Citově zabarvená slova, spisovnost × nespisovnost - 7. ročník

Vejde se do kapsy, ale skrývá v sobě různé nástroje – od vývrtky přes pilník až po šroubovák. Dostal se na vrchol himálajské hory Annapurna, a dokonce ho měl u sebe i Neil Armstrong, když roku 1969 letěl na Měsíc. Řeč je o švýcarském kapesním noži.

Za vznikem firmy Victorinox, která tyto legendární nože vyrábí, stojí Karl Elsener. První nůž tohoto typu sestrojil roku 1884, první velký úspěch se dostavil o 13 let později. Tehdy si nechal výrobek patentovat a posléze ho nabídl švýcarské armádě. Mezinárodní věhlas ale přichází až během 2. světové války, kdy v Evropě sloužilo mnoho vojáků z USA. Amíci si multifunkční kapesní nože odváželi domů jako suvenýry. Není se čemu divit, byly totiž zhotoveny s precizností pro Švýcary tak typickou.

Na kvalitě svých výrobků si firma Victorinox zakládá dodnes. Švýcarské kapesní nože se například stále sestavují částečně ručně. Podle vedení firmy totiž při strojové výrobě nelze garantovat, že výsledný produkt bude bezchybný. Ještě na konci 90. let se zhruba 90 % švýcarských kapesních nožů prodávalo na letištích. Po teroristických útocích, které se odehrály 11. září 2001 v USA, však začala všude platit přísnější bezpečnostní pravidla. Na situaci reagovala i firma Victorinox: protože potřebovala zastavit pokles tržeb, rozhodla se v letištních obchodech nabízet i jiný sortiment (např. hodinky či zavazadla).

(www.irozhlas.cz; upraveno)

(Xindl X: Růžový brejle; upraveno)

TEXT 2

Nespisovný prostředek typu A vzniká tak, že se před počáteční samohlásku spisovného slova přidá souhláska, např. u nás doma → {{u:hu nás doma}}.

Nespisovný prostředek typu B vzniká jinak, než je uvedeno výše.

TEXT 1

(1) Probudil jsem se brzy. Zuzka ještě spala, přikrytá starou záclonou s výšivkami. Náhle jsem zvenčí zaslechl nějaké zvuky. Vzbudil jsem ségru a opatrně jsme vyšli z domu. Před vchodem jsme spatřili staršího chlapa s knírem, jak nese k autu plechovou rouru.

„Dobrý den,“ řekl jsem. On ale nereagoval a poklidně nakládal materiál a nářadí na vozík za autem. Pozdravil jsem ho o něco hlasitěji, ale zase nic.

„Edo, pojďme až k němu, asi hůř slyší,“ navrhla Zuzka. Jenže i když jsme stáli přímo před ním, díval se skrz nás.

(2) „Brácha, my jsme neviditelný!“ vyhrkla Zuzka. Chvilku jsme doufali, že se pleteme. Skákali jsme a mávali rukama, ale kníratý muž pořád nic. Vážně nás neviděl. Bezradně jsme na sebe se Zuzkou koukali. Vtom mou pozornost upoutaly noviny, které tomu chlapovi čouhaly z kapsy saka. Nenápadně jsem je vytáhl a hned jsme je začali zkoumat.

„Rudé právo. To neznám. A koukni na ty názvy článků. Třeba Národe, nevzdáme se.“

„A všimnul sis, co je napsaný tady nahoře? Je tu přece datum 22. srpna 1968!“

Aha, takže tím tunelem času jsme se dostali do minulosti. Do období komunismu. Máma nám vyprávěla, že Rusáci na nás tehdy poslali tanky, ∗∗∗∗∗ lidé v Československu chtěli víc svobody. To ale Rusáci nechtěli dopustit: báli se totiž, že pak by si Češi dělali všechno po svém a přestali by je poslouchat.

„Bez toho tunelu nemáme šanci. I kdybychom totiž odsud došli do Prahy, domů se nedostaneme. Náš dům ještě nestojí a naši se ještě nenarodili,“ řekl jsem sklesle.

„Ale babička přece žije!“

V tu ránu mi to docvaklo: „Děda přece umřel někdy při invazi. Vojáci ho zastřelili, když stavěl na ulici barikádu! Takže jsme tady určitě proto, abychom dědu zachránili. A až tenhle úkol splníme, nejspíš se nám ukáže i cesta domů.“

(P. Hůlová, Liščí oči, upraveno)

TEXT 2

Některá podstatná jména, která jsou odvozená od sloves, označují výsledek děje, např. když něco nedoplatím, vznikne nedoplatek. Takovým podstatným jménům říkáme názvy výsledku děje.

TEXT 1

(1) Alex se musel zeptat na cestu. Když zjistil, jak dlouho ještě půjde, trochu ho to zaskočilo. Byl ale vděčný za svou fyzičku: když přece vydrží trénovat klidně šest hodin v kuse, zvládne i ujít pár bloků v New Yorku. Bylo krátce po půlnoci, když konečně dorazil do správné ulice. Tahle čtvrť se mu zdála nebezpečná. Dům, v němž jeho babička bydlela, vypadal jako šedivá věž. Alex byl vystrašený a promrzlý, ale jakmile vystoupil v jedenáctém patře z výtahu, rozhodl se, že svou slabost nedá najevo.

„Ahoj babi,“ pozdravil co nejzřetelněji.

„Povídala jsem ti, ať mě tak neoslovuješ,“ pokárala ho.

„Ahoj Kate.“

„Jdeš dost pozdě, Alexandře.“

„Neměla jsi mě náhodou vyzvednout na letišti?“

„Jestli nejsi schopný se ke mně dostat z letiště sám, nemůžeš se mnou do pralesa.“

Kate Coldová byla cestovatelka, a tak byl její malý byt přecpaný předměty z různých zemí. Alexe zaujaly především lebky z Tibetu a zkamenělí skarabové z Egypta. Alexova matka Lisa měla ze své tchyně hrůzu, její děti to ale cítily jinak: všechny tři byly na svou babičku pyšné a sbíraly články, v nichž jejich hrdinka vyprávěla o exotických místech.

Když se Alex najedl, Kate mu vysvětlila, že ho vezme na důležitou expedici, kterou povede proslulý antropolog Ludovic Leblanc. Jejich posláním je pátrat v amazonském pralese po záhadné bytosti podobné člověku.

„Můj táta říkal, že důkazy o existenci toho netvora nejsou,“ nadhodil Alex.

„Jeho rodný list přirozeně nemáme. Říká se ale, že páchne tak pronikavě, že lidé i zvířata ztrácí v jeho blízkosti vědomí nebo zůstanou zcela ochromeni,“ podotkla Kate.

(2) „Myslíš, že je nebezpečný?“

„Ne, Alexandře, myslím, že je laskavý. Neunáší děti, nekrade ani neničí majetek. Je to pouhý vrah. Tiše svým obětem zláme kosti a s elegancí je pak vykuchá,“ jízlivě odsekla Kate. „A teď se vyspi. Hned ráno se dáme do práce.“

(I. Allende, Město netvorů, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

Ještě před sto lety bylo jasným králem psacích potřeb plnicí pero. V 2. polovině minulého století však bylo z trůnu sesazeno perem kuličkovým neboli propiskou.

Předchůdci propisky, tedy první pera s postupně dávkovaným inkoustem, pocházejí už z konce 19. století. Tato pera ovšem měla zásadní nedostatky: často vysychala nebo z nich vytékal inkoust. První prototyp funkčního kuličkového pera vyrobil až maďarský vynálezce László Bíró v roce 1931. Inspirovaly ho prý děti, které hrály kuličky na chodníku plném kaluží. Rok před začátkem druhé světové války¹ musel Bíró kvůli svému židovskému původu opustit Maďarsko. Po dvouletém pobytu v Paříži se vydal za oceán a usadil se v Argentině, kde úspěšně rozjel výrobu kuličkových per.

Zprvu si propisku rozhodně nemohl dovolit každý – byla totiž dost drahá. Když americký podnikatel Milton Reynolds začal v polovině 40. let vyrábět propisky podle Bíróovy technologie rozvinuté v Argentině, jednu prodával za 12 amerických dolarů. Za takový peníze mohl tenkrát člověk pořídit 300 litrů benzínu, za cenu pěti Reynoldsových propisek se dokonce v roce 1945 dal v USA na měsíc pronajmout slušný dům. Naštěstí již začátkem 50. let byly v obchodech k dostání levné a přitom spolehlivé propisky.

Tajemství propisky spočívá v hustém rychleschnoucím inkoustu a zejména v malinké kuličce, umístěné na jejím hrotu. Tato kulička, vyráběná například ze slinutého karbidu², se při psaní otáčí, inkoust z náplně se tak rovnoměrně rozvádí po jejím povrchu a zanechává na papíře stopu. Na stejném principu funguje i keramické pero.

¹ Druhá světová válka probíhala v letech 1939–1945.

² Slinutý karbid je velmi tvrdý materiál používaný na hroty protipancéřových střel, ve šperkařství, při výrobě břitů aj.

(www.stoplusjednicka.cz; zoom.iprima.cz, upraveno)

(1) Jonatán seděl u stolu v cestovní kanceláři Jinosvěty a věnoval se své práci, když se ozval zvuk prudce se otvírajícího kufru. Jeho víko odletělo a ven vychrstl proud vody. Za pár vteřin se z kufru vynořil muž, promáčený na kost. Za ním se vysoukala jakási žena. Kolem pravého kotníku měla obtočené slizké chapadlo.

„Ten šmejd se mě furt drží, Alfrede,“ durdila se.

„Musíte se vyprostit,“ vzdychl Jonatán, „protože z jiného světa se s vámi nesmí nic vrátit. Pravidla pro cestovatele znáte.“

(2) Žena škubla nohou. Chapadlo toho tvora ji konečně pustilo a víko se s čvachtavým plesknutím zavřelo. Dvojice se culila tak, jak by se nikdo, kdo právě vylezl z kufru spolu s chobotnicí, rozhodně culit neměl. Jonatán nalistoval stránku v notesu a řekl: „Mori a Alfred Hudspethovi. Vidím, že jste se měli vrátit až za několik dní.“

„Zhoršilo se počasí,“ vysvětlovala Mori, „to byste nevěřil, jak velký byly vlny.“

„Pořídili jste alespoň slušné zápisky ze svého pobytu?“ zajímalo Jonatána. Alfred mu podal zmáčenou knihu. Jonatán se zamračil: „Víte, jak je tento průvodce cenný? Takhle se k němu nemůžete chovat!“ Jakmile knížku otevřel, nespokojeně zabručel: „Napsali jste všeho všudy jeden odstavec! To mi opravdu nestačí!“

„Neměli jsme moc času na psaní slohových prací,“ zasmál se Alfred a odhrnul si ofinu. Jeho čelo zdobila tržná rána. „Tohle je vzpomínka na větší než drobnou šarvátku v Zátoce hlasů.“

„A pak se objevily ty chobotnice,“ dodala Mori. „Málem jsme ztratili kufr. Museli jsme skočit přes palubu, protože jedna z těch potvor se zmocnila naší lodi. Najít jiný místo, kde šlo kufr otevřít, abysme se mohli vrátit sem, to bylo jako zlý sen.“

Jonatán zalapal po dechu: „Vy jste málem ztratili kufr? Neztratit své zavazadlo – to je přece pravidlo číslo jedna.“

„Nebojte se, my se příště polepšíme, viď, Mori?“

(L. D. Lapinski, Cestovní kancelář Jinosvěty, upraveno)

(J. Skácel, Pohádka o princezně a pávech, upraveno)

Člun se dal do pohybu a nás obklopila temnota. Ocitli jsme se ve Vráse. Náhle jsme cosi zaslechli. Byly to volkry – zrůdná stvoření s obřími drápy, kožnatými křídly a zuby ∗∗∗∗∗ jako žiletky, jimiž s chutí trhají lidské maso. Ve chvíli, kdy na nás ty stvůry zaútočily, se mě poprvé zmocnil ten zvláštní pocit. Vzápětí vše kolem mě zalila pronikavá záře, která je zahnala.

Následující týden byl nabitý událostmi: první setkání s Temným, střet s nájemnými vrahy z Fjerdy a rychlý přesun do Os Alty – králova sídla. Nebylo divu, že jakmile mě v paláci zavedli do pokoje, padla jsem na postel a za minutu už jsem nevěděla o světě.

Zase je mi pět a jsem v sirotčinci. Všude je krev, na okně mé ložnice sedí volkra. Natahuje po mně drápy. Její oči mají šedivou barvu křemene. Jsou stejné, jako má Temný… S hrůzou jsem procitla. Srdce mi ještě zběsile tlouklo, když mi služebná oznamovala, že se mám připravit na audienci u krále.

Záhy už jsem před zraky zvědavých dvořanů kráčela ke zlatému trůnu. Král vypadal asi na čtyřicet, měl štíhlou postavu s kulatými rameny, vodnaté oči a světlý knír.

„Vaše Veličenstvo, představuji vám Alinu Starkovou – světlonošku,“ pronesl Temný.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ana Kuya, svérázná hospodyně ze sirotčince, kde jsem vyrůstala, vyžadovala, abychom před šlechtici vždy dělali pukrle. To mi ale nyní připadalo nepatřičné. Král se na mě podíval a zklamaně řekl: „Vždyť vypadá úplně obyčejně.“

Nato Temný rozpřáhl ruce. Z jeho dlaní vytryskly temné stružky a prostory se začaly plnit černí, jež se vpíjela do vzduchu. V sále ∗∗∗∗∗ temnotou se ozvaly zděšené výkřiky. Vtom se něco uvnitř mě opět nekontrolovatelně dralo na povrch. Za chvilku celý sál zaplavilo zářivé světlo, které vmžiku zahnalo temnotu. Propukl aplaus. Několik lidí se dokonce radostí rozplakalo. Král se tvářil nadmíru spokojeně.

(L. Bardugová, Světlo a stíny, upraveno)

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Mezi nejagresivnější hry na světě zaručeně patří florentský fotbal. Tento sport, jehož kořeny sahají do 16. století, se hraje výhradně v italském městě Florencii.

Ve florentském fotbale spolu soupeří dva týmy po 27 hráčích. Někteří na sobě během zápasu mají kromě bot jen nabírané kalhoty ke kolenům a hrdě divákům ukazují svalnatá potetovaná záda, jiní jsou oblečeni v kompletních kostýmech. Tým, jehož hráči se podaří dopravit kožený míček do soupeřovy sítě, získává bod. Jeden zápas trvá 50 minut, vítězem se stává tým, který získá více bodů. Během utkání je například zakázáno kopat protihráče do hlavy, řada tvrdých zákroků je ale povolena. Týmy rozhodně ∗∗∗∗∗, zápas proto občas připomíná masovou rvačku. Pokud se souboj příliš vyostří, zamává rozhodčí hráčům před obličeji pštrosím perem, aby je dostal od sebe.

V současnosti se tomuto sportu věnují pouhé čtyři týmy. Sezóna je ve Florencii zahájena vždy začátkem června, a to dvěma zápasy. Jejich vítězové se 24. června utkají ve finálovém zápase, jímž se završí oslavy svátku svatého Jana Křtitele, patrona Florencie. Víc utkání se v daném roce nekoná, což je vzhledem k brutalitě tohoto sportu jen dobře.

(www.reflex.cz; plus.rozhlas.cz, upraveno)

(J. Zahradníček, O původu skřivánka)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, ∗∗∗∗∗ jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.

„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.

„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…

„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.

„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.

Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumal i bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, ∗∗∗∗∗ někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“

„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.

Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“

„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.

Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Vysvětlivka: hvozd – velký hustý les

(J. Vrchlický, Začarovaný les, zkráceno)

(1) Poté, co Marcel odhalil Schultzův zkázonosný plán, pochopil, že hodiny jeho života jsou sečteny. Pořád myslel na Francouzské město, které se ten bídák rozhodl zničit. To se nesmí stát, jsou tam přece jeho přátelé! Celou noc Marcel nezamhouřil oka. Musí z Ocelového města uprchnout, to věděl zcela bezpečně. Jenže jak?

Ráno zamířil rovnou do parku, jenž byl součástí uzavřeného domovního bloku, v němž byl vězněn. Ano, mohl se procházet, jeho volnost však byla jen zdánlivá. V patách měl totiž stále dva mlčenlivé obry s revolverem, jejichž slabostí byl tabák.

(2) Když kráčel k říčce, která odtéká podzemním kanálem ven z města, všiml si zvláštního křoví, rostoucího podél zdi. Ihned ho poznal. V jeho listech se skrývá účinný uspávací prostředek. Plán útěku nabýval zřetelných obrysů. Marcel potají přidal pár lístků do tabáku a nabídl ho svým dozorcům. Za okamžik se areálem rozléhalo dvojí rytmické chrápání. Marcel na nic nečekal a utíkal do muzea modelů Schultzových strojů. Jakmile pronikl do hlavního sálu, vytáhl zápalku a škrtl.

(3) Za chvíli už z oken šlehaly plameny. Ze všech stran přijížděli hasiči, přispěchal i Schultze. Když bylo po pěti minutách hašení všem jasné, že muzeum lehne popelem, Schultze zvolal: „Deset tisíc dolarů tomu, kdo zachrání exponát 3175!“ I když to byla částka skutečně vysoká, nikdo se nehlásil. Náhle se odněkud vynořil Marcel a řekl: „Já to udělám.“

Schultze se zatvářil nedůvěřivě, pak ale kývl. Nemůže přece nic ztratit, naopak. Marcel si vzal dýchací přístroj a zmizel v kouři. Ani ho ale nenapadlo zachraňovat exponát. Rychle proběhl deštěm žhavých jisker, vyběhl zadním vchodem a skočil do říčky. Po chvíli vplul do podzemního kanálu, zcela zaplněného vodou. Byl v něm deset minut, když vtom narazil na železnou mříž. Zmocnilo se ho zoufalství. Z posledních sil zacloumal mříží. Naštěstí povolila. Proud ho unášel neznámo kam.

(J. Verne, Ocelové město, upraveno)

Vysvětlivky: pejzy – dlouhé prameny vlasů před ušima; kokrhel – klobouk nebo rozčepýřený chomáč vlasů

(M. Strzalkowska, Netvor, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(M. Kratochvíl, Zajíc a osel)

(1) Každý člověk má na prstech, dlaních a ploskách nohou papilární linie. Jsou to vlastně takové výstupky na kůži, které vytvářejí složité obrazce. Na světě neexistují dvě osoby s naprosto shodnými obrazci papilárních linií. Toho využívá daktyloskopie, nejstarší a nejspolehlivější metoda identifikace lidí podle otisků prstů.

(2) O jedinečnosti otisků prstů věděli už staří Asyřané v období kolem roku 2000 před naším letopočtem. Obchodníci je přidávali na výrobky, aby zabránili jejich padělání. V minulosti byla daktyloskopie populární v Číně, do Evropy pronikla až mnohem později. Na rozvoji tohoto oboru měl zásadní podíl i český vědec Jan Evangelista Purkyně.

(3) Kriminalistika využívá poznatků o otiscích prstů už delší dobu. A jak to všechno funguje? Člověk má neustále trochu zpocené ruce a právě pot zůstává na věcích, kterých se dotýkáme. Když zločinci šáhnou na místě činu na nějaký předmět, zanechají na něm otisky prstů, jež je následně mohou usvědčit. Otisk prstů sice pouhým okem nevidíme, můžeme ho ale zviditelnit nejrůznějšími metodami. Jedna z nich spočívá v použití magnetických prášků, které kriminalisté štětcem nanesou na podezřelé předměty. Prášek se nachytá na místa, kde jsou otisky. Ty pak stačí přenést na fólii a donést do laboratoře.

(4) Otisky z místa činu často nejsou zcela čitelné. Když je kriminalisté porovnávají s dalšími otisky v databázi, musejí nalézt vždy alespoň deset shodujících se obrazců na papilárních liniích. Až poté je jasné, že se opravdu nemýlí.

(21. století junior 8/2016, upraveno)

(1) „Au!“ kňučel jsem a držel si hlavu. Máma totiž do noci uklízela. Taky mi v pokoji napastovala linoleum a po něm koberec krásně jezdí.

„Co se děje?“ volala z kuchyně máma.

„Počítám hvězdičky,“ řekl jsem. Máma si asi myslela, že jsem se zbláznil, protože se na mě s vařečkou v ruce přišla kouknout.

„To kvůli tý napastovaný podlaze,“ mrmlal jsem.

Máma odvětila, že mě nenechá žít v chlívku, i když by se mi to asi zamlouvalo. Načež se ozvalo syčení a zápach a mámě uteklo mléko.

(2) „To je tvoje vina!“ vykřikla a rozzlobeně utírala zašpiněnou plotnu.

Pak otevřela okno, ale neuvědomila si, že na okně má maso, a jak to okno otevírala, krev z toho syrového masa se jí obtiskla na zástěru, já se toho lekl a strašně jsem zařval, což zase vylekalo mámu, a jak sebou prudce trhla, talíř s masem letěl do dvora.

„Boříku!“ Znělo to, jako kdyby měla strašně velký zuby.

„Právě jsme na vlastní oči viděli létající talíř,“ chtěl jsem situaci zachránit humorem.

(3) Jenže máma mou snahu o zažehnání hádky neocenila, nýbrž mě chtěla majznout vařečkou. Já to ale předpokládal, a tak jsem rychle uhnul. Hrneček na stole ovšem ne. Prchl jsem do koupelny a zamkl se.

„Okamžitě vylez, ať tě můžu seřezat!“ lákala mě. „Jestli do tří nevylezeš, tak uvidíš!“

„Já bych odemkl,“ zkoušel jsem to diplomaticky, „ale ty bys mi nařezala. A vůbec, proč mám být bitej? Komu uteklo mlíko? Kdo shodil talíř? Kdo rozbil hrneček?“

Za dveřmi koupelny jsem slyšel lapání po dechu.

(4) „A proč mi asi uteklo? Proč jsem shodila talíř? Proč jsem rozbila hrneček?“

„Ale to je přece jasný! Je pátek třináctého!“

(V. Steklač, Pekelná třída, upraveno)