Textová návaznost - 9. ročník

Její posádku tvořili zcela nenámořnicky vyhlížející Zenkalci, z nichž vyzařovalo nadšenectví skautské družiny, jež chce přeplout rybník na děravé kánoi. Poněkud zarážející bylo i to, jak se loď nakláněla k pravoboku.

„Promiňte, vy jste první důstojník na této lodi?“ zeptal se ho pevným hlasem. Svalnatý mladík, kterého Petr oslovil, zdvořile smekl klobouk a odhalil dokonalé zuby, zářící v širokém úsměvu plném ochoty. Petr zopakoval otázku.

Když Petr přiletěl do Djakarty, ke svému zděšení zjistil, že na Zenkali ho má přepravit podezřele vyhlížející plavidlo nesoucí název Andromeda III. Byla to loď neurčitého stáří i zjevně nízké spolehlivosti, řízená tlustým neoholeným kapitánem Aristotelem Pappajatokopulem.

Táhli je po zemi až na přední palubu a tam je hodili na kopec ptačího trusu, z něhož jemně stoupala pára. Petr jejich počínání sledoval s nelibostí. Náhle si všiml jednoho Zenkalce, který v klidu pozoroval dění na palubě.

„Ano, pane, loď!“ zvolal nadšeně Zenkalec. „Jak se jmenujete?“ zkusil to Petr jinak. „Andromeda Tři,“ pohotově odpověděl mladý muž.

Kulička položená na palubu by se hned skutálela k lodnímu zábradlí a spadla do mastných vod přístavu. Petr přicestoval s několika světle krémovými kufry. Jeho souprava zavazadel, vybraná s takovou péčí ve speciálním londýnském obchodě, však na námořníky neudělala žádný dojem.

Isabelle se v určitém odstupu držela za ní. V jedné z bočních uliček žena zapadla do kavárny. Isabelle ji následovala a sedla si naproti ní. Nenápadně z kabelky vytáhla obálku a pod stolem ji předala ženě. Vtom do kavárny vstoupila dvojice německých vojáků a usadila se kousek od nich.

Isabelle konečně zahlédla tu litinovou lavičku poblíž vstupu do Comédie Française. Kabelka s nebezpečným obsahem jí náhle připadala mnohem těžší. Na čele i na rukou jí vyrazil pot.

Žena zvedla hlavu a odpověděla: „Domnívám se, že bude i nadále slunečno.“ Jakmile Isabelle uslyšela smluvené heslo, začala otevírat kabelku.

„Tady ne, pojďte za mnou,“ zarazila ji žena. Pak rychle vstala a vydala se přes rozlehlé, štěrkem posypané prostranství.

Zatímco se snažila uklidnit, k lavičce přišla jakási žena a posadila se. Isabelle se nadechla a vyrazila k neznámé. Když se ocitla těsně vedle ní, pronesla to, co jí řekli: „Myslíte, že dnes budu potřebovat deštník?“

Neznámá se naklonila k Isabelle a zašeptala jí do ucha: „Nevěřte nikomu. Kolaboranti nás s oblibou udávají gestapu.“ A vmžiku byla pryč. Isabelle osaměla. Muž od vedlejšího stolku na ni upřel pronikavý pohled.

Je mu nejmíň patnáct a je v devítce. Je to typ kluka, kterému stačí, aby promluvil, a hned upoutá pozornost. A je to přesně ten typ kluka, kterým Adrien nikdy nebude. Jak by s ním mohl soupeřit?

Adrien ucítí v kapse vibrování telefonu. S rukavicemi se mu mobil hledá dost těžko. Je mi líto, Adriene, ale nemůžu přijít.

Při pohledu na ty vykřičníky se Adriena zmocní zlá předtucha. Vtom cinkne další zpráva: Slavili jsme silvestra u Francka a on mě políbil. Všechno ti budu vyprávět, Ady. Pa a šťastnej novej rok.

Adrienovi v hrdle narůstá obrovitánský knedlík. Ví, že musí odepsat, ale nejde to. Celý se klepe. Před očima mu poskakují slova zářící na displeji telefonu. Franck? Adrien zná jen jednoho Francka.

On, kterému je rovných třináct let? Adrien bojuje s tlačítky. To je skvělý, napíše konečně, nemůžu se dočkat, až mi to všechno povíš. Z očí se mu derou slzy. Horoucí, kulaté, stupidní. „Co na tom Franckovi sakra vidí?“ vykřikne.

To je zpráva od Marion. Co se stalo? Je snad nemocná? Na schůzku přece vždy dorazila. Další vibrování, další zpráva. Stalo se mi něco neuvěřitelného!!!

Vylezl z postele, sešel do přízemí a poslouchal. Všude panovalo ticho. Max se rozhodl podívat ještě do sklepa. Otevřel dveře a opatrně sestoupil o schod, pak o další a postupně se dostal až dolů. Vtom se ozvala další rána.

Prásk! Hlasitá rána vytrhla Maxe ze spánku. Ospalá zmatenost byla tatam. Chlapec zrychleně dýchal. Je snad dole někdo?

Její světlo ozářilo zvláštní výjev. Na stěně malé místnosti byly přilepené plakáty: fotbalista Ronaldo a komiksový hrdina Aquaman. Když Max přistoupil blíž, ucítil pod nohama cosi měkkého.

Nikdo neodpovídal. Max se naposledy rozhlédl. Nic. Už se chystal otočit, náhle však jeho pozornost upoutal výklenek. Namířil baterku přímo do něj. Docela vzadu byla zmuchlaná přikrývka. Když za ni trhl, vykoukly na něj dvě vyděšené oči neznámého kluka.

Stál na tátově karimatce. Vzápětí posvítil na zem a po zátylku mu přeběhl mráz. Pod plakáty ležel nedojedený banán. „Je tady někdo?“ zavolal Max.

Nějaká krabice spadla na podlahu. Zničehonic odněkud ze tmy vyskočil kocour. „Takže tos byl ty!“ řekl Max a už se chtěl vrátit, když vtom si všiml malých dvířek ve zdi. Odsunul velikou bednu, otevřel dvířka a rozsvítil baterku, aby prozkoumal prostor za nimi.

Věnovala dvacet minut tomu, aby odpověděla tak, jak Borgov nečekal. Další hodiny se nedívala na něj ani na diváky, dokonce ani na rozhodčího ne. Sledovala pouze ztělesněné hrozby – jezdce, střelce, věž, pěšce, krále a dámu.

Už seděl u stolu a čekal na ni. Při tom pohledu se mladé ženě zastavilo srdce i dech: ta nehybná postava, upřeně pozorující černé figurky v základním postavení, nejevila žádné známky slabosti.

Zahájila pěšcem na d4 a soustředila se na šachovnici. V hlavě měla jasno a tahy znala. Sedmým tahem ji ovšem Borgov překvapil.

Beth pomalu došla k šachovnici a usadila se k bílým. Z obecenstva se ozval tichý potlesk. Rozhodčí zmáčkl knoflík a Beth uslyšela, jak se jí rozběhly hodiny.

Když Beth přecházela jeviště, všimla si, že hlediště je úplně napěchované. Pak se ten obrovský dav ztišil a ona se poprvé podívala na Borgova. Měla z něj hrůzu od té doby, co ho spatřila před gorilí klecí během turnaje v Mexiku.

Když Borgovovi zbývalo posledních sedm minut, rozhodl se, že nechá svůj tah zapečetit. Pokračovat v rozehrané partii se bude následující den ráno.

Právě v tomto zařízení má Britt-Marie pracovat. Jednoho lednového dne proto sedne do auta a dorazí do Borgu. Ve chvíli, kdy odbočuje na parkoviště, zaslechne z útrob vozu jakýsi zvuk.

Britt-Marie z něj vyděšeně vyskočí, protože logicky očekává, že auto vzplane. Ale nevzplane. Opodál se poklidně kutálí míč. Když balón zmizí za rohem budovy označené nápisem ŮM DĚTÍ A LÁDEŽE, ozve se zadunění.

Úplně nahoře stojí „jet do Borgu“. Tenhle bod si odškrtne. Další položka zní „vyzvednout klíče na poště“. Vytáhne mobil a poprvé v životě ho použije.

Borg je vesnice u silnice. To je vlastně to nejhezčí, co se o Borgu dá říct. Je tu zrušené fotbalové hřiště, zrušená škola, zrušená lékárna a zrušené potraviny. Funguje tady dům dětí a mládeže, ale to jen proto, že ho zrušit ještě nestihli.

Zdálky to zní, jako kdyby někdo nacpal do sušičky kamení. Není to sice příliš pravděpodobné, ale Britt-Marie už zažila leccos. Sedne si na lavičku a roztřeseně vyndá z kabelky seznam.

Stižena adekvátní panikou, Britt-Marie pustí spojku i brzdu. Auto zakašle, jako by se něčeho leklo, když se zrovna ládovalo popcornem. Po několika dramatických smycích na zledovatělém povrchu konečně s rachotem zastaví.

„Pan plukovník Weber, nemýlím-li se,“ oslovila jsem toho vojáka a potřásla jsem si s ním rukou, „těší mě, Louisa Banksová.“ „Dobrý den, paní doktorko,“ řekl Weber, „tohle je doktor Donnelly.“ Společně jsme vešli do mé pracovny.

Weber si poposedl, vyndal z aktovky magnetofon a stiskl přehrávání. Znělo to, jako když si mokrý pes vytřásá z kožichu vodu. „Co vy na to?“ zeptal se mě.

Sundala jsem pár komínků knížek ze židlí pro hosty a všichni jsme se posadili. „Říkal jste, že chcete, abych si poslechla nějakou nahrávku. Předpokládám, že se to týká mimozemšťanů.“

„Nemám svolení vám na to odpovědět. Mohu vám poskytnout jen tuto nahrávku,“ prohlásil plukovník. „Nic přece neprozradíte, když řeknete, že jste viděli mimozemšťana,“ naléhala jsem. S ním to ale ani nehnulo: „Máte nějaký názor na jazykový charakter nahrávky, kterou jste právě slyšela?“

„V jakých souvislostech to bylo nahráno?“ zajímalo mě. „Pomohlo by to s interpretací zvuků. Viděli jste mimozemšťana, když mluvil? Co u toho dělal?“

Čekali na chodbě před mojí pracovnou. Byla to zvláštní dvojice. Jeden ve vojenské uniformě, ten druhý vypadal jako univerzitní profesor.

Pak je pustila, o krok ustoupila a povzdechla si. Věděla jsem, že Bába každým rokem posílá z ostrova domů spoustu dívek, protože nemají správné ruce.

Moře ze mě všechno servalo – šaty, kouzla, a dokonce i drzost. Zahanbeně jsem si stahovala dlouhé vlasy, abych alespoň trochu zakryla své tělo. Ale Bába už sňala svůj šál a dala mi ho kolem ramen.

Neuměla jsem jí odpovědět. Mé jméno vybledlo ve vycházejícím ostrovním slunci jako hvězda včerejší noci. Choulila jsem se do šálu a beze slova jsem na ni zírala. „Ukaž,“ řekla mi a vzala mé ruce do svých dlaní.

Byl měkký a šedivý jako peříčka hrdličky. Obklopila mě vůně koření a kouzel, jež jsem se toužila naučit. Bába si mě zvědavě prohlížela: „Jak se jmenuješ, dítě?“

„Copak nám to dnes bůh moří vyvrhnul na břeh?“ pronesla ke mně Bába. Uctivě jsem před ní poklekla. Teprve teď jsem si všimla, že jsem nahá.

Nepomůže jim ani to, že dokážou létat po obloze. Mohla jsem být jednou z nich, nebýt mých kostí. Proto mě nechala na ostrově, i když jí zdravý rozum velel nedělat to. Kosti jsou totiž pro dobré ruce nejdůležitější.

Aniž jsem to měl v úmyslu, podařilo se mi získat čtyři broskve. Mou gestikulaci si totiž žena vysvětlila jako žebrání. Obchod jsem nakonec našel a za asistence mladého, jazykově vybaveného muže jsem přesvědčil majitelku, ať mi udělá rýži s vajíčkem.

Na náladě mi nepřidala ani nezvyklá absence odpadků kolem cesty. Vzbudilo to ve mně podezření, že v téhle vsi není kde nakoupit. Naději mi dala až žena, která proti mně kráčela s igelitkou.

„Kolik jsi za to zaplatil?“ zeptal se mě pak mladík, když jsme se loučili. Po zjištění příslušné sumy konstatoval: „Tak to tě pěkně oškubala.“

Do vesnice jsem se dostal až po poledni. Byl jsem hladový a zbídačený tak, až ze mě šla hrůza. První vesničanka, kterou jsem potkal, mi ani neodpověděla na pozdrav a jen křečovitě sevřela motyku, zjevně připravena k útoku.

Zeptal jsem se jí, kde je obchod. Anglicky ale neuměla ani slovo, a tak jsem ukazoval na tu její tašku a krčil rameny. Došlo k nedorozumění, které pro mě ovšem mělo velmi příjemné následky.

Já jsem to ale viděl jinak. Prodavačka slaví triumf, protože si myslí, že mě obrala. Já se přesto cítím jako vítěz – obrala mě totiž v přepočtu asi jen o 15 korun.

Dívala jsem se, jak si žena pečlivě píše Abekovo jméno. „Ještě někdo?“ zeptala se a její pero vyčkávalo nad prázdným řádkem.

Věděla jsem, že její otázka musí dávat smysl, ale nedokázala jsem ta slova zpracovat: „Na jaký seznam?“ Pracovnice jemně položila dlaň na moji ruku: „Chci zapsat všechny lidi, které hledáte. Postrádáte třeba nějakého příbuzného?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Můžete k bratrovi přidat lidí, kolik chcete. Podívejte se, kolik je tu prázdných řádků,“ ukázala bruneta na formulář. Já jsem ale věděla, že tam není dost místa pro všechny, kteří mi chybí. Nemám totiž problém vzpomenout si, ale mám problém zapomenout.

„Svého bratra, Abeka Ledermana,“ jeho jméno se mi bolestí zadrhlo v hrdle. „Teď by mu bylo dvanáct. Naposled jsem ho viděla před více než třemi lety.“

Chvilku jsem čekala, než si mě odškrtne. „Koho byste chtěla uvést na svůj seznam jako prvního?“ Hleděla jsem na ni a ona viděla, že jsem totálně zmatená.

„Další,“ zavolala mohutná tmavovlasá žena z Červeného kříže. Trvalo mi skoro minutu, než jsem si uvědomila, že už je řada na mně. „Slečno,“ oslovila mě ta žena, „jak se jmenujete?“ „Žofie Ledermanová,“ představila jsem se.

Smrtka překročil práh, sundal si kápi a odhalil smutný obličej. Rozhlédl se po předsíni a okamžitě si všiml Citry. Usmál se na ni a řekl: „Ahoj, Citro.“

„Dobrý den, Vaše Ctihodnosti,“ dostala ze sebe Citra. „Ahoj,“ ozval se Citřin mladší bratr Ben, kterého z pokoje přilákal hluboký tón smrtkova hlasu, a pak se podíval na svou sestru a matku.

Pachtila se tam s obědem. Snažila se, aby byl ten nejlepší, jaký kdy naservírovala. Vaření sice nebyla její specialita, dnes ovšem na jejím diskutabilním kuchařském umu zjevně závisely životy jejích blízkých.

Skutečnost, že zná její jméno, ji ochromila. „Nebuď nezdvořilá,“ vyhrkla Citřina matka, „a odpověz hostu na pozdrav.“

Potom přešel do obýváku a trpělivě čekal na oběd. Bylo příliš troufalé myslet si, že ho k nim přivedlo jídlo a nic jiného? Koneckonců i smrtky musí někde jíst. Své úmysly si ale smrtka nechal pro sebe. Citřina matka mu přinesla něco k pití a ihned zmizela v kuchyni.

Hlavou se mu honilo totéž, o čem přemýšleli ostatní: Pro koho si ten smrtka přišel? Příchozí si ale jejich rozpaků nevšímal a klidně řekl: „Když jsem šel kolem vašeho bytu, ucítil jsem něco lákavého.“

Jakmile se černému bojovníkovi dostalo za tento výkon zasloužené pochvaly, odcválal na konec kolbiště a nechal Vyděděného rytíře, aby se s posledním soupeřem vypořádal sám.

Turnaj se pomalu chýlil ke konci. V družině Vyděděného rytíře byl také muž v černém brnění na černém koni. Během souboje si všiml, že jeho vůdce je v úzkých.

Snad chtěl naznačit, že si nepřeje přilbu sejmout. Maršálové však trvali na svém, a tak ji nakonec sňal. Diváci spatřili smrtelně bledou tvář mladého muže, po níž stékaly praménky krve. V tom okamžiku se Roweně z hrdla vydral slabý výkřik. Toho mladíka přece zná.

Ihned pobídl koně a vyrazil Vyděděnému rytíři na pomoc. Zasadil jednomu z protivníků takovou ránu, že se Sas v bezvědomí skácel z koně.

Rowena se právě chystala položit hrdinovi vítězný věnec na přilbu, když vtom maršálové na tribuně zvolali: „Na obnaženou hlavu.“ Vyděděný rytíř zamumlal několik tichých slov.

Závěr turnaje již nebyl tak obtížný. Vyděděný rytíř se naposledy rozjel, zaútočil dřevcem na protivníkova koně a ten se i se svým pánem vzápětí zmítal na zemi. Princ Jan už nemohl nic namítat a musel Vyděděného rytíře prohlásit za vítěze dne.

„Někoho z práce?“ vyzvídala má sestra Maeve. Sandy se na chvíli zamyslela: „To asi ne. Kde máš bráchu?“

Když otec přivedl Andreu do Holandské vily poprvé, naše hospodyně Sandy přišla k sestře do pokoje a oznámila: „Otec tu má návštěvu a rád by vás s ní seznámil.“

„Abych měl soukromí,“ odpověděl jsem, ačkoliv jsem ve svých osmi letech neměl ponětí, co to vlastně soukromí je. Líbilo se mi to slovo – a taky pocit, že když za sebou zatáhnu závěsy, ocitnu se ve vlastním malém světě.

Měl jsem vyzkoušeno, že v téhle pozici dohlédnu mezerou mezi sloupky zábradlí až do salonku. Viděl jsem, že před krbem stojí můj otec a hovoří s neznámou ženou. To mi zatím stačilo. Vrátil jsem se proto potichu do pokoje.

Host v přízemí byl ale každopádně záhada, která mě lákala. Táta neměl přátele, rozhodně ne takové, kteří by nás navštěvovali v sobotu večer. Vylezl jsem proto ze své skrýše u okna, opatrně jsem vyšel na chodbu a lehl si na koberec nad schody.

„U okna,“ prozradila Maeve. Sandy roztáhla závěsy, za nimiž se skrýval široký parapet upravený k sezení, a zeptala se mě: „Proč se tu schováváš?“

Po chvíli se mi konečně povedlo nohu vysvobodit ze sevření jeho ruky. Střemhlav jsem se hnala k východu. Přestože jsem pomalu získávala náskok, nezpomalovala jsem.

To ticho mě trochu uklidnilo. Rozhodla jsem se tedy, že se začnu zvolna sunout podél skalní stěny. Náhle se ozvalo mohutné šplouchnutí.

Kyle zavrčel, nicméně pořád mi svíral kotník. Táhla jsem se vpřed skoro ve vodorovném předklonu, při každém kroku mi hrozil další pád.

Byla jsem lapená v černé díře a východ z jeskyně hlídal Kyle. Navzdory neuvěřitelnému strachu jsem se snažila soustředit. Co se děje? Plíží se snad Kyle ke mně? Napínala jsem sluch, ale vůbec nic jsem neslyšela.

Jde ke mně přes jezírko, uvědomila jsem si. Musím utéct! Váhala jsem o vteřinu déle, než jsem měla. Silné prsty mě popadly za kotník. Svalila jsem se na zem, ale on naštěstí taky. S námahou jsem se zvedla.

Vtom o skálu třeskl kámen. Hodil ho po mně Kyle, aby mě zastavil. Koleno mi explodovalo bolestí. Spadla jsem a vzápětí už mě drtila tíha Kylova těla. Surově mi zatlačil hlavu pod hladinu. Nestihla jsem zatajit dech a vdechla jsem vodu. Cítila jsem, že ztrácím vědomí.

Žebrák využil jeho nepřítomnosti a sedl si na lavici u stěny ateliéru. Tvářil se tak zkroušeně, že se Hughie neubránil lítosti a pátral v kapsách po drobných. Našel jednu libru.

Když Hughie vcházel do ateliéru svého přítele Trevora, malíř právě posledními tahy štětce dokončoval obraz. Jeho model stál na pódiu v koutě ateliéru.

„To bych řekl!“ odpověděl mu Trevor. „Všiml jsem si ho, když žebral na rohu ulice.“ Hughie se usadil na pohovku a tiše obdivoval přítelovu zručnost.

„Čtrnáct dní si sice nebudu moci vzít drožku,“ pomyslel si, „ale ten chudák to potřebuje víc než já.“ Když strčil minci žebrákovi do ruky, muž sebou trhl. Přes povadlé rty se mu ale mihl úsměv a nahlas poděkoval.

Byl to scvrklý děda s nadmíru zbědovaným výrazem. Na sobě měl děravý hnědý plášť, jednou rukou se opíral o sukovici a v druhé držel ošumělý klobouk. „Hm, zajímavý model!“ konstatoval Hughie.

Po nějaké chvíli vešel do místnosti sluha a oznámil Trevorovi, že si s ním přeje mluvit rámař. Malíř se tedy oběma mužům omluvil, že se musí vzdálit, a odešel.

Byla totiž divoká a dost neposlušná. V téže knize se také dočetl, že jde patrně o „tvrdého psa s převládajícím vůdcovským pudem“ a že hlavním kritériem pro rozpoznávání tvrdého a měkkého psa je reakce zvířete na ostnatý obojek.

Po měsících výcviku ale usoudil, že jeho snažení je marné, a tak se konečně odhodlal a ostnatý obojek koupil.

Jakmile však vyšel z domu, Něha vyrazila vpřed, zcela lhostejná jak k jeho víře, tak k ostnům, a po celou procházku s ním smýkala úplně stejně jako kdykoli jindy. „Bohužel je jasné,“ řekl pak večer ženě, „že je to takzvaný tvrdý pes.“

Tvrdý pes ho prý snáší dobře. Snadno by se tedy dalo zjistit, o jaký typ psa v případě Něhy jde, tatínek ale před strašlivou jistotou upřednostňoval blaženou nevědomost a odmítal takový obojek pořídit.

Navzdory námitkám své ženy Kvidův otec přivedl domů půlroční fenku Něhu. Jak vyrůstala, tatínek znepokojeně zjišťoval, že ačkoli by podle kynologické příručky měla být fena „klidnější, ochotnější a ovladatelnější než pes“, u Něhy je tomu skoro naopak.

Prstem zkoušel jeho hroty, aby se ujistil, že jsou opravdu ostré. Když ho poté navlékl Něze na krk, věřil, že její tah tentokrát na vodítku neucítí.

Don Corleone chvilku zamyšleně hleděl před sebe a pak řekl: „To je tenhle měsíc už potřetí. Asi bys měl na tuhle práci sehnat někoho zdravějšího.“

Don Corleone sledoval z okna, jak přechází Devátou třídu a míří k parkovišti. Pak přikročil k telefonu a zavolal Hagenovi, ale ten to nezvedal. Nato zavolal domů, ale ani tam se nikdo neozýval.

Freddie ale namítl: „Paulie je dobrý kluk. Když řekne, že je nemocný, tak je nemocný. A mně nevadí, když musím zajít pro auto.“ Poté odešel z kanceláře.

Podrážděně vyhlédl z okna. Auto už stálo na chodníku před domem. Freddie se opíral o blatník a pozoroval ruch na ulici. Don Corleone si zapnul sako, vyšel ze dveří a sešel po schodišti dolů.

„Řekni Pauliemu, ať přijede s vozem z parkoviště,“ přikázal mu, „za několik minut můžeme jet domů.“ Freddie zabručel: „Musím pro auto zajít sám. Paulie dnes ráno onemocněl. Zase má chřipku.“

Ve tři čtvrtě na pět skončil don Corleone kontrolu dokladů. Oblékl si sako a klepl Freddieho po hlavě, aby ho přiměl vystrčit nos z odpoledních novin.

Tato svatyně odolávala času i neúnavné síle gravitace už více než čtyři staletí a celou tu dobu neochvějně sloužila jedinému účelu: chránit své osazenstvo před útokem moderního světa. Během jízdy Edmond přemítal, jak asi budou duchovní reagovat na jeho sdělení.

Pocítil nečekaný nával adrenalinu. Takže biskup Valdespino ho přišel přivítat osobně. „Vy budete zřejmě Edmond Kirsch,“ pronesl melodicky biskup, když Edmond vystoupil z vlaku.

Vlak, v němž seděl Edmond Kirsch, se rozjel. Edmond upřeně pozoroval horské vrcholky nad sebou. Masivní kamenná budova kláštera, jež se v dálce tiskla ke kolmé skalní stěně, jako by se vznášela v prostoru.

„Přesně tak,“ usmál se Edmond a stiskl svému hostiteli kostnatou pravici. „Rád bych vám, biskupe Valdespino, poděkoval za zorganizování této schůzky.“

Vláček konečně dojel až na vrchol. Na nástupišti čekala osamělá postava. Muž, vyzáblý jako kostlivec, měl na sobě tradiční fialovou sutanu. Jeho ostré rysy znal Edmond z fotografií.

„Já si cením toho, že jste o ni požádal,“ odpověděl hubený muž. „Muži vědy se s námi nechodí radit nijak často. Čeká nás jistě zajímavá rozprava.“

Mlčky znovu vyrazili na dlouhou cestu. Hodiny pochodovali bez odpočinku. Slunce už klesalo, když se ocitli na konci té dlouhé řady vrchů. Šli teď velmi zvolna a Gimli se hrbil.

Dospěli k němu krátce před polednem. Na zeleném svahu těsně pod hřebenem byl trávník pošlapán spoustou dupajících nohou. Konečně našli první stopy skřetů! Aragorn začal bedlivě zkoumat terén.

Jen Legolas kráčel se stále stejnou lehkostí. Dovedl totiž spát tak, že v duchu bloudil pěšinkami elfích snů, zatímco se s otevřenýma očima procházel ve světle tohoto světa.

Ráno byl jako první vzhůru Legolas. „Vstávat!“ volal. „Čekají nás podivné věci. Nevím, jestli dobré, nebo zlé, ale volají nás.“ Aragorn a Gimli ihned vyskočili a po snídani se všichni vydali směrem k prvnímu z vrchů, táhnoucích se do dáli.

Tahle štvanice už ho začínala zmáhat. Za ním šel chmurně Aragorn, tu a tam se skláněje, aby si na zemi prohlédl další otisk skřetích nohou.

„Chvíli tu odpočívali,“ oznámil svým druhům, „ale stopy jsou už staré. Odhaduji, že je to třikrát dvanáct hodin, co tady skřeti byli. Čeká nás ještě mnoho mil.“

Ta prý vždy vede k bezdomovectví, žebrotě a vysoké kriminalitě. Dvakrát týdně jsme také povinně sledovali dokumentární i hrané filmy.

Tak jako všechno v domově i věkové rozvrstvení dívek na pokoji mělo přesně daná pravidla. Děvčata nikdy nebyla stejně stará, většinou byl mezi nimi dvouletý až tříletý odstup.

Podle pionýrských vedoucích byly tyto snímky jasným svědectvím úpadku kapitalistických států a jejich neodvratného rozpadu.

Nijak zvlášť se o nás nezajímali, stejně jako my o ně – tedy alespoň do určitého věku. Ve společenských místnostech a klubovnách se odehrávala většina odpoledních aktivit, jako třeba schůzky pionýrů.

Byl to zřejmě záměr – na pokojích se totiž netvořily partičky. Starší dívky se staraly o mladší a vychovatelky měly zase o něco lehčí práci. Se svými vrstevnicemi jsme se potkávaly pouze v klubovnách a ve škole. Ta byla v budově ozdravovny a chodili do ní i kluci, kteří obývali druhé křídlo domova.

Během nich jsme se všichni učili, jak rozpoznávat nepřátele a zrádce, nebo se dozvídali o nebezpečných jevech doprovázejících imperialismus, jako je například chudoba.

„Jenom řekněte, oč jde, pane Divíšku,“ vyzval ho dr. Mejzlík a vzal si do ruky tužku a poznámkový blok. „Mělo by se vyšetřit,“ vyhrkl archivář, „kdo zavraždil pana Petra Berkovce.“

Jednoho dne přišel do kanceláře policejního úředníka dr. Mejzlíka takový pomenší člověk se zlatými brýlemi a ustaranou tváří.

„Přece roku čtrnáct set šedesát pět,“ pravil pan Divíšek, káravě pohlížeje přes brýle na policejního úředníka. „Za požehnané vlády Jiříka z Poděbrad. To byste měl vědět, pane.“

„Pokud vím, nemáme tady o smrti Petra Berkovce žádné hlášení,“ přemýšlel dr. Mejzlík. „Kdy se to stalo?“

„Aha,“ řekl dr. Mejzlík a odhodil blok i tužku. „Milý pane,“ pronesl s nápadnou přívětivostí, „na tak starý případ se hodí spíš policejní lékař doktor Knobloch. Já vám ho zavolám.“

„Archivář Divíšek,“ představil se. „Pane doktore, já k vám jdu na poradu jako k vynikajícímu kriminalistovi. Vy prý račte být… zvláště pokud jde o složitější případy… Totiž tohle je neobyčejně záhadný případ.“

Ve skalním útesu jsem narazil na prostornou jeskyni. Donesl jsem si z člunu zbraň a síťové lůžko, jež jsem pak ve sluji pověsil.

Potom jsem si ale vzpomněl, že mám v člunu bambitku s náboji, a přestal jsem si dělat starosti. Začal jsem hledat místo pro nocleh.

Byl to ten samý, na němž nechal pan Daniel Defoe ztroskotat Robinsona Crusoea. Nejprve jsem zjišťoval, jak ostrov vypadá. Po nějakém obyvatelstvu ani vidu, ani slechu. Se stísněným pocitem jsem přemýšlel, jaký osud mě čeká, jestliže tu žije dravá zvěř.

Pláž před jeskyní, v níž jsem nocoval, pokrýval čisťounký písek. Ostrov se mi tak zamlouval, že jsem se rozhodl zde zůstat navždy. Budu robinson na Robinsonově ostrově. Na loď k ostatním se už nevrátím.

Protože jsem byl unavený, ihned jsem v něm tvrdě usnul. Ráno jsem vyšel ven a rozhlédl se.

Bouře se utišila, a tak jsme večer zakotvili v zátoce. Spustil jsem na hladinu člun a dovesloval k ostrovu.

Dny a týdny ubíhaly. Jedno pondělní dopoledne jsem zaskočil do své oblíbené kavárny. Jakmile jsem otevřel dveře a vstoupil dovnitř, okamžitě jsem se zastavil a o krok jsem ustoupil.

Zdálo se mi to asi tak neskutečné jako fata morgána. Jako by ji tam nějaká neviditelná ruka umístila v předtuše, že zrovna dnes dostanu chuť na kávu. Měla na sobě tutéž obnošenou oranžovou bundu, jako když jsem ji potkal poprvé, a na klíně držela veliký papírový pytel.

U jednoho stolku totiž seděla ona! Nikdy dřív tam nebyla, rozhodně ne zároveň se mnou, ale teď pila čaj a listovala v časopise.

Byl až po okraj plný lesklých pomerančů. Veškeré moje myšlenky se soustředily na otázku pomerančů.

Už dlouho jsem hledal tu záhadnou Dívku s pomeranči. Díval jsem se do oken projíždějících tramvají, jestli není mezi cestujícími, toulal se ulicemi. Stále jsem však neměl štěstí.

Proč je nosí stále s sebou? Vkradl jsem se dovnitř a posadil se pět metrů od ní. Než se rozhodnu, co udělám, budu se na ni jen dívat.

Vzápětí se obrovské motory s řevem probraly k životu a letadlo začalo nabírat rychlost. „Takovýhle je to pocit, když člověk jede s tebou v autě,“ řekla jsem. Gus se trochu pousmál, ale zuby měl pořád pevně zaťaté. Zeptala jsem se: „Dobrý?“

„Jenom připomínám, že jsem tady,“ řekla mi. „Sedím přímo vedle tebe.“ „To byla jen přátelská pusa,“ hájila jsem se.

Konečně jsme se dostali na startovní dráhu. Pilot vyzval palubní personál, aby se připravil na vzlet.

Vyděšeně se na mě podíval. Položila jsem tedy svou ruku na tu jeho a zeptala se znova: „Dobrý?“ Stále žádná odpověď. Špice letadla se náhle zvedla a byli jsme ve vzduchu.

„Ty jsi ještě nikdy neletěl?“ zeptala jsem se překvapeně. Zavrtěl hlavou a dál s úžasem hleděl z okénka na teď už miniaturní hory a údolí. Neodolala jsem a políbila ho na tvář. Máma to ihned musela okomentovat.

Gus sledoval, jak se vše pod námi začíná pomalu zmenšovat. Cítila jsem, jak se jeho ruka pod tou mojí uvolňuje. Po chvíli konečně něco řekl: „My letíme!“

Fakt se jmenuje Ťuík, a ne Ťuhýk, jak si každej myslí, když slyší to jméno. Většina lidí má pocit, že se přeslechli a že tam je „h“.

Třeba jako dneska. Z literatury zase nic nebylo, protože Jéňa přivedla Ťuíka. To je takovej blbeček z efka, co dělá předsedu celoškolního výboru Socialistickýho svazu mládeže.

Poslední hodinu jsme měli mít literaturu. Docela jsem se těšila, je to jedna z příjemnějších věcí. Bereme teď první republiku – avantgardu, poetisty a tak. A Jeníčková je dobrá.

Pak zmizela v kabinetě a Ťuík začal řečnit. Chtěl nás zlanařit na nějakou brigádu k výročí VŘSR. Ať ale dělal, co dělal, nikdo nereagoval. Rozčiloval se stále víc a víc, vypočítával, co všechno pro nás SSM dělá. A my? My nic.

Bohužel ale hodin literatury máme málo. Navíc ještě často půlka hodiny padne na všelijaký úřadování, poněvadž Jeníčková je naše třídní a někdy vyřizuje třídnický a další věci.

Není. Ale stejně ten Ťuík vypadá, jako že mu něco chybí. Jeníčková řekla, že k nám Ťuík bude mít krátkou řeč, tak ať se ukázníme a dáváme pozor.

Kdykoli promluvíme nahlas nebo ztropíme hluk, netrpělivě se na nás ze svého úkrytu podívá. „Nemůžete se ztišit?“ praví její pohled.

Přemnožily se u nás myši, proto jsme si půjčili kočku. Vysoce profesionální kočku! Zná práci, na kterou je najata.

Pětkrát se za ní vymrští i naše vypůjčená kočka. Následky jsou okamžité. Žádné zápasnické laškování, žádné pohrávání si s obětí. Ukousne prostě hlodavci hlavu a sežere ji.

Následně se pustí do zbytku těla. Je to děsivé a naprosto věcné. Po pěti dnech se už u nás neobjeví jediná myš. Nikdy předtím ani potom jsem nepoznala tak výkonnou kočku.

Okamžitě poslechneme. Začneme mluvit šeptem a snažíme se omezit cinkot talířů a sklenic. Pětkrát během jídla se odněkud vynoří myš a přeběhne přes podlahu.

Vykonává ji opravdu specializovaným způsobem. Přichází k nám v době večeře. Zatímco večeříme, leží v záloze za bednou.

Byl to neradostný seznam. Skoro všechno, co jsme vezli, teď leželo na mořském dně. Zůstaly nám jen šaty, které jsme měli na sobě, a několik zrezivělých masových konzerv.

Bouře, trvající několik hodin, ustala a my jsme konečně mohli přistát. Z posledních sil jsme se vypotáceli ze člunů. Byli jsme promočení, promrzlí a překvapení tím, že jsme dosud naživu.

Zatímco jsme čekali, až se ti dva vrátí, shromáždili jsme se okolo člunů, abychom zjistili, o co všechno jsme na moři přišli.

Otevřeli jsme jeho kovové zámky v naději, že najdeme něco užitečného, ale byla v něm jen třísvazková sbírka povídek, jejíž stránky nasákly mořskou vodou.

Na chvíli jsme si odevzdaně lehli na mořský břeh a pokoušeli se vzpamatovat z vysilující cesty. Pak se Fiona s Horácem vydali nasbírat naplavené dříví na oheň.

Snad ještě budou k jídlu. Našli jsme také Bronwynin obrovitý lodní kufr, nezničitelný a zřejmě nepotopitelný. Byl nehorázně těžký.

Kolega Lněný mi řekl, že pro tyhle případy je dobré mít svého taxikáře, a doporučil mi pana Otrubu. Jedno šílené ráno jsem panu Otrubovi zatelefonoval. Když jsem vyšel z domu, taxík už na mě čekal.

Z domova to mám na autobus pěšky dvacet minut. Jenže když se ráno rozhoduju mezi čtvrthodinou spánku a pitomým autobusem, autobus to projede a já pak rychle sháním taxi.

Tím mě dostal. Správnou koncovku středního rodu v množném čísle už dneska neuslyšíte ani v televizi.

„Hezký obrázky to má,“ souhlasím. Ten člověk mluvil dokonale spisovně. „Vy budete asi z Moravy,“ řeknu, protože jinak si to vysvětlit nedovedu. „Z Karlína, pane Hošku,“ odpoví mi pátým pádem, který je už na vymření. „Onehdy jsem vezl dvě děvčata a ta si také myslila, že jsem z Moravy.“

Řidič četl nějakou knihu. Jakmile mě uviděl, řekl: „Přeji dobrý den, jmenuji se Vlastimil Otruba.“ „Co to čtete?“ zeptal jsem se, když se rozjel. „Jednu Jiráskovu novelu,“ řekl a podal mi knihu. „Je to velmi pěkné vydání s ilustracemi Adolfa Kašpara.“

I tak ho píchalo v hrudníku a bolela ho noha. Nik zasténal. „Tiše, maličký,“ ozval se za ním dívčí hlas. „Kde ses tu vzal?“ „Byl jsem na jabloni,“ vysvětlil jí Nik. „Aha. Podívám se ti na tu nohu. Zlomená jako jabloňová větev, vsaď se.“

Probral ho blesk ostré bolesti. Zem pod zády mu připadala docela měkká. Hromada trávy, kterou zahradník vysypal ze sekačky, změkčila jeho pád.

Chladné prsty mu začaly promačkávat bolavé místo. „Není to zlomené. Máš z pekla štěstí, že jsi spadl na kompost. To není konec světa.“ „To je dobře,“ oddechl si Nik.

Nik opatrně šplhal vzhůru. Byl pyšný na to, jak umí lézt po stromech. Jablko, jehož červeň vypadala v měsíčním světle skoro černá, bylo o kousek dál, než dosáhl.

Pomalu se posunoval po větvi, až bylo přímo nad ním. Prásk!

Záhy však zjistil, že za publikem, které tleská, zákeřně číhá jiné publikum – nepřátelské. Týden po slavnosti potkal v čekárně u zubaře spolužáka a dal se s ním do řeči.

Prázdniny by trvaly deset měsíců, učitel by poslouchal děti a dělo by se ještě mnoho podivuhodných věcí. Vtom z ordinace vyšla sestra. Jedna paní jí plačtivě řekla: „Prosím vás, udělejte něco s tím dítětem. To je hrozné, jak se tu předvádí.“

Jaromil uměl číst a psát, ještě než začal chodit do školy, takže maminka usoudila, že by mohl nastoupit rovnou do druhé třídy. Začala okamžitě jednat.

Náhle zpozoroval, že jeden pán s úsměvem naslouchá, co si povídají. To Jaromila povzbudilo. Začal nahlas rozvíjet své představy, co by dělal jako ministr školství.

Když na ministerstvu získala příslušné povolení, Jaromil se posadil do lavice mezi žáky o rok starší. Ve škole ho všichni obdivovali. Jednou na školní slavnosti přednesl tklivou básničku, za niž byl odměněn potleskem rodičovského publika.

V půl deváté večer už byl ale vyprodaný. Přeběhla jsem tedy k nejbližšímu okýnku rychlého občerstvení a houkla na prodavače: „Prosím jeden smažený!“

Prodavač skoro zamilovaně řekl: „Tak tedy jeden smažený sýreček v houstičce. Tatarčičku, nebo kečupek?“ A začal mi jídlo chystat.

Jela jsem do Prahy, jako vždycky do Lucerny na jazz. Těsně před začátkem koncertu jsem vystoupila z metra na Národní. Chodívám tam na gyros.

„Chci tu ta… tatar…,“ koktala jsem. Nedalo se to vyslovit. „No jo!“ ulevil si prodavač. „Kvůli tomuhle se se mnou rozešla moje přítelkyně!“ „Co jste jí tak strašného udělal?“ zeptala jsem se. „Ubil jsem ji zdrobnělinami!“ Lepší než kladivem, pomyslela jsem si a zakousla se do sýrečku s tatarčičkou!

Chvilku čekal, jestli něco nedodám, a pak se zeptal: „Jeden smažený co?“ Rychle jsem to zkonkretizovala.

Nakonec mou pozornost v jednom z nich upoutala tři jména: rumunský Varacolaci, nemrtvá bytost v podobě krásného člověka, slovenský Nelapsi, stvoření tak silné, že dokázalo během hodiny zmasakrovat celou vesnici, a italský Stregoni benefici.

Vypadalo to, že si je lidé vymýšleli, aby měli vysvětlení pro vysokou úmrtnost malých dětí a omluvili nevěrné muže. Ani nevím, kolik článků jsem přečetla.

Byla to úleva, najít aspoň tuhle informaci, která potvrzovala existenci hodných upírů. Pořád toho ale bylo málo. Rozčileně jsem vypnula počítač. Je to tak hloupé. Sedím v pokoji a hledám informace o upírech. Co se to se mnou děje?

O tom posledním tam byla jen krátká zmínka. Je to upír, o němž se říká, že je na straně dobra a je nepřítelem všech zlých upírů.

Nechápala jsem, co se kolem mě děje. Je možné, že Cullenovi jsou upíři? Zapnula jsem počítač a začala hledat cokoli, co by mi pomohlo. Většina pověstí o upírech se točila kolem krásných žen jako démonů a dětí jako obětí.

Opatřil si od sedláka Nováka štěně vlčáka a dal mu jméno Holan. Pes měl mohutnou hruď, silné nohy a obrovskou tlamu. Světla měl žlutá a přemýšlivá.

V Karlu Proškovi kolovala od narození pytlácká krev. Už jeho dědeček proslul uzavřením sázky, že proveze v poledne nejsilnějšího srnce z křivoklátských lesů kolem četnické stanice, a také to dokázal: v rakvi a pohřebním voze. A jindy jeho maminka, když četníci přišli na prohlídku, houpala srnce v kolíbce.

Právě proto se ho sedlák Novák rád zbavil. Ale byl to přesně takový pes, jakého potřeboval strejda Prošek.

Jenže za těma očima bylo ještě něco schovaného. Byly to vlčí oči. Holan byl v podstatě vlk. Valil se ještě jako štěněčí kulička a už zabíjel slepice. Haf a haf. Vrr a vrrr. A hlavně škub a trh a SMRT.

Tyhle dvě potupy nemohli četníci Proškům zapomenout, a tak Karel raději hodil flintičku do Berounky a šel na to jinak.

Dokonce jsem byl několikrát přistižen, jak hrozím pěstí a křičím na oblohu. Nevím, k čemu je to dobré. Stroje a věci se totiž ani nepohnou.

Na Šalomounových ostrovech domorodci praktikují zvláštní způsob kácení stromů. Když je strom moc velký, vylezou za úsvitu na strom a začnou na něj křičet. Takhle to dělají třicet dní.

Například já křičím na svou ženu a svoje děti. Křičím taky na telefon, televizi a sekačku na trávu.

Když se ale křičí na něco živého, obvykle to ducha uvnitř zabije. Hole nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce.

Strom pak odumře a skácí se. Křik prý zabije ducha toho stromu. Tyhlety zvyky z pralesa jsou roztomile bizarní. Křičet na stromy. Něco tak primitivního. Ale co my, moderní obyvatelé měst?

Jsou ovšem také lidé, které potěší, když se někdo, kdo na piano hrát neumí a nechce, na tento nástroj hrát učí. K těm posledním patří má matka.

Koupila mi piano. Myslel jsem, že si je někde jen půjčila, protože chce pozvat někoho, kdo na nástroj zahraje. Ale ukázalo se, že jsem se mýlil.

Jsou lidé, kteří hrají na piano, protože jim to dělá potěšení. A jsou lidé, kteří na piano hrají proto, že dovedou hrou potěšit druhé.

Na tuto námitku odpověděla, že na kolo nelze hrát, kdežto na piano lze. Řekl jsem jí, že bych kolo nepoužíval na hraní, ale že bych na něm rád jezdil.

Piano bylo koupeno pro mne. Řekl jsem matce, že udělala chybu, protože mi piano nepůsobí žádné potěšení, a že bych uvítal třeba kolo.

Posadil se na její okraj a uvažoval, jakou děsivou zprávu tento den asi přinese. Náhle zachytil nezaměnitelnou vůni párků.

Oba vypadali úplně stejně unaveně a rozespale. Theo se mu omluvil, že ho v noci rušil, a Sudí omluvu přijal.

Ale Theo dnes neměl hlad. Neměl na jídlo chuť a pochyboval, že ji hned tak dostane. Pes Sudí, který spal pod postelí, vystrčil hlavu. Podíval se nahoru na Thea.

Bylo páteční ráno. Po bláznivé noci plné nočních můr to Theo konečně vzdal a pomalu se drápal z postele.

Linula se z kuchyně nahoru. Jeho matka opékala párky pouze při oněch vzácných příležitostech, kdy si myslela, že její syn a někdy i její manžel potřebují ráno povzbudit.

Za chvíli se začala trousit děvčata. „Osmažila jsem francouzské topinky,“ řekla jsem hrdě. „Já držím dietu,“ řekla Anka, „nechci nic jiného než jedno vejce natvrdo.“ „Pro mě jen vodu,“ řekla Janka.

Když všechny odešly do školy, hodila jsem topinky vztekle do misky pro mývaly a rozhodla se, že to bylo naposled, co jsem vstala dřív a vařila pro své protivné dcerušky a jejich nevděčné přítelkyně.

Třeba francouzské topinky. Pobíhám vesele po kuchyni a smažím. Když jsem měla zlatavé topinky na hromadě vysoké asi metr – obvykle pouhý předkrm –, zavolala jsem hlasitě, že snídaně je na stole.

A pak to pokračovalo pořád stejně. Nejen moje holčičky, ale i všechny jejich kamarádky jedna po druhé odmítají moje francouzské topinky.

Jednoho rána jsem se rozhodla, že si přivstanu a uvařím pro svoje holčičky a jejich kamarádky něco hodně dobrého.

Nepohnul se, aby mi vykročil vstříc, nýbrž zůstal stát jako socha, jako by ho ten jeho posunek na uvítanou proměnil v kámen.

Pak zachřestily řetězy a zařinčely odsunované mohutné závory. V zámku se s hlasitým skřípáním, svědčícím o dlouhém nepoužívání, otočil klíč a velké dveře se otevřely.

Její otevřený plamen se zmítal v průvanu otevřených dveří a vrhal dlouhé mihotavé stíny. Starý muž mě dvorným posunkem pravé ruky vybídl ke vstupu a výbornou angličtinou, ale s cizím přízvukem, pravil: „Buďte vítán v mém domě!“

V nich stál vysoký starý muž, hladce vyholený až na dlouhý bílý knír, od hlavy k patě oděný černě, bez jediné barevné skvrnky. V ruce držel starožitnou stříbrnou svítilnu bez stínidla.

Za velkými dveřmi jsem zaslechl těžké kroky.

Představoval se jako dozorčí úředník telefonní ústředny a žádal například babičky, aby našly krejčovský metr a změřily telefonní šňůru od zdi k přístroji. Zvláště si ale zasedl ten mladík na majitele telefonního přístroje číslo to a to.

„Vejce nenávidím,“ pravil mladík. „Tak to bude asi omyl.“ Zavěsil a pak se celý týden těšil, až zase v pátek zavolá pana Kohoutka a bude chtít pana Slepičku.

Jmenoval se Eduard Kohoutek a byl soukromník. Týden co týden se v pátek ve tři hodiny konal tento telefonní rozhovor: „ Dobrý den!“ „Dobrý den!“
„Je prosím doma pan Slepička?“

Byl jeden student, jmenoval se, řekněme, Pokštefl. Jeho záliba byla telefonovat neznámým lidem a dělat si z nich šprťouchlata.

„Ó nikoliv!“ odpovídal kultivovaný hlas, „u telefonu Eduard Kohoutek.“
„Tak slepička není doma?“ říkával pokaždé student. „A snesla vám včera vajíčko?“
„Nikoliv, nesnesla,“ odpovídal zdvořilý hlas. „ Máte rád vajíčka?“

„Okamžitě to ztiš!“ rozkřikl se na něho znovu Franco a zvedal se. Kluk trochu zbledl, ale řekl umíněně: „Ty mi nemáš co poroučet! A vůbec nikdo! Já si můžu pouštět tranzistorák, jak chci.“

Momo šla k němu a tiše se vedle něj posadila. Chlapec rádio vypnul. Chvíli nikdo nemluvil.

Franco zavolal na chlapce výhružně: „Nemůžeš tu pitomou škatuli pouštět trochu potichu?“

„Má pravdu,“ ozval se starý Beppo, „nemůžeme mu to zakázat. Můžeme ho o to leda požádat.“ Franco se znovu posadil. „Tak ať jde jinam,“ řekl otráveně, „celé odpoledne všechno kazí.“ „Snad má nějaký důvod,“ odpověděl Beppo a podíval se přes maličké brýle bedlivě a mírně na malého chlapce. „Jistě má nějaký důvod…“ Mrňous mlčel. Za chvíli rádio ztišil a díval se jinam.

Malý kluk se šklebil a volal ze svého místa: „Ani slovo ti nerozumím. Tranzistorák hraje moc nahlas.“