Slovní druhy - 7. ročník

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

TEXT 2

Slovo typu A v příslušné větě vyjadřuje, do jaké míry si je mluvčí jistý tím, co tvrdí (např. Tohle určitě bude vědět Pavel. = vysoká míra jistoty; Zítra možná vyhraju. = menší míra jistoty).

Slovo typu B v příslušné větě vyjadřuje něco jiného než slovo typu A, například vyjadřuje přání (např. Nechť zvítězí ten lepší.), zdůraznění či vytčení (např. Proč to dáváš zrovna jemu?), citový postoj mluvčího (např. Naštěstí se podařilo oheň uhasit.).

(Xindl X: Růžový brejle; upraveno)

TEXT 2

Nespisovný prostředek typu A vzniká tak, že se před počáteční samohlásku spisovného slova přidá souhláska, např. u nás doma → {{u:hu nás doma}}.

Nespisovný prostředek typu B vzniká jinak, než je uvedeno výše.

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého, některé však mají věkové omezení. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane také základní informace týkající se jeho postavy. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), ale skutečnými tvůrci příběhu jsou samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

(3) Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

Vysvětlivka: karavana – skupina obchodníků a zvířat cestující pouští

(A. Šotolová: Fata morgána; upraveno)

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka. Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled.

(2) Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Celou trasu urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z městečka Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito obcemi.

(3) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Nakupování je běžnou součástí našich životů. Této činnosti se lidé věnují od starověku a už tehdy si psali nákupní seznamy. Ten nejstarší nalezený byl podle archeologů sepsán přibližně v roce 2000 př. n. l. To bylo o tisíc let později, než na Blízkém východě vznikla první tržiště. Přesnou představu o starověkých obchodních praktikách ovšem nemáme. Něco málo se dozvíme díky několika dochovaným písemným zmínkám. Například antický básník Martialis v 1. století n. l. popsal Řím jako jeden velký obchod: prodejci prý nabízeli své zboží skoro všude a k přilákání zákazníků používali svérázné metody, třeba ochočené opice.

(2) Ve středověku tržiště spontánně vznikala v centru každého většího města. Na přelomu 12. a 13. století už bylo v Čechách zhruba sto stálých tržišť: ta neplnila jen svůj primární účel, ale byla i významným místem společenského dění a také sloužila jako popraviště. Zloději, jichž bylo na trzích požehnaně, byli někdy ihned oběšeni bez řádného soudu. Člověk se také musel mít na pozoru před nepoctivými obchodníky. Někteří třeba používali nepřesné váhy, jiní zase vydávali zkažené maso za čerstvé. Tyto provinilce sice šibenice nečekala, ale správce tržiště je nechal postavit na pranýř¹.

(3) V novověku se rozrostla skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet víc, než bylo nezbytně nutné k přežití. Přirozeným důsledkem byla změna nákupních zvyků i podoby obchodů. Historicky první obchodní dům se otevřel v Londýně roku 1796 a ve svých čtyřech odděleních nabízel například galanterii, šperky, klobouky či vějíře. Další obchodní domy následovaly záhy, žádný ale neumožňoval, aby se zákazníci obsloužili sami. Zlom nastal až v roce 1916, kdy byla v americkém Memphisu otevřena první samoobsluha – pobočka řetězce supermarketů Piggly Wiggly. Dnes už jsou supermarkety takřka na každém rohu.

¹ Místo se sloupem, kůlem aj., k němuž byli viníci po určitou dobu připoutáni.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Ježura australská je malý zavalitý živočich, vyskytující se převážně v zalesněných oblastech Austrálie. Hmotnost dospělého jedince může dosáhnout až 5 kilogramů, jeho tělo dorůstá délky zhruba 45 centimetrů. Ježura vypadá trochu jako dikobraz, jejím nejbližším příbuzným je ale ptakopysk. Ježury a ptakopyskové se od sebe vývojově oddělili před 19–48 miliony let. Oba tito živočichové patří do skupiny savců, kteří nerodí živá mláďata, ale kladou vejce.

(2) Samice ježury australské ukládá snesené vejce velikosti lískového oříšku do břišní kapsy. Zhruba za deset dnů se z něj vylíhne mládě: je dlouhé kolem 1,5 centimetru a váží asi 0,5 gramu. Prvních osm týdnů tráví v matčině vaku a živí se mateřským mlékem. Během tohoto období mu začínají růst bodliny, které byly při narození ukryty pod kůží. Právě kvůli nim ho matka posléze odloží do nory vystlané trávou. Samice se za svým potomkem pravidelně vrací, aby ho nakojila. Mléko ježur je hodně výživné, takže mládě vydrží o samotě i několik dní.

(3) Ve věku sedmi měsíců mládě opouští noru a začíná se živit stejně jako jeho rodiče. Dospělá ježura nemá zuby, její čelisti jsou srostlé v protáhlý čenich. Když čenichem vypátrá sídlo mravenců či termitů, rozhrabe ho silnými drápy a vydoluje z něj potravu. Dlouhým lepkavým jazykem vtahuje hmyz do tlamy. Jazyk ježury australské se pohybuje neuvěřitelně rychle: podle některých zdrojů ho prý vysune stokrát za minutu.

Za ježurami nemusíte jezdit až do vzdálených končin u protinožců: například pražská zoologická zahrada je chová již od 50. let minulého století a daří se jim tu celkem dobře. Jedna z ježur, přivezená přímo z Austrálie, se v zoo dokonce dožila úctyhodných 50 let. V současnosti tyto zajímavé živočichy najdete v expozici nazvané Darwinův kráter.

(www.stoplusjednicka.cz; zoopraha.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Hazel se probrala. Hrdlo měla vyprahlé, a tak se hltavě napila přímo z kaluže, v níž ležela. Kalná voda jí dodala sílu, aby vstala. Vybavila si, co se stalo: démon odvlekl její matku. Hazel se podívala na své ruce. Při tom únosu jí z prstů začal tryskat kouzelný oheň. Myslela si proto, že budou samý puchýř, ale nic. Tráva kolem jezírka byla jejím kouzlem zjevně sežehnutá, ve vzduchu byla cítit síra, její ruce ale byly ohněm netknuté.

(2) Dívka se rozběhla do chaloupky. Dala do brašny krajíc chleba a kousek sýra a vzala si na sebe suché oblečení. Pak se zarazila. Svět za Čaromýtinou neznala, ale odmalička jej toužila vidět. Teď však v sobě nedokázala najít odvahu, aby se vydala na cestu.

Náhle kdosi promluvil pisklavým hláskem: „Snad nechceš jít ven v tomhle lijáku?“

Hazel se rozhlédla po místnosti. Na stole seděl malý plch. Něco držel v tlapičkách a tvářil se dost nadurděně. Znenadání mu ze srsti vyšlehly plameny.

„Co to bylo?“ vykřikla dívka.

(3) „To já nevím,“ zakvílel plch. „Začalo to při tom tvém ohňostroji. Zasáhla jsi mě tím svým pitomým kouzlem. Příště dávej pozor, na koho míříš.“

„Moc mě to mrzí. Až dodnes jsem ale netušila, že umím čarovat.“

„Tak dobrá, protentokrát ti to odpustím.“

Hazel se zadívala oknem k lesu. „Už půjdu. Musím najít svou mámu. Jenže co já sama ZMŮŽU proti démonovi?“ povzdechla si.

„Víc, než si myslíš. Ty přece nejsi obyčejná holka. Umíš čarovat, takže jsi…?“

„Čarodějnice.“

„Správně. A já si teď udělám hnízdo ve tvých vlasech, protože jdu s tebou,“ oznámil jí plch a za chvilku už šmejdil v jejích tmavorudých kudrnách.

Hazel usoudila, že SPOLEČNOST nevrlého hlodavce je lepší než nic. „Dobrá, ale slib mi, že mi tam nebudeš trousit bobky.“ Pak vzala brašnu a vykročila do deště.

(M. Ralphs, Dcera ohně, upraveno)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti. Metonymie se uplatňuje např. ve větě Vylila celý hrnek (tj. vylila obsah hrnku) nebo v souvětí Přinesla buchty a on snědl celý talíř (tj. snědl buchty, nikoli talíř). Ve větě Vylila mléko z hrnku nebo ve větě Snědl všechny buchty z talíře se ale metonymie neuplatňuje.

TEXT 1

(1) Hazel se probrala. Hrdlo měla vyprahlé, a tak se hltavě napila přímo z kaluže, v níž ležela. Kalná voda jí dodala sílu, aby vstala. Vybavila si, co se stalo: démon odvlekl její matku. Hazel se podívala na své ruce. Při tom únosu jí z prstů začal tryskat kouzelný oheň. Myslela si proto, že budou samý puchýř, ale nic. Tráva kolem jezírka byla jejím kouzlem zjevně sežehnutá, ve vzduchu byla cítit síra, její ruce ale byly ohněm netknuté.

(2) Dívka se rozběhla do chaloupky. Dala do brašny krajíc chleba a kousek sýra a vzala si na sebe suché oblečení. Pak se zarazila. Svět za Čaromýtinou neznala, ale odmalička jej toužila vidět. Teď však v sobě nedokázala najít odvahu, aby se vydala na cestu.

Náhle kdosi promluvil pisklavým hláskem: „Snad nechceš jít ven v tomhle lijáku?“

Hazel se rozhlédla po místnosti. Na stole seděl malý plch. Něco držel v tlapičkách a tvářil se dost nadurděně. Znenadání mu ze srsti vyšlehly plameny.

„Co to bylo?“ vykřikla dívka.

(3) „To já nevím,“ zakvílel plch. „Začalo to při tom tvém ohňostroji. Zasáhla jsi mě tím svým pitomým kouzlem. Příště dávej pozor, na koho míříš.“

„Moc mě to mrzí. Až dodnes jsem ale netušila, že umím čarovat.“

„Tak dobrá, protentokrát ti to odpustím.“

Hazel se zadívala oknem k lesu. „Už půjdu. Musím najít svou mámu. Jenže co já sama ZMŮŽU proti démonovi?“ povzdechla si.

„Víc, než si myslíš. Ty přece nejsi obyčejná holka. Umíš čarovat, takže jsi…?“

„Čarodějnice.“

„Správně. A já si teď udělám hnízdo ve tvých vlasech, protože jdu s tebou,“ oznámil jí plch a za chvilku už šmejdil v jejích tmavorudých kudrnách.

Hazel usoudila, že SPOLEČNOST nevrlého hlodavce je lepší než nic. „Dobrá, ale slib mi, že mi tam nebudeš trousit bobky.“ Pak vzala brašnu a vykročila do deště.

(M. Ralphs, Dcera ohně, upraveno)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti. Metonymie se uplatňuje např. ve větě Vylila celý hrnek (tj. vylila obsah hrnku) nebo v souvětí Přinesla buchty a on snědl celý talíř (tj. snědl buchty, nikoli talíř). Ve větě Vylila mléko z hrnku nebo ve větě Snědl všechny buchty z talíře se ale metonymie neuplatňuje.

Vysvětlivky: gnóm – podzemní skřítek; podloudník – člověk se zlými úmysly; vráz – naráz, náhle

(J. Vrchlický, Kobylka a gnóm, upraveno)

(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají. Masožravé rostliny rostou zejména na místech, KDE JE PŮDA CHUDÁ NA ŽIVINY. Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.

(2) Je zde ovšem jeden zásadní rozpor – masožravky loví hmyz, ABY ZÍSKALY ŽIVINY, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. ∗∗∗∗∗, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.

(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.

Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Na jejím lapacím listu jsou chlupy citlivé na pohyb: jeho okraje jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile pomocí chlupů mucholapka odhalí přítomnost hmyzu, bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.

(www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

TEXT 2

Citoslovce typu A slouží k navázání/udržení kontaktu s tím, komu je promluva určena (např. ahoj, aha), vyjadřují výzvu (např. hajdy, bacha) nebo napodobují nějaký zvuk (např. bum, kykyryký).

Hlavní funkcí citoslovcí typu B (např. mňam, fuj) je vyjádřit kladnou či zápornou emoci (např. radost, nadšení, spokojenost, opovržení, nechuť, zlost, bolest). Neslouží tedy k navázání/udržení kontaktu, nevyjadřují výzvu ani nenapodobují nějaký zvuk.

(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.

Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně¹ výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.

(2) Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba ∗∗∗∗∗ už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. Obranné prvky, pro hrady tak typické, byly totiž částečně potlačeny ve prospěch reprezentativní funkce sídla.

(3) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě PONDĚLÍ) od června do ZÁŘÍ, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Pokud ∗∗∗∗∗ Točník prozkoumat vlastním tempem, můžete se na prohlídku vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik PALÁCŮ, zbytek hradní VĚŽE či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

¹ vyjma pondělí, kdy je na většině českých památek zavírací den

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

(T. Burton, Holka mnohooká, upraveno)

TEXT 2

Rýmové echo vzniká, když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno celé je obsaženo v tom druhém. Délka samohlásek ve slovech, která se rýmují, nemusí být stejná.

Příklady: pod ledem – pohledem; jižních – při žních; polámalo – oral málo; Dana – vdaná.

(1) V Ho Či Minově Městě bylo uprostřed léta strašné vedro. Artemis Fowl byl ale ochoten to snést. Doutnala v něm totiž jiskřička naděje, že konečně najde Knihu. Proto teď se svým komorníkem Butlerem seděl v kavárně a čekal na informátora.

„Ještě čaj, pánové?“ zeptal se jich úslužně drobný číšník s knírkem.

„Ušetřete nás toho divadla a sedněte si vedle mě,“ zavelel Artemis. „Jen mezi námi – máte ručně šité boty, hedvábnou košili a před pár dny jste byl na manikúře. Vy nejste číšník, ale Nguyen, náš kontakt.“

Nguyen si nervózně přisedl. Zarazilo ho, jaká z toho mladého muže, který ho tak rychle prokoukl, sálala autorita.

(2) „A teď k věci,“ řekl mladík. „Sešli jsme se, protože jste odpověděl na můj inzerát.“

„Tu Knihu má jedna léčitelka,“ sdělil mu Nguyen.

„Tak nás k té ženě zaveďte,“ rozhodl Artemis.

Po dvouhodinové cestě rozpáleným městem konečně dorazili do úzké temné uličky, kde na rýžové rohoži seděla malá zahalená postava. „To je ona,“ pošeptal Nguyen svým společníkům.

„Madam, potřebuji vaši Knihu,“ oslovil ženu Artemis a podal jí láhev s etiketou whisky. Z hábitu vystřelila skvrnitě zelená ruka a zmocnila se láhve. Stařena do sebe obrátila její obsah a zaskřehotala: „Nevím nic o žádné knize. Jsem léčitelka.“

Artemis si povzdychl: „Vy přece nejste léčitelka, ale víla.“

Žena shodila z hlavy šál a Artemis zahlédl oči zlaté barvy a špičaté uši.

„Jestli víš o Knize,“ řekla víla, „pak taky víš, že bych tě mohla zabít lusknutím prstů!“ „Myslím, že ne,“ odvětil Artemis, „právě jste totiž vypila čtvrtlitr svěcené vody. Pokud odejdu bez Knihy, zaručeně budete do zítřka mrtvá. Jestli mi ale Knihu půjčíte, dám vám ampuli s látkou, která účinky svěcené vody zneutralizuje.“

Víla už začínala cítit mírné křeče. Sáhla proto do záhybů svého špinavého roucha a vytáhla zlatý svazek velikosti krabičky zápalek: „To beru.“

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(J. Seifert, První dopis mamince, upraveno)

TEXT 2

Epanastrofa: opakování téhož slova nebo slovního spojení z konce jednoho verše na začátku bezprostředně následujícího verše.

Epizeuxis: opakování téhož slova nebo slovního spojení v rámci jednoho verše.

(1) Jonatán seděl u stolu v cestovní kanceláři Jinosvěty a věnoval se své práci, když se ozval zvuk prudce se otvírajícího kufru. Jeho víko odletělo a ven vychrstl proud vody. Za pár vteřin se z kufru vynořil muž, promáčený na kost. Za ním se vysoukala jakási žena. Kolem pravého kotníku měla obtočené slizké chapadlo.

„Ten šmejd se mě furt drží, Alfrede,“ durdila se.

„Musíte se vyprostit,“ vzdychl Jonatán, „protože z jiného světa se s vámi nesmí nic vrátit. Pravidla pro cestovatele znáte.“

(2) Žena škubla nohou. Chapadlo toho tvora ji konečně pustilo a víko se s čvachtavým plesknutím zavřelo. Dvojice se culila tak, jak by se nikdo, kdo právě vylezl z kufru spolu s chobotnicí, rozhodně culit neměl. Jonatán nalistoval stránku v notesu a řekl: „Mori a Alfred Hudspethovi. Vidím, že jste se měli vrátit až za několik dní.“

„Zhoršilo se počasí,“ vysvětlovala Mori, „to byste nevěřil, jak velký byly vlny.“

„Pořídili jste alespoň slušné zápisky ze svého pobytu?“ zajímalo Jonatána. Alfred mu podal zmáčenou knihu. Jonatán se zamračil: „Víte, jak je tento průvodce cenný? Takhle se k němu nemůžete chovat!“ Jakmile knížku otevřel, nespokojeně zabručel: „Napsali jste všeho všudy jeden odstavec! To mi opravdu nestačí!“

„Neměli jsme moc času na psaní slohových prací,“ zasmál se Alfred a odhrnul si ofinu. Jeho čelo zdobila tržná rána. „Tohle je vzpomínka na větší než drobnou šarvátku v Zátoce hlasů.“

„A pak se objevily ty chobotnice,“ dodala Mori. „Málem jsme ztratili kufr. Museli jsme skočit přes palubu, protože jedna z těch potvor se zmocnila naší lodi. Najít jiný místo, kde šlo kufr otevřít, abysme se mohli vrátit sem, to bylo jako zlý sen.“

Jonatán zalapal po dechu: „Vy jste málem ztratili kufr? Neztratit své zavazadlo – to je přece pravidlo číslo jedna.“

„Nebojte se, my se příště polepšíme, viď, Mori?“

(L. D. Lapinski, Cestovní kancelář Jinosvěty, upraveno)

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.

(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.

(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.

(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž ZVLÁDNETE i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse.

Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.

(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.

(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

Musíš kout železo, dokud je žhavé.

Ačkoli ještě nedávno bylo tetování vnímáno většinou negativně, dnes už je poměrně běžné. Málokdo ovšem ví, jak dlouhou má tradici.

∗∗∗∗∗ se lidé nechávali tetovat již v době měděné, svědčí mumie muže známého pod přezdívkou Ötzi, jenž žil někdy mezi lety 3400 a 3100 př. n. l. Skvrny na jeho těle, nalezeném v roce 1991, vědci zpočátku považovali za popáleniny, podrobnou analýzou však bylo prokázáno, že jde o tetování. Většinu z celkem 61 vytetovaných čar o maximální délce 40 mm má Ötzi na nohou a v dolní části zad, a to na místech, která využívá i dnešní akupunktura. Někteří uznávaní odborníci proto soudí, že jeho tetování mohlo označovat akupunkturní body.

Důležité poznatky o tetování přinesly také gebeleinské mumie. Tato šestice mumifikovaných těl byla nalezena v Egyptě na sklonku 19. století. Před několika lety vědci díky moderním technologiím zjistili, že dvě z mumií jsou potetované. Jejich tetování patrně poukazovalo na vyšší společenské postavení. Na paži gebeleinské ženy se našly čtyři symboly (mají tvar písmene S). Gebeleinský muž má na rameni dva zvířecí motivy: jedno tetování pravděpodobně znázorňuje býka (ten byl v Egyptě symbolem moci a síly), v druhém případě jde nejspíš o paovci hřivnatou (zvíře podobné koze, které žije v Egyptě). Tento objev vyvrátil domněnku, že starověcí Egypťané tetovali pouze ženy.

Tetování je typické i pro mnoho ostrovních kultur. S osobitým zdobením mužských těl, sahajícím od beder až po kolena, se setkáme třeba u jednoho samojského kmene. Nechat si udělat takové tetování je podmínkou pro to, aby byl dospívající Samojec přijat mezi dospělé. Je tedy zjevné, že tetování zdaleka není jen estetickou záležitostí, jak se mnozí lidé domnívají.

Vysvětlivka: akupunktura – léčebná metoda, při níž se do určitých míst pacientova těla vpichují speciální jehly

(www.national-geographic.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Pro vlastní dobro jím jenom zdravou stravu.

Člun se dal do pohybu a nás obklopila temnota. Ocitli jsme se ve Vráse. Náhle jsme cosi zaslechli. Byly to volkry – zrůdná stvoření s obřími drápy, kožnatými křídly a zuby ∗∗∗∗∗ jako žiletky, jimiž s chutí trhají lidské maso. Ve chvíli, kdy na nás ty stvůry zaútočily, se mě poprvé zmocnil ten zvláštní pocit. Vzápětí vše kolem mě zalila pronikavá záře, která je zahnala.

Následující týden byl nabitý událostmi: první setkání s Temným, střet s nájemnými vrahy z Fjerdy a rychlý přesun do Os Alty – králova sídla. Nebylo divu, že jakmile mě v paláci zavedli do pokoje, padla jsem na postel a za minutu už jsem nevěděla o světě.

Zase je mi pět a jsem v sirotčinci. Všude je krev, na okně mé ložnice sedí volkra. Natahuje po mně drápy. Její oči mají šedivou barvu křemene. Jsou stejné, jako má Temný… S hrůzou jsem procitla. Srdce mi ještě zběsile tlouklo, když mi služebná oznamovala, že se mám připravit na audienci u krále.

Záhy už jsem před zraky zvědavých dvořanů kráčela ke zlatému trůnu. Král vypadal asi na čtyřicet, měl štíhlou postavu s kulatými rameny, vodnaté oči a světlý knír.

„Vaše Veličenstvo, představuji vám Alinu Starkovou – světlonošku,“ pronesl Temný.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ana Kuya, svérázná hospodyně ze sirotčince, kde jsem vyrůstala, vyžadovala, abychom před šlechtici vždy dělali pukrle. To mi ale nyní připadalo nepatřičné. Král se na mě podíval a zklamaně řekl: „Vždyť vypadá úplně obyčejně.“

Nato Temný rozpřáhl ruce. Z jeho dlaní vytryskly temné stružky a prostory se začaly plnit černí, jež se vpíjela do vzduchu. V sále ∗∗∗∗∗ temnotou se ozvaly zděšené výkřiky. Vtom se něco uvnitř mě opět nekontrolovatelně dralo na povrch. Za chvilku celý sál zaplavilo zářivé světlo, které vmžiku zahnalo temnotu. Propukl aplaus. Několik lidí se dokonce radostí rozplakalo. Král se tvářil nadmíru spokojeně.

(L. Bardugová, Světlo a stíny, upraveno)

Když jsme zjistili, že všichni chlapci jsou živí, oddechli jsme si.

(P. Nos, Ikarovo ouha, upraveno)

TEXT 1

(1) Lydia stála uprostřed kuchyně a přihlížela, jak si jídlo na sporáku spokojeně pobrukuje. „Asi by ses měl podívat do dětského pokoje, Georgi.“

„Proč? Stalo se něco?“ zajímalo George.

„Zkrátka mi to tam teď připadá divné.“

Šli spolu chodbou svého dokonalého domu. Jen samotný nábytek a nejrůznější technické vychytávky je přišly na třicet tisíc dolarů.

„Tak co se ti tu nezdá?“ zeptal se George, když vstoupili do dětského pokoje.

(2) Chvilku se nic nedělo, záhy se ale před očima manželů Hadleyových zjevila africká savana, věrně zachycená do posledního kamínku a stébla trávy, a strop pokoje se proměnil v oblohu spalovanou žhavým sluncem. Georgeovi se rázem orosilo čelo potem.

„Pojď z toho slunce,“ řekl Lydii, „tohle už je moc skutečné. Stejně ale nechápu, co tě na tom znepokojuje.“

Vtom se z přístrojů v rozích pokoje začaly linout pachy: horká vůně trávy, chladivý závan napajedla, ostrý zápach zvířat. Posléze se přidaly i první zvuky africké savany: dusot antilopích kopýtek, šustot supích křídel. Z keřů se vynořili lvi a pomalu se blížili k manželům Hadleyovým. George zaplavil obdiv ke géniovi, který tohle vše vymyslel. Dětský pokoj občas vypadal až neuvěřitelně přesně. Když George dostal chuť odskočit si do jakékoliv země, stačil mžik – a přání se splnilo.

Lvi se nyní zastavili a upřeně George s Lydií pozorovali. Znenadání se k nim rozběhli. Lydia zaječela a utekla na chodbu. George vyrazil za ní. Jakmile za sebou zabouchl dveře pokoje, rozesmál se.

„Georgi, málem nás sežrali!“ polykala slzy Lydia.

„Uznávám, nepochybně to působí, jako by to bylo opravdové – úplná Afrika v domě. Ale nezapomeň, že to byl jen prostorový barevný film o přírodě.“

(R. Bradbury, Ilustrovaný muž, upraveno)

TEXT 2

Personifikace se uplatňuje např. ve spojení mráz kreslil na okna květy – něco (mráz), co je v našem běžném životě neživé, dělá něco (kreslí), co je typické pro člověka. Ve spojení nastaly silné mrazy se personifikace neuplatňuje.

Už nás to tady nebaví, půjdeme raději domů.

Na konci měsíce jsme vždy pracovně velmi vytížení.

Hrad Karlštejn patří mezi nejslavnější české památky.

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

V pondělí mě čeká zkoušení z dějepisu.

Letošní dlouhotrvající sucho ničí úrodu.

Novozélandské město Christchurch mělo dlouhá léta svého oficiálního kouzelníka. Ian Channell, kterému je nyní už skoro devadesát let, se začal věnovat kouzlení na veřejných prostranstvích již během prvních měsíců svého několikaletého pobytu v Austrálii. V této činnosti pokračoval i po roce 1976, kdy se natrvalo usadil ve městě Christchurch.

Místní radní zprvu nebyli z jeho netradičního řemesla nadšení a chtěli mu provoz této činnosti zakázat, ale veřejnost si kouzelníka oblíbila a proti zákazu se vzbouřila. Channell nakonec získal funkci oficiálního kouzelníka Nového Zélandu. Náplní jeho práce bylo třeba zaříkávat profesionální ragbyové týmy, aby začaly vyhrávat, žehnat lidem při různých událostech nebo pomáhat zemi v obdobích sucha tím, že vykonával dešťové tance.

Uznávaný kouzelník dostával od města za své služby v přepočtu 250 tisíc korun ročně. V roce 2021 však městští radní smlouvu s čarodějem, který za své zásluhy dokonce převzal vyznamenání od královny Alžběty II., nečekaně rozvázali. Důvod jejich rozhodnutí není znám. Vzhledem k čarodějově velké popularitě je nicméně možné, že veřejnost si jeho služby opět vynutí.

(www.aktualne.cz; www.denik.cz, upraveno)

(1) Viděl jsem lilek v tílku.
Je nemnoho takových lilků!
Však v Liliové ulici na Praze 1
je možné si schůzku s jedním z nich sjednat.

Ten lilek se leskne fialovou černí
a nosí tílko nemoderní.

Když se s ním potkáš,
zazpívá ti jeden z trylků,
které se líbí těmto staroměstským lilkům.
Zní asi takto: Li la li la.

(2) Vždycky hleď ocenit jeho trylek!
Sic poznáš, jak hrůzný je to lilek,
když svleče své běloskvoucí prádlo…
Tak pochval ho, aby to špatně nedopadlo!

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Portugalské souostroví Azory, ležící v Atlantském oceánu přibližně 1 500 km od Lisabonu, se skládá z devíti obydlených ostrovů. Největší z nich, ostrov São Miguel, byl až do začátku 21. století jediným místem v Evropě, kde se pěstoval a zpracovával čaj. Azorské čajovníkové plantáže jsou unikátní: čaj se zde pěstuje už ve výšce 150 metrů nad mořem, jde tedy o nejníže položené plantáže na světě.

Lidé z těchto ostrovů na své půdě odpradávna pěstovali pomeranče. Když ale počátkem 19. století pomerančovníky zničila zhoubná plíseň, azorští zemědělci přišli o hlavní zdroj obživy. Hledali tedy novou plodinu vhodnou k pěstování, kterou by také mohli vyvážet. Skutečnost, že vedle ananasu a maracuji nakonec vsadili i na čajovník, má na svědomí Jacinto Leite, někdejší voják brazilské armády. Na svůj rodný ostrov São Miguel totiž přivezl z Rio de Janeira sazenice čajovníku.

V úrodné půdě a stabilním klimatu se plodině záhy začalo dařit. Z první sklizně čaje byly dva vzorky, konkrétně 8 kg černého a 10 kg zeleného čaje, poslány do Anglie na odborné analýzy. Díky své nesporné kvalitě oba dostaly vynikající posudky. Cesta na evropské trhy se rázem otevřela a na Azorách nastaly lepší časy. Už v roce 1850 se čajovníkové plantáže rozprostíraly na 300 hektarech půdy a tamější manufaktury ročně vyprodukovaly 250 tun čaje.

Čilý obchod se zahraničím ale narušila první světová válka, ∗∗∗∗∗. Důsledkem tohoto trendu, pokračujícího i po válce, byly ztráty na ziscích a krachování manufaktur. Do roku 1970 svou činnost ukončilo devět z původních čtrnácti azorských výrobců čaje, během následujících let zkrachovali další čtyři. Počátku 21. století se dočkala pouze společnost Chá Gorreana. Tento výrobce dodnes ze svých plantáží o rozloze 40 hektarů ročně vyprodukuje 40 tun kvalitního čaje.

(Lidé a Země 12/2007, upraveno)

(1) Poté, co Marcel odhalil Schultzův zkázonosný plán, pochopil, že hodiny jeho života jsou sečteny. Pořád myslel na Francouzské město, které se ten bídák rozhodl zničit. To se nesmí stát, jsou tam přece jeho přátelé! Celou noc Marcel nezamhouřil oka. Musí z Ocelového města uprchnout, to věděl zcela bezpečně. Jenže jak?

Ráno zamířil rovnou do parku, jenž byl součástí uzavřeného domovního bloku, v němž byl vězněn. Ano, mohl se procházet, jeho volnost však byla jen zdánlivá. V patách měl totiž stále dva mlčenlivé obry s revolverem, jejichž slabostí byl tabák.

(2) Když kráčel k říčce, která odtéká podzemním kanálem ven z města, všiml si zvláštního křoví, rostoucího podél zdi. Ihned ho poznal. V jeho listech se skrývá účinný uspávací prostředek. Plán útěku nabýval zřetelných obrysů. Marcel potají přidal pár lístků do tabáku a nabídl ho svým dozorcům. Za okamžik se areálem rozléhalo dvojí rytmické chrápání. Marcel na nic nečekal a utíkal do muzea modelů Schultzových strojů. Jakmile pronikl do hlavního sálu, vytáhl zápalku a škrtl.

(3) Za chvíli už z oken šlehaly plameny. Ze všech stran přijížděli hasiči, přispěchal i Schultze. Když bylo po pěti minutách hašení všem jasné, že muzeum lehne popelem, Schultze zvolal: „Deset tisíc dolarů tomu, kdo zachrání exponát 3175!“ I když to byla částka skutečně vysoká, nikdo se nehlásil. Náhle se odněkud vynořil Marcel a řekl: „Já to udělám.“

Schultze se zatvářil nedůvěřivě, pak ale kývl. Nemůže přece nic ztratit, naopak. Marcel si vzal dýchací přístroj a zmizel v kouři. Ani ho ale nenapadlo zachraňovat exponát. Rychle proběhl deštěm žhavých jisker, vyběhl zadním vchodem a skočil do říčky. Po chvíli vplul do podzemního kanálu, zcela zaplněného vodou. Byl v něm deset minut, když vtom narazil na železnou mříž. Zmocnilo se ho zoufalství. Z posledních sil zacloumal mříží. Naštěstí povolila. Proud ho unášel neznámo kam.

(J. Verne, Ocelové město, upraveno)

TEXT 1

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.

Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. HRNČÍŘE Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“

Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.

Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.

„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.

„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše RYBÁŘ Mesaulios.

„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.

„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.

„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

TEXT 2

Konatelská jména označují osoby, které vykonávají nějakou činnost spjatou se skutečností vyjádřenou podstatným jménem, z něhož bylo dané konatelské jméno utvořeno. Mezi jména konatelská patří například slovo lesník (tj. člověk, který se stará o les) nebo slovo dramatik (tj. člověk, který píše dramata).

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.

(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.

(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam ∗∗∗∗∗. Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Události dnešního dne mě utvrdily v mém rozhodnutí. Musím stůj co stůj zjistit, zda se ve vesničce opravdu skrývá netvor. Emma, Bronwyn a Enoch se rozhodli mě na této tajné výpravě doprovodit. Millard, jehož neviditelnost by se nám hodila, s naším plánem ale nechtěl mít nic společného. Dokonce jsme ho museli podplatit, aby nás nepráskl ředitelce Peregrinové.

Po večeři jsme se s Emmou sešli u schodiště v posledním patře sirotčince. Po žebříku jsme vylezli na půdu a odtud jsme se větrací šachtou dostali na střechu. Tam už na nás čekali Enoch s Bronwyn. Právě jsem se jich chystal zeptat, jak se dostaneme na zem, vtom jsem ale spatřil Olivu, jak se vznáší podél střechy. Okolo pasu měla omotaný provaz. Zvědavě jsem se naklonil přes střechu, abych zjistil, k čemu je přivázaná. Uviděl jsem Fionu, jak s provazem v ruce sedí v okně svého pokoje. Velice mě potěšilo, že máme dva komplice.

„Běž první, Jacobe,“ řekl mi Enoch.

Nervózně jsem couval od okraje střechy: „Součástí plánu nebylo, že si zlomím nohy.“

„Nezlomíš! Chytni se Olivy a skoč,“ přikázala mi Emma, „je to legrace, uvidíš. Dělala jsem to už mockrát.“

(2) Dobrá, budu jí věřit. Zamířil jsem k Olivě, ona natáhla ruce, objala mě a já jsem se zavřenýma očima vykročil do prázdna. Za okamžik jsem pod nohama ucítil zem. Oliva mě pustila a řítila se zpět na střechu s Júúúúú! na rtech. Ostatní na ni zasyčeli, ať je zticha. Pak ji jeden po druhém objali a ona je snesla dolů. Když jsme byli všichni pohromadě, opatrně jsme se začali plížit k temnému lesu. Fiona s Olivou nám z okna mávaly. Štěstí nám zatím stále přálo. Když se stihneme vrátit před večerkou, Peregrinová nic nezjistí.

(R. Riggs, Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, upraveno)

(1) Sen stát se aspoň na chvilku vikingem si bez obav můžete splnit na jihu Švédska poblíž města Malmö. Na břehu moře zde stojí přesná kopie vikingské vesnice. Skupina nadšenců tu před pár lety vybudovala obytná i hospodářská stavení ze dřeva, kamenů a hlíny. Někteří z nich zde dokonce žijí trvale a provozují stejná řemesla jako jejich dávní předci, drsní severští válečníci. Když se totiž vikingové zrovna neplavili po moři a nepodnikali loupeživé výpravy, živili se jako farmáři, rybáři, tesaři či kováři.

(2) V novodobé vikingské vesnici nejsou k dispozici žádné moderní přístroje, používají se zde pouze napodobeniny tehdejších nástrojů. Například místní kovář Lukasz Szczepanski má ve svém dřevěném domku prostou dílnu, kterou tvoří jen malá železná kovadlina na dřevěném špalku a ohniště z jílu a kamenů. ∗∗∗∗∗

Ve vesnici jsou vítáni návštěvníci ze všech zemí. Každoročně sem přijíždějí například jedni čeští manželé. Vyrábějí zde předměty z kůže, zejména boty, a jejich výrobky jsou ve vikingském světě velmi ceněné. I vy si můžete třeba o letních prázdninách vyzkoušet drsný život vikingů. Nejen že zažijete dobrodružství, ale také se naučíte něco nového.

(Týdeník Rozhlas 49/2016, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale žijících v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.

Unikátní vesnici, ukrytou v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.

Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

Vysvětlivky: dnít se – rozednívat se; lícha – pole; omženi – oroseni, zpoceni

(R. Kipling, Knihy džunglí)

TEXT 1

Do italského města Pisa jezdí v létě davy cizinců, aby si prohlédly unikátní zvonici z mramoru. Stanout na vrcholu šikmé věže je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením stavitelé naklánění věže zpomalili, zcela zastavit ho však nedokázali. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosahovalo vychýlení věže už kolem 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, probíhajících v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo}}. → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě}}. → předložka nevlastní

TEXT 1

Do italského města Pisa jezdí v létě davy cizinců, aby si prohlédly unikátní zvonici z mramoru. Stanout na vrcholu šikmé věže je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením stavitelé naklánění věže zpomalili, zcela zastavit ho však nedokázali. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosahovalo vychýlení věže už kolem 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, probíhajících v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo}}. → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě}}. → předložka nevlastní

(1) Barents zrovna zapisoval do lodního deníku zážitky z včerejšího dne, když do kajuty vešel plavčík Jan a řekl mu: „Kapitáne, země na obzoru!“

O tomto pustém a skalnatém ostrově Barents nikdy neslyšel. Měli by ho prozkoumat. Za chvíli už devět mužů sedělo v člunu a kličkovalo mezi zpěněnými vlnami a zrádnými útesy. Ihned po přistání se většina námořníků pustila do průzkumu ostrova: skupina mužů zamířila vpravo ke strmým skalám, Jan a Duncker se vydali vlevo na zasněžený svah. Výstup byl náročný, a tak se plavčík trochu opozdil. Když konečně vylezl nahoru, uviděl Dunckera, jak stojí bez hnutí na kamenité pláni a upírá zrak přímo před sebe.

„Co se děje?“ zašeptal Jan.

„Tamhle, u toho velikého balvanu…“ ukazuje mu třesoucí se rukou Duncker.

Dvě stě metrů od nich leží medvěd. Vše nasvědčuje tomu, že o jejich přítomnosti ví.

„Sežeň pomoc,“ sykne Duncker. „Vezměte zbraně, slyšíš?! A varujte muže na skalách!“

(2) Jan uhání po příkrém svahu. Vtom na zledovatělém povrchu uklouzne a začne se neuvěřitelnou rychlostí kutálet dolů. Cítí, že mu teče krev. Bolí ho celé tělo. Na okamžik ztratí vědomí. Když se probere, spatří nad sebou známé tváře.

„Medvěd!“ vyhrkne plavčík. „A Duncker je tam sám.“

Barents okamžitě vytáhne pistoli. Jeho varovný výstřel zapůsobí jako úder blesku. Medvěd se staví na zadní a začne řvát. Dva muži berou pušky a vyráží za Dunckerem. Jan s kapitánem spouštějí člun na vodu a čekají v něm na ostatní. Zanedlouho přibíhají průzkumníci od skal. Sotva popadají dech. Všech dvanáct očí teď napjatě pozoruje ze člunu, jak se Duncker setkává se zachránci. Podaří se jim dostat se do bezpečí? Nikdo netuší. Na svahu padne výstřel. Vzápětí se k pobřeží řítí trojice mužů. Jakmile skočili do člunu, kapitán zavelel: „A rychle odsud.“

(F. Herbert, Ledové moře, upraveno)

(Z. Svěrák, Umím prase zepředu)

(1) Kdysi byl majitelem jednoho ze ∗∗∗∗∗ na Malé Straně konšel Matěj Ráz. Bůhvíproč ale v roce 1503 skončil v rukou kata. Záhy postihlo jeho rodinu další neštěstí. Rázova dcera, která převzala živnost po otci, byla upálena, jelikož prý otrávila své sousedy. Zlé jazyky škodolibě říkaly, že tím jedem bylo její ředěné pivo.

Pošramocenou pověst tamějšího piva vylepšil až nový majitel pivovaru Václav. Tento sládek měl vlastní tajný recept na vaření piva a toto tajemství střežil jako oko v hlavě. Jeho hospoda se časem zaplnila spokojenými hosty. Své nejvzácnější pivo, určené jen pro zvláštní příležitosti, však Václav ukrýval ve sklepě pod pivovarem. Sklep byl zamčený na sedm zámků a klíče od nich sládek schovával i před svou ženou.

(2) Jednoho dne do hospody zavítal cizinec z Bavor, na první pohled urozený pán vznešeného chování. Představil se Václavovi jako majitel pivovaru a vyprávěl mu, že do Prahy přijel jen proto, aby se setkal s tak věhlasným sládkem, a že i za ∗∗∗∗∗ se Václavovo pivo těší vynikající pověsti. Nebylo divu, že po tolika poklonách malostranský sládek brzy roztál. Nejenže dal cizinci ochutnat pivo ze sklepa, ale dokonce mu ochotně prozradil svůj tajný recept.

(3) Na druhý den se cizinec rozloučil. Z kočáru ještě na svého hostitele volal, že mu pošle dárek na památku jejich nezapomenutelného setkání. Své slovo dané ∗∗∗∗∗ splnil: neuplynulo ani půl roku a Václav skutečně dostal z Bavor sud piva uvařeného přesně podle jeho receptu. Zprvu vyváděl jako smyslů zbavený, ale potom převelice pečlivě spočítal všechny své náklady a zisk. Zjistil, že se mu vyplatí daleko víc, když své pivo vařit přestane a bude objednávat a prodávat jen pivo bavorské. Když zavěsil klíče od sklepa na domovní štít, pivovarskému domu už nikdo neřekl jinak než U Klíčů.

(V. Cibula, Pražské pověsti, upraveno)

TEXT 1

(1) Kdysi byl v Uruku králem Gilgameš, po matce ze dvou třetin bůh. Gilgameš vládl tvrdou rukou. Pod dozorem vojáků stavěli uručtí muži den co den hradby kolem města Uruk. Jedna skupina mužů měla na starost přípravu cihel: vykopanou hlínu smísili s vodou a udělali mazlavé bláto, kterým plnili dřevěné formy. Z hotových cihel potom další muži stavěli hradby. Stavba však rostla pomalu, ∗∗∗∗∗ král přikázal mužům, ∗∗∗∗∗ pracovali i v noci. Dokud nebudou hradby dokončeny, nesmějí se muži vrátit domů. A tak otcové už nemohli obejmout své děti, mládenci už nemohli políbit své milé. Uruk záhy ovládly slzy a strach.

(2) Bohové se rozhodli lidem pomoci. Bůh Anu řekl: „Dílo, jež začal Gilgameš, nechť je dokončeno. Gilgameš však při své nadlidské síle nezná, kde jsou hranice sil lidí. Mocná Aruru, stvoř bytost jemu podobnou. Nechť zkrotí neklidné jeho srdce, aby si oddechl Uruk!“ Bohyně Aruru stvořila z kusu hlíny Enkidua, muže stejně silného jako Gilgameš. Z vůle bohů měl Enkidu bojovat s Gilgamešem. Zatím žil Enkidu ve stepi. Neznal lidi ani jejich sídla, živil se trávou, se zvěří pil z napajedla vodu, spával na holé zemi přikrytý pouze hvězdnou oblohou. Za nějaký čas se ke králi doneslo, že ve stepi žije jakýsi velký muž.

(3) Gilgameš ihned rozkázal, aby neznámého přivedli do Uruku. Úkolem pověřil služebnici bohyně Ištar. Když žena našla Enkidua, vyprávěla mu o lidech a Gilgamešovi. Stačilo šest dní a sedm nocí, aby divoch zatoužil poznat Uruk. Chtěl vidět město, kde lidé bydlí v domech. Chtěl vidět město, kde muži nosí bílá roucha. Chtěl se utkat s Gilgamešem. Od člověka se nyní Enkidu lišil jen svou silou a tím, že neznal závist.

(V. Zamarovský, Gilgameš, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku. Ve slově JABLKO je slabikotvornou souhláskou L (druhá slabika neobsahuje samohlásku).

(1) V roce 2016 vyplula na svou první plavbu Harmonie moří, tehdy největší výletní loď světa. Na 18 palubách vezla 6 000 cestujících, jejich pohodlí mělo na starost přes 2 000 členů posádky. Na lodi bylo pět toboganů, z nichž jeden byl vysoký jako desetipodlažní dům. Na cestující čekalo nejedno PŘEKVAPENÍ. Měli k dispozici simulátor surfování, ledovou plochu na bruslení, v barech je dokonce obsluhovali roboti.

(2) Harmonie moří je dlouhá 362 metrů, na šířku MÁ 66 metrů. Protože je složité takový kolos uřídit, manévry se nacvičovaly celý rok na simulátorech. Maximální rychlost, kterou se loď může pohybovat, je 42 kilometrů za hodinu.

Nejslavnější výletní loď Titanic, KTERÁ se potopila v roce 1912, vážila 52 300 tun. Harmonie moří je takřka o sto metrů delší a váží 227 000 tun. Z pomyslného trůnu ji však sesadila v roce 2018 jiná loď, Symfonie moří. Tato loď je ještě zhruba o 2 000 tun těžší než Harmonie MOŘÍ.

(Junior 8/2016, upraveno)

(1) V roce 2016 vyplula na svou první plavbu Harmonie moří, tehdy největší výletní loď světa. Na 18 palubách vezla 6 000 cestujících, jejich pohodlí mělo na starost přes 2 000 členů posádky. Na lodi bylo pět toboganů, z nichž jeden byl vysoký jako desetipodlažní dům. Na cestující čekalo nejedno PŘEKVAPENÍ. Měli k dispozici simulátor surfování, ledovou plochu na bruslení, v barech je dokonce obsluhovali roboti.

(2) Harmonie moří je dlouhá 362 metrů, na šířku MÁ 66 metrů. Protože je složité takový kolos uřídit, manévry se nacvičovaly celý rok na simulátorech. Maximální rychlost, kterou se loď může pohybovat, je 42 kilometrů za hodinu.

Nejslavnější výletní loď Titanic, KTERÁ se potopila v roce 1912, vážila 52 300 tun. Harmonie moří je takřka o sto metrů delší a váží 227 000 tun. Z pomyslného trůnu ji však sesadila v roce 2018 jiná loď, Symfonie moří. Tato loď je ještě zhruba o 2 000 tun těžší než Harmonie MOŘÍ.

(Junior 8/2016, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 24–27

Chystáš se rybařit na území České republiky? To podle zákona mohou i děti. Pokud je jeden z tvých rodičů rybář, může tě nechat rybařit v rámci své povolenky k rybolovu. Druhou možností je přihlásit se do rybářského kroužku.

Rybářské kroužky zahajují činnost v září. Nejdřív tě čeká teorie, např. rozpoznávání základních druhů ryb či obsah rybářského řádu. Teoretické znalosti z témat probíraných na kroužku prověří zkouška mladého rybáře. V únoru začínají praktická cvičení.

Po absolvování kroužku ti bude na základě žádosti, kterou obvykle podává vedoucí kroužku, vystaven rybářský lístek. Můžeš se také stát členem Českého rybářského svazu. Za lístek, povolenku a poplatky za členství ve svazu zaplatí dítě mladší 15 let celkem 600 Kč ročně. Povolenky se prodávají i nečlenům, ale za vyšší cenu. Až si vše vyřídíš, co nejrychleji se vyprav na ryby. Musíš ale dodržovat stejná pravidla jako dospělí rybáři.

(www.rybarsky-listek.info; hobby.idnes.cz, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 1

(1) Na úbočí kopce se uvolnila suť a drobné kamínky se sypaly dolů. Vtom něco hbitě uskočilo za silný kmen borovice. Byl to určitě člověk. Vzpomněl jsem si na děsivá vyprávění o kanibalech a málem jsem strachy vykřikl. Neznámý se teď krčil za kamenem.

„Kdo jste?“ zavolal jsem.

Vstal a odpověděl chraplavým hlasem: „Nešťastný Ben Gunn. Tři roky jsem na tomto prokletém ostrově, tři roky jsem s žádným křesťanem nemluvil.“

Hovořil anglicky. Jak jsem zjistil později, pocházel z Anglie jako já. Pleť měl osmahlou od slunce a cáry starých plachet měl místo oblečení.

(2) „Já jsem Jim,“ představil jsem se. „Tři roky? Vy jste ztroskotal?“

„Ba ne, kamaráde, nechali mě samotného na ostrově.“

Slyšel jsem, že to je strašlivý trest, obvyklý u pirátů. Provinilce vysadí na pustém ostrově a s sebou mu dají jenom střelný prach a jednu kulku.

(3) „Od té doby se živím hlavně bobulemi,“ pokračoval.

„Pomozte mi najít mou loď,“ požádal jsem ho. „Pak dostanete jídla, co ∗∗∗∗∗ ráčí. Taky vás můžeme vzít domů.“

Ben ztlumil hlas: „Díky, Jime, odměním se ti. Dobře poslouchej. Kdysi jsem sloužil na pirátské lodi a u tohoto ostrova jsme jednou přistáli. Kapitán Flint si vzal člun a odjel na ostrov ukrýt poklad. Doprovázelo ho šest námořníků. Já jsem se zbytkem pirátů čekal na Mrožovi – tak se jmenovala Flintova loď. Po týdnu se Flint vrátil. Sám. Těch šest bylo pod drnem, na věčnost je poslal sám Flint. Když po čase zemřel, já se na ostrov vrátil s jinou lodí. Přesvědčil jsem přátele, abychom se pokusili Flintův poklad najít. Hledání ale bylo marné. Po několika dnech mi všichni začali nadávat. Pak odpluli beze mě. Ať prý ten poklad najdu sám. A představ si, Jime, já ho vážně našel.“

(R. L. Stevenson, Ostrov pokladů, upraveno)

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvar přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např. učili jsme se o {{u:příbuzných jazycích}} (přídavné jméno) × navštívili jsme {{u:příbuzné}} (zpodstatnělé přídavné jméno).

Ajaxův zápisník je akce, v níž se angažuje Policie ČR. Během školního roku jsou žákům základních škol z Karlovarského kraje zadávány různé úkoly zaměřené na dopravní problematiku. Za jejich splnění čeká děti odměna – zábavný Den s Ajaxem.

V roce 2017 oslavil Ajaxův zápisník již 7. výročí. Policisté se loni s dětmi setkali 15. června na sportovním hřišti v Karlových Varech. Na akci přijelo 452 dětí ze čtrnácti škol z celého kraje. Nejprve děti zhlédly cvičení policejních psů a napjatě sledovaly zadržení pachatele, který se vloupal do vozidla. Poté děti obcházely stanoviště s různými úkoly. Poznávaly dopravní značky nebo předváděly své znalosti povinného vybavení jízdního kola. Každé dítě si také vyzkoušelo chůzi s „opileckými“ brýlemi, které simulují změnu vidění ve stavu podnapilosti. Na nejšikovnější děti čekaly různé sladkosti, knížky s dopravní tematikou a další dárky.

Ze Dne s Ajaxem byli žáci nadšeni, akce vzbudila pozitivní ohlas i mezi pedagogy.

(www.policie.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.

(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s PODOBNÝMI malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).

(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu v HLUBOKÉM sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.

Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily ODVÁŽNÉ finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to ∗∗∗∗∗ nestačilo, díky tomu se ∗∗∗∗∗ Finové dokázali bránit napadení DELŠÍ dobu, než Sověti očekávali.

Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

Víkend plný strašidel

31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.

(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil kromě noční oblohy i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý, na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. Část ledovce obsahovala cenné zkameněliny, například ichtyosaury neboli rybí ještěry, amonity, tedy vyhynulé hlavonožce, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí zvláštní balet. Předplatné na toto představení si pořídily jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že stejně jako mně se vám podlomí nohy, když uvidíte tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) „Co se přiváže na to lano?“ ptala se Peggy.

„Přivážeme se k němu my všichni,“ vysvětlila Nancy. „Když někdo spadne ze skály, ostatní musí lano pevně držet, aby nespadl moc hluboko.“

„Kdo půjde jako první?“ nemohl se dočkat Roger.

„Vpředu půjde někdo silný a to bude Nancy,“ řekl John, „já budu na druhém konci.“

Všech šest dětí se uvázalo do smyček, které byly od sebe asi pět metrů, a vydalo se na cestu. Zpočátku jim lano bránilo v rozhovoru. Jakmile chtěl někdo promluvit na kamaráda, který šel před ním, a popoběhl, zakopl o volné lano. Než se naučili bezpečně si povídat, lezli už po svazích tak strmých, že nikomu nebylo do řeči. To nejtěžší na ně ale teprve čekalo, horolezci ještě budou rádi, že s sebou mají lano.

(2) Došli ke skalní stěně, po níž se sice snadno stoupalo, ale pád by tu byl nebezpečný. Nancy i Zuzana vylezly nahoru lehce. Titty zrovna přelézala okraj stěny a Peggy s Johnem čekali dole, když Roger, který byl asi v polovině stěny, začal křičet: „Koukněte se! Divoké kozy!“ Chtěl ukázat na kozy, které pily ze studánky, nohy se mu ale najednou smekly. Zazněl pronikavý výkřik.

(3) Trhnutí lana stáhlo Titty zpátky. Nancy a Zuzana držely lano ze všech sil. Roger se houpal před skalní stěnou a házel sebou jako pavouk na konci vlákna.

„Rogere,“ volal John, „chytnu tě za nohy, postavím je na nějaké pevné místo a pak hned lez nahoru.“

Jakmile se Roger dal do šplhání, Nancy se Zuzanou okamžitě pocítily úlevu. Za chvilku byla Titty u nich a krátce po ní vylezl nahoru i Roger.

(A. Ransome, Trosečníci z Vlaštovky, upraveno)

(1) Každý člověk má na prstech, dlaních a ploskách nohou papilární linie. Jsou to vlastně takové výstupky na kůži, které vytvářejí složité obrazce. Na světě neexistují dvě osoby s naprosto shodnými obrazci papilárních linií. Toho využívá daktyloskopie, nejstarší a nejspolehlivější metoda identifikace lidí podle otisků prstů.

(2) O jedinečnosti otisků prstů věděli už staří Asyřané v období kolem roku 2000 před naším letopočtem. Obchodníci je přidávali na výrobky, aby zabránili jejich padělání. V minulosti byla daktyloskopie populární v Číně, do Evropy pronikla až mnohem později. Na rozvoji tohoto oboru měl zásadní podíl i český vědec Jan Evangelista Purkyně.

(3) Kriminalistika využívá poznatků o otiscích prstů už delší dobu. A jak to všechno funguje? Člověk má neustále trochu zpocené ruce a právě pot zůstává na věcích, kterých se dotýkáme. Když zločinci šáhnou na místě činu na nějaký předmět, zanechají na něm otisky prstů, jež je následně mohou usvědčit. Otisk prstů sice pouhým okem nevidíme, můžeme ho ale zviditelnit nejrůznějšími metodami. Jedna z nich spočívá v použití magnetických prášků, které kriminalisté štětcem nanesou na podezřelé předměty. Prášek se nachytá na místa, kde jsou otisky. Ty pak stačí přenést na fólii a donést do laboratoře.

(4) Otisky z místa činu často nejsou zcela čitelné. Když je kriminalisté porovnávají s dalšími otisky v databázi, musejí nalézt vždy alespoň deset shodujících se obrazců na papilárních liniích. Až poté je jasné, že se opravdu nemýlí.

(21. století junior 8/2016, upraveno)

TEXT 1

(1) Morgarath, pán Deštných a temných hor, přejel pohledem své ponuré panství a snad už potisící zaklel. Tohle je všecko, co mu zbylo – hromada rozeklaných žulových skalních stěn. Samé skály a kamení, nikde ani náznak zeleně, která by tu jednotvárnost oživovala.

(2) Na nádvoří právě prováděli výcvik wargalové. Morgarath je z okna sledoval a naslouchal jejich monotónnímu zpěvu beze slov. Byly to zavalité znetvořené bytosti s rysy napůl člověčími, ale se zvířecím čenichem a tesáky jako medvěd. Wargalové nepoužívali žádný mluvený jazyk. Byli prostého ducha, ∗∗∗∗∗ byli jako stvoření k tomu, aby je ovládala nadřazená inteligence. Morgarath je už tenkrát proměnil ve svou armádu, daleko odpornější než noční můra.

(3) Morgarath odstoupil od okna. Patnáct let, pomyslel si, uplynulo od doby, kdy povstal proti tehdy nově zvolenému králi Duncanovi. Morgarath tajně cvičil wargaly, a když se baroni sjeli na hrad Araluen a své vojáky ponechali bez velitelů, zaútočil. V několika dnech rozdrtil bezradné královské vojsko a obsadil jihovýchodní čtvrtinu Araluenského království. Pak ale lord Northolt, nejvyšší velitel královské armády, dal dohromady družinu věrných, která posílila slábnoucí odvahu ostatních.

(4) Obě armády se střetly u řeky Kuřavky. Pět hodin byla bitva nerozhodná. Zrádné břehy s pohyblivým pískem vytvářely bariéru, která chránila Morgarathovo pravé křídlo. Jeden hraničář však našel tajný brod a převedl přes něj těžkou kavalérii. Jezdci se tak objevili v rozhodujícím okamžiku bitvy a zaútočili na zadní voj Morgarathovy armády. Wargalové měli jednu slabinu – báli se koní. Nedokázali proto vzdorovat náporu jezdectva a po hodině začali ustupovat. Morgarath šel s nimi.

(5) Zůstal ve vyhnanství patnáct let. Teď usoudil, že nadešel čas pomsty. Ještě jednou povede své wargaly do útoku.

Pozn. kavalérie – vojenská jednotka bojující na koních

(J. Flanagan, Hraničářův učeň, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby. Například ve větě Naše škola má ve znaku sovu, symbol moudrosti je dvojím způsobem pojmenována sova.

(J. Seifert, Básník a jiná řemesla, zkráceno)

(1) V roce 1889 se členové Klubu českých turistů vypravili do Paříže na světovou výstavu. Silný dojem v nich zanechala 300 metrů vysoká Eiffelova věž. Při cestě domů se pořadatelé výpravy domluvili, že Praze dají pocítit stejnou závrať, jakou zažili sami.

(2) Na nejbližší schůzi se členové výboru rozhodli vystavět rozhlednu na pražském vrchu Petříně a do společné pokladny ihned vložili 1031 zlatých. Náklady na stavbu se však vyčíslily na 32 000 zlatých. Aby odvážný projekt získal podporu české veřejnosti, vyšel v novinách krátce po schůzi vizionářský článek. Lidé ho četli s nadšením. Jeho autor popisoval Prahu jako moderní město s impozantní rozhlednou. Líčil lanovku, která lidi doveze na Petřín, a přislíbil, že rozhledna se otevře už za rok od prvního výkopu.

(3) Veřejnost byla představou vlastní rozhledny nadšena. Lidé začali na stavbu okamžitě přispívat a zanedlouho se podařilo shromáždit potřebnou částku. V polovině března 1891 byl učiněn první výkop a stavitelé začali bojovat s časem. Práce na stavbě trvaly pouhé čtyři měsíce, což byl vynikající výkon. Výsledek stál vskutku za to. Přestože Petřínská rozhledna měřila jen 63,5 metru, jinak nad svou francouzskou konkurentkou vyhrávala. Například tehdejší obyčejné výtahy na Eiffelovce se s moderním výtahem na pražské rozhledně nedaly srovnat. Spolu s rozhlednou byla dokončena i lanová dráha.

(4) Rozhledna byla za účasti předních politiků slavnostně otevřena 20. srpna 1891. Ten den byl Petřín zahalen v národních barvách a na špičce rozhledny se skvěl červenobílý prapor. Vlál výše než prapor na špičce její pařížské sestry – o více než padesát metrů nad mořem. Sen českých turistů se naplnil.

(www.petrinska-rozhledna.cz, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 20–24

TEXT 1

Těch čtyř rytířů na koních si zpočátku nikdo nevšiml. Všechny oči se totiž upíraly ke vchodu do Metropolitního muzea umění, nad jehož vstupem byl upevněn poutač s nápisem POKLADY VATIKÁNU.

Všichni jezdci na sobě měli stejné středověké brnění. Vypadali, jako by právě prošli časovou smyčkou. Pozvolna se blížili k muzeu. Nečekaně jim však do cesty vstoupil hlídač. Jeden z rytířů okamžitě zvedl meč a zasáhl ho těsně pod uchem. Pak rytíři vjeli na koních přímo do muzea.

Tess byla zrovna ve Velkém sále, když zaslechla zvenčí výkřiky zděšení. V sále propukl chaos. Jezdci rozbíjeli meči vitríny a ničili vystavené předměty. Jeden z nich vytáhl nebezpečně vyhlížející zbraň. Tess zoufale hledala nějakou únikovou cestu. Jakmile zahlédla průchod do dalších výstavních prostor, rozběhla se tím směrem.

Najednou postřehla, že se do místnosti blíží jeden z rytířů. Právě včas se přikrčila za nejbližší skříňku, takže ji nespatřil. Zastavil necelé dva metry od ní. Ve skle vitríny Tess spatřila rytířův odraz, uhrančivý zjev v bílém plášti a drátěné košili. Bylo patrné, že ho na rozdíl od jeho společníků zajímá něco konkrétního. Viděla, jak tasí meč a tne do jedné vitríny. Podlahu zasypal déšť střepů. Rytíř pomalu vyndal z vitríny zvláštní předmět. Upřeně na něj hleděl se zbožnou úctou. Pak zašeptal: „Veritas vos libera…“

Tess po očku vyhlédla zpoza skříňky. V němé hrůze přihlížela něčemu, co se jevilo jako nějaký hluboce soukromý rituál. Vtom rytíře vytrhla ze zamyšlení střelba. Jeho oči, zastíněné v úzkém průzoru přilbice, se na okamžik střetly s Tessinýma. V duchu už se loučila se životem, pak ale muž křikl: „Jedeme!“

(R. Khoury, Poslední templář, upraveno)

TEXT 2

Metafora je přenesení pojmenování na základě podobnosti, např. spojení srp, jenž požíná démantové nebe označuje měsíc.

Právě jsem se rozhodl, že vstanu, když se ozvalo diskrétní zaklepání a Saturnin vstoupil. Přál mi dobrého jitra a pravil, že ranní ptáče dál ∗∗∗∗∗, mladí ležáci, staří žebráci, a oznámil mi, že venku je pěkně, ale nechval dne před ∗∗∗∗∗, nevíme dne ani ∗∗∗∗∗ a kam čert nemůže, nastrčí bábu.

Vy nejste zvyklí na podivný způsob Saturninova vyjadřování, ale já jsem z té směsice přísloví pochopil, že přijela teta Kateřina. Nemohu říci, že by mě to potěšilo. Teta Kateřina se rozhodně nehodila do mé představy o dovolené. Byla pro mne symbolem všech možných nepříjemností.

Mé neblahé předtuchy se začaly naplňovat ještě téhož dne dopoledne. Teta Kateřina vyvolala trapný výstup, když si stěžovala dědečkovi, že ji Saturnin nepozdravil, a Milouše dokonce urazil.

Saturnin jí slušným způsobem odporoval a tvrdil, že neměl v úmyslu mladého pána urazit a milostivou paní že pozdravil. Teta ale křičela, že je to drzá lež.

(Z. Jirotka, Saturnin, upraveno)

Na světě existují místa, která jsou sledována s údivem, ale i se strachem. Vyhledávají je nejen turisté, ale i badatelé z celého světa. Jedním z takových míst jsou slavné pařížské katakomby.

Katakomby jsou téměř 190 km dlouhé a vedou pod celým hlavním městem sladké Francie. To, co se v nich nachází, ale sladké rozhodně není. V 18. století se totiž všechny pařížské hřbitovy v důsledku přeplnění a špatného pohřbívání proměnily ve zdroj různých infekcí, které ohrožovaly obyvatele. Proto byly některé ostatky přemístěny do katakomb.

Přes hrůzu, kterou pařížské podzemí nahání, jsou katakomby dodnes vnímány jako nevšední turistická atrakce. Při návštěvě Paříže byste je tedy neměli vynechat.

(www.novinky.cz, upraveno)

Elinor Dashwoodová uměla působivě poradit, byla nadána bystrým rozumem a chladnou rozvahou, a proto se mohla stát matčinou rádkyní ve svých pouhých devatenácti letech.

Často ku prospěchu všech zabrzdila paní Dashwoodovou v dychtivém rozletu, když by se byla dala strhnout k nějaké nerozvážnosti. Elinor měla vřelé srdce a milou citově, bohatou povahu, jenomže se uměla ovládat, což se její matka dodnes nenaučila a jedna z jejích sester naučit rázně odmítala.

(J. Austenová, Rozum a cit, upraveno)