CERMAT úlohy na téma „Literatura". Zadání a vyhodnocení zdarma; postup řešení ve zkušební verzi.
(1) Můj blízký přítel v trávě
vyleze, když je vhodná chvíle.
Potkali jste ho – nebo ne?
Objeví se nahodile.
Trávu dělí jak hřebenem,
jak skvrnitý luk leží v ní,
pak se vám svine u nohou,
hned prchne mezi kamení.
Miluje vlhkou zemi,
příliš chladnou pro osení.
Když chodila jsem naboso,
víckrát než jednou k poledni
jsem myslela, že na slunci
rozplétá se bič –
když jsem se k němu sehnula,
zvlnil se a byl pryč.
(2) Znám různé tvory z přírody
a oni znají mne,
spolu si rozumíme
zcela upřímně.
Leč toho přítele jsem nepotkala,
ať jsem byla s někým, nebo sama,
aniž se mi úžil dech
a mráz mě zábl na kostech.
(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)
Která z následujících možností vystihuje výchozí text?
(1) Když si strejda zlomil nohu,
strejda Pepa z Loun,
rozhodl se, že se bude
učit na pozoun.
Doktor řekl: „To je skvělé!
Zabavte se hrou!
Hudba léčí duši v těle
i kost pod sádrou.“
Strejda fouknul do pozounu
a vyletěl tón,
jako když se v džungli zblázní
pavián a slon.
(2) Neodradil ho ten kravál,
foukal pořád dál,
aby doktor nenadával,
že to brzy vzdal,
když radil, že hudba léčí
prasklou kost i duši.
Neřekl však, že ta špatná
trhá lidem uši.
(3) Proč má v čekárně ten nával,
doktor netuší.
Sténá tam sto pacientů –
všichni bez uší!
V nemocnici Na Homol(t)ce
u primáře Tumy
jim přišili nové boltce
z koženky a z gumy.
Od těch dob jsou lidi z Loun
choulostiví na pozoun.
(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)
Která z následujících možností nejlépe vystihuje výchozí text?
(1) Jednoho rána Sam Carraclough prodal kolii Lassii. Přišel totiž o práci dělníka v dole a patnáct liber, které za fenku dostal, představovalo víc než jeho tři týdenní mzdy. Ve čtyři hodiny odpoledne jeho syn Joe našel travnatý kout školního dvora prázdný. Když doma zjistil, co se stalo, srdce mu sevřel smutek. Lassie, jeho věrná společnice, měla nyní nového pána – vévodu z Rudlingu. Joe pochopil, že fenka na něj už nikdy čekat nebude.
Jenže hned druhý den ve čtyři odpoledne Lassie vzorně seděla na obvyklém místě. Joe se zaradoval. Možná táta sehnal práci. Jestli to tak je, třeba mu teď rodiče dovolí, aby si Lassii nechal. Už záhy se ale ukázalo, že se mýlil. Do domku Carracloughových vtrhl správce vévodova psince a začal řvát: „To jsou teda finty. Vycvičili jste psa, aby se vracel za Joem. Teď ho chcete střelit někomu dalšímu.“ Pak Hynes odvlekl Lassii zpět a zahradil jí všechny možné únikové cesty z kotce. Jenže následujícího dne Lassie opět utekla. „Odveď ji zpět a řekni jí, ať už neutíká,“ přikázal Joeovi táta. Když chlapec plnil otcovo přání, plakal. Dojemnou scénu sledovala zpoza křoví vévodova vnučka Priscilla.
(2) O týden později vévoda odcestoval na svůj zámek ve Skotsku a vzal s sebou i Lassii. Zanedlouho události nabraly rychlý spád. Hynes se s Lassií procházel po zámeckém pozemku, obehnaném silnou zdí. Náhle se fenka vysmekla z obojku a pelášila pryč. Hynes se rozběhl za ní. Jakožto správce psince dostával osm liber týdně a nechtěl o ně přijít. Priscilla zrovna otevírala bránu, když uslyšela křik: „Slečno, zavřete bránu!“ Skoro ho poslechla, ale vtom si vzpomněla, jak onehdy viděla toho chudého kluka šeptat Lassii: „Zůstaň. Už se k nám nevracej.“ Rozhodla se proto jinak a zabouchla bránu sídla až vteřinu poté, co fenka proběhla. Téměř neslyšně špitla: „Hodně štěstí, Lassie.“ Kolie s jistotou zamířila na jih, do vsi Greenall Bridge za Joem.
(R. Wellsová: Lassie se vrací; upraveno)
Tvrzení č. 1: Výchozí text je próza.
Tvrzení č. 2: Výchozí text vypráví chlapec Joe.
Je některé z výše uvedených tvrzení pravdivé?
TEXT 1
(1) Od prvního únosu gavaldonských dětí uběhlo už dvě stě let. Každé čtyři roky byly uneseny dvě. Na pohlaví ani na věku nezáleželo. Někdy zmizeli dva chlapci a jindy chlapec s dívkou, některému unesenému bylo šestnáct a jiný sotva oslavil dvanácté narozeniny. Existovalo jediné kritérium: jedno z unesených dětí bylo krásné a hodné a to druhé nehezké a divné.
(2) Obyvatelé Gavaldonu nejdříve z únosů vinili medvědy. Časem ale dospěli k závěru, že medvědi za nic nemůžou, protože žádného medvěda v okolí neviděli. Zatímco dospělí zvažovali další vysvětlení (třeba teorii o létajícím lidožroutovi), děti z městečka zaznamenaly něco podezřelého. Tváře zmizelých, známé z podobizen vyvěšených na náměstí, totiž objevily ve svých pohádkových knížkách. Malého Honzu, který byl unesen před sto lety, poznaly podle rošťáckého rozcuchu a dolíčků ve tvářích. Teď v knížce lehával na peci a měl neutuchající chuť na buchty. Zato nezbedný Angus, klučina s pihami a se špičatýma ušima, který zmizel společně s Honzou, se změnil v pihovatého draka. Dospělí zprvu jejich pohádkové teorii nevěřili. Pak jim ale děti ukázaly obrázky známějších obličejů. Roztomilá Anička, unesená před padesáti lety, seděla na útesu jako krásná mořská víla, kdežto nemilosrdná Estra budila hrůzu jako prohnaná čarodějnice.
(3) Teď už nikdo v městečku nebyl na pochybách. Unesené děti našly nový život v pohádkových příbězích. Všechny ty knihy pocházely ze zatuchlého knihkupectví, které vlastnil pan Deauville. On sám nevěděl, odkud se berou. Zkrátka jednou za rok, pokaždé jiný den, se ráno v jeho krámku objevila tajemná zásilka. Když ji pan Deauville onehdy otevřel a začal z ní vybalovat knížky, všiml si, že v záhybu krabice je namalovaný erb s bílou a černou labutí, jehož součástí je stuha s nápisem.
(4) Ta malá černá písmenka vysvětlovala, kam se unesené děti poděly: do Školy dobra a zla. Únosy pokračovaly, ale únosce už získal jméno. Gavaldonští mu začali říkat Školník.
(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)
TEXT 2
Slovesa typu A (např. psát) vyjadřují budoucnost pomocí slovesa být (např. budu psát). Budoucí čas slovesa typu A = infinitiv tohoto slovesa + sloveso být užité v budoucím čase.
Slovesa typu B (např. napsat) vyjadřují budoucnost bez pomoci slovesa být (např. napíšu).
Která z následujících možností nejlépe vystihuje TEXT 1?
(1) Lidi na lidi jsou jako saně,
člověk na člověka jako kat,
podívejte se na ně,
musíte naříkat.
(2) Obr do pidimužíka mydlí,
domnívaje se, že vyhraje.
Klidně seďme na židli,
čtěme bibli, tam to všechno je.
(3) Samuelova kniha nám povídá,
jak na Žida přišla veliká bída,
jak ti bídní Filištíni
válku vést nebyli líní,
až potkali Davida.
(4) David šel do války volky nevolky,
z velké dálky nesl bratrům homolky,
v pochodu se cvičil v hodu,
dal si pro strýčka Příhodu
tři šutry do tobolky.
(5) „Hej hej! Kam se valej?
Dyť jsou malej!“
Takhle Goliáš ho provokuje,
David slušně salutuje.
(6) Když mu ale obr plivnul do očí,
David se otočí, prakem zatočí:
„Když začínáš, no tak tu máš!
Byl jsi větší – já měl kuráž.“
A jakej byl Goliáš!
Vysvětlivky: Filištíni – příslušníci kmene, o němž se píše v bibli; homolka – kuželovitý útvar (např. cukru, sýra); tobolka – brašna
(J. Voskovec a J. Werich, David a Goliáš, upraveno)
Které z následujících tvrzení o čtvrté části výchozího textu je pravdivé?
TEXT 1
(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.
„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.
„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.
„Ahoj Kate.“
„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“
„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“
„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“
Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.
Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.
„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.
„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.
(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“
„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“
(I. Allende, Město netvorů, upraveno)
TEXT 2
Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.
Která z následujících možností vystihuje TEXT 1?
(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.
Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“
(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.
„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“
„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“
(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)
Která z následujících možností nejlépe vystihuje výchozí text?
(1) V Ho Či Minově Městě bylo uprostřed léta strašné vedro. Artemis Fowl byl ale ochoten to snést. Doutnala v něm totiž jiskřička naděje, že konečně najde Knihu. Proto teď se svým komorníkem Butlerem seděl v kavárně a čekal na informátora.
„Ještě čaj, pánové?“ zeptal se jich úslužně drobný číšník s knírkem.
„Ušetřete nás toho divadla a sedněte si vedle mě,“ zavelel Artemis. „Jen mezi námi – máte ručně šité boty, hedvábnou košili a před pár dny jste byl na manikúře. Vy nejste číšník, ale Nguyen, náš kontakt.“
Nguyen si nervózně přisedl. Zarazilo ho, jaká z toho mladého muže, který ho tak rychle prokoukl, sálala autorita.
(2) „A teď k věci,“ řekl mladík. „Sešli jsme se, protože jste odpověděl na můj inzerát.“
„Tu Knihu má jedna léčitelka,“ sdělil mu Nguyen.
„Tak nás k té ženě zaveďte,“ rozhodl Artemis.
Po dvouhodinové cestě rozpáleným městem konečně dorazili do úzké temné uličky, kde na rýžové rohoži seděla malá zahalená postava. „To je ona,“ pošeptal Nguyen svým společníkům.
„Madam, potřebuji vaši Knihu,“ oslovil ženu Artemis a podal jí láhev s etiketou whisky. Z hábitu vystřelila skvrnitě zelená ruka a zmocnila se láhve. Stařena do sebe obrátila její obsah a zaskřehotala: „Nevím nic o žádné knize. Jsem léčitelka.“
Artemis si povzdychl: „Vy přece nejste léčitelka, ale víla.“
Žena shodila z hlavy šál a Artemis zahlédl oči zlaté barvy a špičaté uši.
„Jestli víš o Knize,“ řekla víla, „pak taky víš, že bych tě mohla zabít lusknutím prstů!“ „Myslím, že ne,“ odvětil Artemis, „právě jste totiž vypila čtvrtlitr svěcené vody. Pokud odejdu bez Knihy, zaručeně budete do zítřka mrtvá. Jestli mi ale Knihu půjčíte, dám vám ampuli s látkou, která účinky svěcené vody zneutralizuje.“
Víla už začínala cítit mírné křeče. Sáhla proto do záhybů svého špinavého roucha a vytáhla zlatý svazek velikosti krabičky zápalek: „To beru.“
(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)
Které z následujících tvrzení neodpovídá výchozímu textu?
(1)
Zní nocí a větrem kopyt hlas.
Kdo jede domů v tak pozdní čas?
To otec se vrací s chlapcem tmou,
bezpečně drží ho na rukou.
(2)
„Můj synku, proč tiskneš se ke mně blíž?“
„Je tu král duchů, nevidíš?
Má korunu, žezlo a bílý šat.“
„To je cár mlhy jen, noční chlad.“
(3)
»Chlapečku hezký, pojď jen k nám,
tisíce krásných her já znám.
Má zahrada pestrá, samý květ,
s mou matkou budeš si vyprávět.«
(4)
„Neslyšíš, tatínku, jeho hlas?
Král duchů mi šeptá a slibuje zas.“
„Buď klidný, můj chlapče, neměj strach;
to vítr šelestí v korunách.“
(5)
»Chceš, chlapče milý, se mnou jít?
Mé dcerky tě chtějí potěšit.
Mé dcerky hlídají půlnoční Rýn
a ztiší tě tancem a zpíváním svým.«
(6)
„Tatínku, táto, ty nevidíš snad
královy dcerky tam u řeky stát?“
„Vidí je, chlapče, oči mé,
jsou to jen vrby šedivé.“
(7)
»Můj jsi jen, můj, chci tě v království svém;
ty se mnou jít musíš: v dobrém, či v zlém.«
„Ach, tatínku můj, bolest veliká,
král duchů teď se mě dotýká!“
(8)
Zděsí se otec, v trysk se dá,
v náručí dítě mu naříká.
Do dvora z posledních dojel sil,
na jeho rukou syn mrtvý byl.
(J. W. Goethe, Král duchů, upraveno)
TEXT 2
Anafora – opakování téhož slova či slovního spojení na samém začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.
Tvrzení č. 1: V druhé části TEXTU 1 promlouvají v přímé řeči celkem tři postavy, a to chlapcův otec, chlapec a jako poslední král duchů.
Tvrzení č. 2: TEXT 1 vykazuje znaky balady.
Je alespoň některé z výše uvedených tvrzení pravdivé?
Kam zmizela nám princezna,
kam utekla, kam schovala se,
ve které zemi pávy pase,
kdo do té země cestu zná?
Je daleko a je až kdesi
za sedmi řekami a lesy,
tak daleko a ještě dál.
V té zemi za železnou mřeží,
ve vysoké až k nebi věži
princeznu černokněžník střeží.
Být princem, nic bych neváhal,
jal bych se přes ty řeky brodit,
princeznu šel bych vysvobodit,
černému muži bych ji vzal.
Tomu, co za železnou mřeží,
ve vysoké až k nebi věži
princeznu hlídá, přísně střeží.
A jestli vrátíme se zpátky,
s princeznou budem pásti pávy
na našem dvorku, ne až kdesi
za sedmi řekami a lesy,
tam za horou, ba ještě dál.
(J. Skácel, Pohádka o princezně a pávech, upraveno)
Které z následujících tvrzení o výchozím textu je pravdivé?
TEXT 1
(1) Když náš host dokončil děsuplný příběh o Černé lodi, nastalo hrobové ticho.
„Jak by někdo mohl být mrtvý a nevědět o tom? Jak víte, co se děje na palubě Černé lodi?“ zeptal jsem se ve snaze utišit svůj strach. „Myslím, že odpověď na tyto otázky znáš, Ethane,“ pravil Thackeray s úsměvem poněkud zabarveným smutkem. „Je čas se rozloučit. Ethane a Káťo, bylo mi ctí vás poznat,“ dodal a odešel z naší krčmy.
(2) Vyběhli jsme za ním a sledovali, jak zamířil k okraji skalnatého útesu. Bez váhání se vydal směrem dolů a za okamžik už byl na úpatí. U břehu na něj v člunu čekali dva muži. Když k nim nastoupil, vyrazili k jakési lodi kotvící opodál. Její trup byl proděravělý jako kabát prožraný moly, plachty měla potrhané. Podobně zbídačená byla i posádka.
„To je ta Černá loď, že?“ hlesla Káťa. Přál jsem si odpovědět, že je to holý nesmysl, v hloubi duše jsem ale věděl, že má pravdu. Thackeray i posádka tajuplné lodi byli mrtví.
(3) Vrátili jsme se do krčmy a posadili se ke krbu. Vtom jsme zvenku zaslechli chrastění klíčů. Rychle jsme se schovali do komory a škvírou mezi dveřmi vykukovali ven. Záhy do výčepu vešli nějací zvláštně oblečení muži. Káťa z toho byla stejně zmatená jako já. Kdo to je? Co tu chtějí? Snad to nejsou lupiči!
„Takže tenhle hostinec je opuštěný, Hughu?“ řekl jeden z nich.
„Už dlouho, Montagueu,“ odpověděl druhý.
Musel jsem zjistit, co jsou zač. Vylezl jsem tedy z úkrytu a pravil: „Co si přejete, pánové?“
„Po té tragické události se mu místní začali vyhýbat,“ pokračoval Hugh a mě si vůbec nevšímal. „Ethane, oni nás neslyší a nejspíš ani nevidí,“ špitla Káťa. Přistoupil jsem blíž k jednomu z mužů, on se však náhle vydal k oknu. Prošel přitom přímo skrze mě!
(Ch. Priestley, Příšerné příběhy z Černé lodi, upraveno)
TEXT 2
Slovesný tvar typu A: i bez okolního textu lze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odejdi (je to pouze tvar 2. osoby čísla jednotného).
Slovesný tvar typu B: bez okolního textu nelze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odešla (dcera odešla × děvčata odešla).
Která z následujících možností vystihuje TEXT 1?
(1)
Když přišlo pod dub staletý,
žaludy dosyta se cpalo prase.
Ulehlo pod něj vzápětí
a vyspalo se. Vstalo zase
a řeklo si, že ke kořenům prokopá se.
„Vždyť tohle stromu uškodí,“
havran mu z větve na to dí.
„Obnažíš kořeny a celý uschnout může.“
A prase na to: „Ať jen schne.
Já proto nevyletím z kůže.
Duby jsou málo prospěšné.
Když vůbec nebude, tak jaképak s tím krámy.
Jen ať jsou žaludy, z těch sádla přibývá mi.“
„Ty nevděčné,“ řek dub a smutek v hlase měl,
„nosit ten rypák svůj ve větší výšce,
hned samo přesvědčíš se,
že ty své žaludy máš ode mě.“
(2)
Tak každý nevzdělaný tupec
s radostí po vědění dupe.
Neví, když zpraží učenost,
že z jejích plodů sám si bere víc než dost.
(I. A. Krylov, Prase pod dubem, upraveno)
Které z následujících tvrzení o první části výchozího textu je pravdivé?
(1)
Když přišlo pod dub staletý,
žaludy dosyta se cpalo prase.
Ulehlo pod něj vzápětí
a vyspalo se. Vstalo zase
a řeklo si, že ke kořenům prokopá se.
„Vždyť tohle stromu uškodí,“
havran mu z větve na to dí.
„Obnažíš kořeny a celý uschnout může.“
A prase na to: „Ať jen schne.
Já proto nevyletím z kůže.
Duby jsou málo prospěšné.
Když vůbec nebude, tak jaképak s tím krámy.
Jen ať jsou žaludy, z těch sádla přibývá mi.“
„Ty nevděčné,“ řek dub a smutek v hlase měl,
„nosit ten rypák svůj ve větší výšce,
hned samo přesvědčíš se,
že ty své žaludy máš ode mě.“
(2)
Tak každý nevzdělaný tupec
s radostí po vědění dupe.
Neví, když zpraží učenost,
že z jejích plodů sám si bere víc než dost.
(I. A. Krylov, Prase pod dubem, upraveno)
Která z následujících možností vystihuje druhou část výchozího textu?
Všichni už spí, jenom my dva jsme vzhůru,
poslední dva v celém domě,
já dělám na papír literaturu
a ona kouká se po mně.
Šedivá myš zřejmě odněkud z polí –
je konec léta a začátek sklizně…
Jenom si nemysli, ono to bolí,
když někdo kosou tě řízne.
Však já si nemyslím, kámoško v bídě,
KLIDNĚ TU PŘENOCUJ, nějak se vejdem.
Ráno se vzbudíš dřív, než někdo přijde,
a večer se zase sejdem.
Budeme společně do noci škrábat,
ty svými zoubky, já perem,
nevadí, že máme jinačí kabát,
hlavní je, jak ten svět berem.
(J. Nohavica, Myš, upraveno)
Které z následujících tvrzení o verši podtrženém ve výchozím textu je pravdivé?
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
když se mi zachce, tak slétnout dolů,
sednout na střechu nebo do mechu,
sezobnout, co spadne ze stolu.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
odletět do teplejších krajů,
obletět svět, vrátit se zpět,
do rozkvetlých sadů a hájů.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít skvrnky měst,
slabé nitky řek, BÍLÉ ČAPKY HOR,
dna moří a únavu cest.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
za slunkem nad černej mrak,
letět si sem a zase tam,
napravo nebo naopak.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
pod sebou mít čtverečky polí,
s větrem se vézt, vzduchem se nést,
uletět všemu, co bolí.
Chci být volný jako pták, lítat do oblak,
nesporně mám pro to vlohy,
chci být volný jako pták, lítat do oblak,
ale mám moc velký a těžký nohy.
(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)
Které z následujících tvrzení o verši podtrženém ve výchozím textu je pravdivé?
TEXT 1
(1) Máme rád i mušketýry,
všichni mají bujné kníry.
Stačí kord a mušketa,
sprovodí zlo ze světa.
Každý z nich je jako skála,
rádi zlobí kardinála.
Když to autor dovolí,
živé změní v mrtvoly.
Tady máme d´Artagnana,
je to chlapec jako panna,
je to rodák z Gaskoňska,
velmi zmužněl od loňska.
(2) A ten vážný, to je Athos,
nemiluje prázdný patos,
nikdy nelká před slečnou,
má rád vřavu válečnou.
Pohlédněte na Porthose,
jenž se z nudy dloubá v nose,
má rád víno, ženy, zpěv,
s chutí pro ně cedí krev.
A ten další sličné tváře,
padlé dítko semináře,
to je přece Aramis,
miluje ho každá miss.
Všichni mají sílu obra,
pro vítězství cti a dobra
bodnou přímo do masa
v knize pana Dumasa.
(J. Žáček, Tři mušketýři)
TEXT 2
Anafora – opakování téhož slova či skupiny slov na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.
Epifora – opakování téhož slova či skupiny slov na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.
Které z následujících tvrzení o TEXTU 1 je pravdivé?
Dubnový vítr duje venku,
ztrácí se rychle starý sníh,
pěšiny oschnou za chvilenku
po teplých, prudkých lijavcích.
V takovou chvíli vyšel jednou
se svatým Petrem Kristus Pán,
táhly se v dálku nedohlednou
s políčkem pole, s lánem lán.
Blízko nich oráč v těžké práci
za pluhem kráčel brázdou svou,
neslyšel ptáčka zazpívat si,
mlčelo nebe nad hlavou.
Jen občas oráč za svým pluhem
popohnal koně, těžce vzdych.
Slyšel to Pán a se svým druhem
litoval z ráje vyhnaných.
V dobrotě své vzal malou hroudu,
v dlaň sevřel ji a vypustil,
skřivan z ní vzlétl a v jasném proudu
první svou píseň na zem lil.
VŠEMOCNOU RUKOU ZHNĚTEN Z HLÍNY
skřivánek šedý, anděl brázd,
se zpěvem vzlétá nad krajiny
k andělům nebes v modrou vlast.
Oráčům v práci smutno není,
řeknou si, že tam ve výši
Bůh o tom jejich plahočení
skřivánka zpívat uslyší.
(J. Zahradníček, O původu skřivánka)
Které z následujících tvrzení o verši zapsaném ve výchozím textu velkými písmeny je pravdivé?
TEXT 1
(1) Ptáci tažní mizí v krajích jižních,
čas je mokrý, čas je nastydlý.
Kde jsou písně, co tu zněly při žních,
kde je láska, proč tu nebydlí?
(2) Letky husí do klínů se řadí,
jak jim velí dávnověký řád,
ještě v létě měli jsme se rádi,
ještě v létě měls mě přece rád.
(3) Lásko, lásko, čím jsi zaměstnaná,
že ti pro nás času nezbývá?
Po mé tváři stéká krůpěj slaná,
noci dlouhé, rána šedivá.
(4) Ptáci letí po večerním nebi,
lásko, lásko, s tebou bývá kříž!
Když tě máme nejvíc zapotřebí,
ty si v dálce hory přenášíš.
(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)
TEXT 2
Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. pohledem – ledem), vzniká rýmové echo.
Které z následujících tvrzení o čtvrté sloce TEXTU 1 je pravdivé?
Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, ∗∗∗∗∗ jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.
„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.
„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…
„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.
„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.
Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumal i bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, ∗∗∗∗∗ někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“
„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.
Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“
„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.
Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.
(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)
Která z následujících možností vystihuje výchozí text?
(vnější charakteristika = popis vzhledu nějaké osoby)
Kdys byla jedna princezna
tak přemilá, tak líbezná!
Byl ženichů hned plný hrad,
leč otec, ten ji nechtěl vdát.
Tu v uchazečů přišel rej
princ z daleka – byl čaroděj.
A když byl otcem odmítnut,
zved výše kouzelnický prut.
A s kletbou děsnou přejel most
a zaklel hrad i kolem hvozd.
Sto pavouků se zakmitlo
a všady kol se zachytlo.
Od větve k větvi dál a dál
a každý pilně tkal a tkal.
Od stromu k valům, ku hrázi,
ty nitě byly provazy.
Vše objaly, vše sevřely,
král s dcerou hlady vymřeli.
Jen prales bujel, prales kvet
a pavoučí v něm hýřil svět.
Vysvětlivka: hvozd – velký hustý les
(J. Vrchlický, Začarovaný les, zkráceno)
Které z následujících tvrzení je pravdivé?
(1) Viděl jsem lilek v tílku.
Je nemnoho takových lilků!
Však v Liliové ulici na Praze 1
je možné si schůzku s jedním z nich sjednat.
Ten lilek se leskne fialovou černí
a nosí tílko nemoderní.
Když se s ním potkáš,
zazpívá ti jeden z trylků,
které se líbí těmto staroměstským lilkům.
Zní asi takto: Li la li la.
(2) Vždycky hleď ocenit jeho trylek!
Sic poznáš, jak hrůzný je to lilek,
když svleče své běloskvoucí prádlo…
Tak pochval ho, aby to špatně nedopadlo!
(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)
Které z následujících tvrzení o výchozím textu je pravdivé?
Za sedmero horami a za lesem
žil byl netvor s prapodivným účesem.
Plnovous měl žlutý, pejzy růžové.
Na temeni nes zrzavý kokrhel.
I když to byl netvor pěkně macatý,
měl mohutný ocas, ostré pařáty,
nevídaná nabroušená zubiska,
zblízka byl jen roztomilá opička.
Však se také lidem zdálky vyhýbal,
před světem se v tajné noře ukrýval,
o samotě ronil slzy potokem
nad zmařeným strašidelným životem.
Jednou v pátek, když se podzim rozhostil,
sebral netvor vlastní rozum do hrsti.
Udeřil se velmi silně do hrudi,
načež zahřměl, až celý les probudil:
„Kéž by se dál už pověra nenesla,
že má netvor kolem sebe pouštět strach!
Lidé mají v hlavách zmatek, že až hřích,
místo strachu budu radši budit smích!“
Ať jej viděl člověk, pískle, nebo had,
musel se pak zplna hrdla rozesmát.
Že to nuda ani za mák nebyla,
chuť k životu v netvoru se vzbudila!
Vysvětlivky: pejzy – dlouhé prameny vlasů před ušima; kokrhel – klobouk nebo rozčepýřený chomáč vlasů
(M. Strzalkowska, Netvor, upraveno)
Které z následujících tvrzení o první sloce výchozího textu je pravdivé?
(1)
Z tepla se nikdy nechtělo –
a už první tramvaje zvoní.
Deku jsem stáhl na čelo,
choule se sladce do ní.
Nejdříve vstával pohrabáč,
pak lopatka, pak uhlí na ní.
Někdy přiletěl na pavlač
kos ještě před snídaní.
Hrníček s mlékem na plotně
byl sešlý už a neměl ceny,
na ucho dal si překotně
čepici z bílé pěny.
(2)
Vtom spustil mlýnek na klíně.
Mlč! Uši rvou zoufalé zvuky!
Nemlčí, chraptí z kuchyně,
chroupaje zrnka z ruky.
Sen krásný se mi právě zdál.
Ten ohava! Chybělo málo,
a v nejhezčím jej přetrhal.
Co se mi vlastně zdálo?
Už vím. A vidím kalendář.
Byl svátek, prázdno jsme měli.
∗∗∗∗∗
dozdál se mi pak celý.
(J. Seifert, Mlýnek na kávu, zkráceno)
V každé sloce výchozího textu se rýmují liché verše a třetí verš je osmislabičný. Který z následujících veršů tedy patří na vynechané místo (∗∗∗∗∗) ve výchozím textu?
(1)
Z tepla se nikdy nechtělo –
a už první tramvaje zvoní.
Deku jsem stáhl na čelo,
choule se sladce do ní.
Nejdříve vstával pohrabáč,
pak lopatka, pak uhlí na ní.
Někdy přiletěl na pavlač
kos ještě před snídaní.
Hrníček s mlékem na plotně
byl sešlý už a neměl ceny,
na ucho dal si překotně
čepici z bílé pěny.
(2)
Vtom spustil mlýnek na klíně.
Mlč! Uši rvou zoufalé zvuky!
Nemlčí, chraptí z kuchyně,
chroupaje zrnka z ruky.
Sen krásný se mi právě zdál.
Ten ohava! Chybělo málo,
a v nejhezčím jej přetrhal.
Co se mi vlastně zdálo?
Už vím. A vidím kalendář.
Byl svátek, prázdno jsme měli.
∗∗∗∗∗
dozdál se mi pak celý.
(J. Seifert, Mlýnek na kávu, zkráceno)
Které z následujících tvrzení o dvou verších podtržených ve výchozím textu je pravdivé?
Význam veršů posuzujte v kontextu výchozího textu.
TEXT 1
(1) Na staré vrbě bez koruny,
v noci, když vyjde kotouč luny,
vodník, ten mokrý ohava,
cpe palcem tabák do gypsovky,
bezcitně sedě nad úlovky,
a noc je chladně modravá.
(2) A havran někdy slétne k němu
a pak jsou tři v tom tichém sněmu,
on, pták a měsíc. Starý hrad
tyčí své pobořené stěny
a v ticho už je zapředený.
Zapomněl jsem ho počítat.
(3) A tak jsou tu už vlastně čtyři.
Zbývají jenom netopýři
a koldokola černý les.
Je ticho. Jenom pod poklicí
zaúpí duše živořící,
která by chtěla do nebes.
(4) – Jak se ti daří, havran kráká.
– Tak tak! Pak vodník ptá se ptáka,
jak jemu. Havran: Také tak.
Hrad mlčí, měsíc stoupá k němu
a zdivo světlem cukruje mu,
než zahalí je tmavý mrak.
(5) Pak havran: Cítím v kostech zimu.
– Ba věru, vodník odvětí mu,
bezmála čas je na kožich.
Do toho tesklivého ticha,
kdy ani rybka nezašplíchá,
ozval se z lesa dívčí smích.
(6) To lesní panna na mýtině
dotkla se vláken v pavučině,
jako by sáhla na strunu.
Povzdechl vodník k havranovi:
– Věneček už má fialový,
uvitý z prvních ocúnů.
Vysvětlivky: gypsovka – dýmka; ocún – podzimní bylina s fialovými květy
(J. Seifert, Vodník a havran)
TEXT 2
Ve veršovaném textu může být jedna věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:
{{u:Dodnes ještě lenoši}}
{{u:drbají se, mají vši.}}
A proto tvrdím, {{u:že když kvůli pánům}}
{{u:se lidi začnou mezi sebou rvát,}}
neprospívá to vůbec tulipánům.
Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:
K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.
Které z následujících tvrzení o dvou verších tučně vyznačených v TEXTU 1 je pravdivé?
(1)
Umím prase ZEPŘEDU,
nic jiného nesvedu,
moje ruka nic jiného nenakreslí,
zkoušel jsem i kobylu,
ale došlo k omylu,
vyšla z toho žirafa, a tak jsem skleslý.
(2)
Kuneš umí ještěrku,
jak se hřeje na štěrku,
jinak je též beznadějně nenadaný,
Vaněk umí parohy
jenom PODLE předlohy,
Kovandová pořád kreslí kočkodany.
(3)
Co se týče talentu,
dám na žáka Valentu,
který tvrdí, že se z toho nezblázníme,
Valenta je z Jinonic
a neumí vůbec nic,
propiskou si dělá pouze čáry přímé.
(4)
Když se ale spojíme,
my, co málo umíme,
nakreslíme stádo zvěře velmi hravě,
tygry, koně, různý skot,
Valenta nám dodá plot,
můžeme s tím vyniknouti na výstavě.
(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)
Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda odpovídá výchozímu textu (A), nebo ne (N).
4.1 Text je próza.
4.2 Všechny podtržené verše jsou sedmislabičné.
4.3 V každé sloce se rýmuje první verš s veršem bezprostředně následujícím.
4.4 V druhé sloce se vyskytuje jedno slovo zdrobnělé.
(1)
Rozkřiklo se dneska ráno v Dolní Lhotě,
že po poli chodil divný pán,
viděli ho malí kluci dírou v plotě,
nad hlavou měl kruh a v ruce džbán.
Psi štěkali, koně ržáli, krávy se bály,
nad obilím tetelil se vzduch,
staré babky ve fěrtochu povídaly,
že do Dolní Lhoty přišel Bůh.
(2)
Seběhli se všichni lidé zblízka, zdáli,
na kapličce rozklinkal se zvon,
hádali se u rybníka jako malí,
jestli je to, nebo není on.
Říkali si ťululum a janku hloupý
a do toho všeho štěkal pes,
ještě štěstí, že pak začly padat kroupy,
jinak se tam hádají i dnes.
Pozn. fěrtoch – zástěra
(3)
V poli žita ráno svítá, večer se stmívá
a je jedno, kdo to vlastně byl,
auto jede, řeč se vede, píseň se zpívá
a mně ještě jeden refrén zbyl.
Kdo máš oči ke koukání, tak se dívej,
kdo máš uši ke slyšení, slyš,
kdo mi věříš, tak se ke mně přidej a zpívej,
kdo nevěříš, mlč jako myš.
(4)
Od té doby povídá se ve všech Lhotách,
že přes pole žita přešel Bůh,
že si odnes klasy žita na svých botách,
proto každý večer voní vzduch.
(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)
Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda odpovídá výchozímu textu (A), nebo ne (N).
4.1 Jde o ukázku literatury umělecké.
4.2 Celkový počet slok je sudý, každá sloka obsahuje sudý počet veršů.
4.3 V každé sloce se první verš rýmuje se třetím veršem a druhý verš se rýmuje se čtvrtým veršem.
4.4 V poslední sloce jsou oba podtržené verše devítislabičné.
VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 1–4
(1)
Kouká osel na zajíce,
jak se v trávě válí:
„Uši máme stejně dlouhé –
proč ty jsi tak malý?“
„Byl jsem taky velký osel,“
zajíc smutně mrknul,
„jenže na mě přišla bída.
Hlady jsem se scvrknul.“
„Ubožáčku!“ hýkl osel,
citem rozechvělý,
a hned běží, aby sehnal
mrkev, jetel, zelí…
(2)
Všechno nosí zajícovi
pod nos do pelíšku.
„Hodně jez a to ti vrátí
správnou oslí výšku!“
Zajíc chroupe a jen funí,
jak mu to jde k duhu –
z dobráka si chytrák snadno
lží udělá sluhu.
(M. Kratochvíl, Zajíc a osel)
Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda odpovídá výchozímu textu (A), nebo ne (N).
1.1 Jde o lyrickou báseň.
1.2 V první části textu se vyskytuje slovo zdrobnělé.
1.3 V druhé části textu jsou všechny podtržené verše šestislabičné.
1.4 V každé sloce se rýmuje druhý verš se čtvrtým.
(1) Docela dole ve sklepě
žil jednou jeden myš.
Kdekdo mu kladl za vinu,
že z hladu kradl slaninu
a že měl v domě skrýš.
Tu paní domu rozhodla
a nastražila jed
a myš udělal blbinu,
že otrávenou slaninu
na posezení sněd.
A chlastal z každé stoky
a oči poulil hned,
podivné dělal skoky,
to protože sněd ten jed.
(2) Zkrátka to, co on vyváděl,
by jiní nesvedli
a myši, když ho viděly,
tak chuděry si myslely,
že ten myš
je nejspíš
láskou posedlý.
Laskavě si povšimněte,
říkám vám to předem,
jak si jeden snadno splete
lásku s prudkým jedem.
Ten myš v posledním tažení
pad na zem zčistajasna
a myši na něj koukaly
a roztouženě šeptaly,
jak je ta láska krásná.
(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)
Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda odpovídá výchozímu textu (A), nebo ne (N).
1.1 Jde o ukázku uměleckého textu.
1.2 První sloka první části textu se skládá ze dvou šestislabičných a tří osmislabičných veršů.
1.3 V každé sloce první části textu se vyskytuje alespoň jeden verš, který se rýmuje s veršem bezprostředně následujícím.
1.4 V poslední sloce druhé části textu se vyskytuje přirovnání.
(1) Četl jsem verše Vrchlického,
když náhle po knize
pavouk mi leze beze všeho.
„Maminko, zab ho, bojím se ho!“
„Proč? Nosí peníze.“
(2) A pavoučka jsme nezabili.
Kde však byl jaký kout,
pavouci síť nám zavěsili.
Musili jsme ji každou chvíli
smetákem odtrhnout.
(3) Ač od těch dob je nevyháním,
jsem věčně bez peněz.
Co kdyby – vzdechnu s pousmáním
a laskavě se dívám za ním,
pavoučku, klidně lez.
(4) Až tuhle! Mezi dvěma klasy,
když po dešti jsem šel,
spatřil jsem síť. To bylo krásy!
A tolik stříbra nikdy asi
jsem už pak neviděl.
(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)
Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda odpovídá výchozímu textu (A), nebo ne (N):
3.1 Výchozí text je balada.
3.2 První sloka obsahuje celkem tři devítislabičné verše.
3.3 Ve čtvrté sloce se vyskytuje personifikace.
3.4 V každé sloce se rýmuje první verš se třetím a čtvrtým veršem.
TEXT 1
(1)
Vandrovali hudci,
dva pěkní mládenci.
Řek jeden druhému,
bratr bratru svému:
„Slyšíš, milý bratře,
znám já dřevo krásné.
Dřevo javorové,
na housličky dobré.
Dřevo podetněme,
houslí nadělejme.
Houslí mně a tobě,
ať zahrajem sobě.“
Když ponejprv ťali,
dřevo zavzdychalo.
Když podruhé ťali,
krev se vyprýštila.
Když potřetí ťali,
dřevo promluvilo:
(2)
„Nesekejte, hudci,
vy pěkní mládenci!
Vždyť já nejsem dřevo,
já jsem krev a tělo.
Jsem pěkná děvečka
tu z toho městečka.
Matka mě zaklela,
když jsem vodu brala,
vodu když jsem brala
a s milým postála,
abych zdřevěněla
a javorem byla.
Javorem vysokým
s tím listem širokým.
Jděte, hudci, jděte,
mé matce zahrejte,
zahrejte u dveří
o té její dceři.“
Hudci počnou hráti
a matka plakati.
„Nehrejte mně, hudci,
vy pěkní mládenci!
Nic vy mi nehrejte,
v srdce nebodejte.
Dosti já hoře mám,
když dceru svou nemám.
Přenešťastná máti,
co proklíná děti!“
(česká lidová píseň)
TEXT 2
Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.
Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.
Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda odpovídá TEXTU 1 (A), nebo ne (N):
4.1 Text je próza.
4.2 V první části textu začíná celkem devět veršů jednoslabičným slovem.
4.3 V druhé části textu končí každý verš buď dvouslabičným slovem, nebo tříslabičným slovem.
4.4 Ve druhé části textu se vždy rýmuje sudý verš s bezprostředně následujícím veršem.
TEXT 1
(1)
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?
Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.
Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.
Pod lesem, ach, pod lesem,
na tom panském stavě,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.
(2)
Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.
Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.
Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.
I nahlédnu v jezero,
hluboko – hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.
(K. J. Erben, Štědrý den, zkráceno)
TEXT 2
Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, proč je lásky málo}}.
Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.
Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda odpovídá TEXTU 1 (A), nebo ne (N):
3.1 Text je ukázkou lyriky.
3.2 V každé sloce druhé části se spolu rýmují alespoň dva verše.
3.3 Všechny liché verše v druhé části textu končí tříslabičným slovem.
3.4 Celkem devět veršů v první části textu začíná jednoslabičným slovem.
TEXT 1
(1)
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?
Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.
Hoj, já mladá dívčina,
srdce nezadané:
mně na mysli jiného,
jiného cos tane.
Pod lesem, ach, pod lesem,
na tom panském stavě,
stojí vrby stařeny,
sníh na šedé hlavě.
(2)
Jedna vrba hrbatá
tajně dolů kývá,
kde se modré jezero
pod ledem ukrývá.
Tu prý dívce v půlnoci,
při luně pochodni,
souzený se zjeví hoch
ve hladině vodní.
Hoj, mne půlnoc neleká,
ani liché vědy:
půjdu, vezmu sekeru,
prosekám ty ledy.
I nahlédnu v jezero,
hluboko – hluboko,
milému se podívám
pevně okem v oko.
(K. J. Erben, Štědrý den, zkráceno)
TEXT 2
Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, proč je lásky málo}}.
Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.
4.1 Vypište z TEXTU 1 jeden verš, v němž se vyskytuje apostrofa.
4.2 Vypište z TEXTU 1 dva verše, v nichž se vyskytuje epanastrofa.
Úlohu řešte na základě definic uvedených v TEXTU 2.
(1)
V pimprlové komedii stalo se,
že usedla vosa králi na nose.
Král se namích a bouch pěstí do stolu:
„Zavolejte na tu vosu Škrholu!“
(2)
Škrhola si řek, že vosu prožene,
sukovicí mohutně se ožene,
a jak tak ta vosa sedí na nose,
bouchne ji a v tu ránu je po vose.
(3)
Zbývá jen, abychom
k tomu dodali:
V tu ránu
je po vose
i po králi.
(4)
Chtěl bych radit, nijak vás však nenutím,
malé věci řešte ruky mávnutím.
Nedopadnete tak jako Škrhola,
nebudou vás považovat za…
(J. Suchý, Škrhola, upraveno)
Rozhodněte o každém z následujících tvrzení, zda odpovídá výchozímu textu (A), nebo ne (N):
4.1 Výchozí text je ukázkou neuměleckého textu.
4.2 V první sloce má první verš stejný počet slabik jako verš druhý.
4.3 V druhé sloce se třetí verš rýmuje s veršem bezprostředně následujícím.
4.4 V druhé sloce se vyskytuje přirovnání.
Přiřaďte k jednotlivým ukázkám (28.1–28.3) typ textu (A–E), který danou ukázku nejlépe vystihuje:
(Každou možnost z nabídky A–E můžete přiřadit pouze jednou. Dvě možnosti zbudou a nebudou použity.)
(Vzhledem k povaze úlohy nejsou zdroje výchozích textů uvedeny.)
28.1 Za branou přebrodil Arlanzón a u té řeky
od města nedaleko našel písčité břehy,
tam rozbil stan a odstrojil koně a mezky.
28.2 U řek mám večer vlažný rád,
u řek, kde plno mušlí leží,
kde zvolna z řeky vstává chlad
a bílá pěna z dálky sněží.
28.3 HELENA: Harry, mě nikdy nepřešla úzkost, ale vy jste nikdy nezapochybovali. Ani když se všechno hatilo.
DOMIN: Co se hatilo?
HELENA: Vaše plány, Harry. Když se třeba dělníci bouřili proti Robotům a rozbíjeli je.
VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 15–18
TEXT 1
(1)
Okolo lesa pole lán,
hoj, jede, jede zase pán;
na vraném bujném jede koni,
vesele podkovičky zvoní,
přímo k chaloupce.
(2)
A před chalupou z koně hop!
a na chalupu: klop, klop, klop!
„Hola, otevřte, milí lidi,
ať oči moje brzo vidí
potěšení mé!“
(3)
Vyšla babice, kůže a kost:
„Hoj, co nám nese vzácný host?“
„Nesu ti, nesu v domě změnu,
chci tvoji dceru za svou ženu,
tu tvou nevlastní.“
(4)
„Ach, pane králi! Div a div!
Kdo by se nadál jaktěživ?
Vždyť nejsme hodny, pane králi! –
Kéž bychom záslužněji stály
v milosti vaší!
(5)
Ale však radu, radu mám:
za cizí – dceru vlastní dám;
je podobna té druhé právě
jak oko oku v jedné hlavě –
její nit – hedbáv!“
(6)
„Špatná je, babo, rada tvá,
vykonej, co poroučím já:
zejtra, až den se ráno zjasní,
provodíš dceru svou nevlastní
na královský hrad!“
(K. J. Erben, Zlatý kolovrat, upraveno)
TEXT 2
Epizeuxis – v jednom verši se slova nebo slovní spojení opakují buď bezprostředně za sebou (tam {{u:žádný, žádný, žádný svit}}), nebo jsou mezi ně vložena jiná slova či slovní spojení (jenom ne {{u:strach jen žádný strach}}).
Napište číslo sloky z TEXTU 1, v níž se epizeuxis nevyskytuje.
Při řešení úlohy vycházejte z definice uvedené v TEXTU 2.
VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 20–24
TEXT 1
Těch čtyř rytířů na koních si zpočátku nikdo nevšiml. Všechny oči se totiž upíraly ke vchodu do Metropolitního muzea umění, nad jehož vstupem byl upevněn poutač s nápisem POKLADY VATIKÁNU.
Všichni jezdci na sobě měli stejné středověké brnění. Vypadali, jako by právě prošli časovou smyčkou. Pozvolna se blížili k muzeu. Nečekaně jim však do cesty vstoupil hlídač. Jeden z rytířů okamžitě zvedl meč a zasáhl ho těsně pod uchem. Pak rytíři vjeli na koních přímo do muzea.
Tess byla zrovna ve Velkém sále, když zaslechla zvenčí výkřiky zděšení. V sále propukl chaos. Jezdci rozbíjeli meči vitríny a ničili vystavené předměty. Jeden z nich vytáhl nebezpečně vyhlížející zbraň. Tess zoufale hledala nějakou únikovou cestu. Jakmile zahlédla průchod do dalších výstavních prostor, rozběhla se tím směrem.
Najednou postřehla, že se do místnosti blíží jeden z rytířů. Právě včas se přikrčila za nejbližší skříňku, takže ji nespatřil. Zastavil necelé dva metry od ní. Ve skle vitríny Tess spatřila rytířův odraz, uhrančivý zjev v bílém plášti a drátěné košili. Bylo patrné, že ho na rozdíl od jeho společníků zajímá něco konkrétního. Viděla, jak tasí meč a tne do jedné vitríny. Podlahu zasypal déšť střepů. Rytíř pomalu vyndal z vitríny zvláštní předmět. Upřeně na něj hleděl se zbožnou úctou. Pak zašeptal: „Veritas vos libera…“
Tess po očku vyhlédla zpoza skříňky. V němé hrůze přihlížela něčemu, co se jevilo jako nějaký hluboce soukromý rituál. Vtom rytíře vytrhla ze zamyšlení střelba. Jeho oči, zastíněné v úzkém průzoru přilbice, se na okamžik střetly s Tessinýma. V duchu už se loučila se životem, pak ale muž křikl: „Jedeme!“
(R. Khoury, Poslední templář, upraveno)
TEXT 2
Metafora je přenesení pojmenování na základě podobnosti, např. spojení srp, jenž požíná démantové nebe označuje měsíc.
Ve kterém z následujících úseků TEXTU 1 se vyskytuje metafora?
Při řešení úlohy vycházejte z definice uvedené v TEXTU 2.
TEXT 1
Píseň hobitů
(1)
Plameny v krbu šlehají,
pod střechou lůžka čekají;
nás ještě nohy nebolí,
kdo ví, co skrývá okolí:
snad strom anebo kameny,
jež máme poznat právě my.
List a tráva, strom a květ,
nehleď zpět! Nehleď zpět!
Kopec, rybník pod nebem,
dále jdem! Dále jdem!
(2)
Za rohem třeba připravená
je zlatá brána otevřená,
a třebaže ji minem dneska,
zítra nás zavede k ní stezka
a půjdem skrytou pěšinou
za sluncem nebo za lunou.
Jabloň, trnka, líska, hloh,
ty drž krok! Ty drž krok!
Písek, kámen, tůň a hráz,
zdravím vás! Zdravím vás!
(3)
Dům za mnou, svět přede mnou,
mnohé cesty po něm jdou,
než tma padne do tváří,
než se hvězdy rozzáří,
pak za mnou svět, dům přede mnou,
poutníci doma ulehnou.
Mlha, soumrak, oblaka,
neláká! Neláká!
Oheň, lampa, chléb, mám hlad,
a pak spát! A pak spát!
(J. R. R. Tolkien, Pán prstenů: Společenstvo Prstenu, upraveno)
TEXT 2
Epizeuxis je básnická figura, která je založena na opakování slova nebo spojení slov bezprostředně za sebou v jednom verši.
(L. Lederbuchová, Průvodce literárním dílem, upraveno)
Napište počet veršů, v nichž se v TEXTU 1 vyskytuje epizeuxis:
O tajemném Tischerově kopci se tradovalo tolik strašidelných pověstí, že většina lidí se mu obloukem vyhýbala. Beata Künichová z Janova se na vlastní kůži přesvědčila o tom, že povídačky nelhaly.
Jednou na podzim se totiž Beata rozhodla přenocovat u své přítelkyně. Jak to ale občas mezi kamarádkami chodí, asi po dvou hodinách se tak pohádaly, že Beata ve vzteku utekla. Teprve venku si uvědomila, že musí jít přes Tischerův kopec. Bála se, ale nedalo se nic dělat. Blížil se konec listopadu, kopec byl skoro holý, a tak už z dálky byla vidět tajemná světýlka.
Která z následujících možností vystihuje výchozí text?