Výstavba věty jednoduché a souvětí - 7. ročník

Věta č. 1: Loď s nákladem indického koření vplula.

Věta č. 2: Loď s nákladem indického koření zastavila.

Věta č. 3: Loď s nákladem indického koření se pohnula.

Věta č. 4: Loď s nákladem indického koření se potopila.

Hobbyhorsing spojuje pohyb, kreativitu a lásku ke koním. Zrodil se ve Finsku a nabízí možnost, jak si dítě může užít jezdectví, ∗∗∗∗∗. Tento netradiční sport se proslavil díky finskému dokumentu Hobbyhorse Revolution z roku 2017.

Chcete se tomuto sportu věnovat? Pak potřebujete hobbyhorse – napodobeninu koňské hlavy na tyči. Základní verzi hobbyhorse lze koupit za 500 Kč, za nadstandardní model zaplatíte až 4 000 Kč. Tuto pomůcku si ale můžete vyrobit i sami ze dřeva, plsti či jiných materiálů. Jakmile ji budete mít, už vám nic nebrání v účasti na závodech.

Soutěže v hobbyhorsingu mají jasně stanovená pravidla, např. hobbyhorse nesmí být lehčí než 350 gramů a musí se držet předepsaným způsobem. Závodí se v různých disciplínách: při parkuru závodníci zdolávají sérií překážek na závodní dráze, při drezuře zase předvádějí klus či cval. Jednou z nejzajímavějších disciplín je skok mohutnosti, při němž se soutěžící snaží přeskočit co nejvyšší překážku. Jen pro zajímavost – v této hobbyhorsingové disciplíně byl v březnu 2026 překonán světový rekord, když sportovkyně Nikol na závodech v Praze přeskočila překážku vysokou 155 cm.

Hobbyhorsing vyvolává rozporuplné reakce: jedni ho považují za čiré bláznovství, druzí tvrdí, že skvěle propojuje zábavu s rozvíjením fyzických dovedností.

Vysvětlivka: plsť – druh textilie

(www.cehof.cz, www.reflex.cz; upraveno)

(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.

Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně¹ výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.

(2) Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba ∗∗∗∗∗ už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. Obranné prvky, pro hrady tak typické, byly totiž částečně potlačeny ve prospěch reprezentativní funkce sídla.

(3) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě PONDĚLÍ) od června do ZÁŘÍ, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Pokud ∗∗∗∗∗ Točník prozkoumat vlastním tempem, můžete se na prohlídku vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik PALÁCŮ, zbytek hradní VĚŽE či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

¹ vyjma pondělí, kdy je na většině českých památek zavírací den

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.

(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.

(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.

(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž ZVLÁDNETE i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

Ačkoli ještě nedávno bylo tetování vnímáno většinou negativně, dnes už je poměrně běžné. Málokdo ovšem ví, jak dlouhou má tradici.

∗∗∗∗∗ se lidé nechávali tetovat již v době měděné, svědčí mumie muže známého pod přezdívkou Ötzi, jenž žil někdy mezi lety 3400 a 3100 př. n. l. Skvrny na jeho těle, nalezeném v roce 1991, vědci zpočátku považovali za popáleniny, podrobnou analýzou však bylo prokázáno, že jde o tetování. Většinu z celkem 61 vytetovaných čar o maximální délce 40 mm má Ötzi na nohou a v dolní části zad, a to na místech, která využívá i dnešní akupunktura. Někteří uznávaní odborníci proto soudí, že jeho tetování mohlo označovat akupunkturní body.

Důležité poznatky o tetování přinesly také gebeleinské mumie. Tato šestice mumifikovaných těl byla nalezena v Egyptě na sklonku 19. století. Před několika lety vědci díky moderním technologiím zjistili, že dvě z mumií jsou potetované. Jejich tetování patrně poukazovalo na vyšší společenské postavení. Na paži gebeleinské ženy se našly čtyři symboly (mají tvar písmene S). Gebeleinský muž má na rameni dva zvířecí motivy: jedno tetování pravděpodobně znázorňuje býka (ten byl v Egyptě symbolem moci a síly), v druhém případě jde nejspíš o paovci hřivnatou (zvíře podobné koze, které žije v Egyptě). Tento objev vyvrátil domněnku, že starověcí Egypťané tetovali pouze ženy.

Tetování je typické i pro mnoho ostrovních kultur. S osobitým zdobením mužských těl, sahajícím od beder až po kolena, se setkáme třeba u jednoho samojského kmene. Nechat si udělat takové tetování je podmínkou pro to, aby byl dospívající Samojec přijat mezi dospělé. Je tedy zjevné, že tetování zdaleka není jen estetickou záležitostí, jak se mnozí lidé domnívají.

Vysvětlivka: akupunktura – léčebná metoda, při níž se do určitých míst pacientova těla vpichují speciální jehly

(www.national-geographic.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Jedním z nejvýznamnějších svátků v USA je nepochybně Den díkůvzdání. Své kořeny má ve slavnosti zvané dožínky, která se pořádá po ukončení žní.

V listopadu 1620 do Ameriky připlulo zhruba sto Angličanů, ∗∗∗∗∗. Bohužel si s sebou nepřivezli potřebné množství potravin a před nadcházející zimou si nestačili vytvořit dostatečné zásoby. Část osadníků proto první zimu v novém domově nepřežila. Hned na jaře indiáni naučili nové sousedy pěstovat kukuřici a fazole. Jako výraz díků za bohatou sklizeň pro ně osadníci uspořádali dožínky, jejichž součástí byla velká hostina.

Zpočátku se díkůvzdání slavilo vždy v jiný den. V roce 1941 byl však termín oslavy Dne díkůvzdání stanoven v USA zákonem a od té doby ho Američané slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu. Ačkoli původně šlo o poděkování za úrodu, dnes je slavnost spojená hlavně s velkolepými průvody a rodinnými oslavami, na nichž nechybí tradiční pečený krocan.

Jeden z největších průvodů se na Den díkůvzdání pravidelně koná v New Yorku. Roku 2021 se na čtyřkilometrovou trasu, která vedla ulicemi Manhattanu, vydalo přes 8 000 účastníků. Přímo z manhattanských chodníků průvodu přihlížely statisíce diváků, desítky milionů Američanů událost sledovaly doma u televizních obrazovek.

Vysvětlivka: Manhattan – část New Yorku

(www.novinky.cz; cz.usembassy.gov, upraveno)

(1) Liška polární obývá severní oblasti tří světadílů: Evropy, Asie a Ameriky. V extrémních podmínkách tohoto prostředí, jimž se velmi dobře přizpůsobila, má liška oproti jiným živočichům mnoho výhod. Její tělo je pokryté hustou srstí, která ji nejen chrání před nízkými teplotami, ale v zimě dokonce mění barvu z hnědé na bílou, což lišce umožňuje dokonale splynout se sněhem. K přežití jí pomáhá také zvláštní systém oběhu krve v tlapkách, který zabraňuje ztrátě tělesného tepla.

(2) Lišky polární si postupně vyvinuly speciální způsob lovu. Díky svému vynikajícímu sluchu dokážou najít potravu i pod silnou vrstvou sněhu – jakmile kořist vypátrají, vyskočí obloukem do vzduchu a proboří se sněhem přímo ke své oběti. Při lovu mají velmi vysokou úspěšnost, ∗∗∗∗∗ v zimě trpí nedostatkem potravy. Z tohoto důvodu se některé lišky vydávají v zimním období za stády sobů a přiživují se na tělech uhynulých kusů. Jiné se zatoulají až na moře a ledové kry je odnesou daleko od jejich domova. I tehdy si ale liška dovede poradit: stopuje lední medvědy a dojídá po nich zbytky jejich kořisti.

(3) Na jaře se lišky vracejí zpět ke svým norám, které se většinou nalézají na vyvýšených místech. Nory se v liščích rodinách zpravidla dědí, některé lišky polární žijí v norách starých i desítky let. Hrabání ve zdejší zmrzlé půdě je totiž namáhavé, vyhloubit novou skrýš ∗∗∗∗∗ není úplně jednoduché. Vědci nedávno zjistili, že poblíž liščích nor dochází k významné změně prostředí. Je to dáno tím, že zbytky kořisti, které lišky nesežerou, i liščí trus obohacují půdu o živiny, což podporuje růst travin. Zatravněná místa pak přilákají býložravce. Lišky polární by se proto daly s nadsázkou označit za zvířecí zemědělce.

(www.stoplusjednicka.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Liška polární obývá severní oblasti tří světadílů: Evropy, Asie a Ameriky. V extrémních podmínkách tohoto prostředí, jimž se velmi dobře přizpůsobila, má liška oproti jiným živočichům mnoho výhod. Její tělo je pokryté hustou srstí, která ji nejen chrání před nízkými teplotami, ale v zimě dokonce mění barvu z hnědé na bílou, což lišce umožňuje dokonale splynout se sněhem. K přežití jí pomáhá také zvláštní systém oběhu krve v tlapkách, který zabraňuje ztrátě tělesného tepla.

(2) Lišky polární si postupně vyvinuly speciální způsob lovu. Díky svému vynikajícímu sluchu dokážou najít potravu i pod silnou vrstvou sněhu – jakmile kořist vypátrají, vyskočí obloukem do vzduchu a proboří se sněhem přímo ke své oběti. Při lovu mají velmi vysokou úspěšnost, ∗∗∗∗∗ v zimě trpí nedostatkem potravy. Z tohoto důvodu se některé lišky vydávají v zimním období za stády sobů a přiživují se na tělech uhynulých kusů. Jiné se zatoulají až na moře a ledové kry je odnesou daleko od jejich domova. I tehdy si ale liška dovede poradit: stopuje lední medvědy a dojídá po nich zbytky jejich kořisti.

(3) Na jaře se lišky vracejí zpět ke svým norám, které se většinou nalézají na vyvýšených místech. Nory se v liščích rodinách zpravidla dědí, některé lišky polární žijí v norách starých i desítky let. Hrabání ve zdejší zmrzlé půdě je totiž namáhavé, vyhloubit novou skrýš ∗∗∗∗∗ není úplně jednoduché. Vědci nedávno zjistili, že poblíž liščích nor dochází k významné změně prostředí. Je to dáno tím, že zbytky kořisti, které lišky nesežerou, i liščí trus obohacují půdu o živiny, což podporuje růst travin. Zatravněná místa pak přilákají býložravce. Lišky polární by se proto daly s nadsázkou označit za zvířecí zemědělce.

(www.stoplusjednicka.cz; www.abicko.cz, upraveno)

Kapustňáci jsou velcí býložraví savci, kteří žijí v pobřežních vodách i v ústích řek. Vzhledově se trochu podobají tuleňům, oproti nim ale kapustňáci mají výraznější, mírně zploštělou hlavu. Dospělí jedinci dorůstají délky 2,5 až 4,5 metru a váží 200 až 600 kilogramů. Jejich potravu tvoří především mořské trávy a řasy. Díky tomu získali přezdívku mořské krávy, ačkoliv s kravami, které se pasou na loukách, příbuzní rozhodně nejsou. Kapustňáci se vyvinuli před více než 50 miliony let ze čtyřnohých suchozemských savců a společné předky mají – poněkud překvapivě – se slony.

Pokud vezmeme v potaz poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha, pak kapustňák má menší mozek než většina savců. To ale neznamená, že je hloupý. Podle vědců jsou kapustňáci v URČITÉM směru srovnatelní s delfíny, považovanými za jedny z nejinteligentnějších tvorů ve zvířecí říši.

Kapustňáci mají malé oči, nicméně zrak jim slouží docela dobře. Aby se ale podívali směrem, kterým potřebují, musí otočit celé tělo. Místo 7 krčních obratlů, což je počet obvyklý u savců, jich totiž kapustňák má pouze 6 (stejně jako lenochod krátkokrký). Co se týče zubů, mohli bychom kapustňákům závidět. Člověk totiž PROJDE přirozenou výměnou chrupu jen jednou za život, zato když kapustňákovi vypadne zub (většinou následkem konzumace stravy se zrnky písku), vždy mu doroste.

Kapustňáci jsou zdatní plavci – mají velký silný ocas, který jim USNADŇUJE pohyb ve vodě. Nad hladinu se vynořují zpravidla každých 5 minut, i když pod vodou vydrží bez nádechu až 20 minut. Nemají silnou vrstvu podkožního tuku, a tak dlouhodobě nejsou schopni snášet nižší teploty. ∗∗∗∗∗

Kapustňáci jsou velmi přátelští tvorové. V současné době však jejich počty z dosud neznámých důvodů stále klesají. Byli proto zapsáni na seznam OHROŽENÝCH živočišných druhů.

(www.epochaplus.cz; www.national-geographic.cz, upraveno)

Kapustňáci jsou velcí býložraví savci, kteří žijí v pobřežních vodách i v ústích řek. Vzhledově se trochu podobají tuleňům, oproti nim ale kapustňáci mají výraznější, mírně zploštělou hlavu. Dospělí jedinci dorůstají délky 2,5 až 4,5 metru a váží 200 až 600 kilogramů. Jejich potravu tvoří především mořské trávy a řasy. Díky tomu získali přezdívku mořské krávy, ačkoliv s kravami, které se pasou na loukách, příbuzní rozhodně nejsou. Kapustňáci se vyvinuli před více než 50 miliony let ze čtyřnohých suchozemských savců a společné předky mají – poněkud překvapivě – se slony.

Pokud vezmeme v potaz poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha, pak kapustňák má menší mozek než většina savců. To ale neznamená, že je hloupý. Podle vědců jsou kapustňáci v URČITÉM směru srovnatelní s delfíny, považovanými za jedny z nejinteligentnějších tvorů ve zvířecí říši.

Kapustňáci mají malé oči, nicméně zrak jim slouží docela dobře. Aby se ale podívali směrem, kterým potřebují, musí otočit celé tělo. Místo 7 krčních obratlů, což je počet obvyklý u savců, jich totiž kapustňák má pouze 6 (stejně jako lenochod krátkokrký). Co se týče zubů, mohli bychom kapustňákům závidět. Člověk totiž PROJDE přirozenou výměnou chrupu jen jednou za život, zato když kapustňákovi vypadne zub (většinou následkem konzumace stravy se zrnky písku), vždy mu doroste.

Kapustňáci jsou zdatní plavci – mají velký silný ocas, který jim USNADŇUJE pohyb ve vodě. Nad hladinu se vynořují zpravidla každých 5 minut, i když pod vodou vydrží bez nádechu až 20 minut. Nemají silnou vrstvu podkožního tuku, a tak dlouhodobě nejsou schopni snášet nižší teploty. ∗∗∗∗∗

Kapustňáci jsou velmi přátelští tvorové. V současné době však jejich počty z dosud neznámých důvodů stále klesají. Byli proto zapsáni na seznam OHROŽENÝCH živočišných druhů.

(www.epochaplus.cz; www.national-geographic.cz, upraveno)

(1) Za nejstarší literární památku je považován Epos o Gilgamešovi, vytvořený kolem roku 2500 před naším letopočtem. Toto dílo se nám dochovalo pouze v opisech, zaznamenaných na hliněných tabulkách. Ručně pořízený opis byl dlouhou dobu jedinou možností, jak vyrobit kopii knihy. Lidstvo muselo ujít pořádný kus cesty, než dostalo do rukou tak převratný vynález, jakým je knihtisk.

Ještě ve středověku knihy ručně opisovali mniši v klášterech. Středověké knihy byly bohatě zdobené, na začátku kapitoly se obvykle nacházela iniciála – počáteční písmeno prvního slova, které je nejen barevně, ale často i velikostí odlišené od okolního textu. Co kniha, to originál. Značně nevýhodné ovšem bylo, že výroba takové knihy byla velmi zdlouhavá a navíc i nákladná. Vlastnit v té době knihu si proto mohli dovolit jen ti nejmajetnější.

Novodobé dějiny ∗∗∗∗∗ v první polovině 15. století Johannes Gutenberg. Tento německý zlatník totiž složil řádky textu z liter (jednotlivých písmen) odlitých z kovu, litery umístěné do tiskové formy potřel barvou a text vytiskl na papír pomocí tiskařského lisu. Po ukončení tisku litery rozebral a použil při tisku jiného textu.

(2) Pohyblivé litery, z nichž bylo možné složit text a ten pak vytisknout, se údajně poprvé začaly používat v Číně, a to již v 11. století. Přesvědčivý důkaz ale chybí, a tak je prvenství obvykle připisováno Gutenbergovi. Podle některých zdrojů byl knihtisk vynalezen roku 1440, jde však o nepotvrzený časový údaj. Prvním velkým dílem, které bylo vytištěno pomocí Gutenbergova knihtisku, byla ovšem zcela nepochybně bible.

Gutenbergův vynález odstartoval informační revoluci: informace se zpřístupnily masám, vzdělání bylo dostupné pro větší množství lidí, věda se rozvíjela rychleji. Způsob tištění knih zůstal v podstatě stejný až do konce 18. století, poté se díky novým technologiím začal měnit.

(kol. autorů, Nejvýznamnější postavy v historii světa, upraveno)

(1) Za nejstarší literární památku je považován Epos o Gilgamešovi, vytvořený kolem roku 2500 před naším letopočtem. Toto dílo se nám dochovalo pouze v opisech, zaznamenaných na hliněných tabulkách. Ručně pořízený opis byl dlouhou dobu jedinou možností, jak vyrobit kopii knihy. Lidstvo muselo ujít pořádný kus cesty, než dostalo do rukou tak převratný vynález, jakým je knihtisk.

Ještě ve středověku knihy ručně opisovali mniši v klášterech. Středověké knihy byly bohatě zdobené, na začátku kapitoly se obvykle nacházela iniciála – počáteční písmeno prvního slova, které je nejen barevně, ale často i velikostí odlišené od okolního textu. Co kniha, to originál. Značně nevýhodné ovšem bylo, že výroba takové knihy byla velmi zdlouhavá a navíc i nákladná. Vlastnit v té době knihu si proto mohli dovolit jen ti nejmajetnější.

Novodobé dějiny ∗∗∗∗∗ v první polovině 15. století Johannes Gutenberg. Tento německý zlatník totiž složil řádky textu z liter (jednotlivých písmen) odlitých z kovu, litery umístěné do tiskové formy potřel barvou a text vytiskl na papír pomocí tiskařského lisu. Po ukončení tisku litery rozebral a použil při tisku jiného textu.

(2) Pohyblivé litery, z nichž bylo možné složit text a ten pak vytisknout, se údajně poprvé začaly používat v Číně, a to již v 11. století. Přesvědčivý důkaz ale chybí, a tak je prvenství obvykle připisováno Gutenbergovi. Podle některých zdrojů byl knihtisk vynalezen roku 1440, jde však o nepotvrzený časový údaj. Prvním velkým dílem, které bylo vytištěno pomocí Gutenbergova knihtisku, byla ovšem zcela nepochybně bible.

Gutenbergův vynález odstartoval informační revoluci: informace se zpřístupnily masám, vzdělání bylo dostupné pro větší množství lidí, věda se rozvíjela rychleji. Způsob tištění knih zůstal v podstatě stejný až do konce 18. století, poté se díky novým technologiím začal měnit.

(kol. autorů, Nejvýznamnější postavy v historii světa, upraveno)

(1) Když se král Aurelius po letech vrátil do Británie, své rodné země, rozhodl se, že se nejdřív pomstí Vortigernovi za vraždu svého otce. Zjistil, že tento tyran uprchl se svými věrnými rytíři na hrad Genoreu, pevnost ukrytou v lesích. Těsně před setměním už Aurelius a jeho vojáci stáli u hradních bran. Ihned zažehli ohně a vzápětí byl celý hrad v plamenech. Královi muži nelítostným pohledem sledovali, jak se mohutná stavba hroutí pod nápory běsnícího živlu, dokud nezůstaly jen zčernalé trámy a ubohé hromádky zdiva.

(2) Ráno před Aureliem znenadání stanul ČARODĚJ Merlin. „Správně jsi zúčtoval napřed s Vortigernem, králi,“ řekl vážně, „ještě tě však čeká boj se zrádnými Sasy. Slyš mé proroctví: v nadcházející bitvě zvítězíš, vidím ale i tvou smrt, dopřeješ-li nepříteli klid!“ Po těchto slovech Merlin zmizel.

Ještě týž den byla na maisbelském poli svedena rozhodující bitva. Bitevní pláň zrudla krví, jen několik nepřátel stačilo před Brity utéct do lesů. Aurelius zprvu zamýšlel zbylé Sasy pochytat, důležitější však bylo co nejdřív nastolit pořádek v rozvrácené zemi. Kvůli vladařským povinnostem král na Merlinovu věštbu brzy zapomněl.

Mezitím Sas jménem Eopa čekal na svou příležitost. Na rozdíl od svých druhů uměl hovořit tak, že byl od rodilého Brita k nerozeznání, nemusel se tedy skrývat jako ostatní v lesích. Zanedlouho se doslechl, že Aurelius ochuravěl, a tak si oblékl mnišský šat a vydal se za králem. Aurelius domnělého mnicha ihned přijal. Eopa krále prohlédl a pak mu řekl: „Budeš zdráv, stačí jen posilující spánek. Připravím ti bylinkový odvar.“

Lstivý Sas ovšem mezi bylinky zamíchal smrtící jed. Aurelius vypil nápoj, za OKAMŽIK usnul a více už se neprobudil. Po jeho skonu vzešla nad Británií prazvláštní hvězda. Měla podobu draka, z jehož tlamy šlehal oheň.

(V. Hulpach, Příběhy kruhového stolu, upraveno)

(1) Fanoušci Harryho Pottera se rozhodli přenést proslulý kouzelnický sport famfrpál do reálného světa. Mudlovský famfrpál vznikl v roce 2005, a to v USA. První mistrovství světa se konalo již v roce 2007.

(2) Sportovní náčiní, používané při mudlovském famfrpálu, do jisté míry kopíruje původní hru z knižní série. Potloukem je míč na vybíjenou, roli camrálu převzal mírně vyfouknutý volejbalový míč. V 17. minutě zápasu se na hřišti poprvé objeví zlatonka, což je tenisový míček zavěšený na žlutých kraťasech nestranného sprintera. Hra se neobejde ani bez košťat. Nejsou sice létající, hráčům ale podstatně ztěžují pohyb.

(3) ∗∗∗∗∗ Je to totiž poměrně drsný sport, navíc se složitými pravidly. Na hřišti spolu soupeří dva sedmičlenné týmy. Aby byly síly vyrovnané, v každém z nich smí být maximálně čtyři hráči téhož pohlaví. Brankář chrání obruče svého týmu, střelci se snaží prohodit camrál některou z obručí svého protivníka, odrážeči se potloukem trefují do protihráčů a chytač se snaží chytit zlatonku.

Mudlovský famfrpál je zábavný a dynamický. Přijďte na zápas a přesvědčte se sami!

(www.idnes.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, ∗∗∗∗∗ jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.

„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.

„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…

„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.

„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.

Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumal i bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, ∗∗∗∗∗ někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“

„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.

Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“

„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.

Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.

S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.

(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

(1) Černá skříňka, jeden z klíčových vynálezů v letecké dopravě, podává svědectví o příčině havárie letadla. Aby bylo možné skříňku co nejsnáze najít, je dnes toto zařízení zářivě oranžové. Proč se jí tedy stále říká černá? Jedno z možných ∗∗∗∗∗ nabízí předchůdce černých skříněk. Kdysi se totiž údaje o letu zaznamenávaly na fotografický film, který musel být uschován v temné krabici.

(2) První přístroj podobný dnešním černým skříňkám vynalezl David Warren, a to před více než šedesáti lety. Jeho vynález zásadně zlepšil práci vyšetřovatelů leteckých neštěstí, kteří předtím jen obtížně odhadovali, zda havárie letadla byla zapříčiněna špatným počasím, chybou pilotů, či mechanickou poruchou. Warrenův přístroj, kvůli svému vzhledu přezdívaný červené vejce, dokázal nahrávat nejen údaje o letu, ale i všechny zvuky v pilotní kabině. Užitečné zařízení se nejprve instalovalo do britských letadel, během několika let se pak rozšířilo po celém světě.

Dnes je každé dopravní letadlo vybaveno ∗∗∗∗∗ černými skříňkami, v budoucnu však tyto přístroje možná nebudou potřeba. Informace by se totiž mohly během letu posílat na zem přes satelity.

(www.lidovky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry založené na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou oblíbenou nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Projekt {{i:Mňau, založený před několika lety, pomáhá kočkám žijícím v útulcích.}} ∗∗∗∗∗ Od roku 2011 se sbírka koná vždy dvakrát do roka – v květnu a v prosinci. Organizaci sbírky zajišťují dobrovolníci bez nároku na odměnu.

(2) Většina vybraných peněz je určena konkrétním kočičkám, někteří lidé ale přispívají i na činnost útulků. Každá kočka zapojená do projektu má na webové stránce Mňau svou fotku a popis toho, co si přeje. Dárce pošle příslušnou částku a poté obdrží fotografii, na níž je kočička s rozbaleným dárkem. Mezi nejčastější přání patří jídlo, od konzerv až po různé pamlsky, a také léky. Někdy se ale poštěstí najít kočičce nového majitele a to je ten nejhezčí dárek ze všech.

Výtěžek z historicky první sbírky projektu Mňau, která proběhla v prosinci 2010, byl sto tisíc korun, obdarováno bylo celkem 218 koček. Příznivců projektu postupně přibývalo, a tak se během vánoční kampaně v roce 2020 vybrala částka převyšující tři miliony korun. Celková hodnota dárků, které potěšily 2 500 kočiček, se loni vyšplhala na dva a půl milionu korun, zbytek z vybraného obnosu získaly na svůj provoz útulky.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze ∗∗∗∗∗ na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.

Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával i před svou ženou.

(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za ∗∗∗∗∗ se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.

(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané ∗∗∗∗∗ splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

TEXT 1

(1) Kdysi byl v Uruku králem Gilgameš, po matce ze dvou třetin bůh. Gilgameš vládl tvrdou rukou. Pod dozorem vojáků stavěli uručtí muži den co den hradby kolem města Uruk. Jedna skupina mužů měla na starost přípravu cihel: vykopanou hlínu smísili s vodou a udělali mazlavé bláto, kterým plnili dřevěné formy. Z hotových cihel potom další muži stavěli hradby. Stavba však rostla pomalu, ∗∗∗∗∗ král přikázal mužům, ∗∗∗∗∗ pracovali i v noci. Dokud nebudou hradby dokončeny, nesmějí se muži vrátit domů. A tak otcové už nemohli obejmout své děti, mládenci už nemohli políbit své milé. Uruk záhy ovládly slzy a strach.

(2) Bohové se rozhodli lidem pomoci. Bůh Anu řekl: „Dílo, jež začal Gilgameš, nechť je dokončeno. Gilgameš však při své nadlidské síle nezná, kde jsou hranice sil lidí. Mocná Aruru, stvoř bytost jemu podobnou. Nechť zkrotí neklidné jeho srdce, aby si oddechl Uruk!“ Bohyně Aruru stvořila z kusu hlíny Enkidua, muže stejně silného jako Gilgameš. Z vůle bohů měl Enkidu bojovat s Gilgamešem. Zatím žil Enkidu ve stepi. Neznal lidi ani jejich sídla, živil se trávou, se zvěří pil z napajedla vodu, spával na holé zemi přikrytý pouze hvězdnou oblohou. Za nějaký čas se ke králi doneslo, že ve stepi žije jakýsi velký muž.

(3) Gilgameš ihned rozkázal, aby neznámého přivedli do Uruku. Úkolem pověřil služebnici bohyně Ištar. Když žena našla Enkidua, vyprávěla mu o lidech a Gilgamešovi. Stačilo šest dní a sedm nocí, aby divoch zatoužil poznat Uruk. Chtěl vidět město, kde lidé bydlí v domech. Chtěl vidět město, kde muži nosí bílá roucha. Chtěl se utkat s Gilgamešem. Od člověka se nyní Enkidu lišil jen svou silou a tím, že neznal závist.

(V. Zamarovský, Gilgameš, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově JABLKO je slabikotvornou souhláskou L (druhá slabika neobsahuje samohlásku).

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 7–11

(1) Kojot prérijní byl jako druh psovité šelmy popsán až v roce 1832, vypráví se však o něm už ve starých indiánských mýtech. Často v nich představuje vychytralého, někdy až zlomyslného šibala porušující zavedená pravidla. Faktem je, že kojot je mazaný a dokáže se obdivuhodně přizpůsobit novým podmínkám.

(2) Už mnoho staletí je domovem kojotů Severní Amerika. Indiáni, tedy původní obyvatelé tohoto kontinentu, měli v úctě všechna zvířata včetně kojotů. Evropani, kteří v 16. století začali Severní Ameriku osidlovat, však zaujali jiný postoj. Neúctu ke zvířatům projevovali třeba vymýšlením barvitých nadávek, jako prašivý vlk, zbabělý kojot, kterými se mezi sebou častovali. Nově příchozí také začali zvířata nemilosrdně zabíjet, a to jak kvůli masu, tak pro zábavu. V ohrožení byly celé živočišné druhy. Kojoti však přežili nejen surové útoky osadníků, ale dokonce i „strychninovou válku“. Tehdy farmáři políčili na predátory hovězí maso napuštěné strychninem, aby před nimi ochránili svůj dobytek. Zatímco vlci se snadno nachytali a téměř kvůli tomu vyhynuli, kojoti se naopak naučili otrávenému masu vyhýbat.

(3) Poslední dobou kojoti nacházejí vhodné podmínky pro život v těsné blízkosti člověka. Jedno kojotí teritorium nalezneme třeba v Chicagu, které je z hlediska počtu obyvatel třetím největším městem Spojených států amerických. V městském prostředí se kojoti živí různými živočichy i odpadky z popelnic. Často také hodují na mršinách zvířat sražených auty, což je ale docela riskantní. Srážka s autem je v městském prostředí nejčastější příčinou úmrtí kojotů. Ve srovnání s jejich přirozenými nepřáteli, jako jsou pumy či medvědi, jsou však řidiči menší hrozbou. Ve městě mají kojoti téměř třikrát vyšší naději na přežití než ve volné přírodě.

Vysvětlivka: strychnin – prudký jed

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

1. Venku strašně mrzne.
2. Na horách padá sníh.
3. Náhle v dálce zahřmělo.
4. Chalupy zapadaly sněhem.
5. Z dáli se ozývalo vytí vlků.
6. Od včerejška mám rýmu.
7. Už dlouho se mi po tobě stýská.
8. Nesnesitelně mě bolí břicho.
9. V hlavě se mi honí různé myšlenky.
10. Jsem neuvěřitelně ospalý.

TEXT 2

Příklad věty jednočlenné: V kamnech praská.

Příklad věty dvoučlenné: V kamnech praskají polena.

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.

„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“

„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.

Brunovi připadalo, že vidí DLAŇ umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.

„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.

Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z LEDNIČKY nadívané kuře.

„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.

„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.

Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.

„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.

Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“

„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.

Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.

„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.

„Neznám,“ dostal ze sebe.

Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“

Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý, na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. Část ledovce obsahovala cenné zkameněliny, například ichtyosaury neboli rybí ještěry, amonity, tedy vyhynulé hlavonožce, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí zvláštní balet. Předplatné na toto představení si pořídily jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že stejně jako mně se vám podlomí nohy, když uvidíte tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

Pokoj pro teenagera je docela něco jiného než pokoj pro malé dítě. Hračky až na pár plyšáků zmizely a vás při vstupu do pokoje rozbolí oči, vše totiž hýří šílenými barvami a vzory. Smiřte se s tím a klidně nechte své potomky, ať si doplňky a barevné kombinace zvolí po svém. Pokud se vám jejich výběr nelíbí, netrapte se tím. Vždyť tohle je jen jejich prostor, a proto je důležité, aby se tam cítili dobře. Stejně se jim vkus bude rychle měnit, tak nemá cenu se rozčilovat.

Ideální je vybrat nábytek v neutrálním odstínu a barvy do prostoru dodat pomocí plakátů, textilií či výmalby. Dnes se opět používá tapeta, do pokoje pro dospívající dívky a chlapce se také skvěle hodí samolepicí dekorace. Dobrým tipem, jak při zařizování studentského pokoje nevyprázdnit peněženku, je například koupě samolepicí fólie v metráži. Společně se pak můžete naučit něco nového – vytvořit originální motivy.

(www.obydleni.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Morgarath, pán Deštných a temných hor, přejel pohledem své ponuré panství a snad už potisící zaklel. Tohle je všecko, co mu zbylo – hromada rozeklaných žulových skalních stěn. Samé skály a kamení, nikde ani náznak zeleně, která by tu jednotvárnost oživovala.

(2) Na nádvoří právě prováděli výcvik wargalové. Morgarath je z okna sledoval a naslouchal jejich monotónnímu zpěvu beze slov. Byly to zavalité znetvořené bytosti s rysy napůl člověčími, ale se zvířecím čenichem a tesáky jako medvěd. Wargalové nepoužívali žádný mluvený jazyk. Byli prostého ducha, ∗∗∗∗∗ byli jako stvoření k tomu, aby je ovládala nadřazená inteligence. Morgarath je už tenkrát proměnil ve svou armádu, daleko odpornější než noční můra.

(3) Morgarath odstoupil od okna. Patnáct let, pomyslel si, uplynulo od doby, kdy povstal proti tehdy nově zvolenému králi Duncanovi. Morgarath tajně cvičil wargaly, a když se baroni sjeli na hrad Araluen a své vojáky ponechali bez velitelů, zaútočil. V několika dnech rozdrtil bezradné královské vojsko a obsadil jihovýchodní čtvrtinu Araluenského království. Pak ale lord Northolt, nejvyšší velitel královské armády, dal dohromady družinu věrných, která posílila slábnoucí odvahu ostatních.

(4) Obě armády se střetly u řeky Kuřavky. Pět hodin byla bitva nerozhodná. Zrádné břehy s pohyblivým pískem vytvářely bariéru, která chránila Morgarathovo pravé křídlo. Jeden hraničář však našel tajný brod a převedl přes něj těžkou kavalérii. Jezdci se tak objevili v rozhodujícím okamžiku bitvy a zaútočili na zadní voj Morgarathovy armády. Wargalové měli jednu slabinu – báli se koní. Nedokázali proto vzdorovat náporu jezdectva a po hodině začali ustupovat. Morgarath šel s nimi.

(5) Zůstal ve vyhnanství patnáct let. Teď usoudil, že nadešel čas pomsty. Ještě jednou povede své wargaly do útoku.

Pozn. kavalérie – vojenská jednotka bojující na koních

(J. Flanagan, Hraničářův učeň, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby. Například ve větě Naše škola má ve znaku sovu, symbol moudrosti je dvojím způsobem pojmenována sova.

TEXT 1

Co vznikne, když se spojí věda, vtip a starost o lidském zdraví? Třeba schody à la piano. Jak všichni víme, pokud vedle schodiště jezdí eskalátory, dá většina z nás přednost svezení před namáhavějším výstupem po schodech. Lidé tak nevyužijí skvělou příležitost ke zdravému pohybu, kterého mají obvykle velmi málo.

Ve Stockholmu se skupina nadšenců rozhodla to změnit. Jedny nudné schody vedoucí z metra přeměnila v krásnou klaviaturu. Nakonec pomocí různých drátků a speciálních desek docílili toho, že každý schod po našlápnutí zahrál tón. Než člověk vyšel až nahoru, zahrál přibližně tři stupnice. Díky této akci byl eskalátor takřka prázdný a lidé si to s úsměvem hráli po schodišti.

(www.in.cz, upraveno)

TEXT 2

Vlastní předložky jsou vždy jen předložkami (za, k), nevlastní předložky mohou být i jiným slovním druhem (šel okolo a ani se nezastavil – příslovce, vzal ji okolo pasu – předložka).

Létající ryby ve skutečnosti nelétají, ploutve používají k plachtění vzduchem. Tuto techniku si osvojily, aby unikly před predátory. Ve vzduchu však létající ryby nezůstávají dlouho. Potřebují dýchat, proto se vracejí do vody.

Než vzlétne, začne ryba velmi rychle plavat. Během plavání složí ploutve k tělu, rychle rozkmitá ocas, pak nasměruje tělo nahoru, proletí vodní hladinou až do výšky 6 metrů, roztáhne ploutve a plachtí. Pak spadne zpět na hladinu, ve vodě opět rozkmitá ocas a může provést další skok. Při jednom letu může létající ryba překonat vzdálenost až 200 metrů, dosáhnout rychlosti až 70 km/h a ve vzduchu se může udržet po dobu až 45 sekund. Spojením několika letů po sobě ryba uletí vzduchem až 400 metrů.

Poznatky o létajících rybách inspirovaly vědce. Mechanici chtějí vytvořit letoun s podobnými vlastnostmi, jako mají tito živočichové.

(Už víš proč? 2/2015, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 8–13

Před vynálezem papíru lidé psali na vše, co jim přišlo pod ruku: v Číně na hedvábí, v Indii na palmové listy a v Babylonu na tabulky z pálené hlíny. Ve starověkém Egyptě se začal používat papyrus, který Egypťané vyráběli ze stonků jedné vodní rostliny. Později se k psaní začaly upravovat také zvířecí kůže zbavené srsti a tak vznikly pergameny. Pergamen byl sice daleko dražší než papyrus, ale zato byl pevnější a déle vydržel. Až do začátku 13. století byl pergamen nejužívanějším psacím materiálem, poté začal být vytlačován papírem.

Proces výroby papíru prošel dlouhodobým vývojem. Počátky tohoto převratného vynálezu sahají až do třetího tisíciletí před naším letopočtem. Papír byl v té podobě, v jaké ho známe dnes, vynalezen v roce 105. Tehdy čínský ministr Cchaj Lun dokázal něco pozoruhodného. Z vláken rostlin, starých hadrů a rybářských sítí vyrobil listy papíru. Tyto suroviny se nejprve povařily a pak se rozmělnily na kaši. Do směsy se ponořila bambusová síť, na níž ulpěla tenká vrstva kaše. Pak se papír odloupl od sítě a nechal se vysušit. Na takto získaný papír se psalo daleko lépe než na hedvábí. Výroba papíru byla také méně nákladná, což ∗∗∗∗∗.

Číňané si velmi dobře uvědomovali, jak je vynález papíru cenný, proto jeho výrobní postup přísně střežili. Před světem ho však utajili jen do poloviny 8. století, kdy arabští vojáci zajali několik Číňanů. Ti byli donuceni tajemství výroby papíru svým věznitelům prozradit. Technologie výroby papíru pak během následujících čtyř set let pronikla i do střední a západní Evropy.

(D. Macaulay, Mamutí kniha techniky; www.wikipedie.cz, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 20–24

TEXT 1

Těch čtyř rytířů na koních si zpočátku nikdo nevšiml. Všechny oči se totiž upíraly ke vchodu do Metropolitního muzea umění, nad jehož vstupem byl upevněn poutač s nápisem POKLADY VATIKÁNU.

Všichni jezdci na sobě měli stejné středověké brnění. Vypadali, jako by právě prošli časovou smyčkou. Pozvolna se blížili k muzeu. Nečekaně jim však do cesty vstoupil hlídač. Jeden z rytířů okamžitě zvedl meč a zasáhl ho těsně pod uchem. Pak rytíři vjeli na koních přímo do muzea.

Tess byla zrovna ve Velkém sále, když zaslechla zvenčí výkřiky zděšení. V sále propukl chaos. Jezdci rozbíjeli meči vitríny a ničili vystavené předměty. Jeden z nich vytáhl nebezpečně vyhlížející zbraň. Tess zoufale hledala nějakou únikovou cestu. Jakmile zahlédla průchod do dalších výstavních prostor, rozběhla se tím směrem.

Najednou postřehla, že se do místnosti blíží jeden z rytířů. Právě včas se přikrčila za nejbližší skříňku, takže ji nespatřil. Zastavil necelé dva metry od ní. Ve skle vitríny Tess spatřila rytířův odraz, uhrančivý zjev v bílém plášti a drátěné košili. Bylo patrné, že ho na rozdíl od jeho společníků zajímá něco konkrétního. Viděla, jak tasí meč a tne do jedné vitríny. Podlahu zasypal déšť střepů. Rytíř pomalu vyndal z vitríny zvláštní předmět. Upřeně na něj hleděl se zbožnou úctou. Pak zašeptal: „Veritas vos libera…“

Tess po očku vyhlédla zpoza skříňky. V němé hrůze přihlížela něčemu, co se jevilo jako nějaký hluboce soukromý rituál. Vtom rytíře vytrhla ze zamyšlení střelba. Jeho oči, zastíněné v úzkém průzoru přilbice, se na okamžik střetly s Tessinýma. V duchu už se loučila se životem, pak ale muž křikl: „Jedeme!“

(R. Khoury, Poslední templář, upraveno)

TEXT 2

Metafora je přenesení pojmenování na základě podobnosti, např. spojení srp, jenž požíná démantové nebe označuje měsíc.

Nejslavnější Lucemburk

(1) Po otcově skonu se Karel IV. stal českým panovníkem. Zatímco německými oblastmi Svaté říše římské procházel v přestrojení, aby nepadl do rukou přívržencům Ludvíka IV. Bavora, v českých zemích jeho vládu nikdo nezpochybňoval.

(2) Důkaz o Karlově oblibě podala jeho slavnostní korunovace 2. září 1347. Okázalý ceremoniál se konal ve staré románské bazilice, neboť nový Svatovítský chrám se teprve začínal stavět.

(3) Krátce po korunovačním obřadu se Karel dozvěděl novinu, jenž ho překvapila. Jeho rival Ludvík IV. Bavor nečekaně zahynul, když lovil medvědy. Nyní již nic nebránilo tomu, aby byl královský titul Karla IV. uznán v celé říši. V červenci 1349 byl třiatřicetiletý Lucemburk v Cáchách korunován (již podruhé) římským králem a tentokrát už jeho nárok na korunu nikdo nezpochybňoval. Pouze Wittelsbachové skřípali zuby, ale Karel obratnými politickými tahy brzy zkrotil i je. Nyní již toužil pouze stát se císařem, což se mu splnilo v římském chrámu svatého Petra o velikonoční neděli 5. dubna 1355. Byl tak prvním českým panovníkem, který se pyšnil císařskou korunou. Jeho radost nezkalila ani okolnost, že korunovaci neprovedl papež Inocenc VI., nýbrž pouze jím pověřený kardinál. Ani zdaleka se tedy netěšil takové podpoře papeže, jak o něm rozhlašovali jeho protivníci.

(4) Své záměry v říšské politice dokázal Karel prosadit i díky tomu, že se opíral o hospodářsky prosperující Království české. Jeho význam si dobře uvědomoval, a proto se jej snažil ještě více povznést. Z Prahy učinil nejen rezidenci českého panovníka, ale i celoevropsky důležité místo.

(P. Čornej, Dějiny českých zemí, upraveno)

TEXT 1

Dneska jsme s babičkou umyli celý dům odshora dolů. Babička trpí utkvělou představou o nebezpečných bacilech. Je přesvědčená, že na ni číhají v záloze, aby se na ni vrhli a přemohli ji. Myslím, že to mají na svědomí ty reklamy na čisticí prostředky na záchodové mísy, kde zobrazují „bacily“ ve velikosti vzrostlých trpaslíků, jak vykukují ze záhybů toalety a zákeřně se pošklebují. I když jsem tu reklamu viděl stokrát, stejně si nemůžu vybavit přesný název těch produktů.

(S. Townsendová, Adrian Mole – léta v divočině, upraveno)

TEXT 2

Některé skutečnosti nepojmenováváme jedním slovem, ale spojením slov. Ustálenému spojení slov s jedním významem říkáme SOUSLOVÍ. Např. podstatné jméno (slovní druh, slovo podstatné nelze nahradit žádným synonymem) je sousloví, naopak podstatné informace (např. významné, důležité, potřebné informace) není sousloví.

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 7. ročník ZŠ, upraveno)