Hlásky a stavba slov - 7. ročník

TEXT 1

TEXT 2

Sloveso typu A (např. filtrovat) má v příslušné větě význam používat jako nástroj to, co označuje základové podstatné jméno, např. Přístroj filtruje vodu (tj. čistí vodu pomocí filtru).

Sloveso typu B (např. žertovat) má v příslušné větě význam vytvářet to, co označuje základové podstatné jméno, např. Pepa pořád žertuje (tj. dělá žerty).

Pozn.: Základové podstatné jméno (např. filtr, žert) je podstatné jméno, z něhož bylo dané sloveso utvořeno.

TEXT 1

(1) Ilsa se vmáčkla do davu na rohu náměstí, aby měla šanci zaregistrovat cokoli neobvyklého na chlapcově technice. Při svých toulkách městem jen zřídka zaznamenala něco zvláštního: muže pohybujícího se moc rychle, dívku slyšící šepot na padesát kroků. Tyhle věci ale Ilsu nezajímaly. Hledala lidi se stejným nadáním, jako má ona.

(2) Tomuhle iluzionistovi bylo kolem jedenácti let. S levitující kartou si počínal tak neohrabaně, že bylo zřejmé, jak to dělá. Nic mimořádného. Ilsa tedy mrkla na Marthu a posunkem ukázala na naditou kapsu jednoho muže. Její kamarádka se posunula, aby zabránila ve výhledu zamilovanému PÁRU, a Ilsa bleskurychle přemístila mužovu peněženku do své brašny. Pak se znovu zadívala na mladého iluzionistu. Právě držel pikovou trojku, z níž se lusknutím prstů stala kárová sedmička. V rukou se mu postupně vyměnily všechny karty. Ilsa strnula. Věděla totiž, že manipulovat tímhle způsobem s celým balíčkem je prakticky nemožné.

(3) Chlapec své vystoupení zakončil tím, že balíček vyhodil do vzduchu a nechal karty snášet se na diváky. Ilsa jednu sledovala, jenže se jí ztratila z očí. S ní zmizelo i všech jednapadesát dalších. Karty se vypařily. Ilsa věděla, jak vypadá kouzlo. Sama častokrát nějaké provedla. Přikročila tedy k chlapci: „To nebyl běžnej trik, že ne?“

Mladý iluzionista se dal okamžitě na útěk. Ilsa ho pronásledovala až do slepé postranní uličky. Tam kluka popadla za LÍMEC a vyzvídala: „Kdo jsi? Odkud jsi?“

„Ilso? Co to tu…?“ Na začátku uličky stála Martha a na oba zírala. Ilsa sebou leknutím škubla a chlapce na vteřinu pustila. Když ho chtěla chytit znovu, chňapla jen naprázdno do vzduchu. Kluk zmizel stejně jako jeho karty.

„Byl to jenom trik,“ zalhala Ilsa.

„Todle nebyl trik,“ vyhrkla Martha, „madam Rosalie mi o podobných stvořeních vyprávěla. Říkala, že to jsou poslové duchů! Zezdola!“

(H. Mathewsonová: Opačno; upraveno)

TEXT 2

Při skloňování podstatného jména typu A (např. práce) dochází v některých pádech množného čísla ke krácení samohlásky v kořeni slova, např. věnoval se ručním pracím.

Při skloňování podstatného jména typu B (např. váza) ke krácení samohlásky v kořeni slova nedochází, např. koupil vázu; má poličku s vázami (v kořeni váz zůstává ve všech pádech samohláska á).

TEXT 1

(1) Ilsa se vmáčkla do davu na rohu náměstí, aby měla šanci zaregistrovat cokoli neobvyklého na chlapcově technice. Při svých toulkách městem jen zřídka zaznamenala něco zvláštního: muže pohybujícího se moc rychle, dívku slyšící šepot na padesát kroků. Tyhle věci ale Ilsu nezajímaly. Hledala lidi se stejným nadáním, jako má ona.

(2) Tomuhle iluzionistovi bylo kolem jedenácti let. S levitující kartou si počínal tak neohrabaně, že bylo zřejmé, jak to dělá. Nic mimořádného. Ilsa tedy mrkla na Marthu a posunkem ukázala na naditou kapsu jednoho muže. Její kamarádka se posunula, aby zabránila ve výhledu zamilovanému PÁRU, a Ilsa bleskurychle přemístila mužovu peněženku do své brašny. Pak se znovu zadívala na mladého iluzionistu. Právě držel pikovou trojku, z níž se lusknutím prstů stala kárová sedmička. V rukou se mu postupně vyměnily všechny karty. Ilsa strnula. Věděla totiž, že manipulovat tímhle způsobem s celým balíčkem je prakticky nemožné.

(3) Chlapec své vystoupení zakončil tím, že balíček vyhodil do vzduchu a nechal karty snášet se na diváky. Ilsa jednu sledovala, jenže se jí ztratila z očí. S ní zmizelo i všech jednapadesát dalších. Karty se vypařily. Ilsa věděla, jak vypadá kouzlo. Sama častokrát nějaké provedla. Přikročila tedy k chlapci: „To nebyl běžnej trik, že ne?“

Mladý iluzionista se dal okamžitě na útěk. Ilsa ho pronásledovala až do slepé postranní uličky. Tam kluka popadla za LÍMEC a vyzvídala: „Kdo jsi? Odkud jsi?“

„Ilso? Co to tu…?“ Na začátku uličky stála Martha a na oba zírala. Ilsa sebou leknutím škubla a chlapce na vteřinu pustila. Když ho chtěla chytit znovu, chňapla jen naprázdno do vzduchu. Kluk zmizel stejně jako jeho karty.

„Byl to jenom trik,“ zalhala Ilsa.

„Todle nebyl trik,“ vyhrkla Martha, „madam Rosalie mi o podobných stvořeních vyprávěla. Říkala, že to jsou poslové duchů! Zezdola!“

(H. Mathewsonová: Opačno; upraveno)

TEXT 2

Při skloňování podstatného jména typu A (např. práce) dochází v některých pádech množného čísla ke krácení samohlásky v kořeni slova, např. věnoval se ručním pracím.

Při skloňování podstatného jména typu B (např. váza) ke krácení samohlásky v kořeni slova nedochází, např. koupil vázu; má poličku s vázami (v kořeni váz zůstává ve všech pádech samohláska á).

TEXT 1

(1) Xanthe Westlakeová měla výjimečný talent. Bylo jí sotva osm let, když se projevil poprvé. Ten den držela v RUKOU stříbrnou konvici na čaj a zářivě se usmívala. „Proč se tak usmíváš?“ zeptala se její matka Flora. „Je to moc veselá konvice,“ odpověděla Xanthe, „slyším, jak zpívá. Jeden námořník ji koupil pro svou dceru. Když se pak vrátil z dlouhé plavby domů, tuhle konvici jí dal a ona v ní oběma uvařila čaj.“

Flora si zprvu myslela, že ten příběh je jen projevem fantazie. Jakmile však zjistila, že konvice byla opravdu součástí majetku kapitána španělské lodi, zpozorněla. Zkoušela dávat své dceři různé předměty a ptala se jí, jestli k ní také promlouvají. A některé to dělaly. A tak Xanthe začala Floru doprovázet na cestách a společně hledaly poklady. Patnáct let po té příhodě s konvicí natrvalo opustily Londýn a zamířily do MĚSTEČKA Marlborough. Koupily zde vilku, v jejímž přízemí byl krámek se starožitnostmi. Když teď Xanthe a Flora vystupovaly z taxíku, kterým zrovna přijely ke svému novému domovu, netušily, že je při tom kdosi bedlivě sleduje. I kdyby však právě v tu chvíli obě ženy pohlédly do zaprášené výlohy svého krámku, stejně by pozorovatelku nespatřily. Margaret Mertonová už neodrážela světlo. Duchové jsou totiž nehmotné bytosti.

(2) Obchod byl od smrti původního majitele zavřený. Flora vytáhla z rozměrné kabelky klíč a otočila jím v ZÁMKU. Dveře se otevřely a probudily hlasitý mosazný zvonek. „Panečku,“ překvapeně vyjekla Flora, když vstoupily dovnitř. Místnost byla přeplněná starožitnými předměty, zahalenými do rubášů z pavučin. Flora mezi těmi poklady přímo zářila. Xanthe nedůvěřivě zvedla otlučený cylindr, který tu nejspíš ležel celá desetiletí. Ani krámek, ani VĚCI v něm ji zjevně příliš nenadchly. Nicméně Margaret ihned vycítila, co je Xanthe zač. Věděla, že až ke Xanthe ty předměty promluví, mladá žena je bude poslouchat. Nebude mít totiž na výběr.

(P. Brackston: Krámek se starožitnostmi; upraveno)

TEXT 2

Slovní tvar typu A: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) nelze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. vládce (je to třeba tvar 1. pádu čísla jednotného nebo tvar 4. pádu čísla množného).

Slovní tvar typu B: ze samotného tvaru slova (tzn. bez okolního textu) lze určit, ve kterém čísle je slovo užito, např. vládcové (je to buď tvar 1. pádu, nebo tvar 5. pádu, v obou případech však čísla množného).

TEXT 1

TEXT 2

Slovo typu A obsahuje předponu pa-, která vyjadřuje negativní hodnocení (např. místo dobrého vína děda koupil patok = koupil nekvalitní víno).

Slovo typu B obsahuje předponu pa- s jiným významem než slovo typu A (např. srnec má na hlavě parohy = rozvětvené výrůstky; v zoo byl i pakůň = živočich podobný koni).

Slovo typu C (např. padák) neobsahuje předponu pa-.

TEXT 1

(1) Probudil jsem se brzy. Zuzka ještě spala, přikrytá starou záclonou s výšivkami. Náhle jsem zvenčí zaslechl nějaké zvuky. Vzbudil jsem ségru a opatrně jsme vyšli z domu. Před vchodem jsme spatřili staršího chlapa s knírem, jak nese k autu plechovou rouru.

„Dobrý den,“ řekl jsem. On ale nereagoval a poklidně nakládal materiál a nářadí na vozík za autem. Pozdravil jsem ho o něco hlasitěji, ale zase nic.

„Edo, pojďme až k němu, asi hůř slyší,“ navrhla Zuzka. Jenže i když jsme stáli přímo před ním, díval se skrz nás.

(2) „Brácha, my jsme neviditelný!“ vyhrkla Zuzka. Chvilku jsme doufali, že se pleteme. Skákali jsme a mávali rukama, ale kníratý muž pořád nic. Vážně nás neviděl. Bezradně jsme na sebe se Zuzkou koukali. Vtom mou pozornost upoutaly noviny, které tomu chlapovi čouhaly z kapsy saka. Nenápadně jsem je vytáhl a hned jsme je začali zkoumat.

„Rudé právo. To neznám. A koukni na ty názvy článků. Třeba Národe, nevzdáme se.“

„A všimnul sis, co je napsaný tady nahoře? Je tu přece datum 22. srpna 1968!“

Aha, takže tím tunelem času jsme se dostali do minulosti. Do období komunismu. Máma nám vyprávěla, že Rusáci na nás tehdy poslali tanky, ∗∗∗∗∗ lidé v Československu chtěli víc svobody. To ale Rusáci nechtěli dopustit: báli se totiž, že pak by si Češi dělali všechno po svém a přestali by je poslouchat.

„Bez toho tunelu nemáme šanci. I kdybychom totiž odsud došli do Prahy, domů se nedostaneme. Náš dům ještě nestojí a naši se ještě nenarodili,“ řekl jsem sklesle.

„Ale babička přece žije!“

V tu ránu mi to docvaklo: „Děda přece umřel někdy při invazi. Vojáci ho zastřelili, když stavěl na ulici barikádu! Takže jsme tady určitě proto, abychom dědu zachránili. A až tenhle úkol splníme, nejspíš se nám ukáže i cesta domů.“

(P. Hůlová, Liščí oči, upraveno)

TEXT 2

Některá podstatná jména, která jsou odvozená od sloves, označují výsledek děje, např. když něco nedoplatím, vznikne nedoplatek. Takovým podstatným jménům říkáme názvy výsledku děje.

TEXT 1

(1) Probudil jsem se brzy. Zuzka ještě spala, přikrytá starou záclonou s výšivkami. Náhle jsem zvenčí zaslechl nějaké zvuky. Vzbudil jsem ségru a opatrně jsme vyšli z domu. Před vchodem jsme spatřili staršího chlapa s knírem, jak nese k autu plechovou rouru.

„Dobrý den,“ řekl jsem. On ale nereagoval a poklidně nakládal materiál a nářadí na vozík za autem. Pozdravil jsem ho o něco hlasitěji, ale zase nic.

„Edo, pojďme až k němu, asi hůř slyší,“ navrhla Zuzka. Jenže i když jsme stáli přímo před ním, díval se skrz nás.

(2) „Brácha, my jsme neviditelný!“ vyhrkla Zuzka. Chvilku jsme doufali, že se pleteme. Skákali jsme a mávali rukama, ale kníratý muž pořád nic. Vážně nás neviděl. Bezradně jsme na sebe se Zuzkou koukali. Vtom mou pozornost upoutaly noviny, které tomu chlapovi čouhaly z kapsy saka. Nenápadně jsem je vytáhl a hned jsme je začali zkoumat.

„Rudé právo. To neznám. A koukni na ty názvy článků. Třeba Národe, nevzdáme se.“

„A všimnul sis, co je napsaný tady nahoře? Je tu přece datum 22. srpna 1968!“

Aha, takže tím tunelem času jsme se dostali do minulosti. Do období komunismu. Máma nám vyprávěla, že Rusáci na nás tehdy poslali tanky, ∗∗∗∗∗ lidé v Československu chtěli víc svobody. To ale Rusáci nechtěli dopustit: báli se totiž, že pak by si Češi dělali všechno po svém a přestali by je poslouchat.

„Bez toho tunelu nemáme šanci. I kdybychom totiž odsud došli do Prahy, domů se nedostaneme. Náš dům ještě nestojí a naši se ještě nenarodili,“ řekl jsem sklesle.

„Ale babička přece žije!“

V tu ránu mi to docvaklo: „Děda přece umřel někdy při invazi. Vojáci ho zastřelili, když stavěl na ulici barikádu! Takže jsme tady určitě proto, abychom dědu zachránili. A až tenhle úkol splníme, nejspíš se nám ukáže i cesta domů.“

(P. Hůlová, Liščí oči, upraveno)

TEXT 2

Některá podstatná jména, která jsou odvozená od sloves, označují výsledek děje, např. když něco nedoplatím, vznikne nedoplatek. Takovým podstatným jménům říkáme názvy výsledku děje.

TEXT 1

TEXT 2

Přídavné jméno typu A vzniklo jedním z následujících způsobů:

1) základ podstatného jména, který je na prvním místě, se pomocí samohlásky spojí s dalším slovem či jeho základem, např. barvoslepý = barv (tj. základ podstatného jména barva) + o + přídavné jméno slepý;

2) spojí se dvě celá slova, přičemž na prvním místě je podstatné jméno v nějakém tvaru, např. pravděpodobný = pravdě (tj. tvar podstatného jména pravda) + přídavné jméno podobný.

Přídavné jméno typu B obsahuje kořeny dvou slov, jako první v pořadí ale není kořen podstatného jména, např. slovo novověký obsahuje kořen přídavného jména nový a kořen podstatného jména věk.

Když v lednu 1925 vypukla v aljašském městečku Nome epidemie záškrtu, vyslali jeho obyvatelé nouzový signál. Kvůli špatnému počasí k nim však nebylo možné lék včas dopravit letadlem ani lodí. Tohoto úkolu se tedy museli ujmout musheři se svými psími spřeženími. Čekala je náročná trasa dlouhá zhruba tisíc kilometrů. Při takové vzdálenosti je ale třeba odpočívat, což znamená ztrácet čas. Životodárný náklad si proto jako štafetu postupně předalo celkem dvacet týmů. Během pětidenní záchranné mise museli lidé i psi čelit ukrutným mrazům, nakonec se ale podařilo dovézt lék na místo určení. Heroický výkon vzbudil nebývalý zájem médií i veřejnosti. Pes Balto, vůdce dvacátého psího spřežení, má dokonce svou sochu v newyorském Central Parku.

Slavná záchranná akce se stala inspirací pro Iditarod, extrémní závod saní tažených psy, který se každoročně koná v březnu. Trasa závodu, vedoucí aljašskou tundrou i drsnými horami, je dlouhá skoro 1 800 kilometrů. Není asi nutné zdůrazňovat, že utkat se s nelítostnou přírodou vyžaduje hodně sil a odvahy. To ostatně potvrzuje i průběh závodu v roce 2023: loni závodníci vyjeli na trať v neděli 5. března ve 14.00, nejlepší z nich se do cíle dostal až za osm dní a 21 hodin.

Vysvětlivka: musher – člověk, který řídí saně tažené psím spřežením

(www.tyden.cz; www.aktualne.cz; upraveno)

Baggataway – takto indiáni označovali jednu svou tradiční hru. Jejím účelem byla příprava na boj s jinými kmeny. Utkání trvalo i více dní a hráči neměli se soupeři slitování. Coby hrací plocha sloužilo volné prostranství mezi osadami, na jehož krajích byly branky, vzdálené od sebe několik kilometrů. Z principů této hry vzešel lakros.

Tento kolektivní sport se hraje s holemi zakončenými jakousi kapsou na chytání míčku, který se hráči snaží dostat do soupeřovy branky. Jednotlivé varianty lakrosu se zpravidla liší velikostí hrací plochy, počtem hráčů a některé také povolenými zákroky. Například při zápasu v interkrosu nesmí dojít k fyzickému kontaktu s protihráči, naopak boxlakros takové omezení nemá.

Lakros se stal v polovině 19. století kanadským národním sportem. Jeho obliba vzrostla natolik, že se dostal až na olympijské hry. Na olympiádě byl sice oficiálním olympijským sportem zatím jen dvakrát, každý ze soutěžících týmů si ale vždy odvezl medaili. Roku 1904 se totiž OH v St. Louis zúčastnily celkem tři lakrosové týmy, o čtyři roky později na OH v Londýně nastoupily dokonce jen dva. Není tedy divu, že lakros byl ze seznamu oficiálních olympijských sportů vyřazen. V roce 2024 bude na olympiádě ještě chybět, na tu další se ale prý má vrátit. To je pro věrné fanoušky lakrosu jistě dobrá zpráva.

Vysvětlivka: OH – olympijské hry

(www.stoplusjednicka.cz; www.lacrosse.cz, upraveno)

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali však na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.

V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není tedy divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.

Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)

Ve volné přírodě žijí papoušci většinou ve velkých hejnech, nicméně jako domácí mazlíčci jsou zpravidla chováni samostatně. To na ně může mít nepříjemný dopad – často se pak nudí a cítí se osaměle. Svůj smutek vyjadřují specificky: někdy se na bidýlku pohupují zepředu dozadu, někdy si zase vytrhávají peří. Vědci se proto rozhodli vyzkoušet, zda tito ptáci, kteří vynikají vysokou inteligenci a rádi se učí novým věcem, budou schopni mezi sebou komunikovat pomocí videohovorů.

Experimentu se zúčastnilo 18 papoušků. Majitel nejdřív svého mazlíčka naučil, že když zobákem zazvoní na zvoneček, ukážou se na tabletu fotografie dalších papoušků zapojených do experimentu. Jakmile se papoušek dotkl některé z nich, zahájil se videohovor. Pestrobarevní opeřenci si experiment zjevně užívali: například napodobovali chování svého protějšku, zpívali si, nebo dokonce společně usínali. Někteří občas uchopili do zobáku nějaký předmět a ukázali ho novému kamarádovi.

Po analýze více než 1 000 hodin záznamů z celkem 147 papouščích videohovorů vědci dospěli k závěru, že rozhovory mají na papoušky pozitivní vliv. Tato forma komunikace by podle odborníků mohla papouškům alespoň částečně vynahradit život v hejnech. Velkou spokojenost s experimentem projevili i majitelé papouškům.

(www.novinky.cz; echo24.cz, upraveno)

(1) Když se král Aurelius po letech vrátil do Británie, své rodné země, rozhodl se, že se nejdřív pomstí Vortigernovi za vraždu svého otce. Zjistil, že tento tyran uprchl se svými věrnými rytíři na hrad Genoreu, pevnost ukrytou v lesích. Těsně před setměním už Aurelius a jeho vojáci stáli u hradních bran. Ihned zažehli ohně a vzápětí byl celý hrad v plamenech. Královi muži nelítostným pohledem sledovali, jak se mohutná stavba hroutí pod nápory běsnícího živlu, dokud nezůstaly jen zčernalé trámy a ubohé hromádky zdiva.

(2) Ráno před Aureliem znenadání stanul ČARODĚJ Merlin. „Správně jsi zúčtoval napřed s Vortigernem, králi,“ řekl vážně, „ještě tě však čeká boj se zrádnými Sasy. Slyš mé proroctví: v nadcházející bitvě zvítězíš, vidím ale i tvou smrt, dopřeješ-li nepříteli klid!“ Po těchto slovech Merlin zmizel.

Ještě týž den byla na maisbelském poli svedena rozhodující bitva. Bitevní pláň zrudla krví, jen několik nepřátel stačilo před Brity utéct do lesů. Aurelius zprvu zamýšlel zbylé Sasy pochytat, důležitější však bylo co nejdřív nastolit pořádek v rozvrácené zemi. Kvůli vladařským povinnostem král na Merlinovu věštbu brzy zapomněl.

Mezitím Sas jménem Eopa čekal na svou příležitost. Na rozdíl od svých druhů uměl hovořit tak, že byl od rodilého Brita k nerozeznání, nemusel se tedy skrývat jako ostatní v lesích. Zanedlouho se doslechl, že Aurelius ochuravěl, a tak si oblékl mnišský šat a vydal se za králem. Aurelius domnělého mnicha ihned přijal. Eopa krále prohlédl a pak mu řekl: „Budeš zdráv, stačí jen posilující spánek. Připravím ti bylinkový odvar.“

Lstivý Sas ovšem mezi bylinky zamíchal smrtící jed. Aurelius vypil nápoj, za OKAMŽIK usnul a více už se neprobudil. Po jeho skonu vzešla nad Británií prazvláštní hvězda. Měla podobu draka, z jehož tlamy šlehal oheň.

(V. Hulpach, Příběhy kruhového stolu, upraveno)

Robin Hood kráčel po stezce Sherwoodského lesa. Náhle se z hloubi lesa ozvaly tóny známé milostné písně. Zbojník se proto bleskurychle skryl za strom. Vzápětí se na pěšině objevil majitel onoho mohutného basu. Když opodál spatřil stádo vysoké, ihned ztichl, vyňal šíp a zvedl luk. Vtom zpoza dubu vyskočil Robin: „Zadrž! V mém lese nikdo nebude plýtvat střelami a zabíjet zvěř.“

„Budu dělat, co se mi zamane,“ drze odsekl cizinec, „kliď se mi z očí, nebo pocítíš rány mého kyje!“

„Ty že mi natlučeš? To spíš já vyzkouším na nejvyšší větvi pružnost tvého krku a váhu tvého těla.“

∗∗∗∗∗

„Blázne! Neznáme se, a přece si počínáme jako nepřátelé. Luk je smrtonosná zbraň, zastrč tedy šíp zpět do toulce a popadni tyč.“

„Inu dobrá,“ souhlasil se zbojníkovým návrhem cizinec.

Začali měřit své síly. Znenadání se ale Robin zarazil: „Tvé modré oči se mi zdají povědomé. Vybavily se mi dávné vzpomínky. Řekni, jak se jmenuješ.“

Po chvíli cizinec zdráhavě odvětil: „Will Scarlett.“

„Wille, tak ty ses vrátil domů! Poznáváš mě, příteli? Já jsem Robin Hood.“

Muži se srdečně objali a pak Will začal vyprávět: „Dlouho jsem bojoval v Normandii. Celou tu dobu jsem neustále myslel na svou lásku. Byla mou odvahou na válečném poli. Nedávno se mi ale zdál zvláštní sen. Má drahá Maud, potřísněná krví, prosila o pomoc. Věděl jsem, že hned musím zpět do Anglie za svou rodinou. Jsem zběh, Robine.“

„Ubohý Wille, tvá rodná vesnice byla zničena. Krutá zkáza ale nepřítele přišla draho. Já a moji muži jsme družinu vyslanou králem Jindřichem pronásledovali a dvě třetiny těch vojáků jsme pobili. Wille, stal jsem se vůdcem zbojníků a hájím práva slabých!“

Nato Robin pronikavě zatroubil na roh. Z lesa se vynořili muži v zeleném a mlčky obstoupili svého velitele.

(A. Dumas, Robin Hood, upraveno)

Dneska jsme se měli fotit na školním dvoře. Když jsem tam dorazil, paní učitelka právě nadávala Augustýnovi, že přišel převlečený za Marťana. Augustýn má totiž hrozně bohatého tatínka, který koupí, nač si jeho jedináček vzpomene. Augustýn trval na svém, že chce na fotografii vypadat jako Marťan.

Paní učitelka pak řekla fotografovi, ať si pospíší, abychom nepromarnili celou hodinu matematiky. Celestýn, mazánek paní učitelky, prohlásil, že to by byla škoda, jelikož on má matematiku rád. Albín mu chtěl dát ránu, jenže Celestýn nosí brýle, takže ho nemůžeme fackovat, kdy nás napadne.

Fotograf nám řekl, ať se rozdělíme do tří řad. První bude sedět na lavičkách, druhá se postaví za ni a třetí řada bude stát na bednách. Měl to fakt dobře promyšlené.

Pro bedny jsme šli do sklepa. Nebylo tam moc světla, protože lampa byla rozbitá. Byli jsme tam sami, a tak jsme si užili dost legrace. Viktorín si dal na hlavu pytel a začal si hrát na ducha a houkat: „Hú, hú, hú!“ Pak ale přišla paní učitelka. Tvářila se nespokojeně, a tak jsme všichni urychleně vynesli bedny na dvůr. Jenom Viktorín tam zůstal. Neviděl totiž, co se děje. Pořád vykřikoval, že je duch! Rozzlobená paní učitelka mu musela pytel z hlavy sundat.

Když se pak oba vrátili ze sklepa na dvůr, paní učitelka pustila Viktorínovo ucho a zděšeně zvolala: „Vždyť jste celí černí!“ Jak jsme totiž ve sklepě dělali špumprnákle, trochu jsme se umazali. Kromě Celestýna měl čistý obličej jen Augustýn s marťanskou helmou na hlavě. „Vidíte,“ řekl učitelce, „kdyby všichni přišli oblečení jako já, bylo by to bez problému.“ Paní učitelka ho chtěla vytahat za uši, ale na helmě se neměla zač chytit. To marťanské oblečení je vážně výhodné!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Vysvětlivky: pejzy – dlouhé prameny vlasů před ušima; kokrhel – klobouk nebo rozčepýřený chomáč vlasů

(M. Strzalkowska, Netvor, upraveno)

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.

(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.

(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam ∗∗∗∗∗. Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Události dnešního dne mě utvrdily v mém rozhodnutí. Musím stůj co stůj zjistit, zda se ve vesničce opravdu skrývá netvor. Emma, Bronwyn a Enoch se rozhodli mě na této tajné výpravě doprovodit. Millard, jehož neviditelnost by se nám hodila, s naším plánem ale nechtěl mít nic společného. Dokonce jsme ho museli podplatit, aby nás nepráskl ředitelce Peregrinové.

Po večeři jsme se s Emmou sešli u schodiště v posledním patře sirotčince. Po žebříku jsme vylezli na půdu a odtud jsme se větrací šachtou dostali na střechu. Tam už na nás čekali Enoch s Bronwyn. Právě jsem se jich chystal zeptat, jak se dostaneme na zem, vtom jsem ale spatřil Olivu, jak se vznáší podél střechy. Okolo pasu měla omotaný provaz. Zvědavě jsem se naklonil přes střechu, abych zjistil, k čemu je přivázaná. Uviděl jsem Fionu, jak s provazem v ruce sedí v okně svého pokoje. Velice mě potěšilo, že máme dva komplice.

„Běž první, Jacobe,“ řekl mi Enoch.

Nervózně jsem couval od okraje střechy: „Součástí plánu nebylo, že si zlomím nohy.“

„Nezlomíš! Chytni se Olivy a skoč,“ přikázala mi Emma, „je to legrace, uvidíš. Dělala jsem to už mockrát.“

(2) Dobrá, budu jí věřit. Zamířil jsem k Olivě, ona natáhla ruce, objala mě a já jsem se zavřenýma očima vykročil do prázdna. Za okamžik jsem pod nohama ucítil zem. Oliva mě pustila a řítila se zpět na střechu s Júúúúú! na rtech. Ostatní na ni zasyčeli, ať je zticha. Pak ji jeden po druhém objali a ona je snesla dolů. Když jsme byli všichni pohromadě, opatrně jsme se začali plížit k temnému lesu. Fiona s Olivou nám z okna mávaly. Štěstí nám zatím stále přálo. Když se stihneme vrátit před večerkou, Peregrinová nic nezjistí.

(R. Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, upraveno)

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

(1) Bojuje s kunou ležela v týpí a kouřovým otvorem se dívala na jasné hvězdy. Vtom se u vchodu pohnula plachta. Dívka sebou leknutím trhla, ale pak si v duchu vynadala. Je jí přece už dvanáct let. Nejspíš se jen vrací maminka.

„Mami?“ zašeptala Bojuje s kunou.

„To jsem já, Kuno, tvůj dědeček. Nevzbudil jsem tě?“

Dívka radostně vykřikla. Dědeček jí určitě bude před spaním něco vyprávět. Když se posadil k ohništi, poprosila ho: „Povídej, jak jsem dostala své jméno.“

(2) Dědeček začal vyprávět: „Byla jsi, Kuno, na světě čtvrté léto, když do naší vesnice přijel bílý obchodník. Měl malé štěňátko, které si tě oblíbilo. Tehdy jsi byla dost divoká a s tím pejskem jsi už vůbec nebyla k udržení. Shazovali jste ze stojanů sušící se maso, ničili pasti na králíky. Po několika dnech vašeho řádění musel náčelník Pět medvědů říct tvé matce, ať tě zklidní. Okamžitě tě poslala i se štěnětem k potoku, abyste už nemohli nic vyvést. Lehli jste si na břeh pod dutou vrbu, a protože bylo velké horko, usnuli jste. V dutině stromu ale měla doupě kuna.

(3) Před polednem nás vyděsil tvůj zoufalý křik. Probudil tě pejsek, když se ti celý zkrvavený snažil schovat v náručí. Zuřivě na něj dorážela kuna. Sotva jsi ale spustila ten svůj jek, zmizela ve stromě. Popadl tě hrozný vztek. Ihned ses začala dobývat do jejího doupěte. Než jsme k tobě doběhli, už jsi ji držela za krk. I když tě kousala do rukou, nepustila jsi ji. Křičela jsi, že ji utopíš, a táhla ji k potoku. Ani jsme ti nestihli říct, že kuny umějí plavat. Jak se dalo čekat, ve vodě se ti kuna vysmekla a uplavala. Od toho dne se jmenuješ Bojuje s kunou.“

(O. Balík, Děti prérie, upraveno)

TEXT 1

TEXT 2

Otevřená slabika – slabika, která končí samohláskou, např. ku.

Zavřená slabika – slabika, která končí souhláskou, např. síc.

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

TEXT 1

(1) Kdysi byl v Uruku králem Gilgameš, po matce ze dvou třetin bůh. Gilgameš vládl tvrdou rukou. Pod dozorem vojáků stavěli uručtí muži den co den hradby kolem města Uruk. Jedna skupina mužů měla na starost přípravu cihel: vykopanou hlínu smísili s vodou a udělali mazlavé bláto, kterým plnili dřevěné formy. Z hotových cihel potom další muži stavěli hradby. Stavba však rostla pomalu, ∗∗∗∗∗ král přikázal mužům, ∗∗∗∗∗ pracovali i v noci. Dokud nebudou hradby dokončeny, nesmějí se muži vrátit domů. A tak otcové už nemohli obejmout své děti, mládenci už nemohli políbit své milé. Uruk záhy ovládly slzy a strach.

(2) Bohové se rozhodli lidem pomoci. Bůh Anu řekl: „Dílo, jež začal Gilgameš, nechť je dokončeno. Gilgameš však při své nadlidské síle nezná, kde jsou hranice sil lidí. Mocná Aruru, stvoř bytost jemu podobnou. Nechť zkrotí neklidné jeho srdce, aby si oddechl Uruk!“ Bohyně Aruru stvořila z kusu hlíny Enkidua, muže stejně silného jako Gilgameš. Z vůle bohů měl Enkidu bojovat s Gilgamešem. Zatím žil Enkidu ve stepi. Neznal lidi ani jejich sídla, živil se trávou, se zvěří pil z napajedla vodu, spával na holé zemi přikrytý pouze hvězdnou oblohou. Za nějaký čas se ke králi doneslo, že ve stepi žije jakýsi velký muž.

(3) Gilgameš ihned rozkázal, aby neznámého přivedli do Uruku. Úkolem pověřil služebnici bohyně Ištar. Když žena našla Enkidua, vyprávěla mu o lidech a Gilgamešovi. Stačilo šest dní a sedm nocí, aby divoch zatoužil poznat Uruk. Chtěl vidět město, kde lidé bydlí v domech. Chtěl vidět město, kde muži nosí bílá roucha. Chtěl se utkat s Gilgamešem. Od člověka se nyní Enkidu lišil jen svou silou a tím, že neznal závist.

(V. Zamarovský, Gilgameš, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově JABLKO je slabikotvornou souhláskou L (druhá slabika neobsahuje samohlásku).

TEXT 1

(1) Kdysi byl v Uruku králem Gilgameš, po matce ze dvou třetin bůh. Gilgameš vládl tvrdou rukou. Pod dozorem vojáků stavěli uručtí muži den co den hradby kolem města Uruk. Jedna skupina mužů měla na starost přípravu cihel: vykopanou hlínu smísili s vodou a udělali mazlavé bláto, kterým plnili dřevěné formy. Z hotových cihel potom další muži stavěli hradby. Stavba však rostla pomalu, ∗∗∗∗∗ král přikázal mužům, ∗∗∗∗∗ pracovali i v noci. Dokud nebudou hradby dokončeny, nesmějí se muži vrátit domů. A tak otcové už nemohli obejmout své děti, mládenci už nemohli políbit své milé. Uruk záhy ovládly slzy a strach.

(2) Bohové se rozhodli lidem pomoci. Bůh Anu řekl: „Dílo, jež začal Gilgameš, nechť je dokončeno. Gilgameš však při své nadlidské síle nezná, kde jsou hranice sil lidí. Mocná Aruru, stvoř bytost jemu podobnou. Nechť zkrotí neklidné jeho srdce, aby si oddechl Uruk!“ Bohyně Aruru stvořila z kusu hlíny Enkidua, muže stejně silného jako Gilgameš. Z vůle bohů měl Enkidu bojovat s Gilgamešem. Zatím žil Enkidu ve stepi. Neznal lidi ani jejich sídla, živil se trávou, se zvěří pil z napajedla vodu, spával na holé zemi přikrytý pouze hvězdnou oblohou. Za nějaký čas se ke králi doneslo, že ve stepi žije jakýsi velký muž.

(3) Gilgameš ihned rozkázal, aby neznámého přivedli do Uruku. Úkolem pověřil služebnici bohyně Ištar. Když žena našla Enkidua, vyprávěla mu o lidech a Gilgamešovi. Stačilo šest dní a sedm nocí, aby divoch zatoužil poznat Uruk. Chtěl vidět město, kde lidé bydlí v domech. Chtěl vidět město, kde muži nosí bílá roucha. Chtěl se utkat s Gilgamešem. Od člověka se nyní Enkidu lišil jen svou silou a tím, že neznal závist.

(V. Zamarovský, Gilgameš, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově JABLKO je slabikotvornou souhláskou L (druhá slabika neobsahuje samohlásku).

(M. Kratochvíl, Zajíc a osel)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 7–11

(1) Kojot prérijní byl jako druh psovité šelmy popsán až v roce 1832, vypráví se však o něm už ve starých indiánských mýtech. Často v nich představuje vychytralého, někdy až zlomyslného šibala porušující zavedená pravidla. Faktem je, že kojot je mazaný a dokáže se obdivuhodně přizpůsobit novým podmínkám.

(2) Už mnoho staletí je domovem kojotů Severní Amerika. Indiáni, tedy původní obyvatelé tohoto kontinentu, měli v úctě všechna zvířata včetně kojotů. Evropani, kteří v 16. století začali Severní Ameriku osidlovat, však zaujali jiný postoj. Neúctu ke zvířatům projevovali třeba vymýšlením barvitých nadávek, jako prašivý vlk, zbabělý kojot, kterými se mezi sebou častovali. Nově příchozí také začali zvířata nemilosrdně zabíjet, a to jak kvůli masu, tak pro zábavu. V ohrožení byly celé živočišné druhy. Kojoti však přežili nejen surové útoky osadníků, ale dokonce i „strychninovou válku“. Tehdy farmáři políčili na predátory hovězí maso napuštěné strychninem, aby před nimi ochránili svůj dobytek. Zatímco vlci se snadno nachytali a téměř kvůli tomu vyhynuli, kojoti se naopak naučili otrávenému masu vyhýbat.

(3) Poslední dobou kojoti nacházejí vhodné podmínky pro život v těsné blízkosti člověka. Jedno kojotí teritorium nalezneme třeba v Chicagu, které je z hlediska počtu obyvatel třetím největším městem Spojených států amerických. V městském prostředí se kojoti živí různými živočichy i odpadky z popelnic. Často také hodují na mršinách zvířat sražených auty, což je ale docela riskantní. Srážka s autem je v městském prostředí nejčastější příčinou úmrtí kojotů. Ve srovnání s jejich přirozenými nepřáteli, jako jsou pumy či medvědi, jsou však řidiči menší hrozbou. Ve městě mají kojoti téměř třikrát vyšší naději na přežití než ve volné přírodě.

Vysvětlivka: strychnin – prudký jed

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.

(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s PODOBNÝMI malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).

(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu v HLUBOKÉM sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.

Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily ODVÁŽNÉ finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to ∗∗∗∗∗ nestačilo, díky tomu se ∗∗∗∗∗ Finové dokázali bránit napadení DELŠÍ dobu, než Sověti očekávali.

Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) V roce 1889 se členové Klubu českých turistů vypravili do Paříže na světovou výstavu. Silný dojem v nich zanechala 300 metrů vysoká Eiffelova věž. Při cestě domů se pořadatelé výpravy domluvili, že Praze dají pocítit stejnou závrať, jakou zažili sami.

(2) Na nejbližší schůzi se členové výboru rozhodli vystavět rozhlednu na pražském vrchu Petříně a do společné pokladny ihned vložili 1031 zlatých. Náklady na stavbu se však vyčíslily na 32 000 zlatých. Aby odvážný projekt získal podporu české veřejnosti, vyšel v novinách krátce po schůzi vizionářský článek. Lidé ho četli s nadšením. Jeho autor popisoval Prahu jako moderní město s impozantní rozhlednou. Líčil lanovku, která lidi doveze na Petřín, a přislíbil, že rozhledna se otevře už za rok od prvního výkopu.

(3) Veřejnost byla představou vlastní rozhledny nadšena. Lidé začali na stavbu okamžitě přispívat a zanedlouho se podařilo shromáždit potřebnou částku. V polovině března 1891 byl učiněn první výkop a stavitelé začali bojovat s časem. Práce na stavbě trvaly pouhé čtyři měsíce, což byl vynikající výkon. Výsledek stál vskutku za to. Přestože Petřínská rozhledna měřila jen 63,5 metru, jinak nad svou francouzskou konkurentkou vyhrávala. Například tehdejší obyčejné výtahy na Eiffelovce se s moderním výtahem na pražské rozhledně nedaly srovnat. Spolu s rozhlednou byla dokončena i lanová dráha.

(4) Rozhledna byla za účasti předních politiků slavnostně otevřena 20. srpna 1891. Ten den byl Petřín zahalen v národních barvách a na špičce rozhledny se skvěl červenobílý prapor. Vlál výše než prapor na špičce její pařížské sestry – o více než padesát metrů nad mořem. Sen českých turistů se naplnil.

(www.petrinska-rozhledna.cz, upraveno)

Létající ryby ve skutečnosti nelétají, ploutve používají k plachtění vzduchem. Tuto techniku si osvojily, aby unikly před predátory. Ve vzduchu však létající ryby nezůstávají dlouho. Potřebují dýchat, proto se vracejí do vody.

Než vzlétne, začne ryba velmi rychle plavat. Během plavání složí ploutve k tělu, rychle rozkmitá ocas, pak nasměruje tělo nahoru, proletí vodní hladinou až do výšky 6 metrů, roztáhne ploutve a plachtí. Pak spadne zpět na hladinu, ve vodě opět rozkmitá ocas a může provést další skok. Při jednom letu může létající ryba překonat vzdálenost až 200 metrů, dosáhnout rychlosti až 70 km/h a ve vzduchu se může udržet po dobu až 45 sekund. Spojením několika letů po sobě ryba uletí vzduchem až 400 metrů.

Poznatky o létajících rybách inspirovaly vědce. Mechanici chtějí vytvořit letoun s podobnými vlastnostmi, jako mají tito živočichové.

(Už víš proč? 2/2015, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 8–13

Před vynálezem papíru lidé psali na vše, co jim přišlo pod ruku: v Číně na hedvábí, v Indii na palmové listy a v Babylonu na tabulky z pálené hlíny. Ve starověkém Egyptě se začal používat papyrus, který Egypťané vyráběli ze stonků jedné vodní rostliny. Později se k psaní začaly upravovat také zvířecí kůže zbavené srsti a tak vznikly pergameny. Pergamen byl sice daleko dražší než papyrus, ale zato byl pevnější a déle vydržel. Až do začátku 13. století byl pergamen nejužívanějším psacím materiálem, poté začal být vytlačován papírem.

Proces výroby papíru prošel dlouhodobým vývojem. Počátky tohoto převratného vynálezu sahají až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Papír byl v té podobě, v jaké ho známe dnes, vynalezen v roce 105. Tehdy čínský ministr Cchaj Lun dokázal něco pozoruhodného. Z vláken rostlin, starých hadrů a rybářských sítí vyrobil listy papíru. Tyto suroviny se nejprve povařily a pak se rozmělnily na kaši. Do směsy se ponořila bambusová síť, na níž ulpěla tenká vrstva kaše. Pak se papír odloupl od sítě a nechal se vysušit. Na takto získaný papír se psalo daleko lépe než na hedvábí. Výroba papíru byla také méně nákladná, což ∗∗∗∗∗.

Číňané si velmi dobře uvědomovali, jak je vynález papíru cenný, proto jeho výrobní postup přísně střežili. Před světem ho však utajili jen do poloviny 8. století, kdy arabští vojáci zajali několik Číňanů. Ti byli donuceni tajemství výroby papíru svým věznitelům prozradit. Technologie výroby papíru pak během následujících čtyř set let pronikla i do střední a západní Evropy.

(D. Macaulay, Mamutí kniha techniky; www.wikipedie.cz, upraveno)