Mluvnické kategorie - 5. ročník

TEXT 1

(1) Tom se otočil k sestře: „My jsme v minulosti, že jo? To je paráda!“

Stela ho objala: „Máš pravdu, je to báječné. Teď se ale vraťme domů.“

Tom souhlasil, a tak se oba vydali k tomu zvláštnímu stromu. Začali šplhat nahoru. Vtom se ozvalo: „Vy se před někym schováváte?“ Zespoda na ně zíral ušmudlaný kluk.

„Co nás otravuješ?“ houkla Stela. Pak křikla na Toma: „Lez dál. To je ten zloděj stříbra.“

Sourozenci zrychlili. Předpokládali, že se co nejdřív zanoří do tmy tunelu času, jímž se vrátí do své doby. Jenže místo toho se nad nimi objevilo jasně modré nebe.

(2) „Ten tunel tu není!“ vykřikla Stela. „Musíme dolů!“ Bác! Přistání na zem bylo tvrdé.

„Vypadá to, že jsme všichni v pěkný bryndě,“ řekl ten cizí kluk.

„V bryndě jsi jen ty!“ odsekla Stela. „Víme, že jsi zloděj. Ti lidé v zahradě nám to řekli.“

Chlapec si vzdychl: „Ale já přece nekradu! A mimochodem: jsem Janek.“ Pak jim vyprávěl smutný příběh. Jeho otec Jakub pracoval pro Gladstonovy. Když před pár lety z domu zmizelo nějaké stříbro, jeden sluha falešně obvinil Jakuba z krádeže a Jakub skončil ve vězení. Teď už je sice na svobodě, ale nemůže sehnat práci, navíc jeho nářadí zůstalo ve sklepě u Gladstonových. Janek se proto vplížil do domu, aby to nářadí získal zpět. „Bez práce táta dlouho nevydrží. Umře na zlomenou duši, nebo kvůli hladu. Tím jsem si jistej,“ řekl sklesle Janek. Za chvilku pokračoval: „Takže zrovinka vcházím zadníma dveřma do kuchyně, když zaslechnu divnej zvuk. Tak se schovám za skříň v chodbě. Vtom z jednoho pokoje vyjde sluha Gruber, strčí si něco pod bundu a zmizí v zahradě. Začnu ho pronásledovat, ale najednou vyběhne ven půlka domu a žene se za mnou.“

Když to dovyprávěl, Stela se cítila pod psa, že ho předtím nazvala zlodějem.

(K. Inglisová: Tajné jezero; upraveno)

TEXT 2

Někdy je skutečnost vyjádřena přímo, což znamená, že slova jsou užita v základním významu. Příkladem jsou věty Na nebi zářily hvězdy nebo Právě čtu Čapkovu povídku. Někdy je ale skutečnost vyjádřena pomocí přenesení významu, a to:

• na základě podobnosti (např. ve větě Na nebi zářily diamanty slovo diamanty není užito ve svém základním významu, tzn. neoznačuje drahokamy, ale hvězdy);

• na základě věcné souvislosti (např. ve větě Právě čtu Čapka slovo Čapek není užito ve svém základním významu, tzn. neoznačuje spisovatele, ale jeho knihu).

(1) Loď duchů na mě i z paluby působila stejně opuštěným dojmem jako včera, když jsem ji za svitu měsíce pozorovala z majáku dalekohledem. Našlapovala jsem opatrně, protože paluba mohla být ztrouchnivělá. Naštěstí jsem však i s Drobkem v kapuci byla docela lehká. Vzpomněla jsem si na dnešní odpoledne. Seděla jsem ve svém pokoji a přes vysílačku jsem se bavila s Kamilou o Černém kameni. Přečetla mi pasáž z jedné knihy: „K Černému kameni se už sto let nikdo neodvážil připlout, protože tam straší loď duchů. Tak se říká lodím, které kdysi ztroskotaly. Oběti takového neštěstí se promění ve strašidla.“

Na palubě byl zatím klid. Předpokládala jsem, že strašidla vyspávají. ∗∗∗∗∗ jsem se rozhodla nejdřív nakouknout do podpalubí dírou v podlaze a nelézt tam hned po schodech. Pohlédla jsem dolů, ale viděla jsem jen černou vodu. Když jsem ovšem vzápětí zvedla hlavu, vyjekla jsem leknutím. Na přídi lodi duchů, jen pár metrů ode mě, stály hrůzostrašné postavy s mokvajícíma očima. Jedné příšeře chyběla levá noha, další zase měla místo pravé ruky krabí klepeto, přivázané k zápěstí provazem. Nejděsivější ze všech byl ale kapitán. Zpod klobouku mu padaly do tváře hadovité propletence zelených chaluh, jimiž prosvítaly temně žhnoucí oči, a z jeho dlouhých hustých vousů vykukovala chapadla chobotnice!

(2) Příšery se po mně začaly sápat a já jsem byla strachy bez sebe. Pak se mi ale vybavil pravý důvod, proč jsem se na tuhle šílenou cestu vydala: chtěla jsem přece vrátit Drobka jeho mamince! „Co myslíš, Drobku, že by teď udělal můj pradědeček Sindibád?“ zeptala jsem se ptáčátka. Po těchto slovech se stvůry zarazily.

„Cože? Ihned mi řekni, kdo vlastně jsi,“ zaburácel rozzuřeně kapitán.

„Atlanta z majáku na Větrném útesu. Můj pradědeček byl slavný mořeplavec Sindibád!“

Kapitán ohromeně pronesl: „Takže to znamená, že jsi moje pravnučka!“ Poté si sundal klobouk a s ním i svoje chaluhové vlasy. •••••

Vysvětlivka: Slovo chaluhy označuje ve výchozím textu mořské řasy.

(M. Dunajcsik: Všímavá siréna; upraveno)

TEXT 1

TEXT 2

U podstatného jména typu A (např. cestující, popleta) nelze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského. Rod podstatného jména poznáme až při skloňování nebo z kontextu, např. s cestujícím × s cestující; Katka je velká popleta × Petr je velký popleta.

U podstatného jména typu B (např. učitel, přítelkyně) lze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského.

TEXT 1

(1) Od prvního únosu gavaldonských dětí uběhlo už dvě stě let. Každé čtyři roky byly uneseny dvě. Na pohlaví ani na věku nezáleželo. Někdy zmizeli dva chlapci a jindy chlapec s dívkou, některému unesenému bylo šestnáct a jiný sotva oslavil dvanácté narozeniny. Existovalo jediné kritérium: jedno z unesených dětí bylo krásné a hodné a to druhé nehezké a divné.

(2) Obyvatelé Gavaldonu nejdříve z únosů vinili medvědy. Časem ale dospěli k závěru, že medvědi za nic nemůžou, protože žádného medvěda v okolí neviděli. Zatímco dospělí zvažovali další vysvětlení (třeba teorii o létajícím lidožroutovi), děti z městečka zaznamenaly něco podezřelého. Tváře zmizelých, známé z podobizen vyvěšených na náměstí, totiž objevily ve svých pohádkových knížkách. Malého Honzu, který byl unesen před sto lety, poznaly podle rošťáckého rozcuchu a dolíčků ve tvářích. Teď v knížce lehával na peci a měl neutuchající chuť na buchty. Zato nezbedný Angus, klučina s pihami a se špičatýma ušima, který zmizel společně s Honzou, se změnil v pihovatého draka.

Dospělí zprvu jejich pohádkové teorii nevěřili. Pak jim ale děti ukázaly obrázky známějších obličejů. Roztomilá Anička, unesená před padesáti lety, seděla na útesu jako krásná mořská víla, kdežto nemilosrdná Estra budila hrůzu jako prohnaná čarodějnice.

(3) Teď už nikdo v městečku nebyl na pochybách. Unesené děti našly nový život v pohádkových příbězích. Všechny ty knihy pocházely ze zatuchlého knihkupectví, které vlastnil pan Deauville. On sám nevěděl, odkud se berou. Zkrátka jednou za rok se ráno v jeho krámku objevila tajemná zásilka. Když ji pan Deauville onehdy otevřel a začal z ní vybalovat knížky, všiml si, že v záhybu krabice je namalovaný erb s bílou a černou labutí, jehož součástí je stuha s nápisem.

(4) Ta malá černá písmenka vysvětlovala, kam se unesené děti poděly: do Školy dobra a zla. Únosy pokračovaly, ale únosce už získal jméno. Gavaldonští mu začali říkat Školník.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Slovesa typu A (např. psát) vyjadřují budoucnost pomocí slovesa být (např. budu psát). Budoucí čas slovesa typu A = infinitiv tohoto slovesa + sloveso být užité v budoucím čase.

Slovesa typu B (např. napsat) vyjadřují budoucnost bez pomoci slovesa být (tedy nikoli budu napsat, ale napíšu).

TEXT 1

(1) Od prvního únosu gavaldonských dětí uběhlo už dvě stě let. Každé čtyři roky byly uneseny dvě. Na pohlaví ani na věku nezáleželo. Někdy zmizeli dva chlapci a jindy chlapec s dívkou, některému unesenému bylo šestnáct a jiný sotva oslavil dvanácté narozeniny. Existovalo jediné kritérium: jedno z unesených dětí bylo krásné a hodné a to druhé nehezké a divné.

(2) Obyvatelé Gavaldonu nejdříve z únosů vinili medvědy. Časem ale dospěli k závěru, že medvědi za nic nemůžou, protože žádného medvěda v okolí neviděli. Zatímco dospělí zvažovali další vysvětlení (třeba teorii o létajícím lidožroutovi), děti z městečka zaznamenaly něco podezřelého. Tváře zmizelých, známé z podobizen vyvěšených na náměstí, totiž objevily ve svých pohádkových knížkách. Malého Honzu, který byl unesen před sto lety, poznaly podle rošťáckého rozcuchu a dolíčků ve tvářích. Teď v knížce lehával na peci a měl neutuchající chuť na buchty. Zato nezbedný Angus, klučina s pihami a se špičatýma ušima, který zmizel společně s Honzou, se změnil v pihovatého draka.

Dospělí zprvu jejich pohádkové teorii nevěřili. Pak jim ale děti ukázaly obrázky známějších obličejů. Roztomilá Anička, unesená před padesáti lety, seděla na útesu jako krásná mořská víla, kdežto nemilosrdná Estra budila hrůzu jako prohnaná čarodějnice.

(3) Teď už nikdo v městečku nebyl na pochybách. Unesené děti našly nový život v pohádkových příbězích. Všechny ty knihy pocházely ze zatuchlého knihkupectví, které vlastnil pan Deauville. On sám nevěděl, odkud se berou. Zkrátka jednou za rok se ráno v jeho krámku objevila tajemná zásilka. Když ji pan Deauville onehdy otevřel a začal z ní vybalovat knížky, všiml si, že v záhybu krabice je namalovaný erb s bílou a černou labutí, jehož součástí je stuha s nápisem.

(4) Ta malá černá písmenka vysvětlovala, kam se unesené děti poděly: do Školy dobra a zla. Únosy pokračovaly, ale únosce už získal jméno. Gavaldonští mu začali říkat Školník.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Slovesa typu A (např. psát) vyjadřují budoucnost pomocí slovesa být (např. budu psát). Budoucí čas slovesa typu A = infinitiv tohoto slovesa + sloveso být užité v budoucím čase.

Slovesa typu B (např. napsat) vyjadřují budoucnost bez pomoci slovesa být (tedy nikoli budu napsat, ale napíšu).

TEXT 1

(1) Aru se probrala na podlaze v Síni bohů. Vzápětí spatřila své spolužáky. Vypadali, jako když se film zastaví uprostřed bojové scény. Byli ztuhlí v čase. Aru se postavila a opatrně se jich dotkla. Kůži měli teplou, na krku jim tepala krev, na těle žádné zranění. SAKRA, co se to stalo? pomyslela si.

Náhle se odněkud zvenčí ozval jakýsi skřípot. Znělo to jako otevírání dveří. Aru se rozběhla ke vchodu. To, co před Síní bohů objevila, jí vůbec nedávalo smysl. Máma s očima plnýma paniky měla obě nohy nad zemí, jako by zmrzla ve skoku. Kamenný slon, jenž stál v muzeu desítky let, zvedl chobot a znovu vydal ten skřípavý zvuk.

(2) Vystrašená Aru se pokoušela stáhnout mámu na zem a přitom křičela: „Mami, dělej něco! Ten slon je posedlý!“ Jenže máma se ani nepohnula.

Vtom z nitra oživlého slona zaburácel hluboký a drsný hlas: „Slyšte všichni! Jak se opovažujete rozsvítit lampu?“ Vzápětí slonovi cosi vylétlo z tlamy. Byl to… holub. „Kde je ten prastarý válečník, který rozsvítil lampu z Bháratu?“ zjišťoval pták. Dívka bez přemýšlení vyhrkla: „Jak to, že teď zníš jinak?“ Předtím byl holubův hlas temný jako bouře, teď jí ale připomínal jejího matikáře s pisklavým hlasem.

Holub nafoukl hruď: „Něco se ti nezdá na mé mluvě, lidská holko? Buď ráda, že se s tebou vůbec bavím. Měla bys vědět, že jsem schopný napáchat velikou zkázu! Kdekdo se mě bojí!“

(3) „A co je na tom dobrého?“

„Na tom je něco mocného,“ odfrkl si pták, „a když si můžu vybrat mezi dobrem a mocí, vždy zvolím to druhé. Ale k věci. Lampa byla rozsvícena. Rozsvítit ji zvládne jen ten, kdo má mimořádné schopnosti – Pánduovec. Jeho role je nyní zcela zásadní!“

Aru zvedla bradu: „Tu lampu jsem rozsvítila já.“

Holub dočista zkoprněl: „HERNAJS, tak to se můžeme se světem rozloučit.“

(R. Chokshi, Aru Šah a konec času, upraveno)

TEXT 2

Výraz typu A: i bez okolního textu lze určit, o který slovní druh jde, např. domy (je to vždy podstatné jméno).

Výraz typu B: bez okolního textu nelze určit, o který konkrétní slovní druh jde, např. stát (může to být buď podstatné jméno, nebo sloveso).

(1) Hrad Houska, ležící necelých 60 kilometrů severně od Prahy, patří k vyhledávaným turistickým cílům. V prostorách i okolí tohoto hradu se prý dodnes děje cosi podivného. Odpradávna se říká, že se na Housce nachází brána do pekel. ∗∗∗∗∗ Možná to není tak nesmyslné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Někteří lidé totiž tvrdí, že název hradu pochází z keltského výrazu gosca (česky brána). Zlem prosáklá puklina by měla být v místech, kde dnes stojí hradní kaple.

(2) O Housce kolují i jiné děsuplné zkazky. Pod hradem se údajně nacházejí tajemné chodby, v nichž jsou kostry „nelidí“ a další hrůzostrašné věci. Traduje se také, že po Housce se v noci prochází postava v černém hábitu. Přítomnost nadpřirozených úkazů na Housce se ale nikdy nepotvrdila.

Podle historiků založil tento hrad český král Přemysl Otakar II., a to v první polovině 13. století. Za dobrou obranyschopnost vděčil hrad především své poloze: kdysi se k němu dalo dostat pouze z jihu. Dobře opevněné sídlo bývalo domovem mnoha šlechtických rodů. Pro širokou veřejnost Houska své brány otevřela teprve v roce 1999.

(3) Kromě klasické prohlídky tohoto hradu, za niž osoby starší 15 let zaplatí 180 Kč a děti do 15 let o 50 Kč méně, zde můžete zažít i něco netradičního. V prostorách, kde byly kdysi zaparkovány panské kočáry, najdete expozici nazvanou Peklem – mechanický model pekla o délce 12 metrů. Jeho konstrukci i všech 94 figurek vyřezaly z lipového dřeva šikovné ruce českých řezbářů. Expozice zahrnuje celkem jedenáct výjevů: například v jedné scéně ďábel rozdmýchává oheň v kotli, z něhož trčí nohy, hned vedle stojí pekelník, který mele hříšné duše. Vstupné do expozice Peklem činí 80 Kč za osobu.

(hradhouska.cz; www.novinky.cz; www.peklem.cz, upraveno)

(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají.

∗∗∗∗∗ Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.

(2) Je zde ovšem jeden zásadní rozpor – masožravky loví hmyz, aby získaly živiny, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. Vědci zjistili, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.

(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.

Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Okraje jejího lapacího listu jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile tam hmyz přistane, mucholapka bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.

Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně (vyjma pondělí) výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.

Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba započala už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. ∗∗∗∗∗

(2) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě pondělí) od června do září, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Na prohlídku se můžete klidně vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik paláců, zbytek hradní věže či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.

Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně (vyjma pondělí) výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.

Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba započala už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. ∗∗∗∗∗

(2) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě pondělí) od června do září, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Na prohlídku se můžete klidně vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik paláců, zbytek hradní věže či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

Labutě byly odjakživa považovány za symbol krásy a věrnosti. Kvůli jejich eleganci si je oblíbili šlechtici, a proto je často chovali jako okrasné ptáky, kteří byli ozdobou jezírek v zámeckých parcích. Ve volné přírodě se ale u nás začaly labutě častěji vyskytovat teprve nedávno – v druhé polovině 20. století.

Labuť velká, nejrozšířenější druh labutě v Česku, má bílé peří a typické černé zbarvení okolo zářivě oranžového zobáku. Není to žádný drobeček: dospělý jedinec má rozpětí křídel něco přes dva metry a vážit může více než 12 kilogramů. Labuť velká je býložravec (její jídelníček se skládá převážně z vodních rostlin či rostlin rostoucích na břehu), občas si ale stravu zpestří i malými vodními živočichy. Lidé často labutě krmí rohlíky či chlebem, to však odborníci nedoporučují. Větší množství pečiva totiž může labutím (i jiným živočichům) způsobit zdravotní problémy.

Labutě jsou tažní ptáci. Ty, které žijí v České republice, ovšem poslední dobou do teplých krajů neodlétají, ale mírnou zimu zpravidla přečkávají na našich nezamrzajících řekách. Zimovat k nám přilétají i labutě ze severní Evropy, takže v tomto ročním období se u nás zvýší počet labutí až na čtyři tisíce.

Labutě žijí v menších hejnech, která opouštějí jen během hnízdění. Jejich námluvy jsou skutečnou podívanou a vzniklý labutí pár si bývá obdivuhodně věrný: obvykle spolu stráví zbytek života. V období od dubna do června samička snese 4–7 vajec, mláďata se vylíhnou zhruba za 40 dní. ∗∗∗∗∗, rodiče se o ně společně starají ještě několik měsíců.

Co se hlasového projevu týče, labutě velké nejsou vyhlášení zpěváci. Před svou smrtí prý ale každá labuť zazpívá svou nejkrásnější píseň. Proto se spojení labutí píseň někdy používá pro označení mimořádného výkonu, jímž umělec ukončí svou kariéru.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

Pralesničky jsou malé žáby žijící v tropických pralesích Střední a Jižní Ameriky. Obvykle je najdeme v podrostu 1–2 metry nad zemí. Známých je asi 170 druhů pralesniček: většina z nich měří zhruba 2 centimetry, jen několik druhů dorůstá délky 6 centimetrů.

Tito obojživelníci umí přitáhnout pozornost svým vzhledem. Mezi jednotlivými druhy sice existují značné rozdíly (některé žabky jsou citronově žluté, jiné křiklavě červené, další zase zářivě modré), jejich společným znakem je ale velká intenzita barev. Dechberoucí zbarvení má ovšem funkci varovnou, nikoli okrasnou. Jde o signál určený predátorům: nejez mě, jsem jedovatá. Ze své překrásné kůže totiž žabky snadno vyloučí prudký jed.

Pralesničkám se často říká šípové žáby. Je to kvůli tomu, že američtí indiáni jejich jedem natírali šípy nebo hroty šipek do foukačky a pak otrávené střely používali při lovu. Některé indiánské kmeny v Amazonii zase pomocí jedu pralesničky barvířské přebarvovaly ptákům peří, které původně mělo zelenou barvu. Když indiáni potřeli zředěným jedem místa po vytrhaných perech, narostlo ptákům peří žluté či oranžové. Z různobarevných per si pak vyráběli čelenky.

Svůj jed pralesničky získávají zejména z potravy, např. z mravenců či termitů, kteří se živí jedovatými rostlinami. Zvláštní jídelníček žabkám nijak neublíží. Získaný jed umějí využít tak, aby jim POSKYTOVAL OCHRANU před nepřítelem. Skoro to vypadá, že DOKÁŽOU ZÁZRAKY. Pro člověka však pralesničky zpravidla nebezpečí nepředstavují. Výjimkou je pralesnička strašná: jed z jedné této žabky by usmrtil více než 10 lidí!

Za pralesničkami rozhodně nemusíte cestovat přes oceán, prohlédnout si je můžete také v zoologických zahradách. Například pražská zoo uspořádala v roce 2019 unikátní výstavu, na níž bylo v teráriích k vidění 30 druhů těchto pestrobarevných obojživelníků.

(www.stoplusjednicka.cz; www.zoopraha.cz, upraveno)

TEXT 2

Slovní spojení typu A (např. provádět sběr) lze ve větě nahradit spisovným slovesem se stejným či podobným významem (např. sbírat), které má stejný kořen jako podstatné jméno v daném slovním spojení. Při náhradě je někdy nutné v dané větě použít některá slova v jiném tvaru, než ve kterém byla původně, např. Prováděl sběr {{u:bylin}} → Sbíral {{u:byliny}}.

Slovní spojení typu B nahradit jedním slovesem tak, jak je popsáno výše, nelze.

TEXT 1

Pralesničky jsou malé žáby žijící v tropických pralesích Střední a Jižní Ameriky. Obvykle je najdeme v podrostu 1–2 metry nad zemí. Známých je asi 170 druhů pralesniček: většina z nich měří zhruba 2 centimetry, jen několik druhů dorůstá délky 6 centimetrů.

Tito obojživelníci umí přitáhnout pozornost svým vzhledem. Mezi jednotlivými druhy sice existují značné rozdíly (některé žabky jsou citronově žluté, jiné křiklavě červené, další zase zářivě modré), jejich společným znakem je ale velká intenzita barev. Dechberoucí zbarvení má ovšem funkci varovnou, nikoli okrasnou. Jde o signál určený predátorům: nejez mě, jsem jedovatá. Ze své překrásné kůže totiž žabky snadno vyloučí prudký jed.

Pralesničkám se často říká šípové žáby. Je to kvůli tomu, že američtí indiáni jejich jedem natírali šípy nebo hroty šipek do foukačky a pak otrávené střely používali při lovu. Některé indiánské kmeny v Amazonii zase pomocí jedu pralesničky barvířské přebarvovaly ptákům peří, které původně mělo zelenou barvu. Když indiáni potřeli zředěným jedem místa po vytrhaných perech, narostlo ptákům peří žluté či oranžové. Z různobarevných per si pak vyráběli čelenky.

Svůj jed pralesničky získávají zejména z potravy, např. z mravenců či termitů, kteří se živí jedovatými rostlinami. Zvláštní jídelníček žabkám nijak neublíží. Získaný jed umějí využít tak, aby jim POSKYTOVAL OCHRANU před nepřítelem. Skoro to vypadá, že DOKÁŽOU ZÁZRAKY. Pro člověka však pralesničky zpravidla nebezpečí nepředstavují. Výjimkou je pralesnička strašná: jed z jedné této žabky by usmrtil více než 10 lidí!

Za pralesničkami rozhodně nemusíte cestovat přes oceán, prohlédnout si je můžete také v zoologických zahradách. Například pražská zoo uspořádala v roce 2019 unikátní výstavu, na níž bylo v teráriích k vidění 30 druhů těchto pestrobarevných obojživelníků.

(www.stoplusjednicka.cz; www.zoopraha.cz, upraveno)

TEXT 2

Slovní spojení typu A (např. provádět sběr) lze ve větě nahradit spisovným slovesem se stejným či podobným významem (např. sbírat), které má stejný kořen jako podstatné jméno v daném slovním spojení. Při náhradě je někdy nutné v dané větě použít některá slova v jiném tvaru, než ve kterém byla původně, např. Prováděl sběr {{u:bylin}} → Sbíral {{u:byliny}}.

Slovní spojení typu B nahradit jedním slovesem tak, jak je popsáno výše, nelze.

TEXT 1

Pralesničky jsou malé žáby žijící v tropických pralesích Střední a Jižní Ameriky. Obvykle je najdeme v podrostu 1–2 metry nad zemí. Známých je asi 170 druhů pralesniček: většina z nich měří zhruba 2 centimetry, jen několik druhů dorůstá délky 6 centimetrů.

Tito obojživelníci umí přitáhnout pozornost svým vzhledem. Mezi jednotlivými druhy sice existují značné rozdíly (některé žabky jsou citronově žluté, jiné křiklavě červené, další zase zářivě modré), jejich společným znakem je ale velká intenzita barev. Dechberoucí zbarvení má ovšem funkci varovnou, nikoli okrasnou. Jde o signál určený predátorům: nejez mě, jsem jedovatá. Ze své překrásné kůže totiž žabky snadno vyloučí prudký jed.

Pralesničkám se často říká šípové žáby. Je to kvůli tomu, že američtí indiáni jejich jedem natírali šípy nebo hroty šipek do foukačky a pak otrávené střely používali při lovu. Některé indiánské kmeny v Amazonii zase pomocí jedu pralesničky barvířské přebarvovaly ptákům peří, které původně mělo zelenou barvu. Když indiáni potřeli zředěným jedem místa po vytrhaných perech, narostlo ptákům peří žluté či oranžové. Z různobarevných per si pak vyráběli čelenky.

Svůj jed pralesničky získávají zejména z potravy, např. z mravenců či termitů, kteří se živí jedovatými rostlinami. Zvláštní jídelníček žabkám nijak neublíží. Získaný jed umějí využít tak, aby jim POSKYTOVAL OCHRANU před nepřítelem. Skoro to vypadá, že DOKÁŽOU ZÁZRAKY. Pro člověka však pralesničky zpravidla nebezpečí nepředstavují. Výjimkou je pralesnička strašná: jed z jedné této žabky by usmrtil více než 10 lidí!

Za pralesničkami rozhodně nemusíte cestovat přes oceán, prohlédnout si je můžete také v zoologických zahradách. Například pražská zoo uspořádala v roce 2019 unikátní výstavu, na níž bylo v teráriích k vidění 30 druhů těchto pestrobarevných obojživelníků.

(www.stoplusjednicka.cz; www.zoopraha.cz, upraveno)

TEXT 2

Slovní spojení typu A (např. provádět sběr) lze ve větě nahradit spisovným slovesem se stejným či podobným významem (např. sbírat), které má stejný kořen jako podstatné jméno v daném slovním spojení. Při náhradě je někdy nutné v dané větě použít některá slova v jiném tvaru, než ve kterém byla původně, např. Prováděl sběr {{u:bylin}} → Sbíral {{u:byliny}}.

Slovní spojení typu B nahradit jedním slovesem tak, jak je popsáno výše, nelze.

Vážky patří k nejnápadnějším zástupcům hmyzu v okolí vod nejen kvůli své velikosti, ale především kvůli své křehké kráse. Na Zemi se objevily v závěrečné fázi prvohor, a to zhruba před 300 miliony let. Jako jedni z prvních živočichů opustily vodní prostředí, dodnes jsou však na něm závislé – voda je pro jejich vývoj nepostradatelná.

Dospělé vážky jsou krásně zbarvené, mají štíhlé protáhlé tělo a dva páry křídel (největší rozpětí křídel je kolem 19 cm). Jejich schopnosti je řadí k nejdokonalejším letcům z hmyzí říše. Umí letět kolmo nahoru i dolů a na krátkou vzdálenost dovedou vyvinout rychlost větší, než kdy během závodů zvládl nejrychlejší muž světa Usain Bolt.

Vážky mají dvě velké složené oči (složené oko je tvořeno tisíci maličkých oček), pomocí nichž si jako mozaiku skládají obraz toho, co vidí. Zrak je pro ně důležitým smyslem: nevidí sice příliš ostře, zato mají velké zorné pole a ve své blízkosti ZACHYTÍ sebemenší pohyb. Jsou to predátoři, tedy živočichové živící se dravým způsobem: kořist, jíž je v případě dospělých vážek létající hmyz, uloví a sežerou. Vážky nelítostně pronásledují svou oběť, zpravidla ji dostihnou za pár sekund. Polapený hmyz poté nohama přitáhnou rovnou ke kusadlům.

Vážkám se kdysi dávaly různé přezdívky – třeba Evropané je nazývali ďáblovými létajícími jehlami a strašili jimi zlobivé děti. Asie naopak ve vážkách vždy viděla symbol krásy, štěstí a odvahy. Například ve Vietnamu je vážka tradičně spojována s úspěchem a její dokonale vyvážené modely si mohou turisté zakoupit v mnoha zdejších obchodech se suvenýry.

(www.national-geographic.cz; www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Chyběla hodina do půlnoci a obě děti napjatě čekaly v pokoji 213. Alžběta se dívala do kukátka, zatímco Freddy listoval v černé knize. Zčistajasna ho něco napadlo: „Hele, není zvláštní, že kniha o šifrách zmiňuje i klíče, které odemykají jakési tajemství?“

Alžbětě se vybavila podivná písmena, která pro ni zůstávala hádankou, a tak požádala Freddyho: „Najdi tu stránku s těmi dvěma stříbrnými písmeny. Co asi znamenají?“

„Nevím, o čem mluvíš,“ odpověděl Freddy.

(2) „Ukážu ti to,“ řekla a natáhla se pro černou knihu. Jakmile do ní nahlédla, nevěřila svým očím. Uprostřed stránky totiž nyní bylo KLÍ. Alžběta zbledla: „Koukni na to stříbrně napsané KLÍ! Včera tady bylo jenom KL a předevčírem dopoledne jsem tady viděla jen jedno stříbrné písmeno.“

Freddy ale zavrtěl hlavou. „Nic stříbrného tu není. Já vidím jen rok a jméno autora.“

„Možná se musíš na ta písmena dívat z určitého úhlu!“

Freddy stránku pozorně zkoumal, nakonec ale pokrčil rameny: „Pořád nic.“

(3) Najednou do pokoje dolehly kroky z chodby. Alžběta se vrátila ke kukátku. „Už jde Norbridge,“ špitla. Chvilku přemýšlela a pak řekla: „Počkáme deset minut a vyrazíme za ním do knihovny.“

„Víš, už si nejsem jistý, že ho chci špehovat,“ zaváhal Freddy.

Alžběta se ale nedala odbýt: „Máme spolu dohodu. Tak pojď!“

Zakrátko se ocitli v chodbě, na jejímž konci byla knihovna. Freddy zašeptal: „Vážně si myslím, že bychom se měli vrátit.“

„Nebuď strašpytel a důvěřuj našemu plánu. Nic jsme přece neponechali náhodě,“ řekla Alžběta, zastavila se přede dveřmi vedoucími do knihovny a vzala za kliku.

(4) Vtom se ozval tichý hlas: „Půlnoc – to je tedy dost zvláštní doba na návštěvu knihovny!“ Alžběta leknutím málem zaječela. Přímo za ní stála Selena Hiemsová.

(B. Guterson, Hotel Winterhouse, upraveno)

TEXT 2

Součástí souvětí jsou různé věty, např. věty typu A nebo typu B.

Věta typu A je smysluplnou odpovědí na otázku, kterou pokládáme pomocí příslovcí odkdy, dokdy, kdy. Příklady: Bude ho hledat, {{u:dokud ho nenajde.}} (DOKDY ho bude hledat? → Dokud ho nenajde.); {{u:Když se setmělo, šli spát.}} (KDY šli spát? → Když se setmělo.)

Na větu typu B se nelze zeptat pomocí příslovcí odkdy, dokdy, kdy. Tato věta je totiž smysluplnou odpovědí na otázku, kterou pokládáme pomocí zájmen. Příklady: Přinutil je, {{u:aby se usmířili.}} (K ČEMU je přinutil? → Aby se usmířili.); {{u:Zda Eva nakonec přijde, vůbec netušil.}} (CO vůbec netušil? → Zda Eva nakonec přijde.)

(1) Adara si nikdy nebyla zcela jistá, jestli zima přináší ledového draka, nebo ledový drak zimu. Vždy ale věděla, kdy zima, sníh a ledový drak mají přijít, protože v tu dobu měla narozeniny.

(2) Adara se narodila za strašného mrazu. Zima na ní tenkrát nechala své otisky. Asi proto byla jiná než ostatní děti. Už si nevzpomínala, kdy ledového draka spatřila poprvé. Připadalo jí, že byl součástí jejího života odjakživa.

Adara znala draky už předtím. Hal, mladší bratr jejího otce, totiž létal na jednom z nich. Ledový drak byl ale daleko větší, byl pokrytý jinovatkou a zuby – tři řady hrozivých kopí nestejné délky – měl z rampouchů. Když zamával křídly, zafoukal studený vítr, když dýchal, tvořil se led. Adara se ho ale nebála. Byla přece zimní dítě.

(3) Té zimy, kdy oslavila své páté narozeniny, na něm letěla poprvé. Ledový drak si ji opět našel na poli, kde jako obvykle stavěla hrad ze sněhu. Když toho rána dosedl vedle ní, rozhodla se na něj vylézt. Objala jeho studený krk a vzápětí se spolu vznesli do oblak. Odtud najednou viděla svět úplně jinak. Když letěli nad otcovou farmou, zahlédla svého bratra Geoffa. Vypadal docela maličký.

Adara s drakem strávili ve vzduchu dlouhé hodiny. Jejich první společný let byl vzrušující, ale také dost nebezpečný. Adara totiž neměla postroj, jaký používá Hal a ostatní královští drakoletci. Občas proto hrozilo, že ji drak máváním křídel setřese. K večeru konečně začali klesat. Bylo těsně po setmění, když přistáli na zemi. Doma otec Adaru nejdřív objal a pak jí vynadal. Nechápala to. Geoff jí ale pošeptal: „Proletěl tudy ledový drak a všechny vyděsil. Otec se bál, že tě ta stvůra sežrala.“ Adara se jen usmála.

(G. R. R. Martin, Ledový drak, upraveno)

TEXT 1

(1) Stařík a dívka vešli na dvůr. Pod oknem stavení se v šeru rýsovala postava jakéhosi mohutného tvora, který v tlapách svíral kýtu a soustředěně ji ohlodával. Starý muž přistoupil blíž a zvolal: „Jorku Byrnisone, můžeme si promluvit?“

(2) Medvěd pustil kýtu na zem a po všech čtyřech vyrazil ke dvojici. Pak se nečekaně vztyčil v celé své velikosti – měřil snad přes tři metry – a zaburácel: „Co chcete? Kdo jste?“ Jeho hluboký hlas jako by otřásal zemí.

„Já jsem Farder Coram a tahle dívka je Lyra. Chceme ti nabídnout práci,“ řekl muž.

„Já práci mám. Spravuju porouchané stroje a zvedám těžké věci,“ odpověděl staříkovi Jorek. Zvědavost mu ale nedala: „O co teda jde?“

„Míříme na sever,“ vysvětlil Farder, „chceme najít místo, kde jsou drženy unesené děti. Musíme je osvobodit ze zajetí a přivést zpátky. Hodila by se nám tvá pomoc.“

„Vím, co je to za lidi, kteří to mají na svědomí,“ pokýval hlavou medvěd, „předevčírem byli ve městě a odvezli další děcka.“ Pak se zeptal: „A jak platíte?“

„Jestli žádáš zlato, dostaneš ho, Jorku,“ nabídl Farder.

„To je mi k ničemu,“ zavrčel medvěd.

(3) „Odpusť, že se ptám,“ vyzvídal Farder, „ale co tě zde drží? Mohl bys přece vést svobodný život na pláních nebo bojovat za dobrou věc. To je úkol hodný medvěda!“

Lyře se ve tváři zračilo zděšení. Obávala se, že tato poněkud drzá poznámka by zvíře mohla rozdráždit k nepříčetnosti, a tak nechápala, kde stařík bere odvahu říct ji nahlas.

„Trčím tady proto, že mi sebrali brnění,“ povzdechl si smutně Jorek, „bez něj nemůžu válčit. Moje cena je tedy taková: přidám se k vám, jestliže najdete moji zbroj.“

(P. Pullman, Zlatý kompas, upraveno)

TEXT 2

Neslabičné předložky mívají v některých případech pro snazší výslovnost slabičnou podobu. Třeba ve spojení Z KOLA použijeme neslabičnou předložku Z, ale ve spojení ZE STRANY použijeme její slabičnou podobu.

(1) Závodníci jsou seřazeni na startu. Diváci na tribunách i statisíce fanoušků sledujících přenos na kanálu YouTube se už nemohou dočkat. Ne, tohle není reportáž ze závodů formule 1. Je to popis šílenství, jež se strhlo kolem závodů skleněných kuliček. Profesionální závody, v nichž mezi sebou soupeří skleněnky, se konají od roku 2013. Závodní kuličky musí splňovat například předepsanou velikost i hmotnost, před startem je proto rozhodčí zkontrolují a případné hříšníky ze závodu vyloučí. Nemyslete si však, že skleněnky jsou úplně stejné: liší se barvou či vzorem.

(2) Největší popularitu ze všech závodů si získala soutěž Marble Rally, při níž jsou skleněnky vypuštěny na náročnou trať vyrytou v hliněném či písečném kopci. V některých místech se trať větví do více cest, diváci ale nemůžou předem odhadnout, která z nich kuličku dovede do cíle nejrychleji. Prvek překvapení nabízejí také nejrůznější skokánky a záludné tunely. Sledování Marble Rally je skutečně napínavé. Tento závod byste si neměli nechat ujít, rozhodně stojí za to.

(www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Už jako malého chlapce mě fascinovaly záhady v chování živočichů. Třeba takoví chrobáci. Vytvoří z kravského hnoje kuličku a pak se ji snaží někam přemístit. Jak ji ti brouci dokážou uhníst tak dokonale kulatou? Proč se s tou kuličkou vůbec dělají? A kam ji valí?

(2) Jednou jsem proto lezl po zahradě za párem chrobáků, valících před sebou s nesmírným zaujetím kuličku hnoje. Po dlouhé době dorazili znavení brouci k malé hromádce kypré půdy pod živým plotem. Všiml jsem si, že na vrcholu HROMÁDKY je vyhloubena nějaká JAMKA. Valit kuličku do kopečka byl pro chrobáky vskutku mamutí úkol. Několikrát se špatně trefili nožičkou a kulička se jim skutálela dolů. Když ji konečně dostali nahoru, jeden z nich se rozběhl, slezl do jamky a zuřivě gestikuloval předníma nožkama, zatímco ten druhý s vypětím všech sil dovalil kuličku k němu. Vzápětí kulička i brouci zmizeli v hlubinách země.

(3) To mě dopálilo. Jak teď zjistím, co se s tou kuličkou děje? Když jsem se na to při obědě zeptal rodiny, zprvu se rozhostilo zaražené ticho.

„Asi se jim k něčemu hodí,“ váhavě mi za chvilku řekla maminka.

„Ať tě ani nenapadne propašovat je sem,“ zděsil se Larry, „odmítám žít v domě plném chrobáků a kuliček hnoje!“

„Něco takového by tvůj bratr jistě neudělal,“ upokojila ho maminka.

„Třeba se tím zahřívají,“ pronesl Leslie, „hnůj je přece úžasně teplý.“

„Výborně, toho můžeme v zimě využít při vytápění domu,“ jízlivě podotkla maminka.

„Možná ty kuličky jedí,“ napadlo mou sestru Margo.

„Nemluv o takových věcech u oběda,“ napomenula ji maminka a zvolila jiné téma. Biologické znalosti mé rodiny mě opět naprosto zklamaly.

(G. Durrell, Ptáci, zvířata a moji příbuzní, upraveno)

TEXT 2

Při tvoření zdrobnělin typu A dochází buď ke zkrácení samohlásky v kořeni slova (např. ze slova mísa vznikla zdrobnělina miska), nebo k prodloužení samohlásky v kořeni slova (např. ze slova kopyto vznikla zdrobnělina kopýtko).

Při tvoření zdrobnělin typu B se žádná samohláska v kořeni slova nezkracuje ani neprodlužuje (např. ze slova kočár vznikla zdrobnělina kočárek).

TEXT 1

(1) Dávný bůh Moloch vyžadoval lidské oběti, proto se slovem moloch obvykle označuje něco strašného, co ničí člověka. Moloch ovšem není jen symbol krutosti. Je to i drobný ještěr dorůstající 20 centimetrů, který žije v australských písčitých pouštích.

Moloch ostnitý, podivný tvor pokrytý ostny a kožními růžky, sice vypadá děsivě, pro člověka je však zcela neškodný. Je to potravní specialista, tedy živočich živící se výhradně jedním živočišným druhem. V případě molocha jsou to mravenci – uvádí se, že za minutu jich spořádá až 45. Požírat tento hmyz malou, částečně srostlou tlamičkou sice moloch zvládne, nabrat vodu přímo do tlamy však nedokáže.

(2) Přesto žízní rozhodně nikdy netrpí. Šupinatá kůže molocha ostnitého totiž ukrývá jakousi síť zavlažovacích kanálků, slabších než lidský vlas. Když si po občasném dešti moloch stoupne do kaluže, jeho kůže začne nasávat vodu, ta se dostává dál do těla a končí v jeho tlamě. Vodu ještěr nakonec spolkne. Funguje to podobně, jako kdybyste kostku cukru postavili do loužičky modrého inkoustu: po kontaktu s tekutinou se kostka začne směrem vzhůru barvit modře. Moloch je schopen nasát dostatečné množství vody také z písku nasáklého rosou: stačí, že si na něj třeba lehne bříškem nebo si ho nožičkama hodí na záda. ∗∗∗∗∗

(3) Moloch je ale fascinující živočich i z jiných důvodů. Například zbarvení jeho těla není stále stejné: v teple je tento ještěr světle žlutý s načervenalými skvrnami, v chladu ztmavne. Díky tomu moloch snadno splyne se svým okolím. Knoflíkovitý výrůstek na jeho týlu, který připomíná druhou hlavu, slouží k oklamání nepřátel. Případné útočníky odradí i nebezpečně vyhlížející ostny. Moloch ostnitý je zkrátka důkazem, že se živočichové umí přizpůsobit i extrémním podmínkám.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A je jednoznačné, zájmeno který totiž odkazuje pouze k jednomu podstatnému jménu, např. Učili se o symbolech České {{u:republiky, která vznikla ve 20. století}}.

Souvětí typu B je nejednoznačné, zájmeno který totiž může odkazovat k více podstatným jménům, např. Učili se o {{u:vlajce České republiky, která vznikla ve 20. století}}.

(1) Želvy se řadí mezi nejstarší plazy, na Zemi se totiž objevily před více než dvěma sty miliony let. V současnosti jich na světě žije více než 350 druhů, většina z nich jsou želvy suchozemské a sladkovodní. Mořských želv je dnes pouhých sedm druhů.

Mořské želvy jsou bezesporu úžasní živočichové. Když ze slzovodů umístěných v oblasti očí vylučují slanou vodu, může to někomu připomínat lidský pláč. Jejich krunýř je svým tvarem přizpůsoben životu pod vodou. Kromě kožatek mají všechny mořské želvy kostěný krunýř, jehož vnější část je tvořena destičkami z keratinu (keratin je látka nacházející se např. i v lidském nehtu). Pomocí ploutví, připomínajících křídla ptáků, mořské želvy elegantně plují oceánem. Za potravou, kterou tvoří medúzy, mořské houby či rybky, se potápějí do opravdu velké hloubky (například kožatka velká, jeden z nejlepších potápěčů v živočišné říši, se umí ponořit až do hloubky přes 1 200 metrů). Když nadejde čas rozmnožování, mořské želvy vylezou na pláž a tam do hnízd, která v písku šikovně vyhloubí zadními končetinami, nakladou vejce.

(2) Přestože mořské želvy plní v mořích velmi důležité role (např. na korálových útesech požírají mořské houby, jež by pro korály mohly být smrtící), člověk svým chováním odpradávna ohrožuje jejich existenci. Již staří Řekové lovili želvy kvůli krunýřům, z nichž vyráběli šperky a hřebeny. K zásadnímu poklesu želví populace později přispělo i to, že lidé začali více konzumovat maso těchto živočichů. ∗∗∗∗∗ Další nebezpečí představují pytláci, kteří želvám kradou vejce. Ochránci želv ale využívají moderní technologie, například falešná vejce se skrytým lokátorem. Díky němu je snadné pytláka vystopovat.

(www.abicko.cz; National Geographic 10/2019, upraveno)

TEXT 1

Té noci jsem byl doma sám. Stále jsem musel myslet na Eliáše Glocka, tajuplného starého vetešníka, o němž mnozí lidé z Vltavína soudili, že je čaroděj a svou duši upsal ďáblu. Musím se ke Glockovi vypravit a zjistit, jestli je to pravda.

Dveře zchátralého vetešnického krámku byly otevřené. Opatrně jsem vkročil do šeré chodby a šel za světlem, vycházejícím ze sklepení. Záhy jsem se ocitl v síni s mramorovou podlahou a klenbou vykládanou drahokamy. Uprostřed té nádhery ležel na divanu Eliáš Glock, oblečen do hedvábného županu. Poslouchal překrásné tóny, jež vydávaly flétny a loutny sedmi líbezných otrokyň. Náhle jeho zrak spočinul na mně. Zatroubil na velký zahnutý roh a vzápětí jsem stál v jakémsi nuzném pokoji. V lenošce seděl Eliáš Glock, na sobě jako obyčejně svůj otrhaný kabát.

S úžasem jsem zvolal: „Vy jste skutečně čaroděj! Vždycky jsem to říkal. Můj strýc tomu ale nevěří, stejného názoru je také pan doktor Tulipus, pan radní Rubín, varhaník Brum a písař Brk, dokonce i má půvabná sestřenka Serafína. A ještě pan Gram z lékárny.“

Eliáš Glock se hrůzostrašně zasmál: „Ale uvěří, až je do skla zakleji!“ Opět zatroubil na kouzelný roh a vmžiku držel skleněnou láhev, v níž byli nějací pidimužíci. Vzápětí jsem poznal, že to jsou všichni ti, jež jsem zmínil. Glock mi to potvrdil: „Tady je máš, všechny ty pošetilce! Půjdou do světa, Davide! V láhvi procestují tři sféry: sféru vzduchu, země a vody. Musí se mnohému naučit!“

„Pane Glocku, nechte mě jít s nimi!“ vyhrkl jsem.

Glock se mě dotkl ebenovou hůlkou a já jsem cítil, jak se scvrkávám. Spustil mě k ostatním a poté láhev vymrštil vzhůru do nebeského prostoru. Opsala oblouk mezi souhvězdími a pak s námi rychle padala dolů. Za chvíli už ležela na dně moře.

Vysvětlivky: vetešník – obchodník se starým opotřebovaným zbožím; divan – pohovka

(K. Dewetter, Neuvěřitelná dobrodružství Davida Damiána, upraveno)

TEXT 2

Když se tvoří 2. pád množného čísla podstatných jmen skloňovaných podle vzoru žena, odstraňuje se koncová samohláska (např. knihy – knih). Pokud se na konec slova dostane obtížně vyslovitelná skupina souhlásek, vkládá se mezi tyto souhlásky tzv. vkladné e (např. bitvy – bitev).

(1) Viktorie královská, jihoamerická vodní rostlina, právem vzbuzuje obdiv. Její obrovské listy, plovoucí na hladině, mají 2,5 metru v průměru a unesou i větší dítě (jeden list totiž snese zátěž až 45 kilogramů). Rostlina je dokonale přizpůsobena vodnímu prostředí, například každý list pokrývá ochranná vosková vrstva. ∗∗∗∗∗ listy při vlnobití nezalévala voda, mají zvednuté okraje. Voda, jíž se listy plní za deště, postupně odtéká speciálním odtokovým kanálkem. Spodní strany listů jsou vybaveny ostrými ostny, patrně na obranu proti zubům některých živočichů.

(2) Pohled na rozkvétající viktorii je úchvatný. Sněhobílý květ se začíná poprvé otevírat krátce po západu slunce. Jakmile se rozvine, láká opylovače (nejčastěji brouky) svou vůní, která údajně připomíná ananas, a také teplem. Uvnitř květu je totiž přibližně o deset stupňů Celsia více než v jeho okolí. Z vyhřáté jídelny broučci nespěchají. Ráno se ale květ zavře a malincí vězni nemohou ven. Od dopoledne okvětní plátky mění barvu z bílé na sytě růžovou a také dochází k uvolňování pylu. Večer se květ opět otevře a osvobozený hmyz prchá na další, dosud bílé květy i s nákladem pylu na těle. Růžový květ pak za svítání definitivně uvadne.

(3) Viktorii královskou objevil v roce 1801 český badatel Tadeáš Haenke při výpravě do amazonských pralesů. Své současné jméno však tato vodní královna získala až v roce 1837, a to díky vědci Johnu Lindleymu.

V Evropě rostlina volně neroste, ale pěstuje se v botanických zahradách. ∗∗∗∗∗ v noci bývají zahrady již zavřené, možnost sledovat kvetoucí viktorii se přece jen občas naskytne. Některé botanické zahrady totiž kvůli této podívané pořádají i noční prohlídky.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Až teď, ve svých dvanácti letech, se dozvídám, že mým tátou je bůh moře a že potřebuje mou pomoc. Podíval jsem se na Cheiróna. „Vy už dávno víte, že jsem syn mocného Poseidóna, že? Není mi jasné, proč jste mi to zatajil•“

„Nebyl jsem si jistý,“ odpověděl Cheirón, „měl jsem jen podezření, Percy.“

„Tak si to shrňme. Zeus, vládce oblohy, se hněvá. Někdo mu totiž ukradl nejmocnější zbraň ve vesmíru. Já mám jít do podsvětí, střetnout se s vládcem mrtvých, najít tu zbraň a vrátit ji zpět na Olymp do letního slunovratu, který bude už za deset dnů. Když se mi to povede, dokážu, že tím zlodějem nebyl můj otec.“

„Správně,“ potvrdil moje slova Cheirón.

Otočil jsem se na Grovera: „Co ty na to?“

„Mírumilovní satyrové a podsvětí, to přece nejde dohromady,“ řekl dost vystrašeně.

(2) „Nemusíš chodit se mnou,“ snažil jsem ho uklidnit.

ZAVÁHAL, ale pak odpověděl: „Zachránil jsi mi život, Percy! Neopustím tě.“

Ulevilo se mi. Netušil jsem, jestli satyr něco zmůže proti mrtvým, ale cítil jsem se líp, že do toho nepůjdu sám. Obrátil jsem se na Cheiróna: „A kde je ten vstup do podsvětí•“

„Občas se stěhuje. Teď je v Los Angeles.“

„Takže skočíme do letadla a pak…“

„Ne, musíš cestovat po zemi!“ přerušil mě Cheirón. „Nejsilnějším soupeřem tvého otce je Zeus. Letadlem proto letět nesmíš. Ocitl by ses v království tohoto boha a dolů by ses živý nevrátil!“ Nad námi udeřil blesk a ZABURÁCEL hrom. „Na cestě tě budou doprovázet dva společníci,“ pokračoval Cheirón, „ten druhý už brzy přijde.“

Vzduch se zachvěl a náhle se v místnosti zjevila Annabeth, dcera bohyně moudrosti. „Dohlídnu na to, abys to nezpackal,“ řekla.

„Trojice,“ zamyslel jsem se nahlas. „To snad půjde.“

Vysvětlivka: Satyr je bájná bytost s částečně lidskou a částečně zvířecí podobou.

(R. Riordan, Percy Jackson, upraveno)

TEXT 2

Slovesa typu A mají předponu za-, která u těchto sloves vyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, např. pes delší dobu vrtěl ocasem × pes krátce zavrtěl ocasem.

Slovesa typu B mají předponu za-, která u těchto sloves nevyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, ale má jiný význam, např. místnost se zalidnila (význam zaplnit nějaký prostor).

TEXT 1

(1) Až teď, ve svých dvanácti letech, se dozvídám, že mým tátou je bůh moře a že potřebuje mou pomoc. Podíval jsem se na Cheiróna. „Vy už dávno víte, že jsem syn mocného Poseidóna, že? Není mi jasné, proč jste mi to zatajil•“

„Nebyl jsem si jistý,“ odpověděl Cheirón, „měl jsem jen podezření, Percy.“

„Tak si to shrňme. Zeus, vládce oblohy, se hněvá. Někdo mu totiž ukradl nejmocnější zbraň ve vesmíru. Já mám jít do podsvětí, střetnout se s vládcem mrtvých, najít tu zbraň a vrátit ji zpět na Olymp do letního slunovratu, který bude už za deset dnů. Když se mi to povede, dokážu, že tím zlodějem nebyl můj otec.“

„Správně,“ potvrdil moje slova Cheirón.

Otočil jsem se na Grovera: „Co ty na to?“

„Mírumilovní satyrové a podsvětí, to přece nejde dohromady,“ řekl dost vystrašeně.

(2) „Nemusíš chodit se mnou,“ snažil jsem ho uklidnit.

ZAVÁHAL, ale pak odpověděl: „Zachránil jsi mi život, Percy! Neopustím tě.“

Ulevilo se mi. Netušil jsem, jestli satyr něco zmůže proti mrtvým, ale cítil jsem se líp, že do toho nepůjdu sám. Obrátil jsem se na Cheiróna: „A kde je ten vstup do podsvětí•“

„Občas se stěhuje. Teď je v Los Angeles.“

„Takže skočíme do letadla a pak…“

„Ne, musíš cestovat po zemi!“ přerušil mě Cheirón. „Nejsilnějším soupeřem tvého otce je Zeus. Letadlem proto letět nesmíš. Ocitl by ses v království tohoto boha a dolů by ses živý nevrátil!“ Nad námi udeřil blesk a ZABURÁCEL hrom. „Na cestě tě budou doprovázet dva společníci,“ pokračoval Cheirón, „ten druhý už brzy přijde.“

Vzduch se zachvěl a náhle se v místnosti zjevila Annabeth, dcera bohyně moudrosti. „Dohlídnu na to, abys to nezpackal,“ řekla.

„Trojice,“ zamyslel jsem se nahlas. „To snad půjde.“

Vysvětlivka: Satyr je bájná bytost s částečně lidskou a částečně zvířecí podobou.

(R. Riordan, Percy Jackson, upraveno)

TEXT 2

Slovesa typu A mají předponu za-, která u těchto sloves vyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, např. pes delší dobu vrtěl ocasem × pes krátce zavrtěl ocasem.

Slovesa typu B mají předponu za-, která u těchto sloves nevyjadřuje, že děj trval jen krátkou dobu, ale má jiný význam, např. místnost se zalidnila (význam zaplnit nějaký prostor).

TEXT 1

(1) Události dnešního dne mě utvrdily v mém rozhodnutí. Musím stůj co stůj zjistit, zda se ve vesničce opravdu skrývá netvor. Emma, Bronwyn a Enoch se rozhodli mě na této tajné výpravě doprovodit. Millard, jehož neviditelnost by se nám hodila, s naším plánem ale nechtěl mít nic společného. Dokonce jsme ho museli podplatit, aby nás nepráskl ředitelce Peregrinové.

(2) Po večeři jsme se s Emmou sešli u schodiště v posledním patře sirotčince. Po žebříku jsme vylezli na půdu a odtud jsme se větrací šachtou dostali na střechu. Tam už na nás čekali Enoch s Bronwyn. Právě jsem se jich chystal zeptat, jak se dostaneme na zem, vtom jsem ale spatřil Olivu, jak se vznáší podél střechy. Okolo pasu měla omotaný provaz. Zvědavě jsem se naklonil přes střechu, abych zjistil, k čemu je přivázaná. Uviděl jsem Fionu, jak s provazem v ruce sedí v okně svého pokoje. Velice mě potěšilo, že máme dva komplice.

„Běž první, Jacobe,“ řekl mi Enoch.

Nervózně jsem couval od okraje střechy: „Součástí plánu nebylo, že si zlomím nohy.“

„Nezlomíš! Chytni se Olivy a skoč,“ přikázala mi Emma, „je to legrace, uvidíš. Dělala jsem to už mockrát.“

Dobrá, budu jí věřit. Zamířil jsem k Olivě, ona natáhla ruce, objala mě a já jsem se zavřenýma očima vykročil do prázdna. Za okamžik jsem pod nohama ucítil zem. Oliva mě pustila a řítila se zpět na střechu s Júúúúú! na rtech. Ostatní na ni zasyčeli, ať je zticha. Pak ji jeden po druhém objali a ona je snesla dolů. Když jsme byli všichni pohromadě, opatrně jsme se začali plížit k temnému lesu. Fiona s Olivou nám z okna mávaly. Štěstí nám zatím stále přálo. Když se stihneme vrátit před večerkou, Peregrinová nic nezjistí.

(R. Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A: v první větě souvětí je podmět nevyjádřený, např. Stále nevím, proč to udělal (kdo, co neví? – nevyjádřený podmět já).

Souvětí typu B: podmět první věty souvětí je vyjádřen celou následující větou, např. Stále se neví, proč to udělal (kdo, co se neví? – podmět proč to udělal).

(1) Sen stát se aspoň na chvilku vikingem si bez obav můžete splnit na jihu Švédska poblíž města Malmö. Na břehu moře zde stojí přesná kopie vikingské vesnice. Skupina nadšenců tu před pár lety vybudovala obytná i hospodářská stavení ze dřeva, kamenů a hlíny. Někteří z nich zde dokonce žijí trvale a provozují stejná řemesla jako jejich dávní předci, drsní severští válečníci. Když se totiž vikingové zrovna neplavili po moři a nepodnikali loupeživé výpravy, živili se jako farmáři, rybáři, tesaři či kováři.

(2) V novodobé vikingské vesnici nejsou k dispozici žádné moderní přístroje, používají se zde pouze napodobeniny tehdejších nástrojů. Například místní kovář Lukasz Szczepanski má ve svém dřevěném domku prostou dílnu, kterou tvoří jen malá železná kovadlina na dřevěném špalku a ohniště z jílu a kamenů. ∗∗∗∗∗

Ve vesnici jsou vítáni návštěvníci ze všech zemí. Každoročně sem přijíždějí například jedni čeští manželé. Vyrábějí zde předměty z kůže, zejména boty, a jejich výrobky jsou ve vikingském světě velmi ceněné. I vy si můžete třeba o letních prázdninách vyzkoušet drsný život vikingů. Nejen že zažijete dobrodružství, ale také se naučíte něco nového.

(Týdeník Rozhlas 49/2016, upraveno)

(1) Pro většinu lidí je binturong živočichem zcela neznámým, příliš toho o něm nevědí ani odborníci. Z chovů v zajetí ∗∗∗∗∗ znají vzhled těchto živočichů, ∗∗∗∗∗ o jejich životě ve volné přírodě mají informací velmi málo.

Binturongové jsou stromové šelmy žijící v pralesích v jihovýchodní Asii. Kvůli kácení pralesů však jejich počet stále klesá, v odlesněné krajině totiž nepřežijí. Tělo těchto živočichů je přizpůsobeno životu v korunách stromů. Šplhání jim umožňují tlapy s ostrými drápy a dlouhý chápavý ocas, za nějž se mohou pověsit na větve nebo se jich přidržet. Chápavý ocas je typický pro některé druhy opic, u šelem je však vzácný. Kromě binturonga má takový ocas jen jediná šelma na světě – jihoamerický kynkažu.

(2) Binturong není žádný drobeček: může vážit přes 20 kg (v zajetí dokonce až 30 kg). Vedle drobných obratlovců se binturong živí i rostlinnou stravou, zejména sladkými fíky. S některými druhy fíkovníků ho pojí oboustranně prospěšný vztah: stromy mu poskytují potravu a on zase zajišťuje šíření jejich semen. V jeho trávicím ústrojí se tvrdá svrchní vrstva semen změkčí a jen díky tomu mohou semena obsažená v trusu posléze vyklíčit a vyrůst.

Na skoky mezi stromy je binturong moc těžký. Když se chce dostat na sousední strom, musí sestoupit na zem. Tam ale číhá nebezpečí: jednak pytlácké pasti nastražené na jinou zvěř, jednak obávaní lovci. Ti binturongy loví pro maso nebo je prodávají na trhu s exotickými zvířaty jako domácí mazlíčky. V některých oblastech jsou binturongové oblíbenými společníky, protože jsou přátelští a dají se snadno ochočit.

Binturongy bychom rozhodně měli chránit. Každý zachráněný binturong totiž znamená mimo jiné i spoustu „vysázených“ fíkovníků.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Barents zrovna zapisoval do lodního deníku zážitky z včerejšího dne, když do kajuty vešel plavčík Jan a řekl mu: „Kapitáne, země na obzoru!“

O tomto pustém a skalnatém ostrově Barents nikdy neslyšel. Měli by ho prozkoumat. Za chvíli už devět mužů sedělo v člunu a kličkovalo mezi zpěněnými vlnami a zrádnými útesy. Ihned po přistání se většina námořníků pustila do průzkumu ostrova: skupina mužů zamířila vpravo ke strmým skalám, Jan a Duncker se vydali vlevo na zasněžený svah. Výstup byl náročný, a tak se plavčík trochu opozdil. Když konečně vylezl nahoru, uviděl Dunckera, jak stojí bez hnutí na kamenité pláni a upírá zrak přímo před sebe.

„Co se děje?“ zašeptal Jan.

„Tamhle, u toho velikého balvanu…“ ukazuje mu třesoucí se rukou Duncker.

Dvě stě metrů od nich leží medvěd. Vše nasvědčuje tomu, že o jejich přítomnosti ví.

„Sežeň pomoc,“ sykne Duncker. „Vezměte zbraně, slyšíš?! A varujte muže na skalách!“

(2) Jan uhání po příkrém svahu. Vtom na zledovatělém povrchu uklouzne a začne se neuvěřitelnou rychlostí kutálet dolů. Cítí, že mu teče krev. Bolí ho celé tělo. Na okamžik ztratí vědomí. Když se probere, spatří nad sebou známé tváře.

„Medvěd!“ vyhrkne plavčík. „A Duncker je tam sám.“

(3) Barents okamžitě vytáhne pistoli. Jeho varovný výstřel zapůsobí jako úder blesku. Medvěd se staví na zadní a začne řvát. Dva muži berou pušky a vyrážejí za Dunckerem. Jan s kapitánem spouštějí člun na vodu a čekají v něm na ostatní. Zanedlouho přibíhají průzkumníci od skal. Sotva popadají dech. Všech dvanáct očí teď napjatě pozoruje ze člunu, jak se Duncker setkává se zachránci. Podaří se jim dostat se do bezpečí? Nikdo netuší. Na svahu padne výstřel. Vzápětí se k pobřeží řítí trojice mužů. Jakmile skočili do člunu, kapitán zavelel: „A rychle odsud.“

(F. Herbert, Ledové moře, upraveno)

(1) Anglické souostroví Farne je domovem více než 170 000 vodních ptáků, třeba papuchalků severních či kormoránů chocholatých. Svá hnízda zde staví také 2 000 párů rybáků dlouhoocasých. Tito drobní opeřenci, vážící pouhých 100 gramů, patří mezi stěhovavé ptáky. Jsou vytrvalými letci a právem jsou považováni za šampiony v dálkových přeletech. Jejich migrační cesta (migrace je přesun živočichů z jedné oblasti do druhé) vede ze severní polokoule Země na polokouli jižní a zpět.

(2) Britští vědci se rozhodli o rybácích hnízdících na souostroví Farne získat podrobnější informace. Vybavili proto 53 rybáků měřicím zařízením a sledovali jejich let. Celkem 47 z nich se ze svého zimoviště vrátilo zpět na Farne. Zde se tito ptáci uhnízdili nejspíš na stejném místě jako předtím. Data dále ukázala, že Indický oceán rybáci přeletěli bez přestávky. Svou běžnou potravu lovili za letu.

Vědcům se podařilo shromáždit důkazy o ohromujících výkonech ptáčků, kteří váží méně než průměrný mobil. V odborném článku zveřejnili také detaily o nejdelší zaznamenané ptačí migraci. Jeden sledovaný rybák dlouhoocasý totiž zdolal při přesunu z Farne do antarktického zimoviště a zpět neuvěřitelných 96 000 kilometrů. Tento ptačí rekordman započal svůj tah 25. července 2015, na pobřeží Antarktidy se dostal 3. listopadu téhož roku. Po třech měsících pobytu v této oblasti Antarktidu opustil a vydal se na zpáteční cestu. 10. dubna se ocitl na cípu jižní Afriky, pak pokračoval na sever a na Farne doletěl 4. května 2016.

Rybáci dlouhoocasí se dožívají až třiceti let. Někteří tedy mohou za svůj život nalétat tolik kilometrů, že by to vystačilo skoro na čtyři zpáteční cesty na Měsíc.

(www.sciencedaily.com; avifauna.cz; www.idnes.cz, upraveno)

(1) Naše svačina často skončí v koši jen proto, že na ni nemáme chuť. Jídla bychom si ale měli vážit. Uvědomme si, že svým přístupem k potravinám ovlivňujeme budoucnost celé planety. Podle odhadů bude v roce 2050 na Zemi žít 9,7 miliardy obyvatel (přitom v roce 1960 zde žily jen tři miliardy lidí). Budou mít příští generace co jíst?

Situace ale není růžová ani dnes. ∗∗∗∗∗ Dostatek potravy nemá každý devátý obyvatel Země. Zároveň však potravinami plýtváme! Ve státech Evropské unie se ročně znehodnotí bezmála 89 milionů tun jídla – to je, jako by každý člověk týdně vyhodil čtyři celé pokrmy. Spolu s potravinami přijdou nazmar i paliva, hnojiva a voda použité na jejich výrobu. Navíc nesnědené potraviny většinou míří do spaloven, místo aby se užitečně rozložily na kompostu.

(2) Ke změně může přispět každý z nás. Inspiraci přináší třeba mezinárodní projekt Menu pro změnu, který se zaměřuje na zodpovědný přístup ke spotřebě potravin. Do tohoto projektu se zapojilo již devět evropských zemí včetně České republiky.

(www.eatresponsibly.eu, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

(1) Nártoun filipínský je tak drobný savec, že se vejde do lidské dlaně. Těla samců jsou velká 9–18 centimetrů, samice jsou ještě menší. Přesto tento živočich drží jeden velikostní rekord: v poměru k velikosti těla mají nártouni obrovské oči. Kdyby velikost očí člověka byla ve stejném poměru k velikosti těla jako u nártouna, měl by člověk oči velké jako grapefruit. Zjev nártounů je natolik neobvyklý, že se jím údajně inspirovali filmaři, když vymýšleli podobu mistra Yody ze série filmů Hvězdné války.

Nártouni jsou aktivní převážně v noci. Ve tmě se jejich zornička roztáhne skoro přes celou přední stranu oka a díky tomu zachytí i velmi slabé světlo. Dokonalý zrak jim usnadňuje orientaci v prostoru. Obdivuhodné jsou také jejich skokanské schopnosti, jedním skokem překonají mezi větvemi vzdálenost až pěti metrů. Při skoku udržují rovnováhu pomocí svého zhruba 25 centimetrů dlouhého ocasu a díky svému nápadně dlouhému nártu se bezpečně přichytí na větvi. Během jedné noci urazí nártouni i několik kilometrů.

(2) Základ jejich poměrně pestré stravy tvoří hmyz, kromě toho loví také korýše či menší obratlovce, např. ještěrky. Potravu nártouni vyhledávají zejména sluchem, jejich pohyblivé uši zaslechnou sebemenší šramot. Svou kořist nártoun obvykle znehybní předníma nohama a ostrými zuby a pak ji v tlamě odnáší do svého obydlí ležícího v ústraní. Vynikající sluch využívají nártouni i při vzájemném dorozumívání. Vydávají asi desítku různých zvuků, část komunikace ale probíhá pomocí zvuků tak vysokých, že je lidské ucho neslyší.

(3) Nártouni jsou nesporně zajímaví živočichové, poslední dobou jsou však v ohrožení. Se záchranou nártounů pomáhá na Filipínách i tým českých zoologů.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Vynález dánského truhláře znají díky souhře zvláštních náhod lidé po celém světě. S jeho barevnými stavebnicemi si totiž hrají miliony dětí.

Ole Kirk Christiansen se vyučil truhlařině u svého bratra, poté pracoval jako truhlář několik let v Německu. Po návratu do Dánska si Christiansen otevřel truhlářství, které se zprvu zabývalo především výrobou praktického nábytku z kvalitního dřeva. V roce 1924 ale celá jeho dílna shořela. Požár zavinily dvě jeho děti, které si v ní hrály s hoblinami. Než Ole Kirk obnovil provoz truhlářství, poptávka po běžných dřevěných produktech klesla. Aby zachránil obchod, nabídku svých stávajících výrobků rozšířil o dřevěné hračky. Firma tehdy dostala název LEGO, což je zkratka vzniklá spojením dvou dánských slov „leg godt“ (tj. „hraj si dobře“). Zanedlouho už firma vyráběla desítky druhů hraček.

V roce 1947 Ole Kirk Christiansen zakoupil velmi drahý vstřikovací lis na plasty a pustil se do výroby plastových hraček. O dva roky později si mohli zákazníci poprvé koupit spojovatelné kostky LEGO. Ole Kirk a jeho syn Godtfred stavebnici dál vyvíjeli. Roku 1954 přišli na to, jak do staveb z kostek LEGO lépe zabudovat dílky ve tvaru oken a dveří, časem také rozšířili výrobu kostek – k původním čtvercovým a obdélníkovým dílkům plastové stavebnice přibyly další tvary (kulaté či rohové). Postupně vznikl jakýsi nekonečný hračkový systém, s jehož pomocí se vytvářelo velké množství modelů.

O patent na spojovací systém kostek zažádala firma LEGO v lednu 1958. Na jaře téhož roku bohužel Ole Kirk Christiansen zemřel a vedení firmy se ujal jeho syn Godtfred. Od svého vzniku se stavebnice LEGO stále těší nesmírné oblibě. Ročně se vyrobí neuvěřitelných dvacet miliard kostek.

(S. Herman, Building a History: The LEGO Group; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Vynález dánského truhláře znají díky souhře zvláštních náhod lidé po celém světě. S jeho barevnými stavebnicemi si totiž hrají miliony dětí.

Ole Kirk Christiansen se vyučil truhlařině u svého bratra, poté pracoval jako truhlář několik let v Německu. Po návratu do Dánska si Christiansen otevřel truhlářství, které se zprvu zabývalo především výrobou praktického nábytku z kvalitního dřeva. V roce 1924 ale celá jeho dílna shořela. Požár zavinily dvě jeho děti, které si v ní hrály s hoblinami. Než Ole Kirk obnovil provoz truhlářství, poptávka po běžných dřevěných produktech klesla. Aby zachránil obchod, nabídku svých stávajících výrobků rozšířil o dřevěné hračky. Firma tehdy dostala název LEGO, což je zkratka vzniklá spojením dvou dánských slov „leg godt“ (tj. „hraj si dobře“). Zanedlouho už firma vyráběla desítky druhů hraček.

V roce 1947 Ole Kirk Christiansen zakoupil velmi drahý vstřikovací lis na plasty a pustil se do výroby plastových hraček. O dva roky později si mohli zákazníci poprvé koupit spojovatelné kostky LEGO. Ole Kirk a jeho syn Godtfred stavebnici dál vyvíjeli. Roku 1954 přišli na to, jak do staveb z kostek LEGO lépe zabudovat dílky ve tvaru oken a dveří, časem také rozšířili výrobu kostek – k původním čtvercovým a obdélníkovým dílkům plastové stavebnice přibyly další tvary (kulaté či rohové). Postupně vznikl jakýsi nekonečný hračkový systém, s jehož pomocí se vytvářelo velké množství modelů.

O patent na spojovací systém kostek zažádala firma LEGO v lednu 1958. Na jaře téhož roku bohužel Ole Kirk Christiansen zemřel a vedení firmy se ujal jeho syn Godtfred. Od svého vzniku se stavebnice LEGO stále těší nesmírné oblibě. Ročně se vyrobí neuvěřitelných dvacet miliard kostek.

(S. Herman, Building a History: The LEGO Group; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Chystáš se rybařit na území České republiky? To podle zákona mohou i děti. Pokud je jeden z tvých rodičů rybář, může tě nechat rybařit v rámci své povolenky k rybolovu. Druhou možností je přihlásit se do rybářského kroužku.

Rybářské kroužky zahajují činnost v září. Nejdřív tě čeká teorie, např. rozpoznávání základních druhů ryb či obsah rybářského řádu. Teoretické znalosti z témat probíraných na kroužku prověří zkouška mladého rybáře. V únoru začínají praktická cvičení.

Po absolvování kroužku ti bude na základě žádosti, kterou obvykle podává vedoucí kroužku, vystaven rybářský lístek. Můžeš se také stát členem Českého rybářského svazu. Za lístek, povolenku a poplatky za členství ve svazu zaplatí dítě mladší 15 let celkem 600 Kč ročně. Povolenky se prodávají i nečlenům, ale za vyšší cenu. Až si vše vyřídíš, co nejrychleji se vyprav na ryby. Musíš ale dodržovat stejná pravidla jako dospělí rybáři.

(www.rybarsky-listek.info; hobby.idnes.cz, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

V roce 1847 byl americkému Kongresu předložen návrh na výstavbu první transkontinentální železnice na světě. Měla být spojnicí mezi západním a východním pobřežím USA. Uvažovalo se o třech trasách – jižní, střední a severní. Budoucí prezident Abraham Lincoln prosadil trasu střední, vedoucí středem země. Protože v té době již byla na východě země železniční síť částečně vybudována, hlavním úkolem bylo postavit železniční trať propojující vnitrozemí se západním pobřežím.

Stavba chybějící železniční trati započala 8. ledna 1863 v Sacramentu, městě ležícím na západě USA, a postupovala směrem do vnitrozemí. Stavitelé čelili mnohým obtížím, jednou z nich byla doprava materiálu. Vše potřebné, např. kolejnice a vagóny, se muselo přepravovat po moři. Další překážku představovalo zrádné pohoří Sierra Nevada. Trať zde musela vést náročným terénem ve výšce až 2 100 metrů nad mořem.

V červnu roku 1865 byla ve městě Omaha zahájena druhá etapa stavby, a to ze středu kontinentu směrem k Sacramentu. Počáteční kilometry této části trati přibývaly pomalu. Vše se ale změnilo v říjnu s příchodem Grenvilla Dodge. Bez jeho skvělého vedení by dělníci sotva zvládli položit sedmdesát pět kilometrů kolejí za pouhý měsíc.

Cílevědomý projekt měl bohužel i stinné stránky. V prériích vyrostla stanová města pro stavební dělníky. Hlavní zábavou zde byly především hazardní hry. Na dočasná obydlí dělníků také často útočili bojovní indiáni, většinou z válečného kmene Siouxů. Železné obludy uhánějící prériemi totiž ohrožovaly jejich tradiční způsob života. I přes zjevné nesnáze se ale oba úseky k sobě přibližovaly. Stavba železniční trati spojující Sacramento a Omahu byla dokončena 10. července 1869. Brzy byly dostavěny i zbývající kilometry železnice, a tak nadšení Američané konečně mohli přejet vlakem celý kontinent.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

(J. Vrchlický, Jarní romance, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

(1) Za nejslavnějšího rodáka italských Benátek bývá považován Marco Polo, středověký kupec a cestovatel. Jeho cesta do Číny je vylíčena v cestopise Milion, po staletí považovaném za seriózní dílo. V současnosti však mezi některými odborníky panuje názor, že Marco si vše vymyslel. Jaká je tedy pravda?

Víme, že roku 1298 se odehrála námořní bitva mezi janovským a benátským loďstvem. Janované tehdy zajali kapitána jedné benátské galéry, jistého Marca Pola. Marcův spoluvězeň si písemně zaznamenával jeho zajímavé vyprávění o cestě do Číny. Když byli zajatci propuštěni, Rustichello da Pisa své zápisy z vězení vydal knižně a slavný cestopis byl na světě.

(2) Podle knihy se sedmnáctiletý Marco vypravil do Orientu. Dostal se až ke dvoru chána Kublaje, který si prý Marca velmi oblíbil. O životě na chánově dvoře si pak nadšeně četli čtenáři Milionu. Fascinovalo je líčení Kublajovy armády, popis čínské módy nebo používání pro Evropana tehdy neznámého paliva, v němž dnes poznáváme uhlí.

Někteří odborníci ale upozorňují na to, že Marcův popis Kublajovy říše má řadu trhlin. V cestopise je například uvedeno, že Číňané trupy svých pětistěžňových lodí utěsňovali pomocí smoly zvané chunam. Archeolog Daniele Petrella však zjistil, že toto slovo je perské, nikoli čínské. Navíc Kublajovy lodě neměly víc než tři stěžně. Petrella se proto domnívá, že Marco se dostal maximálně na pobřeží Černého moře. Tam se mohl setkat s perskými námořníky a jejich zážitky z Číny pak vydávat za vlastní. O tom však neexistují jasné důkazy. S Petrellou nesouhlasí třeba čínský historik Tang Pao-chaj, který v Milionu objevil zajímavé detaily. Ty patrně mohl znát jen člověk pohybující se v chánově těsné blízkosti.

Pozn. galéra – válečná loď; chán – titul asijského vládce

(www.magazin2000.cz, upraveno)

(1) Kopyto s Mňoukem přilákali kozu až k výtahu a pak ji strčili do kabiny. Sotva se výtah dal do pohybu, začalo zvíře zuřit. Když zastavil v přízemí, vyrazila koza dveře kabiny a vyběhla na ulici. Skočila na střechu škodovky a dupala po ní tak, že vypadala, jako by ji přejel tank. Pak zdemolovala ještě dvě motorky a zamířila ROVNOU k hradu. Kopyto a Mňouk ji pronásledovali. Cestou sbírali pampelišky, aby na ně kozu nalákali, křičeli na ni, ale vše marně. Koza úplně zešílela. Na nádvoří porazila kastelána a letěla jako namydlený ∗∗∗∗∗ přímo proti hladomorně, u níž postával pan učitel Pěnička. Stále ještě se nevzdával naděje, že objeví plánek hradního podzemí, který kdysi nakreslil rytíř Mikuláš Crha. V tu chvíli si učitel neuvědomoval, že se na něho řítí šílené zvíře.

(2) „Pozor!“ vykřikli vyděšení Kopyto a Mňouk.

Pěnička konečně zpozoroval hrozící nebezpečí. Vyjekl a v posledním okamžiku se vrhnul stranou. Koza prosvištěla kolem něho a strašlivou silou trkla do zdi. Hladomorna se zachvěla v základech a koza rovněž. Z místa, do něhož narazila, spadly na zem dva kameny a další dva se začaly viklat. Učitel je vyňal a vtom se objevil zvláštní výklenek. Mňouk z této tajné skrýše vytáhl krabici. Kopyto na ni koukal jako tele na nová •••••.

(3) „Plán Mikuláše Crhy!“ zajásal učitel Pěnička. Vzal krabici z Mňoukových rukou a pravil pohnutě: „Milí žáci, v té krabici je zajisté rytířův plán. Tajemství podzemních chodeb konečně vyjde na povrch!“

Když Pěnička otevřel krabici, spatřil stočený pergamen. Vyndal ho a třesoucím se hlasem četl: „Nebuď zvědavej, budeš brzo starej! Mikuláš Crha.“

(M. Švandrlík, Neuvěřitelné příhody žáků Kopyta a Mňouka, upraveno)

TEXT 1

(1) U stolu zaraženě seděli loupežníci z Mattisovy bandy, sám Mattis běhal po síni jako vzteklý medvěd. Ronja pochopila, že bude lepší zeptat se Pleška, co se vlastně stalo. „Takoví lumpové jako Borka by se měli věšet,“ povídá jí Plešek. „Číhali jsme s Mattisem u Loupežnické skály. Vtom se na cestě objevili obchodníci s hromadou peněz. O všechny jsme je obrali. Sotva jsme to naložili na koně, když tu se přižene Borka s tou svou sebrankou a že mu z té kořisti taky něco patří. Začali po nás hned střílet, darebáci. Lamželeza trefil šíp rovnou do krku.“

Když to Ronja uslyšela, rozběhla se za Lamželezem.

„Neboj se o mě,“ zašeptal jí zraněný loupežník.

Celé tři dny byl na tom Lamželezo zle. Spalovala ho tak vysoká horečka, že upadl do bezvědomí. Lovisa mu dávala obklady z bylin. Ke všeobecnému údivu Lamželezo čtvrtý den vstal. ∗∗∗∗∗ ho rána stále bolela, byl veselý jako dřív. Všichni loupežníci měli radost. Ronja se ale dál rmoutila, spor mezi jejím otcem a Borkou jí ztěžoval život. Jednou už to nevydržela a zeptala se otce: „Proč se z tebe a Borky stali nepřátelé na život a na smrt?“

(2) „Zeptej se Borky,“ zabručel Mattis. „On to všechno začal. To on vystřelil první šíp.“

Lovisa se do toho vložila: „Naše dítě má víc rozumu, než máš ty, Mattisi! Tohle může skončit jen krveprolitím. K čemu to bude dobré?“

Mattis marně přemáhal vztek: „K čemu? Že Borka konečně vypadne z mého hradu!“

„A to se do té doby chcete všichni pozabíjet?“ ptala se Ronja se slzami v očích.

(3) Mattis začal zuřit: „Když jsi tak chytrá, tak najdi jiný způsob, jak vyhnat Borku z Mattisova hradu.“

(A. Lindgrenová, Ronja, dcera loupežníka, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově PŘIKÝVL je slabikotvornou souhláskou L (třetí slabika neobsahuje samohlásku).

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.

(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil nejen noční oblohu, ale i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

Víkend plný strašidel
31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.

(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil nejen noční oblohu, ale i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

(1) První použitelný telefon zkonstruoval Alexander Graham Bell. Po mnoha neúspěšných pokusech konečně 10. března 1876 jeho pomocník uslyšel v telefonu: „Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.“ Téhož roku na výstavě ve Filadelfii vynálezce svůj zázračný přístroj ukázal světu. Úspěch to byl nevalný až do té doby, kdy šel kolem brazilský císař obklopený porotci. Když císař uviděl Bella, srdečně ho pozdravil. Potkali se totiž kdysi v Bellově škole pro neslyšící. Bell využil příležitosti a poprosil císaře, aby si vyzkoušel jeho vynález. Jakmile tak vládce učinil, neubránil se nadšení.

(2) „Já slyším hlas! Toť skvělé!“ zvolal.

Jediné, co zaslechla celá porota, byl tento výkřik. Ale stačilo to. Nazítří se přístroj přestěhoval na lepší místo, Bell byl požádán o několik přednášek, předvedl vynález několika učeným společnostem a telefon se rozběhl do světa!

(J. Cirkl, Zneuznaní Edisoni, upraveno)

Složil jsem noviny, položil je na stolek a povídali jsme si se Zrzkem o něčem jiném. Vždycky je o čem povídat. Třeba proč černý kocour přebíhá lidem přes cestu a proč někteří lidé věří, že jim nosí smůlu a že štěstí nosí jen a jen trojbarevná kočička. Proč lidé kočce neříkají kocourka nebo kocouřička. Proč se kocourům a kočkám dohromady říká kočka a proč se kohoutovi neříká slepičák, když se slepicím říká slepice. Nebo proč kočky nesedají na vajíčkách jako slepice. Tak třeba o tom jsme mluvili.

(M. Černík, Kocouří knížka, upraveno)

(1) Když Átrej konečně přišel k sobě, drak Falco ještě stále spal. Z malinké jeskyňky opodál proudilo světlo. Átrej se sklonil a uvnitř uviděl laboratoř plnou baněk a zkumavek. V křesílku seděl zabraný v knihách malý mužíček. Z další místnosti se přištrachala malá ženuška. „Ženo,“ řekl mužíček popuzeně, „rušíš mě ve studiu.“

„Čert aby vzal to tvé studium!“ odpověděla choť. „Ti dva venku hlavně potřebují, aby se můj léčivý elixír dovařil.“

„Ti dva venku,“ opáčil podrážděně mužíček, „potřebují daleko víc mou radu.“

(2) Znenadání si oba skřítci všimli chlapce. Mužíček na něj mrkl: „Buď zdráv, Átreji. Jmenuji se Engywuk. Když se chceš dostat za Uyulálou, nikde nenajdeš lepšího rádce, než jsem já. Pojď, něco ti ukážu.“

Hned se vydali na cestu. Na vrcholku skály Engywuk podal Átrejovi dalekohled. Átrej se do něj podíval a uviděl skalní bránu, kterou střežily dvě sfingy. Tlapy měly lví, na zádech orlí perutě a hlavy lidské. Výraz jejich tváří však člověka nepřipomínal. Nedalo se poznat, zda prožívají radost, žal nebo jsou lhostejné.

(3) Engywuk spustil: „Za skalní bránou, kterou vidíš, následují ještě dvě brány. Teprve za tou třetí bydlí Uyulála. První brána se jmenuje Brána velké hádanky. Pokud mají sfingy otevřené oči, nikdo bránou neprojde. Druhá je Brána kouzelného zrcadla. V něm lidé nevidí svůj zevnějšek, ale své pravé nitro. Jen málokdo je ale potěšen tím, co v zrcadle vidí. Mnozí naopak s křikem prchají před příšerou, která se na ně šklebí ze zrcadla. Třetí je Brána bez klíče. Čím víc chceš dovnitř, tím pevněji dveře drží. Jen když přestaneš cokoli chtít a na vše zapomeneš, dveře se otevřou.“

„Nesmím už ztrácet čas,“ řekl Átrej a vykročil směrem ke skalní bráně.

(M. Ende, Nekonečný příběh, upraveno)

Okolnosti vzniku pražského Staroměstského orloje jsou opředeny nejrůznějšími pověstmi, jednu z nich nalezneme také ve Starých pověstech českých od Aloise Jiráska. Čtenáře dodnes dojímá smutný příběh mistra Hanuše, jemuž spisovatel připsal autorství orloje. Pražští konšelé údajně nechali hodináře oslepit, aby podobné hodiny nevyrobil pro jiné město.

Jirásek však čtenáře poněkud mystifikuje. Podle jeho pověsti orloj vznikl v roce 1490, český historik Zdeněk Horský ale prokázal, že orloj byl zkonstruován již o osmdesát let dříve. Jeho autorem byl ve skutečnosti královský hodinář Mikuláš z Kadaně, a jak dokládá nedávno objevená listina, za svou práci obdržel velkorysý honorář. Mistr Hanuš ale není vybájená postava, je doloženo, že tento hodinář skutečně žil. Po husitských válkách orloj znovu zprovoznil a pak o něj ∗∗∗∗∗ až do své smrti.

V úvodu Jiráskovy pověsti, v němž je orloj poprvé představen lidem, se píše: „Vtom otevřela se dvě okénka nad orlojem a v nich se ukazovali apoštolové. Šel jeden za druhým a posléze sám Kristus žehnaje zástupu.“ Pohyblivé figury apoštolů však byly vyrobeny až v 17. století. V orloji také není žádný prvek, který by přítomnost figury Krista, jež podle Jiráska měla průvod apoštolů uzavírat, dokazoval.

Po dobu své existence měl orloj několikrát namále. Například při rekonstrukci radnice na konci 18. století někteří konšelé navrhovali, „aby se kola ze stroje prodala za staré rezavé železo“. Nejtěžší chvíle však orloj zažil na konci 2. světové války. Byl zasažen dělostřeleckým granátem a poškození se zdálo tak velké, že se uvažovalo o náhradě orloje novým strojem, k tomu však naštěstí nedošlo. Náprava škod si ale vyžádala celkovou rekonstrukci orloje.

(Moje země 5/2010, upraveno)

(E. Frynta, Závratné pomyšlení, zkráceno)

(1) Objevovat, obchodovat, rybařit, pobavit se i bojovat – ∗∗∗∗∗, proč lidé opouštějí souš a vydávají se na vodu, je mnoho. Po tisíce let lidé vymýšlejí nové a nové prostředky, jak vodní plochu překonat bezpečněji a rychleji.

(2) Nejstarším prostředkem přepravy po vodě jsou vory. Ty na rozdíl od člunů nejsou plavidly jen kvůli své konstrukci, ale zejména proto, že se vyrábějí z materiálu, který plave, tedy například ze dřeva. V Kanadě nebo Rusku byly vory zhotovovány svazováním kmenů, jejich obvyklým cílem bylo přepravit dříví po řekách.

(3) Vor také využil ke svému bádání známý norský cestovatel. Thor Heyerdahl chtěl dokázat, že plavba z Jižní Ameriky do Polynésie je možná i bez moderního vybavení. Na voru urazil něco málo přes 6 800 kilometrů (3 700 námořních mil).

(4) Často využívaným plavidlem je také člun. Okolnosti vzniku člunu vyvolávají množství otázek. Na počátku možná bylo pozorování duté ulity vznášející se na vodě. To ale není příliš podstatné. Řada odborníků označuje člun za vynález stejně významný jako kolo. Dřevěný člun je předchůdcem plachetnic. Kromě dřeva se však k výrobě člunů používala také kůže z různých zvířat.

(5) V Indii se ke zhotovení člunů používá buvolí kůže, v Tibetu zase kůže z jaků. Indiáni překračovali řeky v tzv. býčích člunech zhotovených z bizoní kůže, tulení kůží se potahovaly kajaky v arktických oblastech. Poslední dobou se ale počet tuleňů výrazně snížil.

(E. Kentley, Lodě, upraveno)

Mravenec byl velmi pilný, a tak si už v létě nashromáždil zásoby potravy na zimu. V zimě k němu přišla luční kobylka a prosila ho, aby se s ní o jídlo podělil. Mravenec se jí zeptal: „A copak jsi dělala v létě?“ Kobylka mu odpověděla: „Po polích jsem si poskakovala a zpívala si.“ Mravenec se zasmál a řekl jí: „Když sis v létě zpívala, tak si v zimě tancuj.“

Ponaučení: Všichni se musí včas postarat o to, aby v období nedostatku netrpěli nouzí.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Na chvilku jsem se schoval za jednou velkou díží a pak jsem putoval po horní polici zpátky. Začal jsem využívat ocásku čím dál tím víc. Celou cestu jsem pobíhal od ucha jednoho hrnce k druhému, zatímco dole pode mnou kuchaři a číšníci jako jeden muž kmitali, z kastrolů se valila pára, pánve prskaly a z talířů se kouřilo. Připadal jsem si skvěle a pomyslel jsem si: Bože, chlapče, to je ale život! Jak prima je být na chvilku myší a plnit takovéhle vzrušující poslání!

Tak strašně jsem to prožíval, že jsem úplně zapomněl, že jsem se ocitl v zorném poli kohokoliv z kuchyně, kdo by náhodou vzhlédl vzhůru. To, co se přihodilo v příštím okamžiku, se zběhlo tak rychle, že jsem neměl čas na záchranu. Zaslechl jsem, jak nějaký cizí hlas ječí: „Myš! Podívejte se na tu špinavou malou myš!“ Dole pod sebou jsem zahlédl bíle oděnou postavu s vysokou bílou čepicí a potom se zableskla ocel.

(R. Dahl, Čarodějnice, upraveno)