Mluvnické kategorie - 7. ročník

(1) Příběh sochy Svobody, patrně nejznámějšího symbolu New Yorku, se začal psát v 2. polovině 19. století ve Francii. Podobu tohoto monumentu navrhl sochař Frédéric Bartholdi, který už dlouho toužil vytvořit sochu stejně významnou, jako býval rhodský kolos¹. Gustave Eiffel, autor proslulé pařížské věže, zase vymyslel speciální nosnou konstrukci a způsob ukotvení, aby socha byla schopna odolat i náhlým náporům silného větru. Vzhledem k finanční náročnosti projektu Francouzi přislíbili dodat sochu a americká strana měla uhradit podstavec. Dne 4. července 1884 Francie symbolicky předala dokončenou sochu americkému vyslanci. Posléze ji dělníci rozebrali a v bednách přepravili lodí do USA.

(2) Když socha doputovala do New Yorku, podstavec stále ještě nebyl dostavěn. Ačkoli se na něj začaly peníze vybírat už roku 1882, sehnat potřebné finance se zatím nepodařilo. Do projektu se proto vložil Joseph Pulitzer, slavný novinář a vydavatel deníku New York World. Vyhlásil další sbírku a slíbil, že jména dárců zveřejní ve svých novinách. Jeho záměr vyšel: do 11. srpna 1885 se vybralo zbylých 100 000 dolarů. V dubnu 1886 byl podstavec hotový a socha na něj konečně mohla být umístěna. Ke slavnostnímu odhalení kompletního díla o celkové výšce 93 metrů došlo v říjnu 1886, a to dokonce za účasti Grovera Clevelanda, v té době úřadujícího amerického prezidenta.

(3) Socha Svobody představuje římskou bohyni Libertas. Ve zdvižené pravé ruce nese pochodeň, v levé ruce drží desku s nápisem JULY IV MDCCLXXVI, což je datum vyhlášení nezávislosti USA. V podstavci, vysokém 47 metrů, se nachází muzeum, v koruně se sedmi paprsky, kterou má socha na hlavě, je vyhlídková plošina. V roce 1984 UNESCO oficiálně označilo sochu Svobody za významnou památku kulturního dědictví.

¹ rhodský kolos = socha boha Hélia, která vznikla kolem roku 290 př. n. l.

(www.stoplusjednicka.cz; upraveno)

Existuje sport, v němž byli Češi dlouhá léta neporazitelní? Samozřejmě ano – kolová. Zakladatelem této hry, podobající se sálovému fotbalu, je cyklista Nick Kaufmann. Historicky první zápas v kolové se díky němu uskutečnil už na sklonku 19. století.

Při utkání v kolové spolu soupeří dva dvoučlenné týmy. Hráči jezdí na bicyklech po hřišti s rozměry 14 × 11 metrů a pohybem předního kola se snaží umístit míč do soupeřovy branky. Během zápasu není přípustné dotknout se nohou země. ∗∗∗∗∗ Každý zápas má dva poločasy (jeden trvá 7 minut), mezi nimi je vždy několikaminutová přestávka. Jízdní kola na kolovou jsou speciálně upravena, např. jim chybí klasické brzdy na řídítkách (brzdí se buď pohybem pedálů dozadu, nebo smykem) a řídítka směřují vzhůru. Speciální je i míč: aby měl správný tvar a tvrdost, je naplněn srnčími chlupy a potažen pevnou látkou.

Mistrovství světa v kolové se poprvé konalo roku 1930 a od té doby se pořádá každoročně (vyjma období 2. světové války a pandemie covidu-19). Prvními českými mistry světa se roku 1948 stali František Sedláček a Bohumil Daneš. Největšími legendami v kolové jsou však bratři Pospíšilové: během své dlouhé kariéry získali titul mistrů světa dvacetkrát. Když si z mistrovství světa v roce 1988 odváželi zlato naposledy, bylo Janovi 43 let, a Jindřichovi dokonce 46.

(www.ceskakolova.cz; upraveno)

(1) Když u nás vyrazíte na pěší túru, nemusíte mít s sebou mapu ani mobil s navigací. České turistické značení totiž patří k nejpropracovanějším na světě. Hlavní zásluhu na tom má Klub českých turistů (KČT). První stezka vyznačená KČT vznikla v květnu 1889 a vedla z městysu Štěchovice ke Svatojánským proudům, oblíbené turistické lokalitě u řeky Vltavy. Při budování vodních nádrží Štěchovice a Slapy byla ale část této stezky zatopena. Nejstarší plně dochovanou trasou, kterou KČT vyznačil, je tedy Cesta Vojtěcha Náprstka, vedoucí z Berouna na Karlštejn.

(2) Zprvu měli turisté k dispozici jen červeně značené trasy, poté přibyly modré trasy a v roce 1916 se začalo značit ještě zeleně a žlutě. Dnes jsou turistické trasy značeny tzv. pásovými značkami. Standardní pásová značka, užívaná na pěších trasách, má tvar čtverce o rozměrech 10 × 10 cm, který je rozdělen na tři stejně velké vodorovné pruhy: krajní bílé pruhy slouží k tomu, aby byla značka dobře viditelná; prostřední pruh svou barvou odkazuje na typ trasy (např. červená tradičně označuje hlavní trasy). Značení turistických tras pro pěší se řídí určitými pravidly, např.:

• nikdy se nesmí křížit dvě trasy stejné barvy;

• vzdálenost mezi dvěma pásovými značkami téže barvy nesmí být větší než 250 m;

• vzdálenost mezi dvěma rozcestníky nesmí být větší než 4 km.

(3) Pásové značky ale nejsou jediným zdrojem informací. Na významných bodech trasy často najdete také tabulku, z níž se dozvíte třeba nadmořskou výšku daného místa, a směrovky, které uvádějí vzdálenosti k dalším turistickým cílům. O značky se starají značkaři. Tito dobrovolníci z KČT ročně zkontrolují značení na více než třetině všech turistických tras pro pěší (obnoví nátěr na značkách, případně kolem nich prořežou porost). Jejich úkol není snadný. Celá síť těchto tras totiž měří přes 43 000 km.

Vysvětlivka: Městys je stejně jako město typ obce, je ale menší než město.

(www.kct.cz, www.aktualne.cz; upraveno)

Vejde se do kapsy, ale skrývá v sobě různé nástroje – od vývrtky přes pilník až po šroubovák. Dostal se na vrchol himálajské hory Annapurna, a dokonce ho měl u sebe i Neil Armstrong, když roku 1969 letěl na Měsíc. Řeč je o švýcarském kapesním noži.

Za vznikem firmy Victorinox, která tyto legendární nože vyrábí, stojí Karl Elsener. První nůž tohoto typu sestrojil roku 1884, první velký úspěch se dostavil o 13 let později. Tehdy si nechal výrobek patentovat a posléze ho nabídl švýcarské armádě. Mezinárodní věhlas ale přichází až během 2. světové války, kdy v Evropě sloužilo mnoho vojáků z USA. Amíci si multifunkční kapesní nože odváželi domů jako suvenýry. Není se čemu divit, byly totiž zhotoveny s precizností pro Švýcary tak typickou.

Na kvalitě svých výrobků si firma Victorinox zakládá dodnes. Švýcarské kapesní nože se například stále sestavují částečně ručně. Podle vedení firmy totiž při strojové výrobě nelze garantovat, že výsledný produkt bude bezchybný. Ještě na konci 90. let se zhruba 90 % švýcarských kapesních nožů prodávalo na letištích. Po teroristických útocích, které se odehrály 11. září 2001 v USA, však začala všude platit přísnější bezpečnostní pravidla. Na situaci reagovala i firma Victorinox: protože potřebovala zastavit pokles tržeb, rozhodla se v letištních obchodech nabízet i jiný sortiment (např. hodinky či zavazadla).

(www.irozhlas.cz; upraveno)

(1) Roku 1974 vznikla v USA legendární stolní hra na hrdiny Dungeons and Dragons, a to v souvislosti s narůstajícím zájmem o žánr fantasy. Papír a tužka ale brzy přestaly stačit, a tak se už koncem 70. let objevily první larpy. To jsou specifické hry s příběhem, v nichž jednotliví hráči osobně hrají postavy v předem vytvořeném fiktivním světě. Larpy záhy pronikly i do evropských zemí, mj. do Velké Británie a Finska. U nás však byla situace odlišná. Komunisté v tehdejším Československu nebyli žánru fantasy nakloněni, tudíž se český larp začal naplno rozvíjet až po sametové revoluci. Za oficiální začátek českého larpu bývá považována akce Dračí doupě naživo, realizovaná roku 1992.

(2) Díky larpu se můžete stát středověkým rytířem, čelit invazi zombie nebo svést bitvu proti nacistům. Larpy jsou zkrátka zábavou pro každého, některé však mají věkové omezení. Před začátkem hry je hráč seznámen s herní situací a dostane také základní informace týkající se jeho postavy. Zatímco filmový herec mívá k dispozici podrobný scénář s dialogy, jímž se řídí, u larpu nic takového neexistuje. Pořadatelé připraví základní schéma (zápletku, prostředí, pravidla pro postavy), ale skutečnými tvůrci příběhu jsou samotní hráči. Na jejich vzájemné komunikaci závisí, jak se larpová hra bude vyvíjet.

(3) Existuje mnoho typů larpových akcí. Velmi rozšířená je bitva, při níž se hráči sdružují do armád a bojují mezi sebou. Některých larpových bitev se účastní až tisíc hráčů. Sandboxový larp (typ larpu, poskytující hráčům vysokou míru svobody při tvorbě příběhu a velký prostor pro improvizaci) naopak mívá obvykle 20 až 30 účastníků. ∗∗∗∗∗: larpová hra může probíhat jeden den, ale klidně i pět dní. Organizátoři larpů kromě vymýšlení dějového rámce zajišťují i potřebné zázemí. Stačí tedy zaplatit registrační poplatek, který zahrnuje např. stravu, ubytování, někdy i půjčení kostýmu, a poté se na vlastní náklady dopravit na místo konání.

(www.larpy.cz, Nový prostor 617; upraveno)

TEXT 1

TEXT 2

U podstatného jména typu A (např. cestující, popleta) nelze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského. Rod podstatného jména poznáme až při skloňování nebo z kontextu, např. s cestujícím × s cestující; Katka je velká popleta × Petr je velký popleta.

U podstatného jména typu B (např. učitel, přítelkyně) lze ze samotného tvaru 1. pádu čísla jednotného určit, zda toto slovo je rodu mužského životného, nebo rodu ženského.

TEXT 1

(1) Od prvního únosu gavaldonských dětí uběhlo už dvě stě let. Každé čtyři roky byly uneseny dvě. Na pohlaví ani na věku nezáleželo. Někdy zmizeli dva chlapci a jindy chlapec s dívkou, některému unesenému bylo šestnáct a jiný sotva oslavil dvanácté narozeniny. Existovalo jediné kritérium: jedno z unesených dětí bylo krásné a hodné a to druhé nehezké a divné.

(2) Obyvatelé Gavaldonu nejdříve z únosů vinili medvědy. Časem ale dospěli k závěru, že medvědi za nic nemůžou, protože žádného medvěda v okolí neviděli. Zatímco dospělí zvažovali další vysvětlení (třeba teorii o létajícím lidožroutovi), děti z městečka zaznamenaly něco podezřelého. Tváře zmizelých, známé z podobizen vyvěšených na náměstí, totiž objevily ve svých pohádkových knížkách. Malého Honzu, který byl unesen před sto lety, poznaly podle rošťáckého rozcuchu a dolíčků ve tvářích. Teď v knížce lehával na peci a měl neutuchající chuť na buchty. Zato nezbedný Angus, klučina s pihami a se špičatýma ušima, který zmizel společně s Honzou, se změnil v pihovatého draka. Dospělí zprvu jejich pohádkové teorii nevěřili. Pak jim ale děti ukázaly obrázky známějších obličejů. Roztomilá Anička, unesená před padesáti lety, seděla na útesu jako krásná mořská víla, kdežto nemilosrdná Estra budila hrůzu jako prohnaná čarodějnice.

(3) Teď už nikdo v městečku nebyl na pochybách. Unesené děti našly nový život v pohádkových příbězích. Všechny ty knihy pocházely ze zatuchlého knihkupectví, které vlastnil pan Deauville. On sám nevěděl, odkud se berou. Zkrátka jednou za rok, pokaždé jiný den, se ráno v jeho krámku objevila tajemná zásilka. Když ji pan Deauville onehdy otevřel a začal z ní vybalovat knížky, všiml si, že v záhybu krabice je namalovaný erb s bílou a černou labutí, jehož součástí je stuha s nápisem.

(4) Ta malá černá písmenka vysvětlovala, kam se unesené děti poděly: do Školy dobra a zla. Únosy pokračovaly, ale únosce už získal jméno. Gavaldonští mu začali říkat Školník.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Slovesa typu A (např. psát) vyjadřují budoucnost pomocí slovesa být (např. budu psát). Budoucí čas slovesa typu A = infinitiv tohoto slovesa + sloveso být užité v budoucím čase.

Slovesa typu B (např. napsat) vyjadřují budoucnost bez pomoci slovesa být (např. napíšu).

Víte, jak vznikla žvýkačka? Její stopy překvapivě sahají až do neolitu. Svědčí o tom kousek pryskyřice s otisky lidských zubů, starý několik tisíc let. Naši předkové ovšem žvýkali leccos. Třeba u Mayů byla oblíbená čikle (hmota získávaná ze stromu zapota obecná), severoameričtí indiáni zase žvýkali smrkovou pryskyřici.

Právě z pryskyřice vyrobil roku 1848 americký obchodník John Curtis první žvýkačku určenou k prodeji. Byla ale hodně tuhá a moc dobře nechutnala. Svou další žvýkačkou ze slazeného parafínu¹ Curtis zaujal zákazníky více, ani tento výrobek se však nestal hitem. Mnohem úspěšnějším průkopníkem byl Thomas Adams. Tento vynálezce začal experimentovat s čiklí, jelikož chtěl vyvinout materiál vhodný pro výrobu pneumatik. Po více než roce pokusů mu bylo jasné, že původní plán nevyjde, proto roku 1869 začal z čikle vyrábět žvýkačky. Kupodivu šly na odbyt. Dva roky poté si Adams nechal patentovat stroj na výrobu žvýkaček a díky němu rozjel produkci těchto cukrovinek ve velkém.

V minulém století došlo k několika inovacím, například roku 1906 vznikla pevnější žvýkačka určená k tvoření bublin (mimochodem – průměr dosud největší žvýkačkové bubliny na světě je 58,4 cm), ∗∗∗∗∗. Žvýkačky jsou populární dodnes. V USA je například průměrná roční spotřeba žvýkaček 200 kusů na osobu, což je zhruba o 70 kusů na osobu více než v České republice.

¹ Parafín je voskovitá látka, získávaná z ropy nebo uhlí.

(www.stoplusjednicka.cz, www.reflex.cz; upraveno)

(1) Nakupování je běžnou součástí našich životů. Této činnosti se lidé věnují od starověku a už tehdy si psali nákupní seznamy. Ten nejstarší nalezený byl podle archeologů sepsán přibližně v roce 2000 př. n. l. To bylo o tisíc let později, než na Blízkém východě vznikla první tržiště. Přesnou představu o starověkých obchodních praktikách ovšem nemáme. Něco málo se dozvíme díky několika dochovaným písemným zmínkám. Například antický básník Martialis v 1. století n. l. popsal Řím jako jeden velký obchod: prodejci prý nabízeli své zboží skoro všude a k přilákání zákazníků používali svérázné metody, třeba ochočené opice.

(2) Ve středověku tržiště spontánně vznikala v centru každého většího města. Na přelomu 12. a 13. století už bylo v Čechách zhruba sto stálých tržišť: ta neplnila jen svůj primární účel, ale byla i významným místem společenského dění a také sloužila jako popraviště. Zloději, jichž bylo na trzích požehnaně, byli někdy ihned oběšeni bez řádného soudu. Člověk se také musel mít na pozoru před nepoctivými obchodníky. Někteří třeba používali nepřesné váhy, jiní zase vydávali zkažené maso za čerstvé. Tyto provinilce sice šibenice nečekala, ale správce tržiště je nechal postavit na pranýř¹.

(3) V novověku se rozrostla skupina lidí, kteří si mohli dovolit utrácet víc, než bylo nezbytně nutné k přežití. Přirozeným důsledkem byla změna nákupních zvyků i podoby obchodů. Historicky první obchodní dům se otevřel v Londýně roku 1796 a ve svých čtyřech odděleních nabízel například galanterii, šperky, klobouky či vějíře. Další obchodní domy následovaly záhy, žádný ale neumožňoval, aby se zákazníci obsloužili sami. Zlom nastal až v roce 1916, kdy byla v americkém Memphisu otevřena první samoobsluha – pobočka řetězce supermarketů Piggly Wiggly. Dnes už jsou supermarkety takřka na každém rohu.

¹ Místo se sloupem, kůlem aj., k němuž byli viníci po určitou dobu připoutáni.

(www.stoplusjednicka.cz, upraveno)

V některých oblastech Arktidy žijí už tisíce let Inuité. Díky příbytkům ze sněhu, známým jako iglú, se jim v drsných podmínkách daří přežít i během velmi chladných období.

Iglú se tradičním postupem staví z bloků stlačeného sněhu: sníh upravený tímto způsobem je lehčí než led a jako tepelný izolant rozhodně nezklame. Díky použitému materiálu neproniká dovnitř iglú chlad zvenčí, typický tvar obydlí zase zajišťuje, aby silnější poryvy větru nenarušily stabilitu příbytku. Teploty v iglú jsou vzhledem k mrazivému okolí (v zimě v této oblasti rtuť teploměru klesá i pod minus 50 °C) docela příznivé – mohou se dostat i nad 10 °C. Nejchladněji je u podlahy, teplý vzduch se soustředí v horní části stavby.

Chcete-li strávit noc v příbytku inuitského typu, vyzkoušejte některý z iglú hotelů, například Sorrisniva Igloo. Tento norský hotel je každoročně otevřen jen od 20. prosince do 5. dubna a na jeho stavbu se pokaždé spotřebuje 7 000 m³ sněhu a 250 tun ledu. V areálu jsou rozmístěny ledové sochy, v hotelovém baru se podávají nápoje ve sklenicích z ledu. Pokud cestujete v páru, za dvoulůžkový pokoj včetně snídaně zaplatíte dohromady cca 10 000 Kč za noc. Všichni otužilci jsou zde vítáni.

(www.nespechej.cz; www.lifee.cz; www.sorrisniva.no, upraveno)

(1) Ježura australská je malý zavalitý živočich, vyskytující se převážně v zalesněných oblastech Austrálie. Hmotnost dospělého jedince může dosáhnout až 5 kilogramů, jeho tělo dorůstá délky zhruba 45 centimetrů. Ježura vypadá trochu jako dikobraz, jejím nejbližším příbuzným je ale ptakopysk. Ježury a ptakopyskové se od sebe vývojově oddělili před 19–48 miliony let. Oba tito živočichové patří do skupiny savců, kteří nerodí živá mláďata, ale kladou vejce.

(2) Samice ježury australské ukládá snesené vejce velikosti lískového oříšku do břišní kapsy. Zhruba za deset dnů se z něj vylíhne mládě: je dlouhé kolem 1,5 centimetru a váží asi 0,5 gramu. Prvních osm týdnů tráví v matčině vaku a živí se mateřským mlékem. Během tohoto období mu začínají růst bodliny, které byly při narození ukryty pod kůží. Právě kvůli nim ho matka posléze odloží do nory vystlané trávou. Samice se za svým potomkem pravidelně vrací, aby ho nakojila. Mléko ježur je hodně výživné, takže mládě vydrží o samotě i několik dní.

(3) Ve věku sedmi měsíců mládě opouští noru a začíná se živit stejně jako jeho rodiče. Dospělá ježura nemá zuby, její čelisti jsou srostlé v protáhlý čenich. Když čenichem vypátrá sídlo mravenců či termitů, rozhrabe ho silnými drápy a vydoluje z něj potravu. Dlouhým lepkavým jazykem vtahuje hmyz do tlamy. Jazyk ježury australské se pohybuje neuvěřitelně rychle: podle některých zdrojů ho prý vysune stokrát za minutu.

Za ježurami nemusíte jezdit až do vzdálených končin u protinožců: například pražská zoologická zahrada je chová již od 50. let minulého století a daří se jim tu celkem dobře. Jedna z ježur, přivezená přímo z Austrálie, se v zoo dokonce dožila úctyhodných 50 let. V současnosti tyto zajímavé živočichy najdete v expozici nazvané Darwinův kráter.

(www.stoplusjednicka.cz; zoopraha.cz, upraveno)

Za první ženu, která přeplavala Floridský průliv bez ochranné klece proti mořským predátorům, je považována Diana Nyadová – americká spisovatelka, novinářka a vytrvalostní plavkyně. Ve svých 64 letech si tak splnila svůj celoživotní sen.

Extrémní kousek se Dianě povedl až na popáté. Vůbec poprvé skočila do kubánských vod v roce 1978. Tento pokus, stejně jako ty další v letech 2011–2012, však skončil neúspěchem. Teprve v roce 2013 doplavala z Kuby až na Floridu: zvládnout vzdálenost dlouhou 180 kilometrů jí trvalo 53 hodin. Během vytváření rekordu se musela potýkat s jedovatými medúzami, před nimiž se chránila kombinézou a speciální maskou. Na vše také dohlíželi členové Dianina podpůrného týmu: v doprovodných plavidlech se starali o její bezpečnost (např. pomocí elektronického zařízení Shark Shield, které odpuzuje žraloky), navigovali ji světelnými pomůckami a pečlivě dokumentovali průběh celé akce.

Když 2. září 2013 Diana konečně dosáhla floridského břehu, sledovaly ji z pláže stovky nadšených fanoušků. Zcela vyčerpaná se s nimi podělila o tři myšlenky: „Zaprvé: nikdy to nevzdávejte. Zadruhé: myslete vždy na to, že v jakémkoli věku máte šanci splnit si svůj sen. A zatřetí: vypadá to jako individuální sport, ale stojí za tím celý tým.“

(www.irozhlas.cz, upraveno)

(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají. Masožravé rostliny rostou zejména na místech, KDE JE PŮDA CHUDÁ NA ŽIVINY. Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.

(2) Je zde ovšem jeden zásadní rozpor – masožravky loví hmyz, ABY ZÍSKALY ŽIVINY, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. ∗∗∗∗∗, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.

(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.

Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Na jejím lapacím listu jsou chlupy citlivé na pohyb: jeho okraje jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile pomocí chlupů mucholapka odhalí přítomnost hmyzu, bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Ve známé komedii Adéla ještě nevečeřela zločinec vypěstuje rostlinu, která při poslechu jedné skladby spořádá obrovského psa. Jde sice jen o výplod scenáristovy fantazie, nicméně některé rostliny se Adéle trochu podobají. Masožravé rostliny rostou zejména na místech, KDE JE PŮDA CHUDÁ NA ŽIVINY. Právě proto se masožravky vybavily důmyslnými pastmi: do svých lapacích listů jsou schopny přivábit drobné živočichy, zvláště pak hmyz. Poté je chytí a stráví.

(2) Je zde ovšem jeden zásadní rozpor – masožravky loví hmyz, ABY ZÍSKALY ŽIVINY, zároveň ho ale potřebují k opylování svých květů. Musely tedy najít efektivní způsob, jak odlišit potravu od opylovače. ∗∗∗∗∗, že za tímto účelem masožravky používají tři různé metody. Některé druhy například kvetou jen v období, kdy jejich pasti ještě nejsou funkční. Princip metody prostorové zase tkví v tom, že květy vyrůstají na dlouhých stoncích, zatímco lapací listy s pastmi se nacházejí mnohem níže, takže tam uvíznou živočichové pohybující se po zemi. Další masožravky si zase umí vypomoct dokonalým trikem: opylovače přitahují jinou vůní, než jakou vábí kořist.

(3) Na světě se vyskytuje zhruba 600 druhů masožravých rostlin. Masožravky se liší jak zbarvením či tvarem listů, tak svými rozměry. Některé jsou spíše menší (např. rosnatka minor má stvol dlouhý zhruba 10 cm a listy o délce maximálně 3 cm), jiné jsou velké jako dospělý člověk. Mezi největší druhy masožravek se řadí láčkovka rádža. Tato rostlina dokáže do svých pastí o velikosti lidského chodidla lapit nejen hmyz, ale dokonce drobné obratlovce, jako jsou myši nebo malé žáby.

Asi nejznámější masožravou rostlinou je mucholapka podivná. Na jejím lapacím listu jsou chlupy citlivé na pohyb: jeho okraje jsou pokryty sladkým nektarem, na nějž láká hmyz. Jakmile pomocí chlupů mucholapka odhalí přítomnost hmyzu, bleskurychle (často během půl sekundy) uzavře svůj lapací list, čímž oběti znemožní únik.

(www.abicko.cz, upraveno)

(1) Nedaleko Berouna se nacházejí dvě významné hradní zříceniny: Žebrák, který vás na první pohled upoutá svou mohutnou válcovou věží, a o něco zachovalejší Točník. Jejich návštěvu stihnete během jediného dne. Nádvoří Žebráku totiž s nádvořím Točníku, ležícím jen o 100 metrů výše, spojuje stezka dlouhá něco málo přes kilometr.

Jako první z obou památek byl postaven Žebrák. Časem se stal vyhledávaným útočištěm českých panovníků. Pobýval zde například král Václav IV., během jehož vlády (1378–1419) byl původně nepříliš velký hrad přestavěn na velkolepé sídlo. Zanedlouho byl hrad bohužel poškozen požárem a poté se jeho význam začal snižovat. K úplné zkáze Žebráku přispěly další požáry (po tom posledním v roce 1532 už hrad nebyl opraven) i hledači pokladů. Ti ničili zdi hradních prostor, protože toužili nalézt zlato, které zde údajně bylo ukryto. Hrad Žebrák je otevřen denně¹ výhradně během letních prázdnin, v období září–říjen ho lze navštívit jen o víkendu. Zpřístupněny jsou torzo paláce, hladomorna či již zmíněná věž, sloužící jako rozhledna.

(2) Hrad Točník se podle řady odborníků začal stavět roku 1395, někteří vědci se ale domnívají, že jeho stavba ∗∗∗∗∗ už o 10 let dříve. Točník bývá díky své výjimečné architektuře označován za poslední hrad a zároveň první zámek v Čechách. Obranné prvky, pro hrady tak typické, byly totiž částečně potlačeny ve prospěch reprezentativní funkce sídla.

(3) Brány Točníku jsou otevřeny denně (opět kromě PONDĚLÍ) od června do ZÁŘÍ, v říjnu je návštěvní doba omezena na víkendy. Pokud ∗∗∗∗∗ Točník prozkoumat vlastním tempem, můžete se na prohlídku vydat bez průvodce: v pokladně hradu dostanete brožurku s potřebnými informacemi, její součástí je i přehledná mapka. Zhlédnout zde můžete několik PALÁCŮ, zbytek hradní VĚŽE či 72 metrů hlubokou studnu. Hradní příkop obývají dva medvědi, kteří se sem roku 2013 nastěhovali jako mláďata.

¹ vyjma pondělí, kdy je na většině českých památek zavírací den

(www.hrad-zebrak.cz; www.hrad-tocnik.cz, upraveno)

Ještě před sto lety bylo jasným králem psacích potřeb plnicí pero. V 2. polovině minulého století však bylo z trůnu sesazeno perem kuličkovým neboli propiskou.

Předchůdci propisky, tedy první pera s postupně dávkovaným inkoustem, pocházejí už z konce 19. století. Tato pera ovšem měla zásadní nedostatky: často vysychala nebo z nich vytékal inkoust. První prototyp funkčního kuličkového pera vyrobil až maďarský vynálezce László Bíró v roce 1931. Inspirovaly ho prý děti, které hrály kuličky na chodníku plném kaluží. Rok před začátkem druhé světové války¹ musel Bíró kvůli svému židovskému původu opustit Maďarsko. Po dvouletém pobytu v Paříži se vydal za oceán a usadil se v Argentině, kde úspěšně rozjel výrobu kuličkových per.

Zprvu si propisku rozhodně nemohl dovolit každý – byla totiž dost drahá. Když americký podnikatel Milton Reynolds začal v polovině 40. let vyrábět propisky podle Bíróovy technologie rozvinuté v Argentině, jednu prodával za 12 amerických dolarů. Za takový peníze mohl tenkrát člověk pořídit 300 litrů benzínu, za cenu pěti Reynoldsových propisek se dokonce v roce 1945 dal v USA na měsíc pronajmout slušný dům. Naštěstí již začátkem 50. let byly v obchodech k dostání levné a přitom spolehlivé propisky.

Tajemství propisky spočívá v hustém rychleschnoucím inkoustu a zejména v malinké kuličce, umístěné na jejím hrotu. Tato kulička, vyráběná například ze slinutého karbidu², se při psaní otáčí, inkoust z náplně se tak rovnoměrně rozvádí po jejím povrchu a zanechává na papíře stopu. Na stejném principu funguje i keramické pero.

¹ Druhá světová válka probíhala v letech 1939–1945.

² Slinutý karbid je velmi tvrdý materiál používaný na hroty protipancéřových střel, ve šperkařství, při výrobě břitů aj.

(www.stoplusjednicka.cz; zoom.iprima.cz, upraveno)

Kolejnice se používaly už v 16. století, a to pro přepravu nákladu v dolech. První železnice byly ale vybudovány mnohem později. Zprvu byly vagony taženy koňmi. Zjištění, že kůň utáhne těžší náklad na voze jedoucím po železných kolejnicích než na voze jedoucím po běžné cestě, vedlo k výstavbě koněspřežných železnic.

První koněspřežná železnice v kontinentální Evropě spojila České Budějovice s rakouským Lincem. ∗∗∗∗∗ Odedávna se totiž sůl, která se vytěžila v Solné komoře (oblast ve středním Rakousku), dopravovala po řekách do Lince a odtamtud se na vozech složitě převážela přes šumavské hřebeny do Českých Budějovic. Tam se sůl opět naložila na lodě a ty ji po Vltavě dovezly až do Prahy. Celý proces byl tedy zdlouhavý a docela nákladný. Vybudováním koněspřežky se ale doprava výrazně zrychlila.

Koněspřežná trať České Budějovice – Linec byla dlouhá necelých 130 km. Mezi oběma hlavními stanicemi se nacházelo dalších osm: z těchto deseti zastávek bylo celkem šest určeno k přepřahání koňského spřežení. Počet koní potřebných ke zdolání jedné cesty býval různý – na malý vagon stačil klidně i jeden kůň, těžší vůz táhli třeba tři. Vlaky sloužily nejen k přepravě surovin, ale byly také jedním z prostředků hromadné dopravy. Koňmi tažený osobní vlak vyjížděl z Českých Budějovic v 5 hodin ráno. Během jízdy se koně několikrát přepřahali a také se dělala hodinová pauza na oběd. Do Lince vlak dorazil v 19 hodin. Kapacita vozů se lišila: zatímco některé uvezly až 26 pasažérů, do nejmenšího vozu s názvem Hannibal se vešlo nejvýše osm osob včetně kočího.

Koněspřežná železnice si ovšem své výsadní postavení mezi dopravními prostředky dlouho neudržela, její místo postupně převzala železnice parní. Osobní doprava na koněspřežce oficiálně skončila v roce 1872.

(www.novinky.cz; cesky.radio.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Když náš host dokončil děsuplný příběh o Černé lodi, nastalo hrobové ticho.

„Jak by někdo mohl být mrtvý a nevědět o tom? Jak víte, co se děje na palubě Černé lodi?“ zeptal jsem se ve snaze utišit svůj strach. „Myslím, že odpověď na tyto otázky znáš, Ethane,“ pravil Thackeray s úsměvem poněkud zabarveným smutkem. „Je čas se rozloučit. Ethane a Káťo, bylo mi ctí vás poznat,“ dodal a odešel z naší krčmy.

(2) Vyběhli jsme za ním a sledovali, jak zamířil k okraji skalnatého útesu. Bez váhání se vydal směrem dolů a za okamžik už byl na úpatí. U břehu na něj v člunu čekali dva muži. Když k nim nastoupil, vyrazili k jakési lodi kotvící opodál. Její trup byl proděravělý jako kabát prožraný moly, plachty měla potrhané. Podobně zbídačená byla i posádka.

„To je ta Černá loď, že?“ hlesla Káťa. Přál jsem si odpovědět, že je to holý nesmysl, v hloubi duše jsem ale věděl, že má pravdu. Thackeray i posádka tajuplné lodi byli mrtví.

(3) Vrátili jsme se do krčmy a posadili se ke krbu. Vtom jsme zvenku zaslechli chrastění klíčů. Rychle jsme se schovali do komory a škvírou mezi dveřmi vykukovali ven. Záhy do výčepu vešli nějací zvláštně oblečení muži. Káťa z toho byla stejně zmatená jako já. Kdo to je? Co tu chtějí? Snad to nejsou lupiči!

„Takže tenhle hostinec je opuštěný, Hughu?“ řekl jeden z nich.

„Už dlouho, Montagueu,“ odpověděl druhý.

Musel jsem zjistit, co jsou zač. Vylezl jsem tedy z úkrytu a pravil: „Co si přejete, pánové?“

„Po té tragické události se mu místní začali vyhýbat,“ pokračoval Hugh a mě si vůbec nevšímal. „Ethane, oni nás neslyší a nejspíš ani nevidí,“ špitla Káťa. Přistoupil jsem blíž k jednomu z mužů, on se však náhle vydal k oknu. Prošel přitom přímo skrze mě!

(Ch. Priestley, Příšerné příběhy z Černé lodi, upraveno)

TEXT 2

Slovesný tvar typu A: i bez okolního textu lze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odejdi (je to pouze tvar 2. osoby čísla jednotného).

Slovesný tvar typu B: bez okolního textu nelze určit, zda je sloveso užito v jednotném, či množném čísle, např. odešla (dcera odešla × děvčata odešla).

TEXT 1

(1) Otcem měkkých kontaktních čoček je světově proslulý chemik Otto Wichterle. Český vědec ovšem nebyl první, kdo zkusil vady zraku korigovat jinak než brýlemi. O totéž se snažil už v 19. století Adolf Fick. Jeho skleněné čočky ovšem nebyly příliš pohodlné, a proto je člověk musel po pár hodinách odložit. Kontaktní čočky se vyráběly výhradně ze skla od roku 1887, kdy byly uvedeny do výroby, až do počátku 30. let minulého století. Tehdy byl totiž vynalezen průhledný plast nazvaný plexisklo. Plastové čočky sice bylo možné nosit déle, ani ony ale neposkytovaly potřebný komfort. Navíc oba tvrdé typy čoček (tj. skleněné a plastové) způsobovaly zdravotní problémy.

(2) Při vynálezu nového, zcela vyhovujícího materiálu sehrála zásadní roli náhoda. Roku 1952 jel Otto Wichterle vlakem do Prahy. Během cesty se dal do řeči se spolucestujícím, který četl oftalmologický časopis. Diskutovali i o materiálech používaných při výrobě kontaktních čoček. Wichterle si tehdy uvědomil, že by bylo žádoucí vynalézt nějakou měkčí hmotu, na niž by oko reagovalo lépe.

(3) Zanedlouho Wichterle se svým asistentem vyvinuli v laboratoři hydrogel, který si nechali roku 1955 patentovat. V následujících letech Wichterle zkoušel z hydrogelu vyrobit kontaktní čočky, ovšem neúspěšně. Přesto se nemínil vzdát.

(4) Ve výzkumu pokračoval navzdory nepřátelskému postoji komunistického režimu. O Vánocích roku 1961 Wichterle doma sestavil ze stavebnice Merkur přístroj poháněný dynamem z jízdního kola, který vešel do dějin pod názvem čočkostroj, a vyrobil první použitelnou sérii gelových kontaktních čoček. S pomocí dalších vědců výrobu posléze zdokonaloval v laboratorním prostředí.

(5) Průlomový vynález Wichterlemu přinesl mezinárodní slávu, nikoli však bohatství. Patent na výrobu jeho kontaktních čoček totiž v roce 1965 Československo nevýhodně prodalo do USA. Spojené státy spustily jejich výrobu roku 1971. ∗∗∗∗∗ V současnosti je Wichterleho vynález nedílnou součástí našich životů.

Vysvětlivka: oftalmologický – týkající se očního lékařství

(www.cocky-online.cz; www.vesmir.cz, upraveno)

TEXT 2

Souvětí typu A je jednoznačné, zájmeno který totiž odkazuje jen k jednomu podstatnému jménu v souvětí, např. Připravil {{u:pomazánku z celeru, která nám chutná}} nebo Dan s Karlem vymysleli {{u:návod na přípravu nové masti, který ukryli na tajné místo}}.

Souvětí typu B je nejednoznačné, zájmeno který totiž může odkazovat k více podstatným jménům v souvětí, např. Připravil {{u:pomazánku z mrkve, která nám chutná}} nebo Dan s Karlem vymysleli {{u:návod na přípravu nového léku, který ukryli na tajné místo}}.

Člun se dal do pohybu a nás obklopila temnota. Ocitli jsme se ve Vráse. Náhle jsme cosi zaslechli. Byly to volkry – zrůdná stvoření s obřími drápy, kožnatými křídly a zuby ∗∗∗∗∗ jako žiletky, jimiž s chutí trhají lidské maso. Ve chvíli, kdy na nás ty stvůry zaútočily, se mě poprvé zmocnil ten zvláštní pocit. Vzápětí vše kolem mě zalila pronikavá záře, která je zahnala.

Následující týden byl nabitý událostmi: první setkání s Temným, střet s nájemnými vrahy z Fjerdy a rychlý přesun do Os Alty – králova sídla. Nebylo divu, že jakmile mě v paláci zavedli do pokoje, padla jsem na postel a za minutu už jsem nevěděla o světě.

Zase je mi pět a jsem v sirotčinci. Všude je krev, na okně mé ložnice sedí volkra. Natahuje po mně drápy. Její oči mají šedivou barvu křemene. Jsou stejné, jako má Temný… S hrůzou jsem procitla. Srdce mi ještě zběsile tlouklo, když mi služebná oznamovala, že se mám připravit na audienci u krále.

Záhy už jsem před zraky zvědavých dvořanů kráčela ke zlatému trůnu. Král vypadal asi na čtyřicet, měl štíhlou postavu s kulatými rameny, vodnaté oči a světlý knír.

„Vaše Veličenstvo, představuji vám Alinu Starkovou – světlonošku,“ pronesl Temný.

Nevěděla jsem, co mám dělat. Ana Kuya, svérázná hospodyně ze sirotčince, kde jsem vyrůstala, vyžadovala, abychom před šlechtici vždy dělali pukrle. To mi ale nyní připadalo nepatřičné. Král se na mě podíval a zklamaně řekl: „Vždyť vypadá úplně obyčejně.“

Nato Temný rozpřáhl ruce. Z jeho dlaní vytryskly temné stružky a prostory se začaly plnit černí, jež se vpíjela do vzduchu. V sále ∗∗∗∗∗ temnotou se ozvaly zděšené výkřiky. Vtom se něco uvnitř mě opět nekontrolovatelně dralo na povrch. Za chvilku celý sál zaplavilo zářivé světlo, které vmžiku zahnalo temnotu. Propukl aplaus. Několik lidí se dokonce radostí rozplakalo. Král se tvářil nadmíru spokojeně.

(L. Bardugová, Světlo a stíny, upraveno)

(J. Nohavica, Myš, upraveno)

TEXT 1

(1) Jedné listopadové noci jsem si v pracovně připravil přístroje, abych mohl vdechnout jiskru života do neživé hmoty, která ležela na zemi. Byla jedna hodina po půlnoci, déšť bubnoval do oken, když jsem spatřil, jak můj výtvor poprvé otevřel oči.

(2) Dva roky jsem tvrdě pracoval, abych oživil mrtvé tělo. Kvůli tomuto cíli jsem si odepřel klid, vše jsem tomu podřídil, avšak nyní mé srdce naplnil děs a odpor. Žlutá kůže tvora, kterého jsem s tak nesmírnými obtížemi stvořil, sotva skryla soustavu svalů a žil, jeho vlasy byly leskle černé a vodové oči měly skoro stejnou barvu jako jeho svraštělá pokožka a úzké rty.

(3) Nesnesl jsem už dál pohled na tu stvůru. Musel jsem z pracovny utéct. Dlouho jsem se převaloval v posteli, ∗∗∗∗∗. I potom mě ale ve spánku pronásledovaly nejdivočejší představy. Kráčel jsem po Ingolstadtu a zahlédl Alžbětu. Jakmile jsem k ní však přiběhl a políbil ji, její rysy se proměnily a postavu jí zahalil rubáš, v jehož záhybech lezli červi. S pocitem nevýslovné hrůzy jsem procitl. Záhy jsem v měsíčním svitu, pronikajícím do mé ložnice, spatřil své dílo. Netvor se skláněl nade mnou. Něco zamumlal a tvář mu zkřivil úšklebek. Když ke mně natáhl ruku, vyskočil jsem z postele a vyběhl ven z domu.

(4) Rychle jsem kráčel ulicemi města, které byly teď v noci liduprázdné. Pospíchal jsem, jako bych se snažil vyhnout netvorovi, o kterém jsem byl přesvědčen, že ho potkám za každým rohem. Zpomalil jsem až před hostincem. Těsně vedle mě zastavil kočár a z něj vystoupil Jindřich Clerval. Jakmile si mě všiml, zvolal: „Milý Frankensteine, jak rád tě opět vidím!“ Stručně jsem svému příteli vylíčil nedávné události. Poté jsme se společně vydali k mému bytu, přestože jsem se děsil představy, že by tam ona stvůra ještě mohla být. Jaká byla moje úleva, když jsem doma zjistil, že můj výtvor kamsi utekl!

(M. W. Shelleyová, Frankenstein, upraveno)

TEXT 2

Charakteristika vnější: popis vzhledu literární postavy (člověka, zvířete aj.)

Charakteristika vnitřní: popis povahy literární postavy (člověka, zvířete aj.)

(1) Když se král Aurelius po letech vrátil do Británie, své rodné země, rozhodl se, že se nejdřív pomstí Vortigernovi za vraždu svého otce. Zjistil, že tento tyran uprchl se svými věrnými rytíři na hrad Genoreu, pevnost ukrytou v lesích. Těsně před setměním už Aurelius a jeho vojáci stáli u hradních bran. Ihned zažehli ohně a vzápětí byl celý hrad v plamenech. Královi muži nelítostným pohledem sledovali, jak se mohutná stavba hroutí pod nápory běsnícího živlu, dokud nezůstaly jen zčernalé trámy a ubohé hromádky zdiva.

(2) Ráno před Aureliem znenadání stanul ČARODĚJ Merlin. „Správně jsi zúčtoval napřed s Vortigernem, králi,“ řekl vážně, „ještě tě však čeká boj se zrádnými Sasy. Slyš mé proroctví: v nadcházející bitvě zvítězíš, vidím ale i tvou smrt, dopřeješ-li nepříteli klid!“ Po těchto slovech Merlin zmizel.

Ještě týž den byla na maisbelském poli svedena rozhodující bitva. Bitevní pláň zrudla krví, jen několik nepřátel stačilo před Brity utéct do lesů. Aurelius zprvu zamýšlel zbylé Sasy pochytat, důležitější však bylo co nejdřív nastolit pořádek v rozvrácené zemi. Kvůli vladařským povinnostem král na Merlinovu věštbu brzy zapomněl.

Mezitím Sas jménem Eopa čekal na svou příležitost. Na rozdíl od svých druhů uměl hovořit tak, že byl od rodilého Brita k nerozeznání, nemusel se tedy skrývat jako ostatní v lesích. Zanedlouho se doslechl, že Aurelius ochuravěl, a tak si oblékl mnišský šat a vydal se za králem. Aurelius domnělého mnicha ihned přijal. Eopa krále prohlédl a pak mu řekl: „Budeš zdráv, stačí jen posilující spánek. Připravím ti bylinkový odvar.“

Lstivý Sas ovšem mezi bylinky zamíchal smrtící jed. Aurelius vypil nápoj, za OKAMŽIK usnul a více už se neprobudil. Po jeho skonu vzešla nad Británií prazvláštní hvězda. Měla podobu draka, z jehož tlamy šlehal oheň.

(V. Hulpach, Příběhy kruhového stolu, upraveno)

(1) Jedním z netradičních sportů, který si své příznivce našel i v naší zemi, je discgolf. Vznikl v 70. letech minulého století v USA a podobá se klasickému golfu. Místo míčků a golfových holí se však při hře používají létající talíře neboli frisbee.

Během hry musí discgolfista postupně dostat frisbee do všech kovových košů na hřišti, a to co nejmenším počtem hodů. Po prvním výhozu z výhoziště hráč hází vždy z místa, kam létající talíř dopadl, a v házení pokračuje, dokud se do koše netrefí. Zkušeným hráčům na to obvykle stačí pouhé tři hody. Jakmile frisbee skončí v koši, přechází se na další výhoziště. Discgolfová hřiště mají od 9 do 18 košů, průměrná vzdálenost mezi jednotlivými koši je 100–120 metrů.

(2) Většina discgolfových hřišť je vybudována v městských parcích či v okolí měst, nedílnou součástí hracích ploch jsou přírodní překážky, například stromy nebo vodní plochy. Hraním discgolfu si bezesporu zlepšíte kondici, navíc je to sport finančně nenáročný. Stačí vám jenom frisbee a to koupíte i za méně než 500 Kč. Zkuste si discgolf zahrát. Uvidíte, jaká je to zábava.

(www.cald.cz; www.cesky-sport.cz, upraveno)

(1) Fanoušci Harryho Pottera se rozhodli přenést proslulý kouzelnický sport famfrpál do reálného světa. Mudlovský famfrpál vznikl v roce 2005, a to v USA. První mistrovství světa se konalo již v roce 2007.

(2) Sportovní náčiní, používané při mudlovském famfrpálu, do jisté míry kopíruje původní hru z knižní série. Potloukem je míč na vybíjenou, roli camrálu převzal mírně vyfouknutý volejbalový míč. V 17. minutě zápasu se na hřišti poprvé objeví zlatonka, což je tenisový míček zavěšený na žlutých kraťasech nestranného sprintera. Hra se neobejde ani bez košťat. Nejsou sice létající, hráčům ale podstatně ztěžují pohyb.

(3) ∗∗∗∗∗ Je to totiž poměrně drsný sport, navíc se složitými pravidly. Na hřišti spolu soupeří dva sedmičlenné týmy. Aby byly síly vyrovnané, v každém z nich smí být maximálně čtyři hráči téhož pohlaví. Brankář chrání obruče svého týmu, střelci se snaží prohodit camrál některou z obručí svého protivníka, odrážeči se potloukem trefují do protihráčů a chytač se snaží chytit zlatonku.

Mudlovský famfrpál je zábavný a dynamický. Přijďte na zápas a přesvědčte se sami!

(www.idnes.cz, upraveno)

TEXT 1

(1) Národní muzeum v Praze otevřelo 24. listopadu 2021 novou výstavu s názvem Okna do pravěku. Ve čtyřech výstavních sálech mohou návštěvníci obdivovat unikátní exponáty přibližující vývoj života na Zemi od prvohor do čtvrtohor.

Součástí výstavy je asi dva tisíce exponátů. Nad vitrínami s černým rámem, v nichž se některé z vystavovaných předmětů nacházejí, jsou umístěny pohyblivé reflektory, jež pomocí světel a stínů vytvářejí iluzi terénu TEHDEJŠÍ KRAJINY. Pozornost upoutají také animace, zaměřené převážně na dětské publikum, které HRAVÝM ZPŮSOBEM a zároveň naučně vysvětlují komplikovaný proces vzniku zkamenělin. Ve výstavních sálech jsou dále umístěny odlitky zkamenělin nebo interaktivní tabule, jež komiksovou formou představují paleontologii, přírodní vědu zabývající se studiem zkamenělin.

V prvním sále se nachází například zkamenělina nejstarší suchozemské rostliny, která na Zemi rostla asi před 432 miliony let. Tento exponát, pocházející ze sbírky, jejímž majitelem byl Joachim Barrande, muzeum získalo před více než sto lety.

(2) V druhém sále je umístěn model jediného dinosaura kdysi žijícího na českém území. Tělo veleještěra trhají žraloci. Dramatické ztvárnění drsného souboje inspiroval nález třiceticentimetrové kosti tohoto dávného tvora, na níž byly patrné otisky žraločích zubů. Sál číslo 3 seznamuje návštěvníky nejen se sopečnou činností, ale i s různými živočichy z období třetihor, ve čtvrtém sále je vystaven obří model mamuta s mládětem. Cílem Oken do pravěku je propojovat dějiny s vývojem přírody. Od zahájení příprav výstavy do jejího zpřístupnění veřejnosti uběhlo sedm let. Předpokládá se, že Okna do pravěku budou v muzeu k vidění ještě velmi dlouho.

(www.nm.cz; radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Univerbizace: z víceslovného pojmenování vzniká jednoslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem univerbizace je např. pojmenování náklaďák (nákladní vůz → náklaďák).

Multiverbizace: z jednoslovného pojmenování vzniká víceslovné pojmenování stejného/podobného významu. Výsledkem multiverbizace je např. pojmenování vykonat návštěvu (navštívit → vykonat návštěvu).

TEXT 1

(1) Hlavním cílem vědecko-zábavních center je popularizovat vědu a techniku. V České republice do nich ročně zavítá přibližně 1,7 milionu návštěvníků. Jedním z nejoblíbenějších míst je liberecká iQLANDIA, jejíž brány se otevřely 28. března 2014. V deseti stálých expozicích, které se nacházejí ve dvou čtyřpatrových budovách, je umístěno 400 exponátů.

(2) Nejrozsáhlejší expozice s názvem Člověk se zaměřuje na smysly a lidské tělo. Nabízí třeba možnost stát se chirurgem a vyzkoušet si NÁROČNOU OPERACI srdce. Pozornost zde ale budí především robot Thespian. Tento unikátní humanoidní robot umí mluvit, sleduje člověka a jeho pohyb, navíc používá i mimiku. Měří 175 centimetrů, od pasu nahoru se umí hýbat, chodit ale neumí. Thespian ovšem není zástupcem UMĚLÉ INTELIGENCE, jeho naprogramované funkce jsou ovládány interaktivním displejem. Návštěvníci tedy sami zvolí, co má dělat či říkat.

(3) Mezi vyhledávané expozice patří také Kosmo, část iQLANDIE věnující se vesmíru. Zde je možné například nastoupit do věrné kopie přistávacího modulu Sojuz 28, v němž kdysi letěl Vladimír Remek, první československý kosmonaut. Návštěvníci se také mohou projet vesmírným vozítkem Mars Rover. To ale ani zdaleka není vše.

(4) Díky interaktivním exponátům a informativním tabulím se návštěvníci dozvědí, jak rozdílná je gravitace na různých planetách, pochopí střídání měsíčních fází, zjistí, proč je Země v polárních oblastech zploštělá, nebo se mohou zúčastnit pitvy mimozemšťana.

Také ostatní expozice přinášejí řadu interaktivních prvků a názorných ukázek, jako jsou optické klamy nebo simulace zemětřesení. Součástí centra jsou i laboratoře, v nichž se můžete věnovat vlastnímu badatelskému projektu. Množství aktivit je zkrátka zárukou, že když se do iQLANDIE po čase vrátíte, objevíte něco nového.

(www.iqlandia.cz; www.radiozurnal.rozhlas.cz, upraveno)

TEXT 2

Sousloví je ustálené spojení dvou nebo více slov, které se používá jako jeden celek s vlastním významem, např. koupila si {{u:spodní prádlo}}. Žádnou část sousloví nelze nahradit synonymem, neboť význam slovního spojení by se změnil nebo by vzniklo velmi nezvyklé slovní spojení, např. koupila si {{u:dolní prádlo}}.

(1) Poté, co Marcel odhalil Schultzův zkázonosný plán, pochopil, že hodiny jeho života jsou sečteny. Pořád myslel na Francouzské město, které se ten bídák rozhodl zničit. To se nesmí stát, jsou tam přece jeho přátelé! Celou noc Marcel nezamhouřil oka. Musí z Ocelového města uprchnout, to věděl zcela bezpečně. Jenže jak?

Ráno zamířil rovnou do parku, jenž byl součástí uzavřeného domovního bloku, v němž byl vězněn. Ano, mohl se procházet, jeho volnost však byla jen zdánlivá. V patách měl totiž stále dva mlčenlivé obry s revolverem, jejichž slabostí byl tabák.

(2) Když kráčel k říčce, která odtéká podzemním kanálem ven z města, všiml si zvláštního křoví, rostoucího podél zdi. Ihned ho poznal. V jeho listech se skrývá účinný uspávací prostředek. Plán útěku nabýval zřetelných obrysů. Marcel potají přidal pár lístků do tabáku a nabídl ho svým dozorcům. Za okamžik se areálem rozléhalo dvojí rytmické chrápání. Marcel na nic nečekal a utíkal do muzea modelů Schultzových strojů. Jakmile pronikl do hlavního sálu, vytáhl zápalku a škrtl.

(3) Za chvíli už z oken šlehaly plameny. Ze všech stran přijížděli hasiči, přispěchal i Schultze. Když bylo po pěti minutách hašení všem jasné, že muzeum lehne popelem, Schultze zvolal: „Deset tisíc dolarů tomu, kdo zachrání exponát 3175!“ I když to byla částka skutečně vysoká, nikdo se nehlásil. Náhle se odněkud vynořil Marcel a řekl: „Já to udělám.“

Schultze se zatvářil nedůvěřivě, pak ale kývl. Nemůže přece nic ztratit, naopak. Marcel si vzal dýchací přístroj a zmizel v kouři. Ani ho ale nenapadlo zachraňovat exponát. Rychle proběhl deštěm žhavých jisker, vyběhl zadním vchodem a skočil do říčky. Po chvíli vplul do podzemního kanálu, zcela zaplněného vodou. Byl v něm deset minut, když vtom narazil na železnou mříž. Zmocnilo se ho zoufalství. Z posledních sil zacloumal mříží. Naštěstí povolila. Proud ho unášel neznámo kam.

(J. Verne, Ocelové město, upraveno)

(1) Sen stát se aspoň na chvilku vikingem si bez obav můžete splnit na jihu Švédska poblíž města Malmö. Na břehu moře zde stojí přesná kopie vikingské vesnice. Skupina nadšenců tu před pár lety vybudovala obytná i hospodářská stavení ze dřeva, kamenů a hlíny. Někteří z nich zde dokonce žijí trvale a provozují stejná řemesla jako jejich dávní předci, drsní severští válečníci. Když se totiž vikingové zrovna neplavili po moři a nepodnikali loupeživé výpravy, živili se jako farmáři, rybáři, tesaři či kováři.

(2) V novodobé vikingské vesnici nejsou k dispozici žádné moderní přístroje, používají se zde pouze napodobeniny tehdejších nástrojů. Například místní kovář Lukasz Szczepanski má ve svém dřevěném domku prostou dílnu, kterou tvoří jen malá železná kovadlina na dřevěném špalku a ohniště z jílu a kamenů. ∗∗∗∗∗

Ve vesnici jsou vítáni návštěvníci ze všech zemí. Každoročně sem přijíždějí například jedni čeští manželé. Vyrábějí zde předměty z kůže, zejména boty, a jejich výrobky jsou ve vikingském světě velmi ceněné. I vy si můžete třeba o letních prázdninách vyzkoušet drsný život vikingů. Nejen že zažijete dobrodružství, ale také se naučíte něco nového.

(Týdeník Rozhlas 49/2016, upraveno)

(1) Tančící dům, netradiční budova na pražském Rašínově nábřeží, je jedním z výrazných symbolů naší metropole. Od počátku své existence projekt vzbuzoval rozporuplné reakce. Jeho zastánci oceňují odvážnou moderní architekturu, která podle nich městu chyběla, ODPŮRCI tvrdí, že Tančící dům se do historické Prahy nehodí.

(2) V místech, kde se Tančící dům nachází, stál kdysi činžovní dům, ten byl však zničen při leteckém BOMBARDOVÁNÍ v roce 1945. O zástavbě prázdného místa se rozhodlo v 60. letech, tehdy ale stavba realizována nebyla. Myšlenku zastavět parcelu oprášil až počátkem 90. let český architekt chorvatského původu Vlado Milunić. Původně chtěl postavit dům s kavárnou, divadlem a knihovnou, nový vlastník pozemku, nizozemská pojišťovna Nationale Nederlanden, však trval na ryze komerčním využití budovy. Financování stavby pojišťovna podmínila dále tím, že na projektu se musí podílet také některý ze světových architektů. Milunić si tedy ke spolupráci přizval renomovaného architekta Franka Gehryho. Ten jeho nabídku přijal a prý mu řekl, že pro zemi, jež dala Americe Jaromíra Jágra, udělá cokoli.

(3) Základní kámen Tančícího domu byl položen 3. září 1994. Nejnápadnější součástí této stavby jsou dvě věže, inspirované jedním slavným tanečním párem. Budově se proto přezdívá Ginger a Fred. Naklonění věží symbolizuje skutečnost, že se společnost vymanila z totalitní strnulosti. Tančící dům má devět podlaží, kvůli tvaru budovy je každé patro jiné. To je příčinou určité nepraktičnosti – nesymetrické místnosti se těžko zařizují, šikmé stěny se na člověka zdánlivě kácejí.

(4) Unikátní Tančící dům, jehož provoz byl zahájen 20. června 1996, získal hlavní cenu v kategorii designu v prestižní anketě amerického časopisu Time. Časopis Architekt ho zařadil mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. O budově se zmiňují jak odborné publikace, tak turistické příručky.

(www.lidovky.cz, upraveno)

(1) Bojuje s kunou ležela v týpí a kouřovým otvorem se dívala na jasné hvězdy. Vtom se u vchodu pohnula plachta. Dívka sebou leknutím trhla, ale pak si v duchu vynadala. Je jí přece už dvanáct let. Nejspíš se jen vrací maminka.

„Mami?“ zašeptala Bojuje s kunou.

„To jsem já, Kuno, tvůj dědeček. Nevzbudil jsem tě?“

Dívka radostně vykřikla. Dědeček jí určitě bude před spaním něco vyprávět. Když se posadil k ohništi, poprosila ho: „Povídej, jak jsem dostala své jméno.“

(2) Dědeček začal vyprávět: „Byla jsi, Kuno, na světě čtvrté léto, když do naší vesnice přijel bílý obchodník. Měl malé štěňátko, které si tě oblíbilo. Tehdy jsi byla dost divoká a s tím pejskem jsi už vůbec nebyla k udržení. Shazovali jste ze stojanů sušící se maso, ničili pasti na králíky. Po několika dnech vašeho řádění musel náčelník Pět medvědů říct tvé matce, ať tě zklidní. Okamžitě tě poslala i se štěnětem k potoku, abyste už nemohli nic vyvést. Lehli jste si na břeh pod dutou vrbu, a protože bylo velké horko, usnuli jste. V dutině stromu ale měla doupě kuna.

(3) Před polednem nás vyděsil tvůj zoufalý křik. Probudil tě pejsek, když se ti celý zkrvavený snažil schovat v náručí. Zuřivě na něj dorážela kuna. Sotva jsi ale spustila ten svůj jek, zmizela ve stromě. Popadl tě hrozný vztek. Ihned ses začala dobývat do jejího doupěte. Než jsme k tobě doběhli, už jsi ji držela za krk. I když tě kousala do rukou, nepustila jsi ji. Křičela jsi, že ji utopíš, a táhla ji k potoku. Ani jsme ti nestihli říct, že kuny umějí plavat. Jak se dalo čekat, ve vodě se ti kuna vysmekla a uplavala. Od toho dne se jmenuješ Bojuje s kunou.“

(O. Balík, Děti prérie, upraveno)

(1) Barents zrovna zapisoval do lodního deníku zážitky z včerejšího dne, když do kajuty vešel plavčík Jan a řekl mu: „Kapitáne, země na obzoru!“

O tomto pustém a skalnatém ostrově Barents nikdy neslyšel. Měli by ho prozkoumat. Za chvíli už devět mužů sedělo v člunu a kličkovalo mezi zpěněnými vlnami a zrádnými útesy. Ihned po přistání se většina námořníků pustila do průzkumu ostrova: skupina mužů zamířila vpravo ke strmým skalám, Jan a Duncker se vydali vlevo na zasněžený svah. Výstup byl náročný, a tak se plavčík trochu opozdil. Když konečně vylezl nahoru, uviděl Dunckera, jak stojí bez hnutí na kamenité pláni a upírá zrak přímo před sebe.

„Co se děje?“ zašeptal Jan.

„Tamhle, u toho velikého balvanu…“ ukazuje mu třesoucí se rukou Duncker.

Dvě stě metrů od nich leží medvěd. Vše nasvědčuje tomu, že o jejich přítomnosti ví.

„Sežeň pomoc,“ sykne Duncker. „Vezměte zbraně, slyšíš?! A varujte muže na skalách!“

(2) Jan uhání po příkrém svahu. Vtom na zledovatělém povrchu uklouzne a začne se neuvěřitelnou rychlostí kutálet dolů. Cítí, že mu teče krev. Bolí ho celé tělo. Na okamžik ztratí vědomí. Když se probere, spatří nad sebou známé tváře.

„Medvěd!“ vyhrkne plavčík. „A Duncker je tam sám.“

Barents okamžitě vytáhne pistoli. Jeho varovný výstřel zapůsobí jako úder blesku. Medvěd se staví na zadní a začne řvát. Dva muži berou pušky a vyráží za Dunckerem. Jan s kapitánem spouštějí člun na vodu a čekají v něm na ostatní. Zanedlouho přibíhají průzkumníci od skal. Sotva popadají dech. Všech dvanáct očí teď napjatě pozoruje ze člunu, jak se Duncker setkává se zachránci. Podaří se jim dostat se do bezpečí? Nikdo netuší. Na svahu padne výstřel. Vzápětí se k pobřeží řítí trojice mužů. Jakmile skočili do člunu, kapitán zavelel: „A rychle odsud.“

(F. Herbert, Ledové moře, upraveno)

(1) Pražský hrad je památkou s více než tisíciletou tradicí. Tento největší souvislý hradní komplex na světě (alespoň podle Guinessovy knihy rekordů) založil kníže Bořivoj z rodu Přemyslovců pravděpodobně roku 880. Tvoří jej rozsáhlý soubor starobylých paláců a církevních staveb rozmanitých architektonických stylů – od zbytků románských staveb z 10. století přes gotické prvky ze 14. století až po nejnovější úpravy z konce 20. století.

(2) Tomáš Garrigue Masaryk učinil z Hradu své sídlo v roce 1918, tedy ve stejném roce, kdy byl zvolen prvním československým prezidentem. Bylo ovšem zapotřebí, aby Hrad prošel důkladnou rekonstrukcí. Hlavním architektem byl jmenován Josip Plečnik. K jeho nejdůležitějším úkolům patřilo vybudování bytu, který by byl důstojný prezidenta. Byt, který vznikal v letech 1922–1928, byl umístěn do druhého poschodí Nového paláce. Prezident v něm nejen bydlel, ale zval sem i hosty k méně formálním setkáním. Byt tedy částečně plnil i společenskou funkci. Plečnik zde vybudoval řadu nevšedních obytných místností, jako třeba Impluvium (místnost inspirovaná římskou architekturou), Harfový salonek se stěnami pokrytými plátkovým zlatem nebo Erbovní síň se stolem, na jehož mramorové desce bylo napsáno „Obci starosti své osobní podrob“.

(3) Plečnikovy stavební úpravy Pražského hradu probíhaly soustavně až do poloviny 30. let. Kromě Masarykova bytu jsou ojedinělou ukázkou architektury a designu také architektovy nadčasové úpravy hradních nádvoří a některých zahrad. Obdivuhodné je také to, že architekt celý honorář za svou práci vrátil. Považoval totiž za čest pracovat pro Masaryka.

Plečnikův výtvor bohužel prošel těžkou zkouškou za éry komunismu. Stěny některých místností Masarykova bytu byly vybourány, z Erbovní síně se dokonce stal sklad piva. Bohužel ne vše se podařilo uvést do původního stavu.

(www.hrad.cz; www.stavebnictvi3000.cz; neviditelnypes.lidovky.cz, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXTY K ÚLOHÁM 17–22

TEXT 1

Z deníku Jonathana Harkera

(1) Dnes ráno jsem podnikl první výzkumnou výpravu po Draculově hradu. Jsou zde jasné známky BOHATSTVÍ – zlaté příbory, závěsy ze vzácných tkanin –, ale i nedostatky. Třeba žádný pokoj není vybaven zrcadly. Také jsem dosud nezahlédl žádného sluhu a nezaslechl jiný zvuk než vytí vlků. V prohlídce tohoto ponurého sídla jsem pokračoval odpoledne. Otevřel jsem dveře svého pokoje a vešel jimi rovnou do místnosti, v níž jsem včera večeřel. Zaujaly mě zde vyřezávané dveře, byly však pevně zamčené. Stiskl jsem tedy kliku protějších dveří a ocitl se v knihovně plné anglických knih.

(2) Z četby mě vyrušil až příchod hraběte. Zeptal jsem se ho, zda mu nevadí, že jsem v jeho knihovně. „Můžete vejít kamkoli kromě místností, jejichž dveře jsou zamčeny. V Transylvánii se dějí divné věci,“ tajuplně se usmál Dracula a při úsměvu odhalil velké ostré špičáky, které mě vyděsily, už když mě včera vítal. Večer jsme probrali obchodní ZÁLEŽITOST týkající se koupě usedlosti v Anglii. Hovořili jsme dlouhé hodiny, hrabě mi kladl nejrůznější otázky. Náhle se ozvalo kohoutí kokrhání. Hrabě mě s dvornou úklonou rychle opustil.

(3) Vstal jsem až kolem poledne. Vyndal jsem cestovní zrcátko, zavěsil ho nad STŮL a začal se holit. Vtom jsem ucítil na rameni ruku. Leknutím jsem sebou škubl a slabě se řízl břitvou. Nikoho jsem neviděl, přitom se v zrcátku odrážel celý můj pokoj. Otočil jsem se. Za mnou stál Dracula. Jakmile spatřil můj obličej, ohnal se po mém hrdle. Uhnul jsem a jeho ledově chladná ruka se dotkla mého růžence po babičce. Ihned se stáhl.

„Dejte si pozor, abyste se už neřízl. Je to nebezpečnější, než si umíte představit,“ řekl zastřeným hlasem. Pak vyhodil mé zrcátko z okna a kvapně odešel.

(B. Stoker, Dracula, upraveno)

TEXT 2

Souhláska je slabikotvorná pouze tehdy, když společně s jednou nebo více souhláskami tvoří slabiku, která neobsahuje žádnou samohlásku ani dvojhlásku. Ve slově SLZA je slabikotvornou souhláskou L.

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 24–27

Chystáš se rybařit na území České republiky? To podle zákona mohou i děti. Pokud je jeden z tvých rodičů rybář, může tě nechat rybařit v rámci své povolenky k rybolovu. Druhou možností je přihlásit se do rybářského kroužku.

Rybářské kroužky zahajují činnost v září. Nejdřív tě čeká teorie, např. rozpoznávání základních druhů ryb či obsah rybářského řádu. Teoretické znalosti z témat probíraných na kroužku prověří zkouška mladého rybáře. V únoru začínají praktická cvičení.

Po absolvování kroužku ti bude na základě žádosti, kterou obvykle podává vedoucí kroužku, vystaven rybářský lístek. Můžeš se také stát členem Českého rybářského svazu. Za lístek, povolenku a poplatky za členství ve svazu zaplatí dítě mladší 15 let celkem 600 Kč ročně. Povolenky se prodávají i nečlenům, ale za vyšší cenu. Až si vše vyřídíš, co nejrychleji se vyprav na ryby. Musíš ale dodržovat stejná pravidla jako dospělí rybáři.

(www.rybarsky-listek.info; hobby.idnes.cz, upraveno)

(česká lidová píseň)

TEXT 2

Epifora – opakování stejného slova na konci bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

Když Bruno vstoupil do kuchyně, nevěřil svým očím. U stolu totiž seděl Šmuel.

„Šmueli! Chyběl jsi mi. Co děláš u nás doma, příteli?“

„Rád tě vidím, Bruno. Přivedl mě sem poručík Kotler. Tyhle sklenice musí leštit někdo s tenkými prsty.“ A jako důkaz zvedl ruku.

Brunovi připadalo, že vidí DLAŇ umělé kostry, jejíž model mu včera ukazoval jeho učitel. „Jak jsou naše ruce jiné,“ podivoval se Bruno.

„Všichni za plotem vypadáme takhle,“ pokrčil rameny Šmuel.

Bruno se zamračil. Přemýšlel o lidech v pruhovaných pyžamech a o tom, co se děje v Oušicu. Není to náhodou něco škodlivého, když vypadají tak nezdravě? Nedávalo mu to smysl. „Nemáš hlad, Šmueli?“ zeptal se, když si bral z LEDNIČKY nadívané kuře.

„Ne. Já… Jestli se vrátí…“ Šmuel hleděl lačně na maso, ale s hrůzou ke dveřím.

„Vždyť je to jen jídlo!“ nechápal Bruno a vrazil Šmuelovi kus masa do pusy.

Vtom se v kuchyni objevil poručík Kotler. Šmuel schoulil ramínka.

„Ty jsi něco ukradl z lednice?“ zašeptal poručík nevěřícně.

Šmuel se roztřásl hrůzou. „Ne, pane, dal mi to můj přítel.“

„Bruno, ty toho kluka znáš?“ ptal se Kotler o poznání hlasitěji.

Bruno se snažil vzpomenout, jak se říká ano. Nikdy neviděl nikoho tak vyděšeného, jako byl teď Šmuel. Chtěl udělat něco opravdu správného. Ale nešlo to, byl taky strašně vyděšený. Vybavilo se mu, jak nedávno před jeho zraky Kotler bezdůvodně zastřelil psa.

„Tak odpovíš mi, Bruno?“ zařval poručík.

„Neznám,“ dostal ze sebe.

Poručík se obrátil na Šmuela: „Po práci tě odvedu zpět do tábora. Tam si promluvíme o tom, co se stává zlodějům.“ Pak řekl Brunovi: „A ty jdi okamžitě do svého pokoje.“

Bruno odešel z kuchyně, aniž se rozloučil. Ještě nikdy se tak nestyděl.

Oušic = Auschwitz, komplex nacistických koncentračních táborů

(J. Boyne, Chlapec v pruhovaném pyžamu, upraveno)

VÝCHOZÍ TEXT K ÚLOHÁM 4–7

Když v roce 1953 Ian Fleming poprvé představil čtenářům Jamese Bonda, agenta s číslem 007, svět rozdělovala železná opona. Mezi státy Východu a Západu panovalo politické a vojenské napětí. Konflikt nikdy nevyústil ve skutečný boj, ale projevoval se zejména soupeřením o vojenskou převahu. Špioni měli za úkol zjistit, kolik má určitá země tanků a kolik vyrobila jaderných raket.

Toto téma se záhy objevilo i v prvních románech o agentovi 007, v nichž byl hlavním nepřítelem komunismus. Až později se okruh témat rozšířil a do hry vstoupili různé tajné agentury a šílení vědci. Fleming napsal dvanáct skvělých bondovek. Při práci na třinácté knize spisovatel zemřel. ∗∗∗∗∗ Čtenáři, kteří si neohroženého agenta nesmírně zamilovali, si totiž vynutili nová Bondova dobrodružství. Na dalších dílech pracovala celá řada spisovatelů.

(www.abicko.cz, www.james-bond.cz, upraveno)

Podstatná jména pomnožná jsou taková podstatná jména, která mají pouze tvary množného čísla (např. Hradčany, Pardubice, ústa, dveře, narozeniny).

(V. Styblík, Český jazyk pro 6. ročník základní školy, upraveno)

Na světě existují místa, která jsou sledována s údivem, ale i se strachem. Vyhledávají je nejen turisté, ale i badatelé z celého světa. Jedním z takových míst jsou slavné pařížské katakomby.

Katakomby jsou téměř 190 km dlouhé a vedou pod celým hlavním městem sladké Francie. To, co se v nich nachází, ale sladké rozhodně není. V 18. století se totiž všechny pařížské hřbitovy v důsledku přeplnění a špatného pohřbívání proměnily ve zdroj různých infekcí, které ohrožovaly obyvatele. Proto byly některé ostatky přemístěny do katakomb.

Přes hrůzu, kterou pařížské podzemí nahání, jsou katakomby dodnes vnímány jako nevšední turistická atrakce. Při návštěvě Paříže byste je tedy neměli vynechat.

(www.novinky.cz, upraveno)

Elinor Dashwoodová uměla působivě poradit, byla nadána bystrým rozumem a chladnou rozvahou, a proto se mohla stát matčinou rádkyní ve svých pouhých devatenácti letech.

Často ku prospěchu všech zabrzdila paní Dashwoodovou v dychtivém rozletu, když by se byla dala strhnout k nějaké nerozvážnosti. Elinor měla vřelé srdce a milou citově, bohatou povahu, jenomže se uměla ovládat, což se její matka dodnes nenaučila a jedna z jejích sester naučit rázně odmítala.

(J. Austenová, Rozum a cit, upraveno)