CERMAT test z češtiny

(K. J. Erben, Štědrý den, zkráceno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, proč je lásky málo.}}

Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(K. J. Erben, Štědrý den, zkráceno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, proč je lásky málo.}}

Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(K. J. Erben, Štědrý den, zkráceno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, proč je lásky málo.}}

Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(1) Málokterý člověk si delfíny dovede představit jinde než v moři. Jenže výjimky potvrzují pravidlo. Za delfínem růžovým se musíte vydat do povodí řeky Amazonky. Když chce tento říční delfín získat sympatie opačného pohlaví, používá větve nebo kamení. Vědci sledovali dospělé samce růžového delfína (správně delfínovce amazonského), jak nesou tyto předměty v tlamě a poté jimi agresivně buší do vodní hladiny. Čeřením vody chtějí udělat na samice dojem.

(2) Toto unikátní chování studoval tým profesora Tonyho Martina. Vědci dospěli k závěru, že takto specifickým způsobem se chovají dospělí samci a že delfíni své představení provozují intenzivněji, jsou-li nablízku samice. „Je to zřejmě součást rituálu dvoření, protože současně se mezi samci projevuje agrese,“ vysvětluje Martin. „Nikdy se ale nestalo, aby jeden na druhého kamenem či větví zaútočil.“ Vědci se původně domnívali, že podobný způsob námluv praktikují i jiní savci. Ukázalo se však, že něco takového dělají jenom šimpanzi, jejich metoda je ale méně propracovaná.

(3) Delfíni růžoví nejsou jedinými delfíny, kteří za určitým účelem používají nějaké předměty. V australských vodách vědci objevili delfíny skákavé, kteří si navlékají na čumák mořskou houbu. Biologové jsou přesvědčeni o tom, že ji používají jako jakousi ochrannou rukavici, když na mořském dně pátrají po potravě.

(4) Říční delfíni patří k nejohroženějším ze všech kytovců, například delfínovec čínský byl naposledy spatřen v roce 2004, počet asijských říčních delfínů se odhaduje jen na 85. Ve srovnání s těmito či jinými druhy na tom delfín růžový žijící ve vnitrozemí Jižní Ameriky tak špatně není.

(Lidové noviny, 29. 3. 2008, upraveno)

(1) Málokterý člověk si delfíny dovede představit jinde než v moři. Jenže výjimky potvrzují pravidlo. Za delfínem růžovým se musíte vydat do povodí řeky Amazonky. Když chce tento říční delfín získat sympatie opačného pohlaví, používá větve nebo kamení. Vědci sledovali dospělé samce růžového delfína (správně delfínovce amazonského), jak nesou tyto předměty v tlamě a poté jimi agresivně buší do vodní hladiny. Čeřením vody chtějí udělat na samice dojem.

(2) Toto unikátní chování studoval tým profesora Tonyho Martina. Vědci dospěli k závěru, že takto specifickým způsobem se chovají dospělí samci a že delfíni své představení provozují intenzivněji, jsou-li nablízku samice. „Je to zřejmě součást rituálu dvoření, protože současně se mezi samci projevuje agrese,“ vysvětluje Martin. „Nikdy se ale nestalo, aby jeden na druhého kamenem či větví zaútočil.“ Vědci se původně domnívali, že podobný způsob námluv praktikují i jiní savci. Ukázalo se však, že něco takového dělají jenom šimpanzi, jejich metoda je ale méně propracovaná.

(3) Delfíni růžoví nejsou jedinými delfíny, kteří za určitým účelem používají nějaké předměty. V australských vodách vědci objevili delfíny skákavé, kteří si navlékají na čumák mořskou houbu. Biologové jsou přesvědčeni o tom, že ji používají jako jakousi ochrannou rukavici, když na mořském dně pátrají po potravě.

(4) Říční delfíni patří k nejohroženějším ze všech kytovců, například delfínovec čínský byl naposledy spatřen v roce 2004, počet asijských říčních delfínů se odhaduje jen na 85. Ve srovnání s těmito či jinými druhy na tom delfín růžový žijící ve vnitrozemí Jižní Ameriky tak špatně není.

(Lidové noviny, 29. 3. 2008, upraveno)

(1) Málokterý člověk si delfíny dovede představit jinde než v moři. Jenže výjimky potvrzují pravidlo. Za delfínem růžovým se musíte vydat do povodí řeky Amazonky. Když chce tento říční delfín získat sympatie opačného pohlaví, používá větve nebo kamení. Vědci sledovali dospělé samce růžového delfína (správně delfínovce amazonského), jak nesou tyto předměty v tlamě a poté jimi agresivně buší do vodní hladiny. Čeřením vody chtějí udělat na samice dojem.

(2) Toto unikátní chování studoval tým profesora Tonyho Martina. Vědci dospěli k závěru, že takto specifickým způsobem se chovají dospělí samci a že delfíni své představení provozují intenzivněji, jsou-li nablízku samice. „Je to zřejmě součást rituálu dvoření, protože současně se mezi samci projevuje agrese,“ vysvětluje Martin. „Nikdy se ale nestalo, aby jeden na druhého kamenem či větví zaútočil.“ Vědci se původně domnívali, že podobný způsob námluv praktikují i jiní savci. Ukázalo se však, že něco takového dělají jenom šimpanzi, jejich metoda je ale méně propracovaná.

(3) Delfíni růžoví nejsou jedinými delfíny, kteří za určitým účelem používají nějaké předměty. V australských vodách vědci objevili delfíny skákavé, kteří si navlékají na čumák mořskou houbu. Biologové jsou přesvědčeni o tom, že ji používají jako jakousi ochrannou rukavici, když na mořském dně pátrají po potravě.

(4) Říční delfíni patří k nejohroženějším ze všech kytovců, například delfínovec čínský byl naposledy spatřen v roce 2004, počet asijských říčních delfínů se odhaduje jen na 85. Ve srovnání s těmito či jinými druhy na tom delfín růžový žijící ve vnitrozemí Jižní Ameriky tak špatně není.

(Lidové noviny, 29. 3. 2008, upraveno)

(1) Málokterý člověk si delfíny dovede představit jinde než v moři. Jenže výjimky potvrzují pravidlo. Za delfínem růžovým se musíte vydat do povodí řeky Amazonky. Když chce tento říční delfín získat sympatie opačného pohlaví, používá větve nebo kamení. Vědci sledovali dospělé samce růžového delfína (správně delfínovce amazonského), jak nesou tyto předměty v tlamě a poté jimi agresivně buší do vodní hladiny. Čeřením vody chtějí udělat na samice dojem.

(2) Toto unikátní chování studoval tým profesora Tonyho Martina. Vědci dospěli k závěru, že takto specifickým způsobem se chovají dospělí samci a že delfíni své představení provozují intenzivněji, jsou-li nablízku samice. „Je to zřejmě součást rituálu dvoření, protože současně se mezi samci projevuje agrese,“ vysvětluje Martin. „Nikdy se ale nestalo, aby jeden na druhého kamenem či větví zaútočil.“ Vědci se původně domnívali, že podobný způsob námluv praktikují i jiní savci. Ukázalo se však, že něco takového dělají jenom šimpanzi, jejich metoda je ale méně propracovaná.

(3) Delfíni růžoví nejsou jedinými delfíny, kteří za určitým účelem používají nějaké předměty. V australských vodách vědci objevili delfíny skákavé, kteří si navlékají na čumák mořskou houbu. Biologové jsou přesvědčeni o tom, že ji používají jako jakousi ochrannou rukavici, když na mořském dně pátrají po potravě.

(4) Říční delfíni patří k nejohroženějším ze všech kytovců, například delfínovec čínský byl naposledy spatřen v roce 2004, počet asijských říčních delfínů se odhaduje jen na 85. Ve srovnání s těmito či jinými druhy na tom delfín růžový žijící ve vnitrozemí Jižní Ameriky tak špatně není.

(Lidové noviny, 29. 3. 2008, upraveno)

(1) Málokterý člověk si delfíny dovede představit jinde než v moři. Jenže výjimky potvrzují pravidlo. Za delfínem růžovým se musíte vydat do povodí řeky Amazonky. Když chce tento říční delfín získat sympatie opačného pohlaví, používá větve nebo kamení. Vědci sledovali dospělé samce růžového delfína (správně delfínovce amazonského), jak nesou tyto předměty v tlamě a poté jimi agresivně buší do vodní hladiny. Čeřením vody chtějí udělat na samice dojem.

(2) Toto unikátní chování studoval tým profesora Tonyho Martina. Vědci dospěli k závěru, že takto specifickým způsobem se chovají dospělí samci a že delfíni své představení provozují intenzivněji, jsou-li nablízku samice. „Je to zřejmě součást rituálu dvoření, protože současně se mezi samci projevuje agrese,“ vysvětluje Martin. „Nikdy se ale nestalo, aby jeden na druhého kamenem či větví zaútočil.“ Vědci se původně domnívali, že podobný způsob námluv praktikují i jiní savci. Ukázalo se však, že něco takového dělají jenom šimpanzi, jejich metoda je ale méně propracovaná.

(3) Delfíni růžoví nejsou jedinými delfíny, kteří za určitým účelem používají nějaké předměty. V australských vodách vědci objevili delfíny skákavé, kteří si navlékají na čumák mořskou houbu. Biologové jsou přesvědčeni o tom, že ji používají jako jakousi ochrannou rukavici, když na mořském dně pátrají po potravě.

(4) Říční delfíni patří k nejohroženějším ze všech kytovců, například delfínovec čínský byl naposledy spatřen v roce 2004, počet asijských říčních delfínů se odhaduje jen na 85. Ve srovnání s těmito či jinými druhy na tom delfín růžový žijící ve vnitrozemí Jižní Ameriky tak špatně není.

(Lidové noviny, 29. 3. 2008, upraveno)

Příchod podzimu ohlásily první ranní mlhy a přízemní mrazíky. V sobotu bylo sychravo a foukal ledový vítr. V neděly se sice počasí výrazně vylepšilo, teploty však byly nadále nízké. Vytrvalý zahrádkáři očesali poslední ovocné stromy a zabezpečili bedny s úrodou před očekávanými mrazy.

V údolí mezi skalisky bylo vidět mnoho malých postaviček s papírovými draky. Vzdušné výry pomáhaly barevným drakům vyletět vysoko nad skály. Po chvíli však výskající hlásky rozlítily toulavé psy, kteří pobíhali mezi křovinami. Děti se rozuřených psů tak lekly, že jim z rukou vyklouzly provázky. Ještě chvíli pak několik osamělých draků létalo nad vsí.

Podle celostátního de∗íku nestra∗ý soud včera rozhodl, že známý právník je vi∗en falšováním dokumentů.

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) První použitelný telefon zkonstruoval Alexander Graham Bell. Po mnoha neúspěšných pokusech konečně 10. března 1876 jeho pomocník uslyšel v telefonu: „Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.“ Téhož roku na výstavě ve Filadelfii vynálezce svůj zázračný přístroj ukázal světu. Úspěch to byl nevalný až do té doby, kdy šel kolem brazilský císař obklopený porotci. Když císař uviděl Bella, srdečně ho pozdravil. Potkali se totiž kdysi v Bellově škole pro neslyšící. Bell využil příležitosti a poprosil císaře, aby si vyzkoušel jeho vynález. Jakmile tak vládce učinil, neubránil se nadšení.

(2) „Já slyším hlas! Toť skvělé!“ zvolal.

Jediné, co zaslechla celá porota, byl tento výkřik. Ale stačilo to. Nazítří se přístroj přestěhoval na lepší místo, Bell byl požádán o několik přednášek, předvedl vynález několika učeným společnostem a telefon se rozběhl do světa!

(J. Cirkl, Zneuznaní Edisoni, upraveno)

(1) První použitelný telefon zkonstruoval Alexander Graham Bell. Po mnoha neúspěšných pokusech konečně 10. března 1876 jeho pomocník uslyšel v telefonu: „Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.“ Téhož roku na výstavě ve Filadelfii vynálezce svůj zázračný přístroj ukázal světu. Úspěch to byl nevalný až do té doby, kdy šel kolem brazilský císař obklopený porotci. Když císař uviděl Bella, srdečně ho pozdravil. Potkali se totiž kdysi v Bellově škole pro neslyšící. Bell využil příležitosti a poprosil císaře, aby si vyzkoušel jeho vynález. Jakmile tak vládce učinil, neubránil se nadšení.

(2) „Já slyším hlas! Toť skvělé!“ zvolal.

Jediné, co zaslechla celá porota, byl tento výkřik. Ale stačilo to. Nazítří se přístroj přestěhoval na lepší místo, Bell byl požádán o několik přednášek, předvedl vynález několika učeným společnostem a telefon se rozběhl do světa!

(J. Cirkl, Zneuznaní Edisoni, upraveno)

(1) První použitelný telefon zkonstruoval Alexander Graham Bell. Po mnoha neúspěšných pokusech konečně 10. března 1876 jeho pomocník uslyšel v telefonu: „Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.“ Téhož roku na výstavě ve Filadelfii vynálezce svůj zázračný přístroj ukázal světu. Úspěch to byl nevalný až do té doby, kdy šel kolem brazilský císař obklopený porotci. Když císař uviděl Bella, srdečně ho pozdravil. Potkali se totiž kdysi v Bellově škole pro neslyšící. Bell využil příležitosti a poprosil císaře, aby si vyzkoušel jeho vynález. Jakmile tak vládce učinil, neubránil se nadšení.

(2) „Já slyším hlas! Toť skvělé!“ zvolal.

Jediné, co zaslechla celá porota, byl tento výkřik. Ale stačilo to. Nazítří se přístroj přestěhoval na lepší místo, Bell byl požádán o několik přednášek, předvedl vynález několika učeným společnostem a telefon se rozběhl do světa!

(J. Cirkl, Zneuznaní Edisoni, upraveno)

(1) První použitelný telefon zkonstruoval Alexander Graham Bell. Po mnoha neúspěšných pokusech konečně 10. března 1876 jeho pomocník uslyšel v telefonu: „Pane Watsone, přijďte sem, potřebuji vás.“ Téhož roku na výstavě ve Filadelfii vynálezce svůj zázračný přístroj ukázal světu. Úspěch to byl nevalný až do té doby, kdy šel kolem brazilský císař obklopený porotci. Když císař uviděl Bella, srdečně ho pozdravil. Potkali se totiž kdysi v Bellově škole pro neslyšící. Bell využil příležitosti a poprosil císaře, aby si vyzkoušel jeho vynález. Jakmile tak vládce učinil, neubránil se nadšení.

(2) „Já slyším hlas! Toť skvělé!“ zvolal.

Jediné, co zaslechla celá porota, byl tento výkřik. Ale stačilo to. Nazítří se přístroj přestěhoval na lepší místo, Bell byl požádán o několik přednášek, předvedl vynález několika učeným společnostem a telefon se rozběhl do světa!

(J. Cirkl, Zneuznaní Edisoni, upraveno)