Práce s definicí - 9. ročník

TEXT 1

(1) Komiks přináší čtenářům poutavý příběh tvořený sérií obrázků, u nichž bývá krátký text (často jde o přímou řeč hrdiny zapsanou v bublině). Tento literární žánr si zpravidla spojujeme s moderními superhrdiny, nicméně někteří historici nacházejí jisté znaky komiksu již v pravěkých jeskynních malbách, starých přes 10 tisíc let.

(2) Pomocí obrázků, které vyryli do stěny jeskyně a vybarvili různým materiálem (uhlím, jílem apod.), naši předkové zachycovali své příběhy. Za předchůdce komiksu lze považovat i staroegyptské nástěnné malby, vyprávějící o bozích a faraonech, či některé antické památky. Příkladem je mramorový Trajánův sloup, postavený roku 113. Je zdoben reliéfem o délce cca 200 metrů, na němž jsou vyobrazeny scény z válečného tažení.

(3) Ve stručném přehledu historie komiksu nelze opomenout doktora Syntaxe, nejspíš první komiksovou postavu vůbec. Satirické dílo o dobrodružstvích tohoto bývalého učitele doprovodil ilustracemi Thomas Rowlandson (1757–1827). Moderní komiks se zrodil na sklonku 19. století, když v novinách New York World začaly vycházet příběhy, v nichž vystupuje Yellow Kid, uličník ve žluté noční košili.

(4) V první polovině 20. století trh zaplavily tuny komiksových sešitů. V roce 1938 se zrodil Superman, následujícího roku vznikl první komiks s Batmanem. Příběhy s těmito superhrdiny, kteří zachraňují svět před padouchy, se ihned staly hitem. Počátkem 50. let začala popularita komiksů klesat, a to kvůli obavám z jejich negativního vlivu na mládež, což dokonce vedlo ke krátkodobému zavedení ∗∗∗∗∗. Už v následujícím desetiletí se ale situace změnila. Tehdy totiž světlo světa spatřily nové, dnes již ∗∗∗∗∗ komiksové postavy (Hulk, Iron Man aj.), jimiž se později inspirovali i tvůrci filmů či videoher.

(5) Komiks rozhodně nemá jen skalní fanoušky, zbožňující své superhrdiny. Podle zarytých odpůrců představují obrázkové příběhy sice populární, ale poněkud pokleslou zábavu. Přestože se názory na komiks liší, řada studií dokládá, že tento literární žánr soudobou kulturu nepochybně ovlivnil.

(www.megacomics.cz, www.lidovky.cz; upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. pekař) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba dělá (např. pekař je člověk, který peče).

TEXT 1

(1) Onoho zářijového rána roku 1860 bylo DEŠTIVO. Pan Button vstal v šest hodin a záhy už ulicemi Baltimoru spěchal k nedaleké Marylandské nemocnici, aby zjistil, zda se v noci nestal otcem. Na chodníku před nemocnicí stál rodinný lékař pan Keene.

„Pane doktore,“ zavolal na něj pan Button, „už se to narodilo?“

(2) Doktor vypadal dost popuzeně: „Vlastně ano, asi před čtyřmi hodinami. Nicméně je to naprostý skandál! Má kariéra je ohrožena! Léčím členy vaší rodiny už dobrých čtyřicet let, ale teď s vámi definitivně končím!“ Nastoupil do kočáru a v tu ránu byl pryč.

(3) Pan Button zůstal stát jako opařený. Muselo se přihodit něco strašného. Nakonec se odhodlal vejít do nemocnice. V recepci oslovil zdravotní sestru: „Jmenuji se Button. Chtěl bych vidět svoje…“

„Jistě. Věřte mi, že se všemi to dost zamávalo!“ procedila sestra. „Pojďte se mnou!“

(4) O patro výš se nacházel nemocniční sál, přezdívaný vřeštírna. Linula se z něho kakofonie nářků. Vešli dovnitř a sestra kývla hlavou: „Je tamhle VPRAVO.“

Pan Button se podíval tím směrem. Vedle postýlek, v nichž ležela novorozeňata, seděl malý stařík. Vypadal na sedmdesát a řídké vlasy měl skoro bílé. Upřel na pana Buttona prázdný pohled, v němž se skrýval zmatek.

„To je nějaký sprostý špitální žert?“ zahřměl pan Button.

„Nikoli, pane Buttone,“ odsekla sestra, „tohle je nepochybně vaše novorozené dítě.“

„Svatá pravda,“ zakňoural stařík, „vím bezpečně, že se jmenuju Button.“

„Vy lžete, jste podvodník!“

„Pane Buttone,“ podotkla sestra, „tohle je opravdu váš syn. A prosím, co nejdřív si ho odvezte domů. Nejlépe ještě dnes dopoledne. Tady zůstat nemůže.“

„Ano, vem mě vocaď pryč,“ přidal se stařík. „Z jekotu těch mimin by jeden ohluch. Oka jsem nezamhouřil. A když jsem prosil o něco k jídlu, sestra mi přinesla láhev mlíka!“

Pan Button zašeptal: „Panebože, co tomu řeknou lidi, že mám takového syna?“

(F. S. Fitzgerald: Podivuhodný případ Benjamina Buttona; upraveno)

TEXT 2

Příslovce typu A vyjadřuje nějaký stav a vyskytuje se pouze ve větách bez podmětu (zejména ve spojení se slovesem být), např. Bude mi smutno.

Příslovce typu B vyjadřuje nějakou okolnost a vyskytuje se i ve větách s podmětem (ať už vyjádřeným, či nevyjádřeným), např. Budu v práci dlouho.

TEXT 1

(1) Blázni nemají rozum, pomyslí si VRCHNÍ SESTRA. Tak například ten NOVÝ PACIENT. „Pusťte mě ven,“ volá na ni už asi po sté. Mluví sice rozčileně, ale nekleje, to se musí nechat. Jen stále vykřikuje: „Pusťte mě ven z téhle zpropadené rakve!“

„To není rakev, pane Kippersalte,“ pronese sestra znuděným, ale konejšivým tónem. „Rakev by přece neměla po stranách otvory, abyste mohl dýchat a abych já viděla, že nemáte žádné těžkosti…“

„Žádné těžkosti?“ Muž ležící v těsné, pohyb omezující bedně se náhle začne smát. „Ležíte na čistém povrchu, můžete částečně změnit pozici a hýbat rukama. A nekřičte pořád. Tato ohrádka je jistě lepší než svěrací kazajka,“ vysvětluje sestra.

„Ohrádka! Takhle tomu říkáte? A kdy mě pustíte ven?“

„Až vás prohlídne doktor.“

„Doktor? Vždyť vám opakovaně říkám, že já jsem doktor!“

„To není pravda, pane Kippersalte. Podle našich záznamů jste majitel obchodu,“ odvětí sestra ostrým tónem a do karty pacienta si zapíše: ∗∗∗∗∗

„Nejsem žádný pan Kippersalt. Proč nikdo v této příšerné instituci nechápe, že mě sem zavřeli kvůli nějakému nedorozumění? Pracuji jako lékař a jmenuji se Watson!“

(2) Sestra vidí, jak se muži rozčilením ježí knír. Zhluboka se nadechne a sarkasticky pronese: „Řada našich pacientů se domnívá, že jsou někým jiným. Představte si, že na oddělení máme i Sherlocka Holmese! Zajímalo by mě, jestli vám to dosvědčí.“

„Okamžitě volejte Scotland Yard!“ důrazně požaduje nový pacient. „Inspektor Lestrade vám stoprocentně potvrdí, že jsem Watson.“

(3) Zatelefonovat? A čím? Jako by tady, daleko na sever od Londýna, mohl být tak moderní vynález. Ten muž se snad domnívá, pomyslí si sestra, že ho z našeho ústavu pro choromyslné propustíme. „Tiše,“ začne šeptat, jako by uklidňovala dítě. Je jí ho líto. Zdá se jí totiž, že kdyby býval nepřišel o rozum, byl by to vážně hodný člověk.

(N. Springerová: Enola Holmesová. Případ zlověstných kytic; upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila {{u:hrubou mouku}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, význam slovního spojení by se totiž změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila {{u:drsnou mouku}}.

TEXT 1

(1) Před zavedením peněz byl jedinou možností, jak od někoho něco získat, směnný obchod. To je druh obchodování, při němž se věci či služby vyměňují za jiné věci nebo služby. Nebývá ale jednoduché najít někoho, kdo vaše zboží přijme bez výhrad a dá vám za ně to své. Proto se časem přešlo k obchodování prostřednictvím vzácných předmětů (o tom se ostatně zmiňují i texty vzniklé v období před Kristem).

(2) K tradičním platidlům patřilo například stříbro. V Mezopotámii se tímto kovem platilo už v 5. tisíciletí př. n. l. Tenkrát ovšem platidla ještě neměla podobu mincí, ale šlo o tenké plíšky různých tvarů.¹ V Sumerské říši se kolem roku 4000 př. n. l. zase k placení používaly předměty z vypálené hlíny, jejichž hodnotu určoval tvar. Kulatý kus měl cenu jedné ovce, kus o tvaru půlměsíce lidé směnili za určité množství zlata. K nejstarším platidlům patří i mušle kauri. Je doloženo, že těmito drobnými ulitami mořských plžů se v Číně platilo již během vlády dynastie Šang (u moci byla 1570–1045 př. n. l.).

(3) Patrně nejtěžším platidlem v historii jsou kamenné peníze zvané rai. Platilo se jimi na tichomořském ostrově Yap. Největší z nich měly průměr čtyři metry a vážily okolo pěti tun. Podle některých odborníků se peníze rai používaly nejméně pět set let, vyrábět se přestaly až ve 30. letech 20. století. V té době se na Yapu vyskytovalo přes 13 000 rai.

První písemná zmínka TÝKAJÍCÍ SE ČESKÝCH PLATIDEL pochází z 10. století. Jeden cestovatel tehdy ve své zprávě uvedl, že na tržišti v Praze se platí nejen denáry (mincemi vyrobenými ze stříbra), ale i plátnem roztrhaným na malé kousky. Patrně právě proto některé zdroje uvádějí, že sloveso platit pochází ze slova plátno. Podle publikace ZABÝVAJÍCÍ SE PŮVODEM SLOV to ale jisté není.

¹ První mince vznikly až koncem 7. století př. n. l.

(www.memento-historia.cz; www.mbank.cz, upraveno)

TEXT 2

Přívlastek těsný omezuje významový rozsah podstatného jména a nelze ho z věty vypustit. Neodděluje se čárkami. Vypustíme-li přívlastek těsný z věty, její význam se zásadně změní (např. Žáci {{u:projevující aktivitu jsou často chváleni}}. ≠ Žáci jsou často chváleni.).

Přívlastek volný podává jen nějaké bližší vysvětlení, a proto ho lze z věty vypustit (např. jak věta Tato cesta, {{u:vinoucí se údolím, vede do Zlína}}, tak věta Tato cesta vede do Zlína označuje tutéž cestu). Stojí-li přívlastek volný za podstatným jménem, odděluje se čárkami.

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 8. ročník základní školy, upraveno)

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.

„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.

„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.

„Ahoj Kate.“

„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“

„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“

„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“

Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.

Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.

„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.

„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.

(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“

„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

(J. Neruda, Romance helgolandská, upraveno)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být nějaká věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

{{u:Dodnes ještě lenoši}}
{{u:drbají se, mají vši}}.

Za přesah se nepovažuje, pokud je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

TEXT 1

Těžké ocelové dveře sila se odsunuly stranou, avšak jen zčásti, aby dovnitř nepronikly smrtonosné toxiny. Juliette Nicholsová se tou štěrbinou musela protáhnout bokem. Rázem se ocitla venku. Už nebylo cesty zpět. Byla vyhnanec.

Juliette zjistila, že stojí na rampě. Skoro zapomněla, že i nejvyšší patro sila se nachází pod úrovní země. Když se doplahočila na konec rampy, průzorem v přilbě spatřila velkolepou scenérii. Kopce pokrývala zelená tráva, nebe bylo opojně modré. Unavenýma očima hltala ten efektní padělek. V duchu si ale stále opakovala: Přestaň s tím. Mysli na to, že skutečný je jen ten ponurý a mrtvý svět, který znáš odjakživa.

Hmatem zkontrolovala svůj ochranný oblek – žáruvzdorná páska pořád držela. Usmála se. Její smrt, jakkoli jistá, se zatím odkládá. Vydala se tedy směrem ke třpytivému velkoměstu na obzoru. Nepočítala s tím, že se dostane až tam. Chtěla ale zemřít za hřebenem, aby se nikdo nemusel dívat na její práchnivějící ostatky.

Jak Juliette pomalu STOUPALA po strmém svahu, začaly se v programu nahraném v přilbě objevovat první trhliny: horní patra vzdálených městských budov ještě zářila ve falešném slunci, pod nimi se ale už odkrývala ošumělost opuštěného světa. Juliette si lámala hlavu nad klamem, který vytvořili lidé z úseku IT, a jeho nedokonalostí: Že by snad ani oni netušili, co je za kopcem?

Na vrcholu kopce si všimla, že kruhová prohlubeň, v níž se nachází její silo, není NÁHODNÝ prvek krajiny. Viděla, že kopce i prohlubně se opakují ve ZŘETELNÉM vzoru. Juliette začala sestupovat a snažila se šetřit vzduchem. Věděla, že díky obleku, který jí potají sehnal Walker, získala čas, který žádný vyhnanec ještě nikdy neměl. Vtom zahlédla v další prohlubni rampu. Ihned POCHOPILA, co to znamená. Blíží se k jinému silu!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi buď jednu věc, nebo více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

Vysvětlivky: Ódin – jeden ze severských bohů; skald – severský pěvec hrdinských písní

(J. Vrchlický, Král Svegder, upraveno)

TEXT 2

V uměleckých textech se často setkáme i s jiným slovosledem, než používáme běžně. Příkladem může být:

• slovosled typu A (např. ramenem tajemným zemi objímáte) – přívlastek shodný stojí za podstatným jménem, které je jím rozvíjeno;

• slovosled typu B (např. hrdliččin zval ku lásce hlas) – přívlastek shodný stojí, nikoli však bezprostředně, před podstatným jménem, které je jím rozvíjeno.

TEXT 1

Sedíme u stolů v jídelně. Do místnosti vstupuje organizátor, rychle se rozhlédne po přítomných a začne vyvolávat jména: vždy po dvou z každé frakce. Nejdřív jsou na řadě ti z Neohroženosti, následují lidé z frakce Sečtělosti, pak z Mírumilovnosti a posléze z Upřímnosti. Ihned po vyslovení svého jména dotyčný odchází do zkušební místnosti. Nakonec zazní: „Z Odevzdanosti Susan Blacková a Beatrice Priorová.“

Se žaludkem staženým úzkostí vejdu do zkušebny. Uvnitř čeká žena z Neohroženosti. „Jmenuji se Tori,“ řekne a ukáže na křeslo, vedle nějž stojí jakýsi přístroj. „Posaď se, Beatrice.“

Vylezu na křeslo. Tori mi na čelo připevní elektrody, další dá na své čelo a pak nás dráty propojí s přístrojem. Podá mi lahvičku s čirou tekutinou: „Vypij to.“ Navzdory určitým obavám splním její příkaz. Záhy se mi zavřou oči.

Když je po chvíli otevřu, jsem znovu v jídelně. Na stole je kus sýra a nůž. Odměřený ženský hlas mě vyzve: „Vyber si.“ Vůbec nikoho ale nevidím.

„Na co mi ty věci budou?“ ptám se.

„Vyber si!“ zaječí žena.

Můj strach vystřídá zatvrzelost. Nebudu slepě plnit něčí příkaz. „Jak chceš,“ řekne hlas a věci zmizí. [1] Vzápětí vrznou dveře a ozve se výhrůžné psí vrčení. Otočím se a zjistím, že je to obrovský vlčák. Teď už chápu, proč by se mi hodil sýr. Nebo nůž. Škoda. Vím taky, že ta obluda by mě vmžiku dohonila. [2] Musím se tedy vzdát. Jak mu to ale dát najevo? [3]

Kleknu si a položím předloktí na zem. Je to ta poslední věc, co bych chtěla udělat, ale lepší možnost nemám. [4] Slyším, jak se psisko přibližuje. Pak se mého obličeje dotkne cosi mokrého. Pes mi olizuje tvář. Teď už vypadá poměrně krotce.

Vtom se proberu. Ležím v křesle ve zkušebně. „Výsledky tvé zkoušky jsou neprůkazné,“ suše konstatuje Tori.

(V. Rothová, Divergence, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvary přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména.

• Vědci našli {{u:neznámého brouka}}. – věta obsahuje přídavné jméno neznámý

• Oči se upřely na {{u:neznámého}}. – věta obsahuje zpodstatnělé přídavné jméno neznámý

(J. W. Goethe, Král duchů, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování téhož slova či slovního spojení na samém začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné tikání hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, ∗∗∗∗∗?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce váhání strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

TEXT 1

Zas noci červnové s tichými blesky jdou.
Jsou jasné, zamlklé, s měsíčním polosvitem,
dech trávy požaté zas táhne zahradou
a větřík dřímavý se zlehka vlní žitem.

Spí všecko, všecko spí, je tichá zmlklá ves,
jen chřástal nad vodami zalká přerývaně,
víc voní bez a kmín a bouřněj šumí jez
v tom tichu velikém, jež oblévá mi skráně.

Hle, měsíc veliký jak hoří nad splavem…
A kolem dokola co hvězd se zatřpytilo.
Snad kdyby štěstí šlo po dlouhých dobách sem,
by ani za noci v tmách lesů nezbloudilo.

Vysvětlivka: chřástal vodní – pták žijící u vod

(A. Sova, Červnové noci)

TEXT 2

TEXT 1

(1) Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly ∗∗∗∗∗: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

(2) „Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

Vysvětlivka: Loreta – pražská kaple

(J. Seifert, Rozhledna na Petříně, upraveno)

TEXT 2

V poezii se setkáváme s tím, že něco, co je v běžném životě neživé, je personifikováno (personifikace = zosobnění). Např. ve větě Slunce se na mě smálo nebo v souvětí Připadalo mi, že mě slunce hladí po tváři je personifikováno slunce.

TEXT 1

(1) Skotská krajina je poseta tajemnými stavbami s atypickou konstrukcí: jsou postaveny výhradně z plochých neopracovaných kamenů a bez použití malty. Tyto záhadné věže se nazývají brochy. Na některých se čas nepodepsal, z jiných zbyly jen ruiny.

Brochy, které se dochovaly celé, jsou vysoké zhruba 13 metrů a z dálky svým tvarem připomínají dětské bábovičky. Vnitřní průměr těchto brochů se u země pohybuje mezi 10 a 15 metry a směrem vzhůru se zmenšuje. Věže mají dvojité obvodové zdi: v mezeře mezi vnější a vnitřní zdí se zpravidla nacházely schody, jež vedly z nádvoří do vyšších pater.

Je prokázáno, že první brochy byly na území Skotska postaveny v 6. století př. n. l. O tom, kdo a za jakým účelem je postavil, však vědci vedou dlouhá léta diskuse. ∗∗∗∗∗, zatím totiž nebyly všechny rozvaliny z dané oblasti prozkoumány.

(2) Pohled na mapu odhalí, že brochy často stojí na strategických místech, navíc bývají chráněny přírodními překážkami, např. strmými útesy. Mohly tedy plnit funkci obranných pevností. Tato hypotéza má ale háček – věže rozhodně nebyly nedobytné. Nepřítel by snadno kamennou stěnu zdolal, absence oken či ochozů na střeše totiž neumožňovala aktivní obranu.

(3) Vzhledem k uspořádání interiéru se tedy nabízí možnost, že brochy sloužily jako běžná obydlí (patrně pro vysoce postavené jedince), což by potvrzovaly i nalezené fragmenty keramiky. V jedné věži mohlo žít odhadem až dvacet lidí včetně služebnictva. Na nádvoří v přízemí byl zřejmě ustájen dobytek, v patrech se nacházely obytné prostory a skladiště potravin. Protože brochy neměly okna, jediným zdrojem světla byl oheň.

Brochy se z neznámých důvodů přestaly stavět kolem roku 100 n. l., obydlené však zůstaly ještě v následujících staletích. Ačkoli se zatím nepodařilo objasnit všechny záhady kamenných věží, jedno je jisté – jde o výjimečný architektonický počin.

(www.stoplusjednicka.cz; www.dotyk.cz, upraveno)

TEXT 2

Ve větě typu A lze zcela jednoznačně určit podmět, např. Hádku vyvolal stres.

Ve větě typu B nelze zcela jednoznačně určit podmět, např. Spor vyvolal stres (Vznikl spor kvůli stresu, nebo vznikl stres kvůli sporu?).

Vysvětlivky: asagaj – africký oštěp; karavela – typ plachetnice

(J. Seifert, Chlapec a hvězdy)

TEXT 2

Epizeuxis – opakování téhož slova / slovního spojení bezprostředně za sebou v rámci jednoho verše.

Anafora – opakování téhož slova / slovního spojení na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

(1) Rita mi podává lístky. Jsou na nich obrázky věcí, za které se dají vyměnit: vejce, pecen chleba, červené kolečko představující plátek masa. Současné zákony totiž zakazují ženám číst. ∗∗∗∗∗

(2) „Offred, pohlídej si, aby ti dali čerstvý vejce,“ připomíná mi Rita.

Slibuju jí, že si na to dám pozor.

Odcházím z domu a čekám na rohu ulice. Směrem ke mně kráčí červená postava v bílém čepci – moje dvojče, můj odraz v zrcadle. Jmenuje se Ofglen. To je vše, co o ní vím. Je mou partnerkou teprve dva týdny. Nevím, co se stalo s tou předchozí. Jednoho dne prostě nepřišla a tahle ji nahradila.

„Požehnaný buď plod,“ pronáší obvyklý pozdrav.

„Kéž nás Pán vyslyší,“ odpovídám jako vždy.

(3) Jdeme spolu do centra. Služebnice jako my musí chodit jen ve dvojicích. Prý je to v zájmu naší bezpečnosti, ale to je nesmysl: už tak jsme chráněné ažaž. Dojdeme k zátarasu. Stojí tu dva muži v uniformách Strážců víry. Nejsou to skuteční vojáci, jsou určeni k rutinním prohlídkám a podřadným úkolům. Zasalutují nám. Musí se k nám chovat uctivě vzhledem k povaze naší služby. Zkontrolují nám průkazy a pak jdeme dál.

Na hlavní ulici je přece jen trochu živěji. Míjíme několik hospodyň v zelené, ženy chudých mužů oblečené v ošuntělých šatech s červeno-modro-zelenými pruhy a dvojice služebnic v červené. Modrou manželek velitelů na chodnících nespatříte. Jen v autech.

(4) V této části Gileádu jsou chodníky betonové. Vzpomínám na dřívější procházky městem. Vzpomínám na to, co jsem tehdy nosila: džíny, tenisky, triko. Vzpomínám na tu moc, kterou jsem měla nad vlastním životem. Tenkrát ještě ženy měly svobodu volby.

(M. Atwoodová, Příběh služebnice, upraveno)

TEXT 2

Věta typu A obsahuje podmět (ať už vyjádřený, či nevyjádřený) a přísudek, např. Na horách padá sníh. / Je smutný.

Věta typu B nemá podmět, např. Na horách sněží. / Je mu smutno.

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

TEXT 1

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. ∗∗∗∗∗ Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.

Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.

Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.

Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.

Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A se ve všech pádech skloňuje podle vzoru moře.

Podstatné jméno typu B se ve většině pádů skloňuje podle vzoru moře, v jednom pádě množného čísla se však od tohoto vzoru liší.

TEXT 1

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“

„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.

„Ano,“ přitakal jsem.

„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.

„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu.

Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.

„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.

„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.

„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.

„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“

Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.

„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, ∗∗∗∗∗. Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“

„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.

„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

TEXT 2

Slovesný tvar typu A: i bez okolního textu lze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odejdi (je to pouze tvar 2. osoby čísla jednotného).

Slovesný tvar typu B: bez okolního textu nelze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odešla (dcera odešla × děvčata odešla).

TEXT 1

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.

(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.

Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.

Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

TEXT 2

Název prostředku činnosti (např. rýč, barvivo) je podstatné jméno, které se tvoří ze slovesa a označuje něco (např. nástroj, přístroj či materiál), co se používá k vykonávání děje (pomocí rýče se ryje, pomocí barviva se barví).

Vysvětlivky: smavý – rád se smějící; Vesna – slovanská bohyně jara

(J. Neruda, Balada česká, zkráceno)

TEXT 2

Inverze – změna pořadí slov oproti neutrálnímu (tzn. běžnému) slovosledu, např.:

• Jak se ti líbí ten vzácný dar? nebo Jak se ti ten vzácný dar líbí? – neutrální slovosled

• Dar ten vzácný jak líbí se ti? – inverze

TEXT 1

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.

(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“

Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.

Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních skutečností či nepřítomných osob pomocí 5. pádu, např. sviť, {{u:měsíčku, sviť, ať mi šije niť}}.

TEXT 1

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.

(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.

(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.

(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.

Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹ region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. střihač) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba udělala nebo opakovaně dělá (např. střihač je člověk, který stříhá).

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. pohledem – ledem), vzniká rýmové echo.

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat nejrůznějším badatelským projektům. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

TEXT 1

Mezi nejstarší způsoby úpravy vlasů patří vodová ondulace. Mokré vlasy se stočily, zajistily vlásenkami a nechaly se uschnout. Takto vytvořené vlny se však rychle narovnaly. Příchod trvalé proto znamenal revoluci v kadeřnictví.

Když Karl Nessler jako dítě pásl ovce, zaujalo ho, že ovčí srst drží ve stočeném tvaru. Vlny ho fascinovaly i v dospělosti. První experimenty, často doprovázené popáleninami na pokožce ondulované hlavy, Nessler prováděl na své ženě. V roce 1906 vyučený kadeřník konečně upravil účes do vln, které na hlavě zůstaly i po umytí.

Jeho metoda spočívala v tom, že se prameny vlasů navlhčily směsí čpavku a boraxu a pak se obmotaly kolem elektricky nahřívaných natáček. Vlasy se zapařovaly 12 až 25 minut podle jejich typu, poté se chemikálie smyly neutrálním mýdlem a následně se vlasy sušily. Taková trvalá byla na svou dobu opravdu trvalá. Vydržela i několik měsíců.

Přes počáteční poměrně vlažné přijetí nového způsobu vlnění vlasů se Nesslerovi záhy začalo dařit. V roce 1927 už pro něj pracovalo 500 kadeřníků a jeho ondulační přístroje se využívaly v mnoha kadeřnických salónech v USA. Až v 60. letech začaly Nesslerovu metodu nahrazovat jiné, pro vlasy méně škodlivé procedury.

(www.aktualne.cz; www.plzen.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvary přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např.:

• Vědci objevili rostlinu {{u:neznámého původu}}. – přídavné jméno

• Bedlivě jsme sledovali každý pohyb {{u:neznámého}}. – zpodstatnělé přídavné jméno

(V. Dyk, Zajatec skleněné hory)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. ledních – posledních), vzniká rýmové echo.

TEXT 1

(1) Velká čínská zeď, jeden z nových sedmi divů světa, je systém opevnění táhnoucí se severní Čínou. O tomto patrně nejvýznamnějším lidském díle se šíří různé nepravdy, jimž mnoho lidí věří, například že zeď je viditelná z povrchu Měsíce pouhým okem. Slavná památka, jíž se nelichotivě přezdívá největší hřbitov světa, zkrátka přitahuje pozornost.

(2) Počátky budování slavného opevnění, ∗∗∗∗∗ tvarem dračí tělo, souvisí s epochou čínských dějin nazývanou Období ••••• států. Aby se státy chránily před vzájemnými útoky, stavěly tehdy obranné zdi. Válčící státy nakonec dobyl Čchin Š’-chuang-ti a tím poprvé v historii sjednotil celou zemi. Po převzetí moci Čchin Š’-chuang-ti, první císař sjednocené Číny, nařídil rozšířit stávající obranný systém. Na stavbě pracovalo milion vězňů, pomáhala jim také početná armáda. Původní obranné zdi se postupně propojovaly a díky usilovné práci brzy vznikl první souvislý úsek Velké čínské zdi.

V započatém díle pak pokračovali císaři z dynastie Chan (vládli 206 př. n. l. – 220 n. l.). Poslední význačná fáze stavby proběhla za vlády císařů z dynastie Ming (vládli 1368–1644), kdy po nepředvídaném nájezdu loupeživých kmenů bylo nutné obranný systém Číny posílit. K obraně před útoky ovšem nestačila jen samotná zeď, říši chránily také vojenské posádky. Součástí zdi bylo 25 000 strážních věží, vysokých zhruba 13 metrů. Tyto věže umožňovaly rychlou komunikaci pomocí kouřových signálů: zpráva došla z jednoho konce zdi na druhý za 24 hodin.

Stavba Velké čínské zdi si vyžádala nespočet obětí, podle některých zdrojů dokonce v 7. století během stavebních prací zahynulo za deset dnů na 500 000 mužů. Dnes už se zeď místy rozpadá, její nejzachovalejší části se nacházejí poblíž čínské vesničky Pa-ta-ling.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{i:pizzu, italské národní jídlo}}.

(E. Allan Poe, Annabel-Lee, upraveno)

TEXT 2

Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

Začalo to záhy po mém návratu z kosmu. Právě jsem si v kuchyni chystal večeři, když vtom se celý dům otřásl. Z horního patra se ozval zvláštní dunivý zvuk. Spadla snad střecha? Nebo to byl meteorit? Ihned jsem utíkal nahoru.

Otevřel jsem dveře své pracovny a spatřil horu knih pod nakloněnou knihovnou. Zpod tlustých svazků kosmické encyklopedie se po kolenou vyhrabával nějaký člověk. Do tváře jsem tomu vetřelci neviděl, jeho postava mi ale byla povědomá. Po chvíli jsem ho poznal. Byl jsem to já. Jako kdybych se díval do zrcadla.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se ještě klidně.

„Vysvětlím ti to,“ odpověděl nezvaný host. Usedl drze do mého křesla, vzal do ruky mou dýmku a najisto sáhl do zásuvky mého stolku pro tabák. To už na mě bylo moc.

„To je ale nestydatost!“ zařval jsem. On však jen pokynul, abych si také sedl. Dobrá, dám mu pět minut, a když se mi neomluví, vyřídíme si to jinak.

„Přece se nechceš prát, Ijone,“ s úsměvem pravil nezvaný host. „Nezapomeň, že každá má dnešní modřina bude později tvoje!“

„Jak můžeš vědět, na co jsem myslel? A co tady chceš?“

Návštěvník se pousmál a řekl: „Přicházím z roku 2661, abych ti předložil zajímavý návrh. Vědecká rada Temporistického úřadu si přeje, aby ses stal ředitelem programu TEOSVĚDĚHYP. To je zkratka pro telechronickou optimalizaci světových dějin hyperpočítačem. V našem století máme mír, daří se nám skvěle, ale co se historie týče, stále nemáme klid. Minulost planety Země je proto nutné opravit a zdokonalit na základě principů humanity. Určitě chápeš, že když má lidstvo v rodokmenu takové řeže a válečná jatka, stydíme se tlačit mezi vyspělé kosmické civilizace. Tak co na tu nabídku říkáš?“

(S. Lem, Futurologický kongres, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména hromadná mají pouze tvary čísla jednotného a označují jimi soubor jednotlivin (např. stromoví = skupina stromů).

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry ∗∗∗∗∗ na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou ••••• nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

TEXT 1

(1) Byl skoro prosinec a Jonas začínal mít strach z blížícího se výcviku. Ne, špatné slovo, opravil se v duchu. Strach cítil před rokem, když se nad společenstvím ukázalo neznámé letadlo. Všichni občané tehdy dostali rozkaz, aby se ihned skryli ve svých domech. Za okamžik JIM hlas v amplionu sdělil, že pilot popletl navigační instrukce a za to bude vyřazen. Vyřazení! Tak strašlivý trest se uplatňoval jen v případě neomluvitelného pochybení. Tohle slovo se nesmělo bezmyšlenkovitě používat. Jednou při závodech Jonas křikl na kamaráda, kvůli němuž ztratili bod: „Jsi vyřazený!“ Trenér si Jonase vzal stranou a důrazně si s NÍM promluvil. Od té doby si Jonas dával na vyjadřování velký pozor. Ne jako Asher.

(2) Jonas si vybavil, jak se Asher jednou vřítil do třídy uprostřed zpěvu ranní hymny. Když vlastenecká píseň dozněla a spolužáci se posadili, Asher zůstal stát, aby přednesl předepsanou omluvu, na niž všichni čekali.

(3) „Omlouvám se, že jsem vyrušil své učební společenství,“ rychle vysypal povinnou frázi. Pak svůj pozdní příchod objasnil: „Vyšel jsem z domu brzy, ale když jsem jel kolem rybí líhně, pracovní četa právě třídila lososy. Ta podívaná mě natolik zajmula, že jsem zapomněl na čas.“

„Přijímáme tvoji omluvu, Ashere,“ sborově zarecitovala třída.

„Přijímám tvoji omluvu, Ashere,“ řekl učitel, „a děkuji, že mi tvá chyba opět poskytla příležitost k výkladu o jazyce.“ Pak učitel na tabuli napsal zajmout, hned vedle připsal slovo zaujmout a začal se věnovat jejich významům.

Jonas se při té vzpomínce usmál. Znovu začal přemýšlet o významech slov a usoudil, že slovo strach opravdu přesně nevystihuje, co teď cítí. Je to příliš silné podstatné jméno. Jonas byl dychtivý, cítil ale i špetku nervozity. Znepokojení, usoudil nakonec. Ano, to cítí.

(L. Lowryová, Dárce, upraveno)

TEXT 2

Otevřená slabika – slabika, která končí samohláskou.

Zavřená slabika – slabika, která končí souhláskou.

TEXT 1

Vysvětlivky: gypsovka – dýmka; ocún – podzimní bylina s fialovými květy

(J. Seifert, Vodník a havran)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být jedna věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

TEXT 1

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do JEHO divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.

„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.

Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.

„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.

„A co dyž neexistuje a Prospero si HO jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.

(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.

„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“

„Supermana,“ vyhrkne Kudla.

„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.

Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.

„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.

„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“

„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.

„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“

„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.

„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.

„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.

Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních skutečností či nepřítomných osob.

Paronomázie – v těsném sousedství se vyskytují slova se stejným kořenem.

Vysvětlivky: dnít se – rozednívat se; lícha – pole; omženi – oroseni, zpoceni

(R. Kipling, Knihy džunglí)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být jedna věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.

TEXT 1

(1) Do italského města Pisa jezdí davy cizinců, aby si prohlédly šikmou věž. Stanout na vrcholu této unikátní zvonice z mramoru je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením se stavitelům podařilo naklánění věže zpomalit, nikoli však zastavit. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

(2) V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosáhlo vychýlení věže 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, ∗∗∗∗∗ v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo.}} → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě.}} → předložka nevlastní

TEXT 2

Aliterace – v rámci jednoho verše se v těsném sousedství vyskytují slova začínající stejnou hláskou nebo skupinou hlásek.

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti. Např. četli jsme Máchu znamená, že jsme četli text, který napsal K. H. Mácha – zaměňujeme tedy věc (Máchův text) za jejího tvůrce (spisovatele K. H. Máchu).

TEXT 1

(1) Nejproslulejším posvátným místem starověkého Řecka byla nepochybně věštírna v Delfách. V 7. století př. n. l., v době její největší popularity, sem přicházely tisíce poutníků. Delfy leží v nadmořské výšce 570 metrů na strmém svahu hory, a tak putování do věštírny bylo velmi namáhavé. Někteří poutníci se plahočili pěšky až z Athén, jiní se plavili po moři do přístavu na severním pobřeží Korintského zálivu a ODTUD pokračovali rovinatou krajinou směrem k věštírně.

(2) Nejprve se poutníci očistili v NEDALEKÉM pramenu, pak mohli božstvu položit svůj dotaz. Zaplatili předepsaný POPLATEK a otázku napsanou na destičce odevzdali chrámovému knězi, který ji donesl moudré Pýthii. Věštkyně seděla ve svatyni a v extázi jí z úst vycházely jakési zvuky. Do transu se přiváděla údajně žvýkáním vavřínových listů či vdechováním jedovatých vulkanických výparů. Její stěží srozumitelnou odpověď interpretoval další kněz, který ji ve zveršované podobě předal tazateli.

(3) Poutníci kladli jak otázky týkající se politiky, tak otázky související se všedním životem. Někdy promlouvala věštkyně jednoznačně, mnohé odpovědi však byly nejasné. Například lýdský král Kroisos se věštkyně otázal, co by se stalo, kdyby zaútočil na Persii. Padla by velká říše, zněla odpověď. Kroisos se po krátkém váhání nakonec rozhodl Persii napadnout, zničil však VLASTNÍ království.

(4) V roce 385 n. l. delfskou věštírnu zrušil křesťanský císař Theodosius Veliký. Na posvátném místě, které postupně zakryly nánosy půdy, časem vznikla vesnice. Když byla v roce 1892 celá vesnice zbourána, francouzský vědec Théophile Homolle zde zahájil archeologický výzkum, při němž mimo jiné objevil obvodové zdi slavné věštírny. Díky jeho nálezům můžeme nahlédnout do dějin.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary čísla množného a označují jimi jak jednu věc, tak i více věcí (např. jedny nebo dvoje narozeniny).

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Inverze – změna pořadí slov oproti neutrálnímu, tzn. běžnému, slovosledu, např. Jak se ti líbí ten vzácný dar? (neutrální slovosled) × Dar ten vzácný jak líbí se ti? (inverze).

TEXT 1

Jednoho rána se Řehořík Švábík proměnil v brouka. Maminka se s novou situací rychle vyrovnala, ale pan Švábík dal najevo, že ho jeho mladší syn opět zklamal. Řehořík se proto rozhodl tatínkovi dokázat své nekonečné broučí schopnosti. Zaletí na radnici města Opitzova a získá pro něj vysněné povolení otevřít si obchod.

V Opitzově vládl starosta Majer s bandou pěti zlotřilých radních. Všichni vědomě porušovali zákony. Doktor Smund každého, kdo protestoval proti rozhodnutí městské rady, zavřel na psychiatrii. Buřiče zatýkal Donald Corleone, šéf policie a majitel jediné místní televizní stanice. Ačkoli televizní zprávy MAJER TV1 ukazovaly Opitzov jako spořádané město bez zločinců, ve skutečnosti zde zločinnost jen kvetla. Řediteli školy Kurkovi se platilo za dobré známky a další radní Josef Ká měl na svědomí zoufalý stav městské kanalizace. Franz Samsa, pátý radní a zároveň městský hygienik, nechal klidně v restauraci promenovat i šváby, pokud mu její majitel podstrčil správný obnos peněz.

Řehořík kroužil kolem radnice. Vtom uviděl objemný balík nadepsaný Starosta Majer. Kusadly prokousal do balíku dírku a vlezl dovnitř. Záhy se ocitl v kanceláři starosty.

„Pánové,“ říkal zrovna městské radě Siggi Smund, „vyvinul jsem úplně nový přípravek, pod jehož vlivem lidé udělají všechno, co se jim vsugeruje. Přimícháme Sugesteron do mléka. Zítra před volbami se pančované mléko dodá na zápraží všem občanům. Pan Corleone zajistí, aby v ranním vysílání každých pár minut probleskl na zlomek vteřiny subliminální vzkaz: Jestli je ti osmnáct a víc, je starosta Majer ve volbách tvůj princ. Kdybychom neomezili věk, PŘIŠLY BY i děti. Ty ale podle zákona volit nesmějí a víte dobře, jak nám všem na dodržování zákonů záleží.“

Řehořík už slyšel dost. Povolení počká. Tohle je daleko naléhavější.

(V. Tumanov, Brouk Řehořík, upraveno)

TEXT 2

Ironie – posměšné užití slov vyjadřující opak toho, co se míní.

(Slovník spisovné češtiny)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

TEXT 1

(1) Drahé kameny se třpytily na krásných prstenech faraonů i římských vládců. Císař Nero se zamiloval do smaragdů, které údajně používal jako zvětšovací sklo. Marnivé Římanky si více potrpěly na perly, protože si je spojovaly s Venuší, římskou bohyní krásy a lásky. Tato bohyně se totiž podle mýtů stejně jako perly zrodila z moře. Drahé kameny se opěvují i v literatuře. Už starověký básník Homér popisoval náhrdelník věhlasné Penelopé, manželky ithackého krále Odyssea.

(2) Jak se vůbec posuzuje, který nerost je cennější než ten druhý? Mezi základní kritéria, která nerost zařadí do vznešené společnosti drahých kamenů, patří zejména tvrdost kamene, vzácnost jeho výskytu v přírodě, lesk, lom světla a zbarvení. Dříve byly za drahokamy považovány jen vzácné průhledné minerály s vysokou tvrdostí, vysokým leskem a lomem světla (např. diamant). O příčku níže stály polodrahokamy – nerosty, které nevyhovují všem výše uvedeným kritériím (např. opál je měkčí a v přírodě se vyskytuje častěji než kterýkoli drahokam). Nejméně cenné pak byly ozdobné kameny. Toto dělení na tři kategorie ale nebylo přesné. Někdo totiž kladl větší důraz na vzácnost kamene, někdo zase na krásu jeho zbarvení. Jednotlivé kategorie se často prolínaly, a proto se pro ně zavedlo jednotné označení drahý kámen.

(3) Drahé kameny většinou nejsou používány v surovém stavu. Úpravami se odstraní kazy a zdůrazní se žádané vlastnosti kamenů. Jejich povrch se leští, a aby se zvýraznil lom světla, brousí se (plochy, které vznikly broušením, se nazývají fasety). Popularitu jednotlivých drahých kamenů ovlivňují módní trendy. Kdysi třeba móda nakrátko vynesla na výsluní český granát, drahý kámen ohnivě červené barvy. Oblibu pravých diamantů ale nic ohrozit nedokázalo, dokonce ani jejich umělé napodobeniny, které byly uvedeny na trh ve 20. století.

(V. Bouška; J. Kouřimský, Drahé kameny kolem nás, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{u:pizzu, italské národní jídlo}}.

(Z. Svěrák, Severní vítr, zkráceno)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(T. Belko, Čert ví proč, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis – opakování stejného slova bezprostředně za sebou v jednom verši.

TEXT 1

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.

V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.

Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.

(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.

Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá ve větě jako jeden celek s vlastním významem. Jednotlivé složky sousloví nelze nahradit synonymy, protože význam slovního spojení by se změnil, například ve větě Studuje na {{u:vysoké škole}} nelze slovo vysoký nahradit synonymem velký – Studuje na velké škole.

(V. Styblík, Český jazyk pro 7. ročník ZŠ, upraveno)

(M. Eben, O balónu, zkráceno)

TEXT 2

Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

Zvukomalba – zvuk slova nebo slovního spojení vyvolává dojem zvuku, který vydává tvor, jev nebo věc, o nichž se mluví.

(R. Ibrahim, Teorie literatury, upraveno)

TEXT 1

S naší učitelkou výtvarky se prostě nenudíme. Třeba dneska dopoledne nás zatáhla do kulturáku na nějakou výstavu moderního umění. Moc jsme těm flekům nerozuměli a už po pár minutách koukání na obraz Tajemné mraky mizící za obzorem v prostoru nekonečného bytí se nám začaly dělat mžitky před očima. Můj brácha, kterej chodí do první třídy, fakt umí kreslit líp. Snad poprvý se celá třída těšila na návrat do školy. To jsme ale ještě nevěděli, že nás učitelka překvapí nečekanou písemkou.

TEXT 2

V běžně mluveném jazyce dochází často k univerbizaci, tzn. nahrazení víceslovného pojmenování jednoslovným pojmenováním (např. hlavní nádraží – hlavák, občanský průkaz – občanka).

(Příruční mluvnice češtiny, upraveno)

Korea, -ey, -eje ž (3., 6. -eji, 4. -eu, 7. -eou, -ejí)

(Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost)

Jestliže je věta tvořena minimálně jednou skladební dvojicí, totiž podmětem a přísudkem, je to věta dvojčlenná (např. Pospíchal domů. Dítě spí.).

Jestliže je věta tvořena pouze přísudkem a nemá podmětovou část, pak ji nazýváme věta jednočlenná (např. Mrzne. Začalo se pomalu stmívat.).

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 9. ročník základní školy, upraveno)

TEXT 1

(1) S pocitem, že dělá něco výsostně užitečného, oznámil profesor Parkhill: „Dnes vám zadám domácí úkol, který bude nesmírně zajímavý! Je to praktické cvičení,“ pokračoval s úsměvem přitaveným ke rtům, „pro které můžete všichni najít – ehm – praktické uplatnění.“

(2) Když zaznělo slovo „praktické“ poprvé, celá třída zvedla hlavy; když zaznělo podruhé, naklonili se všichni dopředu. Jestliže po něčem prahli, tak po tom, aby z bezcitného jazyka vyždímali něco užitečného.

(3) „Vyberte si v novinách nějaký ∗∗∗∗∗ – lhostejno jaký, třeba nabídku zaměstnání nebo prodej automobilu, vysavače, prostě jakýkoli – a napište na něj odpověď!“ Úsměv mu pohasl. K jeho překvapení se obličeje v lavicích nerozzářily, ale vylekaly.

„Nebojte se,“ uklidňoval je pedagog, „není to vůbec těžký úkol.“

(4) Nastal pondělní večer. Mírumilovně – a pracovitě – popsali žáci tabule svými domácími úkoly. Ukázalo se, že výsledky jsou zdařilejší, než se profesor Parkhill odvažoval doufat. Slečna Kipnisová zahájila večerní vyučování věcnou, i když poněkud jednotvárnou odpovědí na nabídku práce v Bellově telefonní společnosti:

Milá společnosti!

Píšete, že potřebujete mladé ženy. Já jsem mladá žena.

Píšete „platíme dobře“. Dobře.

Zvete slečny do kanceláře ve středu 9–13. Budu v kanceláři ve středu 9–13.

Vaše šťastná

Klára (Zajda) Kipnisová, „slečna“.

(5) Analýza tohoto příspěvku byla velmi živá. Pan Milas Wodjik poukázal na nevhodnost oslovení a pan Tomas Wodjik pohotově dodal, že „Vážená společnosti“ by bylo lepší. Slečna Mitnicková se zmínila, že „Vaše šťastná“ se do obchodního dopisu nehodí. Paní Pilpulová nahlas zauvažovala, není-li přesnější napsat „Pudu do kanceláře mezi 9 a 13“ místo „Budu v kanceláři ve středu 9–13“. „Tak, jak to napsala,“ pravila srdnatá vdova, „bude stát na nohách štyry hodiny!“

(L. Rosten, Pan Kaplan má stále třídu rád, upraveno)

TEXT 2

Gradace (stupňování) je jeden ze základních kompozičních principů, podle nějž se slova, slovní spojení nebo situace řadí tak, aby se jejich význam postupně zesiloval.

(L. Lederbuchová, Průvodce literárním dílem, upraveno)