Slovní druhy - 9. ročník

Nad skonem Romea a Julie
dnes steré oči slzy prolévaly…
Ta tragika! Tak osud zdrtí je –
a oni se přec tolik milovali!

A nedostali se! Ach, krutý je
k těm dámským citům Shakespeare zastaralý:
nuž nechť ten slavný pár zas ožije,
ať vidí se, čím by se byli stali!

Nechť vezmou se! Za roky dva, tři, čtyři
Julie ztloustne, Romeo jen hýří
a záletničí, dětí mají pět…

„Fuj,“ čtenářko má, volá as tvůj ret!
A přec, mé dítě, v tomhle věcí shoně
je tragika ta větší – však jen pro ně.

Vysvětlivka: Romeo a Julie jsou ve výchozím textu postavy ze stejnojmenné Shakespearovy tragédie.

(J. S. Machar: Sonet o různé tragice; upraveno)

TEXT 1

(1) Onoho zářijového rána roku 1860 bylo DEŠTIVO. Pan Button vstal v šest hodin a záhy už ulicemi Baltimoru spěchal k nedaleké Marylandské nemocnici, aby zjistil, zda se v noci nestal otcem. Na chodníku před nemocnicí stál rodinný lékař pan Keene.

„Pane doktore,“ zavolal na něj pan Button, „už se to narodilo?“

(2) Doktor vypadal dost popuzeně: „Vlastně ano, asi před čtyřmi hodinami. Nicméně je to naprostý skandál! Má kariéra je ohrožena! Léčím členy vaší rodiny už dobrých čtyřicet let, ale teď s vámi definitivně končím!“ Nastoupil do kočáru a v tu ránu byl pryč.

(3) Pan Button zůstal stát jako opařený. Muselo se přihodit něco strašného. Nakonec se odhodlal vejít do nemocnice. V recepci oslovil zdravotní sestru: „Jmenuji se Button. Chtěl bych vidět svoje…“

„Jistě. Věřte mi, že se všemi to dost zamávalo!“ procedila sestra. „Pojďte se mnou!“

(4) O patro výš se nacházel nemocniční sál, přezdívaný vřeštírna. Linula se z něho kakofonie nářků. Vešli dovnitř a sestra kývla hlavou: „Je tamhle VPRAVO.“

Pan Button se podíval tím směrem. Vedle postýlek, v nichž ležela novorozeňata, seděl malý stařík. Vypadal na sedmdesát a řídké vlasy měl skoro bílé. Upřel na pana Buttona prázdný pohled, v němž se skrýval zmatek.

„To je nějaký sprostý špitální žert?“ zahřměl pan Button.

„Nikoli, pane Buttone,“ odsekla sestra, „tohle je nepochybně vaše novorozené dítě.“

„Svatá pravda,“ zakňoural stařík, „vím bezpečně, že se jmenuju Button.“

„Vy lžete, jste podvodník!“

„Pane Buttone,“ podotkla sestra, „tohle je opravdu váš syn. A prosím, co nejdřív si ho odvezte domů. Nejlépe ještě dnes dopoledne. Tady zůstat nemůže.“

„Ano, vem mě vocaď pryč,“ přidal se stařík. „Z jekotu těch mimin by jeden ohluch. Oka jsem nezamhouřil. A když jsem prosil o něco k jídlu, sestra mi přinesla láhev mlíka!“

Pan Button zašeptal: „Panebože, co tomu řeknou lidi, že mám takového syna?“

(F. S. Fitzgerald: Podivuhodný případ Benjamina Buttona; upraveno)

TEXT 2

Příslovce typu A vyjadřuje nějaký stav a vyskytuje se pouze ve větách bez podmětu (zejména ve spojení se slovesem být), např. Bude mi smutno.

Příslovce typu B vyjadřuje nějakou okolnost a vyskytuje se i ve větách s podmětem (ať už vyjádřeným, či nevyjádřeným), např. Budu v práci dlouho.

(Xindl X: Růžový brejle; upraveno)

TEXT 2

Nespisovný prostředek typu A vzniká tak, že se před počáteční samohlásku spisovného slova přidá souhláska, např. u nás doma → {{u:hu}} nás doma.

Nespisovný prostředek typu B vzniká jinak, než je uvedeno výše.

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane základní informace týkající se postavy, kterou bude ztvárňovat. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé sice připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), skutečnými tvůrci příběhu jsou ale samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka.

Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled. Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Trasu mezi ••••• urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z obce Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito městečky.

(2) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Víte, jak vznikla žvýkačka? Její stopy překvapivě sahají až do neolitu. Svědčí o tom kousek pryskyřice s otisky lidských zubů, starý několik tisíc let. Naši předkové ovšem žvýkali leccos. Třeba u Mayů byla oblíbená čikle (hmota získávaná ze stromu zapota obecná), severoameričtí indiáni zase žvýkali smrkovou pryskyřici.

Právě z pryskyřice vyrobil roku 1848 americký obchodník John Curtis první žvýkačku určenou k prodeji. Byla ale hodně tuhá a moc dobře nechutnala. Svou další žvýkačkou ze slazeného parafínu¹ Curtis zaujal zákazníky více, ani tento výrobek se však nestal hitem. Mnohem úspěšnějším průkopníkem byl Thomas Adams. Tento vynálezce začal experimentovat s čiklí, jelikož chtěl vyvinout materiál vhodný pro výrobu pneumatik. Po více než roce pokusů mu bylo jasné, že původní plán nevyjde, proto roku 1869 začal z čikle vyrábět žvýkačky. Kupodivu šly na odbyt. Dva roky poté si Adams nechal patentovat stroj na výrobu žvýkaček a díky němu rozjel produkci těchto cukrovinek ve velkém.

V minulém století došlo k několika inovacím, například roku 1906 vznikla pevnější žvýkačka určená k tvoření bublin (mimochodem – průměr dosud největší žvýkačkové bubliny na světě je 58,4 cm), ∗∗∗∗∗. Žvýkačky jsou populární dodnes. V USA je například průměrná roční spotřeba žvýkaček 200 kusů na osobu, což je zhruba o 70 kusů na osobu více než v České republice.

¹ Parafín je voskovitá látka, získávaná z ropy nebo uhlí.

(www.stoplusjednicka.cz, www.reflex.cz; upraveno)

TEXT 1

Arthur Dent se ve čtvrtek v osm ráno necítil nejlíp. Mátožně bloumal po ložnici, otevřel okno, uviděl, jak obrovský žlutý buldozer vjíždí na jeho zahradu, odkráčel do koupelny a začal se mýt. Myslí mu přitom bloudilo slovo buldozer a hledalo, s čím by se mohlo spojit. Matně se rozpomínal, že včera vypěnil. Cože to bylo? Ach ano, večer se přece v hospodě rozčiloval KVŮLI STAVBĚ dálničního obchvatu, o níž se zrovna ten den dozvěděl. Ten obchvat ale městská rada přece nemůže prosadit… Nebo…?

O patnáct vteřin později už Arthur ležel v bahně před buldozerem.

L. Prosser byl jenom člověk. Konkrétně řečeno, byl to asi čtyřicetiletý, dosti obtloustlý zaměstnanec obecní rady v poněkud ošuntělém oděvu. Teď právě stál nad Arthurem a snažil se ho zviklat: „No tak, pane Dente, tohle nevyhrajete. Nemůžete tady přece ležet NAVĚKY.“

Arthur dál ležel v blátě a šklebil se: „Vsaďte se!“

„Obávám se, že se s tím obchvatem budete muset smířit,“ opáčil L. Prosser. „Měl jste právo v zákonné lhůtě vznést námitky nebo předložit protinávrh. Ty plány byly vyvěšené na plánovacím oddělení úřadu pro místní rozvoj tři čtvrtě roku.“

„Šel jsem se tam na ty plány podívat hned, jak jsem zjistil, že mi chcete zbourat dům.“

∗∗∗∗∗

„Ale jo. Byly ve sklepě vašeho úřadu na dně zamčené registračky. Tu jste vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor leopard!“

L. Prosser raději změnil téma: „Dálniční obchvat se vám bude líbit.“

„Hele, drž hubu,“ zavrčel Arthur, „jdi do háje i s tou svou pitomou dálnicí.“

L. Prosser zalapal po dechu, rychle se ale vzpamatoval: „Pane Dente, rád bych vám poskytl věcnou informaci. Víte, jakou škodu by utrpěl tenhle buldozer, kdybych ho pustil a on vás převálcoval?“

„Jakou?“

„Vůbec žádnou,“ řekl klidným hlasem L. Prosser a odmašíroval.

(D. Adams, Stopařův průvodce Galaxií, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy.

Charakteristika vnitřní typu A: povahové vlastnosti literární postavy jsou v textu přímo pojmenovány (pomocí přídavných či podstatných jmen), např. Eva je hodná; Petr je sobec.

Charakteristika vnitřní typu B: povahové vlastnosti literární postavy nejsou v textu přímo pojmenovány, ale vyplývají z popisu jejího jednání.

(1) V jižní Francii, asi 25 kilometrů severovýchodně od města Nîmes, leží Pont du Gard (Gardský most). Je vysoký 49 metrů a skládá se ze tří řad kamenných oblouků umístěných nad sebou: dolní patro je tvořeno šesti oblouky, v tom prostředním je jich jedenáct a horní patro, jímž je veden vodovod, čítá třicet pět oblouků.

Za toto mistrovské dílo vděčíme starým Římanům, jimž tehdy celá oblast patřila. Pont du Gard byl součástí akvaduktu¹, dlouhého téměř 50 kilometrů, který přiváděl vodu do Nîmes. Mnohé zdroje uvádějí, že most byl postaven roku 19 př. n. l. Někteří historici však tvrdí, že stavba takových technických kvalit patří do pozdějšího období, a tak vznik mostu datují mezi roky 40 a 60 n. l.

(2) Slavná památka na stráních nad řekou Gardon byla postavena tzv. suchou cestou: bez použití malty se na sebe kladly kamenné, nijak neupravované bloky, tudíž z oblouků vyčnívají kusy kamenů. Tyto vystupující části budí dojem, že Pont du Gard nebyl dokončen, nejspíš však byly důležité pro údržbu tohoto mostu. Voda v celé oblasti je totiž bohatá na minerály. Časem se proto ve vodovodu nahromadilo velké množství usazenin, které se musely odstraňovat. K výčnělkům se patrně upevňovalo lešení pro čističe kanálu.

Město Nîmes mělo za dob Římanů kolem 50 000 obyvatel. Odborníci spočítali, že akvadukt byl tehdy schopen zásobit každého obyvatele Nîmes asi 400 litry vody denně. Voda přiváděná do městské nádrže byla potrubím distribuována do soukromých domů a veřejných míst, takže se lidé mohli potěšit i koupelí. Římské akvadukty tedy mj. zlepšily hygienické podmínky ve městech.

(3) Pont du Gard kombinuje eleganci s funkčností. V roce 1985 byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO a dodnes patří, stejně jako o něco proslulejší Eiffelova věž, k nejnavštěvovanějším památkám Francie.

¹ spádový vodovod zajišťující zásobování měst vodou

(kol. autorů, Divy světa, upraveno)

Vysvětlivky: gnóm – podzemní skřítek; podloudník – člověk se zlými úmysly; vráz – naráz, náhle

(J. Vrchlický, Kobylka a gnóm, upraveno)

(1) Rybníky se v našich končinách zakládaly již ve středověku, a to především pro chov ryb. Rybí maso totiž bývalo vyhledávaným pokrmem. Za nejchutnější rybu byl považován kapr, jemuž v Čechách byla dlouho dávána přednost před jinými druhy ryb (např. pstruhy, lososy). Původní způsob chovu ryb byl dost jednoduchý: v rybnících žily ryby různého stáří a při výlovu se chytaly jen ty největší.

(2) Zlatá éra rybníkářství u nás nastala v 16. století. Tehdy na panství rodu Rožmberků vznikly celé rybniční soustavy (ta v blízkém okolí Třeboně se zachovala dodnes) a začal se také uplatňovat nový chov ryb, v jehož důsledku se zásadně zvýšily dosavadní výnosy z rybníků. Zavedl ho Štěpánek Netolický.

Tento rybníkář začínal jako pomocník královského fišmistra¹. Když byl časem povýšen, získaných zkušeností využil nejen při stavbě rybníků v místech, kde terén umožňoval snadné zadržení vody, ale i při zavádění nových trendů. Mezi ně patří třeba tzv. třístupňový systém chovu. V prvním stadiu se ve třecím rybníku vylíhl potěr. Ten se po roce přesadil do středně velkého výtažného rybníka a po dalším roce ryby putovaly do toho největšího. Odtud se po dvou až třech letech lovily pro trh.

(3) Na práci Štěpánka Netolického navázal Jakub Krčín z Jelčan, jeden z nejznámějších českých rybníkářů. Jeho největším dílem se stal rybník Rožmberk s hrází dlouhou téměř 2,5 km. Stavba Rožmberku byla zahájena roku 1584 a podílelo se na ní 800 dělníků. Jejich práce byla sice těžká, ale docela dobře placená: za každý odpracovaný den dostali STRAVU (TJ. DVA ŽEJDLÍKY OVESNÉHO PIVA A PŮLKU CHLEBA) a mzdu 4 až 6 grošů. Pro srovnání – sekáči na polích tehdy za svou práci denně dostávali jen jeden a půl groše.

Dnešní Rožmberk má zhruba poloviční rozlohu oproti té původní. S rozlohou 647 ha ovšem stále zůstává největším českým rybníkem.

¹ fišmistr – porybný, správce rybníka

(N. Kubů, České země v době renesance, upraveno)

(1) Planinu Nazca, ležící na jihu Peru, zdobí nejrozměrnější grafické dílo světa. Na ploše velké okolo 520 kilometrů čtverečních se zde nachází více než 300 geoglyfů¹. Jsou tvořeny světlými liniemi, které byly vyryty do tmavší povrchové horniny. Některé obrazce znázorňují lidské postavy, jiné mají podobu zvířat. Pozornost upoutají zejména gigantické obrazce: obří pavouk velký 45 metrů, stometrová opice či kondor s rozpětím křídel 120 metrů. Kromě těchto motivů jsou tu i geometrické tvary a prosté linie.

(2) O pozoruhodných obrazcích vyrytých do peruánské planiny se poprvé zmínili španělští cestovatelé zhruba v polovině 16. století, a to ve svých zápiscích. Pro svět však tyto obrazce zůstaly v podstatě neznámé až do dvacátých let 20. století, kdy byly objeveny při leteckém průzkumu regionu – řada z nich je totiž rozpoznatelná jen z výšky. Dnes za čtyřicetiminutový let helikoptérou nad planinou Nazca, během něhož spatříte dvacet geoglyfů, zaplatíte v hlavní sezoně 110 amerických dolarů.

(3) Je dokázáno, že všechny geoglyfy z Nazcy vznikly stejným způsobem: jejich tvůrci odstranili přibližně 20 centimetrů povrchové horniny, čímž obnažili o něco světlejší pískovcové podloží. Podle vědců byl proces tvorby zřejmě jednoduchý a zároveň rychlý. Záhadou ale dosud zůstává smysl těchto unikátních obrazců. Existuje proto množství teorií, které se jejich účel pokoušejí objasnit.

(4) Podle jedné z nich byly geoglyfy využívány k náboženským rituálům, podle jiné šlo o důmyslný zavlažovací systém. Další vědci se zase domnívají, že obrazce sloužily jako astronomický kalendář, který pomáhal určovat období setí či sklizně. Kromě všech těchto hypotéz, považovaných za seriózní, však existuje i pofidérní teorie přisuzující obrazcům mimozemský původ. Pravdu se asi hned tak nedozvíme. Za peruánskými geoglyfy, zapsanými roku 1994 na seznam světového dědictví UNESCO, ∗∗∗∗∗.

¹ geoglyf – velký obrazec vytvořený na zemském povrchu

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 1

Sedíme u stolů v jídelně. Do místnosti vstupuje organizátor, rychle se rozhlédne po přítomných a začne vyvolávat jména: vždy po dvou z každé frakce. Nejdřív jsou na řadě ti z Neohroženosti, následují lidé z frakce Sečtělosti, pak z Mírumilovnosti a posléze z Upřímnosti. Ihned po vyslovení svého jména dotyčný odchází do zkušební místnosti. Nakonec zazní: „Z Odevzdanosti Susan Blacková a Beatrice Priorová.“

Se žaludkem staženým úzkostí vejdu do zkušebny. Uvnitř čeká žena z Neohroženosti. „Jmenuji se Tori,“ řekne a ukáže na křeslo, vedle nějž stojí jakýsi přístroj. „Posaď se, Beatrice.“

Vylezu na křeslo. Tori mi na čelo připevní elektrody, další dá na své čelo a pak nás dráty propojí s přístrojem. Podá mi lahvičku s čirou tekutinou: „Vypij to.“ Navzdory určitým obavám splním její příkaz. Záhy se mi zavřou oči.

Když je po chvíli otevřu, jsem znovu v jídelně. Na stole je kus sýra a nůž. Odměřený ženský hlas mě vyzve: „Vyber si.“ Vůbec nikoho ale nevidím.

„Na co mi ty věci budou?“ ptám se.

„Vyber si!“ zaječí žena.

Můj strach vystřídá zatvrzelost. Nebudu slepě plnit něčí příkaz. „Jak chceš,“ řekne hlas a věci zmizí. [1] Vzápětí vrznou dveře a ozve se výhrůžné psí vrčení. Otočím se a zjistím, že je to obrovský vlčák. Teď už chápu, proč by se mi hodil sýr. Nebo nůž. Škoda. Vím taky, že ta obluda by mě vmžiku dohonila. [2] Musím se tedy vzdát. Jak mu to ale dát najevo? [3]

Kleknu si a položím předloktí na zem. Je to ta poslední věc, co bych chtěla udělat, ale lepší možnost nemám. [4] Slyším, jak se psisko přibližuje. Pak se mého obličeje dotkne cosi mokrého. Pes mi olizuje tvář. Teď už vypadá poměrně krotce.

Vtom se proberu. Ležím v křesle ve zkušebně. „Výsledky tvé zkoušky jsou neprůkazné,“ suše konstatuje Tori.

(V. Rothová, Divergence, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvary přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména.

• Vědci našli {{u:neznámého brouka}}. – věta obsahuje přídavné jméno neznámý

• Oči se upřely na {{u:neznámého}}. – věta obsahuje zpodstatnělé přídavné jméno neznámý

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.

(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.

(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.

(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž ZVLÁDNETE i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse. Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.

(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.

(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

(1) Sidra a Tak kráčely muzeem rovnou ke kurátorčině pracovně. Když však došly na místo, čekalo je nemilé překvapení. Na obrazovce nad kanceláří blikala zpráva: Šla jsem již domů. Vaše požadavky budou vyřízeny ve vedlejší kanceláři. „Zatraceně!“ rozmrzele konstatovala Tak a nesměle zaklepala na sousední dveře. Vzápětí ovšem ztuhla. Ve dveřích stál totiž Aeluon.

(2) „Jsem kurátor Joje. Jak vám můžu pomoct?“ zeptal se jich a tváře se mu přitom zbarvily zvídavou hnědou.

Následně Tak udělala něco, co je pro rasu Aeluonů neobvyklé – odpověděla slovy místo barvami: „Omlouvám se, ale nedávno jsem mluvila s kurátorkou Thixis o svém výzkumu. Potřebuju povolení prozkoumat určité exponáty.“ Normálně by fakt, že příslušník Aeluonů promluví před někým z jiné rasy nahlas, byl považován za vstřícné gesto vůči cizinci, v tomto případě vůči Sidře. Ovšem to, že Tak zcela vynechala vizuální odpověď, vypadalo podivně, ∗∗∗∗∗. Sidra ale věděla, že lhaní barvami je pro Aeluony opravdu náročné.

„Jistě, Thixis mě o tom informovala,“ přikývl kurátor, „předpokládám, že obě jste součástí výzkumného týmu. Nebylo vás ale původně víc?“

„Ostatním není dobře,“ zalhala Sidra a její dráhy přitom vděčně pomyslely na profesora Dega, s jehož pomocí zvládla vymazat svůj protokol upřímnosti. Vyděšená Tak se zatím soustředila na ovládání svých chromatoforů: nesměl ji prozradit ani náznak nervózní červené.

Joje se zadíval na Tak a poněkud netaktně podotkl: „Ani vy nevypadáte zcela zdravě.“

„Kolegyni otekl po koktejlu jazyk,“ zachraňovala situaci Sidra a umělé srdce jí bilo jako o závod, „musela si vzít léky a od té doby je trochu mimo.“

„No dobrá, nebudu vás už zdržovat,“ zakončil rozhovor kurátor, „dokumenty máte v pořádku, takže příslušné exponáty můžete prozkoumat.“ A zavřel dveře kanceláře.

„Sakra! Myslíš, že zjistil, že nejsme výzkumnice, ale chystáme se krást?“ zašeptala Tak.

Vysvětlivky: kurátor – správce sbírek, např. v muzeu; chromatofor – buňka obsahující barvivo

(B. Chambersová, Dvě místa na slunci, upraveno)

(1) Když se mluví o přístrojích, které změnily svět, málokdo z vás si vzpomene na ledničku. Přitom jde zcela nepochybně o převratný vynález.

(2) Toho, že v chladu zůstávají potraviny déle čerstvé, si lidé všimli už dávno. K jejich chlazení zprvu používali led, to ale bylo při vyšších venkovních teplotách problematické. První efektivnější chladicí systém navrhl v roce 1805 Oliver Evans, ledničku však tento vynálezce nesestrojil. V polovině 19. století zkonstruoval James Harrison přístroj na výrobu ledu, jenž se záhy uplatnil v pivovarnictví či v továrnách vyrábějících masné výrobky.

(3) První domácí ledničky poháněné motorem vznikly až roku 1911 a oproti těm dnešním byly dost neskladné: motor byl umístěn ve sklepě, zatímco chladicí skříň v kuchyni. Taková lednička navíc stála tisíc dolarů, což byl dvojnásobek průměrné ceny, za kterou se tehdy prodávalo auto. Poměr mezi cenou a užitnou hodnotou tedy zprvu nebyl optimální.

(4) V následujících letech se zařízení zdokonalovala, např. původní jedovatá chladiva byla nahrazena látkami pro člověka méně nebezpečnými. Na konci 30. let už mělo ledničku přibližně 60 % amerických domácností. Dnes je lednička v každé domácnosti, a proto už nemusíte nakupovat jídlo každý den.

(www.idnes.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Když se řekne 3D tiskárna, mnohým z vás se asi vybaví zařízení na výrobu plastových součástek. Tento přístroj, který při tisku postupně přidává jednotlivé vrstvy MATERIÁLU na sebe, se dnes celkem běžně používá třeba v průmyslu nebo v oblasti medicíny. Málokdo ovšem ví, že 3D tiskárny dokážou vytisknout prakticky cokoliv. Izraelská společnost Redefine Meat pomocí 3D tiskáren vyrábí rostlinné náhražky steaků. Jejím cílem je co nejvíce napodobit MASO, a to jak po vizuální, tak po chuťové stránce. Tisk jednoho takového výrobku, z něhož lze nakrájet 5 steaků, trvá 15–20 minut. Vytištěný steak se sice vzhledově podobá hovězímu, na jazyku se ale s tím opravdovým rozhodně nedá splést.

(2) Svým projektem chce společnost Redefine Meat hlavně ulevit životnímu prostředí. Díky nové technologii by se například mohly využít přezrálé kusy ovoce či zeleniny, které by jinak skončily v kontejnerech. Přeměna neprodejného ovoce v hmotu k tisku by mohla omezit plýtvání potravinami. O jídla z 3D tiskáren projevila zájem také americká NASA – možná si tedy astronauti budou ve vesmíru pochutnávat na vytištěné večeři. Zdá se, že možností, jak využít 3D tiskárny, máme neomezeně.

(www.apetitonline.cz; www.echo24.cz, upraveno)

(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)

TEXT 1

(1) Základní spektrum chutí tvoří sladká, slaná, kyselá a hořká. Právě chuť našim předkům říkala, co je vhodné jíst, například přílišná hořkost je varovala před nebezpečnými potravinami. Už starověcí Římané věděli, že některé suroviny jsou nositeli další výrazné chuti a že jídlo obsahující tyto látky jim bude víc chutnat. S logickým vysvětlením, proč tomu tak je, ale přišel daleko později japonský vědec Kikunae Ikeda.

(2) V roce 1908 tento chemik zjistil, že za výraznou chutí některých potravin stojí kyselina glutamová. Její chuť vnímáme velmi jednoduše: prostě nám chutná. Pátou chuť, kterou Ikeda pojmenoval umami (japonsky „lahodný“), začal vědec zanedlouho po svém objevu uměle napodobovat. Vzniklo tak známé ochucovadlo glutamát sodný.

Chuť umami se těžko popisuje, údajně ji ale pozná každý. Můžeme ji stručně charakterizovat slovy „velmi výrazná“. Jakmile se umami nachází v jídle, po snědení sousta cítíte dlouho velmi intenzivní chuť. Stejně jako v případě ostatních čtyř chutí také umami zaznamenáme na konkrétní části jazyka. Zatímco třeba slanost potravin vnímáme jeho špičkou, čidla pro umami nalezneme uprostřed jazyka.

Umami přirozeně vzniká především tam, kde došlo k fermentaci neboli kvašení. Výrazným nositelem umami je například sójová omáčka, vyráběná z fermentované sóji.

(Epocha 14/2022; www.seznamzpravy.cz, upraveno)

TEXT 2

Název prostředku činnosti (např. rýč, barvivo) je podstatné jméno, které se tvoří ze slovesa a označuje něco (např. nástroj, přístroj či materiál), co se používá k vykonávání děje (pomocí rýče se ryje, pomocí barviva se barví).

(1) Ve španělské vesničce Castrillo de Murcia se dodnes udržuje bizarní tradice. Jde o obřad nazývaný Ďáblův skok. V rámci oslav Corpus Christi, červnového katolického svátku, zdejší obyvatelé umístí na ulici několik matrací za sebou. Následně na ně položí své děti narozené během posledních 12 měsíců a muži převlečení za ďábly je přeskakují. Poté jsou nemluvňata zasypána lístky růží a vrácena rodičům. Přeskakování přes děti se odehrává vždy v neděli a je vyvrcholením celé týdenní slavnosti.

(2) Nevšední zvyk má své počátky v 17. století. Obřad má děti mimo jiné očistit od prvotního hříchu, jehož se podle bible dopustili Adam a Eva, první lidé stvoření Bohem. I přes eventuální rizika, jako jsou třeba zakopnutí o matraci či pád mezi děti, však údajně nikdy nedošlo k žádnému zranění.

Starobylá tradice má ovšem i své četné odpůrce. Například už Benedikt XIV., který byl v letech 1740–1758 papežem, usiloval o to, aby ani představitelé církve, ani místní věřící tento rituál nepodporovali. Stejný postoj mají někteří duchovní i dnes. Prvotní hřích totiž prý může být očištěn pouze svěcenou vodou při křtu.

(www.idnes.cz; www.reflex.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Mont-Saint-Michel, skalnatý výběžek v zátoce na jihozápadě Normandie¹, patří k nejnavštěvovanějším místům Francie. Tento přírodní a historický unikát, zapsaný na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, má totiž turistům co nabídnout.

(2) Za odlivu můžete k obdivuhodnému klášternímu komplexu na vrcholu výběžku dojít po písčině. Procházka je to ovšem celkem nebezpečná – příliv zde dokáže být dost rychlý, navíc hladina moře někdy stoupne až o 15 metrů. Při přílivu voda zcela zaplaví zátoku a ze skály se stane ostrov, na nějž se z pevniny dostanete pouze po mostě.

(3) Skalnatému výběžku se kdysi dávno říkalo Hrobová hora, snad kvůli keltskému pohřebišti, které zde údajně bývalo. Současný název přímo odkazuje k archandělu Michaelovi, vůdci nebeských vojáků a přemožiteli ďábla. Archanděl se měl v roce 708 zjevit biskupu Aubertovi a přikázat mu, aby na Hrobové hoře vybudoval kapli. Ať už to bylo jakkoli, biskup tam skutečně nechal kapli postavit. Mezi lidmi dodnes kolují historky, že mu při stavbě pomohly zázraky, třeba že obrys základů prý vyznačila ranní rosa. Po dokončení kaple bylo místo přejmenováno a Mont-Saint-Michel se záhy stal vyhledávaným poutním místem.

(4) V 10. století se zde začalo budovat opatství, v roce 1020 byla zahájena stavba opatského chrámu. Na prudkých svazích však práce postupovaly jen zvolna, a tak byl chrám dokončen až v následujícím století. Další architektonický klenot, gotický klášter nazvaný La Merveille (Zázrak), nechal na skále postavit král Filip II. poté, co v roce 1203 část opatského chrámu vyhořela.

Tiché modlitby mnichů byly za Francouzské revoluce vystřídány žalostnými vzdechy vězňů. Když bylo v roce 1863 vězení zrušeno, byl celý areál prohlášen za národní kulturní památku. V roce 1922 byly v opatském chrámu obnoveny křesťanské bohoslužby a pravidelné mše se v něm slouží dodnes.

¹ region nacházející se v severozápadní Francii

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů, upraveno)

TEXT 2

Činitelské jméno (např. střihač) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba udělala nebo opakovaně dělá (např. střihač je člověk, který stříhá).

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

(1) Kvůli živému praseti v tombole postavili pořadatelé u pódia ohrádku. Kolem ní postávali lidé. Smáli se a volali: „Hele, to je teda fór!“

František na čuníka chvíli hleděl a pak se otočil na mě: „Bratře Houbaři, říká se sice být ožralý jako prase, ale viděl jsi někdy ožralé prase?“

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Můžeme tomu praseti zachránit život,“ pronesl vážně.

(2) Rozhlédl jsem se kolem, protože jsem měl strach, aby nás nikdo neslyšel. Pak jsem sykl: „Jak to chceš, hergot, udělat?“

„Nebudou moct nikomu dát nemocný prase. Nebo dokonce prase, který se nehýbe. Potřebuju ale k tomu tvou láhev rumu.“

„To nemyslíš vážně,“ zasmál jsem se, „ty chceš to prase přede všema lidma nalejt?“

„Přesně tak!“

„A jak to hodláš provést?“ zeptal jsem se.

„Ty upoutáš jejich pozornost.“

„JAK SI TO PŘEDSTAVUJEŠ? TO MÁM TŘEBA DĚLAT KOTRMELCE?“ ZAJÍMALO MĚ.

(3) „Nikoli, Bratře Houbaři,“ zavrtěl František hlavou, „ty budeš jen stát a usmívat se.“ Pak zmizel v davu. Zanedlouho náměstí zašumělo údivem. Uprostřed stál totiž František s obrovskou cedulí. Nápis na ní byl viditelný i na velkou vzdálenost, přesto jsem si to musel jít přečíst zblízka, abych se ujistil, že mě smysly nešálí. Na ceduli stálo:

Na tomto místě sním dnes v 18:00
živého chlapa!

(4) „Co to má jako bejt?“ vyhrknul jsem na Františka. „Slíbils mi, že budu jen stát a usmívat se!“ zanaříkal jsem.

František se pyšně rozhlédl po narůstajícím hloučku zvědavců a pak mi špitl: „Myslíš si snad, že se v tomhle městečku najde dobrovolník, který se nechá sníst? My prostě jen potřebujeme, aby se přesně v šest všichni dívali na tohle místo. Když budeš držet tu ceduli, budeš středem pozornosti a já se mezitím postarám o to prase. A teď mi dej ten rum.“

(P. Šabach, Zvláštní problém Františka S., upraveno)

(1) Hana Helerová často přemýšlela, jak jiný by byl jejich život, kdyby tehdy prodaly dům. Kdyby odjely. Byla to totiž ona, kdo na konci léta 1938 zcela změnil osud celé rodiny.

PASY a víza už byly tehdy vyřízené, až na ty Rosiny. Vydání jejích DOKLADŮ se opozdilo, neboť jako nezletilá nepředložila souhlas obou rodičů.

„Celé město ví, že už jsem kolik let vdova, ale veledůležitý úředník musí vidět papír,“ brblala Elsa, když ze zásuvky vytahovala úmrtní list svého manžela Ervina. Dala dokument do obálky a zavolala na dceru Hanu: „Zanes to na poštu. Já nemám čas, přijdou Drozdovi kvůli baráku. Snad ho koupí.“

Když se před necelým měsícem po městě rozkřiklo, že dům na náměstí je na prodej, přilákalo to hned několik zájemců. Všichni ale věděli, proč vdova Helerová svůj dům prodává tak narychlo, a proto jí nabízeli směšně nízké částky. Elsa byla zoufalá, to ano. Byla také vyděšená, stejně jako tisíce Židů, kteří pochopili, že Československo už pro ně není bezpečné. Nebyla však natolik zoufalá, aby se nechala oškubat. Pořád doufala, že za dům dostane to, co požaduje.

(2) Hana si obálku strčila do kapsy lehkého sáčka. „Dej si to do kabelky. Jestli to ztratíš, nepojedeme nikam,“ upozornila ji Elsa.

Nebýt těchto slov, Hana by došla na poštu, za pár dní by Rosa dostala doklady a všechny tři Helerovy by v září odjely do Anglie. Drozdovi totiž byli slušní lidé a jako jediní přistoupili na Elsinu cenu. Jenže Hana si vzpomněla na Jaroslava. Sice ho pár týdnů neviděla, při posledním setkání jí ale řekl, že to s ní myslí vážně. Než to vyslovil, skoro se nechala zviklat matčinými nehezkými poznámkami na jeho adresu. Teď si ale byla jistá, že její budoucnost je zde, s Jaroslavem. Rozhodla se proto dopis schovat.

(A. Mornštajnová, Hana, upraveno)

Požadavky na psy, který mají sloužit v armádě, jsou vysoké. Každého budoucího armádního psa nejprve čeká zdravotní prohlídka, jejíž součástí je také rentgen kyčelních kloubů, a zkouška předpokladů, která zahrnuje mimo jiné test poslušnosti či chůzi po různých typech terénu. Vybraní jedinci absolvují kurz v Centru vojenské kynologie. Zde je specialisté cvičí v dovednostech ∗∗∗∗∗ pro službu v armádě. Třeba psi, jejichž úkolem bude hledat drogy, procházejí náročným výcvikem ••••• na speciální pachové práce. Vycvičení psi jsou poté přiděleni ke konkrétnímu vojenskému útvaru.

Dovednosti všech armádních psů jsou rozvíjený kondičním tréninkem a také se pravidelně testují. Kritéria pro splnění takového testu jsou skutečně přísný: souhrnný výsledek za všechny disciplíny včetně poslušnosti musí být minimálně 70 % bodů. Pokud pes jednou neuspěje, může test opakovat, po druhém neúspěchu musí znovu absolvovat kurz. Zásadní je ovšem zkouška poslušnosti: jestliže ji pes nezvládne, bez možnosti reparátu se ihned vrací do kurzu. Kdyby totiž pes neposlechl psovodův příkaz během ostré akce, mohlo by to mít tragické následky pro celou vojenskou jednotku.

Délka služby armádního psa závisí na jeho zdravotním stavu, obvykle psi slouží šest až devět let. Důchod pak většinou prožijí se svými bývalými psovody v jejich domovech.

(www.acr.army.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Byl skoro prosinec a Jonas začínal mít strach z blížícího se výcviku. Ne, špatné slovo, opravil se v duchu. Strach cítil před rokem, když se nad společenstvím ukázalo neznámé letadlo. Všichni občané tehdy dostali rozkaz, aby se ihned skryli ve svých domech. Za okamžik JIM hlas v amplionu sdělil, že pilot popletl navigační instrukce a za to bude vyřazen. Vyřazení! Tak strašlivý trest se uplatňoval jen v případě neomluvitelného pochybení. Tohle slovo se nesmělo bezmyšlenkovitě používat. Jednou při závodech Jonas křikl na kamaráda, kvůli němuž ztratili bod: „Jsi vyřazený!“ Trenér si Jonase vzal stranou a důrazně si s NÍM promluvil. Od té doby si Jonas dával na vyjadřování velký pozor. Ne jako Asher.

(2) Jonas si vybavil, jak se Asher jednou vřítil do třídy uprostřed zpěvu ranní hymny. Když vlastenecká píseň dozněla a spolužáci se posadili, Asher zůstal stát, aby přednesl předepsanou omluvu, na niž všichni čekali.

(3) „Omlouvám se, že jsem vyrušil své učební společenství,“ rychle vysypal povinnou frázi. Pak svůj pozdní příchod objasnil: „Vyšel jsem z domu brzy, ale když jsem jel kolem rybí líhně, pracovní četa právě třídila lososy. Ta podívaná mě natolik zajmula, že jsem zapomněl na čas.“

„Přijímáme tvoji omluvu, Ashere,“ sborově zarecitovala třída.

„Přijímám tvoji omluvu, Ashere,“ řekl učitel, „a děkuji, že mi tvá chyba opět poskytla příležitost k výkladu o jazyce.“ Pak učitel na tabuli napsal zajmout, hned vedle připsal slovo zaujmout a začal se věnovat jejich významům.

Jonas se při té vzpomínce usmál. Znovu začal přemýšlet o významech slov a usoudil, že slovo strach opravdu přesně nevystihuje, co teď cítí. Je to příliš silné podstatné jméno. Jonas byl dychtivý, cítil ale i špetku nervozity. Znepokojení, usoudil nakonec. Ano, to cítí.

(L. Lowryová, Dárce, upraveno)

TEXT 2

Otevřená slabika – slabika, která končí samohláskou.

Zavřená slabika – slabika, která končí souhláskou.

TEXT 1

(1) Byl skoro prosinec a Jonas začínal mít strach z blížícího se výcviku. Ne, špatné slovo, opravil se v duchu. Strach cítil před rokem, když se nad společenstvím ukázalo neznámé letadlo. Všichni občané tehdy dostali rozkaz, aby se ihned skryli ve svých domech. Za okamžik JIM hlas v amplionu sdělil, že pilot popletl navigační instrukce a za to bude vyřazen. Vyřazení! Tak strašlivý trest se uplatňoval jen v případě neomluvitelného pochybení. Tohle slovo se nesmělo bezmyšlenkovitě používat. Jednou při závodech Jonas křikl na kamaráda, kvůli němuž ztratili bod: „Jsi vyřazený!“ Trenér si Jonase vzal stranou a důrazně si s NÍM promluvil. Od té doby si Jonas dával na vyjadřování velký pozor. Ne jako Asher.

(2) Jonas si vybavil, jak se Asher jednou vřítil do třídy uprostřed zpěvu ranní hymny. Když vlastenecká píseň dozněla a spolužáci se posadili, Asher zůstal stát, aby přednesl předepsanou omluvu, na niž všichni čekali.

(3) „Omlouvám se, že jsem vyrušil své učební společenství,“ rychle vysypal povinnou frázi. Pak svůj pozdní příchod objasnil: „Vyšel jsem z domu brzy, ale když jsem jel kolem rybí líhně, pracovní četa právě třídila lososy. Ta podívaná mě natolik zajmula, že jsem zapomněl na čas.“

„Přijímáme tvoji omluvu, Ashere,“ sborově zarecitovala třída.

„Přijímám tvoji omluvu, Ashere,“ řekl učitel, „a děkuji, že mi tvá chyba opět poskytla příležitost k výkladu o jazyce.“ Pak učitel na tabuli napsal zajmout, hned vedle připsal slovo zaujmout a začal se věnovat jejich významům.

Jonas se při té vzpomínce usmál. Znovu začal přemýšlet o významech slov a usoudil, že slovo strach opravdu přesně nevystihuje, co teď cítí. Je to příliš silné podstatné jméno. Jonas byl dychtivý, cítil ale i špetku nervozity. Znepokojení, usoudil nakonec. Ano, to cítí.

(L. Lowryová, Dárce, upraveno)

TEXT 2

Otevřená slabika – slabika, která končí samohláskou.

Zavřená slabika – slabika, která končí souhláskou.

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale ∗∗∗∗∗ v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.

Unikátní vesnici, ••••• v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.

Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

Vysvětlivky: dnít se – rozednívat se; lícha – pole; omženi – oroseni, zpoceni

(R. Kipling, Knihy džunglí)

TEXT 2

Ve veršovaném textu může být jedna věta (ať už věta jednoduchá, nebo věta, která je součástí souvětí) rozdělena do více veršů. V takovém případě hovoříme o přesahu, např.:

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

Když zaskřípěl váš hlas,
stiskl jsem vám krk štíhlý.

(1) Té noci jsem si četl ve své pracovně na univerzitě. Náhle zahřmělo a vzápětí jsem zaslechl ránu vycházející z vedlejší laboratoře. Okamžitě jsem tam spěchal. Uprostřed místnosti stál Davidson. Nevypadalo to, že mě zpozoroval. Zprvu mě napadlo, že musí být opilý. Kymácel se totiž a hmatal po čemsi neviditelném před svou tváří.

(2) „Davidsone, co se s vámi děje?“ zvolal jsem s obavami. Začal mě hledat pohledem, díval se však jakoby skrze mě. Pokouší se snad o něj šílenství z vyčerpání? Opatrně jsem mu položil ruku na kostnaté rameno. Ihned odskočil s tváří doslova znetvořenou hrůzou. „Co to bylo?“ zděšeně vykřikl.

(3) „To jsem já, Bellows,“ odpověděl jsem. „Cožpak mě nevidíte?“

„Nevidím ani sebe. Jaká loď tamhle kotví?“ Hovořil dosti zmateně, oči vytřeštěné.

Vtom do laboratoře vstoupil ∗∗∗∗∗. Stručně jsem ho seznámil s neobvyklou situací. Navrhl, abychom Davidsona odvedli do děkanovy kanceláře. Když jsme tam došli, usadil jsem se s Davidsonem na pohovku a Boyce s děkanem obsadili křesla proti nám. Nešťastný Davidson prsty přejížděl po Wadeově pohovce. Hmatem ji poznával, ale neviděl ji.

„A nemohl byste nám říci, co tedy vidíte?“ zeptal se ho Boyce.

Davidson odpověděl, že vidí jen spoustu písku a rozdrcených lastur, jinak nic.

„Davidsone, jste v mé kanceláři,“ pravil ∗∗∗∗∗. „Něco se vám stalo s očima. Máte v pořádku hmat i sluch, ale nevidíte.“

Davidson zavřel oči a řekl: „Zavřu-li oči, vím, že máte pravdu. Vedle mě na pohovce sedí ∗∗∗∗∗. Jsem v Anglii. A máme noc.“ Pak oči otevřel. „A tady právě vychází slunce. Jsem po krk ponořen v písku, vidím loď s plachtami, dmoucími se větrem, neklidné moře, letící ptáky. Nikdy jsem neviděl nic skutečnějšího. Bůh mi pomoz!“ zasténal.

(H. G. Wells, Pozoruhodný případ Davidsonových očí, upraveno)

(1) Řád tohoto světa je dost zvláštní. Zdá se, že každý člověk má to, co nechce, a to, co chce, mají ti druzí. Kdysi se mnou do třídy chodil jistý Stivvings. Byl to pozoruhodný chlapec. Učení pro něj bylo potěšením! Před spaním si četl knihy v řečtině a od studia francouzských nepravidelných sloves ho nikdo nemohl ODTRHNOUT. Měl všelijaká prapodivná – a pro mě zcela nepochopitelná – přání: toužil se stát pýchou rodičů, být chloubou školy a vyspět v moudrého muže.

(2) Stivvings se vždycky dvakrát týdně rozstonal. Není na světě chlapce, který by stonal jako on. Kdyby se deset mil od něho vyskytla nějaká nemoc, dostal by ji. V parném létě míval zánět průdušek, o Vánocích sennou rýmu, a když šel ven za listopadové mlhy, vrátil se domů se slunečním úžehem. Jednou mu chudákovi vytrhali v narkóze všechny zuby a dali mu umělé, protože trpíval bolestí zubů. Okamžitě ho však začaly TRÁPIT neustálé migrény. Rýmy se zbavil jen jednou v životě, když dostal spálu, a omrzliny měl pořád. Když se v roce 1871 po celé Anglii rozšířila cholera, naše město epidemie kupodivu minula. V celém okolí se vyskytl jen jediný případ, a tím byl mladý Stivvings.

Kdykoli onemocněl, musel ZŮSTAT v posteli. Ačkoli o něj rodiče starostlivě pečovali, Stivvings plakal, poněvadž mu nedovolili DĚLAT úlohy z latiny. My, Stivvingsovi spolužáci, bychom rádi obětovali cokoli za jediný den nemoci, abychom nemuseli jít do školy. Nikdy se nám však nepodařilo, aby nás během školního roku aspoň zaškrabalo v krku. Záměrně jsme se honili v průvanu, jedli jsme věci, po kterých bývá špatně, ale nic. Ať jsme se snažili jakkoli, nerozstonali jsme se – dokud tedy neskončila škola. Zato hned první den prázdnin jsme onemocněli. Takový je prostě život.

(J. Klapka Jerome, Tři muži ve člunu, upraveno)

(1) Odbila půlnoc, v pokoji se zablesklo OSTRÉ světlo a před Skružem stála podivná postava v dlouhém rouchu. Vlasy měla stářím bílé, ale na růžové tváři nebyla jediná vráska. Z hlavy jí sálalo oslňující světlo, které ozařovalo celý pokoj.

„Vy jste ten duch, jehož příchod mně byl oznámen?“ zeptal se Skruž. „Ano, jsem duch minulých Vánoc.“ TICHÝ hlas jako by doléhal odněkud z dálky. „Jsem tady kvůli tvé záchraně. Vstaň, půjdeš se mnou!“

Výmluvy na ŠPATNÉ počasí byly marné. Duch uchopil Skruže za rameno a zamířil s ním k oknu. Skruž vyděšeně zaúpěl: „Jsem jen smrtelník, spadnu na zem.“ Duch mu ale položil ruku na srdce a pak oba prošli skrz zeď.

(2) Skruž se najednou ocitl uprostřed polí. Město zmizelo a s ním i tma. Byl jasný zimní den. „Probůh!“ zvolal Skruž, když se rozhlédl kolem. „Tady to znám, tady jsem byl doma! Tady jsem byl malý kluk!“ Duch se na něj laskavě podíval a Skruž stále cítil jeho LEHKÝ dotek, který mu pronikl do nitra duše. „Po té cestě bych mohl jít se zavřenýma očima,“ pokračoval Skruž. „To je divné, že sis na ni celá léta nevzpomněl,“ řekl mu duch. „Pojďme dál.“

(3) Náhle se před nimi objevilo městečko. Skruž cestou poznával každá vrátka, každý sloup i strom. Vzpomněl si na jména všech lidí, které míjeli. Proč měl ale takovou radost, že je vidí? Proč se mu jindy tak chladné oči rozzářily a jeho srdce se rozbušilo jinak než obvykle? Skruž dokonce slyšel, jak si všichni přejí veselé Vánoce. Co mu bylo do veselých Vánoc? Žádný užitek z nich přece neměl. Přesto se ale najednou cítil jinak než dříve.

(Ch. Dickens, Vánoční koleda, upraveno)

(1) Odbila půlnoc, v pokoji se zablesklo OSTRÉ světlo a před Skružem stála podivná postava v dlouhém rouchu. Vlasy měla stářím bílé, ale na růžové tváři nebyla jediná vráska. Z hlavy jí sálalo oslňující světlo, které ozařovalo celý pokoj.

„Vy jste ten duch, jehož příchod mně byl oznámen?“ zeptal se Skruž. „Ano, jsem duch minulých Vánoc.“ TICHÝ hlas jako by doléhal odněkud z dálky. „Jsem tady kvůli tvé záchraně. Vstaň, půjdeš se mnou!“

Výmluvy na ŠPATNÉ počasí byly marné. Duch uchopil Skruže za rameno a zamířil s ním k oknu. Skruž vyděšeně zaúpěl: „Jsem jen smrtelník, spadnu na zem.“ Duch mu ale položil ruku na srdce a pak oba prošli skrz zeď.

(2) Skruž se najednou ocitl uprostřed polí. Město zmizelo a s ním i tma. Byl jasný zimní den. „Probůh!“ zvolal Skruž, když se rozhlédl kolem. „Tady to znám, tady jsem byl doma! Tady jsem byl malý kluk!“ Duch se na něj laskavě podíval a Skruž stále cítil jeho LEHKÝ dotek, který mu pronikl do nitra duše. „Po té cestě bych mohl jít se zavřenýma očima,“ pokračoval Skruž. „To je divné, že sis na ni celá léta nevzpomněl,“ řekl mu duch. „Pojďme dál.“

(3) Náhle se před nimi objevilo městečko. Skruž cestou poznával každá vrátka, každý sloup i strom. Vzpomněl si na jména všech lidí, které míjeli. Proč měl ale takovou radost, že je vidí? Proč se mu jindy tak chladné oči rozzářily a jeho srdce se rozbušilo jinak než obvykle? Skruž dokonce slyšel, jak si všichni přejí veselé Vánoce. Co mu bylo do veselých Vánoc? Žádný užitek z nich přece neměl. Přesto se ale najednou cítil jinak než dříve.

(Ch. Dickens, Vánoční koleda, upraveno)

(1) Souostroví Galapágy tvoří 19 hlavních ostrovů, ten nejmenší z nich má rozlohu 1,04 km². Galapágy jsou výjimečné v mnoha směrech. Jsou třeba jediným místem, kde se na severní polokouli Země vyskytují tučňáci ve volné přírodě. Není divu, že souostroví inspirovalo také Charlese Darwina.

Tento slavný biolog se roku 1831 nalodil na loď Beagle jako člen přírodovědecké výpravy, jejímž cílem bylo studium živočichů. Během expedice nabyl přesvědčení, že živočišné druhy se v průběhu času mění. Na různých ostrovech vykopal mnoho kosterních pozůstatků a tyto nálezy jeho závěr potvrzovaly. Klíčový byl ale pro Darwina pětitýdenní pobyt na Galapágách. Zprvu ho zde zaujaly ohromné galapážské želvy, kterých na ostrovech žily statisíce. Zjistil, že rozdíly mezi želvami mají souvislost s odlišnými podmínkami danými prostředím, v němž želvy žijí. Ty, které se musí natahovat za potravou do výšky, mají delší krk než želvy ukusující trávu u země.

(2) Zásadní poznatky geniální vědec získal díky studiu pěnkav. Všiml si rozdílů v jednotlivých populacích těchto ptáků, které žily na různých galapážských ostrovech. Vypozoroval, že tvar a velikost jejich zobáku jsou přizpůsobeny dostupným zdrojům potravy. Některé pěnkavy pomocí svého drobného zobáku snáze zkoumaly květy, jiné pěnkavy měly silný zahnutý zobák jako papoušek a drtily jím oříšky. Na každém ostrově se u pěnkav vyvinuly znaky nejlépe zajišťující přežití druhu.

Po návratu z výpravy Darwinovi trvalo více než dvacet let, než plně pochopil, že právě pobyt na Galapágách je klíčem k porozumění evoluci. Svou evoluční teorii představil v roce 1859. V díle O vzniku druhů přírodním výběrem vysvětlil, že organismy se postupně přizpůsobují měnícím se podmínkám prostředí a že přežijí jen ty, které se na změny nejlépe adaptují. Jeho myšlenky posunuly vědecké poznání o značný krok vpřed.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů; www.novinky.cz, upraveno)

(1) Souostroví Galapágy tvoří 19 hlavních ostrovů, ten nejmenší z nich má rozlohu 1,04 km². Galapágy jsou výjimečné v mnoha směrech. Jsou třeba jediným místem, kde se na severní polokouli Země vyskytují tučňáci ve volné přírodě. Není divu, že souostroví inspirovalo také Charlese Darwina.

Tento slavný biolog se roku 1831 nalodil na loď Beagle jako člen přírodovědecké výpravy, jejímž cílem bylo studium živočichů. Během expedice nabyl přesvědčení, že živočišné druhy se v průběhu času mění. Na různých ostrovech vykopal mnoho kosterních pozůstatků a tyto nálezy jeho závěr potvrzovaly. Klíčový byl ale pro Darwina pětitýdenní pobyt na Galapágách. Zprvu ho zde zaujaly ohromné galapážské želvy, kterých na ostrovech žily statisíce. Zjistil, že rozdíly mezi želvami mají souvislost s odlišnými podmínkami danými prostředím, v němž želvy žijí. Ty, které se musí natahovat za potravou do výšky, mají delší krk než želvy ukusující trávu u země.

(2) Zásadní poznatky geniální vědec získal díky studiu pěnkav. Všiml si rozdílů v jednotlivých populacích těchto ptáků, které žily na různých galapážských ostrovech. Vypozoroval, že tvar a velikost jejich zobáku jsou přizpůsobeny dostupným zdrojům potravy. Některé pěnkavy pomocí svého drobného zobáku snáze zkoumaly květy, jiné pěnkavy měly silný zahnutý zobák jako papoušek a drtily jím oříšky. Na každém ostrově se u pěnkav vyvinuly znaky nejlépe zajišťující přežití druhu.

Po návratu z výpravy Darwinovi trvalo více než dvacet let, než plně pochopil, že právě pobyt na Galapágách je klíčem k porozumění evoluci. Svou evoluční teorii představil v roce 1859. V díle O vzniku druhů přírodním výběrem vysvětlil, že organismy se postupně přizpůsobují měnícím se podmínkám prostředí a že přežijí jen ty, které se na změny nejlépe adaptují. Jeho myšlenky posunuly vědecké poznání o značný krok vpřed.

(kol. autorů, Planeta tajuplných světů; www.novinky.cz, upraveno)

(1) DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 543

Udělal jsem vše podle pokynů, které mi před několika soly poslala NASA. MAV je nyní připravený odletět. Odletí za šest solů. Doufám. Nesdělili mi pravděpodobnost selhání modulu, ale podle mě je dost vysoká. Jurij Gagarin měl daleko bezpečnější loď než já. A že sovětské lodi byly pořádné smrtící pasti.

DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 549

Právě teď mám na sobě skafandr a sedím v MAV. Lhal bych, kdybych řekl, že nemám naděláno v kalhotách. Za čtyři hodiny nastartuju MAV a obrovská exploze mě vynese na oběžnou dráhu, na níž se pohybuje kosmická loď Hermes. Vzlet není možné odložit. Loď Hermes nedokáže zastavit a počkat na mě, a proto se k ní MAV musí přiblížit na dosah, aby ho mohla zachytit. Existuje reálná možnost, že dnes zemřu. Nemůžu říct, jak to celé dopadne.

(2) Kdyby MAV explodoval hned při startu, nebylo by to tak špatné. Bylo by totiž okamžitě po mně. Může se ale také stát, že kosmonauti z lodi Hermes vůbec MAV nezachytí. To je ta horší možnost. Vznášel bych se ve vesmíru, než by mi došel kyslík. Pro tenhle případ mám nouzový plán. Stáhnu obsah kyslíku ve směsi plynů na nulu a budu dýchat jen dusík, dokud se neudusím. Nic neucítím. Rychle usnu a zemřu.

Pořád ještě úplně nevěřím, že už je konec. Odlétám z Marsu. Z téhle mrazivé pouště, která byla přes rok mým domovem. Naučil jsem se, jak tady člověk může přežít. Nemám tu už žádné úkoly. Snědl jsem poslední potravinový balíček, zanechal jsem poslední stopy v rudém písku.

(3) Já, Mark Watney, se vracím na Zemi. Už bylo načase.

Vysvětlivky: NASA – americký úřad pro výzkum vesmíru; MAV – marsovský odletový modul; sol – časová jednotka na Marsu (trvá přibližně 24 hodin 40 minut)

(A. Weir, Marťan, upraveno)

TEXT 1

(1) Drahé kameny se třpytily na krásných prstenech faraonů i římských vládců. Císař Nero se zamiloval do smaragdů, které údajně používal jako zvětšovací sklo. Marnivé Římanky si více potrpěly na perly, protože si je spojovaly s Venuší, římskou bohyní krásy a lásky. Tato bohyně se totiž podle mýtů stejně jako perly zrodila z moře. Drahé kameny se opěvují i v literatuře. Už starověký básník Homér popisoval náhrdelník věhlasné Penelopé, manželky ithackého krále Odyssea.

(2) Jak se vůbec posuzuje, který nerost je cennější než ten druhý? Mezi základní kritéria, která nerost zařadí do vznešené společnosti drahých kamenů, patří zejména tvrdost kamene, vzácnost jeho výskytu v přírodě, lesk, lom světla a zbarvení. Dříve byly za drahokamy považovány jen vzácné průhledné minerály s vysokou tvrdostí, vysokým leskem a lomem světla (např. diamant). O příčku níže stály polodrahokamy – nerosty, které nevyhovují všem výše uvedeným kritériím (např. opál je měkčí a v přírodě se vyskytuje častěji než kterýkoli drahokam). Nejméně cenné pak byly ozdobné kameny. Toto dělení na tři kategorie ale nebylo přesné. Někdo totiž kladl větší důraz na vzácnost kamene, někdo zase na krásu jeho zbarvení. Jednotlivé kategorie se často prolínaly, a proto se pro ně zavedlo jednotné označení drahý kámen.

(3) Drahé kameny většinou nejsou používány v surovém stavu. Úpravami se odstraní kazy a zdůrazní se žádané vlastnosti kamenů. Jejich povrch se leští, a aby se zvýraznil lom světla, brousí se (plochy, které vznikly broušením, se nazývají fasety). Popularitu jednotlivých drahých kamenů ovlivňují módní trendy. Kdysi třeba móda nakrátko vynesla na výsluní český granát, drahý kámen ohnivě červené barvy. Oblibu pravých diamantů ale nic ohrozit nedokázalo, dokonce ani jejich umělé napodobeniny, které byly uvedeny na trh ve 20. století.

(V. Bouška; J. Kouřimský, Drahé kameny kolem nás, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, např. večeřeli jsme {{u:pizzu, italské národní jídlo}}.

TEXT 1

(1) Pištík hned po ránu nařídil překvapeným ovcím, aby ho následovaly. Odvedl JE na odlehlý konec farmy blízko smrkového lesa, kde byly celý den pod Pištíkovým dozorem. Večer se Pištík vrátil do domu sám. Předtím přikázal ovcím, aby nocovaly venku. Nakonec tam ovce zůstaly celý týden, přičemž po tu dobu je ostatní zvířata ani nezahlédla. Pištík s nimi trpělivě trávil téměř celé dny. Učil je nové písni a potřeboval na to naprostý klid.

(2) Jednoho večera, právě když se ovce vrátily, zaslechla zvířata, která přicházela z práce, vyděšené koňské ržání. To se ozývala Lupina – znovu a znovu. Zvířata se rozběhla a utíkala do dvora. Tam uviděla, proč kobyla tak vyvádí. Po dvoře kráčelo prase na zadních nohách.

Ano, byl to Pištík. Trochu kymácivě, ale v perfektní rovnováze přecházel přes dvůr. O chvíli později vyšla ze dveří domu dlouhá řada prasat na zadních nohách. NĚKTERÝM to šlo lépe, některým hůře, všechna ale nakonec BEZ větších obtíží dvůr přešla. Pak se ze dvora farmy ozvalo štěkání psů a ostré kokrhání černého kohouta. Ze dveří vyšel sám Napoleon a hrdě se rozhlížel. Toto nejvýše postavené prase drželo velký bič, který zdůrazňoval jeho moc. Smečka jeho psů poskakovala KOLEM.

Zavládlo zděšení a úplné ticho. Ohromená zvířata se semkla k sobě a pozorovala zástup pochodujících prasat. Jako by se svět obrátil vzhůru nohama. Pak ale první šok pominul. Zvířata – i přes strach ze psů a dlouhodobě vyvinutý návyk nikdy nic nekritizovat – chtěla poprvé začít protestovat. A právě tehdy začaly všechny ovce najednou bečet novou píseň: „Čtyři nohy dobré, dvě nohy lepší!“

(G. Orwell, Farma zvířat, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově SLZA je slabikotvornou souhláskou L (první slabika neobsahuje samohlásku).

(1) Světovým prvenstvím se chlubí experti z univerzity v Manchesteru, kteří v roce 2017 sestrojili unikátního nanorobota. Je tak malý, že miliarda miliard takových nanorobotů by vytvořila objekt o velikosti zrnka soli. Vývojem nanorobotů se zabývá také pražská nanolaboratoř. Čeští vědci v čele s Martinem Pumerou, chemikem proslulým i v zahraničí, by chtěli vyvinout nanoroboty, kteří k pohybu nebudou potřebovat motorek, protože místo něj využijí chemickou energii z okolního prostředí.

(2) Takoví nanoroboti by mohli posunout dál onkologii nebo i medicínu obecně, mohou ∗∗∗∗∗ pomoci třeba při léčbě tak závažné nemoci, ∗∗∗∗∗ je rakovina. Nejdřív ale musíme vyřešit, aby nám nanoroboti v těle neškodili (tedy aby při likvidaci rakovinných buněk nedocházelo k ničení těch zdravých) a zároveň aby snadno vyšli z těla ven. Jak by to mohlo vypadat v praxi? Lékař podá pacientovi pilulku obsahující miniaturní roboty, kteří „nesou na zádech“ léčivo. Tito roboti jsou navíc schopni mezi sebou komunikovat. Když v těle narazí na škodlivé shluky buněk, uvolní lék. Pak tělo opustí.

(3) Nanoroboti však nemusí pomáhat jen jednotlivci bojujícímu s rakovinou. Představte si třeba ropnou havárii na moři. Vinou úniku ropy vznikne toxická skvrna ohrožující delfíny, želvy a další vodní živočichy. Pokud by v této situaci byla možnost využít inteligence nanorobotů, můžeme jim přikázat, aby se vydali ke zdroji kontaminace a ropnou skvrnu vyčistili. Nanoroboti by tak mohli zabránit ekologické katastrofě rychleji než lidé.

(4) Nanoroboti nás mohou také varovat v různých krizových situacích. V případě, že se budou pohybovat ve vodě, v níž vzroste hladina určité škodliviny, roboti změní barvu. Tím na zvýšení její koncentrace upozorní. Malí pomocníci mohou být prospěšní pro celé lidstvo, zároveň je ale důležité myslet na to, aby tento vynález nebyl zneužit.

(www.abicko.cz, www.ceskatelevize.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Ve dveřích redakce Ankh-morporské Komety stál kdosi celý v černém.

„Chledáte ikonografa? Jsem mistr témnych komor Otto Schrecklich,“ promluvil. „Mojí fýchodou je flastní zašizení, positifní pšistup a jsem taky tuchaplný!“

„No, můžeme vám zpočátku dát –“ začala Sacharóza.

„Sacharózo!!!“ sykl Mikuláš. „Je to upír!“

„Já protestuji,“ řekl Otto. „Je jednotuché pržedpoklátat, še kaštý, kto má überfaldiš pšisfuk, je upír, nestá se fám? Já tety, schodou okolností, upír jsem. Ále v inzerátu pylo ‚pržijme se ikonograf‘, tak jsem sfé pržijetí pofašofal za chotofou věc. Taky mám tochle,“ a ukázal jim černou stuhu. „Uš táfno nejsem nějaký chloupý násoska!“

(2) „Aha, vy jste členem Überwaldského hnutí umírněných,“ poznala stuhu Sacharóza. Hned začala nechápajícímu Mikulášovi trpělivě vysvětlovat: „Každý člen hnutí musí podepsat smlouvu a odpřisáhnout, že se navždy odříká lidské krve –“

„My dáváme pržednost tomu, kdyš se ržíká slofo s k,“ ozval se nesměle Otto.

„– se odříká slova s k,“ opravila se Sacharóza.

(3) „Dobrá… tak platí,“ přikývl Mikuláš a pak se zamyslel. Přemítal nad tím, proč se tak dlouho upíři na rozdíl od trpaslíků či skřítků nedokázali do lidské společnosti začlenit. Upíři se nikdy dřív na společenském dění nepodíleli. Teď ale někteří z těch bystřejších pochopili, že jediná cesta k tomu, aby je lidé začali akceptovat, je přestat být upíry. Cena za to byla sice obrovská, ale ne zas tak velká, jako když vám do srdce vrazili kolík. Koneckonců krvavé steaky taky nebyly špatné. Nutno ale podotknout, že každý, kdo se začal živit masem z ankh-morporských jatek, se vrhl do života plného nebezpečí, který uspokojil i náročné dobrodruhy.

„Nepojte,“ vytrhl ho z přemýšlení Otto. „Jsem ochromně reformovaný a flídný.“

(T. Pratchett, Pravda, upraveno)

(1) Ráno vyrážím na lov. Jakmile se ocitám mezi stromy, beru si z tajného úkrytu luk a šípy. V lese je jídlo, pokud ho umíte najít. Za pytlačení sice hrozí v celém našem Dvanáctém kraji přísné tresty, já ale riskuji. Pro matku a pro Prim, svou mladší sestru.

Na obvyklém místě čeká jediná osoba, s níž se cítím svobodně. Hurikán. Mohl by být mým bratrem. Je zhruba stejně vysoký jako já, má také stejně šedé, pronikavé oči a rovné hnědé vlasy. Příbuzní však nejsme. Po několika hodinách máme dva zajíce a čtyři litry lesních jahod. Při cestě domů se stavujeme na černém trhu, kde zajíce vyměníme za čerstvý chléb. Většina stánků už je teď zavřená. Dnes se totiž bude losovat.

(2) Kdysi se kraje vzbouřily proti nadvládě Kapitolu. Krvavá vzpoura byla potlačena a jako připomínka Temných dnů vznikly Hladové hry. Každý rok každý z dvanácti krajů musí dodat jedno děvče a jednoho chlapce, kterým se říká splátci. Čtyřiadvacet splátců pak bojuje v kapitolské aréně na život a na smrt. Poslední přeživší vyhrává.

Do slosování jste zařazeni ve věku dvanácti let. Vaše jméno se toho roku ocitne v osudí jednou. Ve třinácti jste tam dvakrát a tak dále. Naposled jste losováni v osmnácti. Systém losování není spravedlivý, nejchudší lidé to vždy odnesou nejvíc. Když hladovíte, můžete k povinnému zápisu do osudí přidat ještě další. Za jeden zápis navíc získáte roční přísun obilí a oleje pro sebe. Totéž můžete udělat pro každého člena rodiny. Dnes, v mých šestnácti letech, bude v dívčím osudí dvacet lístků s mým jménem. Katniss Everdeenová.

(S. Collinsová, Hunger Games – Aréna smrti, upraveno)

Zmítaly nemalé rozpaky
srdcem hezoučké dcerky:
Jinoch růže jí podával
a starý pán velmožný šperky.

Pro zlato, démanty rozhodlo
se ovšem děvče chudé.
Růže? Však on jí někdo již
též růže nositi bude!

(F. Gellner, Volba)

(1) Generála Macarthura položili na postel. Armstrong ho naposledy prohlédl a poté sešel po schodech do přízemí. Celou společnost našel v salonu.

Slečna Brentová pletla. Vera Claythornová stála u okna a pozorovala prudký déšť. Blore seděl zpříma na židli. Lombard neklidně přecházel po místnosti. V koutě seděl v hlubokém ušáku soudce Wargrawe. Měl přivřené oči. Otevřel je, když vstoupil Armstrong.

(2) „Tak co, doktore?“ zeptal se ho nahlas soudce.

„Nejde o selhání srdce,“ odpověděl Armstrong, „během dnešního dopoledne někdo uhodil Macarthura nějakým těžkým předmětem do týla.“

Zašuměl tichý šepot. Soudce se znovu obrátil na Armstronga: „Našel jste vražedný nástroj?“

„Ne.“

„A přesto jste si jist tím, co říkáte?“ ubezpečil se soudce.

„Naprosto jist.“

„Tak tedy víme, na čem jsme. Dopoledne jsem seděl zachumlán v lenošce na terase,“ pokračoval soudce, „a pozoroval jsem, jak se, pánové, činíte. Prohledávali jste ostrov, abyste objevili neznámého vraha. Je tedy zřejmé, že jste došli ke stejnému závěru jako já, totiž že Anthony Marston a paní Rogersová nezemřeli náhodou ani nespáchali sebevraždu.“

(3) Armstrong promluvil vzrušeně: „Ale na ostrově nikdo jiný není!“

Soudce pravil vlídným hlasem: „Na to jsem přišel už časně ráno. Mohl jsem vám říct předem, že vaše pátrání bude neúspěšné. Hned po příjezdu na ostrov jsme přece dostali vzkaz od jistého pana Namyho, který nás sem vylákal. Sdělil nám, že sám vykoná spravedlnost na několika nečestných jedincích, jejichž nekalé skutky zákon nedostihne. Uvedl jasně, že těmi jedinci jsme my všichni. Svůj projekt může pan Namy tedy uskutečnit jen jediným způsobem. Jen jediným způsobem se totiž mohl dostat na ostrov. Pan Namy je jeden z nás!“

(A. Christie, Deset malých černoušků, upraveno)

(1) Na území Česka sopky již dávno nebouří, ale stopy po výrazné geologické aktivitě zde najdeme dodnes. Dokladem jsou například stolové hory, útvary pojmenované podle svého tvaru – jejich vrchol tvoří plošina připomínající desku stolu. K nejzajímavějším stolovým horám u nás patří Kozelka (659,6 m), kterou naleznete v Plzeňském kraji. Ani z velké dálky ji nelze přehlédnout. Vyčnívá asi 100 až 150 metrů nad okolní terén a výstup na její vrchol stojí za námahu, protože je z něj nádherný výhled.

(2) Tato stolová hora „povstala ze země“ někdy v mladších třetihorách. Tehdy bylo naše území pokryto převážně listnatými pralesy a v nich žili např. sloni rodu Deinotherium, kteří vážili až čtrnáct tun. Planeta Země tou dobou zažívala bouřlivé období svého vývoje – probíhalo formování dnešních kontinentů. Pevninské desky svým posunováním vytvářely pohoří (například evropské pohoří Alpy) a údolí. Leckde byl tlak tak silný, že země pukla a ven se vylila žhavá láva. Vyplňovala údolí, zdvihala výšku terénu a tuhla. Protože ztuhlá láva je křehká, časem se lávový příkrov začal vlivem eroze rozpadat a rozdrobené částečky odplavila voda. Na některých místech však zbytky lávy zůstaly čnět nad úrovní krajiny například jako stolové hory. Tak vznikla i Kozelka.

(3) Po jejím obvodu najdete věže, pyramidy a další skalní útvary vzniklé postupným oddělováním částí stolové hory. Na některých místech dokonce z podzemí stále uniká výrazně teplejší vzduch! Právě kvůli těmto únikům se pro Kozelku ujal lidový název Dračí hora. Kdysi byla totiž pára, která stoupala z hory, vidět a lidem to připadalo, jako by uvnitř spal drak a jeho horký dech unikal spárami ven.

(www.abicko.cz, upraveno)

To, co zpočátku vypadalo jako zábava pro podivíny, se během pár měsíců stalo fenoménem. Čím dál víc lidí dnes hraje únikové hry – nechají se zavřít do tematicky laděných místností a pomocí šifer pak hledají cestu ven.

Her, při nichž prý zapomenete třeba na to, že zítra píšete test z němčiny, je nepřeberně. Mezi mladšími hráči jsou zejména díky své atmosféře vyhledávány hry s historickým laděním. Někdo si třeba může zahrát na detektiva pátrajícího po tajemství pražského Golema. Jiný zase zjistí, že kámen mudrců je dodnes ukrytý v tajemné komnatě a už přes ∗∗∗∗∗ let čeká na objevení.

Témata těchto her jsou nadmíru rozmanitá. Člověk si navíc odnese výjimečné zážitky. To aspoň tvrdí téměř každý, kdo únikovou hru už někdy vyzkoušel.

(www.kudyznudy.cz, upraveno)

Vlastní krví slunce kreslí na skla oken krajinky,
odevšad se na zem snesly utahané vzpomínky,
otvírám jim do předsíně, zouvají si botičky,
hned se ženou do kuchyně na slaninu s vajíčky.

Každá má jméno holky, se kterou jsem někdy chodil,
každá zná všechna přání, co jsem za ta léta měl,
každá ví, kdy jsem pomáhal a kdy jsem zase škodil,
každá z nich je tou láskou s velkým EL.

Než se nají, tak jim stelu ve své noční košili,
snad si je moc pouštím k tělu, ale kam by chodily,
vykoupané, nakrmené jdou si se mnou povídat,
dokud nás hlad nezažene jít se řádně nasnídat.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Těch čtyř rytířů na koních si zpočátku nikdo nevšiml. Všechny oči se totiž upíraly ke vchodu do Metropolitního muzea umění, nad jehož vstupem byl upevněný poutač s nápisem POKLADY VATIKÁNU.

Všichni jezdci na sobě měli stejné středověké brnění. Vypadali, jako by právě prošli časovou smyčkou. Pozvolna se blížili k muzeu. Nečekaně jim však do cesty vstoupil hlídač. Jeden z rytířů okamžitě zvedl meč a zasáhl ho těsně pod uchem. Pak rytíři vjeli na koních přímo do muzea.

Tess byla zrovna ve Velkém sále, když zaslechla zvenčí výkřiky zděšení. V sále propukl chaos. Jezdci rozbíjeli meči vitríny a ničili vystavené předměty. Jeden z nich vytáhl nebezpečně vyhlížející zbraň. Tess zoufale hledala nějakou únikovou cestu. Jakmile zahlédla průchod do dalších výstavních prostor, rozběhla se tím směrem.

Najednou postřehla, že se do místnosti blíží jeden z rytířů. Právě včas se přikrčila za nejbližší skříňku, takže ji nespatřil. Zastavil necelé dva metry od ní. Ve skle vitríny Tess spatřila rytířův odraz, uhrančivý zjev v bílém plášti a drátěné košili. Bylo patrné, že ho na rozdíl od jeho společníků zajímá něco konkrétního. Viděla, jak tasí meč a tne do jedné vitríny. Podlahu zasypal déšť střepů. Rytíř pomalu vyndal z vitríny poněkud zvláštní předmět. Upřeně na něj hleděl se zbožnou úctou. Pak zašeptal: „Veritas vos libera…“

Tess po očku vyhlédla zpoza skříňky. V němé hrůze přihlížela něčemu, co se jevilo jako nějaký hluboce soukromý rituál. Vtom rytíře vytrhla ze zamyšlení střelba. Jeho oči, zastíněné v úzkém průzoru přílbice, se na okamžik střetly s Tessinýma. V duchu už se loučila se životem, pak ale muž křikl: „Jedeme!“

(R. Khoury, Poslední templář, upraveno)

Pozn. Sorbonna – věhlasná pařížská univerzita

(A. S. Puškin, Můj portrét, zkráceno)

(1) „Co tomu říkáte, Watsone?“

∗∗∗∗∗

„Má opravdu několik pozoruhodných rysů, nad nimiž si lámu hlavu. Vezměte si například ty otisky nohou. Proč myslíte, že se šlépěje změnily?“

„Mortimer říkal, že Baskerville prošel tím kusem aleje po špičkách.“

„Ale Watsone, Mortimer toliko opakoval, co nějaký hlupák vypověděl před porotou. Proč by někdo chodil alejí po špičkách?“

„Jak to tedy bylo, Holmesi?“

„Utíkal, Watsone. Utíkal, aby spasil život. Utíkal tak dlouho, až mu puklo srdce a padl mrtev na tvář.“

„Utíkal? A před čím utíkal?“

„To právě nevíme – v tom je klíč k záhadě. Jsou tu náznaky, že ten člověk šílel hrůzou ještě dřív, než se dal na útěk.“

„Jak to můžete vědět, Holmesi?“

(2) „Vycházím z předpokladu, že příčina jeho strachu k němu přicházela přes blata. Charles Baskerville však utíkal od svého domu pryč, místo aby utíkal směrem k němu, jak ukazují jeho stopy. Proč? Vysvětlení je podle mě jediné: byl to už člověk zbavený zdravého rozumu. Pak je tu ovšem ještě otázka, na koho tehdy čekal.“

„Holmesi, vy myslíte, že na někoho čekal?“

(3) „Charles Baskerville byl postarší člověk nevalného zdraví. Můžeme pochopit, že každý večer chodíval na kratší procházku, ale v kritickou noc byla půda vlhká a počasí nevlídné. Nezdá se vám proto divné, že stál v aleji pět či deset minut, jak z doutníkového popela odvodil doktor Mortimer s postřehem bystřejším, než bych se u něho byl nadál? Považuji za pravděpodobné, že u té branky nestál každý večer. Naopak – všechno nasvědčuje tomu, že se blatům vyhýbal. Oné noci tam však čekal. Věc se začíná rýsovat, Watsone. Souvislosti začínají vystupovat.“

(A. C. Doyle, Pes baskervillský, upraveno)

Britská dopravní policie má v rukou novou zbraň v boji proti silničním pirátům. Využívá pomoci tzv. dopravních droidů. Tak se pojmenovala skupina cyklistů, jejíž členové monitorují dopravní přestupky řidičů motorových vozidel a hlásí je policii. Slovo droid v názvu skupiny se běžně používá ve sci-fi literatuře jako označení inteligentních robotů se schopností se přemisťovat.

Devětatřicetiletý Lewis Dediare se proplétá londýnskými ulicemi vybavenými několika kamerami na přilbě a několik hodin denně sleduje dopravní situaci. Udávat nedisciplinované řidiče se rozhodl poté, co ho na silnici srazilo auto a on téměř přišel o život. V jeho úsilí mu ihned začaly pomáhat desítky spřátelených nadšenců.

Policie se nejprve zdráhala se mstiteli na bicyklech spolupracovat, ale nakonec této iniciativě přišla na chuť. V místech, v nichž policie tento nový typ služby využívá, došlo ke zvýšení objasněnosti příčin dopravních nehod.

(www.idnes.cz, upraveno)

(1) Španělé dobyli říši Inků v polovině 16. století a pak se jako lavina valili všemi směry Jižní Ameriky. Amazonské indiány většinou stříleli, v lepším případě zotročovali. Krutostem, kterých se na domorodcích dopouštěli španělští vojáci, se však postavili členové Tovaryšstva Ježíšova (jezuité).

(2) Ti založili v pralesích Jižní Ameriky první misie, jejichž nejdůležitějším cílem bylo šíření víry. Kromě toho jezuité učili indiány z džungle také vyrábět hudební nástroje, a dokonce interpretovat barokní duchovní hudbu. Jezuitský projekt se stal brzy natolik životaschopným, že v oblasti dnešní severní Argentiny, Paraguaye a přilehlé části Bolívie vzniklo rozlehlé ucelené teritorium, které se neoficiálně nazývalo jezuitský stát. V roce 1773 však papež Klement XIV. jezuitský řád zrušil, a tak většina misií v této oblasti zanikla. Odchod svých zakladatelů přežilo pouze šest zapadlých osad ve východní Bolívii.

(3) Na jezuitskou myšlenku navázali například františkáni, kteří lovili duše barbarů a obraceli je na pravou víru. Ať už si o františkánech dnes myslíme cokoliv, mnohé pralesní indiánské kmeny (například Guarayové) díky nim přežily. Misijní systém v Bolívii nakonec přetrval až do roku 1939, kdy byly osady z nařízení bolivijské vlády předány civilní správě.

(4) Navzdory všem nepříznivým okolnostem si bolivijští indiáni udrželi pozitivní vztah k barokní hudbě dodnes. V nejedné bývalé jezuitské osadě se provozuje hudební škola, skoro v každé takové vesnici narazíme na výrobce houslí, viol a dalších hudebních nástrojů. V osadě Urubichá, kterou roku 1820 založili františkáni, dnes najdeme školu klasické hudby, a to dokonce největší v celé Bolívii. V této škole se učí mnoho žáků a jejich zaujetí uměním je obdivuhodné. Za jejich podmanivým zpěvem se sjíždějí lidé z celého světa.

(Koktejl, 2/2015, upraveno)

(1) Mezi druhohorní veleještěry patří největší tvorové, jací kdy na Zemi žili, souhrnně nazývaní sauropodi. Všichni tito obři byli býložravci. Jejich hmotnost mohla přesáhnout i 50 tun, tomu odpovídala i anatomie a stavba kostry. Mechanismus spojení a zavěšení jednotlivých částí připomínal konstrukci vysutého řetězového mostu. Určité odlehčení přinesly některým druhům duté obratle, někdy dlouhé více než metr.

(2) Sauropodi se objevili začátkem jury, tedy v druhém období druhohor. Brzy se rozšířili po celém světě a přežili až do konce křídového období, kdy spolu s ostatními dinosaury a mnoha dalšími skupinami živočichů vymřeli. Mezi opravdové giganty patřil například seismosaurus, jehož neúplné kosterní pozůstatky byly objeveny v roce 1985 v Novém Mexiku. Jednotlivá žebra tohoto sauropoda měřila přes dva metry.

(3) Jedním z největších, nejdelších i nejtěžších dinosaurů byl brachiosaurus. Hmotnost jeho těla by vyvážilo asi šest slonů, i když podle některých odhadů by jich muselo být až deset. Ocas měl kratší než ostatní sauropodi, ale hlavu na dlouhém krku měl stejně malou. Jeho výška by mu dnes umožnila bez nesnází nahlížet do oken čtyřpodlažních domů.

(4) Ještě nedávno byli tito giganti zobrazováni většinou ve vodě, neboť nikdo si neuměl představit, jak by se (vzhledem ke svému těžkému tělu) mohli pohybovat po souši, aniž by je voda nadnášela. Dlouhý krk, vysoko položené očnice i nosní otvory tuto představu podporovaly. Zuby brachiosaurů však svědčí o něčem jiném. Nebyly to totiž zuby zvyklé ukusovat měkkou a křehkou vodní vegetaci; byly uzpůsobeny ke spásání tuhých listů kapradin a jehličnatých stromů. Tím bylo jednoznačně prokázáno, že i tito velikáni žili na suché zemi.

(B. Záruba, Cesta do pravěku, upraveno)

Zapomínání se nemusí rovnat stáří v případě, že mozek budete denně pořádně procvičovat. Lidé vedení ke čtení knih lépe zapojují svou fantazii, což pomáhá jejich mozek udržovat v kondici. Ještě účinnější trénink šedých buněk je přeříkávání textů nahlas!

(Překvapení, 1. 11. 2010, upraveno)