Porozumění neuměleckému textu - 7. ročník

(1) Příběh sochy Svobody, patrně nejznámějšího symbolu New Yorku, se začal psát v 2. polovině 19. století ve Francii. Podobu tohoto monumentu navrhl sochař Frédéric Bartholdi, který už dlouho toužil vytvořit sochu stejně významnou, jako býval rhodský kolos¹. Gustave Eiffel, autor proslulé pařížské věže, zase vymyslel speciální nosnou konstrukci a způsob ukotvení, aby socha byla schopna odolat i náhlým náporům silného větru. Vzhledem k finanční náročnosti projektu Francouzi přislíbili dodat sochu a americká strana měla uhradit podstavec. Dne 4. července 1884 Francie symbolicky předala dokončenou sochu americkému vyslanci. Posléze ji dělníci rozebrali a v bednách přepravili lodí do USA.

(2) Když socha doputovala do New Yorku, podstavec stále ještě nebyl dostavěn. Ačkoli se na něj začaly peníze vybírat už roku 1882, sehnat potřebné finance se zatím nepodařilo. Do projektu se proto vložil Joseph Pulitzer, slavný novinář a vydavatel deníku New York World. Vyhlásil další sbírku a slíbil, že jména dárců zveřejní ve svých novinách. Jeho záměr vyšel: do 11. srpna 1885 se vybralo zbylých 100 000 dolarů. V dubnu 1886 byl podstavec hotový a socha na něj konečně mohla být umístěna. Ke slavnostnímu odhalení kompletního díla o celkové výšce 93 metrů došlo v říjnu 1886, a to dokonce za účasti Grovera Clevelanda, v té době úřadujícího amerického prezidenta.

(3) Socha Svobody představuje římskou bohyni Libertas. Ve zdvižené pravé ruce nese pochodeň, v levé ruce drží desku s nápisem JULY IV MDCCLXXVI, což je datum vyhlášení nezávislosti USA. V podstavci, vysokém 47 metrů, se nachází muzeum, v koruně se sedmi paprsky, kterou má socha na hlavě, je vyhlídková plošina. V roce 1984 UNESCO oficiálně označilo sochu Svobody za významnou památku kulturního dědictví.

¹ rhodský kolos = socha boha Hélia, která vznikla kolem roku 290 př. n. l.

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

Existuje sport, v němž byli Češi dlouhá léta neporazitelní? Samozřejmě ano – kolová. Zakladatelem této hry, podobající se sálovému fotbalu, je cyklista Nick Kaufmann. Historicky první zápas v kolové se díky němu uskutečnil už na sklonku 19. století.

Při utkání v kolové spolu soupeří dva dvoučlenné týmy. Hráči jezdí na bicyklech po hřišti s rozměry 14 × 11 metrů a pohybem předního kola se snaží umístit míč do soupeřovy branky. Během zápasu není přípustné dotknout se nohou země. ∗∗∗∗∗ Každý zápas má dva poločasy (jeden trvá 7 minut), mezi nimi je vždy několikaminutová přestávka. Jízdní kola na kolovou jsou speciálně upravena, např. jim chybí klasické brzdy na řídítkách (brzdí se buď pohybem pedálů dozadu, nebo smykem) a řídítka směřují vzhůru. Speciální je i míč: aby měl správný tvar a tvrdost, je naplněn srnčími chlupy a potažen pevnou látkou.

Mistrovství světa v kolové se poprvé konalo roku 1930 a od té doby se pořádá každoročně (vyjma období 2. světové války a pandemie covidu-19). Prvními českými mistry světa se roku 1948 stali František Sedláček a Bohumil Daneš. Největšími legendami v kolové jsou však bratři Pospíšilové: během své dlouhé kariéry získali titul mistrů světa dvacetkrát. Když si z mistrovství světa v roce 1988 odváželi zlato naposledy, bylo Janovi 43 let, a Jindřichovi dokonce 46.

(www.ceskakolova.cz; upraveno)

(1) Když u nás vyrazíte na pěší túru, nemusíte mít s sebou mapu ani mobil s navigací. České turistické značení totiž patří k nejpropracovanějším na světě. Hlavní zásluhu na tom má Klub českých turistů (KČT). První stezka vyznačená KČT vznikla v květnu 1889 a vedla z městysu Štěchovice ke Svatojánským proudům, oblíbené turistické lokalitě u řeky Vltavy. Při budování vodních nádrží Štěchovice a Slapy byla ale část této stezky zatopena. Nejstarší plně dochovanou trasou, kterou KČT vyznačil, je tedy Cesta Vojtěcha Náprstka, vedoucí z Berouna na Karlštejn.

(2) Zprvu měli turisté k dispozici jen červeně značené trasy, poté přibyly modré trasy a v roce 1916 se začalo značit ještě zeleně a žlutě. Dnes jsou turistické trasy značeny tzv. pásovými značkami. Standardní pásová značka, užívaná na pěších trasách, má tvar čtverce o rozměrech 10 × 10 cm, který je rozdělen na tři stejně velké vodorovné pruhy: krajní bílé pruhy slouží k tomu, aby byla značka dobře viditelná; prostřední pruh svou barvou odkazuje na typ trasy (např. červená tradičně označuje hlavní trasy). Značení turistických tras pro pěší se řídí určitými pravidly, např.:

• nikdy se nesmí křížit dvě trasy stejné barvy;

• vzdálenost mezi dvěma pásovými značkami téže barvy nesmí být větší než 250 m;

• vzdálenost mezi dvěma rozcestníky nesmí být větší než 4 km.

(3) Pásové značky ale nejsou jediným zdrojem informací. Na významných bodech trasy často najdete také tabulku, z níž se dozvíte třeba nadmořskou výšku daného místa, a směrovky, které uvádějí vzdálenosti k dalším turistickým cílům. O značky se starají značkaři. Tito dobrovolníci z KČT ročně zkontrolují značení na více než třetině všech turistických tras pro pěší (obnoví nátěr na značkách, případně kolem nich prořežou porost). Jejich úkol není snadný. Celá síť těchto tras totiž měří přes 43 000 km.

Vysvětlivka: Městys je stejně jako město typ obce, je ale menší než město.

(www.kct.cz, www.aktualne.cz; upraveno)

(1) Když u nás vyrazíte na pěší túru, nemusíte mít s sebou mapu ani mobil s navigací. České turistické značení totiž patří k nejpropracovanějším na světě. Hlavní zásluhu na tom má Klub českých turistů (KČT). První stezka vyznačená KČT vznikla v květnu 1889 a vedla z městysu Štěchovice ke Svatojánským proudům, oblíbené turistické lokalitě u řeky Vltavy. Při budování vodních nádrží Štěchovice a Slapy byla ale část této stezky zatopena. Nejstarší plně dochovanou trasou, kterou KČT vyznačil, je tedy Cesta Vojtěcha Náprstka, vedoucí z Berouna na Karlštejn.

(2) Zprvu měli turisté k dispozici jen červeně značené trasy, poté přibyly modré trasy a v roce 1916 se začalo značit ještě zeleně a žlutě. Dnes jsou turistické trasy značeny tzv. pásovými značkami. Standardní pásová značka, užívaná na pěších trasách, má tvar čtverce o rozměrech 10 × 10 cm, který je rozdělen na tři stejně velké vodorovné pruhy: krajní bílé pruhy slouží k tomu, aby byla značka dobře viditelná; prostřední pruh svou barvou odkazuje na typ trasy (např. červená tradičně označuje hlavní trasy). Značení turistických tras pro pěší se řídí určitými pravidly, např.:

• nikdy se nesmí křížit dvě trasy stejné barvy;

• vzdálenost mezi dvěma pásovými značkami téže barvy nesmí být větší než 250 m;

• vzdálenost mezi dvěma rozcestníky nesmí být větší než 4 km.

(3) Pásové značky ale nejsou jediným zdrojem informací. Na významných bodech trasy často najdete také tabulku, z níž se dozvíte třeba nadmořskou výšku daného místa, a směrovky, které uvádějí vzdálenosti k dalším turistickým cílům. O značky se starají značkaři. Tito dobrovolníci z KČT ročně zkontrolují značení na více než třetině všech turistických tras pro pěší (obnoví nátěr na značkách, případně kolem nich prořežou porost). Jejich úkol není snadný. Celá síť těchto tras totiž měří přes 43 000 km.

Vysvětlivka: Městys je stejně jako město typ obce, je ale menší než město.

(www.kct.cz, www.aktualne.cz; upraveno)

Vejde se do kapsy, ale skrývá v sobě různé nástroje – od vývrtky přes pilník až po šroubovák. Dostal se na vrchol himálajské hory Annapurna, a dokonce ho měl u sebe i Neil Armstrong, když roku 1969 letěl na Měsíc. Řeč je o švýcarském kapesním noži.

Za vznikem firmy Victorinox, která tyto legendární nože vyrábí, stojí Karl Elsener. První nůž tohoto typu sestrojil roku 1884, první velký úspěch se dostavil o 13 let později. Tehdy si nechal výrobek patentovat a posléze ho nabídl švýcarské armádě. Mezinárodní věhlas ale přichází až během 2. světové války, kdy v Evropě sloužilo mnoho vojáků z USA. Amíci si multifunkční kapesní nože odváželi domů jako suvenýry. Není se čemu divit, byly totiž zhotoveny s precizností pro Švýcary tak typickou.

Na kvalitě svých výrobků si firma Victorinox zakládá dodnes. Švýcarské kapesní nože se například stále sestavují částečně ručně. Podle vedení firmy totiž při strojové výrobě nelze garantovat, že výsledný produkt bude bezchybný. Ještě na konci 90. let se zhruba 90 % švýcarských kapesních nožů prodávalo na letištích. Po teroristických útocích, které se odehrály 11. září 2001 v USA, však začala všude platit přísnější bezpečnostní pravidla. Na situaci reagovala i firma Victorinox: protože potřebovala zastavit pokles tržeb, rozhodla se v letištních obchodech nabízet i jiný sortiment (např. hodinky či zavazadla).

(www.irozhlas.cz; upraveno)

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého, některé však mají věkové omezení. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane také základní informace týkající se jeho postavy. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), ale skutečnými tvůrci příběhu jsou samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

(3) Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

Hobbyhorsing spojuje pohyb, kreativitu a lásku ke koním. Zrodil se ve Finsku a nabízí možnost, jak si dítě může užít jezdectví, ∗∗∗∗∗. Tento netradiční sport se proslavil díky finskému dokumentu Hobbyhorse Revolution z roku 2017.

Chcete se tomuto sportu věnovat? Pak potřebujete hobbyhorse – napodobeninu koňské hlavy na tyči. Základní verzi hobbyhorse lze koupit za 500 Kč, za nadstandardní model zaplatíte až 4 000 Kč. Tuto pomůcku si ale můžete vyrobit i sami ze dřeva, plsti či jiných materiálů. Jakmile ji budete mít, už vám nic nebrání v účasti na závodech.

Soutěže v hobbyhorsingu mají jasně stanovená pravidla, např. hobbyhorse nesmí být lehčí než 350 gramů a musí se držet předepsaným způsobem. Závodí se v různých disciplínách: při parkuru závodníci zdolávají sérií překážek na závodní dráze, při drezuře zase předvádějí klus či cval. Jednou z nejzajímavějších disciplín je skok mohutnosti, při němž se soutěžící snaží přeskočit co nejvyšší překážku. Jen pro zajímavost – v této hobbyhorsingové disciplíně byl v březnu 2026 překonán světový rekord, když sportovkyně Nikol na závodech v Praze přeskočila překážku vysokou 155 cm.

Hobbyhorsing vyvolává rozporuplné reakce: jedni ho považují za čiré bláznovství, druzí tvrdí, že skvěle propojuje zábavu s rozvíjením fyzických dovedností.

Vysvětlivka: plsť – druh textilie

(www.cehof.cz, www.reflex.cz; upraveno)

TEXT 1

(1) Od prvního únosu gavaldonských dětí uběhlo už dvě stě let. Každé čtyři roky byly uneseny dvě. Na pohlaví ani na věku nezáleželo. Někdy zmizeli dva chlapci a jindy chlapec s dívkou, některému unesenému bylo šestnáct a jiný sotva oslavil dvanácté narozeniny. Existovalo jediné kritérium: jedno z unesených dětí bylo krásné a hodné a to druhé nehezké a divné.

(2) Obyvatelé Gavaldonu nejdříve z únosů vinili medvědy. Časem ale dospěli k závěru, že medvědi za nic nemůžou, protože žádného medvěda v okolí neviděli. Zatímco dospělí zvažovali další vysvětlení (třeba teorii o létajícím lidožroutovi), děti z městečka zaznamenaly něco podezřelého. Tváře zmizelých, známé z podobizen vyvěšených na náměstí, totiž objevily ve svých pohádkových knížkách. Malého Honzu, který byl unesen před sto lety, poznaly podle rošťáckého rozcuchu a dolíčků ve tvářích. Teď v knížce lehával na peci a měl neutuchající chuť na buchty. Zato nezbedný Angus, klučina s pihami a se špičatýma ušima, který zmizel společně s Honzou, se změnil v pihovatého draka. Dospělí zprvu jejich pohádkové teorii nevěřili. Pak jim ale děti ukázaly obrázky známějších obličejů. Roztomilá Anička, unesená před padesáti lety, seděla na útesu jako krásná mořská víla, kdežto nemilosrdná Estra budila hrůzu jako prohnaná čarodějnice.

(3) Teď už nikdo v městečku nebyl na pochybách. Unesené děti našly nový život v pohádkových příbězích. Všechny ty knihy pocházely ze zatuchlého knihkupectví, které vlastnil pan Deauville. On sám nevěděl, odkud se berou. Zkrátka jednou za rok, pokaždé jiný den, se ráno v jeho krámku objevila tajemná zásilka. Když ji pan Deauville onehdy otevřel a začal z ní vybalovat knížky, všiml si, že v záhybu krabice je namalovaný erb s bílou a černou labutí, jehož součástí je stuha s nápisem.

(4) Ta malá černá písmenka vysvětlovala, kam se unesené děti poděly: do Školy dobra a zla. Únosy pokračovaly, ale únosce už získal jméno. Gavaldonští mu začali říkat Školník.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Slovesa typu A (např. psát) vyjadřují budoucnost pomocí slovesa být (např. budu psát). Budoucí čas slovesa typu A = infinitiv tohoto slovesa + sloveso být užité v budoucím čase.

Slovesa typu B (např. napsat) vyjadřují budoucnost bez pomoci slovesa být (např. napíšu).

Skrývá se v přítmí mohutných stromů, nakloněná vahou let i vzpomínek. Její oprýskaná barva vytváří zvláštní vzorce splývající s okolím, takže ji náhodný chodec snadno přehlédne. Kolik příběhů už asi vyslechla? A byl mezi nimi i ten váš? Během těch let slyšela smích a viděla slzy, poslouchala slova přátelství, lásky i nehezká slova hádek a srdceryvného loučení. Chtěl bych vědět, jestli obyčejné věci kolem nás mají paměť.

(Vzhledem k povaze úlohy není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka. Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled.

(2) Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Celou trasu urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z městečka Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito obcemi.

(3) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka. Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled.

(2) Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Celou trasu urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z městečka Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito obcemi.

(3) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(1) Jízdu nejkrásnějším úsekem švýcarských Alp, během níž překonáte 291 mostů a projedete 91 tunely – to vám nabízí Ledovcový expres. Tento unikátní vlak se na svou první cestu vydal 25. června 1930: z obce Zermatt vyjel přesně v půl osmé ráno a do cíle, jímž byla obec Svatý Mořic, dorazil přibližně po jedenácti hodinách. Nádherné scenérie tehdy obdivovalo 70 pasažérů a o jejich pohodlí se starala několikačlenná posádka. Po této trase Ledovcový expres zprvu jezdil jen v letních měsících, v zimě totiž kvůli velkému množství sněhu hrozily laviny. Jeho celoroční provoz umožnil až tunel Furka, otevřený v roce 1982. O jedenáct let později došlo k zásadní proměně vlakové soupravy Ledovcového expresu: poprvé byly použity panoramatické vagóny, které kromě klasických oken měly také částečně prosklenou střechu, zaručující turistům lepší výhled.

(2) Dnes Ledovcový expres jezdí v letních měsících z Zermattu do Svatého Mořice dvakrát denně. Celou trasu urazí zhruba za osm hodin, po cestě zastavuje v několika stanicích (např. v malebném městě Chur). Nejkrásnější panorámata jsou prý okolo průsmyku Oberalp, jenž je se svou nadmořskou výškou 2033 metrů zároveň nejvýše položeným místem celé železniční trasy. Z městečka Thusis do Svatého Mořice jede vlak po tzv. Albulské dráze. Ta se pyšní odvážnými architektonickými konstrukcemi, díky nimž vlak překoná tisícimetrový výškový rozdíl mezi těmito obcemi.

(3) Chcete-li zažít jízdu v panoramatickém vagónu Ledovcového expresu, musíte si předem koupit nejen jízdenku, ale i místenku. Počítejte s tím, že budete muset sáhnout hlouběji do kapsy, zážitek ale stojí za to. Rozhodně to zkuste. Pokud budete chtít absolvovat celou trasu (tzn. Zermatt – Svatý Mořic) například v červnu 2026, základní ceny bez slevy budou následující:

Vysvětlivky: CHF – zkratka pro švýcarský frank (1 CHF = cca 27 Kč); místenka – rezervace konkrétního sedadla

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Víte, jak vznikla žvýkačka? Její stopy překvapivě sahají až do neolitu. Svědčí o tom kousek pryskyřice s otisky lidských zubů, starý několik tisíc let. Naši předkové ovšem žvýkali leccos. Třeba u Mayů byla oblíbená čikle (hmota získávaná ze stromu zapota obecná), severoameričtí indiáni zase žvýkali smrkovou pryskyřici.

Právě z pryskyřice vyrobil roku 1848 americký obchodník John Curtis první žvýkačku určenou k prodeji. Byla ale hodně tuhá a moc dobře nechutnala. Svou další žvýkačkou ze slazeného parafínu¹ Curtis zaujal zákazníky více, ani tento výrobek se však nestal hitem. Mnohem úspěšnějším průkopníkem byl Thomas Adams. Tento vynálezce začal experimentovat s čiklí, jelikož chtěl vyvinout materiál vhodný pro výrobu pneumatik. Po více než roce pokusů mu bylo jasné, že původní plán nevyjde, proto roku 1869 začal z čikle vyrábět žvýkačky. Kupodivu šly na odbyt. Dva roky poté si Adams nechal patentovat stroj na výrobu žvýkaček a díky němu rozjel produkci těchto cukrovinek ve velkém.

V minulém století došlo k několika inovacím, například roku 1906 vznikla pevnější žvýkačka určená k tvoření bublin (mimochodem – průměr dosud největší žvýkačkové bubliny na světě je 58,4 cm), ∗∗∗∗∗. Žvýkačky jsou populární dodnes. V USA je například průměrná roční spotřeba žvýkaček 200 kusů na osobu, což je zhruba o 70 kusů na osobu více než v České republice.

¹ Parafín je voskovitá látka, získávaná z ropy nebo uhlí.

(www.stoplusjednicka.cz, www.reflex.cz; upraveno)

(1) Nakupování je běžnou součástí našich životů. Této činnosti se lidé věnují od starověku a už tehdy si psali nákupní seznamy. Ten nejstarší nalezený byl podle archeologů sepsán přibližně v roce 2000 př. n. l. To bylo o tisíc let později, než na Blízkém východě vznikla první tržiště. Přesnou představu o starověkých obchodních praktikách ovšem nemáme. Něco málo se dozvíme díky několika dochovaným písemným zmínkám. Například antický básník Martialis v 1. století n. l. popsal Řím jako jeden velký obchod: prodejci prý nabízeli své zboží skoro všude a k přilákání zákazníků používali svérázné metody, třeba ochočené opice.

(2) Ve středověku tržiště spontánně vznikala v centru každého většího města. Na přelomu 12. a 13. století už bylo v Čechách zhruba sto stálých tržišť: ta neplnila jen svůj primární účel, ale byla i významným místem společenského dění a také sloužila jako popraviště. Zloději, jichž bylo na trzích požehnaně, byli někdy ihned oběšeni bez řádného soudu. Člověk se také musel mít na pozoru před nepoctivými obchodníky. Někteří třeba používali nepřesné váhy, jiní zase vydávali zkažené maso za čerstvé. Tyto provinilce sice šibenice nečekala, ale správce tržiště je nechal postavit na pranýř¹.

(3) V novověku se rozrostla skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet víc, než bylo nezbytně nutné k přežití. Přirozeným důsledkem byla změna nákupních zvyků i podoby obchodů. Historicky první obchodní dům se otevřel v Londýně roku 1796 a ve svých čtyřech odděleních nabízel například galanterii, šperky, klobouky či vějíře. Další obchodní domy následovaly záhy, žádný ale neumožňoval, aby se zákazníci obsloužili sami. Zlom nastal až v roce 1916, kdy byla v americkém Memphisu otevřena první samoobsluha – pobočka řetězce supermarketů Piggly Wiggly. Dnes už jsou supermarkety takřka na každém rohu.

¹ Místo se sloupem, kůlem aj., k němuž byli viníci po určitou dobu připoutáni.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

(1) Nakupování je běžnou součástí našich životů. Této činnosti se lidé věnují od starověku a už tehdy si psali nákupní seznamy. Ten nejstarší nalezený byl podle archeologů sepsán přibližně v roce 2000 př. n. l. To bylo o tisíc let později, než na Blízkém východě vznikla první tržiště. Přesnou představu o starověkých obchodních praktikách ovšem nemáme. Něco málo se dozvíme díky několika dochovaným písemným zmínkám. Například antický básník Martialis v 1. století n. l. popsal Řím jako jeden velký obchod: prodejci prý nabízeli své zboží skoro všude a k přilákání zákazníků používali svérázné metody, třeba ochočené opice.

(2) Ve středověku tržiště spontánně vznikala v centru každého většího města. Na přelomu 12. a 13. století už bylo v Čechách zhruba sto stálých tržišť: ta neplnila jen svůj primární účel, ale byla i významným místem společenského dění a také sloužila jako popraviště. Zloději, jichž bylo na trzích požehnaně, byli někdy ihned oběšeni bez řádného soudu. Člověk se také musel mít na pozoru před nepoctivými obchodníky. Někteří třeba používali nepřesné váhy, jiní zase vydávali zkažené maso za čerstvé. Tyto provinilce sice šibenice nečekala, ale správce tržiště je nechal postavit na pranýř¹.

(3) V novověku se rozrostla skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet víc, než bylo nezbytně nutné k přežití. Přirozeným důsledkem byla změna nákupních zvyků i podoby obchodů. Historicky první obchodní dům se otevřel v Londýně roku 1796 a ve svých čtyřech odděleních nabízel například galanterii, šperky, klobouky či vějíře. Další obchodní domy následovaly záhy, žádný ale neumožňoval, aby se zákazníci obsloužili sami. Zlom nastal až v roce 1916, kdy byla v americkém Memphisu otevřena první samoobsluha – pobočka řetězce supermarketů Piggly Wiggly. Dnes už jsou supermarkety takřka na každém rohu.

¹ Místo se sloupem, kůlem aj., k němuž byli viníci po určitou dobu připoutáni.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Odmrazování mrazničky (spotřebič bez technologie NO FROST)

1. Odpojte kabel napájení.
2. Vyjměte potraviny a uložte je na chladné místo. Dveře mrazničky nechte otevřené.
3. Jakmile roztaje veškerá námraza, setřete nejprve vodu ve spodní části spotřebiče.
4. Připojte kabel napájení.
5. Chvíli vyčkejte a pak vložte potraviny zpět dovnitř.
6. Poté důkladně vytřete dosucha celý vnitřek mrazničky.

V některých oblastech Arktidy žijí už tisíce let Inuité. Díky příbytkům ze sněhu, známým jako iglú, se jim v drsných podmínkách daří přežít i během velmi chladných období.

Iglú se tradičním postupem staví z bloků stlačeného sněhu: sníh upravený tímto způsobem je lehčí než led a jako tepelný izolant rozhodně nezklame. Díky použitému materiálu neproniká dovnitř iglú chlad zvenčí, typický tvar obydlí zase zajišťuje, aby silnější poryvy větru nenarušily stabilitu příbytku. Teploty v iglú jsou vzhledem k mrazivému okolí (v zimě v této oblasti rtuť teploměru klesá i pod minus 50 °C) docela příznivé – mohou se dostat i nad 10 °C. Nejchladněji je u podlahy, teplý vzduch se soustředí v horní části stavby.

Chcete-li strávit noc v příbytku inuitského typu, vyzkoušejte některý z iglú hotelů, například Sorrisniva Igloo. Tento norský hotel je každoročně otevřen jen od 20. prosince do 5. dubna a na jeho stavbu se pokaždé spotřebuje 7 000 m³ sněhu a 250 tun ledu. V areálu jsou rozmístěny ledové sochy, v hotelovém baru se podávají nápoje ve sklenicích z ledu. Pokud cestujete v páru, za dvoulůžkový pokoj včetně snídaně zaplatíte dohromady cca 10 000 Kč za noc. Všichni otužilci jsou zde vítáni.

(www.nespechej.cz; www.lifee.cz; www.sorrisniva.no, upraveno)

(1) Ježura australská je malý zavalitý živočich, vyskytující se převážně v zalesněných oblastech Austrálie. Hmotnost dospělého jedince může dosáhnout až 5 kilogramů, jeho tělo dorůstá délky zhruba 45 centimetrů. Ježura vypadá trochu jako dikobraz, jejím nejbližším příbuzným je ale ptakopysk. Ježury a ptakopyskové se od sebe vývojově oddělili před 19–48 miliony let. Oba tito živočichové patří do skupiny savců, kteří nerodí živá mláďata, ale kladou vejce.

(2) Samice ježury australské ukládá snesené vejce velikosti lískového oříšku do břišní kapsy. Zhruba za deset dnů se z něj vylíhne mládě: je dlouhé kolem 1,5 centimetru a váží asi 0,5 gramu. Prvních osm týdnů tráví v matčině vaku a živí se mateřským mlékem. Během tohoto období mu začínají růst bodliny, které byly při narození ukryty pod kůží. Právě kvůli nim ho matka posléze odloží do nory vystlané trávou. Samice se za svým potomkem pravidelně vrací, aby ho nakojila. Mléko ježur je hodně výživné, takže mládě vydrží o samotě i několik dní.

(3) Ve věku sedmi měsíců mládě opouští noru a začíná se živit stejně jako jeho rodiče. Dospělá ježura nemá zuby, její čelisti jsou srostlé v protáhlý čenich. Když čenichem vypátrá sídlo mravenců či termitů, rozhrabe ho silnými drápy a vydoluje z něj potravu. Dlouhým lepkavým jazykem vtahuje hmyz do tlamy. Jazyk ježury australské se pohybuje neuvěřitelně rychle: podle některých zdrojů ho prý vysune stokrát za minutu.

Za ježurami nemusíte jezdit až do vzdálených končin u protinožců: například pražská zoologická zahrada je chová již od 50. let minulého století a daří se jim tu celkem dobře. Jedna z ježur, přivezená přímo z Austrálie, se v zoo dokonce dožila úctyhodných 50 let. V současnosti tyto zajímavé živočichy najdete v expozici nazvané Darwinův kráter.

(www.stoplusjednicka.cz; zoopraha.cz, upraveno)

(1) Ježura australská je malý zavalitý živočich, vyskytující se převážně v zalesněných oblastech Austrálie. Hmotnost dospělého jedince může dosáhnout až 5 kilogramů, jeho tělo dorůstá délky zhruba 45 centimetrů. Ježura vypadá trochu jako dikobraz, jejím nejbližším příbuzným je ale ptakopysk. Ježury a ptakopyskové se od sebe vývojově oddělili před 19–48 miliony let. Oba tito živočichové patří do skupiny savců, kteří nerodí živá mláďata, ale kladou vejce.

(2) Samice ježury australské ukládá snesené vejce velikosti lískového oříšku do břišní kapsy. Zhruba za deset dnů se z něj vylíhne mládě: je dlouhé kolem 1,5 centimetru a váží asi 0,5 gramu. Prvních osm týdnů tráví v matčině vaku a živí se mateřským mlékem. Během tohoto období mu začínají růst bodliny, které byly při narození ukryty pod kůží. Právě kvůli nim ho matka posléze odloží do nory vystlané trávou. Samice se za svým potomkem pravidelně vrací, aby ho nakojila. Mléko ježur je hodně výživné, takže mládě vydrží o samotě i několik dní.

(3) Ve věku sedmi měsíců mládě opouští noru a začíná se živit stejně jako jeho rodiče. Dospělá ježura nemá zuby, její čelisti jsou srostlé v protáhlý čenich. Když čenichem vypátrá sídlo mravenců či termitů, rozhrabe ho silnými drápy a vydoluje z něj potravu. Dlouhým lepkavým jazykem vtahuje hmyz do tlamy. Jazyk ježury australské se pohybuje neuvěřitelně rychle: podle některých zdrojů ho prý vysune stokrát za minutu.

Za ježurami nemusíte jezdit až do vzdálených končin u protinožců: například pražská zoologická zahrada je chová již od 50. let minulého století a daří se jim tu celkem dobře. Jedna z ježur, přivezená přímo z Austrálie, se v zoo dokonce dožila úctyhodných 50 let. V současnosti tyto zajímavé živočichy najdete v expozici nazvané Darwinův kráter.

(www.stoplusjednicka.cz; zoopraha.cz, upraveno)

Upozorňujeme návštěvníky na změnu otevírací doby pavilonu tučňáků, k níž dojde od 1. 7. 2025. Tento pavilon byl v nedávné době modernizován, při jeho slavnostním otevření v dubnu 2025 se zároveň představili jeho noví obyvatelé.

TEXT 1

(1) Hazel se probrala. Hrdlo měla vyprahlé, a tak se hltavě napila přímo z kaluže, v níž ležela. Kalná voda jí dodala sílu, aby vstala. Vybavila si, co se stalo: démon odvlekl její matku. Hazel se podívala na své ruce. Při tom únosu jí z prstů začal tryskat kouzelný oheň. Myslela si proto, že budou samý puchýř, ale nic. Tráva kolem jezírka byla jejím kouzlem zjevně sežehnutá, ve vzduchu byla cítit síra, její ruce ale byly ohněm netknuté.

(2) Dívka se rozběhla do chaloupky. Dala do brašny krajíc chleba a kousek sýra a vzala si na sebe suché oblečení. Pak se zarazila. Svět za Čaromýtinou neznala, ale odmalička jej toužila vidět. Teď však v sobě nedokázala najít odvahu, aby se vydala na cestu.

Náhle kdosi promluvil pisklavým hláskem: „Snad nechceš jít ven v tomhle lijáku?“

Hazel se rozhlédla po místnosti. Na stole seděl malý plch. Něco držel v tlapičkách a tvářil se dost nadurděně. Znenadání mu ze srsti vyšlehly plameny.

„Co to bylo?“ vykřikla dívka.

(3) „To já nevím,“ zakvílel plch. „Začalo to při tom tvém ohňostroji. Zasáhla jsi mě tím svým pitomým kouzlem. Příště dávej pozor, na koho míříš.“

„Moc mě to mrzí. Až dodnes jsem ale netušila, že umím čarovat.“

„Tak dobrá, protentokrát ti to odpustím.“

Hazel se zadívala oknem k lesu. „Už půjdu. Musím najít svou mámu. Jenže co já sama ZMŮŽU proti démonovi?“ povzdechla si.

„Víc, než si myslíš. Ty přece nejsi obyčejná holka. Umíš čarovat, takže jsi…?“

„Čarodějnice.“

„Správně. A já si teď udělám hnízdo ve tvých vlasech, protože jdu s tebou,“ oznámil jí plch a za chvilku už šmejdil v jejích tmavorudých kudrnách.

Hazel usoudila, že SPOLEČNOST nevrlého hlodavce je lepší než nic. „Dobrá, ale slib mi, že mi tam nebudeš trousit bobky.“ Pak vzala brašnu a vykročila do deště.

(M. Ralphs, Dcera ohně, upraveno)

TEXT 2

Metonymie je přenesení pojmenování na základě věcné nebo logické souvislosti. Metonymie se uplatňuje např. ve větě Vylila celý hrnek (tj. vylila obsah hrnku) nebo v souvětí Přinesla buchty a on snědl celý talíř (tj. snědl buchty, nikoli talíř). Ve větě Vylila mléko z hrnku nebo ve větě Snědl všechny buchty z talíře se ale metonymie neuplatňuje.

Za první ženu, která přeplavala Floridský průliv bez ochranné klece proti mořským predátorům, je považována Diana Nyadová – americká spisovatelka, novinářka a vytrvalostní plavkyně. Ve svých 64 letech si tak splnila svůj celoživotní sen.

Extrémní kousek se Dianě povedl až na popáté. Vůbec poprvé skočila do kubánských vod v roce 1978. Tento pokus, stejně jako ty další v letech 2011–2012, však skončil neúspěchem. Teprve v roce 2013 doplavala z Kuby až na Floridu: zvládnout vzdálenost dlouhou 180 kilometrů jí trvalo 53 hodin. Během vytváření rekordu se musela potýkat s jedovatými medúzami, před nimiž se chránila kombinézou a speciální maskou. Na vše také dohlíželi členové Dianina podpůrného týmu: v doprovodných plavidlech se starali o její bezpečnost (např. pomocí elektronického zařízení Shark Shield, které odpuzuje žraloky), navigovali ji světelnými pomůckami a pečlivě dokumentovali průběh celé akce.

Když 2. září 2013 Diana konečně dosáhla floridského břehu, sledovaly ji z pláže stovky nadšených fanoušků. Zcela vyčerpaná se s nimi podělila o tři myšlenky: „Zaprvé: nikdy to nevzdávejte. Zadruhé: myslete vždy na to, že v jakémkoli věku máte šanci splnit si svůj sen. A zatřetí: vypadá to jako individuální sport, ale stojí za tím celý tým.“

(www.irozhlas.cz, upraveno)

(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají. Masožravé rostliny rostou zejména na místech, KDE JE PŮDA CHUDÁ NA ŽIVINY. Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.

(2) Je zde ovšem jeden zásadní rozpor – masožravky loví hmyz, ABY ZÍSKALY ŽIVINY, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. ∗∗∗∗∗, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.

(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.

Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Na jejím lapacím listu jsou chlupy citlivé na pohyb: jeho okraje jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile pomocí chlupů mucholapka odhalí přítomnost hmyzu, bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají. Masožravé rostliny rostou zejména na místech, KDE JE PŮDA CHUDÁ NA ŽIVINY. Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.

(2) Je zde ovšem jeden zásadní rozpor – masožravky loví hmyz, ABY ZÍSKALY ŽIVINY, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. ∗∗∗∗∗, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.

(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.

Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Na jejím lapacím listu jsou chlupy citlivé na pohyb: jeho okraje jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile pomocí chlupů mucholapka odhalí přítomnost hmyzu, bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.

(www.abicko.cz, upraveno)

Kdybyste sestavili pomyslnou hitparádu nejneobvyklejších jídel světa, na předních místech by se jistě umístil pokrm suo-tiou. Jeho název se překládá jako „nasát a vyhodit“. Hlavní složku této kulinářské rarity z Číny jsou říční kameny. Pokrm suo-tiou, právem považovaný za nejtvrdší jídlo na světě, se připravuje na jedné pánvi: oblázky se dají na rozpálený olej a postupně se přidává koření a zelenina. Výsledkem je pikantní omáčka, která se z kamenů ocucá. Poté se oblázky vyplivnou. Specialita ani není příliš drahá: v roce 2024 porce suo-tiou o hmotnosti 0,5 kg vyšla na 16 jüanů (tehdy zhruba 55 Kč).

S prapodivnými jídly se ovšem nesetkáme jen v Asii. Příkladem může být casu marzu – sýr vyráběný na Sardinii. V bochníku sýra z ovčího mléka se vytvoří díra, aby se do něj dostaly sýrohlodky drobné. Tyto mouchy nakladou dovnitř vajíčka: jedna samička jich dokáže najednou naklást až 500. Když se vylíhnuté larvy prokousávají sýrem ven, uvolňují ze svého trávicího traktu kyseliny. Díky tomu prý casu marzu chutná neskutečně jemně. Sýr se konzumuje i s živými larvami, takže jde o zážitek jen pro otrlé: larvy jsou totiž schopny vyskočit až do výšky 15 cm.

Vysvětlivka: Sardinie – italský ostrov ve Středozemním moři

(www.novinky.cz; www.toprecepty.cz, upraveno)

(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.

Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně¹ výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.

(2) Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba ∗∗∗∗∗ už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. Obranné prvky, pro hrady tak typické, byly totiž částečně potlačeny ve prospěch reprezentativní funkce sídla.

(3) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě PONDĚLÍ) od června do ZÁŘÍ, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Pokud ∗∗∗∗∗ Točník prozkoumat vlastním tempem, můžete se na prohlídku vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik PALÁCŮ, zbytek hradní VĚŽE či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

¹ vyjma pondělí, kdy je na většině českých památek zavírací den

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.

Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně¹ výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.

(2) Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba ∗∗∗∗∗ už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. Obranné prvky, pro hrady tak typické, byly totiž částečně potlačeny ve prospěch reprezentativní funkce sídla.

(3) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě PONDĚLÍ) od června do ZÁŘÍ, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Pokud ∗∗∗∗∗ Točník prozkoumat vlastním tempem, můžete se na prohlídku vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik PALÁCŮ, zbytek hradní VĚŽE či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

¹ vyjma pondělí, kdy je na většině českých památek zavírací den

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

(1) Při našem letním pobytu v Drážďanech zažil George jisté dobrodružství. Nedaleko nádraží byl krámek, kde měli ve výloze několik polštářků. Jeden za dvacet marek. Já, Harris a George jsme často chodili kolem a George vždy říkal, že takový polštářek by udělal radost jeho tetě. Na svou tetu myslel celou cestu: denně jí psal dopisy a z každého města jí poslal dárek. Podle mého mínění to dost přehání. Jakožto synovec odmítám ten Georgeův nemožný standard napodobovat.

Jednou v sobotu se George vydal do toho krámku. Čekali jsme na něj v hotelu několik hodin. Když se konečně vrátil, nic nenesl a na naše otázky odpovídal stroze. Až krátce po setmění, když jsem s ním v našem apartmá zůstal o samotě, George spustil: „Můj milý Jerome, stejně jsou ti Němci zvláštní. Netvrdím, že německy mluvím plynně, ale obyčejně se vyjádřím dost srozumitelně. Mám v tom docela praxi. Ale dnes… V tom krámku mě přivítala mladá dívenka, moc hezká a poněkud upejpavá. Rozhodně nepatřila k dívkám, od jakých bys čekal, že něco takového udělají. Ale k věci, příteli. Ta dívka se usmála a co prý si přeju. Položím před ni dvacet marek a požádám o jeden polštář. Ona vykulila oči a řekla, že jde o nějaký omyl. Vtom zezadu přišla jiná dívka a ta první jí cosi pošeptala. Vzápětí mi ta druhá rázně sdělila, že žádný polštář nedostanu. To mě rozzlobilo. ‚Dostanu ho,‘ povídám jí se vší rozhodností. Najednou mi ta první dala pusu a utekla ven. Byl jsem tak zmatený, že jsem na pultu nechal ležet svou bankovku a odešel bez polštářku. Pak jsem se skoro tři hodiny procházel, abych se vzpamatoval.“

(2) „Poslouchej. A když jsi té slečně z obchodu říkal, že od ní chceš polštář, co přesně jsi řekl?“ zeptal jsem se zvědavě.

„No, použil jsem německé slovíčko Kuss.“

„Tak to nemáš žádný důvod ke stížnostem. Kuss je polibek, polštář se řekne Kissen.“

(J. K. Jerome, Tři muži ve člunu a na toulkách, upraveno)

V thajském městě Lopburi žijí spolu s 58 000 lidmi tisíce makaků. Opice zde skáčou po autech, šplhají po střechách domů a velmi si oblíbily také dva zdejší starobylé chrámy.

Podle thajských mýtů kdysi Lopburi založil opičí král Hanuman, takže makakové jsou údajně původními obyvateli města. Fakta ale hovoří jinak: opice se začaly ve větší míře stahovat z nedalekých pralesů do města na konci 17. století, protože je přilákaly dary určené bohům, které byly vystavené před chrámy. Dnes jsou makakové hlavně turistickým lákadlem. Pokud chcete zažít něco opravdu mimořádného, vydejte se do Lopburi koncem listopadu. Od roku 1989 zde totiž poslední listopadovou neděli probíhá Opičí festival.

Festival je zahájen slavnostním průvodem s maškarními převleky, všude se zpívá a tančí. Strhující podívaná na vás ale čeká u chrámu Phra Prang Sam Yot, kde se nachází největší sídlo místní opičí populace. Během festivalu se zde pro makaky pořádají čtyři okázalé hostiny: začíná se v 10 hodin a pokračuje se v pravidelných dvouhodinových intervalech. Takové hodování není zrovna levná záležitost. V roce 2014 chystalo bufet pro opičky 20 kuchařů z místních restaurací a celkového množství lahůdek vyšlo na půl milionu thajských bahtů, což tehdy bylo v přepočtu zhruba 250 tisíc Kč.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Ještě před sto lety bylo jasným králem psacích potřeb plnicí pero. V 2. polovině minulého století však bylo z trůnu sesazeno perem kuličkovým neboli propiskou.

Předchůdci propisky, tedy první pera s postupně dávkovaným inkoustem, pocházejí už z konce 19. století. Tato pera ovšem měla zásadní nedostatky: často vysychala nebo z nich vytékal inkoust. První prototyp funkčního kuličkového pera vyrobil až maďarský vynálezce László Bíró v roce 1931. Inspirovaly ho prý děti, které hrály kuličky na chodníku plném kaluží. Rok před začátkem druhé světové války¹ musel Bíró kvůli svému židovskému původu opustit Maďarsko. Po dvouletém pobytu v Paříži se vydal za oceán a usadil se v Argentině, kde úspěšně rozjel výrobu kuličkových per.

Zprvu si propisku rozhodně nemohl dovolit každý – byla totiž dost drahá. Když americký podnikatel Milton Reynolds začal v polovině 40. let vyrábět propisky podle Bíróovy technologie rozvinuté v Argentině, jednu prodával za 12 amerických dolarů. Za takový peníze mohl tenkrát člověk pořídit 300 litrů benzínu, za cenu pěti Reynoldsových propisek se dokonce v roce 1945 dal v USA na měsíc pronajmout slušný dům. Naštěstí již začátkem 50. let byly v obchodech k dostání levné a přitom spolehlivé propisky.

Tajemství propisky spočívá v hustém rychleschnoucím inkoustu a zejména v malinké kuličce, umístěné na jejím hrotu. Tato kulička, vyráběná například ze slinutého karbidu², se při psaní otáčí, inkoust z náplně se tak rovnoměrně rozvádí po jejím povrchu a zanechává na papíře stopu. Na stejném principu funguje i keramické pero.

¹ Druhá světová válka probíhala v letech 1939–1945.

² Slinutý karbid je velmi tvrdý materiál používaný na hroty protipancéřových střel, ve šperkařství, při výrobě břitů aj.

(www.stoplusjednicka.cz; zoom.iprima.cz, upraveno)

Ještě před sto lety bylo jasným králem psacích potřeb plnicí pero. V 2. polovině minulého století však bylo z trůnu sesazeno perem kuličkovým neboli propiskou.

Předchůdci propisky, tedy první pera s postupně dávkovaným inkoustem, pocházejí už z konce 19. století. Tato pera ovšem měla zásadní nedostatky: často vysychala nebo z nich vytékal inkoust. První prototyp funkčního kuličkového pera vyrobil až maďarský vynálezce László Bíró v roce 1931. Inspirovaly ho prý děti, které hrály kuličky na chodníku plném kaluží. Rok před začátkem druhé světové války¹ musel Bíró kvůli svému židovskému původu opustit Maďarsko. Po dvouletém pobytu v Paříži se vydal za oceán a usadil se v Argentině, kde úspěšně rozjel výrobu kuličkových per.

Zprvu si propisku rozhodně nemohl dovolit každý – byla totiž dost drahá. Když americký podnikatel Milton Reynolds začal v polovině 40. let vyrábět propisky podle Bíróovy technologie rozvinuté v Argentině, jednu prodával za 12 amerických dolarů. Za takový peníze mohl tenkrát člověk pořídit 300 litrů benzínu, za cenu pěti Reynoldsových propisek se dokonce v roce 1945 dal v USA na měsíc pronajmout slušný dům. Naštěstí již začátkem 50. let byly v obchodech k dostání levné a přitom spolehlivé propisky.

Tajemství propisky spočívá v hustém rychleschnoucím inkoustu a zejména v malinké kuličce, umístěné na jejím hrotu. Tato kulička, vyráběná například ze slinutého karbidu², se při psaní otáčí, inkoust z náplně se tak rovnoměrně rozvádí po jejím povrchu a zanechává na papíře stopu. Na stejném principu funguje i keramické pero.

¹ Druhá světová válka probíhala v letech 1939–1945.

² Slinutý karbid je velmi tvrdý materiál používaný na hroty protipancéřových střel, ve šperkařství, při výrobě břitů aj.

(www.stoplusjednicka.cz; zoom.iprima.cz, upraveno)

Kolegyně tvrdí hodně zvláštní věci.

Když v lednu 1925 vypukla v aljašském městečku Nome epidemie záškrtu, vyslali jeho obyvatelé nouzový signál. Kvůli špatnému počasí k nim však nebylo možné lék včas dopravit letadlem ani lodí. Tohoto úkolu se tedy museli ujmout musheři se svými psími spřeženími. Čekala je náročná trasa dlouhá zhruba tisíc kilometrů. Při takové vzdálenosti je ale třeba odpočívat, což znamená ztrácet čas. Životodárný náklad si proto jako štafetu postupně předalo celkem dvacet týmů. Během pětidenní záchranné mise museli lidé i psi čelit ukrutným mrazům, nakonec se ale podařilo dovézt lék na místo určení. Heroický výkon vzbudil nebývalý zájem médií i veřejnosti. Pes Balto, vůdce dvacátého psího spřežení, má dokonce svou sochu v newyorském Central Parku.

Slavná záchranná akce se stala inspirací pro Iditarod, extrémní závod saní tažených psy, který se každoročně koná v březnu. Trasa závodu, vedoucí aljašskou tundrou i drsnými horami, je dlouhá skoro 1 800 kilometrů. Není asi nutné zdůrazňovat, že utkat se s nelítostnou přírodou vyžaduje hodně sil a odvahy. To ostatně potvrzuje i průběh závodu v roce 2023: loni závodníci vyjeli na trať v neděli 5. března ve 14.00, nejlepší z nich se do cíle dostal až za osm dní a 21 hodin.

Vysvětlivka: musher – člověk, který řídí saně tažené psím spřežením

(www.tyden.cz; www.aktualne.cz; upraveno)

Když jsem byla na obědě s Pepou a jeho dvěma dětmi, říkal mi, že léto stráví v Itálii.

Kolejnice se používaly už v 16. století, a to pro přepravu nákladu v dolech. První železnice byly ale vybudovány mnohem později. Zprvu byly vagony taženy koňmi. Zjištění, že kůň utáhne těžší náklad na voze jedoucím po železných kolejnicích než na voze jedoucím po běžné cestě, vedlo k výstavbě koněspřežných železnic.

První koněspřežná železnice v kontinentální Evropě spojila České Budějovice s rakouským Lincem. ∗∗∗∗∗ Odedávna se totiž sůl, která se vytěžila v Solné komoře (oblast ve středním Rakousku), dopravovala po řekách do Lince a odtamtud se na vozech složitě převážela přes šumavské hřebeny do Českých Budějovic. Tam se sůl opět naložila na lodě a ty ji po Vltavě dovezly až do Prahy. Celý proces byl tedy zdlouhavý a docela nákladný. Vybudováním koněspřežky se ale doprava výrazně zrychlila.

Koněspřežná trať České Budějovice – Linec byla dlouhá necelých 130 km. Mezi oběma hlavními stanicemi se nacházelo dalších osm: z těchto deseti zastávek bylo celkem šest určeno k přepřahání koňského spřežení. Počet koní potřebných ke zdolání jedné cesty býval různý – na malý vagon stačil klidně i jeden kůň, těžší vůz táhli třeba tři. Vlaky sloužily nejen k přepravě surovin, ale byly také jedním z prostředků hromadné dopravy. Koňmi tažený osobní vlak vyjížděl z Českých Budějovic v 5 hodin ráno. Během jízdy se koně několikrát přepřahali a také se dělala hodinová pauza na oběd. Do Lince vlak dorazil v 19 hodin. Kapacita vozů se lišila: zatímco některé uvezly až 26 pasažérů, do nejmenšího vozu s názvem Hannibal se vešlo nejvýše osm osob včetně kočího.

Koněspřežná železnice si ovšem své výsadní postavení mezi dopravními prostředky dlouho neudržela, její místo postupně převzala železnice parní. Osobní doprava na koněspřežce oficiálně skončila v roce 1872.

(www.novinky.cz; cesky.radio.cz, upraveno)

Baggataway – takto indiáni označovali jednu svou tradiční hru. Jejím účelem byla příprava na boj s jinými kmeny. Utkání trvalo i více dní a hráči neměli se soupeři slitování. Coby hrací plocha sloužilo volné prostranství mezi osadami, na jehož krajích byly branky, vzdálené od sebe několik kilometrů. Z principů této hry vzešel lakros.

Tento kolektivní sport se hraje s holemi zakončenými jakousi kapsou na chytání míčku, který se hráči snaží dostat do soupeřovy branky. Jednotlivé varianty lakrosu se zpravidla liší velikostí hrací plochy, počtem hráčů a některé také povolenými zákroky. Například při zápasu v interkrosu nesmí dojít k fyzickému kontaktu s protihráči, naopak boxlakros takové omezení nemá.

Lakros se stal v polovině 19. století kanadským národním sportem. Jeho obliba vzrostla natolik, že se dostal až na olympijské hry. Na olympiádě byl sice oficiálním olympijským sportem zatím jen dvakrát, každý ze soutěžících týmů si ale vždy odvezl medaili. Roku 1904 se totiž OH v St. Louis zúčastnily celkem tři lakrosové týmy, o čtyři roky později na OH v Londýně nastoupily dokonce jen dva. Není tedy divu, že lakros byl ze seznamu oficiálních olympijských sportů vyřazen. V roce 2024 bude na olympiádě ještě chybět, na tu další se ale prý má vrátit. To je pro věrné fanoušky lakrosu jistě dobrá zpráva.

Vysvětlivka: OH – olympijské hry

(www.stoplusjednicka.cz; www.lacrosse.cz, upraveno)

(1) Jedním z vynálezů, které výrazně ovlivnily medicínu a biologii, je určitě mikroskop. Tento přístroj umožnil pozorovat i objekty pro lidské oko neviditelné.

(2) První použitelný mikroskop zkonstruovali na konci 16. století Hans a Zacharias Janssenovi. Jejich vynález veřejnost nejdřív vnímala pouze jako kuriozitu. Rané modely mikroskopu měly nejvýše desetinásobné zvětšení, obraz byl navíc rozmazaný. Průlom nastal díky jednomu obchodníkovi s textilem. Antoni van Leeuwenhoek (1632–1723) zprvu začal mikroskop vylepšovat, aby mohl pozorovat strukturu vláken látek, které prodával. Později pod mikroskopem zkoumal také vlasy či lidskou krev – údajně jako první člověk na světě spatřil krevní buňky. Dochované van Leeuwenhoekovy mikroskopy mají 275násobné zvětšení pozorovaného objektu, podle mínění některých vědců je ale možné, že van Leeuwenhoek svým nejlepším výrobkem dosáhl 500násobného zvětšení.

(3) Všichni zmínění muži vyráběli pouze optické mikroskopy: ty objekt přibližují pomocí čoček, mají ovšem své limity. Detailnější průzkum mikrosvěta umožnil až elektronový mikroskop, jehož prototyp sestrojil v roce 1932 německý fyzik Ernst Ruska. Tento přístroj překonal i nejpokročilejší optické mikroskopy, a to jak z hlediska přiblížení, tak z hlediska ostrosti. V roce 1986 Ruska za svůj vynález i celoživotní práci zaslouženě získal Nobelovu cenu. Současné mikroskopy jsou schopny zvětšit vzorek až milionkrát.

(4) Přiblížit si aspoň trochu nějaký objekt se vám ovšem podaří i bez mikroskopu, a dokonce je to velmi jednoduché. Sestrojit čočku totiž ZVLÁDNETE i doma. Kancelářskou svorku vytvarujeme do smyčky co nejpodobnější kruhu, jehož průměr by měl být asi 2 mm. Smyčku pomažeme olejem, aby se na ní vytvořil jemný povlak, ponoříme ji do vody a pak pomalu vytáhneme ven. Kapka vody, která ve smyčce zůstane, bude sloužit jako čočka a objekty zvětší přibližně dvojnásobně.

(P. Sládek, O mikroskopech; www.abicko.cz, upraveno)

Nekorunovaným králem stolních her procvičujících paměť a soustředění je pexeso. Za jeho autora je považován Zdeněk Princ. Tento výtvarník zprvu vymyslel Obrázkovou mozaiku, která se hrála se sadou čítající celkem 64 obrázkových kartiček (každý obrázek byl v sadě obsažen dvakrát). Jeho nápad nakladatelům hned učaroval, trvali však na tom, že se hra musí jmenovat atraktivněji.

V Československé televizi se tehdy vysílala soutěžní hra Pekelně se soustřeď a právě z počátků slov jejího názvu vzniklo slovo pexeso. První pexeso bylo vydáno v roce 1965 v nákladu 10 tisíc kusů a obsahovalo 32 párů kartiček s obrázky slavného náčelníka Vinnetoua a dalších hrdinů z filmu Poklad na Stříbrném jezeře. Tento filmový snímek z roku 1962 se promítal ve více než šedesáti státech a okouzlil malé i velké diváky. Není tedy divu, že pexeso na jeho motivy bylo vmžiku vyprodané. Záhy následovala další pexesa, například s postavičkami z večerníčků.

Dnes existuje nepřeberné množství verzí této hry. Oblíbená jsou třeba pexesa, kde hráči místo shodných obrázků hledají tematické dvojice, například přiřazují fotbalistu k jeho týmu nebo písničku k notám. Mezi nejzajímavější se řadí krychličky obsahující různé chrasticí náplně – hráč musí najít druhou část páru jen podle zvuku.

(magazin.aktualne.cz; plzen.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse.

Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.

(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.

(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

(1) Ke známým symbolům Austrálie patří kromě budovy opery v Sydney i obrovský skalní útvar z červeného pískovce, ležící v australské poušti. Tento pískovcový monolit (přírodní objekt z jediného kusu horniny) ztělesňuje dávnou minulost země protinožců. Domorodí obyvatelé ho zprvu pojmenovali Uluru, později se stal známým také jako Ayersova skála – roku 1873 ho takto nazval průzkumník William Gosse.

Unikátní přírodní objekt má díky specifickému složení pískovce načervenalý nádech. Uluru navíc každý den prochází nevšední barevnou proměnou: od ranní jantarové přes karmínovou až po sytě oranžovou při západu slunce. Za úchvatné vizuální efekty mohou podle vědců sluneční paprsky.

(2) Uluru lze spatřit už ze vzdálenosti sta kilometrů: nad okolní rovinatou krajinu ční do výšky 348 metrů a jeho obvod při úpatí měří 9,4 kilometru. Celý skalní útvar je možné obejít po zemi například po turistické stezce Uluru Base Walk, vinoucí se jen pár metrů od nejspodnější části monolitu. Při návštěvě červené skály je ovšem nutné počítat s extrémními teplotami: v létě mohou v této oblasti dosahovat až 47 °C. Navzdory tomu sem ročně zavítá okolo 250 000 turistů z celého světa. Řada z nich přitom netuší, že se dívá pouze na vrcholek skály. Větší část Uluru je totiž schovaná pod zemským povrchem: předpokládá se, že by místy mohla sahat až do hloubky pěti kilometrů.

(3) Oblast, v níž se monolit nachází, patřila odpradávna lidu Anangu. Pro tyto původní obyvatele Austrálie mělo celé území včetně Uluru vždy posvátný význam. V roce 2019 byl proto turistům výstup na Uluru oficiálně zakázán. Turistické stezky jsou od posvátných míst odděleny plotem a vstup do ohrazeného prostoru je považován za přečin. Přesto k Uluru dál proudí davy návštěvníků a neodradí je ani vysoké ceny – noc v luxusním stanu vyjde v přepočtu zhruba na 40 000 korun.

(D. Brewer a kol., Planeta tajuplných světů; www.national-geographic.cz, upraveno)

Ve volné přírodě žijí papoušci většinou ve velkých hejnech, nicméně jako domácí mazlíčci jsou zpravidla chováni samostatně. To na ně může mít nepříjemný dopad – často se pak nudí a cítí se osaměle. Svůj smutek vyjadřují specificky: někdy se na bidýlku pohupují zepředu dozadu, někdy si zase vytrhávají peří. Vědci se proto rozhodli vyzkoušet, zda tito ptáci, kteří vynikají vysokou inteligenci a rádi se učí novým věcem, budou schopni mezi sebou komunikovat pomocí videohovorů.

Experimentu se zúčastnilo 18 papoušků. Majitel nejdřív svého mazlíčka naučil, že když zobákem zazvoní na zvoneček, ukážou se na tabletu fotografie dalších papoušků zapojených do experimentu. Jakmile se papoušek dotkl některé z nich, zahájil se videohovor. Pestrobarevní opeřenci si experiment zjevně užívali: například napodobovali chování svého protějšku, zpívali si, nebo dokonce společně usínali. Někteří občas uchopili do zobáku nějaký předmět a ukázali ho novému kamarádovi.

Po analýze více než 1 000 hodin záznamů z celkem 147 papouščích videohovorů vědci dospěli k závěru, že rozhovory mají na papoušky pozitivní vliv. Tato forma komunikace by podle odborníků mohla papouškům alespoň částečně vynahradit život v hejnech. Velkou spokojenost s experimentem projevili i majitelé papouškům.

(www.novinky.cz; echo24.cz, upraveno)

Ačkoli ještě nedávno bylo tetování vnímáno většinou negativně, dnes už je poměrně běžné. Málokdo ovšem ví, jak dlouhou má tradici.

∗∗∗∗∗ se lidé nechávali tetovat již v době měděné, svědčí mumie muže známého pod přezdívkou Ötzi, jenž žil někdy mezi lety 3400 a 3100 př. n. l. Skvrny na jeho těle, nalezeném v roce 1991, vědci zpočátku považovali za popáleniny, podrobnou analýzou však bylo prokázáno, že jde o tetování. Většinu z celkem 61 vytetovaných čar o maximální délce 40 mm má Ötzi na nohou a v dolní části zad, a to na místech, která využívá i dnešní akupunktura. Někteří uznávaní odborníci proto soudí, že jeho tetování mohlo označovat akupunkturní body.

Důležité poznatky o tetování přinesly také gebeleinské mumie. Tato šestice mumifikovaných těl byla nalezena v Egyptě na sklonku 19. století. Před několika lety vědci díky moderním technologiím zjistili, že dvě z mumií jsou potetované. Jejich tetování patrně poukazovalo na vyšší společenské postavení. Na paži gebeleinské ženy se našly čtyři symboly (mají tvar písmene S). Gebeleinský muž má na rameni dva zvířecí motivy: jedno tetování pravděpodobně znázorňuje býka (ten byl v Egyptě symbolem moci a síly), v druhém případě jde nejspíš o paovci hřivnatou (zvíře podobné koze, které žije v Egyptě). Tento objev vyvrátil domněnku, že starověcí Egypťané tetovali pouze ženy.

Tetování je typické i pro mnoho ostrovních kultur. S osobitým zdobením mužských těl, sahajícím od beder až po kolena, se setkáme třeba u jednoho samojského kmene. Nechat si udělat takové tetování je podmínkou pro to, aby byl dospívající Samojec přijat mezi dospělé. Je tedy zjevné, že tetování zdaleka není jen estetickou záležitostí, jak se mnozí lidé domnívají.

Vysvětlivka: akupunktura – léčebná metoda, při níž se do určitých míst pacientova těla vpichují speciální jehly

(www.national-geographic.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Ačkoli ještě nedávno bylo tetování vnímáno většinou negativně, dnes už je poměrně běžné. Málokdo ovšem ví, jak dlouhou má tradici.

∗∗∗∗∗ se lidé nechávali tetovat již v době měděné, svědčí mumie muže známého pod přezdívkou Ötzi, jenž žil někdy mezi lety 3400 a 3100 př. n. l. Skvrny na jeho těle, nalezeném v roce 1991, vědci zpočátku považovali za popáleniny, podrobnou analýzou však bylo prokázáno, že jde o tetování. Většinu z celkem 61 vytetovaných čar o maximální délce 40 mm má Ötzi na nohou a v dolní části zad, a to na místech, která využívá i dnešní akupunktura. Někteří uznávaní odborníci proto soudí, že jeho tetování mohlo označovat akupunkturní body.

Důležité poznatky o tetování přinesly také gebeleinské mumie. Tato šestice mumifikovaných těl byla nalezena v Egyptě na sklonku 19. století. Před několika lety vědci díky moderním technologiím zjistili, že dvě z mumií jsou potetované. Jejich tetování patrně poukazovalo na vyšší společenské postavení. Na paži gebeleinské ženy se našly čtyři symboly (mají tvar písmene S). Gebeleinský muž má na rameni dva zvířecí motivy: jedno tetování pravděpodobně znázorňuje býka (ten byl v Egyptě symbolem moci a síly), v druhém případě jde nejspíš o paovci hřivnatou (zvíře podobné koze, které žije v Egyptě). Tento objev vyvrátil domněnku, že starověcí Egypťané tetovali pouze ženy.

Tetování je typické i pro mnoho ostrovních kultur. S osobitým zdobením mužských těl, sahajícím od beder až po kolena, se setkáme třeba u jednoho samojského kmene. Nechat si udělat takové tetování je podmínkou pro to, aby byl dospívající Samojec přijat mezi dospělé. Je tedy zjevné, že tetování zdaleka není jen estetickou záležitostí, jak se mnozí lidé domnívají.

Vysvětlivka: akupunktura – léčebná metoda, při níž se do určitých míst pacientova těla vpichují speciální jehly

(www.national-geographic.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

Začátkem roku se v Benátkách tradičně pořádá karneval. Během něj italské město ožívá barvami, hudbou a maškarními průvody. Po ukončení této několikadenní slavnosti nastává období půstu, který se drží 40 dní před Velikonocemi.

Benátský karneval se podle některých zdrojů poprvé konal už v roce 1162. Benátčané byli z masek natolik nadšení, že je časem nosili už od října. V roce 1608 bylo proto uzákoněno, že masky lze v Benátkách nosit výhradně při karnevalu, a nikoli jindy. Tomu, kdo toto nařízení porušil, hrozil trest: zbičování nebo vězení.

Jednou z tradičních benátských masek je bauta, zlacená maska s otvory jen pro oči, která dokonale utají totožnost maskovaného. Ženám je určena zpravidla vkusně zdobená colombina, překrásná maska zakrývající oči a kořen nosu. Nejznámější maskou je však patrně morový doktor. Tato bílá, hrozivě vypadající maska s dlouhým zahnutým zobákem byla původně využívána pouze v lékařství. Během morových ran si totiž lékaři do tohoto zobáku vkládali byliny, jež měly svou vůní přebít zápach nemocných.

Masky jsou typickým suvenýrem z Benátek. Kromě miniatur s ručně malovanou výzdobou, vyrobené ze sádry, je zájem i o levnější masky z lisovaného papíru.

(ct24.ceskatelevize.cz; www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Otcem měkkých kontaktních čoček je světově proslulý chemik Otto Wichterle. Český vědec ovšem nebyl první, kdo zkusil vady zraku korigovat jinak než brýlemi. O totéž se snažil už v 19. století Adolf Fick. Jeho skleněné čočky ovšem nebyly příliš pohodlné, a proto je člověk musel po pár hodinách odložit. Kontaktní čočky se vyráběly výhradně ze skla od roku 1887, kdy byly uvedeny do výroby, až do počátku 30. let minulého století. Tehdy byl totiž vynalezen průhledný plast nazvaný plexisklo. Plastové čočky sice bylo možné nosit déle, ani ony ale neposkytovaly potřebný komfort. Navíc oba tvrdé typy čoček (tj. skleněné a plastové) způsobovaly zdravotní problémy.

(2) Při vynálezu nového, zcela vyhovujícího materiálu sehrála zásadní roli náhoda. Roku 1952 jel Otto Wichterle vlakem do Prahy. Během cesty se dal do řeči se spolucestujícím, který četl oftalmologický časopis. Diskutovali i o materiálech používaných při výrobě kontaktních čoček. Wichterle si tehdy uvědomil, že by bylo žádoucí vynalézt nějakou měkčí hmotu, na niž by oko reagovalo lépe.

(3) Zanedlouho Wichterle se svým asistentem vyvinuli v laboratoři hydrogel, který si nechali roku 1955 patentovat. V následujících letech Wichterle zkoušel z hydrogelu vyrobit kontaktní čočky, ovšem neúspěšně. Přesto se nemínil vzdát.

(4) Ve výzkumu pokračoval navzdory nepřátelskému postoji komunistického režimu. O Vánocích roku 1961 Wichterle doma sestavil ze stavebnice Merkur přístroj poháněný dynamem z jízdního kola, který vešel do dějin pod názvem čočkostroj, a vyrobil první použitelnou sérii gelových kontaktních čoček. S pomocí dalších vědců výrobu posléze zdokonaloval v laboratorním prostředí.

(5) Průlomový vynález Wichterlemu přinesl mezinárodní slávu, nikoli však bohatství. Patent na výrobu jeho kontaktních čoček totiž v roce 1965 Československo nevýhodně prodalo do USA. Spojené státy spustily jejich výrobu roku 1971. ∗∗∗∗∗ V současnosti je Wichterleho vynález nedílnou součástí našich životů.

Vysvětlivka: oftalmologický – týkající se očního lékařství

(www.cocky-online.cz; www.vesmir.cz, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A je jednoznačné, zájmeno který totiž odkazuje jen k jednomu podstatnému jménu v souvětí, např. Připravil {{u:pomazánku z celeru, která nám chutná}} nebo Dan s Karlem vymysleli {{u:návod na přípravu nové masti, který ukryli na tajné místo}}.

Souvětí typu B je nejednoznačné, zájmeno který totiž může odkazovat k více podstatným jménům v souvětí, např. Připravil {{u:pomazánku z mrkve, která nám chutná}} nebo Dan s Karlem vymysleli {{u:návod na přípravu nového léku, který ukryli na tajné místo}}.

Jedním z nejvýznamnějších svátků v USA je nepochybně Den díkůvzdání. Své kořeny má ve slavnosti zvané dožínky, která se pořádá po ukončení žní.

V listopadu 1620 do Ameriky připlulo zhruba sto Angličanů, ∗∗∗∗∗. Bohužel si s sebou nepřivezli potřebné množství potravin a před nadcházející zimou si nestačili vytvořit dostatečné zásoby. Část osadníků proto první zimu v novém domově nepřežila. Hned na jaře indiáni naučili nové sousedy pěstovat kukuřici a fazole. Jako výraz díků za bohatou sklizeň pro ně osadníci uspořádali dožínky, jejichž součástí byla velká hostina.

Zpočátku se díkůvzdání slavilo vždy v jiný den. V roce 1941 byl však termín oslavy Dne díkůvzdání stanoven v USA zákonem a od té doby ho Američané slaví čtvrtý čtvrtek v listopadu. Ačkoli původně šlo o poděkování za úrodu, dnes je slavnost spojená hlavně s velkolepými průvody a rodinnými oslavami, na nichž nechybí tradiční pečený krocan.

Jeden z největších průvodů se na Den díkůvzdání pravidelně koná v New Yorku. Roku 2021 se na čtyřkilometrovou trasu, která vedla ulicemi Manhattanu, vydalo přes 8 000 účastníků. Přímo z manhattanských chodníků průvodu přihlížely statisíce diváků, desítky milionů Američanů událost sledovaly doma u televizních obrazovek.

Vysvětlivka: Manhattan – část New Yorku

(www.novinky.cz; cz.usembassy.gov, upraveno)

(1) Liška polární obývá severní oblasti tří světadílů: Evropy, Asie a Ameriky. V extrémních podmínkách tohoto prostředí, jimž se velmi dobře přizpůsobila, má liška oproti jiným živočichům mnoho výhod. Její tělo je pokryté hustou srstí, která ji nejen chrání před nízkými teplotami, ale v zimě dokonce mění barvu z hnědé na bílou, což lišce umožňuje dokonale splynout se sněhem. K přežití jí pomáhá také zvláštní systém oběhu krve v tlapkách, který zabraňuje ztrátě tělesného tepla.

(2) Lišky polární si postupně vyvinuly speciální způsob lovu. Díky svému vynikajícímu sluchu dokážou najít potravu i pod silnou vrstvou sněhu – jakmile kořist vypátrají, vyskočí obloukem do vzduchu a proboří se sněhem přímo ke své oběti. Při lovu mají velmi vysokou úspěšnost, ∗∗∗∗∗ v zimě trpí nedostatkem potravy. Z tohoto důvodu se některé lišky vydávají v zimním období za stády sobů a přiživují se na tělech uhynulých kusů. Jiné se zatoulají až na moře a ledové kry je odnesou daleko od jejich domova. I tehdy si ale liška dovede poradit: stopuje lední medvědy a dojídá po nich zbytky jejich kořisti.

(3) Na jaře se lišky vracejí zpět ke svým norám, které se většinou nalézají na vyvýšených místech. Nory se v liščích rodinách zpravidla dědí, některé lišky polární žijí v norách starých i desítky let. Hrabání ve zdejší zmrzlé půdě je totiž namáhavé, vyhloubit novou skrýš ∗∗∗∗∗ není úplně jednoduché. Vědci nedávno zjistili, že poblíž liščích nor dochází k významné změně prostředí. Je to dáno tím, že zbytky kořisti, které lišky nesežerou, i liščí trus obohacují půdu o živiny, což podporuje růst travin. Zatravněná místa pak přilákají býložravce. Lišky polární by se proto daly s nadsázkou označit za zvířecí zemědělce.

(www.stoplusjednicka.cz; www.abicko.cz, upraveno)

(1) Liška polární obývá severní oblasti tří světadílů: Evropy, Asie a Ameriky. V extrémních podmínkách tohoto prostředí, jimž se velmi dobře přizpůsobila, má liška oproti jiným živočichům mnoho výhod. Její tělo je pokryté hustou srstí, která ji nejen chrání před nízkými teplotami, ale v zimě dokonce mění barvu z hnědé na bílou, což lišce umožňuje dokonale splynout se sněhem. K přežití jí pomáhá také zvláštní systém oběhu krve v tlapkách, který zabraňuje ztrátě tělesného tepla.

(2) Lišky polární si postupně vyvinuly speciální způsob lovu. Díky svému vynikajícímu sluchu dokážou najít potravu i pod silnou vrstvou sněhu – jakmile kořist vypátrají, vyskočí obloukem do vzduchu a proboří se sněhem přímo ke své oběti. Při lovu mají velmi vysokou úspěšnost, ∗∗∗∗∗ v zimě trpí nedostatkem potravy. Z tohoto důvodu se některé lišky vydávají v zimním období za stády sobů a přiživují se na tělech uhynulých kusů. Jiné se zatoulají až na moře a ledové kry je odnesou daleko od jejich domova. I tehdy si ale liška dovede poradit: stopuje lední medvědy a dojídá po nich zbytky jejich kořisti.

(3) Na jaře se lišky vracejí zpět ke svým norám, které se většinou nalézají na vyvýšených místech. Nory se v liščích rodinách zpravidla dědí, některé lišky polární žijí v norách starých i desítky let. Hrabání ve zdejší zmrzlé půdě je totiž namáhavé, vyhloubit novou skrýš ∗∗∗∗∗ není úplně jednoduché. Vědci nedávno zjistili, že poblíž liščích nor dochází k významné změně prostředí. Je to dáno tím, že zbytky kořisti, které lišky nesežerou, i liščí trus obohacují půdu o živiny, což podporuje růst travin. Zatravněná místa pak přilákají býložravce. Lišky polární by se proto daly s nadsázkou označit za zvířecí zemědělce.

(www.stoplusjednicka.cz; www.abicko.cz, upraveno)

Když se před hokejovým fanouškem zmíníte o podvodním hokeji, nejspíš na vás bude koukat ∗∗∗∗∗. K údivu ovšem není důvod – tento sport skutečně existuje, a dokonce začíná být populární po celém světě.

Podvodní hokej se hraje v bazénu o délce 25 metrů, šířce 15 metrů a hloubce minimálně 2 metry. Při utkání spolu soupeří dva šestičlenné týmy, dodržování pravidel hlídají jeden rozhodčí na okraji bazénu a dva přímo ve vodě. Utkání je vždy rozděleno na dva poločasy: čistý čas každého z nich je 15 minut. Cílem hráčů je dostat pomocí malé hokejky puk do soupeřovy branky umístěnou na dně bazénu. Vyhrává tým, který dá více gólů. Puk používaný při podvodním hokeji je zpravidla olověný, díky tomu nevyplouvá na hladinu. Jeho povrch je potažený gumou, která pomáhá hladšímu skluzu po dně bazénu.

Podvodní hokej vypadá na první pohled jednoduše, to je ovšem jen zdání. U hladiny hráč dýchá pomocí šnorchlu, k jakémukoli posouvání puku se ale musí potopit. Hráči proto musí umět šetřit vzduchem i pohybem. Jelikož jde o týmový sport, ponory spoluhráčů by měly být sladěné. Netypické prostředí bazénu navíc ztěžuje orientaci i komunikaci, taktiku je tedy nutné mít naplánovanou dopředu.

(www.czechfinswimming.cz; www.redbull.cz, upraveno)

Kapustňáci jsou velcí býložraví savci, kteří žijí v pobřežních vodách i v ústích řek. Vzhledově se trochu podobají tuleňům, oproti nim ale kapustňáci mají výraznější, mírně zploštělou hlavu. Dospělí jedinci dorůstají délky 2,5 až 4,5 metru a váží 200 až 600 kilogramů. Jejich potravu tvoří především mořské trávy a řasy. Díky tomu získali přezdívku mořské krávy, ačkoliv s kravami, které se pasou na loukách, příbuzní rozhodně nejsou. Kapustňáci se vyvinuli před více než 50 miliony let ze čtyřnohých suchozemských savců a společné předky mají – poněkud překvapivě – se slony.

Pokud vezmeme v potaz poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha, pak kapustňák má menší mozek než většina savců. To ale neznamená, že je hloupý. Podle vědců jsou kapustňáci v URČITÉM směru srovnatelní s delfíny, považovanými za jedny z nejinteligentnějších tvorů ve zvířecí říši.

Kapustňáci mají malé oči, nicméně zrak jim slouží docela dobře. Aby se ale podívali směrem, kterým potřebují, musí otočit celé tělo. Místo 7 krčních obratlů, což je počet obvyklý u savců, jich totiž kapustňák má pouze 6 (stejně jako lenochod krátkokrký). Co se týče zubů, mohli bychom kapustňákům závidět. Člověk totiž PROJDE přirozenou výměnou chrupu jen jednou za život, zato když kapustňákovi vypadne zub (většinou následkem konzumace stravy se zrnky písku), vždy mu doroste.

Kapustňáci jsou zdatní plavci – mají velký silný ocas, který jim USNADŇUJE pohyb ve vodě. Nad hladinu se vynořují zpravidla každých 5 minut, i když pod vodou vydrží bez nádechu až 20 minut. Nemají silnou vrstvu podkožního tuku, a tak dlouhodobě nejsou schopni snášet nižší teploty. ∗∗∗∗∗

Kapustňáci jsou velmi přátelští tvorové. V současné době však jejich počty z dosud neznámých důvodů stále klesají. Byli proto zapsáni na seznam OHROŽENÝCH živočišných druhů.

(www.epochaplus.cz; www.national-geographic.cz, upraveno)

Kapustňáci jsou velcí býložraví savci, kteří žijí v pobřežních vodách i v ústích řek. Vzhledově se trochu podobají tuleňům, oproti nim ale kapustňáci mají výraznější, mírně zploštělou hlavu. Dospělí jedinci dorůstají délky 2,5 až 4,5 metru a váží 200 až 600 kilogramů. Jejich potravu tvoří především mořské trávy a řasy. Díky tomu získali přezdívku mořské krávy, ačkoliv s kravami, které se pasou na loukách, příbuzní rozhodně nejsou. Kapustňáci se vyvinuli před více než 50 miliony let ze čtyřnohých suchozemských savců a společné předky mají – poněkud překvapivě – se slony.

Pokud vezmeme v potaz poměr mezi hmotností mozku a celkovou hmotností živočicha, pak kapustňák má menší mozek než většina savců. To ale neznamená, že je hloupý. Podle vědců jsou kapustňáci v URČITÉM směru srovnatelní s delfíny, považovanými za jedny z nejinteligentnějších tvorů ve zvířecí říši.

Kapustňáci mají malé oči, nicméně zrak jim slouží docela dobře. Aby se ale podívali směrem, kterým potřebují, musí otočit celé tělo. Místo 7 krčních obratlů, což je počet obvyklý u savců, jich totiž kapustňák má pouze 6 (stejně jako lenochod krátkokrký). Co se týče zubů, mohli bychom kapustňákům závidět. Člověk totiž PROJDE přirozenou výměnou chrupu jen jednou za život, zato když kapustňákovi vypadne zub (většinou následkem konzumace stravy se zrnky písku), vždy mu doroste.

Kapustňáci jsou zdatní plavci – mají velký silný ocas, který jim USNADŇUJE pohyb ve vodě. Nad hladinu se vynořují zpravidla každých 5 minut, i když pod vodou vydrží bez nádechu až 20 minut. Nemají silnou vrstvu podkožního tuku, a tak dlouhodobě nejsou schopni snášet nižší teploty. ∗∗∗∗∗

Kapustňáci jsou velmi přátelští tvorové. V současné době však jejich počty z dosud neznámých důvodů stále klesají. Byli proto zapsáni na seznam OHROŽENÝCH živočišných druhů.

(www.epochaplus.cz; www.national-geographic.cz, upraveno)

Mezi nejagresivnější hry na světě zaručeně patří florentský fotbal. Tento sport, jehož kořeny sahají do 16. století, se hraje výhradně v italském městě Florencii.

Ve florentském fotbale spolu soupeří dva týmy po 27 hráčích. Někteří na sobě během zápasu mají kromě bot jen nabírané kalhoty ke kolenům a hrdě divákům ukazují svalnatá potetovaná záda, jiní jsou oblečeni v kompletních kostýmech. Tým, jehož hráči se podaří dopravit kožený míček do soupeřovy sítě, získává bod. Jeden zápas trvá 50 minut, vítězem se stává tým, který získá více bodů. Během utkání je například zakázáno kopat protihráče do hlavy, řada tvrdých zákroků je ale povolena. Týmy rozhodně ∗∗∗∗∗, zápas proto občas připomíná masovou rvačku. Pokud se souboj příliš vyostří, zamává rozhodčí hráčům před obličeji pštrosím perem, aby je dostal od sebe.

V současnosti se tomuto sportu věnují pouhé čtyři týmy. Sezóna je ve Florencii zahájena vždy začátkem června, a to dvěma zápasy. Jejich vítězové se 24. června utkají ve finálovém zápase, jímž se završí oslavy svátku svatého Jana Křtitele, patrona Florencie. Víc utkání se v daném roce nekoná, což je vzhledem k brutalitě tohoto sportu jen dobře.

(www.reflex.cz; plus.rozhlas.cz, upraveno)

(1) Za nejstarší literární památku je považován Epos o Gilgamešovi, vytvořený kolem roku 2500 před naším letopočtem. Toto dílo se nám dochovalo pouze v opisech, zaznamenaných na hliněných tabulkách. Ručně pořízený opis byl dlouhou dobu jedinou možností, jak vyrobit kopii knihy. Lidstvo muselo ujít pořádný kus cesty, než dostalo do rukou tak převratný vynález, jakým je knihtisk.

Ještě ve středověku knihy ručně opisovali mniši v klášterech. Středověké knihy byly bohatě zdobené, na začátku kapitoly se obvykle nacházela iniciála – počáteční písmeno prvního slova, které je nejen barevně, ale často i velikostí odlišené od okolního textu. Co kniha, to originál. Značně nevýhodné ovšem bylo, že výroba takové knihy byla velmi zdlouhavá a navíc i nákladná. Vlastnit v té době knihu si proto mohli dovolit jen ti nejmajetnější.

Novodobé dějiny ∗∗∗∗∗ v první polovině 15. století Johannes Gutenberg. Tento německý zlatník totiž složil řádky textu z liter (jednotlivých písmen) odlitých z kovu, litery umístěné do tiskové formy potřel barvou a text vytiskl na papír pomocí tiskařského lisu. Po ukončení tisku litery rozebral a použil při tisku jiného textu.

(2) Pohyblivé litery, z nichž bylo možné složit text a ten pak vytisknout, se údajně poprvé začaly používat v Číně, a to již v 11. století. Přesvědčivý důkaz ale chybí, a tak je prvenství obvykle připisováno Gutenbergovi. Podle některých zdrojů byl knihtisk vynalezen roku 1440, jde však o nepotvrzený časový údaj. Prvním velkým dílem, které bylo vytištěno pomocí Gutenbergova knihtisku, byla ovšem zcela nepochybně bible.

Gutenbergův vynález odstartoval informační revoluci: informace se zpřístupnily masám, vzdělání bylo dostupné pro větší množství lidí, věda se rozvíjela rychleji. Způsob tištění knih zůstal v podstatě stejný až do konce 18. století, poté se díky novým technologiím začal měnit.

(kol. autorů, Nejvýznamnější postavy v historii světa, upraveno)

(1) Za nejstarší literární památku je považován Epos o Gilgamešovi, vytvořený kolem roku 2500 před naším letopočtem. Toto dílo se nám dochovalo pouze v opisech, zaznamenaných na hliněných tabulkách. Ručně pořízený opis byl dlouhou dobu jedinou možností, jak vyrobit kopii knihy. Lidstvo muselo ujít pořádný kus cesty, než dostalo do rukou tak převratný vynález, jakým je knihtisk.

Ještě ve středověku knihy ručně opisovali mniši v klášterech. Středověké knihy byly bohatě zdobené, na začátku kapitoly se obvykle nacházela iniciála – počáteční písmeno prvního slova, které je nejen barevně, ale často i velikostí odlišené od okolního textu. Co kniha, to originál. Značně nevýhodné ovšem bylo, že výroba takové knihy byla velmi zdlouhavá a navíc i nákladná. Vlastnit v té době knihu si proto mohli dovolit jen ti nejmajetnější.

Novodobé dějiny ∗∗∗∗∗ v první polovině 15. století Johannes Gutenberg. Tento německý zlatník totiž složil řádky textu z liter (jednotlivých písmen) odlitých z kovu, litery umístěné do tiskové formy potřel barvou a text vytiskl na papír pomocí tiskařského lisu. Po ukončení tisku litery rozebral a použil při tisku jiného textu.

(2) Pohyblivé litery, z nichž bylo možné složit text a ten pak vytisknout, se údajně poprvé začaly používat v Číně, a to již v 11. století. Přesvědčivý důkaz ale chybí, a tak je prvenství obvykle připisováno Gutenbergovi. Podle některých zdrojů byl knihtisk vynalezen roku 1440, jde však o nepotvrzený časový údaj. Prvním velkým dílem, které bylo vytištěno pomocí Gutenbergova knihtisku, byla ovšem zcela nepochybně bible.

Gutenbergův vynález odstartoval informační revoluci: informace se zpřístupnily masám, vzdělání bylo dostupné pro větší množství lidí, věda se rozvíjela rychleji. Způsob tištění knih zůstal v podstatě stejný až do konce 18. století, poté se díky novým technologiím začal měnit.

(kol. autorů, Nejvýznamnější postavy v historii světa, upraveno)

(1) Jedním z netradičních sportů, který si své příznivce našel i v naší zemi, je discgolf. Vznikl v 70. letech minulého století v USA a podobá se klasickému golfu. Místo míčků a golfových holí se však při hře používají létající talíře neboli frisbee.

Během hry musí discgolfista postupně dostat frisbee do všech kovových košů na hřišti, a to co nejmenším počtem hodů. Po prvním výhozu z výhoziště hráč hází vždy z místa, kam létající talíř dopadl, a v házení pokračuje, dokud se do koše netrefí. Zkušeným hráčům na to obvykle stačí pouhé tři hody. Jakmile frisbee skončí v koši, přechází se na další výhoziště. Discgolfová hřiště mají od 9 do 18 košů, průměrná vzdálenost mezi jednotlivými koši je 100–120 metrů.

(2) Většina discgolfových hřišť je vybudována v městských parcích či v okolí měst, nedílnou součástí hracích ploch jsou přírodní překážky, například stromy nebo vodní plochy. Hraním discgolfu si bezesporu zlepšíte kondici, navíc je to sport finančně nenáročný. Stačí vám jenom frisbee a to koupíte i za méně než 500 Kč. Zkuste si discgolf zahrát. Uvidíte, jaká je to zábava.

(www.cald.cz; www.cesky-sport.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Nebýt objevu penicilinu, miliony lidí by zemřely na infekční onemocnění. Cesta k zázračnému léku ovšem nebyla jednoduchá.

Když jednoho zářijového rána roku 1928 skotský lékař a vědec Alexander Fleming začal pracovat ve své londýnské laboratoři, pravděpodobně netušil, že ještě týž den výrazně pokročí ve svém výzkumu. Odpoledne si všiml, že se v jedné z laboratorních misek šíří zvláštní zelená plíseň, jejíž výtrusy se do jeho laboratoře patrně dostaly otevřeným oknem. Během následných laboratorních zkoušek Fleming zjistil, že zelená plíseň vylučuje neznámou látku, která spolehlivě zabíjí různé choroboplodné zárodky a navíc není jedovatá. Bohužel však tato látka velmi rychle (V ŘÁDU HODIN, MAXIMÁLNĚ NĚKOLIKA DNŮ) ztrácela na své účinnosti. Následovala léta trpělivé práce. Bylo nutné, aby látka byla zbavena příměsí. Izolovat čistý penicilin se v roce 1940 podařilo Ernstu Chainovi a Howardu Floreymu, vědcům z Oxfordské univerzity, kteří s Flemingem začali spolupracovat. Za objev penicilinu byla v roce 1945 všem třem udělena Nobelova cena.

(2) Přes počáteční problémy s distribucí se penicilin, první antibiotikum na světě, přece jen dostal do nemocnic i na bojiště. Během invaze do Normandie v červnu 1944 se zásluhou tohoto léku uzdravilo asi 95 procent raněných vojáků ohrožených infekcí. Po skončení druhé světové války se penicilin stal jednou z hlavních zbraní medicíny. Další antibiotika, třeba streptomycin, byla objevena záhy.

Boj proti bakteriím ale ani zdaleka není vyhraný. Naším aktuálním problémem je jejich vzrůstající odolnost vůči antibiotikům. Hledají se proto nové způsoby, jak s bakteriálními infekcemi úspěšně bojovat. Vědecký tým z Univerzity Palackého například zkoumá nanočástice stříbra, které by v budoucnu mohly vlastnosti antibiotik zlepšit. Musíme doufat, že klinické testy nebudou trvat příliš dlouho.

(kol. autorů, Kdy, kde, proč & jak se to stalo, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A: v první větě souvětí je podmět nevyjádřený, např. Stále neví, proč to bratr udělal.

Souvětí typu B: podmět první věty souvětí je vyjádřen celou následující větou, např. Stále se neví, proč to bratr udělal (kdo, co se neví? – podmět proč to bratr udělal).

TEXT 1

(1) Nebýt objevu penicilinu, miliony lidí by zemřely na infekční onemocnění. Cesta k zázračnému léku ovšem nebyla jednoduchá.

Když jednoho zářijového rána roku 1928 skotský lékař a vědec Alexander Fleming začal pracovat ve své londýnské laboratoři, pravděpodobně netušil, že ještě týž den výrazně pokročí ve svém výzkumu. Odpoledne si všiml, že se v jedné z laboratorních misek šíří zvláštní zelená plíseň, jejíž výtrusy se do jeho laboratoře patrně dostaly otevřeným oknem. Během následných laboratorních zkoušek Fleming zjistil, že zelená plíseň vylučuje neznámou látku, která spolehlivě zabíjí různé choroboplodné zárodky a navíc není jedovatá. Bohužel však tato látka velmi rychle (V ŘÁDU HODIN, MAXIMÁLNĚ NĚKOLIKA DNŮ) ztrácela na své účinnosti. Následovala léta trpělivé práce. Bylo nutné, aby látka byla zbavena příměsí. Izolovat čistý penicilin se v roce 1940 podařilo Ernstu Chainovi a Howardu Floreymu, vědcům z Oxfordské univerzity, kteří s Flemingem začali spolupracovat. Za objev penicilinu byla v roce 1945 všem třem udělena Nobelova cena.

(2) Přes počáteční problémy s distribucí se penicilin, první antibiotikum na světě, přece jen dostal do nemocnic i na bojiště. Během invaze do Normandie v červnu 1944 se zásluhou tohoto léku uzdravilo asi 95 procent raněných vojáků ohrožených infekcí. Po skončení druhé světové války se penicilin stal jednou z hlavních zbraní medicíny. Další antibiotika, třeba streptomycin, byla objevena záhy.

Boj proti bakteriím ale ani zdaleka není vyhraný. Naším aktuálním problémem je jejich vzrůstající odolnost vůči antibiotikům. Hledají se proto nové způsoby, jak s bakteriálními infekcemi úspěšně bojovat. Vědecký tým z Univerzity Palackého například zkoumá nanočástice stříbra, které by v budoucnu mohly vlastnosti antibiotik zlepšit. Musíme doufat, že klinické testy nebudou trvat příliš dlouho.

(kol. autorů, Kdy, kde, proč & jak se to stalo, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A: v první větě souvětí je podmět nevyjádřený, např. Stále neví, proč to bratr udělal.

Souvětí typu B: podmět první věty souvětí je vyjádřen celou následující větou, např. Stále se neví, proč to bratr udělal (kdo, co se neví? – podmět proč to bratr udělal).

TEXT 1

(1) Nebýt objevu penicilinu, miliony lidí by zemřely na infekční onemocnění. Cesta k zázračnému léku ovšem nebyla jednoduchá.

Když jednoho zářijového rána roku 1928 skotský lékař a vědec Alexander Fleming začal pracovat ve své londýnské laboratoři, pravděpodobně netušil, že ještě týž den výrazně pokročí ve svém výzkumu. Odpoledne si všiml, že se v jedné z laboratorních misek šíří zvláštní zelená plíseň, jejíž výtrusy se do jeho laboratoře patrně dostaly otevřeným oknem. Během následných laboratorních zkoušek Fleming zjistil, že zelená plíseň vylučuje neznámou látku, která spolehlivě zabíjí různé choroboplodné zárodky a navíc není jedovatá. Bohužel však tato látka velmi rychle (V ŘÁDU HODIN, MAXIMÁLNĚ NĚKOLIKA DNŮ) ztrácela na své účinnosti. Následovala léta trpělivé práce. Bylo nutné, aby látka byla zbavena příměsí. Izolovat čistý penicilin se v roce 1940 podařilo Ernstu Chainovi a Howardu Floreymu, vědcům z Oxfordské univerzity, kteří s Flemingem začali spolupracovat. Za objev penicilinu byla v roce 1945 všem třem udělena Nobelova cena.

(2) Přes počáteční problémy s distribucí se penicilin, první antibiotikum na světě, přece jen dostal do nemocnic i na bojiště. Během invaze do Normandie v červnu 1944 se zásluhou tohoto léku uzdravilo asi 95 procent raněných vojáků ohrožených infekcí. Po skončení druhé světové války se penicilin stal jednou z hlavních zbraní medicíny. Další antibiotika, třeba streptomycin, byla objevena záhy.

Boj proti bakteriím ale ani zdaleka není vyhraný. Naším aktuálním problémem je jejich vzrůstající odolnost vůči antibiotikům. Hledají se proto nové způsoby, jak s bakteriálními infekcemi úspěšně bojovat. Vědecký tým z Univerzity Palackého například zkoumá nanočástice stříbra, které by v budoucnu mohly vlastnosti antibiotik zlepšit. Musíme doufat, že klinické testy nebudou trvat příliš dlouho.

(kol. autorů, Kdy, kde, proč & jak se to stalo, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A: v první větě souvětí je podmět nevyjádřený, např. Stále neví, proč to bratr udělal.

Souvětí typu B: podmět první věty souvětí je vyjádřen celou následující větou, např. Stále se neví, proč to bratr udělal (kdo, co se neví? – podmět proč to bratr udělal).

(1) Fanoušci Harryho Pottera se rozhodli přenést proslulý kouzelnický sport famfrpál do reálného světa. Mudlovský famfrpál vznikl v roce 2005, a to v USA. První mistrovství světa se konalo již v roce 2007.

(2) Sportovní náčiní, používané při mudlovském famfrpálu, do jisté míry kopíruje původní hru z knižní série. Potloukem je míč na vybíjenou, roli camrálu převzal mírně vyfouknutý volejbalový míč. V 17. minutě zápasu se na hřišti poprvé objeví zlatonka, což je tenisový míček zavěšený na žlutých kraťasech nestranného sprintera. Hra se neobejde ani bez košťat. Nejsou sice létající, hráčům ale podstatně ztěžují pohyb.

(3) ∗∗∗∗∗ Je to totiž poměrně drsný sport, navíc se složitými pravidly. Na hřišti spolu soupeří dva sedmičlenné týmy. Aby byly síly vyrovnané, v každém z nich smí být maximálně čtyři hráči téhož pohlaví. Brankář chrání obruče svého týmu, střelci se snaží prohodit camrál některou z obručí svého protivníka, odrážeči se potloukem trefují do protihráčů a chytač se snaží chytit zlatonku.

Mudlovský famfrpál je zábavný a dynamický. Přijďte na zápas a přesvědčte se sami!

(www.idnes.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

(1) Prase Pigcasso, žijící na farmě v Jihoafrické republice, je světoznámé díky svým obrazům. Chybělo však málo a o tohoto talentovaného malíře bychom přišli.

S malováním začal Pigcasso krátce poté, co ho v roce 2016 jedna žena odkoupila z místních jatek, čímž mu zachránila život. V novém bydlišti čekaly na Pigcassa různé hračky, sele však všechny rozdupalo nebo snědlo. Nedotčených zůstalo pouze několik starých štětců. Pigcassovu majitelku proto napadlo před prasátko postavit plátno a barvy. Pigcasso si vzal štětec do rypáku, začal s ním kroužit po plátně a první dílo prasečího umělce bylo na světě. Od té doby vytvořil přes čtyři stovky obrazů.

(2) Fotky a videa zachycující toto talentované prasátko, jak maluje obrazy či hrdě pózuje před svými výtvory, sleduje na sociálních sítích přes 57 tisíc lidí. Pigcassova díla se dobře prodávají, například v roce 2021 zaplatil kupec za jeden jeho obraz skoro půl milionu korun, což je nový rekord v oblasti prodeje uměleckého díla vytvořeného zvířetem. Pigcasso tak překonal dosavadního rekordmana šimpanze Conga, jehož malba se v roce 2005 prodala za 350 tisíc korun. Veškeré výtěžky z prodeje Pigcassových obrazů putují na dobročinné účely, zejména na provoz útulků pro domácí zvířata.

(www.aktualne.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům a informativním tabulím se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat vlastnímu badatelskému projektu. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

Novozélandské město Christchurch mělo dlouhá léta svého oficiálního kouzelníka. Ian Channell, kterému je nyní už skoro devadesát let, se začal věnovat kouzlení na veřejných prostranstvích již během prvních měsíců svého několikaletého pobytu v Austrálii. V této činnosti pokračoval i po roce 1976, kdy se natrvalo usadil ve městě Christchurch.

Místní radní zprvu nebyli z jeho netradičního řemesla nadšení a chtěli mu provoz této činnosti zakázat, ale veřejnost si kouzelníka oblíbila a proti zákazu se vzbouřila. Channell nakonec získal funkci oficiálního kouzelníka Nového Zélandu. Náplní jeho práce bylo třeba zaříkávat profesionální ragbyové týmy, aby začaly vyhrávat, žehnat lidem při různých událostech nebo pomáhat zemi v obdobích sucha tím, že vykonával dešťové tance.

Uznávaný kouzelník dostával od města za své služby v přepočtu 250 tisíc korun ročně. V roce 2021 však městští radní smlouvu s čarodějem, který za své zásluhy dokonce převzal vyznamenání od královny Alžběty II., nečekaně rozvázali. Důvod jejich rozhodnutí není znám. Vzhledem k čarodějově velké popularitě je nicméně možné, že veřejnost si jeho služby opět vynutí.

(www.aktualne.cz; www.denik.cz, upraveno)

Portugalské souostroví Azory, ležící v Atlantském oceánu přibližně 1 500 km od Lisabonu, se skládá z devíti obydlených ostrovů. Největší z nich, ostrov São Miguel, byl až do začátku 21. století jediným místem v Evropě, kde se pěstoval a zpracovával čaj. Azorské čajovníkové plantáže jsou unikátní: čaj se zde pěstuje už ve výšce 150 metrů nad mořem, jde tedy o nejníže položené plantáže na světě.

Lidé z těchto ostrovů na své půdě odpradávna pěstovali pomeranče. Když ale počátkem 19. století pomerančovníky zničila zhoubná plíseň, azorští zemědělci přišli o hlavní zdroj obživy. Hledali tedy novou plodinu vhodnou k pěstování, kterou by také mohli vyvážet. Skutečnost, že vedle ananasu a maracuji nakonec vsadili i na čajovník, má na svědomí Jacinto Leite, někdejší voják brazilské armády. Na svůj rodný ostrov São Miguel totiž přivezl z Rio de Janeira sazenice čajovníku.

V úrodné půdě a stabilním klimatu se plodině záhy začalo dařit. Z první sklizně čaje byly dva vzorky, konkrétně 8 kg černého a 10 kg zeleného čaje, poslány do Anglie na odborné analýzy. Díky své nesporné kvalitě oba dostaly vynikající posudky. Cesta na evropské trhy se rázem otevřela a na Azorách nastaly lepší časy. Už v roce 1850 se čajovníkové plantáže rozprostíraly na 300 hektarech půdy a tamější manufaktury ročně vyprodukovaly 250 tun čaje.

Čilý obchod se zahraničím ale narušila první světová válka, ∗∗∗∗∗. Důsledkem tohoto trendu, pokračujícího i po válce, byly ztráty na ziscích a krachování manufaktur. Do roku 1970 svou činnost ukončilo devět z původních čtrnácti azorských výrobců čaje, během následujících let zkrachovali další čtyři. Počátku 21. století se dočkala pouze společnost Chá Gorreana. Tento výrobce dodnes ze svých plantáží o rozloze 40 hektarů ročně vyprodukuje 40 tun kvalitního čaje.

(Lidé a Země 12/2007, upraveno)

Portugalské souostroví Azory, ležící v Atlantském oceánu přibližně 1 500 km od Lisabonu, se skládá z devíti obydlených ostrovů. Největší z nich, ostrov São Miguel, byl až do začátku 21. století jediným místem v Evropě, kde se pěstoval a zpracovával čaj. Azorské čajovníkové plantáže jsou unikátní: čaj se zde pěstuje už ve výšce 150 metrů nad mořem, jde tedy o nejníže položené plantáže na světě.

Lidé z těchto ostrovů na své půdě odpradávna pěstovali pomeranče. Když ale počátkem 19. století pomerančovníky zničila zhoubná plíseň, azorští zemědělci přišli o hlavní zdroj obživy. Hledali tedy novou plodinu vhodnou k pěstování, kterou by také mohli vyvážet. Skutečnost, že vedle ananasu a maracuji nakonec vsadili i na čajovník, má na svědomí Jacinto Leite, někdejší voják brazilské armády. Na svůj rodný ostrov São Miguel totiž přivezl z Rio de Janeira sazenice čajovníku.

V úrodné půdě a stabilním klimatu se plodině záhy začalo dařit. Z první sklizně čaje byly dva vzorky, konkrétně 8 kg černého a 10 kg zeleného čaje, poslány do Anglie na odborné analýzy. Díky své nesporné kvalitě oba dostaly vynikající posudky. Cesta na evropské trhy se rázem otevřela a na Azorách nastaly lepší časy. Už v roce 1850 se čajovníkové plantáže rozprostíraly na 300 hektarech půdy a tamější manufaktury ročně vyprodukovaly 250 tun čaje.

Čilý obchod se zahraničím ale narušila první světová válka, ∗∗∗∗∗. Důsledkem tohoto trendu, pokračujícího i po válce, byly ztráty na ziscích a krachování manufaktur. Do roku 1970 svou činnost ukončilo devět z původních čtrnácti azorských výrobců čaje, během následujících let zkrachovali další čtyři. Počátku 21. století se dočkala pouze společnost Chá Gorreana. Tento výrobce dodnes ze svých plantáží o rozloze 40 hektarů ročně vyprodukuje 40 tun kvalitního čaje.

(Lidé a Země 12/2007, upraveno)

TEXT 1

Kvůli zahrabaným nášlapným minám ročně vyhasne až dvacet tisíc životů. Tato smutná statistika by se však mohla stát minulostí. Člověk totiž získal nečekané zvířecí pomocníky – krysy obrovské. Díky ∗∗∗∗∗ se daří počet lidských obětí snižovat. Krysy obrovské najdou zahrabané nášlapné miny jen po čichu. V pátrání tito hlodavci předčí i detektory kovu, protože na rozdíl od nich umí vyhledat také plastické výbušniny.

Nášlapné miny sice odhalí i speciálně vycvičení psi, spolupráce s hlodavci je však výhodnější. Oproti psům jsou krysy obrovské odolnější vůči tropickým chorobám, kvůli menší citové vazbě k člověku mohou spolupracovat s ∗∗∗∗∗. Zatímco vycvičený pes stojí až půl milionu korun, krysa vyjde daleko levněji. Navíc psi při práci v terénu často riskují své životy, explozi nášlapné miny totiž způsobí už hmotnost 5 kg. Pro krysu obrovskou, vážící nanejvýš 2,5 kg, ale běh po minovém poli tak riskantní není.

Aby se krysa naučila minu vyčenichat, prochází výcvikem trvajícím téměř rok. Zvíře se nejprve učí důkladně prozkoumat prostor. Za nalezení správného předmětu dostane od trenéra odměnu. Hlodavec tak rychle pochopí, že úsilí se mu opravdu vyplatí.

(Koktejl 3/2012, upraveno)

TEXT 2

Pomocí eufemismu se nepříjemná až drsná skutečnost vyjádří jemnějším způsobem, např. místo přímého pojmenování je opilý se použije eufemismus je trochu v náladě.

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.

(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.

(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam ∗∗∗∗∗. Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Díky nálezům nástrojů, zbraní či soch toho o prastarém národu Sumerů víme poměrně dost. Zásadní poznatky jsme ale získali z jejich písemných dokumentů. Nejstarší sumerské písemné památky, pocházející z doby kolem roku 3100 př. n. l., jsou zapsané pomocí piktografů (obrázkových znaků). Piktografické písmo, nejstarší známé písmo vůbec, je v principu poměrně jednoduché. Slova jsou vyjádřena znaky zobrazujícími příslušné předměty (například obrázek klasu označuje „obilí“). Tímto písmem lze vyjádřit i abstraktní pojem nebo děj: například obrázek hvězdy má nejen význam „hvězda“, ale také „nebe“ nebo „bůh“; obrázek nohy má kromě svého základního významu také význam „chodit“.

(2) Některé texty Sumerové vyrývali do kamene, zpravidla však psali na hliněné tabulky, hlína pro ně totiž byla dostupným materiálem a pro psaní byla vhodnější. Stačilo ji nabrat, navlhčit, vytvarovat do tabulky, pak seříznout rákos a tímto psacím náčiním začít psát. Když byl text napsán, na boční stranu hliněné tabulky se otiskl pečetní váleček (otisk měl funkci podpisu a zajistil alespoň částečnou ochranu před paděláním). Váleček Sumerové nosili zavěšený na krku: bohatý a vznešený člověk měl pečetní váleček zdobnější a z dražšího materiálu než člověk chudý.

(3) Piktografické písmo bylo vhodné pro záznam ∗∗∗∗∗. Z piktografů se proto postupně vyvinulo klínové písmo, kterým bylo možné zapisovat i složité texty. Počet dochovaných sumerských dokumentů, které jsou zapsány klínovým písmem, se odhaduje na statisíce. Tyto texty nejsou lehkým čtením ani pro odborníky, dodnes jich proto bylo rozluštěno něco přes padesát tisíc. Výzkumnou práci ovlivňuje také fakt, že řada textů je značně poškozena.

(V. Zamarovský, Na počátku byl Sumer, upraveno)

(1) Černá skříňka, jeden z klíčových vynálezů v letecké dopravě, podává svědectví o příčině havárie letadla. Aby bylo možné skříňku co nejsnáze najít, je dnes toto zařízení zářivě oranžové. Proč se jí tedy stále říká černá? Jedno z možných ∗∗∗∗∗ nabízí předchůdce černých skříněk. Kdysi se totiž údaje o letu zaznamenávaly na fotografický film, který musel být uschován v temné krabici.

(2) První přístroj podobný dnešním černým skříňkám vynalezl David Warren, a to před více než šedesáti lety. Jeho vynález zásadně zlepšil práci vyšetřovatelů leteckých neštěstí, kteří předtím jen obtížně odhadovali, zda havárie letadla byla zapříčiněna špatným počasím, chybou pilotů, či mechanickou poruchou. Warrenův přístroj, kvůli svému vzhledu přezdívaný červené vejce, dokázal nahrávat nejen údaje o letu, ale i všechny zvuky v pilotní kabině. Užitečné zařízení se nejprve instalovalo do britských letadel, během několika let se pak rozšířilo po celém světě.

Dnes je každé dopravní letadlo vybaveno ∗∗∗∗∗ černými skříňkami, v budoucnu však tyto přístroje možná nebudou potřeba. Informace by se totiž mohly během letu posílat na zem přes satelity.

(www.lidovky.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry založené na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou oblíbenou nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

TEXT 1

(1) Šachy, jedna z nejdůmyslnějších her na světě, nemají zcela jasný původ. Zřejmě vznikly z jiné deskové hry, známé již před naším letopočtem. Říká se také, že šachy před 2 000 lety vynalezl jeden indický učenec. Ten prý na šachové hře ukázal panovníkovi, že král se bez obyčejného lidu (tedy pěšců) neobejde. Podle další pověsti vymyslel šachy řecký hrdina Palamedes, aby rozptýlil vojáky při obléhání Tróje. Vývoj této hry můžeme sledovat přesněji až od 6. století našeho letopočtu, a to na základě zmínek v dobových písemných záznamech či díky archeologickým nálezům. Původní šachy se ovšem od těch nynějších značně lišily.

(2) V Indii se nazývaly „čaturanga“, což znamená čtyřdílný. Název totiž symbolizoval čtyři součásti indického vojska – slony, válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Kromě těchto figur měl každý ze čtyř hráčů (hráli dva proti dvěma) k dispozici také figuru krále. Cílem hry bylo sebrat soupeřům jejich figury, přičemž figuru krále bylo možné vzít i svému spojenci. Dobytí všech králů se zvlášť odměňovalo. Hrací kostka určovala, která figura má táhnout. Náhoda tedy hrála poměrně velkou roli.

Z Indie se tato hra rozšířila do Persie (dnešní Írán) a odtud do arabských zemí. Zároveň se začala měnit. Postupně se stala soubojem jen dvou šachistů (stejně jako dnes) a časem ze hry založené na náhodě vznikla logická kombinační hra. Asi v 8. století pronikly šachy do Ruska, kde se začaly označovat jako „šachmaty“. Tento název vznikl spojením perského slova „šach“ (král) a arabského slova „mat“ (zemřel). Přibližně o sto let později se šachy dostaly přes severní Afriku do Španělska a poté do Itálie a odtud se šířily na sever. V 11. století se šachy hrály už po celé Evropě a staly se zábavou oblíbenou nejen na panovnických dvorech.

(K. Pliska, Učebnice šachu pro samouky, upraveno)

TEXT 2

Název nositele vlastnosti je podstatné jméno, které je odvozeno od přídavného jména a označuje osobu, zvíře nebo věc podle typické vlastnosti, např. boháč (= bohatý člověk), mělčina (= mělké místo ve vodě).

(1) Sen stát se aspoň na chvilku vikingem si bez obav můžete splnit na jihu Švédska poblíž města Malmö. Na břehu moře zde stojí přesná kopie vikingské vesnice. Skupina nadšenců tu před pár lety vybudovala obytná i hospodářská stavení ze dřeva, kamenů a hlíny. Někteří z nich zde dokonce žijí trvale a provozují stejná řemesla jako jejich dávní předci, drsní severští válečníci. Když se totiž vikingové zrovna neplavili po moři a nepodnikali loupeživé výpravy, živili se jako farmáři, rybáři, tesaři či kováři.

(2) V novodobé vikingské vesnici nejsou k dispozici žádné moderní přístroje, používají se zde pouze napodobeniny tehdejších nástrojů. Například místní kovář Lukasz Szczepanski má ve svém dřevěném domku prostou dílnu, kterou tvoří jen malá železná kovadlina na dřevěném špalku a ohniště z jílu a kamenů. ∗∗∗∗∗

Ve vesnici jsou vítáni návštěvníci ze všech zemí. Každoročně sem přijíždějí například jedni čeští manželé. Vyrábějí zde předměty z kůže, zejména boty, a jejich výrobky jsou ve vikingském světě velmi ceněné. I vy si můžete třeba o letních prázdninách vyzkoušet drsný život vikingů. Nejen že zažijete dobrodružství, ale také se naučíte něco nového.

(Týdeník Rozhlas 49/2016, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

Make Love, Not War po španělsku

Milujte se, neválčete. Světově známé heslo hippies po letech znovu ožilo na severozápadě Španělska. Přes sedmdesát svobodomyslných lidí, trvale žijících v ekologické vesničce Matavenero, si zvolilo specifický životní styl. Obejdou se bez aut, internetu, televize a dalších moderních vymožeností, spoléhají na vlastní zdroje potravy a solární energii.

Unikátní vesnici, ukrytou v horách španělské provincie León, pomáhal v roce 1989 založit Němec Ulrich Wuttke, který v místní přírodě našel zalíbení. Dnes zde bydlí nejen Španělé a Němci, ale také třeba Dánové, Francouzi, Poláci či Brazilci. Ve vsi neplatí žádná hierarchie, všechno patří všem.

Zdejší hippie komunita se před světem rozhodně neuzavírá. Turisté jsou zde vřele vítáni, nesmí ovšem přijet autem ani na motorce. Jediným povoleným dopravním prostředkem (pokud tedy nevlastníte koně) je totiž jízdní kolo. Návštěvníci mohou strávit až deset dní ve speciálním domku. V létě pro ně navíc lidé z komunity pořádají různé kurzy, během nichž turisty naučí například péct chleba. Návštěva Matavenera, v němž se zastavil čas, je určitě nevšedním zážitkem.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího text uveden.)

TEXT 1

Do italského města Pisa jezdí v létě davy cizinců, aby si prohlédly unikátní zvonici z mramoru. Stanout na vrcholu šikmé věže je nezapomenutelný zážitek pro každého člověka. Nebýt ale rozsáhlé záchranné akce, proslulá památka by se dávno zřítila.

Stavba věže kruhového půdorysu započala v roce 1173. Původním záměrem stavitelů bylo postavit nejvyšší zvonici světa. Již po roce se však rozestavěná věž začala mírně naklánět, což způsobilo především měkké jílovité podloží (kvůli podloží se na náměstí naklánějí všechny budovy, ne však tolik jako slavná památka). Když bylo v roce 1185 dokončeno třetí patro věže, náklon už byl zcela zřetelný, a tak byly stavební práce ihned přerušeny. Druhá fáze stavby byla zahájena o sto let později. Byla postavena další tři patra, úmyslně trochu nakloněná na opačnou stranu než patra spodní. Tímto opatřením stavitelé naklánění věže zpomalili, zcela zastavit ho však nedokázali. Sen o nejvyšší zvonici světa se rozplynul. Postavilo se už jen zvonové patro, do něhož byly zavěšeny veliké zvony (nejtěžší ze sedmi zvonů, které v šikmé věži visí dodnes, váží dvě a půl tuny). Roku 1373 byly stavební práce definitivně ukončeny.

V následujících stoletích se šikmá věž v Pise nakláněla stále víc. Je tedy překvapivé, že přežila čtyři zemětřesení. Odborníci tvrdí, že to věž vydržela hlavně díky měkkému podloží. Při seismických otřesech pluje zvonice jako na vlnách, a proto se nezřítí.

V 90. letech minulého století dosahovalo vychýlení věže už kolem 5 metrů, a tak byl návštěvníkům vstup do věže zakázán. Během záchranných prací, probíhajících v letech 1993–2001, byly podloží i věž zpevněny. Světoznámá památka se nejen přestala naklánět, ale dokonce se i trochu napřímila. Od prosince 2001 je šikmá věž v Pise znovu přístupná veřejnosti.

(www.novinky.cz; www.radynacestu.cz, upraveno)

TEXT 2

Předložky vlastní (např. za, k) jsou vždy jen předložkami. Existují však i slova, která jsou v některých větách předložkou a v jiných větách jiným slovním druhem. Pokud je takové slovo předložkou, jde o předložku nevlastní.

• Nabídli mu dobré {{u:místo}}. → podstatné jméno

• Šel tam {{u:místo mě}}. → předložka nevlastní

(1) Projekt {{i:Mňau, založený před několika lety, pomáhá kočkám žijícím v útulcích.}} ∗∗∗∗∗ Od roku 2011 se sbírka koná vždy dvakrát do roka – v květnu a v prosinci. Organizaci sbírky zajišťují dobrovolníci bez nároku na odměnu.

(2) Většina vybraných peněz je určena konkrétním kočičkám, někteří lidé ale přispívají i na činnost útulků. Každá kočka zapojená do projektu má na webové stránce Mňau svou fotku a popis toho, co si přeje. Dárce pošle příslušnou částku a poté obdrží fotografii, na níž je kočička s rozbaleným dárkem. Mezi nejčastější přání patří jídlo, od konzerv až po různé pamlsky, a také léky. Někdy se ale poštěstí najít kočičce nového majitele a to je ten nejhezčí dárek ze všech.

Výtěžek z historicky první sbírky projektu Mňau, která proběhla v prosinci 2010, byl sto tisíc korun, obdarováno bylo celkem 218 koček. Příznivců projektu postupně přibývalo, a tak se během vánoční kampaně v roce 2020 vybrala částka převyšující tři miliony korun. Celková hodnota dárků, které potěšily 2 500 kočiček, se loni vyšplhala na dva a půl milionu korun, zbytek z vybraného obnosu získaly na svůj provoz útulky.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Udržet si během zimy stálou tělesnou teplotu stojí živočichy hodně úsilí, přitom ale potravy, z níž energii získávají, jim v tomto období příroda nabízí méně. Někteří z nich proto zimu jednoduše prospí.

Hibernace (zimní spánek) je složitý proces. Předchází mu důkladná příprava: živočich musí jednak nahromadit dostatečné tukové zásoby (svou STÁVAJÍCÍ hmotnost zvýší o 20–30 procent), jednak najít vhodný úkryt. Do pravého zimního spánku upadají většinou drobní savci, např. svišti, ježci či určité druhy netopýrů. Za skutečné krále zimních spáčů jsou považováni sysli – ve stavu hibernace mohou strávit až osm měsíců.

Během hibernace tělesná teplota živočichů radikálně klesne, jejich dech i tepová frekvence se výrazně zpomalí. Dá se říct, že se nacházejí na hranici života a smrti (jako mrtví i vypadají), neboť jejich životní funkce jsou omezeny na minimum. Přepnutím do úsporného režimu šetří potřebnou energii. Hibernující živočich neleží rovně natažený, ale je stočený do klubíčka, aby šetřil tělesným teplem. ∗∗∗∗∗

Většina pravých zimních spáčů si udržuje tělesnou teplotu mírně nad nulou, mráz by totiž roztrhal jejich buňky. Existují však i hibernující živočichové, jejichž teplota může klesnout pod bod mrazu, až na minus 3 stupně Celsia, a oni přesto přežijí. Jejich buněčná tekutina obsahuje látky podobné těm, které se používají při výrobě nemrznoucích směsí do chladičů aut. Ovšem i tito NÁRAMNÍ otužilci občas pomocí slabých záchvěvů svalů svou tělesnou teplotu zvýší. Vědci se domnívají, že tak zabraňují poškození mozku.

Někteří živočichové spí tzv. nepravým zimním spánkem, který ovšem hibernací není. Během tohoto spánku tělesná teplota klesá jen o několik stupňů, dech ani tep se ale nemění, výjimečné není ani krátké probuzení ze spánku. K takovému typu zimních spáčů se řadí třeba jezevci, medvědi nebo křečci.

(www.abicko.cz, upraveno)

TEXT 1

Na první pohled vypadá město Baarle docela obyčejně, přesto ho turisté vyhledávají. Proč? Kvůli nejkomplikovanější hraniční čáře na světě. Město sice leží v Nizozemsku, čtyři kilometry od nizozemsko-belgické hranice, část Baarle ale patří Belgii. Z celkového počtu více než 9 000 obyvatel jich 3 000 žije na belgickém území a zbytek v Nizozemsku.

Není zcela výjimečné, že území, které patří jednomu státu, je zcela obklopeno územím jiného státu. ∗∗∗∗∗ Belgická část města je zde totiž (na rozdíl od jiných případů) doslova rozkrájená na kousky. Tyto pozemky jsou různě velké, nejmenší z nich má velikost 1 800 m². Většinu lidí také asi překvapí, že v některých bytech se ložnice nachází v Belgii, ale obývák už je v Nizozemsku.

Během krátké procházky po Baarle překročíte státní hranici nesčetněkrát. Kávu si dáte třeba v nizozemské restauraci a naproti přes ulici si v belgickém obchodě koupíte potraviny. Ne vše je ale v tomto městě rozděleno. Město má například společný vodovod, také policejní stanice je zde jen jedna. Ačkoli v Baarle působí nizozemští i belgičtí operátoři, obyvatelé si navzájem volají z mobilů za jeden místní tarif.

(Lidé a Země 6/2014, upraveno)

TEXT 2

Při univerbizaci vzniká z víceslovného pojmenování jednoslovné pojmenování, např. písemná práce – písemka.

(1) Pražský hrad je památkou s více než tisíciletou tradicí. Tento největší souvislý hradní komplex na světě (alespoň podle Guinessovy knihy rekordů) založil kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců pravděpodobně roku 880. Tvoří jej rozsáhlý soubor starobylých paláců a církevních staveb rozmanitých architektonických stylů – od zbytků románských staveb z 10. století přes gotické prvky ze 14. století až po nejnovější úpravy z konce 20. století.

(2) Tomáš Garrigue Masaryk učinil z Hradu své sídlo v roce 1918, tedy ve stejném roce, kdy byl zvolen prvním československým prezidentem. Bylo ovšem zapotřebí, aby Hrad prošel důkladnou rekonstrukcí. Hlavním architektem byl jmenován Josip Plečnik. K jeho nejdůležitějším úkolům patřilo vybudování bytu, který by byl důstojný prezidenta. Byt, který vznikal v letech 1922–1928, byl umístěn do druhého poschodí Nového paláce. Prezident v něm nejen bydlel, ale zval sem i hosty k méně formálním setkáním. Byt tedy částečně plnil i společenskou funkci. Plečnik zde vybudoval řadu nevšedních obytných místností, jako třeba Impluvium (místnost inspirovaná římskou architekturou), Harfový salonek se stěnami pokrytými plátkovým zlatem nebo Erbovní síň se stolem, na jehož mramorové desce bylo napsáno „Obci starosti své osobní podrob“.

(3) Plečnikovy stavební úpravy Pražského hradu probíhaly soustavně až do poloviny 30. let. Kromě Masarykova bytu jsou ojedinělou ukázkou architektury a designu také architektovy nadčasové úpravy hradních nádvoří a některých zahrad. Obdivuhodné je také to, že architekt celý honorář za svou práci vrátil. Považoval totiž za čest pracovat pro Masaryka.

Plečnikův výtvor bohužel prošel těžkou zkouškou za éry komunismu. Stěny některých místností Masarykova bytu byly vybourány, z Erbovní síně se dokonce stal sklad piva. Bohužel ne vše se podařilo uvést do původního stavu.

(www.hrad.cz; www.stavebnictvi3000.cz; neviditelnypes.lidovky.cz, upraveno)

(1) Pražský hrad je památkou s více než tisíciletou tradicí. Tento největší souvislý hradní komplex na světě (alespoň podle Guinessovy knihy rekordů) založil kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců pravděpodobně roku 880. Tvoří jej rozsáhlý soubor starobylých paláců a církevních staveb rozmanitých architektonických stylů – od zbytků románských staveb z 10. století přes gotické prvky ze 14. století až po nejnovější úpravy z konce 20. století.

(2) Tomáš Garrigue Masaryk učinil z Hradu své sídlo v roce 1918, tedy ve stejném roce, kdy byl zvolen prvním československým prezidentem. Bylo ovšem zapotřebí, aby Hrad prošel důkladnou rekonstrukcí. Hlavním architektem byl jmenován Josip Plečnik. K jeho nejdůležitějším úkolům patřilo vybudování bytu, který by byl důstojný prezidenta. Byt, který vznikal v letech 1922–1928, byl umístěn do druhého poschodí Nového paláce. Prezident v něm nejen bydlel, ale zval sem i hosty k méně formálním setkáním. Byt tedy částečně plnil i společenskou funkci. Plečnik zde vybudoval řadu nevšedních obytných místností, jako třeba Impluvium (místnost inspirovaná římskou architekturou), Harfový salonek se stěnami pokrytými plátkovým zlatem nebo Erbovní síň se stolem, na jehož mramorové desce bylo napsáno „Obci starosti své osobní podrob“.

(3) Plečnikovy stavební úpravy Pražského hradu probíhaly soustavně až do poloviny 30. let. Kromě Masarykova bytu jsou ojedinělou ukázkou architektury a designu také architektovy nadčasové úpravy hradních nádvoří a některých zahrad. Obdivuhodné je také to, že architekt celý honorář za svou práci vrátil. Považoval totiž za čest pracovat pro Masaryka.

Plečnikův výtvor bohužel prošel těžkou zkouškou za éry komunismu. Stěny některých místností Masarykova bytu byly vybourány, z Erbovní síně se dokonce stal sklad piva. Bohužel ne vše se podařilo uvést do původního stavu.

(www.hrad.cz; www.stavebnictvi3000.cz; neviditelnypes.lidovky.cz, upraveno)

(1) V roce 2016 vyplula na svou první plavbu Harmonie moří, tehdy největší výletní loď světa. Na 18 palubách vezla 6 000 cestujících, jejich pohodlí mělo na starost přes 2 000 členů posádky. Na lodi bylo pět toboganů, z nichž jeden byl vysoký jako desetipodlažní dům. Na cestující čekalo nejedno PŘEKVAPENÍ. Měli k dispozici simulátor surfování, ledovou plochu na bruslení, v barech je dokonce obsluhovali roboti.

(2) Harmonie moří je dlouhá 362 metrů, na šířku MÁ 66 metrů. Protože je složité takový kolos uřídit, manévry se nacvičovaly celý rok na simulátorech. Maximální rychlost, kterou se loď může pohybovat, je 42 kilometrů za hodinu.

Nejslavnější výletní loď Titanic, KTERÁ se potopila v roce 1912, vážila 52 300 tun. Harmonie moří je takřka o sto metrů delší a váží 227 000 tun. Z pomyslného trůnu ji však sesadila v roce 2018 jiná loď, Symfonie moří. Tato loď je ještě zhruba o 2 000 tun těžší než Harmonie MOŘÍ.

(Junior 8/2016, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 7–11

(1) Kojot prérijní byl jako druh psovité šelmy popsán až v roce 1832, vypráví se však o něm už ve starých indiánských mýtech. Často v nich představuje vychytralého, někdy až zlomyslného šibala porušující zavedená pravidla. Faktem je, že kojot je mazaný a dokáže se obdivuhodně přizpůsobit novým podmínkám.

(2) Už mnoho staletí je domovem kojotů Severní Amerika. Indiáni, tedy původní obyvatelé tohoto kontinentu, měli v úctě všechna zvířata včetně kojotů. Evropani, kteří v 16. století začali Severní Ameriku osidlovat, však zaujali jiný postoj. Neúctu ke zvířatům projevovali třeba vymýšlením barvitých nadávek, jako prašivý vlk, zbabělý kojot, kterými se mezi sebou častovali. Nově příchozí také začali zvířata nemilosrdně zabíjet, a to jak kvůli masu, tak pro zábavu. V ohrožení byly celé živočišné druhy. Kojoti však přežili nejen surové útoky osadníků, ale dokonce i „strychninovou válku“. Tehdy farmáři políčili na predátory hovězí maso napuštěné strychninem, aby před nimi ochránili svůj dobytek. Zatímco vlci se snadno nachytali a téměř kvůli tomu vyhynuli, kojoti se naopak naučili otrávenému masu vyhýbat.

(3) Poslední dobou kojoti nacházejí vhodné podmínky pro život v těsné blízkosti člověka. Jedno kojotí teritorium nalezneme třeba v Chicagu, které je z hlediska počtu obyvatel třetím největším městem Spojených států amerických. V městském prostředí se kojoti živí různými živočichy i odpadky z popelnic. Často také hodují na mršinách zvířat sražených auty, což je ale docela riskantní. Srážka s autem je v městském prostředí nejčastější příčinou úmrtí kojotů. Ve srovnání s jejich přirozenými nepřáteli, jako jsou pumy či medvědi, jsou však řidiči menší hrozbou. Ve městě mají kojoti téměř třikrát vyšší naději na přežití než ve volné přírodě.

Vysvětlivka: strychnin – prudký jed

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 24–27

Chystáš se rybařit na území České republiky? To podle zákona mohou i děti. Pokud je jeden z tvých rodičů rybář, může tě nechat rybařit v rámci své povolenky k rybolovu. Druhou možností je přihlásit se do rybářského kroužku.

Rybářské kroužky zahajují činnost v září. Nejdřív tě čeká teorie, např. rozpoznávání základních druhů ryb či obsah rybářského řádu. Teoretické znalosti z témat probíraných na kroužku prověří zkouška mladého rybáře. V únoru začínají praktická cvičení.

Po absolvování kroužku ti bude na základě žádosti, kterou obvykle podává vedoucí kroužku, vystaven rybářský lístek. Můžeš se také stát členem Českého rybářského svazu. Za lístek, povolenku a poplatky za členství ve svazu zaplatí dítě mladší 15 let celkem 600 Kč ročně. Povolenky se prodávají i nečlenům, ale za vyšší cenu. Až si vše vyřídíš, co nejrychleji se vyprav na ryby. Musíš ale dodržovat stejná pravidla jako dospělí rybáři.

(www.rybarsky-listek.info; hobby.idnes.cz, upraveno)

TEXT 1

Kdyby na Zemi došlo k jaderné válce, na rozdíl od člověka by vysokou šanci na přežití měly odolné organismy jako švábi. Posledními PŘEŽIVŠÍMI na naší planetě by ale zřejmě byly želvušky. Tito mikroskopičtí tvorečkové mají přezdívku vodní medvídci, ve skutečnosti jsou ale spíše něco jako terminátoři.

Želvušky jsou bezobratlí živočichové o velikosti zhruba 1 mm. Najdeme je po celém světě. Žijí v oceánech, ve sladkých vodách i na souši, vyskytují se také na ledovcích či v pouštích. Tito živočichové jsou skoro nezničitelní: jsou schopní odolat extrémním teplotám (od minus 272 stupňů Celsia až do teploty plus 150 stupňů Celsia), snést abnormálně vysoký tlak a přežít tisíckrát silnější radioaktivní záření než člověk.

Želvušky jsou díky svým schopnostem už dlouho objektem zájmu vědců. Dvě želvušky vydržely ve zmrazeném stavu po dobu dvaceti let a po rozmrazení obě vedly normální život. VYVRCHOLENÍM celé řady experimentů bylo vypuštění želvušek do vesmíru. Během pobytu ve vesmíru čelily radiaci a vysokým teplotám, zažily i stav beztíže. Vše úspěšně přestály. Po návratu na Zemi byly schopné přijímat potravu i rozmnožovat se. Samice kladly vejce obvyklého tvaru, z nichž se líhli normální jedinci.

Jaké je tajemství „nesmrtelnosti“ vodních medvídků? Želvušky využívají triku ZVANÉHO kryptobióza. Jde o VRATNÉM zastavení životních dějů, které je reakcí na nepříznivé podmínky v okolním prostředí. Želvušky se zapouzdří, a dokud se neobnoví podmínky příznivé pro život, jejich těla jsou jako pevnost. V kryptobiotickém stavu dokážou želvušky žít neuvěřitelně dlouho – například jedna želvuška přežila na vzorku mechu více než 120 let. Superhrdinské schopnosti želvušek jsou zkrátka fascinující.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Vlastní předložky jsou vždy jen předložkami (za, k), nevlastní předložky mohou být i jiným slovním druhem (Vzal ji kolem pasu. – předložka; Šel kolem. – příslovce).

(1) Na jihu Číny začala výstavba ekologického města budoucnosti, v němž základním dopravním prostředkem budou elektromobily. Na ploše větší než 100 hektarů vyroste do roku 2020 lesní město určené přibližně pro 30 000 obyvatel. ∗∗∗∗∗ Fasády všech budov – od bytových domů přes nemocnice až po školy – budou totiž porostlé ohromným množstvím dřevin. Počítá se s výsadbou celkem 40 000 stromů a téměř jednoho milionu dalších rostlin přibližně 100 druhů.

(2) Takové množství rostlin absorbuje v průběhu jednoho roku 10 000 tun oxidu uhličitého a 57 tun dalších látek, které přírodě škodí. Za stejnou dobu rostliny vyprodukují zhruba 900 tun kyslíku. Čínské lesní město by tedy mělo být účinnou zbraní proti znečištění ovzduší v dané oblasti. Mezi očekávané přínosy tohoto projektu lze dále zařadit snížení průměrné teploty vzduchu a zvýšení rozmanitosti živočišných druhů ve městě i jeho okolí. Dřeviny poskytnou přístřeší veverkám a jiným živočichům.

(milujemedrevo.cz, upraveno)

V zaměstnání bohužel nedali tátovi dovolenou. Děda mi ale slíbyl, že na výlet se mnou pojede on.

Vstávali jsme brzy a vyjeli prvním ranním vlakem. Míjeli jsme zpustlé vinice, zapadlé vísky i pískovcové skály. Na konečné stanici jsme vystoupili a zamířili k lesu. Na světlých mýtinách jsme našli hřiby a bedly, na jednom z temnějších míst jsem objevil jelenní parohy. Po setmnění jsme v tábořišti rozdělali oheň. Jeho plamínky se rozzářily pod hvězdami posetou oblohou. Děda mi vykládal úžasné příběhy z dětství.

Přestože jsme nebyli ubytovaní v přepichovém hotelu, ale spali jsme v obyčejném stanu, na tuto výpravu jsem nikdy nezapomněl. Bylo to skvělé dobrodružství.

TEXT 1

(1) Vnímání času mělo na lidstvo vliv pravděpodobně již od počátků vývoje lidského druhu na Zemi. Lidé se odedávna snažili čas popsat a hlavně měřit. Dějiny časoměrných přístrojů jsou zajímavé. Pro měření času naši předci zpočátku využívali to, co je obklopovalo – vodu, zemi i slunce. Odkapávání kapek vody odpočítávaly čas vodní hodiny, v hodinách pískových se zase odsypával písek. Podstatou slunečních hodin je přímá souvislost mezi délkou stínu a polohou slunce na obloze.

Nejstarším typem slunečních hodin byl zřejmě dřevěný kolík zaražený kolmo do země. Délka jeho stínu přibližně určovala části dnů. Poprvé byl den rozdělen na 24 úseků, což je dělení dne užívané dodnes, nejspíše ve starověké Mezopotámii.

Sluneční hodiny se vyvíjely, změnily se i materiály, z nichž se vyráběly různé typy těchto hodin. Například ve starém Egyptě se přešlo od dřevěných kolíků k obeliskům, což jsou kamenné sloupy zužující se směrem vzhůru. Obelisky ale nesloužily jen k měření času, vyjadřovaly i úctu k egyptskému bohu Slunce. Egyptské obelisky je dosud možné vidět nejen v egyptském Karnaku, ale i na dalších volně přístupných místech, kam byly z Egypta dopraveny, např. na náměstí sv. Petra v italském Římě.

(2) Později vznikly přenosné modely slunečních hodin vyráběné z kamene a dalších materiálů. Díky jednoduché konstrukci i poměrně přesnému měření času byly sluneční hodiny oblíbené. V 16. a 17. století fungování těchto hodin zkoumali přední evropští matematici. Jejich poznatky pootevřely dveře dalším objevům. Dnes měříme čas pomocí moderních technologií, sluneční hodiny jsou ale stále nejrozšířenějším elementárním časoměrným přístrojem. Doufejme, že si je oblíbí i příští generace.

(www.presny-cas-online.cz, upraveno)

TEXT 2

Podstatná jména pomnožná mají pouze tvary množného čísla a označují jimi jak jednu věc, tak více věcí, např. jedny housle hrály krásně × dvoje housle hrály krásně.

Ajaxův zápisník je akce, v níž se angažuje Policie ČR. Během školního roku jsou žákům základních škol z Karlovarského kraje zadávány různé úkoly zaměřené na dopravní problematiku. Za jejich splnění čeká děti odměna – zábavný Den s Ajaxem.

V roce 2017 oslavil Ajaxův zápisník již 7. výročí. Policisté se loni s dětmi setkali 15. června na sportovním hřišti v Karlových Varech. Na akci přijelo 452 dětí ze čtrnácti škol z celého kraje. Nejprve děti zhlédly cvičení policejních psů a napjatě sledovaly zadržení pachatele, který se vloupal do vozidla. Poté děti obcházely stanoviště s různými úkoly. Poznávaly dopravní značky nebo předváděly své znalosti povinného vybavení jízdního kola. Každé dítě si také vyzkoušelo chůzi s „opileckými“ brýlemi, které simulují změnu vidění ve stavu podnapilosti. Na nejšikovnější děti čekaly různé sladkosti, knížky s dopravní tematikou a další dárky.

Ze Dne s Ajaxem byli žáci nadšeni, akce vzbudila pozitivní ohlas i mezi pedagogy.

(www.policie.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.

(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s PODOBNÝMI malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).

(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu v HLUBOKÉM sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.

Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily ODVÁŽNÉ finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to ∗∗∗∗∗ nestačilo, díky tomu se ∗∗∗∗∗ Finové dokázali bránit napadení DELŠÍ dobu, než Sověti očekávali.

Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.

(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s PODOBNÝMI malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).

(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu v HLUBOKÉM sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.

Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily ODVÁŽNÉ finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to ∗∗∗∗∗ nestačilo, díky tomu se ∗∗∗∗∗ Finové dokázali bránit napadení DELŠÍ dobu, než Sověti očekávali.

Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

(1) Dnes známe biatlon jako zimní sport, který kombinuje běh na lyžích se střelbou z malorážní pušky. V minulosti však propojení zbraní a lyžování lidem umožňovalo přežít v nehostinných podmínkách, nebo dokonce vyhrát válku.

(2) Předchůdcem dnešních lyží byly sněžnice. Po jejich připevnění na spodní stranu bot se tíha člověka rozložila na větší plochu, takže nohy se bořily do sněhu méně. Sněžnice byly nejčastěji zhotovovány ze dřeva a jejich podoba se zachovala ve skalních malbách. Nejstarší malby zachycující lidi se sněžnicemi pocházejí z období kolem roku 4000 př. n. l. a našly se na norském ostrově Rödöy. Další místo s PODOBNÝMI malbami se nachází na pobřeží Ladožského jezera (Rusko).

(3) Sněžnice používaly skoro všechny národy žijící v oblastech dlouhodobě pokrytých sněhem. Zprvu sněžnice sloužily jako pomůcka při lovu v HLUBOKÉM sněhu. Zasněžený a špatně schůdný terén totiž lov zvěře téměř znemožňoval. Úpravou sněžnic později vznikly lyže, které pohyb na sněhu zrychlily.

Běh na lyžích a zbraně se společně osvědčily i během válečných konfliktů. Jako první nasadili „biatlonové“ bojové jednotky Norové v tzv. skånské válce (1674–1679). Lyžaři se zbraněmi našli využití také ve velké severní válce (1700–1721), v níž se střetlo Švédsko s koalicí Dánska, Norska, Saska a Ruska. Ani ve 20. století armáda na lyže nezanevřela. Když během tzv. zimní války (1939–1940) Sovětský svaz zaútočil na Finsko, ztížily ODVÁŽNÉ finské jednotky na lyžích postup Rudé armády. Na vítězství to ∗∗∗∗∗ nestačilo, díky tomu se ∗∗∗∗∗ Finové dokázali bránit napadení DELŠÍ dobu, než Sověti očekávali.

Jako sportovní disciplína se biatlon začal naplno rozvíjet po 2. světové válce. První mistrovství světa v biatlonu se uskutečnilo v roce 1958.

(www.stoplusjednicka.cz, www.biatlon.cz, upraveno)

Víkend plný strašidel

31. 10. 2017

(1) Všichni, kdo se rádi bojí, mohli během minulé soboty a neděle zavítat na některou ze strašidelných prohlídek organizovaných v Olomouckém kraji. Na zámku Plumlov si návštěvníci prohlédli potemnělé sklepení, ve kterém se promítaly hrůzostrašné filmy. Na odvážlivce čekala v blízkém lese stezka odvahy, kde děti i dospělé vylekaly strašidelné bytosti. V olomoucké zoologické zahradě se konal večer duchů, kterého se však mohli zúčastnit pouze návštěvníci v maskách. V závěru této akce se totiž vybíraly tři nejlepší strašidelné kostýmy. Vítězové si za své neobyčejné výtvory odnesli odmněnu.

(2) Kdo zavítal do olomouckého muzea vědy, byl nesmírně překvapen. Strašidelnou laboratoří nebo tajemnou komnatou návštěvníky provedli vampýři zbrocení umělou krví. Za vyvrcholení dvoudenní akce lze považovat lampionový průvod středem Olomouce a úchvatný večerní ohňostroj na závěr halloweenských oslav. Ten rozzářil kromě noční oblohy i dychtivé tváře malých strašidýlek.

(www.olomoucky.denik.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Příroda umí vykouzlit neskutečné divy. Jeden z nich můžeme nalézt třeba v jihoamerickém státě Chile. Ledovec Grey je součástí Torres del Paine, chilského národního parku, a ústí do jezera Lago Grey. Ledovec je skoro třicet kilometrů dlouhý, na šířku má až pět kilometrů. Z jeho čela odpadávají obrovské, modře zbarvené kusy ledu. Kromě impozantního vzhledu Grey přináší svědectví o druhohorách, době dinosaurů. Část ledovce obsahovala cenné zkameněliny, například ichtyosaury neboli rybí ještěry, amonity, tedy vyhynulé hlavonožce, nebo zkamenělé stromy. Vše minimálně šedesát šest milionů let staré. Grey se tak stal jedním z významných nalezišť druhohorních fosilií.

(2) Lodí se plavíme po šedé vodní hladině, ale známky života hledáme marně. Voda vymílá zpod ledovce tolik minerálů, že v jezeře žádní živočichové nežijí. O to víc vyniknou na šedém podkladu modré kry plovoucí po jezeře. Ledoví obři předvádějí zvláštní balet. Předplatné na toto představení si pořídily jen štíty hor kolem Lago Grey.

(3) Budoucnost Greye je ale nejistá, v posledních letech se totiž ledovec stále zmenšuje. Luis García z chilské univerzity považuje za jednu z příčin nezvykle rychlého úbytku ledovce globální oteplování způsobené lidmi. Svou roli v procesu zmenšování Greye hraje skutečnost, že méně sněží. Pokud je totiž sněhu dostatek, ledovec roste, a naopak. „Když se ledovec zmenší natolik, že nebude končit v jezeře, ale na skále, možná se jeho ústup zpomalí,“ doufá Luis García.

(4) Vypravit se do parku Torres del Paine určitě stojí za to. Věřte, že stejně jako mně se vám podlomí nohy, když uvidíte tu koupající se masu ledu.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Větné členy v přístavkovém vztahu pojmenovávají jednu skutečnost různými způsoby, například naše škola má ve znaku {{u:sovu, symbol moudrosti}}.