Tvary slov - 7. ročník

TEXT 1

(1) Xanthe Westlakeová měla výjimečný talent. Bylo jí sotva osm let, když se projevil poprvé. Ten den držela v RUKOU stříbrnou konvici na čaj a zářivě se usmívala. „Proč se tak usmíváš?“ zeptala se její matka Flora. „Je to moc veselá konvice,“ odpověděla Xanthe, „slyším, jak zpívá. Jeden námořník ji koupil pro svou dceru. Když se pak vrátil z dlouhé plavby domů, tuhle konvici jí dal a ona v ní oběma uvařila čaj.“

Flora si zprvu myslela, že ten příběh je jen projevem fantazie. Jakmile však zjistila, že konvice byla opravdu součástí majetku kapitána španělské lodi, zpozorněla. Zkoušela dávat své dceři různé předměty a ptala se jí, jestli k ní také promlouvají. A některé to dělaly. A tak Xanthe začala Floru doprovázet na cestách a společně hledaly poklady. Patnáct let po té příhodě s konvicí natrvalo opustily Londýn a zamířily do MĚSTEČKA Marlborough. Koupily zde vilku, v jejímž přízemí byl krámek se starožitnostmi. Když teď Xanthe a Flora vystupovaly z taxíku, kterým zrovna přijely ke svému novému domovu, netušily, že je při tom kdosi bedlivě sleduje. I kdyby však právě v tu chvíli obě ženy pohlédly do zaprášené výlohy svého krámku, stejně by pozorovatelku nespatřily. Margaret Mertonová už neodrážela světlo. Duchové jsou totiž nehmotné bytosti.

(2) Obchod byl od smrti původního majitele zavřený. Flora vytáhla z rozměrné kabelky klíč a otočila jím v ZÁMKU. Dveře se otevřely a probudily hlasitý mosazný zvonek. „Panečku,“ překvapeně vyjekla Flora, když vstoupily dovnitř. Místnost byla přeplněná starožitnými předměty, zahalenými do rubášů z pavučin. Flora mezi těmi poklady přímo zářila. Xanthe nedůvěřivě zvedla otlučený cylindr, který tu nejspíš ležel celá desetiletí. Ani krámek, ani VĚCI v něm ji zjevně příliš nenadchly. Nicméně Margaret ihned vycítila, co je Xanthe zač. Věděla, že až ke Xanthe ty předměty promluví, mladá žena je bude poslouchat. Nebude mít totiž na výběr.

(P. Brackston: Krámek se starožitnostmi; upraveno)

TEXT 2

Slovní tvar typu A: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) nelze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. vládce (je to třeba tvar 1. pádu čísla jednotného nebo tvar 4. pádu čísla množného).

Slovní tvar typu B: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) lze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. vládcové (je to buď tvar 1. pádu, nebo tvar 5. pádu, v obou případech však čísla množného).

(1) Jednoho rána Sam Carraclough prodal kolii Lassii. Přišel totiž o práci dělníka v dole a patnáct liber, které za fenku dostal, představovalo víc než jeho tři týdenní mzdy. Ve čtyři hodiny odpoledne jeho syn Joe našel travnatý kout školního dvora prázdný. Když doma zjistil, co se stalo, srdce mu sevřel smutek. Lassie, jeho věrná společnice, měla nyní nového pána – vévodu z Rudlingu. Joe pochopil, že fenka na něj už nikdy čekat nebude.

Jenže hned druhý den ve čtyři odpoledne Lassie vzorně seděla na obvyklém místě. Joe se zaradoval. Možná táta sehnal práci. Jestli to tak je, třeba mu teď rodiče dovolí, aby si Lassii nechal. Už záhy se ale ukázalo, že se mýlil. Do domku Carracloughových vtrhl správce vévodova psince a začal řvát: „To jsou teda finty. Vycvičili jste psa, aby se vracel za Joem. Teď ho chcete střelit někomu dalšímu.“ Pak Hynes odvlekl Lassii zpět a zahradil jí všechny možné únikové cesty z kotce. Jenže následujícího dne Lassie opět utekla. „Odveď ji zpět a řekni jí, ať už neutíká,“ přikázal Joeovi táta. Když chlapec plnil otcovo přání, plakal. Dojemnou scénu sledovala zpoza křoví vévodova vnučka Priscilla.

(2) O týden později vévoda odcestoval na svůj zámek ve Skotsku a vzal s sebou i Lassii. Zanedlouho události nabraly rychlý spád. Hynes se s Lassií procházel po zámeckém pozemku, obehnaném silnou zdí. Náhle se fenka vysmekla z obojku a pelášila pryč. Hynes se rozběhl za ní. Jakožto správce psince dostával osm liber týdně a nechtěl o ně přijít. Priscilla zrovna otevírala bránu, když uslyšela křik: „Slečno, zavřete bránu!“ Skoro ho poslechla, ale vtom si vzpomněla, jak onehdy viděla toho chudého kluka šeptat Lassii: „Zůstaň. Už se k nám nevracej.“ Rozhodla se proto jinak a zabouchla bránu sídla až vteřinu poté, co fenka proběhla. Téměř neslyšně špitla: „Hodně štěstí, Lassie.“ Kolie s jistotou zamířila na jih, do vsi Greenall Bridge za Joem.

(R. Wellsová: Lassie se vrací; upraveno)

Hobbyhorsing spojuje pohyb, kreativitu a lásku ke koním. Zrodil se ve Finsku a nabízí možnost, jak si dítě může užít jezdectví, ∗∗∗∗∗. Tento netradiční sport se proslavil díky finskému dokumentu Hobbyhorse Revolution z roku 2017.

Chcete se tomuto sportu věnovat? Pak potřebujete hobbyhorse – napodobeninu koňské hlavy na tyči. Základní verzi hobbyhorse lze koupit za 500 Kč, za nadstandardní model zaplatíte až 4 000 Kč. Tuto pomůcku si ale můžete vyrobit i sami ze dřeva, plsti či jiných materiálů. Jakmile ji budete mít, už vám nic nebrání v účasti na závodech.

Soutěže v hobbyhorsingu mají jasně stanovená pravidla, např. hobbyhorse nesmí být lehčí než 350 gramů a musí se držet předepsaným způsobem. Závodí se v různých disciplínách: při parkuru závodníci zdolávají sérií překážek na závodní dráze, při drezuře zase předvádějí klus či cval. Jednou z nejzajímavějších disciplín je skok mohutnosti, při němž se soutěžící snaží přeskočit co nejvyšší překážku. Jen pro zajímavost – v této hobbyhorsingové disciplíně byl v březnu 2026 překonán světový rekord, když sportovkyně Nikol na závodech v Praze přeskočila překážku vysokou 155 cm.

Hobbyhorsing vyvolává rozporuplné reakce: jedni ho považují za čiré bláznovství, druzí tvrdí, že skvěle propojuje zábavu s rozvíjením fyzických dovedností.

Vysvětlivka: plsť – druh textilie

(www.cehof.cz, www.reflex.cz; upraveno)

TEXT 1

TEXT 2

Podstatné jméno typu A má v 6. pádě čísla jednotného dva náležité tvary: jeden končí na -e/-ě (např. pouzdře, autě), druhý končí na -u (např. pouzdru, autu).

Podstatné jméno typu B má v 6. pádě čísla jednotného pouze jeden náležitý tvar a ten končí na -u (např. jablku).

TEXT 1

TEXT 2

U podstatného jména typu A končí náležitý tvar 6. pádu čísla množného stejně, jako končí náležitý tvar 6. pádu čísla množného u podstatného jména předseda.

U podstatného jména typu B končí náležitý tvar 6. pádu čísla množného na -ích (v tomto tvaru se zároveň změní souhláska před koncovkou, např. k se změní na c).

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

Kdybyste sestavili pomyslnou hitparádu nejneobvyklejších jídel světa, na předních místech by se jistě umístil pokrm suo-tiou. Jeho název se překládá jako „nasát a vyhodit“. Hlavní složku této kulinářské rarity z Číny jsou říční kameny. Pokrm suo-tiou, právem považovaný za nejtvrdší jídlo na světě, se připravuje na jedné pánvi: oblázky se dají na rozpálený olej a postupně se přidává koření a zelenina. Výsledkem je pikantní omáčka, která se z kamenů ocucá. Poté se oblázky vyplivnou. Specialita ani není příliš drahá: v roce 2024 porce suo-tiou o hmotnosti 0,5 kg vyšla na 16 jüanů (tehdy zhruba 55 Kč).

S prapodivnými jídly se ovšem nesetkáme jen v Asii. Příkladem může být casu marzu – sýr vyráběný na Sardinii. V bochníku sýra z ovčího mléka se vytvoří díra, aby se do něj dostaly sýrohlodky drobné. Tyto mouchy nakladou dovnitř vajíčka: jedna samička jich dokáže najednou naklást až 500. Když se vylíhnuté larvy prokousávají sýrem ven, uvolňují ze svého trávicího traktu kyseliny. Díky tomu prý casu marzu chutná neskutečně jemně. Sýr se konzumuje i s živými larvami, takže jde o zážitek jen pro otrlé: larvy jsou totiž schopny vyskočit až do výšky 15 cm.

Vysvětlivka: Sardinie – italský ostrov ve Středozemním moři

(www.novinky.cz; www.toprecepty.cz, upraveno)

Vysvětlivka: kantiléna – delší část skladby založená na zpěvné melodii

(J. Seifert, Poledne, upraveno)

TEXT 2

Některá přídavná jména tvrdá mají jak dlouhé tvary (např. živý, živá), tak krátké tvary (např. živ, živa). Dlouhé tvary mají v koncovce dlouhou samohlásku (např. živ-ým), případně dvojhlásku. Krátké tvary nemají v koncovce dlouhou samohlásku ani dvojhlásku.

Pozn. Koncovka je část slova, která stojí na jeho konci a při ohýbání slova se mění.

(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.

Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně¹ výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.

(2) Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba ∗∗∗∗∗ už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. Obranné prvky, pro hrady tak typické, byly totiž částečně potlačeny ve prospěch reprezentativní funkce sídla.

(3) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě PONDĚLÍ) od června do ZÁŘÍ, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Pokud ∗∗∗∗∗ Točník prozkoumat vlastním tempem, můžete se na prohlídku vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik PALÁCŮ, zbytek hradní VĚŽE či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

¹ vyjma pondělí, kdy je na většině českých památek zavírací den

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

V thajském městě Lopburi žijí spolu s 58 000 lidmi tisíce makaků. Opice zde skáčou po autech, šplhají po střechách domů a velmi si oblíbily také dva zdejší starobylé chrámy.

Podle thajských mýtů kdysi Lopburi založil opičí král Hanuman, takže makakové jsou údajně původními obyvateli města. Fakta ale hovoří jinak: opice se začaly ve větší míře stahovat z nedalekých pralesů do města na konci 17. století, protože je přilákaly dary určené bohům, které byly vystavené před chrámy. Dnes jsou makakové hlavně turistickým lákadlem. Pokud chcete zažít něco opravdu mimořádného, vydejte se do Lopburi koncem listopadu. Od roku 1989 zde totiž poslední listopadovou neděli probíhá Opičí festival.

Festival je zahájen slavnostním průvodem s maškarními převleky, všude se zpívá a tančí. Strhující podívaná na vás ale čeká u chrámu Phra Prang Sam Yot, kde se nachází největší sídlo místní opičí populace. Během festivalu se zde pro makaky pořádají čtyři okázalé hostiny: začíná se v 10 hodin a pokračuje se v pravidelných dvouhodinových intervalech. Takové hodování není zrovna levná záležitost. V roce 2014 chystalo bufet pro opičky 20 kuchařů z místních restaurací a celkového množství lahůdek vyšlo na půl milionu thajských bahtů, což tehdy bylo v přepočtu zhruba 250 tisíc Kč.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali však na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.

V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není tedy divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.

Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)

Ve volné přírodě žijí papoušci většinou ve velkých hejnech, nicméně jako domácí mazlíčci jsou zpravidla chováni samostatně. To na ně může mít nepříjemný dopad – často se pak nudí a cítí se osaměle. Svůj smutek vyjadřují specificky: někdy se na bidýlku pohupují zepředu dozadu, někdy si zase vytrhávají peří. Vědci se proto rozhodli vyzkoušet, zda tito ptáci, kteří vynikají vysokou inteligenci a rádi se učí novým věcem, budou schopni mezi sebou komunikovat pomocí videohovorů.

Experimentu se zúčastnilo 18 papoušků. Majitel nejdřív svého mazlíčka naučil, že když zobákem zazvoní na zvoneček, ukážou se na tabletu fotografie dalších papoušků zapojených do experimentu. Jakmile se papoušek dotkl některé z nich, zahájil se videohovor. Pestrobarevní opeřenci si experiment zjevně užívali: například napodobovali chování svého protějšku, zpívali si, nebo dokonce společně usínali. Někteří občas uchopili do zobáku nějaký předmět a ukázali ho novému kamarádovi.

Po analýze více než 1 000 hodin záznamů z celkem 147 papouščích videohovorů vědci dospěli k závěru, že rozhovory mají na papoušky pozitivní vliv. Tato forma komunikace by podle odborníků mohla papouškům alespoň částečně vynahradit život v hejnech. Velkou spokojenost s experimentem projevili i majitelé papouškům.

(www.novinky.cz; echo24.cz, upraveno)

Začátkem roku se v Benátkách tradičně pořádá karneval. Během něj italské město ožívá barvami, hudbou a maškarními průvody. Po ukončení této několikadenní slavnosti nastává období půstu, který se drží 40 dní před Velikonocemi.

Benátský karneval se podle některých zdrojů poprvé konal už v roce 1162. Benátčané byli z masek natolik nadšení, že je časem nosili už od října. V roce 1608 bylo proto uzákoněno, že masky lze v Benátkách nosit výhradně při karnevalu, a nikoli jindy. Tomu, kdo toto nařízení porušil, hrozil trest: zbičování nebo vězení.

Jednou z tradičních benátských masek je bauta, zlacená maska s otvory jen pro oči, která dokonale utají totožnost maskovaného. Ženám je určena zpravidla vkusně zdobená colombina, překrásná maska zakrývající oči a kořen nosu. Nejznámější maskou je však patrně morový doktor. Tato bílá, hrozivě vypadající maska s dlouhým zahnutým zobákem byla původně využívána pouze v lékařství. Během morových ran si totiž lékaři do tohoto zobáku vkládali byliny, jež měly svou vůní přebít zápach nemocných.

Masky jsou typickým suvenýrem z Benátek. Kromě miniatur s ručně malovanou výzdobou, vyrobené ze sádry, je zájem i o levnější masky z lisovaného papíru.

(ct24.ceskatelevize.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Člun se dal do pohybu a nás obklopila temnota. Ocitli jsme se ve Vráse. Náhle jsme cosi zaslechli. Byly to volkry – zrůdná stvoření s obřími drápy, kožnatými křídly a zuby ∗∗∗∗∗ jako žiletky, jimiž s chutí trhají lidské maso. Ve chvíli, kdy na nás ty stvůry zaútočily, se mě poprvé zmocnil ten zvláštní pocit. Vzápětí vše kolem mě zalila pronikavá záře, která je zahnala.

Následující týden byl nabitý událostmi: první setkání s Temným, střet s nájemnými vrahy z Fjerdy a rychlý přesun do Os Alty – králova sídla. Nebylo divu, že jakmile mě v paláci zavedli do pokoje, padla jsem na postel a za minutu už jsem nevěděla o světě.

Zase je mi pět a jsem v sirotčinci. Všude je krev, na okně mé ložnice sedí volkra. Natahuje po mně drápy. Její oči mají šedivou barvu křemene. Jsou stejné, jako má Temný… S hrůzou jsem procitla. Srdce mi ještě zběsile tlouklo, když mi služebná oznamovala, že se mám připravit na audienci u krále.

Záhy už jsem před zraky zvědavých dvořanů kráčela ke zlatému trůnu. Král vypadal asi na čtyřicet, měl štíhlou postavu s kulatými rameny, vodnaté oči a světlý knír.

„Vaše Veličenstvo, představuji vám Alinu Starkovou – světlonošku,“ pronesl Temný.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ana Kuya, svérázná hospodyně ze sirotčince, kde jsem vyrůstala, vyžadovala, abychom před šlechtici vždy dělali pukrle. To mi ale nyní připadalo nepatřičné. Král se na mě podíval a zklamaně řekl: „Vždyť vypadá úplně obyčejně.“

Nato Temný rozpřáhl ruce. Z jeho dlaní vytryskly temné stružky a prostory se začaly plnit černí, jež se vpíjela do vzduchu. V sále ∗∗∗∗∗ temnotou se ozvaly zděšené výkřiky. Vtom se něco uvnitř mě opět nekontrolovatelně dralo na povrch. Za chvilku celý sál zaplavilo zářivé světlo, které vmžiku zahnalo temnotu. Propukl aplaus. Několik lidí se dokonce radostí rozplakalo. Král se tvářil nadmíru spokojeně.

(L. Bardugová, Světlo a stíny, upraveno)

Když se před hokejovým fanouškem zmíníte o podvodním hokeji, nejspíš na vás bude koukat ∗∗∗∗∗. K údivu ovšem není důvod – tento sport skutečně existuje, a dokonce začíná být populární po celém světě.

Podvodní hokej se hraje v bazénu o délce 25 metrů, šířce 15 metrů a hloubce minimálně 2 metry. Při utkání spolu soupeří dva šestičlenné týmy, dodržování pravidel hlídají jeden rozhodčí na okraji bazénu a dva přímo ve vodě. Utkání je vždy rozděleno na dva poločasy: čistý čas každého z nich je 15 minut. Cílem hráčů je dostat pomocí malé hokejky puk do soupeřovy branky umístěnou na dně bazénu. Vyhrává tým, který dá více gólů. Puk používaný při podvodním hokeji je zpravidla olověný, díky tomu nevyplouvá na hladinu. Jeho povrch je potažený gumou, která pomáhá hladšímu skluzu po dně bazénu.

Podvodní hokej vypadá na první pohled jednoduše, to je ovšem jen zdání. U hladiny hráč dýchá pomocí šnorchlu, k jakémukoli posouvání puku se ale musí potopit. Hráči proto musí umět šetřit vzduchem i pohybem. Jelikož jde o týmový sport, ponory spoluhráčů by měly být sladěné. Netypické prostředí bazénu navíc ztěžuje orientaci i komunikaci, taktiku je tedy nutné mít naplánovanou dopředu.

(www.czechfinswimming.cz; www.redbull.cz, upraveno)

Kapustňáci jsou velcí býložraví savci, kteří žijí v pobřežních vodách i v ústích řek. Vzhledově se trochu podobají tuleňům, oproti nim ale kapustňáci mají výraznější, mírně zploštělou hlavu. Dospělí jedinci dorůstají délky 2,5 až 4,5 metru a váží 200 až 600 kilogramů. Jejich potravu tvoří především mořské trávy a řasy. Díky tomu získali přezdívku mořské krávy, ačkoliv s kravami, které se pasou na loukách, příbuzní rozhodně nejsou. Kapustňáci se vyvinuli před více než 50 miliony let ze čtyřnohých suchozemských savců a společné předky mají – poněkud překvapivě – se slony.

Pokud vezmeme v potaz poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha, pak kapustňák má menší mozek než většina savců. To ale neznamená, že je hloupý. Podle vědců jsou kapustňáci v URČITÉM směru srovnatelní s delfíny, považovanými za jedny z nejinteligentnějších tvorů ve zvířecí říši.

Kapustňáci mají malé oči, nicméně zrak jim slouží docela dobře. Aby se ale podívali směrem, kterým potřebují, musí otočit celé tělo. Místo 7 krčních obratlů, což je počet obvyklý u savců, jich totiž kapustňák má pouze 6 (stejně jako lenochod krátkokrký). Co se týče zubů, mohli bychom kapustňákům závidět. Člověk totiž PROJDE přirozenou výměnou chrupu jen jednou za život, zato když kapustňákovi vypadne zub (většinou následkem konzumace stravy se zrnky písku), vždy mu doroste.

Kapustňáci jsou zdatní plavci – mají velký silný ocas, který jim USNADŇUJE pohyb ve vodě. Nad hladinu se vynořují zpravidla každých 5 minut, i když pod vodou vydrží bez nádechu až 20 minut. Nemají silnou vrstvu podkožního tuku, a tak dlouhodobě nejsou schopni snášet nižší teploty. ∗∗∗∗∗

Kapustňáci jsou velmi přátelští tvorové. V současné době však jejich počty z dosud neznámých důvodů stále klesají. Byli proto zapsáni na seznam OHROŽENÝCH živočišných druhů.

(www.epochaplus.cz; www.national-geographic.cz, upraveno)

TEXT 1

Kvůli zahrabaným nášlapným minám ročně vyhasne až dvacet tisíc životů. Tato smutná statistika by se však mohla stát minulostí. Člověk totiž získal nečekané zvířecí pomocníky – krysy obrovské. Díky ∗∗∗∗∗ se daří počet lidských obětí snižovat. Krysy obrovské najdou zahrabané nášlapné miny jen po čichu. V pátrání tito hlodavci předčí i detektory kovu, protože na rozdíl od nich umí vyhledat také plastické výbušniny.

Nášlapné miny sice odhalí i speciálně vycvičení psi, spolupráce s hlodavci je však výhodnější. Oproti psům jsou krysy obrovské odolnější vůči tropickým chorobám, kvůli menší citové vazbě k člověku mohou spolupracovat s ∗∗∗∗∗. Zatímco vycvičený pes stojí až půl milionu korun, krysa vyjde daleko levněji. Navíc psi při práci v terénu často riskují své životy, explozi nášlapné miny totiž způsobí už hmotnost 5 kg. Pro krysu obrovskou, vážící nanejvýš 2,5 kg, ale běh po minovém poli tak riskantní není.

Aby se krysa naučila minu vyčenichat, prochází výcvikem trvajícím téměř rok. Zvíře se nejprve učí důkladně prozkoumat prostor. Za nalezení správného předmětu dostane od trenéra odměnu. Hlodavec tak rychle pochopí, že úsilí se mu opravdu vyplatí.

(Koktejl 3/2012, upraveno)

TEXT 2

Pomocí eufemismu se nepříjemná až drsná skutečnost vyjádří jemnějším způsobem, např. místo přímého pojmenování je opilý se použije eufemismus je trochu v náladě.

(1) Černá skříňka, jeden z klíčových vynálezů v letecké dopravě, podává svědectví o příčině havárie letadla. Aby bylo možné skříňku co nejsnáze najít, je dnes toto zařízení zářivě oranžové. Proč se jí tedy stále říká černá? Jedno z možných ∗∗∗∗∗ nabízí předchůdce černých skříněk. Kdysi se totiž údaje o letu zaznamenávaly na fotografický film, který musel být uschován v temné krabici.

(2) První přístroj podobný dnešním černým skříňkám vynalezl David Warren, a to před více než šedesáti lety. Jeho vynález zásadně zlepšil práci vyšetřovatelů leteckých neštěstí, kteří předtím jen obtížně odhadovali, zda havárie letadla byla zapříčiněna špatným počasím, chybou pilotů, či mechanickou poruchou. Warrenův přístroj, kvůli svému vzhledu přezdívaný červené vejce, dokázal nahrávat nejen údaje o letu, ale i všechny zvuky v pilotní kabině. Užitečné zařízení se nejprve instalovalo do britských letadel, během několika let se pak rozšířilo po celém světě.

Dnes je každé dopravní letadlo vybaveno ∗∗∗∗∗ černými skříňkami, v budoucnu však tyto přístroje možná nebudou potřeba. Informace by se totiž mohly během letu posílat na zem přes satelity.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze ∗∗∗∗∗ na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.

Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával i před svou ženou.

(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za ∗∗∗∗∗ se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.

(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané ∗∗∗∗∗ splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 7–11

(1) Kojot prérijní byl jako druh psovité šelmy popsán až v roce 1832, vypráví se však o něm už ve starých indiánských mýtech. Často v nich představuje vychytralého, někdy až zlomyslného šibala porušující zavedená pravidla. Faktem je, že kojot je mazaný a dokáže se obdivuhodně přizpůsobit novým podmínkám.

(2) Už mnoho staletí je domovem kojotů Severní Amerika. Indiáni, tedy původní obyvatelé tohoto kontinentu, měli v úctě všechna zvířata včetně kojotů. Evropani, kteří v 16. století začali Severní Ameriku osidlovat, však zaujali jiný postoj. Neúctu ke zvířatům projevovali třeba vymýšlením barvitých nadávek, jako prašivý vlk, zbabělý kojot, kterými se mezi sebou častovali. Nově příchozí také začali zvířata nemilosrdně zabíjet, a to jak kvůli masu, tak pro zábavu. V ohrožení byly celé živočišné druhy. Kojoti však přežili nejen surové útoky osadníků, ale dokonce i „strychninovou válku“. Tehdy farmáři políčili na predátory hovězí maso napuštěné strychninem, aby před nimi ochránili svůj dobytek. Zatímco vlci se snadno nachytali a téměř kvůli tomu vyhynuli, kojoti se naopak naučili otrávenému masu vyhýbat.

(3) Poslední dobou kojoti nacházejí vhodné podmínky pro život v těsné blízkosti člověka. Jedno kojotí teritorium nalezneme třeba v Chicagu, které je z hlediska počtu obyvatel třetím největším městem Spojených států amerických. V městském prostředí se kojoti živí různými živočichy i odpadky z popelnic. Často také hodují na mršinách zvířat sražených auty, což je ale docela riskantní. Srážka s autem je v městském prostředí nejčastější příčinou úmrtí kojotů. Ve srovnání s jejich přirozenými nepřáteli, jako jsou pumy či medvědi, jsou však řidiči menší hrozbou. Ve městě mají kojoti téměř třikrát vyšší naději na přežití než ve volné přírodě.

Vysvětlivka: strychnin – prudký jed

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.

Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.

Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.

(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

(1) Každý člověk má na prstech, dlaních a ploskách nohou papilární linie. Jsou to vlastně takové výstupky na kůži, které vytvářejí složité obrazce. Na světě neexistují dvě osoby s naprosto shodnými obrazci papilárních linií. Toho využívá daktyloskopie, nejstarší a nejspolehlivější metoda identifikace lidí podle otisků prstů.

(2) O jedinečnosti otisků prstů věděli už staří Asyřané v období kolem roku 2000 před naším letopočtem. Obchodníci je přidávali na výrobky, aby zabránili jejich padělání. V minulosti byla daktyloskopie populární v Číně, do Evropy pronikla až mnohem později. Na rozvoji tohoto oboru měl zásadní podíl i český vědec Jan Evangelista Purkyně.

(3) Kriminalistika využívá poznatků o otiscích prstů už delší dobu. A jak to všechno funguje? Člověk má neustále trochu zpocené ruce a právě pot zůstává na věcích, kterých se dotýkáme. Když zločinci šáhnou na místě činu na nějaký předmět, zanechají na něm otisky prstů, jež je následně mohou usvědčit. Otisk prstů sice pouhým okem nevidíme, můžeme ho ale zviditelnit nejrůznějšími metodami. Jedna z nich spočívá v použití magnetických prášků, které kriminalisté štětcem nanesou na podezřelé předměty. Prášek se nachytá na místa, kde jsou otisky. Ty pak stačí přenést na fólii a donést do laboratoře.

(4) Otisky z místa činu často nejsou zcela čitelné. Když je kriminalisté porovnávají s dalšími otisky v databázi, musejí nalézt vždy alespoň deset shodujících se obrazců na papilárních liniích. Až poté je jasné, že se opravdu nemýlí.

(21. století junior 8/2016, upraveno)

TEXT 1

Co vznikne, když se spojí věda, vtip a starost o lidském zdraví? Třeba schody à la piano. Jak všichni víme, pokud vedle schodiště jezdí eskalátory, dá většina z nás přednost svezení před namáhavějším výstupem po schodech. Lidé tak nevyužijí skvělou příležitost ke zdravému pohybu, kterého mají obvykle velmi málo.

Ve Stockholmu se skupina nadšenců rozhodla to změnit. Jedny nudné schody vedoucí z metra přeměnila v krásnou klaviaturu. Nakonec pomocí různých drátků a speciálních desek docílili toho, že každý schod po našlápnutí zahrál tón. Než člověk vyšel až nahoru, zahrál přibližně tři stupnice. Díky této akci byl eskalátor takřka prázdný a lidé si to s úsměvem hráli po schodišti.

(www.in.cz, upraveno)

TEXT 2

Vlastní předložky jsou vždy jen předložkami (za, k), nevlastní předložky mohou být i jiným slovním druhem (šel okolo a ani se nezastavil – příslovce, vzal ji okolo pasu – předložka).

(K. J. Erben, Zlatý kolovrat, upraveno)

TEXT 2

Epizeuxis – v jednom verši se slova nebo slovní spojení opakují buď bezprostředně za sebou (tam {{u:žádný, žádný, žádný svit}}), nebo jsou mezi ně vložena jiná slova či slovní spojení (jenom ne {{u:strach jen žádný strach}}).

S ∗∗∗∗∗ se můžete setkat dokonce i ve městě. Po jejich návštěvě vám sklep zůstane vzhůru ∗∗∗∗∗.

Nejslavnější Lucemburk

(1) Po otcově skonu se Karel IV. stal českým panovníkem. Zatímco německými oblastmi Svaté říše římské procházel v přestrojení, aby nepadl do rukou přívržencům Ludvíka IV. Bavora, v českých zemích jeho vládu nikdo nezpochybňoval.

(2) Důkaz o Karlově oblibě podala jeho slavnostní korunovace 2. září 1347. Okázalý ceremoniál se konal ve staré románské bazilice, neboť nový Svatovítský chrám se teprve začínal stavět.

(3) Krátce po korunovačním obřadu se Karel dozvěděl novinu, jenž ho překvapila. Jeho rival Ludvík IV. Bavor nečekaně zahynul, když lovil medvědy. Nyní již nic nebránilo tomu, aby byl královský titul Karla IV. uznán v celé říši. V červenci 1349 byl třiatřicetiletý Lucemburk v Cáchách korunován (již podruhé) římským králem a tentokrát už jeho nárok na korunu nikdo nezpochybňoval. Pouze Wittelsbachové skřípali zuby, ale Karel obratnými politickými tahy brzy zkrotil i je. Nyní již toužil pouze stát se císařem, což se mu splnilo v římském chrámu svatého Petra o velikonoční neděli 5. dubna 1355. Byl tak prvním českým panovníkem, který se pyšnil císařskou korunou. Jeho radost nezkalila ani okolnost, že korunovaci neprovedl papež Inocenc VI., nýbrž pouze jím pověřený kardinál. Ani zdaleka se tedy netěšil takové podpoře papeže, jak o něm rozhlašovali jeho protivníci.

(4) Své záměry v říšské politice dokázal Karel prosadit i díky tomu, že se opíral o hospodářsky prosperující Království české. Jeho význam si dobře uvědomoval, a proto se jej snažil ještě více povznést. Z Prahy učinil nejen rezidenci českého panovníka, ale i celoevropsky důležité místo.

(P. Čornej, Dějiny českých zemí, upraveno)

(Lou Fanánek Hagen, Buchet je spousta, upraveno)