Úloha 22 - český jazyk

Johanovi se běželo špatně, zraněná pata ho totiž příšerně bolela. Ti kluci ho stále pronásledovali. Ve tmě je sice neviděl, ale slyšel jejich nadávky. S vypětím všech ∗∗∗∗∗ se přehoupl přes ••••• zídku a utíkal ke starému domu. Jedno okno v patře bylo otevřené. Naštěstí poblíž rostl strom, takže se Johanovi podařilo vlézt oknem dovnitř. Chtěl si jen na chvilku odpočinout, jakmile si ale sedl ke krbu, vmžiku usnul. Když se po pár hodinách vzbudil, bylo ráno a v pokoji stál vysoký hubený muž v obnošeném županu.

„Promiňte,“ řekl Johan, „ale ti kluci mě chtěli zbít. To okno bylo otevřené a…“

Muž ho přerušil: „Snídani?“

Johan se na něj nechápavě podíval: „Cože?“

„Snídani,“ zopakoval muž. „To je slovo odvozené od slovesa snídat. Copak děti už nesnídají? Předpokládám, že jsi dítě. Dosahuješ jen malého vzrůstu a postrádáš ochlupení na obličeji. Mohl bys být bezvousý trpaslík, to je ale krajně nepravděpodobné. Ale dost řečí, pojďme se najíst. A mimochodem – jmenuju se Molvidsson.“ Pak zamířil ke schodům. Po chvilce přemýšlení se Johan vydal za ním. Všude ležely hromady knih: na schodišti, ve třech pokojích v přízemí a také v kuchyni. Když tam chlapec vešel, Molvidsson právě smažil omeletu. „Chceš k tomu pivo?“ zeptal se Johana.

„Vždyť jsem ještě dítě,“ zavrtěl Johan hlavou a vykročil ke stolu. V patě ho ale tak bodlo, až vyjekl. „Včera večer jsem šlápnul na hřebík,“ vysvětlil Molvidssonovi.

Muž otevřel jednu ze svých knih: „Nesmí se tam dostat infekce. Jinak ti hrozí amputace. Hm, to vypadá jednoduše. Zraněný vypije půl láhve vodky a pak se začne pilkou řezat těsně nad kotníkem. Snad by ale stačilo tvou ránu jen ošetřit. Přečti si to.“

„Já číst neumím.“

„Neumíš? Umět číst je podle mě stejně potřebné jako umět dýchat. S tím něco uděláme.“

(D. Wattin: Kluk na větvi; upraveno)