Výstavba věty jednoduché a souvětí - 9. ročník

V oblasti dnešní západní Indie se před 47 miliony let pohyboval obří tvor. Tento závěr vědci učinili na základě 27 nalezených obratlů plaza, který podle znaleckých odhadů (kompletní kostra totiž není k dispozici) mohl dorůstat i 15 metrů a vážit přes jednu tunu.

Zprvu se paleontologové domnívali, že tyto zkamenělé ostatky, nalezené v roce 2005, patří krokodýlovi, po důkladném očištění nálezu a jeho podrobném prozkoumání však v roce 2024 dospěli k závěru, že jde o nový druh prehistorického hada. Živočicha pojmenovali Vasuki, a to podle bájného hadího krále, který bývá v hinduistických památkách zobrazován obtočený kolem krku boha Šivy.

Mnozí odborníci předpokládají, že ∗∗∗∗∗ extrémní hmotnosti i obřím rozměrům se Vasuki plazil celkem pomalu. Patrně nebyl jedovatý a kořist usmrcoval mocným sevřením. Dosud není známo, kde přesně tento prehistorický had žil (nejspíše v močálech, pravděpodobně ne na stromech). Vědci také diskutují o tom, proč dorůstal do tak gigantických rozměrů: mezi zvažované důvody patří absence přirozených predátorů, tehdejší klimatické podmínky aj.

Mezi největší známé druhy prehistorických hadů se řadí i Titanoboa, jehož kosterní ostatky se nalezly v severní Kolumbii v roce 2009. Tento údajně 13metrový plaz žil zhruba před 60 miliony let.

(www.novinky.cz, ekolist.cz; upraveno)

(1) Alespoň jeden šálek kávy denně vypije téměř každý dospělý. Jejími největšími milovníky jsou podle průzkumů Finové, kteří za rok průměrně spotřebují 12 kilogramů kávy na osobu, což je v celosvětovém měřítku bezkonkurenčně nejvíc. Lahodný mok ovšem musel svést dost bitev, ∗∗∗∗∗ si vybojoval své místo na slunci.

(2) Jako první propadl pití kávy Orient. Lidé zde tento nápoj zpočátku využívali pro náboženské účely, časem však nad šálkem kávy začali probírat společenská témata a drby. Nikoho tedy asi nepřekvapí, že roku 1554 byla v Konstantinopoli otevřena první veřejná kavárna v moderním slova smyslu.

(3) Počátkem následujícího století doputovala káva do Itálie, konkrétně do Benátek. Zprvu ••••• křesťanským duchovním, kteří ji označovali za nápoj ďábla. Zanedlouho si ale získala přízeň nejen Italů, ale i Francouzů či Holanďanů. Ve Švédsku byla naopak dlouho označována za cizáckou pochutinu a někteří tamější lékaři tvrdili, že pití kávy může přivodit senilitu, či dokonce smrt.

(4) A víte, kdy se káva dostala do našich končin? Prvenství v tomto směru patří Brnu, kde se tento lahodný mok popíjel v kavárně již v roce 1702. V Praze bylo tehdy možné kávu sehnat jen v lékárnách, a to jako povzbuzující prostředek. První pražská kavárna byla otevřena roku 1714 na Malé Straně. Kavárny postupně získávaly na oblibě, a tak už koncem 19. století bylo v Praze 70 kaváren a v Brně téměř stovka.

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

(1) Američtí psychologové Christopher Chabris a Daniel Simons uskutečnili na konci 90. let experiment, známý jako test neviditelné gorily. Natočili půlminutové video, v němž si dva tříčlenné týmy (jeden v černých, druhý v bílých tričkách) hází dvěma míči. Mezi přihrávající si hráče, kteří stále střídají své pozice, zhruba ve 20. vteřině vstoupí člověk převlečený za gorilu, několikrát se uhodí do hrudi a zase odkráčí.

Video poté sledovali účastníci experimentu: měli za úkol počítat, kolikrát si mezi sebou přihrají míč hráči v bílých tričkách. Následně se vědci ptali na to, ∗∗∗∗∗ si při počítání přihrávek někdo všiml něčeho zvláštního. Zjistili, že přes 40 % dotazovaných gorilu vůbec nezaregistrovalo. Nejde o to, že by na ni zapomněli. Oni ji skutečně neviděli: ∗∗∗∗∗ se totiž naše pozornost soustředí na jednu konkrétní věc, náš mozek další vjemy, které nepokládá za důležité, zcela ignoruje. Tomuto fenoménu se říká slepota z nepozornosti a je na něm založena řada kouzelnických triků. Své závěry experimentátoři popsali v knize Neviditelná gorila.

(2) Psycholog Trafton Drew podobným způsobem zkoušel schopnosti radiologů. Ti měli na rentgenových snímcích lidského těla hledat známky nemoci, přičemž na některé ze snímků byl přidán obrázek gorily. Odhalilo ji pouze 17 % testovaných. Je tedy evidentní, že mozek i oči nám někdy zalžou. S tím zkrátka musíte počítat.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Planinu Nazca, ležící na jihu Peru, zdobí nejrozměrnější grafické dílo světa. Na ploše velké okolo 520 kilometrů čtverečních se zde nachází více než 300 geoglyfů¹. Jsou tvořeny světlými liniemi, které byly vyryty do tmavší povrchové horniny. Některé obrazce znázorňují lidské postavy, jiné mají podobu zvířat. Pozornost upoutají zejména gigantické obrazce: obří pavouk velký 45 metrů, stometrová opice či kondor s rozpětím křídel 120 metrů. Kromě těchto motivů jsou tu i geometrické tvary a prosté linie.

(2) O pozoruhodných obrazcích vyrytých do peruánské planiny se poprvé zmínili španělští cestovatelé zhruba v polovině 16. století, a to ve svých zápiscích. Pro svět však tyto obrazce zůstaly v podstatě neznámé až do dvacátých let 20. století, kdy byly objeveny při leteckém průzkumu regionu – řada z nich je totiž rozpoznatelná jen z výšky. Dnes za čtyřicetiminutový let helikoptérou nad planinou Nazca, během něhož spatříte dvacet geoglyfů, zaplatíte v hlavní sezoně 110 amerických dolarů.

(3) Je dokázáno, že všechny geoglyfy z Nazcy vznikly stejným způsobem: jejich tvůrci odstranili přibližně 20 centimetrů povrchové horniny, čímž obnažili o něco světlejší pískovcové podloží. Podle vědců byl proces tvorby zřejmě jednoduchý a zároveň rychlý. Záhadou ale dosud zůstává smysl těchto unikátních obrazců. Existuje proto množství teorií, které se jejich účel pokoušejí objasnit.

(4) Podle jedné z nich byly geoglyfy využívány k náboženským rituálům, podle jiné šlo o důmyslný zavlažovací systém. Další vědci se zase domnívají, že obrazce sloužily jako astronomický kalendář, který pomáhal určovat období setí či sklizně. Kromě všech těchto hypotéz, považovaných za seriózní, však existuje i pofidérní teorie přisuzující obrazcům mimozemský původ. Pravdu se asi hned tak nedozvíme. Za peruánskými geoglyfy, zapsanými roku 1994 na seznam světového dědictví UNESCO, ∗∗∗∗∗.

¹ geoglyf – velký obrazec vytvořený na zemském povrchu

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů, upraveno)

(1) Planinu Nazca, ležící na jihu Peru, zdobí nejrozměrnější grafické dílo světa. Na ploše velké okolo 520 kilometrů čtverečních se zde nachází více než 300 geoglyfů¹. Jsou tvořeny světlými liniemi, které byly vyryty do tmavší povrchové horniny. Některé obrazce znázorňují lidské postavy, jiné mají podobu zvířat. Pozornost upoutají zejména gigantické obrazce: obří pavouk velký 45 metrů, stometrová opice či kondor s rozpětím křídel 120 metrů. Kromě těchto motivů jsou tu i geometrické tvary a prosté linie.

(2) O pozoruhodných obrazcích vyrytých do peruánské planiny se poprvé zmínili španělští cestovatelé zhruba v polovině 16. století, a to ve svých zápiscích. Pro svět však tyto obrazce zůstaly v podstatě neznámé až do dvacátých let 20. století, kdy byly objeveny při leteckém průzkumu regionu – řada z nich je totiž rozpoznatelná jen z výšky. Dnes za čtyřicetiminutový let helikoptérou nad planinou Nazca, během něhož spatříte dvacet geoglyfů, zaplatíte v hlavní sezoně 110 amerických dolarů.

(3) Je dokázáno, že všechny geoglyfy z Nazcy vznikly stejným způsobem: jejich tvůrci odstranili přibližně 20 centimetrů povrchové horniny, čímž obnažili o něco světlejší pískovcové podloží. Podle vědců byl proces tvorby zřejmě jednoduchý a zároveň rychlý. Záhadou ale dosud zůstává smysl těchto unikátních obrazců. Existuje proto množství teorií, které se jejich účel pokoušejí objasnit.

(4) Podle jedné z nich byly geoglyfy využívány k náboženským rituálům, podle jiné šlo o důmyslný zavlažovací systém. Další vědci se zase domnívají, že obrazce sloužily jako astronomický kalendář, který pomáhal určovat období setí či sklizně. Kromě všech těchto hypotéz, považovaných za seriózní, však existuje i pofidérní teorie přisuzující obrazcům mimozemský původ. Pravdu se asi hned tak nedozvíme. Za peruánskými geoglyfy, zapsanými roku 1994 na seznam světového dědictví UNESCO, ∗∗∗∗∗.

¹ geoglyf – velký obrazec vytvořený na zemském povrchu

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů, upraveno)

(1) Když se roku 1860 francouzský přírodovědec Henri Mouhot prodíral deštným pralesem na severu dnešní Kambodže, aby ulovil vzácného motýla, narazil na zbytky chrámů. Šlo o pozůstatky Angkoru, významného města dnes již zaniklé Khmerské říše. V současnosti je Angkor nejen známým archeologickým nalezištěm, ale také vyhledávaným turistickým cílem.¹

Roku 1992 byl Angkor zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. V celém areálu se totiž nachází více než tisíc památek: od kamenných rozvalin až po majestátní chrámy. Angkor Vat, zdejší největší chrám, údajně budovalo padesát tisíc mužů. Vědci dospěli k závěru, že tento chrám se stavěl čtyři desetiletí a stejně dlouho se poté dokončovala jeho výzdoba. To je velmi krátká doba (např. proslulá pařížská katedrála Notre-Dame se stavěla přibližně 180 let). Některé legendy vyprávějí, že svatyně Angkor Vat vyrostla tak rychle, protože ji vytvořili bohové.

Dávný Angkor byl ve své době skutečnou metropolí, podle archeologů mohl mít ve 12. století až milion obyvatel. Jen pro srovnání – ve stejném století žilo v Londýně pouhých dvacet tisíc lidí. Podle názoru některých vědců rozkvět Angkoru souvisí s místním vodohospodářským systémem, který obyvatelům města zajistil vše potřebné. ∗∗∗∗∗ Kromě toho měli lidé zdroj pitné vody, systém byl také využíván k zemědělským účelům.

(2) V první polovině 15. století se z Angkoru téměř všichni lidé odstěhovali. Vědci dlouho bádali nad tím, proč sláva Angkoru tak náhle pominula. Mohlo k tomu dojít kvůli přelidnění či válce se sousední zemí. Nové analýzy ale prokázaly, že pravým důvodem bylo extrémní sucho, sužující celou oblast. Lidem chyběla voda k zavlažování rýžových polí. Následná neúroda patrně vyvolala vlnu hladomorů, jež přinutily panovníka přesunout hlavní město jinam. Časem byl Angkor úplně pohlcen nezkrotnou džunglí.

¹ Např. v roce 2023 areál navštívilo přes dva miliony turistů, stejně vysoká návštěvnost se očekává i letos.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Když se roku 1860 francouzský přírodovědec Henri Mouhot prodíral deštným pralesem na severu dnešní Kambodže, aby ulovil vzácného motýla, narazil na zbytky chrámů. Šlo o pozůstatky Angkoru, významného města dnes již zaniklé Khmerské říše. V současnosti je Angkor nejen známým archeologickým nalezištěm, ale také vyhledávaným turistickým cílem.¹

Roku 1992 byl Angkor zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. V celém areálu se totiž nachází více než tisíc památek: od kamenných rozvalin až po majestátní chrámy. Angkor Vat, zdejší největší chrám, údajně budovalo padesát tisíc mužů. Vědci dospěli k závěru, že tento chrám se stavěl čtyři desetiletí a stejně dlouho se poté dokončovala jeho výzdoba. To je velmi krátká doba (např. proslulá pařížská katedrála Notre-Dame se stavěla přibližně 180 let). Některé legendy vyprávějí, že svatyně Angkor Vat vyrostla tak rychle, protože ji vytvořili bohové.

Dávný Angkor byl ve své době skutečnou metropolí, podle archeologů mohl mít ve 12. století až milion obyvatel. Jen pro srovnání – ve stejném století žilo v Londýně pouhých dvacet tisíc lidí. Podle názoru některých vědců rozkvět Angkoru souvisí s místním vodohospodářským systémem, který obyvatelům města zajistil vše potřebné. ∗∗∗∗∗ Kromě toho měli lidé zdroj pitné vody, systém byl také využíván k zemědělským účelům.

(2) V první polovině 15. století se z Angkoru téměř všichni lidé odstěhovali. Vědci dlouho bádali nad tím, proč sláva Angkoru tak náhle pominula. Mohlo k tomu dojít kvůli přelidnění či válce se sousední zemí. Nové analýzy ale prokázaly, že pravým důvodem bylo extrémní sucho, sužující celou oblast. Lidem chyběla voda k zavlažování rýžových polí. Následná neúroda patrně vyvolala vlnu hladomorů, jež přinutily panovníka přesunout hlavní město jinam. Časem byl Angkor úplně pohlcen nezkrotnou džunglí.

¹ Např. v roce 2023 areál navštívilo přes dva miliony turistů, stejně vysoká návštěvnost se očekává i letos.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.

(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.

(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.

(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž ZVLÁDNETE i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

Historie suchého zipu sahá do 40. let minulého století, kdy švýcarský inženýr Georges de Mestral po příchodu z túry našel na svém oblečení ježaté kuličky lopuchů. Po důkladném prozkoumání oděvu zjistil, že tyto kuličky mají drobné háčky, jimiž se přichytávají na různé povrchy. De Mestrala napadlo, že stejný princip využije při vývoji nového způsobu zapínání.

Po osmiletém výzkumu de Mestral konečně představil světu výsledek své práce: dva pruhy textilie, z nichž jeden byl pokryt tisíci malých háčků a druhý tisíci malých oček. Jeho vynález se zprvu stal terčem posměchu. Obrat nastal až začátkem 60. let, kdy se suchý zip začal využívat v kosmonautice. Představoval totiž ideální řešení pro upevnění nástrojů ve stavu beztíže a také usnadňoval astronautům oblékání do skafandrů.

V roce 1968 začala společnost Puma vyrábět tenisky se zapínáním na suchý zip, ∗∗∗∗∗ v obuvnictví způsobila doslova revoluci. I malé děti, jimž vázání tkaniček dělalo problém, si ••••• němu mohly boty snadno zapínat samy. Záhy suchý zip našel využití v nemocnicích, automobilech či letadlech. Není divu – čtverec suchého zipu o rozměrech 5×5 cm totiž udrží až 80kilogramovou zátěž. De Mestral tak všem pochybovačům ukázal, kdo je tady králem: ještě za jeho života se na světě ročně prodávalo 55 milionů metrů suchého zipu.

(zoom.iprima.cz, upraveno)

(1) Pompeje, proslulé italské město založené v 6. století př. n. l., zničila erupce sopky Vesuv. Silná vrstva vulkanického popela dokonale zakonzervovala budovy i předměty, což vědcům umožnilo získat informace o podobě tohoto antického sídla i o životě jeho obyvatel. Trosky starověkého města poskytují nová svědectví dodnes.

V roce 2023 archeologové našli na stěně domu, který pravděpodobně sloužil jako pekárna, malbu znázorňující podnos s jídlem a pitím. Kromě datlí, granátového jablka a poháru s vínem je na tácu ještě vyobrazena jakási placka, na níž jsou naskládány různé ingredience. Někteří vědci se domnívají, že je to italský chléb focaccia, podle jiných jde o předchůdce dnešní pizzy. Druhou teorii podporuje také skutečnost, že Pompeje se nacházely poblíž Neapole, která je považována za rodiště pizzy.

(2) Diskuse se strhla i kolem žlutého ovoce, jež je položeno na placce. Původní hypotéza, že je to ananas, byla vyvrácena. Jak upozorňuje britský deník The Guardian, prvními Evropany, kteří se s ananasem seznámili, byli až muži z výpravy Kryštofa Kolumba. Kolumbova expedice se uskutečnila na konci 15. století, Pompeje byly ovšem zničeny v roce 79 n. l. Nicméně ∗∗∗∗∗ už nástěnná malba zachycuje pizzu, ∗∗∗∗∗ něco jiného, jisté je, že jde o unikát. Na jiných antických malbách totiž podobný objekt není.

(www.novinky.cz, upraveno)

(1) Pompeje, proslulé italské město založené v 6. století př. n. l., zničila erupce sopky Vesuv. Silná vrstva vulkanického popela dokonale zakonzervovala budovy i předměty, což vědcům umožnilo získat informace o podobě tohoto antického sídla i o životě jeho obyvatel. Trosky starověkého města poskytují nová svědectví dodnes.

V roce 2023 archeologové našli na stěně domu, který pravděpodobně sloužil jako pekárna, malbu znázorňující podnos s jídlem a pitím. Kromě datlí, granátového jablka a poháru s vínem je na tácu ještě vyobrazena jakási placka, na níž jsou naskládány různé ingredience. Někteří vědci se domnívají, že je to italský chléb focaccia, podle jiných jde o předchůdce dnešní pizzy. Druhou teorii podporuje také skutečnost, že Pompeje se nacházely poblíž Neapole, která je považována za rodiště pizzy.

(2) Diskuse se strhla i kolem žlutého ovoce, jež je položeno na placce. Původní hypotéza, že je to ananas, byla vyvrácena. Jak upozorňuje britský deník The Guardian, prvními Evropany, kteří se s ananasem seznámili, byli až muži z výpravy Kryštofa Kolumba. Kolumbova expedice se uskutečnila na konci 15. století, Pompeje byly ovšem zničeny v roce 79 n. l. Nicméně ∗∗∗∗∗ už nástěnná malba zachycuje pizzu, ∗∗∗∗∗ něco jiného, jisté je, že jde o unikát. Na jiných antických malbách totiž podobný objekt není.

(www.novinky.cz, upraveno)

(1) Sidra a Tak kráčely muzeem rovnou ke kurátorčině pracovně. Když však došly na místo, čekalo je nemilé překvapení. Na obrazovce nad kanceláří blikala zpráva: Šla jsem již domů. Vaše požadavky budou vyřízeny ve vedlejší kanceláři. „Zatraceně!“ rozmrzele konstatovala Tak a nesměle zaklepala na sousední dveře. Vzápětí ovšem ztuhla. Ve dveřích stál totiž Aeluon.

(2) „Jsem kurátor Joje. Jak vám můžu pomoct?“ zeptal se jich a tváře se mu přitom zbarvily zvídavou hnědou.

Následně Tak udělala něco, co je pro rasu Aeluonů neobvyklé – odpověděla slovy místo barvami: „Omlouvám se, ale nedávno jsem mluvila s kurátorkou Thixis o svém výzkumu. Potřebuju povolení prozkoumat určité exponáty.“ Normálně by fakt, že příslušník Aeluonů promluví před někým z jiné rasy nahlas, byl považován za vstřícné gesto vůči cizinci, v tomto případě vůči Sidře. Ovšem to, že Tak zcela vynechala vizuální odpověď, vypadalo podivně, ∗∗∗∗∗. Sidra ale věděla, že lhaní barvami je pro Aeluony opravdu náročné.

„Jistě, Thixis mě o tom informovala,“ přikývl kurátor, „předpokládám, že obě jste součástí výzkumného týmu. Nebylo vás ale původně víc?“

„Ostatním není dobře,“ zalhala Sidra a její dráhy přitom vděčně pomyslely na profesora Dega, s jehož pomocí zvládla vymazat svůj protokol upřímnosti. Vyděšená Tak se zatím soustředila na ovládání svých chromatoforů: nesměl ji prozradit ani náznak nervózní červené.

Joje se zadíval na Tak a poněkud netaktně podotkl: „Ani vy nevypadáte zcela zdravě.“

„Kolegyni otekl po koktejlu jazyk,“ zachraňovala situaci Sidra a umělé srdce jí bilo jako o závod, „musela si vzít léky a od té doby je trochu mimo.“

„No dobrá, nebudu vás už zdržovat,“ zakončil rozhovor kurátor, „dokumenty máte v pořádku, takže příslušné exponáty můžete prozkoumat.“ A zavřel dveře kanceláře.

„Sakra! Myslíš, že zjistil, že nejsme výzkumnice, ale chystáme se krást?“ zašeptala Tak.

Vysvětlivky: kurátor – správce sbírek, např. v muzeu; chromatofor – buňka obsahující barvivo

(B. Chambersová, Dvě místa na slunci, upraveno)

(1) Ještě v polovině 19. století bylo hlavní úklidovou pomůckou koště. Na sklonku století se sice objevily první úklidové stroje poháněné motorem, příliš účinné však nebyly. Nečistoty totiž nenasávaly, ale jen odfoukávaly.

Za vynálezce vysavače je považován Hubert Booth. Výsledkem jeho experimentů bylo koňmi tažené zařízení o velikosti drožky, které sestrojil a roku 1901 si nechal patentovat. Boothův vysávací kočár zastavil před domem, pracovník firmy nastartoval spalovací motor zabudovaný ve stroji a poté pomocí dlouhé hadice vysál prach z domácnosti. I přes rámus při vysávání, na nějž si mnozí Londýňané stěžovali, byl o Boothovy úklidové služby zájem. Demonstrace jeho vysavače dokonce proběhla i před královskou rodinou.

(2) Dalším průkopníkem v dějinách moderního vysávání byl školník James Spangler. Coby astmatik se při úklidu neustále potýkal s problémy zapříčiněnými zvířeným prachem. Roku 1907 konečně objevil řešení: vynalezl první přenosný vysavač. Patent na tento převratný vynález o rok později prodal Williamu Hooverovi, zakladateli americké firmy vyrábějící domácí spotřebiče.

Za pár let pronikly přenosné vysavače i do Evropy, a to když se na trhu objevil na svou dobu obdivuhodně lehký model LUX 1, který vyrobila společnost Electrolux. Pro vysavač se rázem vžil název lux a od té doby se už nevysává, ale luxuje.

(www.idnes.cz; epochaplus.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

TEXT 1

Pan Stepark a já jsme kráčeli podél řeky. Bylo krátce po setmění, když jsme zaslechli útržky rozhovoru. Zbystřil jsem sluch a zašeptal: „Poslouchejte… To je jeho hlas!“

„Čí? Viléma Storitze?“ vydechl Stepark úžasem.

„Ano,“ přitakal jsem.

„Myslíte, Henri, že nás zpozoroval?“ strachoval se Stepark.

„Ne. Na rozdíl od něj sice nejsme neviditelní, takže ve dne jsme v nevýhodě, ale teď v noci je to jinak. Tma nám poskytuje alespoň částečnou ochranu,“ vysvětlil jsem mu.

Vzápětí jsme zjistili, s kým Storitz hovoří. Byl to jeho sluha Hermann. Opatrně jsme se s panem Steparkem přiblížili k místu, odkud se ozývaly hlasy. Museli jsme totiž zjistit, co Storitz zamýšlí. Když včera dopoledne vypukl v jeho domě požár, byla zničena i jeho laboratoř. Bylo tedy zřejmé, že zlosyn opět začne kout pikle.

„Je ta cesta do Sprembergu nutná?“ zeptal se Hermann.

„Samozřejmě, v tamní bance mám uložené peníze,“ odvětil Storitz.

„Plánujete, že se necháte vidět jako člověk z masa a kostí?“ dál vyzvídal Hermann.

„Jinak to nejde… Nikdo přece nevyplatí peníze někomu, koho nevidí.“

Očekával jsem, že pro toho zloducha časem přestane být jeho neviditelnost výhodná. Potřeboval peníze, a proto se své schopnosti hodlal na nějaký čas zříct.

„Nejhorší je,“ pokračoval Storitz, „že mi ti šílenci včera zničili laboratoř. Mám u sebe už jen jednu lahvičku číslo dvě. Když ji vypiju, abych se zviditelnil, žádná mi nezbude. Potřebuju si vzít další zásoby obou lektvarů ze své skrýše. Tu zatím naštěstí neobjevili, ∗∗∗∗∗. Musíš mi ale s hledáním pomoct. Nám dvěma je sice jedno, jestli je den, nebo noc, když jsme neviditelní, ale najít potmě tu skrýš by bylo nemožné. Sejdeme se tedy pozítří ráno.“

„A proč ne zítra?“ zajímalo Hermanna.

„To mám jiné plány,“ ďábelsky se zachechtal Storitz, „chystám totiž nevídaný kousek!“

(J. Verne, Tajemství Viléma Storitze, upraveno)

TEXT 2

Slovesný tvar typu A: i bez okolního textu lze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odejdi (je to pouze tvar 2. osoby čísla jednotného).

Slovesný tvar typu B: bez okolního textu nelze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odešla (dcera odešla × děvčata odešla).

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná KRITÉRIA: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.

(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.

Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní DOMINANTA Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.

(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.

(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.

Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.

(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.

(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.

(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.

Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹ region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. střihač) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba udělala nebo opakovaně dělá (např. střihač je člověk, který stříhá).

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

V současné době je díky holicím strojkům péče o vousy celkem jednoduchá. Naši předkové to ale měli daleko těžší. Zpočátku se k holení používaly různé ostré předměty, později i nabroušené dýky a nože. V novověku byly tyto nástroje nahrazeny břitvou, s níž bylo holení sice rychlé, ∗∗∗∗∗ přinášelo rizika. Docházelo totiž k různým poraněním – stačilo břitvu málo naostřit nebo přiložit na tvář ve špatném úhlu. Břitvu proto používali především zkušení holiči.

Za objevitele holicího strojku je často mylně považován americký podnikatel King C. Gillette. Holicí strojek skládající se z držátka a čepelky ovšem vynalezli sourozenci Kampfovi. Svůj vynález, nelichotivě nazývaný Kampfovy hrábě, přesto ale velmi oblíbený, si Frederik Kampf a jeho bratr Otto nechali patentovat roku 1880. Gillette jejich práci pouze zdokonalil: jako první totiž sestrojil holicí strojek tak, že čepelka byla vyměnitelná. Svůj vylepšený strojek představil světu v roce 1901. Žiletky, jak se těmto čepelkám začalo záhy říkat, později ocenily i ženy. V roce 1915 byly totiž na trh uvedeny dámské šaty bez rukávů a ženám, které tyto na tehdejší dobu necudné šaty chtěly nosit, módní časopis doporučil, aby se zbavily chloupků v podpaží.

(www.dvojka.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat nejrůznějším badatelským projektům. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat nejrůznějším badatelským projektům. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

(1) Hana Helerová často přemýšlela, jak jiný by byl jejich život, kdyby tehdy prodaly dům. Kdyby odjely. Byla to totiž ona, kdo na konci léta 1938 zcela změnil osud celé rodiny.

PASY a víza už byly tehdy vyřízené, až na ty Rosiny. Vydání jejích DOKLADŮ se opozdilo, neboť jako nezletilá nepředložila souhlas obou rodičů.

„Celé město ví, že už jsem kolik let vdova, ale veledůležitý úředník musí vidět papír,“ brblala Elsa, když ze zásuvky vytahovala úmrtní list svého manžela Ervina. Dala dokument do obálky a zavolala na dceru Hanu: „Zanes to na poštu. Já nemám čas, přijdou Drozdovi kvůli baráku. Snad ho koupí.“

Když se před necelým měsícem po městě rozkřiklo, že dům na náměstí je na prodej, přilákalo to hned několik zájemců. Všichni ale věděli, proč vdova Helerová svůj dům prodává tak narychlo, a proto jí nabízeli směšně nízké částky. Elsa byla zoufalá, to ano. Byla také vyděšená, stejně jako tisíce Židů, kteří pochopili, že Československo už pro ně není bezpečné. Nebyla však natolik zoufalá, aby se nechala oškubat. Pořád doufala, že za dům dostane to, co požaduje.

(2) Hana si obálku strčila do kapsy lehkého sáčka. „Dej si to do kabelky. Jestli to ztratíš, nepojedeme nikam,“ upozornila ji Elsa.

Nebýt těchto slov, Hana by došla na poštu, za pár dní by Rosa dostala doklady a všechny tři Helerovy by v září odjely do Anglie. Drozdovi totiž byli slušní lidé a jako jediní přistoupili na Elsinu cenu. Jenže Hana si vzpomněla na Jaroslava. Sice ho pár týdnů neviděla, při posledním setkání jí ale řekl, že to s ní myslí vážně. Než to vyslovil, skoro se nechala zviklat matčinými nehezkými poznámkami na jeho adresu. Teď si ale byla jistá, že její budoucnost je zde, s Jaroslavem. Rozhodla se proto dopis schovat.

(A. Mornštajnová, Hana, upraveno)

(1) Monika Benešová se vydala na Pacific Crest Trail (PCT), jednu z nejtěžších pěších tras světa. Trasu dlouhou necelých 4 300 kilometrů, vedoucí vyprahlou pouští i přes velehory, ušla za pouhých pět měsíců. Musela se přitom vypořádat nejen s výkyvy počasí, ale i s následky své vážné nemoci.

PCT vede od hranic s Mexikem přes tři americké státy (nejprve Kalifornii, pak Oregon a nakonec Washington) ke kanadským hranicím, cestou projdete sedmi národními parky a dalšími 25 přírodními rezervacemi. Zdolání trasy je náročné jak fyzicky, tak psychicky. Ročně se na PCT vydají zhruba 3 000 lidí, do cíle ale dorazí jen desetina z nich.

(2) Během svého putování Monika potkala různá zvířata, třeba medvědy, vlky či pumy, musela se také vyhýbat chřestýšům. Chodidla jí pokryly bolestivé puchýře, a protože zažila sněhovou bouři, na nohou i rukou měla omrzliny. Ve všech krizových situacích si však poradila. Po návratu domů řekla novinářům: „Chtěla jsem dokázat nejen sobě, ale hlavně dalším nemocným lidem, že s nepřízní osudu lze bojovat.“

(www.tyden.cz, upraveno)

(1) Na vrcholu hory Corcovado, která se vypíná nad brazilským městem Rio de Janeiro do výšky 710 metrů nad mořem, stojí socha Krista Spasitele. Tento proslulý jihoamerický monument, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, patří k vyhledávaným turistickým cílům. Každoročně sem zavítá přes dva miliony turistů, zejména těch zahraničních. Cestu za památkou jim usnadňuje historická železniční dráha z 19. století, jejíž konečná stanice leží asi 40 metrů pod vrcholem Corcovada.

(2) S nápadem postavit gigantickou sochu Krista Spasitele přišel jako první Pedro Maria Boss. Svůj ambiciózní plán tento kněz představil v roce 1859 brazilské princezně, ta ale projekt odmítla finančně podpořit. Údajně byl důvodem zamítnutí tehdy platný brazilský zákon, který striktně odděloval světské záležitosti od církevních. Bossova myšlenka upadla na mnoho let v zapomnění.

Originální nápad vzkřísila katolická církev v souvislosti s blížícím se významným jubileem. Základní kámen sochy Krista Spasitele byl položen v roce 1922, kdy Brazílie slavila sté výročí uznání své nezávislosti na Portugalsku. Výsledná podoba uměleckého díla však tehdy ještě nebyla známá. Architektonická soutěž, z níž vzešel vítězný návrh sochy Krista Spasitele, který na Rio de Janeiro shlíží s otevřenou náručí, totiž proběhla až o rok později.

(3) Návrh se začal realizovat v roce 1926, o pět let později byla unikátní socha slavnostně odhalena. Železobetonovou konstrukci pokrývá mastek, který soše dodal charakteristickou bílou barvu, použitá malta prý obsahuje i netradiční složky jako cukr nebo velrybí tuk. Třicetimetrová socha váží kolem 700 tun, rozpětí Kristových paží je 23 metrů. Až do roku 1994, kdy ji o 4,2 metru překonal Kristus Svornosti v Bolívii, byla brazilská socha nejvyšší sochou Ježíše na světě. Dnes drží světové prvenství polská socha Krista Krále.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry ∗∗∗∗∗ na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou ••••• nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

TEXT 1

(1) Byl skoro prosinec a Jonas začínal mít strach z blížícího se výcviku. Ne, špatné slovo, opravil se v duchu. Strach cítil před rokem, když se nad společenstvím ukázalo neznámé letadlo. Všichni občané tehdy dostali rozkaz, aby se ihned skryli ve svých domech. Za okamžik JIM hlas v amplionu sdělil, že pilot popletl navigační instrukce a za to bude vyřazen. Vyřazení! Tak strašlivý trest se uplatňoval jen v případě neomluvitelného pochybení. Tohle slovo se nesmělo bezmyšlenkovitě používat. Jednou při závodech Jonas křikl na kamaráda, kvůli němuž ztratili bod: „Jsi vyřazený!“ Trenér si Jonase vzal stranou a důrazně si s NÍM promluvil. Od té doby si Jonas dával na vyjadřování velký pozor. Ne jako Asher.

(2) Jonas si vybavil, jak se Asher jednou vřítil do třídy uprostřed zpěvu ranní hymny. Když vlastenecká píseň dozněla a spolužáci se posadili, Asher zůstal stát, aby přednesl předepsanou omluvu, na niž všichni čekali.

(3) „Omlouvám se, že jsem vyrušil své učební společenství,“ rychle vysypal povinnou frázi. Pak svůj pozdní příchod objasnil: „Vyšel jsem z domu brzy, ale když jsem jel kolem rybí líhně, pracovní četa právě třídila lososy. Ta podívaná mě natolik zajmula, že jsem zapomněl na čas.“

„Přijímáme tvoji omluvu, Ashere,“ sborově zarecitovala třída.

„Přijímám tvoji omluvu, Ashere,“ řekl učitel, „a děkuji, že mi tvá chyba opět poskytla příležitost k výkladu o jazyce.“ Pak učitel na tabuli napsal zajmout, hned vedle připsal slovo zaujmout a začal se věnovat jejich významům.

Jonas se při té vzpomínce usmál. Znovu začal přemýšlet o významech slov a usoudil, že slovo strach opravdu přesně nevystihuje, co teď cítí. Je to příliš silné podstatné jméno. Jonas byl dychtivý, cítil ale i špetku nervozity. Znepokojení, usoudil nakonec. Ano, to cítí.

(L. Lowryová, Dárce, upraveno)

TEXT 2

Otevřená slabika – slabika, která končí samohláskou.

Zavřená slabika – slabika, která končí souhláskou.

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Felix, postarší divadelní režisér, je spokojen. Řada rolí v Bouři už je rozdělena. Teď je na řadě Ariel. „Měl by o tu roli někdo zájem?“ obrátí se Felix na vězně, kteří se přihlásili do JEHO divadelního kroužku v rámci výchovného programu Literaturou ke vzdělání.

„Já vílu v žádném případě hrát nebudu,“ ozve se ze zadní řady HadiOko.

Zřejmě promluvil za všechny: nikdo se nehlásí, všichni se tváří nepřístupně.

„Než tu roli odmítnete, měli byste vzít v potaz, co všechno Ariel dokáže! Může být neviditelný. Umí létat. A dokáže ovládat hromy a blesky,“ vysvětluje režisér.

„A co dyž neexistuje a Prospero si HO jen představuje?“ nadhodí Rudy Kojot.

(2) „Prostě si vybájil kámoše, kterýho nikdo nevidí,“ doplní Nohhy.

„Předpokládejme, že Ariel je svým způsobem skutečný,“ řekne Felix. „Jakou bytost jsem právě popsal?“

„Supermana,“ vyhrkne Kudla.

„Ufouna! Porouchala se mu raketa, takže se vocitnul na Zemi. Chce se ňák vrátit na rodnou planetu. Pamatujete, jak E. T. pořád volal domů?“ ozve se PPod.

Teď to vězeňské partě konečně dává smysl! Mimozemšťan! Mnohem lepší než víla.

„Proto Ariel musí dělat, co Prospero chce, aby si vysloužil svobodu,“ uvědomí si 8Ruk.

„Výborně,“ souhlasí Felix. „A jakou funkci plní Ariel v naší hře?“

„Jak to myslíte – jakou funkci? Sám jste přece do poznámek napsal, že je sluha,“ nechápe Kruty Brko.

„Jistě,“ připustí Felix, „ale jak by se Shakespearova Bouře vyvíjela bez Arielova přičinění? Bez hromů a blesků? Ariel stojí za rozhodující událostí této hry, protože bez bouře by to nebyla Bouře. Je to klíčová postava.“

„Prostě borec,“ shrne to 8Ruk.

„Felixi, to je teda fakt obludně obludný!“ reaguje Kudla.

„Takže kdo by chtěl hrát Ariela?“ zeptá se režisér.

Zvedne se les rukou. Jediný HadiOko kroutí hlavou.

(M. Atwoodová, Kus temnoty, upraveno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních skutečností či nepřítomných osob.

Paronomázie – v těsném sousedství se vyskytují slova se stejným kořenem.

(1) V areálu pražských Letenských sadů se od roku 2004 každoročně koná {{i:Letní Letná, festival nabízející divákům unikátní vystoupení nejen českých, ale i zahraničních akrobatů}}. V roce 2019 na festival zavítala už podruhé světoznámá francouzská provazochodkyně Tatiana-Mosio Bongongaová.

(2) Umění této proslulé artistky poprvé ohromilo diváky Letní Letné v roce 2013, tehdy po laně vystoupala na vrchol šapitó. Loni svým velkolepým číslem, při němž bez jištění překonala vzdálenost z Dvořákova nábřeží do Letenských sadů, provazochodkyně zahájila 16. ročník {{i:Letní Letné}}. Z jednoho břehu Vltavy na druhý přešla po ocelovém laně, které bylo zavěšeno ve výšce 35 metrů nad vodou. V rukou měla dvanáctikilogramovou tyč, s jejíž pomocí držela balanc.

Fantastický výkon slavné provazochodkyně diváci sledovali se ZATAJENÝM dechem, někteří měli dokonce strach o její život. Jejich obavy však byly ZBYTEČNÉ. Artistka se sice zranila už několikrát, nikdy však při vystoupení, ale jen při NÁCVIKU nových prvků.

Tatiana-Mosio Bongongaová se provazochodectví věnuje od svých osmi let, jedním z jejích lektorů byl Rudy Omankowski, známý akrobat ze slavné cirkusové rodiny.

(letniletna.cz; ct24.ceskatelevize.cz, upraveno)

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) ∗∗∗∗∗, že limit je jen slovo, jsme se 29. června 2019 přesvědčili na třetím ročníku extrémního závodu s názvem Geroy. Počet účastníků se oproti loňsku zvýšil o stovku, celkově tedy o dokončení závodu usilovalo skoro tisíc závodníků. Podél trati stálo mnoho skandujících fanoušků, podlehnout bouřlivé atmosféře bylo opravdu snadné.

Na trati o délce necelých 9 kilometrů bylo pro závodníky připraveno třicet překážek. Soutěžilo se ve dvou kategoriích: tříčlenné týmy se na trať vydaly v 11 hodin dopoledne, jednotlivci vyrazili o hodinu později. Závodníci museli třeba přebrodit řeku, házeli pneumatikou nebo posvačili smaženého červa. Před cílem na ně čekala novinka – plazení pod dráty nabitými elektřinou, které každých pět vteřin daly soutěžícím pěknou ránu. Právě tato překážka patřila mezi nejobtížnější. Organizátoři nás však ujistili, že tyto „elektrošoky“ nejsou pro zdravého člověka nebezpečné.

(2) Každý, kdo překonal sám sebe a doběhl do cíle, získal odměnu. V kategorii jednotlivců nenašel přemožitele Ondřej Pekárek, tento šampion zvládl celou trať za hodinu a 20 vteřin. Pokud i vy chcete zažít něco adrenalinového, zkuste za rok také závodit. Všichni se mohou stát hrdiny!

(www.denik.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Nejproslulejším posvátným místem starověkého Řecka byla nepochybně věštírna v Delfách. V 7. století př. n. l., v době její největší popularity, sem přicházely tisíce poutníků. Delfy leží v nadmořské výšce 570 metrů na strmém svahu hory, a tak putování do věštírny bylo velmi namáhavé. Někteří poutníci se plahočili pěšky až z Athén, jiní se plavili po moři do přístavu na severním pobřeží Korintského zálivu a ODTUD pokračovali rovinatou krajinou směrem k věštírně.

(2) Nejprve se poutníci očistili v NEDALEKÉM pramenu, pak mohli božstvu položit svůj dotaz. Zaplatili předepsaný POPLATEK a otázku napsanou na destičce odevzdali chrámovému knězi, který ji donesl moudré Pýthii. Věštkyně seděla ve svatyni a v extázi jí z úst vycházely jakési zvuky. Do transu se přiváděla údajně žvýkáním vavřínových listů či vdechováním jedovatých vulkanických výparů. Její stěží srozumitelnou odpověď interpretoval další kněz, který ji ve zveršované podobě předal tazateli.

(3) Poutníci kladli jak otázky týkající se politiky, tak otázky související se všedním životem. Někdy promlouvala věštkyně jednoznačně, mnohé odpovědi však byly nejasné. Například lýdský král Kroisos se věštkyně otázal, co by se stalo, kdyby zaútočil na Persii. Padla by velká říše, zněla odpověď. Kroisos se po krátkém váhání nakonec rozhodl Persii napadnout, zničil však VLASTNÍ království.

(4) V roce 385 n. l. delfskou věštírnu zrušil křesťanský císař Theodosius Veliký. Na posvátném místě, které postupně zakryly nánosy půdy, časem vznikla vesnice. Když byla v roce 1892 celá vesnice zbourána, francouzský vědec Théophile Homolle zde zahájil archeologický výzkum, při němž mimo jiné objevil obvodové zdi slavné věštírny. Díky jeho nálezům můžeme nahlédnout do dějin.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary čísla množného a označují jimi jak jednu věc, tak i více věcí (např. jedny nebo dvoje narozeniny).

TEXT 1

Jednoho rána se Řehořík Švábík proměnil v brouka. Maminka se s novou situací rychle vyrovnala, ale pan Švábík dal najevo, že ho jeho mladší syn opět zklamal. Řehořík se proto rozhodl tatínkovi dokázat své nekonečné broučí schopnosti. Zaletí na radnici města Opitzova a získá pro něj vysněné povolení otevřít si obchod.

V Opitzově vládl starosta Majer s bandou pěti zlotřilých radních. Všichni vědomě porušovali zákony. Doktor Smund každého, kdo protestoval proti rozhodnutí městské rady, zavřel na psychiatrii. Buřiče zatýkal Donald Corleone, šéf policie a majitel jediné místní televizní stanice. Ačkoli televizní zprávy MAJER TV1 ukazovaly Opitzov jako spořádané město bez zločinců, ve skutečnosti zde zločinnost jen kvetla. Řediteli školy Kurkovi se platilo za dobré známky a další radní Josef Ká měl na svědomí zoufalý stav městské kanalizace. Franz Samsa, pátý radní a zároveň městský hygienik, nechal klidně v restauraci promenovat i šváby, pokud mu její majitel podstrčil správný obnos peněz.

Řehořík kroužil kolem radnice. Vtom uviděl objemný balík nadepsaný Starosta Majer. Kusadly prokousal do balíku dírku a vlezl dovnitř. Záhy se ocitl v kanceláři starosty.

„Pánové,“ říkal zrovna městské radě Siggi Smund, „vyvinul jsem úplně nový přípravek, pod jehož vlivem lidé udělají všechno, co se jim vsugeruje. Přimícháme Sugesteron do mléka. Zítra před volbami se pančované mléko dodá na zápraží všem občanům. Pan Corleone zajistí, aby v ranním vysílání každých pár minut probleskl na zlomek vteřiny subliminální vzkaz: Jestli je ti osmnáct a víc, je starosta Majer ve volbách tvůj princ. Kdybychom neomezili věk, PŘIŠLY BY i děti. Ty ale podle zákona volit nesmějí a víte dobře, jak nám všem na dodržování zákonů záleží.“

Řehořík už slyšel dost. Povolení počká. Tohle je daleko naléhavější.

(V. Tumanov, Brouk Řehořík, upraveno)

TEXT 2

Ironie – posměšné užití slov vyjadřující opak toho, co se míní.

(Slovník spisovné češtiny)

North Yungas Road – cesta smrti

Magnetem pro vyznavače adrenalinových zážitků je silnice spojující dvě bolivijská města. Nazývá se North Yungas Road. Silnice s přezdívkou cesta smrti vede po okraji strmého srázu. Ve směru od města La Paz se silnice vine v nadmořské výšce okolo 4 700 metrů, u města Coroico klesá na 1 200 metrů nad mořem.

North Yungas Road postavili ve 30. letech minulého století trestanci, mezi lety 1986 a 2006 byla mírně zmodernizována. Má prašný a nerovný povrch, místy je široká jen 3 metry. V tak úzkých úsecích je nemožné, aby se protijedoucí automobily vyhnuly. Musí se tedy couvat tak dlouho, než se jeden řidič dostane na širší část silnice. Za deště se na North Yungas Road také sesouvá půda. Přes zjevná rizika je ale tato komunikace hojně využívána místními dopravci i nebojácnými dobrodruhy.

Nerozvážná jízda po North Yungas Road se nevyplácí. Podle odhadů zde ročně při různých nehodách zemře až 300 lidí, do propasti se zde za stejnou dobu zřítí v průměru 25 aut. Mezi cestovateli se proto vedou spory, zda lze v autě zažít extrémnější chvíle než na bolivijské cestě smrti.

(ABC 21/2006, upraveno)

(1) Stonehenge je nejslavnější komplex menhirů a kamenných kruhů. Nachází se v Anglii poblíž městečka Salisbury. Nejznámější částí Stonehenge je kruh vytvořený z několikatunových stojících kamenů. Tento kruh z gigantických kusů pískovce je ale z celé stavby nejmladší, byl postaven přibližně mezi lety 2100 a 1900 př. n. l. Nejstarší kamenný kruh v komplexu Stonehenge byl vybudován už okolo roku 3100 př. n. l.

(2) Kamenná stavba vzbuzuje dodnes mnoho otázek. K těm nejzásadnějším patří, jak lidé bez moderních technologií dokázali na místo dopravit tak obrovské kameny a jak je následně vztyčili. Existují různé teorie, žádná z nich však dosud nebyla potvrzena. Stále nejasný je také účel stavby. Někteří odborníci se domnívají, že Stonehenge vybudovali druidi, tedy nejvyšší vrstva keltských kněží, kvůli obětním obřadům. Nedávno bylo ovšem prokázáno, že stavba byla dokončena asi o 1000 let dříve, než Keltové toto místo osídlili. Jiní odborníci se přiklánějí k tomu, že stavba byla využívána jako jakási nemocnice. Archeologové totiž zjistili, že velké množství ostatků, které nalezli v hrobech nedaleko Stonehenge, vykazuje známky nějaké choroby. Mohlo jít tedy o místo, kam se lidé z nejbližšího okolí chodili uzdravovat. Záhadolog Erich von Däniken, jehož názory vědci většinou nepovažují za seriózní, zase tvrdí, že Stonehenge je dílem mimozemšťanů.

(3) Jisté ale je, že dnešní Stonehenge je jiný než původní stavba. Největší změny na jeho vzhledu však neprovedli vandalové, kteří po staletí kladivem odsekávali kousky kamenů, nýbrž ti, kteří se ho snažili opravit. Jen ve 20. století byl komplex třikrát restaurován, a to nejen kvůli oběma světovým válkám. Během nich následkem značných otřesů začaly některé kameny padat, dělníci je tedy museli zasadit do litého betonu. V současné době už kameny v betonových botách nic neruší.

Pozn.: menhir – kamenný blok svisle zasazený do země

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy; stonehenge.cz, upraveno)

(1) Malování světlem představil České republice jako první Alex Dowis, a to v soutěži Česko Slovensko má talent. Když vystoupil před obecenstvo a začal malovat světlem, překvapení diváci v sále sledovali jeho tvorbu v němém úžasu. Alex Dowis se věnuje také malování do písku. Sledujete televizní reklamy? Pak jste jistě viděli reklamní spot na mouku Babiččina volba. I ten je jeho dílem.

(2) Umění Alexe Dowise a jeho týmu mohou Češi obdivovat v jednom z pražských divadel. Během představení, které trvá zhruba čtyřicet minut, umělci malují na speciální plátno neuvěřitelné, do detailu propracované obrazy. Ty vzápětí mizí a jsou nahrazeny novými. Před zraky diváků ožívá Pražský hrad, Karlův most a jiné památky české metropole.

(3) Při představení Light Art Show se pouští hudba známých skladatelů i reálné zvuky. Po představení je možné si vyzkoušet, jak zábavný a zároveň složitý Light Art je. Umělci vám poodhalí tajemství vytváření úchvatných světelných maleb.

(4) I vy se můžete ponořit do tmy a prožít nevšední příběh stověžatého města. Stačí zajít na představení Light Art Show.

(www.vasedeti.cz, upraveno)

(1) Světovým prvenstvím se chlubí experti z univerzity v Manchesteru, kteří v roce 2017 sestrojili unikátního nanorobota. Je tak malý, že miliarda miliard takových nanorobotů by vytvořila objekt o velikosti zrnka soli. Vývojem nanorobotů se zabývá také pražská nanolaboratoř. Čeští vědci v čele s Martinem Pumerou, chemikem proslulým i v zahraničí, by chtěli vyvinout nanoroboty, kteří k pohybu nebudou potřebovat motorek, protože místo něj využijí chemickou energii z okolního prostředí.

(2) Takoví nanoroboti by mohli posunout dál onkologii nebo i medicínu obecně, mohou ∗∗∗∗∗ pomoci třeba při léčbě tak závažné nemoci, ∗∗∗∗∗ je rakovina. Nejdřív ale musíme vyřešit, aby nám nanoroboti v těle neškodili (tedy aby při likvidaci rakovinných buněk nedocházelo k ničení těch zdravých) a zároveň aby snadno vyšli z těla ven. Jak by to mohlo vypadat v praxi? Lékař podá pacientovi pilulku obsahující miniaturní roboty, kteří „nesou na zádech“ léčivo. Tito roboti jsou navíc schopni mezi sebou komunikovat. Když v těle narazí na škodlivé shluky buněk, uvolní lék. Pak tělo opustí.

(3) Nanoroboti však nemusí pomáhat jen jednotlivci bojujícímu s rakovinou. Představte si třeba ropnou havárii na moři. Vinou úniku ropy vznikne toxická skvrna ohrožující delfíny, želvy a další vodní živočichy. Pokud by v této situaci byla možnost využít inteligence nanorobotů, můžeme jim přikázat, aby se vydali ke zdroji kontaminace a ropnou skvrnu vyčistili. Nanoroboti by tak mohli zabránit ekologické katastrofě rychleji než lidé.

(4) Nanoroboti nás mohou také varovat v různých krizových situacích. V případě, že se budou pohybovat ve vodě, v níž vzroste hladina určité škodliviny, roboti změní barvu. Tím na zvýšení její koncentrace upozorní. Malí pomocníci mohou být prospěšní pro celé lidstvo, zároveň je ale důležité myslet na to, aby tento vynález nebyl zneužit.

(www.abicko.cz, www.ceskatelevize.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Ve dveřích redakce Ankh-morporské Komety stál kdosi celý v černém.

„Chledáte ikonografa? Jsem mistr témnych komor Otto Schrecklich,“ promluvil. „Mojí fýchodou je flastní zašizení, positifní pšistup a jsem taky tuchaplný!“

„No, můžeme vám zpočátku dát –“ začala Sacharóza.

„Sacharózo!!!“ sykl Mikuláš. „Je to upír!“

„Já protestuji,“ řekl Otto. „Je jednotuché pržedpoklátat, še kaštý, kto má überfaldiš pšisfuk, je upír, nestá se fám? Já tety, schodou okolností, upír jsem. Ále v inzerátu pylo ‚pržijme se ikonograf‘, tak jsem sfé pržijetí pofašofal za chotofou věc. Taky mám tochle,“ a ukázal jim černou stuhu. „Uš táfno nejsem nějaký chloupý násoska!“

(2) „Aha, vy jste členem Überwaldského hnutí umírněných,“ poznala stuhu Sacharóza. Hned začala nechápajícímu Mikulášovi trpělivě vysvětlovat: „Každý člen hnutí musí podepsat smlouvu a odpřisáhnout, že se navždy odříká lidské krve –“

„My dáváme pržednost tomu, kdyš se ržíká slofo s k,“ ozval se nesměle Otto.

„– se odříká slova s k,“ opravila se Sacharóza.

(3) „Dobrá… tak platí,“ přikývl Mikuláš a pak se zamyslel. Přemítal nad tím, proč se tak dlouho upíři na rozdíl od trpaslíků či skřítků nedokázali do lidské společnosti začlenit. Upíři se nikdy dřív na společenském dění nepodíleli. Teď ale někteří z těch bystřejších pochopili, že jediná cesta k tomu, aby je lidé začali akceptovat, je přestat být upíry. Cena za to byla sice obrovská, ale ne zas tak velká, jako když vám do srdce vrazili kolík. Koneckonců krvavé steaky taky nebyly špatné. Nutno ale podotknout, že každý, kdo se začal živit masem z ankh-morporských jatek, se vrhl do života plného nebezpečí, který uspokojil i náročné dobrodruhy.

„Nepojte,“ vytrhl ho z přemýšlení Otto. „Jsem ochromně reformovaný a flídný.“

(T. Pratchett, Pravda, upraveno)

Příklad věty dvojčlenné: Na horách padal sníh.

Příklad věty jednočlenné: Na horách sněžilo. (Věta nemá podmětovou část.)

Pokoj pro teenagera je docela něco jiného než pokoj pro malé dítě. Hračky až na pár plyšáků zmizely a vás při vstupu do pokoje rozbolí oči, vše totiž hýří šílenými barvami a vzory. Smiřte se s tím a klidně nechte své potomky, ať si doplňky a barevné kombinace zvolí po svém. Pokud se vám jejich výběr nelíbí, netrapte se tím. Vždyť tohle je jen jejich prostor, a proto je důležité, aby se tam cítili dobře. Stejně se jim vkus bude rychle měnit, tak nemá cenu se rozčilovat.

Ideální je vybrat nábytek v neutrálním odstínu a barvy do prostoru dodat pomocí plakátů, textilií či výmalby. Dnes se opět používá tapeta, do pokoje pro dospívající dívky a chlapce se také skvěle hodí samolepicí dekorace. Dobrým tipem, jak při zařizování studentského pokoje nevyprázdnit peněženku, je například koupě samolepicí fólie v metráži. Společně se pak můžete naučit něco nového – vytvořit originální motivy.

(www.obydleni.cz, upraveno)

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.

(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.

(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, ∗∗∗∗∗, že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

Kilometry a kilometry ve stísněných prostorech, s kyslíkem na zádech, bez přírodního světla. Takový je cave diving neboli potápění v jeskyních. Jeskyně vyplněné vodou jsou často zmapovány minimálně. Je tedy pravděpodobné, že potápěči naleznou jedinečné zástupce fauny a flóry či unikátní geologické útvary.

Cave diving láká všechny, kteří chtějí posunout hranice svých možností. Při tomto technicky velmi náročném potápění vám však může hrozit značné nebezpečí. V síti jeskyní se totiž dá velmi lehce zabloudit. V úzkých prostorech se potápěči také může část výstroje zachytit za výčnělek. ∗∗∗∗∗

Základem potápění v jeskyních jsou záložní světelné zdroje. U kyslíku platí pravidlo tří třetin: první třetina kyslíku je na cestu tam, druhá na cestu zpět a třetí je pro případ jakýchkoli komplikací. Nástrah při cave divingu na vás čeká mnoho. Nikdy nevíte, na kterou narazíte.

(www.samuraj.cz, upraveno)

(1) Při vyslovení jejího jména si lidé většinou představí vyprahlou, krajně nehostinou pustinu a písečné duny. Obrovský prostor bez života. Takový obraz Sahary však není zcela pravdivý. Sahara žije! I v této oblasti nalezneme zástupce flóry a fauny, přestože počet tamějších rostlinných a živočišných druhů není s jinými klimatickými pásmy srovnatelný.

Největší poušť světa se rozkládá od severoafrického pobřeží Atlantského oceánu až k pobřeží Rudého moře. Její povrch tvoří převážně štěrkové a kamenité pouště, podstatně menší část zabírají pouště písečné. Sahara leží v oblasti suchých pasátů. Tento fakt zásadním způsobem ovlivňuje klima celé oblasti. Příznačné je pro něj minimum srážek, které má na svědomí nedostatek povrchové vody. Celá oblast je zbrázděna relativně hustou sítí vádí (vádí je řečiště, které je většinu roku vyschlé a naplňuje se vodou jen v období dešťů).

(2) Tyto „sezónní řeky“ zásobí podpovrchový rezervoár vody, která je však většinou přístupná pouze prostřednictvím tzv. artéských studní (když se taková studna narazí, voda z vrtu začne samovolně vyvěrat). V blízkosti artéských studní se sice daří zeleni, obecně je však vegetace Sahary dosti chudá, nejčastěji zde lze vidět houževnaté trávy a keře. Zdejším drsným podmínkám, zejména suchému podnebí či nedostatku potravy, se dokonale přizpůsobil velbloud jednohrbý. Kromě něj však na Sahaře žijí i jiné druhy savců, ptáci, plazi a hmyz.

Sahara je charakteristická ∗∗∗∗∗, a tak jsou zde naprosto běžné třicetistupňové rozdíly mezi dnem a nocí. Sluneční záření intenzivně prohřívá jak vzduch, tak i povrch pouště, v noci toto teplo vyzařuje do kosmického prostoru, čímž dochází k silnému ochlazení povrchu. Teplota vzduchu tak v noci může klesnout až pod bod mrazu.

(www.treking.cz, www.wikipedie.cz, upraveno)

Těch čtyř rytířů na koních si zpočátku nikdo nevšiml. Všechny oči se totiž upíraly ke vchodu do Metropolitního muzea umění, nad jehož vstupem byl upevněný poutač s nápisem POKLADY VATIKÁNU.

Všichni jezdci na sobě měli stejné středověké brnění. Vypadali, jako by právě prošli časovou smyčkou. Pozvolna se blížili k muzeu. Nečekaně jim však do cesty vstoupil hlídač. Jeden z rytířů okamžitě zvedl meč a zasáhl ho těsně pod uchem. Pak rytíři vjeli na koních přímo do muzea.

Tess byla zrovna ve Velkém sále, když zaslechla zvenčí výkřiky zděšení. V sále propukl chaos. Jezdci rozbíjeli meči vitríny a ničili vystavené předměty. Jeden z nich vytáhl nebezpečně vyhlížející zbraň. Tess zoufale hledala nějakou únikovou cestu. Jakmile zahlédla průchod do dalších výstavních prostor, rozběhla se tím směrem.

Najednou postřehla, že se do místnosti blíží jeden z rytířů. Právě včas se přikrčila za nejbližší skříňku, takže ji nespatřil. Zastavil necelé dva metry od ní. Ve skle vitríny Tess spatřila rytířův odraz, uhrančivý zjev v bílém plášti a drátěné košili. Bylo patrné, že ho na rozdíl od jeho společníků zajímá něco konkrétního. Viděla, jak tasí meč a tne do jedné vitríny. Podlahu zasypal déšť střepů. Rytíř pomalu vyndal z vitríny poněkud zvláštní předmět. Upřeně na něj hleděl se zbožnou úctou. Pak zašeptal: „Veritas vos libera…“

Tess po očku vyhlédla zpoza skříňky. V němé hrůze přihlížela něčemu, co se jevilo jako nějaký hluboce soukromý rituál. Vtom rytíře vytrhla ze zamyšlení střelba. Jeho oči, zastíněné v úzkém průzoru přílbice, se na okamžik střetly s Tessinýma. V duchu už se loučila se životem, pak ale muž křikl: „Jedeme!“

(R. Khoury, Poslední templář, upraveno)