Větné členy, vedlejší věty, významové poměry - 9. ročník

(1) Utáhnu si popruhy plátěného tlumoku a vydám se vzhůru po schodišti. Než dorazím ke kanceláři své matky, generálky Sorrengailové, hoří mi plíce. To je výsledek mé přípravy: s patnáctikilovým batohem stěží vyšplhám šest pater. Jsem naprosto k ničemu.

Tisíce mladých lidí dnes čekají před Basgiathskou akademií. Stovky z nich se od narození připravovaly na vstup do elitního kvadrantu jezdců. Já jsem na to měla jen půl roku. Akademie rozhodně neoplývá laskavostí. Každý kadet, ať už se rozhodl pro kvadrant léčitelů, písařů, pěšáků, či jezdců, je v jejích krutých zdech formován po tři roky, aby pak mohl sloužit království. Slabí tu nepřežijí.

(2) „Posíláš ji na smrt!“ zahřmí z generálčiny kanceláře známý hlas. „Odmala se připravovala na to, že se stane písařkou, ne jezdkyní na drakovi.“ Jen jediná žena si dovolí zvýšit hlas na generálku. Mira.

Vejdu dovnitř. Moje matka se na mě přísně podívá: „Violet, jsi dcera jezdkyně a dnes je Den branné povinnosti. Říkám ti na rovinu, že jestli vkročíš do tunelu vedoucího ke kvadrantu písařů, vytáhnu tě odtamtud za ten tvůj cop a osobně tě postavím na lávku.“

Sevře se mi žaludek. Vím, o čem mluví. Aby se kandidát na jezdce stal kadetem, musí přejít po půl metru široké kluzké lávce, vedoucí nad šedesát metrů hlubokou propastí. „Poslat Violet do kvadrantu jezdců se rovná trestu smrti. Není dost silná. Není ani dost vysoká, aby nasedla na draka. Krucinál, mami! Kolik kandidátů na jezdce každoročně zemře v Den branné povinnosti? Padesát? Chceš pohřbít své další dítě?“ křičí Mira.

(3) Vzpomínka na bratra, jenž zahynul při potlačování vzpoury, zabolí.

Matka zatne zuby: „Okamžitě ven z mé kanceláře, poručice!“

Když Mira odejde, máma mi řekne: „Tu lávku zvládneš. Večer už z tebe bude kadetka.“

∗∗∗∗∗ budu mrtvá. To ∗∗∗∗∗ žádná z nás nahlas neřekne.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Dříve než se na našem území usadil český národ, sídlili zde Keltové. Odhaduje se, že sem přišli již na sklonku 5. století před naším letopočtem.

Keltové zprvu žili ve vesnicích vybudovaných v zemědělsky úrodných oblastech. V 2. století př. n. l. začali zakládat opevněná sídla, aby se mohli lépe chránit. Jedním z nejznámějších jsou Stradonice u Berouna (s rozlohou přibližně 90 hektarů patřily k poměrně velkým sídlům), zhruba o 30 hektarů větší oppidum Závist, ležící poblíž Prahy, bylo prý nejlidnatější.

(2) Keltové nebyli jen obávaní válečníci a skvělí obchodníci, ale i zruční řemeslníci. Kováři vyráběli ze železa rozmanité předměty včetně zbraní, HRNČÍŘI ZHOTOVOVALI NA HRNČÍŘSKÉM KRUHU KVALITNÍ KERAMIKU. Pozůstatky jedné hrnčířské dílny (šest vypalovacích pecí) byly nalezeny u obce Lhotka nad Labem. V okolí dílny se nacházely tisíce zlomků nádobí – některé ze zbytků misek či pohárů nesly značku svého tvůrce. Keltové si také sami razili zlaté mince zvané statéry (skoro 2kilogramový poklad, čítající téměř 300 těchto mincí, byl nalezen v minulém století u Kolína).

(3) Důležité postavení v keltské společnosti zaujímaly ženy. Bylo-li třeba, vyrazily do boje nebo stanuly v čele klanu a muži jejich rozhodnutí bez problémů přijímali. Keltové žili v sepětí s přírodou, což se odrazilo i v jejich náboženství. Věřili v posmrtný život, a proto příbuzní dávali do hrobů svých blízkých například hliněné nádoby, peníze či zbraně, zkrátka věci, které by zemřelí mohli potřebovat ve svém dalším životě.

V posledním století před naším letopočtem čelili Keltové žijící na našem území jak germánským nájezdům ze severu, tak římskému impériu útočícímu z jihu: tento dvojitý tlak zřejmě vedl k rozpadu keltské společnosti na území Čech. Keltové postupně odcházeli ze svých oppid, až nakonec na přelomu letopočtu z území Čech zmizeli úplně.

Vysvětlivka: oppidum – velké opevněné keltské sídlo

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane základní informace týkající se postavy, kterou bude ztvárňovat. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé sice připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), skutečnými tvůrci příběhu jsou ale samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

TEXT 1

(1) Blázni nemají rozum, pomyslí si VRCHNÍ SESTRA. Tak například ten NOVÝ PACIENT. „Pusťte mě ven,“ volá na ni už asi po sté. Mluví sice rozčileně, ale nekleje, to se musí nechat. Jen stále vykřikuje: „Pusťte mě ven z téhle zpropadené rakve!“

„To není rakev, pane Kippersalte,“ pronese sestra znuděným, ale konejšivým tónem. „Rakev by přece neměla po stranách otvory, abyste mohl dýchat a abych já viděla, že nemáte žádné těžkosti…“

„Žádné těžkosti?“ Muž ležící v těsné, pohyb omezující bedně se náhle začne smát. „Ležíte na čistém povrchu, můžete částečně změnit pozici a hýbat rukama. A nekřičte pořád. Tato ohrádka je jistě lepší než svěrací kazajka,“ vysvětluje sestra.

„Ohrádka! Takhle tomu říkáte? A kdy mě pustíte ven?“

„Až vás prohlídne doktor.“

„Doktor? Vždyť vám opakovaně říkám, že já jsem doktor!“

„To není pravda, pane Kippersalte. Podle našich záznamů jste majitel obchodu,“ odvětí sestra ostrým tónem a do karty pacienta si zapíše: ∗∗∗∗∗

„Nejsem žádný pan Kippersalt. Proč nikdo v této příšerné instituci nechápe, že mě sem zavřeli kvůli nějakému nedorozumění? Pracuji jako lékař a jmenuji se Watson!“

(2) Sestra vidí, jak se muži rozčilením ježí knír. Zhluboka se nadechne a sarkasticky pronese: „Řada našich pacientů se domnívá, že jsou někým jiným. Představte si, že na oddělení máme i Sherlocka Holmese! Zajímalo by mě, jestli vám to dosvědčí.“

„Okamžitě volejte Scotland Yard!“ důrazně požaduje nový pacient. „Inspektor Lestrade vám stoprocentně potvrdí, že jsem Watson.“

(3) Zatelefonovat? A čím? Jako by tady, daleko na sever od Londýna, mohl být tak moderní vynález. Ten muž se snad domnívá, pomyslí si sestra, že ho z našeho ústavu pro choromyslné propustíme. „Tiše,“ začne šeptat, jako by uklidňovala dítě. Je jí ho líto. Zdá se jí totiž, že kdyby býval nepřišel o rozum, byl by to vážně hodný člověk.

(N. Springerová: Enola Holmesová. Případ zlověstných kytic; upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila {{u:hrubou mouku}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, význam slovního spojení by se totiž změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila {{u:drsnou mouku}}.

Víte, jak vznikla žvýkačka? Její stopy překvapivě sahají až do neolitu. Svědčí o tom kousek pryskyřice s otisky lidských zubů, starý několik tisíc let. Naši předkové ovšem žvýkali leccos. Třeba u Mayů byla oblíbená čikle (hmota získávaná ze stromu zapota obecná), severoameričtí indiáni zase žvýkali smrkovou pryskyřici.

Právě z pryskyřice vyrobil roku 1848 americký obchodník John Curtis první žvýkačku určenou k prodeji. Byla ale hodně tuhá a moc dobře nechutnala. Svou další žvýkačkou ze slazeného parafínu¹ Curtis zaujal zákazníky více, ani tento výrobek se však nestal hitem. Mnohem úspěšnějším průkopníkem byl Thomas Adams. Tento vynálezce začal experimentovat s čiklí, jelikož chtěl vyvinout materiál vhodný pro výrobu pneumatik. Po více než roce pokusů mu bylo jasné, že původní plán nevyjde, proto roku 1869 začal z čikle vyrábět žvýkačky. Kupodivu šly na odbyt. Dva roky poté si Adams nechal patentovat stroj na výrobu žvýkaček a díky němu rozjel produkci těchto cukrovinek ve velkém.

V minulém století došlo k několika inovacím, například roku 1906 vznikla pevnější žvýkačka určená k tvoření bublin (mimochodem – průměr dosud největší žvýkačkové bubliny na světě je 58,4 cm), ∗∗∗∗∗. Žvýkačky jsou populární dodnes. V USA je například průměrná roční spotřeba žvýkaček 200 kusů na osobu, což je zhruba o 70 kusů na osobu více než v České republice.

¹ Parafín je voskovitá látka, získávaná z ropy nebo uhlí.

(www.stoplusjednicka.cz, www.reflex.cz; upraveno)

TEXT 1

Arthur Dent se ve čtvrtek v osm ráno necítil nejlíp. Mátožně bloumal po ložnici, otevřel okno, uviděl, jak obrovský žlutý buldozer vjíždí na jeho zahradu, odkráčel do koupelny a začal se mýt. Myslí mu přitom bloudilo slovo buldozer a hledalo, s čím by se mohlo spojit. Matně se rozpomínal, že včera vypěnil. Cože to bylo? Ach ano, večer se přece v hospodě rozčiloval KVŮLI STAVBĚ dálničního obchvatu, o níž se zrovna ten den dozvěděl. Ten obchvat ale městská rada přece nemůže prosadit… Nebo…?

O patnáct vteřin později už Arthur ležel v bahně před buldozerem.

L. Prosser byl jenom člověk. Konkrétně řečeno, byl to asi čtyřicetiletý, dosti obtloustlý zaměstnanec obecní rady v poněkud ošuntělém oděvu. Teď právě stál nad Arthurem a snažil se ho zviklat: „No tak, pane Dente, tohle nevyhrajete. Nemůžete tady přece ležet NAVĚKY.“

Arthur dál ležel v blátě a šklebil se: „Vsaďte se!“

„Obávám se, že se s tím obchvatem budete muset smířit,“ opáčil L. Prosser. „Měl jste právo v zákonné lhůtě vznést námitky nebo předložit protinávrh. Ty plány byly vyvěšené na plánovacím oddělení úřadu pro místní rozvoj tři čtvrtě roku.“

„Šel jsem se tam na ty plány podívat hned, jak jsem zjistil, že mi chcete zbourat dům.“

∗∗∗∗∗

„Ale jo. Byly ve sklepě vašeho úřadu na dně zamčené registračky. Tu jste vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor leopard!“

L. Prosser raději změnil téma: „Dálniční obchvat se vám bude líbit.“

„Hele, drž hubu,“ zavrčel Arthur, „jdi do háje i s tou svou pitomou dálnicí.“

L. Prosser zalapal po dechu, rychle se ale vzpamatoval: „Pane Dente, rád bych vám poskytl věcnou informaci. Víte, jakou škodu by utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho pustil a on vás převálcoval?“

„Jakou?“

„Vůbec žádnou,“ řekl klidným hlasem L. Prosser a odmašíroval.

(D. Adams, Stopařův průvodce Galaxií, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy.

Charakteristika vnitřní typu A: povahové vlastnosti literární postavy jsou v textu přímo pojmenovány (pomocí přídavných či podstatných jmen), např. Eva je hodná; Petr je sobec.

Charakteristika vnitřní typu B: povahové vlastnosti literární postavy nejsou v textu přímo pojmenovány, ale vyplývají z popisu jejího jednání.

TEXT 1

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.

Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“

(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.

„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“

„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

TEXT 2

Nesklonná podstatná jména mají ve všech pádech obou čísel stejný tvar. Většinou jde o přejatá slova zakončená na samohlásku, např. menu (menu bylo zajímavé, sestavil jsem menu, v menu byly chyby aj.).

(1) Mít červenější rty toužily ženy odpradávna. K barvení rtů původně používaly křídla brouků, rybí šupiny, rozdrcené drahokamy nebo jiné látky, z nichž některé byly i toxické.

První doložená barva na rty pochází ze Sumeru a její stáří se odhaduje na pět tisíc let. Zvýrazňování rtů bylo oblíbené i ve starověkém Egyptě. Kdyby ovšem Kleopatra, egyptská královna proslulá sytě rudými rty, žila ve středověku, patrně by skončila na hranici. Výrazně červené rty byly totiž v té době považovány za ďáblovo znamení.

Postoj k líčení se v dějinách mnohokrát změnil. V některých obdobích byly rudé rty módní hlavně mezi šlechtou, jindy byly symbolem žen lehkých mravů. V roce 1770 anglický parlament dokonce uzákonil, že manželství může být zrušeno, pokud se ženě podařilo provdat především díky používání make-upu.

(2) Moderní rtěnka, jakou znáte dnes, má kořeny ve Francii. Právě zde se na konci 19. století začaly vyrábět tuhé červené tyčinky, jimiž si ženy líčily rty. Rtěnka se ale rozšířila až díky dalšímu, tentokrát americkému vynálezu. Roku 1923 si totiž James Mason nechal patentovat praktické pouzdro s otočným dnem, což líčení rtů výrazně usnadnilo.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné tikání hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, ∗∗∗∗∗?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce váhání strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

TEXT 1

(1) Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly ∗∗∗∗∗: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

(2) „Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

(1) Sidra a Tak kráčely muzeem rovnou ke kurátorčině pracovně. Když však došly na místo, čekalo je nemilé překvapení. Na obrazovce nad kanceláří blikala zpráva: Šla jsem již domů. Vaše požadavky budou vyřízeny ve vedlejší kanceláři. „Zatraceně!“ rozmrzele konstatovala Tak a nesměle zaklepala na sousední dveře. Vzápětí ovšem ztuhla. Ve dveřích stál totiž Aeluon.

(2) „Jsem kurátor Joje. Jak vám můžu pomoct?“ zeptal se jich a tváře se mu přitom zbarvily zvídavou hnědou.

Následně Tak udělala něco, co je pro rasu Aeluonů neobvyklé – odpověděla slovy místo barvami: „Omlouvám se, ale nedávno jsem mluvila s kurátorkou Thixis o svém výzkumu. Potřebuju povolení prozkoumat určité exponáty.“ Normálně by fakt, že příslušník Aeluonů promluví před někým z jiné rasy nahlas, byl považován za vstřícné gesto vůči cizinci, v tomto případě vůči Sidře. Ovšem to, že Tak zcela vynechala vizuální odpověď, vypadalo podivně, ∗∗∗∗∗. Sidra ale věděla, že lhaní barvami je pro Aeluony opravdu náročné.

„Jistě, Thixis mě o tom informovala,“ přikývl kurátor, „předpokládám, že obě jste součástí výzkumného týmu. Nebylo vás ale původně víc?“

„Ostatním není dobře,“ zalhala Sidra a její dráhy přitom vděčně pomyslely na profesora Dega, s jehož pomocí zvládla vymazat svůj protokol upřímnosti. Vyděšená Tak se zatím soustředila na ovládání svých chromatoforů: nesměl ji prozradit ani náznak nervózní červené.

Joje se zadíval na Tak a poněkud netaktně podotkl: „Ani vy nevypadáte zcela zdravě.“

„Kolegyni otekl po koktejlu jazyk,“ zachraňovala situaci Sidra a umělé srdce jí bilo jako o závod, „musela si vzít léky a od té doby je trochu mimo.“

„No dobrá, nebudu vás už zdržovat,“ zakončil rozhovor kurátor, „dokumenty máte v pořádku, takže příslušné exponáty můžete prozkoumat.“ A zavřel dveře kanceláře.

„Sakra! Myslíš, že zjistil, že nejsme výzkumnice, ale chystáme se krást?“ zašeptala Tak.

Vysvětlivky: kurátor – správce sbírek, např. v muzeu; chromatofor – buňka obsahující barvivo

(B. Chambersová, Dvě místa na slunci, upraveno)

(1) Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy MATERIÁLU na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv. Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit MASO, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.

(2) Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

(1) Vysílač na Ještědu, tyčící se do výšky téměř 100 metrů, je jedním ze symbolů Liberecka. Už v roce 1850 byla na vrcholu hory Ještěd postavena chata, vedle ní pak byla roku 1876 vybudována rozhledna. Když chata s rozhlednou v 60. letech 20. století shořely, byla vypsána architektonická soutěž na dvě samostatné stavby – televizní věž a restauraci s hotelem. Poněkud paradoxní bylo, že zvítězil projekt nesplňující zadaná KRITÉRIA: jeho autor Karel Hubáček totiž spojil obě stavby do jedné. Hubáčkův návrh ovšem jedinečným způsobem dotvářel siluetu hory, a proto byl jednomyslně schválen.

(2) Jelikož šlo o netypickou stavbu, musely být použity netradiční stavební postupy i materiál. Aby například nedocházelo k rušení signálu, nesmělo být v blízkosti antén, tj. v sedmém a osmém podlaží, použito nic kovového. Bylo proto nutné vyvinout speciální laminátový plášť. Několik metrů dlouhé umělohmotné tyče spojující tento plášť byla ochotna vyrobit jedině továrna na rybářské pruty.

Neobvyklý tvar ještědského vysílače byl zvolen nejen z estetických důvodů, ale také kvůli povětrnostním podmínkám panujícím na hoře Ještěd. Krátce po dokončení stavby přesto hrozilo, že se horní část vysílače kvůli silnému větru rozlomí. Problém byl vyřešen pomocí přidaného závaží o hmotnosti 600 kilogramů, které stabilitu televizní věže zajistilo. Moderní DOMINANTA Ještědu byla slavnostně otevřena dne 21. 9. 1973.

(3) Odvážný projekt byl kladně hodnocen i v zahraničí. Návrh získal roku 1969 prestižní Cenu Augusta Perreta, avšak ocenění si Hubáček nemohl převzít z politických důvodů. Od roku 2006 je vysílač na Ještědu veden jako národní kulturní památka České republiky. V podlažích přístupných veřejnosti se dnes nachází vyhlídková terasa, restaurace s kavárnou a horský hotel.

(www.visitliberec.eu; www.rozhlednajested.cz, upraveno)

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.

(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.

(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“

Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.

„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“

Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se SVÝMA kolegama, kolik to hodí pro KAŽDÝHO z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.

Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“

„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“

„ Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Hana Helerová často přemýšlela, jak jiný by byl jejich život, kdyby tehdy prodaly dům. Kdyby odjely. Byla to totiž ona, kdo na konci léta 1938 zcela změnil osud celé rodiny.

PASY a víza už byly tehdy vyřízené, až na ty Rosiny. Vydání jejích DOKLADŮ se opozdilo, neboť jako nezletilá nepředložila souhlas obou rodičů.

„Celé město ví, že už jsem kolik let vdova, ale veledůležitý úředník musí vidět papír,“ brblala Elsa, když ze zásuvky vytahovala úmrtní list svého manžela Ervina. Dala dokument do obálky a zavolala na dceru Hanu: „Zanes to na poštu. Já nemám čas, přijdou Drozdovi kvůli baráku. Snad ho koupí.“

Když se před necelým měsícem po městě rozkřiklo, že dům na náměstí je na prodej, přilákalo to hned několik zájemců. Všichni ale věděli, proč vdova Helerová svůj dům prodává tak narychlo, a proto jí nabízeli směšně nízké částky. Elsa byla zoufalá, to ano. Byla také vyděšená, stejně jako tisíce Židů, kteří pochopili, že Československo už pro ně není bezpečné. Nebyla však natolik zoufalá, aby se nechala oškubat. Pořád doufala, že za dům dostane to, co požaduje.

(2) Hana si obálku strčila do kapsy lehkého sáčka. „Dej si to do kabelky. Jestli to ztratíš, nepojedeme nikam,“ upozornila ji Elsa.

Nebýt těchto slov, Hana by došla na poštu, za pár dní by Rosa dostala doklady a všechny tři Helerovy by v září odjely do Anglie. Drozdovi totiž byli slušní lidé a jako jediní přistoupili na Elsinu cenu. Jenže Hana si vzpomněla na Jaroslava. Sice ho pár týdnů neviděla, při posledním setkání jí ale řekl, že to s ní myslí vážně. Než to vyslovil, skoro se nechala zviklat matčinými nehezkými poznámkami na jeho adresu. Teď si ale byla jistá, že její budoucnost je zde, s Jaroslavem. Rozhodla se proto dopis schovat.

(A. Mornštajnová, Hana, upraveno)

(1) Na vrcholu hory Corcovado, která se vypíná nad brazilským městem Rio de Janeiro do výšky 710 metrů nad mořem, stojí socha Krista Spasitele. Tento proslulý jihoamerický monument, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, patří k vyhledávaným turistickým cílům. Každoročně sem zavítá přes dva miliony turistů, zejména těch zahraničních. Cestu za památkou jim usnadňuje historická železniční dráha z 19. století, jejíž konečná stanice leží asi 40 metrů pod vrcholem Corcovada.

(2) S nápadem postavit gigantickou sochu Krista Spasitele přišel jako první Pedro Maria Boss. Svůj ambiciózní plán tento kněz představil v roce 1859 brazilské princezně, ta ale projekt odmítla finančně podpořit. Údajně byl důvodem zamítnutí tehdy platný brazilský zákon, který striktně odděloval světské záležitosti od církevních. Bossova myšlenka upadla na mnoho let v zapomnění.

Originální nápad vzkřísila katolická církev v souvislosti s blížícím se významným jubileem. Základní kámen sochy Krista Spasitele byl položen v roce 1922, kdy Brazílie slavila sté výročí uznání své nezávislosti na Portugalsku. Výsledná podoba uměleckého díla však tehdy ještě nebyla známá. Architektonická soutěž, z níž vzešel vítězný návrh sochy Krista Spasitele, který na Rio de Janeiro shlíží s otevřenou náručí, totiž proběhla až o rok později.

(3) Návrh se začal realizovat v roce 1926, o pět let později byla unikátní socha slavnostně odhalena. Železobetonovou konstrukci pokrývá mastek, který soše dodal charakteristickou bílou barvu, použitá malta prý obsahuje i netradiční složky jako cukr nebo velrybí tuk. Třicetimetrová socha váží kolem 700 tun, rozpětí Kristových paží je 23 metrů. Až do roku 1994, kdy ji o 4,2 metru překonal Kristus Svornosti v Bolívii, byla brazilská socha nejvyšší sochou Ježíše na světě. Dnes drží světové prvenství polská socha Krista Krále.

(www.zoommagazin.iprima.cz; www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

TEXT 1

Začalo to záhy po mém návratu z kosmu. Právě jsem si v kuchyni chystal večeři, když vtom se celý dům otřásl. Z horního patra se ozval zvláštní dunivý zvuk. Spadla snad střecha? Nebo to byl meteorit? Ihned jsem utíkal nahoru.

Otevřel jsem dveře své pracovny a spatřil horu knih pod nakloněnou knihovnou. Zpod tlustých svazků kosmické encyklopedie se po kolenou vyhrabával nějaký člověk. Do tváře jsem tomu vetřelci neviděl, jeho postava mi ale byla povědomá. Po chvíli jsem ho poznal. Byl jsem to já. Jako kdybych se díval do zrcadla.

„Co to má znamenat?“ zeptal jsem se ještě klidně.

„Vysvětlím ti to,“ odpověděl nezvaný host. Usedl drze do mého křesla, vzal do ruky mou dýmku a najisto sáhl do zásuvky mého stolku pro tabák. To už na mě bylo moc.

„To je ale nestydatost!“ zařval jsem. On však jen pokynul, abych si také sedl. Dobrá, dám mu pět minut, a když se mi neomluví, vyřídíme si to jinak.

„Přece se nechceš prát, Ijone,“ s úsměvem pravil nezvaný host. „Nezapomeň, že každá má dnešní modřina bude později tvoje!“

„Jak můžeš vědět, na co jsem myslel? A co tady chceš?“

Návštěvník se pousmál a řekl: „Přicházím z roku 2661, abych ti předložil zajímavý návrh. Vědecká rada Temporistického úřadu si přeje, aby ses stal ředitelem programu TEOSVĚDĚHYP. To je zkratka pro telechronickou optimalizaci světových dějin hyperpočítačem. V našem století máme mír, daří se nám skvěle, ale co se historie týče, stále nemáme klid. Minulost planety Země je proto nutné opravit a zdokonalit na základě principů humanity. Určitě chápeš, že když má lidstvo v rodokmenu takové řeže a válečná jatka, stydíme se tlačit mezi vyspělé kosmické civilizace. Tak co na tu nabídku říkáš?“

(S. Lem, Futurologický kongres, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména hromadná mají pouze tvary čísla jednotného a označují jimi soubor jednotlivin (např. stromoví = skupina stromů).

(1) Té noci jsem si četl ve své pracovně na univerzitě. Náhle zahřmělo a vzápětí jsem zaslechl ránu vycházející z vedlejší laboratoře. Okamžitě jsem tam spěchal. Uprostřed místnosti stál Davidson. Nevypadalo to, že mě zpozoroval. Zprvu mě napadlo, že musí být opilý. Kymácel se totiž a hmatal po čemsi neviditelném před svou tváří.

(2) „Davidsone, co se s vámi děje?“ zvolal jsem s obavami. Začal mě hledat pohledem, díval se však jakoby skrze mě. Pokouší se snad o něj šílenství z vyčerpání? Opatrně jsem mu položil ruku na kostnaté rameno. Ihned odskočil s tváří doslova znetvořenou hrůzou. „Co to bylo?“ zděšeně vykřikl.

(3) „To jsem já, Bellows,“ odpověděl jsem. „Cožpak mě nevidíte?“

„Nevidím ani sebe. Jaká loď tamhle kotví?“ Hovořil dosti zmateně, oči vytřeštěné.

Vtom do laboratoře vstoupil ∗∗∗∗∗. Stručně jsem ho seznámil s neobvyklou situací. Navrhl, abychom Davidsona odvedli do děkanovy kanceláře. Když jsme tam došli, usadil jsem se s Davidsonem na pohovku a Boyce s děkanem obsadili křesla proti nám. Nešťastný Davidson prsty přejížděl po Wadeově pohovce. Hmatem ji poznával, ale neviděl ji.

„A nemohl byste nám říci, co tedy vidíte?“ zeptal se ho Boyce.

Davidson odpověděl, že vidí jen spoustu písku a rozdrcených lastur, jinak nic.

„Davidsone, jste v mé kanceláři,“ pravil ∗∗∗∗∗. „Něco se vám stalo s očima. Máte v pořádku hmat i sluch, ale nevidíte.“

Davidson zavřel oči a řekl: „Zavřu-li oči, vím, že máte pravdu. Vedle mě na pohovce sedí ∗∗∗∗∗. Jsem v Anglii. A máme noc.“ Pak oči otevřel. „A tady právě vychází slunce. Jsem po krk ponořen v písku, vidím loď s plachtami, dmoucími se větrem, neklidné moře, letící ptáky. Nikdy jsem neviděl nic skutečnějšího. Bůh mi pomoz!“ zasténal.

(H. G. Wells, Pozoruhodný případ Davidsonových očí, upraveno)

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) Odbila půlnoc, v pokoji se zablesklo OSTRÉ světlo a před Skružem stála podivná postava v dlouhém rouchu. Vlasy měla stářím bílé, ale na růžové tváři nebyla jediná vráska. Z hlavy jí sálalo oslňující světlo, které ozařovalo celý pokoj.

„Vy jste ten duch, jehož příchod mně byl oznámen?“ zeptal se Skruž. „Ano, jsem duch minulých Vánoc.“ TICHÝ hlas jako by doléhal odněkud z dálky. „Jsem tady kvůli tvé záchraně. Vstaň, půjdeš se mnou!“

Výmluvy na ŠPATNÉ počasí byly marné. Duch uchopil Skruže za rameno a zamířil s ním k oknu. Skruž vyděšeně zaúpěl: „Jsem jen smrtelník, spadnu na zem.“ Duch mu ale položil ruku na srdce a pak oba prošli skrz zeď.

(2) Skruž se najednou ocitl uprostřed polí. Město zmizelo a s ním i tma. Byl jasný zimní den. „Probůh!“ zvolal Skruž, když se rozhlédl kolem. „Tady to znám, tady jsem byl doma! Tady jsem byl malý kluk!“ Duch se na něj laskavě podíval a Skruž stále cítil jeho LEHKÝ dotek, který mu pronikl do nitra duše. „Po té cestě bych mohl jít se zavřenýma očima,“ pokračoval Skruž. „To je divné, že sis na ni celá léta nevzpomněl,“ řekl mu duch. „Pojďme dál.“

(3) Náhle se před nimi objevilo městečko. Skruž cestou poznával každá vrátka, každý sloup i strom. Vzpomněl si na jména všech lidí, které míjeli. Proč měl ale takovou radost, že je vidí? Proč se mu jindy tak chladné oči rozzářily a jeho srdce se rozbušilo jinak než obvykle? Skruž dokonce slyšel, jak si všichni přejí veselé Vánoce. Co mu bylo do veselých Vánoc? Žádný užitek z nich přece neměl. Přesto se ale najednou cítil jinak než dříve.

(Ch. Dickens, Vánoční koleda, upraveno)

Modřiny, odřeniny, zlomeniny či posměch přítomných diváků. To vše riskují soutěžící v jednom z nejbláznivějších závodů, který se už od 19. století každoročně pořádá v nejmenovaném anglickém hrabství. Původně se netradičního klání účastnili jen místní obyvatelé, v současnosti akce láká závodníky ze všech koutů světa.

Jak závod probíhá? Soutěží se celkem ve ∗∗∗∗∗. Z vrcholu 180 metrů dlouhého, velmi strmého kopce se spustí přibližně čtyřkilový kulatý bochník sýra, za ním bezhlavě vyrážejí desítky závodníků. Je ale zhola nemožné sýr dohnat, neboť se řítí rychlostí až 112 kilometrů za hodinu. Vyhrává tedy ten závodník, který dorazí do cíle jako druhý, hned za sýrem.

Sýrový závod se nikdy neobešel bez zranění a právě kvůli úrazům byl zakázán. Na poslední oficiální závod, který se konal v roce 2009, se přišlo podívat 15 tisíc lidí. Deset diváků bylo zraněno, dalších šest při pohledu na řítící se závodníky omdlelo a pět soutěžících převezli zdravotníci do nemocnice. Akce je ale natolik populární, že se i přes zákaz koná neoficiálně.

(www.tyden.cz, upraveno)

(1) Souostroví Galapágy tvoří 19 hlavních ostrovů, ten nejmenší z nich má rozlohu 1,04 km². Galapágy jsou výjimečné v mnoha směrech. Jsou třeba jediným místem, kde se na severní polokouli Země vyskytují tučňáci ve volné přírodě. Není divu, že souostroví inspirovalo také Charlese Darwina.

Tento slavný biolog se roku 1831 nalodil na loď Beagle jako člen přírodovědecké výpravy, jejímž cílem bylo studium živočichů. Během expedice nabyl přesvědčení, že živočišné druhy se v průběhu času mění. Na různých ostrovech vykopal mnoho kosterních pozůstatků a tyto nálezy jeho závěr potvrzovaly. Klíčový byl ale pro Darwina pětitýdenní pobyt na Galapágách. Zprvu ho zde zaujaly ohromné galapážské želvy, kterých na ostrovech žily statisíce. Zjistil, že rozdíly mezi želvami mají souvislost s odlišnými podmínkami danými prostředím, v němž želvy žijí. Ty, které se musí natahovat za potravou do výšky, mají delší krk než želvy ukusující trávu u země.

(2) Zásadní poznatky geniální vědec získal díky studiu pěnkav. Všiml si rozdílů v jednotlivých populacích těchto ptáků, které žily na různých galapážských ostrovech. Vypozoroval, že tvar a velikost jejich zobáku jsou přizpůsobeny dostupným zdrojům potravy. Některé pěnkavy pomocí svého drobného zobáku snáze zkoumaly květy, jiné pěnkavy měly silný zahnutý zobák jako papoušek a drtily jím oříšky. Na každém ostrově se u pěnkav vyvinuly znaky nejlépe zajišťující přežití druhu.

Po návratu z výpravy Darwinovi trvalo více než dvacet let, než plně pochopil, že právě pobyt na Galapágách je klíčem k porozumění evoluci. Svou evoluční teorii představil v roce 1859. V díle O vzniku druhů přírodním výběrem vysvětlil, že organismy se postupně přizpůsobují měnícím se podmínkám prostředí a že přežijí jen ty, které se na změny nejlépe adaptují. Jeho myšlenky posunuly vědecké poznání o značný krok vpřed.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů; www.novinky.cz, upraveno)

Rozlišit hoaxy, tedy poplašné zprávy, od zpráv pravdivých je často velmi obtížné. V současnosti budí pozornost médií i veřejnosti kauza Momo Challenge.

Na začátku všeho byla hrůzostrašná socha Mother Bird, která je pravděpodobně dílem umělkyně Midori Hajašiové. Socha (později známá jako Momo) byla světu představena na výstavě strašidel organizované firmou Link Factory. V srpnu 2016 byl na jedné sociální síti poprvé zveřejněn obrázek Momo, o dva roky později se začaly rychle šířit zprávy o hře Momo Challenge. Kromě varování před touto rizikovou výzvou články obsahovaly i popis, jak hra funguje. Hráči jsou údajně kontaktováni z profilu Momo a vyzváni, aby plnili nebezpečné úkoly. Když odmítnou, jsou vydíráni např. tím, že Momo ublíží jejich blízkým. Hrozby prý doprovázejí fotografie tak děsivé, že citlivějšího jedince vystraší.

Tato hra rozhodně není první rizikovou výzvou zaplňující titulní stránky novin. V roce 2017 média informovala o hře Modrá velryba, založené na podobných principech jako Momo Challenge. Řadou odborníků však byla samotná existence hry Modrá velryba zpochybněna. Někteří z nich se kloní k názoru, že šlo o marketingový tah za účelem zvýšení návštěvnosti internetových stránek. O hoax se patrně jedná i v případě Momo Challenge. Odborníci znovu důrazně varují před panikou, kterou hoaxy vyvolávají.

(www.idnes.cz; echo24.cz, upraveno)

Rozlišit hoaxy, tedy poplašné zprávy, od zpráv pravdivých je často velmi obtížné. V současnosti budí pozornost médií i veřejnosti kauza Momo Challenge.

Na začátku všeho byla hrůzostrašná socha Mother Bird, která je pravděpodobně dílem umělkyně Midori Hajašiové. Socha (později známá jako Momo) byla světu představena na výstavě strašidel organizované firmou Link Factory. V srpnu 2016 byl na jedné sociální síti poprvé zveřejněn obrázek Momo, o dva roky později se začaly rychle šířit zprávy o hře Momo Challenge. Kromě varování před touto rizikovou výzvou články obsahovaly i popis, jak hra funguje. Hráči jsou údajně kontaktováni z profilu Momo a vyzváni, aby plnili nebezpečné úkoly. Když odmítnou, jsou vydíráni např. tím, že Momo ublíží jejich blízkým. Hrozby prý doprovázejí fotografie tak děsivé, že citlivějšího jedince vystraší.

Tato hra rozhodně není první rizikovou výzvou zaplňující titulní stránky novin. V roce 2017 média informovala o hře Modrá velryba, založené na podobných principech jako Momo Challenge. Řadou odborníků však byla samotná existence hry Modrá velryba zpochybněna. Někteří z nich se kloní k názoru, že šlo o marketingový tah za účelem zvýšení návštěvnosti internetových stránek. O hoax se patrně jedná i v případě Momo Challenge. Odborníci znovu důrazně varují před panikou, kterou hoaxy vyvolávají.

(www.idnes.cz; echo24.cz, upraveno)

(1) DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 543

Udělal jsem vše podle pokynů, které mi před několika soly poslala NASA. MAV je nyní připravený odletět. Odletí za šest solů. Doufám. Nesdělili mi pravděpodobnost selhání modulu, ale podle mě je dost vysoká. Jurij Gagarin měl daleko bezpečnější loď než já. A že sovětské lodi byly pořádné smrtící pasti.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 549

Právě teď mám na sobě skafandr a sedím v MAV. Lhal bych, kdybych řekl, že nemám naděláno v kalhotách. Za čtyři hodiny nastartuju MAV a obrovská exploze mě vynese na oběžnou dráhu, na níž se pohybuje kosmická loď Hermes. Vzlet není možné odložit. Loď Hermes nedokáže zastavit a počkat na mě, a proto se k ní MAV musí přiblížit na dosah, aby ho mohla zachytit. Existuje reálná možnost, že dnes zemřu. Nemůžu říct, jak to celé dopadne.

(2) Kdyby MAV explodoval hned při startu, nebylo by to tak špatné. Bylo by totiž okamžitě po mně. Může se ale také stát, že kosmonauti z lodi Hermes vůbec MAV nezachytí. To je ta horší možnost. Vznášel bych se ve vesmíru, než by mi došel kyslík. Pro tenhle případ mám nouzový plán. Stáhnu obsah kyslíku ve směsi plynů na nulu a budu dýchat jen dusík, dokud se neudusím. Nic neucítím. Rychle usnu a zemřu.

Pořád ještě úplně nevěřím, že už je konec. Odlétám z Marsu. Z téhle mrazivé pouště, která byla přes rok mým domovem. Naučil jsem se, jak tady člověk může přežít. Nemám tu už žádné úkoly. Snědl jsem poslední potravinový balíček, zanechal jsem poslední stopy v rudém písku.

(3) Já, Mark Watney, se vracím na Zemi. Už bylo načase.

Vysvětlivky: NASA – americký úřad pro výzkum vesmíru; MAV – marsovský odletový modul; sol – časová jednotka na Marsu (trvá přibližně 24 hodin 40 minut)

(A. Weir, Marťan, upraveno)

TEXT 1

(1) Drahé kameny se třpytily na krásných prstenech faraonů i římských vládců. Císař Nero se zamiloval do smaragdů, které údajně používal jako zvětšovací sklo. Marnivé Římanky si více potrpěly na perly, protože si je spojovaly s Venuší, římskou bohyní krásy a lásky. Tato bohyně se totiž podle mýtů stejně jako perly zrodila z moře. Drahé kameny se opěvují i v literatuře. Už starověký básník Homér popisoval náhrdelník věhlasné Penelopé, manželky ithackého krále Odyssea.

(2) Jak se vůbec posuzuje, který nerost je cennější než ten druhý? Mezi základní kritéria, která nerost zařadí do vznešené společnosti drahých kamenů, patří zejména tvrdost kamene, vzácnost jeho výskytu v přírodě, lesk, lom světla a zbarvení. Dříve byly za drahokamy považovány jen vzácné průhledné minerály s vysokou tvrdostí, vysokým leskem a lomem světla (např. diamant). O příčku níže stály polodrahokamy – nerosty, které nevyhovují všem výše uvedeným kritériím (např. opál je měkčí a v přírodě se vyskytuje častěji než kterýkoli drahokam). Nejméně cenné pak byly ozdobné kameny. Toto dělení na tři kategorie ale nebylo přesné. Někdo totiž kladl větší důraz na vzácnost kamene, někdo zase na krásu jeho zbarvení. Jednotlivé kategorie se často prolínaly, a proto se pro ně zavedlo jednotné označení drahý kámen.

(3) Drahé kameny většinou nejsou používány v surovém stavu. Úpravami se odstraní kazy a zdůrazní se žádané vlastnosti kamenů. Jejich povrch se leští, a aby se zvýraznil lom světla, brousí se (plochy, které vznikly broušením, se nazývají fasety). Popularitu jednotlivých drahých kamenů ovlivňují módní trendy. Kdysi třeba móda nakrátko vynesla na výsluní český granát, drahý kámen ohnivě červené barvy. Oblibu pravých diamantů ale nic ohrozit nedokázalo, dokonce ani jejich umělé napodobeniny, které byly uvedeny na trh ve 20. století.

(V. Bouška; J. Kouřimský, Drahé kameny kolem nás, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{u:pizzu, italské národní jídlo}}.

North Yungas Road – cesta smrti

Magnetem pro vyznavače adrenalinových zážitků je silnice spojující dvě bolivijská města. Nazývá se North Yungas Road. Silnice s přezdívkou cesta smrti vede po okraji strmého srázu. Ve směru od města La Paz se silnice vine v nadmořské výšce okolo 4 700 metrů, u města Coroico klesá na 1 200 metrů nad mořem.

North Yungas Road postavili ve 30. letech minulého století trestanci, mezi lety 1986 a 2006 byla mírně zmodernizována. Má prašný a nerovný povrch, místy je široká jen 3 metry. V tak úzkých úsecích je nemožné, aby se protijedoucí automobily vyhnuly. Musí se tedy couvat tak dlouho, než se jeden řidič dostane na širší část silnice. Za deště se na North Yungas Road také sesouvá půda. Přes zjevná rizika je ale tato komunikace hojně využívána místními dopravci i nebojácnými dobrodruhy.

Nerozvážná jízda po North Yungas Road se nevyplácí. Podle odhadů zde ročně při různých nehodách zemře až 300 lidí, do propasti se zde za stejnou dobu zřítí v průměru 25 aut. Mezi cestovateli se proto vedou spory, zda lze v autě zažít extrémnější chvíle než na bolivijské cestě smrti.

(ABC 21/2006, upraveno)

(1) Stonehenge je nejslavnější komplex menhirů a kamenných kruhů. Nachází se v Anglii poblíž městečka Salisbury. Nejznámější částí Stonehenge je kruh vytvořený z několikatunových stojících kamenů. Tento kruh z gigantických kusů pískovce je ale z celé stavby nejmladší, byl postaven přibližně mezi lety 2100 a 1900 př. n. l. Nejstarší kamenný kruh v komplexu Stonehenge byl vybudován už okolo roku 3100 př. n. l.

(2) Kamenná stavba vzbuzuje dodnes mnoho otázek. K těm nejzásadnějším patří, jak lidé bez moderních technologií dokázali na místo dopravit tak obrovské kameny a jak je následně vztyčili. Existují různé teorie, žádná z nich však dosud nebyla potvrzena. Stále nejasný je také účel stavby. Někteří odborníci se domnívají, že Stonehenge vybudovali druidi, tedy nejvyšší vrstva keltských kněží, kvůli obětním obřadům. Nedávno bylo ovšem prokázáno, že stavba byla dokončena asi o 1000 let dříve, než Keltové toto místo osídlili. Jiní odborníci se přiklánějí k tomu, že stavba byla využívána jako jakási nemocnice. Archeologové totiž zjistili, že velké množství ostatků, které nalezli v hrobech nedaleko Stonehenge, vykazuje známky nějaké choroby. Mohlo jít tedy o místo, kam se lidé z nejbližšího okolí chodili uzdravovat. Záhadolog Erich von Däniken, jehož názory vědci většinou nepovažují za seriózní, zase tvrdí, že Stonehenge je dílem mimozemšťanů.

(3) Jisté ale je, že dnešní Stonehenge je jiný než původní stavba. Největší změny na jeho vzhledu však neprovedli vandalové, kteří po staletí kladivem odsekávali kousky kamenů, nýbrž ti, kteří se ho snažili opravit. Jen ve 20. století byl komplex třikrát restaurován, a to nejen kvůli oběma světovým válkám. Během nich následkem značných otřesů začaly některé kameny padat, dělníci je tedy museli zasadit do litého betonu. V současné době už kameny v betonových botách nic neruší.

Pozn.: menhir – kamenný blok svisle zasazený do země

(kol. autorů, Jak to bylo doopravdy; stonehenge.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Pištík hned po ránu nařídil překvapeným ovcím, aby ho následovaly. Odvedl JE na odlehlý konec farmy blízko smrkového lesa, kde byly celý den pod Pištíkovým dozorem. Večer se Pištík vrátil do domu sám. Předtím přikázal ovcím, aby nocovaly venku. Nakonec tam ovce zůstaly celý týden, přičemž po tu dobu je ostatní zvířata ani nezahlédla. Pištík s nimi trpělivě trávil téměř celé dny. Učil je nové písni a potřeboval na to naprostý klid.

(2) Jednoho večera, právě když se ovce vrátily, zaslechla zvířata, která přicházela z práce, vyděšené koňské ržání. To se ozývala Lupina – znovu a znovu. Zvířata se rozběhla a utíkala do dvora. Tam uviděla, proč kobyla tak vyvádí. Po dvoře kráčelo prase na zadních nohách.

Ano, byl to Pištík. Trochu kymácivě, ale v perfektní rovnováze přecházel přes dvůr. O chvíli později vyšla ze dveří domu dlouhá řada prasat na zadních nohách. NĚKTERÝM to šlo lépe, některým hůře, všechna ale nakonec BEZ větších obtíží dvůr přešla. Pak se ze dvora farmy ozvalo štěkání psů a ostré kokrhání černého kohouta. Ze dveří vyšel sám Napoleon a hrdě se rozhlížel. Toto nejvýše postavené prase drželo velký bič, který zdůrazňoval jeho moc. Smečka jeho psů poskakovala KOLEM.

Zavládlo zděšení a úplné ticho. Ohromená zvířata se semkla k sobě a pozorovala zástup pochodujících prasat. Jako by se svět obrátil vzhůru nohama. Pak ale první šok pominul. Zvířata – i přes strach ze psů a dlouhodobě vyvinutý návyk nikdy nic nekritizovat – chtěla poprvé začít protestovat. A právě tehdy začaly všechny ovce najednou bečet novou píseň: „Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší!“

(G. Orwell, Farma zvířat, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově SLZA je slabikotvornou souhláskou L (první slabika neobsahuje samohlásku).

Seskok padákem z letadla s následným volným pádem je pro většinu lidí adrenalinovým zážitkem. Jsou však i jedinci, kteří potřebují riskovat více. Proto vznikl sport zvaný base jumping, v němž se s padákem skáče z objektů pevně spojených se zemí. Tento druh extrémního sportu může provozovat pouze výborný parašutista. Musí disponovat specifickými dovednostmi, zejména umět perfektně ovládat let a přesně odhadnout výšku, v níž je nutné otevřít padák, aby se zpomalil volný pád.

„My záložní padák nenosíme, stejně není čas ho otevřít. Máme jen hlavní padák, ten ale otevíráme daleko níž nad zemí než běžný parašutisti. Padáme rychlostí 200 km/h, často jsme blízko šutrů,“ říká Michal Brückner, český base jumper.

Base jumping je velmi nebezpečný. Statistiky uvádějí, že při tomto extrémním sportu bývá zhruba každý 2000. seskok smrtelný. Nabízí se tedy otázka, zda ta větší dávka adrenalinu není příliš velkou cenou za lidské životy.

(sport.lidovky.cz, upraveno)

Seskok padákem z letadla s následným volným pádem je pro většinu lidí adrenalinovým zážitkem. Jsou však i jedinci, kteří potřebují riskovat více. Proto vznikl sport zvaný base jumping, v němž se s padákem skáče z objektů pevně spojených se zemí. Tento druh extrémního sportu může provozovat pouze výborný parašutista. Musí disponovat specifickými dovednostmi, zejména umět perfektně ovládat let a přesně odhadnout výšku, v níž je nutné otevřít padák, aby se zpomalil volný pád.

„My záložní padák nenosíme, stejně není čas ho otevřít. Máme jen hlavní padák, ten ale otevíráme daleko níž nad zemí než běžný parašutisti. Padáme rychlostí 200 km/h, často jsme blízko šutrů,“ říká Michal Brückner, český base jumper.

Base jumping je velmi nebezpečný. Statistiky uvádějí, že při tomto extrémním sportu bývá zhruba každý 2000. seskok smrtelný. Nabízí se tedy otázka, zda ta větší dávka adrenalinu není příliš velkou cenou za lidské životy.

(sport.lidovky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Píše se rok 2018. Dnes už nás záběry z vesmíru příliš nepřekvapí. Když se ale v prosinci 1968 vydala do vesmíru posádka Apolla 8, miliony televizních diváků s úžasem sledovaly, jak se předměty vznášejí v kabině kosmické lodi a jak velitel letu, americký astronaut Frank Borman, doslova „visí ve vzduchu“. Stav beztíže představuje nesmírnou zátěž, na niž je třeba astronauty připravit během náročného výcviku.

V pozemských centrech pro výzkum vesmíru je stav beztíže simulován (např. pomocí rychlovýtahů). Nápodoba však není úplně věrná: jednak je doba simulovaného stavu beztíže kratší než při pobytu ve vesmíru, jednak není možné zcela zrušit působení magnetického pole Země. I tak se ale lze o stavu beztíže dozvědět mnoho užitečného.

Na základě dlouhodobého pozorování astronautů kosmičtí lékaři konstatovali, že stav beztíže vyvolává jakousi „vesmírnou nemoc“. Astronauti mají pocit, že se propadají do prázdna, protože nedokáží rozlišit, kde je nahoře a kde dole. V důsledku toho je jim nevolno. Beztížný stav způsobuje také emoční napětí či halucinace, k tomu se připojují i potíže motorické povahy.

(2) Vědecké experimenty také prokázaly, že stav beztíže může vyvolat závažné defekty chromozomů, které mohou mít za následek potomstvo neschopné života. Jak na to vědci přišli? V roce 1967 kroužil 42 hodin kolem Země americký satelit s rostlinným a živočišným materiálem. Kvůli absenci zemské přitažlivosti došlo k poškození zárodků mušky octomilky obecné – z poškozených larev se sice vyvinuly mušky, ty však brzy zahynuly. Negativní vliv měl beztížný stav i na rostliny.

Lze tedy dosáhnout toho, aby člověk zvládl stav beztíže bez jakékoli újmy? Těžko říct. Podle některých vědců je možné, že na konci roku 2040 budeme mít gravitaci Země pod kontrolou. Kdyby se to podařilo, zdraví astronautů by nebylo tolik ohroženo.

(R. Gööck, Poslední záhady světa, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá ve větě jako jeden celek s vlastním významem. Jednotlivé složky sousloví nelze nahradit synonymy, protože význam slovního spojení by se změnil, například ve větě Studuje na {{u:vysoké škole}} nelze slovo vysoký nahradit synonymem velký – Studuje na velké škole.

(V. Styblík, Český jazyk pro 7. ročník ZŠ, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.

Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.

(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.

Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

(1) Ještě nedávno bylo prozkoumávání opuštěných objektů pouze výstředním způsobem trávení času. Dnes se této aktivitě říká urbex. Statisíce mladých lidí vyhledávají chátrající budovy a snaží se foťákem zachytit jejich kouzlo. Fotky pak sdílejí na internetu. Někteří lidé vnímají urbex jako dost špinavou zábavu, pro jiné však představuje možnost nevšedního dobrodružství.

∗∗∗∗∗ Jedním z nich je, že nesmí zasahovat do interiérů ani okolí domu. Dále také fanouškům svých snímků nikdy neprozrazují adresu objektu. Dobře vědí, co by mohlo hrozit. Vymlácená okna, kupy odpadků, zkrátka úplná devastace objektu.

Urbex však není zcela neškodným koníčkem. Kromě rizika vážného úrazu jde i o vědomé porušení zákona. Urbexáci totiž dobře vědí, že na soukromý pozemek vstupují bez souhlasu jeho majitele.

(2) Je více než možné, že se někdy zákon změní, protože i urbex má jistá pozitiva. Průzkumníci mohou prostřednictvím svých fotek zaznamenat skutečně poslední okamžiky existence historické stavby. „Oni třeba vyfotí něco, čemu jsme dosud nevěnovali pozornost, ale co může v brzké době zaniknout. To je velice důležité,“ říká architekt Zdeněk Lukeš.

(www.ceskatelevize.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý a na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. V části ledovce se našly cenné zkameněliny, například ichtyosauři neboli rybí ještěři, amoniti, tedy vyhynulí hlavonožci, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí velmi zvláštní balet. Předplatné na toto představení mají jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že se vám stejně jako mně podlomí nohy při pohledu na tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý a na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. V části ledovce se našly cenné zkameněliny, například ichtyosauři neboli rybí ještěři, amoniti, tedy vyhynulí hlavonožci, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí velmi zvláštní balet. Předplatné na toto představení mají jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že se vám stejně jako mně podlomí nohy při pohledu na tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

TEXT 1

Pan Kaplan dělal profesoru Parkhillovi těžkou hlavu. Dělal mu těžší hlavu než kterýkoli jiný žák, a to už od prvního domácího úkolu, který zněl „Napište tři podstatná jména v jednotném a množném čísle“. Když úkoly opravoval, dostal se k papíru, na němž zářilo: pes – pesy; nemoc – nemocnice; lev – Löwi. Podepsán H∗Y∗M∗A∗N K∗A∗P∗L∗A∗N.

Při další hodině si profesor Parkhill pana Kaplana s neobyčejným zájmem prohlédl. Byl to boubelatý muž s jablíčkovými lícemi, nažloutlými vlasy a veselýma modrýma očima; v náprsní kapse saka měl vždy dvě plnicí pera. (Jiní muži ve třídě inzerovali svou gramotnost pouze jedním.) Daleko nejvíce však pedagoga zaujalo něco jiného. Byl to páně Kaplanův úsměv – vlídný, bystrý, dobrotivý. Jen zřídkakdy žákovu tvář opouštěl. Ba zářil na ní i tehdy, kdy byly jeho nositeli vytýkány nejstrašlivější chyby proti výslovnosti, pravopisu nebo gramatice. Jako by se pan Kaplan pyšnil tím, že se mýlí tak často a tak objevně.

Profesor Parkhill si vzpomněl na jednu hodinu věnovanou rozšiřování slovní zásoby. Předříkával tenkrát žákům slova, která měli použít ve větách. Když na pana Kaplana připadlo slovo prášky, nadšeně pravil: „Já pučil kufr od mýho prášky.“ Jindy, když při procvičování ∗∗∗∗∗ sklidil Wolfgang Schmitt ovace za své impozantní příklady (správně – špatně; práce – odpočinek; plakat – smát), ohromil pan Kaplan vyučujícího svými dvojicemi: mlíko – šlehačka; život – smrď; hlavní – pohlavní. A v jednom ze zadaných slohových cvičení líčil tento žák, jak bytostně nenávidí průmyslové magnety. Teprve po několika perných minutách svitlo profesoru Parkhillovi, že píše-li pan Kaplan magnety, má zřejmě na mysli magnáty. A když byl pan Kaplan vyzván, aby uvedl minulý a budoucí čas slovesa umřít, bez nejmenšího zaváhání odpověděl: „Umžít, umžel, funus.“

(L. Rosten, Pan Kaplan má třídu rád, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější – popis vzhledu nějakého člověka.

Charakteristika přímá – vlastnosti postavy sděluje vypravěč konkrétním pojmenováním, např. Pan Novák je lakomý.

Charakteristika nepřímá – čtenář si udělá obrázek o vlastnostech postavy z popisu jejího jednání.

(1) V Údolí králů ležícím západně od Nilu je hrobka krále Tutanchamona. Nádherná pohřební maska ze zlata nalezená v jeho hrobce připomíná dramatický příběh z egyptské historie.

(2) Po smrti velkého faraona Amenhotepa III. nastoupil na trůn Achnaton. Ten se odvrátil od bohů svých předků, opustil tradiční náboženskou metropoli v Thébách a vybudoval obřadní město Achetaton, v němž se usadil. Konec Achnatonovy vlády se ztrácí ve zmatku, víme však, že kolem roku 1330 př. n. l. už seděl na egyptském trůně devítiletý Tutanchamon. Když zemřel, byl pohřben do malé hrobky určené původně snad pro soukromou osobu, nikoli pro krále. Všechny stopy Achnatona a všech jeho následníků totiž měly být z historie vymazány, protože Achnaton byl považován za kacíře. Nad hrobkou Tutanchamona proto brzy vyrostly nové stavby a díky tomu jeho hrobka zůstala nedotčena až do svého objevení v roce 1922.

(3) Nález hrobu však vysvětlit rodinné vztahy mladého krále nedokázal. Sám Tutanchamon sice zmínil v zápisech jako svého otce Amenhotepa III., to však nebyl přesvědčivý důkaz, neboť slovo „otec“ bylo tehdy možné chápat také ve významu „děd“ nebo „předek“. Vědci se tedy rozhodli analyzovat DNA Tutanchamona a deseti dalších mumií, ∗∗∗∗∗, že to byli jeho blízcí příbuzní. Totožnost čtyř mumií znali: kromě Tutanchamona a Amenhotepa III. už dříve identifikovali také Juju a Cuju – rodiče manželky Amenhotepa III. Mezi těmi neznámými byla mumie muže nalezená v jedné hrobce označené KV55. Když vědci získali DNA ze čtyř mužských mumií (Tutanchamona, Juji, Amenhotepa III. a tajemného muže z hrobky KV55), začali vzorky porovnávat. Zjistili, že Amenhotep III. byl otcem muže z hrobky KV55 a ten byl zase Tutanchamonovým otcem.

(National Geographic 9/2010, upraveno)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.

Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.

(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.

„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“

Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“

„Ne.“

„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.

„Naprosto jist.“

„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“

(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“

Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

Kilometry a kilometry ve stísněných prostorech, s kyslíkem na zádech, bez přírodního světla. Takový je cave diving neboli potápění v jeskyních. Jeskyně vyplněné vodou jsou často zmapovány minimálně. Je tedy pravděpodobné, že potápěči naleznou jedinečné zástupce fauny a flóry či unikátní geologické útvary.

Cave diving láká všechny, kteří chtějí posunout hranice svých možností. Při tomto technicky velmi náročném potápění vám však může hrozit značné nebezpečí. V síti jeskyní se totiž dá velmi lehce zabloudit. V úzkých prostorech se potápěči také může část výstroje zachytit za výčnělek. ∗∗∗∗∗

Základem potápění v jeskyních jsou záložní světelné zdroje. U kyslíku platí pravidlo tří třetin: první třetina kyslíku je na cestu tam, druhá na cestu zpět a třetí je pro případ jakýchkoli komplikací. Nástrah při cave divingu na vás čeká mnoho. Nikdy nevíte, na kterou narazíte.

(www.samuraj.cz, upraveno)

(1) Na území Česka sopky již dávno nebouří, ale stopy po výrazné geologické aktivitě zde najdeme dodnes. Dokladem jsou například stolové hory, útvary pojmenované podle svého tvaru – jejich vrchol tvoří plošina připomínající desku stolu. K nejzajímavějším stolovým horám u nás patří Kozelka (659,6 m), kterou naleznete v Plzeňském kraji. Ani z velké dálky ji nelze přehlédnout. Vyčnívá asi 100 až 150 metrů nad okolní terén a výstup na její vrchol stojí za námahu, protože je z něj nádherný výhled.

(2) Tato stolová hora „povstala ze země“ někdy v mladších třetihorách. Tehdy bylo naše území pokryto převážně listnatými pralesy a v nich žili např. sloni rodu Deinotherium, kteří vážili až čtrnáct tun. Planeta Země tou dobou zažívala bouřlivé období svého vývoje – probíhalo formování dnešních kontinentů. Pevninské desky svým posunováním vytvářely pohoří (například evropské pohoří Alpy) a údolí. Leckde byl tlak tak silný, že země pukla a ven se vylila žhavá láva. Vyplňovala údolí, zdvihala výšku terénu a tuhla. Protože ztuhlá láva je křehká, časem se lávový příkrov začal vlivem eroze rozpadat a rozdrobené částečky odplavila voda. Na některých místech však zbytky lávy zůstaly čnět nad úrovní krajiny například jako stolové hory. Tak vznikla i Kozelka.

(3) Po jejím obvodu najdete věže, pyramidy a další skalní útvary vzniklé postupným oddělováním částí stolové hory. Na některých místech dokonce z podzemí stále uniká výrazně teplejší vzduch! Právě kvůli těmto únikům se pro Kozelku ujal lidový název Dračí hora. Kdysi byla totiž pára, která stoupala z hory, vidět a lidem to připadalo, jako by uvnitř spal drak a jeho horký dech unikal spárami ven.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Jakýsi fotograf z Topeky tvrdil, že se před několika měsíci setkal s mužem, který to s revolverem uměl právě tak dobře jako legendární pistolník Jesse James. Říkali mu Limonádový Joe. Ten chlapík vyřídil jednou rukou, jediným šestiraňákem, v necelé minutě osm pistolníků.

Stalo se to v baru U Kulhavý kobyly. Barman měl plné ruce práce, aby obsloužil skupinku pěti kovbojů z Abilene sedících u stolu. Limonádový Joe se opíral o pult a popíjel sklenici limonády. Vtom se rozlétnou dveře a do baru vrazí osm zabíječů, revolvery v ruce. Kovbojové rychle mizí pod stoly, protože vědí, co přijde. Zabijáci si mezi sebou nevyměnili ani slovo a místo toho nechali hlasitě hovořit své kolty.

(2) Když rachot umlkl, ∗∗∗∗∗. Limonádový Joe stál u pultu, zdráv a svěží, a na zemi leželo osm chlapíků s prostřelenými čely. Joe zasunoval pravicí do pouzdra pistoli a v levici otáčel rozpačitě sklenkou, jejíž vrchní půle byla ustřelena. Otočil se k strachy polomrtvému barmanovi a pravil:

„Ještě jednu sklenici Catlettovy limonády, prosím. Myslím, že v téhle jsou střepy. Kdybych se z ní napil, mohlo by se mi třeba něco stát.“

(3) Všichni na něj civěli jako na ducha, a jak teprve ustrnuli, když zjistili, že vyřídil osm chlapů jediným šestiraňákem.

„Nechtělo se mi nadarmo plýtvat střelivem,“ řekl Joe. „Matka mě totiž vždycky nabádala k spořivosti.“

„Kdybych tam neseděl a ten střelecký zázrak neviděl na vlastní oči,“ zakončil příběh fotograf z Topeky, „tak bych tomu prostě nevěřil.“

(J. Brdečka, Limonádový Joe, upraveno)

(1) Jakýsi fotograf z Topeky tvrdil, že se před několika měsíci setkal s mužem, který to s revolverem uměl právě tak dobře jako legendární pistolník Jesse James. Říkali mu Limonádový Joe. Ten chlapík vyřídil jednou rukou, jediným šestiraňákem, v necelé minutě osm pistolníků.

Stalo se to v baru U Kulhavý kobyly. Barman měl plné ruce práce, aby obsloužil skupinku pěti kovbojů z Abilene sedících u stolu. Limonádový Joe se opíral o pult a popíjel sklenici limonády. Vtom se rozlétnou dveře a do baru vrazí osm zabíječů, revolvery v ruce. Kovbojové rychle mizí pod stoly, protože vědí, co přijde. Zabijáci si mezi sebou nevyměnili ani slovo a místo toho nechali hlasitě hovořit své kolty.

(2) Když rachot umlkl, ∗∗∗∗∗. Limonádový Joe stál u pultu, zdráv a svěží, a na zemi leželo osm chlapíků s prostřelenými čely. Joe zasunoval pravicí do pouzdra pistoli a v levici otáčel rozpačitě sklenkou, jejíž vrchní půle byla ustřelena. Otočil se k strachy polomrtvému barmanovi a pravil:

„Ještě jednu sklenici Catlettovy limonády, prosím. Myslím, že v téhle jsou střepy. Kdybych se z ní napil, mohlo by se mi třeba něco stát.“

(3) Všichni na něj civěli jako na ducha, a jak teprve ustrnuli, když zjistili, že vyřídil osm chlapů jediným šestiraňákem.

„Nechtělo se mi nadarmo plýtvat střelivem,“ řekl Joe. „Matka mě totiž vždycky nabádala k spořivosti.“

„Kdybych tam neseděl a ten střelecký zázrak neviděl na vlastní oči,“ zakončil příběh fotograf z Topeky, „tak bych tomu prostě nevěřil.“

(J. Brdečka, Limonádový Joe, upraveno)

To, co zpočátku vypadalo jako zábava pro podivíny, se během pár měsíců stalo fenoménem. Čím dál víc lidí dnes hraje únikové hry – nechají se zavřít do tematicky laděných místností a pomocí šifer pak hledají cestu ven.

Her, při nichž prý zapomenete třeba na to, že zítra píšete test z němčiny, je nepřeberně. Mezi mladšími hráči jsou zejména díky své atmosféře vyhledávány hry s historickým laděním. Někdo si třeba může zahrát na detektiva pátrajícího po tajemství pražského Golema. Jiný zase zjistí, že kámen mudrců je dodnes ukrytý v tajemné komnatě a už přes ∗∗∗∗∗ let čeká na objevení.

Témata těchto her jsou nadmíru rozmanitá. Člověk si navíc odnese výjimečné zážitky. To aspoň tvrdí téměř každý, kdo únikovou hru už někdy vyzkoušel.

(www.kudyznudy.cz, upraveno)

Přes mnohaleté úsilí naší učitelky jsme si já ani žádný z mých spolužáků literaturu příliš neoblíbyli. Pravidelné návštěvy divadelních představení jsme většinou vítali jako příležitost, jak na několik hodin zmizet z dosahu vyučujících. Výkony herců pro nás proto nemívali zásadní význam. Pokud nás nezaujaly pěkné herečky, vylovili jsme raději z kapsy mobil.

Minulý týden se však stalo něco nevídaného. Seděli jsme v hledišti jako přibití. S porozumněním jsme sledovali milostné problémy výpravčího Hrmy, hlavní postavy Hrabalovy knihy Ostře sledované vlaky, a když jeho příběh skončil, přes deset minut jsme tleskali. Museli jsme uznat, že to byl příjemně strávený čas. Divadlo zřejmě není vždy jen povinou nudou.

Těch čtyř rytířů na koních si zpočátku nikdo nevšiml. Všechny oči se totiž upíraly ke vchodu do Metropolitního muzea umění, nad jehož vstupem byl upevněný poutač s nápisem POKLADY VATIKÁNU.

Všichni jezdci na sobě měli stejné středověké brnění. Vypadali, jako by právě prošli časovou smyčkou. Pozvolna se blížili k muzeu. Nečekaně jim však do cesty vstoupil hlídač. Jeden z rytířů okamžitě zvedl meč a zasáhl ho těsně pod uchem. Pak rytíři vjeli na koních přímo do muzea.

Tess byla zrovna ve Velkém sále, když zaslechla zvenčí výkřiky zděšení. V sále propukl chaos. Jezdci rozbíjeli meči vitríny a ničili vystavené předměty. Jeden z nich vytáhl nebezpečně vyhlížející zbraň. Tess zoufale hledala nějakou únikovou cestu. Jakmile zahlédla průchod do dalších výstavních prostor, rozběhla se tím směrem.

Najednou postřehla, že se do místnosti blíží jeden z rytířů. Právě včas se přikrčila za nejbližší skříňku, takže ji nespatřil. Zastavil necelé dva metry od ní. Ve skle vitríny Tess spatřila rytířův odraz, uhrančivý zjev v bílém plášti a drátěné košili. Bylo patrné, že ho na rozdíl od jeho společníků zajímá něco konkrétního. Viděla, jak tasí meč a tne do jedné vitríny. Podlahu zasypal déšť střepů. Rytíř pomalu vyndal z vitríny poněkud zvláštní předmět. Upřeně na něj hleděl se zbožnou úctou. Pak zašeptal: „Veritas vos libera…“

Tess po očku vyhlédla zpoza skříňky. V němé hrůze přihlížela něčemu, co se jevilo jako nějaký hluboce soukromý rituál. Vtom rytíře vytrhla ze zamyšlení střelba. Jeho oči, zastíněné v úzkém průzoru přílbice, se na okamžik střetly s Tessinýma. V duchu už se loučila se životem, pak ale muž křikl: „Jedeme!“

(R. Khoury, Poslední templář, upraveno)

Kdysi se výprava proslulého cestovatele Emila Holuba dostala k Viktoriiným vodopádům, které patří k největším vodopádům na světě. Upřímný úžas nad obrovským množstvím vody padající do soutěsky však po chvíli vystřídal strach. Expedice se musela potýkat se závažným problémem, neboť několik jejích členů postihla malárie. Tropická nemoc, které se česky také říká bahenní zimnice, si tehdy připsala dva lidské životy k milionům dalších.

Na malárii umírali lidé už ve staré Číně před 2700 lety. Archeologické nálezy však napovídají, že nemoc zabíjela dokonce před 20 miliony let. V roce 2013 bylo malárií nakaženo téměř 200 milionů lidí, necelých 600 000 jich zemřelo.

Dopady malárie nejvíce pociťují obyvatelé Afriky a Asie, zejména v nížiných oblastech s vysokou vlhkostí. Tam se daří komárům, mimo jiné i těm z rodu Anopheles, kteří malárii přenášejí.

Malárii způsobují Plasmodia (česky zimničky), parazitičtí prvoci, kteří se vyskytují ve slinných žlázách infikovaných komářích samiček. Samičky bývají nejaktivnější zpravidla po setmění, k většině útoků proto dochází od soumraku do úsvitu. Když se paraziti dostanou do lidského těla, přemisťují se do jater. Odtud se infekce dostává do červených krvinek, v nichž se parazité množí, dokud krvinky neprasknou, čímž se do krevního toku uvolní ještě více parazitů. Poté se většinou dostaví typické průvodní jevy choroby, jako jsou záchvaty, horečky aj.

Malárie a hlavně způsob léčby jsou v hledáčku vědců už dlouho. Naděje lidem svitla roku 1973 díky objevu látky artemisin, která pomohla velice zásadně snížit počet obětí malárie. Malarické druhy zimniček si však během let vůči léčivům vybudovaly odolnost. Jako nejefektivnější v boji proti nemoci se tedy jeví prevence, například distribuce moskytiér do rizikových oblastí.

(abc 23/2015, www.lekari-bez-hranic.cz, upraveno)

Příznivci snowboardu i vy ostatní, kteří tento článek čtete třeba jen ze zvědavosti, pozor. Popularita snowboardů upadá. Od roku 2007 počet objednávek snowboardů prudce klesl. Absolutní vládu nad sněhem přebírají po letech opět lyže.

Vznik snowboardingu je úzce spjat s životním stylem jedné generace. Zdůrazňoval totiž individualitu, která se tenkrát z lyžování vytratila. Prkno proto tehdy vlétlo do světa s plnou parádou. Jenže dnes? Je to úplně naopak! Snowboard se za posledních 15 let prakticky nezměnil, zatímco lyže jsou dlouhé i krátké, široké i úzké, dá se s nimi skákat na rampě i jezdit v hlubokém sněhu. Ideální lyže dnes sežene v podstatě kdokoli.

Snowboarďáci, nezoufejte. Váš sport určitě nevymře. Zdá se mi ale, že snowboard už napořád zůstane ve stínu lyží.

(www.cestovani.idnes.cz, upraveno)

(1) Španělé dobyli říši Inků v polovině 16. století a pak se jako lavina valili všemi směry Jižní Ameriky. Amazonské indiány většinou stříleli, v lepším případě zotročovali. Krutostem, kterých se na domorodcích dopouštěli španělští vojáci, se však postavili členové Tovaryšstva Ježíšova (jezuité).

(2) Ti založili v pralesích Jižní Ameriky první misie, jejichž nejdůležitějším cílem bylo šíření víry. Kromě toho jezuité učili indiány z džungle také vyrábět hudební nástroje, a dokonce interpretovat barokní duchovní hudbu. Jezuitský projekt se stal brzy natolik životaschopným, že v oblasti dnešní severní Argentiny, Paraguaye a přilehlé části Bolívie vzniklo rozlehlé ucelené teritorium, které se neoficiálně nazývalo jezuitský stát. V roce 1773 však papež Klement XIV. jezuitský řád zrušil, a tak většina misií v této oblasti zanikla. Odchod svých zakladatelů přežilo pouze šest zapadlých osad ve východní Bolívii.

(3) Na jezuitskou myšlenku navázali například františkáni, kteří lovili duše barbarů a obraceli je na pravou víru. Ať už si o františkánech dnes myslíme cokoliv, mnohé pralesní indiánské kmeny (například Guarayové) díky nim přežily. Misijní systém v Bolívii nakonec přetrval až do roku 1939, kdy byly osady z nařízení bolivijské vlády předány civilní správě.

(4) Navzdory všem nepříznivým okolnostem si bolivijští indiáni udrželi pozitivní vztah k barokní hudbě dodnes. V nejedné bývalé jezuitské osadě se provozuje hudební škola, skoro v každé takové vesnici narazíme na výrobce houslí, viol a dalších hudebních nástrojů. V osadě Urubichá, kterou roku 1820 založili františkáni, dnes najdeme školu klasické hudby, a to dokonce největší v celé Bolívii. V této škole se učí mnoho žáků a jejich zaujetí uměním je obdivuhodné. Za jejich podmanivým zpěvem se sjíždějí lidé z celého světa.

(Koktejl, 2/2015, upraveno)

Po vlnách oceánů možná opět popluje světoznámý Titanic. Nápad postavit stejný parník dostal sedmnáctiletý student stavební průmyslovky. Ondřej Vrkoč už našel pro svou odvážnou myšlenku prvního spojence.

„Loni mi zavolal, že se zajímá o stavbu druhého Titaniku. Oslovil mě, zda se s ním na tom nechci podílet,“ líčí ředitel loděnice ve Chvaleticích Ivan Samák. Společně našli velkou přímořskou loděnici, která by byla zřejmě schopna repliku slavné lodě postavit. Ambiciózní plán má ale háček, stavba obřího Titaniku II. by totiž vyšla na 10,5 miliardy korun.

(www.idnes.cz, upraveno)

Hvězdy naší Galaxie pracují ve vesmíru se záchrannou sítí, a proto nám žádná nespadne na hlavu.

(R. Gómez de la Serna, Co vykřikují věci)

Hvězdy naší Galaxie pracují ve vesmíru se záchrannou sítí, a proto nám žádná nespadne na hlavu.

(R. Gómez de la Serna, Co vykřikují věci)