Větné členy, vedlejší věty - 7. ročník

(1) Příběh sochy Svobody, patrně nejznámějšího symbolu New Yorku, se začal psát v 2. polovině 19. století ve Francii. Podobu tohoto monumentu navrhl sochař Frédéric Bartholdi, který už dlouho toužil vytvořit sochu stejně významnou, jako býval rhodský kolos¹. Gustave Eiffel, autor proslulé pařížské věže, zase vymyslel speciální nosnou konstrukci a způsob ukotvení, aby socha byla schopna odolat i náhlým náporům silného větru. Vzhledem k finanční náročnosti projektu Francouzi přislíbili dodat sochu a americká strana měla uhradit podstavec. Dne 4. července 1884 Francie symbolicky předala dokončenou sochu americkému vyslanci. Posléze ji dělníci rozebrali a v bednách přepravili lodí do USA.

(2) Když socha doputovala do New Yorku, podstavec stále ještě nebyl dostavěn. Ačkoli se na něj začaly peníze vybírat už roku 1882, sehnat potřebné finance se zatím nepodařilo. Do projektu se proto vložil Joseph Pulitzer, slavný novinář a vydavatel deníku New York World. Vyhlásil další sbírku a slíbil, že jména dárců zveřejní ve svých novinách. Jeho záměr vyšel: do 11. srpna 1885 se vybralo zbylých 100 000 dolarů. V dubnu 1886 byl podstavec hotový a socha na něj konečně mohla být umístěna. Ke slavnostnímu odhalení kompletního díla o celkové výšce 93 metrů došlo v říjnu 1886, a to dokonce za účasti Grovera Clevelanda, v té době úřadujícího amerického prezidenta.

(3) Socha Svobody představuje římskou bohyni Libertas. Ve zdvižené pravé ruce nese pochodeň, v levé ruce drží desku s nápisem JULY IV MDCCLXXVI, což je datum vyhlášení nezávislosti USA. V podstavci, vysokém 47 metrů, se nachází muzeum, v koruně se sedmi paprsky, kterou má socha na hlavě, je vyhlídková plošina. V roce 1984 UNESCO oficiálně označilo sochu Svobody za významnou památku kulturního dědictví.

¹ rhodský kolos = socha boha Hélia, která vznikla kolem roku 290 př. n. l.

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

Můj dobrý kamarád z dětství vždy splnil slib.

(1) Když u nás vyrazíte na pěší túru, nemusíte mít s sebou mapu ani mobil s navigací. České turistické značení totiž patří k nejpropracovanějším na světě. Hlavní zásluhu na tom má Klub českých turistů (KČT). První stezka vyznačená KČT vznikla v květnu 1889 a vedla z městysu Štěchovice ke Svatojánským proudům, oblíbené turistické lokalitě u řeky Vltavy. Při budování vodních nádrží Štěchovice a Slapy byla ale část této stezky zatopena. Nejstarší plně dochovanou trasou, kterou KČT vyznačil, je tedy Cesta Vojtěcha Náprstka, vedoucí z Berouna na Karlštejn.

(2) Zprvu měli turisté k dispozici jen červeně značené trasy, poté přibyly modré trasy a v roce 1916 se začalo značit ještě zeleně a žlutě. Dnes jsou turistické trasy značeny tzv. pásovými značkami. Standardní pásová značka, užívaná na pěších trasách, má tvar čtverce o rozměrech 10 × 10 cm, který je rozdělen na tři stejně velké vodorovné pruhy: krajní bílé pruhy slouží k tomu, aby byla značka dobře viditelná; prostřední pruh svou barvou odkazuje na typ trasy (např. červená tradičně označuje hlavní trasy). Značení turistických tras pro pěší se řídí určitými pravidly, např.:

• nikdy se nesmí křížit dvě trasy stejné barvy;

• vzdálenost mezi dvěma pásovými značkami téže barvy nesmí být větší než 250 m;

• vzdálenost mezi dvěma rozcestníky nesmí být větší než 4 km.

(3) Pásové značky ale nejsou jediným zdrojem informací. Na významných bodech trasy často najdete také tabulku, z níž se dozvíte třeba nadmořskou výšku daného místa, a směrovky, které uvádějí vzdálenosti k dalším turistickým cílům. O značky se starají značkaři. Tito dobrovolníci z KČT ročně zkontrolují značení na více než třetině všech turistických tras pro pěší (obnoví nátěr na značkách, případně kolem nich prořežou porost). Jejich úkol není snadný. Celá síť těchto tras totiž měří přes 43 000 km.

Vysvětlivka: Městys je stejně jako město typ obce, je ale menší než město.

(www.kct.cz, www.aktualne.cz; upraveno)

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého, některé však mají věkové omezení. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane také základní informace týkající se jeho postavy. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), ale skutečnými tvůrci příběhu jsou samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

(3) Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

(1) Jednoho rána Sam Carraclough prodal kolii Lassii. Přišel totiž o práci dělníka v dole a patnáct liber, které za fenku dostal, představovalo víc než jeho tři týdenní mzdy. Ve čtyři hodiny odpoledne jeho syn Joe našel travnatý kout školního dvora prázdný. Když doma zjistil, co se stalo, srdce mu sevřel smutek. Lassie, jeho věrná společnice, měla nyní nového pána – vévodu z Rudlingu. Joe pochopil, že fenka na něj už nikdy čekat nebude.

Jenže hned druhý den ve čtyři odpoledne Lassie vzorně seděla na obvyklém místě. Joe se zaradoval. Možná táta sehnal práci. Jestli to tak je, třeba mu teď rodiče dovolí, aby si Lassii nechal. Už záhy se ale ukázalo, že se mýlil. Do domku Carracloughových vtrhl správce vévodova psince a začal řvát: „To jsou teda finty. Vycvičili jste psa, aby se vracel za Joem. Teď ho chcete střelit někomu dalšímu.“ Pak Hynes odvlekl Lassii zpět a zahradil jí všechny možné únikové cesty z kotce. Jenže následujícího dne Lassie opět utekla. „Odveď ji zpět a řekni jí, ať už neutíká,“ přikázal Joeovi táta. Když chlapec plnil otcovo přání, plakal. Dojemnou scénu sledovala zpoza křoví vévodova vnučka Priscilla.

(2) O týden později vévoda odcestoval na svůj zámek ve Skotsku a vzal s sebou i Lassii. Zanedlouho události nabraly rychlý spád. Hynes se s Lassií procházel po zámeckém pozemku, obehnaném silnou zdí. Náhle se fenka vysmekla z obojku a pelášila pryč. Hynes se rozběhl za ní. Jakožto správce psince dostával osm liber týdně a nechtěl o ně přijít. Priscilla zrovna otevírala bránu, když uslyšela křik: „Slečno, zavřete bránu!“ Skoro ho poslechla, ale vtom si vzpomněla, jak onehdy viděla toho chudého kluka šeptat Lassii: „Zůstaň. Už se k nám nevracej.“ Rozhodla se proto jinak a zabouchla bránu sídla až vteřinu poté, co fenka proběhla. Téměř neslyšně špitla: „Hodně štěstí, Lassie.“ Kolie s jistotou zamířila na jih, do vsi Greenall Bridge za Joem.

(R. Wellsová: Lassie se vrací; upraveno)

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka. Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled.

(2) Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Celou trasu urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z městečka Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito obcemi.

(3) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Víte, jak vznikla žvýkačka? Její stopy překvapivě sahají až do neolitu. Svědčí o tom kousek pryskyřice s otisky lidských zubů, starý několik tisíc let. Naši předkové ovšem žvýkali leccos. Třeba u Mayů byla oblíbená čikle (hmota získávaná ze stromu zapota obecná), severoameričtí indiáni zase žvýkali smrkovou pryskyřici.

Právě z pryskyřice vyrobil roku 1848 americký obchodník John Curtis první žvýkačku určenou k prodeji. Byla ale hodně tuhá a moc dobře nechutnala. Svou další žvýkačkou ze slazeného parafínu¹ Curtis zaujal zákazníky více, ani tento výrobek se však nestal hitem. Mnohem úspěšnějším průkopníkem byl Thomas Adams. Tento vynálezce začal experimentovat s čiklí, jelikož chtěl vyvinout materiál vhodný pro výrobu pneumatik. Po více než roce pokusů mu bylo jasné, že původní plán nevyjde, proto roku 1869 začal z čikle vyrábět žvýkačky. Kupodivu šly na odbyt. Dva roky poté si Adams nechal patentovat stroj na výrobu žvýkaček a díky němu rozjel produkci těchto cukrovinek ve velkém.

V minulém století došlo k několika inovacím, například roku 1906 vznikla pevnější žvýkačka určená k tvoření bublin (mimochodem – průměr dosud největší žvýkačkové bubliny na světě je 58,4 cm), ∗∗∗∗∗. Žvýkačky jsou populární dodnes. V USA je například průměrná roční spotřeba žvýkaček 200 kusů na osobu, což je zhruba o 70 kusů na osobu více než v České republice.

¹ Parafín je voskovitá látka, získávaná z ropy nebo uhlí.

(www.stoplusjednicka.cz, www.reflex.cz; upraveno)

(1) Nakupování je běžnou součástí našich životů. Této činnosti se lidé věnují od starověku a už tehdy si psali nákupní seznamy. Ten nejstarší nalezený byl podle archeologů sepsán přibližně v roce 2000 př. n. l. To bylo o tisíc let později, než na Blízkém východě vznikla první tržiště. Přesnou představu o starověkých obchodních praktikách ovšem nemáme. Něco málo se dozvíme díky několika dochovaným písemným zmínkám. Například antický básník Martialis v 1. století n. l. popsal Řím jako jeden velký obchod: prodejci prý nabízeli své zboží skoro všude a k přilákání zákazníků používali svérázné metody, třeba ochočené opice.

(2) Ve středověku tržiště spontánně vznikala v centru každého většího města. Na přelomu 12. a 13. století už bylo v Čechách zhruba sto stálých tržišť: ta neplnila jen svůj primární účel, ale byla i významným místem společenského dění a také sloužila jako popraviště. Zloději, jichž bylo na trzích požehnaně, byli někdy ihned oběšeni bez řádného soudu. Člověk se také musel mít na pozoru před nepoctivými obchodníky. Někteří třeba používali nepřesné váhy, jiní zase vydávali zkažené maso za čerstvé. Tyto provinilce sice šibenice nečekala, ale správce tržiště je nechal postavit na pranýř¹.

(3) V novověku se rozrostla skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet víc, než bylo nezbytně nutné k přežití. Přirozeným důsledkem byla změna nákupních zvyků i podoby obchodů. Historicky první obchodní dům se otevřel v Londýně roku 1796 a ve svých čtyřech odděleních nabízel například galanterii, šperky, klobouky či vějíře. Další obchodní domy následovaly záhy, žádný ale neumožňoval, aby se zákazníci obsloužili sami. Zlom nastal až v roce 1916, kdy byla v americkém Memphisu otevřena první samoobsluha – pobočka řetězce supermarketů Piggly Wiggly. Dnes už jsou supermarkety takřka na každém rohu.

¹ Místo se sloupem, kůlem aj., k němuž byli viníci po určitou dobu připoutáni.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Probudil jsem se brzy. Zuzka ještě spala, přikrytá starou záclonou s výšivkami. Náhle jsem zvenčí zaslechl nějaké zvuky. Vzbudil jsem ségru a opatrně jsme vyšli z domu. Před vchodem jsme spatřili staršího chlapa s knírem, jak nese k autu plechovou rouru.

„Dobrý den,“ řekl jsem. On ale nereagoval a poklidně nakládal materiál a nářadí na vozík za autem. Pozdravil jsem ho o něco hlasitěji, ale zase nic.

„Edo, pojďme až k němu, asi hůř slyší,“ navrhla Zuzka. Jenže i když jsme stáli přímo před ním, díval se skrz nás.

(2) „Brácha, my jsme neviditelný!“ vyhrkla Zuzka. Chvilku jsme doufali, že se pleteme. Skákali jsme a mávali rukama, ale kníratý muž pořád nic. Vážně nás neviděl. Bezradně jsme na sebe se Zuzkou koukali. Vtom mou pozornost upoutaly noviny, které tomu chlapovi čouhaly z kapsy saka. Nenápadně jsem je vytáhl a hned jsme je začali zkoumat.

„Rudé právo. To neznám. A koukni na ty názvy článků. Třeba Národe, nevzdáme se.“

„A všimnul sis, co je napsaný tady nahoře? Je tu přece datum 22. srpna 1968!“

Aha, takže tím tunelem času jsme se dostali do minulosti. Do období komunismu. Máma nám vyprávěla, že Rusáci na nás tehdy poslali tanky, ∗∗∗∗∗ lidé v Československu chtěli víc svobody. To ale Rusáci nechtěli dopustit: báli se totiž, že pak by si Češi dělali všechno po svém a přestali by je poslouchat.

„Bez toho tunelu nemáme šanci. I kdybychom totiž odsud došli do Prahy, domů se nedostaneme. Náš dům ještě nestojí a naši se ještě nenarodili,“ řekl jsem sklesle.

„Ale babička přece žije!“

V tu ránu mi to docvaklo: „Děda přece umřel někdy při invazi. Vojáci ho zastřelili, když stavěl na ulici barikádu! Takže jsme tady určitě proto, abychom dědu zachránili. A až tenhle úkol splníme, nejspíš se nám ukáže i cesta domů.“

(P. Hůlová, Liščí oči, upraveno)

TEXT 2

Některá podstatná jména, která jsou odvozená od sloves, označují výsledek děje, např. když něco nedoplatím, vznikne nedoplatek. Takovým podstatným jménům říkáme názvy výsledku děje.

(1) Ježura australská je malý zavalitý živočich, vyskytující se převážně v zalesněných oblastech Austrálie. Hmotnost dospělého jedince může dosáhnout až 5 kilogramů, jeho tělo dorůstá délky zhruba 45 centimetrů. Ježura vypadá trochu jako dikobraz, jejím nejbližším příbuzným je ale ptakopysk. Ježury a ptakopyskové se od sebe vývojově oddělili před 19–48 miliony let. Oba tito živočichové patří do skupiny savců, kteří nerodí živá mláďata, ale kladou vejce.

(2) Samice ježury australské ukládá snesené vejce velikosti lískového oříšku do břišní kapsy. Zhruba za deset dnů se z něj vylíhne mládě: je dlouhé kolem 1,5 centimetru a váží asi 0,5 gramu. Prvních osm týdnů tráví v matčině vaku a živí se mateřským mlékem. Během tohoto období mu začínají růst bodliny, které byly při narození ukryty pod kůží. Právě kvůli nim ho matka posléze odloží do nory vystlané trávou. Samice se za svým potomkem pravidelně vrací, aby ho nakojila. Mléko ježur je hodně výživné, takže mládě vydrží o samotě i několik dní.

(3) Ve věku sedmi měsíců mládě opouští noru a začíná se živit stejně jako jeho rodiče. Dospělá ježura nemá zuby, její čelisti jsou srostlé v protáhlý čenich. Když čenichem vypátrá sídlo mravenců či termitů, rozhrabe ho silnými drápy a vydoluje z něj potravu. Dlouhým lepkavým jazykem vtahuje hmyz do tlamy. Jazyk ježury australské se pohybuje neuvěřitelně rychle: podle některých zdrojů ho prý vysune stokrát za minutu.

Za ježurami nemusíte jezdit až do vzdálených končin u protinožců: například pražská zoologická zahrada je chová již od 50. let minulého století a daří se jim tu celkem dobře. Jedna z ježur, přivezená přímo z Austrálie, se v zoo dokonce dožila úctyhodných 50 let. V současnosti tyto zajímavé živočichy najdete v expozici nazvané Darwinův kráter.

(www.stoplusjednicka.cz; zoopraha.cz, upraveno)

(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají. Masožravé rostliny rostou zejména na místech, KDE JE PŮDA CHUDÁ NA ŽIVINY. Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.

(2) Je zde ovšem jeden zásadní rozpor – masožravky loví hmyz, ABY ZÍSKALY ŽIVINY, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. ∗∗∗∗∗, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.

(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.

Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Na jejím lapacím listu jsou chlupy citlivé na pohyb: jeho okraje jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile pomocí chlupů mucholapka odhalí přítomnost hmyzu, bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.

(www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.

„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.

„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.

„Ahoj Kate.“

„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“

„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“

„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“

Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.

Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.

„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.

„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.

(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“

„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.

Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“

(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.

„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“

„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

(1) V Ho Či Minově Městě bylo uprostřed léta strašné vedro. Artemis Fowl byl ale ochoten to snést. Doutnala v něm totiž jiskřička naděje, že konečně najde Knihu. Proto teď se svým komorníkem Butlerem seděl v kavárně a čekal na informátora.

„Ještě čaj, pánové?“ zeptal se jich úslužně drobný číšník s knírkem.

„Ušetřete nás toho divadla a sedněte si vedle mě,“ zavelel Artemis. „Jen mezi námi – máte ručně šité boty, hedvábnou košili a před pár dny jste byl na manikúře. Vy nejste číšník, ale Nguyen, náš kontakt.“

Nguyen si nervózně přisedl. Zarazilo ho, jaká z toho mladého muže, který ho tak rychle prokoukl, sálala autorita.

(2) „A teď k věci,“ řekl mladík. „Sešli jsme se, protože jste odpověděl na můj inzerát.“

„Tu Knihu má jedna léčitelka,“ sdělil mu Nguyen.

„Tak nás k té ženě zaveďte,“ rozhodl Artemis.

Po dvouhodinové cestě rozpáleným městem konečně dorazili do úzké temné uličky, kde na rýžové rohoži seděla malá zahalená postava. „To je ona,“ pošeptal Nguyen svým společníkům.

„Madam, potřebuji vaši Knihu,“ oslovil ženu Artemis a podal jí láhev s etiketou whisky. Z hábitu vystřelila skvrnitě zelená ruka a zmocnila se láhve. Stařena do sebe obrátila její obsah a zaskřehotala: „Nevím nic o žádné knize. Jsem léčitelka.“

Artemis si povzdychl: „Vy přece nejste léčitelka, ale víla.“

Žena shodila z hlavy šál a Artemis zahlédl oči zlaté barvy a špičaté uši.

„Jestli víš o Knize,“ řekla víla, „pak taky víš, že bych tě mohla zabít lusknutím prstů!“ „Myslím, že ne,“ odvětil Artemis, „právě jste totiž vypila čtvrtlitr svěcené vody. Pokud odejdu bez Knihy, zaručeně budete do zítřka mrtvá. Jestli mi ale Knihu půjčíte, dám vám ampuli s látkou, která účinky svěcené vody zneutralizuje.“

Víla už začínala cítit mírné křeče. Sáhla proto do záhybů svého špinavého roucha a vytáhla zlatý svazek velikosti krabičky zápalek: „To beru.“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Jonatán seděl u stolu v cestovní kanceláři Jinosvěty a věnoval se své práci, když se ozval zvuk prudce se otvírajícího kufru. Jeho víko odletělo a ven vychrstl proud vody. Za pár vteřin se z kufru vynořil muž, promáčený na kost. Za ním se vysoukala jakási žena. Kolem pravého kotníku měla obtočené slizké chapadlo.

„Ten šmejd se mě furt drží, Alfrede,“ durdila se.

„Musíte se vyprostit,“ vzdychl Jonatán, „protože z jiného světa se s vámi nesmí nic vrátit. Pravidla pro cestovatele znáte.“

(2) Žena škubla nohou. Chapadlo toho tvora ji konečně pustilo a víko se s čvachtavým plesknutím zavřelo. Dvojice se culila tak, jak by se nikdo, kdo právě vylezl z kufru spolu s chobotnicí, rozhodně culit neměl. Jonatán nalistoval stránku v notesu a řekl: „Mori a Alfred Hudspethovi. Vidím, že jste se měli vrátit až za několik dní.“

„Zhoršilo se počasí,“ vysvětlovala Mori, „to byste nevěřil, jak velký byly vlny.“

„Pořídili jste alespoň slušné zápisky ze svého pobytu?“ zajímalo Jonatána. Alfred mu podal zmáčenou knihu. Jonatán se zamračil: „Víte, jak je tento průvodce cenný? Takhle se k němu nemůžete chovat!“ Jakmile knížku otevřel, nespokojeně zabručel: „Napsali jste všeho všudy jeden odstavec! To mi opravdu nestačí!“

„Neměli jsme moc času na psaní slohových prací,“ zasmál se Alfred a odhrnul si ofinu. Jeho čelo zdobila tržná rána. „Tohle je vzpomínka na větší než drobnou šarvátku v Zátoce hlasů.“

„A pak se objevily ty chobotnice,“ dodala Mori. „Málem jsme ztratili kufr. Museli jsme skočit přes palubu, protože jedna z těch potvor se zmocnila naší lodi. Najít jiný místo, kde šlo kufr otevřít, abysme se mohli vrátit sem, to bylo jako zlý sen.“

Jonatán zalapal po dechu: „Vy jste málem ztratili kufr? Neztratit své zavazadlo – to je přece pravidlo číslo jedna.“

„Nebojte se, my se příště polepšíme, viď, Mori?“

(L. D. Lapinski, Cestovní kancelář Jinosvěty, upraveno)

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné TIKÁNÍ hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, nebo se vrhnout na Severa?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce VÁHÁNÍ strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

TEXT 1

Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly krátce, ale nesmlouvavě: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

„Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

(1) Jedním z netradičních sportů, který si své příznivce našel i v naší zemi, je discgolf. Vznikl v 70. letech minulého století v USA a podobá se klasickému golfu. Místo míčků a golfových holí se však při hře používají létající talíře neboli frisbee.

Během hry musí discgolfista postupně dostat frisbee do všech kovových košů na hřišti, a to co nejmenším počtem hodů. Po prvním výhozu z výhoziště hráč hází vždy z místa, kam létající talíř dopadl, a v házení pokračuje, dokud se do koše netrefí. Zkušeným hráčům na to obvykle stačí pouhé tři hody. Jakmile frisbee skončí v koši, přechází se na další výhoziště. Discgolfová hřiště mají od 9 do 18 košů, průměrná vzdálenost mezi jednotlivými koši je 100–120 metrů.

(2) Většina discgolfových hřišť je vybudována v městských parcích či v okolí měst, nedílnou součástí hracích ploch jsou přírodní překážky, například stromy nebo vodní plochy. Hraním discgolfu si bezesporu zlepšíte kondici, navíc je to sport finančně nenáročný. Stačí vám jenom frisbee a to koupíte i za méně než 500 Kč. Zkuste si discgolf zahrát. Uvidíte, jaká je to zábava.

(www.cald.cz; www.cesky-sport.cz, upraveno)

Robin Hood kráčel po stezce Sherwoodského lesa. Náhle se z hloubi lesa ozvaly tóny známé milostné písně. Zbojník se proto bleskurychle skryl za strom. Vzápětí se na pěšině objevil majitel onoho mohutného basu. Když opodál spatřil stádo vysoké, ihned ztichl, vyňal šíp a zvedl luk. Vtom zpoza dubu vyskočil Robin: „Zadrž! V mém lese nikdo nebude plýtvat střelami a zabíjet zvěř.“

„Budu dělat, co se mi zamane,“ drze odsekl cizinec, „kliď se mi z očí, nebo pocítíš rány mého kyje!“

„Ty že mi natlučeš? To spíš já vyzkouším na nejvyšší větvi pružnost tvého krku a váhu tvého těla.“

∗∗∗∗∗

„Blázne! Neznáme se, a přece si počínáme jako nepřátelé. Luk je smrtonosná zbraň, zastrč tedy šíp zpět do toulce a popadni tyč.“

„Inu dobrá,“ souhlasil se zbojníkovým návrhem cizinec.

Začali měřit své síly. Znenadání se ale Robin zarazil: „Tvé modré oči se mi zdají povědomé. Vybavily se mi dávné vzpomínky. Řekni, jak se jmenuješ.“

Po chvíli cizinec zdráhavě odvětil: „Will Scarlett.“

„Wille, tak ty ses vrátil domů! Poznáváš mě, příteli? Já jsem Robin Hood.“

Muži se srdečně objali a pak Will začal vyprávět: „Dlouho jsem bojoval v Normandii. Celou tu dobu jsem neustále myslel na svou lásku. Byla mou odvahou na válečném poli. Nedávno se mi ale zdál zvláštní sen. Má drahá Maud, potřísněná krví, prosila o pomoc. Věděl jsem, že hned musím zpět do Anglie za svou rodinou. Jsem zběh, Robine.“

„Ubohý Wille, tvá rodná vesnice byla zničena. Krutá zkáza ale nepřítele přišla draho. Já a moji muži jsme družinu vyslanou králem Jindřichem pronásledovali a dvě třetiny těch vojáků jsme pobili. Wille, stal jsem se vůdcem zbojníků a hájím práva slabých!“

Nato Robin pronikavě zatroubil na roh. Z lesa se vynořili muži v zeleném a mlčky obstoupili svého velitele.

(A. Dumas, Robin Hood, upraveno)

Portugalské souostroví Azory, ležící v Atlantském oceánu přibližně 1 500 km od Lisabonu, se skládá z devíti obydlených ostrovů. Největší z nich, ostrov São Miguel, byl až do začátku 21. století jediným místem v Evropě, kde se pěstoval a zpracovával čaj. Azorské čajovníkové plantáže jsou unikátní: čaj se zde pěstuje už ve výšce 150 metrů nad mořem, jde tedy o nejníže položené plantáže na světě.

Lidé z těchto ostrovů na své půdě odpradávna pěstovali pomeranče. Když ale počátkem 19. století pomerančovníky zničila zhoubná plíseň, azorští zemědělci přišli o hlavní zdroj obživy. Hledali tedy novou plodinu vhodnou k pěstování, kterou by také mohli vyvážet. Skutečnost, že vedle ananasu a maracuji nakonec vsadili i na čajovník, má na svědomí Jacinto Leite, někdejší voják brazilské armády. Na svůj rodný ostrov São Miguel totiž přivezl z Rio de Janeira sazenice čajovníku.

V úrodné půdě a stabilním klimatu se plodině záhy začalo dařit. Z první sklizně čaje byly dva vzorky, konkrétně 8 kg černého a 10 kg zeleného čaje, poslány do Anglie na odborné analýzy. Díky své nesporné kvalitě oba dostaly vynikající posudky. Cesta na evropské trhy se rázem otevřela a na Azorách nastaly lepší časy. Už v roce 1850 se čajovníkové plantáže rozprostíraly na 300 hektarech půdy a tamější manufaktury ročně vyprodukovaly 250 tun čaje.

Čilý obchod se zahraničím ale narušila první světová válka, ∗∗∗∗∗. Důsledkem tohoto trendu, pokračujícího i po válce, byly ztráty na ziscích a krachování manufaktur. Do roku 1970 svou činnost ukončilo devět z původních čtrnácti azorských výrobců čaje, během následujících let zkrachovali další čtyři. Počátku 21. století se dočkala pouze společnost Chá Gorreana. Tento výrobce dodnes ze svých plantáží o rozloze 40 hektarů ročně vyprodukuje 40 tun kvalitního čaje.

(Lidé a Země 12/2007, upraveno)

TEXT 1

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.

Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. HRNČÍŘE Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“

Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.

Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.

„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.

„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše RYBÁŘ Mesaulios.

„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.

„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.

„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

TEXT 2

Konatelská jména označují osoby, které vykonávají nějakou činnost spjatou se skutečností vyjádřenou podstatným jménem, z něhož bylo dané konatelské jméno utvořeno. Mezi jména konatelská patří například slovo lesník (tj. člověk, který se stará o les) nebo slovo dramatik (tj. člověk, který píše dramata).

(1) Události dnešního dne mě utvrdily v mém rozhodnutí. Musím stůj co stůj zjistit, zda se ve vesničce opravdu skrývá netvor. Emma, Bronwyn a Enoch se rozhodli mě na této tajné výpravě doprovodit. Millard, jehož neviditelnost by se nám hodila, s naším plánem ale nechtěl mít nic společného. Dokonce jsme ho museli podplatit, aby nás nepráskl ředitelce Peregrinové.

Po večeři jsme se s Emmou sešli u schodiště v posledním patře sirotčince. Po žebříku jsme vylezli na půdu a odtud jsme se větrací šachtou dostali na střechu. Tam už na nás čekali Enoch s Bronwyn. Právě jsem se jich chystal zeptat, jak se dostaneme na zem, vtom jsem ale spatřil Olivu, jak se vznáší podél střechy. Okolo pasu měla omotaný provaz. Zvědavě jsem se naklonil přes střechu, abych zjistil, k čemu je přivázaná. Uviděl jsem Fionu, jak s provazem v ruce sedí v okně svého pokoje. Velice mě potěšilo, že máme dva komplice.

„Běž první, Jacobe,“ řekl mi Enoch.

Nervózně jsem couval od okraje střechy: „Součástí plánu nebylo, že si zlomím nohy.“

„Nezlomíš! Chytni se Olivy a skoč,“ přikázala mi Emma, „je to legrace, uvidíš. Dělala jsem to už mockrát.“

(2) Dobrá, budu jí věřit. Zamířil jsem k Olivě, ona natáhla ruce, objala mě a já jsem se zavřenýma očima vykročil do prázdna. Za okamžik jsem pod nohama ucítil zem. Oliva mě pustila a řítila se zpět na střechu s Júúúúú! na rtech. Ostatní na ni zasyčeli, ať je zticha. Pak ji jeden po druhém objali a ona je snesla dolů. Když jsme byli všichni pohromadě, opatrně jsme se začali plížit k temnému lesu. Fiona s Olivou nám z okna mávaly. Štěstí nám zatím stále přálo. Když se stihneme vrátit před večerkou, Peregrinová nic nezjistí.

(R. Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, upraveno)

TEXT 1

Do italského města Pisa jezdí v létě davy cizinců, aby si prohlédly unikátní zvonici z mramoru. Stanout na vrcholu šikmé věže je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením stavitelé naklánění věže zpomalili, zcela zastavit ho však nedokázali. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosahovalo vychýlení věže už kolem 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, probíhajících v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo}}. → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě}}. → předložka nevlastní

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.

Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou STÁVAJÍCÍ hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.

Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem. ∗∗∗∗∗

Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito NÁRAMNÍ otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.

Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Pražský hrad je památkou s více než tisíciletou tradicí. Tento největší souvislý hradní komplex na světě (alespoň podle Guinessovy knihy rekordů) založil kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců pravděpodobně roku 880. Tvoří jej rozsáhlý soubor starobylých paláců a církevních staveb rozmanitých architektonických stylů – od zbytků románských staveb z 10. století přes gotické prvky ze 14. století až po nejnovější úpravy z konce 20. století.

(2) Tomáš Garrigue Masaryk učinil z Hradu své sídlo v roce 1918, tedy ve stejném roce, kdy byl zvolen prvním československým prezidentem. Bylo ovšem zapotřebí, aby Hrad prošel důkladnou rekonstrukcí. Hlavním architektem byl jmenován Josip Plečnik. K jeho nejdůležitějším úkolům patřilo vybudování bytu, který by byl důstojný prezidenta. Byt, který vznikal v letech 1922–1928, byl umístěn do druhého poschodí Nového paláce. Prezident v něm nejen bydlel, ale zval sem i hosty k méně formálním setkáním. Byt tedy částečně plnil i společenskou funkci. Plečnik zde vybudoval řadu nevšedních obytných místností, jako třeba Impluvium (místnost inspirovaná římskou architekturou), Harfový salonek se stěnami pokrytými plátkovým zlatem nebo Erbovní síň se stolem, na jehož mramorové desce bylo napsáno „Obci starosti své osobní podrob“.

(3) Plečnikovy stavební úpravy Pražského hradu probíhaly soustavně až do poloviny 30. let. Kromě Masarykova bytu jsou ojedinělou ukázkou architektury a designu také architektovy nadčasové úpravy hradních nádvoří a některých zahrad. Obdivuhodné je také to, že architekt celý honorář za svou práci vrátil. Považoval totiž za čest pracovat pro Masaryka.

Plečnikův výtvor bohužel prošel těžkou zkouškou za éry komunismu. Stěny některých místností Masarykova bytu byly vybourány, z Erbovní síně se dokonce stal sklad piva. Bohužel ne vše se podařilo uvést do původního stavu.

(www.hrad.cz; www.stavebnictvi3000.cz; neviditelnypes.lidovky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.

„Kdo jste?“ zavolal jsem.

Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“

Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.

(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“

„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“

Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.

(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.

„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ∗∗∗∗∗ ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“

Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvar přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např. učili jsme se o {{u:příbuzných jazycích}} (přídavné jméno) × navštívili jsme {{u:příbuzné}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

Ajaxův zápisník je akce, v níž se angažuje Policie ČR. Během školního roku jsou žákům základních škol z Karlovarského kraje zadávány různé úkoly zaměřené na dopravní problematiku. Za jejich splnění čeká děti odměna – zábavný Den s Ajaxem.

V roce 2017 oslavil Ajaxův zápisník již 7. výročí. Policisté se loni s dětmi setkali 15. června na sportovním hřišti v Karlových Varech. Na akci přijelo 452 dětí ze čtrnácti škol z celého kraje. Nejprve děti zhlédly cvičení policejních psů a napjatě sledovaly zadržení pachatele, který se vloupal do vozidla. Poté děti obcházely stanoviště s různými úkoly. Poznávaly dopravní značky nebo předváděly své znalosti povinného vybavení jízdního kola. Každé dítě si také vyzkoušelo chůzi s „opileckými“ brýlemi, které simulují změnu vidění ve stavu podnapilosti. Na nejšikovnější děti čekaly různé sladkosti, knížky s dopravní tematikou a další dárky.

Ze Dne s Ajaxem byli žáci nadšeni, akce vzbudila pozitivní ohlas i mezi pedagogy.

(www.policie.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.

(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s PODOBNÝMI malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).

(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu v HLUBOKÉM sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.

Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily ODVÁŽNÉ finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to ∗∗∗∗∗ nestačilo, díky tomu se ∗∗∗∗∗ Finové dokázali bránit napadení DELŠÍ dobu, než Sověti očekávali.

Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý, na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. Část ledovce obsahovala cenné zkameněliny, například ichtyosaury neboli rybí ještěry, amonity, tedy vyhynulé hlavonožce, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí zvláštní balet. Předplatné na toto představení si pořídily jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že stejně jako mně se vám podlomí nohy, když uvidíte tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

Sestře náramně slušely boty na podpatcích.

(1) V roce 1889 se členové Klubu českých turistů vypravili do Paříže na světovou výstavu. Silný dojem v nich zanechala 300 metrů vysoká Eiffelova věž. Při cestě domů se pořadatelé výpravy domluvili, že Praze dají pocítit stejnou závrať, jakou zažili sami.

(2) Na nejbližší schůzi se členové výboru rozhodli vystavět rozhlednu na pražském vrchu Petříně a do společné pokladny ihned vložili 1031 zlatých. Náklady na stavbu se však vyčíslily na 32 000 zlatých. Aby odvážný projekt získal podporu české veřejnosti, vyšel v novinách krátce po schůzi vizionářský článek. Lidé ho četli s nadšením. Jeho autor popisoval Prahu jako moderní město s impozantní rozhlednou. Líčil lanovku, která lidi doveze na Petřín, a přislíbil, že rozhledna se otevře už za rok od prvního výkopu.

(3) Veřejnost byla představou vlastní rozhledny nadšena. Lidé začali na stavbu okamžitě přispívat a zanedlouho se podařilo shromáždit potřebnou částku. V polovině března 1891 byl učiněn první výkop a stavitelé začali bojovat s časem. Práce na stavbě trvaly pouhé čtyři měsíce, což byl vynikající výkon. Výsledek stál vskutku za to. Přestože Petřínská rozhledna měřila jen 63,5 metru, jinak nad svou francouzskou konkurentkou vyhrávala. Například tehdejší obyčejné výtahy na Eiffelovce se s moderním výtahem na pražské rozhledně nedaly srovnat. Spolu s rozhlednou byla dokončena i lanová dráha.

(4) Rozhledna byla za účasti předních politiků slavnostně otevřena 20. srpna 1891. Ten den byl Petřín zahalen v národních barvách a na špičce rozhledny se skvěl červenobílý prapor. Vlál výše než prapor na špičce její pařížské sestry – o více než padesát metrů nad mořem. Sen českých turistů se naplnil.

(www.petrinska-rozhledna.cz, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 20–24

TEXT 1

Těch čtyř rytířů na koních si zpočátku nikdo nevšiml. Všechny oči se totiž upíraly ke vchodu do Metropolitního muzea umění, nad jehož vstupem byl upevněn poutač s nápisem POKLADY VATIKÁNU.

Všichni jezdci na sobě měli stejné středověké brnění. Vypadali, jako by právě prošli časovou smyčkou. Pozvolna se blížili k muzeu. Nečekaně jim však do cesty vstoupil hlídač. Jeden z rytířů okamžitě zvedl meč a zasáhl ho těsně pod uchem. Pak rytíři vjeli na koních přímo do muzea.

Tess byla zrovna ve Velkém sále, když zaslechla zvenčí výkřiky zděšení. V sále propukl chaos. Jezdci rozbíjeli meči vitríny a ničili vystavené předměty. Jeden z nich vytáhl nebezpečně vyhlížející zbraň. Tess zoufale hledala nějakou únikovou cestu. Jakmile zahlédla průchod do dalších výstavních prostor, rozběhla se tím směrem.

Najednou postřehla, že se do místnosti blíží jeden z rytířů. Právě včas se přikrčila za nejbližší skříňku, takže ji nespatřil. Zastavil necelé dva metry od ní. Ve skle vitríny Tess spatřila rytířův odraz, uhrančivý zjev v bílém plášti a drátěné košili. Bylo patrné, že ho na rozdíl od jeho společníků zajímá něco konkrétního. Viděla, jak tasí meč a tne do jedné vitríny. Podlahu zasypal déšť střepů. Rytíř pomalu vyndal z vitríny zvláštní předmět. Upřeně na něj hleděl se zbožnou úctou. Pak zašeptal: „Veritas vos libera…“

Tess po očku vyhlédla zpoza skříňky. V němé hrůze přihlížela něčemu, co se jevilo jako nějaký hluboce soukromý rituál. Vtom rytíře vytrhla ze zamyšlení střelba. Jeho oči, zastíněné v úzkém průzoru přilbice, se na okamžik střetly s Tessinýma. V duchu už se loučila se životem, pak ale muž křikl: „Jedeme!“

(R. Khoury, Poslední templář, upraveno)

TEXT 2

Metafora je přenesení pojmenování na základě podobnosti, např. spojení srp, jenž požíná démantové nebe označuje měsíc.

Pavel dostal za úkol rozšířit větu Kamarád odjel k moři právě o jeden větný člen tak, aby se v ní nezměnil žádný tvar slova a věta byla jazykově správně.

Nejslavnější Lucemburk

(1) Po otcově skonu se Karel IV. stal českým panovníkem. Zatímco německými oblastmi Svaté říše římské procházel v přestrojení, aby nepadl do rukou přívržencům Ludvíka IV. Bavora, v českých zemích jeho vládu nikdo nezpochybňoval.

(2) Důkaz o Karlově oblibě podala jeho slavnostní korunovace 2. září 1347. Okázalý ceremoniál se konal ve staré románské bazilice, neboť nový Svatovítský chrám se teprve začínal stavět.

(3) Krátce po korunovačním obřadu se Karel dozvěděl novinu, jenž ho překvapila. Jeho rival Ludvík IV. Bavor nečekaně zahynul, když lovil medvědy. Nyní již nic nebránilo tomu, aby byl královský titul Karla IV. uznán v celé říši. V červenci 1349 byl třiatřicetiletý Lucemburk v Cáchách korunován (již podruhé) římským králem a tentokrát už jeho nárok na korunu nikdo nezpochybňoval. Pouze Wittelsbachové skřípali zuby, ale Karel obratnými politickými tahy brzy zkrotil i je. Nyní již toužil pouze stát se císařem, což se mu splnilo v římském chrámu svatého Petra o velikonoční neděli 5. dubna 1355. Byl tak prvním českým panovníkem, který se pyšnil císařskou korunou. Jeho radost nezkalila ani okolnost, že korunovaci neprovedl papež Inocenc VI., nýbrž pouze jím pověřený kardinál. Ani zdaleka se tedy netěšil takové podpoře papeže, jak o něm rozhlašovali jeho protivníci.

(4) Své záměry v říšské politice dokázal Karel prosadit i díky tomu, že se opíral o hospodářsky prosperující Království české. Jeho význam si dobře uvědomoval, a proto se jej snažil ještě více povznést. Z Prahy učinil nejen rezidenci českého panovníka, ale i celoevropsky důležité místo.

(P. Čornej, Dějiny českých zemí, upraveno)

Na světě existují místa, která jsou sledována s údivem, ale i se strachem. Vyhledávají je nejen turisté, ale i badatelé z celého světa. Jedním z takových míst jsou slavné pařížské katakomby.

Katakomby jsou téměř 190 km dlouhé a vedou pod celým hlavním městem sladké Francie. To, co se v nich nachází, ale sladké rozhodně není. V 18. století se totiž všechny pařížské hřbitovy v důsledku přeplnění a špatného pohřbívání proměnily ve zdroj různých infekcí, které ohrožovaly obyvatele. Proto byly některé ostatky přemístěny do katakomb.

Přes hrůzu, kterou pařížské podzemí nahání, jsou katakomby dodnes vnímány jako nevšední turistická atrakce. Při návštěvě Paříže byste je tedy neměli vynechat.

(www.novinky.cz, upraveno)

O tajemném Tischerově kopci se tradovalo tolik strašidelných pověstí, že většina lidí se mu obloukem vyhýbala. Beata Künichová z Janova se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že povídačky nelhaly.

Jednou na podzim se totiž Beata rozhodla přenocovat u své přítelkyně. Jak to ale občas mezi kamarádkami chodí, asi po dvou hodinách se tak pohádaly, že Beata ve vzteku utekla. Teprve venku si uvědomila, že musí jít přes Tischerův kopec. Bála se, ale nedalo se nic dělat. Blížil se konec listopadu, kopec byl skoro holý, a tak už z dálky byla vidět tajemná světýlka.

Mezi některými národy kolují historky o strašidelných bytostech, které se objevují za tajemných okolností. Jedná se o pouhé výmysly? Nebo je v nich zrnko pravdy?

„Nejnezkrotnější zvíře je jednorožec, který má tělo jako kůň, hlavu jako jelen, nohy jako slon a ocas jako divoké prase. Uprostřed čela má nejméně jeden metr dlouhý roh. Chytit toto zvíře živé prý byla jedna z nejnemožnějších věcí na světě.“ Tak popisuje římský spisovatel Plinius (24 až 79 n. l.), jehož největší vášní byla příroda, jedno z nejlegendárnějších bájných stvoření. Ačkoli je Pliniův popis trochu nejasný, při jeho čtení se nám nejspíše vybaví nosorožec, jehož velikánské nohy připomínají ty sloní.

Za nejcennější byl považován roh jednorožce, hlavně jeho špička. Měl svému majiteli přinést zdraví, ochraňovat ho před útoky nepřátel a zaručit mu vítězství ve válce. Když jeden panovník daroval druhému úlomek rohu, bylo to velké vyznamenání, zároveň šlo o zvláštní důkaz náklonosti. Ve spisu z roku 1635 se uvádí, že roh jednorožce byl „stavěn na královskou tabuli, kde mezi pokrmy a lahůdkami prozradil jed tím, že se opotil“.

Jestli tedy jednorožci ve skutečnosti neexistovali, odkud pak pocházely jejich údajné rohy? Pečlivým zkoumáním starých rukopisů došli ve 20. století vědci k závěru, že se zřejmě mohlo jednat o tesák narvala, menšího ozubeného kytovce. Výsledek jejich usilovného bádání však nelze nijak doložit, existence jednorožce tak zůstává stále záhadou. A nic na tom nemění ani fakt, že narvalovi se přezdívá mořský jednorožec.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)