Úloha 19 - český jazyk

Člun se dal do pohybu a nás obklopila temnota. Ocitli jsme se ve Vráse. Náhle jsme cosi zaslechli. Byly to volkry – zrůdná stvoření s obřími drápy, kožnatými křídly a zuby ∗∗∗∗∗ jako žiletky, jimiž s chutí trhají lidské maso. Ve chvíli, kdy na nás ty stvůry zaútočily, se mě poprvé zmocnil ten zvláštní pocit. Vzápětí vše kolem mě zalila pronikavá záře, která je zahnala.

Následující týden byl nabitý událostmi: první setkání s Temným, střet s nájemnými vrahy z Fjerdy a rychlý přesun do Os Alty – králova sídla. Nebylo divu, že jakmile mě v paláci zavedli do pokoje, padla jsem na postel a za minutu už jsem nevěděla o světě.

Zase je mi pět a jsem v sirotčinci. Všude je krev, na okně mé ložnice sedí volkra. Natahuje po mně drápy. Její oči mají šedivou barvu křemene. Jsou stejné, jako má Temný… S hrůzou jsem procitla. Srdce mi ještě zběsile tlouklo, když mi služebná oznamovala, že se mám připravit na audienci u krále.

Záhy už jsem před zraky zvědavých dvořanů kráčela ke zlatému trůnu. Král vypadal asi na čtyřicet, měl štíhlou postavu s kulatými rameny, vodnaté oči a světlý knír.

„Vaše Veličenstvo, představuji vám Alinu Starkovou – světlonošku,“ pronesl Temný.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ana Kuya, svérázná hospodyně ze sirotčince, kde jsem vyrůstala, vyžadovala, abychom před šlechtici vždy dělali pukrle. To mi ale nyní připadalo nepatřičné. Král se na mě podíval a zklamaně řekl: „Vždyť vypadá úplně obyčejně.“

Nato Temný rozpřáhl ruce. Z jeho dlaní vytryskly temné stružky a prostory se začaly plnit černí, jež se vpíjela do vzduchu. V sále ∗∗∗∗∗ temnotou se ozvaly zděšené výkřiky. Vtom se něco uvnitř mě opět nekontrolovatelně dralo na povrch. Za chvilku celý sál zaplavilo zářivé světlo, které vmžiku zahnalo temnotu. Propukl aplaus. Několik lidí se dokonce radostí rozplakalo. Král se tvářil nadmíru spokojeně.

(L. Bardugová, Světlo a stíny, upraveno)