Přímá × nepřímá řeč - 9. ročník

(1) Utáhnu si popruhy plátěného tlumoku a vydám se vzhůru po schodišti. Než dorazím ke kanceláři své matky, generálky Sorrengailové, hoří mi plíce. To je výsledek mé přípravy: s patnáctikilovým batohem stěží vyšplhám šest pater. Jsem naprosto k ničemu.

Tisíce mladých lidí dnes čekají před Basgiathskou akademií. Stovky z nich se od narození připravovaly na vstup do elitního kvadrantu jezdců. Já jsem na to měla jen půl roku. Akademie rozhodně neoplývá laskavostí. Každý kadet, ať už se rozhodl pro kvadrant léčitelů, písařů, pěšáků, či jezdců, je v jejích krutých zdech formován po tři roky, aby pak mohl sloužit království. Slabí tu nepřežijí.

(2) „Posíláš ji na smrt!“ zahřmí z generálčiny kanceláře známý hlas. „Odmala se připravovala na to, že se stane písařkou, ne jezdkyní na drakovi.“ Jen jediná žena si dovolí zvýšit hlas na generálku. Mira.

Vejdu dovnitř. Moje matka se na mě přísně podívá: „Violet, jsi dcera jezdkyně a dnes je Den branné povinnosti. Říkám ti na rovinu, že jestli vkročíš do tunelu vedoucího ke kvadrantu písařů, vytáhnu tě odtamtud za ten tvůj cop a osobně tě postavím na lávku.“

Sevře se mi žaludek. Vím, o čem mluví. Aby se kandidát na jezdce stal kadetem, musí přejít po půl metru široké kluzké lávce, vedoucí nad šedesát metrů hlubokou propastí. „Poslat Violet do kvadrantu jezdců se rovná trestu smrti. Není dost silná. Není ani dost vysoká, aby nasedla na draka. Krucinál, mami! Kolik kandidátů na jezdce každoročně zemře v Den branné povinnosti? Padesát? Chceš pohřbít své další dítě?“ křičí Mira.

(3) Vzpomínka na bratra, jenž zahynul při potlačování vzpoury, zabolí.

Matka zatne zuby: „Okamžitě ven z mé kanceláře, poručice!“

Když Mira odejde, máma mi řekne: „Tu lávku zvládneš. Večer už z tebe bude kadetka.“

∗∗∗∗∗ budu mrtvá. To ∗∗∗∗∗ žádná z nás nahlas neřekne.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

(1) Onoho zářijového rána roku 1860 bylo DEŠTIVO. Pan Button vstal v šest hodin a záhy už ulicemi Baltimoru spěchal k nedaleké Marylandské nemocnici, aby zjistil, zda se v noci nestal otcem. Na chodníku před nemocnicí stál rodinný lékař pan Keene.

„Pane doktore,“ zavolal na něj pan Button, „už se to narodilo?“

(2) Doktor vypadal dost popuzeně: „Vlastně ano, asi před čtyřmi hodinami. Nicméně je to naprostý skandál! Má kariéra je ohrožena! Léčím členy vaší rodiny už dobrých čtyřicet let, ale teď s vámi definitivně končím!“ Nastoupil do kočáru a v tu ránu byl pryč.

(3) Pan Button zůstal stát jako opařený. Muselo se přihodit něco strašného. Nakonec se odhodlal vejít do nemocnice. V recepci oslovil zdravotní sestru: „Jmenuji se Button. Chtěl bych vidět svoje…“

„Jistě. Věřte mi, že se všemi to dost zamávalo!“ procedila sestra. „Pojďte se mnou!“

(4) O patro výš se nacházel nemocniční sál, přezdívaný vřeštírna. Linula se z něho kakofonie nářků. Vešli dovnitř a sestra kývla hlavou: „Je tamhle VPRAVO.“

Pan Button se podíval tím směrem. Vedle postýlek, v nichž ležela novorozeňata, seděl malý stařík. Vypadal na sedmdesát a řídké vlasy měl skoro bílé. Upřel na pana Buttona prázdný pohled, v němž se skrýval zmatek.

„To je nějaký sprostý špitální žert?“ zahřměl pan Button.

„Nikoli, pane Buttone,“ odsekla sestra, „tohle je nepochybně vaše novorozené dítě.“

„Svatá pravda,“ zakňoural stařík, „vím bezpečně, že se jmenuju Button.“

„Vy lžete, jste podvodník!“

„Pane Buttone,“ podotkla sestra, „tohle je opravdu váš syn. A prosím, co nejdřív si ho odvezte domů. Nejlépe ještě dnes dopoledne. Tady zůstat nemůže.“

„Ano, vem mě vocaď pryč,“ přidal se stařík. „Z jekotu těch mimin by jeden ohluch. Oka jsem nezamhouřil. A když jsem prosil o něco k jídlu, sestra mi přinesla láhev mlíka!“

Pan Button zašeptal: „Panebože, co tomu řeknou lidi, že mám takového syna?“

(F. S. Fitzgerald: Podivuhodný případ Benjamina Buttona; upraveno)

TEXT 2

Příslovce typu A vyjadřuje nějaký stav a vyskytuje se pouze ve větách bez podmětu (zejména ve spojení se slovesem být), např. Bude mi smutno.

Příslovce typu B vyjadřuje nějakou okolnost a vyskytuje se i ve větách s podmětem (ať už vyjádřeným, či nevyjádřeným), např. Budu v práci dlouho.

Johanovi se běželo špatně, zraněná pata ho totiž příšerně bolela. Ti kluci ho stále pronásledovali. Ve tmě je sice neviděl, ale slyšel jejich nadávky. S vypětím všech ∗∗∗∗∗ se přehoupl přes ••••• zídku a utíkal ke starému domu. Jedno okno v patře bylo otevřené. Naštěstí poblíž rostl strom, takže se Johanovi podařilo vlézt oknem dovnitř. Chtěl si jen na chvilku odpočinout, jakmile si ale sedl ke krbu, vmžiku usnul. Když se po pár hodinách vzbudil, bylo ráno a v pokoji stál vysoký hubený muž v obnošeném županu.

„Promiňte,“ řekl Johan, „ale ti kluci mě chtěli zbít. To okno bylo otevřené a…“

Muž ho přerušil: „Snídani?“

Johan se na něj nechápavě podíval: „Cože?“

„Snídani,“ zopakoval muž. „To je slovo odvozené od slovesa snídat. Copak děti už nesnídají? Předpokládám, že jsi dítě. Dosahuješ jen malého vzrůstu a postrádáš ochlupení na obličeji. Mohl bys být bezvousý trpaslík, to je ale krajně nepravděpodobné. Ale dost řečí, pojďme se najíst. A mimochodem – jmenuju se Molvidsson.“ Pak zamířil ke schodům. Po chvilce přemýšlení se Johan vydal za ním. Všude ležely hromady knih: na schodišti, ve třech pokojích v přízemí a také v kuchyni. Když tam chlapec vešel, Molvidsson právě smažil omeletu. „Chceš k tomu pivo?“ zeptal se Johana.

„Vždyť jsem ještě dítě,“ zavrtěl Johan hlavou a vykročil ke stolu. V patě ho ale tak bodlo, až vyjekl. „Včera večer jsem šlápnul na hřebík,“ vysvětlil Molvidssonovi.

Muž otevřel jednu ze svých knih: „Nesmí se tam dostat infekce. Jinak ti hrozí amputace. Hm, to vypadá jednoduše. Zraněný vypije půl láhve vodky a pak se začne pilkou řezat těsně nad kotníkem. Snad by ale stačilo tvou ránu jen ošetřit. Přečti si to.“

„Já číst neumím.“

„Neumíš? Umět číst je podle mě stejně potřebné jako umět dýchat. S tím něco uděláme.“

(D. Wattin: Kluk na větvi; upraveno)

TEXT 1

(1) Rita mi podává lístky. Jsou na nich obrázky věcí, za které se dají vyměnit: vejce, pecen chleba, červené kolečko představující plátek masa. Současné zákony totiž zakazují ženám číst. ∗∗∗∗∗

(2) „Offred, pohlídej si, aby ti dali čerstvý vejce,“ připomíná mi Rita.

Slibuju jí, že si na to dám pozor.

Odcházím z domu a čekám na rohu ulice. Směrem ke mně kráčí červená postava v bílém čepci – moje dvojče, můj odraz v zrcadle. Jmenuje se Ofglen. To je vše, co o ní vím. Je mou partnerkou teprve dva týdny. Nevím, co se stalo s tou předchozí. Jednoho dne prostě nepřišla a tahle ji nahradila.

„Požehnaný buď plod,“ pronáší obvyklý pozdrav.

„Kéž nás Pán vyslyší,“ odpovídám jako vždy.

(3) Jdeme spolu do centra. Služebnice jako my musí chodit jen ve dvojicích. Prý je to v zájmu naší bezpečnosti, ale to je nesmysl: už tak jsme chráněné ažaž. Dojdeme k zátarasu. Stojí tu dva muži v uniformách Strážců víry. Nejsou to skuteční vojáci, jsou určeni k rutinním prohlídkám a podřadným úkolům. Zasalutují nám. Musí se k nám chovat uctivě vzhledem k povaze naší služby. Zkontrolují nám průkazy a pak jdeme dál.

Na hlavní ulici je přece jen trochu živěji. Míjíme několik hospodyň v zelené, ženy chudých mužů oblečené v ošuntělých šatech s červeno-modro-zelenými pruhy a dvojice služebnic v červené. Modrou manželek velitelů na chodnících nespatříte. Jen v autech.

(4) V této části Gileádu jsou chodníky betonové. Vzpomínám na dřívější procházky městem. Vzpomínám na to, co jsem tehdy nosila: džíny, tenisky, triko. Vzpomínám na tu moc, kterou jsem měla nad vlastním životem. Tenkrát ještě ženy měly svobodu volby.

(M. Atwoodová, Příběh služebnice, upraveno)

TEXT 2

Věta typu A obsahuje podmět (ať už vyjádřený, či nevyjádřený) a přísudek, např. Na horách padá sníh. / Je smutný.

Věta typu B nemá podmět, např. Na horách sněží. / Je mu smutno.

(1) Bylo rozhodnuto: přátelé se musí ihned přesunout na Bali. Švédské letecké společnosti však o mezikontinentální přepravě několika lidí, slona a psa nechtěly ani slyšet. Naštvaná Gunila proto zavolala přímo do Indonésie a nakonec dopravce ochotného letět do Švédska a zpět našla. Poté byla svolána porada: Benny dostal za úkol zfalšovat pár dokumentů, Alan měl zařídit povolení k přistání na Bali.

(2) Na švédském letišti pochopitelně nastaly menší problémy, ale díky štosu falešných dokladů včetně průkazu zvěrolékaře se vše rychle vyřešilo. Když ještě pracovníkovi za letištní přepážkou přátelé záměrně řekli, že jejich cílem je Kodaň, nezdržoval je ani kontrolou pasů. Na palubu letadla se tedy dostali všichni: stoletý Alan, drobný zlodějíček Julius, bývalý gangster Gerdin se svou matkou, stařičkou Rose, věčný student Benny, jeho snoubenka Gunila, kterou láskyplně oslovoval Kráska, a její dva domácí mazlíčci – slonice Soňa a vlčák Buster.

(3) Přesně po jedenácti hodinách letu indonéský kapitán oznámil, že si má Alan připravit povolení k přistání. Ten mu odpověděl, že čeká, až se ozve letecký dispečer z řídicí věže na Bali. „Už se ozval,“ pravil kapitán, „co mu mám říct?“ Alan si od něj převzal sluchátka a řekl do mikrofonu: „Haló? To je letiště Bali?“

Letecký dispečer reagoval dost ostře: pokud nechtějí, aby na ně zaútočilo indonéské letectvo, musí se jejich letadlo okamžitě identifikovat.

„Jmenuju se Stotisíc Dolar,“ řekl Alan. „Žádám o povolení přistát.“

Řídicí věž se odmlčela. Indonéský kapitán a jeho druhý pilot vrhli na Alana obdivný pohled. „Dispečer probírá se SVÝMA kolegama, kolik to hodí pro KAŽDÝHO z nich,“ konstatoval Alan a na rtech mu pohrával lehký úsměv.

Za okamžik se z mikrofonu ozvalo: „Pane Dolar, je vás špatně slyšet. Zopakoval byste své křestní jméno?“

„Moje křestní jméno je Dvěstětisíc,“ oznámil Alan. „Můžeme zahájit přistávání?“

„ Samozřejmě. Buďte srdečně vítáni v Indonésii,“ odpověděl dispečer.

(J. Jonasson, Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel, upraveno)

(1) Tým z oddělení vražd uzavřel celý areál natažením pásky přes King Street. Já, Peter Grant, jsem hlídal oblast u kostela a moje blonďatá kolegyně Lesley Mayová měla na starost střed ulice. Oba jsme byli strážníci v zácviku, a tak na nás musel dohlížet zkušený konstábl, který dnes tuto každodenní povinnost svědomitě vykonával z nedalekého baru. Po chvíli se mi rozezvonil služební mobil. Když se mi ho nakonec podařilo vyštrachat ze změti výstroje, zjistil jsem, že volá Lesley. Řekla mi, že je jí zima, a tak si jde pro kafe, a prý jestli chci taky.

(2) „To by mi bodlo,“ odpověděl jsem a sledoval, jak uhání k James Street. Byla pryč sotva minutu, když jsem poblíž kostela uviděl jakéhosi muže ve staromódním obleku.

Obrátil jsem se na něj s kontaktním pozdravem metropolitní policie: „Héj! Co tam děláte?“

Dotyčný se otočil a já jsem zahlédl jeho bledou tvář. „Pojďte SEM,“ kývl na mě.

Přesvědčil jsem se, že mám u sebe obušek, a pak jsem k němu směle zamířil. Byl jsem překvapen, jak je ten chlap malý. I v botách měl nějakých sto padesát čísel. Potlačil jsem nutkání si přidřepnout, abychom měli obličeje v jedné rovině.

„Já to všechno viděl, vašnosti,“ spustil muž. „Bylo to PŘÍŠERNÝ.“

(3) Poněvadž do nás hustili, že napřed si máme vždycky zapsat jméno a adresu, vytáhl jsem notes a propisku: „Můžu se zeptat, jak se jmenujete?“

„Ovšemže, vašnosti. Moje jméno je Nicholas Wallpenny, ale nechtějte po mně, abych to vyhláskoval, protože s abecedou jsem se nikdy důkladně neobeznámil.“

„A teď,“ pokračoval jsem, „mi stručně popište, co jste tady viděl.“

„Viděl jsem toho habaděj, vašnosti.“

„Pokud jste očitým svědkem vraždy,“ řekl jsem, „bude lepší, když půjdete podat výpověď na stanici.“

„S tím by mohla bejt potíž,“ odpověděl, „anžto jsem už sto dvacet let po smrti.“

(B. Aaronovitch, Řeky Londýna, upraveno)

(1) Kvůli živému praseti v tombole postavili pořadatelé u pódia ohrádku. Kolem ní postávali lidé. Smáli se a volali: „Hele, to je teda fór!“

František na čuníka chvíli hleděl a pak se otočil na mě: „Bratře Houbaři, říká se sice být ožralý jako prase, ale viděl jsi někdy ožralé prase?“

„Ne,“ odpověděl jsem.

„Můžeme tomu praseti zachránit život,“ pronesl vážně.

(2) Rozhlédl jsem se kolem, protože jsem měl strach, aby nás nikdo neslyšel. Pak jsem sykl: „Jak to chceš, hergot, udělat?“

„Nebudou moct nikomu dát nemocný prase. Nebo dokonce prase, který se nehýbe. Potřebuju ale k tomu tvou láhev rumu.“

„To nemyslíš vážně,“ zasmál jsem se, „ty chceš to prase přede všema lidma nalejt?“

„Přesně tak!“

„A jak to hodláš provést?“ zeptal jsem se.

„Ty upoutáš jejich pozornost.“

„JAK SI TO PŘEDSTAVUJEŠ? TO MÁM TŘEBA DĚLAT KOTRMELCE?“ ZAJÍMALO MĚ.

(3) „Nikoli, Bratře Houbaři,“ zavrtěl František hlavou, „ty budeš jen stát a usmívat se.“ Pak zmizel v davu. Zanedlouho náměstí zašumělo údivem. Uprostřed stál totiž František s obrovskou cedulí. Nápis na ní byl viditelný i na velkou vzdálenost, přesto jsem si to musel jít přečíst zblízka, abych se ujistil, že mě smysly nešálí. Na ceduli stálo:

Na tomto místě sním dnes v 18:00
živého chlapa!

(4) „Co to má jako bejt?“ vyhrknul jsem na Františka. „Slíbils mi, že budu jen stát a usmívat se!“ zanaříkal jsem.

František se pyšně rozhlédl po narůstajícím hloučku zvědavců a pak mi špitl: „Myslíš si snad, že se v tomhle městečku najde dobrovolník, který se nechá sníst? My prostě jen potřebujeme, aby se přesně v šest všichni dívali na tohle místo. Když budeš držet tu ceduli, budeš středem pozornosti a já se mezitím postarám o to prase. A teď mi dej ten rum.“

(P. Šabach, Zvláštní problém Františka S., upraveno)

(1) Té noci jsem si četl ve své pracovně na univerzitě. Náhle zahřmělo a vzápětí jsem zaslechl ránu vycházející z vedlejší laboratoře. Okamžitě jsem tam spěchal. Uprostřed místnosti stál Davidson. Nevypadalo to, že mě zpozoroval. Zprvu mě napadlo, že musí být opilý. Kymácel se totiž a hmatal po čemsi neviditelném před svou tváří.

(2) „Davidsone, co se s vámi děje?“ zvolal jsem s obavami. Začal mě hledat pohledem, díval se však jakoby skrze mě. Pokouší se snad o něj šílenství z vyčerpání? Opatrně jsem mu položil ruku na kostnaté rameno. Ihned odskočil s tváří doslova znetvořenou hrůzou. „Co to bylo?“ zděšeně vykřikl.

(3) „To jsem já, Bellows,“ odpověděl jsem. „Cožpak mě nevidíte?“

„Nevidím ani sebe. Jaká loď tamhle kotví?“ Hovořil dosti zmateně, oči vytřeštěné.

Vtom do laboratoře vstoupil ∗∗∗∗∗. Stručně jsem ho seznámil s neobvyklou situací. Navrhl, abychom Davidsona odvedli do děkanovy kanceláře. Když jsme tam došli, usadil jsem se s Davidsonem na pohovku a Boyce s děkanem obsadili křesla proti nám. Nešťastný Davidson prsty přejížděl po Wadeově pohovce. Hmatem ji poznával, ale neviděl ji.

„A nemohl byste nám říci, co tedy vidíte?“ zeptal se ho Boyce.

Davidson odpověděl, že vidí jen spoustu písku a rozdrcených lastur, jinak nic.

„Davidsone, jste v mé kanceláři,“ pravil ∗∗∗∗∗. „Něco se vám stalo s očima. Máte v pořádku hmat i sluch, ale nevidíte.“

Davidson zavřel oči a řekl: „Zavřu-li oči, vím, že máte pravdu. Vedle mě na pohovce sedí ∗∗∗∗∗. Jsem v Anglii. A máme noc.“ Pak oči otevřel. „A tady právě vychází slunce. Jsem po krk ponořen v písku, vidím loď s plachtami, dmoucími se větrem, neklidné moře, letící ptáky. Nikdy jsem neviděl nic skutečnějšího. Bůh mi pomoz!“ zasténal.

(H. G. Wells, Pozoruhodný případ Davidsonových očí, upraveno)