CERMAT test z češtiny

TEXT 2

Aliterace – v rámci jednoho verše se v těsném sousedství vyskytují slova začínající stejnou hláskou nebo skupinou hlásek.

TEXT 2

Aliterace – v rámci jednoho verše se v těsném sousedství vyskytují slova začínající stejnou hláskou nebo skupinou hlásek.

TEXT 2

Aliterace – v rámci jednoho verše se v těsném sousedství vyskytují slova začínající stejnou hláskou nebo skupinou hlásek.

TEXT 2

Aliterace – v rámci jednoho verše se v těsném sousedství vyskytují slova začínající stejnou hláskou nebo skupinou hlásek.

TEXT 2

Aliterace – v rámci jednoho verše se v těsném sousedství vyskytují slova začínající stejnou hláskou nebo skupinou hlásek.

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

TEXT 1

(1) Na pravém břehu řeky Jamuny v indickém městě Ágra už po staletí stojí Tádž Mahal, výjimečný architektonický skvost z bělostného mramoru. Vznik této stavby, jejíž krása ohromila celý svět, je spojen s romantickým příběhem.

Mocný císař Šáhdžahán, jenž v letech 1628–1658 vládl Mughalské říši, se již jako patnáctiletý mladík zamiloval do půvabné Ardžomand. Politická situace však způsobila, že trvalo pět let, než se mohl se svou životní láskou konečně oženit. Ardžomand, jíž se po sňatku uzavřeném v roce 1612 začalo říkat Mumtáz Mahal (Perla paláce), svého muže doprovázela na výpravách a probírala s ním důležité státní záležitosti. Když zemřela, sklíčený císař vyhlásil státní smutek. Přísahal také, že pro Mumtáz Mahal postaví nejkrásnější hrobku na světě.

Stavební práce na Tádž Mahalu započaly v roce 1632. Na stavbě pracovalo asi 20 000 dělníků, více než 1 000 slonů přepravovalo mramor ze vzdálených lomů. Drahokamy se dovážely z Ruska, Číny či Persie, zruční řemeslníci z těchto zemí se postarali o výzdobu hrobky. V roce 1643 dokončili stavitelé hlavní chrám, tedy první část prostorného komplexu, který se dále skládá z geometricky uspořádané zahrady, čtyř menších chrámů a brány, symbolizující vstup do ráje. Podle jednoho dochovaného zdroje byl celý komplex Tádž Mahal dokončen roku 1648. Většina odborníků je ale přesvědčena o tom, že stavební práce pokračovaly ještě několik dalších let, nejspíše do roku 1654.

(2) Šáhdžahán chtěl na protějším břehu Jamuny postavit vlastní hrobku z černého mramoru a můstkem přes řeku ji spojit s Tádž Mahalem. Most měl všem příchozím připomínat nesmrtelnou lásku císařského páru. Císařův syn však svého otce sesadil z trůnu a zaujal jeho místo. Šáhdžahán se stáhl do ústraní a z plánované stavby jeho hrobky sešlo. Když v roce 1666 zemřel, nalezl místo posledního odpočinku vedle své milované v Tádž Mahalu.

(kolektiv autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělá přídavná jména mají tvary přídavných jmen, ale ve větě plní funkce, které běžně zastávají podstatná jména, např. zaslechli jsme nářek {{u:raněných lidí}} (přídavné jméno) × {{u:raněného jsme odvezli do nemocnice}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

Bydlím s rodiči a svými dvěma bratry blízko Jičína. Už od dětství mou pozornost přitahovaly skály v nedaleké chráněnné krajinné oblasti. Neuměla jsem ani pořádně chodit, klopýtala jsem i při chůzi po rovině, ale jakmile jsem spatřila skálu, ihned jsem na ni zkoušela lézt. Ty první pokusy nebývaly nebezpečné. Mí rodiče, kteří se báli o mé zdraví, je totiž vždy překazili. Nikdy jsem nestačila vyšplhat tak vysoko, aby mně nedokázali lehce vrátit zpět na zem.

Loni jsem zjistila, že v Mladé Boleslavy je lezecký klub. Byla jsem nadšená. Mé úmysly však v rodičích vzbuzovaly obavy, proto o tom zprvu nechtěly ani slyšet. Musela jsem vyvinout značné úsilí, abych je přesvědčila. V klubu jsem získala cenné zkušenosti. Od té doby jsem strávila téměř každý víkend lezením na skály.

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) ∗∗∗∗∗, že limit je jen slovo, jsme se 29. června 2019 přesvědčili na třetím ročníku extrémního závodu s názvem Geroy. Počet účastníků se oproti loňsku zvýšil o stovku, celkově tedy o dokončení závodu usilovalo skoro tisíc závodníků. Podél trati stálo mnoho skandujících fanoušků, podlehnout bouřlivé atmosféře bylo opravdu snadné.

Na trati o délce necelých 9 kilometrů bylo pro závodníky připraveno třicet překážek. Soutěžilo se ve dvou kategoriích: tříčlenné týmy se na trať vydaly v 11 hodin dopoledne, jednotlivci vyrazili o hodinu později. Závodníci museli třeba přebrodit řeku, házeli pneumatikou nebo posvačili smaženého červa. Před cílem na ně čekala novinka – plazení pod dráty nabitými elektřinou, které každých pět vteřin daly soutěžícím pěknou ránu. Právě tato překážka patřila mezi nejobtížnější. Organizátoři nás však ujistili, že tyto „elektrošoky“ nejsou pro zdravého člověka nebezpečné.

(2) Každý, kdo překonal sám sebe a doběhl do cíle, získal odměnu. V kategorii jednotlivců nenašel přemožitele Ondřej Pekárek, tento šampion zvládl celou trať za hodinu a 20 vteřin. Pokud i vy chcete zažít něco adrenalinového, zkuste za rok také závodit. Všichni se mohou stát hrdiny!

(www.denik.cz, upraveno)

(1) ∗∗∗∗∗, že limit je jen slovo, jsme se 29. června 2019 přesvědčili na třetím ročníku extrémního závodu s názvem Geroy. Počet účastníků se oproti loňsku zvýšil o stovku, celkově tedy o dokončení závodu usilovalo skoro tisíc závodníků. Podél trati stálo mnoho skandujících fanoušků, podlehnout bouřlivé atmosféře bylo opravdu snadné.

Na trati o délce necelých 9 kilometrů bylo pro závodníky připraveno třicet překážek. Soutěžilo se ve dvou kategoriích: tříčlenné týmy se na trať vydaly v 11 hodin dopoledne, jednotlivci vyrazili o hodinu později. Závodníci museli třeba přebrodit řeku, házeli pneumatikou nebo posvačili smaženého červa. Před cílem na ně čekala novinka – plazení pod dráty nabitými elektřinou, které každých pět vteřin daly soutěžícím pěknou ránu. Právě tato překážka patřila mezi nejobtížnější. Organizátoři nás však ujistili, že tyto „elektrošoky“ nejsou pro zdravého člověka nebezpečné.

(2) Každý, kdo překonal sám sebe a doběhl do cíle, získal odměnu. V kategorii jednotlivců nenašel přemožitele Ondřej Pekárek, tento šampion zvládl celou trať za hodinu a 20 vteřin. Pokud i vy chcete zažít něco adrenalinového, zkuste za rok také závodit. Všichni se mohou stát hrdiny!

(www.denik.cz, upraveno)

(1) ∗∗∗∗∗, že limit je jen slovo, jsme se 29. června 2019 přesvědčili na třetím ročníku extrémního závodu s názvem Geroy. Počet účastníků se oproti loňsku zvýšil o stovku, celkově tedy o dokončení závodu usilovalo skoro tisíc závodníků. Podél trati stálo mnoho skandujících fanoušků, podlehnout bouřlivé atmosféře bylo opravdu snadné.

Na trati o délce necelých 9 kilometrů bylo pro závodníky připraveno třicet překážek. Soutěžilo se ve dvou kategoriích: tříčlenné týmy se na trať vydaly v 11 hodin dopoledne, jednotlivci vyrazili o hodinu později. Závodníci museli třeba přebrodit řeku, házeli pneumatikou nebo posvačili smaženého červa. Před cílem na ně čekala novinka – plazení pod dráty nabitými elektřinou, které každých pět vteřin daly soutěžícím pěknou ránu. Právě tato překážka patřila mezi nejobtížnější. Organizátoři nás však ujistili, že tyto „elektrošoky“ nejsou pro zdravého člověka nebezpečné.

(2) Každý, kdo překonal sám sebe a doběhl do cíle, získal odměnu. V kategorii jednotlivců nenašel přemožitele Ondřej Pekárek, tento šampion zvládl celou trať za hodinu a 20 vteřin. Pokud i vy chcete zažít něco adrenalinového, zkuste za rok také závodit. Všichni se mohou stát hrdiny!

(www.denik.cz, upraveno)

(1) ∗∗∗∗∗, že limit je jen slovo, jsme se 29. června 2019 přesvědčili na třetím ročníku extrémního závodu s názvem Geroy. Počet účastníků se oproti loňsku zvýšil o stovku, celkově tedy o dokončení závodu usilovalo skoro tisíc závodníků. Podél trati stálo mnoho skandujících fanoušků, podlehnout bouřlivé atmosféře bylo opravdu snadné.

Na trati o délce necelých 9 kilometrů bylo pro závodníky připraveno třicet překážek. Soutěžilo se ve dvou kategoriích: tříčlenné týmy se na trať vydaly v 11 hodin dopoledne, jednotlivci vyrazili o hodinu později. Závodníci museli třeba přebrodit řeku, házeli pneumatikou nebo posvačili smaženého červa. Před cílem na ně čekala novinka – plazení pod dráty nabitými elektřinou, které každých pět vteřin daly soutěžícím pěknou ránu. Právě tato překážka patřila mezi nejobtížnější. Organizátoři nás však ujistili, že tyto „elektrošoky“ nejsou pro zdravého člověka nebezpečné.

(2) Každý, kdo překonal sám sebe a doběhl do cíle, získal odměnu. V kategorii jednotlivců nenašel přemožitele Ondřej Pekárek, tento šampion zvládl celou trať za hodinu a 20 vteřin. Pokud i vy chcete zažít něco adrenalinového, zkuste za rok také závodit. Všichni se mohou stát hrdiny!

(www.denik.cz, upraveno)