Literatura - 5. ročník

Vysvětlivka: lulka – typ dýmky

(R. Král: Pohádka o Opuštěněti; upraveno)

(1) Jednoho rána Sam Carraclough prodal kolii Lassii. Přišel totiž o práci dělníka v dole a patnáct liber, které za fenku dostal, představovalo víc než jeho tři týdenní mzdy. Ve čtyři hodiny odpoledne jeho syn Joe našel travnatý kout školního dvora prázdný. Když doma zjistil, co se stalo, srdce mu sevřel smutek. Lassie, jeho věrná společnice, měla nyní nového pána – vévodu z Rudlingu. Joe pochopil, že fenka na něj už nikdy čekat nebude.

Jenže hned druhý den ve čtyři odpoledne Lassie vzorně seděla na obvyklém místě. Joe se zaradoval. Možná táta sehnal práci. Jestli to tak je, třeba mu teď rodiče dovolí, aby si Lassii nechal. Už záhy se ale ukázalo, že se mýlil. Do domku Carracloughových vtrhl správce vévodova psince a začal řvát: „To jsou teda finty. Vycvičili jste psa, aby se vracel za Joem. Teď ho chcete střelit někomu dalšímu.“ Pak Hynes odvlekl Lassii zpět a zahradil jí všechny možné únikové cesty z kotce. Jenže následujícího dne Lassie opět utekla.

„Odveď ji zpět a řekni jí, ať už neutíká,“ přikázal Joeovi táta. Když chlapec plnil otcovo přání, plakal. Dojemnou scénu sledovala zpoza křoví vévodova vnučka Priscilla.

(2) O týden později vévoda odcestoval na svůj zámek ve Skotsku a vzal s sebou i Lassii. Zanedlouho události nabraly rychlý spád. Hynes se s Lassií procházel po zámeckém pozemku, obehnaném silnou zdí s jedinou bránou. Náhle se fenka vysmekla z obojku a pelášila pryč. Hynes se rozběhl za ní. Jakožto správce psince dostával osm liber týdně a nechtěl o ně přijít. Priscilla zrovna otevírala bránu, když uslyšela křik: „Slečno, zavřete bránu!“ Skoro ho poslechla, ale vtom si vzpomněla, jak onehdy viděla toho chudého kluka loučit se s Lassií. Rozhodla se proto jinak a zabouchla bránu sídla až vteřinu poté, co fenka proběhla. Téměř neslyšně špitla: „Hodně štěstí, Lassie.“ Kolie neomylně zamířila na jih, do vsi Greenall Bridge za Joem.

(R. Wellsová: Lassie se vrací; upraveno)

TEXT 1

(1) Od prvního únosu gavaldonských dětí uběhlo už dvě stě let. Každé čtyři roky byly uneseny dvě. Na pohlaví ani na věku nezáleželo. Někdy zmizeli dva chlapci a jindy chlapec s dívkou, některému unesenému bylo šestnáct a jiný sotva oslavil dvanácté narozeniny. Existovalo jediné kritérium: jedno z unesených dětí bylo krásné a hodné a to druhé nehezké a divné.

(2) Obyvatelé Gavaldonu nejdříve z únosů vinili medvědy. Časem ale dospěli k závěru, že medvědi za nic nemůžou, protože žádného medvěda v okolí neviděli. Zatímco dospělí zvažovali další vysvětlení (třeba teorii o létajícím lidožroutovi), děti z městečka zaznamenaly něco podezřelého. Tváře zmizelých, známé z podobizen vyvěšených na náměstí, totiž objevily ve svých pohádkových knížkách. Malého Honzu, který byl unesen před sto lety, poznaly podle rošťáckého rozcuchu a dolíčků ve tvářích. Teď v knížce lehával na peci a měl neutuchající chuť na buchty. Zato nezbedný Angus, klučina s pihami a se špičatýma ušima, který zmizel společně s Honzou, se změnil v pihovatého draka.

Dospělí zprvu jejich pohádkové teorii nevěřili. Pak jim ale děti ukázaly obrázky známějších obličejů. Roztomilá Anička, unesená před padesáti lety, seděla na útesu jako krásná mořská víla, kdežto nemilosrdná Estra budila hrůzu jako prohnaná čarodějnice.

(3) Teď už nikdo v městečku nebyl na pochybách. Unesené děti našly nový život v pohádkových příbězích. Všechny ty knihy pocházely ze zatuchlého knihkupectví, které vlastnil pan Deauville. On sám nevěděl, odkud se berou. Zkrátka jednou za rok se ráno v jeho krámku objevila tajemná zásilka. Když ji pan Deauville onehdy otevřel a začal z ní vybalovat knížky, všiml si, že v záhybu krabice je namalovaný erb s bílou a černou labutí, jehož součástí je stuha s nápisem.

(4) Ta malá černá písmenka vysvětlovala, kam se unesené děti poděly: do Školy dobra a zla. Únosy pokračovaly, ale únosce už získal jméno. Gavaldonští mu začali říkat Školník.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Slovesa typu A (např. psát) vyjadřují budoucnost pomocí slovesa být (např. budu psát). Budoucí čas slovesa typu A = infinitiv tohoto slovesa + sloveso být užité v budoucím čase.

Slovesa typu B (např. napsat) vyjadřují budoucnost bez pomoci slovesa být (tedy nikoli budu napsat, ale napíšu).

Vysvětlivka: citera – hudební nástroj

(J. Seifert, Rozhovor, upraveno)

TEXT 1

(1) Aru se probrala na podlaze v Síni bohů. Vzápětí spatřila své spolužáky. Vypadali, jako když se film zastaví uprostřed bojové scény. Byli ztuhlí v čase. Aru se postavila a opatrně se jich dotkla. Kůži měli teplou, na krku jim tepala krev, na těle žádné zranění. SAKRA, co se to stalo? pomyslela si.

Náhle se odněkud zvenčí ozval jakýsi skřípot. Znělo to jako otevírání dveří. Aru se rozběhla ke vchodu. To, co před Síní bohů objevila, jí vůbec nedávalo smysl. Máma s očima plnýma paniky měla obě nohy nad zemí, jako by zmrzla ve skoku. Kamenný slon, jenž stál v muzeu desítky let, zvedl chobot a znovu vydal ten skřípavý zvuk.

(2) Vystrašená Aru se pokoušela stáhnout mámu na zem a přitom křičela: „Mami, dělej něco! Ten slon je posedlý!“ Jenže máma se ani nepohnula.

Vtom z nitra oživlého slona zaburácel hluboký a drsný hlas: „Slyšte všichni! Jak se opovažujete rozsvítit lampu?“ Vzápětí slonovi cosi vylétlo z tlamy. Byl to… holub. „Kde je ten prastarý válečník, který rozsvítil lampu z Bháratu?“ zjišťoval pták. Dívka bez přemýšlení vyhrkla: „Jak to, že teď zníš jinak?“ Předtím byl holubův hlas temný jako bouře, teď jí ale připomínal jejího matikáře s pisklavým hlasem.

Holub nafoukl hruď: „Něco se ti nezdá na mé mluvě, lidská holko? Buď ráda, že se s tebou vůbec bavím. Měla bys vědět, že jsem schopný napáchat velikou zkázu! Kdekdo se mě bojí!“

(3) „A co je na tom dobrého?“

„Na tom je něco mocného,“ odfrkl si pták, „a když si můžu vybrat mezi dobrem a mocí, vždy zvolím to druhé. Ale k věci. Lampa byla rozsvícena. Rozsvítit ji zvládne jen ten, kdo má mimořádné schopnosti – Pánduovec. Jeho role je nyní zcela zásadní!“

Aru zvedla bradu: „Tu lampu jsem rozsvítila já.“

Holub dočista zkoprněl: „HERNAJS, tak to se můžeme se světem rozloučit.“

(R. Chokshi, Aru Šah a konec času, upraveno)

TEXT 2

Výraz typu A: i bez okolního textu lze určit, o který slovní druh jde, např. domy (je to vždy podstatné jméno).

Výraz typu B: bez okolního textu nelze určit, o který konkrétní slovní druh jde, např. stát (může to být buď podstatné jméno, nebo sloveso).

(K. Šiktanc, Vosa parádnice, upraveno)

TEXT 1

(1) Jednoho zářijového rána byly na dvoře všechny děti z Vratiče – tak se jmenoval náš dětský domov. Byl totiž úklidový den. Vytřepávali jsme polštáře, deky a prostěradla. Náhle přijel listonoš ze vsi a zdálky mával obálkou. Gerd, ředitelka Vratiče, si převzala dopis, a když ho dočetla, zašeptala: „Za dva týdny sem přijedou inspektoři: zkontrolují hygienické podmínky a přepočítají děti.“ Přelétla nás neklidným pohledem, jako by nás počítala. To ale nemusela. Věděli jsme, že ve Vratiči je padesát jedna dětí, tedy přesně o jedno víc, než povoluje úřední nařízení.

(2) Zrovna jsme se chystali odnést lůžkoviny dovnitř, když na PŘÍJEZDOVOU cestu vjelo zrezivělé volvo. Zaparkovalo a dveře auta se otevřely. Nejdřív se vynořila obrovská noha porostlá černými chlupy, poté s hekáním vylezla celá řidička. Byla dva metry VYSOKÁ a břicho měla jako sud. Rozhostilo se hrobové ticho. Před námi totiž stála Gorila! Ostatní děti se rozběhly do domu, já jsem ale dočista zkameněla. Teprve když se mé a Goriliny oči střetly a ona se zasmála, přičemž ODHALILA své ohromné tesáky, jsem vystřelila pryč. Pádila jsem do pokoje. Bylo tu nebývale rušno.

(3) Aron na mě šibalsky mrknul: „Jonno, viděla jsi to obrovský břicho? Je úplně jasný, proč sem přijela. Adoptovat dítě je levnější než si kupovat maso v obchodě.“

„Ty jsi ale hloupej. Přestaň si vymýšlet,“ odsekla jsem mu.

Chvilku jsme se popichovali, když vtom do pokoje vstoupily Gorila a Gerd.

„Nástup!“ rozkázala šéfka Vratiče. Postavili jsme se do řady a Gorila si nás začala prohlížet. U mě se zastavila.

„To je Jonna – naprosto beznadějný případ,“ posteskla si Gerd.

Gorila ale nečekaně prohlásila: „Já si tu holku vemu.“

Rozbušilo se mi srdce a bylo mi na zvracení. Gerd ještě vzala Gorilu do kanceláře VYPLNIT nějaké údaje do formulářů o adopci a zanedlouho už volvo opouštělo Vratič. Já jsem seděla na sedadle spolujezdce.

(F. Nilsson, Gorila a já, upraveno)

TEXT 2

Slovní tvar typu A: napíšeme-li v daném tvaru podstatného jména nad jednu souhlásku háček, získáme spisovný tvar slovesa (např. vázu → vážu).

Slovní tvar typu B: napíšeme-li v daném tvaru podstatného jména nad jednu souhlásku háček, získáme spisovný tvar jiného podstatného jména (např. bankou → baňkou).

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Vysvětlivka: Superman a Batman jsou superhrdinové.

(T. Burton, The Flek, upraveno)

Vysvětlivka: vyšší kruhy – skupina mocných lidí

(A. Koukl, Balada o čertech, upraveno)

(J. Brukner, Kohout, upraveno)

(J. Skácel, Pohádka o princezně a pávech, upraveno)

(P. Šrut, Hrabě Drákula a Nováková z 3. C, upraveno)

(1) Adara si nikdy nebyla zcela jistá, jestli zima přináší ledového draka, nebo ledový drak zimu. Vždy ale věděla, kdy zima, sníh a ledový drak mají přijít, protože v tu dobu měla narozeniny.

(2) Adara se narodila za strašného mrazu. Zima na ní tenkrát nechala své otisky. Asi proto byla jiná než ostatní děti. Už si nevzpomínala, kdy ledového draka spatřila poprvé. Připadalo jí, že byl součástí jejího života odjakživa.

Adara znala draky už předtím. Hal, mladší bratr jejího otce, totiž létal na jednom z nich. Ledový drak byl ale daleko větší, byl pokrytý jinovatkou a zuby – tři řady hrozivých kopí nestejné délky – měl z rampouchů. Když zamával křídly, zafoukal studený vítr, když dýchal, tvořil se led. Adara se ho ale nebála. Byla přece zimní dítě.

(3) Té zimy, kdy oslavila své páté narozeniny, na něm letěla poprvé. Ledový drak si ji opět našel na poli, kde jako obvykle stavěla hrad ze sněhu. Když toho rána dosedl vedle ní, rozhodla se na něj vylézt. Objala jeho studený krk a vzápětí se spolu vznesli do oblak. Odtud najednou viděla svět úplně jinak. Když letěli nad otcovou farmou, zahlédla svého bratra Geoffa. Vypadal docela maličký.

Adara s drakem strávili ve vzduchu dlouhé hodiny. Jejich první společný let byl vzrušující, ale také dost nebezpečný. Adara totiž neměla postroj, jaký používá Hal a ostatní královští drakoletci. Občas proto hrozilo, že ji drak máváním křídel setřese. K večeru konečně začali klesat. Bylo těsně po setmění, když přistáli na zemi. Doma otec Adaru nejdřív objal a pak jí vynadal. Nechápala to. Geoff jí ale pošeptal: „Proletěl tudy ledový drak a všechny vyděsil. Otec se bál, že tě ta stvůra sežrala.“ Adara se jen usmála.

(G. R. R. Martin, Ledový drak, upraveno)

(J. Hutka, Máme kostru ve skříni, upraveno)

Vysvětlivka: totáč – totalitní režim, tj. režim založený na potlačování lidských práv

(P. Šrut, Lichožrout, upraveno)

(báseň E. Staré a M. Starého, upraveno)

Vysvětlivka: rubáš – oděv pro zemřelé

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

Vysvětlivka: rubáš – oděv pro zemřelé

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(J. V. Sládek, Rudovousek, upraveno)

Když se Prcek vrátil ze zajetí zpět ke svým kamarádům, ∗∗∗∗∗ jim nemusel vyprávět, co se mu přihodilo. Držkoun to totiž celou dobu sledoval ze své pozorovatelny na stromě a neprodleně vše hlásil ostatním. Všichni tak s Prckem prožívali zajetí, výprask prutem, všechny ty dlouhé minuty plné utrpení, strachu a vzteku a nakonec i propuštění.

„Musíme zdrhat!“ řekl Třesprdelka, kterému velitelovo příšerné dobrodružství připomnělo jeho vlastní nemilé zážitky.

„Nejdřív se musím voblíct,“ namítl Prcek a položil na zem raneček udělaný z košile. Když rozvázal její rukávy, našel boty, triko, ale kalhoty nikde…

„Co se stalo s mejma kalhotama?“ zděsil se.

„Možná žes je ztratil cestou,“ napadlo Držkouna.

Parta kamarádů se ihned pustila do hledání. I když ale pořádně prozkoumali bojiště, žádný kus látky, který by připomínal kalhoty, na louce neležel. Držkoun dokonce vylezl na strom a díval se, ∗∗∗∗∗ někam nezapadly. Za okamžik oznámil: „Nic nevidím. Seš si jistej, Prcku, žes je strčil dovnitř, když ses za tím křovím převlíkal?“

„Sem si jistej,“ odpověděl znepokojeně velitel.

Náhle kamarádi zaslechli vítězný zpěv svých protivníků vracejících se domů. Držkoun se natahoval, aby na ně skrz větve viděl, a vtom vztekle zařval: „Voni maj tvoje kalhoty. Čmajzli ti je, lumpové! Navlíkli je na klacek místo svýho praporu.“

„Tak to sem vyřízenej! Jak projdu vesnicí? A co řeknu doma?“ zbledl Prcek.

Po nekonečných minutách usilovného přemýšlení se Držkoun plácl do čela: „Mám to! Hele, já k vám jít nemůžu, protože by mě tví rodiče mohli načapat. Ty tam ale jít můžeš. Svlíknu si svoje kalhoty a dám ti je. Ty se zadem dostaneš domů, vezmeš si jiný kalhoty a ty moje mi přineseš.“ Zdálo se, že je to geniální nápad.

(L. Pergaud, Knoflíková válka, upraveno)

Vysvětlivka: hvozd – velký hustý les

(J. Vrchlický, Začarovaný les, zkráceno)

(P. Šrut, Píseň o moři)

Vysvětlivka: vosina (spisovně osina) – ostrý výrůstek na rostlinách

(I. M. Jirous, Magor dětem, upraveno)

Vysvětlivky: štokrle – židlička; elektrika – tramvaj

(J. Suchý, Dítě školou povinné)

(1) Pro většinu lidí je binturong živočichem zcela neznámým, příliš toho o něm nevědí ani odborníci. Z chovů v zajetí ∗∗∗∗∗ znají vzhled těchto živočichů, ∗∗∗∗∗ o jejich životě ve volné přírodě mají informací velmi málo.

Binturongové jsou stromové šelmy žijící v pralesích v jihovýchodní Asii. Kvůli kácení pralesů však jejich počet stále klesá, v odlesněné krajině totiž nepřežijí. Tělo těchto živočichů je přizpůsobeno životu v korunách stromů. Šplhání jim umožňují tlapy s ostrými drápy a dlouhý chápavý ocas, za nějž se mohou pověsit na větve nebo se jich přidržet. Chápavý ocas je typický pro některé druhy opic, u šelem je však vzácný. Kromě binturonga má takový ocas jen jediná šelma na světě – jihoamerický kynkažu.

(2) Binturong není žádný drobeček: může vážit přes 20 kg (v zajetí dokonce až 30 kg). Vedle drobných obratlovců se binturong živí i rostlinnou stravou, zejména sladkými fíky. S některými druhy fíkovníků ho pojí oboustranně prospěšný vztah: stromy mu poskytují potravu a on zase zajišťuje šíření jejich semen. V jeho trávicím ústrojí se tvrdá svrchní vrstva semen změkčí a jen díky tomu mohou semena obsažená v trusu posléze vyklíčit a vyrůst.

Na skoky mezi stromy je binturong moc těžký. Když se chce dostat na sousední strom, musí sestoupit na zem. Tam ale číhá nebezpečí: jednak pytlácké pasti nastražené na jinou zvěř, jednak obávaní lovci. Ti binturongy loví pro maso nebo je prodávají na trhu s exotickými zvířaty jako domácí mazlíčky. V některých oblastech jsou binturongové oblíbenými společníky, protože jsou přátelští a dají se snadno ochočit.

Binturongy bychom rozhodně měli chránit. Každý zachráněný binturong totiž znamená mimo jiné i spoustu „vysázených“ fíkovníků.

(www.abicko.cz, upraveno)

Vysvětlivka: Průměrné IQ dosahuje hodnoty 100, IQ nad 130 značí velmi vysokou inteligenci.

(D. Fischerová, Dvojice, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Když se v jedné sloce vyskytují verše, které se rýmují a zároveň končí slovy, z nichž jedno je celé obsaženo v druhém slově (např. předposlední – lední), vzniká rýmové echo.

{{i:Místo předposlední
při tom závodě
získal medvěd lední
kvůli nehodě.}}

TEXT 1

(1) Běžel pes po městě a potkal člověka.
Člověk je jako pes, jenomže neštěká.

A pes mu povídá: „Pojď se mnou, brachu, k nám,
o Štědrém večeru nemá být nikdo sám!

Toulavý člověče, vezmu tě do smečky,
psí máma usmaží voňavé řízečky,

dáme si horký punč, budeme veselí,
však i psí Ježíšek ti něco nadělí!“

(2) Tulák šel s hafanem a za čtvrt hodiny
usedl ke stolu v kruhu psí rodiny,

jedlička svítila a došlo na dárky,
našli mu zánovní papuče z almárky

a byli veselí, zpívali koledy,
s cukrovím na míse obešli sousedy

a tulák skotačil s malými štěňátky –
byly to Vánoce skoro jak z pohádky.

Člověk je jako pes, to nikdo nezmění,
až na to, že nemá ocásek k vrtění.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Neslabičné předložky mívají někdy slabičnou podobu, např. ve spojení V LESE píšeme neslabičnou předložku V, ale ve spojení VE VĚTRU píšeme její slabičnou podobu VE.

(V. Styblík, Český jazyk pro 7. ročník ZŠ, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(J. Vrchlický, Jarní romance, upraveno)

TEXT 2

Anafora – opakování slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, lásky je tak málo.}}

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

TEXT 1

(1) Pražský dům U Zlatého kohouta kdysi koupil jeden zlatník. Mezi sousedy se proslavil pořádáním hostin tak veselých, že se celý dům otřásal od sklepa až po půdu. Po jedné takové veselici ho sluha upozornil na to, že chybí dvě vzácné stříbrné mísy. Zlatník si řekl, že zloděje vypátrá. Následující den vystrojil další velkolepou hostinu.

(2) Pozval na ni všechny lidi, kteří byli v domě, když byly mísy ukradeny. O půlnoci oznámil hostům i svému služebnictvu, že pro ně v salonu připravil překvapení. Všichni se tam nahrnuli, v místnosti však byl jen stůl a na něm ležel mrtvý černý kohout.

Zlatník vyzval přítomné, aby se někdo z nich přiznal ke krádeži stříbrných mís. Ujistil je, že přihlásí-li se zloděj dobrovolně, ujde trestu. Všichni ale přísahali, že jsou nevinní. Zlatník tedy řekl: „Během krádeže byl dům zamčený, proto zlodějem musí být někdo z vás. Až zhasnu, přistupte ke stolu a položte na kohouta dlaně. Jakmile se ho dotkne zloděj, kohout zakokrhá.“

(3) Všichni postupně pokládali dlaně na kohouta. Pak zlatník rozsvítil. V salonu zavládlo zklamání, protože kohout nevydal ani hlásku.

„Ukažte mi dlaně,“ požádal zlatník všechny přítomné. Pak jednomu sluhovi řekl: „Ty jsi mi ukradl mísy.“

Sluha se ke krádeži přiznal a skončil ve vězení. Lidé si ale šuškali, že se zlatník spolčil s ďáblem. Jak jinak by zloděje odhalil? Zlatník jim řekl, jak to opravdu bylo: načernil kohouta sazemi, a protože se zloděj bál na kohouta sáhnout, dlaně mu zůstaly čisté.

(4) Lidé ale zlatníkovi nevěřili. Jednou v noci dokonce někdo natřel zlatého kohouta na domovním znamení černou barvou. Zlatník dal sice kohouta znovu pozlatit, klepy ale kolovaly dál. Jeho domu už se mezi lidmi neřeklo jinak než dům U Černého kohouta.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Nadsázka – obrazné pojmenování, které zveličuje význam označené skutečnosti, např. když jsem slyšel její milá slova, {{u:zatočil se se mnou celý svět}}.

(L. Lederbuchová – M. Stehlíková, Čítanka pro základní školy 7, upraveno)

(R. Malý, A co šuměla mušle, upraveno)

TEXT 2

Personifikace – lidská činnost se přisuzuje zvířeti, rostlině nebo věci, např. mráz pokreslil všechny okenní tabulky.

(L. Lederbuchová – E. Beránková, Čítanka 6, upraveno)

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

TEXT 2

Anafora – opakování stejného slova na začátku bezprostředně po sobě jdoucích veršů.

Epanastrofa – opakování stejného slova na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(K. J. Erben, Štědrý den, zkráceno)

TEXT 2

Apostrofa – oslovení věcí, abstraktních (nehmatatelných) skutečností či nepřítomných osob, např. {{u:skálo, proč je lásky málo.}}

Epanastrofa – opakování stejného slova nebo slovního spojení na konci jednoho a na začátku bezprostředně následujícího verše.

(V. Nezval, Manon Lescaut)

(J. Kainar, Velryba, upraveno)

Mravenec byl velmi pilný, a tak si už v létě nashromáždil zásoby potravy na zimu. V zimě k němu přišla luční kobylka a prosila ho, aby se s ní o jídlo podělil. Mravenec se jí zeptal: „A copak jsi dělala v létě?“ Kobylka mu odpověděla: „Po polích jsem si poskakovala a zpívala si.“ Mravenec se zasmál a řekl jí: „Když sis v létě zpívala, tak si v zimě tancuj.“

Ponaučení: Všichni se musí včas postarat o to, aby v období nedostatku netrpěli nouzí.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)

(W. Bush, Max a Mořic, upraveno)

(1) Židovské město v Mikulově patřilo mezi nejvýznamnější na Moravě. Židé zde měli školu, synagogu a velký hřbitov. V osmnáctém století byl Mikulov sídlem vrchního zemského rabína pro celou Moravu.

(2) Mezi rabíny jeden z nejučenějších se jmenoval Šmelke. Povídali se o něm všelijaké příběhy. Říkalo se, že důchody mikulovských rabínů byly velké, ale u rabína Šmelka bylo prý peněz pořád málo. Každého toulavého žebráka, který u něho zaklepal, obdaroval tak štědře, že rabínovi a jeho rodině leckdy nezůstal ani haléř. Všecky peníze, které rabín během dne dostal, rozdal ještě do západu slunce chudým, při východu hvězd nebyla v jeho domě ani vindra. A když už nebyly doma peníze, rozdával rabín třebas nábytek nebo šaty.

(3) Onehdy daroval žebrákovi prsten. „Cos to udělal?“ naříkala rabínova manželka. „Vždyť ten prsten stál čtyři sta rýnských a byla to naše nejdrahocennější věc!“

(4) Paní rabínová byla štědrá a milosrdná žena, ale čtyři sta rýnských je čtyři sta rýnských! Rabín Šmelke se na okamžik zarazil. Potom zavolal žebráka zpět a povídá mu: „Poslechni, dozvěděl jsem se právě, že ten prsten má cenu čtyř set rýnských. Měl by sis dát pozor, aby tě někdo nenapálil, až ho budeš prodávat!“

(5) Jindy zase rabín Šmelke pomohl staré ženě, které shořel dům. Ubytoval ji u sebe, aniž by za to něco požadoval.

(Vzhledem k povaze jedné z úloh není zdroj výchozího textu uveden.)