Práce s definicí - 7. ročník

(1) Příběh sochy Svobody, patrně nejznámějšího symbolu New Yorku, se začal psát v 2. polovině 19. století ve Francii. Podobu tohoto monumentu navrhl sochař Frédéric Bartholdi, který už dlouho toužil vytvořit sochu stejně významnou, jako býval rhodský kolos¹. Gustave Eiffel, autor proslulé pařížské věže, zase vymyslel speciální nosnou konstrukci a způsob ukotvení, aby socha byla schopna odolat i náhlým náporům silného větru. Vzhledem k finanční náročnosti projektu Francouzi přislíbili dodat sochu a americká strana měla uhradit podstavec. Dne 4. července 1884 Francie symbolicky předala dokončenou sochu americkému vyslanci. Posléze ji dělníci rozebrali a v bednách přepravili lodí do USA.

(2) Když socha doputovala do New Yorku, podstavec stále ještě nebyl dostavěn. Ačkoli se na něj začaly peníze vybírat už roku 1882, sehnat potřebné finance se zatím nepodařilo. Do projektu se proto vložil Joseph Pulitzer, slavný novinář a vydavatel deníku New York World. Vyhlásil další sbírku a slíbil, že jména dárců zveřejní ve svých novinách. Jeho záměr vyšel: do 11. srpna 1885 se vybralo zbylých 100 000 dolarů. V dubnu 1886 byl podstavec hotový a socha na něj konečně mohla být umístěna. Ke slavnostnímu odhalení kompletního díla o celkové výšce 93 metrů došlo v říjnu 1886, a to dokonce za účasti Grovera Clevelanda, v té době úřadujícího amerického prezidenta.

(3) Socha Svobody představuje římskou bohyni Libertas. Ve zdvižené pravé ruce nese pochodeň, v levé ruce drží desku s nápisem JULY IV MDCCLXXVI, což je datum vyhlášení nezávislosti USA. V podstavci, vysokém 47 metrů, se nachází muzeum, v koruně se sedmi paprsky, kterou má socha na hlavě, je vyhlídková plošina. V roce 1984 UNESCO oficiálně označilo sochu Svobody za významnou památku kulturního dědictví.

¹ rhodský kolos = socha boha Hélia, která vznikla kolem roku 290 př. n. l.

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

TEXT 1

(1) Od prvního únosu gavaldonských dětí uběhlo už dvě stě let. Každé čtyři roky byly uneseny dvě. Na pohlaví ani na věku nezáleželo. Někdy zmizeli dva chlapci a jindy chlapec s dívkou, některému unesenému bylo šestnáct a jiný sotva oslavil dvanácté narozeniny. Existovalo jediné kritérium: jedno z unesených dětí bylo krásné a hodné a to druhé nehezké a divné.

(2) Obyvatelé Gavaldonu nejdříve z únosů vinili medvědy. Časem ale dospěli k závěru, že medvědi za nic nemůžou, protože žádného medvěda v okolí neviděli. Zatímco dospělí zvažovali další vysvětlení (třeba teorii o létajícím lidožroutovi), děti z městečka zaznamenaly něco podezřelého. Tváře zmizelých, známé z podobizen vyvěšených na náměstí, totiž objevily ve svých pohádkových knížkách. Malého Honzu, který byl unesen před sto lety, poznaly podle rošťáckého rozcuchu a dolíčků ve tvářích. Teď v knížce lehával na peci a měl neutuchající chuť na buchty. Zato nezbedný Angus, klučina s pihami a se špičatýma ušima, který zmizel společně s Honzou, se změnil v pihovatého draka. Dospělí zprvu jejich pohádkové teorii nevěřili. Pak jim ale děti ukázaly obrázky známějších obličejů. Roztomilá Anička, unesená před padesáti lety, seděla na útesu jako krásná mořská víla, kdežto nemilosrdná Estra budila hrůzu jako prohnaná čarodějnice.

(3) Teď už nikdo v městečku nebyl na pochybách. Unesené děti našly nový život v pohádkových příbězích. Všechny ty knihy pocházely ze zatuchlého knihkupectví, které vlastnil pan Deauville. On sám nevěděl, odkud se berou. Zkrátka jednou za rok, pokaždé jiný den, se ráno v jeho krámku objevila tajemná zásilka. Když ji pan Deauville onehdy otevřel a začal z ní vybalovat knížky, všiml si, že v záhybu krabice je namalovaný erb s bílou a černou labutí, jehož součástí je stuha s nápisem.

(4) Ta malá černá písmenka vysvětlovala, kam se unesené děti poděly: do Školy dobra a zla. Únosy pokračovaly, ale únosce už získal jméno. Gavaldonští mu začali říkat Školník.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Slovesa typu A (např. psát) vyjadřují budoucnost pomocí slovesa být (např. budu psát). Budoucí čas slovesa typu A = infinitiv tohoto slovesa + sloveso být užité v budoucím čase.

Slovesa typu B (např. napsat) vyjadřují budoucnost bez pomoci slovesa být (např. napíšu).

TEXT 1

(1) Hazel se probrala. Hrdlo měla vyprahlé, a tak se hltavě napila přímo z kaluže, v níž ležela. Kalná voda jí dodala sílu, aby vstala. Vybavila si, co se stalo: démon odvlekl její matku. Hazel se podívala na své ruce. Při tom únosu jí z prstů začal tryskat kouzelný oheň. Myslela si proto, že budou samý puchýř, ale nic. Tráva kolem jezírka byla jejím kouzlem zjevně sežehnutá, ve vzduchu byla cítit síra, její ruce ale byly ohněm netknuté.

(2) Dívka se rozběhla do chaloupky. Dala do brašny krajíc chleba a kousek sýra a vzala si na sebe suché oblečení. Pak se zarazila. Svět za Čaromýtinou neznala, ale odmalička jej toužila vidět. Teď však v sobě nedokázala najít odvahu, aby se vydala na cestu.

Náhle kdosi promluvil pisklavým hláskem: „Snad nechceš jít ven v tomhle lijáku?“

Hazel se rozhlédla po místnosti. Na stole seděl malý plch. Něco držel v tlapičkách a tvářil se dost nadurděně. Znenadání mu ze srsti vyšlehly plameny.

„Co to bylo?“ vykřikla dívka.

(3) „To já nevím,“ zakvílel plch. „Začalo to při tom tvém ohňostroji. Zasáhla jsi mě tím svým pitomým kouzlem. Příště dávej pozor, na koho míříš.“

„Moc mě to mrzí. Až dodnes jsem ale netušila, že umím čarovat.“

„Tak dobrá, protentokrát ti to odpustím.“

Hazel se zadívala oknem k lesu. „Už půjdu. Musím najít svou mámu. Jenže co já sama ZMŮŽU proti démonovi?“ povzdechla si.

„Víc, než si myslíš. Ty přece nejsi obyčejná holka. Umíš čarovat, takže jsi…?“

„Čarodějnice.“

„Správně. A já si teď udělám hnízdo ve tvých vlasech, protože jdu s tebou,“ oznámil jí plch a za chvilku už šmejdil v jejích tmavorudých kudrnách.

Hazel usoudila, že SPOLEČNOST nevrlého hlodavce je lepší než nic. „Dobrá, ale slib mi, že mi tam nebudeš trousit bobky.“ Pak vzala brašnu a vykročila do deště.

(M. Ralphs, Dcera ohně, upraveno)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti. Metonymie se uplatňuje např. ve větě Vylila celý hrnek (tj. vylila obsah hrnku) nebo v souvětí Přinesla buchty a on snědl celý talíř (tj. snědl buchty, nikoli talíř). Ve větě Vylila mléko z hrnku nebo ve větě Snědl všechny buchty z talíře se ale metonymie neuplatňuje.

(T. Burton, Holka mnohooká, upraveno)

TEXT 2

Rýmové echo vzniká, když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno celé je obsaženo v tom druhém. Délka samohlásek ve slovech, která se rýmují, nemusí být stejná.

Příklady: pod ledem – pohledem; jižních – při žních; polámalo – oral málo; Dana – vdaná.

TEXT 1

TEXT 2

Slovní spojení typu A je spojení takových slov, jejichž význam se navzájem vylučuje, např. zručný nešika, běžný unikát.

Slovní spojení typu B je spojení takových slov, jejichž význam se navzájem nevylučuje, např. hrozný nešika, evropský unikát.

(J. Seifert, První dopis mamince, upraveno)

TEXT 2

Epanastrofa: opakování téhož slova nebo slovního spojení z konce jednoho verše na začátku bezprostředně následujícího verše.

Epizeuxis: opakování téhož slova nebo slovního spojení v rámci jednoho verše.

TEXT 1

TEXT 2

Slovní spojení typu A (např. majetný boháč, nepravdivá lež) je spojení slov významově blízkých, v němž je přídavné jméno z hlediska významu zpravidla nadbytečné. Pokud totiž chceme třeba sdělit, že někdo je bohatý, stačí např. říct, že je to boháč, nikoli že je majetný boháč.

Slovní spojení typu B je takové spojení, v němž slova nejsou významově blízká, tudíž přídavné jméno není z hlediska významu nadbytečné (např. místní boháč, častá lež), nebo v němž se význam slov navzájem vylučuje (např. chudý boháč, pravdivá lež).

(J. W. Goethe, Král duchů, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování téhož slova či slovního spojení na samém začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

TEXT 2

Podstatné jméno typu A se ve všech pádech množného čísla skloňuje jako podstatné jméno pokus.

Podstatné jméno typu B se ve všech pádech množného čísla skloňuje jako podstatné jméno zámek, v 6. pádě množného čísla tedy končí jinak než podstatné jméno typu A.

TEXT 1

Vasilisa prchala temnou chodbou. Několika skoky zdolala schodiště, rozrazila dveře a vtrhla do knihovny. Byl tu klid – hrobové ticho narušovalo jen pravidelné TIKÁNÍ hodin. Vasilisa si nebyla jistá, jestli její bratr Sever a jeho kamarád Mark neběží za ní. Raději proto pospíchala k oknu a zase se schovala za tím samým červeným závěsem jako dnes ráno. Cítila se hrozně, nakonec se ale rozhodla, že se svým pronásledovatelům postaví. Přemýšlela, jakou strategii zvolit. Má nejdřív skočit po krku Markovi, nebo se vrhnout na Severa?

Vtom se z chodby ozvaly čísi kroky a dveře do knihovny zavrzaly. Vasilisa opatrně vykoukla zpoza závěsu. Mezi regály plnými knih kráčeli lidé v tmavých pláštích, tváře zakryté širokými kápěmi. Postavy minuly dívku a zastavily se u stěny, na níž byly zavěšeny obrovské hodiny. Muž, který stál stěně nejblíž, namířil ruku k hodinám a řekl: „Přechod na Eflaru.“ Vasilisa málem vykřikla. Poznala totiž hlas svého otce – Severina staršího. Jedna z přihlížejících postav v kápích mu podala svíčku a on ji přidržel u velké hodinové ručičky. Pak se stalo něco ještě podivnějšího. Ručička na ciferníku se roztočila neuvěřitelnou rychlostí a část hodin prostoupila stěnou. Vzápětí se zeď úplně rozplynula. Místo ní prostor zaplavila jakási šedivá mlha. Postavy v pláštích v ní záhy zmizely a Vasilisa opět osiřela.

Dívka vylezla ze svého úkrytu a opatrně přistoupila k té zvláštní stěně. Po chvilce VÁHÁNÍ strčila do šedé hmoty ruku až po zápěstí. Nic hrozného se nestalo. Odhodlala se tedy ponořit do mlhy obě ruce. Zase nic. Akorát v té mlze bylo o dost chladněji než v knihovně. Co teď? Vasilisa nevěděla, zda má v tomto experimentu pokračovat. Náhle k ní z chodby pronikl bratrův hlas: „Zrzka je určitě v knihovně! Tentokrát si to vypije!“ Vasilisa rázem pochopila, co musí udělat. Nebojácně vkročila do šedé mlhy.

(N. Ščerbová, Klíč k času, upraveno)

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. kymácení) je utvořeno ze slovesa a označuje děj nebo stav.

Podstatné jméno typu B (např. lupení) je utvořeno z podstatného jména a děj ani stav neoznačuje.

TEXT 1

TEXT 2

Podstatné jméno typu A se ve všech pádech množného čísla skloňuje jako podstatné jméno louže.

Podstatné jméno typu B se ve všech pádech množného čísla skloňuje jako podstatné jméno ulice, v 2. pádě množného čísla tedy končí jinak než podstatné jméno typu A.

TEXT 1

Jakmile se sluneční paprsky dotkly okenní ŘÍMSY, Paul otevřel oči. Do LOŽNICE vešla jeho matka. „Spal jsi dobře?“ ujistila se a začala mu vybírat oblečení. V jejích pohybech bylo možné postřehnout náznak nervozity. Když Paulovi podávala sako, pronesla naléhavě: „Obleč se, Ctihodná matka už na tebe čeká.“

Paul se posadil: „Co je to gom džabbár?“

„Brzy to zjistíš!“ Z matčina hlasu vycítil strach.

Ctihodná matka seděla v salonu a vyčkávala. Dnes ráno si připadala dost nedůtklivá. Připisovala to cestě kosmickým prostorem. Jenže Paulovu zkoušku musela osobně vést osoba disponující vnitřním zrakem. Tomuto úkolu, jenž jí byl svěřen, se Ctihodná matka zkrátka nemohla vyhnout.

Do místnosti vešla Jessica se synem a poklonila se. Staré oči se na ni podívaly krátce, ale nesmlouvavě: „Jessico, nech nás s Paulem o samotě.“

Když Paulova matka odešla, obrátila se stařena na Paula: „Přistup ke mně!“

Rozkaz Ctihodné matky ho zasáhl jako bič. Paul poslechl dříve, než o tom mohl začít uvažovat. Žena vyňala ze záhybů svého roucha zelenou krychli. Jedna strana krychle nebyla uzavřená – čerň uvnitř vzbuzovala zvláštní strach.

„Vlož do té skříňky pravou ruku!“ přikázala Paulovi Ctihodná matka.

S pocitem, že podléhá nátlaku, kterému nedokáže vzdorovat, Paul vsunul ruku do skříňky. Vtom mu Ctihodná matka přiložila ke krku jakýsi předmět.

„Paule, u tvé krční tepny držím gom džabbár,“ pronesla stařena. „To je jehla s kapkou jedu na hrotu. Nehýbej se. To je jediné pravidlo zkoušky. Udrž ruku ve skříňce a budeš žít. Když ruku vytáhneš dřív, než zkouška skončí, okusíš jed a hned zemřeš. Tvoje matka tuto zkoušku přežila. Dnes je řada na tobě.“

„Co je v té skříňce?“ zajímalo Paula.

„Bolest,“ odvětila Ctihodná matka.

Nesmím se bát, strach zabíjí, pomyslel si Paul a pak nahlas řekl: „Tak do toho!“

(F. Herbert, Duna, upraveno)

TEXT 2

U slovního tvaru typu A (např. jablku) lze i bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablku je buď tvar 3. pádu, nebo tvar 6. pádu, v obou případech však čísla jednotného).

U slovního tvaru typu B (např. jablka) nelze bez kontextu určit, ve kterém čísle je slovo užito (jablka je např. tvar 2. pádu čísla jednotného nebo 1. pádu čísla množného).

(J. de La Fontaine, Stařec a osel, upraveno)

TEXT 2

Knižní slova (např. sivý) se uplatňují zejména v uměleckých textech, v běžně mluvené řeči se téměř nepoužívají. Synonymem knižního slova sivý je běžně užívané slovo šedivý.

TEXT 1

TEXT 2

Odvozování typu A: způsob tvoření slov, při němž se základové slovo (tj. slovo, od něhož se přímo odvozuje) současně rozšiřuje o předponu i o příponu. Tímto způsobem bylo například ze základového slova hora odvozeno slovo pahorek.

Odvozování typu B: způsob tvoření slov, při němž se základové slovo rozšiřuje buď pouze o předponu (např. ze základového slova průměr bylo odvozeno slovo nadprůměr), nebo pouze o příponu (např. ze základového slova postel bylo odvozeno slovo postýlka).

TEXT 1

(1) Když náš host dokončil děsuplný příběh o Černé lodi, nastalo hrobové ticho.

„Jak by někdo mohl být mrtvý a nevědět o tom? Jak víte, co se děje na palubě Černé lodi?“ zeptal jsem se ve snaze utišit svůj strach. „Myslím, že odpověď na tyto otázky znáš, Ethane,“ pravil Thackeray s úsměvem poněkud zabarveným smutkem. „Je čas se rozloučit. Ethane a Káťo, bylo mi ctí vás poznat,“ dodal a odešel z naší krčmy.

(2) Vyběhli jsme za ním a sledovali, jak zamířil k okraji skalnatého útesu. Bez váhání se vydal směrem dolů a za okamžik už byl na úpatí. U břehu na něj v člunu čekali dva muži. Když k nim nastoupil, vyrazili k jakési lodi kotvící opodál. Její trup byl proděravělý jako kabát prožraný moly, plachty měla potrhané. Podobně zbídačená byla i posádka.

„To je ta Černá loď, že?“ hlesla Káťa. Přál jsem si odpovědět, že je to holý nesmysl, v hloubi duše jsem ale věděl, že má pravdu. Thackeray i posádka tajuplné lodi byli mrtví.

(3) Vrátili jsme se do krčmy a posadili se ke krbu. Vtom jsme zvenku zaslechli chrastění klíčů. Rychle jsme se schovali do komory a škvírou mezi dveřmi vykukovali ven. Záhy do výčepu vešli nějací zvláštně oblečení muži. Káťa z toho byla stejně zmatená jako já. Kdo to je? Co tu chtějí? Snad to nejsou lupiči!

„Takže tenhle hostinec je opuštěný, Hughu?“ řekl jeden z nich.

„Už dlouho, Montagueu,“ odpověděl druhý.

Musel jsem zjistit, co jsou zač. Vylezl jsem tedy z úkrytu a pravil: „Co si přejete, pánové?“

„Po té tragické události se mu místní začali vyhýbat,“ pokračoval Hugh a mě si vůbec nevšímal. „Ethane, oni nás neslyší a nejspíš ani nevidí,“ špitla Káťa. Přistoupil jsem blíž k jednomu z mužů, on se však náhle vydal k oknu. Prošel přitom přímo skrze mě!

(Ch. Priestley, Příšerné příběhy z Černé lodi, upraveno)

TEXT 2

Slovesný tvar typu A: i bez okolního textu lze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odejdi (je to pouze tvar 2. osoby čísla jednotného).

Slovesný tvar typu B: bez okolního textu nelze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odešla (dcera odešla × děvčata odešla).

TEXT 1

(1) Otcem měkkých kontaktních čoček je světově proslulý chemik Otto Wichterle. Český vědec ovšem nebyl první, kdo zkusil vady zraku korigovat jinak než brýlemi. O totéž se snažil už v 19. století Adolf Fick. Jeho skleněné čočky ovšem nebyly příliš pohodlné, a proto je člověk musel po pár hodinách odložit. Kontaktní čočky se vyráběly výhradně ze skla od roku 1887, kdy byly uvedeny do výroby, až do počátku 30. let minulého století. Tehdy byl totiž vynalezen průhledný plast nazvaný plexisklo. Plastové čočky sice bylo možné nosit déle, ani ony ale neposkytovaly potřebný komfort. Navíc oba tvrdé typy čoček (tj. skleněné a plastové) způsobovaly zdravotní problémy.

(2) Při vynálezu nového, zcela vyhovujícího materiálu sehrála zásadní roli náhoda. Roku 1952 jel Otto Wichterle vlakem do Prahy. Během cesty se dal do řeči se spolucestujícím, který četl oftalmologický časopis. Diskutovali i o materiálech používaných při výrobě kontaktních čoček. Wichterle si tehdy uvědomil, že by bylo žádoucí vynalézt nějakou měkčí hmotu, na niž by oko reagovalo lépe.

(3) Zanedlouho Wichterle se svým asistentem vyvinuli v laboratoři hydrogel, který si nechali roku 1955 patentovat. V následujících letech Wichterle zkoušel z hydrogelu vyrobit kontaktní čočky, ovšem neúspěšně. Přesto se nemínil vzdát.

(4) Ve výzkumu pokračoval navzdory nepřátelskému postoji komunistického režimu. O Vánocích roku 1961 Wichterle doma sestavil ze stavebnice Merkur přístroj poháněný dynamem z jízdního kola, který vešel do dějin pod názvem čočkostroj, a vyrobil první použitelnou sérii gelových kontaktních čoček. S pomocí dalších vědců výrobu posléze zdokonaloval v laboratorním prostředí.

(5) Průlomový vynález Wichterlemu přinesl mezinárodní slávu, nikoli však bohatství. Patent na výrobu jeho kontaktních čoček totiž v roce 1965 Československo nevýhodně prodalo do USA. Spojené státy spustily jejich výrobu roku 1971. ∗∗∗∗∗ V současnosti je Wichterleho vynález nedílnou součástí našich životů.

Vysvětlivka: oftalmologický – týkající se očního lékařství

(www.cocky-online.cz; www.vesmir.cz, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A je jednoznačné, zájmeno který totiž odkazuje jen k jednomu podstatnému jménu v souvětí, např. Připravil {{u:pomazánku z celeru, která nám chutná}} nebo Dan s Karlem vymysleli {{u:návod na přípravu nové masti, který ukryli na tajné místo}}.

Souvětí typu B je nejednoznačné, zájmeno který totiž může odkazovat k více podstatným jménům v souvětí, např. Připravil {{u:pomazánku z mrkve, která nám chutná}} nebo Dan s Karlem vymysleli {{u:návod na přípravu nového léku, který ukryli na tajné místo}}.

TEXT 1

TEXT 2

Slovní spojení typu A lze nahradit jedním spisovným slovem s podobným významem. Takové slovo má stejný kořen jako druhá složka původního slovního spojení (např. provádět sběr → sbírat).

Slovní spojení typu B nahradit jedním slovem tak, jak je popsáno výše, nelze.

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

TEXT 1

TEXT 2

Podstatné jméno typu A (např. mladík) je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu podle její typické vlastnosti – slovo mladík je odvozeno od slova mladý a označuje mladého člověka.

Podstatné jméno typu B (např. holič) je odvozeno od jiného slovního druhu než přídavného jména – slovo holič je odvozeno od slova holit a označuje člověka, který někoho holí.

TEXT 1

TEXT 2

Přídavná jména typu A se tvoří ze sloves, např. ze slovesa postavit (konkrétně z tvaru postaven) vzniklo přídavné jméno postavený, ze slovesa povídat vzniklo přídavné jméno povídavý.

Přídavná jména typu B se tvoří z jiných slovních druhů než ze sloves, např. z podstatného jména truhlář vzniklo přídavné jméno truhlářský.

TEXT 1

(1) Lydia stála uprostřed kuchyně a přihlížela, jak si jídlo na sporáku spokojeně pobrukuje. „Asi by ses měl podívat do dětského pokoje, Georgi.“

„Proč? Stalo se něco?“ zajímalo George.

„Zkrátka mi to tam teď připadá divné.“

Šli spolu chodbou svého dokonalého domu. Jen samotný nábytek a nejrůznější technické vychytávky je přišly na třicet tisíc dolarů.

„Tak co se ti tu nezdá?“ zeptal se George, když vstoupili do dětského pokoje.

(2) Chvilku se nic nedělo, záhy se ale před očima manželů Hadleyových zjevila africká savana, věrně zachycená do posledního kamínku a stébla trávy, a strop pokoje se proměnil v oblohu spalovanou žhavým sluncem. Georgeovi se rázem orosilo čelo potem.

„Pojď z toho slunce,“ řekl Lydii, „tohle už je moc skutečné. Stejně ale nechápu, co tě na tom znepokojuje.“

Vtom se z přístrojů v rozích pokoje začaly linout pachy: horká vůně trávy, chladivý závan napajedla, ostrý zápach zvířat. Posléze se přidaly i první zvuky africké savany: dusot antilopích kopýtek, šustot supích křídel. Z keřů se vynořili lvi a pomalu se blížili k manželům Hadleyovým. George zaplavil obdiv ke géniovi, který tohle vše vymyslel. Dětský pokoj občas vypadal až neuvěřitelně přesně. Když George dostal chuť odskočit si do jakékoliv země, stačil mžik – a přání se splnilo.

Lvi se nyní zastavili a upřeně George s Lydií pozorovali. Znenadání se k nim rozběhli. Lydia zaječela a utekla na chodbu. George vyrazil za ní. Jakmile za sebou zabouchl dveře pokoje, rozesmál se.

„Georgi, málem nás sežrali!“ polykala slzy Lydia.

„Uznávám, nepochybně to působí, jako by to bylo opravdové – úplná Afrika v domě. Ale nezapomeň, že to byl jen prostorový barevný film o přírodě.“

(R. Bradbury, Ilustrovaný muž, upraveno)

TEXT 2

Personifikace se uplatňuje např. ve spojení mráz kreslil na okna květy – něco (mráz), co je v našem běžném životě neživé, dělá něco (kreslí), co je typické pro člověka. Ve spojení nastaly silné mrazy se personifikace neuplatňuje.

(J. Žáček, Tři mušketýři)

TEXT 2

Anafora – opakování téhož slova či skupiny slov na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Epifora – opakování téhož slova či skupiny slov na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

TEXT 1

• Pouze jeden z útočících hráčů nakonec vyvázl bez pokuty.

• Děda si objednal hovězí s rajskou omáčkou.

• Informace uvedené v této příručce si důkladně prostudujte.

• Během večeře se mezi dveřmi zjevil nezvaný host.

• Má dlouholetá kamarádka se stěhuje do jiného města.

• Svůj loňský rekord překonal už na první pokus.

• Vedoucí naší pobočky je opravdu velmi příjemná žena.

• Navzdory radám praktického lékaře máma své pracovní tempo nezvolnila.

• Tato zajímavá beseda je určena především začínajícím pedagogům.

• Letos s námi na lyžařský kurz pojede také náš třídní.

TEXT 2

Zpodstatnělé přídavné jméno má tvary přídavného jména, ale ve větě plní funkci podstatného jména, např.:

• Vědci objevili {{u:neznámý druh rostliny}}. – přídavné jméno

• {{u:Neznámý se skrýval v křoví.}} – zpodstatnělé přídavné jméno

TEXT 1

(1) Nebýt objevu penicilinu, miliony lidí by zemřely na infekční onemocnění. Cesta k zázračnému léku ovšem nebyla jednoduchá.

Když jednoho zářijového rána roku 1928 skotský lékař a vědec Alexander Fleming začal pracovat ve své londýnské laboratoři, pravděpodobně netušil, že ještě týž den výrazně pokročí ve svém výzkumu. Odpoledne si všiml, že se v jedné z laboratorních misek šíří zvláštní zelená plíseň, jejíž výtrusy se do jeho laboratoře patrně dostaly otevřeným oknem. Během následných laboratorních zkoušek Fleming zjistil, že zelená plíseň vylučuje neznámou látku, která spolehlivě zabíjí různé choroboplodné zárodky a navíc není jedovatá. Bohužel však tato látka velmi rychle (V ŘÁDU HODIN, MAXIMÁLNĚ NĚKOLIKA DNŮ) ztrácela na své účinnosti. Následovala léta trpělivé práce. Bylo nutné, aby látka byla zbavena příměsí. Izolovat čistý penicilin se v roce 1940 podařilo Ernstu Chainovi a Howardu Floreymu, vědcům z Oxfordské univerzity, kteří s Flemingem začali spolupracovat. Za objev penicilinu byla v roce 1945 všem třem udělena Nobelova cena.

(2) Přes počáteční problémy s distribucí se penicilin, první antibiotikum na světě, přece jen dostal do nemocnic i na bojiště. Během invaze do Normandie v červnu 1944 se zásluhou tohoto léku uzdravilo asi 95 procent raněných vojáků ohrožených infekcí. Po skončení druhé světové války se penicilin stal jednou z hlavních zbraní medicíny. Další antibiotika, třeba streptomycin, byla objevena záhy.

Boj proti bakteriím ale ani zdaleka není vyhraný. Naším aktuálním problémem je jejich vzrůstající odolnost vůči antibiotikům. Hledají se proto nové způsoby, jak s bakteriálními infekcemi úspěšně bojovat. Vědecký tým z Univerzity Palackého například zkoumá nanočástice stříbra, které by v budoucnu mohly vlastnosti antibiotik zlepšit. Musíme doufat, že klinické testy nebudou trvat příliš dlouho.

(kol. autorů, Kdy, kde, proč & jak se to stalo, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A: v první větě souvětí je podmět nevyjádřený, např. Stále neví, proč to bratr udělal.

Souvětí typu B: podmět první věty souvětí je vyjádřen celou následující větou, např. Stále se neví, proč to bratr udělal (kdo, co se neví? – podmět proč to bratr udělal).

TEXT 1

• Kdy nám poskytnou potřebné informace?
• Petra jistě hned poběží za ní a všechno jí to poví.
• Uvidím, zda se jí podaří upéct ten čokoládový dort.
• Určitě nás svými kousky opět pobaví.
• Policisté snad brzy pokročí ve svém pátrání.
• Nebuďme pokrytci, korupce jistě pokvete dál.
• Pavel mírně pootočí hlavu a pokusí se usmát.
• Pojedeš se s námi podívat na nový byt?
• Otec prudce postaví sklenici na stůl pokrytý novinami.
• Trochu se potím, a tak požádám o sklenici studené vody.

TEXT 2

Sloveso typu A: tvary budoucího času se tvoří pomocí předpony po- (např. poletí je tvar slovesa letět, ponese je tvar slovesa nést). Infinitiv ani tvary minulého času však tuto předponu neobsahují.

Sloveso typu B: ve všech svých tvarech má předponu po- (např. poznamená nebo poznamenal jsou tvary slovesa poznamenat).

(Z. Svěrák, Láska hory přenáší)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí různými slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. pohledem – ledem), vzniká rýmové echo.

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

TEXT 1

TEXT 2

Činitelské jméno (např. pekař) je podstatné jméno utvořené ze slovesa a označující osobu podle činnosti, kterou tato osoba dělá (např. pekař je člověk, který peče).

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům a informativním tabulím se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat vlastnímu badatelskému projektu. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

TEXT 1

TEXT 2

Názvy prostředků činnosti (např. rýč, barvivo) jsou podstatná jména, která se tvoří ze sloves a označují nástroje, přístroje či materiály sloužící k vykonávání děje (pomocí rýče se ryje, pomocí barviva se barví).

TEXT 1

TEXT 2

Některá podstatná jména, která jsou odvozená od sloves, označují výsledek děje, např. když něco nedoplatím, vznikne nedoplatek. Takovým podstatným jménům říkáme názvy výsledku děje.

TEXT 1

Kvůli zahrabaným nášlapným minám ročně vyhasne až dvacet tisíc životů. Tato smutná statistika by se však mohla stát minulostí. Člověk totiž získal nečekané zvířecí pomocníky – krysy obrovské. Díky ∗∗∗∗∗ se daří počet lidských obětí snižovat. Krysy obrovské najdou zahrabané nášlapné miny jen po čichu. V pátrání tito hlodavci předčí i detektory kovu, protože na rozdíl od nich umí vyhledat také plastické výbušniny.

Nášlapné miny sice odhalí i speciálně vycvičení psi, spolupráce s hlodavci je však výhodnější. Oproti psům jsou krysy obrovské odolnější vůči tropickým chorobám, kvůli menší citové vazbě k člověku mohou spolupracovat s ∗∗∗∗∗. Zatímco vycvičený pes stojí až půl milionu korun, krysa vyjde daleko levněji. Navíc psi při práci v terénu často riskují své životy, explozi nášlapné miny totiž způsobí už hmotnost 5 kg. Pro krysu obrovskou, vážící nanejvýš 2,5 kg, ale běh po minovém poli tak riskantní není.

Aby se krysa naučila minu vyčenichat, prochází výcvikem trvajícím téměř rok. Zvíře se nejprve učí důkladně prozkoumat prostor. Za nalezení správného předmětu dostane od trenéra odměnu. Hlodavec tak rychle pochopí, že úsilí se mu opravdu vyplatí.

(Koktejl 3/2012, upraveno)

TEXT 2

Pomocí eufemismu se nepříjemná až drsná skutečnost vyjádří jemnějším způsobem, např. místo přímého pojmenování je opilý se použije eufemismus je trochu v náladě.

TEXT 1

Časně zrána, když se vesničané modlili u společného oltáře, proletěl nad rybářskou vesničkou sokol. Přiletěl zleva a to vůbec nebylo dobré. Theresa se dlouho rozhlížela po obloze, jestli bohové nepošlou zprava nějakou opravu. Neposlali.

Až do oběda se ale nic mimořádného nestalo, a tak Theresa na nepříznivé znamení zapomněla. Po poledni přišla nenadálá bouře, která do vsi přivedla velekněžku s jejími průvodci. Vesničané chtěli vzácné hosty uctít a obveselit. HRNČÍŘE Melanippa napadlo, že Nausika by mohla ukázat, jak přemetem přeskakuje divokou kozu. Když se o tom dozvěděla Theresa, zděsila se a zašeptala: „Svému osudu člověk nikdy nemůže uniknout.“ Pak se obrátila na Nausiku: „O ničem s těmi lidmi nemluv, nic jim neukazuj.“

Jenže vtom už za dívkou přišli kněží: „Prý umíš něco, co v Poseidonově kultu dokážou pouze vyvolení. Ukážeš nám to?“ Nausika ochotně přikývla.

Po hlavním chodu, který se skládal ze silného vývaru a pečeně, přivedl Melanippos divokou kozu. Nausika se rozběhla a bravurně se přenesla přes její hřbet. Všichni vesničané jí uznale zatleskali, přihlížející kněží však strnuli překvapením. „Kdo tě to naučil?“ zeptala se velekněžka. Nausika odpověděla, že to ona sama, že ji to baví.

„Čí je to děvče? Kde jsou její rodiče?“ rozhlédla se velekněžka po přítomných.

„Její rodiče už nežijí, paní. Odmala ji vychovává Theresa,“ řekl tiše RYBÁŘ Mesaulios.

„Tak odteď se o děvče postará náš kult,“ řekla velekněžka.

„Ale její matka mi ji před svou smrtí svěřila. Nemůžete mi ji vzít!“ zoufale vykřikla Theresa. K jejím nohám dopadlo několik zlatých plíšků a velká perla.

„To tvou ztrátu zmírní. Potřebujeme takové, jako je ona,“ nesmlouvavě pronesla velekněžka. Druhý den ještě před svítáním Nausika odjela s velekněžkou a celým jejím doprovodem do paláce Poseidonova kultu.

Vysvětlivky: Poseidonův kult je společenství lidí, kteří uctívají boha Poseidona.

(I. Březinová, Nausika, dívka z Knossu, upraveno)

TEXT 2

Konatelská jména označují osoby, které vykonávají nějakou činnost spjatou se skutečností vyjádřenou podstatným jménem, z něhož bylo dané konatelské jméno utvořeno. Mezi jména konatelská patří například slovo lesník (tj. člověk, který se stará o les) nebo slovo dramatik (tj. člověk, který píše dramata).

TEXT 1

TEXT 2

Homonymie je náhodná shoda dvou různých slov, která stejně znějí, stejně se píší, ale mají odlišné, spolu nesouvisející významy. Homonymie se může týkat všech tvarů daných slov, např. travička je buď žena, která zabíjí jedem, nebo zdrobněle tráva (v obou případech jde o podstatné jméno rodu ženského, které se skloňuje podle vzoru žena).

Pokud se homonymie týká pouze jednoho tvaru či několika málo tvarů dvou různých slov, hovoříme o tvarové homonymii. Příkladem tvarové homonymie je pila: je to buď tvar slovesa pít, nebo tvar podstatného jména označujícího nástroj k řezání.

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry založené na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou oblíbenou nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

TEXT 1

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně; jedny dveře se otevřely × dvoje dveře se otevřely.

Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že 1 věta souvětí = 1 verš, např.:

K nohám ti dám zlaté pruty,
nebo se vůbec nevrátím.

TEXT 1

TEXT 2

Podstatná jména hromadná mají pouze tvary jednotného čísla a označují jimi soubor osob, zvířat, rostlin či věcí (např. křoví = shluk keřů; lidstvo = lidé jako celek).

TEXT 1

TEXT 2

Homofony jsou slova nebo tvary slov, které znějí stejně, ale píší se odlišně, např. když vyslovíme [steski]¹, může se jednat o slovo stesky (tvar slova stesk), nebo stezky (tvar slova stezka). Slova, která se liší pouze velikostí počátečního písmena (např. slunce × Slunce), se za homofony nepovažují.

¹ V hranatých závorkách se uvádí výslovnost.

TEXT 1

Na první pohled vypadá město Baarle docela obyčejně, přesto ho turisté vyhledávají. Proč? Kvůli nejkomplikovanější hraniční čáře na světě. Město sice leží v Nizozemsku, čtyři kilometry od nizozemsko-belgické hranice, část Baarle ale patří Belgii. Z celkového počtu více než 9 000 obyvatel jich 3 000 žije na belgickém území a zbytek v Nizozemsku.

Není zcela výjimečné, že území, které patří jednomu státu, je zcela obklopeno územím jiného státu. ∗∗∗∗∗ Belgická část města je zde totiž (na rozdíl od jiných případů) doslova rozkrájená na kousky. Tyto pozemky jsou různě velké, nejmenší z nich má velikost 1 800 m². Většinu lidí také asi překvapí, že v některých bytech se ložnice nachází v Belgii, ale obývák už je v Nizozemsku.

Během krátké procházky po Baarle překročíte státní hranici nesčetněkrát. Kávu si dáte třeba v nizozemské restauraci a naproti přes ulici si v belgickém obchodě koupíte potraviny. Ne vše je ale v tomto městě rozděleno. Město má například společný vodovod, také policejní stanice je zde jen jedna. Ačkoli v Baarle působí nizozemští i belgičtí operátoři, obyvatelé si navzájem volají z mobilů za jeden místní tarif.

(Lidé a Země 6/2014, upraveno)

TEXT 2

Při univerbizaci vzniká z víceslovného pojmenování jednoslovné pojmenování, např. písemná práce – písemka.

VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOZE 14

TEXT 1

Za devatero kopci a devatero potoky leží jedna vesnice. Uprostřed ní se nachází starý kostel, který obklopují krásné roubené chalupy. Jediná polorozpadlá chatrč stojí osamoceně. Za jejím dřevěným plotem se rozprostírá hustý les. Místní lidé si vyprávějí, že odvážlivci, kteří se do lesa vydali, se domů už nikdy nevrátili. Pod smrky u lesní studánky prý totiž žije stařena, která vládne kouzelnou mocí. Čarodějnice údajně zakleje každého, kdo ji ruší v jejím rozjímání.

V té vesničce bydlela jedna vdova a ta měla dvě dcery. Obě sestry zahořely touhou najít stařeninu chýši a odhalit pravdu. Potají se proto vydaly do lesa. Nikdo už je nikdy neviděl. Jen z houští u lesa občas vykouknou dvě hlavy. Hlavy laní se smutnýma očima.

TEXT 2

Názvy osob, zvířat, věcí a míst jsou podstatná jména konkrétní (učitel, žába, talíř, koleno, náměstí). Podstatná jména abstraktní pojmenovávají např. vlastnosti, pocity, děje, stavy a vztahy (trpělivost, láska, smutek, mytí, zdraví, čin).

(V. Styblík a kol., Český jazyk pro 6. ročník základní školy, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 17–22

TEXT 1

Z deníku Jonathana Harkera

(1) Dnes ráno jsem podnikl první výzkumnou výpravu po Draculově hradu. Jsou zde jasné známky BOHATSTVÍ – zlaté příbory, závěsy ze vzácných tkanin –, ale i nedostatky. Třeba žádný pokoj není vybaven zrcadly. Také jsem dosud nezahlédl žádného sluhu a nezaslechl jiný zvuk než vytí vlků. V prohlídce tohoto ponurého sídla jsem pokračoval odpoledne. Otevřel jsem dveře svého pokoje a vešel jimi rovnou do místnosti, v níž jsem včera večeřel. Zaujaly mě zde vyřezávané dveře, byly však pevně zamčené. Stiskl jsem tedy kliku protějších dveří a ocitl se v knihovně plné anglických knih.

(2) Z četby mě vyrušil až příchod hraběte. Zeptal jsem se ho, zda mu nevadí, že jsem v jeho knihovně. „Můžete vejít kamkoli kromě místností, jejichž dveře jsou zamčeny. V Transylvánii se dějí divné věci,“ tajuplně se usmál Dracula a při úsměvu odhalil velké ostré špičáky, které mě vyděsily, už když mě včera vítal. Večer jsme probrali obchodní ZÁLEŽITOST týkající se koupě usedlosti v Anglii. Hovořili jsme dlouhé hodiny, hrabě mi kladl nejrůznější otázky. Náhle se ozvalo kohoutí kokrhání. Hrabě mě s dvornou úklonou rychle opustil.

(3) Vstal jsem až kolem poledne. Vyndal jsem cestovní zrcátko, zavěsil ho nad STŮL a začal se holit. Vtom jsem ucítil na rameni ruku. Leknutím jsem sebou škubl a slabě se řízl břitvou. Nikoho jsem neviděl, přitom se v zrcátku odrážel celý můj pokoj. Otočil jsem se. Za mnou stál Dracula. Jakmile spatřil můj obličej, ohnal se po mém hrdle. Uhnul jsem a jeho ledově chladná ruka se dotkla mého růžence po babičce. Ihned se stáhl.

„Dejte si pozor, abyste se už neřízl. Je to nebezpečnější, než si umíte představit,“ řekl zastřeným hlasem. Pak vyhodil mé zrcátko z okna a kvapně odešel.

(B. Stoker, Dracula, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku ani dvojhlásku. Ve slově SLZA je slabikotvornou souhláskou L.

TEXT 1

Konečně nastaly prázdniny. Čeká mě hodně výletů, protože moji rodiče milují české památky. Naším bydlištěm je Přelouč, a tak jsme zamířili na dominantu východočeského Polabí, kterou je hrad Kunětická hora.

Jakmile jsme si koupili lístky, rozevřela se železem pobitá vrata a v nich se objevil náš průvodce, hubený muž s kostěnými brýlemi. Hned nám začal vyprávět zajímavé historky. Archeologické výzkumy prokázaly, že hradní komplex byl založen již ve 14. století. Za husitských válek patřila Kunětická hora k důležitým strategickým místům horlivých stoupenců husitů.

Po prohlídce jsme poobědvali výtečné ovocné knedlíky, pak jsme se převlékli do plavek a osvěžili se v blízkém rybníku. Na tento den mám krásné vzpomínky!

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně, dvoje housle hrály krásně.

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.

Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.

Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.

(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.

Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.

Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.

(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.

Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.

Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.

(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.

Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.

Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.

(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

(česká lidová píseň)

TEXT 2

Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOZE 8

Při univerbizaci vzniká z víceslovného pojmenování jednoslovné pojmenování, např. hlavní nádraží – hlavák, občanský průkaz – občanka.

TEXT 1

(1) Morgarath, pán Deštných a temných hor, přejel pohledem své ponuré panství a snad už potisící zaklel. Tohle je všecko, co mu zbylo – hromada rozeklaných žulových skalních stěn. Samé skály a kamení, nikde ani náznak zeleně, která by tu jednotvárnost oživovala.

(2) Na nádvoří právě prováděli výcvik wargalové. Morgarath je z okna sledoval a naslouchal jejich monotónnímu zpěvu beze slov. Byly to zavalité znetvořené bytosti s rysy napůl člověčími, ale se zvířecím čenichem a tesáky jako medvěd. Wargalové nepoužívali žádný mluvený jazyk. Byli prostého ducha, ∗∗∗∗∗ byli jako stvoření k tomu, aby je ovládala nadřazená inteligence. Morgarath je už tenkrát proměnil ve svou armádu, daleko odpornější než noční můra.

(3) Morgarath odstoupil od okna. Patnáct let, pomyslel si, uplynulo od doby, kdy povstal proti tehdy nově zvolenému králi Duncanovi. Morgarath tajně cvičil wargaly, a když se baroni sjeli na hrad Araluen a své vojáky ponechali bez velitelů, zaútočil. V několika dnech rozdrtil bezradné královské vojsko a obsadil jihovýchodní čtvrtinu Araluenského království. Pak ale lord Northolt, nejvyšší velitel královské armády, dal dohromady družinu věrných, která posílila slábnoucí odvahu ostatních.

(4) Obě armády se střetly u řeky Kuřavky. Pět hodin byla bitva nerozhodná. Zrádné břehy s pohyblivým pískem vytvářely bariéru, která chránila Morgarathovo pravé křídlo. Jeden hraničář však našel tajný brod a převedl přes něj těžkou kavalérii. Jezdci se tak objevili v rozhodujícím okamžiku bitvy a zaútočili na zadní voj Morgarathovy armády. Wargalové měli jednu slabinu – báli se koní. Nedokázali proto vzdorovat náporu jezdectva a po hodině začali ustupovat. Morgarath šel s nimi.

(5) Zůstal ve vyhnanství patnáct let. Teď usoudil, že nadešel čas pomsty. Ještě jednou povede své wargaly do útoku.

Pozn. kavalérie – vojenská jednotka bojující na koních

(J. Flanagan, Hraničářův učeň, upraveno)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby. Například ve větě Naše škola má ve znaku sovu, symbol moudrosti je dvojím způsobem pojmenována sova.

TEXT 1

Co vznikne, když se spojí věda, vtip a starost o lidském zdraví? Třeba schody à la piano. Jak všichni víme, pokud vedle schodiště jezdí eskalátory, dá většina z nás přednost svezení před namáhavějším výstupem po schodech. Lidé tak nevyužijí skvělou příležitost ke zdravému pohybu, kterého mají obvykle velmi málo.

Ve Stockholmu se skupina nadšenců rozhodla to změnit. Jedny nudné schody vedoucí z metra přeměnila v krásnou klaviaturu. Nakonec pomocí různých drátků a speciálních desek docílili toho, že každý schod po našlápnutí zahrál tón. Než člověk vyšel až nahoru, zahrál přibližně tři stupnice. Díky této akci byl eskalátor takřka prázdný a lidé si to s úsměvem hráli po schodišti.

(www.in.cz, upraveno)

TEXT 2

Vlastní předložky jsou vždy jen předložkami (za, k), nevlastní předložky mohou být i jiným slovním druhem (šel okolo a ani se nezastavil – příslovce, vzal ji okolo pasu – předložka).