Úloha 8 - český jazyk

(1) Loď duchů na mě i z paluby působila stejně opuštěným dojmem jako včera, když jsem ji za svitu měsíce pozorovala z majáku dalekohledem. Našlapovala jsem opatrně, protože paluba mohla být ztrouchnivělá. Naštěstí jsem však i s Drobkem v kapuci byla docela lehká. Vzpomněla jsem si na dnešní odpoledne. Seděla jsem ve svém pokoji a přes vysílačku jsem se bavila s Kamilou o Černém kameni. Přečetla mi pasáž z jedné knihy: „K Černému kameni se už sto let nikdo neodvážil připlout, protože tam straší loď duchů. Tak se říká lodím, které kdysi ztroskotaly. Oběti takového neštěstí se promění ve strašidla.“

Na palubě byl zatím klid. Předpokládala jsem, že strašidla vyspávají. ∗∗∗∗∗ jsem se rozhodla nejdřív nakouknout do podpalubí dírou v podlaze a nelézt tam hned po schodech. Pohlédla jsem dolů, ale viděla jsem jen černou vodu. Když jsem ovšem vzápětí zvedla hlavu, vyjekla jsem leknutím. Na přídi lodi duchů, jen pár metrů ode mě, stály hrůzostrašné postavy s mokvajícíma očima. Jedné příšeře chyběla levá noha, další zase měla místo pravé ruky krabí klepeto, přivázané k zápěstí provazem. Nejděsivější ze všech byl ale kapitán. Zpod klobouku mu padaly do tváře hadovité propletence zelených chaluh, jimiž prosvítaly temně žhnoucí oči, a z jeho dlouhých hustých vousů vykukovala chapadla chobotnice!

(2) Příšery se po mně začaly sápat a já jsem byla strachy bez sebe. Pak se mi ale vybavil pravý důvod, proč jsem se na tuhle šílenou cestu vydala: chtěla jsem přece vrátit Drobka jeho mamince! „Co myslíš, Drobku, že by teď udělal můj pradědeček Sindibád?“ zeptala jsem se ptáčátka. Po těchto slovech se stvůry zarazily.

„Cože? Ihned mi řekni, kdo vlastně jsi,“ zaburácel rozzuřeně kapitán.

„Atlanta z majáku na Větrném útesu. Můj pradědeček byl slavný mořeplavec Sindibád!“

Kapitán ohromeně pronesl: „Takže to znamená, že jsi moje pravnučka!“ Poté si sundal klobouk a s ním i svoje chaluhové vlasy. •••••

Vysvětlivka: Slovo chaluhy označuje ve výchozím textu mořské řasy.

(M. Dunajcsik: Všímavá siréna; upraveno)