, špatné slovo, opravil se v duchu. Strach cítil před rokem, když se nad společenstvím ukázalo neznámé letadlo. Všichni občané tehdy dostali rozkaz, aby se ihned skryli ve svých domech. Za okamžik JIM hlas v amplionu sdělil, že pilot popletl navigační instrukce a za to bude vyřazen. Vyřazení! Tak strašlivý trest se uplatňoval jen v případě neomluvitelného pochybení. Tohle slovo se nesmělo bezmyšlenkovitě používat. Jednou při závodech Jonas křikl na kamaráda, kvůli němuž ztratili bod: „Jsi vyřazený!“ Trenér si Jonase vzal stranou a důrazně si s NÍM promluvil. Od té doby si Jonas dával na vyjadřování velký pozor. Ne jako Asher.

(2) Jonas si vybavil, jak se Asher jednou vřítil do třídy uprostřed zpěvu ranní hymny. Když vlastenecká píseň dozněla a spolužáci se posadili, Asher zůstal stát, aby přednesl předepsanou omluvu, na niž všichni čekali.

(3) „Omlouvám se, že jsem vyrušil své učební společenství,“ rychle vysypal povinnou frázi. Pak svůj pozdní příchod objasnil: „Vyšel jsem z domu brzy, ale když jsem jel kolem rybí líhně, pracovní četa právě třídila lososy. Ta podívaná mě natolik zajmula, že jsem zapomněl na čas.“

„Přijímáme tvoji omluvu, Ashere,“ sborově zarecitovala třída.

„Přijímám tvoji omluvu, Ashere,“ řekl učitel, „a děkuji, že mi tvá chyba opět poskytla příležitost k výkladu o jazyce.“ Pak učitel na tabuli napsal zajmout, hned vedle připsal slovo zaujmout a začal se věnovat jejich významům.

Jonas se při té vzpomínce usmál. Znovu začal přemýšlet o významech slov a usoudil, že slovo strach opravdu přesně nevystihuje, co teď cítí. Je to příliš silné podstatné jméno. Jonas byl dychtivý, cítil ale i špetku nervozity. Znepokojení, usoudil nakonec. Ano, to cítí.

(L. Lowryová, Dárce, upraveno)

TEXT 2

Otevřená slabika – slabika, která končí samohláskou.

Zavřená slabika – slabika, která končí souhláskou.

TEXT 1

Vysvětlivky: gypsovka – dýmka; ocún – podzimní bylina s fialovými květy

(J. Seifert, Vodník a havran)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být jedna věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Do italského města Pisa jezdí davy cizinců, aby si prohlédly šikmou věž. Stanout na vrcholu této unikátní zvonice z mramoru je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením se stavitelům podařilo naklánění věže zpomalit, nikoli však zastavit. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

(2) V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosáhlo vychýlení věže 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, ∗∗∗∗∗ v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo.}} → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě.}} → předložka nevlastní

TEXT 1

(1) Do italského města Pisa jezdí davy cizinců, aby si prohlédly šikmou věž. Stanout na vrcholu této unikátní zvonice z mramoru je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením se stavitelům podařilo naklánění věže zpomalit, nikoli však zastavit. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

(2) V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosáhlo vychýlení věže 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, ∗∗∗∗∗ v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo.}} → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě.}} → předložka nevlastní

(1) Té noci jsem si četl ve své pracovně na univerzitě. Náhle zahřmělo a vzápětí jsem zaslechl ránu vycházející z vedlejší laboratoře. Okamžitě jsem tam spěchal. Uprostřed místnosti stál Davidson. Nevypadalo to, že mě zpozoroval. Zprvu mě napadlo, že musí být opilý. Kymácel se totiž a hmatal po čemsi neviditelném před svou tváří.

(2) „Davidsone, co se s vámi děje?“ zvolal jsem s obavami. Začal mě hledat pohledem, díval se však jakoby skrze mě. Pokouší se snad o něj šílenství z vyčerpání? Opatrně jsem mu položil ruku na kostnaté rameno. Ihned odskočil s tváří doslova znetvořenou hrůzou. „Co to bylo?“ zděšeně vykřikl.

(3) „To jsem já, Bellows,“ odpověděl jsem. „Cožpak mě nevidíte?“

„Nevidím ani sebe. Jaká loď tamhle kotví?“ Hovořil dosti zmateně, oči vytřeštěné.

Vtom do laboratoře vstoupil ∗∗∗∗∗. Stručně jsem ho seznámil s neobvyklou situací. Navrhl, abychom Davidsona odvedli do děkanovy kanceláře. Když jsme tam došli, usadil jsem se s Davidsonem na pohovku a Boyce s děkanem obsadili křesla proti nám. Nešťastný Davidson prsty přejížděl po Wadeově pohovce. Hmatem ji poznával, ale neviděl ji.

„A nemohl byste nám říci, co tedy vidíte?“ zeptal se ho Boyce.

Davidson odpověděl, že vidí jen spoustu písku a rozdrcených lastur, jinak nic.

„Davidsone, jste v mé kanceláři,“ pravil ∗∗∗∗∗. „Něco se vám stalo s očima. Máte v pořádku hmat i sluch, ale nevidíte.“

Davidson zavřel oči a řekl: „Zavřu-li oči, vím, že máte pravdu. Vedle mě na pohovce sedí ∗∗∗∗∗. Jsem v Anglii. A máme noc.“ Pak oči otevřel. „A tady právě vychází slunce. Jsem po krk ponořen v písku, vidím loď s plachtami, dmoucími se větrem, neklidné moře, letící ptáky. Nikdy jsem neviděl nic skutečnějšího. Bůh mi pomoz!“ zasténal.

(H. G. Wells, Pozoruhodný případ Davidsonových očí, upraveno)

TEXT 2

Aliterace – v rámci jednoho verše se v těsném sousedství vyskytují slova začínající stejnou hláskou nebo skupinou hlásek.

TEXT 2

Aliterace – v rámci jednoho verše se v těsném sousedství vyskytují slova začínající stejnou hláskou nebo skupinou hlásek.

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) Odbila půlnoc, v pokoji se zablesklo OSTRÉ světlo a před Skružem stála podivná postava v dlouhém rouchu. Vlasy měla stářím bílé, ale na růžové tváři nebyla jediná vráska. Z hlavy jí sálalo oslňující světlo, které ozařovalo celý pokoj.

„Vy jste ten duch, jehož příchod mně byl oznámen?“ zeptal se Skruž. „Ano, jsem duch minulých Vánoc.“ TICHÝ hlas jako by doléhal odněkud z dálky. „Jsem tady kvůli tvé záchraně. Vstaň, půjdeš se mnou!“

Výmluvy na ŠPATNÉ počasí byly marné. Duch uchopil Skruže za rameno a zamířil s ním k oknu. Skruž vyděšeně zaúpěl: „Jsem jen smrtelník, spadnu na zem.“ Duch mu ale položil ruku na srdce a pak oba prošli skrz zeď.

(2) Skruž se najednou ocitl uprostřed polí. Město zmizelo a s ním i tma. Byl jasný zimní den. „Probůh!“ zvolal Skruž, když se rozhlédl kolem. „Tady to znám, tady jsem byl doma! Tady jsem byl malý kluk!“ Duch se na něj laskavě podíval a Skruž stále cítil jeho LEHKÝ dotek, který mu pronikl do nitra duše. „Po té cestě bych mohl jít se zavřenýma očima,“ pokračoval Skruž. „To je divné, že sis na ni celá léta nevzpomněl,“ řekl mu duch. „Pojďme dál.“

(3) Náhle se před nimi objevilo městečko. Skruž cestou poznával každá vrátka, každý sloup i strom. Vzpomněl si na jména všech lidí, které míjeli. Proč měl ale takovou radost, že je vidí? Proč se mu jindy tak chladné oči rozzářily a jeho srdce se rozbušilo jinak než obvykle? Skruž dokonce slyšel, jak si všichni přejí veselé Vánoce. Co mu bylo do veselých Vánoc? Žádný užitek z nich přece neměl. Přesto se ale najednou cítil jinak než dříve.

(Ch. Dickens, Vánoční koleda, upraveno)

TEXT 1

(1) Nejproslulejším posvátným místem starověkého Řecka byla nepochybně věštírna v Delfách. V 7. století př. n. l., v době její největší popularity, sem přicházely tisíce poutníků. Delfy leží v nadmořské výšce 570 metrů na strmém svahu hory, a tak putování do věštírny bylo velmi namáhavé. Někteří poutníci se plahočili pěšky až z Athén, jiní se plavili po moři do přístavu na severním pobřeží Korintského zálivu a ODTUD pokračovali rovinatou krajinou směrem k věštírně.

(2) Nejprve se poutníci očistili v NEDALEKÉM pramenu, pak mohli božstvu položit svůj dotaz. Zaplatili předepsaný POPLATEK a otázku napsanou na destičce odevzdali chrámovému knězi, který ji donesl moudré Pýthii. Věštkyně seděla ve svatyni a v extázi jí z úst vycházely jakési zvuky. Do transu se přiváděla údajně žvýkáním vavřínových listů či vdechováním jedovatých vulkanických výparů. Její stěží srozumitelnou odpověď interpretoval další kněz, který ji ve zveršované podobě předal tazateli.

(3) Poutníci kladli jak otázky týkající se politiky, tak otázky související se všedním životem. Někdy promlouvala věštkyně jednoznačně, mnohé odpovědi však byly nejasné. Například lýdský král Kroisos se věštkyně otázal, co by se stalo, kdyby zaútočil na Persii. Padla by velká říše, zněla odpověď. Kroisos se po krátkém váhání nakonec rozhodl Persii napadnout, zničil však VLASTNÍ království.

(4) V roce 385 n. l. delfskou věštírnu zrušil křesťanský císař Theodosius Veliký. Na posvátném místě, které postupně zakryly nánosy půdy, časem vznikla vesnice. Když byla v roce 1892 celá vesnice zbourána, francouzský vědec Théophile Homolle zde zahájil archeologický výzkum, při němž mimo jiné objevil obvodové zdi slavné věštírny. Díky jeho nálezům můžeme nahlédnout do dějin.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary čísla množného a označují jimi jak jednu věc, tak i více věcí (např. jedny nebo dvoje narozeniny).

Modřiny, odřeniny, zlomeniny či posměch přítomných diváků. To vše riskují soutěžící v jednom z nejbláznivějších závodů, který se už od 19. století každoročně pořádá v nejmenovaném anglickém hrabství. Původně se netradičního klání účastnili jen místní obyvatelé, v současnosti akce láká závodníky ze všech koutů světa.

Jak závod probíhá? Soutěží se celkem ve ∗∗∗∗∗. Z vrcholu 180 metrů dlouhého, velmi strmého kopce se spustí přibližně čtyřkilový kulatý bochník sýra, za ním bezhlavě vyrážejí desítky závodníků. Je ale zhola nemožné sýr dohnat, neboť se řítí rychlostí až 112 kilometrů za hodinu. Vyhrává tedy ten závodník, který dorazí do cíle jako druhý, hned za sýrem.

Sýrový závod se nikdy neobešel bez zranění a právě kvůli úrazům byl zakázán. Na poslední oficiální závod, který se konal v roce 2009, se přišlo podívat 15 tisíc lidí. Deset diváků bylo zraněno, dalších šest při pohledu na řítící se závodníky omdlelo a pět soutěžících převezli zdravotníci do nemocnice. Akce je ale natolik populární, že se i přes zákaz koná neoficiálně.

(www.tyden.cz, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Inverze – změna pořadí slov oproti neutrálnímu, tzn. běžnému, slovosledu, např. Jak se ti líbí ten vzácný dar? (neutrální slovosled) × Dar ten vzácný jak líbí se ti? (inverze).

(1) Souostroví Galapágy tvoří 19 hlavních ostrovů, ten nejmenší z nich má rozlohu 1,04 km². Galapágy jsou výjimečné v mnoha směrech. Jsou třeba jediným místem, kde se na severní polokouli Země vyskytují tučňáci ve volné přírodě. Není divu, že souostroví inspirovalo také Charlese Darwina.

Tento slavný biolog se roku 1831 nalodil na loď Beagle jako člen přírodovědecké výpravy, jejímž cílem bylo studium živočichů. Během expedice nabyl přesvědčení, že živočišné druhy se v průběhu času mění. Na různých ostrovech vykopal mnoho kosterních pozůstatků a tyto nálezy jeho závěr potvrzovaly. Klíčový byl ale pro Darwina pětitýdenní pobyt na Galapágách. Zprvu ho zde zaujaly ohromné galapážské želvy, kterých na ostrovech žily statisíce. Zjistil, že rozdíly mezi želvami mají souvislost s odlišnými podmínkami danými prostředím, v němž želvy žijí. Ty, které se musí natahovat za potravou do výšky, mají delší krk než želvy ukusující trávu u země.

(2) Zásadní poznatky geniální vědec získal díky studiu pěnkav. Všiml si rozdílů v jednotlivých populacích těchto ptáků, které žily na různých galapážských ostrovech. Vypozoroval, že tvar a velikost jejich zobáku jsou přizpůsobeny dostupným zdrojům potravy. Některé pěnkavy pomocí svého drobného zobáku snáze zkoumaly květy, jiné pěnkavy měly silný zahnutý zobák jako papoušek a drtily jím oříšky. Na každém ostrově se u pěnkav vyvinuly znaky nejlépe zajišťující přežití druhu.

Po návratu z výpravy Darwinovi trvalo více než dvacet let, než plně pochopil, že právě pobyt na Galapágách je klíčem k porozumění evoluci. Svou evoluční teorii představil v roce 1859. V díle O vzniku druhů přírodním výběrem vysvětlil, že organismy se postupně přizpůsobují měnícím se podmínkám prostředí a že přežijí jen ty, které se na změny nejlépe adaptují. Jeho myšlenky posunuly vědecké poznání o značný krok vpřed.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů; www.novinky.cz, upraveno)

Rozlišit hoaxy, tedy poplašné zprávy, od zpráv pravdivých je často velmi obtížné. V současnosti budí pozornost médií i veřejnosti kauza Momo Challenge.

Na začátku všeho byla hrůzostrašná socha Mother Bird, která je pravděpodobně dílem umělkyně Midori Hajašiové. Socha (později známá jako Momo) byla světu představena na výstavě strašidel organizované firmou Link Factory. V srpnu 2016 byl na jedné sociální síti poprvé zveřejněn obrázek Momo, o dva roky později se začaly rychle šířit zprávy o hře Momo Challenge. Kromě varování před touto rizikovou výzvou články obsahovaly i popis, jak hra funguje. Hráči jsou údajně kontaktováni z profilu Momo a vyzváni, aby plnili nebezpečné úkoly. Když odmítnou, jsou vydíráni např. tím, že Momo ublíží jejich blízkým. Hrozby prý doprovázejí fotografie tak děsivé, že citlivějšího jedince vystraší.

Tato hra rozhodně není první rizikovou výzvou zaplňující titulní stránky novin. V roce 2017 média informovala o hře Modrá velryba, založené na podobných principech jako Momo Challenge. Řadou odborníků však byla samotná existence hry Modrá velryba zpochybněna. Někteří z nich se kloní k názoru, že šlo o marketingový tah za účelem zvýšení návštěvnosti internetových stránek. O hoax se patrně jedná i v případě Momo Challenge. Odborníci znovu důrazně varují před panikou, kterou hoaxy vyvolávají.

(www.idnes.cz; echo24.cz, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

TEXT 1

(1) Drahé kameny se třpytily na krásných prstenech faraonů i římských vládců. Císař Nero se zamiloval do smaragdů, které údajně používal jako zvětšovací sklo. Marnivé Římanky si více potrpěly na perly, protože si je spojovaly s Venuší, římskou bohyní krásy a lásky. Tato bohyně se totiž podle mýtů stejně jako perly zrodila z moře. Drahé kameny se opěvují i v literatuře. Už starověký básník Homér popisoval náhrdelník věhlasné Penelopé, manželky ithackého krále Odyssea.

(2) Jak se vůbec posuzuje, který nerost je cennější než ten druhý? Mezi základní kritéria, která nerost zařadí do vznešené společnosti drahých kamenů, patří zejména tvrdost kamene, vzácnost jeho výskytu v přírodě, lesk, lom světla a zbarvení. Dříve byly za drahokamy považovány jen vzácné průhledné minerály s vysokou tvrdostí, vysokým leskem a lomem světla (např. diamant). O příčku níže stály polodrahokamy – nerosty, které nevyhovují všem výše uvedeným kritériím (např. opál je měkčí a v přírodě se vyskytuje častěji než kterýkoli drahokam). Nejméně cenné pak byly ozdobné kameny. Toto dělení na tři kategorie ale nebylo přesné. Někdo totiž kladl větší důraz na vzácnost kamene, někdo zase na krásu jeho zbarvení. Jednotlivé kategorie se často prolínaly, a proto se pro ně zavedlo jednotné označení drahý kámen.

(3) Drahé kameny většinou nejsou používány v surovém stavu. Úpravami se odstraní kazy a zdůrazní se žádané vlastnosti kamenů. Jejich povrch se leští, a aby se zvýraznil lom světla, brousí se (plochy, které vznikly broušením, se nazývají fasety). Popularitu jednotlivých drahých kamenů ovlivňují módní trendy. Kdysi třeba móda nakrátko vynesla na výsluní český granát, drahý kámen ohnivě červené barvy. Oblibu pravých diamantů ale nic ohrozit nedokázalo, dokonce ani jejich umělé napodobeniny, které byly uvedeny na trh ve 20. století.

(V. Bouška; J. Kouřimský, Drahé kameny kolem nás, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{u:pizzu, italské národní jídlo}}.

(1) Stonehenge je nejslavnější komplex menhirů a kamenných kruhů. Nachází se v Anglii poblíž městečka Salisbury. Nejznámější částí Stonehenge je kruh vytvořený z několikatunových stojících kamenů. Tento kruh z gigantických kusů pískovce je ale z celé stavby nejmladší, byl postaven přibližně mezi lety 2100 a 1900 př. n. l. Nejstarší kamenný kruh v komplexu Stonehenge byl vybudován už okolo roku 3100 př. n. l.

(2) Kamenná stavba vzbuzuje dodnes mnoho otázek. K těm nejzásadnějším patří, jak lidé bez moderních technologií dokázali na místo dopravit tak obrovské kameny a jak je následně vztyčili. Existují různé teorie, žádná z nich však dosud nebyla potvrzena. Stále nejasný je také účel stavby. Někteří odborníci se domnívají, že Stonehenge vybudovali druidi, tedy nejvyšší vrstva keltských kněží, kvůli obětním obřadům. Nedávno bylo ovšem prokázáno, že stavba byla dokončena asi o 1000 let dříve, než Keltové toto místo osídlili. Jiní odborníci se přiklánějí k tomu, že stavba byla využívána jako jakási nemocnice. Archeologové totiž zjistili, že velké množství ostatků, které nalezli v hrobech nedaleko Stonehenge, vykazuje známky nějaké choroby. Mohlo jít tedy o místo, kam se lidé z nejbližšího okolí chodili uzdravovat. Záhadolog Erich von Däniken, jehož názory vědci většinou nepovažují za seriózní, zase tvrdí, že Stonehenge je dílem mimozemšťanů.

(3) Jisté ale je, že dnešní Stonehenge je jiný než původní stavba. Největší změny na jeho vzhledu však neprovedli vandalové, kteří po staletí kladivem odsekávali kousky kamenů, nýbrž ti, kteří se ho snažili opravit. Jen ve 20. století byl komplex třikrát restaurován, a to nejen kvůli oběma světovým válkám. Během nich následkem značných otřesů začaly některé kameny padat, dělníci je tedy museli zasadit do litého betonu. V současné době už kameny v betonových botách nic neruší.

Pozn.: menhir – kamenný blok svisle zasazený do země

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy; stonehenge.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Pištík hned po ránu nařídil překvapeným ovcím, aby ho následovaly. Odvedl JE na odlehlý konec farmy blízko smrkového lesa, kde byly celý den pod Pištíkovým dozorem. Večer se Pištík vrátil do domu sám. Předtím přikázal ovcím, aby nocovaly venku. Nakonec tam ovce zůstaly celý týden, přičemž po tu dobu je ostatní zvířata ani nezahlédla. Pištík s nimi trpělivě trávil téměř celé dny. Učil je nové písni a potřeboval na to naprostý klid.

(2) Jednoho večera, právě když se ovce vrátily, zaslechla zvířata, která přicházela z práce, vyděšené koňské ržání. To se ozývala Lupina – znovu a znovu. Zvířata se rozběhla a utíkala do dvora. Tam uviděla, proč kobyla tak vyvádí. Po dvoře kráčelo prase na zadních nohách.

Ano, byl to Pištík. Trochu kymácivě, ale v perfektní rovnováze přecházel přes dvůr. O chvíli později vyšla ze dveří domu dlouhá řada prasat na zadních nohách. NĚKTERÝM to šlo lépe, některým hůře, všechna ale nakonec BEZ větších obtíží dvůr přešla. Pak se ze dvora farmy ozvalo štěkání psů a ostré kokrhání černého kohouta. Ze dveří vyšel sám Napoleon a hrdě se rozhlížel. Toto nejvýše postavené prase drželo velký bič, který zdůrazňoval jeho moc. Smečka jeho psů poskakovala KOLEM.

Zavládlo zděšení a úplné ticho. Ohromená zvířata se semkla k sobě a pozorovala zástup pochodujících prasat. Jako by se svět obrátil vzhůru nohama. Pak ale první šok pominul. Zvířata – i přes strach ze psů a dlouhodobě vyvinutý návyk nikdy nic nekritizovat – chtěla poprvé začít protestovat. A právě tehdy začaly všechny ovce najednou bečet novou píseň: „Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší!“

(G. Orwell, Farma zvířat, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově SLZA je slabikotvornou souhláskou L (první slabika neobsahuje samohlásku).

(1) Malování světlem představil České republice jako první Alex Dowis, a to v soutěži Česko Slovensko má talent. Když vystoupil před obecenstvo a začal malovat světlem, překvapení diváci v sále sledovali jeho tvorbu v němém úžasu. Alex Dowis se věnuje také malování do písku. Sledujete televizní reklamy? Pak jste jistě viděli reklamní spot na mouku Babiččina volba. I ten je jeho dílem.

(2) Umění Alexe Dowise a jeho týmu mohou Češi obdivovat v jednom z pražských divadel. Během představení, které trvá zhruba čtyřicet minut, umělci malují na speciální plátno neuvěřitelné, do detailu propracované obrazy. Ty vzápětí mizí a jsou nahrazeny novými. Před zraky diváků ožívá Pražský hrad, Karlův most a jiné památky české metropole.

(3) Při představení Light Art Show se pouští hudba známých skladatelů i reálné zvuky. Po představení je možné si vyzkoušet, jak zábavný a zároveň složitý Light Art je. Umělci vám poodhalí tajemství vytváření úchvatných světelných maleb.

(4) I vy se můžete ponořit do tmy a prožít nevšední příběh stověžatého města. Stačí zajít na představení Light Art Show.

(www.vasedeti.cz, upraveno)

(1) Malování světlem představil České republice jako první Alex Dowis, a to v soutěži Česko Slovensko má talent. Když vystoupil před obecenstvo a začal malovat světlem, překvapení diváci v sále sledovali jeho tvorbu v němém úžasu. Alex Dowis se věnuje také malování do písku. Sledujete televizní reklamy? Pak jste jistě viděli reklamní spot na mouku Babiččina volba. I ten je jeho dílem.

(2) Umění Alexe Dowise a jeho týmu mohou Češi obdivovat v jednom z pražských divadel. Během představení, které trvá zhruba čtyřicet minut, umělci malují na speciální plátno neuvěřitelné, do detailu propracované obrazy. Ty vzápětí mizí a jsou nahrazeny novými. Před zraky diváků ožívá Pražský hrad, Karlův most a jiné památky české metropole.

(3) Při představení Light Art Show se pouští hudba známých skladatelů i reálné zvuky. Po představení je možné si vyzkoušet, jak zábavný a zároveň složitý Light Art je. Umělci vám poodhalí tajemství vytváření úchvatných světelných maleb.

(4) I vy se můžete ponořit do tmy a prožít nevšední příběh stověžatého města. Stačí zajít na představení Light Art Show.

(www.vasedeti.cz, upraveno)

(Z. Svěrák, Severní vítr, zkráceno)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(1) Světovým prvenstvím se chlubí experti z univerzity v Manchesteru, kteří v roce 2017 sestrojili unikátního nanorobota. Je tak malý, že miliarda miliard takových nanorobotů by vytvořila objekt o velikosti zrnka soli. Vývojem nanorobotů se zabývá také pražská nanolaboratoř. Čeští vědci v čele s Martinem Pumerou, chemikem proslulým i v zahraničí, by chtěli vyvinout nanoroboty, kteří k pohybu nebudou potřebovat motorek, protože místo něj využijí chemickou energii z okolního prostředí.

(2) Takoví nanoroboti by mohli posunout dál onkologii nebo i medicínu obecně, mohou ∗∗∗∗∗ pomoci třeba při léčbě tak závažné nemoci, ∗∗∗∗∗ je rakovina. Nejdřív ale musíme vyřešit, aby nám nanoroboti v těle neškodili (tedy aby při likvidaci rakovinných buněk nedocházelo k ničení těch zdravých) a zároveň aby snadno vyšli z těla ven. Jak by to mohlo vypadat v praxi? Lékař podá pacientovi pilulku obsahující miniaturní roboty, kteří „nesou na zádech“ léčivo. Tito roboti jsou navíc schopni mezi sebou komunikovat. Když v těle narazí na škodlivé shluky buněk, uvolní lék. Pak tělo opustí.

(3) Nanoroboti však nemusí pomáhat jen jednotlivci bojujícímu s rakovinou. Představte si třeba ropnou havárii na moři. Vinou úniku ropy vznikne toxická skvrna ohrožující delfíny, želvy a další vodní živočichy. Pokud by v této situaci byla možnost využít inteligence nanorobotů, můžeme jim přikázat, aby se vydali ke zdroji kontaminace a ropnou skvrnu vyčistili. Nanoroboti by tak mohli zabránit ekologické katastrofě rychleji než lidé.

(4) Nanoroboti nás mohou také varovat v různých krizových situacích. V případě, že se budou pohybovat ve vodě, v níž vzroste hladina určité škodliviny, roboti změní barvu. Tím na zvýšení její koncentrace upozorní. Malí pomocníci mohou být prospěšní pro celé lidstvo, zároveň je ale důležité myslet na to, aby tento vynález nebyl zneužit.

(www.abicko.cz, www.ceskatelevize.cz, upraveno)

(1) Světovým prvenstvím se chlubí experti z univerzity v Manchesteru, kteří v roce 2017 sestrojili unikátního nanorobota. Je tak malý, že miliarda miliard takových nanorobotů by vytvořila objekt o velikosti zrnka soli. Vývojem nanorobotů se zabývá také pražská nanolaboratoř. Čeští vědci v čele s Martinem Pumerou, chemikem proslulým i v zahraničí, by chtěli vyvinout nanoroboty, kteří k pohybu nebudou potřebovat motorek, protože místo něj využijí chemickou energii z okolního prostředí.

(2) Takoví nanoroboti by mohli posunout dál onkologii nebo i medicínu obecně, mohou ∗∗∗∗∗ pomoci třeba při léčbě tak závažné nemoci, ∗∗∗∗∗ je rakovina. Nejdřív ale musíme vyřešit, aby nám nanoroboti v těle neškodili (tedy aby při likvidaci rakovinných buněk nedocházelo k ničení těch zdravých) a zároveň aby snadno vyšli z těla ven. Jak by to mohlo vypadat v praxi? Lékař podá pacientovi pilulku obsahující miniaturní roboty, kteří „nesou na zádech“ léčivo. Tito roboti jsou navíc schopni mezi sebou komunikovat. Když v těle narazí na škodlivé shluky buněk, uvolní lék. Pak tělo opustí.

(3) Nanoroboti však nemusí pomáhat jen jednotlivci bojujícímu s rakovinou. Představte si třeba ropnou havárii na moři. Vinou úniku ropy vznikne toxická skvrna ohrožující delfíny, želvy a další vodní živočichy. Pokud by v této situaci byla možnost využít inteligence nanorobotů, můžeme jim přikázat, aby se vydali ke zdroji kontaminace a ropnou skvrnu vyčistili. Nanoroboti by tak mohli zabránit ekologické katastrofě rychleji než lidé.

(4) Nanoroboti nás mohou také varovat v různých krizových situacích. V případě, že se budou pohybovat ve vodě, v níž vzroste hladina určité škodliviny, roboti změní barvu. Tím na zvýšení její koncentrace upozorní. Malí pomocníci mohou být prospěšní pro celé lidstvo, zároveň je ale důležité myslet na to, aby tento vynález nebyl zneužit.

(www.abicko.cz, www.ceskatelevize.cz, upraveno)

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis – opakování stejného slova bezprostředně za sebou v jednom verši.

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.

Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.

(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.

Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý a na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. V části ledovce se našly cenné zkameněliny, například ichtyosauři neboli rybí ještěři, amoniti, tedy vyhynulí hlavonožci, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí velmi zvláštní balet. Předplatné na toto představení mají jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že se vám stejně jako mně podlomí nohy při pohledu na tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

TEXT 1

Pan Kaplan dělal profesoru Parkhillovi těžkou hlavu. Dělal mu těžší hlavu než kterýkoli jiný žák, a to už od prvního domácího úkolu, který zněl „Napište tři podstatná jména v jednotném a množném čísle“. Když úkoly opravoval, dostal se k papíru, na němž zářilo: pes – pesy; nemoc – nemocnice; lev – Löwi. Podepsán H∗Y∗M∗A∗N K∗A∗P∗L∗A∗N.

Při další hodině si profesor Parkhill pana Kaplana s neobyčejným zájmem prohlédl. Byl to boubelatý muž s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima; v náprsní kapse saka měl vždy dvě plnicí pera. (Jiní muži ve třídě inzerovali svou gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv – vlídný, bystrý, dobrotivý. Jen zřídkakdy žákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i tehdy, kdy byly jeho nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti výslovnosti, pravopisu nebo gramatice. Jako by se pan Kaplan pyšnil tím, že se mýlí tak často a tak objevně.

Profesor Parkhill si vzpomněl na jednu hodinu věnovanou rozšiřování slovní zásoby. Předříkával tenkrát žákům slova, která měli použít ve větách. Když na pana Kaplana připadlo slovo prášky, nadšeně pravil: „Já pučil kufr od mýho prášky.“ Jindy, když při procvičování ∗∗∗∗∗ sklidil Wolfgang Schmitt ovace za své impozantní příklady (správně – špatně; práce – odpočinek; plakat – smát), ohromil pan Kaplan vyučujícího svými dvojicemi: mlíko – šlehačka; život – smrď; hlavní – pohlavní. A v jednom ze zadaných slohových cvičení líčil tento žák, jak bytostně nenávidí průmyslové magnety. Teprve po několika perných minutách svitlo profesoru Parkhillovi, že píše-li pan Kaplan magnety, má zřejmě na mysli magnáty. A když byl pan Kaplan vyzván, aby uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít, bez nejmenšího zaváhání odpověděl: „Umžít, umžel, funus.“

(L. Rosten, Pan Kaplan má třídu rád, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější – popis vzhledu nějakého člověka.

Charakteristika přímá – vlastnosti postavy sděluje vypravěč konkrétním pojmenováním, např. Pan Novák je lakomý.

Charakteristika nepřímá – čtenář si udělá obrázek o vlastnostech postavy z popisu jejího jednání.

TEXT 1

Pan Kaplan dělal profesoru Parkhillovi těžkou hlavu. Dělal mu těžší hlavu než kterýkoli jiný žák, a to už od prvního domácího úkolu, který zněl „Napište tři podstatná jména v jednotném a množném čísle“. Když úkoly opravoval, dostal se k papíru, na němž zářilo: pes – pesy; nemoc – nemocnice; lev – Löwi. Podepsán H∗Y∗M∗A∗N K∗A∗P∗L∗A∗N.

Při další hodině si profesor Parkhill pana Kaplana s neobyčejným zájmem prohlédl. Byl to boubelatý muž s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima; v náprsní kapse saka měl vždy dvě plnicí pera. (Jiní muži ve třídě inzerovali svou gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv – vlídný, bystrý, dobrotivý. Jen zřídkakdy žákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i tehdy, kdy byly jeho nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti výslovnosti, pravopisu nebo gramatice. Jako by se pan Kaplan pyšnil tím, že se mýlí tak často a tak objevně.

Profesor Parkhill si vzpomněl na jednu hodinu věnovanou rozšiřování slovní zásoby. Předříkával tenkrát žákům slova, která měli použít ve větách. Když na pana Kaplana připadlo slovo prášky, nadšeně pravil: „Já pučil kufr od mýho prášky.“ Jindy, když při procvičování ∗∗∗∗∗ sklidil Wolfgang Schmitt ovace za své impozantní příklady (správně – špatně; práce – odpočinek; plakat – smát), ohromil pan Kaplan vyučujícího svými dvojicemi: mlíko – šlehačka; život – smrď; hlavní – pohlavní. A v jednom ze zadaných slohových cvičení líčil tento žák, jak bytostně nenávidí průmyslové magnety. Teprve po několika perných minutách svitlo profesoru Parkhillovi, že píše-li pan Kaplan magnety, má zřejmě na mysli magnáty. A když byl pan Kaplan vyzván, aby uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít, bez nejmenšího zaváhání odpověděl: „Umžít, umžel, funus.“

(L. Rosten, Pan Kaplan má třídu rád, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější – popis vzhledu nějakého člověka.

Charakteristika přímá – vlastnosti postavy sděluje vypravěč konkrétním pojmenováním, např. Pan Novák je lakomý.

Charakteristika nepřímá – čtenář si udělá obrázek o vlastnostech postavy z popisu jejího jednání.

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.

(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.

(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, ∗∗∗∗∗, že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.

Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.

(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.

„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“

Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“

„Ne.“

„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.

„Naprosto jist.“

„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“

(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“

Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

Kilometry a kilometry ve stísněných prostorech, s kyslíkem na zádech, bez přírodního světla. Takový je cave diving neboli potápění v jeskyních. Jeskyně vyplněné vodou jsou často zmapovány minimálně. Je tedy pravděpodobné, že potápěči naleznou jedinečné zástupce fauny a flóry či unikátní geologické útvary.

Cave diving láká všechny, kteří chtějí posunout hranice svých možností. Při tomto technicky velmi náročném potápění vám však může hrozit značné nebezpečí. V síti jeskyní se totiž dá velmi lehce zabloudit. V úzkých prostorech se potápěči také může část výstroje zachytit za výčnělek. ∗∗∗∗∗

Základem potápění v jeskyních jsou záložní světelné zdroje. U kyslíku platí pravidlo tří třetin: první třetina kyslíku je na cestu tam, druhá na cestu zpět a třetí je pro případ jakýchkoli komplikací. Nástrah při cave divingu na vás čeká mnoho. Nikdy nevíte, na kterou narazíte.

(www.samuraj.cz, upraveno)

(1) Na území Česka sopky již dávno nebouří, ale stopy po výrazné geologické aktivitě zde najdeme dodnes. Dokladem jsou například stolové hory, útvary pojmenované podle svého tvaru – jejich vrchol tvoří plošina připomínající desku stolu. K nejzajímavějším stolovým horám u nás patří Kozelka (659,6 m), kterou naleznete v Plzeňském kraji. Ani z velké dálky ji nelze přehlédnout. Vyčnívá asi 100 až 150 metrů nad okolní terén a výstup na její vrchol stojí za námahu, protože je z něj nádherný výhled.

(2) Tato stolová hora „povstala ze země“ někdy v mladších třetihorách. Tehdy bylo naše území pokryto převážně listnatými pralesy a v nich žili např. sloni rodu Deinotherium, kteří vážili až čtrnáct tun. Planeta Země tou dobou zažívala bouřlivé období svého vývoje – probíhalo formování dnešních kontinentů. Pevninské desky svým posunováním vytvářely pohoří (například evropské pohoří Alpy) a údolí. Leckde byl tlak tak silný, že země pukla a ven se vylila žhavá láva. Vyplňovala údolí, zdvihala výšku terénu a tuhla. Protože ztuhlá láva je křehká, časem se lávový příkrov začal vlivem eroze rozpadat a rozdrobené částečky odplavila voda. Na některých místech však zbytky lávy zůstaly čnět nad úrovní krajiny například jako stolové hory. Tak vznikla i Kozelka.

(3) Po jejím obvodu najdete věže, pyramidy a další skalní útvary vzniklé postupným oddělováním částí stolové hory. Na některých místech dokonce z podzemí stále uniká výrazně teplejší vzduch! Právě kvůli těmto únikům se pro Kozelku ujal lidový název Dračí hora. Kdysi byla totiž pára, která stoupala z hory, vidět a lidem to připadalo, jako by uvnitř spal drak a jeho horký dech unikal spárami ven.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Na území Česka sopky již dávno nebouří, ale stopy po výrazné geologické aktivitě zde najdeme dodnes. Dokladem jsou například stolové hory, útvary pojmenované podle svého tvaru – jejich vrchol tvoří plošina připomínající desku stolu. K nejzajímavějším stolovým horám u nás patří Kozelka (659,6 m), kterou naleznete v Plzeňském kraji. Ani z velké dálky ji nelze přehlédnout. Vyčnívá asi 100 až 150 metrů nad okolní terén a výstup na její vrchol stojí za námahu, protože je z něj nádherný výhled.

(2) Tato stolová hora „povstala ze země“ někdy v mladších třetihorách. Tehdy bylo naše území pokryto převážně listnatými pralesy a v nich žili např. sloni rodu Deinotherium, kteří vážili až čtrnáct tun. Planeta Země tou dobou zažívala bouřlivé období svého vývoje – probíhalo formování dnešních kontinentů. Pevninské desky svým posunováním vytvářely pohoří (například evropské pohoří Alpy) a údolí. Leckde byl tlak tak silný, že země pukla a ven se vylila žhavá láva. Vyplňovala údolí, zdvihala výšku terénu a tuhla. Protože ztuhlá láva je křehká, časem se lávový příkrov začal vlivem eroze rozpadat a rozdrobené částečky odplavila voda. Na některých místech však zbytky lávy zůstaly čnět nad úrovní krajiny například jako stolové hory. Tak vznikla i Kozelka.

(3) Po jejím obvodu najdete věže, pyramidy a další skalní útvary vzniklé postupným oddělováním částí stolové hory. Na některých místech dokonce z podzemí stále uniká výrazně teplejší vzduch! Právě kvůli těmto únikům se pro Kozelku ujal lidový název Dračí hora. Kdysi byla totiž pára, která stoupala z hory, vidět a lidem to připadalo, jako by uvnitř spal drak a jeho horký dech unikal spárami ven.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Jakýsi fotograf z Topeky tvrdil, že se před několika měsíci setkal s mužem, který to s revolverem uměl právě tak dobře jako legendární pistolník Jesse James. Říkali mu Limonádový Joe. Ten chlapík vyřídil jednou rukou, jediným šestiraňákem, v necelé minutě osm pistolníků.

Stalo se to v baru U Kulhavý kobyly. Barman měl plné ruce práce, aby obsloužil skupinku pěti kovbojů z Abilene sedících u stolu. Limonádový Joe se opíral o pult a popíjel sklenici limonády. Vtom se rozlétnou dveře a do baru vrazí osm zabíječů, revolvery v ruce. Kovbojové rychle mizí pod stoly, protože vědí, co přijde. Zabijáci si mezi sebou nevyměnili ani slovo a místo toho nechali hlasitě hovořit své kolty.

(2) Když rachot umlkl, ∗∗∗∗∗. Limonádový Joe stál u pultu, zdráv a svěží, a na zemi leželo osm chlapíků s prostřelenými čely. Joe zasunoval pravicí do pouzdra pistoli a v levici otáčel rozpačitě sklenkou, jejíž vrchní půle byla ustřelena. Otočil se k strachy polomrtvému barmanovi a pravil:

„Ještě jednu sklenici Catlettovy limonády, prosím. Myslím, že v téhle jsou střepy. Kdybych se z ní napil, mohlo by se mi třeba něco stát.“

(3) Všichni na něj civěli jako na ducha, a jak teprve ustrnuli, když zjistili, že vyřídil osm chlapů jediným šestiraňákem.

„Nechtělo se mi nadarmo plýtvat střelivem,“ řekl Joe. „Matka mě totiž vždycky nabádala k spořivosti.“

„Kdybych tam neseděl a ten střelecký zázrak neviděl na vlastní oči,“ zakončil příběh fotograf z Topeky, „tak bych tomu prostě nevěřil.“

(J. Brdečka, Limonádový Joe, upraveno)

Vlastní krví slunce kreslí na skla oken krajinky,
odevšad se na zem snesly utahané vzpomínky,
otvírám jim do předsíně, zouvají si botičky,
hned se ženou do kuchyně na slaninu s vajíčky.

Každá má jméno holky, se kterou jsem někdy chodil,
každá zná všechna přání, co jsem za ta léta měl,
každá ví, kdy jsem pomáhal a kdy jsem zase škodil,
každá z nich je tou láskou s velkým EL.

Než se nají, tak jim stelu ve své noční košili,
snad si je moc pouštím k tělu, ale kam by chodily,
vykoupané, nakrmené jdou si se mnou povídat,
dokud nás hlad nezažene jít se řádně nasnídat.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Při vyslovení jejího jména si lidé většinou představí vyprahlou, krajně nehostinou pustinu a písečné duny. Obrovský prostor bez života. Takový obraz Sahary však není zcela pravdivý. Sahara žije! I v této oblasti nalezneme zástupce flóry a fauny, přestože počet tamějších rostlinných a živočišných druhů není s jinými klimatickými pásmy srovnatelný.

Největší poušť světa se rozkládá od severoafrického pobřeží Atlantského oceánu až k pobřeží Rudého moře. Její povrch tvoří převážně štěrkové a kamenité pouště, podstatně menší část zabírají pouště písečné. Sahara leží v oblasti suchých pasátů. Tento fakt zásadním způsobem ovlivňuje klima celé oblasti. Příznačné je pro něj minimum srážek, které má na svědomí nedostatek povrchové vody. Celá oblast je zbrázděna relativně hustou sítí vádí (vádí je řečiště, které je většinu roku vyschlé a naplňuje se vodou jen v období dešťů).

(2) Tyto „sezónní řeky“ zásobí podpovrchový rezervoár vody, která je však většinou přístupná pouze prostřednictvím tzv. artéských studní (když se taková studna narazí, voda z vrtu začne samovolně vyvěrat). V blízkosti artéských studní se sice daří zeleni, obecně je však vegetace Sahary dosti chudá, nejčastěji zde lze vidět houževnaté trávy a keře. Zdejším drsným podmínkám, zejména suchému podnebí či nedostatku potravy, se dokonale přizpůsobil velbloud jednohrbý. Kromě něj však na Sahaře žijí i jiné druhy savců, ptáci, plazi a hmyz.

Sahara je charakteristická ∗∗∗∗∗, a tak jsou zde naprosto běžné třicetistupňové rozdíly mezi dnem a nocí. Sluneční záření intenzivně prohřívá jak vzduch, tak i povrch pouště, v noci toto teplo vyzařuje do kosmického prostoru, čímž dochází k silnému ochlazení povrchu. Teplota vzduchu tak v noci může klesnout až pod bod mrazu.

(www.treking.cz, www.wikipedie.cz, upraveno)

V běžně mluveném jazyce dochází často k univerbizaci, tzn. nahrazení víceslovného pojmenování jednoslovným pojmenováním (např. hlavní nádraží – hlavák, občanský průkaz – občanka).

(Příruční mluvnice češtiny, upraveno)

Když v roce 1953 Ian Fleming poprvé představil čtenářům Jamese Bonda, agenta s číslem 007, svět rozdělovala železná opona. Mezi státy Východu a Západu panovalo politické a vojenské napětí. Konflikt nikdy nevyústil ve skutečný boj, ale projevoval se zejména soupeřením o vojenskou převahu. Špioni měli za úkol zjistit, kolik má určitá země tanků a kolik vyrobila jaderných raket.

Toto téma se záhy objevilo i v prvních románech o agentovi 007, v nichž byl hlavním nepřítelem komunismus. Až později se okruh témat rozšířil a do hry vstoupili různé tajné agentury a šílení vědci. Fleming napsal dvanáct skvělých bondovek. Při práci na třinácté knize spisovatel zemřel. ∗∗∗∗∗ Čtenáři, kteří si neohroženého agenta nesmírně zamilovali, si totiž vynutili nová Bondova dobrodružství. Na dalších dílech pracovala celá řada spisovatelů.

(www.abicko.cz, www.james-bond.cz, upraveno)

Kdysi se výprava proslulého cestovatele Emila Holuba dostala k Viktoriiným vodopádům, které patří k největším vodopádům na světě. Upřímný úžas nad obrovským množstvím vody padající do soutěsky však po chvíli vystřídal strach. Expedice se musela potýkat se závažným problémem, neboť několik jejích členů postihla malárie. Tropická nemoc, které se česky také říká bahenní zimnice, si tehdy připsala dva lidské životy k milionům dalších.

Na malárii umírali lidé už ve staré Číně před 2700 lety. Archeologické nálezy však napovídají, že nemoc zabíjela dokonce před 20 miliony let. V roce 2013 bylo malárií nakaženo téměř 200 milionů lidí, necelých 600 000 jich zemřelo.

Dopady malárie nejvíce pociťují obyvatelé Afriky a Asie, zejména v nížiných oblastech s vysokou vlhkostí. Tam se daří komárům, mimo jiné i těm z rodu Anopheles, kteří malárii přenášejí.

Malárii způsobují Plasmodia (česky zimničky), parazitičtí prvoci, kteří se vyskytují ve slinných žlázách infikovaných komářích samiček. Samičky bývají nejaktivnější zpravidla po setmění, k většině útoků proto dochází od soumraku do úsvitu. Když se paraziti dostanou do lidského těla, přemisťují se do jater. Odtud se infekce dostává do červených krvinek, v nichž se parazité množí, dokud krvinky neprasknou, čímž se do krevního toku uvolní ještě více parazitů. Poté se většinou dostaví typické průvodní jevy choroby, jako jsou záchvaty, horečky aj.

Malárie a hlavně způsob léčby jsou v hledáčku vědců už dlouho. Naděje lidem svitla roku 1973 díky objevu látky artemisin, která pomohla velice zásadně snížit počet obětí malárie. Malarické druhy zimniček si však během let vůči léčivům vybudovaly odolnost. Jako nejefektivnější v boji proti nemoci se tedy jeví prevence, například distribuce moskytiér do rizikových oblastí.

(abc 23/2015, www.lekari-bez-hranic.cz, upraveno)

(1) „Co tomu říkáte, Watsone?“

∗∗∗∗∗

„Má opravdu několik pozoruhodných rysů, nad nimiž si lámu hlavu. Vezměte si například ty otisky nohou. Proč myslíte, že se šlépěje změnily?“

„Mortimer říkal, že Baskerville prošel tím kusem aleje po špičkách.“

„Ale Watsone, Mortimer toliko opakoval, co nějaký hlupák vypověděl před porotou. Proč by někdo chodil alejí po špičkách?“

„Jak to tedy bylo, Holmesi?“

„Utíkal, Watsone. Utíkal, aby spasil život. Utíkal tak dlouho, až mu puklo srdce a padl mrtev na tvář.“

„Utíkal? A před čím utíkal?“

„To právě nevíme – v tom je klíč k záhadě. Jsou tu náznaky, že ten člověk šílel hrůzou ještě dřív, než se dal na útěk.“

„Jak to můžete vědět, Holmesi?“

(2) „Vycházím z předpokladu, že příčina jeho strachu k němu přicházela přes blata. Charles Baskerville však utíkal od svého domu pryč, místo aby utíkal směrem k němu, jak ukazují jeho stopy. Proč? Vysvětlení je podle mě jediné: byl to už člověk zbavený zdravého rozumu. Pak je tu ovšem ještě otázka, na koho tehdy čekal.“

„Holmesi, vy myslíte, že na někoho čekal?“

(3) „Charles Baskerville byl postarší člověk nevalného zdraví. Můžeme pochopit, že každý večer chodíval na kratší procházku, ale v kritickou noc byla půda vlhká a počasí nevlídné. Nezdá se vám proto divné, že stál v aleji pět či deset minut, jak z doutníkového popela odvodil doktor Mortimer s postřehem bystřejším, než bych se u něho byl nadál? Považuji za pravděpodobné, že u té branky nestál každý večer. Naopak – všechno nasvědčuje tomu, že se blatům vyhýbal. Oné noci tam však čekal. Věc se začíná rýsovat, Watsone. Souvislosti začínají vystupovat.“

(A. C. Doyle, Pes baskervillský, upraveno)

(1) „Co tomu říkáte, Watsone?“

∗∗∗∗∗

„Má opravdu několik pozoruhodných rysů, nad nimiž si lámu hlavu. Vezměte si například ty otisky nohou. Proč myslíte, že se šlépěje změnily?“

„Mortimer říkal, že Baskerville prošel tím kusem aleje po špičkách.“

„Ale Watsone, Mortimer toliko opakoval, co nějaký hlupák vypověděl před porotou. Proč by někdo chodil alejí po špičkách?“

„Jak to tedy bylo, Holmesi?“

„Utíkal, Watsone. Utíkal, aby spasil život. Utíkal tak dlouho, až mu puklo srdce a padl mrtev na tvář.“

„Utíkal? A před čím utíkal?“

„To právě nevíme – v tom je klíč k záhadě. Jsou tu náznaky, že ten člověk šílel hrůzou ještě dřív, než se dal na útěk.“

„Jak to můžete vědět, Holmesi?“

(2) „Vycházím z předpokladu, že příčina jeho strachu k němu přicházela přes blata. Charles Baskerville však utíkal od svého domu pryč, místo aby utíkal směrem k němu, jak ukazují jeho stopy. Proč? Vysvětlení je podle mě jediné: byl to už člověk zbavený zdravého rozumu. Pak je tu ovšem ještě otázka, na koho tehdy čekal.“

„Holmesi, vy myslíte, že na někoho čekal?“

(3) „Charles Baskerville byl postarší člověk nevalného zdraví. Můžeme pochopit, že každý večer chodíval na kratší procházku, ale v kritickou noc byla půda vlhká a počasí nevlídné. Nezdá se vám proto divné, že stál v aleji pět či deset minut, jak z doutníkového popela odvodil doktor Mortimer s postřehem bystřejším, než bych se u něho byl nadál? Považuji za pravděpodobné, že u té branky nestál každý večer. Naopak – všechno nasvědčuje tomu, že se blatům vyhýbal. Oné noci tam však čekal. Věc se začíná rýsovat, Watsone. Souvislosti začínají vystupovat.“

(A. C. Doyle, Pes baskervillský, upraveno)

Britská dopravní policie má v rukou novou zbraň v boji proti silničním pirátům. Využívá pomoci tzv. dopravních droidů. Tak se pojmenovala skupina cyklistů, jejíž členové monitorují dopravní přestupky řidičů motorových vozidel a hlásí je policii. Slovo droid v názvu skupiny se běžně používá ve sci-fi literatuře jako označení inteligentních robotů se schopností se přemisťovat.

Devětatřicetiletý Lewis Dediare se proplétá londýnskými ulicemi vybavenými několika kamerami na přilbě a několik hodin denně sleduje dopravní situaci. Udávat nedisciplinované řidiče se rozhodl poté, co ho na silnici srazilo auto a on téměř přišel o život. V jeho úsilí mu ihned začaly pomáhat desítky spřátelených nadšenců.

Policie se nejprve zdráhala se mstiteli na bicyklech spolupracovat, ale nakonec této iniciativě přišla na chuť. V místech, v nichž policie tento nový typ služby využívá, došlo ke zvýšení objasněnosti příčin dopravních nehod.

(www.idnes.cz, upraveno)

(1) Španělé dobyli říši Inků v polovině 16. století a pak se jako lavina valili všemi směry Jižní Ameriky. Amazonské indiány většinou stříleli, v lepším případě zotročovali. Krutostem, kterých se na domorodcích dopouštěli španělští vojáci, se však postavili členové Tovaryšstva Ježíšova (jezuité).

(2) Ti založili v pralesích Jižní Ameriky první misie, jejichž nejdůležitějším cílem bylo šíření víry. Kromě toho jezuité učili indiány z džungle také vyrábět hudební nástroje, a dokonce interpretovat barokní duchovní hudbu. Jezuitský projekt se stal brzy natolik životaschopným, že v oblasti dnešní severní Argentiny, Paraguaye a přilehlé části Bolívie vzniklo rozlehlé ucelené teritorium, které se neoficiálně nazývalo jezuitský stát. V roce 1773 však papež Klement XIV. jezuitský řád zrušil, a tak většina misií v této oblasti zanikla. Odchod svých zakladatelů přežilo pouze šest zapadlých osad ve východní Bolívii.

(3) Na jezuitskou myšlenku navázali například františkáni, kteří lovili duše barbarů a obraceli je na pravou víru. Ať už si o františkánech dnes myslíme cokoliv, mnohé pralesní indiánské kmeny (například Guarayové) díky nim přežily. Misijní systém v Bolívii nakonec přetrval až do roku 1939, kdy byly osady z nařízení bolivijské vlády předány civilní správě.

(4) Navzdory všem nepříznivým okolnostem si bolivijští indiáni udrželi pozitivní vztah k barokní hudbě dodnes. V nejedné bývalé jezuitské osadě se provozuje hudební škola, skoro v každé takové vesnici narazíme na výrobce houslí, viol a dalších hudebních nástrojů. V osadě Urubichá, kterou roku 1820 založili františkáni, dnes najdeme školu klasické hudby, a to dokonce největší v celé Bolívii. V této škole se učí mnoho žáků a jejich zaujetí uměním je obdivuhodné. Za jejich podmanivým zpěvem se sjíždějí lidé z celého světa.

(Koktejl, 2/2015, upraveno)

(1) Slečna Maplová se až doposud diskuse neúčastnila. Nyní řekla: „Copak vůbec nechcete vědět, na co zemřel?“

Sir Ritchfield na ni překvapeně pohlédl. „Zemřel na rýč. Ty bys to taky nepřežila, takovou těžkou železnou věc uprostřed těla. Není divu, že je mrtvý.“ Ritchfield se maličko otřásl.

„A odkud je ten rýč?“

(2) „Někdo ho tam zarazil.“ Pro Sira Ritchfielda tím byla celá věc vyřízená, ale Othello, jediná černá ovce ze stáda, se o problém najednou začal ∗∗∗∗∗.

„V úvahu přichází pouze člověk – nebo hodně velká opice.“ Othello prožil své pohnuté mládí v zoologické zahradě v Dublinu a při každé příležitosti to také zmínil.

„Člověk.“ Maplová spokojeně přikyvovala. Tím se počet podezřelých rapidně snižuje. „Myslím, že bychom měli zjistit, co to bylo za člověka. Jsme to starému Georgeovi dlužni. Vždycky když nějaký divoce žijící pes roztrhal některé z našich jehňat, taky se pokoušel najít viníka. A kromě toho nám patřil. Byl to náš pastýř. Nikdo neměl právo zapichovat do něj rýč. To je zvlčilost, to je vražda!“

(3) Teď se ovce přece jen polekaly. Také vítr se otočil a čerstvý zápach krve se táhl v jemných, ale zřetelných závanech směrem k moři.

„A když toho, kdo do něj ten rýč zaryl, najdeme?“ zeptala se Heidi nervózně. „Co potom?“

„Spravedlnost!“ zabečel Othello.

„Spravedlnost!“ bečely ostatní ovce. A tak bylo rozhodnuto, že ovce objasní strašnou vraždu svého jediného pastýře.

(L. Swannová, Glennkill – ovce vyšetřují, upraveno)

(1) Slečna Maplová se až doposud diskuse neúčastnila. Nyní řekla: „Copak vůbec nechcete vědět, na co zemřel?“

Sir Ritchfield na ni překvapeně pohlédl. „Zemřel na rýč. Ty bys to taky nepřežila, takovou těžkou železnou věc uprostřed těla. Není divu, že je mrtvý.“ Ritchfield se maličko otřásl.

„A odkud je ten rýč?“

(2) „Někdo ho tam zarazil.“ Pro Sira Ritchfielda tím byla celá věc vyřízená, ale Othello, jediná černá ovce ze stáda, se o problém najednou začal ∗∗∗∗∗.

„V úvahu přichází pouze člověk – nebo hodně velká opice.“ Othello prožil své pohnuté mládí v zoologické zahradě v Dublinu a při každé příležitosti to také zmínil.

„Člověk.“ Maplová spokojeně přikyvovala. Tím se počet podezřelých rapidně snižuje. „Myslím, že bychom měli zjistit, co to bylo za člověka. Jsme to starému Georgeovi dlužni. Vždycky když nějaký divoce žijící pes roztrhal některé z našich jehňat, taky se pokoušel najít viníka. A kromě toho nám patřil. Byl to náš pastýř. Nikdo neměl právo zapichovat do něj rýč. To je zvlčilost, to je vražda!“

(3) Teď se ovce přece jen polekaly. Také vítr se otočil a čerstvý zápach krve se táhl v jemných, ale zřetelných závanech směrem k moři.

„A když toho, kdo do něj ten rýč zaryl, najdeme?“ zeptala se Heidi nervózně. „Co potom?“

„Spravedlnost!“ zabečel Othello.

„Spravedlnost!“ bečely ostatní ovce. A tak bylo rozhodnuto, že ovce objasní strašnou vraždu svého jediného pastýře.

(L. Swannová, Glennkill – ovce vyšetřují, upraveno)

(1) Mezi druhohorní veleještěry patří největší tvorové, jací kdy na Zemi žili, souhrnně nazývaní sauropodi. Všichni tito obři byli býložravci. Jejich hmotnost mohla přesáhnout i 50 tun, tomu odpovídala i anatomie a stavba kostry. Mechanismus spojení a zavěšení jednotlivých částí připomínal konstrukci vysutého řetězového mostu. Určité odlehčení přinesly některým druhům duté obratle, někdy dlouhé více než metr.

(2) Sauropodi se objevili začátkem jury, tedy v druhém období druhohor. Brzy se rozšířili po celém světě a přežili až do konce křídového období, kdy spolu s ostatními dinosaury a mnoha dalšími skupinami živočichů vymřeli. Mezi opravdové giganty patřil například seismosaurus, jehož neúplné kosterní pozůstatky byly objeveny v roce 1985 v Novém Mexiku. Jednotlivá žebra tohoto sauropoda měřila přes dva metry.

(3) Jedním z největších, nejdelších i nejtěžších dinosaurů byl brachiosaurus. Hmotnost jeho těla by vyvážilo asi šest slonů, i když podle některých odhadů by jich muselo být až deset. Ocas měl kratší než ostatní sauropodi, ale hlavu na dlouhém krku měl stejně malou. Jeho výška by mu dnes umožnila bez nesnází nahlížet do oken čtyřpodlažních domů.

(4) Ještě nedávno byli tito giganti zobrazováni většinou ve vodě, neboť nikdo si neuměl představit, jak by se (vzhledem ke svému těžkému tělu) mohli pohybovat po souši, aniž by je voda nadnášela. Dlouhý krk, vysoko položené očnice i nosní otvory tuto představu podporovaly. Zuby brachiosaurů však svědčí o něčem jiném. Nebyly to totiž zuby zvyklé ukusovat měkkou a křehkou vodní vegetaci; byly uzpůsobeny ke spásání tuhých listů kapradin a jehličnatých stromů. Tím bylo jednoznačně prokázáno, že i tito velikáni žili na suché zemi.

(B. Záruba, Cesta do pravěku, upraveno)

TEXT 1

Preventivní očkování dětí proti některým chorobám spolehlivě chrání většinu populace. Vzácně však očkování může očkované děti vážně poškodit.

V dnešní době média často věnují mimořádnou pozornost jedinému případu dítěte poškozeného očkováním, zatímco o statisícové populaci, kterou očkování bezpečně chrání, se vůbec nezmiňují. Nežádoucím důsledkem jejich manipulativních článků je pak neočkovaná populace.

(F. Koukolík, J. Drtilová, Vzpoura deprivantů, upraveno)

TEXT 2

Nástroje propagandy:

Přenos

Přenos užívá obecně přijímanou autoritu (např. známou osobnost) nebo symbol k tomu, aby cíl propagandy přijal, nebo odmítl nějaký postoj. Předkládané symboly však nemají s řešenou problematikou mnoho společného.

Jedna rodina

Tento propagandistický nástroj lidem podsouvá: „Cítíme se tak všichni, koukej se cítit stejně.“ Za tímto účelem se např. pořádají pochody, při nichž bývají lidé stejně označeni (nosí stejné odznaky, mávají stejnými vlajkami aj.) a hromadně skandují.

Palebná příprava

Princip palebné přípravy spočívá v pravidelném zveřejňování obecných článků a zpráv (tzn. bez vztahu ke konkrétní situaci), jejichž úkolem je připravit cíl propagandy na klíčové sdělení. Poté je přijetí propagandistovi informace snazší.

Výjimka z pravidla

Smyslem tohoto nástroje je, aby cíl propagandy získal povědomí, že výjimka z pravidla je pravidlo.

(F. Koukolík, J. Drtilová, Vzpoura deprivantů, upraveno)

V době, kdy u nás literaturu i vědu ovládala latina, se mistr Jan Hus pustil do spisování v mateřštině. Že by ho k tomu svedl příklad Tomáše ze Štítného? Těžko říct. Štítný měl na něho určitě velký vliv, ale Hus sám znal rodnou řeč v mluvené i psané podobě dokonale, čímž se lišil od svých současníků. Je ale pravda, že si některé svoje texty nejprve načrtl v latině a pak je překládal do češtiny. Jako většina vzdělanců jeho doby byl totiž i on zaklet do latiny. Časem mu však krása některých českých slovních spojení ∗∗∗∗∗, a tak čeština nad latinou zvítězila.

Velice stál o to, aby Češi strážili svůj národní poklad – český jazyk, každému proto kladl na srdce, aby jeho mluva neskřípala groteskními germanismy. Ty byly totiž tenkrát v kurzu, což můžeme považovat za módní záležitost a současně za projev nekulturnosti. Hus dokonce napsal: „Mrskání by byli hodni Pražané a jiní Čechové, když mluví zpola česky a zpola německy.“

Na šíření češtiny se Jan Hus aktivně podílel. Kromě toho, že hodně českých slov sám vymyslel, nahrazoval ve svých textech a kázáních některá archaická slova novějšími a podle něj příhodnějšími výrazy, např. starší slovo Hospodin nahradil slovem Pán, místo podstatného jména vrah používal nepřítel. (Slovo vrah totiž ve starší češtině, ještě než se Hus narodil, označovalo nepřítele obecně, mělo tedy trochu jiný význam než dnes.)

(www.rozhlas.cz, upraveno)

V době, kdy u nás literaturu i vědu ovládala latina, se mistr Jan Hus pustil do spisování v mateřštině. Že by ho k tomu svedl příklad Tomáše ze Štítného? Těžko říct. Štítný měl na něho určitě velký vliv, ale Hus sám znal rodnou řeč v mluvené i psané podobě dokonale, čímž se lišil od svých současníků. Je ale pravda, že si některé svoje texty nejprve načrtl v latině a pak je překládal do češtiny. Jako většina vzdělanců jeho doby byl totiž i on zaklet do latiny. Časem mu však krása některých českých slovních spojení ∗∗∗∗∗, a tak čeština nad latinou zvítězila.

Velice stál o to, aby Češi strážili svůj národní poklad – český jazyk, každému proto kladl na srdce, aby jeho mluva neskřípala groteskními germanismy. Ty byly totiž tenkrát v kurzu, což můžeme považovat za módní záležitost a současně za projev nekulturnosti. Hus dokonce napsal: „Mrskání by byli hodni Pražané a jiní Čechové, když mluví zpola česky a zpola německy.“

Na šíření češtiny se Jan Hus aktivně podílel. Kromě toho, že hodně českých slov sám vymyslel, nahrazoval ve svých textech a kázáních některá archaická slova novějšími a podle něj příhodnějšími výrazy, např. starší slovo Hospodin nahradil slovem Pán, místo podstatného jména vrah používal nepřítel. (Slovo vrah totiž ve starší češtině, ještě než se Hus narodil, označovalo nepřítele obecně, mělo tedy trochu jiný význam než dnes.)

(www.rozhlas.cz, upraveno)

Jmenuji se Marie Kostková z Kostky. Kostka je naše rodové sídlo. Pětkrát jsme o ni přišli a pětkrát jsme ji dostali zpátky. Nejdřív jsem z toho měla radost, ale ta mě brzy přešla. Musím přiznat, že Kostka potřebuje pevnou ruku.

Kastelán Josef pořád chodí v tom samém županu, který používá zároveň jako ručník, kapesník a prostěradlo. V seznamu, podle kterého mu nakupuji, se ještě neobjevila zubní pasta.

Po téměř třech měsících jsem také nepřišla na to, co takový kastelán kromě čtení novin a nadávání na turismus vlastně dělá. Pozoruhodný je i jeho názor, že je zbytečné cokoli opravovat, protože se to stejně zase pokazí. Relativně dobrý stav našeho hradu Kostka je tedy důkazem fortelné práce mnoha předchozích generací, nikoli jeho „celoživotní péče“, jak se snaží namluvit okolí.

V bytě našeho zahradníka pana Spocka jsem ještě (naštěstí) nebyla, ale při jeho hygienických zvyklostech a páchnoucím oblečení mě udivuje, že mu vypadávají jenom vlasy. Pokud zrovna neumírá, tvrdí, že se stará o rostliny ve skleníku. Přestože jsem v péči o zeleň úplný laik, pochybuji, že rostliny ho prosí, aby jim denně hrál několik hodin na klavír.

Matka sice nepáchne a sprchuje se několikrát denně, ale jinak také nedělá nic. Jistě, vzorná hospodyňka nebyla ani ve Státech, ale od příjezdu na Kostku ještě ani jednou neumyla nádobí, o vaření ani nemluvě (což je vlastně nakonec dobře).

Z knihovny se celé dny ozývají otcovy zoufalé výkřiky, pouze občas přerušené škrabáním drápů po parketách. Pokud by si někdo chtěl udělat obrázek aristokrata na konci dvacátého století a jako vzorový příklad by vzal mého otce, musel by konstatovat, že šlechtic tráví většinu času tím, že učí psy aportovat papuče a prožívá permanentní úzkost z exekuce.

(E. Boček, Poslední aristokratka, upraveno)