Mluvnické kategorie - 9. ročník

(1) V prosinci 2023 slavná americká kapela Kiss odehrála koncert, jímž oficiálně zakončila svou uměleckou dráhu, trvající přesně 50 let. Hudebníci, proslulí stylizovaným líčením, zároveň představili své pokračovatele – hologramové avatary.

(2) Hologram je (zjednodušeně řečeno) trojrozměrný, velmi realistický obraz daného objektu. Možná vás překvapí, že hologramy mají mnoho společného se starým trikem, který používali iluzionisté už ve století páry¹. Říká se mu Pepperův duch a jeho princip spočívá v tom, že objekt schovaný před zraky diváků je pomocí soustavy nakloněných zrcadel zobrazován tak, jako by byl přímo před publikem sedícím v hledišti. Tento trik použil roku 1862 během divadelního představení britský vynálezce John H. Pepper, čímž docílil toho, že se na pódiu zjevila postava vznášejícího se ducha.

(3) Podstata triku zůstává dodnes stejná, jen se při něm využívají moderní technologie. S hologramy se nejčastěji setkáte ve světě showbyznysu. Své digitální náhradníky použila třeba ABBA, jedna z nejúspěšnějších popových skupin. Po skoro 40leté tvůrčí pauze oznámila v roce 2021 svůj návrat a vydala nové album. Následujícího roku se pak uskutečnila série koncertů, na nichž však vystupovaly počítačově zpracované verze členů této švédské skupiny. Takzvaní abbataři tehdy koncertovali výhradně ve speciální aréně v Londýně, jejíž hlediště má kapacitu 3 000 míst, a tato vystoupení byla zcela vyprodaná.

¹ století páry = slovní spojení používané pro označení 19. století

(www.abicko.cz, ct24.ceskatelevize.cz; upraveno)

(J. Jakoubek, Básník, upraveno)

TEXT 2

U podstatného jména typu A (např. průvodčí, choť) nelze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského. Kterou osobu má mluvčí na mysli, poznáme až při skloňování nebo z kontextu, např. s průvodčí × s průvodčím; moje choť Jana × můj choť Petr.

U podstatného jména typu B (např. číšník, vědkyně) lze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského.

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.

Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila. Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.

(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.

Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně. Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.

(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

TEXT 1

(1) Před zavedením peněz byl jedinou možností, jak od někoho něco získat, směnný obchod. To je druh obchodování, při němž se věci či služby vyměňují za jiné věci nebo služby. Nebývá ale jednoduché najít někoho, kdo vaše zboží přijme bez výhrad a dá vám za ně to své. Proto se časem přešlo k obchodování prostřednictvím vzácných předmětů (o tom se ostatně zmiňují i texty vzniklé v období před Kristem).

(2) K tradičním platidlům patřilo například stříbro. V Mezopotámii se tímto kovem platilo už v 5. tisíciletí př. n. l. Tenkrát ovšem platidla ještě neměla podobu mincí, ale šlo o tenké plíšky různých tvarů.¹ V Sumerské říši se kolem roku 4000 př. n. l. zase k placení používaly předměty z vypálené hlíny, jejichž hodnotu určoval tvar. Kulatý kus měl cenu jedné ovce, kus o tvaru půlměsíce lidé směnili za určité množství zlata. K nejstarším platidlům patří i mušle kauri. Je doloženo, že těmito drobnými ulitami mořských plžů se v Číně platilo již během vlády dynastie Šang (u moci byla 1570–1045 př. n. l.).

(3) Patrně nejtěžším platidlem v historii jsou kamenné peníze zvané rai. Platilo se jimi na tichomořském ostrově Yap. Největší z nich měly průměr čtyři metry a vážily okolo pěti tun. Podle některých odborníků se peníze rai používaly nejméně pět set let, vyrábět se přestaly až ve 30. letech 20. století. V té době se na Yapu vyskytovalo přes 13 000 rai.

První písemná zmínka TÝKAJÍCÍ SE ČESKÝCH PLATIDEL pochází z 10. století. Jeden cestovatel tehdy ve své zprávě uvedl, že na tržišti v Praze se platí nejen denáry (mincemi vyrobenými ze stříbra), ale i plátnem roztrhaným na malé kousky. Patrně právě proto některé zdroje uvádějí, že sloveso platit pochází ze slova plátno. Podle publikace ZABÝVAJÍCÍ SE PŮVODEM SLOV to ale jisté není.

¹ První mince vznikly až koncem 7. století př. n. l.

(www.memento-historia.cz; www.mbank.cz, upraveno)

TEXT 2

Přívlastek těsný omezuje významový rozsah podstatného jména a nelze ho z věty vypustit. Neodděluje se čárkami. Vypustíme-li přívlastek těsný z věty, její význam se zásadně změní (např. Žáci {{u:projevující aktivitu jsou často chváleni}}. ≠ Žáci jsou často chváleni.).

Přívlastek volný podává jen nějaké bližší vysvětlení, a proto ho lze z věty vypustit (např. jak věta Tato cesta, {{u:vinoucí se údolím, vede do Zlína}}, tak věta Tato cesta vede do Zlína označuje tutéž cestu). Stojí-li přívlastek volný za podstatným jménem, odděluje se čárkami.

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 8. ročník základní školy, upraveno)

Řada adrenalinových nadšenců má v oblibě ferraty. To jsou cesty vybudované v obtížném terénu, jejichž součástí jsou JISTICÍ ocelová lana a případně další prvky (např. řetězy, lávky, žebříky), díky nimž je zdolávání trasy USNADNĚNO.

První známou ferratu vybudoval v roce 1843 alpinista Friedrich Simony v Rakousku, posléze se ferraty začaly objevovat i v Itálii. Za 1. světové války (1914–1918) rakouští a italští vojáci budovali v Dolomitech cesty JIŠTĚNÉ lany a dalšími prvky. Tyto původně vojenské cesty, USNADŇUJÍCÍ přístup ke strategickým stanovištím, se poté využily (buď jen zčásti, nebo zcela) při stavbě mnoha dnešních ferrat.

Moderní ferraty se liší stupněm obtížnosti. Třeba rakouské ferraty s označením A nejsou příliš obtížné (na některých jsou sice lana a řetězy, z bezpečnostního hlediska ale žádný z těchto prvků není nutný), zato ferraty E jsou určeny jen zkušeným horolezcům. V Rakousku narazíte i na označení F: jde o velmi náročný, zpravidla nepříliš dlouhý úsek.

Na ferratu byste se měli vydat se speciální výbavou: kromě přilby, rukavic či sedáku je na ferraty B–F zapotřebí hlavně souprava pro samojištění, jejíž součástí jsou karabiny. Těmi se člověk připojí k jisticímu lanu a postupuje po trase. Pokud chcete zažít trochu nebezpečí a lákají vás místa s dechberoucími vyhlídkami, pak ferraty rozhodně zkuste.

Vysvětlivka: Dolomity – jeden z horských masivů Alp, nacházejících se v severní Itálii

(alpskyvudce.cz; National Geographic 12/2023, upraveno)

(1) Rybníky se v našich končinách zakládaly již ve středověku, a to především pro chov ryb. Rybí maso totiž bývalo vyhledávaným pokrmem. Za nejchutnější rybu byl považován kapr, jemuž v Čechách byla dlouho dávána přednost před jinými druhy ryb (např. pstruhy, lososy). Původní způsob chovu ryb byl dost jednoduchý: v rybnících žily ryby různého stáří a při výlovu se chytaly jen ty největší.

(2) Zlatá éra rybníkářství u nás nastala v 16. století. Tehdy na panství rodu Rožmberků vznikly celé rybniční soustavy (ta v blízkém okolí Třeboně se zachovala dodnes) a začal se také uplatňovat nový chov ryb, v jehož důsledku se zásadně zvýšily dosavadní výnosy z rybníků. Zavedl ho Štěpánek Netolický.

Tento rybníkář začínal jako pomocník královského fišmistra¹. Když byl časem povýšen, získaných zkušeností využil nejen při stavbě rybníků v místech, kde terén umožňoval snadné zadržení vody, ale i při zavádění nových trendů. Mezi ně patří třeba tzv. třístupňový systém chovu. V prvním stadiu se ve třecím rybníku vylíhl potěr. Ten se po roce přesadil do středně velkého výtažného rybníka a po dalším roce ryby putovaly do toho největšího. Odtud se po dvou až třech letech lovily pro trh.

(3) Na práci Štěpánka Netolického navázal Jakub Krčín z Jelčan, jeden z nejznámějších českých rybníkářů. Jeho největším dílem se stal rybník Rožmberk s hrází dlouhou téměř 2,5 km. Stavba Rožmberku byla zahájena roku 1584 a podílelo se na ní 800 dělníků. Jejich práce byla sice těžká, ale docela dobře placená: za každý odpracovaný den dostali STRAVU (TJ. DVA ŽEJDLÍKY OVESNÉHO PIVA A PŮLKU CHLEBA) a mzdu 4 až 6 grošů. Pro srovnání – sekáči na polích tehdy za svou práci denně dostávali jen jeden a půl groše.

Dnešní Rožmberk má zhruba poloviční rozlohu oproti té původní. S rozlohou 647 ha ovšem stále zůstává největším českým rybníkem.

¹ fišmistr – porybný, správce rybníka

(N. Kubů, České země v době renesance, upraveno)

(1) Rybníky se v našich končinách zakládaly již ve středověku, a to především pro chov ryb. Rybí maso totiž bývalo vyhledávaným pokrmem. Za nejchutnější rybu byl považován kapr, jemuž v Čechách byla dlouho dávána přednost před jinými druhy ryb (např. pstruhy, lososy). Původní způsob chovu ryb byl dost jednoduchý: v rybnících žily ryby různého stáří a při výlovu se chytaly jen ty největší.

(2) Zlatá éra rybníkářství u nás nastala v 16. století. Tehdy na panství rodu Rožmberků vznikly celé rybniční soustavy (ta v blízkém okolí Třeboně se zachovala dodnes) a začal se také uplatňovat nový chov ryb, v jehož důsledku se zásadně zvýšily dosavadní výnosy z rybníků. Zavedl ho Štěpánek Netolický.

Tento rybníkář začínal jako pomocník královského fišmistra¹. Když byl časem povýšen, získaných zkušeností využil nejen při stavbě rybníků v místech, kde terén umožňoval snadné zadržení vody, ale i při zavádění nových trendů. Mezi ně patří třeba tzv. třístupňový systém chovu. V prvním stadiu se ve třecím rybníku vylíhl potěr. Ten se po roce přesadil do středně velkého výtažného rybníka a po dalším roce ryby putovaly do toho největšího. Odtud se po dvou až třech letech lovily pro trh.

(3) Na práci Štěpánka Netolického navázal Jakub Krčín z Jelčan, jeden z nejznámějších českých rybníkářů. Jeho největším dílem se stal rybník Rožmberk s hrází dlouhou téměř 2,5 km. Stavba Rožmberku byla zahájena roku 1584 a podílelo se na ní 800 dělníků. Jejich práce byla sice těžká, ale docela dobře placená: za každý odpracovaný den dostali STRAVU (TJ. DVA ŽEJDLÍKY OVESNÉHO PIVA A PŮLKU CHLEBA) a mzdu 4 až 6 grošů. Pro srovnání – sekáči na polích tehdy za svou práci denně dostávali jen jeden a půl groše.

Dnešní Rožmberk má zhruba poloviční rozlohu oproti té původní. S rozlohou 647 ha ovšem stále zůstává největším českým rybníkem.

¹ fišmistr – porybný, správce rybníka

(N. Kubů, České země v době renesance, upraveno)

TEXT 1

Těžké ocelové dveře sila se odsunuly stranou, avšak jen zčásti, aby dovnitř nepronikly smrtonosné toxiny. Juliette Nicholsová se tou štěrbinou musela protáhnout bokem. Rázem se ocitla venku. Už nebylo cesty zpět. Byla vyhnanec.

Juliette zjistila, že stojí na rampě. Skoro zapomněla, že i nejvyšší patro sila se nachází pod úrovní země. Když se doplahočila na konec rampy, průzorem v přilbě spatřila velkolepou scenérii. Kopce pokrývala zelená tráva, nebe bylo opojně modré. Unavenýma očima hltala ten efektní padělek. V duchu si ale stále opakovala: Přestaň s tím. Mysli na to, že skutečný je jen ten ponurý a mrtvý svět, který znáš odjakživa.

Hmatem zkontrolovala svůj ochranný oblek – žáruvzdorná páska pořád držela. Usmála se. Její smrt, jakkoli jistá, se zatím odkládá. Vydala se tedy směrem ke třpytivému velkoměstu na obzoru. Nepočítala s tím, že se dostane až tam. Chtěla ale zemřít za hřebenem, aby se nikdo nemusel dívat na její práchnivějící ostatky.

Jak Juliette pomalu STOUPALA po strmém svahu, začaly se v programu nahraném v přilbě objevovat první trhliny: horní patra vzdálených městských budov ještě zářila ve falešném slunci, pod nimi se ale už odkrývala ošumělost opuštěného světa. Juliette si lámala hlavu nad klamem, který vytvořili lidé z úseku IT, a jeho nedokonalostí: Že by snad ani oni netušili, co je za kopcem?

Na vrcholu kopce si všimla, že kruhová prohlubeň, v níž se nachází její silo, není NÁHODNÝ prvek krajiny. Viděla, že kopce i prohlubně se opakují ve ZŘETELNÉM vzoru. Juliette začala sestupovat a snažila se šetřit vzduchem. Věděla, že díky obleku, který jí potají sehnal Walker, získala čas, který žádný vyhnanec ještě nikdy neměl. Vtom zahlédla v další prohlubni rampu. Ihned POCHOPILA, co to znamená. Blíží se k jinému silu!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi buď jednu věc, nebo více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

Zubní pasty vznikly relativně nedávno. To ovšem neznamená, že dřív si lidé zuby vůbec nečistili. Starověcí Egypťané si už ve 4. století před naším letopočtem nanášeli na zuby směs ze soli, pepře, máty a květů kosatce, aby nečistoty obrousili. Staří Římané zase vyráběli zubní prášek z drcených lastur a pro osvěžení dechu do něj přidávali okvětní lístky růže. Receptur bylo skutečně mnoho.

V 19. století se vlivem průmyslové revoluce složení zubních prášků stává rafinovanějším, experimentuje se např. s látkami zvyšujícími bělost zubů. První zubní pasty vznikly přidáním pěnidel (usušeného mýdla aj.) do suché směsi zubních čistidel.

Pasty se nejprve prodávaly ve skleněných dózičkách, v těch ale rychle vysychaly. Problém vyřešil až syn Washingtona Sheffielda, známého výrobce zubních past. Když pozoroval malíře, jak vytlačují barvy z tub, napadlo ho, že obdobným způsobem by se mohla aplikovat i zubní pasta na kartáček. Zubní pasta v tubě byla na trhu k dostání již v roce 1892. Dalším významným milníkem dentální hygieny se stal rok 1914. Tehdy bylo totiž prokázáno, že zubní sklovinu posiluje fluorid sodný. Záhy se tato látka stala běžnou součástí většiny zubních past.

(www.culinabotanica.cz, upraveno)

(1) Když se roku 1860 francouzský přírodovědec Henri Mouhot prodíral deštným pralesem na severu dnešní Kambodže, aby ulovil vzácného motýla, narazil na zbytky chrámů. Šlo o pozůstatky Angkoru, významného města dnes již zaniklé Khmerské říše. V současnosti je Angkor nejen známým archeologickým nalezištěm, ale také vyhledávaným turistickým cílem.¹

Roku 1992 byl Angkor zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. V celém areálu se totiž nachází více než tisíc památek: od kamenných rozvalin až po majestátní chrámy. Angkor Vat, zdejší největší chrám, údajně budovalo padesát tisíc mužů. Vědci dospěli k závěru, že tento chrám se stavěl čtyři desetiletí a stejně dlouho se poté dokončovala jeho výzdoba. To je velmi krátká doba (např. proslulá pařížská katedrála Notre-Dame se stavěla přibližně 180 let). Některé legendy vyprávějí, že svatyně Angkor Vat vyrostla tak rychle, protože ji vytvořili bohové.

Dávný Angkor byl ve své době skutečnou metropolí, podle archeologů mohl mít ve 12. století až milion obyvatel. Jen pro srovnání – ve stejném století žilo v Londýně pouhých dvacet tisíc lidí. Podle názoru některých vědců rozkvět Angkoru souvisí s místním vodohospodářským systémem, který obyvatelům města zajistil vše potřebné. ∗∗∗∗∗ Kromě toho měli lidé zdroj pitné vody, systém byl také využíván k zemědělským účelům.

(2) V první polovině 15. století se z Angkoru téměř všichni lidé odstěhovali. Vědci dlouho bádali nad tím, proč sláva Angkoru tak náhle pominula. Mohlo k tomu dojít kvůli přelidnění či válce se sousední zemí. Nové analýzy ale prokázaly, že pravým důvodem bylo extrémní sucho, sužující celou oblast. Lidem chyběla voda k zavlažování rýžových polí. Následná neúroda patrně vyvolala vlnu hladomorů, jež přinutily panovníka přesunout hlavní město jinam. Časem byl Angkor úplně pohlcen nezkrotnou džunglí.

¹ Např. v roce 2023 areál navštívilo přes dva miliony turistů, stejně vysoká návštěvnost se očekává i letos.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné tikání hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, ∗∗∗∗∗?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce váhání strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

Historie suchého zipu sahá do 40. let minulého století, kdy švýcarský inženýr Georges de Mestral po příchodu z túry našel na svém oblečení ježaté kuličky lopuchů. Po důkladném prozkoumání oděvu zjistil, že tyto kuličky mají drobné háčky, jimiž se přichytávají na různé povrchy. De Mestrala napadlo, že stejný princip využije při vývoji nového způsobu zapínání.

Po osmiletém výzkumu de Mestral konečně představil světu výsledek své práce: dva pruhy textilie, z nichž jeden byl pokryt tisíci malých háčků a druhý tisíci malých oček. Jeho vynález se zprvu stal terčem posměchu. Obrat nastal až začátkem 60. let, kdy se suchý zip začal využívat v kosmonautice. Představoval totiž ideální řešení pro upevnění nástrojů ve stavu beztíže a také usnadňoval astronautům oblékání do skafandrů.

V roce 1968 začala společnost Puma vyrábět tenisky se zapínáním na suchý zip, ∗∗∗∗∗ v obuvnictví způsobila doslova revoluci. I malé děti, jimž vázání tkaniček dělalo problém, si ••••• němu mohly boty snadno zapínat samy. Záhy suchý zip našel využití v nemocnicích, automobilech či letadlech. Není divu – čtverec suchého zipu o rozměrech 5×5 cm totiž udrží až 80kilogramovou zátěž. De Mestral tak všem pochybovačům ukázal, kdo je tady králem: ještě za jeho života se na světě ročně prodávalo 55 milionů metrů suchého zipu.

(zoom.iprima.cz, upraveno)

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse. Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.

(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.

(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly ∗∗∗∗∗: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

(2) „Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

(1) Ještě v polovině 19. století bylo hlavní úklidovou pomůckou koště. Na sklonku století se sice objevily první úklidové stroje poháněné motorem, příliš účinné však nebyly. Nečistoty totiž nenasávaly, ale jen odfoukávaly.

Za vynálezce vysavače je považován Hubert Booth. Výsledkem jeho experimentů bylo koňmi tažené zařízení o velikosti drožky, které sestrojil a roku 1901 si nechal patentovat. Boothův vysávací kočár zastavil před domem, pracovník firmy nastartoval spalovací motor zabudovaný ve stroji a poté pomocí dlouhé hadice vysál prach z domácnosti. I přes rámus při vysávání, na nějž si mnozí Londýňané stěžovali, byl o Boothovy úklidové služby zájem. Demonstrace jeho vysavače dokonce proběhla i před královskou rodinou.

(2) Dalším průkopníkem v dějinách moderního vysávání byl školník James Spangler. Coby astmatik se při úklidu neustále potýkal s problémy zapříčiněnými zvířeným prachem. Roku 1907 konečně objevil řešení: vynalezl první přenosný vysavač. Patent na tento převratný vynález o rok později prodal Williamu Hooverovi, zakladateli americké firmy vyrábějící domácí spotřebiče.

Za pár let pronikly přenosné vysavače i do Evropy, a to když se na trhu objevil na svou dobu obdivuhodně lehký model LUX 1, který vyrobila společnost Electrolux. Pro vysavač se rázem vžil název lux a od té doby se už nevysává, ale luxuje.

(www.idnes.cz; epochaplus.cz, upraveno)

(1) Ještě v polovině 19. století bylo hlavní úklidovou pomůckou koště. Na sklonku století se sice objevily první úklidové stroje poháněné motorem, příliš účinné však nebyly. Nečistoty totiž nenasávaly, ale jen odfoukávaly.

Za vynálezce vysavače je považován Hubert Booth. Výsledkem jeho experimentů bylo koňmi tažené zařízení o velikosti drožky, které sestrojil a roku 1901 si nechal patentovat. Boothův vysávací kočár zastavil před domem, pracovník firmy nastartoval spalovací motor zabudovaný ve stroji a poté pomocí dlouhé hadice vysál prach z domácnosti. I přes rámus při vysávání, na nějž si mnozí Londýňané stěžovali, byl o Boothovy úklidové služby zájem. Demonstrace jeho vysavače dokonce proběhla i před královskou rodinou.

(2) Dalším průkopníkem v dějinách moderního vysávání byl školník James Spangler. Coby astmatik se při úklidu neustále potýkal s problémy zapříčiněnými zvířeným prachem. Roku 1907 konečně objevil řešení: vynalezl první přenosný vysavač. Patent na tento převratný vynález o rok později prodal Williamu Hooverovi, zakladateli americké firmy vyrábějící domácí spotřebiče.

Za pár let pronikly přenosné vysavače i do Evropy, a to když se na trhu objevil na svou dobu obdivuhodně lehký model LUX 1, který vyrobila společnost Electrolux. Pro vysavač se rázem vžil název lux a od té doby se už nevysává, ale luxuje.

(www.idnes.cz; epochaplus.cz, upraveno)

(1) Na jihozápadě Slovinska se nachází Predjamský hrad, největší jeskynní hrad na světě. Pojmenován byl podle své polohy: slovinské slovo jama označuje jeskyni, jde tedy doslova o hrad před jeskyní. Unikátní památka, jejíž zadní část je vytesána do skalního masivu, totiž stojí hned u vstupu do rozsáhlého jeskynního komplexu.

První písemná zmínka o Predjamském hradu pochází ze středověku, konkrétně z roku 1274. Po staletí hrad poskytoval bezpečné útočiště. Kvůli své poloze byl takřka nedobytný, navíc v jeskyních pod ním se nacházely tajné chodby, jimiž bylo možné dostat se do blízkého města a přinést odtud na hrad zásoby potravin. Díky tomu obyvatelé hradu při obléhání netrpěli hlady. Někteří dobyvatelé sice zkoušeli otrávit říčku Lokvu a tím hrad odříznout od životně důležité vody, na Predjamské ale nevyzráli. Ve vlhkých jeskyních totiž bylo vody dost.

(2) V 15. století našel na hradě azyl loupeživý rytíř Erasmus. Záhy začali sídlo obléhat vojáci, zločinec si byl ale natolik jistý nedobytností hradu, že se jim nepokrytě vysmíval: například jim po sluhovi posílal čerstvé jídlo. Hrad se tehdy podařilo dobýt po více než ročním obléhání, ale údajně jen kvůli lidské chamtivosti. Vojáci prý podplatili sluhu, aby jim prozradil, jak do hradu proniknout. Erasma každopádně stihl spravedlivý trest.

(3) Na přelomu 16. a 17. století bylo majestátní sídlo přestavěno. Původní stavba nenávratně zmizela za novými zdmi a Predjamský hrad získal svou současnou podobu. Během své existence vystřídal několik majitelů ze šlechtických rodů, po skončení druhé světové války přešel do vlastnictví státu.

Tuzemské i zahraniční turisty dnes láká prohlídka vstupní věže či zdejšího muzea, poodhalujícího kouzlo středověku. Vyhledávané jsou také exkurze do krápníkové jeskyně, která se rozkládá přímo pod hradem. Úsek jeskynního komplexu přístupný veřejnosti je dlouhý 700 metrů.

(www.idnes.cz; zoom.iprima.cz, upraveno)

(1) Když se mluví o přístrojích, které změnily svět, málokdo z vás si vzpomene na ledničku. Přitom jde zcela nepochybně o převratný vynález.

(2) Toho, že v chladu zůstávají potraviny déle čerstvé, si lidé všimli už dávno. K jejich chlazení zprvu používali led, to ale bylo při vyšších venkovních teplotách problematické. První efektivnější chladicí systém navrhl v roce 1805 Oliver Evans, ledničku však tento vynálezce nesestrojil. V polovině 19. století zkonstruoval James Harrison přístroj na výrobu ledu, jenž se záhy uplatnil v pivovarnictví či v továrnách vyrábějících masné výrobky.

(3) První domácí ledničky poháněné motorem vznikly až roku 1911 a oproti těm dnešním byly dost neskladné: motor byl umístěn ve sklepě, zatímco chladicí skříň v kuchyni. Taková lednička navíc stála tisíc dolarů, což byl dvojnásobek průměrné ceny, za kterou se tehdy prodávalo auto. Poměr mezi cenou a užitnou hodnotou tedy zprvu nebyl optimální.

(4) V následujících letech se zařízení zdokonalovala, např. původní jedovatá chladiva byla nahrazena látkami pro člověka méně nebezpečnými. Na konci 30. let už mělo ledničku přibližně 60 % amerických domácností. Dnes je lednička v každé domácnosti, a proto už nemusíte nakupovat jídlo každý den.

(www.idnes.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

TEXT 1

Ještě před rokem 1894 byl Zlín malou, takřka neznámou obcí. Pak zde ale Tomáš Baťa založil obuvnickou firmu, z níž během několika let vybudoval prosperující podnik. Když byl roku 1923 zvolen starostou, začal Zlín postupně získávat podobu moderního města. ∗∗∗∗∗ Proměny tehdejšího Zlína se ujali renomovaní architekti, například Jan Kotěra.

Dominantu města představovala nová administrativní budova firmy Baťa, označovaná také jako Jednadvacítka. Tato 77,5 metru vysoká stavba měla 16 podlaží a v roce 1938, tedy v roce svého dokončení, byla třetí nejvyšší moderní budovou v Evropě. Mezi vymoženosti, jimiž se Jednadvacítka pyšnila, patřila třeba klimatizovaná kancelář, umístěná ve výtahu. Ředitel firmy tak mohl průběžně kontrolovat práci ve všech odděleních.

Dalším ze zlínských unikátů jsou dělnické kolonie. Tomáš Baťa se je rozhodl vybudovat, aby svým zaměstnancům poskytl levné, přitom ale komfortní bydlení, které by bylo blízko jeho továrny. Lidé tak nemuseli trávit spoustu času cestováním do práce. První sídliště s domky pro pracovníky Baťovy firmy vzniklo na polích na kraji Zlína v roce 1918, nejvíce baťovských domků se ale postavilo ve dvacátých a třicátých letech.

Typickou stavbou ve zlínských dělnických koloniích je krychlový cihlový domek s rovnou střechou a spárovým zdivem. Dělníci mohli po práci odpočívat na čerstvém vzduchu, ke každému domku totiž náležela i malá zahrádka. Kromě klasických domků s jednou bytovou jednotkou nalezneme ve zlínské zástavbě také dvojdomky (těch bylo nejvíce) nebo tzv. čtvrtdomky, tedy bytové domy se čtyřmi byty. Na svou dobu byly baťovské domky nadstandardně vybavené, některé už například měly splachovací záchod.

Baťovy dělnické kolonie se staly inspirací i pro zahraniční projekty. Do poloviny 20. století se podařilo podle zlínského vzoru realizovat výstavbu více než 30 satelitních měst. Jedním z nich je třeba chorvatské Borovo.

(www.vikend.hn.cz; www.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A se ve všech pádech skloňuje podle vzoru moře.

Podstatné jméno typu B se ve většině pádů skloňuje podle vzoru moře, v jednom pádě množného čísla se však od tohoto vzoru liší.

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná KRITÉRIA: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.

(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.

Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní DOMINANTA Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.

(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Velikonoční ostrov patří k nejodlehlejším obydleným místům na světě, nejbližší lidská sídla jsou od něj totiž vzdálena zhruba 2 000 kilometrů. Přesto alespoň něco o tomto ostrově zaslechl fakt každý, a to v souvislosti se zvláštními sochami, v domorodém jazyce zvanými moai. Sochy poutají pozornost jak svým vzhledem (mají zploštělou hlavu s nápadným nosem a širokou bradou), tak svou velikostí. Většina z nich je zhruba 3,5 metru vysoká a váží kolem 14 tun, najde se zde však i několik 90tunových soch, z nichž každá měří 12 metrů.

První písemná zmínka o legendárních sochách pochází z roku 1722. Tehdy totiž na velikonoční neděli přistáli nizozemští námořníci u neznámého ostrova. Kapitán Jacob Roggeveen poté do lodního deníku napsal, že na Velikonočním ostrově, jak jej po přistání pojmenoval, nejsou skoro žádné stromy. Zmínil se také o zdejších obyvatelích a nezvyklých sochách postavených na kamenných podstavcích podél pobřeží.

Vědci si dlouhá léta kladli otázku, jak domorodci mohli tak ohromné sochy vztyčit. Záhadu částečně objasnil český vědec Pavel Pavel. Ten totiž v roce 1986 provedl na Velikonočním ostrově svůj experiment, jímž dokázal, že přesunout obří sochu a vztyčit ji na podstavec zvládne pomocí primitivních nástrojů a lan méně než 20 lidí.

(2) Kde se ale na ostrově bez stromů vzal materiál potřebný na přesun soch? Nedávná analýza vzorků zeminy z ostrova potvrdila, že Velikonoční ostrov byl kdysi porostlý hustými lesy, byl zde tedy dostatek dřeva i lýka. Díky úrodné sopečné půdě a velkému množství zvěře nemuseli ostrované trávit čas jen sháněním obživy. Začali tedy vytvářet kamenné plošiny a stavět na ně sochy, nejspíše na počest bohů. Postupem času však došlo k masivnímu odlesnění ostrova a nakonec zde přestaly vznikat i nové sochy.

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy, upraveno)

TEXT 1

(1) Do našeho oddělení vstoupily Zira a další dvě, mně do té chvíle neznámé opice. Jako první kráčel orangutan. Byl shrbený a tvářil se velice přísně. Následovala ho šimpanzí samice, zřejmě jeho sekretářka. Bylo patrné, že Zira má k orangutanovi respekt. Také gorily, které mě a ostatní zajatce na oddělení hlídaly, bleskurychle vyskočily ze židlí a hluboce se mu uklonily. Jejich chování mi potvrdilo, že na planetě Soror, jak jsme ji s mými druhy nazvali hned po přistání, zjevně existuje společenská hierarchie.

(2) Trojice příchozích zamířila rovnou ke mně. Bylo to logické. Já, Ulyxes Mérou, potomek lidského rodu ze vzdálené Země, jsem totiž byl nejzajímavější objekt na oddělení. S úsměvem jsem pronesl k zachmuřenému orangutanovi: „Jsem šťasten, že se setkávám s bytostí tak moudrou. Jsem si jist, že se nakonec domluvíme.“

Orangutan sebou trhl a podezíravě zkoumal moji klec. Zira vytáhla z aktovky sešit s poznámkami, které si udělala při našem předchozím setkání. Z tónu jejích slov jsem pochopil, že se snaží orangutana o něčem přesvědčit. Ten ovšem s rukama za zády rázoval po pokoji a jeho pohled nevěstil nic dobrého. Ohnul jsem se tedy, dal ruce za záda a začal jsem s přísným výrazem ve tváři chodit sem a tam. Gorily se potají dusily smíchem. Když si mě všiml orangutan, zatvářil se velice dotčeně. Následně cosi vztekle nadiktoval své opičí asistentce. Měl jsem už vážně dost jeho zaslepenosti, proto jsem nahlas řekl: „Mi Zaius.“ Zaslechl jsem totiž, že opice ho tak oslovují. Zaius, jak jsem později zjistil, opravdu bylo orangutanovo jméno a mi jeho titul.

Všechny opice rázem zkoprněly. Zaius nevěřícně zakroutil hlavou a naštvaně opustil místnost. Zira si mě dlouho prohlížela. Pak odešla.

(P. Boulle, Planeta opic, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

TEXT 1

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.

(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.

(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.

(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.

Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹ region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. střihač) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba udělala nebo opakovaně dělá (např. střihač je člověk, který stříhá).

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.

(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.

Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“

Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte SEM,“ kývl na mě.

Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.

„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to PŘÍŠERNÝ.“

(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“

„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“

„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“

„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“

„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, ∗∗∗∗∗ přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.

Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat nejrůznějším badatelským projektům. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

TEXT 1

Mezi nejstarší způsoby úpravy vlasů patří vodová ondulace. Mokré vlasy se stočily, zajistily vlásenkami a nechaly se uschnout. Takto vytvořené vlny se však rychle narovnaly. Příchod trvalé proto znamenal revoluci v kadeřnictví.

Když Karl Nessler jako dítě pásl ovce, zaujalo ho, že ovčí srst drží ve stočeném tvaru. Vlny ho fascinovaly i v dospělosti. První experimenty, často doprovázené popáleninami na pokožce ondulované hlavy, Nessler prováděl na své ženě. V roce 1906 vyučený kadeřník konečně upravil účes do vln, které na hlavě zůstaly i po umytí.

Jeho metoda spočívala v tom, že se prameny vlasů navlhčily směsí čpavku a boraxu a pak se obmotaly kolem elektricky nahřívaných natáček. Vlasy se zapařovaly 12 až 25 minut podle jejich typu, poté se chemikálie smyly neutrálním mýdlem a následně se vlasy sušily. Taková trvalá byla na svou dobu opravdu trvalá. Vydržela i několik měsíců.

Přes počáteční poměrně vlažné přijetí nového způsobu vlnění vlasů se Nesslerovi záhy začalo dařit. V roce 1927 už pro něj pracovalo 500 kadeřníků a jeho ondulační přístroje se využívaly v mnoha kadeřnických salónech v USA. Až v 60. letech začaly Nesslerovu metodu nahrazovat jiné, pro vlasy méně škodlivé procedury.

(www.aktualne.cz; www.plzen.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvary přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např.:

• Vědci objevili rostlinu {{u:neznámého původu}}. – přídavné jméno

• Bedlivě jsme sledovali každý pohyb {{u:neznámého}}. – zpodstatnělé přídavné jméno

TEXT 1

(1) Velká čínská zeď, jeden z nových sedmi divů světa, je systém opevnění táhnoucí se severní Čínou. O tomto patrně nejvýznamnějším lidském díle se šíří různé nepravdy, jimž mnoho lidí věří, například že zeď je viditelná z povrchu Měsíce pouhým okem. Slavná památka, jíž se nelichotivě přezdívá největší hřbitov světa, zkrátka přitahuje pozornost.

(2) Počátky budování slavného opevnění, ∗∗∗∗∗ tvarem dračí tělo, souvisí s epochou čínských dějin nazývanou Období ••••• států. Aby se státy chránily před vzájemnými útoky, stavěly tehdy obranné zdi. Válčící státy nakonec dobyl Čchin Š’-chuang-ti a tím poprvé v historii sjednotil celou zemi. Po převzetí moci Čchin Š’-chuang-ti, první císař sjednocené Číny, nařídil rozšířit stávající obranný systém. Na stavbě pracovalo milion vězňů, pomáhala jim také početná armáda. Původní obranné zdi se postupně propojovaly a díky usilovné práci brzy vznikl první souvislý úsek Velké čínské zdi.

V započatém díle pak pokračovali císaři z dynastie Chan (vládli 206 př. n. l. – 220 n. l.). Poslední význačná fáze stavby proběhla za vlády císařů z dynastie Ming (vládli 1368–1644), kdy po nepředvídaném nájezdu loupeživých kmenů bylo nutné obranný systém Číny posílit. K obraně před útoky ovšem nestačila jen samotná zeď, říši chránily také vojenské posádky. Součástí zdi bylo 25 000 strážních věží, vysokých zhruba 13 metrů. Tyto věže umožňovaly rychlou komunikaci pomocí kouřových signálů: zpráva došla z jednoho konce zdi na druhý za 24 hodin.

Stavba Velké čínské zdi si vyžádala nespočet obětí, podle některých zdrojů dokonce v 7. století během stavebních prací zahynulo za deset dnů na 500 000 mužů. Dnes už se zeď místy rozpadá, její nejzachovalejší části se nacházejí poblíž čínské vesničky Pa-ta-ling.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{i:pizzu, italské národní jídlo}}.

(1) Hana Helerová často přemýšlela, jak jiný by byl jejich život, kdyby tehdy prodaly dům. Kdyby odjely. Byla to totiž ona, kdo na konci léta 1938 zcela změnil osud celé rodiny.

PASY a víza už byly tehdy vyřízené, až na ty Rosiny. Vydání jejích DOKLADŮ se opozdilo, neboť jako nezletilá nepředložila souhlas obou rodičů.

„Celé město ví, že už jsem kolik let vdova, ale veledůležitý úředník musí vidět papír,“ brblala Elsa, když ze zásuvky vytahovala úmrtní list svého manžela Ervina. Dala dokument do obálky a zavolala na dceru Hanu: „Zanes to na poštu. Já nemám čas, přijdou Drozdovi kvůli baráku. Snad ho koupí.“

Když se před necelým měsícem po městě rozkřiklo, že dům na náměstí je na prodej, přilákalo to hned několik zájemců. Všichni ale věděli, proč vdova Helerová svůj dům prodává tak narychlo, a proto jí nabízeli směšně nízké částky. Elsa byla zoufalá, to ano. Byla také vyděšená, stejně jako tisíce Židů, kteří pochopili, že Československo už pro ně není bezpečné. Nebyla však natolik zoufalá, aby se nechala oškubat. Pořád doufala, že za dům dostane to, co požaduje.

(2) Hana si obálku strčila do kapsy lehkého sáčka. „Dej si to do kabelky. Jestli to ztratíš, nepojedeme nikam,“ upozornila ji Elsa.

Nebýt těchto slov, Hana by došla na poštu, za pár dní by Rosa dostala doklady a všechny tři Helerovy by v září odjely do Anglie. Drozdovi totiž byli slušní lidé a jako jediní přistoupili na Elsinu cenu. Jenže Hana si vzpomněla na Jaroslava. Sice ho pár týdnů neviděla, při posledním setkání jí ale řekl, že to s ní myslí vážně. Než to vyslovil, skoro se nechala zviklat matčinými nehezkými poznámkami na jeho adresu. Teď si ale byla jistá, že její budoucnost je zde, s Jaroslavem. Rozhodla se proto dopis schovat.

(A. Mornštajnová, Hana, upraveno)

(1) Na vrcholu hory Corcovado, která se vypíná nad brazilským městem Rio de Janeiro do výšky 710 metrů nad mořem, stojí socha Krista Spasitele. Tento proslulý jihoamerický monument, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, patří k vyhledávaným turistickým cílům. Každoročně sem zavítá přes dva miliony turistů, zejména těch zahraničních. Cestu za památkou jim usnadňuje historická železniční dráha z 19. století, jejíž konečná stanice leží asi 40 metrů pod vrcholem Corcovada.

(2) S nápadem postavit gigantickou sochu Krista Spasitele přišel jako první Pedro Maria Boss. Svůj ambiciózní plán tento kněz představil v roce 1859 brazilské princezně, ta ale projekt odmítla finančně podpořit. Údajně byl důvodem zamítnutí tehdy platný brazilský zákon, který striktně odděloval světské záležitosti od církevních. Bossova myšlenka upadla na mnoho let v zapomnění.

Originální nápad vzkřísila katolická církev v souvislosti s blížícím se významným jubileem. Základní kámen sochy Krista Spasitele byl položen v roce 1922, kdy Brazílie slavila sté výročí uznání své nezávislosti na Portugalsku. Výsledná podoba uměleckého díla však tehdy ještě nebyla známá. Architektonická soutěž, z níž vzešel vítězný návrh sochy Krista Spasitele, který na Rio de Janeiro shlíží s otevřenou náručí, totiž proběhla až o rok později.

(3) Návrh se začal realizovat v roce 1926, o pět let později byla unikátní socha slavnostně odhalena. Železobetonovou konstrukci pokrývá mastek, který soše dodal charakteristickou bílou barvu, použitá malta prý obsahuje i netradiční složky jako cukr nebo velrybí tuk. Třicetimetrová socha váží kolem 700 tun, rozpětí Kristových paží je 23 metrů. Až do roku 1994, kdy ji o 4,2 metru překonal Kristus Svornosti v Bolívii, byla brazilská socha nejvyšší sochou Ježíše na světě. Dnes drží světové prvenství polská socha Krista Krále.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry ∗∗∗∗∗ na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou ••••• nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

TEXT 1

(1) Byl skoro prosinec a Jonas začínal mít strach z blížícího se výcviku. Ne, špatné slovo, opravil se v duchu. Strach cítil před rokem, když se nad společenstvím ukázalo neznámé letadlo. Všichni občané tehdy dostali rozkaz, aby se ihned skryli ve svých domech. Za okamžik JIM hlas v amplionu sdělil, že pilot popletl navigační instrukce a za to bude vyřazen. Vyřazení! Tak strašlivý trest se uplatňoval jen v případě neomluvitelného pochybení. Tohle slovo se nesmělo bezmyšlenkovitě používat. Jednou při závodech Jonas křikl na kamaráda, kvůli němuž ztratili bod: „Jsi vyřazený!“ Trenér si Jonase vzal stranou a důrazně si s NÍM promluvil. Od té doby si Jonas dával na vyjadřování velký pozor. Ne jako Asher.

(2) Jonas si vybavil, jak se Asher jednou vřítil do třídy uprostřed zpěvu ranní hymny. Když vlastenecká píseň dozněla a spolužáci se posadili, Asher zůstal stát, aby přednesl předepsanou omluvu, na niž všichni čekali.

(3) „Omlouvám se, že jsem vyrušil své učební společenství,“ rychle vysypal povinnou frázi. Pak svůj pozdní příchod objasnil: „Vyšel jsem z domu brzy, ale když jsem jel kolem rybí líhně, pracovní četa právě třídila lososy. Ta podívaná mě natolik zajmula, že jsem zapomněl na čas.“

„Přijímáme tvoji omluvu, Ashere,“ sborově zarecitovala třída.

„Přijímám tvoji omluvu, Ashere,“ řekl učitel, „a děkuji, že mi tvá chyba opět poskytla příležitost k výkladu o jazyce.“ Pak učitel na tabuli napsal zajmout, hned vedle připsal slovo zaujmout a začal se věnovat jejich významům.

Jonas se při té vzpomínce usmál. Znovu začal přemýšlet o významech slov a usoudil, že slovo strach opravdu přesně nevystihuje, co teď cítí. Je to příliš silné podstatné jméno. Jonas byl dychtivý, cítil ale i špetku nervozity. Znepokojení, usoudil nakonec. Ano, to cítí.

(L. Lowryová, Dárce, upraveno)

TEXT 2

Otevřená slabika – slabika, která končí samohláskou.

Zavřená slabika – slabika, která končí souhláskou.

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do JEHO divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.

„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.

Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.

„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.

„A co dyž neexistuje a Prospero si HO jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.

(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.

„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“

„Supermana,“ vyhrkne Kudla.

„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.

Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.

„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.

„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“

„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.

„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“

„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.

„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.

„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.

Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních skutečností či nepřítomných osob.

Paronomázie – v těsném sousedství se vyskytují slova se stejným kořenem.

TEXT 1

(1) Do italského města Pisa jezdí davy cizinců, aby si prohlédly šikmou věž. Stanout na vrcholu této unikátní zvonice z mramoru je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením se stavitelům podařilo naklánění věže zpomalit, nikoli však zastavit. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

(2) V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosáhlo vychýlení věže 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, ∗∗∗∗∗ v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo.}} → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě.}} → předložka nevlastní

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) ∗∗∗∗∗, že limit je jen slovo, jsme se 29. června 2019 přesvědčili na třetím ročníku extrémního závodu s názvem Geroy. Počet účastníků se oproti loňsku zvýšil o stovku, celkově tedy o dokončení závodu usilovalo skoro tisíc závodníků. Podél trati stálo mnoho skandujících fanoušků, podlehnout bouřlivé atmosféře bylo opravdu snadné.

Na trati o délce necelých 9 kilometrů bylo pro závodníky připraveno třicet překážek. Soutěžilo se ve dvou kategoriích: tříčlenné týmy se na trať vydaly v 11 hodin dopoledne, jednotlivci vyrazili o hodinu později. Závodníci museli třeba přebrodit řeku, házeli pneumatikou nebo posvačili smaženého červa. Před cílem na ně čekala novinka – plazení pod dráty nabitými elektřinou, které každých pět vteřin daly soutěžícím pěknou ránu. Právě tato překážka patřila mezi nejobtížnější. Organizátoři nás však ujistili, že tyto „elektrošoky“ nejsou pro zdravého člověka nebezpečné.

(2) Každý, kdo překonal sám sebe a doběhl do cíle, získal odměnu. V kategorii jednotlivců nenašel přemožitele Ondřej Pekárek, tento šampion zvládl celou trať za hodinu a 20 vteřin. Pokud i vy chcete zažít něco adrenalinového, zkuste za rok také závodit. Všichni se mohou stát hrdiny!

(www.denik.cz, upraveno)

TEXT 1

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti. Např. četli jsme Máchu znamená, že jsme četli text, který napsal K. H. Mácha – zaměňujeme tedy věc (Máchův text) za jejího tvůrce (spisovatele K. H. Máchu).

Světově proslulí vědci se nedávno sešli, aby probrali další postup při hledání nového léku.

(1) Souostroví Galapágy tvoří 19 hlavních ostrovů, ten nejmenší z nich má rozlohu 1,04 km². Galapágy jsou výjimečné v mnoha směrech. Jsou třeba jediným místem, kde se na severní polokouli Země vyskytují tučňáci ve volné přírodě. Není divu, že souostroví inspirovalo také Charlese Darwina.

Tento slavný biolog se roku 1831 nalodil na loď Beagle jako člen přírodovědecké výpravy, jejímž cílem bylo studium živočichů. Během expedice nabyl přesvědčení, že živočišné druhy se v průběhu času mění. Na různých ostrovech vykopal mnoho kosterních pozůstatků a tyto nálezy jeho závěr potvrzovaly. Klíčový byl ale pro Darwina pětitýdenní pobyt na Galapágách. Zprvu ho zde zaujaly ohromné galapážské želvy, kterých na ostrovech žily statisíce. Zjistil, že rozdíly mezi želvami mají souvislost s odlišnými podmínkami danými prostředím, v němž želvy žijí. Ty, které se musí natahovat za potravou do výšky, mají delší krk než želvy ukusující trávu u země.

(2) Zásadní poznatky geniální vědec získal díky studiu pěnkav. Všiml si rozdílů v jednotlivých populacích těchto ptáků, které žily na různých galapážských ostrovech. Vypozoroval, že tvar a velikost jejich zobáku jsou přizpůsobeny dostupným zdrojům potravy. Některé pěnkavy pomocí svého drobného zobáku snáze zkoumaly květy, jiné pěnkavy měly silný zahnutý zobák jako papoušek a drtily jím oříšky. Na každém ostrově se u pěnkav vyvinuly znaky nejlépe zajišťující přežití druhu.

Po návratu z výpravy Darwinovi trvalo více než dvacet let, než plně pochopil, že právě pobyt na Galapágách je klíčem k porozumění evoluci. Svou evoluční teorii představil v roce 1859. V díle O vzniku druhů přírodním výběrem vysvětlil, že organismy se postupně přizpůsobují měnícím se podmínkám prostředí a že přežijí jen ty, které se na změny nejlépe adaptují. Jeho myšlenky posunuly vědecké poznání o značný krok vpřed.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů; www.novinky.cz, upraveno)

TEXT 1

Jednoho rána se Řehořík Švábík proměnil v brouka. Maminka se s novou situací rychle vyrovnala, ale pan Švábík dal najevo, že ho jeho mladší syn opět zklamal. Řehořík se proto rozhodl tatínkovi dokázat své nekonečné broučí schopnosti. Zaletí na radnici města Opitzova a získá pro něj vysněné povolení otevřít si obchod.

V Opitzově vládl starosta Majer s bandou pěti zlotřilých radních. Všichni vědomě porušovali zákony. Doktor Smund každého, kdo protestoval proti rozhodnutí městské rady, zavřel na psychiatrii. Buřiče zatýkal Donald Corleone, šéf policie a majitel jediné místní televizní stanice. Ačkoli televizní zprávy MAJER TV1 ukazovaly Opitzov jako spořádané město bez zločinců, ve skutečnosti zde zločinnost jen kvetla. Řediteli školy Kurkovi se platilo za dobré známky a další radní Josef Ká měl na svědomí zoufalý stav městské kanalizace. Franz Samsa, pátý radní a zároveň městský hygienik, nechal klidně v restauraci promenovat i šváby, pokud mu její majitel podstrčil správný obnos peněz.

Řehořík kroužil kolem radnice. Vtom uviděl objemný balík nadepsaný Starosta Majer. Kusadly prokousal do balíku dírku a vlezl dovnitř. Záhy se ocitl v kanceláři starosty.

„Pánové,“ říkal zrovna městské radě Siggi Smund, „vyvinul jsem úplně nový přípravek, pod jehož vlivem lidé udělají všechno, co se jim vsugeruje. Přimícháme Sugesteron do mléka. Zítra před volbami se pančované mléko dodá na zápraží všem občanům. Pan Corleone zajistí, aby v ranním vysílání každých pár minut probleskl na zlomek vteřiny subliminální vzkaz: Jestli je ti osmnáct a víc, je starosta Majer ve volbách tvůj princ. Kdybychom neomezili věk, PŘIŠLY BY i děti. Ty ale podle zákona volit nesmějí a víte dobře, jak nám všem na dodržování zákonů záleží.“

Řehořík už slyšel dost. Povolení počká. Tohle je daleko naléhavější.

(V. Tumanov, Brouk Řehořík, upraveno)

TEXT 2

Ironie – posměšné užití slov vyjadřující opak toho, co se míní.

(Slovník spisovné češtiny)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

V reportáži o Miloši Formanovi, jehož film Amadeus zná každý filmový fanoušek, jsem se dozvěděl zajímavé informace.

TEXT 1

(1) Drahé kameny se třpytily na krásných prstenech faraonů i římských vládců. Císař Nero se zamiloval do smaragdů, které údajně používal jako zvětšovací sklo. Marnivé Římanky si více potrpěly na perly, protože si je spojovaly s Venuší, římskou bohyní krásy a lásky. Tato bohyně se totiž podle mýtů stejně jako perly zrodila z moře. Drahé kameny se opěvují i v literatuře. Už starověký básník Homér popisoval náhrdelník věhlasné Penelopé, manželky ithackého krále Odyssea.

(2) Jak se vůbec posuzuje, který nerost je cennější než ten druhý? Mezi základní kritéria, která nerost zařadí do vznešené společnosti drahých kamenů, patří zejména tvrdost kamene, vzácnost jeho výskytu v přírodě, lesk, lom světla a zbarvení. Dříve byly za drahokamy považovány jen vzácné průhledné minerály s vysokou tvrdostí, vysokým leskem a lomem světla (např. diamant). O příčku níže stály polodrahokamy – nerosty, které nevyhovují všem výše uvedeným kritériím (např. opál je měkčí a v přírodě se vyskytuje častěji než kterýkoli drahokam). Nejméně cenné pak byly ozdobné kameny. Toto dělení na tři kategorie ale nebylo přesné. Někdo totiž kladl větší důraz na vzácnost kamene, někdo zase na krásu jeho zbarvení. Jednotlivé kategorie se často prolínaly, a proto se pro ně zavedlo jednotné označení drahý kámen.

(3) Drahé kameny většinou nejsou používány v surovém stavu. Úpravami se odstraní kazy a zdůrazní se žádané vlastnosti kamenů. Jejich povrch se leští, a aby se zvýraznil lom světla, brousí se (plochy, které vznikly broušením, se nazývají fasety). Popularitu jednotlivých drahých kamenů ovlivňují módní trendy. Kdysi třeba móda nakrátko vynesla na výsluní český granát, drahý kámen ohnivě červené barvy. Oblibu pravých diamantů ale nic ohrozit nedokázalo, dokonce ani jejich umělé napodobeniny, které byly uvedeny na trh ve 20. století.

(V. Bouška; J. Kouřimský, Drahé kameny kolem nás, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{u:pizzu, italské národní jídlo}}.

North Yungas Road – cesta smrti

Magnetem pro vyznavače adrenalinových zážitků je silnice spojující dvě bolivijská města. Nazývá se North Yungas Road. Silnice s přezdívkou cesta smrti vede po okraji strmého srázu. Ve směru od města La Paz se silnice vine v nadmořské výšce okolo 4 700 metrů, u města Coroico klesá na 1 200 metrů nad mořem.

North Yungas Road postavili ve 30. letech minulého století trestanci, mezi lety 1986 a 2006 byla mírně zmodernizována. Má prašný a nerovný povrch, místy je široká jen 3 metry. V tak úzkých úsecích je nemožné, aby se protijedoucí automobily vyhnuly. Musí se tedy couvat tak dlouho, než se jeden řidič dostane na širší část silnice. Za deště se na North Yungas Road také sesouvá půda. Přes zjevná rizika je ale tato komunikace hojně využívána místními dopravci i nebojácnými dobrodruhy.

Nerozvážná jízda po North Yungas Road se nevyplácí. Podle odhadů zde ročně při různých nehodách zemře až 300 lidí, do propasti se zde za stejnou dobu zřítí v průměru 25 aut. Mezi cestovateli se proto vedou spory, zda lze v autě zažít extrémnější chvíle než na bolivijské cestě smrti.

(ABC 21/2006, upraveno)

(J. Zahradníček, Kde se vzaly vši)

TEXT 1

(1) Pištík hned po ránu nařídil překvapeným ovcím, aby ho následovaly. Odvedl JE na odlehlý konec farmy blízko smrkového lesa, kde byly celý den pod Pištíkovým dozorem. Večer se Pištík vrátil do domu sám. Předtím přikázal ovcím, aby nocovaly venku. Nakonec tam ovce zůstaly celý týden, přičemž po tu dobu je ostatní zvířata ani nezahlédla. Pištík s nimi trpělivě trávil téměř celé dny. Učil je nové písni a potřeboval na to naprostý klid.

(2) Jednoho večera, právě když se ovce vrátily, zaslechla zvířata, která přicházela z práce, vyděšené koňské ržání. To se ozývala Lupina – znovu a znovu. Zvířata se rozběhla a utíkala do dvora. Tam uviděla, proč kobyla tak vyvádí. Po dvoře kráčelo prase na zadních nohách.

Ano, byl to Pištík. Trochu kymácivě, ale v perfektní rovnováze přecházel přes dvůr. O chvíli později vyšla ze dveří domu dlouhá řada prasat na zadních nohách. NĚKTERÝM to šlo lépe, některým hůře, všechna ale nakonec BEZ větších obtíží dvůr přešla. Pak se ze dvora farmy ozvalo štěkání psů a ostré kokrhání černého kohouta. Ze dveří vyšel sám Napoleon a hrdě se rozhlížel. Toto nejvýše postavené prase drželo velký bič, který zdůrazňoval jeho moc. Smečka jeho psů poskakovala KOLEM.

Zavládlo zděšení a úplné ticho. Ohromená zvířata se semkla k sobě a pozorovala zástup pochodujících prasat. Jako by se svět obrátil vzhůru nohama. Pak ale první šok pominul. Zvířata – i přes strach ze psů a dlouhodobě vyvinutý návyk nikdy nic nekritizovat – chtěla poprvé začít protestovat. A právě tehdy začaly všechny ovce najednou bečet novou píseň: „Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší!“

(G. Orwell, Farma zvířat, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově SLZA je slabikotvornou souhláskou L (první slabika neobsahuje samohlásku).

(Z. Svěrák, Severní vítr, zkráceno)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(1) Ještě nedávno bylo prozkoumávání opuštěných objektů pouze výstředním způsobem trávení času. Dnes se této aktivitě říká urbex. Statisíce mladých lidí vyhledávají chátrající budovy a snaží se foťákem zachytit jejich kouzlo. Fotky pak sdílejí na internetu. Někteří lidé vnímají urbex jako dost špinavou zábavu, pro jiné však představuje možnost nevšedního dobrodružství.

∗∗∗∗∗ Jedním z nich je, že nesmí zasahovat do interiérů ani okolí domu. Dále také fanouškům svých snímků nikdy neprozrazují adresu objektu. Dobře vědí, co by mohlo hrozit. Vymlácená okna, kupy odpadků, zkrátka úplná devastace objektu.

Urbex však není zcela neškodným koníčkem. Kromě rizika vážného úrazu jde i o vědomé porušení zákona. Urbexáci totiž dobře vědí, že na soukromý pozemek vstupují bez souhlasu jeho majitele.

(2) Je více než možné, že se někdy zákon změní, protože i urbex má jistá pozitiva. Průzkumníci mohou prostřednictvím svých fotek zaznamenat skutečně poslední okamžiky existence historické stavby. „Oni třeba vyfotí něco, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost, ale co může v brzké době zaniknout. To je velice důležité,“ říká architekt Zdeněk Lukeš.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

(1) Ještě nedávno bylo prozkoumávání opuštěných objektů pouze výstředním způsobem trávení času. Dnes se této aktivitě říká urbex. Statisíce mladých lidí vyhledávají chátrající budovy a snaží se foťákem zachytit jejich kouzlo. Fotky pak sdílejí na internetu. Někteří lidé vnímají urbex jako dost špinavou zábavu, pro jiné však představuje možnost nevšedního dobrodružství.

∗∗∗∗∗ Jedním z nich je, že nesmí zasahovat do interiérů ani okolí domu. Dále také fanouškům svých snímků nikdy neprozrazují adresu objektu. Dobře vědí, co by mohlo hrozit. Vymlácená okna, kupy odpadků, zkrátka úplná devastace objektu.

Urbex však není zcela neškodným koníčkem. Kromě rizika vážného úrazu jde i o vědomé porušení zákona. Urbexáci totiž dobře vědí, že na soukromý pozemek vstupují bez souhlasu jeho majitele.

(2) Je více než možné, že se někdy zákon změní, protože i urbex má jistá pozitiva. Průzkumníci mohou prostřednictvím svých fotek zaznamenat skutečně poslední okamžiky existence historické stavby. „Oni třeba vyfotí něco, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost, ale co může v brzké době zaniknout. To je velice důležité,“ říká architekt Zdeněk Lukeš.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

TEXT 1

Pan Kaplan dělal profesoru Parkhillovi těžkou hlavu. Dělal mu těžší hlavu než kterýkoli jiný žák, a to už od prvního domácího úkolu, který zněl „Napište tři podstatná jména v jednotném a množném čísle“. Když úkoly opravoval, dostal se k papíru, na němž zářilo: pes – pesy; nemoc – nemocnice; lev – Löwi. Podepsán H∗Y∗M∗A∗N K∗A∗P∗L∗A∗N.

Při další hodině si profesor Parkhill pana Kaplana s neobyčejným zájmem prohlédl. Byl to boubelatý muž s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima; v náprsní kapse saka měl vždy dvě plnicí pera. (Jiní muži ve třídě inzerovali svou gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv – vlídný, bystrý, dobrotivý. Jen zřídkakdy žákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i tehdy, kdy byly jeho nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti výslovnosti, pravopisu nebo gramatice. Jako by se pan Kaplan pyšnil tím, že se mýlí tak často a tak objevně.

Profesor Parkhill si vzpomněl na jednu hodinu věnovanou rozšiřování slovní zásoby. Předříkával tenkrát žákům slova, která měli použít ve větách. Když na pana Kaplana připadlo slovo prášky, nadšeně pravil: „Já pučil kufr od mýho prášky.“ Jindy, když při procvičování ∗∗∗∗∗ sklidil Wolfgang Schmitt ovace za své impozantní příklady (správně – špatně; práce – odpočinek; plakat – smát), ohromil pan Kaplan vyučujícího svými dvojicemi: mlíko – šlehačka; život – smrď; hlavní – pohlavní. A v jednom ze zadaných slohových cvičení líčil tento žák, jak bytostně nenávidí průmyslové magnety. Teprve po několika perných minutách svitlo profesoru Parkhillovi, že píše-li pan Kaplan magnety, má zřejmě na mysli magnáty. A když byl pan Kaplan vyzván, aby uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít, bez nejmenšího zaváhání odpověděl: „Umžít, umžel, funus.“

(L. Rosten, Pan Kaplan má třídu rád, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější – popis vzhledu nějakého člověka.

Charakteristika přímá – vlastnosti postavy sděluje vypravěč konkrétním pojmenováním, např. Pan Novák je lakomý.

Charakteristika nepřímá – čtenář si udělá obrázek o vlastnostech postavy z popisu jejího jednání.

(1) Při vyslovení jejího jména si lidé většinou představí vyprahlou, krajně nehostinou pustinu a písečné duny. Obrovský prostor bez života. Takový obraz Sahary však není zcela pravdivý. Sahara žije! I v této oblasti nalezneme zástupce flóry a fauny, přestože počet tamějších rostlinných a živočišných druhů není s jinými klimatickými pásmy srovnatelný.

Největší poušť světa se rozkládá od severoafrického pobřeží Atlantského oceánu až k pobřeží Rudého moře. Její povrch tvoří převážně štěrkové a kamenité pouště, podstatně menší část zabírají pouště písečné. Sahara leží v oblasti suchých pasátů. Tento fakt zásadním způsobem ovlivňuje klima celé oblasti. Příznačné je pro něj minimum srážek, které má na svědomí nedostatek povrchové vody. Celá oblast je zbrázděna relativně hustou sítí vádí (vádí je řečiště, které je většinu roku vyschlé a naplňuje se vodou jen v období dešťů).

(2) Tyto „sezónní řeky“ zásobí podpovrchový rezervoár vody, která je však většinou přístupná pouze prostřednictvím tzv. artéských studní (když se taková studna narazí, voda z vrtu začne samovolně vyvěrat). V blízkosti artéských studní se sice daří zeleni, obecně je však vegetace Sahary dosti chudá, nejčastěji zde lze vidět houževnaté trávy a keře. Zdejším drsným podmínkám, zejména suchému podnebí či nedostatku potravy, se dokonale přizpůsobil velbloud jednohrbý. Kromě něj však na Sahaře žijí i jiné druhy savců, ptáci, plazi a hmyz.

Sahara je charakteristická ∗∗∗∗∗, a tak jsou zde naprosto běžné třicetistupňové rozdíly mezi dnem a nocí. Sluneční záření intenzivně prohřívá jak vzduch, tak i povrch pouště, v noci toto teplo vyzařuje do kosmického prostoru, čímž dochází k silnému ochlazení povrchu. Teplota vzduchu tak v noci může klesnout až pod bod mrazu.

(www.treking.cz, www.wikipedie.cz, upraveno)

Když v roce 1953 Ian Fleming poprvé představil čtenářům Jamese Bonda, agenta s číslem 007, svět rozdělovala železná opona. Mezi státy Východu a Západu panovalo politické a vojenské napětí. Konflikt nikdy nevyústil ve skutečný boj, ale projevoval se zejména soupeřením o vojenskou převahu. Špioni měli za úkol zjistit, kolik má určitá země tanků a kolik vyrobila jaderných raket.

Toto téma se záhy objevilo i v prvních románech o agentovi 007, v nichž byl hlavním nepřítelem komunismus. Až později se okruh témat rozšířil a do hry vstoupili různé tajné agentury a šílení vědci. Fleming napsal dvanáct skvělých bondovek. Při práci na třinácté knize spisovatel zemřel. ∗∗∗∗∗ Čtenáři, kteří si neohroženého agenta nesmírně zamilovali, si totiž vynutili nová Bondova dobrodružství. Na dalších dílech pracovala celá řada spisovatelů.

(www.abicko.cz, www.james-bond.cz, upraveno)

Pozn. Sorbonna – věhlasná pařížská univerzita

(A. S. Puškin, Můj portrét, zkráceno)

Kdysi se výprava proslulého cestovatele Emila Holuba dostala k Viktoriiným vodopádům, které patří k největším vodopádům na světě. Upřímný úžas nad obrovským množstvím vody padající do soutěsky však po chvíli vystřídal strach. Expedice se musela potýkat se závažným problémem, neboť několik jejích členů postihla malárie. Tropická nemoc, které se česky také říká bahenní zimnice, si tehdy připsala dva lidské životy k milionům dalších.

Na malárii umírali lidé už ve staré Číně před 2700 lety. Archeologické nálezy však napovídají, že nemoc zabíjela dokonce před 20 miliony let. V roce 2013 bylo malárií nakaženo téměř 200 milionů lidí, necelých 600 000 jich zemřelo.

Dopady malárie nejvíce pociťují obyvatelé Afriky a Asie, zejména v nížiných oblastech s vysokou vlhkostí. Tam se daří komárům, mimo jiné i těm z rodu Anopheles, kteří malárii přenášejí.

Malárii způsobují Plasmodia (česky zimničky), parazitičtí prvoci, kteří se vyskytují ve slinných žlázách infikovaných komářích samiček. Samičky bývají nejaktivnější zpravidla po setmění, k většině útoků proto dochází od soumraku do úsvitu. Když se paraziti dostanou do lidského těla, přemisťují se do jater. Odtud se infekce dostává do červených krvinek, v nichž se parazité množí, dokud krvinky neprasknou, čímž se do krevního toku uvolní ještě více parazitů. Poté se většinou dostaví typické průvodní jevy choroby, jako jsou záchvaty, horečky aj.

Malárie a hlavně způsob léčby jsou v hledáčku vědců už dlouho. Naděje lidem svitla roku 1973 díky objevu látky artemisin, která pomohla velice zásadně snížit počet obětí malárie. Malarické druhy zimniček si však během let vůči léčivům vybudovaly odolnost. Jako nejefektivnější v boji proti nemoci se tedy jeví prevence, například distribuce moskytiér do rizikových oblastí.

(abc 23/2015, www.lekari-bez-hranic.cz, upraveno)

(1) „Co tomu říkáte, Watsone?“

∗∗∗∗∗

„Má opravdu několik pozoruhodných rysů, nad nimiž si lámu hlavu. Vezměte si například ty otisky nohou. Proč myslíte, že se šlépěje změnily?“

„Mortimer říkal, že Baskerville prošel tím kusem aleje po špičkách.“

„Ale Watsone, Mortimer toliko opakoval, co nějaký hlupák vypověděl před porotou. Proč by někdo chodil alejí po špičkách?“

„Jak to tedy bylo, Holmesi?“

„Utíkal, Watsone. Utíkal, aby spasil život. Utíkal tak dlouho, až mu puklo srdce a padl mrtev na tvář.“

„Utíkal? A před čím utíkal?“

„To právě nevíme – v tom je klíč k záhadě. Jsou tu náznaky, že ten člověk šílel hrůzou ještě dřív, než se dal na útěk.“

„Jak to můžete vědět, Holmesi?“

(2) „Vycházím z předpokladu, že příčina jeho strachu k němu přicházela přes blata. Charles Baskerville však utíkal od svého domu pryč, místo aby utíkal směrem k němu, jak ukazují jeho stopy. Proč? Vysvětlení je podle mě jediné: byl to už člověk zbavený zdravého rozumu. Pak je tu ovšem ještě otázka, na koho tehdy čekal.“

„Holmesi, vy myslíte, že na někoho čekal?“

(3) „Charles Baskerville byl postarší člověk nevalného zdraví. Můžeme pochopit, že každý večer chodíval na kratší procházku, ale v kritickou noc byla půda vlhká a počasí nevlídné. Nezdá se vám proto divné, že stál v aleji pět či deset minut, jak z doutníkového popela odvodil doktor Mortimer s postřehem bystřejším, než bych se u něho byl nadál? Považuji za pravděpodobné, že u té branky nestál každý večer. Naopak – všechno nasvědčuje tomu, že se blatům vyhýbal. Oné noci tam však čekal. Věc se začíná rýsovat, Watsone. Souvislosti začínají vystupovat.“

(A. C. Doyle, Pes baskervillský, upraveno)

Příznivci snowboardu i vy ostatní, kteří tento článek čtete třeba jen ze zvědavosti, pozor. Popularita snowboardů upadá. Od roku 2007 počet objednávek snowboardů prudce klesl. Absolutní vládu nad sněhem přebírají po letech opět lyže.

Vznik snowboardingu je úzce spjat s životním stylem jedné generace. Zdůrazňoval totiž individualitu, která se tenkrát z lyžování vytratila. Prkno proto tehdy vlétlo do světa s plnou parádou. Jenže dnes? Je to úplně naopak! Snowboard se za posledních 15 let prakticky nezměnil, zatímco lyže jsou dlouhé i krátké, široké i úzké, dá se s nimi skákat na rampě i jezdit v hlubokém sněhu. Ideální lyže dnes sežene v podstatě kdokoli.

Snowboarďáci, nezoufejte. Váš sport určitě nevymře. Zdá se mi ale, že snowboard už napořád zůstane ve stínu lyží.

(www.cestovani.idnes.cz, upraveno)

(1) Španělé dobyli říši Inků v polovině 16. století a pak se jako lavina valili všemi směry Jižní Ameriky. Amazonské indiány většinou stříleli, v lepším případě zotročovali. Krutostem, kterých se na domorodcích dopouštěli španělští vojáci, se však postavili členové Tovaryšstva Ježíšova (jezuité).

(2) Ti založili v pralesích Jižní Ameriky první misie, jejichž nejdůležitějším cílem bylo šíření víry. Kromě toho jezuité učili indiány z džungle také vyrábět hudební nástroje, a dokonce interpretovat barokní duchovní hudbu. Jezuitský projekt se stal brzy natolik životaschopným, že v oblasti dnešní severní Argentiny, Paraguaye a přilehlé části Bolívie vzniklo rozlehlé ucelené teritorium, které se neoficiálně nazývalo jezuitský stát. V roce 1773 však papež Klement XIV. jezuitský řád zrušil, a tak většina misií v této oblasti zanikla. Odchod svých zakladatelů přežilo pouze šest zapadlých osad ve východní Bolívii.

(3) Na jezuitskou myšlenku navázali například františkáni, kteří lovili duše barbarů a obraceli je na pravou víru. Ať už si o františkánech dnes myslíme cokoliv, mnohé pralesní indiánské kmeny (například Guarayové) díky nim přežily. Misijní systém v Bolívii nakonec přetrval až do roku 1939, kdy byly osady z nařízení bolivijské vlády předány civilní správě.

(4) Navzdory všem nepříznivým okolnostem si bolivijští indiáni udrželi pozitivní vztah k barokní hudbě dodnes. V nejedné bývalé jezuitské osadě se provozuje hudební škola, skoro v každé takové vesnici narazíme na výrobce houslí, viol a dalších hudebních nástrojů. V osadě Urubichá, kterou roku 1820 založili františkáni, dnes najdeme školu klasické hudby, a to dokonce největší v celé Bolívii. V této škole se učí mnoho žáků a jejich zaujetí uměním je obdivuhodné. Za jejich podmanivým zpěvem se sjíždějí lidé z celého světa.

(Koktejl, 2/2015, upraveno)

(1) Slečna Maplová se až doposud diskuse neúčastnila. Nyní řekla: „Copak vůbec nechcete vědět, na co zemřel?“

Sir Ritchfield na ni překvapeně pohlédl. „Zemřel na rýč. Ty bys to taky nepřežila, takovou těžkou železnou věc uprostřed těla. Není divu, že je mrtvý.“ Ritchfield se maličko otřásl.

„A odkud je ten rýč?“

(2) „Někdo ho tam zarazil.“ Pro Sira Ritchfielda tím byla celá věc vyřízená, ale Othello, jediná černá ovce ze stáda, se o problém najednou začal ∗∗∗∗∗.

„V úvahu přichází pouze člověk – nebo hodně velká opice.“ Othello prožil své pohnuté mládí v zoologické zahradě v Dublinu a při každé příležitosti to také zmínil.

„Člověk.“ Maplová spokojeně přikyvovala. Tím se počet podezřelých rapidně snižuje. „Myslím, že bychom měli zjistit, co to bylo za člověka. Jsme to starému Georgeovi dlužni. Vždycky když nějaký divoce žijící pes roztrhal některé z našich jehňat, taky se pokoušel najít viníka. A kromě toho nám patřil. Byl to náš pastýř. Nikdo neměl právo zapichovat do něj rýč. To je zvlčilost, to je vražda!“

(3) Teď se ovce přece jen polekaly. Také vítr se otočil a čerstvý zápach krve se táhl v jemných, ale zřetelných závanech směrem k moři.

„A když toho, kdo do něj ten rýč zaryl, najdeme?“ zeptala se Heidi nervózně. „Co potom?“

„Spravedlnost!“ zabečel Othello.

„Spravedlnost!“ bečely ostatní ovce. A tak bylo rozhodnuto, že ovce objasní strašnou vraždu svého jediného pastýře.

(L. Swannová, Glennkill – ovce vyšetřují, upraveno)

Mému blízkému přítely se v poslední době dařilo, tedy aspoň mě to tak připadalo. Dobyl srdce své vyvolené a v práci byl povýšen. Pořídil si nový přepychový vůz a koupil pozemek ve vilové čtvrti, kam se poslední dobou stěhují známý podnikatelé. Začal se také soukromně učit na klavír a docela mu to šlo, i když na Bachovy skladby si ještě netroufal. Byl jsem přesvěčen, že má všechno, ale to jsem se opravdu velmi zmýlil.