Úloha 14 - český jazyk

Dívala jsem se, jak si žena pečlivě píše Abekovo jméno. „Ještě někdo?“ zeptala se a její pero vyčkávalo nad prázdným řádkem.

Věděla jsem, že její otázka musí dávat smysl, ale nedokázala jsem ta slova zpracovat: „Na jaký seznam?“ Pracovnice jemně položila dlaň na moji ruku: „Chci zapsat všechny lidi, které hledáte. Postrádáte třeba nějakého příbuzného?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Můžete k bratrovi přidat lidí, kolik chcete. Podívejte se, kolik je tu prázdných řádků,“ ukázala bruneta na formulář. Já jsem ale věděla, že tam není dost místa pro všechny, kteří mi chybí. Nemám totiž problém vzpomenout si, ale mám problém zapomenout.

„Svého bratra, Abeka Ledermana,“ jeho jméno se mi bolestí zadrhlo v hrdle. „Teď by mu bylo dvanáct. Naposled jsem ho viděla před více než třemi lety.“

Chvilku jsem čekala, než si mě odškrtne. „Koho byste chtěla uvést na svůj seznam jako prvního?“ Hleděla jsem na ni a ona viděla, že jsem totálně zmatená.

„Další,“ zavolala mohutná tmavovlasá žena z Červeného kříže. Trvalo mi skoro minutu, než jsem si uvědomila, že už je řada na mně. „Slečno,“ oslovila mě ta žena, „jak se jmenujete?“ „Žofie Ledermanová,“ představila jsem se.