Slovní druhy - 5. ročník

Vysvětlivka: lulka – typ dýmky

(R. Král: Pohádka o Opuštěněti; upraveno)

(1) Roku 1961 světově uznávaný chemik Otto Wichterle doma sestavil ze stavebnice Merkur přístroj známý pod názvem čočkostroj a vyrobil první použitelnou sérii gelových kontaktních čoček. ∗∗∗∗∗

Jejím předchůdcem je stavebnice Inventor, kterou v roce 1920 začal v Polici nad Metují vyrábět Jaroslav Vancl. Kovové díly Inventoru se spojovaly kovovými háčky. Daný spojovací systém ale dětem připadal příliš složitý, navíc umožňoval sestavit jen malé množství modelů. Inventor proto nebyl přijat moc kladně. V roce 1925 Vanclova firma přechází na jednodušší spojovací systém: kovové části nové stavebnice, která dostala název Merkur, byly k sobě spojovány maticemi a šroubky. Díky tomu bylo možné sestrojit mnohem víc modelů.

(2) Zájem o Merkur rychle rostl. Postupně přibývaly nové díly a vznikly také nové řady s elektrickými modely. Do slibného vývoje ale zasáhla druhá světová válka, další velkou ránu Vanclovi zasadili komunisté. Poté, co v únoru 1948 převzali moc, Vanclovu firmu (stejně jako řadu jiných) zrušili. Stavebnici Merkur tedy začal nově vyrábět státní podnik, v němž Jaroslav Vancl pracoval na pozici běžného dělníka. Časem se ale stali vedoucími dílny jeho dva zeťové, a protože všichni tři mohli částečně ovlivňovat výrobu, produkt si zachoval svou kvalitu. V období 1962–1989 Československo vyrobilo přes 5 milionů stavebnic značky Merkur, tři čtvrtiny této produkce však byly vyvezeny do zahraničí.

(3) Od roku 2006 má Merkur své muzeum v Polici nad Metují. K oblíbeným exponátům patří vláčky, replika Wichterleho čočkostroje či obří Ocelové město, soustava budov inspirovaná stejnojmenným románem Julesa Verna. Stavebnici dodnes využívají při výuce mnohé školy. Možná už brzy bude Merkur znovu stát u zrodu velkého vynálezu.

(otechnice.cz, www.merkurpolice.cz; upraveno)

TEXT 1

(1) Když se řekne Olomouc, řada lidí si ihned vybaví proslulé olomoucké tvarůžky, leckdy nazývané syrečky. Tvarůžek patří k sýrům s velmi výraznou vůní i chutí. Dnes je tato delikatesa k dostání v 31 variantách: jednotlivé produkty se liší hmotností i tvarem (dělají se bochánky, kroužky aj.), některé jsou i ochucené (např. česnekem, kmínem).

(2) Tvarůžky se kdysi začaly vyrábět na venkově u Olomouce, a protože se prodávaly na olomouckých trzích, časem dostaly přízvisko „olomoucké“. Nabízely se i v hostincích (skvěle se totiž hodily k pivu) a někdy se používaly také jako platidlo. Některé dochované texty se zmiňují třeba o tom, že když se roku 1601 ve vesnici Hradečná kopala studna, studnař dostal za svou práci peníze a dvě kopy^* tvarůžků k tomu. V 2. polovině 19. století se centrem výroby syrečků staly Loštice. Právě zde založil roku 1876 svoji tvarůžkárnu Josef Wessels. Po jednadvaceti letech převzal vedení této firmy jeho syn Alois Wessels a tomu se podařilo rozjet výrobu ve velkém. Netrvalo dlouho a syrečky se začaly i vyvážet. Ve 20. letech 20. století pak byla představena zásadní novinka: balení tvarůžků do celofánu, který zmírnil jejich pronikavý zápach a usnadnil manipulaci při prodeji.

(3) Za komunistické éry kvalita produkce tvarůžků poněkud klesla, vyhlášenou pochoutkou se znovu staly až po sametové revoluci. Jejich jedinečné vlastnosti byly roku 2010 oceněny výborem Evropské komise, který syrečkům udělil chráněné zeměpisné označení. Od té doby se olomoucké tvarůžky smějí vyrábět jen na Olomoucku. Olomouc je na to právem hrdá, a tak není divu, že se zde koná tvarůžkový festival. Rozhodně si ho nenechte ujít. Pokud navštívíte i nedaleké město Loštice, v němž je muzeum tvarůžků, zajděte do místní cukrárny, nabízející tvarůžkové kremrole a další netradiční zákusky.

^* 1 kopa = 60 kusů

(medium.seznam.cz, www.stoplusjednicka.cz, www.tvaruzky.cz; upraveno)

TEXT 2

Sloveso typu A (např. slibovat) má ve 3. osobě čísla jednotného způsobu oznamovacího času přítomného jiný tvar než ve 3. osobě čísla množného způsobu oznamovacího času přítomného.

Sloveso typu B (např. končit) má ve 3. osobě čísla jednotného způsobu oznamovacího času přítomného stejný tvar jako ve 3. osobě čísla množného způsobu oznamovacího času přítomného.

(Š. Krejčí: Nezbedný semafor; upraveno)

TEXT 1

(1) Během léta bývají zahrady i krásně rozkvetlé louky plné motýlů, s nástupem podzimu se ovšem situace zásadně změní. Kam křehcí krasavci mizí? Téměř nikdo neví, že někteří motýli odlétají do teplých krajin. Příkladem je třeba babočka admirál, rozšířená po celé Evropě. Nejodvážnějším cestovatelem z hmyzí říše je ale monarcha stěhovavý. Tento motýl, žijící v létě u hranic USA s Kanadou, se na zimu vždy přesouvá do středního Mexika. Jeho výkon je obdivuhodný, monarcha totiž denně zvládne urazit i 120 km.

(2) Babočka s monarchou jsou však spíše výjimkou. Většina motýlů totiž zimu přečkává v různých vývojových stádiích: nejčastěji ve formě vajíčka nalepeného na větvích rostlin, ve stádiu housenky či jako kukly; nejméně druhů přezimuje ve stádiu dospělého jedince. Mezi motýlí otužilce patří žluťásek řešetlákový. Tento středně velký motýl na zimu upadá do strnulosti podobné zimnímu spánku, typickému pro řadu savců. Na rozdíl od jiných motýlů, kteří zimu tráví ve speciálním úkrytu (v tmavé jeskyni, v dutině stromu aj.), žluťásek řešetlákový zpravidla přezimuje tak, že se zavěsí na nějakou rostlinu. V těle mu proudí zvláštní látka, díky níž se udrží naživu i při nízkých teplotách.

(3) Žluťásek řešetlákový bývá prvním motýlem, kterého spatříte koncem zimy poletovat v přírodě. Možná se ptáte, jak ho poznáte. Docela snadno: křídla samečků jsou zbarvena jasně žlutě, samička je světlejší a obě pohlaví mají na každém křídle červenofialovou tečku.

Další zajímavostí tohoto motýla je jeho dlouhý životní cyklus. Z nakladených vajíček se vylíhnou zelenobílé housenky. Stádium housenky trvá cca 30 dnů, stádium kukly je asi o polovinu kratší. Dospělý žluťásek se dožívá až 12 měsíců a to je v motýlí říši úctyhodný věk. Obvykle totiž motýli žijí ve stádiu dospělého jedince jen 2–3 týdny, některé druhy dokonce jen pár dnů. Žluťásek řešetlákový je zkrátka motýlí rekordman.

(www.stoplusjednicka.cz, www.npsumava.cz; upraveno)

TEXT 2

Sloveso typu A je sloveso, jehož trvalou součástí je SE, např. smát se (např. věta Tomáš tomu smál není gramaticky správná).

Sloveso typu B je sloveso, které lze použít jak bez SE, tak s ním (záleží na tom, co chceme vyjádřit), např. chytit se × chytit (chytil se za hlavu × chytil míč).

Pozn.: U sloves typu A lze SE vypustit pouze ve specifických případech (např. Smál se tomu? – Ano, smál.).

TEXT 1

(1) Během léta bývají zahrady i krásně rozkvetlé louky plné motýlů, s nástupem podzimu se ovšem situace zásadně změní. Kam křehcí krasavci mizí? Téměř nikdo neví, že někteří motýli odlétají do teplých krajin. Příkladem je třeba babočka admirál, rozšířená po celé Evropě. Nejodvážnějším cestovatelem z hmyzí říše je ale monarcha stěhovavý. Tento motýl, žijící v létě u hranic USA s Kanadou, se na zimu vždy přesouvá do středního Mexika. Jeho výkon je obdivuhodný, monarcha totiž denně zvládne urazit i 120 km.

(2) Babočka s monarchou jsou však spíše výjimkou. Většina motýlů totiž zimu přečkává v různých vývojových stádiích: nejčastěji ve formě vajíčka nalepeného na větvích rostlin, ve stádiu housenky či jako kukly; nejméně druhů přezimuje ve stádiu dospělého jedince. Mezi motýlí otužilce patří žluťásek řešetlákový. Tento středně velký motýl na zimu upadá do strnulosti podobné zimnímu spánku, typickému pro řadu savců. Na rozdíl od jiných motýlů, kteří zimu tráví ve speciálním úkrytu (v tmavé jeskyni, v dutině stromu aj.), žluťásek řešetlákový zpravidla přezimuje tak, že se zavěsí na nějakou rostlinu. V těle mu proudí zvláštní látka, díky níž se udrží naživu i při nízkých teplotách.

(3) Žluťásek řešetlákový bývá prvním motýlem, kterého spatříte koncem zimy poletovat v přírodě. Možná se ptáte, jak ho poznáte. Docela snadno: křídla samečků jsou zbarvena jasně žlutě, samička je světlejší a obě pohlaví mají na každém křídle červenofialovou tečku.

Další zajímavostí tohoto motýla je jeho dlouhý životní cyklus. Z nakladených vajíček se vylíhnou zelenobílé housenky. Stádium housenky trvá cca 30 dnů, stádium kukly je asi o polovinu kratší. Dospělý žluťásek se dožívá až 12 měsíců a to je v motýlí říši úctyhodný věk. Obvykle totiž motýli žijí ve stádiu dospělého jedince jen 2–3 týdny, některé druhy dokonce jen pár dnů. Žluťásek řešetlákový je zkrátka motýlí rekordman.

(www.stoplusjednicka.cz, www.npsumava.cz; upraveno)

TEXT 2

Sloveso typu A je sloveso, jehož trvalou součástí je SE, např. smát se (např. věta Tomáš tomu smál není gramaticky správná).

Sloveso typu B je sloveso, které lze použít jak bez SE, tak s ním (záleží na tom, co chceme vyjádřit), např. chytit se × chytit (chytil se za hlavu × chytil míč).

Pozn.: U sloves typu A lze SE vypustit pouze ve specifických případech (např. Smál se tomu? – Ano, smál.).

Vysvětlivka: karavana – skupina obchodníků a zvířat cestující pouští

(A. Šotolová: Fata morgána; upraveno)

(1) K nejobávanějším živočichům patří bezesporu hroch. Tento zástupce savců, obývající oblasti tropické Afriky (na severu kontinentu byl již ve volné přírodě vyhuben), se vyznačuje válcovitým tělem, krátkýma silnýma nohama a mohutnou hlavou. Jeho šedohnědá lysá kůže je extrémně silná. Dospělý hroch může vážit až 3,5 tuny, což z něj dělá třetího nejtěžšího suchozemského živočicha (prvenství v tomto směru drží slon).

(2) Hroch je býložravec, na pastvu však chodí jen v noci, aby mu sluneční žár nevysušil kůži. Většinu života tedy tráví ve vodě, nicméně plavat nedovede. Místo toho pod vodou běhá nebo se odráží ode dna. Ve vodě se obvykle odehrávají námluvy a zde také samice odchovávají svá mláďata. Ta jsou kojena zhruba jeden rok, a to výhradně pod vodou. Hroši jsou velmi zdatní potápěči a na jedno nadechnutí běžně vydrží pod hladinou 5 minut. Pokud jim hrozí nebezpečí, dokážou zadržet dech i pětkrát déle.

(3) Nenechte se zmást poklidně vyhlížejícími záběry, na nichž se zavalití hroši líně povalují v řece. Stisk jejich čelistí má nesmírnou sílu. Hrozivé jsou i jejich obří zuby (ty dolní mohou být u samců dlouhé přes půl metru), což spolu s vrozenou agresivitou dělá z hrochů velmi nebezpečné živočichy. Hroši bedlivě střeží své území a na případného narušitele bez váhání zaútočí. Žijí buď v menší skupině, v níž bývá jen jeden samec, nebo ve velkém stádu s více samci, čítajícím až 150 jedinců. Mezi hrochy panuje přísná hierarchie: hlavní slovo má vždy samec, který je nejsilnější.

(4) Za posledních padesát let počet hrochů žijících ve volné přírodě klesl. Mohou za to jednak neurvalí lovci (hroší zuby jsou bohužel využívány jako náhražka slonoviny), jednak úbytek vhodných pastvin. Hroši proto byli zařazeni do kategorie „zranitelní“, tedy mezi živočichy, kteří čelí zvýšenému nebezpečí vyhynutí.

(www.zoopraha.cz, Trojský koník 2/2025; upraveno)

TEXT 1

(1) Aru se probrala na podlaze v Síni bohů. Vzápětí spatřila své spolužáky. Vypadali, jako když se film zastaví uprostřed bojové scény. Byli ztuhlí v čase. Aru se postavila a opatrně se jich dotkla. Kůži měli teplou, na krku jim tepala krev, na těle žádné zranění. SAKRA, co se to stalo? pomyslela si.

Náhle se odněkud zvenčí ozval jakýsi skřípot. Znělo to jako otevírání dveří. Aru se rozběhla ke vchodu. To, co před Síní bohů objevila, jí vůbec nedávalo smysl. Máma s očima plnýma paniky měla obě nohy nad zemí, jako by zmrzla ve skoku. Kamenný slon, jenž stál v muzeu desítky let, zvedl chobot a znovu vydal ten skřípavý zvuk.

(2) Vystrašená Aru se pokoušela stáhnout mámu na zem a přitom křičela: „Mami, dělej něco! Ten slon je posedlý!“ Jenže máma se ani nepohnula.

Vtom z nitra oživlého slona zaburácel hluboký a drsný hlas: „Slyšte všichni! Jak se opovažujete rozsvítit lampu?“ Vzápětí slonovi cosi vylétlo z tlamy. Byl to… holub. „Kde je ten prastarý válečník, který rozsvítil lampu z Bháratu?“ zjišťoval pták. Dívka bez přemýšlení vyhrkla: „Jak to, že teď zníš jinak?“ Předtím byl holubův hlas temný jako bouře, teď jí ale připomínal jejího matikáře s pisklavým hlasem.

Holub nafoukl hruď: „Něco se ti nezdá na mé mluvě, lidská holko? Buď ráda, že se s tebou vůbec bavím. Měla bys vědět, že jsem schopný napáchat velikou zkázu! Kdekdo se mě bojí!“

(3) „A co je na tom dobrého?“

„Na tom je něco mocného,“ odfrkl si pták, „a když si můžu vybrat mezi dobrem a mocí, vždy zvolím to druhé. Ale k věci. Lampa byla rozsvícena. Rozsvítit ji zvládne jen ten, kdo má mimořádné schopnosti – Pánduovec. Jeho role je nyní zcela zásadní!“

Aru zvedla bradu: „Tu lampu jsem rozsvítila já.“

Holub dočista zkoprněl: „HERNAJS, tak to se můžeme se světem rozloučit.“

(R. Chokshi, Aru Šah a konec času, upraveno)

TEXT 2

Výraz typu A: i bez okolního textu lze určit, o který slovní druh jde, např. domy (je to vždy podstatné jméno).

Výraz typu B: bez okolního textu nelze určit, o který konkrétní slovní druh jde, např. stát (může to být buď podstatné jméno, nebo sloveso).

TEXT 1

(1) Jednoho zářijového rána byly na dvoře všechny děti z Vratiče – tak se jmenoval náš dětský domov. Byl totiž úklidový den. Vytřepávali jsme polštáře, deky a prostěradla. Náhle přijel listonoš ze vsi a zdálky mával obálkou. Gerd, ředitelka Vratiče, si převzala dopis, a když ho dočetla, zašeptala: „Za dva týdny sem přijedou inspektoři: zkontrolují hygienické podmínky a přepočítají děti.“ Přelétla nás neklidným pohledem, jako by nás počítala. To ale nemusela. Věděli jsme, že ve Vratiči je padesát jedna dětí, tedy přesně o jedno víc, než povoluje úřední nařízení.

(2) Zrovna jsme se chystali odnést lůžkoviny dovnitř, když na PŘÍJEZDOVOU cestu vjelo zrezivělé volvo. Zaparkovalo a dveře auta se otevřely. Nejdřív se vynořila obrovská noha porostlá černými chlupy, poté s hekáním vylezla celá řidička. Byla dva metry VYSOKÁ a břicho měla jako sud. Rozhostilo se hrobové ticho. Před námi totiž stála Gorila! Ostatní děti se rozběhly do domu, já jsem ale dočista zkameněla. Teprve když se mé a Goriliny oči střetly a ona se zasmála, přičemž ODHALILA své ohromné tesáky, jsem vystřelila pryč. Pádila jsem do pokoje. Bylo tu nebývale rušno.

(3) Aron na mě šibalsky mrknul: „Jonno, viděla jsi to obrovský břicho? Je úplně jasný, proč sem přijela. Adoptovat dítě je levnější než si kupovat maso v obchodě.“

„Ty jsi ale hloupej. Přestaň si vymýšlet,“ odsekla jsem mu.

Chvilku jsme se popichovali, když vtom do pokoje vstoupily Gorila a Gerd.

„Nástup!“ rozkázala šéfka Vratiče. Postavili jsme se do řady a Gorila si nás začala prohlížet. U mě se zastavila.

„To je Jonna – naprosto beznadějný případ,“ posteskla si Gerd.

Gorila ale nečekaně prohlásila: „Já si tu holku vemu.“

Rozbušilo se mi srdce a bylo mi na zvracení. Gerd ještě vzala Gorilu do kanceláře VYPLNIT nějaké údaje do formulářů o adopci a zanedlouho už volvo opouštělo Vratič. Já jsem seděla na sedadle spolujezdce.

(F. Nilsson, Gorila a já, upraveno)

TEXT 2

Slovní tvar typu A: napíšeme-li v daném tvaru podstatného jména nad jednu souhlásku háček, získáme spisovný tvar slovesa (např. vázu → vážu).

Slovní tvar typu B: napíšeme-li v daném tvaru podstatného jména nad jednu souhlásku háček, získáme spisovný tvar jiného podstatného jména (např. bankou → baňkou).

TEXT 1

(1) Řekne-li se o někom, že má obě ruce levé, znamená to, že je pěkný nešika. Tohle rčení nejspíš vymysleli praváci. Ti se zpravidla vyznačují až neuvěřitelnou nešikovností levé ruky. Často si proto myslí, že leváci nic kloudného nesvedou ani levou, natož pak pravou rukou. Jenže to je obrovský omyl: ∗∗∗∗∗, žádní nemotorové to tedy nejsou.

(2) Martina Navrátilová hraje tenis levou rukou, až do svých devíti let ale při zápasech ruce střídala. Když se roku 1965 probojovala až na mistrovství republiky žactva, řekli jí zkušení tenisté, že by forhend měla hrát jen levačkou. Do týdne se to naučila. Přestože na tehdejším mistrovství zlato nezískala, levou rukou hrála dál. Tenkrát se také zařekla, že už prohrávat nebude. A svatá pravda, od té doby prohrála v žákovském tenise snad jen dva nebo tři zápasy. Příliš proher nezakusila ani v dospělosti.

Jako dítě střídala ruce i při jiných činnostech, třeba při kreslení. Na základní škole naše budoucí tenisová hvězda zprvu psala levou, jenže si pokaždé rozmazala napsané řádky. „Zkus to pravou!“ napadlo její rodiče. Od té doby při psaní používá pravačku.

(3) Jeden by řekl, že dívenka, z níž se později stala slavná tenistka, v tělocviku jistě všechny převálcovala. Zkrátka že měla nad ostatními navrch. Jednou ale Martina přinesla domů poznámku: „Neumí kotoul!“ Otci to vysvětlila dost stručně: „Madam mě dnes vyvolala z řady, řekla ‚Udělej kotoul!‘ a já na ni zůstala civět.“ Děti z Řevnic říkaly mezi sebou učitelce tělocviku madam, protože do tělocvičny chodila zásadně v kožichu, který při vyučování nesvlékala, a ve střevíčkách.

„A proč jsi na ni civěla?“

„Já nevím, co je to kotoul,“ odpověděla popravdě Martina.

„Víš ty co? Udělej kotrmelec.“

Martina udělala kotrmelec. V pokoji na zemi. Bezvadně.

„Tak tohle je kotoul. Vy tomu spíš říkáte kotrmelec,“ řekl otec. Pak vzal žákovskou a pod poznámku od učitelky tělesné výchovy dopsal: „Tak jí ho ukažte.“

Madam na to neodepsala a kotoul Martině rovněž neukázala.

Vysvětlivka: forhend – typ tenisového úderu

(V. Škutina, Martina: z Řevnic na wimbledonský dvůr, upraveno)

TEXT 2

Příslovečná spřežka je příslovce, které vzniklo spojením předložky s jiným existujícím tvarem současného slova (např. s tvarem podstatného jména, zájmena či číslovky). Příslovečné spřežky jsou např. slova nahoru (na + horu) či předtím (před + tím).

(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají.

∗∗∗∗∗ Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.

(2) Je zde ovšem jeden zásadní rozpor – masožravky loví hmyz, aby získaly živiny, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. Vědci zjistili, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.

(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.

Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Okraje jejího lapacího listu jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile tam hmyz přistane, mucholapka bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.

(www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Strýček Jindřich seděl na zápraží a pozoroval oblohu, jež byla šedivější než obvykle. Vedle něj stála Dorotka s pejskem Totem v náručí. Odkudsi ze severu k nim dolehlo zakvílení větru a vysoká tráva se začala vlnit.

„Pozor, blíží se vichřice, Emo,“ zavolal Jindřich na svou ženu, „jdu se podívat do stájí na dobytek.“ Když se teta Ema podívala ven z okna chalupy, ihned pochopila, že jim hrozí velké nebezpečí. Bylo jasné, že se všichni musí schovat do větrného sklepa – jámy vyhloubené v zemi pod chalupou. „Dorotko, honem!“ vykřikla Ema, zvedla poklop v podlaze a slezla po žebříku dolů.

∗∗∗∗∗ Chalupa se zatřásla tak silně, že Dorotka spadla. Toto jí zakňučel u nohou. Náhle se dům třikrát otočil dokola a zvedl se do výše. Vichřice ho unášela pryč, jako by to bylo pírko. Uběhlo několik hodin a chalupa s oběma cestujícími stále letěla. Už byli na míle daleko od rodného kraje. Dorotka se nakonec doplazila do postele a tvrdě usnula. Toto se přitulil k ní.

(2) Probral je prudký náraz. Chalupa nehnutě stála a dovnitř proudilo sluneční světlo. Když Dorotka vyšla před dům, úžasem naprosto oněměla. Dívence připadalo, že snad prožívá nějaký sen. Ocitla se uprostřed překrásné krajiny. Všude kvetly cizokrajné květiny, na stromech seděli pestrobarevní ptáci, opodál bublal třpytivý potůček. Náhle dívka zpozorovala, že k ní kráčí skupinka velmi podivných lidí. Dorotku překvapilo, že všichni čtyři jsou velcí jako ona, ale vypadají daleko starší. Bez většího zaváhání přistoupili k dívence a hluboce se jí uklonili.

(3) Jediná žena v hloučku promluvila: „Buď vítána v zemi Mlaskalů, vznešená čarodějko. Jsme ti vděčni, že jsi zabila Zlou kouzelnici a osvobodila náš lid z poddanství.“

Dorotka se rozpačitě usmála: „To bude nějaký omyl. Já jsem nikoho nezabila.“

„Ale tvoje chalupa ano. Podívej se,“ usmála se stařenka.

Dorotka se ohlédla a strnula. Zpod chalupy vyčnívaly dvě nohy ve špičatých botách.

(L. F. Baum, Čaroděj ze země Oz, upraveno)

TEXT 2

Rozdíl mezi krátkými a dlouhými samohláskami (a × á, e × é, i × í atd.) může mít zásadní vliv na význam slova, např. žití × žíti, pravém × právem.

Slovní tvar typu A: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovný tvar jiného ohebného slova.

Slovní tvar typu B: změníme-li v daném tvaru délku každé samohlásky, získáme spisovné neohebné slovo.

TEXT 1

(1) Serafina se probudila a pořádně se rozhlédla po ztemnělém sklepení. Zkoumala, zda nějaké krysy nebyly natolik HLOUPÉ, aby sem vlezly, zatímco spala. Tady, v rozlehlém sídle Biltmore, byly VŠUDE. Tohle je slibná noc pro lov, pomyslela si dívka a potichu se vykradla do přízemí. Ve dne bylo plné služebnictva, teď ale místnosti osiřely. Serafina tu znala každou SKULINU. Občas při svých nočních výpravách proklouzla z přízemí i do horních pater. V noci byl totiž celý dům její.

(2) Když bylo Serafině deset let, zeptala se tatínka, jestli i ona má v domě nějakou práci. „Ovšem, a moc důležitou!“ odpověděl. „Jsi HCHK Biltmoru. Hlavní chytačka krys!“

Serafina si i teď, po více než dvou letech, vybavovala, jakou tehdy pocítila hrdost. Skutečně měla vrozený talent na chytání těch prohnaných škůdců. Ze vzpomínek ji ale najednou vytrhl zvuk ozývající se z nedaleké chodby. Někdo chodí po domě!

Serafina se přitiskla ke zdi. Vzápětí spatřila muže v černém plášti. V jedné ruce držel lucernu a druhou vlekl holčičku ve žlutých šatech. Prošli jen kousek od Serafiny. Vtom se dívenka vytrhla ze sevření a rozběhla se do sklepení. Muž ji začal pronásledovat. Co teď? Serafina by nejradši utekla. Jenže ta holčička… Serafina usilovně přemýšlela. „Jsem jediná, kdo pro tu chudinku může něco udělat,“ řekla si nakonec. A vydala se za nimi.

(3) Na kamenné podlaze nejhlubší části sklepení ležela rozbitá lucerna. V pohasínající záři Serafina viděla, že holčička ve žlutých šatech bojuje o život. „Za chvíli už bude konec,“ pronesl zloduch. Náhle mužův černý plášť vzlétl vzhůru a pak jeho záhyby obtočily tělo vzlykající dívenky jako chapadla hladové chobotnice. Na okamžik ještě Serafina zahlédla vyděšený obličej té malé bojovnice. Záhy však pláč utichl a po děvčátku nezůstalo nic než černota pláště. Nadobro zmizelo.

(R. Beatty, Serafina a černý plášť, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A označuje osobu rodu ženského a je příbuzné se svým mužským protějškem, kterým je podstatné jméno rodu mužského životného. Příklady:

Podstatné jméno typu B (např. dcera, žena) označuje osobu rodu ženského. Podstatná jména tohoto typu mužský protějšek se stejným kořenem nemají.

Čísla, která jsou uvedena v levém sloupci, děl dvěma.

TEXT 1

(1) Jednoho večera vešla Emily do dílny svého souseda Johna. V koutě leželo krásné jablko. Okamžitě po něm sáhla. Právě když spokojeně ohryzávala jádřinec, přišel John. Jakmile ji uviděl, polekaně vyjekl: „Kam se podělo to jabko?“

(2) „Já – já jsem ho snědla,“ koktala Emily.

„Proboha, to jsi neměla! To jabko bylo votrávený, byla to návnada pro krysy! Zabilo by jich to tucet cobydup!“

Vzápětí dílnou proběhla zděšená tvář, práskly dveře a Emily zmizela ve tmě. Pádila k domu, v němž žila od smrti rodičů. Teď byl ale tichý a temný. Emily zoufale vykřikla. Pomalu nabývala jistoty: až se všichni vrátí, najdou ji mrtvou. Jak dlouho vlastně trvá cobydup? A bude smrt bolet? Roztřesenýma rukama zapálila svíčku a vlekla se po schodech do hostinského pokoje, v němž jediném bylo zrcadlo. Sotva spatřila svůj smrtelně bledý obličej, zhrozila se. Ano, tohle je nepochybně tvář umírajícího člověka. Z rozjímání ji vytrhl zvuk kol, který se ozval zvenčí. Emily spěchala dolů do kuchyně, kam záhy vešly i její tety. Nevěřícně zíraly na tragicky vyhlížející stvoření se svíčkou v ruce.

„Emily, co se děje?“ vykřikla Laura.

(3) „Umírám,“ odpověděla Emily vážně. „John nalíčil past na krysy. Dal do kouta otrávené jablko a já jsem ho snědla. Už mi zbývá jen pár minut života.“

„Kdy jsi ho snědla?“ zeptala se Laura vyděšené neteře.

„Zhruba před hodinou.“

„To bys už teď byla mrtvá, nebo by ti přinejmenším bylo dost špatně,“ vyhodnotila situaci Alžběta. Potom rozhodla: „Lauro, dej jí pořádnou dávku hořčice s vodou, tímhle dávidlem určitě nic nezkazíme. Já jdu pro doktora. Cestou se ještě stavím u Johna.“

Když se po chvilce vrátila sama, Laura vyhrkla: „Kde máš doktora?“

„Žádnýho doktora není třeba. Myslela jsem si to od samýho začátku. John si z Emily vystřelil. Chtěl ji trošku vystrašit,“ vysvětlila Alžběta.

(L. M. Montgomeryová, Emily z Novoluní, upraveno)

TEXT 2

Pojmenování typu A je založeno na záměně celku a části. Například ve větě V parku nebyla ani noha je vyjádřeno, že v parku nikdo nebyl. Slovem noha (tj. část) je označena osoba (tj. celek).

Pojmenování typu B na záměně celku a části založeno není. Například ve větě Včera jsem si zlomil nohu slovo noha označuje dolní končetinu, a ne nějakou osobu.

Dobře krmení koně mají víc síly.

Komár mi sál krev.

Vstávej! Už je poledne a ty pořád ještě spíš!

Jupiter North a Morrigan Crowová hleděli z okna jídelny. Lesem se k rodinnému sídlu Crowových blížilo cosi temného. Zprvu to vypadalo jako hejno netopýrů. Bylo to však příliš hlasité. Mezi vší tou černí svítily stovky rudých teček. Morrigan se zděsila, když zjistila, že to jsou oči mužů, koní a honicích psů.

„To jsou Honci z kouře a stínů. Musíme utéct,“ řekl Jupiter, vzal Morrigan za ruku a táhl ji pryč z jídelny. „Ale co bude s mou rodinou?“ zeptala se Morrigan a ukazovala na ostatní Crowovy. Všichni tři klidně seděli u stolu uprostřed rozlehlé jídelny, jako by přízračné lovce neviděli ani neslyšeli.

„Nic se jim nestane, jim ublížit nemohou. Ti Honci jdou jen po tobě, Morrigan.“

Jupiter a Morrigan vyběhli po schodech do třetího patra. Tam mladík dokořán otevřel nejbližší okno a Morrigan uviděla na nádvoří podivný stroj s prosklenou kabinou, který připomínal obrovského pavouka.

„Až napočítám do tří, skočíme dolů,“ řekl Jupiter a vylezl na parapet. Dívka se ohlédla. Několik metrů od nich stál pes: pozoroval je žhnoucíma rudýma očima a zlověstně vrčel. Další psi se ozývali z nižších pater.

„Jedna,“ řekl Jupiter a pomohl dívce na okenní římsu. Štěkot psí smečky, řítící se po schodech, hrozivě zesílil. „Dva.“ Jupiter objal Morrigan. To už k nim od schodiště přibíhali běsnící psi. „Tři!“ Chladný vzduch zasvištěl uprchlíkům kolem uší. Pak se ozvalo řinčení rozbitého skla a oba tvrdě dopadli na podlahu stroje. Zatímco si Morrigan vytahovala střep z ruky, Jupiter prudce stlačil řídicí páku dolů. Ospalý motor se probral k životu, plechový pavouk sebou škubl a všechny čtyři páry jeho obřích kovových noh vykročily k městu.

„A co teď?“ zeptala se Morrigan a snažila se nepozvracet kabinu toho zvláštního stroje.

„Najdeme bránu do Nikdyuše,“ vysvětlil jí Jupiter, „jen tak Honcům unikneme.“

(J. Townsendová, Nikdyuš, upraveno)

V takové situaci musíme stát při sobě.

Dobře placení zaměstnanci odvádějí lepší práci.

Když jsme zjistili, že všichni chlapci jsou živí, oddechli jsme si.

Už nás to tady nebaví, půjdeme raději domů.

TEXT 1

(1) Lydia stála uprostřed kuchyně a přihlížela, jak si jídlo na sporáku spokojeně pobrukuje. „Asi by ses měl podívat do dětského pokoje, Georgi.“

„Proč? Stalo se něco?“ zajímalo George.

„Zkrátka mi to tam teď připadá divné.“

Šli spolu chodbou svého dokonalého domu. Jen samotný nábytek a nejrůznější technické vychytávky je přišly na třicet tisíc dolarů.

„Tak co se ti tu nezdá?“ zeptal se George, když vstoupili do dětského pokoje.

(2) Chvilku se nic nedělo, záhy se ale před očima manželů Hadleyových zjevila africká savana, věrně zachycená do posledního kamínku a stébla trávy, a strop pokoje se proměnil v oblohu spalovanou žhavým sluncem. Georgeovi se rázem orosilo čelo potem.

„Pojď z toho slunce,“ řekl Lydii, „tohle už je moc skutečné. Stejně ale nechápu, co tě na tom znepokojuje.“

Vtom se z přístrojů v rozích pokoje začaly linout pachy: horká vůně trávy, chladivý závan napajedla, ostrý zápach zvířat. Posléze se přidaly i první zvuky africké savany: dusot antilopích kopýtek, šustot supích křídel. Z keřů se vynořili lvi a pomalu se blížili k manželům Hadleyovým. George zaplavil obdiv ke géniovi, který tohle vše vymyslel. Dětský pokoj občas vypadal až neuvěřitelně přesně. Když George dostal chuť odskočit si do jakékoliv země, stačil mžik – a přání se splnilo.

Lvi se nyní zastavili a upřeně George s Lydií pozorovali. Znenadání se k nim rozběhli. Lydia zaječela a utekla na chodbu. George vyrazil za ní. Jakmile za sebou zabouchl dveře pokoje, rozesmál se.

„Georgi, málem nás sežrali!“ polykala slzy Lydia.

„Uznávám, nepochybně to působí, jako by to bylo opravdové – úplná Afrika v domě. Ale nezapomeň, že to byl jen prostorový barevný film o přírodě.“

(R. Bradbury, Ilustrovaný muž, upraveno)

TEXT 2

Personifikace se uplatňuje např. ve spojení mráz kreslil na okna květy – něco (mráz), co je v našem běžném životě neživé, dělá něco (kreslí), co je typické pro člověka. Ve spojení nastaly silné mrazy se personifikace neuplatňuje.

Na konci měsíce jsme vždy pracovně velmi vytížení.

(1) Dne 23. března 1865 letěl nad Tichým oceánem balon, stržený vzdušným vírem. „Ven se vší zátěží!“ zaznělo ve čtyři odpoledne. Pod koulí naplněnou plynem se ještě dlouhé hodiny zmítal koš s cestujícími. Uragán se zklidnil až ráno. V dohledu ale stále žádná země, všude kolem jen rozbouřené moře. Vtom balon začal prudce klesat. Trhlinou v jeho plášti totiž unikal plyn. Situace vypadala beznadějně. Když už byli vzduchoplavci napůl ponořeni ve vodě, zahlédli neznámý ostrov. Splasklý plášť se náhle prohnul v jakousi kapsu a balon byl větrem hnán jako loď směrem k pobřeží. Na písčitém břehu si všichni zhluboka oddechli.

Od té doby uběhlo již půl roku. 24. září se šel Pencroff podívat na pasti, které nalíčil. V jedné z nich sebou házel malý pekari. To bude výtečná hostina, zaradoval se námořník.

(2) Pečené selátko skutečně všem chutnalo. Pencroff zrovna hltal už druhou porci, když vtom zaklel. „O něco jsem si zlomil zub!“ vykřikl. Pak vyňal z úst předmět, který ho připravil o část stoličky. Byla to olověná kulka! Ani zjevení nadpřirozené bytosti by trosečníky nerozrušilo víc. Při průzkumech ostrova totiž na člověka nenarazili, žádný kouř přítomnost lidí neprozrazoval.

(3) „Neříkal jste, Pencroffe, že ten pekari byl asi tři měsíce starý•“ zeptal se inženýr.

„Přesně to jsem říkal, pane Smithi,“ odpověděl mu námořník, „vždyť to bylo mládě!“

„Z toho tedy vyplývá, že nedávno byla na ostrově vypálena rána z pušky.“

„A že kulka,“ doplnil logicky uvažujícího Smithe Spilett, „zasáhla toto zvíře.“

(4) „Buď je tedy ostrov obydlen,“ pokračoval Smith, „nebo tu někdo tajně přistál. Nevíme, zda to jsou přátelé, či nepřátelé• Musíme znovu prozkoumat ostrov a zjistit, jestli jsou ještě tady!“

Vysvětlivka: pekari – drobný sudokopytník podobný prasatům

(J. Verne, Tajuplný ostrov, upraveno)

Narval jednorohý, který žije v mořích blízko severního polárního kruhu, je jedním z nejpozoruhodnějších kytovců. Jeho mláďata jsou skoro černá, dospělí jedinci mají šedobílou barvu. Samci narvala jsou vždy mohutnější než samice: na rozdíl od dospělé samice, jež váží nejvýše 1 000 kilogramů a dorůstá délky maximálně 5 metrů, dospělý samec váží i 1 600 kilogramů a dlouhý může být klidně 6 metrů. Narval se živí zejména rybami, nepohrdne ale ani měkkýši. Od lovu ho neodradí ani souvislá ledová vrstva. K dýchání využívá díry v ledu, jako každý savec totiž potřebuje dýchat vzduch. Bez nádechu vydrží pod hladinou až 30 minut.

Narvalovi se přezdívá mořský jednorožec. Slavný roh, kvůli němuž přezdívku získal, je ale ve skutečnosti kel, tedy extrémně dlouhý zub vyčnívající ven z tlamy. Zatímco pravý horní špičák samcům zpravidla zakrní a dál neroste, jejich levý horní špičák měří přes 2,5 metru. Pouze v ojedinělých případech mají samci narvala dva plně vyvinuté kly.

Odborníci dlouho pátrali po tom, k čemu narvalovi jeho kel slouží. Někteří vědci se dříve domnívali, že samci používají kel jako zbraň při boji o samici. Nedávné výzkumy ale prokázaly, že kel má zcela jinou funkci: funguje jako citlivé čidlo, které samcům třeba pomáhá zjistit teplotu vody či její hloubku a poskytuje jim také další informace nezbytné pro orientaci pod vodou.

Kdysi býval narval častým terčem chamtivých lovců. Někteří lidé byli totiž ochotni zaplatit za narvalí kel nehorázné sumy, neboť byli přesvědčeni, že má magické vlastnosti, např. údajně ochraňoval před jedy. V současnosti zájem o lov těchto živočichů už naštěstí trochu opadl.

(www.zoomagazin.cz; www.obri-oceanu.com, upraveno)

TEXT 1

(1) Už jako malého chlapce mě fascinovaly záhady v chování živočichů. Třeba takoví chrobáci. Vytvoří z kravského hnoje kuličku a pak se ji snaží někam přemístit. Jak ji ti brouci dokážou uhníst tak dokonale kulatou? Proč se s tou kuličkou vůbec dělají? A kam ji valí?

(2) Jednou jsem proto lezl po zahradě za párem chrobáků, valících před sebou s nesmírným zaujetím kuličku hnoje. Po dlouhé době dorazili znavení brouci k malé hromádce kypré půdy pod živým plotem. Všiml jsem si, že na vrcholu HROMÁDKY je vyhloubena nějaká JAMKA. Valit kuličku do kopečka byl pro chrobáky vskutku mamutí úkol. Několikrát se špatně trefili nožičkou a kulička se jim skutálela dolů. Když ji konečně dostali nahoru, jeden z nich se rozběhl, slezl do jamky a zuřivě gestikuloval předníma nožkama, zatímco ten druhý s vypětím všech sil dovalil kuličku k němu. Vzápětí kulička i brouci zmizeli v hlubinách země.

(3) To mě dopálilo. Jak teď zjistím, co se s tou kuličkou děje? Když jsem se na to při obědě zeptal rodiny, zprvu se rozhostilo zaražené ticho.

„Asi se jim k něčemu hodí,“ váhavě mi za chvilku řekla maminka.

„Ať tě ani nenapadne propašovat je sem,“ zděsil se Larry, „odmítám žít v domě plném chrobáků a kuliček hnoje!“

„Něco takového by tvůj bratr jistě neudělal,“ upokojila ho maminka.

„Třeba se tím zahřívají,“ pronesl Leslie, „hnůj je přece úžasně teplý.“

„Výborně, toho můžeme v zimě využít při vytápění domu,“ jízlivě podotkla maminka.

„Možná ty kuličky jedí,“ napadlo mou sestru Margo.

„Nemluv o takových věcech u oběda,“ napomenula ji maminka a zvolila jiné téma. Biologické znalosti mé rodiny mě opět naprosto zklamaly.

(G. Durrell, Ptáci, zvířata a moji příbuzní, upraveno)

TEXT 2

Při tvoření zdrobnělin typu A dochází buď ke zkrácení samohlásky v kořeni slova (např. ze slova mísa vznikla zdrobnělina miska), nebo k prodloužení samohlásky v kořeni slova (např. ze slova kopyto vznikla zdrobnělina kopýtko).

Při tvoření zdrobnělin typu B se žádná samohláska v kořeni slova nezkracuje ani neprodlužuje (např. ze slova kočár vznikla zdrobnělina kočárek).

Hrad Karlštejn patří mezi nejslavnější české památky.

V pondělí mě čeká zkoušení z dějepisu.

Letošní dlouhotrvající sucho ničí úrodu.

(1) Viktorie královská, jihoamerická vodní rostlina, právem vzbuzuje obdiv. Její obrovské listy, plovoucí na hladině, mají 2,5 metru v průměru a unesou i větší dítě (jeden list totiž snese zátěž až 45 kilogramů). Rostlina je dokonale přizpůsobena vodnímu prostředí, například každý list pokrývá ochranná vosková vrstva. ∗∗∗∗∗ listy při vlnobití nezalévala voda, mají zvednuté okraje. Voda, jíž se listy plní za deště, postupně odtéká speciálním odtokovým kanálkem. Spodní strany listů jsou vybaveny ostrými ostny, patrně na obranu proti zubům některých živočichů.

(2) Pohled na rozkvétající viktorii je úchvatný. Sněhobílý květ se začíná poprvé otevírat krátce po západu slunce. Jakmile se rozvine, láká opylovače (nejčastěji brouky) svou vůní, která údajně připomíná ananas, a také teplem. Uvnitř květu je totiž přibližně o deset stupňů Celsia více než v jeho okolí. Z vyhřáté jídelny broučci nespěchají. Ráno se ale květ zavře a malincí vězni nemohou ven. Od dopoledne okvětní plátky mění barvu z bílé na sytě růžovou a také dochází k uvolňování pylu. Večer se květ opět otevře a osvobozený hmyz prchá na další, dosud bílé květy i s nákladem pylu na těle. Růžový květ pak za svítání definitivně uvadne.

(3) Viktorii královskou objevil v roce 1801 český badatel Tadeáš Haenke při výpravě do amazonských pralesů. Své současné jméno však tato vodní královna získala až v roce 1837, a to díky vědci Johnu Lindleymu.

V Evropě rostlina volně neroste, ale pěstuje se v botanických zahradách. ∗∗∗∗∗ v noci bývají zahrady již zavřené, možnost sledovat kvetoucí viktorii se přece jen občas naskytne. Některé botanické zahrady totiž kvůli této podívané pořádají i noční prohlídky.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Vysvětlivka: vosina (spisovně osina) – ostrý výrůstek na rostlinách

(I. M. Jirous, Magor dětem, upraveno)

(1) Daman, jemuž čeští přírodovědci kdysi říkali tlustoš, není na první pohled nijak zajímavý. Tento podsaditý živočich se vzhledem i velikostí podobá běžnému králíkovi. Daman je sice nenápadný, jeho příbuzného ale přehlédnete jen stěží. Je to totiž zvířecí obr – slon. Ačkoli je příbuznost damanů a slonů těžko uvěřitelná, dokládá ji řada společných znaků. Pro slony jsou charakteristické kly, tedy dva pořádně velké zuby vyčnívající ven z tlamy. Také damani mají dva dlouhé horní řezáky, které jim často vykukují z tlamičky. Jak sloni, tak damani mají na končetinách nehtová kopýtka, shodné znaky najdeme i na kostře obou těchto býložravců.

(2) První damani obývali Zemi už před mnoha miliony let, někteří z nich tehdy dosahovali téměř velikosti dnešního koně. Od té doby se ale stále zmenšovali. Dnes damani žijí hlavně v Africe. Obratně skáčou po stromech, překvapivě snadno se pohybují i po hladkých skalách. Na nohou totiž mají žlázky vylučující lepkavou tekutinu, díky které jejich chodidla fungují jako jakési přísavky. Organismus damanů šetří vodou, jejich moč je proto rosolovitá. Na vzduchu spolu s trusem damanů vytváří černou hmotu, která kupodivu příjemně voní. Podle některých, ne zcela spolehlivých zdrojů se tato hmota po staletí používala jako přísada do určitých typů parfémů.

(3) Damany znali už starověcí féničtí mořeplavci. Když při jedné ze svých plaveb po Středozemním moři přistáli u neznámé pevniny, uviděli velké množství králíků. Tyto živočichy ovšem Féničané vůbec neznali, a tak se domnívali, že je to nějaký nový druh damanů. Pevninu proto nazvali I safan (Země damanů). Z tohoto názvu za nějaký čas vzniklo pojmenování Hispánie, označující Pyrenejský poloostrov.

(www.temata.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Události dnešního dne mě utvrdily v mém rozhodnutí. Musím stůj co stůj zjistit, zda se ve vesničce opravdu skrývá netvor. Emma, Bronwyn a Enoch se rozhodli mě na této tajné výpravě doprovodit. Millard, jehož neviditelnost by se nám hodila, s naším plánem ale nechtěl mít nic společného. Dokonce jsme ho museli podplatit, aby nás nepráskl ředitelce Peregrinové.

(2) Po večeři jsme se s Emmou sešli u schodiště v posledním patře sirotčince. Po žebříku jsme vylezli na půdu a odtud jsme se větrací šachtou dostali na střechu. Tam už na nás čekali Enoch s Bronwyn. Právě jsem se jich chystal zeptat, jak se dostaneme na zem, vtom jsem ale spatřil Olivu, jak se vznáší podél střechy. Okolo pasu měla omotaný provaz. Zvědavě jsem se naklonil přes střechu, abych zjistil, k čemu je přivázaná. Uviděl jsem Fionu, jak s provazem v ruce sedí v okně svého pokoje. Velice mě potěšilo, že máme dva komplice.

„Běž první, Jacobe,“ řekl mi Enoch.

Nervózně jsem couval od okraje střechy: „Součástí plánu nebylo, že si zlomím nohy.“

„Nezlomíš! Chytni se Olivy a skoč,“ přikázala mi Emma, „je to legrace, uvidíš. Dělala jsem to už mockrát.“

Dobrá, budu jí věřit. Zamířil jsem k Olivě, ona natáhla ruce, objala mě a já jsem se zavřenýma očima vykročil do prázdna. Za okamžik jsem pod nohama ucítil zem. Oliva mě pustila a řítila se zpět na střechu s Júúúúú! na rtech. Ostatní na ni zasyčeli, ať je zticha. Pak ji jeden po druhém objali a ona je snesla dolů. Když jsme byli všichni pohromadě, opatrně jsme se začali plížit k temnému lesu. Fiona s Olivou nám z okna mávaly. Štěstí nám zatím stále přálo. Když se stihneme vrátit před večerkou, Peregrinová nic nezjistí.

(R. Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A: v první větě souvětí je podmět nevyjádřený, např. Stále nevím, proč to udělal (kdo, co neví? – nevyjádřený podmět já).

Souvětí typu B: podmět první věty souvětí je vyjádřen celou následující větou, např. Stále se neví, proč to udělal (kdo, co se neví? – podmět proč to udělal).

Blížily se podzimní prázdniny a prarodiče přemýšlely, kam by se svými dvěma vnuky mohli vyrazit. Jelikož dědeček vždy obdivoval významné pamnětihodnosti, napadlo ho, že se ubytují v jednom z nejznámějších českých měst a budou podnikat výlety po okolních zámcích. Babička sice namýtala, že dnešní děti nebaví navštěvovat starobylé památky, děda ale tvrdil, že každý by měl znát historii své země. Po chvíli babičku přesvědčil.

Děti nejdřív nadšením příliš neoplývaly, po návštěvě prvního zámku své mínění ale změnily. Velmi je totiž zaujal výklad o klíčových bitvách a dalších dějiných událostech, které ovlivnily život šlechticů i jejich poddaných. Při procházce zámeckým parkem se oba kluci nemohli vynadívat na pávy, kteří se před nimi pyšně naparovali a předváděli své sytě barevné ocasy. Prodloužený víkend se opravdu vyvedl.

(1) Člověk není jediným inteligentním tvorem žijícím na Zemi. Co se inteligence týče, největšími konkurenty člověka jsou delfíni. Delfíní mozek je neobyčejně velký, dokonce větší než ten lidský. Inteligenci ale určuje množství závitů na povrchu mozku a také poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha. Pokud vezmeme v potaz tento poměr, pak největší mozek má člověk. Hned na druhém místě žebříčku jsou delfíni. V tomto směru předčí i šimpanze, našeho velmi blízkého příbuzného. Přitom tento zástupce lidoopů rozhodně není žádný hlupák.

(2) Delfíni se lidem podobají také tím, že mají svou vlastní řeč. Voda, v níž žijí, je pro jejich komunikaci prostřednictvím zvuků daleko příznivější než vzduch. Vodou se totiž zvuk šíří rychleji a na delší vzdálenost než ve vzduchu. Delfíni si tak mohou klidně popovídat i na dálku, ∗∗∗∗∗ se přitom vidí.

Delfíní řeč se skládá ze široké škály různých cvakavých zvuků, některé z nich ale lidé vůbec nejsou schopni sluchem vnímat. Každý delfín se ohlašuje zvláštním zvukem. Když ostatní delfíni chtějí svého kamaráda přivolat, jeho specifický zvuk, který funguje jako jméno, napodobují. Dalšími speciálními zvuky se delfíni navzájem upozorňují na blížící se nebezpečí, jakým jsou třeba rybářské lodě či žraloci. Ve svém „slovníku“ mají delfíni také plácání ploutvemi do vody, ∗∗∗∗∗ se dorozumívají i vypouštěním bublin.

Vědci zkoumali, zda by se lidé mohli naučit řeč delfínů a zda by delfíni mohli porozumět lidským slovům. Řeč delfínů nám ale zní podobně, jako kdybychom si nějakou zvukovou nahrávku pustili velmi rychle. Naopak delfíni vnímají naši řeč, jako bychom mluvili hodně zpomaleně. S delfíny si tedy patrně hned tak nepopovídáme.

(www.temata.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Člověk není jediným inteligentním tvorem žijícím na Zemi. Co se inteligence týče, největšími konkurenty člověka jsou delfíni. Delfíní mozek je neobyčejně velký, dokonce větší než ten lidský. Inteligenci ale určuje množství závitů na povrchu mozku a také poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha. Pokud vezmeme v potaz tento poměr, pak největší mozek má člověk. Hned na druhém místě žebříčku jsou delfíni. V tomto směru předčí i šimpanze, našeho velmi blízkého příbuzného. Přitom tento zástupce lidoopů rozhodně není žádný hlupák.

(2) Delfíni se lidem podobají také tím, že mají svou vlastní řeč. Voda, v níž žijí, je pro jejich komunikaci prostřednictvím zvuků daleko příznivější než vzduch. Vodou se totiž zvuk šíří rychleji a na delší vzdálenost než ve vzduchu. Delfíni si tak mohou klidně popovídat i na dálku, ∗∗∗∗∗ se přitom vidí.

Delfíní řeč se skládá ze široké škály různých cvakavých zvuků, některé z nich ale lidé vůbec nejsou schopni sluchem vnímat. Každý delfín se ohlašuje zvláštním zvukem. Když ostatní delfíni chtějí svého kamaráda přivolat, jeho specifický zvuk, který funguje jako jméno, napodobují. Dalšími speciálními zvuky se delfíni navzájem upozorňují na blížící se nebezpečí, jakým jsou třeba rybářské lodě či žraloci. Ve svém „slovníku“ mají delfíni také plácání ploutvemi do vody, ∗∗∗∗∗ se dorozumívají i vypouštěním bublin.

Vědci zkoumali, zda by se lidé mohli naučit řeč delfínů a zda by delfíni mohli porozumět lidským slovům. Řeč delfínů nám ale zní podobně, jako kdybychom si nějakou zvukovou nahrávku pustili velmi rychle. Naopak delfíni vnímají naši řeč, jako bychom mluvili hodně zpomaleně. S delfíny si tedy patrně hned tak nepopovídáme.

(www.temata.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Bojuje s kunou ležela v týpí a kouřovým otvorem se dívala na jasné hvězdy. Vtom se u vchodu pohnula plachta. Dívka sebou leknutím trhla, ale pak si v duchu vynadala. Je jí přece už dvanáct let. Nejspíš se jen vrací maminka.

„Mami?“ zašeptala Bojuje s kunou.

„To jsem já, Kuno, tvůj dědeček. Nevzbudil jsem tě?“

Dívka radostně vykřikla. Dědeček jí určitě bude před spaním něco vyprávět. Když se posadil k ohništi, poprosila ho: „Povídej, jak jsem dostala své jméno.“

(2) Dědeček začal vyprávět: „Byla jsi, Kuno, na světě čtvrté léto, když do naší vesnice přijel bílý obchodník. Měl malé štěňátko, které si tě oblíbilo. Tehdy jsi byla dost divoká a s tím pejskem jsi už vůbec nebyla k udržení. Shazovali jste ze stojanů sušící se maso, ničili pasti na králíky. Po několika dnech vašeho řádění musel náčelník Pět medvědů říct tvé matce, ať tě zklidní. Okamžitě tě poslala i se štěnětem k potoku, abyste už nemohli nic vyvést. Lehli jste si na břeh pod dutou vrbu, a protože bylo velké horko, usnuli jste. V dutině stromu ale měla doupě kuna.

(3) Před polednem nás vyděsil tvůj zoufalý křik. Probudil tě pejsek, když se ti celý zkrvavený snažil schovat v náručí. Zuřivě na něj dorážela kuna. Sotva jsi ale spustila ten svůj jek, zmizela ve stromě. Popadl tě hrozný vztek. Ihned ses začala dobývat do jejího doupěte. Než jsme k tobě doběhli, už jsi ji držela za krk. I když tě kousala do rukou, nepustila jsi ji. Křičela jsi, že ji utopíš, a táhla ji k potoku. Ani jsme ti nestihli říct, že kuny umějí plavat. Jak se dalo čekat, ve vodě se ti kuna vysmekla a uplavala. Od toho dne se jmenuješ Bojuje s kunou.“

(O. Balík, Děti prérie, upraveno)

(1) Bojuje s kunou ležela v týpí a kouřovým otvorem se dívala na jasné hvězdy. Vtom se u vchodu pohnula plachta. Dívka sebou leknutím trhla, ale pak si v duchu vynadala. Je jí přece už dvanáct let. Nejspíš se jen vrací maminka.

„Mami?“ zašeptala Bojuje s kunou.

„To jsem já, Kuno, tvůj dědeček. Nevzbudil jsem tě?“

Dívka radostně vykřikla. Dědeček jí určitě bude před spaním něco vyprávět. Když se posadil k ohništi, poprosila ho: „Povídej, jak jsem dostala své jméno.“

(2) Dědeček začal vyprávět: „Byla jsi, Kuno, na světě čtvrté léto, když do naší vesnice přijel bílý obchodník. Měl malé štěňátko, které si tě oblíbilo. Tehdy jsi byla dost divoká a s tím pejskem jsi už vůbec nebyla k udržení. Shazovali jste ze stojanů sušící se maso, ničili pasti na králíky. Po několika dnech vašeho řádění musel náčelník Pět medvědů říct tvé matce, ať tě zklidní. Okamžitě tě poslala i se štěnětem k potoku, abyste už nemohli nic vyvést. Lehli jste si na břeh pod dutou vrbu, a protože bylo velké horko, usnuli jste. V dutině stromu ale měla doupě kuna.

(3) Před polednem nás vyděsil tvůj zoufalý křik. Probudil tě pejsek, když se ti celý zkrvavený snažil schovat v náručí. Zuřivě na něj dorážela kuna. Sotva jsi ale spustila ten svůj jek, zmizela ve stromě. Popadl tě hrozný vztek. Ihned ses začala dobývat do jejího doupěte. Než jsme k tobě doběhli, už jsi ji držela za krk. I když tě kousala do rukou, nepustila jsi ji. Křičela jsi, že ji utopíš, a táhla ji k potoku. Ani jsme ti nestihli říct, že kuny umějí plavat. Jak se dalo čekat, ve vodě se ti kuna vysmekla a uplavala. Od toho dne se jmenuješ Bojuje s kunou.“

(O. Balík, Děti prérie, upraveno)

(1) Pro většinu lidí je binturong živočichem zcela neznámým, příliš toho o něm nevědí ani odborníci. Z chovů v zajetí ∗∗∗∗∗ znají vzhled těchto živočichů, ∗∗∗∗∗ o jejich životě ve volné přírodě mají informací velmi málo.

Binturongové jsou stromové šelmy žijící v pralesích v jihovýchodní Asii. Kvůli kácení pralesů však jejich počet stále klesá, v odlesněné krajině totiž nepřežijí. Tělo těchto živočichů je přizpůsobeno životu v korunách stromů. Šplhání jim umožňují tlapy s ostrými drápy a dlouhý chápavý ocas, za nějž se mohou pověsit na větve nebo se jich přidržet. Chápavý ocas je typický pro některé druhy opic, u šelem je však vzácný. Kromě binturonga má takový ocas jen jediná šelma na světě – jihoamerický kynkažu.

(2) Binturong není žádný drobeček: může vážit přes 20 kg (v zajetí dokonce až 30 kg). Vedle drobných obratlovců se binturong živí i rostlinnou stravou, zejména sladkými fíky. S některými druhy fíkovníků ho pojí oboustranně prospěšný vztah: stromy mu poskytují potravu a on zase zajišťuje šíření jejich semen. V jeho trávicím ústrojí se tvrdá svrchní vrstva semen změkčí a jen díky tomu mohou semena obsažená v trusu posléze vyklíčit a vyrůst.

Na skoky mezi stromy je binturong moc těžký. Když se chce dostat na sousední strom, musí sestoupit na zem. Tam ale číhá nebezpečí: jednak pytlácké pasti nastražené na jinou zvěř, jednak obávaní lovci. Ti binturongy loví pro maso nebo je prodávají na trhu s exotickými zvířaty jako domácí mazlíčky. V některých oblastech jsou binturongové oblíbenými společníky, protože jsou přátelští a dají se snadno ochočit.

Binturongy bychom rozhodně měli chránit. Každý zachráněný binturong totiž znamená mimo jiné i spoustu „vysázených“ fíkovníků.

(www.abicko.cz, upraveno)

Na zalesněném kopci v severních Čechách stojí zřícenina hradu Ralsko. Tvoří ji zbytky dvou čtverhranných obytných věží a dalších budov. Nejzachovalejší částí je 5,6 metru silná zeď. Proč byla ale postavena, je dodnes záhadou. ∗∗∗∗∗

Přesné informace o založení hradu nemáme. Jedna písemnost z 13. století se zmiňuje o jistém Teodorovi z Ralska, který se údajně účastnil jakéhosi rytířského turnaje. Podle archeologů lze však prokázat pouze to, že ve 14. století hrad již existoval. V následujících stoletích ho obývalo mnoho významných šlechticů, jeden čas zde dokonce sídlili loupeživí rytíři. Od 17. století hrad chátral, na jeho zkáze se podíleli i hledači pokladů, kteří ve zdivu udělali četné díry. Poklad na hradě prý skutečně ukrytý je a říká se, že ho hlídá obrovský černý pes. Další z pověstí týkajících se hradu a jeho okolí vypráví o chamtivé ženě, jež kvůli pokladu zapomněla v jeskyni pod kopcem své dítě.

Zřícenina je volně přístupná. Trasa vedoucí ke zřícenině začíná ve středu městečka Mimoň, je dlouhá necelých 6 km a je součástí nové naučné stezky.

(www.novinypodralskem.cz, upraveno)

TEXT 1

Neobyčejní živočichové nežijí jen v dalekých zemích, ale i v našich končinách. Jedním z takových tvorů je listonoh. Tento zástupce korýšů, mezi něž se dále řadí třeba krabi, je jedním z nejstarších živočišných druhů na Zemi.

Listonohové se na naší planetě poprvé objevili před 200 miliony let, tedy v období druhohor, kdy se zde ještě procházeli dinosauři. Strašní ještěři už sice dávno vymřeli, listonohy ∗∗∗∗∗ můžeme spatřit v přírodě i dnes. Listonoh vyvolává dojem, že vůbec nepatří do našeho světa, ale do sci-fi filmu. Má ∗∗∗∗∗ tři oči, ocas zakončený vidlicí, více než stovku nohou a krunýř. Tato pevná část těla, která listonoha chrání, neroste současně se živočichem. Když mu krunýř začne být malý, musí ho svléknout. Po dobu, než se mu vytvoří nový krunýř, zůstává listonoh měkký a bezbranný.

Listonoh často žije v lesních tůních či v hlubokých kalužích na polních cestách. Vodu nutně potřebuje nejen k životu, ale i k rozmnožování. Klade malá vajíčka, která díky své pevné skořápce mohou přežít až 30 let, dokonce i v tak extrémních podmínkách, jako jsou dlouhotrvající sucha, během nichž vodní sídla listonohů vyschnou. Pokud se pak vajíčko znovu ocitne ve vodě, narodí se nový jedinec. Ihned po vylíhnutí začíná listonoh rychle růst, v raném stádiu vývoje svou velikost denně zdvojnásobí. Dospělým se stává za 7 až 10 dnů.

Listonohy najdeme téměř na všech kontinentech. Tvarem těla jsou si podobní, liší se ale zbarvením a velikostí. Listonoh americký obvykle dorůstá délky 7 centimetrů, listonoh letní bývá o něco větší. Posledně jmenovaný, který žije i v České republice, patří mezi živočišné druhy, jimž hrozí v budoucnosti vyhynutí.

(www.pribram.cz; www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména slovesná jsou podstatná jména, která se tvoří od sloves a končí na -ní nebo -tí.

• Podstatné jméno dělení končí na -ní a je vytvořeno od slovesa dělit → je to podstatné jméno slovesné.

• Podstatné jméno kamení končí na -ní a je vytvořeno od podstatného jména kámen → není to podstatné jméno slovesné.

(1) Barents zrovna zapisoval do lodního deníku zážitky z včerejšího dne, když do kajuty vešel plavčík Jan a řekl mu: „Kapitáne, země na obzoru!“

O tomto pustém a skalnatém ostrově Barents nikdy neslyšel. Měli by ho prozkoumat. Za chvíli už devět mužů sedělo v člunu a kličkovalo mezi zpěněnými vlnami a zrádnými útesy. Ihned po přistání se většina námořníků pustila do průzkumu ostrova: skupina mužů zamířila vpravo ke strmým skalám, Jan a Duncker se vydali vlevo na zasněžený svah. Výstup byl náročný, a tak se plavčík trochu opozdil. Když konečně vylezl nahoru, uviděl Dunckera, jak stojí bez hnutí na kamenité pláni a upírá zrak přímo před sebe.

„Co se děje?“ zašeptal Jan.

„Tamhle, u toho velikého balvanu…“ ukazuje mu třesoucí se rukou Duncker.

Dvě stě metrů od nich leží medvěd. Vše nasvědčuje tomu, že o jejich přítomnosti ví.

„Sežeň pomoc,“ sykne Duncker. „Vezměte zbraně, slyšíš?! A varujte muže na skalách!“

(2) Jan uhání po příkrém svahu. Vtom na zledovatělém povrchu uklouzne a začne se neuvěřitelnou rychlostí kutálet dolů. Cítí, že mu teče krev. Bolí ho celé tělo. Na okamžik ztratí vědomí. Když se probere, spatří nad sebou známé tváře.

„Medvěd!“ vyhrkne plavčík. „A Duncker je tam sám.“

(3) Barents okamžitě vytáhne pistoli. Jeho varovný výstřel zapůsobí jako úder blesku. Medvěd se staví na zadní a začne řvát. Dva muži berou pušky a vyrážejí za Dunckerem. Jan s kapitánem spouštějí člun na vodu a čekají v něm na ostatní. Zanedlouho přibíhají průzkumníci od skal. Sotva popadají dech. Všech dvanáct očí teď napjatě pozoruje ze člunu, jak se Duncker setkává se zachránci. Podaří se jim dostat se do bezpečí? Nikdo netuší. Na svahu padne výstřel. Vzápětí se k pobřeží řítí trojice mužů. Jakmile skočili do člunu, kapitán zavelel: „A rychle odsud.“

(F. Herbert, Ledové moře, upraveno)

Na návrší si dívky a chlapci hrají na schovávanou. Vysoko nad nimi krouží jestřáb. Děvčata náhle vyplašila hejno koroptví. Všechny děti si rázem hrát přestanou a pozorují dravce útočícího na koroptve. Již jednu drží v pařátech a odlétá s ní. „Už nehrát. Chytat koroptve,“ obrací se Veverčák na ostatní chlapce. Kopčem a další dva souhlasně přikývnou. Zbylí hoši se opět zapojují do hry. Čtyři hoši se prodírají křovím. Zdá se, že vůdcem této výpravy na koroptve je bystrý Kopčem. Jako první se vydává ze svahu dolů, Veverčák je mu v patách. Jejich druzi se opozdili, neboť začali sbírat dozrávající jahody. Kopčem vyčítavě pohlédne na mlsné jahodáře, ale mlčí. Sestupuje dál po svahu. Hoří loveckou náruživostí. Už ledacos dokáže sám, liščí zuby na jeho náhrdelníku o tom svědčí. Již brzy bude moct lovit s dospělými lovci. Posledně ho zahnali kameny, když se chtěl připojit k jejich výpravě na soby. Znenadání Kopčem spatří, jak mu Veverčák dává rukou znamení. Kopčem se k němu tiše připlíží. Veverčák ukazuje někam mezi ostružinové keře. Nehnutě tam leží vyhublá liška. Když si hoši všimnou vran poletujících nad ní, Kopčem zašeptá: „Liška být mrtvá.“ Oba vykročí směrem k ní, když vtom se zvíře vymrští, chňapne jednu menší vránu do huby a začne utíkat. Než liška zaběhne do houští, Kopčem ji trefí kamenem do nohy. Tím jí ztíží útěk, zvíře nyní poskakuje po třech. Hoši se rozběhnou. Jsou zdatní běžci, jejich chodidla dávno přivykla ostrým kamínkům. Raněná liška prchá přímo k divoké řece. Chlapci doufají, že tam ji dohoní. Náhle se však vyčerpané zvíře ztratí v rákosí. Hoši na sebe zklamaně pohlédnou a pak se vrátí k ostatním.

(E. Štorch, Lovci mamutů, upraveno)

(1) Anglické souostroví Farne je domovem více než 170 000 vodních ptáků, třeba papuchalků severních či kormoránů chocholatých. Svá hnízda zde staví také 2 000 párů rybáků dlouhoocasých. Tito drobní opeřenci, vážící pouhých 100 gramů, patří mezi stěhovavé ptáky. Jsou vytrvalými letci a právem jsou považováni za šampiony v dálkových přeletech. Jejich migrační cesta (migrace je přesun živočichů z jedné oblasti do druhé) vede ze severní polokoule Země na polokouli jižní a zpět.

(2) Britští vědci se rozhodli o rybácích hnízdících na souostroví Farne získat podrobnější informace. Vybavili proto 53 rybáků měřicím zařízením a sledovali jejich let. Celkem 47 z nich se ze svého zimoviště vrátilo zpět na Farne. Zde se tito ptáci uhnízdili nejspíš na stejném místě jako předtím. Data dále ukázala, že Indický oceán rybáci přeletěli bez přestávky. Svou běžnou potravu lovili za letu.

Vědcům se podařilo shromáždit důkazy o ohromujících výkonech ptáčků, kteří váží méně než průměrný mobil. V odborném článku zveřejnili také detaily o nejdelší zaznamenané ptačí migraci. Jeden sledovaný rybák dlouhoocasý totiž zdolal při přesunu z Farne do antarktického zimoviště a zpět neuvěřitelných 96 000 kilometrů. Tento ptačí rekordman započal svůj tah 25. července 2015, na pobřeží Antarktidy se dostal 3. listopadu téhož roku. Po třech měsících pobytu v této oblasti Antarktidu opustil a vydal se na zpáteční cestu. 10. dubna se ocitl na cípu jižní Afriky, pak pokračoval na sever a na Farne doletěl 4. května 2016.

Rybáci dlouhoocasí se dožívají až třiceti let. Někteří tedy mohou za svůj život nalétat tolik kilometrů, že by to vystačilo skoro na čtyři zpáteční cesty na Měsíc.

(www.sciencedaily.com; avifauna.cz; www.idnes.cz, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(1) Nártoun filipínský je tak drobný savec, že se vejde do lidské dlaně. Těla samců jsou velká 9–18 centimetrů, samice jsou ještě menší. Přesto tento živočich drží jeden velikostní rekord: v poměru k velikosti těla mají nártouni obrovské oči. Kdyby velikost očí člověka byla ve stejném poměru k velikosti těla jako u nártouna, měl by člověk oči velké jako grapefruit. Zjev nártounů je natolik neobvyklý, že se jím údajně inspirovali filmaři, když vymýšleli podobu mistra Yody ze série filmů Hvězdné války.

Nártouni jsou aktivní převážně v noci. Ve tmě se jejich zornička roztáhne skoro přes celou přední stranu oka a díky tomu zachytí i velmi slabé světlo. Dokonalý zrak jim usnadňuje orientaci v prostoru. Obdivuhodné jsou také jejich skokanské schopnosti, jedním skokem překonají mezi větvemi vzdálenost až pěti metrů. Při skoku udržují rovnováhu pomocí svého zhruba 25 centimetrů dlouhého ocasu a díky svému nápadně dlouhému nártu se bezpečně přichytí na větvi. Během jedné noci urazí nártouni i několik kilometrů.

(2) Základ jejich poměrně pestré stravy tvoří hmyz, kromě toho loví také korýše či menší obratlovce, např. ještěrky. Potravu nártouni vyhledávají zejména sluchem, jejich pohyblivé uši zaslechnou sebemenší šramot. Svou kořist nártoun obvykle znehybní předníma nohama a ostrými zuby a pak ji v tlamě odnáší do svého obydlí ležícího v ústraní. Vynikající sluch využívají nártouni i při vzájemném dorozumívání. Vydávají asi desítku různých zvuků, část komunikace ale probíhá pomocí zvuků tak vysokých, že je lidské ucho neslyší.

(3) Nártouni jsou nesporně zajímaví živočichové, poslední dobou jsou však v ohrožení. Se záchranou nártounů pomáhá na Filipínách i tým českých zoologů.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) V roce 2016 vyplula na svou první plavbu Harmonie moří, tehdy největší výletní loď světa. Na 18 palubách vezla 6 000 cestujících, jejich pohodlí mělo na starost přes 2 000 členů posádky. Na lodi bylo pět toboganů, z toho jeden vysoký jako desetipodlažní dům. Cestující měli během plavby k dispozici simulátor surfování nebo ledovou plochu na bruslení, v barech je dokonce obsluhovali roboti.

(2) Harmonie moří je dlouhá 362 metrů, na šířku má 66 metrů. Protože je složité takový kolos uřídit, manévry se nacvičovaly celý rok na simulátorech. Maximální rychlost, kterou se loď může pohybovat, je 42 kilometrů za hodinu.

Nejslavnější výletní loď Titanic, která se potopila v roce 1912, vážila 52 300 tun. Harmonie moří je takřka o sto metrů delší a váží 227 000 tun. Z pomyslného trůnu ji však sesadila v roce 2018 jiná loď, Symfonie moří. Tato loď je ještě zhruba o 2 000 tun těžší než Harmonie moří.

(Junior 8/2016, upraveno)

Vynález dánského truhláře znají díky souhře zvláštních náhod lidé po celém světě. S jeho barevnými stavebnicemi si totiž hrají miliony dětí.

Ole Kirk Christiansen se vyučil truhlařině u svého bratra, poté pracoval jako truhlář několik let v Německu. Po návratu do Dánska si Christiansen otevřel truhlářství, které se zprvu zabývalo především výrobou praktického nábytku z kvalitního dřeva. V roce 1924 ale celá jeho dílna shořela. Požár zavinily dvě jeho děti, které si v ní hrály s hoblinami. Než Ole Kirk obnovil provoz truhlářství, poptávka po běžných dřevěných produktech klesla. Aby zachránil obchod, nabídku svých stávajících výrobků rozšířil o dřevěné hračky. Firma tehdy dostala název LEGO, což je zkratka vzniklá spojením dvou dánských slov „leg godt“ (tj. „hraj si dobře“). Zanedlouho už firma vyráběla desítky druhů hraček.

V roce 1947 Ole Kirk Christiansen zakoupil velmi drahý vstřikovací lis na plasty a pustil se do výroby plastových hraček. O dva roky později si mohli zákazníci poprvé koupit spojovatelné kostky LEGO. Ole Kirk a jeho syn Godtfred stavebnici dál vyvíjeli. Roku 1954 přišli na to, jak do staveb z kostek LEGO lépe zabudovat dílky ve tvaru oken a dveří, časem také rozšířili výrobu kostek – k původním čtvercovým a obdélníkovým dílkům plastové stavebnice přibyly další tvary (kulaté či rohové). Postupně vznikl jakýsi nekonečný hračkový systém, s jehož pomocí se vytvářelo velké množství modelů.

O patent na spojovací systém kostek zažádala firma LEGO v lednu 1958. Na jaře téhož roku bohužel Ole Kirk Christiansen zemřel a vedení firmy se ujal jeho syn Godtfred. Od svého vzniku se stavebnice LEGO stále těší nesmírné oblibě. Ročně se vyrobí neuvěřitelných dvacet miliard kostek.

(S. Herman, Building a History: The LEGO Group; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Vyprávění strýčka Řehoře o tom, jak ho zachraňoval bernardýn

V jednom alpském průsmyku kdysi postavil mnich Bernard útulek pro pocestné. Po jeho smrti tam mniši zřídili záchranářskou stanici. První na světě! Vycvičili bernardýny, aby zachraňovali zbloudilé. Bernardýni totiž umí bezpečně vést člověka i ve vysokém sněhu. Psi nosili na krku soudek s nápojem a na hřbetě deky. Když zbloudilému ještě zbývaly síly, přikryl se dekou a pes běžel pro pomoc. Když už ale člověk dost sil neměl, bernardýn ho nejprve musel zahřát svým tělem.

V tom průsmyku bývají časté vánice. V jedné vánici jsem tenkrát zabloudil i já. Rychle se stmívalo. Náhle jsem zahlédl pohyb. Něco strakatého ke mně přiběhlo a olízlo mě to. „Že ty jsi bernardýn záchranář!“ radoval jsem se. Pes si na mě lehl. Byl těžký, téměř mě rozmačkal. „Okamžitě ze mě slez, valachu, a dej mi napít,“ hekal jsem.

Odepnul jsem mu soudek s nápojem a vyndal špunt. Bernardýn mě však odstrčil a začal z NĚJ pít sám. V tu ránu ho celý vypil. V klášteře to ale asi někdo popletl. Do soudku se omylem dostal nějaký čisticí prostředek. Zřejmě HO chtěli pořádně umýt. Psovi začalo být špatně od žaludku, který se MU asi nadměrně odmastil.

Začaly se dít divné věci. Pes nepřetržitě pěnil z tlamy i očí. Když se snažil štěkat, vyletělo z NĚHO jen mračno duhových bublin. Úplně přestal vidět i slyšet. I nohy mu přestaly sloužit. Co chvíli hrozilo, že se zřítí do propasti. Naštěstí jsem ho vždy včas zachytil. Nakonec jsem si psa hodil přes rameno a donesl ho ke klášteru.

(F. Nepil, Pět báječných strýčků, upraveno)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.

Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.

V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.

Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

(1) Na jihu Číny začala výstavba ekologického města budoucnosti, v němž základním dopravním prostředkem budou elektromobily. Na ploše větší než 100 hektarů vyroste do roku 2020 lesní město určené přibližně pro 30 000 obyvatel. ∗∗∗∗∗ Fasády všech budov – od bytových domů přes nemocnice až po školy – budou totiž porostlé ohromným množstvím dřevin. Počítá se s výsadbou celkem 40 000 stromů a téměř jednoho milionu dalších rostlin přibližně 100 druhů.

(2) Tak velké množství rostlin absorbuje v průběhu jednoho roku 10 000 tun oxidu uhličitého a 57 tun dalších látek, které přírodě škodí. Za stejnou dobu rostliny vyprodukují zhruba 900 tun kyslíku. Čínské lesní město by tedy mělo být účinnou zbraní proti znečištění ovzduší v dané oblasti. Mezi očekávané přínosy tohoto projektu lze dále zařadit snížení průměrné teploty vzduchu a zvýšení rozmanitosti živočišných druhů ve městě i jeho okolí. Dřeviny poskytnou přístřeší veverkám a jiným živočichům.

(milujemedrevo.cz, upraveno)

Co je zajímavého na nápadně zbarvené psovité šelmě žijící v Africe? Psi hyenovití vytvářejí jedny z největších smeček, navíc s výjimečnou organizací. Smečka je vedena dominantním párem, který k upevnění svého postavení nepoužívá agresivní metody. Potomky na svět přivádí zpravidla pouze tento pár, na výchově mláďat, kterých může být v jednom vrhu až 16, se podílí celá smečka. Na rozdíl od všech ostatních psovitých šelem jsou psi hyenovití výhradně masožraví, ∗∗∗∗∗ jsou zcela závislí na lovu. Jsou skutečně vynikajícími lovci, a to díky skvělé spolupráci celé smečky. Při lovu dosahují úspěšnosti až 80 %, což je nejvyšší úspěšnost mezi všemi šelmami. Společnými silami uloví nejen antilopu, ale dokonce i zebru.

Společenský život psů hyenovitých zkoumají vědci docela dlouho. Všimli si, že oproti jiným šelmám tito psi daleko častěji kýchají. Začali tedy důkladně pozorovat průvodní okolnosti jejich kýchání. Brzy zjistili, že při určitém počtu kýchajících psů se celá smečka zvedne a odchází lovit. Rozhoduje tedy kýchání, které slouží jako hlasování.

Hlasovací právo má každý člen smečky. Když chce vůdce smečky vyrazit na lov, ale žádný pes ho nepodpoří, nikam se nejde. Teprve když kýchnou další tři psi, smečka jde lovit. Se stejným návrhem může přijít i kterýkoliv z podřízených psů. V tomto případě je ale třeba, aby mu své hlasy dalo nejméně deset dalších členů smečky. Pokud se tak stane, smečka vyráží na lov, i kdyby její vůdce neměl na lov náladu.

Hlasovací systém psů hyenovitých připomíná lidskou demokracii. Tato zvířata nám ukazují, že i bez prosazování moci jednoho vůdce může smečka dobře fungovat.

(www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

(1) Kopyto s Mňoukem přilákali kozu až k výtahu a pak ji strčili do kabiny. Sotva se výtah dal do pohybu, začalo zvíře zuřit. Když zastavil v přízemí, vyrazila koza dveře kabiny a vyběhla na ulici. Skočila na střechu škodovky a dupala po ní tak, že vypadala, jako by ji přejel tank. Pak zdemolovala ještě dvě motorky a zamířila ROVNOU k hradu. Kopyto a Mňouk ji pronásledovali. Cestou sbírali pampelišky, aby na ně kozu nalákali, křičeli na ni, ale vše marně. Koza úplně zešílela. Na nádvoří porazila kastelána a letěla jako namydlený ∗∗∗∗∗ přímo proti hladomorně, u níž postával pan učitel Pěnička. Stále ještě se nevzdával naděje, že objeví plánek hradního podzemí, který kdysi nakreslil rytíř Mikuláš Crha. V tu chvíli si učitel neuvědomoval, že se na něho řítí šílené zvíře.

(2) „Pozor!“ vykřikli vyděšení Kopyto a Mňouk.

Pěnička konečně zpozoroval hrozící nebezpečí. Vyjekl a v posledním okamžiku se vrhnul stranou. Koza prosvištěla kolem něho a strašlivou silou trkla do zdi. Hladomorna se zachvěla v základech a koza rovněž. Z místa, do něhož narazila, spadly na zem dva kameny a další dva se začaly viklat. Učitel je vyňal a vtom se objevil zvláštní výklenek. Mňouk z této tajné skrýše vytáhl krabici. Kopyto na ni koukal jako tele na nová •••••.

(3) „Plán Mikuláše Crhy!“ zajásal učitel Pěnička. Vzal krabici z Mňoukových rukou a pravil pohnutě: „Milí žáci, v té krabici je zajisté rytířův plán. Tajemství podzemních chodeb konečně vyjde na povrch!“

Když Pěnička otevřel krabici, spatřil stočený pergamen. Vyndal ho a třesoucím se hlasem četl: „Nebuď zvědavej, budeš brzo starej! Mikuláš Crha.“

(M. Švandrlík, Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka, upraveno)

(1) Kopyto s Mňoukem přilákali kozu až k výtahu a pak ji strčili do kabiny. Sotva se výtah dal do pohybu, začalo zvíře zuřit. Když zastavil v přízemí, vyrazila koza dveře kabiny a vyběhla na ulici. Skočila na střechu škodovky a dupala po ní tak, že vypadala, jako by ji přejel tank. Pak zdemolovala ještě dvě motorky a zamířila ROVNOU k hradu. Kopyto a Mňouk ji pronásledovali. Cestou sbírali pampelišky, aby na ně kozu nalákali, křičeli na ni, ale vše marně. Koza úplně zešílela. Na nádvoří porazila kastelána a letěla jako namydlený ∗∗∗∗∗ přímo proti hladomorně, u níž postával pan učitel Pěnička. Stále ještě se nevzdával naděje, že objeví plánek hradního podzemí, který kdysi nakreslil rytíř Mikuláš Crha. V tu chvíli si učitel neuvědomoval, že se na něho řítí šílené zvíře.

(2) „Pozor!“ vykřikli vyděšení Kopyto a Mňouk.

Pěnička konečně zpozoroval hrozící nebezpečí. Vyjekl a v posledním okamžiku se vrhnul stranou. Koza prosvištěla kolem něho a strašlivou silou trkla do zdi. Hladomorna se zachvěla v základech a koza rovněž. Z místa, do něhož narazila, spadly na zem dva kameny a další dva se začaly viklat. Učitel je vyňal a vtom se objevil zvláštní výklenek. Mňouk z této tajné skrýše vytáhl krabici. Kopyto na ni koukal jako tele na nová •••••.

(3) „Plán Mikuláše Crhy!“ zajásal učitel Pěnička. Vzal krabici z Mňoukových rukou a pravil pohnutě: „Milí žáci, v té krabici je zajisté rytířův plán. Tajemství podzemních chodeb konečně vyjde na povrch!“

Když Pěnička otevřel krabici, spatřil stočený pergamen. Vyndal ho a třesoucím se hlasem četl: „Nebuď zvědavej, budeš brzo starej! Mikuláš Crha.“

(M. Švandrlík, Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka, upraveno)

Ajaxův zápisník je projekt, který organizuje Policie ČR. Během školního roku se žáci základních škol z Karlovarského kraje věnují různým úkolům zaměřeným na dopravní problematiku. Za jejich splnění čeká děti odměna – zábavný Den s Ajaxem.

V roce 2017 oslavil Ajaxův zápisník již 7. výročí. Policisté se loni s dětmi setkali 15. června na sportovním hřišti v krajském městě Karlovy Vary. Na akci přijelo 452 dětí ze čtrnácti škol z celého kraje. Nejprve děti zhlédly cvičení policejních psů a napjatě sledovaly zadržení pachatelů, který se vloupali do vozidla. Poté děti obcházely stanoviště s různými úkoly. Poznávaly dopravní značky nebo předváděly své znalosti povinného vybavení jízdního kola. Každé dítě si také vyzkoušelo chůzi s „opileckými“ brýlemi, které simulují změnu vidění ve stavu podnapilosti. Na nejšikovnější děti čekaly nejrůznější sladkosti a knížky s dopravní tematikou.

Ze Dne s Ajaxem byli žáci nadšeni, akce vzbudila pozitivní ohlas i mezi pedagogy.

(www.policie.cz, upraveno)

Vlastním talíř, z něhož kdysi jedli slavní králové.

(1) Historie hořických trubiček začíná v roce 1812. Tehdy SE zbytky napoleonské armády vracely z Ruska, kde na bitevním poli utrpěly obrovské ztráty, ZPÁTKY do Francie. Jejich cesta vedla i přes Hořice, malé městečko nacházející se v Podkrkonoší. U tamějších obyvatel našli vojáci ZRANĚNÍ v bojích dočasný azyl. Jeden z nich, údajně kuchař pracující pro samotného Napoleona, prozradil jisté paní Líčkové recept na oblíbený císařův pamlsek. Návod na přípravu oplatek stočených do trubiček paní Líčková bedlivě chránila, dědily ho jen ženy z JEJÍHO rodu.

(2) Hořickou cukrovinku proslavil až cukrář Karel Kofránek, který se do rodiny Líčkových přiženil. Tajný recept byl totiž součástí věna. V roce 1895 Kofránek zavedl do procesu výroby elektřinu a tím fyzicky náročnou ruční výrobu zčásti zmechanizoval. Elektrický přístroj na výrobu oplatek si nechal patentovat roku 1898. Kofránek pro svůj sladký dezert brzy vydobyl respekt světových cukrářů. Trubičky se začaly vyvážet nejen do evropských zemí, ale třeba i do Šanghaje.

(3) Na začátku 20. století byl recept na hořické trubičky prozrazen a mezi lidmi se rychle rozšířil. Trubičky vyrábělo skoro každé cukrářství. V roce 1948 byly zrušeny soukromé provozovny, trubičky se pekly dál jen ve státních podnicích. Soukromníci mohli výrobu legendární pochoutky obnovit až v roce 1990. Za pár let už v Hořicích fungovalo celkem pětadvacet výrobců trubiček, v roce 2002 někteří z nich dokonce založili Sdružení výrobců hořických trubiček. O pět let později se hořické trubičky staly v pořadí teprve sedmým českým výrobkem, který získal titul chráněné zeměpisné označení. Od té doby podobné oplatky vyráběné v jiných městech název Hořické trubičky nepoužívají.

(www.rozhlas.cz, upraveno)

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.

(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil nejen noční oblohu, ale i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

(1) Málokterý člověk si delfíny dovede představit jinde než v moři. Jenže výjimky potvrzují pravidlo. Za delfínem růžovým se musíte vydat do povodí řeky Amazonky. Když chce tento říční delfín získat sympatie opačného pohlaví, používá větve nebo kamení. Vědci sledovali dospělé samce růžového delfína (správně delfínovce amazonského), jak nesou tyto předměty v tlamě a poté jimi agresivně buší do vodní hladiny. Čeřením vody chtějí udělat na samice dojem.

(2) Toto unikátní chování studoval tým profesora Tonyho Martina. Vědci dospěli k závěru, že takto specifickým způsobem se chovají dospělí samci a že delfíni své představení provozují intenzivněji, jsou-li nablízku samice. „Je to zřejmě součást rituálu dvoření, protože současně se mezi samci projevuje agrese,“ vysvětluje Martin. „Nikdy se ale nestalo, aby jeden na druhého kamenem či větví zaútočil.“ Vědci se původně domnívali, že podobný způsob námluv praktikují i jiní savci. Ukázalo se však, že něco takového dělají jenom šimpanzi, jejich metoda je ale méně propracovaná.

(3) Delfíni růžoví nejsou jedinými delfíny, kteří za určitým účelem používají nějaké předměty. V australských vodách vědci objevili delfíny skákavé, kteří si navlékají na čumák mořskou houbu. Biologové jsou přesvědčeni o tom, že ji používají jako jakousi ochrannou rukavici, když na mořském dně pátrají po potravě.

(4) Říční delfíni patří k nejohroženějším ze všech kytovců, například delfínovec čínský byl naposledy spatřen v roce 2004, počet asijských říčních delfínů se odhaduje jen na 85. Ve srovnání s těmito či jinými druhy na tom delfín růžový žijící ve vnitrozemí Jižní Ameriky tak špatně není.

(Lidové noviny, 29. 3. 2008, upraveno)

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) Děti se posadily na Lucinčinu postel a zadívaly se na obraz s lodí, který visel na protější stěně. Loď se právě vyhoupla na nádhernou vlnu. Ujížděla po moři asi opravdu rychle a mírně se nakláněla k levoboku.

(2) „Není to ještě horší,“ zeptal se Edmund, „dívat se na narnijskou loď, když se tam nemůžeme vrátit?“
„Rozhodně je to lepší než nic,“ řekla Lucinka.
„Á, pořád si hrajete na to samé? Vy tomu snad vážně věříte?“ ozval se Eustác, který až dosud poslouchal za dveřmi a nyní vcházel do pokoje. Už dříve se mu podařilo nepozorovaně vyslechnout, že se bavili o Narnii, a teď je s tím strašně rád otravoval. Pochopitelně se nikdy nezmohl na jiný názor, než že si Narnii vymysleli.

(3) „Na tebe tady nikdo není zvědavej,“ odsekl Edmund. „Vůbec si ho nevšímej, Lucinko. Když budeme mlčet, snad odsud vypadne.“
Většina kluků by po takovémhle přijetí buď vyklidila pole, ∗∗∗∗∗ se dopálila. Eustác ale ne. Chvilku tam okouněl a pak začal znovu: „Vám se ten obraz vážně líbí?“
„Moc,“ řekla Lucinka, „ta loď vypadá, jako by opravdu jela. A voda vypadá, jako by opravdu byla mokrá.“

(4) Eustác se na obraz zadíval a spatřil, že vlny skutečně vypadají, jako by se vlnily. Když se na ně díval, vybavil si, jak se mu kdysi na skutečné lodi udělalo špatně, a začal se cítit stejně jako tehdy.
Vtom se věci na obrazu daly do pohybu. Všechny tři děti vykřikly. Z obrazu jim rovnou do obličeje vyšplouchla slaná voda a promočila je až na kůži.

(C. S. Lewis, Letopisy Narnie III – Plavba Jitřního poutníka, upraveno)

(V. Nezval, Manon Lescaut)

TEXT 1

Les byl doslova nasáklý vodou, takže nohy zanechávaly krátery v mechovém porostu. Najednou jsem něco zahlédl za balvany. Zvíře v podivném maškarním úboru. Na vlhké černé kůži ohnivě plály žluté nepravidelné skvrny. Mlok skvrnitý v plné kráse. A odevšad vylézali další a další. Kdo vyslal tak početnou armádu mloků a kam? Z jejich podzemních úkrytů je vylákal déšť. Zatímco jindy by lovili jen v noci, dnes vylezli už za soumraku hledat žížaly a larvy hmyzu.

I když mlok k životu potřebuje vlhkost, vodu jako takovou vyhledává jen na jaře. Tehdy samice klade čtyřnohé larvy do pomalu tekoucích potoků či studánek. Taková mločí maminka může mít v ojedinělých případech najednou až sedmdesát dětí. Larvy mloků jsou světlejší než dospělí jedinci, mají žábry a dlouhý ocas lemovaný ploutvičkou. Zvolna se plíží vodou a tlamičkou lapají vodní hmyz. Brzy dospějí – ztmavnou, žábry za jejich hlavami zcela zmizí stejně jako ocasní lem. Pak mladí mloci opustí vodu.

Mlok na svou obranu používá jed, kterým může některé menší živočichy i zabít. Ještě před sto padesáti lety se proto mnoho lidí mloků bálo. Někteří je dokonce považovali za čarodějná zvířata. Alchymisté mloky zabíjeli kvůli přípravě lektvarů. Dnes už ovšem víme, že výměšek mloka je sice jedovatý, ale pro člověka příliš nebezpečný není. Vezmeme-li však mloka do ruky, musíme si dát pozor, aby se nám jeho jed nedostal do očí, způsobil by nám totiž nepříjemné pálení.

(K. Patočka, Náš les, upraveno)

TEXT 2

Metafora je přenesení pojmenování na základě podobnosti, např. ve spojení obloha byla poseta diamanty slovo diamanty označuje hvězdy.

Okolnosti vzniku pražského Staroměstského orloje jsou opředeny nejrůznějšími pověstmi, jednu z nich nalezneme také ve Starých pověstech českých od Aloise Jiráska. Čtenáře dodnes dojímá smutný příběh mistra Hanuše, jemuž spisovatel připsal autorství orloje. Pražští konšelé údajně nechali hodináře oslepit, aby podobné hodiny nevyrobil pro jiné město.

Jirásek však čtenáře poněkud mystifikuje. Podle jeho pověsti orloj vznikl v roce 1490, český historik Zdeněk Horský ale prokázal, že orloj byl zkonstruován již o osmdesát let dříve. Jeho autorem byl ve skutečnosti královský hodinář Mikuláš z Kadaně, a jak dokládá nedávno objevená listina, za svou práci obdržel velkorysý honorář. Mistr Hanuš ale není vybájená postava, je doloženo, že tento hodinář skutečně žil. Po husitských válkách orloj znovu zprovoznil a pak o něj ∗∗∗∗∗ až do své smrti.

V úvodu Jiráskovy pověsti, v němž je orloj poprvé představen lidem, se píše: „Vtom otevřela se dvě okénka nad orlojem a v nich se ukazovali apoštolové. Šel jeden za druhým a posléze sám Kristus žehnaje zástupu.“ Pohyblivé figury apoštolů však byly vyrobeny až v 17. století. V orloji také není žádný prvek, který by přítomnost figury Krista, jež podle Jiráska měla průvod apoštolů uzavírat, dokazoval.

Po dobu své existence měl orloj několikrát namále. Například při rekonstrukci radnice na konci 18. století někteří konšelé navrhovali, „aby se kola ze stroje prodala za staré rezavé železo“. Nejtěžší chvíle však orloj zažil na konci 2. světové války. Byl zasažen dělostřeleckým granátem a poškození se zdálo tak velké, že se uvažovalo o náhradě orloje novým strojem, k tomu však naštěstí nedošlo. Náprava škod si ale vyžádala celkovou rekonstrukci orloje.

(Moje země 5/2010, upraveno)

TEXT 1

V životě každého chlapce nadejde jednou okamžik, kdy ho uchvátí touha vykopávat poklady. Tato touha posedla jednoho dne Toma. Jediný ze všech Tomových kamarádů, který s ním do toho šel, byl Huck Finn.

„Hucku, prý když chce člověk najít poklad, musí zjistit, kam přesně o půlnoci při měsíci padá stín větve, a tam potom musí začít kopat. Zkusíme to s tamhletím uschlým stromem na kopci. Sejdeme se tam v půl dvanácté.“

Chlapci byli na místě ještě před stanovenou dobou setkání. Seděli ve stínu a čekali. Duchové si šeptali v šelestícím listí, strašidla se ukrývala v temných koutech, z dálky se ozýval nářek velkého psa, na nějž z koruny stromů odpovídala sova. Po nějaké době hoši usoudili, že nadešla půlnoc. Podle stínu větve si označili místo a začali kopat. Srdce jim poskočilo pokaždé, když krumpáč o něco zavadil. Ale vždy to byl buď kámen, nebo kus dřeva.

Nakonec Tom řekl: „K ničemu to nevede, Hucku, nic nenajdeme. Určili jsme čas jenom od oka.“

Huck upustil lopatu. „Máš pravdu, necháme toho. Navíc mám pocit, jako by pořád něco stálo za mnou. Bojím se obrátit, protože třeba tam jsou strašidla.“

„Já taky, Hucku. Taky skoro vždycky, když lidi zakopávají pod strom poklad, k tomu dávají mrtvého muže, aby jim to hlídal.“

„Propána! Tome, nerad se ochomýtám tam, kde jsou mrtví lidé.“

„Já si s nimi taky nechci nic začínat. Co kdyby ten zdejší vystrčil lebku a něco řekl!“

(M. Twain, Dobrodružství Toma Sawyera, upraveno)

TEXT 2

Zvukomalba – zvuk slova nebo slovního spojení napodobuje skutečný zvuk, který vydává nějaký tvor nebo věc, o nichž se mluví: např. mňoukat (slovo připomíná zvuk, který vydává kočka); na topole podle skal zelený mužík zatleskal (úsek textu připomíná tleskání).

TEXT 1

(1) Dlouhý, předlouhý čas žijí na světě dva bratři, starší Pravda a mladší Lež. Dnes jsou již oba prastaří, tváře mají vrásčité, vlasy a vousy tak dlouhé, že si na ně šlapou. Lež je navíc slepý. My lidé musíme s oběma pořád počítat.

(2) Oba bratři se narodili kdysi dávno v Egyptě, kdesi na úrodném břehu řeky Nilu. Tehdy lidé ještě neuměli lhát, neznali přetvářku a faleš a mluvili jen pravdu. Tenkrát Egypťanům vládl Hor, který se stal faraonem po dlouhém a krutém boji se Sutehem a pak začal vládnout místo svého otce, dobrého vládce Usira.

(3) Když bratři dospěli do věku, kdy mládenci nabírají rozum, začal Lež svému bratru Pravdovi závidět. Pravda byl usměvavý mladík a dovedl si dobýt srdce každého člověka. Zato jeho nehezkému bratru se každý člověk raději ∗∗∗∗∗. Cokoli lidem napovídal, bylo nakonec úplně jinak.

(4) „Co se s tím mládencem stalo?“ divili se lidé. „Je úplně jiný než my a jeho bratr. Vypadá to, že naschvál všechno obrací naruby!“

(5) Závist mladšího bratra se brzy změnila v nenávist. To když krásná dívka, která se jmenovala Čest a do které se oba bratři zamilovali, dala přednost Pravdovi a slíbila mu, že se za něho provdá.

(6) Lež začal přemýšlet, jak by Pravdovi nejvíce ublížil a jak by jej připravil o náklonnost a lásku Cti. Nakonec vymyslel lest. Půjčil svému bratru měděnou dýku a pak mu ji v noci potajmu ukradl. Druhý den chtěl dýku zpátky, a když ji Pravda nemohl najít, obvinil ho z krádeže. Pravda pak musel před soud.

(J. Tomek, Bohové a faraoni, upraveno)

TEXT 2

Názvy osob, zvířat a věcí jsou podstatná jména konkrétní (máma, Vašek, pes, strom, talíř). Samostatné názvy vlastností a dějů jsou podstatná jména abstraktní (čin, zvědavost, mytí, krása).

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 6. ročník základní školy, upraveno)

TEXT 1

(1) Dlouhý, předlouhý čas žijí na světě dva bratři, starší Pravda a mladší Lež. Dnes jsou již oba prastaří, tváře mají vrásčité, vlasy a vousy tak dlouhé, že si na ně šlapou. Lež je navíc slepý. My lidé musíme s oběma pořád počítat.

(2) Oba bratři se narodili kdysi dávno v Egyptě, kdesi na úrodném břehu řeky Nilu. Tehdy lidé ještě neuměli lhát, neznali přetvářku a faleš a mluvili jen pravdu. Tenkrát Egypťanům vládl Hor, který se stal faraonem po dlouhém a krutém boji se Sutehem a pak začal vládnout místo svého otce, dobrého vládce Usira.

(3) Když bratři dospěli do věku, kdy mládenci nabírají rozum, začal Lež svému bratru Pravdovi závidět. Pravda byl usměvavý mladík a dovedl si dobýt srdce každého člověka. Zato jeho nehezkému bratru se každý člověk raději ∗∗∗∗∗. Cokoli lidem napovídal, bylo nakonec úplně jinak.

(4) „Co se s tím mládencem stalo?“ divili se lidé. „Je úplně jiný než my a jeho bratr. Vypadá to, že naschvál všechno obrací naruby!“

(5) Závist mladšího bratra se brzy změnila v nenávist. To když krásná dívka, která se jmenovala Čest a do které se oba bratři zamilovali, dala přednost Pravdovi a slíbila mu, že se za něho provdá.

(6) Lež začal přemýšlet, jak by Pravdovi nejvíce ublížil a jak by jej připravil o náklonnost a lásku Cti. Nakonec vymyslel lest. Půjčil svému bratru měděnou dýku a pak mu ji v noci potajmu ukradl. Druhý den chtěl dýku zpátky, a když ji Pravda nemohl najít, obvinil ho z krádeže. Pravda pak musel před soud.

(J. Tomek, Bohové a faraoni, upraveno)

TEXT 2

Názvy osob, zvířat a věcí jsou podstatná jména konkrétní (máma, Vašek, pes, strom, talíř). Samostatné názvy vlastností a dějů jsou podstatná jména abstraktní (čin, zvědavost, mytí, krása).

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 6. ročník základní školy, upraveno)

(W. Bush, Max a Mořic, upraveno)

(1) Židovské město v Mikulově patřilo mezi nejvýznamnější na Moravě. Židé zde měli školu, synagogu a velký hřbitov. V osmnáctém století byl Mikulov sídlem vrchního zemského rabína pro celou Moravu.

(2) Mezi rabíny jeden z nejučenějších se jmenoval Šmelke. Povídali se o něm všelijaké příběhy. Říkalo se, že důchody mikulovských rabínů byly velké, ale u rabína Šmelka bylo prý peněz pořád málo. Každého toulavého žebráka, který u něho zaklepal, obdaroval tak štědře, že rabínovi a jeho rodině leckdy nezůstal ani haléř. Všecky peníze, které rabín během dne dostal, rozdal ještě do západu slunce chudým, při východu hvězd nebyla v jeho domě ani vindra. A když už nebyly doma peníze, rozdával rabín třebas nábytek nebo šaty.

(3) Onehdy daroval žebrákovi prsten. „Cos to udělal?“ naříkala rabínova manželka. „Vždyť ten prsten stál čtyři sta rýnských a byla to naše nejdrahocennější věc!“

(4) Paní rabínová byla štědrá a milosrdná žena, ale čtyři sta rýnských je čtyři sta rýnských! Rabín Šmelke se na okamžik zarazil. Potom zavolal žebráka zpět a povídá mu: „Poslechni, dozvěděl jsem se právě, že ten prsten má cenu čtyř set rýnských. Měl by sis dát pozor, aby tě někdo nenapálil, až ho budeš prodávat!“

(5) Jindy zase rabín Šmelke pomohl staré ženě, které shořel dům. Ubytoval ji u sebe, aniž by za to něco požadoval.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Premiéra filmu Čtyřlístek ve službách krále se odložila o měsíc. Za důvod označili jeho tvůrci vylaďování posledních detailů počítačové animace. Nakonec právě animační stránka Čtyřlístku ve službách krále vadí nejméně.

(2) Ve filmu je zachována podoba postaviček z původních komiksů, které poprvé světu představil jejich tvůrce Jaroslav Němeček již v roce 1969. Fifinka, Myšpulín, Piňďa a Bobík zkrátka vyhlížejí věrně, tedy stejně jako v komiksech. Jejich slunečný svět si stále drží své veselé barvy a postavičky se pohybují docela přirozeně, byť od nich filmový příběh ani nežádá žádné zvláštní úkony kromě série katastrof z běžných grotesek. Režisér prý na Čtyřlístku vyrůstal a jeho sešity si prohlížel už v době, kdy ještě neuměl číst. Za svou práci se rozhodně nemusí stydět, totéž platí i pro hravou hudbu Ondřeje Soukupa.

(3) Tím ale pouť síní slávy končí, dál už vedou jen schody do suterénu. Dláždí je dva základní kazy: neskutečně slabý, chaotický scénář a nezměrné množství odkazů na různé výrobky sponzorů filmu. Můžeme jen hádat, jak jedno ovlivňovalo druhé. Ale dejme tomu, že nejmenší diváci logiku ve filmu hledat nebudou. Hlavně že se zboří narozeninový dort pro Fifinku a lvem vystrašené obyvatelstvo ječí, prchá a padá.

(4) Dospělí zřejmě v sále nevydrží, i když se obrní trpělivostí a ponoří se do pocitu příjemné nostalgie po vlastním dětství. Jenže zanechat potomky v sále znamená jisté nebezpečí: rodič je vystaví mohutnému reklamnímu útoku. Sledování filmu se tak mění v listování omalovánkami ve stylu reklamních letáků a radost z návratu legendy v rozčarování.

(www.idnes.cz, upraveno)

Venku za okny fouká nepříjemný severák a lesy i pole pokrývá bílá peřina čerstvého sněhu. Přesto můžeme i v této nehostinné době najít v přírodě leccos zajímavého. K naší výpravě postačí teplé oblečení a silná baterka, máme totiž namířeno do podzemí. Tam nás doprovodí speleologové – odborníci na prostředí, v němž teď strávíme několik hodin.

Nebudou nás však zajímat pozůstatky pravěkých zvířat či tajemní skřítci, ale budeme neúnavně pátrat po živích tvorech, pro které se právě různé podzemní prostory stávají na zimu dočasným útočištěm. Vyplatí se pozorně dívat hned od počátku, u vchodu toho bývá k vidění nejvíc – ztuhlá babočka, hejno komárů, různí pavouci a také netopýři. Ale pozor! Netopýři nevisí volně na stěně, obvykle se vtěsnají do škvír či skulin, a kdo nemá s jejich hledáním zkušenosti, lehce je přehlédne. Až hlouběji, kde je teplota stálejší, zimují i na stěnách či stropech. Některé druhy netopýrů se snadno probudí – stačí svit baterky nebo závan vydechnutého vzduchu. Příliš časté probouzení jim pomalu odčerpává tukové zásoby, v jejich blízkosti se tedy chovejte tiše.

Návštěva podzemního království je lákavá, skrývá ale řadu nebezpečí, na výpravu se proto nevydávejte sami.

(M. Anděra, Encyklopedie naší přírody, upraveno)

Pokud bude zítra sněžit, pojedu pro babičku na nádraží autem.

Teď před ně předstoupila profesorka McGonagallová s dlouhým svitkem pergamenu v ruce.

„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk a sednete si na stoličku, aby vás zařadil,“ vysvětlila. „Abbottová, Hannah!“

Když vyvolali Malfoye, Draco nafoukaně zamířil ke stoličce a jeho přání se mu okamžitě splnilo; sotva se klobouk dotkl jeho hlavy, hned zaječel: „ZMIJOZEL!“ Malfoy si přisedl ke svým přátelům a vypadal spokojený sám se sebou.

„Potter, Harry!“

Jakmile Harry vykročil ke stoličce, ze všech stran naráz se šířilo šuškání, jako by po celé síni vzplály malé syčivé ohníčky.

∗∗∗∗∗

Poslední, co Harry ještě spatřil, než mu klobouk zakryl tvář až po bradu, byla síň plná lidí, kteří natahovali krky, aby si ho mohli pořádně prohlédnout. Pak už se díval jen na černý vnitřek klobouku a čekal.

„Hmm,“ ozval se tichý hlásek v jeho uchu. „Tohle je velice těžké. Jsi odvážný, to ano. A nemáš špatnou hlavu. Nadání ti také nechybí, přisámbůh, to tedy ne – a máš opravdovou chuť předvést, co všecko dokážeš, ano, to je zajímavé… Takže kam tě mám poslat?“

Harry se přidržel hran stoličky a říkal si v duchu: „Jenom ne do Zmijozelu, tam ne.“

„Říkáš, že do Zmijozelu ne?“ pronesl tichý hlásek. „Víš to určitě? Mohl by z tebe být veliký kouzelník, tady v hlavě to všecko máš a Zmijozel by ti pomohl na cestě k velikosti, o tom nepochybuj – takže ne? Jestli to víš určitě, ať je to tedy – NEBELVÍR!“

(J. K. Rowlingová, Harry Potter a Kámen mudrců, upraveno)