Porozumění neuměleckému textu - 9. ročník

TEXT 1

(1) Komiks přináší čtenářům poutavý příběh tvořený sérií obrázků, u nichž bývá krátký text (často jde o přímou řeč hrdiny zapsanou v bublině). Tento literární žánr si zpravidla spojujeme s moderními superhrdiny, nicméně někteří historici nacházejí jisté znaky komiksu již v pravěkých jeskynních malbách, starých přes 10 tisíc let.

(2) Pomocí obrázků, které vyryli do stěny jeskyně a vybarvili různým materiálem (uhlím, jílem apod.), naši předkové zachycovali své příběhy. Za předchůdce komiksu lze považovat i staroegyptské nástěnné malby, vyprávějící o bozích a faraonech, či některé antické památky. Příkladem je mramorový Trajánův sloup, postavený roku 113. Je zdoben reliéfem o délce cca 200 metrů, na němž jsou vyobrazeny scény z válečného tažení.

(3) Ve stručném přehledu historie komiksu nelze opomenout doktora Syntaxe, nejspíš první komiksovou postavu vůbec. Satirické dílo o dobrodružstvích tohoto bývalého učitele doprovodil ilustracemi Thomas Rowlandson (1757–1827). Moderní komiks se zrodil na sklonku 19. století, když v novinách New York World začaly vycházet příběhy, v nichž vystupuje Yellow Kid, uličník ve žluté noční košili.

(4) V první polovině 20. století trh zaplavily tuny komiksových sešitů. V roce 1938 se zrodil Superman, následujícího roku vznikl první komiks s Batmanem. Příběhy s těmito superhrdiny, kteří zachraňují svět před padouchy, se ihned staly hitem. Počátkem 50. let začala popularita komiksů klesat, a to kvůli obavám z jejich negativního vlivu na mládež, což dokonce vedlo ke krátkodobému zavedení ∗∗∗∗∗. Už v následujícím desetiletí se ale situace změnila. Tehdy totiž světlo světa spatřily nové, dnes již ∗∗∗∗∗ komiksové postavy (Hulk, Iron Man aj.), jimiž se později inspirovali i tvůrci filmů či videoher.

(5) Komiks rozhodně nemá jen skalní fanoušky, zbožňující své superhrdiny. Podle zarytých odpůrců představují obrázkové příběhy sice populární, ale poněkud pokleslou zábavu. Přestože se názory na komiks liší, řada studií dokládá, že tento literární žánr soudobou kulturu nepochybně ovlivnil.

(www.megacomics.cz, www.lidovky.cz; upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. pekař) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba dělá (např. pekař je člověk, který peče).

TEXT 1

(1) Komiks přináší čtenářům poutavý příběh tvořený sérií obrázků, u nichž bývá krátký text (často jde o přímou řeč hrdiny zapsanou v bublině). Tento literární žánr si zpravidla spojujeme s moderními superhrdiny, nicméně někteří historici nacházejí jisté znaky komiksu již v pravěkých jeskynních malbách, starých přes 10 tisíc let.

(2) Pomocí obrázků, které vyryli do stěny jeskyně a vybarvili různým materiálem (uhlím, jílem apod.), naši předkové zachycovali své příběhy. Za předchůdce komiksu lze považovat i staroegyptské nástěnné malby, vyprávějící o bozích a faraonech, či některé antické památky. Příkladem je mramorový Trajánův sloup, postavený roku 113. Je zdoben reliéfem o délce cca 200 metrů, na němž jsou vyobrazeny scény z válečného tažení.

(3) Ve stručném přehledu historie komiksu nelze opomenout doktora Syntaxe, nejspíš první komiksovou postavu vůbec. Satirické dílo o dobrodružstvích tohoto bývalého učitele doprovodil ilustracemi Thomas Rowlandson (1757–1827). Moderní komiks se zrodil na sklonku 19. století, když v novinách New York World začaly vycházet příběhy, v nichž vystupuje Yellow Kid, uličník ve žluté noční košili.

(4) V první polovině 20. století trh zaplavily tuny komiksových sešitů. V roce 1938 se zrodil Superman, následujícího roku vznikl první komiks s Batmanem. Příběhy s těmito superhrdiny, kteří zachraňují svět před padouchy, se ihned staly hitem. Počátkem 50. let začala popularita komiksů klesat, a to kvůli obavám z jejich negativního vlivu na mládež, což dokonce vedlo ke krátkodobému zavedení ∗∗∗∗∗. Už v následujícím desetiletí se ale situace změnila. Tehdy totiž světlo světa spatřily nové, dnes již ∗∗∗∗∗ komiksové postavy (Hulk, Iron Man aj.), jimiž se později inspirovali i tvůrci filmů či videoher.

(5) Komiks rozhodně nemá jen skalní fanoušky, zbožňující své superhrdiny. Podle zarytých odpůrců představují obrázkové příběhy sice populární, ale poněkud pokleslou zábavu. Přestože se názory na komiks liší, řada studií dokládá, že tento literární žánr soudobou kulturu nepochybně ovlivnil.

(www.megacomics.cz, www.lidovky.cz; upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. pekař) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba dělá (např. pekař je člověk, který peče).

TEXT 1

(1) Komiks přináší čtenářům poutavý příběh tvořený sérií obrázků, u nichž bývá krátký text (často jde o přímou řeč hrdiny zapsanou v bublině). Tento literární žánr si zpravidla spojujeme s moderními superhrdiny, nicméně někteří historici nacházejí jisté znaky komiksu již v pravěkých jeskynních malbách, starých přes 10 tisíc let.

(2) Pomocí obrázků, které vyryli do stěny jeskyně a vybarvili různým materiálem (uhlím, jílem apod.), naši předkové zachycovali své příběhy. Za předchůdce komiksu lze považovat i staroegyptské nástěnné malby, vyprávějící o bozích a faraonech, či některé antické památky. Příkladem je mramorový Trajánův sloup, postavený roku 113. Je zdoben reliéfem o délce cca 200 metrů, na němž jsou vyobrazeny scény z válečného tažení.

(3) Ve stručném přehledu historie komiksu nelze opomenout doktora Syntaxe, nejspíš první komiksovou postavu vůbec. Satirické dílo o dobrodružstvích tohoto bývalého učitele doprovodil ilustracemi Thomas Rowlandson (1757–1827). Moderní komiks se zrodil na sklonku 19. století, když v novinách New York World začaly vycházet příběhy, v nichž vystupuje Yellow Kid, uličník ve žluté noční košili.

(4) V první polovině 20. století trh zaplavily tuny komiksových sešitů. V roce 1938 se zrodil Superman, následujícího roku vznikl první komiks s Batmanem. Příběhy s těmito superhrdiny, kteří zachraňují svět před padouchy, se ihned staly hitem. Počátkem 50. let začala popularita komiksů klesat, a to kvůli obavám z jejich negativního vlivu na mládež, což dokonce vedlo ke krátkodobému zavedení ∗∗∗∗∗. Už v následujícím desetiletí se ale situace změnila. Tehdy totiž světlo světa spatřily nové, dnes již ∗∗∗∗∗ komiksové postavy (Hulk, Iron Man aj.), jimiž se později inspirovali i tvůrci filmů či videoher.

(5) Komiks rozhodně nemá jen skalní fanoušky, zbožňující své superhrdiny. Podle zarytých odpůrců představují obrázkové příběhy sice populární, ale poněkud pokleslou zábavu. Přestože se názory na komiks liší, řada studií dokládá, že tento literární žánr soudobou kulturu nepochybně ovlivnil.

(www.megacomics.cz, www.lidovky.cz; upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. pekař) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba dělá (např. pekař je člověk, který peče).

(1) V prosinci 2023 slavná americká kapela Kiss odehrála koncert, jímž oficiálně zakončila svou uměleckou dráhu, trvající přesně 50 let. Hudebníci, proslulí stylizovaným líčením, zároveň představili své pokračovatele – hologramové avatary.

(2) Hologram je (zjednodušeně řečeno) trojrozměrný, velmi realistický obraz daného objektu. Možná vás překvapí, že hologramy mají mnoho společného se starým trikem, který používali iluzionisté už ve století páry¹. Říká se mu Pepperův duch a jeho princip spočívá v tom, že objekt schovaný před zraky diváků je pomocí soustavy nakloněných zrcadel zobrazován tak, jako by byl přímo před publikem sedícím v hledišti. Tento trik použil roku 1862 během divadelního představení britský vynálezce John H. Pepper, čímž docílil toho, že se na pódiu zjevila postava vznášejícího se ducha.

(3) Podstata triku zůstává dodnes stejná, jen se při něm využívají moderní technologie. S hologramy se nejčastěji setkáte ve světě showbyznysu. Své digitální náhradníky použila třeba ABBA, jedna z nejúspěšnějších popových skupin. Po skoro 40leté tvůrčí pauze oznámila v roce 2021 svůj návrat a vydala nové album. Následujícího roku se pak uskutečnila série koncertů, na nichž však vystupovaly počítačově zpracované verze členů této švédské skupiny. Takzvaní abbataři tehdy koncertovali výhradně ve speciální aréně v Londýně, jejíž hlediště má kapacitu 3 000 míst, a tato vystoupení byla zcela vyprodaná.

¹ století páry = slovní spojení používané pro označení 19. století

(www.abicko.cz, ct24.ceskatelevize.cz; upraveno)

(1) Dříve než se na našem území usadil český národ, sídlili zde Keltové. Odhaduje se, že sem přišli již na sklonku 5. století před naším letopočtem.

Keltové zprvu žili ve vesnicích vybudovaných v zemědělsky úrodných oblastech. V 2. století př. n. l. začali zakládat opevněná sídla, aby se mohli lépe chránit. Jedním z nejznámějších jsou Stradonice u Berouna (s rozlohou přibližně 90 hektarů patřily k poměrně velkým sídlům), zhruba o 30 hektarů větší oppidum Závist, ležící poblíž Prahy, bylo prý nejlidnatější.

(2) Keltové nebyli jen obávaní válečníci a skvělí obchodníci, ale i zruční řemeslníci. Kováři vyráběli ze železa rozmanité předměty včetně zbraní, HRNČÍŘI ZHOTOVOVALI NA HRNČÍŘSKÉM KRUHU KVALITNÍ KERAMIKU. Pozůstatky jedné hrnčířské dílny (šest vypalovacích pecí) byly nalezeny u obce Lhotka nad Labem. V okolí dílny se nacházely tisíce zlomků nádobí – některé ze zbytků misek či pohárů nesly značku svého tvůrce. Keltové si také sami razili zlaté mince zvané statéry (skoro 2kilogramový poklad, čítající téměř 300 těchto mincí, byl nalezen v minulém století u Kolína).

(3) Důležité postavení v keltské společnosti zaujímaly ženy. Bylo-li třeba, vyrazily do boje nebo stanuly v čele klanu a muži jejich rozhodnutí bez problémů přijímali. Keltové žili v sepětí s přírodou, což se odrazilo i v jejich náboženství. Věřili v posmrtný život, a proto příbuzní dávali do hrobů svých blízkých například hliněné nádoby, peníze či zbraně, zkrátka věci, které by zemřelí mohli potřebovat ve svém dalším životě.

V posledním století před naším letopočtem čelili Keltové žijící na našem území jak germánským nájezdům ze severu, tak římskému impériu útočícímu z jihu: tento dvojitý tlak zřejmě vedl k rozpadu keltské společnosti na území Čech. Keltové postupně odcházeli ze svých oppid, až nakonec na přelomu letopočtu z území Čech zmizeli úplně.

Vysvětlivka: oppidum – velké opevněné keltské sídlo

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

Pasáž z učebnice: Tropický deštný les, jeden z ekosystémů, se vyskytuje v oblastech s dostatečným množstvím srážek (přes 1 500 mm ročně) a s vysokou průměrnou teplotou vzduchu (25–28 °C). Teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou zde malé (do 6–11 °C). Pro toto prostředí je také typická velká druhová rozmanitost, např. v deštných lesích Amazonie se na ploše 2 km² vyskytuje až 300 různých druhů stromů.

Eviny výpisky z výše uvedené pasáže:

Tropický deštný les

• ekosystém

• více než 1 500 mm srážek ročně

• průměrná teplota vzduchu: 25–28 °C

• noční teploty: 6–11 °C

• velká druhová rozmanitost

(J. Divíšek a M. Culek: Biogeografie; upraveno)

V oblasti dnešní západní Indie se před 47 miliony let pohyboval obří tvor. Tento závěr vědci učinili na základě 27 nalezených obratlů plaza, který podle znaleckých odhadů (kompletní kostra totiž není k dispozici) mohl dorůstat i 15 metrů a vážit přes jednu tunu.

Zprvu se paleontologové domnívali, že tyto zkamenělé ostatky, nalezené v roce 2005, patří krokodýlovi, po důkladném očištění nálezu a jeho podrobném prozkoumání však v roce 2024 dospěli k závěru, že jde o nový druh prehistorického hada. Živočicha pojmenovali Vasuki, a to podle bájného hadího krále, který bývá v hinduistických památkách zobrazován obtočený kolem krku boha Šivy.

Mnozí odborníci předpokládají, že ∗∗∗∗∗ extrémní hmotnosti i obřím rozměrům se Vasuki plazil celkem pomalu. Patrně nebyl jedovatý a kořist usmrcoval mocným sevřením. Dosud není známo, kde přesně tento prehistorický had žil (nejspíše v močálech, pravděpodobně ne na stromech). Vědci také diskutují o tom, proč dorůstal do tak gigantických rozměrů: mezi zvažované důvody patří absence přirozených predátorů, tehdejší klimatické podmínky aj.

Mezi největší známé druhy prehistorických hadů se řadí i Titanoboa, jehož kosterní ostatky se nalezly v severní Kolumbii v roce 2009. Tento údajně 13metrový plaz žil zhruba před 60 miliony let.

(www.novinky.cz, ekolist.cz; upraveno)

V oblasti dnešní západní Indie se před 47 miliony let pohyboval obří tvor. Tento závěr vědci učinili na základě 27 nalezených obratlů plaza, který podle znaleckých odhadů (kompletní kostra totiž není k dispozici) mohl dorůstat i 15 metrů a vážit přes jednu tunu.

Zprvu se paleontologové domnívali, že tyto zkamenělé ostatky, nalezené v roce 2005, patří krokodýlovi, po důkladném očištění nálezu a jeho podrobném prozkoumání však v roce 2024 dospěli k závěru, že jde o nový druh prehistorického hada. Živočicha pojmenovali Vasuki, a to podle bájného hadího krále, který bývá v hinduistických památkách zobrazován obtočený kolem krku boha Šivy.

Mnozí odborníci předpokládají, že ∗∗∗∗∗ extrémní hmotnosti i obřím rozměrům se Vasuki plazil celkem pomalu. Patrně nebyl jedovatý a kořist usmrcoval mocným sevřením. Dosud není známo, kde přesně tento prehistorický had žil (nejspíše v močálech, pravděpodobně ne na stromech). Vědci také diskutují o tom, proč dorůstal do tak gigantických rozměrů: mezi zvažované důvody patří absence přirozených predátorů, tehdejší klimatické podmínky aj.

Mezi největší známé druhy prehistorických hadů se řadí i Titanoboa, jehož kosterní ostatky se nalezly v severní Kolumbii v roce 2009. Tento údajně 13metrový plaz žil zhruba před 60 miliony let.

(www.novinky.cz, ekolist.cz; upraveno)

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane základní informace týkající se postavy, kterou bude ztvárňovat. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé sice připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), skutečnými tvůrci příběhu jsou ale samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane základní informace týkající se postavy, kterou bude ztvárňovat. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé sice připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), skutečnými tvůrci příběhu jsou ale samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

(1) Alespoň jeden šálek kávy denně vypije téměř každý dospělý. Jejími největšími milovníky jsou podle průzkumů Finové, kteří za rok průměrně spotřebují 12 kilogramů kávy na osobu, což je v celosvětovém měřítku bezkonkurenčně nejvíc. Lahodný mok ovšem musel svést dost bitev, ∗∗∗∗∗ si vybojoval své místo na slunci.

(2) Jako první propadl pití kávy Orient. Lidé zde tento nápoj zpočátku využívali pro náboženské účely, časem však nad šálkem kávy začali probírat společenská témata a drby. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že roku 1554 byla v Konstantinopoli otevřena první veřejná kavárna v moderním slova smyslu.

(3) Počátkem následujícího století doputovala káva do Itálie, konkrétně do Benátek. Zprvu ••••• křesťanským duchovním, kteří ji označovali za nápoj ďábla. Zanedlouho si ale získala přízeň nejen Italů, ale i Francouzů či Holanďanů. Ve Švédsku byla naopak dlouho označována za cizáckou pochutinu a někteří tamější lékaři tvrdili, že pití kávy může přivodit senilitu, či dokonce smrt.

(4) A víte, kdy se káva dostala do našich končin? Prvenství v tomto směru patří Brnu, kde se tento lahodný mok popíjel v kavárně již v roce 1702. V Praze bylo tehdy možné kávu sehnat jen v lékárnách, a to jako povzbuzující prostředek. První pražská kavárna byla otevřena roku 1714 na Malé Straně. Kavárny postupně získávaly na oblibě, a tak už koncem 19. století bylo v Praze 70 kaváren a v Brně téměř stovka.

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

(1) Alespoň jeden šálek kávy denně vypije téměř každý dospělý. Jejími největšími milovníky jsou podle průzkumů Finové, kteří za rok průměrně spotřebují 12 kilogramů kávy na osobu, což je v celosvětovém měřítku bezkonkurenčně nejvíc. Lahodný mok ovšem musel svést dost bitev, ∗∗∗∗∗ si vybojoval své místo na slunci.

(2) Jako první propadl pití kávy Orient. Lidé zde tento nápoj zpočátku využívali pro náboženské účely, časem však nad šálkem kávy začali probírat společenská témata a drby. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že roku 1554 byla v Konstantinopoli otevřena první veřejná kavárna v moderním slova smyslu.

(3) Počátkem následujícího století doputovala káva do Itálie, konkrétně do Benátek. Zprvu ••••• křesťanským duchovním, kteří ji označovali za nápoj ďábla. Zanedlouho si ale získala přízeň nejen Italů, ale i Francouzů či Holanďanů. Ve Švédsku byla naopak dlouho označována za cizáckou pochutinu a někteří tamější lékaři tvrdili, že pití kávy může přivodit senilitu, či dokonce smrt.

(4) A víte, kdy se káva dostala do našich končin? Prvenství v tomto směru patří Brnu, kde se tento lahodný mok popíjel v kavárně již v roce 1702. V Praze bylo tehdy možné kávu sehnat jen v lékárnách, a to jako povzbuzující prostředek. První pražská kavárna byla otevřena roku 1714 na Malé Straně. Kavárny postupně získávaly na oblibě, a tak už koncem 19. století bylo v Praze 70 kaváren a v Brně téměř stovka.

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka.

Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled. Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Trasu mezi ••••• urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z obce Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito městečky.

(2) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka.

Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled. Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Trasu mezi ••••• urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z obce Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito městečky.

(2) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka.

Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled. Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Trasu mezi ••••• urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z obce Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito městečky.

(2) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Víte, jak vznikla žvýkačka? Její stopy překvapivě sahají až do neolitu. Svědčí o tom kousek pryskyřice s otisky lidských zubů, starý několik tisíc let. Naši předkové ovšem žvýkali leccos. Třeba u Mayů byla oblíbená čikle (hmota získávaná ze stromu zapota obecná), severoameričtí indiáni zase žvýkali smrkovou pryskyřici.

Právě z pryskyřice vyrobil roku 1848 americký obchodník John Curtis první žvýkačku určenou k prodeji. Byla ale hodně tuhá a moc dobře nechutnala. Svou další žvýkačkou ze slazeného parafínu¹ Curtis zaujal zákazníky více, ani tento výrobek se však nestal hitem. Mnohem úspěšnějším průkopníkem byl Thomas Adams. Tento vynálezce začal experimentovat s čiklí, jelikož chtěl vyvinout materiál vhodný pro výrobu pneumatik. Po více než roce pokusů mu bylo jasné, že původní plán nevyjde, proto roku 1869 začal z čikle vyrábět žvýkačky. Kupodivu šly na odbyt. Dva roky poté si Adams nechal patentovat stroj na výrobu žvýkaček a díky němu rozjel produkci těchto cukrovinek ve velkém.

V minulém století došlo k několika inovacím, například roku 1906 vznikla pevnější žvýkačka určená k tvoření bublin (mimochodem – průměr dosud největší žvýkačkové bubliny na světě je 58,4 cm), ∗∗∗∗∗. Žvýkačky jsou populární dodnes. V USA je například průměrná roční spotřeba žvýkaček 200 kusů na osobu, což je zhruba o 70 kusů na osobu více než v České republice.

¹ Parafín je voskovitá látka, získávaná z ropy nebo uhlí.

(www.stoplusjednicka.cz, www.reflex.cz; upraveno)

(1) Během druhé světové války nacisté zabavovali zvony a roztavovali je pro potřeby válečného průmyslu. Nařízení, jímž zloději ve vojenských uniformách své počínání legitimizovali, bylo vydáno dne 26. 11. 1941. Následujícího roku z území protektorátu Čechy a Morava vojáci odvezli přes 90 % všech zdejších zvonů. Češi se tehdy museli rozloučit s 9 801 zvony.

Vzpomínkou na smutné časy je nedávno odlitý zvon se symbolickým názvem, jenž své bratry proměněné ve zbraně připomíná jak jménem, tak svou hmotností 9 801 kg. Zvon #9801 byl z velké části financován veřejnou sbírkou, jejíž organizace se ujali členové spolku příznivců zvonařství. Jeho výroba byla pro zvonaře z rakouské firmy Grassmayr skutečnou výzvou.

(2) Sbírka byla zahájena 3. února 2022 (celkem se vybralo 12,5 milionu Kč), samotný zvon byl odlit již 10. června téhož roku. Pozoruhodnou reliéfní výzdobu, která mimo jiné vzdává čest zvonařům, jejichž práce byla za války zničena, vytvořili pražští mistři. Na zvonu je nápis Promlouvám hlasem tisíců zvonů, které umlčela válka.

A jak zvony vůbec vznikají? Nejprve se z vosku vytvoří tzv. falešný zvon, který slouží k výrobě unikátní formy. Ta se uloží do licí jámy, v peci se roztaví zvonovina¹ a nalije se do formy. Samotné odlití zvonu trvá krátce (zvon #9801 byl prý odlit za pouhých šest minut), je však značně rizikové. Při odlévání má totiž roztavená zvonovina teplotu přes 1 000 °C (v minulosti se některé velké zvony nepodařilo odlít napoprvé, a to zřejmě kvůli vysoké teplotě slitiny). Po vychladnutí se forma rozbije a zvon je na světě.

Zvon #9801 se v Praze poprvé rozezněl koncem srpna 2022. Toto výjimečné dílo slouží jako varování, že umění lze snadno přetavit ve smrticí nástroj.

¹ specifický druh bronzu, konkrétně slitina obsahující 78 % mědi a 22 % cínu

(www.9801.cz; www.denikn.cz, upraveno)

(1) Během druhé světové války nacisté zabavovali zvony a roztavovali je pro potřeby válečného průmyslu. Nařízení, jímž zloději ve vojenských uniformách své počínání legitimizovali, bylo vydáno dne 26. 11. 1941. Následujícího roku z území protektorátu Čechy a Morava vojáci odvezli přes 90 % všech zdejších zvonů. Češi se tehdy museli rozloučit s 9 801 zvony.

Vzpomínkou na smutné časy je nedávno odlitý zvon se symbolickým názvem, jenž své bratry proměněné ve zbraně připomíná jak jménem, tak svou hmotností 9 801 kg. Zvon #9801 byl z velké části financován veřejnou sbírkou, jejíž organizace se ujali členové spolku příznivců zvonařství. Jeho výroba byla pro zvonaře z rakouské firmy Grassmayr skutečnou výzvou.

(2) Sbírka byla zahájena 3. února 2022 (celkem se vybralo 12,5 milionu Kč), samotný zvon byl odlit již 10. června téhož roku. Pozoruhodnou reliéfní výzdobu, která mimo jiné vzdává čest zvonařům, jejichž práce byla za války zničena, vytvořili pražští mistři. Na zvonu je nápis Promlouvám hlasem tisíců zvonů, které umlčela válka.

A jak zvony vůbec vznikají? Nejprve se z vosku vytvoří tzv. falešný zvon, který slouží k výrobě unikátní formy. Ta se uloží do licí jámy, v peci se roztaví zvonovina¹ a nalije se do formy. Samotné odlití zvonu trvá krátce (zvon #9801 byl prý odlit za pouhých šest minut), je však značně rizikové. Při odlévání má totiž roztavená zvonovina teplotu přes 1 000 °C (v minulosti se některé velké zvony nepodařilo odlít napoprvé, a to zřejmě kvůli vysoké teplotě slitiny). Po vychladnutí se forma rozbije a zvon je na světě.

Zvon #9801 se v Praze poprvé rozezněl koncem srpna 2022. Toto výjimečné dílo slouží jako varování, že umění lze snadno přetavit ve smrticí nástroj.

¹ specifický druh bronzu, konkrétně slitina obsahující 78 % mědi a 22 % cínu

(www.9801.cz; www.denikn.cz, upraveno)

(1) Američtí psychologové Christopher Chabris a Daniel Simons uskutečnili na konci 90. let experiment, známý jako test neviditelné gorily. Natočili půlminutové video, v němž si dva tříčlenné týmy (jeden v černých, druhý v bílých tričkách) hází dvěma míči. Mezi přihrávající si hráče, kteří stále střídají své pozice, zhruba ve 20. vteřině vstoupí člověk převlečený za gorilu, několikrát se uhodí do hrudi a zase odkráčí.

Video poté sledovali účastníci experimentu: měli za úkol počítat, kolikrát si mezi sebou přihrají míč hráči v bílých tričkách. Následně se vědci ptali na to, ∗∗∗∗∗ si při počítání přihrávek někdo všiml něčeho zvláštního. Zjistili, že přes 40 % dotazovaných gorilu vůbec nezaregistrovalo. Nejde o to, že by na ni zapomněli. Oni ji skutečně neviděli: ∗∗∗∗∗ se totiž naše pozornost soustředí na jednu konkrétní věc, náš mozek další vjemy, které nepokládá za důležité, zcela ignoruje. Tomuto fenoménu se říká slepota z nepozornosti a je na něm založena řada kouzelnických triků. Své závěry experimentátoři popsali v knize Neviditelná gorila.

(2) Psycholog Trafton Drew podobným způsobem zkoušel schopnosti radiologů. Ti měli na rentgenových snímcích lidského těla hledat známky nemoci, přičemž na některé ze snímků byl přidán obrázek gorily. Odhalilo ji pouze 17 % testovaných. Je tedy evidentní, že mozek i oči nám někdy zalžou. S tím zkrátka musíte počítat.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Američtí psychologové Christopher Chabris a Daniel Simons uskutečnili na konci 90. let experiment, známý jako test neviditelné gorily. Natočili půlminutové video, v němž si dva tříčlenné týmy (jeden v černých, druhý v bílých tričkách) hází dvěma míči. Mezi přihrávající si hráče, kteří stále střídají své pozice, zhruba ve 20. vteřině vstoupí člověk převlečený za gorilu, několikrát se uhodí do hrudi a zase odkráčí.

Video poté sledovali účastníci experimentu: měli za úkol počítat, kolikrát si mezi sebou přihrají míč hráči v bílých tričkách. Následně se vědci ptali na to, ∗∗∗∗∗ si při počítání přihrávek někdo všiml něčeho zvláštního. Zjistili, že přes 40 % dotazovaných gorilu vůbec nezaregistrovalo. Nejde o to, že by na ni zapomněli. Oni ji skutečně neviděli: ∗∗∗∗∗ se totiž naše pozornost soustředí na jednu konkrétní věc, náš mozek další vjemy, které nepokládá za důležité, zcela ignoruje. Tomuto fenoménu se říká slepota z nepozornosti a je na něm založena řada kouzelnických triků. Své závěry experimentátoři popsali v knize Neviditelná gorila.

(2) Psycholog Trafton Drew podobným způsobem zkoušel schopnosti radiologů. Ti měli na rentgenových snímcích lidského těla hledat známky nemoci, přičemž na některé ze snímků byl přidán obrázek gorily. Odhalilo ji pouze 17 % testovaných. Je tedy evidentní, že mozek i oči nám někdy zalžou. S tím zkrátka musíte počítat.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.

Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila. Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.

(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.

Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně. Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.

(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.

Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila. Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.

(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.

Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně. Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.

(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

Téměř šedesátiletá Jill Priceová si dokáže snadno vybavit jakýkoli detail ze svého života. Zkuste se jí třeba zeptat na to, kdy potřetí řídila auto• Bez sebemenšího zaváhání odpoví: „V sobotu 10. ledna 1981.“ No není to fascinující•

Tato superschopnost ale není nijak záviděníhodná. Pohled na konkrétní datum totiž v Jill vyvolává stresující vzpomínky. V roce 2000 proto kontaktovala Jamese McGaugha, uznávaného lékaře, jenž lidskou paměť začal studovat již na počátku 50. let. Jill následně podstoupila nespočet testů a její vzpomínky byly například porovnávány se zápisky z deníků, které si vedla od roku 1980. Ukázalo se, že její schopnost pamatovat si události ze svého života je unikátní, nicméně v jiných oblastech byla její paměť průměrná. Večer si třeba nevybavila, co měli na sobě lékaři, s nimiž tentýž den dopoledne několik hodin hovořila, nebo si nezapamatovala sérii náhodných čísel.

V únoru 2006 McGaugh popsal Jillin případ v odborném časopise a její porucha dostala název hyperthymésie alias syndrom vynikající autobiografické paměti (zkratka HSAM). Hyperthymésie se na konci roku 2010 stala tématem jednoho dílu populárního amerického pořadu 60 Minutes. Vysílání sledovalo téměř 19 milionů diváků a vzápětí McGaugha kontaktovalo cca 600 lidí domnívajících se, že trpí HSAM. Tento syndrom je ale velmi vzácný – do roku 2021 byl diagnostikován pouze u 62 jedinců.

(inspirováno článkem na www.theguardian.com)

TEXT 1

(1) Před zavedením peněz byl jedinou možností, jak od někoho něco získat, směnný obchod. To je druh obchodování, při němž se věci či služby vyměňují za jiné věci nebo služby. Nebývá ale jednoduché najít někoho, kdo vaše zboží přijme bez výhrad a dá vám za ně to své. Proto se časem přešlo k obchodování prostřednictvím vzácných předmětů (o tom se ostatně zmiňují i texty vzniklé v období před Kristem).

(2) K tradičním platidlům patřilo například stříbro. V Mezopotámii se tímto kovem platilo už v 5. tisíciletí př. n. l. Tenkrát ovšem platidla ještě neměla podobu mincí, ale šlo o tenké plíšky různých tvarů.¹ V Sumerské říši se kolem roku 4000 př. n. l. zase k placení používaly předměty z vypálené hlíny, jejichž hodnotu určoval tvar. Kulatý kus měl cenu jedné ovce, kus o tvaru půlměsíce lidé směnili za určité množství zlata. K nejstarším platidlům patří i mušle kauri. Je doloženo, že těmito drobnými ulitami mořských plžů se v Číně platilo již během vlády dynastie Šang (u moci byla 1570–1045 př. n. l.).

(3) Patrně nejtěžším platidlem v historii jsou kamenné peníze zvané rai. Platilo se jimi na tichomořském ostrově Yap. Největší z nich měly průměr čtyři metry a vážily okolo pěti tun. Podle některých odborníků se peníze rai používaly nejméně pět set let, vyrábět se přestaly až ve 30. letech 20. století. V té době se na Yapu vyskytovalo přes 13 000 rai.

První písemná zmínka TÝKAJÍCÍ SE ČESKÝCH PLATIDEL pochází z 10. století. Jeden cestovatel tehdy ve své zprávě uvedl, že na tržišti v Praze se platí nejen denáry (mincemi vyrobenými ze stříbra), ale i plátnem roztrhaným na malé kousky. Patrně právě proto některé zdroje uvádějí, že sloveso platit pochází ze slova plátno. Podle publikace ZABÝVAJÍCÍ SE PŮVODEM SLOV to ale jisté není.

¹ První mince vznikly až koncem 7. století př. n. l.

(www.memento-historia.cz; www.mbank.cz, upraveno)

TEXT 2

Přívlastek těsný omezuje významový rozsah podstatného jména a nelze ho z věty vypustit. Neodděluje se čárkami. Vypustíme-li přívlastek těsný z věty, její význam se zásadně změní (např. Žáci {{u:projevující aktivitu jsou často chváleni}}. ≠ Žáci jsou často chváleni.).

Přívlastek volný podává jen nějaké bližší vysvětlení, a proto ho lze z věty vypustit (např. jak věta Tato cesta, {{u:vinoucí se údolím, vede do Zlína}}, tak věta Tato cesta vede do Zlína označuje tutéž cestu). Stojí-li přívlastek volný za podstatným jménem, odděluje se čárkami.

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 8. ročník základní školy, upraveno)

V červnu 2024 odstartovala čtvrtá řada amerického seriálu The Boys, natočeného podle stejnojmenného komiksu. Očekávanou dávku satiry, černého humoru i akčních scén plných krve sice dostanete, ve většině dílů se ale děj nijak neposouvá dopředu. Naštěstí Antony Starr, jeden z protagonistů, je v roli labilního Homelandera čím dál zvrácenější a spousta hlášek Deepa vás zaručeně odrovná, takže i tahle řada stojí za to.

Řada adrenalinových nadšenců má v oblibě ferraty. To jsou cesty vybudované v obtížném terénu, jejichž součástí jsou JISTICÍ ocelová lana a případně další prvky (např. řetězy, lávky, žebříky), díky nimž je zdolávání trasy USNADNĚNO.

První známou ferratu vybudoval v roce 1843 alpinista Friedrich Simony v Rakousku, posléze se ferraty začaly objevovat i v Itálii. Za 1. světové války (1914–1918) rakouští a italští vojáci budovali v Dolomitech cesty JIŠTĚNÉ lany a dalšími prvky. Tyto původně vojenské cesty, USNADŇUJÍCÍ přístup ke strategickým stanovištím, se poté využily (buď jen zčásti, nebo zcela) při stavbě mnoha dnešních ferrat.

Moderní ferraty se liší stupněm obtížnosti. Třeba rakouské ferraty s označením A nejsou příliš obtížné (na některých jsou sice lana a řetězy, z bezpečnostního hlediska ale žádný z těchto prvků není nutný), zato ferraty E jsou určeny jen zkušeným horolezcům. V Rakousku narazíte i na označení F: jde o velmi náročný, zpravidla nepříliš dlouhý úsek.

Na ferratu byste se měli vydat se speciální výbavou: kromě přilby, rukavic či sedáku je na ferraty B–F zapotřebí hlavně souprava pro samojištění, jejíž součástí jsou karabiny. Těmi se člověk připojí k jisticímu lanu a postupuje po trase. Pokud chcete zažít trochu nebezpečí a lákají vás místa s dechberoucími vyhlídkami, pak ferraty rozhodně zkuste.

Vysvětlivka: Dolomity – jeden z horských masivů Alp, nacházejících se v severní Itálii

(alpskyvudce.cz; National Geographic 12/2023, upraveno)

Řada adrenalinových nadšenců má v oblibě ferraty. To jsou cesty vybudované v obtížném terénu, jejichž součástí jsou JISTICÍ ocelová lana a případně další prvky (např. řetězy, lávky, žebříky), díky nimž je zdolávání trasy USNADNĚNO.

První známou ferratu vybudoval v roce 1843 alpinista Friedrich Simony v Rakousku, posléze se ferraty začaly objevovat i v Itálii. Za 1. světové války (1914–1918) rakouští a italští vojáci budovali v Dolomitech cesty JIŠTĚNÉ lany a dalšími prvky. Tyto původně vojenské cesty, USNADŇUJÍCÍ přístup ke strategickým stanovištím, se poté využily (buď jen zčásti, nebo zcela) při stavbě mnoha dnešních ferrat.

Moderní ferraty se liší stupněm obtížnosti. Třeba rakouské ferraty s označením A nejsou příliš obtížné (na některých jsou sice lana a řetězy, z bezpečnostního hlediska ale žádný z těchto prvků není nutný), zato ferraty E jsou určeny jen zkušeným horolezcům. V Rakousku narazíte i na označení F: jde o velmi náročný, zpravidla nepříliš dlouhý úsek.

Na ferratu byste se měli vydat se speciální výbavou: kromě přilby, rukavic či sedáku je na ferraty B–F zapotřebí hlavně souprava pro samojištění, jejíž součástí jsou karabiny. Těmi se člověk připojí k jisticímu lanu a postupuje po trase. Pokud chcete zažít trochu nebezpečí a lákají vás místa s dechberoucími vyhlídkami, pak ferraty rozhodně zkuste.

Vysvětlivka: Dolomity – jeden z horských masivů Alp, nacházejících se v severní Itálii

(alpskyvudce.cz; National Geographic 12/2023, upraveno)

(1) Rybníky se v našich končinách zakládaly již ve středověku, a to především pro chov ryb. Rybí maso totiž bývalo vyhledávaným pokrmem. Za nejchutnější rybu byl považován kapr, jemuž v Čechách byla dlouho dávána přednost před jinými druhy ryb (např. pstruhy, lososy). Původní způsob chovu ryb byl dost jednoduchý: v rybnících žily ryby různého stáří a při výlovu se chytaly jen ty největší.

(2) Zlatá éra rybníkářství u nás nastala v 16. století. Tehdy na panství rodu Rožmberků vznikly celé rybniční soustavy (ta v blízkém okolí Třeboně se zachovala dodnes) a začal se také uplatňovat nový chov ryb, v jehož důsledku se zásadně zvýšily dosavadní výnosy z rybníků. Zavedl ho Štěpánek Netolický.

Tento rybníkář začínal jako pomocník královského fišmistra¹. Když byl časem povýšen, získaných zkušeností využil nejen při stavbě rybníků v místech, kde terén umožňoval snadné zadržení vody, ale i při zavádění nových trendů. Mezi ně patří třeba tzv. třístupňový systém chovu. V prvním stadiu se ve třecím rybníku vylíhl potěr. Ten se po roce přesadil do středně velkého výtažného rybníka a po dalším roce ryby putovaly do toho největšího. Odtud se po dvou až třech letech lovily pro trh.

(3) Na práci Štěpánka Netolického navázal Jakub Krčín z Jelčan, jeden z nejznámějších českých rybníkářů. Jeho největším dílem se stal rybník Rožmberk s hrází dlouhou téměř 2,5 km. Stavba Rožmberku byla zahájena roku 1584 a podílelo se na ní 800 dělníků. Jejich práce byla sice těžká, ale docela dobře placená: za každý odpracovaný den dostali STRAVU (TJ. DVA ŽEJDLÍKY OVESNÉHO PIVA A PŮLKU CHLEBA) a mzdu 4 až 6 grošů. Pro srovnání – sekáči na polích tehdy za svou práci denně dostávali jen jeden a půl groše.

Dnešní Rožmberk má zhruba poloviční rozlohu oproti té původní. S rozlohou 647 ha ovšem stále zůstává největším českým rybníkem.

¹ fišmistr – porybný, správce rybníka

(N. Kubů, České země v době renesance, upraveno)

Spin-off Joey je oproti svému legendárnímu předchůdci opravdu slabým odvarem. Postava se sice jmenuje stejně, Matt LeBlanc odvádí víceméně podobný výkon jako v seriálu Přátelé, ale sám naprosto nemá šanci utáhnout celý seriál. Znatelně tu chybí špičkování s Chandlerem (vzpomeňte si na slavnou scénu s krocanem) nebo vylomeniny s potrhlou Phoebe. Nového Joeyho by zkrátka nezachránily ani kuře s kachnou.

(1) Vědcům se poprvé podařilo vypěstovat rostliny v půdě, jež pochází z Měsíce. Semínka zasadili do vzorků půdy odebraných v roce 1969 během mise Apollo 11. ∗∗∗∗∗ velkému úžasu vědců vyklíčila za dva dny. Následujících šest dnů rostliny vypadaly stejně, jako kdyby byly vysazeny v zemské půdě, poté se ale začaly vyvíjet pomaleji. Ve většině případů nedorostly do běžných rozměrů, ale zakrněly. ∗∗∗∗∗ jde o zásadní průlom.

V letech 1969 až 1972 bylo v rámci programu Apollo přivezeno 382 kilogramů vzorků půdy a hornin. Většina z nich však byla uložena mimo dosah lidí pro budoucí vědecké využití. Dříve proto vědci experimentovali jen s půdou vyrobenou ze sopečného popela zemského původu, která tu měsíční měla alespoň částečně simulovat. Počátkem roku 2021 konečně NASA poskytla nepatrnou část vzorku vědcům z Floridské univerzity a dlouho očekávaná výsadba do měsíční půdy se uskutečnila ještě v květnu téhož roku.

(2) „Máme obrovský zájem tento výzkum podporovat i nadále, musíme totiž najít nové možnosti, které budou ve vesmíru přiměřenou náhradou za pozemské zdroje potravy,“ uvedl v jednom rozhovoru Bill Nelson, dnes již bývalý generální ředitel NASA. Novinářům dále vysvětlil, že daný výzkum může zásadně přispět k inovacím týkajícím se pěstování rostlin v těch oblastech Země, kde nejsou příznivé podmínky pro rozvoj zemědělství.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Planinu Nazca, ležící na jihu Peru, zdobí nejrozměrnější grafické dílo světa. Na ploše velké okolo 520 kilometrů čtverečních se zde nachází více než 300 geoglyfů¹. Jsou tvořeny světlými liniemi, které byly vyryty do tmavší povrchové horniny. Některé obrazce znázorňují lidské postavy, jiné mají podobu zvířat. Pozornost upoutají zejména gigantické obrazce: obří pavouk velký 45 metrů, stometrová opice či kondor s rozpětím křídel 120 metrů. Kromě těchto motivů jsou tu i geometrické tvary a prosté linie.

(2) O pozoruhodných obrazcích vyrytých do peruánské planiny se poprvé zmínili španělští cestovatelé zhruba v polovině 16. století, a to ve svých zápiscích. Pro svět však tyto obrazce zůstaly v podstatě neznámé až do dvacátých let 20. století, kdy byly objeveny při leteckém průzkumu regionu – řada z nich je totiž rozpoznatelná jen z výšky. Dnes za čtyřicetiminutový let helikoptérou nad planinou Nazca, během něhož spatříte dvacet geoglyfů, zaplatíte v hlavní sezoně 110 amerických dolarů.

(3) Je dokázáno, že všechny geoglyfy z Nazcy vznikly stejným způsobem: jejich tvůrci odstranili přibližně 20 centimetrů povrchové horniny, čímž obnažili o něco světlejší pískovcové podloží. Podle vědců byl proces tvorby zřejmě jednoduchý a zároveň rychlý. Záhadou ale dosud zůstává smysl těchto unikátních obrazců. Existuje proto množství teorií, které se jejich účel pokoušejí objasnit.

(4) Podle jedné z nich byly geoglyfy využívány k náboženským rituálům, podle jiné šlo o důmyslný zavlažovací systém. Další vědci se zase domnívají, že obrazce sloužily jako astronomický kalendář, který pomáhal určovat období setí či sklizně. Kromě všech těchto hypotéz, považovaných za seriózní, však existuje i pofidérní teorie přisuzující obrazcům mimozemský původ. Pravdu se asi hned tak nedozvíme. Za peruánskými geoglyfy, zapsanými roku 1994 na seznam světového dědictví UNESCO, ∗∗∗∗∗.

¹ geoglyf – velký obrazec vytvořený na zemském povrchu

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů, upraveno)

(1) Planinu Nazca, ležící na jihu Peru, zdobí nejrozměrnější grafické dílo světa. Na ploše velké okolo 520 kilometrů čtverečních se zde nachází více než 300 geoglyfů¹. Jsou tvořeny světlými liniemi, které byly vyryty do tmavší povrchové horniny. Některé obrazce znázorňují lidské postavy, jiné mají podobu zvířat. Pozornost upoutají zejména gigantické obrazce: obří pavouk velký 45 metrů, stometrová opice či kondor s rozpětím křídel 120 metrů. Kromě těchto motivů jsou tu i geometrické tvary a prosté linie.

(2) O pozoruhodných obrazcích vyrytých do peruánské planiny se poprvé zmínili španělští cestovatelé zhruba v polovině 16. století, a to ve svých zápiscích. Pro svět však tyto obrazce zůstaly v podstatě neznámé až do dvacátých let 20. století, kdy byly objeveny při leteckém průzkumu regionu – řada z nich je totiž rozpoznatelná jen z výšky. Dnes za čtyřicetiminutový let helikoptérou nad planinou Nazca, během něhož spatříte dvacet geoglyfů, zaplatíte v hlavní sezoně 110 amerických dolarů.

(3) Je dokázáno, že všechny geoglyfy z Nazcy vznikly stejným způsobem: jejich tvůrci odstranili přibližně 20 centimetrů povrchové horniny, čímž obnažili o něco světlejší pískovcové podloží. Podle vědců byl proces tvorby zřejmě jednoduchý a zároveň rychlý. Záhadou ale dosud zůstává smysl těchto unikátních obrazců. Existuje proto množství teorií, které se jejich účel pokoušejí objasnit.

(4) Podle jedné z nich byly geoglyfy využívány k náboženským rituálům, podle jiné šlo o důmyslný zavlažovací systém. Další vědci se zase domnívají, že obrazce sloužily jako astronomický kalendář, který pomáhal určovat období setí či sklizně. Kromě všech těchto hypotéz, považovaných za seriózní, však existuje i pofidérní teorie přisuzující obrazcům mimozemský původ. Pravdu se asi hned tak nedozvíme. Za peruánskými geoglyfy, zapsanými roku 1994 na seznam světového dědictví UNESCO, ∗∗∗∗∗.

¹ geoglyf – velký obrazec vytvořený na zemském povrchu

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů, upraveno)

Zubní pasty vznikly relativně nedávno. To ovšem neznamená, že dřív si lidé zuby vůbec nečistili. Starověcí Egypťané si už ve 4. století před naším letopočtem nanášeli na zuby směs ze soli, pepře, máty a květů kosatce, aby nečistoty obrousili. Staří Římané zase vyráběli zubní prášek z drcených lastur a pro osvěžení dechu do něj přidávali okvětní lístky růže. Receptur bylo skutečně mnoho.

V 19. století se vlivem průmyslové revoluce složení zubních prášků stává rafinovanějším, experimentuje se např. s látkami zvyšujícími bělost zubů. První zubní pasty vznikly přidáním pěnidel (usušeného mýdla aj.) do suché směsi zubních čistidel.

Pasty se nejprve prodávaly ve skleněných dózičkách, v těch ale rychle vysychaly. Problém vyřešil až syn Washingtona Sheffielda, známého výrobce zubních past. Když pozoroval malíře, jak vytlačují barvy z tub, napadlo ho, že obdobným způsobem by se mohla aplikovat i zubní pasta na kartáček. Zubní pasta v tubě byla na trhu k dostání již v roce 1892. Dalším významným milníkem dentální hygieny se stal rok 1914. Tehdy bylo totiž prokázáno, že zubní sklovinu posiluje fluorid sodný. Záhy se tato látka stala běžnou součástí většiny zubních past.

(www.culinabotanica.cz, upraveno)

Zubní pasty vznikly relativně nedávno. To ovšem neznamená, že dřív si lidé zuby vůbec nečistili. Starověcí Egypťané si už ve 4. století před naším letopočtem nanášeli na zuby směs ze soli, pepře, máty a květů kosatce, aby nečistoty obrousili. Staří Římané zase vyráběli zubní prášek z drcených lastur a pro osvěžení dechu do něj přidávali okvětní lístky růže. Receptur bylo skutečně mnoho.

V 19. století se vlivem průmyslové revoluce složení zubních prášků stává rafinovanějším, experimentuje se např. s látkami zvyšujícími bělost zubů. První zubní pasty vznikly přidáním pěnidel (usušeného mýdla aj.) do suché směsi zubních čistidel.

Pasty se nejprve prodávaly ve skleněných dózičkách, v těch ale rychle vysychaly. Problém vyřešil až syn Washingtona Sheffielda, známého výrobce zubních past. Když pozoroval malíře, jak vytlačují barvy z tub, napadlo ho, že obdobným způsobem by se mohla aplikovat i zubní pasta na kartáček. Zubní pasta v tubě byla na trhu k dostání již v roce 1892. Dalším významným milníkem dentální hygieny se stal rok 1914. Tehdy bylo totiž prokázáno, že zubní sklovinu posiluje fluorid sodný. Záhy se tato látka stala běžnou součástí většiny zubních past.

(www.culinabotanica.cz, upraveno)

(1) Když se roku 1860 francouzský přírodovědec Henri Mouhot prodíral deštným pralesem na severu dnešní Kambodže, aby ulovil vzácného motýla, narazil na zbytky chrámů. Šlo o pozůstatky Angkoru, významného města dnes již zaniklé Khmerské říše. V současnosti je Angkor nejen známým archeologickým nalezištěm, ale také vyhledávaným turistickým cílem.¹

Roku 1992 byl Angkor zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. V celém areálu se totiž nachází více než tisíc památek: od kamenných rozvalin až po majestátní chrámy. Angkor Vat, zdejší největší chrám, údajně budovalo padesát tisíc mužů. Vědci dospěli k závěru, že tento chrám se stavěl čtyři desetiletí a stejně dlouho se poté dokončovala jeho výzdoba. To je velmi krátká doba (např. proslulá pařížská katedrála Notre-Dame se stavěla přibližně 180 let). Některé legendy vyprávějí, že svatyně Angkor Vat vyrostla tak rychle, protože ji vytvořili bohové.

Dávný Angkor byl ve své době skutečnou metropolí, podle archeologů mohl mít ve 12. století až milion obyvatel. Jen pro srovnání – ve stejném století žilo v Londýně pouhých dvacet tisíc lidí. Podle názoru některých vědců rozkvět Angkoru souvisí s místním vodohospodářským systémem, který obyvatelům města zajistil vše potřebné. ∗∗∗∗∗ Kromě toho měli lidé zdroj pitné vody, systém byl také využíván k zemědělským účelům.

(2) V první polovině 15. století se z Angkoru téměř všichni lidé odstěhovali. Vědci dlouho bádali nad tím, proč sláva Angkoru tak náhle pominula. Mohlo k tomu dojít kvůli přelidnění či válce se sousední zemí. Nové analýzy ale prokázaly, že pravým důvodem bylo extrémní sucho, sužující celou oblast. Lidem chyběla voda k zavlažování rýžových polí. Následná neúroda patrně vyvolala vlnu hladomorů, jež přinutily panovníka přesunout hlavní město jinam. Časem byl Angkor úplně pohlcen nezkrotnou džunglí.

¹ Např. v roce 2023 areál navštívilo přes dva miliony turistů, stejně vysoká návštěvnost se očekává i letos.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Když se roku 1860 francouzský přírodovědec Henri Mouhot prodíral deštným pralesem na severu dnešní Kambodže, aby ulovil vzácného motýla, narazil na zbytky chrámů. Šlo o pozůstatky Angkoru, významného města dnes již zaniklé Khmerské říše. V současnosti je Angkor nejen známým archeologickým nalezištěm, ale také vyhledávaným turistickým cílem.¹

Roku 1992 byl Angkor zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. V celém areálu se totiž nachází více než tisíc památek: od kamenných rozvalin až po majestátní chrámy. Angkor Vat, zdejší největší chrám, údajně budovalo padesát tisíc mužů. Vědci dospěli k závěru, že tento chrám se stavěl čtyři desetiletí a stejně dlouho se poté dokončovala jeho výzdoba. To je velmi krátká doba (např. proslulá pařížská katedrála Notre-Dame se stavěla přibližně 180 let). Některé legendy vyprávějí, že svatyně Angkor Vat vyrostla tak rychle, protože ji vytvořili bohové.

Dávný Angkor byl ve své době skutečnou metropolí, podle archeologů mohl mít ve 12. století až milion obyvatel. Jen pro srovnání – ve stejném století žilo v Londýně pouhých dvacet tisíc lidí. Podle názoru některých vědců rozkvět Angkoru souvisí s místním vodohospodářským systémem, který obyvatelům města zajistil vše potřebné. ∗∗∗∗∗ Kromě toho měli lidé zdroj pitné vody, systém byl také využíván k zemědělským účelům.

(2) V první polovině 15. století se z Angkoru téměř všichni lidé odstěhovali. Vědci dlouho bádali nad tím, proč sláva Angkoru tak náhle pominula. Mohlo k tomu dojít kvůli přelidnění či válce se sousední zemí. Nové analýzy ale prokázaly, že pravým důvodem bylo extrémní sucho, sužující celou oblast. Lidem chyběla voda k zavlažování rýžových polí. Následná neúroda patrně vyvolala vlnu hladomorů, jež přinutily panovníka přesunout hlavní město jinam. Časem byl Angkor úplně pohlcen nezkrotnou džunglí.

¹ Např. v roce 2023 areál navštívilo přes dva miliony turistů, stejně vysoká návštěvnost se očekává i letos.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Mít červenější rty toužily ženy odpradávna. K barvení rtů původně používaly křídla brouků, rybí šupiny, rozdrcené drahokamy nebo jiné látky, z nichž některé byly i toxické.

První doložená barva na rty pochází ze Sumeru a její stáří se odhaduje na pět tisíc let. Zvýrazňování rtů bylo oblíbené i ve starověkém Egyptě. Kdyby ovšem Kleopatra, egyptská královna proslulá sytě rudými rty, žila ve středověku, patrně by skončila na hranici. Výrazně červené rty byly totiž v té době považovány za ďáblovo znamení.

Postoj k líčení se v dějinách mnohokrát změnil. V některých obdobích byly rudé rty módní hlavně mezi šlechtou, jindy byly symbolem žen lehkých mravů. V roce 1770 anglický parlament dokonce uzákonil, že manželství může být zrušeno, pokud se ženě podařilo provdat především díky používání make-upu.

(2) Moderní rtěnka, jakou znáte dnes, má kořeny ve Francii. Právě zde se na konci 19. století začaly vyrábět tuhé červené tyčinky, jimiž si ženy líčily rty. Rtěnka se ale rozšířila až díky dalšímu, tentokrát americkému vynálezu. Roku 1923 si totiž James Mason nechal patentovat praktické pouzdro s otočným dnem, což líčení rtů výrazně usnadnilo.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Mít červenější rty toužily ženy odpradávna. K barvení rtů původně používaly křídla brouků, rybí šupiny, rozdrcené drahokamy nebo jiné látky, z nichž některé byly i toxické.

První doložená barva na rty pochází ze Sumeru a její stáří se odhaduje na pět tisíc let. Zvýrazňování rtů bylo oblíbené i ve starověkém Egyptě. Kdyby ovšem Kleopatra, egyptská královna proslulá sytě rudými rty, žila ve středověku, patrně by skončila na hranici. Výrazně červené rty byly totiž v té době považovány za ďáblovo znamení.

Postoj k líčení se v dějinách mnohokrát změnil. V některých obdobích byly rudé rty módní hlavně mezi šlechtou, jindy byly symbolem žen lehkých mravů. V roce 1770 anglický parlament dokonce uzákonil, že manželství může být zrušeno, pokud se ženě podařilo provdat především díky používání make-upu.

(2) Moderní rtěnka, jakou znáte dnes, má kořeny ve Francii. Právě zde se na konci 19. století začaly vyrábět tuhé červené tyčinky, jimiž si ženy líčily rty. Rtěnka se ale rozšířila až díky dalšímu, tentokrát americkému vynálezu. Roku 1923 si totiž James Mason nechal patentovat praktické pouzdro s otočným dnem, což líčení rtů výrazně usnadnilo.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.

(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.

(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.

(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž ZVLÁDNETE i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.

(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.

(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.

(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž ZVLÁDNETE i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

Historie suchého zipu sahá do 40. let minulého století, kdy švýcarský inženýr Georges de Mestral po příchodu z túry našel na svém oblečení ježaté kuličky lopuchů. Po důkladném prozkoumání oděvu zjistil, že tyto kuličky mají drobné háčky, jimiž se přichytávají na různé povrchy. De Mestrala napadlo, že stejný princip využije při vývoji nového způsobu zapínání.

Po osmiletém výzkumu de Mestral konečně představil světu výsledek své práce: dva pruhy textilie, z nichž jeden byl pokryt tisíci malých háčků a druhý tisíci malých oček. Jeho vynález se zprvu stal terčem posměchu. Obrat nastal až začátkem 60. let, kdy se suchý zip začal využívat v kosmonautice. Představoval totiž ideální řešení pro upevnění nástrojů ve stavu beztíže a také usnadňoval astronautům oblékání do skafandrů.

V roce 1968 začala společnost Puma vyrábět tenisky se zapínáním na suchý zip, ∗∗∗∗∗ v obuvnictví způsobila doslova revoluci. I malé děti, jimž vázání tkaniček dělalo problém, si ••••• němu mohly boty snadno zapínat samy. Záhy suchý zip našel využití v nemocnicích, automobilech či letadlech. Není divu – čtverec suchého zipu o rozměrech 5×5 cm totiž udrží až 80kilogramovou zátěž. De Mestral tak všem pochybovačům ukázal, kdo je tady králem: ještě za jeho života se na světě ročně prodávalo 55 milionů metrů suchého zipu.

(zoom.iprima.cz, upraveno)

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse. Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.

(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.

(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse. Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.

(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.

(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

(1) Pompeje, proslulé italské město založené v 6. století př. n. l., zničila erupce sopky Vesuv. Silná vrstva vulkanického popela dokonale zakonzervovala budovy i předměty, což vědcům umožnilo získat informace o podobě tohoto antického sídla i o životě jeho obyvatel. Trosky starověkého města poskytují nová svědectví dodnes.

V roce 2023 archeologové našli na stěně domu, který pravděpodobně sloužil jako pekárna, malbu znázorňující podnos s jídlem a pitím. Kromě datlí, granátového jablka a poháru s vínem je na tácu ještě vyobrazena jakási placka, na níž jsou naskládány různé ingredience. Někteří vědci se domnívají, že je to italský chléb focaccia, podle jiných jde o předchůdce dnešní pizzy. Druhou teorii podporuje také skutečnost, že Pompeje se nacházely poblíž Neapole, která je považována za rodiště pizzy.

(2) Diskuse se strhla i kolem žlutého ovoce, jež je položeno na placce. Původní hypotéza, že je to ananas, byla vyvrácena. Jak upozorňuje britský deník The Guardian, prvními Evropany, kteří se s ananasem seznámili, byli až muži z výpravy Kryštofa Kolumba. Kolumbova expedice se uskutečnila na konci 15. století, Pompeje byly ovšem zničeny v roce 79 n. l. Nicméně ∗∗∗∗∗ už nástěnná malba zachycuje pizzu, ∗∗∗∗∗ něco jiného, jisté je, že jde o unikát. Na jiných antických malbách totiž podobný objekt není.

(www.novinky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Skotská krajina je poseta tajemnými stavbami s atypickou konstrukcí: jsou postaveny výhradně z plochých neopracovaných kamenů a bez použití malty. Tyto záhadné věže se nazývají brochy. Na některých se čas nepodepsal, z jiných zbyly jen ruiny.

Brochy, které se dochovaly celé, jsou vysoké zhruba 13 metrů a z dálky svým tvarem připomínají dětské bábovičky. Vnitřní průměr těchto brochů se u země pohybuje mezi 10 a 15 metry a směrem vzhůru se zmenšuje. Věže mají dvojité obvodové zdi: v mezeře mezi vnější a vnitřní zdí se zpravidla nacházely schody, jež vedly z nádvoří do vyšších pater.

Je prokázáno, že první brochy byly na území Skotska postaveny v 6. století př. n. l. O tom, kdo a za jakým účelem je postavil, však vědci vedou dlouhá léta diskuse. ∗∗∗∗∗, zatím totiž nebyly všechny rozvaliny z dané oblasti prozkoumány.

(2) Pohled na mapu odhalí, že brochy často stojí na strategických místech, navíc bývají chráněny přírodními překážkami, např. strmými útesy. Mohly tedy plnit funkci obranných pevností. Tato hypotéza má ale háček – věže rozhodně nebyly nedobytné. Nepřítel by snadno kamennou stěnu zdolal, absence oken či ochozů na střeše totiž neumožňovala aktivní obranu.

(3) Vzhledem k uspořádání interiéru se tedy nabízí možnost, že brochy sloužily jako běžná obydlí (patrně pro vysoce postavené jedince), což by potvrzovaly i nalezené fragmenty keramiky. V jedné věži mohlo žít odhadem až dvacet lidí včetně služebnictva. Na nádvoří v přízemí byl zřejmě ustájen dobytek, v patrech se nacházely obytné prostory a skladiště potravin. Protože brochy neměly okna, jediným zdrojem světla byl oheň.

Brochy se z neznámých důvodů přestaly stavět kolem roku 100 n. l., obydlené však zůstaly ještě v následujících staletích. Ačkoli se zatím nepodařilo objasnit všechny záhady kamenných věží, jedno je jisté – jde o výjimečný architektonický počin.

(www.stoplusjednicka.cz; www.dotyk.cz, upraveno)

TEXT 2

Ve větě typu A lze zcela jednoznačně určit podmět, např. Hádku vyvolal stres.

Ve větě typu B nelze zcela jednoznačně určit podmět, např. Spor vyvolal stres (Vznikl spor kvůli stresu, nebo vznikl stres kvůli sporu?).

TEXT 1

(1) Skotská krajina je poseta tajemnými stavbami s atypickou konstrukcí: jsou postaveny výhradně z plochých neopracovaných kamenů a bez použití malty. Tyto záhadné věže se nazývají brochy. Na některých se čas nepodepsal, z jiných zbyly jen ruiny.

Brochy, které se dochovaly celé, jsou vysoké zhruba 13 metrů a z dálky svým tvarem připomínají dětské bábovičky. Vnitřní průměr těchto brochů se u země pohybuje mezi 10 a 15 metry a směrem vzhůru se zmenšuje. Věže mají dvojité obvodové zdi: v mezeře mezi vnější a vnitřní zdí se zpravidla nacházely schody, jež vedly z nádvoří do vyšších pater.

Je prokázáno, že první brochy byly na území Skotska postaveny v 6. století př. n. l. O tom, kdo a za jakým účelem je postavil, však vědci vedou dlouhá léta diskuse. ∗∗∗∗∗, zatím totiž nebyly všechny rozvaliny z dané oblasti prozkoumány.

(2) Pohled na mapu odhalí, že brochy často stojí na strategických místech, navíc bývají chráněny přírodními překážkami, např. strmými útesy. Mohly tedy plnit funkci obranných pevností. Tato hypotéza má ale háček – věže rozhodně nebyly nedobytné. Nepřítel by snadno kamennou stěnu zdolal, absence oken či ochozů na střeše totiž neumožňovala aktivní obranu.

(3) Vzhledem k uspořádání interiéru se tedy nabízí možnost, že brochy sloužily jako běžná obydlí (patrně pro vysoce postavené jedince), což by potvrzovaly i nalezené fragmenty keramiky. V jedné věži mohlo žít odhadem až dvacet lidí včetně služebnictva. Na nádvoří v přízemí byl zřejmě ustájen dobytek, v patrech se nacházely obytné prostory a skladiště potravin. Protože brochy neměly okna, jediným zdrojem světla byl oheň.

Brochy se z neznámých důvodů přestaly stavět kolem roku 100 n. l., obydlené však zůstaly ještě v následujících staletích. Ačkoli se zatím nepodařilo objasnit všechny záhady kamenných věží, jedno je jisté – jde o výjimečný architektonický počin.

(www.stoplusjednicka.cz; www.dotyk.cz, upraveno)

TEXT 2

Ve větě typu A lze zcela jednoznačně určit podmět, např. Hádku vyvolal stres.

Ve větě typu B nelze zcela jednoznačně určit podmět, např. Spor vyvolal stres (Vznikl spor kvůli stresu, nebo vznikl stres kvůli sporu?).

(1) Ještě v polovině 19. století bylo hlavní úklidovou pomůckou koště. Na sklonku století se sice objevily první úklidové stroje poháněné motorem, příliš účinné však nebyly. Nečistoty totiž nenasávaly, ale jen odfoukávaly.

Za vynálezce vysavače je považován Hubert Booth. Výsledkem jeho experimentů bylo koňmi tažené zařízení o velikosti drožky, které sestrojil a roku 1901 si nechal patentovat. Boothův vysávací kočár zastavil před domem, pracovník firmy nastartoval spalovací motor zabudovaný ve stroji a poté pomocí dlouhé hadice vysál prach z domácnosti. I přes rámus při vysávání, na nějž si mnozí Londýňané stěžovali, byl o Boothovy úklidové služby zájem. Demonstrace jeho vysavače dokonce proběhla i před královskou rodinou.

(2) Dalším průkopníkem v dějinách moderního vysávání byl školník James Spangler. Coby astmatik se při úklidu neustále potýkal s problémy zapříčiněnými zvířeným prachem. Roku 1907 konečně objevil řešení: vynalezl první přenosný vysavač. Patent na tento převratný vynález o rok později prodal Williamu Hooverovi, zakladateli americké firmy vyrábějící domácí spotřebiče.

Za pár let pronikly přenosné vysavače i do Evropy, a to když se na trhu objevil na svou dobu obdivuhodně lehký model LUX 1, který vyrobila společnost Electrolux. Pro vysavač se rázem vžil název lux a od té doby se už nevysává, ale luxuje.

(www.idnes.cz; epochaplus.cz, upraveno)

(1) Na jihozápadě Slovinska se nachází Predjamský hrad, největší jeskynní hrad na světě. Pojmenován byl podle své polohy: slovinské slovo jama označuje jeskyni, jde tedy doslova o hrad před jeskyní. Unikátní památka, jejíž zadní část je vytesána do skalního masivu, totiž stojí hned u vstupu do rozsáhlého jeskynního komplexu.

První písemná zmínka o Predjamském hradu pochází ze středověku, konkrétně z roku 1274. Po staletí hrad poskytoval bezpečné útočiště. Kvůli své poloze byl takřka nedobytný, navíc v jeskyních pod ním se nacházely tajné chodby, jimiž bylo možné dostat se do blízkého města a přinést odtud na hrad zásoby potravin. Díky tomu obyvatelé hradu při obléhání netrpěli hlady. Někteří dobyvatelé sice zkoušeli otrávit říčku Lokvu a tím hrad odříznout od životně důležité vody, na Predjamské ale nevyzráli. Ve vlhkých jeskyních totiž bylo vody dost.

(2) V 15. století našel na hradě azyl loupeživý rytíř Erasmus. Záhy začali sídlo obléhat vojáci, zločinec si byl ale natolik jistý nedobytností hradu, že se jim nepokrytě vysmíval: například jim po sluhovi posílal čerstvé jídlo. Hrad se tehdy podařilo dobýt po více než ročním obléhání, ale údajně jen kvůli lidské chamtivosti. Vojáci prý podplatili sluhu, aby jim prozradil, jak do hradu proniknout. Erasma každopádně stihl spravedlivý trest.

(3) Na přelomu 16. a 17. století bylo majestátní sídlo přestavěno. Původní stavba nenávratně zmizela za novými zdmi a Predjamský hrad získal svou současnou podobu. Během své existence vystřídal několik majitelů ze šlechtických rodů, po skončení druhé světové války přešel do vlastnictví státu.

Tuzemské i zahraniční turisty dnes láká prohlídka vstupní věže či zdejšího muzea, poodhalujícího kouzlo středověku. Vyhledávané jsou také exkurze do krápníkové jeskyně, která se rozkládá přímo pod hradem. Úsek jeskynního komplexu přístupný veřejnosti je dlouhý 700 metrů.

(www.idnes.cz; zoom.iprima.cz, upraveno)

(1) Na jihozápadě Slovinska se nachází Predjamský hrad, největší jeskynní hrad na světě. Pojmenován byl podle své polohy: slovinské slovo jama označuje jeskyni, jde tedy doslova o hrad před jeskyní. Unikátní památka, jejíž zadní část je vytesána do skalního masivu, totiž stojí hned u vstupu do rozsáhlého jeskynního komplexu.

První písemná zmínka o Predjamském hradu pochází ze středověku, konkrétně z roku 1274. Po staletí hrad poskytoval bezpečné útočiště. Kvůli své poloze byl takřka nedobytný, navíc v jeskyních pod ním se nacházely tajné chodby, jimiž bylo možné dostat se do blízkého města a přinést odtud na hrad zásoby potravin. Díky tomu obyvatelé hradu při obléhání netrpěli hlady. Někteří dobyvatelé sice zkoušeli otrávit říčku Lokvu a tím hrad odříznout od životně důležité vody, na Predjamské ale nevyzráli. Ve vlhkých jeskyních totiž bylo vody dost.

(2) V 15. století našel na hradě azyl loupeživý rytíř Erasmus. Záhy začali sídlo obléhat vojáci, zločinec si byl ale natolik jistý nedobytností hradu, že se jim nepokrytě vysmíval: například jim po sluhovi posílal čerstvé jídlo. Hrad se tehdy podařilo dobýt po více než ročním obléhání, ale údajně jen kvůli lidské chamtivosti. Vojáci prý podplatili sluhu, aby jim prozradil, jak do hradu proniknout. Erasma každopádně stihl spravedlivý trest.

(3) Na přelomu 16. a 17. století bylo majestátní sídlo přestavěno. Původní stavba nenávratně zmizela za novými zdmi a Predjamský hrad získal svou současnou podobu. Během své existence vystřídal několik majitelů ze šlechtických rodů, po skončení druhé světové války přešel do vlastnictví státu.

Tuzemské i zahraniční turisty dnes láká prohlídka vstupní věže či zdejšího muzea, poodhalujícího kouzlo středověku. Vyhledávané jsou také exkurze do krápníkové jeskyně, která se rozkládá přímo pod hradem. Úsek jeskynního komplexu přístupný veřejnosti je dlouhý 700 metrů.

(www.idnes.cz; zoom.iprima.cz, upraveno)

(1) Když se mluví o přístrojích, které změnily svět, málokdo z vás si vzpomene na ledničku. Přitom jde zcela nepochybně o převratný vynález.

(2) Toho, že v chladu zůstávají potraviny déle čerstvé, si lidé všimli už dávno. K jejich chlazení zprvu používali led, to ale bylo při vyšších venkovních teplotách problematické. První efektivnější chladicí systém navrhl v roce 1805 Oliver Evans, ledničku však tento vynálezce nesestrojil. V polovině 19. století zkonstruoval James Harrison přístroj na výrobu ledu, jenž se záhy uplatnil v pivovarnictví či v továrnách vyrábějících masné výrobky.

(3) První domácí ledničky poháněné motorem vznikly až roku 1911 a oproti těm dnešním byly dost neskladné: motor byl umístěn ve sklepě, zatímco chladicí skříň v kuchyni. Taková lednička navíc stála tisíc dolarů, což byl dvojnásobek průměrné ceny, za kterou se tehdy prodávalo auto. Poměr mezi cenou a užitnou hodnotou tedy zprvu nebyl optimální.

(4) V následujících letech se zařízení zdokonalovala, např. původní jedovatá chladiva byla nahrazena látkami pro člověka méně nebezpečnými. Na konci 30. let už mělo ledničku přibližně 60 % amerických domácností. Dnes je lednička v každé domácnosti, a proto už nemusíte nakupovat jídlo každý den.

(www.idnes.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. ∗∗∗∗∗ Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.

Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.

Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.

Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.

Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A se ve všech pádech skloňuje podle vzoru moře.

Podstatné jméno typu B se ve většině pádů skloňuje podle vzoru moře, v jednom pádě množného čísla se však od tohoto vzoru liší.

(1) Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy MATERIÁLU na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv. Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit MASO, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.

(2) Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná KRITÉRIA: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.

(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.

Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní DOMINANTA Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.

(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.

(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.

Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.

Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

TEXT 2

Název prostředku činnosti (např. rýč, barvivo) je podstatné jméno, které se tvoří ze slovesa a označuje něco (např. nástroj, přístroj či materiál), co se používá k vykonávání děje (pomocí rýče se ryje, pomocí barviva se barví).

TEXT 1

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.

(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.

Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.

Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

TEXT 2

Název prostředku činnosti (např. rýč, barvivo) je podstatné jméno, které se tvoří ze slovesa a označuje něco (např. nástroj, přístroj či materiál), co se používá k vykonávání děje (pomocí rýče se ryje, pomocí barviva se barví).

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba 2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.

První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.

Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.

(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba 2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.

První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.

Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.

(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.

(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.

Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.

(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.

(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.

(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.

Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹ region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. střihač) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba udělala nebo opakovaně dělá (např. střihač je člověk, který stříhá).

Každý rok v červenci přiláká španělské město Pamplona statisíce turistů. Koná se zde totiž slavnost Sanfermines, jejíž součástí jsou tradiční běhy s býky v ulicích města.

Počátky slavnosti, kterou celosvětově proslavil spisovatel Ernest Hemingway svou novelou Fiesta, sahají do 14. století. Už tehdy pastevci hnali městem býky, aby je dostali do arény na býčí zápasy. Šlo o standardní postup při přesunu zvířat ze stájí, typický pro celé Španělsko. Zvyk běhat před býky se stal populárním na konci 19. století, dnes už se ale tato tradice udržuje pouze v Pamploně.

Slavnost, trvající devět dnů, je vždy zahájena 6. července v pravé poledne vystřelením světlice ze zdejší radnice, následujícího dne v osm hodin ráno začíná první běh s býky. Běžecká trasa, jejíž část protíná centrum města, je dlouhá 850 metrů. Samotný běh sice trvá jen pár minut, každý den se ovšem při něm někdo zraní. Podle oficiálních statistik, vedených od roku 1910, během slavností zemřelo již 16 běžců. Buď je na rohy nabodl býk, nebo byli ušlapáni davem. Jestliže nechcete rozšířit jejich řady, běh s býky si rozhodně odpusťte. Je to sice vzrušující, ale nepochybně i nebezpečné.

(www.idnes.cz; www.spanelskyptacek.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, ∗∗∗∗∗ přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.

Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, ∗∗∗∗∗ přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.

Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat nejrůznějším badatelským projektům. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat nejrůznějším badatelským projektům. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

TEXT 1

Mezi nejstarší způsoby úpravy vlasů patří vodová ondulace. Mokré vlasy se stočily, zajistily vlásenkami a nechaly se uschnout. Takto vytvořené vlny se však rychle narovnaly. Příchod trvalé proto znamenal revoluci v kadeřnictví.

Když Karl Nessler jako dítě pásl ovce, zaujalo ho, že ovčí srst drží ve stočeném tvaru. Vlny ho fascinovaly i v dospělosti. První experimenty, často doprovázené popáleninami na pokožce ondulované hlavy, Nessler prováděl na své ženě. V roce 1906 vyučený kadeřník konečně upravil účes do vln, které na hlavě zůstaly i po umytí.

Jeho metoda spočívala v tom, že se prameny vlasů navlhčily směsí čpavku a boraxu a pak se obmotaly kolem elektricky nahřívaných natáček. Vlasy se zapařovaly 12 až 25 minut podle jejich typu, poté se chemikálie smyly neutrálním mýdlem a následně se vlasy sušily. Taková trvalá byla na svou dobu opravdu trvalá. Vydržela i několik měsíců.

Přes počáteční poměrně vlažné přijetí nového způsobu vlnění vlasů se Nesslerovi záhy začalo dařit. V roce 1927 už pro něj pracovalo 500 kadeřníků a jeho ondulační přístroje se využívaly v mnoha kadeřnických salónech v USA. Až v 60. letech začaly Nesslerovu metodu nahrazovat jiné, pro vlasy méně škodlivé procedury.

(www.aktualne.cz; www.plzen.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvary přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např.:

• Vědci objevili rostlinu {{u:neznámého původu}}. – přídavné jméno

• Bedlivě jsme sledovali každý pohyb {{u:neznámého}}. – zpodstatnělé přídavné jméno

TEXT 1

(1) Velká čínská zeď, jeden z nových sedmi divů světa, je systém opevnění táhnoucí se severní Čínou. O tomto patrně nejvýznamnějším lidském díle se šíří různé nepravdy, jimž mnoho lidí věří, například že zeď je viditelná z povrchu Měsíce pouhým okem. Slavná památka, jíž se nelichotivě přezdívá největší hřbitov světa, zkrátka přitahuje pozornost.

(2) Počátky budování slavného opevnění, ∗∗∗∗∗ tvarem dračí tělo, souvisí s epochou čínských dějin nazývanou Období ••••• států. Aby se státy chránily před vzájemnými útoky, stavěly tehdy obranné zdi. Válčící státy nakonec dobyl Čchin Š’-chuang-ti a tím poprvé v historii sjednotil celou zemi. Po převzetí moci Čchin Š’-chuang-ti, první císař sjednocené Číny, nařídil rozšířit stávající obranný systém. Na stavbě pracovalo milion vězňů, pomáhala jim také početná armáda. Původní obranné zdi se postupně propojovaly a díky usilovné práci brzy vznikl první souvislý úsek Velké čínské zdi.

V započatém díle pak pokračovali císaři z dynastie Chan (vládli 206 př. n. l. – 220 n. l.). Poslední význačná fáze stavby proběhla za vlády císařů z dynastie Ming (vládli 1368–1644), kdy po nepředvídaném nájezdu loupeživých kmenů bylo nutné obranný systém Číny posílit. K obraně před útoky ovšem nestačila jen samotná zeď, říši chránily také vojenské posádky. Součástí zdi bylo 25 000 strážních věží, vysokých zhruba 13 metrů. Tyto věže umožňovaly rychlou komunikaci pomocí kouřových signálů: zpráva došla z jednoho konce zdi na druhý za 24 hodin.

Stavba Velké čínské zdi si vyžádala nespočet obětí, podle některých zdrojů dokonce v 7. století během stavebních prací zahynulo za deset dnů na 500 000 mužů. Dnes už se zeď místy rozpadá, její nejzachovalejší části se nacházejí poblíž čínské vesničky Pa-ta-ling.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{i:pizzu, italské národní jídlo}}.

TEXT 1

(1) Velká čínská zeď, jeden z nových sedmi divů světa, je systém opevnění táhnoucí se severní Čínou. O tomto patrně nejvýznamnějším lidském díle se šíří různé nepravdy, jimž mnoho lidí věří, například že zeď je viditelná z povrchu Měsíce pouhým okem. Slavná památka, jíž se nelichotivě přezdívá největší hřbitov světa, zkrátka přitahuje pozornost.

(2) Počátky budování slavného opevnění, ∗∗∗∗∗ tvarem dračí tělo, souvisí s epochou čínských dějin nazývanou Období ••••• států. Aby se státy chránily před vzájemnými útoky, stavěly tehdy obranné zdi. Válčící státy nakonec dobyl Čchin Š’-chuang-ti a tím poprvé v historii sjednotil celou zemi. Po převzetí moci Čchin Š’-chuang-ti, první císař sjednocené Číny, nařídil rozšířit stávající obranný systém. Na stavbě pracovalo milion vězňů, pomáhala jim také početná armáda. Původní obranné zdi se postupně propojovaly a díky usilovné práci brzy vznikl první souvislý úsek Velké čínské zdi.

V započatém díle pak pokračovali císaři z dynastie Chan (vládli 206 př. n. l. – 220 n. l.). Poslední význačná fáze stavby proběhla za vlády císařů z dynastie Ming (vládli 1368–1644), kdy po nepředvídaném nájezdu loupeživých kmenů bylo nutné obranný systém Číny posílit. K obraně před útoky ovšem nestačila jen samotná zeď, říši chránily také vojenské posádky. Součástí zdi bylo 25 000 strážních věží, vysokých zhruba 13 metrů. Tyto věže umožňovaly rychlou komunikaci pomocí kouřových signálů: zpráva došla z jednoho konce zdi na druhý za 24 hodin.

Stavba Velké čínské zdi si vyžádala nespočet obětí, podle některých zdrojů dokonce v 7. století během stavebních prací zahynulo za deset dnů na 500 000 mužů. Dnes už se zeď místy rozpadá, její nejzachovalejší části se nacházejí poblíž čínské vesničky Pa-ta-ling.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{i:pizzu, italské národní jídlo}}.

(1) Na vrcholu hory Corcovado, která se vypíná nad brazilským městem Rio de Janeiro do výšky 710 metrů nad mořem, stojí socha Krista Spasitele. Tento proslulý jihoamerický monument, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, patří k vyhledávaným turistickým cílům. Každoročně sem zavítá přes dva miliony turistů, zejména těch zahraničních. Cestu za památkou jim usnadňuje historická železniční dráha z 19. století, jejíž konečná stanice leží asi 40 metrů pod vrcholem Corcovada.

(2) S nápadem postavit gigantickou sochu Krista Spasitele přišel jako první Pedro Maria Boss. Svůj ambiciózní plán tento kněz představil v roce 1859 brazilské princezně, ta ale projekt odmítla finančně podpořit. Údajně byl důvodem zamítnutí tehdy platný brazilský zákon, který striktně odděloval světské záležitosti od církevních. Bossova myšlenka upadla na mnoho let v zapomnění.

Originální nápad vzkřísila katolická církev v souvislosti s blížícím se významným jubileem. Základní kámen sochy Krista Spasitele byl položen v roce 1922, kdy Brazílie slavila sté výročí uznání své nezávislosti na Portugalsku. Výsledná podoba uměleckého díla však tehdy ještě nebyla známá. Architektonická soutěž, z níž vzešel vítězný návrh sochy Krista Spasitele, který na Rio de Janeiro shlíží s otevřenou náručí, totiž proběhla až o rok později.

(3) Návrh se začal realizovat v roce 1926, o pět let později byla unikátní socha slavnostně odhalena. Železobetonovou konstrukci pokrývá mastek, který soše dodal charakteristickou bílou barvu, použitá malta prý obsahuje i netradiční složky jako cukr nebo velrybí tuk. Třicetimetrová socha váží kolem 700 tun, rozpětí Kristových paží je 23 metrů. Až do roku 1994, kdy ji o 4,2 metru překonal Kristus Svornosti v Bolívii, byla brazilská socha nejvyšší sochou Ježíše na světě. Dnes drží světové prvenství polská socha Krista Krále.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

(1) Na vrcholu hory Corcovado, která se vypíná nad brazilským městem Rio de Janeiro do výšky 710 metrů nad mořem, stojí socha Krista Spasitele. Tento proslulý jihoamerický monument, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, patří k vyhledávaným turistickým cílům. Každoročně sem zavítá přes dva miliony turistů, zejména těch zahraničních. Cestu za památkou jim usnadňuje historická železniční dráha z 19. století, jejíž konečná stanice leží asi 40 metrů pod vrcholem Corcovada.

(2) S nápadem postavit gigantickou sochu Krista Spasitele přišel jako první Pedro Maria Boss. Svůj ambiciózní plán tento kněz představil v roce 1859 brazilské princezně, ta ale projekt odmítla finančně podpořit. Údajně byl důvodem zamítnutí tehdy platný brazilský zákon, který striktně odděloval světské záležitosti od církevních. Bossova myšlenka upadla na mnoho let v zapomnění.

Originální nápad vzkřísila katolická církev v souvislosti s blížícím se významným jubileem. Základní kámen sochy Krista Spasitele byl položen v roce 1922, kdy Brazílie slavila sté výročí uznání své nezávislosti na Portugalsku. Výsledná podoba uměleckého díla však tehdy ještě nebyla známá. Architektonická soutěž, z níž vzešel vítězný návrh sochy Krista Spasitele, který na Rio de Janeiro shlíží s otevřenou náručí, totiž proběhla až o rok později.

(3) Návrh se začal realizovat v roce 1926, o pět let později byla unikátní socha slavnostně odhalena. Železobetonovou konstrukci pokrývá mastek, který soše dodal charakteristickou bílou barvu, použitá malta prý obsahuje i netradiční složky jako cukr nebo velrybí tuk. Třicetimetrová socha váží kolem 700 tun, rozpětí Kristových paží je 23 metrů. Až do roku 1994, kdy ji o 4,2 metru překonal Kristus Svornosti v Bolívii, byla brazilská socha nejvyšší sochou Ježíše na světě. Dnes drží světové prvenství polská socha Krista Krále.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

Požadavky na psy, který mají sloužit v armádě, jsou vysoké. Každého budoucího armádního psa nejprve čeká zdravotní prohlídka, jejíž součástí je také rentgen kyčelních kloubů, a zkouška předpokladů, která zahrnuje mimo jiné test poslušnosti či chůzi po různých typech terénu. Vybraní jedinci absolvují kurz v Centru vojenské kynologie. Zde je specialisté cvičí v dovednostech ∗∗∗∗∗ pro službu v armádě. Třeba psi, jejichž úkolem bude hledat drogy, procházejí náročným výcvikem ••••• na speciální pachové práce. Vycvičení psi jsou poté přiděleni ke konkrétnímu vojenskému útvaru.

Dovednosti všech armádních psů jsou rozvíjený kondičním tréninkem a také se pravidelně testují. Kritéria pro splnění takového testu jsou skutečně přísný: souhrnný výsledek za všechny disciplíny včetně poslušnosti musí být minimálně 70 % bodů. Pokud pes jednou neuspěje, může test opakovat, po druhém neúspěchu musí znovu absolvovat kurz. Zásadní je ovšem zkouška poslušnosti: jestliže ji pes nezvládne, bez možnosti reparátu se ihned vrací do kurzu. Kdyby totiž pes neposlechl psovodův příkaz během ostré akce, mohlo by to mít tragické následky pro celou vojenskou jednotku.

Délka služby armádního psa závisí na jeho zdravotním stavu, obvykle psi slouží šest až devět let. Důchod pak většinou prožijí se svými bývalými psovody v jejich domovech.

(www.acr.army.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry ∗∗∗∗∗ na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou ••••• nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry ∗∗∗∗∗ na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou ••••• nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

TEXT 1

(1) Byl skoro prosinec a Jonas začínal mít strach z blížícího se výcviku. Ne, špatné slovo, opravil se v duchu. Strach cítil před rokem, když se nad společenstvím ukázalo neznámé letadlo. Všichni občané tehdy dostali rozkaz, aby se ihned skryli ve svých domech. Za okamžik JIM hlas v amplionu sdělil, že pilot popletl navigační instrukce a za to bude vyřazen. Vyřazení! Tak strašlivý trest se uplatňoval jen v případě neomluvitelného pochybení. Tohle slovo se nesmělo bezmyšlenkovitě používat. Jednou při závodech Jonas křikl na kamaráda, kvůli němuž ztratili bod: „Jsi vyřazený!“ Trenér si Jonase vzal stranou a důrazně si s NÍM promluvil. Od té doby si Jonas dával na vyjadřování velký pozor. Ne jako Asher.

(2) Jonas si vybavil, jak se Asher jednou vřítil do třídy uprostřed zpěvu ranní hymny. Když vlastenecká píseň dozněla a spolužáci se posadili, Asher zůstal stát, aby přednesl předepsanou omluvu, na niž všichni čekali.

(3) „Omlouvám se, že jsem vyrušil své učební společenství,“ rychle vysypal povinnou frázi. Pak svůj pozdní příchod objasnil: „Vyšel jsem z domu brzy, ale když jsem jel kolem rybí líhně, pracovní četa právě třídila lososy. Ta podívaná mě natolik zajmula, že jsem zapomněl na čas.“

„Přijímáme tvoji omluvu, Ashere,“ sborově zarecitovala třída.

„Přijímám tvoji omluvu, Ashere,“ řekl učitel, „a děkuji, že mi tvá chyba opět poskytla příležitost k výkladu o jazyce.“ Pak učitel na tabuli napsal zajmout, hned vedle připsal slovo zaujmout a začal se věnovat jejich významům.

Jonas se při té vzpomínce usmál. Znovu začal přemýšlet o významech slov a usoudil, že slovo strach opravdu přesně nevystihuje, co teď cítí. Je to příliš silné podstatné jméno. Jonas byl dychtivý, cítil ale i špetku nervozity. Znepokojení, usoudil nakonec. Ano, to cítí.

(L. Lowryová, Dárce, upraveno)

TEXT 2

Otevřená slabika – slabika, která končí samohláskou.

Zavřená slabika – slabika, která končí souhláskou.

The Color Run je unikátní běžecký závod. Výkon v tomto závodě není podstatný, jde hlavně o zábavu. Na startu pětikilometrové trasy mají na sobě všichni běžci čistě bílá trička, to se ale záhy změní. Po každém zdolaném kilometru jsou totiž zasypáni barevnými prášky. Nezáleží na tom, jak rychle trasu uběhnou, čas se vůbec neměří. The Color Run především propaguje zdravý životní styl – přes 60 % lidí běží tak dlouhou trasu poprvé v životě a některým z nich se běh natolik zalíbí, že po závodě začnou svou kondici zlepšovat pravidelným běháním.

„Závodu se přezdívá Pět nejšťastnějších kilometrů na Zemi, protože tato neobvyklá, ale zábavná akce spojuje přátele i rodiny. Chtěl jsem tím lidi povzbudit ke sportování,“ vysvětluje Travis Snyder, zakladatel netradičního závodu.

The Color Run se poprvé konal v březnu 2011 v USA, závodu se tehdy zúčastnilo kolem šesti tisíc závodníků. Během následujících devíti let závod absolvovalo přes osm milionů lidí z více než 50 zemí světa, a tak se The Color Run stal jednou z největších běžeckých událostí na planetě.

(www.thecolorrun.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do JEHO divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.

„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.

Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.

„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.

„A co dyž neexistuje a Prospero si HO jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.

(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.

„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“

„Supermana,“ vyhrkne Kudla.

„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.

Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.

„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.

„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“

„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.

„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“

„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.

„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.

„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.

Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních skutečností či nepřítomných osob.

Paronomázie – v těsném sousedství se vyskytují slova se stejným kořenem.

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale ∗∗∗∗∗ v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.

Unikátní vesnici, ••••• v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.

Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

TEXT 1

(1) Do italského města Pisa jezdí davy cizinců, aby si prohlédly šikmou věž. Stanout na vrcholu této unikátní zvonice z mramoru je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením se stavitelům podařilo naklánění věže zpomalit, nikoli však zastavit. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

(2) V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosáhlo vychýlení věže 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, ∗∗∗∗∗ v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo.}} → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě.}} → předložka nevlastní

TEXT 1

(1) Do italského města Pisa jezdí davy cizinců, aby si prohlédly šikmou věž. Stanout na vrcholu této unikátní zvonice z mramoru je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením se stavitelům podařilo naklánění věže zpomalit, nikoli však zastavit. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

(2) V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosáhlo vychýlení věže 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, ∗∗∗∗∗ v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo.}} → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě.}} → předložka nevlastní

(1) V areálu pražských Letenských sadů se od roku 2004 každoročně koná {{i:Letní Letná, festival nabízející divákům unikátní vystoupení nejen českých, ale i zahraničních akrobatů}}. V roce 2019 na festival zavítala už podruhé světoznámá francouzská provazochodkyně Tatiana-Mosio Bongongaová.

(2) Umění této proslulé artistky poprvé ohromilo diváky Letní Letné v roce 2013, tehdy po laně vystoupala na vrchol šapitó. Loni svým velkolepým číslem, při němž bez jištění překonala vzdálenost z Dvořákova nábřeží do Letenských sadů, provazochodkyně zahájila 16. ročník {{i:Letní Letné}}. Z jednoho břehu Vltavy na druhý přešla po ocelovém laně, které bylo zavěšeno ve výšce 35 metrů nad vodou. V rukou měla dvanáctikilogramovou tyč, s jejíž pomocí držela balanc.

Fantastický výkon slavné provazochodkyně diváci sledovali se ZATAJENÝM dechem, někteří měli dokonce strach o její život. Jejich obavy však byly ZBYTEČNÉ. Artistka se sice zranila už několikrát, nikdy však při vystoupení, ale jen při NÁCVIKU nových prvků.

Tatiana-Mosio Bongongaová se provazochodectví věnuje od svých osmi let, jedním z jejích lektorů byl Rudy Omankowski, známý akrobat ze slavné cirkusové rodiny.

(letniletna.cz; ct24.ceskatelevize.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

(1) ∗∗∗∗∗, že limit je jen slovo, jsme se 29. června 2019 přesvědčili na třetím ročníku extrémního závodu s názvem Geroy. Počet účastníků se oproti loňsku zvýšil o stovku, celkově tedy o dokončení závodu usilovalo skoro tisíc závodníků. Podél trati stálo mnoho skandujících fanoušků, podlehnout bouřlivé atmosféře bylo opravdu snadné.

Na trati o délce necelých 9 kilometrů bylo pro závodníky připraveno třicet překážek. Soutěžilo se ve dvou kategoriích: tříčlenné týmy se na trať vydaly v 11 hodin dopoledne, jednotlivci vyrazili o hodinu později. Závodníci museli třeba přebrodit řeku, házeli pneumatikou nebo posvačili smaženého červa. Před cílem na ně čekala novinka – plazení pod dráty nabitými elektřinou, které každých pět vteřin daly soutěžícím pěknou ránu. Právě tato překážka patřila mezi nejobtížnější. Organizátoři nás však ujistili, že tyto „elektrošoky“ nejsou pro zdravého člověka nebezpečné.

(2) Každý, kdo překonal sám sebe a doběhl do cíle, získal odměnu. V kategorii jednotlivců nenašel přemožitele Ondřej Pekárek, tento šampion zvládl celou trať za hodinu a 20 vteřin. Pokud i vy chcete zažít něco adrenalinového, zkuste za rok také závodit. Všichni se mohou stát hrdiny!

(www.denik.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Nejproslulejším posvátným místem starověkého Řecka byla nepochybně věštírna v Delfách. V 7. století př. n. l., v době její největší popularity, sem přicházely tisíce poutníků. Delfy leží v nadmořské výšce 570 metrů na strmém svahu hory, a tak putování do věštírny bylo velmi namáhavé. Někteří poutníci se plahočili pěšky až z Athén, jiní se plavili po moři do přístavu na severním pobřeží Korintského zálivu a ODTUD pokračovali rovinatou krajinou směrem k věštírně.

(2) Nejprve se poutníci očistili v NEDALEKÉM pramenu, pak mohli božstvu položit svůj dotaz. Zaplatili předepsaný POPLATEK a otázku napsanou na destičce odevzdali chrámovému knězi, který ji donesl moudré Pýthii. Věštkyně seděla ve svatyni a v extázi jí z úst vycházely jakési zvuky. Do transu se přiváděla údajně žvýkáním vavřínových listů či vdechováním jedovatých vulkanických výparů. Její stěží srozumitelnou odpověď interpretoval další kněz, který ji ve zveršované podobě předal tazateli.

(3) Poutníci kladli jak otázky týkající se politiky, tak otázky související se všedním životem. Někdy promlouvala věštkyně jednoznačně, mnohé odpovědi však byly nejasné. Například lýdský král Kroisos se věštkyně otázal, co by se stalo, kdyby zaútočil na Persii. Padla by velká říše, zněla odpověď. Kroisos se po krátkém váhání nakonec rozhodl Persii napadnout, zničil však VLASTNÍ království.

(4) V roce 385 n. l. delfskou věštírnu zrušil křesťanský císař Theodosius Veliký. Na posvátném místě, které postupně zakryly nánosy půdy, časem vznikla vesnice. Když byla v roce 1892 celá vesnice zbourána, francouzský vědec Théophile Homolle zde zahájil archeologický výzkum, při němž mimo jiné objevil obvodové zdi slavné věštírny. Díky jeho nálezům můžeme nahlédnout do dějin.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary čísla množného a označují jimi jak jednu věc, tak i více věcí (např. jedny nebo dvoje narozeniny).

TEXT 1

(1) Nejproslulejším posvátným místem starověkého Řecka byla nepochybně věštírna v Delfách. V 7. století př. n. l., v době její největší popularity, sem přicházely tisíce poutníků. Delfy leží v nadmořské výšce 570 metrů na strmém svahu hory, a tak putování do věštírny bylo velmi namáhavé. Někteří poutníci se plahočili pěšky až z Athén, jiní se plavili po moři do přístavu na severním pobřeží Korintského zálivu a ODTUD pokračovali rovinatou krajinou směrem k věštírně.

(2) Nejprve se poutníci očistili v NEDALEKÉM pramenu, pak mohli božstvu položit svůj dotaz. Zaplatili předepsaný POPLATEK a otázku napsanou na destičce odevzdali chrámovému knězi, který ji donesl moudré Pýthii. Věštkyně seděla ve svatyni a v extázi jí z úst vycházely jakési zvuky. Do transu se přiváděla údajně žvýkáním vavřínových listů či vdechováním jedovatých vulkanických výparů. Její stěží srozumitelnou odpověď interpretoval další kněz, který ji ve zveršované podobě předal tazateli.

(3) Poutníci kladli jak otázky týkající se politiky, tak otázky související se všedním životem. Někdy promlouvala věštkyně jednoznačně, mnohé odpovědi však byly nejasné. Například lýdský král Kroisos se věštkyně otázal, co by se stalo, kdyby zaútočil na Persii. Padla by velká říše, zněla odpověď. Kroisos se po krátkém váhání nakonec rozhodl Persii napadnout, zničil však VLASTNÍ království.

(4) V roce 385 n. l. delfskou věštírnu zrušil křesťanský císař Theodosius Veliký. Na posvátném místě, které postupně zakryly nánosy půdy, časem vznikla vesnice. Když byla v roce 1892 celá vesnice zbourána, francouzský vědec Théophile Homolle zde zahájil archeologický výzkum, při němž mimo jiné objevil obvodové zdi slavné věštírny. Díky jeho nálezům můžeme nahlédnout do dějin.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary čísla množného a označují jimi jak jednu věc, tak i více věcí (např. jedny nebo dvoje narozeniny).

Modřiny, odřeniny, zlomeniny či posměch přítomných diváků. To vše riskují soutěžící v jednom z nejbláznivějších závodů, který se už od 19. století každoročně pořádá v nejmenovaném anglickém hrabství. Původně se netradičního klání účastnili jen místní obyvatelé, v současnosti akce láká závodníky ze všech koutů světa.

Jak závod probíhá? Soutěží se celkem ve ∗∗∗∗∗. Z vrcholu 180 metrů dlouhého, velmi strmého kopce se spustí přibližně čtyřkilový kulatý bochník sýra, za ním bezhlavě vyrážejí desítky závodníků. Je ale zhola nemožné sýr dohnat, neboť se řítí rychlostí až 112 kilometrů za hodinu. Vyhrává tedy ten závodník, který dorazí do cíle jako druhý, hned za sýrem.

Sýrový závod se nikdy neobešel bez zranění a právě kvůli úrazům byl zakázán. Na poslední oficiální závod, který se konal v roce 2009, se přišlo podívat 15 tisíc lidí. Deset diváků bylo zraněno, dalších šest při pohledu na řítící se závodníky omdlelo a pět soutěžících převezli zdravotníci do nemocnice. Akce je ale natolik populární, že se i přes zákaz koná neoficiálně.

(www.tyden.cz, upraveno)

(1) Souostroví Galapágy tvoří 19 hlavních ostrovů, ten nejmenší z nich má rozlohu 1,04 km². Galapágy jsou výjimečné v mnoha směrech. Jsou třeba jediným místem, kde se na severní polokouli Země vyskytují tučňáci ve volné přírodě. Není divu, že souostroví inspirovalo také Charlese Darwina.

Tento slavný biolog se roku 1831 nalodil na loď Beagle jako člen přírodovědecké výpravy, jejímž cílem bylo studium živočichů. Během expedice nabyl přesvědčení, že živočišné druhy se v průběhu času mění. Na různých ostrovech vykopal mnoho kosterních pozůstatků a tyto nálezy jeho závěr potvrzovaly. Klíčový byl ale pro Darwina pětitýdenní pobyt na Galapágách. Zprvu ho zde zaujaly ohromné galapážské želvy, kterých na ostrovech žily statisíce. Zjistil, že rozdíly mezi želvami mají souvislost s odlišnými podmínkami danými prostředím, v němž želvy žijí. Ty, které se musí natahovat za potravou do výšky, mají delší krk než želvy ukusující trávu u země.

(2) Zásadní poznatky geniální vědec získal díky studiu pěnkav. Všiml si rozdílů v jednotlivých populacích těchto ptáků, které žily na různých galapážských ostrovech. Vypozoroval, že tvar a velikost jejich zobáku jsou přizpůsobeny dostupným zdrojům potravy. Některé pěnkavy pomocí svého drobného zobáku snáze zkoumaly květy, jiné pěnkavy měly silný zahnutý zobák jako papoušek a drtily jím oříšky. Na každém ostrově se u pěnkav vyvinuly znaky nejlépe zajišťující přežití druhu.

Po návratu z výpravy Darwinovi trvalo více než dvacet let, než plně pochopil, že právě pobyt na Galapágách je klíčem k porozumění evoluci. Svou evoluční teorii představil v roce 1859. V díle O vzniku druhů přírodním výběrem vysvětlil, že organismy se postupně přizpůsobují měnícím se podmínkám prostředí a že přežijí jen ty, které se na změny nejlépe adaptují. Jeho myšlenky posunuly vědecké poznání o značný krok vpřed.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů; www.novinky.cz, upraveno)

(1) Souostroví Galapágy tvoří 19 hlavních ostrovů, ten nejmenší z nich má rozlohu 1,04 km². Galapágy jsou výjimečné v mnoha směrech. Jsou třeba jediným místem, kde se na severní polokouli Země vyskytují tučňáci ve volné přírodě. Není divu, že souostroví inspirovalo také Charlese Darwina.

Tento slavný biolog se roku 1831 nalodil na loď Beagle jako člen přírodovědecké výpravy, jejímž cílem bylo studium živočichů. Během expedice nabyl přesvědčení, že živočišné druhy se v průběhu času mění. Na různých ostrovech vykopal mnoho kosterních pozůstatků a tyto nálezy jeho závěr potvrzovaly. Klíčový byl ale pro Darwina pětitýdenní pobyt na Galapágách. Zprvu ho zde zaujaly ohromné galapážské želvy, kterých na ostrovech žily statisíce. Zjistil, že rozdíly mezi želvami mají souvislost s odlišnými podmínkami danými prostředím, v němž želvy žijí. Ty, které se musí natahovat za potravou do výšky, mají delší krk než želvy ukusující trávu u země.

(2) Zásadní poznatky geniální vědec získal díky studiu pěnkav. Všiml si rozdílů v jednotlivých populacích těchto ptáků, které žily na různých galapážských ostrovech. Vypozoroval, že tvar a velikost jejich zobáku jsou přizpůsobeny dostupným zdrojům potravy. Některé pěnkavy pomocí svého drobného zobáku snáze zkoumaly květy, jiné pěnkavy měly silný zahnutý zobák jako papoušek a drtily jím oříšky. Na každém ostrově se u pěnkav vyvinuly znaky nejlépe zajišťující přežití druhu.

Po návratu z výpravy Darwinovi trvalo více než dvacet let, než plně pochopil, že právě pobyt na Galapágách je klíčem k porozumění evoluci. Svou evoluční teorii představil v roce 1859. V díle O vzniku druhů přírodním výběrem vysvětlil, že organismy se postupně přizpůsobují měnícím se podmínkám prostředí a že přežijí jen ty, které se na změny nejlépe adaptují. Jeho myšlenky posunuly vědecké poznání o značný krok vpřed.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů; www.novinky.cz, upraveno)

Rozlišit hoaxy, tedy poplašné zprávy, od zpráv pravdivých je často velmi obtížné. V současnosti budí pozornost médií i veřejnosti kauza Momo Challenge.

Na začátku všeho byla hrůzostrašná socha Mother Bird, která je pravděpodobně dílem umělkyně Midori Hajašiové. Socha (později známá jako Momo) byla světu představena na výstavě strašidel organizované firmou Link Factory. V srpnu 2016 byl na jedné sociální síti poprvé zveřejněn obrázek Momo, o dva roky později se začaly rychle šířit zprávy o hře Momo Challenge. Kromě varování před touto rizikovou výzvou články obsahovaly i popis, jak hra funguje. Hráči jsou údajně kontaktováni z profilu Momo a vyzváni, aby plnili nebezpečné úkoly. Když odmítnou, jsou vydíráni např. tím, že Momo ublíží jejich blízkým. Hrozby prý doprovázejí fotografie tak děsivé, že citlivějšího jedince vystraší.

Tato hra rozhodně není první rizikovou výzvou zaplňující titulní stránky novin. V roce 2017 média informovala o hře Modrá velryba, založené na podobných principech jako Momo Challenge. Řadou odborníků však byla samotná existence hry Modrá velryba zpochybněna. Někteří z nich se kloní k názoru, že šlo o marketingový tah za účelem zvýšení návštěvnosti internetových stránek. O hoax se patrně jedná i v případě Momo Challenge. Odborníci znovu důrazně varují před panikou, kterou hoaxy vyvolávají.

(www.idnes.cz; echo24.cz, upraveno)

Rozlišit hoaxy, tedy poplašné zprávy, od zpráv pravdivých je často velmi obtížné. V současnosti budí pozornost médií i veřejnosti kauza Momo Challenge.

Na začátku všeho byla hrůzostrašná socha Mother Bird, která je pravděpodobně dílem umělkyně Midori Hajašiové. Socha (později známá jako Momo) byla světu představena na výstavě strašidel organizované firmou Link Factory. V srpnu 2016 byl na jedné sociální síti poprvé zveřejněn obrázek Momo, o dva roky později se začaly rychle šířit zprávy o hře Momo Challenge. Kromě varování před touto rizikovou výzvou články obsahovaly i popis, jak hra funguje. Hráči jsou údajně kontaktováni z profilu Momo a vyzváni, aby plnili nebezpečné úkoly. Když odmítnou, jsou vydíráni např. tím, že Momo ublíží jejich blízkým. Hrozby prý doprovázejí fotografie tak děsivé, že citlivějšího jedince vystraší.

Tato hra rozhodně není první rizikovou výzvou zaplňující titulní stránky novin. V roce 2017 média informovala o hře Modrá velryba, založené na podobných principech jako Momo Challenge. Řadou odborníků však byla samotná existence hry Modrá velryba zpochybněna. Někteří z nich se kloní k názoru, že šlo o marketingový tah za účelem zvýšení návštěvnosti internetových stránek. O hoax se patrně jedná i v případě Momo Challenge. Odborníci znovu důrazně varují před panikou, kterou hoaxy vyvolávají.

(www.idnes.cz; echo24.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Drahé kameny se třpytily na krásných prstenech faraonů i římských vládců. Císař Nero se zamiloval do smaragdů, které údajně používal jako zvětšovací sklo. Marnivé Římanky si více potrpěly na perly, protože si je spojovaly s Venuší, římskou bohyní krásy a lásky. Tato bohyně se totiž podle mýtů stejně jako perly zrodila z moře. Drahé kameny se opěvují i v literatuře. Už starověký básník Homér popisoval náhrdelník věhlasné Penelopé, manželky ithackého krále Odyssea.

(2) Jak se vůbec posuzuje, který nerost je cennější než ten druhý? Mezi základní kritéria, která nerost zařadí do vznešené společnosti drahých kamenů, patří zejména tvrdost kamene, vzácnost jeho výskytu v přírodě, lesk, lom světla a zbarvení. Dříve byly za drahokamy považovány jen vzácné průhledné minerály s vysokou tvrdostí, vysokým leskem a lomem světla (např. diamant). O příčku níže stály polodrahokamy – nerosty, které nevyhovují všem výše uvedeným kritériím (např. opál je měkčí a v přírodě se vyskytuje častěji než kterýkoli drahokam). Nejméně cenné pak byly ozdobné kameny. Toto dělení na tři kategorie ale nebylo přesné. Někdo totiž kladl větší důraz na vzácnost kamene, někdo zase na krásu jeho zbarvení. Jednotlivé kategorie se často prolínaly, a proto se pro ně zavedlo jednotné označení drahý kámen.

(3) Drahé kameny většinou nejsou používány v surovém stavu. Úpravami se odstraní kazy a zdůrazní se žádané vlastnosti kamenů. Jejich povrch se leští, a aby se zvýraznil lom světla, brousí se (plochy, které vznikly broušením, se nazývají fasety). Popularitu jednotlivých drahých kamenů ovlivňují módní trendy. Kdysi třeba móda nakrátko vynesla na výsluní český granát, drahý kámen ohnivě červené barvy. Oblibu pravých diamantů ale nic ohrozit nedokázalo, dokonce ani jejich umělé napodobeniny, které byly uvedeny na trh ve 20. století.

(V. Bouška; J. Kouřimský, Drahé kameny kolem nás, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{u:pizzu, italské národní jídlo}}.

TEXT 1

(1) Drahé kameny se třpytily na krásných prstenech faraonů i římských vládců. Císař Nero se zamiloval do smaragdů, které údajně používal jako zvětšovací sklo. Marnivé Římanky si více potrpěly na perly, protože si je spojovaly s Venuší, římskou bohyní krásy a lásky. Tato bohyně se totiž podle mýtů stejně jako perly zrodila z moře. Drahé kameny se opěvují i v literatuře. Už starověký básník Homér popisoval náhrdelník věhlasné Penelopé, manželky ithackého krále Odyssea.

(2) Jak se vůbec posuzuje, který nerost je cennější než ten druhý? Mezi základní kritéria, která nerost zařadí do vznešené společnosti drahých kamenů, patří zejména tvrdost kamene, vzácnost jeho výskytu v přírodě, lesk, lom světla a zbarvení. Dříve byly za drahokamy považovány jen vzácné průhledné minerály s vysokou tvrdostí, vysokým leskem a lomem světla (např. diamant). O příčku níže stály polodrahokamy – nerosty, které nevyhovují všem výše uvedeným kritériím (např. opál je měkčí a v přírodě se vyskytuje častěji než kterýkoli drahokam). Nejméně cenné pak byly ozdobné kameny. Toto dělení na tři kategorie ale nebylo přesné. Někdo totiž kladl větší důraz na vzácnost kamene, někdo zase na krásu jeho zbarvení. Jednotlivé kategorie se často prolínaly, a proto se pro ně zavedlo jednotné označení drahý kámen.

(3) Drahé kameny většinou nejsou používány v surovém stavu. Úpravami se odstraní kazy a zdůrazní se žádané vlastnosti kamenů. Jejich povrch se leští, a aby se zvýraznil lom světla, brousí se (plochy, které vznikly broušením, se nazývají fasety). Popularitu jednotlivých drahých kamenů ovlivňují módní trendy. Kdysi třeba móda nakrátko vynesla na výsluní český granát, drahý kámen ohnivě červené barvy. Oblibu pravých diamantů ale nic ohrozit nedokázalo, dokonce ani jejich umělé napodobeniny, které byly uvedeny na trh ve 20. století.

(V. Bouška; J. Kouřimský, Drahé kameny kolem nás, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{u:pizzu, italské národní jídlo}}.

North Yungas Road – cesta smrti

Magnetem pro vyznavače adrenalinových zážitků je silnice spojující dvě bolivijská města. Nazývá se North Yungas Road. Silnice s přezdívkou cesta smrti vede po okraji strmého srázu. Ve směru od města La Paz se silnice vine v nadmořské výšce okolo 4 700 metrů, u města Coroico klesá na 1 200 metrů nad mořem.

North Yungas Road postavili ve 30. letech minulého století trestanci, mezi lety 1986 a 2006 byla mírně zmodernizována. Má prašný a nerovný povrch, místy je široká jen 3 metry. V tak úzkých úsecích je nemožné, aby se protijedoucí automobily vyhnuly. Musí se tedy couvat tak dlouho, než se jeden řidič dostane na širší část silnice. Za deště se na North Yungas Road také sesouvá půda. Přes zjevná rizika je ale tato komunikace hojně využívána místními dopravci i nebojácnými dobrodruhy.

Nerozvážná jízda po North Yungas Road se nevyplácí. Podle odhadů zde ročně při různých nehodách zemře až 300 lidí, do propasti se zde za stejnou dobu zřítí v průměru 25 aut. Mezi cestovateli se proto vedou spory, zda lze v autě zažít extrémnější chvíle než na bolivijské cestě smrti.

(ABC 21/2006, upraveno)

(1) Stonehenge je nejslavnější komplex menhirů a kamenných kruhů. Nachází se v Anglii poblíž městečka Salisbury. Nejznámější částí Stonehenge je kruh vytvořený z několikatunových stojících kamenů. Tento kruh z gigantických kusů pískovce je ale z celé stavby nejmladší, byl postaven přibližně mezi lety 2100 a 1900 př. n. l. Nejstarší kamenný kruh v komplexu Stonehenge byl vybudován už okolo roku 3100 př. n. l.

(2) Kamenná stavba vzbuzuje dodnes mnoho otázek. K těm nejzásadnějším patří, jak lidé bez moderních technologií dokázali na místo dopravit tak obrovské kameny a jak je následně vztyčili. Existují různé teorie, žádná z nich však dosud nebyla potvrzena. Stále nejasný je také účel stavby. Někteří odborníci se domnívají, že Stonehenge vybudovali druidi, tedy nejvyšší vrstva keltských kněží, kvůli obětním obřadům. Nedávno bylo ovšem prokázáno, že stavba byla dokončena asi o 1000 let dříve, než Keltové toto místo osídlili. Jiní odborníci se přiklánějí k tomu, že stavba byla využívána jako jakási nemocnice. Archeologové totiž zjistili, že velké množství ostatků, které nalezli v hrobech nedaleko Stonehenge, vykazuje známky nějaké choroby. Mohlo jít tedy o místo, kam se lidé z nejbližšího okolí chodili uzdravovat. Záhadolog Erich von Däniken, jehož názory vědci většinou nepovažují za seriózní, zase tvrdí, že Stonehenge je dílem mimozemšťanů.

(3) Jisté ale je, že dnešní Stonehenge je jiný než původní stavba. Největší změny na jeho vzhledu však neprovedli vandalové, kteří po staletí kladivem odsekávali kousky kamenů, nýbrž ti, kteří se ho snažili opravit. Jen ve 20. století byl komplex třikrát restaurován, a to nejen kvůli oběma světovým válkám. Během nich následkem značných otřesů začaly některé kameny padat, dělníci je tedy museli zasadit do litého betonu. V současné době už kameny v betonových botách nic neruší.

Pozn.: menhir – kamenný blok svisle zasazený do země

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy; stonehenge.cz, upraveno)

(1) Stonehenge je nejslavnější komplex menhirů a kamenných kruhů. Nachází se v Anglii poblíž městečka Salisbury. Nejznámější částí Stonehenge je kruh vytvořený z několikatunových stojících kamenů. Tento kruh z gigantických kusů pískovce je ale z celé stavby nejmladší, byl postaven přibližně mezi lety 2100 a 1900 př. n. l. Nejstarší kamenný kruh v komplexu Stonehenge byl vybudován už okolo roku 3100 př. n. l.

(2) Kamenná stavba vzbuzuje dodnes mnoho otázek. K těm nejzásadnějším patří, jak lidé bez moderních technologií dokázali na místo dopravit tak obrovské kameny a jak je následně vztyčili. Existují různé teorie, žádná z nich však dosud nebyla potvrzena. Stále nejasný je také účel stavby. Někteří odborníci se domnívají, že Stonehenge vybudovali druidi, tedy nejvyšší vrstva keltských kněží, kvůli obětním obřadům. Nedávno bylo ovšem prokázáno, že stavba byla dokončena asi o 1000 let dříve, než Keltové toto místo osídlili. Jiní odborníci se přiklánějí k tomu, že stavba byla využívána jako jakási nemocnice. Archeologové totiž zjistili, že velké množství ostatků, které nalezli v hrobech nedaleko Stonehenge, vykazuje známky nějaké choroby. Mohlo jít tedy o místo, kam se lidé z nejbližšího okolí chodili uzdravovat. Záhadolog Erich von Däniken, jehož názory vědci většinou nepovažují za seriózní, zase tvrdí, že Stonehenge je dílem mimozemšťanů.

(3) Jisté ale je, že dnešní Stonehenge je jiný než původní stavba. Největší změny na jeho vzhledu však neprovedli vandalové, kteří po staletí kladivem odsekávali kousky kamenů, nýbrž ti, kteří se ho snažili opravit. Jen ve 20. století byl komplex třikrát restaurován, a to nejen kvůli oběma světovým válkám. Během nich následkem značných otřesů začaly některé kameny padat, dělníci je tedy museli zasadit do litého betonu. V současné době už kameny v betonových botách nic neruší.

Pozn.: menhir – kamenný blok svisle zasazený do země

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy; stonehenge.cz, upraveno)

(1) Malování světlem představil České republice jako první Alex Dowis, a to v soutěži Česko Slovensko má talent. Když vystoupil před obecenstvo a začal malovat světlem, překvapení diváci v sále sledovali jeho tvorbu v němém úžasu. Alex Dowis se věnuje také malování do písku. Sledujete televizní reklamy? Pak jste jistě viděli reklamní spot na mouku Babiččina volba. I ten je jeho dílem.

(2) Umění Alexe Dowise a jeho týmu mohou Češi obdivovat v jednom z pražských divadel. Během představení, které trvá zhruba čtyřicet minut, umělci malují na speciální plátno neuvěřitelné, do detailu propracované obrazy. Ty vzápětí mizí a jsou nahrazeny novými. Před zraky diváků ožívá Pražský hrad, Karlův most a jiné památky české metropole.

(3) Při představení Light Art Show se pouští hudba známých skladatelů i reálné zvuky. Po představení je možné si vyzkoušet, jak zábavný a zároveň složitý Light Art je. Umělci vám poodhalí tajemství vytváření úchvatných světelných maleb.

(4) I vy se můžete ponořit do tmy a prožít nevšední příběh stověžatého města. Stačí zajít na představení Light Art Show.

(www.vasedeti.cz, upraveno)

(1) Malování světlem představil České republice jako první Alex Dowis, a to v soutěži Česko Slovensko má talent. Když vystoupil před obecenstvo a začal malovat světlem, překvapení diváci v sále sledovali jeho tvorbu v němém úžasu. Alex Dowis se věnuje také malování do písku. Sledujete televizní reklamy? Pak jste jistě viděli reklamní spot na mouku Babiččina volba. I ten je jeho dílem.

(2) Umění Alexe Dowise a jeho týmu mohou Češi obdivovat v jednom z pražských divadel. Během představení, které trvá zhruba čtyřicet minut, umělci malují na speciální plátno neuvěřitelné, do detailu propracované obrazy. Ty vzápětí mizí a jsou nahrazeny novými. Před zraky diváků ožívá Pražský hrad, Karlův most a jiné památky české metropole.

(3) Při představení Light Art Show se pouští hudba známých skladatelů i reálné zvuky. Po představení je možné si vyzkoušet, jak zábavný a zároveň složitý Light Art je. Umělci vám poodhalí tajemství vytváření úchvatných světelných maleb.

(4) I vy se můžete ponořit do tmy a prožít nevšední příběh stověžatého města. Stačí zajít na představení Light Art Show.

(www.vasedeti.cz, upraveno)

(1) Světovým prvenstvím se chlubí experti z univerzity v Manchesteru, kteří v roce 2017 sestrojili unikátního nanorobota. Je tak malý, že miliarda miliard takových nanorobotů by vytvořila objekt o velikosti zrnka soli. Vývojem nanorobotů se zabývá také pražská nanolaboratoř. Čeští vědci v čele s Martinem Pumerou, chemikem proslulým i v zahraničí, by chtěli vyvinout nanoroboty, kteří k pohybu nebudou potřebovat motorek, protože místo něj využijí chemickou energii z okolního prostředí.

(2) Takoví nanoroboti by mohli posunout dál onkologii nebo i medicínu obecně, mohou ∗∗∗∗∗ pomoci třeba při léčbě tak závažné nemoci, ∗∗∗∗∗ je rakovina. Nejdřív ale musíme vyřešit, aby nám nanoroboti v těle neškodili (tedy aby při likvidaci rakovinných buněk nedocházelo k ničení těch zdravých) a zároveň aby snadno vyšli z těla ven. Jak by to mohlo vypadat v praxi? Lékař podá pacientovi pilulku obsahující miniaturní roboty, kteří „nesou na zádech“ léčivo. Tito roboti jsou navíc schopni mezi sebou komunikovat. Když v těle narazí na škodlivé shluky buněk, uvolní lék. Pak tělo opustí.

(3) Nanoroboti však nemusí pomáhat jen jednotlivci bojujícímu s rakovinou. Představte si třeba ropnou havárii na moři. Vinou úniku ropy vznikne toxická skvrna ohrožující delfíny, želvy a další vodní živočichy. Pokud by v této situaci byla možnost využít inteligence nanorobotů, můžeme jim přikázat, aby se vydali ke zdroji kontaminace a ropnou skvrnu vyčistili. Nanoroboti by tak mohli zabránit ekologické katastrofě rychleji než lidé.

(4) Nanoroboti nás mohou také varovat v různých krizových situacích. V případě, že se budou pohybovat ve vodě, v níž vzroste hladina určité škodliviny, roboti změní barvu. Tím na zvýšení její koncentrace upozorní. Malí pomocníci mohou být prospěšní pro celé lidstvo, zároveň je ale důležité myslet na to, aby tento vynález nebyl zneužit.

(www.abicko.cz, www.ceskatelevize.cz, upraveno)

(1) Světovým prvenstvím se chlubí experti z univerzity v Manchesteru, kteří v roce 2017 sestrojili unikátního nanorobota. Je tak malý, že miliarda miliard takových nanorobotů by vytvořila objekt o velikosti zrnka soli. Vývojem nanorobotů se zabývá také pražská nanolaboratoř. Čeští vědci v čele s Martinem Pumerou, chemikem proslulým i v zahraničí, by chtěli vyvinout nanoroboty, kteří k pohybu nebudou potřebovat motorek, protože místo něj využijí chemickou energii z okolního prostředí.

(2) Takoví nanoroboti by mohli posunout dál onkologii nebo i medicínu obecně, mohou ∗∗∗∗∗ pomoci třeba při léčbě tak závažné nemoci, ∗∗∗∗∗ je rakovina. Nejdřív ale musíme vyřešit, aby nám nanoroboti v těle neškodili (tedy aby při likvidaci rakovinných buněk nedocházelo k ničení těch zdravých) a zároveň aby snadno vyšli z těla ven. Jak by to mohlo vypadat v praxi? Lékař podá pacientovi pilulku obsahující miniaturní roboty, kteří „nesou na zádech“ léčivo. Tito roboti jsou navíc schopni mezi sebou komunikovat. Když v těle narazí na škodlivé shluky buněk, uvolní lék. Pak tělo opustí.

(3) Nanoroboti však nemusí pomáhat jen jednotlivci bojujícímu s rakovinou. Představte si třeba ropnou havárii na moři. Vinou úniku ropy vznikne toxická skvrna ohrožující delfíny, želvy a další vodní živočichy. Pokud by v této situaci byla možnost využít inteligence nanorobotů, můžeme jim přikázat, aby se vydali ke zdroji kontaminace a ropnou skvrnu vyčistili. Nanoroboti by tak mohli zabránit ekologické katastrofě rychleji než lidé.

(4) Nanoroboti nás mohou také varovat v různých krizových situacích. V případě, že se budou pohybovat ve vodě, v níž vzroste hladina určité škodliviny, roboti změní barvu. Tím na zvýšení její koncentrace upozorní. Malí pomocníci mohou být prospěšní pro celé lidstvo, zároveň je ale důležité myslet na to, aby tento vynález nebyl zneužit.

(www.abicko.cz, www.ceskatelevize.cz, upraveno)

Seskok padákem z letadla s následným volným pádem je pro většinu lidí adrenalinovým zážitkem. Jsou však i jedinci, kteří potřebují riskovat více. Proto vznikl sport zvaný base jumping, v němž se s padákem skáče z objektů pevně spojených se zemí. Tento druh extrémního sportu může provozovat pouze výborný parašutista. Musí disponovat specifickými dovednostmi, zejména umět perfektně ovládat let a přesně odhadnout výšku, v níž je nutné otevřít padák, aby se zpomalil volný pád.

„My záložní padák nenosíme, stejně není čas ho otevřít. Máme jen hlavní padák, ten ale otevíráme daleko níž nad zemí než běžný parašutisti. Padáme rychlostí 200 km/h, často jsme blízko šutrů,“ říká Michal Brückner, český base jumper.

Base jumping je velmi nebezpečný. Statistiky uvádějí, že při tomto extrémním sportu bývá zhruba každý 2000. seskok smrtelný. Nabízí se tedy otázka, zda ta větší dávka adrenalinu není příliš velkou cenou za lidské životy.

(sport.lidovky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.

V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.

Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.

(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.

Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá ve větě jako jeden celek s vlastním významem. Jednotlivé složky sousloví nelze nahradit synonymy, protože význam slovního spojení by se změnil, například ve větě Studuje na {{u:vysoké škole}} nelze slovo vysoký nahradit synonymem velký – Studuje na velké škole.

(V. Styblík, Český jazyk pro 7. ročník ZŠ, upraveno)

TEXT 1

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.

V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.

Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.

(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.

Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá ve větě jako jeden celek s vlastním významem. Jednotlivé složky sousloví nelze nahradit synonymy, protože význam slovního spojení by se změnil, například ve větě Studuje na {{u:vysoké škole}} nelze slovo vysoký nahradit synonymem velký – Studuje na velké škole.

(V. Styblík, Český jazyk pro 7. ročník ZŠ, upraveno)

TEXT 1

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.

V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.

Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.

(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.

Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá ve větě jako jeden celek s vlastním významem. Jednotlivé složky sousloví nelze nahradit synonymy, protože význam slovního spojení by se změnil, například ve větě Studuje na {{u:vysoké škole}} nelze slovo vysoký nahradit synonymem velký – Studuje na velké škole.

(V. Styblík, Český jazyk pro 7. ročník ZŠ, upraveno)

(1) Ještě nedávno bylo prozkoumávání opuštěných objektů pouze výstředním způsobem trávení času. Dnes se této aktivitě říká urbex. Statisíce mladých lidí vyhledávají chátrající budovy a snaží se foťákem zachytit jejich kouzlo. Fotky pak sdílejí na internetu. Někteří lidé vnímají urbex jako dost špinavou zábavu, pro jiné však představuje možnost nevšedního dobrodružství.

∗∗∗∗∗ Jedním z nich je, že nesmí zasahovat do interiérů ani okolí domu. Dále také fanouškům svých snímků nikdy neprozrazují adresu objektu. Dobře vědí, co by mohlo hrozit. Vymlácená okna, kupy odpadků, zkrátka úplná devastace objektu.

Urbex však není zcela neškodným koníčkem. Kromě rizika vážného úrazu jde i o vědomé porušení zákona. Urbexáci totiž dobře vědí, že na soukromý pozemek vstupují bez souhlasu jeho majitele.

(2) Je více než možné, že se někdy zákon změní, protože i urbex má jistá pozitiva. Průzkumníci mohou prostřednictvím svých fotek zaznamenat skutečně poslední okamžiky existence historické stavby. „Oni třeba vyfotí něco, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost, ale co může v brzké době zaniknout. To je velice důležité,“ říká architekt Zdeněk Lukeš.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý a na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. V části ledovce se našly cenné zkameněliny, například ichtyosauři neboli rybí ještěři, amoniti, tedy vyhynulí hlavonožci, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí velmi zvláštní balet. Předplatné na toto představení mají jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že se vám stejně jako mně podlomí nohy při pohledu na tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý a na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. V části ledovce se našly cenné zkameněliny, například ichtyosauři neboli rybí ještěři, amoniti, tedy vyhynulí hlavonožci, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí velmi zvláštní balet. Předplatné na toto představení mají jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že se vám stejně jako mně podlomí nohy při pohledu na tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

Pokoj pro teenagera je docela něco jiného než pokoj pro malé dítě. Hračky až na pár plyšáků zmizely a vás při vstupu do pokoje rozbolí oči, vše totiž hýří šílenými barvami a vzory. Smiřte se s tím a klidně nechte své potomky, ať si doplňky a barevné kombinace zvolí po svém. Pokud se vám jejich výběr nelíbí, netrapte se tím. Vždyť tohle je jen jejich prostor, a proto je důležité, aby se tam cítili dobře. Stejně se jim vkus bude rychle měnit, tak nemá cenu se rozčilovat.

Ideální je vybrat nábytek v neutrálním odstínu a barvy do prostoru dodat pomocí plakátů, textilií či výmalby. Dnes se opět používá tapeta, do pokoje pro dospívající dívky a chlapce se také skvěle hodí samolepicí dekorace. Dobrým tipem, jak při zařizování studentského pokoje nevyprázdnit peněženku, je například koupě samolepicí fólie v metráži. Společně se pak můžete naučit něco nového – vytvořit originální motivy.

(www.obydleni.cz, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.

(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.

(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, ∗∗∗∗∗, že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.

(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.

(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, ∗∗∗∗∗, že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.

(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.

(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, ∗∗∗∗∗, že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

Koupím byt 1+1 nebo 2+1 v dosahu MHD, Praha 9, nejlépe Letňany, ne přízemí, ne v panelovém domě. Cena do 3 mil. Platím hotově.

(1) Na území Česka sopky již dávno nebouří, ale stopy po výrazné geologické aktivitě zde najdeme dodnes. Dokladem jsou například stolové hory, útvary pojmenované podle svého tvaru – jejich vrchol tvoří plošina připomínající desku stolu. K nejzajímavějším stolovým horám u nás patří Kozelka (659,6 m), kterou naleznete v Plzeňském kraji. Ani z velké dálky ji nelze přehlédnout. Vyčnívá asi 100 až 150 metrů nad okolní terén a výstup na její vrchol stojí za námahu, protože je z něj nádherný výhled.

(2) Tato stolová hora „povstala ze země“ někdy v mladších třetihorách. Tehdy bylo naše území pokryto převážně listnatými pralesy a v nich žili např. sloni rodu Deinotherium, kteří vážili až čtrnáct tun. Planeta Země tou dobou zažívala bouřlivé období svého vývoje – probíhalo formování dnešních kontinentů. Pevninské desky svým posunováním vytvářely pohoří (například evropské pohoří Alpy) a údolí. Leckde byl tlak tak silný, že země pukla a ven se vylila žhavá láva. Vyplňovala údolí, zdvihala výšku terénu a tuhla. Protože ztuhlá láva je křehká, časem se lávový příkrov začal vlivem eroze rozpadat a rozdrobené částečky odplavila voda. Na některých místech však zbytky lávy zůstaly čnět nad úrovní krajiny například jako stolové hory. Tak vznikla i Kozelka.

(3) Po jejím obvodu najdete věže, pyramidy a další skalní útvary vzniklé postupným oddělováním částí stolové hory. Na některých místech dokonce z podzemí stále uniká výrazně teplejší vzduch! Právě kvůli těmto únikům se pro Kozelku ujal lidový název Dračí hora. Kdysi byla totiž pára, která stoupala z hory, vidět a lidem to připadalo, jako by uvnitř spal drak a jeho horký dech unikal spárami ven.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Na území Česka sopky již dávno nebouří, ale stopy po výrazné geologické aktivitě zde najdeme dodnes. Dokladem jsou například stolové hory, útvary pojmenované podle svého tvaru – jejich vrchol tvoří plošina připomínající desku stolu. K nejzajímavějším stolovým horám u nás patří Kozelka (659,6 m), kterou naleznete v Plzeňském kraji. Ani z velké dálky ji nelze přehlédnout. Vyčnívá asi 100 až 150 metrů nad okolní terén a výstup na její vrchol stojí za námahu, protože je z něj nádherný výhled.

(2) Tato stolová hora „povstala ze země“ někdy v mladších třetihorách. Tehdy bylo naše území pokryto převážně listnatými pralesy a v nich žili např. sloni rodu Deinotherium, kteří vážili až čtrnáct tun. Planeta Země tou dobou zažívala bouřlivé období svého vývoje – probíhalo formování dnešních kontinentů. Pevninské desky svým posunováním vytvářely pohoří (například evropské pohoří Alpy) a údolí. Leckde byl tlak tak silný, že země pukla a ven se vylila žhavá láva. Vyplňovala údolí, zdvihala výšku terénu a tuhla. Protože ztuhlá láva je křehká, časem se lávový příkrov začal vlivem eroze rozpadat a rozdrobené částečky odplavila voda. Na některých místech však zbytky lávy zůstaly čnět nad úrovní krajiny například jako stolové hory. Tak vznikla i Kozelka.

(3) Po jejím obvodu najdete věže, pyramidy a další skalní útvary vzniklé postupným oddělováním částí stolové hory. Na některých místech dokonce z podzemí stále uniká výrazně teplejší vzduch! Právě kvůli těmto únikům se pro Kozelku ujal lidový název Dračí hora. Kdysi byla totiž pára, která stoupala z hory, vidět a lidem to připadalo, jako by uvnitř spal drak a jeho horký dech unikal spárami ven.

(www.abicko.cz, upraveno)

To, co zpočátku vypadalo jako zábava pro podivíny, se během pár měsíců stalo fenoménem. Čím dál víc lidí dnes hraje únikové hry – nechají se zavřít do tematicky laděných místností a pomocí šifer pak hledají cestu ven.

Her, při nichž prý zapomenete třeba na to, že zítra píšete test z němčiny, je nepřeberně. Mezi mladšími hráči jsou zejména díky své atmosféře vyhledávány hry s historickým laděním. Někdo si třeba může zahrát na detektiva pátrajícího po tajemství pražského Golema. Jiný zase zjistí, že kámen mudrců je dodnes ukrytý v tajemné komnatě a už přes ∗∗∗∗∗ let čeká na objevení.

Témata těchto her jsou nadmíru rozmanitá. Člověk si navíc odnese výjimečné zážitky. To aspoň tvrdí téměř každý, kdo únikovou hru už někdy vyzkoušel.

(www.kudyznudy.cz, upraveno)

(1) Při vyslovení jejího jména si lidé většinou představí vyprahlou, krajně nehostinou pustinu a písečné duny. Obrovský prostor bez života. Takový obraz Sahary však není zcela pravdivý. Sahara žije! I v této oblasti nalezneme zástupce flóry a fauny, přestože počet tamějších rostlinných a živočišných druhů není s jinými klimatickými pásmy srovnatelný.

Největší poušť světa se rozkládá od severoafrického pobřeží Atlantského oceánu až k pobřeží Rudého moře. Její povrch tvoří převážně štěrkové a kamenité pouště, podstatně menší část zabírají pouště písečné. Sahara leží v oblasti suchých pasátů. Tento fakt zásadním způsobem ovlivňuje klima celé oblasti. Příznačné je pro něj minimum srážek, které má na svědomí nedostatek povrchové vody. Celá oblast je zbrázděna relativně hustou sítí vádí (vádí je řečiště, které je většinu roku vyschlé a naplňuje se vodou jen v období dešťů).

(2) Tyto „sezónní řeky“ zásobí podpovrchový rezervoár vody, která je však většinou přístupná pouze prostřednictvím tzv. artéských studní (když se taková studna narazí, voda z vrtu začne samovolně vyvěrat). V blízkosti artéských studní se sice daří zeleni, obecně je však vegetace Sahary dosti chudá, nejčastěji zde lze vidět houževnaté trávy a keře. Zdejším drsným podmínkám, zejména suchému podnebí či nedostatku potravy, se dokonale přizpůsobil velbloud jednohrbý. Kromě něj však na Sahaře žijí i jiné druhy savců, ptáci, plazi a hmyz.

Sahara je charakteristická ∗∗∗∗∗, a tak jsou zde naprosto běžné třicetistupňové rozdíly mezi dnem a nocí. Sluneční záření intenzivně prohřívá jak vzduch, tak i povrch pouště, v noci toto teplo vyzařuje do kosmického prostoru, čímž dochází k silnému ochlazení povrchu. Teplota vzduchu tak v noci může klesnout až pod bod mrazu.

(www.treking.cz, www.wikipedie.cz, upraveno)

Když v roce 1953 Ian Fleming poprvé představil čtenářům Jamese Bonda, agenta s číslem 007, svět rozdělovala železná opona. Mezi státy Východu a Západu panovalo politické a vojenské napětí. Konflikt nikdy nevyústil ve skutečný boj, ale projevoval se zejména soupeřením o vojenskou převahu. Špioni měli za úkol zjistit, kolik má určitá země tanků a kolik vyrobila jaderných raket.

Toto téma se záhy objevilo i v prvních románech o agentovi 007, v nichž byl hlavním nepřítelem komunismus. Až později se okruh témat rozšířil a do hry vstoupili různé tajné agentury a šílení vědci. Fleming napsal dvanáct skvělých bondovek. Při práci na třinácté knize spisovatel zemřel. ∗∗∗∗∗ Čtenáři, kteří si neohroženého agenta nesmírně zamilovali, si totiž vynutili nová Bondova dobrodružství. Na dalších dílech pracovala celá řada spisovatelů.

(www.abicko.cz, www.james-bond.cz, upraveno)

Kdysi se výprava proslulého cestovatele Emila Holuba dostala k Viktoriiným vodopádům, které patří k největším vodopádům na světě. Upřímný úžas nad obrovským množstvím vody padající do soutěsky však po chvíli vystřídal strach. Expedice se musela potýkat se závažným problémem, neboť několik jejích členů postihla malárie. Tropická nemoc, které se česky také říká bahenní zimnice, si tehdy připsala dva lidské životy k milionům dalších.

Na malárii umírali lidé už ve staré Číně před 2700 lety. Archeologické nálezy však napovídají, že nemoc zabíjela dokonce před 20 miliony let. V roce 2013 bylo malárií nakaženo téměř 200 milionů lidí, necelých 600 000 jich zemřelo.

Dopady malárie nejvíce pociťují obyvatelé Afriky a Asie, zejména v nížiných oblastech s vysokou vlhkostí. Tam se daří komárům, mimo jiné i těm z rodu Anopheles, kteří malárii přenášejí.

Malárii způsobují Plasmodia (česky zimničky), parazitičtí prvoci, kteří se vyskytují ve slinných žlázách infikovaných komářích samiček. Samičky bývají nejaktivnější zpravidla po setmění, k většině útoků proto dochází od soumraku do úsvitu. Když se paraziti dostanou do lidského těla, přemisťují se do jater. Odtud se infekce dostává do červených krvinek, v nichž se parazité množí, dokud krvinky neprasknou, čímž se do krevního toku uvolní ještě více parazitů. Poté se většinou dostaví typické průvodní jevy choroby, jako jsou záchvaty, horečky aj.

Malárie a hlavně způsob léčby jsou v hledáčku vědců už dlouho. Naděje lidem svitla roku 1973 díky objevu látky artemisin, která pomohla velice zásadně snížit počet obětí malárie. Malarické druhy zimniček si však během let vůči léčivům vybudovaly odolnost. Jako nejefektivnější v boji proti nemoci se tedy jeví prevence, například distribuce moskytiér do rizikových oblastí.

(abc 23/2015, www.lekari-bez-hranic.cz, upraveno)

Kdysi se výprava proslulého cestovatele Emila Holuba dostala k Viktoriiným vodopádům, které patří k největším vodopádům na světě. Upřímný úžas nad obrovským množstvím vody padající do soutěsky však po chvíli vystřídal strach. Expedice se musela potýkat se závažným problémem, neboť několik jejích členů postihla malárie. Tropická nemoc, které se česky také říká bahenní zimnice, si tehdy připsala dva lidské životy k milionům dalších.

Na malárii umírali lidé už ve staré Číně před 2700 lety. Archeologické nálezy však napovídají, že nemoc zabíjela dokonce před 20 miliony let. V roce 2013 bylo malárií nakaženo téměř 200 milionů lidí, necelých 600 000 jich zemřelo.

Dopady malárie nejvíce pociťují obyvatelé Afriky a Asie, zejména v nížiných oblastech s vysokou vlhkostí. Tam se daří komárům, mimo jiné i těm z rodu Anopheles, kteří malárii přenášejí.

Malárii způsobují Plasmodia (česky zimničky), parazitičtí prvoci, kteří se vyskytují ve slinných žlázách infikovaných komářích samiček. Samičky bývají nejaktivnější zpravidla po setmění, k většině útoků proto dochází od soumraku do úsvitu. Když se paraziti dostanou do lidského těla, přemisťují se do jater. Odtud se infekce dostává do červených krvinek, v nichž se parazité množí, dokud krvinky neprasknou, čímž se do krevního toku uvolní ještě více parazitů. Poté se většinou dostaví typické průvodní jevy choroby, jako jsou záchvaty, horečky aj.

Malárie a hlavně způsob léčby jsou v hledáčku vědců už dlouho. Naděje lidem svitla roku 1973 díky objevu látky artemisin, která pomohla velice zásadně snížit počet obětí malárie. Malarické druhy zimniček si však během let vůči léčivům vybudovaly odolnost. Jako nejefektivnější v boji proti nemoci se tedy jeví prevence, například distribuce moskytiér do rizikových oblastí.

(abc 23/2015, www.lekari-bez-hranic.cz, upraveno)

Příznivci snowboardu i vy ostatní, kteří tento článek čtete třeba jen ze zvědavosti, pozor. Popularita snowboardů upadá. Od roku 2007 počet objednávek snowboardů prudce klesl. Absolutní vládu nad sněhem přebírají po letech opět lyže.

Vznik snowboardingu je úzce spjat s životním stylem jedné generace. Zdůrazňoval totiž individualitu, která se tenkrát z lyžování vytratila. Prkno proto tehdy vlétlo do světa s plnou parádou. Jenže dnes? Je to úplně naopak! Snowboard se za posledních 15 let prakticky nezměnil, zatímco lyže jsou dlouhé i krátké, široké i úzké, dá se s nimi skákat na rampě i jezdit v hlubokém sněhu. Ideální lyže dnes sežene v podstatě kdokoli.

Snowboarďáci, nezoufejte. Váš sport určitě nevymře. Zdá se mi ale, že snowboard už napořád zůstane ve stínu lyží.

(www.cestovani.idnes.cz, upraveno)

Britská dopravní policie má v rukou novou zbraň v boji proti silničním pirátům. Využívá pomoci tzv. dopravních droidů. Tak se pojmenovala skupina cyklistů, jejíž členové monitorují dopravní přestupky řidičů motorových vozidel a hlásí je policii. Slovo droid v názvu skupiny se běžně používá ve sci-fi literatuře jako označení inteligentních robotů se schopností se přemisťovat.

Devětatřicetiletý Lewis Dediare se proplétá londýnskými ulicemi vybavenými několika kamerami na přilbě a několik hodin denně sleduje dopravní situaci. Udávat nedisciplinované řidiče se rozhodl poté, co ho na silnici srazilo auto a on téměř přišel o život. V jeho úsilí mu ihned začaly pomáhat desítky spřátelených nadšenců.

Policie se nejprve zdráhala se mstiteli na bicyklech spolupracovat, ale nakonec této iniciativě přišla na chuť. V místech, v nichž policie tento nový typ služby využívá, došlo ke zvýšení objasněnosti příčin dopravních nehod.

(www.idnes.cz, upraveno)

(1) Španělé dobyli říši Inků v polovině 16. století a pak se jako lavina valili všemi směry Jižní Ameriky. Amazonské indiány většinou stříleli, v lepším případě zotročovali. Krutostem, kterých se na domorodcích dopouštěli španělští vojáci, se však postavili členové Tovaryšstva Ježíšova (jezuité).

(2) Ti založili v pralesích Jižní Ameriky první misie, jejichž nejdůležitějším cílem bylo šíření víry. Kromě toho jezuité učili indiány z džungle také vyrábět hudební nástroje, a dokonce interpretovat barokní duchovní hudbu. Jezuitský projekt se stal brzy natolik životaschopným, že v oblasti dnešní severní Argentiny, Paraguaye a přilehlé části Bolívie vzniklo rozlehlé ucelené teritorium, které se neoficiálně nazývalo jezuitský stát. V roce 1773 však papež Klement XIV. jezuitský řád zrušil, a tak většina misií v této oblasti zanikla. Odchod svých zakladatelů přežilo pouze šest zapadlých osad ve východní Bolívii.

(3) Na jezuitskou myšlenku navázali například františkáni, kteří lovili duše barbarů a obraceli je na pravou víru. Ať už si o františkánech dnes myslíme cokoliv, mnohé pralesní indiánské kmeny (například Guarayové) díky nim přežily. Misijní systém v Bolívii nakonec přetrval až do roku 1939, kdy byly osady z nařízení bolivijské vlády předány civilní správě.

(4) Navzdory všem nepříznivým okolnostem si bolivijští indiáni udrželi pozitivní vztah k barokní hudbě dodnes. V nejedné bývalé jezuitské osadě se provozuje hudební škola, skoro v každé takové vesnici narazíme na výrobce houslí, viol a dalších hudebních nástrojů. V osadě Urubichá, kterou roku 1820 založili františkáni, dnes najdeme školu klasické hudby, a to dokonce největší v celé Bolívii. V této škole se učí mnoho žáků a jejich zaujetí uměním je obdivuhodné. Za jejich podmanivým zpěvem se sjíždějí lidé z celého světa.

(Koktejl, 2/2015, upraveno)