Význam slov a významové vztahy - 7. ročník

(1) Příběh sochy Svobody, patrně nejznámějšího symbolu New Yorku, se začal psát v 2. polovině 19. století ve Francii. Podobu tohoto monumentu navrhl sochař Frédéric Bartholdi, který už dlouho toužil vytvořit sochu stejně významnou, jako býval rhodský kolos¹. Gustave Eiffel, autor proslulé pařížské věže, zase vymyslel speciální nosnou konstrukci a způsob ukotvení, aby socha byla schopna odolat i náhlým náporům silného větru. Vzhledem k finanční náročnosti projektu Francouzi přislíbili dodat sochu a americká strana měla uhradit podstavec. Dne 4. července 1884 Francie symbolicky předala dokončenou sochu americkému vyslanci. Posléze ji dělníci rozebrali a v bednách přepravili lodí do USA.

(2) Když socha doputovala do New Yorku, podstavec stále ještě nebyl dostavěn. Ačkoli se na něj začaly peníze vybírat už roku 1882, sehnat potřebné finance se zatím nepodařilo. Do projektu se proto vložil Joseph Pulitzer, slavný novinář a vydavatel deníku New York World. Vyhlásil další sbírku a slíbil, že jména dárců zveřejní ve svých novinách. Jeho záměr vyšel: do 11. srpna 1885 se vybralo zbylých 100 000 dolarů. V dubnu 1886 byl podstavec hotový a socha na něj konečně mohla být umístěna. Ke slavnostnímu odhalení kompletního díla o celkové výšce 93 metrů došlo v říjnu 1886, a to dokonce za účasti Grovera Clevelanda, v té době úřadujícího amerického prezidenta.

(3) Socha Svobody představuje římskou bohyni Libertas. Ve zdvižené pravé ruce nese pochodeň, v levé ruce drží desku s nápisem JULY IV MDCCLXXVI, což je datum vyhlášení nezávislosti USA. V podstavci, vysokém 47 metrů, se nachází muzeum, v koruně se sedmi paprsky, kterou má socha na hlavě, je vyhlídková plošina. V roce 1984 UNESCO oficiálně označilo sochu Svobody za významnou památku kulturního dědictví.

¹ rhodský kolos = socha boha Hélia, která vznikla kolem roku 290 př. n. l.

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

TEXT 1

(1) Ilsa se vmáčkla do davu na rohu náměstí, aby měla šanci zaregistrovat cokoli neobvyklého na chlapcově technice. Při svých toulkách městem jen zřídka zaznamenala něco zvláštního: muže pohybujícího se moc rychle, dívku slyšící šepot na padesát kroků. Tyhle věci ale Ilsu nezajímaly. Hledala lidi se stejným nadáním, jako má ona.

(2) Tomuhle iluzionistovi bylo kolem jedenácti let. S levitující kartou si počínal tak neohrabaně, že bylo zřejmé, jak to dělá. Nic mimořádného. Ilsa tedy mrkla na Marthu a posunkem ukázala na naditou kapsu jednoho muže. Její kamarádka se posunula, aby zabránila ve výhledu zamilovanému PÁRU, a Ilsa bleskurychle přemístila mužovu peněženku do své brašny. Pak se znovu zadívala na mladého iluzionistu. Právě držel pikovou trojku, z níž se lusknutím prstů stala kárová sedmička. V rukou se mu postupně vyměnily všechny karty. Ilsa strnula. Věděla totiž, že manipulovat tímhle způsobem s celým balíčkem je prakticky nemožné.

(3) Chlapec své vystoupení zakončil tím, že balíček vyhodil do vzduchu a nechal karty snášet se na diváky. Ilsa jednu sledovala, jenže se jí ztratila z očí. S ní zmizelo i všech jednapadesát dalších. Karty se vypařily. Ilsa věděla, jak vypadá kouzlo. Sama častokrát nějaké provedla. Přikročila tedy k chlapci: „To nebyl běžnej trik, že ne?“

Mladý iluzionista se dal okamžitě na útěk. Ilsa ho pronásledovala až do slepé postranní uličky. Tam kluka popadla za LÍMEC a vyzvídala: „Kdo jsi? Odkud jsi?“

„Ilso? Co to tu…?“ Na začátku uličky stála Martha a na oba zírala. Ilsa sebou leknutím škubla a chlapce na vteřinu pustila. Když ho chtěla chytit znovu, chňapla jen naprázdno do vzduchu. Kluk zmizel stejně jako jeho karty.

„Byl to jenom trik,“ zalhala Ilsa.

„Todle nebyl trik,“ vyhrkla Martha, „madam Rosalie mi o podobných stvořeních vyprávěla. Říkala, že to jsou poslové duchů! Zezdola!“

(H. Mathewsonová: Opačno; upraveno)

TEXT 2

Při skloňování podstatného jména typu A (např. práce) dochází v některých pádech množného čísla ke krácení samohlásky v kořeni slova, např. věnoval se ručním pracím.

Při skloňování podstatného jména typu B (např. váza) ke krácení samohlásky v kořeni slova nedochází, např. koupil vázu; má poličku s vázami (v kořeni váz zůstává ve všech pádech samohláska á).

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Když u nás vyrazíte na pěší túru, nemusíte mít s sebou mapu ani mobil s navigací. České turistické značení totiž patří k nejpropracovanějším na světě. Hlavní zásluhu na tom má Klub českých turistů (KČT). První stezka vyznačená KČT vznikla v květnu 1889 a vedla z městysu Štěchovice ke Svatojánským proudům, oblíbené turistické lokalitě u řeky Vltavy. Při budování vodních nádrží Štěchovice a Slapy byla ale část této stezky zatopena. Nejstarší plně dochovanou trasou, kterou KČT vyznačil, je tedy Cesta Vojtěcha Náprstka, vedoucí z Berouna na Karlštejn.

(2) Zprvu měli turisté k dispozici jen červeně značené trasy, poté přibyly modré trasy a v roce 1916 se začalo značit ještě zeleně a žlutě. Dnes jsou turistické trasy značeny tzv. pásovými značkami. Standardní pásová značka, užívaná na pěších trasách, má tvar čtverce o rozměrech 10 × 10 cm, který je rozdělen na tři stejně velké vodorovné pruhy: krajní bílé pruhy slouží k tomu, aby byla značka dobře viditelná; prostřední pruh svou barvou odkazuje na typ trasy (např. červená tradičně označuje hlavní trasy). Značení turistických tras pro pěší se řídí určitými pravidly, např.:

• nikdy se nesmí křížit dvě trasy stejné barvy;

• vzdálenost mezi dvěma pásovými značkami téže barvy nesmí být větší než 250 m;

• vzdálenost mezi dvěma rozcestníky nesmí být větší než 4 km.

(3) Pásové značky ale nejsou jediným zdrojem informací. Na významných bodech trasy často najdete také tabulku, z níž se dozvíte třeba nadmořskou výšku daného místa, a směrovky, které uvádějí vzdálenosti k dalším turistickým cílům. O značky se starají značkaři. Tito dobrovolníci z KČT ročně zkontrolují značení na více než třetině všech turistických tras pro pěší (obnoví nátěr na značkách, případně kolem nich prořežou porost). Jejich úkol není snadný. Celá síť těchto tras totiž měří přes 43 000 km.

Vysvětlivka: Městys je stejně jako město typ obce, je ale menší než město.

(www.kct.cz, www.aktualne.cz; upraveno)

TEXT 1

(1) Xanthe Westlakeová měla výjimečný talent. Bylo jí sotva osm let, když se projevil poprvé. Ten den držela v RUKOU stříbrnou konvici na čaj a zářivě se usmívala. „Proč se tak usmíváš?“ zeptala se její matka Flora. „Je to moc veselá konvice,“ odpověděla Xanthe, „slyším, jak zpívá. Jeden námořník ji koupil pro svou dceru. Když se pak vrátil z dlouhé plavby domů, tuhle konvici jí dal a ona v ní oběma uvařila čaj.“

Flora si zprvu myslela, že ten příběh je jen projevem fantazie. Jakmile však zjistila, že konvice byla opravdu součástí majetku kapitána španělské lodi, zpozorněla. Zkoušela dávat své dceři různé předměty a ptala se jí, jestli k ní také promlouvají. A některé to dělaly. A tak Xanthe začala Floru doprovázet na cestách a společně hledaly poklady. Patnáct let po té příhodě s konvicí natrvalo opustily Londýn a zamířily do MĚSTEČKA Marlborough. Koupily zde vilku, v jejímž přízemí byl krámek se starožitnostmi. Když teď Xanthe a Flora vystupovaly z taxíku, kterým zrovna přijely ke svému novému domovu, netušily, že je při tom kdosi bedlivě sleduje. I kdyby však právě v tu chvíli obě ženy pohlédly do zaprášené výlohy svého krámku, stejně by pozorovatelku nespatřily. Margaret Mertonová už neodrážela světlo. Duchové jsou totiž nehmotné bytosti.

(2) Obchod byl od smrti původního majitele zavřený. Flora vytáhla z rozměrné kabelky klíč a otočila jím v ZÁMKU. Dveře se otevřely a probudily hlasitý mosazný zvonek. „Panečku,“ překvapeně vyjekla Flora, když vstoupily dovnitř. Místnost byla přeplněná starožitnými předměty, zahalenými do rubášů z pavučin. Flora mezi těmi poklady přímo zářila. Xanthe nedůvěřivě zvedla otlučený cylindr, který tu nejspíš ležel celá desetiletí. Ani krámek, ani VĚCI v něm ji zjevně příliš nenadchly. Nicméně Margaret ihned vycítila, co je Xanthe zač. Věděla, že až ke Xanthe ty předměty promluví, mladá žena je bude poslouchat. Nebude mít totiž na výběr.

(P. Brackston: Krámek se starožitnostmi; upraveno)

TEXT 2

Slovní tvar typu A: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) nelze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. vládce (je to třeba tvar 1. pádu čísla jednotného nebo tvar 4. pádu čísla množného).

Slovní tvar typu B: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) lze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. vládcové (je to buď tvar 1. pádu, nebo tvar 5. pádu, v obou případech však čísla množného).

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého, některé však mají věkové omezení. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane také základní informace týkající se jeho postavy. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), ale skutečnými tvůrci příběhu jsou samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

(3) Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

(1) Jednoho rána Sam Carraclough prodal kolii Lassii. Přišel totiž o práci dělníka v dole a patnáct liber, které za fenku dostal, představovalo víc než jeho tři týdenní mzdy. Ve čtyři hodiny odpoledne jeho syn Joe našel travnatý kout školního dvora prázdný. Když doma zjistil, co se stalo, srdce mu sevřel smutek. Lassie, jeho věrná společnice, měla nyní nového pána – vévodu z Rudlingu. Joe pochopil, že fenka na něj už nikdy čekat nebude.

Jenže hned druhý den ve čtyři odpoledne Lassie vzorně seděla na obvyklém místě. Joe se zaradoval. Možná táta sehnal práci. Jestli to tak je, třeba mu teď rodiče dovolí, aby si Lassii nechal. Už záhy se ale ukázalo, že se mýlil. Do domku Carracloughových vtrhl správce vévodova psince a začal řvát: „To jsou teda finty. Vycvičili jste psa, aby se vracel za Joem. Teď ho chcete střelit někomu dalšímu.“ Pak Hynes odvlekl Lassii zpět a zahradil jí všechny možné únikové cesty z kotce. Jenže následujícího dne Lassie opět utekla. „Odveď ji zpět a řekni jí, ať už neutíká,“ přikázal Joeovi táta. Když chlapec plnil otcovo přání, plakal. Dojemnou scénu sledovala zpoza křoví vévodova vnučka Priscilla.

(2) O týden později vévoda odcestoval na svůj zámek ve Skotsku a vzal s sebou i Lassii. Zanedlouho události nabraly rychlý spád. Hynes se s Lassií procházel po zámeckém pozemku, obehnaném silnou zdí. Náhle se fenka vysmekla z obojku a pelášila pryč. Hynes se rozběhl za ní. Jakožto správce psince dostával osm liber týdně a nechtěl o ně přijít. Priscilla zrovna otevírala bránu, když uslyšela křik: „Slečno, zavřete bránu!“ Skoro ho poslechla, ale vtom si vzpomněla, jak onehdy viděla toho chudého kluka šeptat Lassii: „Zůstaň. Už se k nám nevracej.“ Rozhodla se proto jinak a zabouchla bránu sídla až vteřinu poté, co fenka proběhla. Téměř neslyšně špitla: „Hodně štěstí, Lassie.“ Kolie s jistotou zamířila na jih, do vsi Greenall Bridge za Joem.

(R. Wellsová: Lassie se vrací; upraveno)

TEXT 1

(1) Od prvního únosu gavaldonských dětí uběhlo už dvě stě let. Každé čtyři roky byly uneseny dvě. Na pohlaví ani na věku nezáleželo. Někdy zmizeli dva chlapci a jindy chlapec s dívkou, některému unesenému bylo šestnáct a jiný sotva oslavil dvanácté narozeniny. Existovalo jediné kritérium: jedno z unesených dětí bylo krásné a hodné a to druhé nehezké a divné.

(2) Obyvatelé Gavaldonu nejdříve z únosů vinili medvědy. Časem ale dospěli k závěru, že medvědi za nic nemůžou, protože žádného medvěda v okolí neviděli. Zatímco dospělí zvažovali další vysvětlení (třeba teorii o létajícím lidožroutovi), děti z městečka zaznamenaly něco podezřelého. Tváře zmizelých, známé z podobizen vyvěšených na náměstí, totiž objevily ve svých pohádkových knížkách. Malého Honzu, který byl unesen před sto lety, poznaly podle rošťáckého rozcuchu a dolíčků ve tvářích. Teď v knížce lehával na peci a měl neutuchající chuť na buchty. Zato nezbedný Angus, klučina s pihami a se špičatýma ušima, který zmizel společně s Honzou, se změnil v pihovatého draka. Dospělí zprvu jejich pohádkové teorii nevěřili. Pak jim ale děti ukázaly obrázky známějších obličejů. Roztomilá Anička, unesená před padesáti lety, seděla na útesu jako krásná mořská víla, kdežto nemilosrdná Estra budila hrůzu jako prohnaná čarodějnice.

(3) Teď už nikdo v městečku nebyl na pochybách. Unesené děti našly nový život v pohádkových příbězích. Všechny ty knihy pocházely ze zatuchlého knihkupectví, které vlastnil pan Deauville. On sám nevěděl, odkud se berou. Zkrátka jednou za rok, pokaždé jiný den, se ráno v jeho krámku objevila tajemná zásilka. Když ji pan Deauville onehdy otevřel a začal z ní vybalovat knížky, všiml si, že v záhybu krabice je namalovaný erb s bílou a černou labutí, jehož součástí je stuha s nápisem.

(4) Ta malá černá písmenka vysvětlovala, kam se unesené děti poděly: do Školy dobra a zla. Únosy pokračovaly, ale únosce už získal jméno. Gavaldonští mu začali říkat Školník.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Slovesa typu A (např. psát) vyjadřují budoucnost pomocí slovesa být (např. budu psát). Budoucí čas slovesa typu A = infinitiv tohoto slovesa + sloveso být užité v budoucím čase.

Slovesa typu B (např. napsat) vyjadřují budoucnost bez pomoci slovesa být (např. napíšu).

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka. Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled.

(2) Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Celou trasu urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z městečka Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito obcemi.

(3) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

V některých oblastech Arktidy žijí už tisíce let Inuité. Díky příbytkům ze sněhu, známým jako iglú, se jim v drsných podmínkách daří přežít i během velmi chladných období.

Iglú se tradičním postupem staví z bloků stlačeného sněhu: sníh upravený tímto způsobem je lehčí než led a jako tepelný izolant rozhodně nezklame. Díky použitému materiálu neproniká dovnitř iglú chlad zvenčí, typický tvar obydlí zase zajišťuje, aby silnější poryvy větru nenarušily stabilitu příbytku. Teploty v iglú jsou vzhledem k mrazivému okolí (v zimě v této oblasti rtuť teploměru klesá i pod minus 50 °C) docela příznivé – mohou se dostat i nad 10 °C. Nejchladněji je u podlahy, teplý vzduch se soustředí v horní části stavby.

Chcete-li strávit noc v příbytku inuitského typu, vyzkoušejte některý z iglú hotelů, například Sorrisniva Igloo. Tento norský hotel je každoročně otevřen jen od 20. prosince do 5. dubna a na jeho stavbu se pokaždé spotřebuje 7 000 m³ sněhu a 250 tun ledu. V areálu jsou rozmístěny ledové sochy, v hotelovém baru se podávají nápoje ve sklenicích z ledu. Pokud cestujete v páru, za dvoulůžkový pokoj včetně snídaně zaplatíte dohromady cca 10 000 Kč za noc. Všichni otužilci jsou zde vítáni.

(www.nespechej.cz; www.lifee.cz; www.sorrisniva.no, upraveno)

TEXT 1

(1) Hazel se probrala. Hrdlo měla vyprahlé, a tak se hltavě napila přímo z kaluže, v níž ležela. Kalná voda jí dodala sílu, aby vstala. Vybavila si, co se stalo: démon odvlekl její matku. Hazel se podívala na své ruce. Při tom únosu jí z prstů začal tryskat kouzelný oheň. Myslela si proto, že budou samý puchýř, ale nic. Tráva kolem jezírka byla jejím kouzlem zjevně sežehnutá, ve vzduchu byla cítit síra, její ruce ale byly ohněm netknuté.

(2) Dívka se rozběhla do chaloupky. Dala do brašny krajíc chleba a kousek sýra a vzala si na sebe suché oblečení. Pak se zarazila. Svět za Čaromýtinou neznala, ale odmalička jej toužila vidět. Teď však v sobě nedokázala najít odvahu, aby se vydala na cestu.

Náhle kdosi promluvil pisklavým hláskem: „Snad nechceš jít ven v tomhle lijáku?“

Hazel se rozhlédla po místnosti. Na stole seděl malý plch. Něco držel v tlapičkách a tvářil se dost nadurděně. Znenadání mu ze srsti vyšlehly plameny.

„Co to bylo?“ vykřikla dívka.

(3) „To já nevím,“ zakvílel plch. „Začalo to při tom tvém ohňostroji. Zasáhla jsi mě tím svým pitomým kouzlem. Příště dávej pozor, na koho míříš.“

„Moc mě to mrzí. Až dodnes jsem ale netušila, že umím čarovat.“

„Tak dobrá, protentokrát ti to odpustím.“

Hazel se zadívala oknem k lesu. „Už půjdu. Musím najít svou mámu. Jenže co já sama ZMŮŽU proti démonovi?“ povzdechla si.

„Víc, než si myslíš. Ty přece nejsi obyčejná holka. Umíš čarovat, takže jsi…?“

„Čarodějnice.“

„Správně. A já si teď udělám hnízdo ve tvých vlasech, protože jdu s tebou,“ oznámil jí plch a za chvilku už šmejdil v jejích tmavorudých kudrnách.

Hazel usoudila, že SPOLEČNOST nevrlého hlodavce je lepší než nic. „Dobrá, ale slib mi, že mi tam nebudeš trousit bobky.“ Pak vzala brašnu a vykročila do deště.

(M. Ralphs, Dcera ohně, upraveno)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti. Metonymie se uplatňuje např. ve větě Vylila celý hrnek (tj. vylila obsah hrnku) nebo v souvětí Přinesla buchty a on snědl celý talíř (tj. snědl buchty, nikoli talíř). Ve větě Vylila mléko z hrnku nebo ve větě Snědl všechny buchty z talíře se ale metonymie neuplatňuje.

Za první ženu, která přeplavala Floridský průliv bez ochranné klece proti mořským predátorům, je považována Diana Nyadová – americká spisovatelka, novinářka a vytrvalostní plavkyně. Ve svých 64 letech si tak splnila svůj celoživotní sen.

Extrémní kousek se Dianě povedl až na popáté. Vůbec poprvé skočila do kubánských vod v roce 1978. Tento pokus, stejně jako ty další v letech 2011–2012, však skončil neúspěchem. Teprve v roce 2013 doplavala z Kuby až na Floridu: zvládnout vzdálenost dlouhou 180 kilometrů jí trvalo 53 hodin. Během vytváření rekordu se musela potýkat s jedovatými medúzami, před nimiž se chránila kombinézou a speciální maskou. Na vše také dohlíželi členové Dianina podpůrného týmu: v doprovodných plavidlech se starali o její bezpečnost (např. pomocí elektronického zařízení Shark Shield, které odpuzuje žraloky), navigovali ji světelnými pomůckami a pečlivě dokumentovali průběh celé akce.

Když 2. září 2013 Diana konečně dosáhla floridského břehu, sledovaly ji z pláže stovky nadšených fanoušků. Zcela vyčerpaná se s nimi podělila o tři myšlenky: „Zaprvé: nikdy to nevzdávejte. Zadruhé: myslete vždy na to, že v jakémkoli věku máte šanci splnit si svůj sen. A zatřetí: vypadá to jako individuální sport, ale stojí za tím celý tým.“

(www.irozhlas.cz, upraveno)

Kdybyste sestavili pomyslnou hitparádu nejneobvyklejších jídel světa, na předních místech by se jistě umístil pokrm suo-tiou. Jeho název se překládá jako „nasát a vyhodit“. Hlavní složku této kulinářské rarity z Číny jsou říční kameny. Pokrm suo-tiou, právem považovaný za nejtvrdší jídlo na světě, se připravuje na jedné pánvi: oblázky se dají na rozpálený olej a postupně se přidává koření a zelenina. Výsledkem je pikantní omáčka, která se z kamenů ocucá. Poté se oblázky vyplivnou. Specialita ani není příliš drahá: v roce 2024 porce suo-tiou o hmotnosti 0,5 kg vyšla na 16 jüanů (tehdy zhruba 55 Kč).

S prapodivnými jídly se ovšem nesetkáme jen v Asii. Příkladem může být casu marzu – sýr vyráběný na Sardinii. V bochníku sýra z ovčího mléka se vytvoří díra, aby se do něj dostaly sýrohlodky drobné. Tyto mouchy nakladou dovnitř vajíčka: jedna samička jich dokáže najednou naklást až 500. Když se vylíhnuté larvy prokousávají sýrem ven, uvolňují ze svého trávicího traktu kyseliny. Díky tomu prý casu marzu chutná neskutečně jemně. Sýr se konzumuje i s živými larvami, takže jde o zážitek jen pro otrlé: larvy jsou totiž schopny vyskočit až do výšky 15 cm.

Vysvětlivka: Sardinie – italský ostrov ve Středozemním moři

(www.novinky.cz; www.toprecepty.cz, upraveno)

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.

Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“

(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.

„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“

„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

V thajském městě Lopburi žijí spolu s 58 000 lidmi tisíce makaků. Opice zde skáčou po autech, šplhají po střechách domů a velmi si oblíbily také dva zdejší starobylé chrámy.

Podle thajských mýtů kdysi Lopburi založil opičí král Hanuman, takže makakové jsou údajně původními obyvateli města. Fakta ale hovoří jinak: opice se začaly ve větší míře stahovat z nedalekých pralesů do města na konci 17. století, protože je přilákaly dary určené bohům, které byly vystavené před chrámy. Dnes jsou makakové hlavně turistickým lákadlem. Pokud chcete zažít něco opravdu mimořádného, vydejte se do Lopburi koncem listopadu. Od roku 1989 zde totiž poslední listopadovou neděli probíhá Opičí festival.

Festival je zahájen slavnostním průvodem s maškarními převleky, všude se zpívá a tančí. Strhující podívaná na vás ale čeká u chrámu Phra Prang Sam Yot, kde se nachází největší sídlo místní opičí populace. Během festivalu se zde pro makaky pořádají čtyři okázalé hostiny: začíná se v 10 hodin a pokračuje se v pravidelných dvouhodinových intervalech. Takové hodování není zrovna levná záležitost. V roce 2014 chystalo bufet pro opičky 20 kuchařů z místních restaurací a celkového množství lahůdek vyšlo na půl milionu thajských bahtů, což tehdy bylo v přepočtu zhruba 250 tisíc Kč.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(T. Burton, Holka mnohooká, upraveno)

TEXT 2

Rýmové echo vzniká, když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno celé je obsaženo v tom druhém. Délka samohlásek ve slovech, která se rýmují, nemusí být stejná.

Příklady: pod ledem – pohledem; jižních – při žních; polámalo – oral málo; Dana – vdaná.

Když v lednu 1925 vypukla v aljašském městečku Nome epidemie záškrtu, vyslali jeho obyvatelé nouzový signál. Kvůli špatnému počasí k nim však nebylo možné lék včas dopravit letadlem ani lodí. Tohoto úkolu se tedy museli ujmout musheři se svými psími spřeženími. Čekala je náročná trasa dlouhá zhruba tisíc kilometrů. Při takové vzdálenosti je ale třeba odpočívat, což znamená ztrácet čas. Životodárný náklad si proto jako štafetu postupně předalo celkem dvacet týmů. Během pětidenní záchranné mise museli lidé i psi čelit ukrutným mrazům, nakonec se ale podařilo dovézt lék na místo určení. Heroický výkon vzbudil nebývalý zájem médií i veřejnosti. Pes Balto, vůdce dvacátého psího spřežení, má dokonce svou sochu v newyorském Central Parku.

Slavná záchranná akce se stala inspirací pro Iditarod, extrémní závod saní tažených psy, který se každoročně koná v březnu. Trasa závodu, vedoucí aljašskou tundrou i drsnými horami, je dlouhá skoro 1 800 kilometrů. Není asi nutné zdůrazňovat, že utkat se s nelítostnou přírodou vyžaduje hodně sil a odvahy. To ostatně potvrzuje i průběh závodu v roce 2023: loni závodníci vyjeli na trať v neděli 5. března ve 14.00, nejlepší z nich se do cíle dostal až za osm dní a 21 hodin.

Vysvětlivka: musher – člověk, který řídí saně tažené psím spřežením

(www.tyden.cz; www.aktualne.cz; upraveno)

Kolejnice se používaly už v 16. století, a to pro přepravu nákladu v dolech. První železnice byly ale vybudovány mnohem později. Zprvu byly vagony taženy koňmi. Zjištění, že kůň utáhne těžší náklad na voze jedoucím po železných kolejnicích než na voze jedoucím po běžné cestě, vedlo k výstavbě koněspřežných železnic.

První koněspřežná železnice v kontinentální Evropě spojila České Budějovice s rakouským Lincem. ∗∗∗∗∗ Odedávna se totiž sůl, která se vytěžila v Solné komoře (oblast ve středním Rakousku), dopravovala po řekách do Lince a odtamtud se na vozech složitě převážela přes šumavské hřebeny do Českých Budějovic. Tam se sůl opět naložila na lodě a ty ji po Vltavě dovezly až do Prahy. Celý proces byl tedy zdlouhavý a docela nákladný. Vybudováním koněspřežky se ale doprava výrazně zrychlila.

Koněspřežná trať České Budějovice – Linec byla dlouhá necelých 130 km. Mezi oběma hlavními stanicemi se nacházelo dalších osm: z těchto deseti zastávek bylo celkem šest určeno k přepřahání koňského spřežení. Počet koní potřebných ke zdolání jedné cesty býval různý – na malý vagon stačil klidně i jeden kůň, těžší vůz táhli třeba tři. Vlaky sloužily nejen k přepravě surovin, ale byly také jedním z prostředků hromadné dopravy. Koňmi tažený osobní vlak vyjížděl z Českých Budějovic v 5 hodin ráno. Během jízdy se koně několikrát přepřahali a také se dělala hodinová pauza na oběd. Do Lince vlak dorazil v 19 hodin. Kapacita vozů se lišila: zatímco některé uvezly až 26 pasažérů, do nejmenšího vozu s názvem Hannibal se vešlo nejvýše osm osob včetně kočího.

Koněspřežná železnice si ovšem své výsadní postavení mezi dopravními prostředky dlouho neudržela, její místo postupně převzala železnice parní. Osobní doprava na koněspřežce oficiálně skončila v roce 1872.

(www.novinky.cz; cesky.radio.cz, upraveno)

Baggataway – takto indiáni označovali jednu svou tradiční hru. Jejím účelem byla příprava na boj s jinými kmeny. Utkání trvalo i více dní a hráči neměli se soupeři slitování. Coby hrací plocha sloužilo volné prostranství mezi osadami, na jehož krajích byly branky, vzdálené od sebe několik kilometrů. Z principů této hry vzešel lakros.

Tento kolektivní sport se hraje s holemi zakončenými jakousi kapsou na chytání míčku, který se hráči snaží dostat do soupeřovy branky. Jednotlivé varianty lakrosu se zpravidla liší velikostí hrací plochy, počtem hráčů a některé také povolenými zákroky. Například při zápasu v interkrosu nesmí dojít k fyzickému kontaktu s protihráči, naopak boxlakros takové omezení nemá.

Lakros se stal v polovině 19. století kanadským národním sportem. Jeho obliba vzrostla natolik, že se dostal až na olympijské hry. Na olympiádě byl sice oficiálním olympijským sportem zatím jen dvakrát, každý ze soutěžících týmů si ale vždy odvezl medaili. Roku 1904 se totiž OH v St. Louis zúčastnily celkem tři lakrosové týmy, o čtyři roky později na OH v Londýně nastoupily dokonce jen dva. Není tedy divu, že lakros byl ze seznamu oficiálních olympijských sportů vyřazen. V roce 2024 bude na olympiádě ještě chybět, na tu další se ale prý má vrátit. To je pro věrné fanoušky lakrosu jistě dobrá zpráva.

Vysvětlivka: OH – olympijské hry

(www.stoplusjednicka.cz; www.lacrosse.cz, upraveno)

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.

(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.

(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.

(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž ZVLÁDNETE i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné TIKÁNÍ hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, nebo se vrhnout na Severa?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce VÁHÁNÍ strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse.

Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.

(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.

(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

TEXT 1

Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly krátce, ale nesmlouvavě: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

„Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

Ačkoli ještě nedávno bylo tetování vnímáno většinou negativně, dnes už je poměrně běžné. Málokdo ovšem ví, jak dlouhou má tradici.

∗∗∗∗∗ se lidé nechávali tetovat již v době měděné, svědčí mumie muže známého pod přezdívkou Ötzi, jenž žil někdy mezi lety 3400 a 3100 př. n. l. Skvrny na jeho těle, nalezeném v roce 1991, vědci zpočátku považovali za popáleniny, podrobnou analýzou však bylo prokázáno, že jde o tetování. Většinu z celkem 61 vytetovaných čar o maximální délce 40 mm má Ötzi na nohou a v dolní části zad, a to na místech, která využívá i dnešní akupunktura. Někteří uznávaní odborníci proto soudí, že jeho tetování mohlo označovat akupunkturní body.

Důležité poznatky o tetování přinesly také gebeleinské mumie. Tato šestice mumifikovaných těl byla nalezena v Egyptě na sklonku 19. století. Před několika lety vědci díky moderním technologiím zjistili, že dvě z mumií jsou potetované. Jejich tetování patrně poukazovalo na vyšší společenské postavení. Na paži gebeleinské ženy se našly čtyři symboly (mají tvar písmene S). Gebeleinský muž má na rameni dva zvířecí motivy: jedno tetování pravděpodobně znázorňuje býka (ten byl v Egyptě symbolem moci a síly), v druhém případě jde nejspíš o paovci hřivnatou (zvíře podobné koze, které žije v Egyptě). Tento objev vyvrátil domněnku, že starověcí Egypťané tetovali pouze ženy.

Tetování je typické i pro mnoho ostrovních kultur. S osobitým zdobením mužských těl, sahajícím od beder až po kolena, se setkáme třeba u jednoho samojského kmene. Nechat si udělat takové tetování je podmínkou pro to, aby byl dospívající Samojec přijat mezi dospělé. Je tedy zjevné, že tetování zdaleka není jen estetickou záležitostí, jak se mnozí lidé domnívají.

Vysvětlivka: akupunktura – léčebná metoda, při níž se do určitých míst pacientova těla vpichují speciální jehly

(www.national-geographic.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Když náš host dokončil děsuplný příběh o Černé lodi, nastalo hrobové ticho.

„Jak by někdo mohl být mrtvý a nevědět o tom? Jak víte, co se děje na palubě Černé lodi?“ zeptal jsem se ve snaze utišit svůj strach. „Myslím, že odpověď na tyto otázky znáš, Ethane,“ pravil Thackeray s úsměvem poněkud zabarveným smutkem. „Je čas se rozloučit. Ethane a Káťo, bylo mi ctí vás poznat,“ dodal a odešel z naší krčmy.

(2) Vyběhli jsme za ním a sledovali, jak zamířil k okraji skalnatého útesu. Bez váhání se vydal směrem dolů a za okamžik už byl na úpatí. U břehu na něj v člunu čekali dva muži. Když k nim nastoupil, vyrazili k jakési lodi kotvící opodál. Její trup byl proděravělý jako kabát prožraný moly, plachty měla potrhané. Podobně zbídačená byla i posádka.

„To je ta Černá loď, že?“ hlesla Káťa. Přál jsem si odpovědět, že je to holý nesmysl, v hloubi duše jsem ale věděl, že má pravdu. Thackeray i posádka tajuplné lodi byli mrtví.

(3) Vrátili jsme se do krčmy a posadili se ke krbu. Vtom jsme zvenku zaslechli chrastění klíčů. Rychle jsme se schovali do komory a škvírou mezi dveřmi vykukovali ven. Záhy do výčepu vešli nějací zvláštně oblečení muži. Káťa z toho byla stejně zmatená jako já. Kdo to je? Co tu chtějí? Snad to nejsou lupiči!

„Takže tenhle hostinec je opuštěný, Hughu?“ řekl jeden z nich.

„Už dlouho, Montagueu,“ odpověděl druhý.

Musel jsem zjistit, co jsou zač. Vylezl jsem tedy z úkrytu a pravil: „Co si přejete, pánové?“

„Po té tragické události se mu místní začali vyhýbat,“ pokračoval Hugh a mě si vůbec nevšímal. „Ethane, oni nás neslyší a nejspíš ani nevidí,“ špitla Káťa. Přistoupil jsem blíž k jednomu z mužů, on se však náhle vydal k oknu. Prošel přitom přímo skrze mě!

(Ch. Priestley, Příšerné příběhy z Černé lodi, upraveno)

TEXT 2

Slovesný tvar typu A: i bez okolního textu lze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odejdi (je to pouze tvar 2. osoby čísla jednotného).

Slovesný tvar typu B: bez okolního textu nelze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odešla (dcera odešla × děvčata odešla).

Začátkem roku se v Benátkách tradičně pořádá karneval. Během něj italské město ožívá barvami, hudbou a maškarními průvody. Po ukončení této několikadenní slavnosti nastává období půstu, který se drží 40 dní před Velikonocemi.

Benátský karneval se podle některých zdrojů poprvé konal už v roce 1162. Benátčané byli z masek natolik nadšení, že je časem nosili už od října. V roce 1608 bylo proto uzákoněno, že masky lze v Benátkách nosit výhradně při karnevalu, a nikoli jindy. Tomu, kdo toto nařízení porušil, hrozil trest: zbičování nebo vězení.

Jednou z tradičních benátských masek je bauta, zlacená maska s otvory jen pro oči, která dokonale utají totožnost maskovaného. Ženám je určena zpravidla vkusně zdobená colombina, překrásná maska zakrývající oči a kořen nosu. Nejznámější maskou je však patrně morový doktor. Tato bílá, hrozivě vypadající maska s dlouhým zahnutým zobákem byla původně využívána pouze v lékařství. Během morových ran si totiž lékaři do tohoto zobáku vkládali byliny, jež měly svou vůní přebít zápach nemocných.

Masky jsou typickým suvenýrem z Benátek. Kromě miniatur s ručně malovanou výzdobou, vyrobené ze sádry, je zájem i o levnější masky z lisovaného papíru.

(ct24.ceskatelevize.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Otcem měkkých kontaktních čoček je světově proslulý chemik Otto Wichterle. Český vědec ovšem nebyl první, kdo zkusil vady zraku korigovat jinak než brýlemi. O totéž se snažil už v 19. století Adolf Fick. Jeho skleněné čočky ovšem nebyly příliš pohodlné, a proto je člověk musel po pár hodinách odložit. Kontaktní čočky se vyráběly výhradně ze skla od roku 1887, kdy byly uvedeny do výroby, až do počátku 30. let minulého století. Tehdy byl totiž vynalezen průhledný plast nazvaný plexisklo. Plastové čočky sice bylo možné nosit déle, ani ony ale neposkytovaly potřebný komfort. Navíc oba tvrdé typy čoček (tj. skleněné a plastové) způsobovaly zdravotní problémy.

(2) Při vynálezu nového, zcela vyhovujícího materiálu sehrála zásadní roli náhoda. Roku 1952 jel Otto Wichterle vlakem do Prahy. Během cesty se dal do řeči se spolucestujícím, který četl oftalmologický časopis. Diskutovali i o materiálech používaných při výrobě kontaktních čoček. Wichterle si tehdy uvědomil, že by bylo žádoucí vynalézt nějakou měkčí hmotu, na niž by oko reagovalo lépe.

(3) Zanedlouho Wichterle se svým asistentem vyvinuli v laboratoři hydrogel, který si nechali roku 1955 patentovat. V následujících letech Wichterle zkoušel z hydrogelu vyrobit kontaktní čočky, ovšem neúspěšně. Přesto se nemínil vzdát.

(4) Ve výzkumu pokračoval navzdory nepřátelskému postoji komunistického režimu. O Vánocích roku 1961 Wichterle doma sestavil ze stavebnice Merkur přístroj poháněný dynamem z jízdního kola, který vešel do dějin pod názvem čočkostroj, a vyrobil první použitelnou sérii gelových kontaktních čoček. S pomocí dalších vědců výrobu posléze zdokonaloval v laboratorním prostředí.

(5) Průlomový vynález Wichterlemu přinesl mezinárodní slávu, nikoli však bohatství. Patent na výrobu jeho kontaktních čoček totiž v roce 1965 Československo nevýhodně prodalo do USA. Spojené státy spustily jejich výrobu roku 1971. ∗∗∗∗∗ V současnosti je Wichterleho vynález nedílnou součástí našich životů.

Vysvětlivka: oftalmologický – týkající se očního lékařství

(www.cocky-online.cz; www.vesmir.cz, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A je jednoznačné, zájmeno který totiž odkazuje jen k jednomu podstatnému jménu v souvětí, např. Připravil {{u:pomazánku z celeru, která nám chutná}} nebo Dan s Karlem vymysleli {{u:návod na přípravu nové masti, který ukryli na tajné místo}}.

Souvětí typu B je nejednoznačné, zájmeno který totiž může odkazovat k více podstatným jménům v souvětí, např. Připravil {{u:pomazánku z mrkve, která nám chutná}} nebo Dan s Karlem vymysleli {{u:návod na přípravu nového léku, který ukryli na tajné místo}}.

Jedním z nejvýznamnějších svátků v USA je nepochybně Den díkůvzdání. Své kořeny má ve slavnosti zvané dožínky, která se pořádá po ukončení žní.

V listopadu 1620 do Ameriky připlulo zhruba sto Angličanů, ∗∗∗∗∗. Bohužel si s sebou nepřivezli potřebné množství potravin a před nadcházející zimou si nestačili vytvořit dostatečné zásoby. Část osadníků proto první zimu v novém domově nepřežila. Hned na jaře indiáni naučili nové sousedy pěstovat kukuřici a fazole. Jako výraz díků za bohatou sklizeň pro ně osadníci uspořádali dožínky, jejichž součástí byla velká hostina.

Zpočátku se díkůvzdání slavilo vždy v jiný den. V roce 1941 byl však termín oslavy Dne díkůvzdání stanoven v USA zákonem a od té doby ho Američané slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu. Ačkoli původně šlo o poděkování za úrodu, dnes je slavnost spojená hlavně s velkolepými průvody a rodinnými oslavami, na nichž nechybí tradiční pečený krocan.

Jeden z největších průvodů se na Den díkůvzdání pravidelně koná v New Yorku. Roku 2021 se na čtyřkilometrovou trasu, která vedla ulicemi Manhattanu, vydalo přes 8 000 účastníků. Přímo z manhattanských chodníků průvodu přihlížely statisíce diváků, desítky milionů Američanů událost sledovaly doma u televizních obrazovek.

Vysvětlivka: Manhattan – část New Yorku

(www.novinky.cz; cz.usembassy.gov, upraveno)

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

(1) Liška polární obývá severní oblasti tří světadílů: Evropy, Asie a Ameriky. V extrémních podmínkách tohoto prostředí, jimž se velmi dobře přizpůsobila, má liška oproti jiným živočichům mnoho výhod. Její tělo je pokryté hustou srstí, která ji nejen chrání před nízkými teplotami, ale v zimě dokonce mění barvu z hnědé na bílou, což lišce umožňuje dokonale splynout se sněhem. K přežití jí pomáhá také zvláštní systém oběhu krve v tlapkách, který zabraňuje ztrátě tělesného tepla.

(2) Lišky polární si postupně vyvinuly speciální způsob lovu. Díky svému vynikajícímu sluchu dokážou najít potravu i pod silnou vrstvou sněhu – jakmile kořist vypátrají, vyskočí obloukem do vzduchu a proboří se sněhem přímo ke své oběti. Při lovu mají velmi vysokou úspěšnost, ∗∗∗∗∗ v zimě trpí nedostatkem potravy. Z tohoto důvodu se některé lišky vydávají v zimním období za stády sobů a přiživují se na tělech uhynulých kusů. Jiné se zatoulají až na moře a ledové kry je odnesou daleko od jejich domova. I tehdy si ale liška dovede poradit: stopuje lední medvědy a dojídá po nich zbytky jejich kořisti.

(3) Na jaře se lišky vracejí zpět ke svým norám, které se většinou nalézají na vyvýšených místech. Nory se v liščích rodinách zpravidla dědí, některé lišky polární žijí v norách starých i desítky let. Hrabání ve zdejší zmrzlé půdě je totiž namáhavé, vyhloubit novou skrýš ∗∗∗∗∗ není úplně jednoduché. Vědci nedávno zjistili, že poblíž liščích nor dochází k významné změně prostředí. Je to dáno tím, že zbytky kořisti, které lišky nesežerou, i liščí trus obohacují půdu o živiny, což podporuje růst travin. Zatravněná místa pak přilákají býložravce. Lišky polární by se proto daly s nadsázkou označit za zvířecí zemědělce.

(www.stoplusjednicka.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Liška polární obývá severní oblasti tří světadílů: Evropy, Asie a Ameriky. V extrémních podmínkách tohoto prostředí, jimž se velmi dobře přizpůsobila, má liška oproti jiným živočichům mnoho výhod. Její tělo je pokryté hustou srstí, která ji nejen chrání před nízkými teplotami, ale v zimě dokonce mění barvu z hnědé na bílou, což lišce umožňuje dokonale splynout se sněhem. K přežití jí pomáhá také zvláštní systém oběhu krve v tlapkách, který zabraňuje ztrátě tělesného tepla.

(2) Lišky polární si postupně vyvinuly speciální způsob lovu. Díky svému vynikajícímu sluchu dokážou najít potravu i pod silnou vrstvou sněhu – jakmile kořist vypátrají, vyskočí obloukem do vzduchu a proboří se sněhem přímo ke své oběti. Při lovu mají velmi vysokou úspěšnost, ∗∗∗∗∗ v zimě trpí nedostatkem potravy. Z tohoto důvodu se některé lišky vydávají v zimním období za stády sobů a přiživují se na tělech uhynulých kusů. Jiné se zatoulají až na moře a ledové kry je odnesou daleko od jejich domova. I tehdy si ale liška dovede poradit: stopuje lední medvědy a dojídá po nich zbytky jejich kořisti.

(3) Na jaře se lišky vracejí zpět ke svým norám, které se většinou nalézají na vyvýšených místech. Nory se v liščích rodinách zpravidla dědí, některé lišky polární žijí v norách starých i desítky let. Hrabání ve zdejší zmrzlé půdě je totiž namáhavé, vyhloubit novou skrýš ∗∗∗∗∗ není úplně jednoduché. Vědci nedávno zjistili, že poblíž liščích nor dochází k významné změně prostředí. Je to dáno tím, že zbytky kořisti, které lišky nesežerou, i liščí trus obohacují půdu o živiny, což podporuje růst travin. Zatravněná místa pak přilákají býložravce. Lišky polární by se proto daly s nadsázkou označit za zvířecí zemědělce.

(www.stoplusjednicka.cz; www.abicko.cz, upraveno)

Kapustňáci jsou velcí býložraví savci, kteří žijí v pobřežních vodách i v ústích řek. Vzhledově se trochu podobají tuleňům, oproti nim ale kapustňáci mají výraznější, mírně zploštělou hlavu. Dospělí jedinci dorůstají délky 2,5 až 4,5 metru a váží 200 až 600 kilogramů. Jejich potravu tvoří především mořské trávy a řasy. Díky tomu získali přezdívku mořské krávy, ačkoliv s kravami, které se pasou na loukách, příbuzní rozhodně nejsou. Kapustňáci se vyvinuli před více než 50 miliony let ze čtyřnohých suchozemských savců a společné předky mají – poněkud překvapivě – se slony.

Pokud vezmeme v potaz poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha, pak kapustňák má menší mozek než většina savců. To ale neznamená, že je hloupý. Podle vědců jsou kapustňáci v URČITÉM směru srovnatelní s delfíny, považovanými za jedny z nejinteligentnějších tvorů ve zvířecí říši.

Kapustňáci mají malé oči, nicméně zrak jim slouží docela dobře. Aby se ale podívali směrem, kterým potřebují, musí otočit celé tělo. Místo 7 krčních obratlů, což je počet obvyklý u savců, jich totiž kapustňák má pouze 6 (stejně jako lenochod krátkokrký). Co se týče zubů, mohli bychom kapustňákům závidět. Člověk totiž PROJDE přirozenou výměnou chrupu jen jednou za život, zato když kapustňákovi vypadne zub (většinou následkem konzumace stravy se zrnky písku), vždy mu doroste.

Kapustňáci jsou zdatní plavci – mají velký silný ocas, který jim USNADŇUJE pohyb ve vodě. Nad hladinu se vynořují zpravidla každých 5 minut, i když pod vodou vydrží bez nádechu až 20 minut. Nemají silnou vrstvu podkožního tuku, a tak dlouhodobě nejsou schopni snášet nižší teploty. ∗∗∗∗∗

Kapustňáci jsou velmi přátelští tvorové. V současné době však jejich počty z dosud neznámých důvodů stále klesají. Byli proto zapsáni na seznam OHROŽENÝCH živočišných druhů.

(www.epochaplus.cz; www.national-geographic.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Lydia stála uprostřed kuchyně a přihlížela, jak si jídlo na sporáku spokojeně pobrukuje. „Asi by ses měl podívat do dětského pokoje, Georgi.“

„Proč? Stalo se něco?“ zajímalo George.

„Zkrátka mi to tam teď připadá divné.“

Šli spolu chodbou svého dokonalého domu. Jen samotný nábytek a nejrůznější technické vychytávky je přišly na třicet tisíc dolarů.

„Tak co se ti tu nezdá?“ zeptal se George, když vstoupili do dětského pokoje.

(2) Chvilku se nic nedělo, záhy se ale před očima manželů Hadleyových zjevila africká savana, věrně zachycená do posledního kamínku a stébla trávy, a strop pokoje se proměnil v oblohu spalovanou žhavým sluncem. Georgeovi se rázem orosilo čelo potem.

„Pojď z toho slunce,“ řekl Lydii, „tohle už je moc skutečné. Stejně ale nechápu, co tě na tom znepokojuje.“

Vtom se z přístrojů v rozích pokoje začaly linout pachy: horká vůně trávy, chladivý závan napajedla, ostrý zápach zvířat. Posléze se přidaly i první zvuky africké savany: dusot antilopích kopýtek, šustot supích křídel. Z keřů se vynořili lvi a pomalu se blížili k manželům Hadleyovým. George zaplavil obdiv ke géniovi, který tohle vše vymyslel. Dětský pokoj občas vypadal až neuvěřitelně přesně. Když George dostal chuť odskočit si do jakékoliv země, stačil mžik – a přání se splnilo.

Lvi se nyní zastavili a upřeně George s Lydií pozorovali. Znenadání se k nim rozběhli. Lydia zaječela a utekla na chodbu. George vyrazil za ní. Jakmile za sebou zabouchl dveře pokoje, rozesmál se.

„Georgi, málem nás sežrali!“ polykala slzy Lydia.

„Uznávám, nepochybně to působí, jako by to bylo opravdové – úplná Afrika v domě. Ale nezapomeň, že to byl jen prostorový barevný film o přírodě.“

(R. Bradbury, Ilustrovaný muž, upraveno)

TEXT 2

Personifikace se uplatňuje např. ve spojení mráz kreslil na okna květy – něco (mráz), co je v našem běžném životě neživé, dělá něco (kreslí), co je typické pro člověka. Ve spojení nastaly silné mrazy se personifikace neuplatňuje.

(1) Za nejstarší literární památku je považován Epos o Gilgamešovi, vytvořený kolem roku 2500 před naším letopočtem. Toto dílo se nám dochovalo pouze v opisech, zaznamenaných na hliněných tabulkách. Ručně pořízený opis byl dlouhou dobu jedinou možností, jak vyrobit kopii knihy. Lidstvo muselo ujít pořádný kus cesty, než dostalo do rukou tak převratný vynález, jakým je knihtisk.

Ještě ve středověku knihy ručně opisovali mniši v klášterech. Středověké knihy byly bohatě zdobené, na začátku kapitoly se obvykle nacházela iniciála – počáteční písmeno prvního slova, které je nejen barevně, ale často i velikostí odlišené od okolního textu. Co kniha, to originál. Značně nevýhodné ovšem bylo, že výroba takové knihy byla velmi zdlouhavá a navíc i nákladná. Vlastnit v té době knihu si proto mohli dovolit jen ti nejmajetnější.

Novodobé dějiny ∗∗∗∗∗ v první polovině 15. století Johannes Gutenberg. Tento německý zlatník totiž složil řádky textu z liter (jednotlivých písmen) odlitých z kovu, litery umístěné do tiskové formy potřel barvou a text vytiskl na papír pomocí tiskařského lisu. Po ukončení tisku litery rozebral a použil při tisku jiného textu.

(2) Pohyblivé litery, z nichž bylo možné složit text a ten pak vytisknout, se údajně poprvé začaly používat v Číně, a to již v 11. století. Přesvědčivý důkaz ale chybí, a tak je prvenství obvykle připisováno Gutenbergovi. Podle některých zdrojů byl knihtisk vynalezen roku 1440, jde však o nepotvrzený časový údaj. Prvním velkým dílem, které bylo vytištěno pomocí Gutenbergova knihtisku, byla ovšem zcela nepochybně bible.

Gutenbergův vynález odstartoval informační revoluci: informace se zpřístupnily masám, vzdělání bylo dostupné pro větší množství lidí, věda se rozvíjela rychleji. Způsob tištění knih zůstal v podstatě stejný až do konce 18. století, poté se díky novým technologiím začal měnit.

(kol. autorů, Nejvýznamnější postavy v historii světa, upraveno)

(1) Když se král Aurelius po letech vrátil do Británie, své rodné země, rozhodl se, že se nejdřív pomstí Vortigernovi za vraždu svého otce. Zjistil, že tento tyran uprchl se svými věrnými rytíři na hrad Genoreu, pevnost ukrytou v lesích. Těsně před setměním už Aurelius a jeho vojáci stáli u hradních bran. Ihned zažehli ohně a vzápětí byl celý hrad v plamenech. Královi muži nelítostným pohledem sledovali, jak se mohutná stavba hroutí pod nápory běsnícího živlu, dokud nezůstaly jen zčernalé trámy a ubohé hromádky zdiva.

(2) Ráno před Aureliem znenadání stanul ČARODĚJ Merlin. „Správně jsi zúčtoval napřed s Vortigernem, králi,“ řekl vážně, „ještě tě však čeká boj se zrádnými Sasy. Slyš mé proroctví: v nadcházející bitvě zvítězíš, vidím ale i tvou smrt, dopřeješ-li nepříteli klid!“ Po těchto slovech Merlin zmizel.

Ještě týž den byla na maisbelském poli svedena rozhodující bitva. Bitevní pláň zrudla krví, jen několik nepřátel stačilo před Brity utéct do lesů. Aurelius zprvu zamýšlel zbylé Sasy pochytat, důležitější však bylo co nejdřív nastolit pořádek v rozvrácené zemi. Kvůli vladařským povinnostem král na Merlinovu věštbu brzy zapomněl.

Mezitím Sas jménem Eopa čekal na svou příležitost. Na rozdíl od svých druhů uměl hovořit tak, že byl od rodilého Brita k nerozeznání, nemusel se tedy skrývat jako ostatní v lesích. Zanedlouho se doslechl, že Aurelius ochuravěl, a tak si oblékl mnišský šat a vydal se za králem. Aurelius domnělého mnicha ihned přijal. Eopa krále prohlédl a pak mu řekl: „Budeš zdráv, stačí jen posilující spánek. Připravím ti bylinkový odvar.“

Lstivý Sas ovšem mezi bylinky zamíchal smrtící jed. Aurelius vypil nápoj, za OKAMŽIK usnul a více už se neprobudil. Po jeho skonu vzešla nad Británií prazvláštní hvězda. Měla podobu draka, z jehož tlamy šlehal oheň.

(V. Hulpach, Příběhy kruhového stolu, upraveno)

TEXT 1

(1) Nebýt objevu penicilinu, miliony lidí by zemřely na infekční onemocnění. Cesta k zázračnému léku ovšem nebyla jednoduchá.

Když jednoho zářijového rána roku 1928 skotský lékař a vědec Alexander Fleming začal pracovat ve své londýnské laboratoři, pravděpodobně netušil, že ještě týž den výrazně pokročí ve svém výzkumu. Odpoledne si všiml, že se v jedné z laboratorních misek šíří zvláštní zelená plíseň, jejíž výtrusy se do jeho laboratoře patrně dostaly otevřeným oknem. Během následných laboratorních zkoušek Fleming zjistil, že zelená plíseň vylučuje neznámou látku, která spolehlivě zabíjí různé choroboplodné zárodky a navíc není jedovatá. Bohužel však tato látka velmi rychle (V ŘÁDU HODIN, MAXIMÁLNĚ NĚKOLIKA DNŮ) ztrácela na své účinnosti. Následovala léta trpělivé práce. Bylo nutné, aby látka byla zbavena příměsí. Izolovat čistý penicilin se v roce 1940 podařilo Ernstu Chainovi a Howardu Floreymu, vědcům z Oxfordské univerzity, kteří s Flemingem začali spolupracovat. Za objev penicilinu byla v roce 1945 všem třem udělena Nobelova cena.

(2) Přes počáteční problémy s distribucí se penicilin, první antibiotikum na světě, přece jen dostal do nemocnic i na bojiště. Během invaze do Normandie v červnu 1944 se zásluhou tohoto léku uzdravilo asi 95 procent raněných vojáků ohrožených infekcí. Po skončení druhé světové války se penicilin stal jednou z hlavních zbraní medicíny. Další antibiotika, třeba streptomycin, byla objevena záhy.

Boj proti bakteriím ale ani zdaleka není vyhraný. Naším aktuálním problémem je jejich vzrůstající odolnost vůči antibiotikům. Hledají se proto nové způsoby, jak s bakteriálními infekcemi úspěšně bojovat. Vědecký tým z Univerzity Palackého například zkoumá nanočástice stříbra, které by v budoucnu mohly vlastnosti antibiotik zlepšit. Musíme doufat, že klinické testy nebudou trvat příliš dlouho.

(kol. autorů, Kdy, kde, proč & jak se to stalo, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A: v první větě souvětí je podmět nevyjádřený, např. Stále neví, proč to bratr udělal.

Souvětí typu B: podmět první věty souvětí je vyjádřen celou následující větou, např. Stále se neví, proč to bratr udělal (kdo, co se neví? – podmět proč to bratr udělal).

Robin Hood kráčel po stezce Sherwoodského lesa. Náhle se z hloubi lesa ozvaly tóny známé milostné písně. Zbojník se proto bleskurychle skryl za strom. Vzápětí se na pěšině objevil majitel onoho mohutného basu. Když opodál spatřil stádo vysoké, ihned ztichl, vyňal šíp a zvedl luk. Vtom zpoza dubu vyskočil Robin: „Zadrž! V mém lese nikdo nebude plýtvat střelami a zabíjet zvěř.“

„Budu dělat, co se mi zamane,“ drze odsekl cizinec, „kliď se mi z očí, nebo pocítíš rány mého kyje!“

„Ty že mi natlučeš? To spíš já vyzkouším na nejvyšší větvi pružnost tvého krku a váhu tvého těla.“

∗∗∗∗∗

„Blázne! Neznáme se, a přece si počínáme jako nepřátelé. Luk je smrtonosná zbraň, zastrč tedy šíp zpět do toulce a popadni tyč.“

„Inu dobrá,“ souhlasil se zbojníkovým návrhem cizinec.

Začali měřit své síly. Znenadání se ale Robin zarazil: „Tvé modré oči se mi zdají povědomé. Vybavily se mi dávné vzpomínky. Řekni, jak se jmenuješ.“

Po chvíli cizinec zdráhavě odvětil: „Will Scarlett.“

„Wille, tak ty ses vrátil domů! Poznáváš mě, příteli? Já jsem Robin Hood.“

Muži se srdečně objali a pak Will začal vyprávět: „Dlouho jsem bojoval v Normandii. Celou tu dobu jsem neustále myslel na svou lásku. Byla mou odvahou na válečném poli. Nedávno se mi ale zdál zvláštní sen. Má drahá Maud, potřísněná krví, prosila o pomoc. Věděl jsem, že hned musím zpět do Anglie za svou rodinou. Jsem zběh, Robine.“

„Ubohý Wille, tvá rodná vesnice byla zničena. Krutá zkáza ale nepřítele přišla draho. Já a moji muži jsme družinu vyslanou králem Jindřichem pronásledovali a dvě třetiny těch vojáků jsme pobili. Wille, stal jsem se vůdcem zbojníků a hájím práva slabých!“

Nato Robin pronikavě zatroubil na roh. Z lesa se vynořili muži v zeleném a mlčky obstoupili svého velitele.

(A. Dumas, Robin Hood, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, ∗∗∗∗∗ jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.

„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.

„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…

„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.

„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.

Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumal i bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, ∗∗∗∗∗ někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“

„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.

Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“

„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.

Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.

S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.

(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům a informativním tabulím se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat vlastnímu badatelskému projektu. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

Dneska jsme se měli fotit na školním dvoře. Když jsem tam dorazil, paní učitelka právě nadávala Augustýnovi, že přišel převlečený za Marťana. Augustýn má totiž hrozně bohatého tatínka, který koupí, nač si jeho jedináček vzpomene. Augustýn trval na svém, že chce na fotografii vypadat jako Marťan.

Paní učitelka pak řekla fotografovi, ať si pospíší, abychom nepromarnili celou hodinu matematiky. Celestýn, mazánek paní učitelky, prohlásil, že to by byla škoda, jelikož on má matematiku rád. Albín mu chtěl dát ránu, jenže Celestýn nosí brýle, takže ho nemůžeme fackovat, kdy nás napadne.

Fotograf nám řekl, ať se rozdělíme do tří řad. První bude sedět na lavičkách, druhá se postaví za ni a třetí řada bude stát na bednách. Měl to fakt dobře promyšlené.

Pro bedny jsme šli do sklepa. Nebylo tam moc světla, protože lampa byla rozbitá. Byli jsme tam sami, a tak jsme si užili dost legrace. Viktorín si dal na hlavu pytel a začal si hrát na ducha a houkat: „Hú, hú, hú!“ Pak ale přišla paní učitelka. Tvářila se nespokojeně, a tak jsme všichni urychleně vynesli bedny na dvůr. Jenom Viktorín tam zůstal. Neviděl totiž, co se děje. Pořád vykřikoval, že je duch! Rozzlobená paní učitelka mu musela pytel z hlavy sundat.

Když se pak oba vrátili ze sklepa na dvůr, paní učitelka pustila Viktorínovo ucho a zděšeně zvolala: „Vždyť jste celí černí!“ Jak jsme totiž ve sklepě dělali špumprnákle, trochu jsme se umazali. Kromě Celestýna měl čistý obličej jen Augustýn s marťanskou helmou na hlavě. „Vidíte,“ řekl učitelce, „kdyby všichni přišli oblečení jako já, bylo by to bez problému.“ Paní učitelka ho chtěla vytahat za uši, ale na helmě se neměla zač chytit. To marťanské oblečení je vážně výhodné!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Novozélandské město Christchurch mělo dlouhá léta svého oficiálního kouzelníka. Ian Channell, kterému je nyní už skoro devadesát let, se začal věnovat kouzlení na veřejných prostranstvích již během prvních měsíců svého několikaletého pobytu v Austrálii. V této činnosti pokračoval i po roce 1976, kdy se natrvalo usadil ve městě Christchurch.

Místní radní zprvu nebyli z jeho netradičního řemesla nadšení a chtěli mu provoz této činnosti zakázat, ale veřejnost si kouzelníka oblíbila a proti zákazu se vzbouřila. Channell nakonec získal funkci oficiálního kouzelníka Nového Zélandu. Náplní jeho práce bylo třeba zaříkávat profesionální ragbyové týmy, aby začaly vyhrávat, žehnat lidem při různých událostech nebo pomáhat zemi v obdobích sucha tím, že vykonával dešťové tance.

Uznávaný kouzelník dostával od města za své služby v přepočtu 250 tisíc korun ročně. V roce 2021 však městští radní smlouvu s čarodějem, který za své zásluhy dokonce převzal vyznamenání od královny Alžběty II., nečekaně rozvázali. Důvod jejich rozhodnutí není znám. Vzhledem k čarodějově velké popularitě je nicméně možné, že veřejnost si jeho služby opět vynutí.

(www.aktualne.cz; www.denik.cz, upraveno)

Portugalské souostroví Azory, ležící v Atlantském oceánu přibližně 1 500 km od Lisabonu, se skládá z devíti obydlených ostrovů. Největší z nich, ostrov São Miguel, byl až do začátku 21. století jediným místem v Evropě, kde se pěstoval a zpracovával čaj. Azorské čajovníkové plantáže jsou unikátní: čaj se zde pěstuje už ve výšce 150 metrů nad mořem, jde tedy o nejníže položené plantáže na světě.

Lidé z těchto ostrovů na své půdě odpradávna pěstovali pomeranče. Když ale počátkem 19. století pomerančovníky zničila zhoubná plíseň, azorští zemědělci přišli o hlavní zdroj obživy. Hledali tedy novou plodinu vhodnou k pěstování, kterou by také mohli vyvážet. Skutečnost, že vedle ananasu a maracuji nakonec vsadili i na čajovník, má na svědomí Jacinto Leite, někdejší voják brazilské armády. Na svůj rodný ostrov São Miguel totiž přivezl z Rio de Janeira sazenice čajovníku.

V úrodné půdě a stabilním klimatu se plodině záhy začalo dařit. Z první sklizně čaje byly dva vzorky, konkrétně 8 kg černého a 10 kg zeleného čaje, poslány do Anglie na odborné analýzy. Díky své nesporné kvalitě oba dostaly vynikající posudky. Cesta na evropské trhy se rázem otevřela a na Azorách nastaly lepší časy. Už v roce 1850 se čajovníkové plantáže rozprostíraly na 300 hektarech půdy a tamější manufaktury ročně vyprodukovaly 250 tun čaje.

Čilý obchod se zahraničím ale narušila první světová válka, ∗∗∗∗∗. Důsledkem tohoto trendu, pokračujícího i po válce, byly ztráty na ziscích a krachování manufaktur. Do roku 1970 svou činnost ukončilo devět z původních čtrnácti azorských výrobců čaje, během následujících let zkrachovali další čtyři. Počátku 21. století se dočkala pouze společnost Chá Gorreana. Tento výrobce dodnes ze svých plantáží o rozloze 40 hektarů ročně vyprodukuje 40 tun kvalitního čaje.

(Lidé a Země 12/2007, upraveno)

(1) Poté, co Marcel odhalil Schultzův zkázonosný plán, pochopil, že hodiny jeho života jsou sečteny. Pořád myslel na Francouzské město, které se ten bídák rozhodl zničit. To se nesmí stát, jsou tam přece jeho přátelé! Celou noc Marcel nezamhouřil oka. Musí z Ocelového města uprchnout, to věděl zcela bezpečně. Jenže jak?

Ráno zamířil rovnou do parku, jenž byl součástí uzavřeného domovního bloku, v němž byl vězněn. Ano, mohl se procházet, jeho volnost však byla jen zdánlivá. V patách měl totiž stále dva mlčenlivé obry s revolverem, jejichž slabostí byl tabák.

(2) Když kráčel k říčce, která odtéká podzemním kanálem ven z města, všiml si zvláštního křoví, rostoucího podél zdi. Ihned ho poznal. V jeho listech se skrývá účinný uspávací prostředek. Plán útěku nabýval zřetelných obrysů. Marcel potají přidal pár lístků do tabáku a nabídl ho svým dozorcům. Za okamžik se areálem rozléhalo dvojí rytmické chrápání. Marcel na nic nečekal a utíkal do muzea modelů Schultzových strojů. Jakmile pronikl do hlavního sálu, vytáhl zápalku a škrtl.

(3) Za chvíli už z oken šlehaly plameny. Ze všech stran přijížděli hasiči, přispěchal i Schultze. Když bylo po pěti minutách hašení všem jasné, že muzeum lehne popelem, Schultze zvolal: „Deset tisíc dolarů tomu, kdo zachrání exponát 3175!“ I když to byla částka skutečně vysoká, nikdo se nehlásil. Náhle se odněkud vynořil Marcel a řekl: „Já to udělám.“

Schultze se zatvářil nedůvěřivě, pak ale kývl. Nemůže přece nic ztratit, naopak. Marcel si vzal dýchací přístroj a zmizel v kouři. Ani ho ale nenapadlo zachraňovat exponát. Rychle proběhl deštěm žhavých jisker, vyběhl zadním vchodem a skočil do říčky. Po chvíli vplul do podzemního kanálu, zcela zaplněného vodou. Byl v něm deset minut, když vtom narazil na železnou mříž. Zmocnilo se ho zoufalství. Z posledních sil zacloumal mříží. Naštěstí povolila. Proud ho unášel neznámo kam.

(J. Verne, Ocelové město, upraveno)

TEXT 1

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.

Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. HRNČÍŘE Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“

Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.

Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.

„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.

„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše RYBÁŘ Mesaulios.

„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.

„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.

„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

TEXT 2

Konatelská jména označují osoby, které vykonávají nějakou činnost spjatou se skutečností vyjádřenou podstatným jménem, z něhož bylo dané konatelské jméno utvořeno. Mezi jména konatelská patří například slovo lesník (tj. člověk, který se stará o les) nebo slovo dramatik (tj. člověk, který píše dramata).

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.

(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.

(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam ∗∗∗∗∗. Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry založené na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou oblíbenou nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

(1) Události dnešního dne mě utvrdily v mém rozhodnutí. Musím stůj co stůj zjistit, zda se ve vesničce opravdu skrývá netvor. Emma, Bronwyn a Enoch se rozhodli mě na této tajné výpravě doprovodit. Millard, jehož neviditelnost by se nám hodila, s naším plánem ale nechtěl mít nic společného. Dokonce jsme ho museli podplatit, aby nás nepráskl ředitelce Peregrinové.

Po večeři jsme se s Emmou sešli u schodiště v posledním patře sirotčince. Po žebříku jsme vylezli na půdu a odtud jsme se větrací šachtou dostali na střechu. Tam už na nás čekali Enoch s Bronwyn. Právě jsem se jich chystal zeptat, jak se dostaneme na zem, vtom jsem ale spatřil Olivu, jak se vznáší podél střechy. Okolo pasu měla omotaný provaz. Zvědavě jsem se naklonil přes střechu, abych zjistil, k čemu je přivázaná. Uviděl jsem Fionu, jak s provazem v ruce sedí v okně svého pokoje. Velice mě potěšilo, že máme dva komplice.

„Běž první, Jacobe,“ řekl mi Enoch.

Nervózně jsem couval od okraje střechy: „Součástí plánu nebylo, že si zlomím nohy.“

„Nezlomíš! Chytni se Olivy a skoč,“ přikázala mi Emma, „je to legrace, uvidíš. Dělala jsem to už mockrát.“

(2) Dobrá, budu jí věřit. Zamířil jsem k Olivě, ona natáhla ruce, objala mě a já jsem se zavřenýma očima vykročil do prázdna. Za okamžik jsem pod nohama ucítil zem. Oliva mě pustila a řítila se zpět na střechu s Júúúúú! na rtech. Ostatní na ni zasyčeli, ať je zticha. Pak ji jeden po druhém objali a ona je snesla dolů. Když jsme byli všichni pohromadě, opatrně jsme se začali plížit k temnému lesu. Fiona s Olivou nám z okna mávaly. Štěstí nám zatím stále přálo. Když se stihneme vrátit před večerkou, Peregrinová nic nezjistí.

(R. Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Bojuje s kunou ležela v týpí a kouřovým otvorem se dívala na jasné hvězdy. Vtom se u vchodu pohnula plachta. Dívka sebou leknutím trhla, ale pak si v duchu vynadala. Je jí přece už dvanáct let. Nejspíš se jen vrací maminka.

„Mami?“ zašeptala Bojuje s kunou.

„To jsem já, Kuno, tvůj dědeček. Nevzbudil jsem tě?“

Dívka radostně vykřikla. Dědeček jí určitě bude před spaním něco vyprávět. Když se posadil k ohništi, poprosila ho: „Povídej, jak jsem dostala své jméno.“

(2) Dědeček začal vyprávět: „Byla jsi, Kuno, na světě čtvrté léto, když do naší vesnice přijel bílý obchodník. Měl malé štěňátko, které si tě oblíbilo. Tehdy jsi byla dost divoká a s tím pejskem jsi už vůbec nebyla k udržení. Shazovali jste ze stojanů sušící se maso, ničili pasti na králíky. Po několika dnech vašeho řádění musel náčelník Pět medvědů říct tvé matce, ať tě zklidní. Okamžitě tě poslala i se štěnětem k potoku, abyste už nemohli nic vyvést. Lehli jste si na břeh pod dutou vrbu, a protože bylo velké horko, usnuli jste. V dutině stromu ale měla doupě kuna.

(3) Před polednem nás vyděsil tvůj zoufalý křik. Probudil tě pejsek, když se ti celý zkrvavený snažil schovat v náručí. Zuřivě na něj dorážela kuna. Sotva jsi ale spustila ten svůj jek, zmizela ve stromě. Popadl tě hrozný vztek. Ihned ses začala dobývat do jejího doupěte. Než jsme k tobě doběhli, už jsi ji držela za krk. I když tě kousala do rukou, nepustila jsi ji. Křičela jsi, že ji utopíš, a táhla ji k potoku. Ani jsme ti nestihli říct, že kuny umějí plavat. Jak se dalo čekat, ve vodě se ti kuna vysmekla a uplavala. Od toho dne se jmenuješ Bojuje s kunou.“

(O. Balík, Děti prérie, upraveno)

TEXT 1

Do italského města Pisa jezdí v létě davy cizinců, aby si prohlédly unikátní zvonici z mramoru. Stanout na vrcholu šikmé věže je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením stavitelé naklánění věže zpomalili, zcela zastavit ho však nedokázali. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosahovalo vychýlení věže už kolem 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, probíhajících v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo}}. → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě}}. → předložka nevlastní

TEXT 1

Do italského města Pisa jezdí v létě davy cizinců, aby si prohlédly unikátní zvonici z mramoru. Stanout na vrcholu šikmé věže je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením stavitelé naklánění věže zpomalili, zcela zastavit ho však nedokázali. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosahovalo vychýlení věže už kolem 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, probíhajících v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo}}. → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě}}. → předložka nevlastní

(1) Barents zrovna zapisoval do lodního deníku zážitky z včerejšího dne, když do kajuty vešel plavčík Jan a řekl mu: „Kapitáne, země na obzoru!“

O tomto pustém a skalnatém ostrově Barents nikdy neslyšel. Měli by ho prozkoumat. Za chvíli už devět mužů sedělo v člunu a kličkovalo mezi zpěněnými vlnami a zrádnými útesy. Ihned po přistání se většina námořníků pustila do průzkumu ostrova: skupina mužů zamířila vpravo ke strmým skalám, Jan a Duncker se vydali vlevo na zasněžený svah. Výstup byl náročný, a tak se plavčík trochu opozdil. Když konečně vylezl nahoru, uviděl Dunckera, jak stojí bez hnutí na kamenité pláni a upírá zrak přímo před sebe.

„Co se děje?“ zašeptal Jan.

„Tamhle, u toho velikého balvanu…“ ukazuje mu třesoucí se rukou Duncker.

Dvě stě metrů od nich leží medvěd. Vše nasvědčuje tomu, že o jejich přítomnosti ví.

„Sežeň pomoc,“ sykne Duncker. „Vezměte zbraně, slyšíš?! A varujte muže na skalách!“

(2) Jan uhání po příkrém svahu. Vtom na zledovatělém povrchu uklouzne a začne se neuvěřitelnou rychlostí kutálet dolů. Cítí, že mu teče krev. Bolí ho celé tělo. Na okamžik ztratí vědomí. Když se probere, spatří nad sebou známé tváře.

„Medvěd!“ vyhrkne plavčík. „A Duncker je tam sám.“

Barents okamžitě vytáhne pistoli. Jeho varovný výstřel zapůsobí jako úder blesku. Medvěd se staví na zadní a začne řvát. Dva muži berou pušky a vyráží za Dunckerem. Jan s kapitánem spouštějí člun na vodu a čekají v něm na ostatní. Zanedlouho přibíhají průzkumníci od skal. Sotva popadají dech. Všech dvanáct očí teď napjatě pozoruje ze člunu, jak se Duncker setkává se zachránci. Podaří se jim dostat se do bezpečí? Nikdo netuší. Na svahu padne výstřel. Vzápětí se k pobřeží řítí trojice mužů. Jakmile skočili do člunu, kapitán zavelel: „A rychle odsud.“

(F. Herbert, Ledové moře, upraveno)

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.

Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou STÁVAJÍCÍ hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.

Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem. ∗∗∗∗∗

Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito NÁRAMNÍ otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.

Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze ∗∗∗∗∗ na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.

Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával i před svou ženou.

(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za ∗∗∗∗∗ se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.

(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané ∗∗∗∗∗ splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

TEXT 1

(1) Kdysi byl v Uruku králem Gilgameš, po matce ze dvou třetin bůh. Gilgameš vládl tvrdou rukou. Pod dozorem vojáků stavěli uručtí muži den co den hradby kolem města Uruk. Jedna skupina mužů měla na starost přípravu cihel: vykopanou hlínu smísili s vodou a udělali mazlavé bláto, kterým plnili dřevěné formy. Z hotových cihel potom další muži stavěli hradby. Stavba však rostla pomalu, ∗∗∗∗∗ král přikázal mužům, ∗∗∗∗∗ pracovali i v noci. Dokud nebudou hradby dokončeny, nesmějí se muži vrátit domů. A tak otcové už nemohli obejmout své děti, mládenci už nemohli políbit své milé. Uruk záhy ovládly slzy a strach.

(2) Bohové se rozhodli lidem pomoci. Bůh Anu řekl: „Dílo, jež začal Gilgameš, nechť je dokončeno. Gilgameš však při své nadlidské síle nezná, kde jsou hranice sil lidí. Mocná Aruru, stvoř bytost jemu podobnou. Nechť zkrotí neklidné jeho srdce, aby si oddechl Uruk!“ Bohyně Aruru stvořila z kusu hlíny Enkidua, muže stejně silného jako Gilgameš. Z vůle bohů měl Enkidu bojovat s Gilgamešem. Zatím žil Enkidu ve stepi. Neznal lidi ani jejich sídla, živil se trávou, se zvěří pil z napajedla vodu, spával na holé zemi přikrytý pouze hvězdnou oblohou. Za nějaký čas se ke králi doneslo, že ve stepi žije jakýsi velký muž.

(3) Gilgameš ihned rozkázal, aby neznámého přivedli do Uruku. Úkolem pověřil služebnici bohyně Ištar. Když žena našla Enkidua, vyprávěla mu o lidech a Gilgamešovi. Stačilo šest dní a sedm nocí, aby divoch zatoužil poznat Uruk. Chtěl vidět město, kde lidé bydlí v domech. Chtěl vidět město, kde muži nosí bílá roucha. Chtěl se utkat s Gilgamešem. Od člověka se nyní Enkidu lišil jen svou silou a tím, že neznal závist.

(V. Zamarovský, Gilgameš, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově JABLKO je slabikotvornou souhláskou L (druhá slabika neobsahuje samohlásku).

(1) Pražský hrad je památkou s více než tisíciletou tradicí. Tento největší souvislý hradní komplex na světě (alespoň podle Guinessovy knihy rekordů) založil kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců pravděpodobně roku 880. Tvoří jej rozsáhlý soubor starobylých paláců a církevních staveb rozmanitých architektonických stylů – od zbytků románských staveb z 10. století přes gotické prvky ze 14. století až po nejnovější úpravy z konce 20. století.

(2) Tomáš Garrigue Masaryk učinil z Hradu své sídlo v roce 1918, tedy ve stejném roce, kdy byl zvolen prvním československým prezidentem. Bylo ovšem zapotřebí, aby Hrad prošel důkladnou rekonstrukcí. Hlavním architektem byl jmenován Josip Plečnik. K jeho nejdůležitějším úkolům patřilo vybudování bytu, který by byl důstojný prezidenta. Byt, který vznikal v letech 1922–1928, byl umístěn do druhého poschodí Nového paláce. Prezident v něm nejen bydlel, ale zval sem i hosty k méně formálním setkáním. Byt tedy částečně plnil i společenskou funkci. Plečnik zde vybudoval řadu nevšedních obytných místností, jako třeba Impluvium (místnost inspirovaná římskou architekturou), Harfový salonek se stěnami pokrytými plátkovým zlatem nebo Erbovní síň se stolem, na jehož mramorové desce bylo napsáno „Obci starosti své osobní podrob“.

(3) Plečnikovy stavební úpravy Pražského hradu probíhaly soustavně až do poloviny 30. let. Kromě Masarykova bytu jsou ojedinělou ukázkou architektury a designu také architektovy nadčasové úpravy hradních nádvoří a některých zahrad. Obdivuhodné je také to, že architekt celý honorář za svou práci vrátil. Považoval totiž za čest pracovat pro Masaryka.

Plečnikův výtvor bohužel prošel těžkou zkouškou za éry komunismu. Stěny některých místností Masarykova bytu byly vybourány, z Erbovní síně se dokonce stal sklad piva. Bohužel ne vše se podařilo uvést do původního stavu.

(www.hrad.cz; www.stavebnictvi3000.cz; neviditelnypes.lidovky.cz, upraveno)

(1) Pražský hrad je památkou s více než tisíciletou tradicí. Tento největší souvislý hradní komplex na světě (alespoň podle Guinessovy knihy rekordů) založil kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců pravděpodobně roku 880. Tvoří jej rozsáhlý soubor starobylých paláců a církevních staveb rozmanitých architektonických stylů – od zbytků románských staveb z 10. století přes gotické prvky ze 14. století až po nejnovější úpravy z konce 20. století.

(2) Tomáš Garrigue Masaryk učinil z Hradu své sídlo v roce 1918, tedy ve stejném roce, kdy byl zvolen prvním československým prezidentem. Bylo ovšem zapotřebí, aby Hrad prošel důkladnou rekonstrukcí. Hlavním architektem byl jmenován Josip Plečnik. K jeho nejdůležitějším úkolům patřilo vybudování bytu, který by byl důstojný prezidenta. Byt, který vznikal v letech 1922–1928, byl umístěn do druhého poschodí Nového paláce. Prezident v něm nejen bydlel, ale zval sem i hosty k méně formálním setkáním. Byt tedy částečně plnil i společenskou funkci. Plečnik zde vybudoval řadu nevšedních obytných místností, jako třeba Impluvium (místnost inspirovaná římskou architekturou), Harfový salonek se stěnami pokrytými plátkovým zlatem nebo Erbovní síň se stolem, na jehož mramorové desce bylo napsáno „Obci starosti své osobní podrob“.

(3) Plečnikovy stavební úpravy Pražského hradu probíhaly soustavně až do poloviny 30. let. Kromě Masarykova bytu jsou ojedinělou ukázkou architektury a designu také architektovy nadčasové úpravy hradních nádvoří a některých zahrad. Obdivuhodné je také to, že architekt celý honorář za svou práci vrátil. Považoval totiž za čest pracovat pro Masaryka.

Plečnikův výtvor bohužel prošel těžkou zkouškou za éry komunismu. Stěny některých místností Masarykova bytu byly vybourány, z Erbovní síně se dokonce stal sklad piva. Bohužel ne vše se podařilo uvést do původního stavu.

(www.hrad.cz; www.stavebnictvi3000.cz; neviditelnypes.lidovky.cz, upraveno)

(1) V roce 2016 vyplula na svou první plavbu Harmonie moří, tehdy největší výletní loď světa. Na 18 palubách vezla 6 000 cestujících, jejich pohodlí mělo na starost přes 2 000 členů posádky. Na lodi bylo pět toboganů, z nichž jeden byl vysoký jako desetipodlažní dům. Na cestující čekalo nejedno PŘEKVAPENÍ. Měli k dispozici simulátor surfování, ledovou plochu na bruslení, v barech je dokonce obsluhovali roboti.

(2) Harmonie moří je dlouhá 362 metrů, na šířku MÁ 66 metrů. Protože je složité takový kolos uřídit, manévry se nacvičovaly celý rok na simulátorech. Maximální rychlost, kterou se loď může pohybovat, je 42 kilometrů za hodinu.

Nejslavnější výletní loď Titanic, KTERÁ se potopila v roce 1912, vážila 52 300 tun. Harmonie moří je takřka o sto metrů delší a váží 227 000 tun. Z pomyslného trůnu ji však sesadila v roce 2018 jiná loď, Symfonie moří. Tato loď je ještě zhruba o 2 000 tun těžší než Harmonie MOŘÍ.

(Junior 8/2016, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 7–11

(1) Kojot prérijní byl jako druh psovité šelmy popsán až v roce 1832, vypráví se však o něm už ve starých indiánských mýtech. Často v nich představuje vychytralého, někdy až zlomyslného šibala porušující zavedená pravidla. Faktem je, že kojot je mazaný a dokáže se obdivuhodně přizpůsobit novým podmínkám.

(2) Už mnoho staletí je domovem kojotů Severní Amerika. Indiáni, tedy původní obyvatelé tohoto kontinentu, měli v úctě všechna zvířata včetně kojotů. Evropani, kteří v 16. století začali Severní Ameriku osidlovat, však zaujali jiný postoj. Neúctu ke zvířatům projevovali třeba vymýšlením barvitých nadávek, jako prašivý vlk, zbabělý kojot, kterými se mezi sebou častovali. Nově příchozí také začali zvířata nemilosrdně zabíjet, a to jak kvůli masu, tak pro zábavu. V ohrožení byly celé živočišné druhy. Kojoti však přežili nejen surové útoky osadníků, ale dokonce i „strychninovou válku“. Tehdy farmáři políčili na predátory hovězí maso napuštěné strychninem, aby před nimi ochránili svůj dobytek. Zatímco vlci se snadno nachytali a téměř kvůli tomu vyhynuli, kojoti se naopak naučili otrávenému masu vyhýbat.

(3) Poslední dobou kojoti nacházejí vhodné podmínky pro život v těsné blízkosti člověka. Jedno kojotí teritorium nalezneme třeba v Chicagu, které je z hlediska počtu obyvatel třetím největším městem Spojených států amerických. V městském prostředí se kojoti živí různými živočichy i odpadky z popelnic. Často také hodují na mršinách zvířat sražených auty, což je ale docela riskantní. Srážka s autem je v městském prostředí nejčastější příčinou úmrtí kojotů. Ve srovnání s jejich přirozenými nepřáteli, jako jsou pumy či medvědi, jsou však řidiči menší hrozbou. Ve městě mají kojoti téměř třikrát vyšší naději na přežití než ve volné přírodě.

Vysvětlivka: strychnin – prudký jed

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 17–22

TEXT 1

Z deníku Jonathana Harkera

(1) Dnes ráno jsem podnikl první výzkumnou výpravu po Draculově hradu. Jsou zde jasné známky BOHATSTVÍ – zlaté příbory, závěsy ze vzácných tkanin –, ale i nedostatky. Třeba žádný pokoj není vybaven zrcadly. Také jsem dosud nezahlédl žádného sluhu a nezaslechl jiný zvuk než vytí vlků. V prohlídce tohoto ponurého sídla jsem pokračoval odpoledne. Otevřel jsem dveře svého pokoje a vešel jimi rovnou do místnosti, v níž jsem včera večeřel. Zaujaly mě zde vyřezávané dveře, byly však pevně zamčené. Stiskl jsem tedy kliku protějších dveří a ocitl se v knihovně plné anglických knih.

(2) Z četby mě vyrušil až příchod hraběte. Zeptal jsem se ho, zda mu nevadí, že jsem v jeho knihovně. „Můžete vejít kamkoli kromě místností, jejichž dveře jsou zamčeny. V Transylvánii se dějí divné věci,“ tajuplně se usmál Dracula a při úsměvu odhalil velké ostré špičáky, které mě vyděsily, už když mě včera vítal. Večer jsme probrali obchodní ZÁLEŽITOST týkající se koupě usedlosti v Anglii. Hovořili jsme dlouhé hodiny, hrabě mi kladl nejrůznější otázky. Náhle se ozvalo kohoutí kokrhání. Hrabě mě s dvornou úklonou rychle opustil.

(3) Vstal jsem až kolem poledne. Vyndal jsem cestovní zrcátko, zavěsil ho nad STŮL a začal se holit. Vtom jsem ucítil na rameni ruku. Leknutím jsem sebou škubl a slabě se řízl břitvou. Nikoho jsem neviděl, přitom se v zrcátku odrážel celý můj pokoj. Otočil jsem se. Za mnou stál Dracula. Jakmile spatřil můj obličej, ohnal se po mém hrdle. Uhnul jsem a jeho ledově chladná ruka se dotkla mého růžence po babičce. Ihned se stáhl.

„Dejte si pozor, abyste se už neřízl. Je to nebezpečnější, než si umíte představit,“ řekl zastřeným hlasem. Pak vyhodil mé zrcátko z okna a kvapně odešel.

(B. Stoker, Dracula, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku ani dvojhlásku. Ve slově SLZA je slabikotvornou souhláskou L.

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 24–27

Chystáš se rybařit na území České republiky? To podle zákona mohou i děti. Pokud je jeden z tvých rodičů rybář, může tě nechat rybařit v rámci své povolenky k rybolovu. Druhou možností je přihlásit se do rybářského kroužku.

Rybářské kroužky zahajují činnost v září. Nejdřív tě čeká teorie, např. rozpoznávání základních druhů ryb či obsah rybářského řádu. Teoretické znalosti z témat probíraných na kroužku prověří zkouška mladého rybáře. V únoru začínají praktická cvičení.

Po absolvování kroužku ti bude na základě žádosti, kterou obvykle podává vedoucí kroužku, vystaven rybářský lístek. Můžeš se také stát členem Českého rybářského svazu. Za lístek, povolenku a poplatky za členství ve svazu zaplatí dítě mladší 15 let celkem 600 Kč ročně. Povolenky se prodávají i nečlenům, ale za vyšší cenu. Až si vše vyřídíš, co nejrychleji se vyprav na ryby. Musíš ale dodržovat stejná pravidla jako dospělí rybáři.

(www.rybarsky-listek.info; hobby.idnes.cz, upraveno)

TEXT 1

Kdyby na Zemi došlo k jaderné válce, na rozdíl od člověka by vysokou šanci na přežití měly odolné organismy jako švábi. Posledními PŘEŽIVŠÍMI na naší planetě by ale zřejmě byly želvušky. Tito mikroskopičtí tvorečkové mají přezdívku vodní medvídci, ve skutečnosti jsou ale spíše něco jako terminátoři.

Želvušky jsou bezobratlí živočichové o velikosti zhruba 1 mm. Najdeme je po celém světě. Žijí v oceánech, ve sladkých vodách i na souši, vyskytují se také na ledovcích či v pouštích. Tito živočichové jsou skoro nezničitelní: jsou schopní odolat extrémním teplotám (od minus 272 stupňů Celsia až do teploty plus 150 stupňů Celsia), snést abnormálně vysoký tlak a přežít tisíckrát silnější radioaktivní záření než člověk.

Želvušky jsou díky svým schopnostem už dlouho objektem zájmu vědců. Dvě želvušky vydržely ve zmrazeném stavu po dobu dvaceti let a po rozmrazení obě vedly normální život. VYVRCHOLENÍM celé řady experimentů bylo vypuštění želvušek do vesmíru. Během pobytu ve vesmíru čelily radiaci a vysokým teplotám, zažily i stav beztíže. Vše úspěšně přestály. Po návratu na Zemi byly schopné přijímat potravu i rozmnožovat se. Samice kladly vejce obvyklého tvaru, z nichž se líhli normální jedinci.

Jaké je tajemství „nesmrtelnosti“ vodních medvídků? Želvušky využívají triku ZVANÉHO kryptobióza. Jde o VRATNÉM zastavení životních dějů, které je reakcí na nepříznivé podmínky v okolním prostředí. Želvušky se zapouzdří, a dokud se neobnoví podmínky příznivé pro život, jejich těla jsou jako pevnost. V kryptobiotickém stavu dokážou želvušky žít neuvěřitelně dlouho – například jedna želvuška přežila na vzorku mechu více než 120 let. Superhrdinské schopnosti želvušek jsou zkrátka fascinující.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Vlastní předložky jsou vždy jen předložkami (za, k), nevlastní předložky mohou být i jiným slovním druhem (Vzal ji kolem pasu. – předložka; Šel kolem. – příslovce).

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(česká lidová píseň)

TEXT 2

Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOZE 10

Za pěkné vysvědčení rodiče slíbili Evě a Jirkovi úžasnou rodinnou dovolenou. Maminka i tatínek z hlouby duše nesnášeli létání. Protože se ale děti pochlubily samími jedničkami, rodiče překonali obavy a objednali zájezd do Řecka.

V den odletu se muselo vylézt z postelí velmi brzy, nikdo si ale nestěžoval. Za chvíli však rodinu čekali nepříjemnosti. První ranní metro jim ujelo, autobusy měly výluku. Na letišti s hrůzou zjistili, že si s sebou zapomněli vzít pasy.

Tatínek neplýtval časem a ihned pro ně vyrazil. Maminka s napětím pozorovala ubíhající minuty, děti byly zkleslé. Otec byl ale poměrně vytrvalý běžec. Vstoupil do odletové haly, právě když zaměstnanci letiště vyvolávali jména opozdilců.

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.

„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“

„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.

Brunovi připadalo, že vidí DLAŇ umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.

„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.

Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z LEDNIČKY nadívané kuře.

„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.

„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.

Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.

„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.

Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“

„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.

Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.

„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.

„Neznám,“ dostal ze sebe.

Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“

Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý, na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. Část ledovce obsahovala cenné zkameněliny, například ichtyosaury neboli rybí ještěry, amonity, tedy vyhynulé hlavonožce, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí zvláštní balet. Předplatné na toto představení si pořídily jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že stejně jako mně se vám podlomí nohy, když uvidíte tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

Oxymóron je spojení slov, jejichž význam se navzájem vylučuje, např. svítání na západě, čistá špína.

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(J. Suchý, Škrhola, upraveno)

TEXT 1

(1) Morgarath, pán Deštných a temných hor, přejel pohledem své ponuré panství a snad už potisící zaklel. Tohle je všecko, co mu zbylo – hromada rozeklaných žulových skalních stěn. Samé skály a kamení, nikde ani náznak zeleně, která by tu jednotvárnost oživovala.

(2) Na nádvoří právě prováděli výcvik wargalové. Morgarath je z okna sledoval a naslouchal jejich monotónnímu zpěvu beze slov. Byly to zavalité znetvořené bytosti s rysy napůl člověčími, ale se zvířecím čenichem a tesáky jako medvěd. Wargalové nepoužívali žádný mluvený jazyk. Byli prostého ducha, ∗∗∗∗∗ byli jako stvoření k tomu, aby je ovládala nadřazená inteligence. Morgarath je už tenkrát proměnil ve svou armádu, daleko odpornější než noční můra.

(3) Morgarath odstoupil od okna. Patnáct let, pomyslel si, uplynulo od doby, kdy povstal proti tehdy nově zvolenému králi Duncanovi. Morgarath tajně cvičil wargaly, a když se baroni sjeli na hrad Araluen a své vojáky ponechali bez velitelů, zaútočil. V několika dnech rozdrtil bezradné královské vojsko a obsadil jihovýchodní čtvrtinu Araluenského království. Pak ale lord Northolt, nejvyšší velitel královské armády, dal dohromady družinu věrných, která posílila slábnoucí odvahu ostatních.

(4) Obě armády se střetly u řeky Kuřavky. Pět hodin byla bitva nerozhodná. Zrádné břehy s pohyblivým pískem vytvářely bariéru, která chránila Morgarathovo pravé křídlo. Jeden hraničář však našel tajný brod a převedl přes něj těžkou kavalérii. Jezdci se tak objevili v rozhodujícím okamžiku bitvy a zaútočili na zadní voj Morgarathovy armády. Wargalové měli jednu slabinu – báli se koní. Nedokázali proto vzdorovat náporu jezdectva a po hodině začali ustupovat. Morgarath šel s nimi.

(5) Zůstal ve vyhnanství patnáct let. Teď usoudil, že nadešel čas pomsty. Ještě jednou povede své wargaly do útoku.

Pozn. kavalérie – vojenská jednotka bojující na koních

(J. Flanagan, Hraničářův učeň, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby. Například ve větě Naše škola má ve znaku sovu, symbol moudrosti je dvojím způsobem pojmenována sova.

(J. Seifert, Básník a jiná řemesla, zkráceno)

(1) V roce 1889 se členové Klubu českých turistů vypravili do Paříže na světovou výstavu. Silný dojem v nich zanechala 300 metrů vysoká Eiffelova věž. Při cestě domů se pořadatelé výpravy domluvili, že Praze dají pocítit stejnou závrať, jakou zažili sami.

(2) Na nejbližší schůzi se členové výboru rozhodli vystavět rozhlednu na pražském vrchu Petříně a do společné pokladny ihned vložili 1031 zlatých. Náklady na stavbu se však vyčíslily na 32 000 zlatých. Aby odvážný projekt získal podporu české veřejnosti, vyšel v novinách krátce po schůzi vizionářský článek. Lidé ho četli s nadšením. Jeho autor popisoval Prahu jako moderní město s impozantní rozhlednou. Líčil lanovku, která lidi doveze na Petřín, a přislíbil, že rozhledna se otevře už za rok od prvního výkopu.

(3) Veřejnost byla představou vlastní rozhledny nadšena. Lidé začali na stavbu okamžitě přispívat a zanedlouho se podařilo shromáždit potřebnou částku. V polovině března 1891 byl učiněn první výkop a stavitelé začali bojovat s časem. Práce na stavbě trvaly pouhé čtyři měsíce, což byl vynikající výkon. Výsledek stál vskutku za to. Přestože Petřínská rozhledna měřila jen 63,5 metru, jinak nad svou francouzskou konkurentkou vyhrávala. Například tehdejší obyčejné výtahy na Eiffelovce se s moderním výtahem na pražské rozhledně nedaly srovnat. Spolu s rozhlednou byla dokončena i lanová dráha.

(4) Rozhledna byla za účasti předních politiků slavnostně otevřena 20. srpna 1891. Ten den byl Petřín zahalen v národních barvách a na špičce rozhledny se skvěl červenobílý prapor. Vlál výše než prapor na špičce její pařížské sestry – o více než padesát metrů nad mořem. Sen českých turistů se naplnil.

(www.petrinska-rozhledna.cz, upraveno)

(1) V roce 1889 se členové Klubu českých turistů vypravili do Paříže na světovou výstavu. Silný dojem v nich zanechala 300 metrů vysoká Eiffelova věž. Při cestě domů se pořadatelé výpravy domluvili, že Praze dají pocítit stejnou závrať, jakou zažili sami.

(2) Na nejbližší schůzi se členové výboru rozhodli vystavět rozhlednu na pražském vrchu Petříně a do společné pokladny ihned vložili 1031 zlatých. Náklady na stavbu se však vyčíslily na 32 000 zlatých. Aby odvážný projekt získal podporu české veřejnosti, vyšel v novinách krátce po schůzi vizionářský článek. Lidé ho četli s nadšením. Jeho autor popisoval Prahu jako moderní město s impozantní rozhlednou. Líčil lanovku, která lidi doveze na Petřín, a přislíbil, že rozhledna se otevře už za rok od prvního výkopu.

(3) Veřejnost byla představou vlastní rozhledny nadšena. Lidé začali na stavbu okamžitě přispívat a zanedlouho se podařilo shromáždit potřebnou částku. V polovině března 1891 byl učiněn první výkop a stavitelé začali bojovat s časem. Práce na stavbě trvaly pouhé čtyři měsíce, což byl vynikající výkon. Výsledek stál vskutku za to. Přestože Petřínská rozhledna měřila jen 63,5 metru, jinak nad svou francouzskou konkurentkou vyhrávala. Například tehdejší obyčejné výtahy na Eiffelovce se s moderním výtahem na pražské rozhledně nedaly srovnat. Spolu s rozhlednou byla dokončena i lanová dráha.

(4) Rozhledna byla za účasti předních politiků slavnostně otevřena 20. srpna 1891. Ten den byl Petřín zahalen v národních barvách a na špičce rozhledny se skvěl červenobílý prapor. Vlál výše než prapor na špičce její pařížské sestry – o více než padesát metrů nad mořem. Sen českých turistů se naplnil.

(www.petrinska-rozhledna.cz, upraveno)

(1) „Au!“ kňučel jsem a držel si hlavu. Máma totiž do noci uklízela. Taky mi v pokoji napastovala linoleum a po něm koberec krásně jezdí.

„Co se děje?“ volala z kuchyně máma.

„Počítám hvězdičky,“ řekl jsem. Máma si asi myslela, že jsem se zbláznil, protože se na mě s vařečkou v ruce přišla kouknout.

„To kvůli tý napastovaný podlaze,“ mrmlal jsem.

Máma odvětila, že mě nenechá žít v chlívku, i když by se mi to asi zamlouvalo. Načež se ozvalo syčení a zápach a mámě uteklo mléko.

(2) „To je tvoje vina!“ vykřikla a rozzlobeně utírala zašpiněnou plotnu.

Pak otevřela okno, ale neuvědomila si, že na okně má maso, a jak to okno otevírala, krev z toho syrového masa se jí obtiskla na zástěru, já se toho lekl a strašně jsem zařval, což zase vylekalo mámu, a jak sebou prudce trhla, talíř s masem letěl do dvora.

„Boříku!“ Znělo to, jako kdyby měla strašně velký zuby.

„Právě jsme na vlastní oči viděli létající talíř,“ chtěl jsem situaci zachránit humorem.

(3) Jenže máma mou snahu o zažehnání hádky neocenila, nýbrž mě chtěla majznout vařečkou. Já to ale předpokládal, a tak jsem rychle uhnul. Hrneček na stole ovšem ne. Prchl jsem do koupelny a zamkl se.

„Okamžitě vylez, ať tě můžu seřezat!“ lákala mě. „Jestli do tří nevylezeš, tak uvidíš!“

„Já bych odemkl,“ zkoušel jsem to diplomaticky, „ale ty bys mi nařezala. A vůbec, proč mám být bitej? Komu uteklo mlíko? Kdo shodil talíř? Kdo rozbil hrneček?“

Za dveřmi koupelny jsem slyšel lapání po dechu.

(4) „A proč mi asi uteklo? Proč jsem shodila talíř? Proč jsem rozbila hrneček?“

„Ale to je přece jasný! Je pátek třináctého!“

(V. Steklač, Pekelná třída, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 4–7

Když v roce 1953 Ian Fleming poprvé představil čtenářům Jamese Bonda, agenta s číslem 007, svět rozdělovala železná opona. Mezi státy Východu a Západu panovalo politické a vojenské napětí. Konflikt nikdy nevyústil ve skutečný boj, ale projevoval se zejména soupeřením o vojenskou převahu. Špioni měli za úkol zjistit, kolik má určitá země tanků a kolik vyrobila jaderných raket.

Toto téma se záhy objevilo i v prvních románech o agentovi 007, v nichž byl hlavním nepřítelem komunismus. Až později se okruh témat rozšířil a do hry vstoupili různé tajné agentury a šílení vědci. Fleming napsal dvanáct skvělých bondovek. Při práci na třinácté knize spisovatel zemřel. ∗∗∗∗∗ Čtenáři, kteří si neohroženého agenta nesmírně zamilovali, si totiž vynutili nová Bondova dobrodružství. Na dalších dílech pracovala celá řada spisovatelů.

(www.abicko.cz, www.james-bond.cz, upraveno)

Nejslavnější Lucemburk

(1) Po otcově skonu se Karel IV. stal českým panovníkem. Zatímco německými oblastmi Svaté říše římské procházel v přestrojení, aby nepadl do rukou přívržencům Ludvíka IV. Bavora, v českých zemích jeho vládu nikdo nezpochybňoval.

(2) Důkaz o Karlově oblibě podala jeho slavnostní korunovace 2. září 1347. Okázalý ceremoniál se konal ve staré románské bazilice, neboť nový Svatovítský chrám se teprve začínal stavět.

(3) Krátce po korunovačním obřadu se Karel dozvěděl novinu, jenž ho překvapila. Jeho rival Ludvík IV. Bavor nečekaně zahynul, když lovil medvědy. Nyní již nic nebránilo tomu, aby byl královský titul Karla IV. uznán v celé říši. V červenci 1349 byl třiatřicetiletý Lucemburk v Cáchách korunován (již podruhé) římským králem a tentokrát už jeho nárok na korunu nikdo nezpochybňoval. Pouze Wittelsbachové skřípali zuby, ale Karel obratnými politickými tahy brzy zkrotil i je. Nyní již toužil pouze stát se císařem, což se mu splnilo v římském chrámu svatého Petra o velikonoční neděli 5. dubna 1355. Byl tak prvním českým panovníkem, který se pyšnil císařskou korunou. Jeho radost nezkalila ani okolnost, že korunovaci neprovedl papež Inocenc VI., nýbrž pouze jím pověřený kardinál. Ani zdaleka se tedy netěšil takové podpoře papeže, jak o něm rozhlašovali jeho protivníci.

(4) Své záměry v říšské politice dokázal Karel prosadit i díky tomu, že se opíral o hospodářsky prosperující Království české. Jeho význam si dobře uvědomoval, a proto se jej snažil ještě více povznést. Z Prahy učinil nejen rezidenci českého panovníka, ale i celoevropsky důležité místo.

(P. Čornej, Dějiny českých zemí, upraveno)

(J. R. R. Tolkien, Pán prstenů: Společenstvo Prstenu, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis je básnická figura, která je založena na opakování slova nebo spojení slov bezprostředně za sebou v jednom verši.

(L. Lederbuchová, Průvodce literárním dílem, upraveno)

(J. R. R. Tolkien, Pán prstenů: Společenstvo Prstenu, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis je básnická figura, která je založena na opakování slova nebo spojení slov bezprostředně za sebou v jednom verši.

(L. Lederbuchová, Průvodce literárním dílem, upraveno)

„Bratři snové, zdá se mi, že my nejsme náležitě zpraveni,“ zahájil Pádlo Jan pravidelnou středeční poradu.

„My že nejsme náležitě spraveni?“ podivili se snové. „Cožpak jsme pochroumaní nebo roztrhaní, děraví nebo paťaví?!“

„Jen se podívejte na mě!“ volal Docent Pusínek. „Já jsem se tak spravil, že už jsem přes cent! Já musím něco shodit!“ A šermoval tak rukama, až mimoděk shodil čestné uznání, co viselo na plaňce. Naštěstí se nerozbilo.

„Ale ne, to jste mi dobře nerozuměli!“ bránil se Pádlo Jan. „Já jsem řekl, že nejsme náležitě z p rave n i!“

„Jo tak! Tak to řeknu rovnou, a ne takhle!“ povídá Moulín Hniva, když se rozruch utišil.

(I. Vyskočil, Malý Alenáš, upraveno)

O tajemném Tischerově kopci se tradovalo tolik strašidelných pověstí, že většina lidí se mu obloukem vyhýbala. Beata Künichová z Janova se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že povídačky nelhaly.

Jednou na podzim se totiž Beata rozhodla přenocovat u své přítelkyně. Jak to ale občas mezi kamarádkami chodí, asi po dvou hodinách se tak pohádaly, že Beata ve vzteku utekla. Teprve venku si uvědomila, že musí jít přes Tischerův kopec. Bála se, ale nedalo se nic dělat. Blížil se konec listopadu, kopec byl skoro holý, a tak už z dálky byla vidět tajemná světýlka.

(Lou Fanánek Hagen, Buchet je spousta, upraveno)