Úloha 22 - český jazyk

Ono dubnové pondělí městečko Meung připomínalo posádkové město při poplachu. Děcka povykovala v uličkách a občané s halapartnami spěchali k hospodě U Svobodného mlynáře.

Toho dne byl příčinou rámusu mladík, který svým poněkud ošuntělým oblečením připomínal statkářského synka z venkova. Kůň, na kterém mladík seděl, vzbuzoval posměch oranžovou srstí a nepravidelným krokem herky. Mladík se jmenoval d’Artagnan.

Před vraty hospody sestoupil z koně. U pootevřeného okna stál šlechtic a s někým hovořil. D’Artagnan špicoval uši. Hovoří snad o něm? Ano. Jeho kůň má prý krátké nohy a břicho má vypouklé jako zelnou bečku.

„Hej, pane!“ vykřikl d’Artagnan. „Řekněte, čemu se smějete.“

Šlechtic (1) pohlédl na vesnického dacana spatra a procedil mezi zuby: „Nemluvím s vámi, pane!“

„Zato já s vámi ano!“

Šlechtic (2) měl ale pro strach uděláno. „Vyhrazuji si právo smát se, kdy a komu chci!“

„A já zase nestrpím, aby se kdokoliv smál, když se to nelíbí mně!“

„To vám chválím,“ obrátil se šlechtic k d’Artagnanovi zády a chystal se vejít do hostince, jenže (3) mladíkova prudká povaha nedovolila drzounovi odejít bez trestu.

Zvolal proto na šlechtice: „Otočte se, pane posměváčku, (4) nedovolil bych si vás napadnout zezadu.“

V tu chvíli se na d’Artagnana vrhla chasa s lopatami a hráběmi.

„Naložte mu, dokud sám neřekne dost.“ Po těchto slovech zmizel šlechtic v hostinci.

(A. Dumas, Tři mušketýři, upraveno)