CERMAT test z češtiny

(J. Vrchlický, Jarní romance, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

(J. Vrchlický, Jarní romance, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

(J. Vrchlický, Jarní romance, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

(J. Vrchlický, Jarní romance, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

Spolužáci mě přemlouvali, abych šel s nimi o víkendu na přehlídku nejznámějších akčních filmů. O jejich nabídce jsem musel přemýšlet, protože tyto filmy nepatří k mým nejoblíbenějším. Když mi ale kluci vylýčili průběh loňské přehlídky, přesvědčili mě.

Bohužel jsem zaspal, zřejmě jsem si zapomněl nařídit budík. Zbývalo mi deset minut, abych se dopravil na dané místo. Musel jsem vytáhnout ze sklepa kolo. Plynule a sebevědomně jsem projel téměř celím sídlištěm, bez úhony jsem se propletl zrádnými křižovatkami.

Náhle ležím na zemi. Vstávám obtížně, v lýtku mě nepříjemně píchá, všude je krev. Pak se mi zatmělo před očima. Pracovníci záchranné služby mě probraly až po chvíli. Místo na přehlídku jsem jel do nemocnice.

Skupiny turistů obdivoval∗ ve v∗trínách nádherné vázy s drahokam∗.

Co je zajímavého na nápadně zbarvené psovité šelmě žijící v Africe? Psi hyenovití vytvářejí jedny z největších smeček, navíc s výjimečnou organizací. Smečka je vedena dominantním párem, který k upevnění svého postavení nepoužívá agresivní metody. Potomky na svět přivádí zpravidla pouze tento pár, na výchově mláďat, kterých může být v jednom vrhu až 16, se podílí celá smečka. Na rozdíl od všech ostatních psovitých šelem jsou psi hyenovití výhradně masožraví, ∗∗∗∗∗ jsou zcela závislí na lovu. Jsou skutečně vynikajícími lovci, a to díky skvělé spolupráci celé smečky. Při lovu dosahují úspěšnosti až 80 %, což je nejvyšší úspěšnost mezi všemi šelmami. Společnými silami uloví nejen antilopu, ale dokonce i zebru.

Společenský život psů hyenovitých zkoumají vědci docela dlouho. Všimli si, že oproti jiným šelmám tito psi daleko častěji kýchají. Začali tedy důkladně pozorovat průvodní okolnosti jejich kýchání. Brzy zjistili, že při určitém počtu kýchajících psů se celá smečka zvedne a odchází lovit. Rozhoduje tedy kýchání, které slouží jako hlasování.

Hlasovací právo má každý člen smečky. Když chce vůdce smečky vyrazit na lov, ale žádný pes ho nepodpoří, nikam se nejde. Teprve když kýchnou další tři psi, smečka jde lovit. Se stejným návrhem může přijít i kterýkoliv z podřízených psů. V tomto případě je ale třeba, aby mu své hlasy dalo nejméně deset dalších členů smečky. Pokud se tak stane, smečka vyráží na lov, i kdyby její vůdce neměl na lov náladu.

Hlasovací systém psů hyenovitých připomíná lidskou demokracii. Tato zvířata nám ukazují, že i bez prosazování moci jednoho vůdce může smečka dobře fungovat.

(www.abicko.cz, upraveno)

Co je zajímavého na nápadně zbarvené psovité šelmě žijící v Africe? Psi hyenovití vytvářejí jedny z největších smeček, navíc s výjimečnou organizací. Smečka je vedena dominantním párem, který k upevnění svého postavení nepoužívá agresivní metody. Potomky na svět přivádí zpravidla pouze tento pár, na výchově mláďat, kterých může být v jednom vrhu až 16, se podílí celá smečka. Na rozdíl od všech ostatních psovitých šelem jsou psi hyenovití výhradně masožraví, ∗∗∗∗∗ jsou zcela závislí na lovu. Jsou skutečně vynikajícími lovci, a to díky skvělé spolupráci celé smečky. Při lovu dosahují úspěšnosti až 80 %, což je nejvyšší úspěšnost mezi všemi šelmami. Společnými silami uloví nejen antilopu, ale dokonce i zebru.

Společenský život psů hyenovitých zkoumají vědci docela dlouho. Všimli si, že oproti jiným šelmám tito psi daleko častěji kýchají. Začali tedy důkladně pozorovat průvodní okolnosti jejich kýchání. Brzy zjistili, že při určitém počtu kýchajících psů se celá smečka zvedne a odchází lovit. Rozhoduje tedy kýchání, které slouží jako hlasování.

Hlasovací právo má každý člen smečky. Když chce vůdce smečky vyrazit na lov, ale žádný pes ho nepodpoří, nikam se nejde. Teprve když kýchnou další tři psi, smečka jde lovit. Se stejným návrhem může přijít i kterýkoliv z podřízených psů. V tomto případě je ale třeba, aby mu své hlasy dalo nejméně deset dalších členů smečky. Pokud se tak stane, smečka vyráží na lov, i kdyby její vůdce neměl na lov náladu.

Hlasovací systém psů hyenovitých připomíná lidskou demokracii. Tato zvířata nám ukazují, že i bez prosazování moci jednoho vůdce může smečka dobře fungovat.

(www.abicko.cz, upraveno)

Co je zajímavého na nápadně zbarvené psovité šelmě žijící v Africe? Psi hyenovití vytvářejí jedny z největších smeček, navíc s výjimečnou organizací. Smečka je vedena dominantním párem, který k upevnění svého postavení nepoužívá agresivní metody. Potomky na svět přivádí zpravidla pouze tento pár, na výchově mláďat, kterých může být v jednom vrhu až 16, se podílí celá smečka. Na rozdíl od všech ostatních psovitých šelem jsou psi hyenovití výhradně masožraví, ∗∗∗∗∗ jsou zcela závislí na lovu. Jsou skutečně vynikajícími lovci, a to díky skvělé spolupráci celé smečky. Při lovu dosahují úspěšnosti až 80 %, což je nejvyšší úspěšnost mezi všemi šelmami. Společnými silami uloví nejen antilopu, ale dokonce i zebru.

Společenský život psů hyenovitých zkoumají vědci docela dlouho. Všimli si, že oproti jiným šelmám tito psi daleko častěji kýchají. Začali tedy důkladně pozorovat průvodní okolnosti jejich kýchání. Brzy zjistili, že při určitém počtu kýchajících psů se celá smečka zvedne a odchází lovit. Rozhoduje tedy kýchání, které slouží jako hlasování.

Hlasovací právo má každý člen smečky. Když chce vůdce smečky vyrazit na lov, ale žádný pes ho nepodpoří, nikam se nejde. Teprve když kýchnou další tři psi, smečka jde lovit. Se stejným návrhem může přijít i kterýkoliv z podřízených psů. V tomto případě je ale třeba, aby mu své hlasy dalo nejméně deset dalších členů smečky. Pokud se tak stane, smečka vyráží na lov, i kdyby její vůdce neměl na lov náladu.

Hlasovací systém psů hyenovitých připomíná lidskou demokracii. Tato zvířata nám ukazují, že i bez prosazování moci jednoho vůdce může smečka dobře fungovat.

(www.abicko.cz, upraveno)

Co je zajímavého na nápadně zbarvené psovité šelmě žijící v Africe? Psi hyenovití vytvářejí jedny z největších smeček, navíc s výjimečnou organizací. Smečka je vedena dominantním párem, který k upevnění svého postavení nepoužívá agresivní metody. Potomky na svět přivádí zpravidla pouze tento pár, na výchově mláďat, kterých může být v jednom vrhu až 16, se podílí celá smečka. Na rozdíl od všech ostatních psovitých šelem jsou psi hyenovití výhradně masožraví, ∗∗∗∗∗ jsou zcela závislí na lovu. Jsou skutečně vynikajícími lovci, a to díky skvělé spolupráci celé smečky. Při lovu dosahují úspěšnosti až 80 %, což je nejvyšší úspěšnost mezi všemi šelmami. Společnými silami uloví nejen antilopu, ale dokonce i zebru.

Společenský život psů hyenovitých zkoumají vědci docela dlouho. Všimli si, že oproti jiným šelmám tito psi daleko častěji kýchají. Začali tedy důkladně pozorovat průvodní okolnosti jejich kýchání. Brzy zjistili, že při určitém počtu kýchajících psů se celá smečka zvedne a odchází lovit. Rozhoduje tedy kýchání, které slouží jako hlasování.

Hlasovací právo má každý člen smečky. Když chce vůdce smečky vyrazit na lov, ale žádný pes ho nepodpoří, nikam se nejde. Teprve když kýchnou další tři psi, smečka jde lovit. Se stejným návrhem může přijít i kterýkoliv z podřízených psů. V tomto případě je ale třeba, aby mu své hlasy dalo nejméně deset dalších členů smečky. Pokud se tak stane, smečka vyráží na lov, i kdyby její vůdce neměl na lov náladu.

Hlasovací systém psů hyenovitých připomíná lidskou demokracii. Tato zvířata nám ukazují, že i bez prosazování moci jednoho vůdce může smečka dobře fungovat.

(www.abicko.cz, upraveno)

Co je zajímavého na nápadně zbarvené psovité šelmě žijící v Africe? Psi hyenovití vytvářejí jedny z největších smeček, navíc s výjimečnou organizací. Smečka je vedena dominantním párem, který k upevnění svého postavení nepoužívá agresivní metody. Potomky na svět přivádí zpravidla pouze tento pár, na výchově mláďat, kterých může být v jednom vrhu až 16, se podílí celá smečka. Na rozdíl od všech ostatních psovitých šelem jsou psi hyenovití výhradně masožraví, ∗∗∗∗∗ jsou zcela závislí na lovu. Jsou skutečně vynikajícími lovci, a to díky skvělé spolupráci celé smečky. Při lovu dosahují úspěšnosti až 80 %, což je nejvyšší úspěšnost mezi všemi šelmami. Společnými silami uloví nejen antilopu, ale dokonce i zebru.

Společenský život psů hyenovitých zkoumají vědci docela dlouho. Všimli si, že oproti jiným šelmám tito psi daleko častěji kýchají. Začali tedy důkladně pozorovat průvodní okolnosti jejich kýchání. Brzy zjistili, že při určitém počtu kýchajících psů se celá smečka zvedne a odchází lovit. Rozhoduje tedy kýchání, které slouží jako hlasování.

Hlasovací právo má každý člen smečky. Když chce vůdce smečky vyrazit na lov, ale žádný pes ho nepodpoří, nikam se nejde. Teprve když kýchnou další tři psi, smečka jde lovit. Se stejným návrhem může přijít i kterýkoliv z podřízených psů. V tomto případě je ale třeba, aby mu své hlasy dalo nejméně deset dalších členů smečky. Pokud se tak stane, smečka vyráží na lov, i kdyby její vůdce neměl na lov náladu.

Hlasovací systém psů hyenovitých připomíná lidskou demokracii. Tato zvířata nám ukazují, že i bez prosazování moci jednoho vůdce může smečka dobře fungovat.

(www.abicko.cz, upraveno)

Co je zajímavého na nápadně zbarvené psovité šelmě žijící v Africe? Psi hyenovití vytvářejí jedny z největších smeček, navíc s výjimečnou organizací. Smečka je vedena dominantním párem, který k upevnění svého postavení nepoužívá agresivní metody. Potomky na svět přivádí zpravidla pouze tento pár, na výchově mláďat, kterých může být v jednom vrhu až 16, se podílí celá smečka. Na rozdíl od všech ostatních psovitých šelem jsou psi hyenovití výhradně masožraví, ∗∗∗∗∗ jsou zcela závislí na lovu. Jsou skutečně vynikajícími lovci, a to díky skvělé spolupráci celé smečky. Při lovu dosahují úspěšnosti až 80 %, což je nejvyšší úspěšnost mezi všemi šelmami. Společnými silami uloví nejen antilopu, ale dokonce i zebru.

Společenský život psů hyenovitých zkoumají vědci docela dlouho. Všimli si, že oproti jiným šelmám tito psi daleko častěji kýchají. Začali tedy důkladně pozorovat průvodní okolnosti jejich kýchání. Brzy zjistili, že při určitém počtu kýchajících psů se celá smečka zvedne a odchází lovit. Rozhoduje tedy kýchání, které slouží jako hlasování.

Hlasovací právo má každý člen smečky. Když chce vůdce smečky vyrazit na lov, ale žádný pes ho nepodpoří, nikam se nejde. Teprve když kýchnou další tři psi, smečka jde lovit. Se stejným návrhem může přijít i kterýkoliv z podřízených psů. V tomto případě je ale třeba, aby mu své hlasy dalo nejméně deset dalších členů smečky. Pokud se tak stane, smečka vyráží na lov, i kdyby její vůdce neměl na lov náladu.

Hlasovací systém psů hyenovitých připomíná lidskou demokracii. Tato zvířata nám ukazují, že i bez prosazování moci jednoho vůdce může smečka dobře fungovat.

(www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

(1) Ostrov Staffa najdete poblíž Skotska. Podle mýtů jde o výtvor obrů. Skotský obr Fingal a jeden irský obr se chtěli spolu utkat. Spojili proto Irsko se Skotskem chodníkem z čediče. Po bitvě se většina kamenného chodníku rozpadla. Jedním z jeho pozůstatků je ostrov Staffa. Ve skutečnosti ale tato jedinečná hříčka přírody vznikla sopečnou erupcí.

Uprostřed jižní části ostrova se otevírá gigantická brána do proslulé Fingalovy jeskyně, staré údajně 50 milionů let. Keltové původně jeskyni pojmenovali Uamh-Binn (v překladu „jeskyně melodií“). Tento prastarý národ jeskyni pravděpodobně využíval jako svatyni.

(2) Fingalova jeskyně v návštěvnících zanechává silný dojem. Ohromné kamenné bloky vzniklé působením lávy podpírají klenutý strop a po celé jeskyni se rozléhají melodické ozvěny vln tříštících se o vysokou bránu. Zní prý stejně jako křik legendárních zlých víl. Tyto specifické zvuky natolik inspirovaly skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, že po návštěvě ostrova napsal proslulou skladbu Hebridy.

(www.novinky.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Ostrov Staffa najdete poblíž Skotska. Podle mýtů jde o výtvor obrů. Skotský obr Fingal a jeden irský obr se chtěli spolu utkat. Spojili proto Irsko se Skotskem chodníkem z čediče. Po bitvě se většina kamenného chodníku rozpadla. Jedním z jeho pozůstatků je ostrov Staffa. Ve skutečnosti ale tato jedinečná hříčka přírody vznikla sopečnou erupcí.

Uprostřed jižní části ostrova se otevírá gigantická brána do proslulé Fingalovy jeskyně, staré údajně 50 milionů let. Keltové původně jeskyni pojmenovali Uamh-Binn (v překladu „jeskyně melodií“). Tento prastarý národ jeskyni pravděpodobně využíval jako svatyni.

(2) Fingalova jeskyně v návštěvnících zanechává silný dojem. Ohromné kamenné bloky vzniklé působením lávy podpírají klenutý strop a po celé jeskyni se rozléhají melodické ozvěny vln tříštících se o vysokou bránu. Zní prý stejně jako křik legendárních zlých víl. Tyto specifické zvuky natolik inspirovaly skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, že po návštěvě ostrova napsal proslulou skladbu Hebridy.

(www.novinky.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Ostrov Staffa najdete poblíž Skotska. Podle mýtů jde o výtvor obrů. Skotský obr Fingal a jeden irský obr se chtěli spolu utkat. Spojili proto Irsko se Skotskem chodníkem z čediče. Po bitvě se většina kamenného chodníku rozpadla. Jedním z jeho pozůstatků je ostrov Staffa. Ve skutečnosti ale tato jedinečná hříčka přírody vznikla sopečnou erupcí.

Uprostřed jižní části ostrova se otevírá gigantická brána do proslulé Fingalovy jeskyně, staré údajně 50 milionů let. Keltové původně jeskyni pojmenovali Uamh-Binn (v překladu „jeskyně melodií“). Tento prastarý národ jeskyni pravděpodobně využíval jako svatyni.

(2) Fingalova jeskyně v návštěvnících zanechává silný dojem. Ohromné kamenné bloky vzniklé působením lávy podpírají klenutý strop a po celé jeskyni se rozléhají melodické ozvěny vln tříštících se o vysokou bránu. Zní prý stejně jako křik legendárních zlých víl. Tyto specifické zvuky natolik inspirovaly skladatele Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, že po návštěvě ostrova napsal proslulou skladbu Hebridy.

(www.novinky.cz; www.abicko.cz, upraveno)